ŠACH MAT, SIRE! (1. ČÁST)

Michal Šťovíček

Jako gymnasista jsem docela náruživě hrál šachy. Tehdy jsem také v šachové literatuře objevil kratochvilnou

historku o Napoleonovi, na kterou jsem si nyní po letech vzpomněl a dohledal k ní další souvislosti. Šachy samotné a jejich analogii se střetem dvou armád či vojevůdců netřeba popisovat, mohlo by tedy být zajímavé vědět, jaký vztah k nim měl jeden z nejslavnějších válečníků všech dob. I když následující řádky budou výhradně o šachách a šachistech kolem Napoleona, pokusil jsem se nevkládat do nich hlubokomyslné úvahy o šachové hře či "odborné" názvosloví - snad z nich tedy něco pro poučení a pobavení vyčtou i ti, kdo šachům vůbec neholdují. Určité pasáže však budou přesto srozumitelné pouze šachistům, třebas jen na úrovni začátečníka - těm, kteří se šachům nikdy ani v nejmenším nevěnovali, se omlouvám. A šachistům se omlouvám naopak za místy vědomě neodborné formulace, jimiž se snažím vyjít vstříc šachovým laikům.

    Napřed něco málo z historie šachu v Napoleonově době. Ke konci 18. a počátkem 19,. století byly šachy velice "in" a v tomto období se začaly neuspořádaně klást základy teorie, koncepce a organizace moderní šachové hry (její zakladatel Wilhelm Steinitz se narodil r. 1836 v Praze). V polovině 18. stol. byl za nejlepšího šachistu světa pokládán Francouz François-André Danican zvaný Philidor (1726-1795), který se v šachovém světě proslavil novátorskou větou: "Pěšci jsou duší šachů, to oni tvoří útok i obranu a na jejich správném či chybném rozmístění zcela závisí výhra či prohra partie", kterou pak někteří možná pokládali za předzvěst či předobraz Francouzské revoluce. Pařížští (a nejen pařížští) šachisté se tehdy scházeli v kavárně Café de la Régence u Palais-Royal - nad šachy tam vysedávali Voltaire, Diderot, Jean-Jacques Rousseau, d'Alembert, Grimm, Beaumarchais, později i revolucionáři jako La Fayette, Marat, Barras, Camille Desmoulins, v neposlední řadě i Robespierre, a občas si tam chodil zahrát i mladý poručík Napoleon Bonaparte. Vzhledem k ústřední úloze krále v této hře však šachy za Revoluce upadly do relativní nemilosti a teprve v r. 1804 po Napoleonově korunovaci se tato "královská hra vrátila jako regulérní dvorská kratochvíle." 
     Po Philidorově smrti usedl na francouzský šachový trůn Alexandre-Louis-Honoré Lebreton

Deschapelles (1780-1847), který se údajně naučil skvěle hrát šachy za pouhé 4 dny. Tento voják revolučních armád to dotáhl až na zástupce armádního komisaře, za války byl mj. zanechán domněle mrtvý na bojišti při obléhání Mohuče, bojoval Ettlingen, u Fleurus, poté v napoleonských válkách - v r. 1804 dostal Čestnou legii, byl zajat při kapitulaci Bailénu, v březnu 1810 ze zajetí na pověstných pontonech uprchl. V bojích v r. 1796 přišel o pravou ruku a byl ošklivě poznamenán ve tváři sekem šavlí. Jako hráč vynikal nejen v šachu - stejně brilantně se naučil hrát dámu tak, že za několik měsíců v ní porazil mistra Francie, a ač jednoruký, obdivuhodně hrál i biliár. V r. 1812 byl Deschapelles jmenován vrchním dozorcem nad tabákovým monopolem ve Štrasburku, ale i tehdy se šachům věnoval dál. Na rozdíl třeba od Philidora nebyl žádný teoretik, o šachách nic nečetl ani nenapsal. Po bitvě u Waterloo se vrátil do Café de la Régence a začal se hrou v šachy živit = hrál o peníze, a sice např. tak, že dával soupeři výhodu pěšce a pokud se partie zdánlivě vyvíjela v jeho neprospěch, sázku zvyšoval obdobně jako je tomu při pokeru, čímž soupeře mj. znervózňoval a bránil jim v tolik potřebné koncentraci... Poprvé byl poražen až při turnaji v dubnu 1821 svým žákem Louisem de La Bourdonnais, načež se šachu ihned vzdal a začal se věnovat whistu. Až po patnáctileté pauze znovu usedl k šachovnici a rovnou porazil tehdejšího faktického mistra Francie Pierra Saint-Amanta!
     Francie na počátku 19. stol. tedy byla šachovou velmocí, ale zdatně s ní soupeřila Anglie se svými šachovými centry Parsloe Club v Saint James Street a Tom's Coffee House. Šachisté obou zemí na sebe při příležitostných utkáních po napoleonských válkách nevražili a soupeřili spolu za stolkem s podobnými pocity jako kdysi jejich politikové na ministerstvech a generálové v terénu...

    Záznamy neboli notace šachových partií se normalizovaly až se vznikem národních šachových svazů a všeobecným rozšířením turnajů ke konci 19. stol. Není proto divu, že jsou známy pouze čtyři zápisy partií, které za svého života sehrál Napoleon. Navíc jejich autenticita bývá zpochybňována mj. proto, že některé byly podle těchto zápisů sehrány vyloženě amatérsky, jiné naopak brilantně - jako by je hráli dva různí hráči....  O tom později. Názory na Napoleonovo šachové umění se i proto různí. Současní teoretici spíše vyzdvihují Napoleonův celkový styl a jeho obecný přínos ke koncepci šachové partie, přinejmenším v počátečním období vývoje této hry. Podobně jako ve válce, i v šachách funguje vzájemný vztah času, prostoru a materiálu, šachová terminologie také používá pojmy z oblasti strategie a taktiky. Napoleonovy válečné koncepce se prý tedy věrně odrážejí i na šachovnici: "Válečné umění spočívá v tom, že máme vždy více sil než nepřítel v bodě, na nějž útočíme" ; "Ztráta času je ve válce nenapravitelná" ; "Válečné umění nevyžaduje komplikované manévry, nejlepší jsou ty nejjednodušší, zvláště je třeba zdravý úsudek" ; "Mějte na paměti tyto tři věci: soustředění sil, činnost a pevné rozhodnutí slavně padnout" ; "Začneme-li ofenzívu, je nutno ji vést až do nejzazší krajnosti".

Z uvedených známých Napoleonových partií i z postřehů očitých svědků dnešní teoretici dedukují, že šachista Napoleon byl silnější v útoku než v obraně, snažil se protivníka překvapit bleskovým úderem, vrhal své síly a především těžké figury vpřed, aby prorazil obranu protivníka, a doufal v co nejrychlejší výhru. V souhrnu je patrná snaha o úskočnost po více či méně přesném odhadu protivníka. Hrál přitom velmi netrpělivě a pravděpodobně značně rychle. Pěšcům nepřikládal žádnou důležitost, což se projevovalo v jeho neumělých tazích s nimi, a což se v partii může šeredně nevyplatit. Napoleon by také snad raději zemřel než by partii vzdal, byť by jeho situace byla bezvýchodná (což zcela odporuje dnešnímu šachovému sportovnímu chování, kdy je zbytečné protahování již ztracené partie pokládáno za znevažování soupeře): "Smrt nic není, ale žít poražen a bez slávy, to znamená umírat každý den." Na šachovnici tak vytrvale pokračoval v útoku a neustupoval: "Ústup je vždy větší pohromou a stojí víc mužů a materiálu než nejkrvavější srážka." Přikládal proto větší význam kombinatorice než strategii: "Válečné umění je umění prosté a spočívá zcela v provádění." Belgický vojenský teoretik Bruno Colson uvádí: "Napoleon jako první pochopil, že nejjistějším a materiálně i lidsky nejméně nákladným způsobem je dosáhnout vítězství pouze v jednom místě, což okamžitě vychýlí rovnováhu v neprospěch protivníka. Ve zprávě z 19.7.1794 Robespierrovi mladšímu napsal: ´S válečnými systémy je tomu jako s dobýváním pevností. Je třeba soustředit palbu na jediné místo. Jakmile vznikne průlom, rovnováha je narušena a vše ostatní je už zbytečné.´" Tento koncept narušení rovnováhy je rovněž spojen s rychlostí provedení: "K podrobení protivníka je nutno zničit jeho ozbrojené síly, nikoli však v doslovném smyslu. Stačí udeřit na ně tak rychle a tak nečekaně, aby se rozvrátila jejich morálka." 
Jakkoli všechny tyto strategické postřehy byly správné, Napoleon byl podle dnešních měřítek šachistou ani ne průměrným. Šachy měl rád a hrával je raději než kulečník nebo karty. Při své časové vytíženosti však neměl čas na potřebné soustavné studium této hry, hrál jen pro potěšení. Proto dnešní teoretici soudí, že zahajoval partii správně jen zřídka, uprostřed partie však často rozvinul výtečný kombinační talent, takže se mu dařilo čelit materiální převaze soupeře a zvrátit utkání ve svůj prospěch. Jeho tahy měly pak logiku a řád a jistě potrápil méně zkušené hráče. Proti skutečně dobrému šachistovi ovšem neměl žádnou šanci.

Podle Bourienna si byl Napoleon svých šachových slabin vědom a utkání s lepšími šachisty se proto vyhýbal. Jak se zdá, bylo mu velmi nepříjemné být poražen na poli, které se nikoli neprávem srovnává s polem válečným. Neúspěch ve hře obzvlášť těžce snášel poté, co si na hlavu posadil císařskou korunu. Podle Mareta však respekt k císařskému majestátu brzdil jeho soupeře v jejich útočných choutkách (nebo ho rovnou nechávali vyhrávat?)... Francouzský novinář Jean-Paul Kauffmann (mj. autor knihy Černý pokoj v Longwoodu) shrnuje: "Stratég od Slavkova a Friedlandu byl podprůměrný šachista. Naivně se vyřítil na soupeře a nechal se snadno lapit, což mu nebránilo v tom, aby nestydatě švindloval."

Tolik tedy k hodnocení Napoleonova herního stylu. Než přistoupím ke konkrétnějším svědectvím současníků (kteří pochopitelně výše uvedených syntéz nebyli schopni) a konkrétním partiím, ještě dodám, že z nejbližšího Napoleonova okolí byl šachovým nadšencem např. jeho švagr Murat, o němž se traduje, že své partnery nutil, aby s ním mnohé noci proseděli u šachu. Pověst dobrých šachistů měli také Napoleonův bratr Ludvík, maršál Ney, Maret a Junot. Dokonce i mezi dvorními dámami císařovny Josefíny byly ctitelky šachové hry. Jedna z nich, paní de Rémusat, se mohla chlubit, že se s Napoleonem několikrát utkala, o čemž viz podrobněji dále.

Poručík Bonaparte v Café de la Régence si za šachovým stolkem nepočínal příliš dobře. Jeho počáteční tahy byly nevalné, pokud soupeř příliš dlouho přemýšlel, Bonaparte se kousal do rtů, podupával nohou a netrpělivě bubnoval prsty na okraj šachovnice, až figurky poskakovaly a posunovaly se. Jestliže prohrával, bylo to ještě horší, nezřídka udeřil pěstí do stolu a všechno rozházel. Deprimovalo ho, že není schopen zvládnout tuto hru jako mistr, přesto jej šachy stále přitahovaly. Později, když byl svými císařskými povinnostmi příliš zaneprázdněn, téměř přestal šachy hrát.  Prokazatelně však sehrál několik partií před bitvou u Slavkova (o tom viz dále), za polského tažení přijal perského vyslance během šachové partie s Berthierem. S Muratem a Berthierem si zahrál i v průběhu ruského tažení. Častěji se k šachům vracel až ve vyhnanství, na ostrově Sv. Heleny.

Jeho starý společník Bourrienne jej takto popisuje za italského tažení:

"Bonaparte hrál také šachy, ale velmi zřídka, a to proto, že byl podřadný hráč a nelíbilo se mu, že je porážen v této hře, která je bůhví proč pokládána za napodobeninu skutečného válčení, v němž se Bonaparte žádného soupeře nebál.

To mi připomíná, že když jsme odjížděli z Passeriana, oznámil, že pojedeme přes Mantovu. Řekli mu, že velitel pevnosti, tuším to byl generál Beauvoir, je jeden z nejlepších šachistů. Bonaparte se rozhodl, že s ním změří síly. Generál Beauvoir jej požádal, aby označil pěšce, kterým chce dostat mat, a prohlásil, že pokud o tohoto pěšce v partii přijde, Bonaparte vyhrál.  Bonaparte ukázal na posledního pěšce nalevo od soupeře, označili ho a tento pěšec pak dal mat. Bonaparte byl navýsost spokojen. Se mnou hrál rád, protože jsem sice byl o něco málo silnější než on, nebyl jsem ale dost silný na to, abych ho pokaždé porazil. Jakmile nějakou partii vyhrál, přestal hrát, aby mu zůstaly vavříny vítěze."

V Egyptě hrával Bonaparte šachy s revizorem armádních výdajů a vrchním správcem financí Egypta Jean-Baptiste-Etiennem Poussielguem a s členem týmu orientalistů při egyptské armádě a svým tlumočníkem Pierrem Amédéem Emilienen Probem Jaubertem. Poussielgue ho občas porazil. V Malmaisonu hrával Bonaparte už jako První konzul častěji, a zde se dostáváme k prvním Napoleonovým dochovaným partiím.

Chronologicky první z nich je ta, kterou sehrál v r. 1802 v Paříži s paní de Rémusat: 

Madame de Rémusat – Napoleon (Paříž 1802): 1. e4 Jf6 2. d3 Jc6 3. f5 e5 4. f×e5 J×e5 5. Jc3 Jfg4? (Lépe by bylo Sb4.) 6. d4 Dh4+ 7. g3 Df6 8. Jh3? (Po správném tahu Sf4 by útok uvázl a černý by ztratil jezdce.) Jf3+ 9. Ke2 J×d4+ 10. Kd3 Je5+ 11. K×d4 (Po Ke3 přijde J×c2+ 12. D×c2 Df3+ 13. Kd2 D×h1 … a po Kd2 rozhodne Jdf3+ 12. Ke2 b6 13. Sf4 Sc5 14. Jf2 Sa6+ atd.) Sc5+ 12. K×c5 Db6+ 13. Kd5 Dd6 mat.

(komentáře k partii podle Jiří Veselý, Jan Kalendovský, Bedřich Formánek, Malá encyklopedie šachu, Olympia Praha, Šport Bratislava, 1989)

Druhou vzájemnou partii sehranou 20.3.1804 večer v Malmaisonu líčí paní de Rémusat ve svých pamětech: Bonaparte ji zprvu požádal, aby mu radila při partii s jedním z hostů večera, a po večeři "mě pozval k jednomu stolku na šachovou partii. Nehrál vůbec dobře, nechtěl táhnout figurami podle pravidel. Nechala jsem ho, ať si dělá, co chce, všichni kolem byli zticha, tak si začal tiše prozpěvovat. Uprostřed hry k nám dolehl hluk přijíždějícího kočáru a ohlásili generála Hullina."

Napoleon – Madame de Rémusat (zámek Malmaison 1804): 1. Jc3 e5 2. Jf3 d6 3. e4 f5 4. h3 f×e4 5. J×e4 Jc6 6. Jfg5? (Předčasný útok, který by při dobré obraně musel vést k nevýhodě pro bílého.) d5 7. Dh5+ g6 8. Df3 Jh6? 9. Jf6+ Ke7 10. J×d5+ Kd6 11. Je4+ K×d5+ (na Kd7 může následovat i 12. Sb5 Jf5 13. d3 atd.)

(po 11. tahu černého)

12. Sc4+ K×c4 13. Db3+ Kd4 14. Dd3 mat.

 (komentáře k partii podle téže knihy)

    Četní dnešní šachoví odborníci autentičnost obou těchto partií zpochybňují:

    1. V partii z r. 1802 zahájil černý = Bonaparte tahem Jf6, což je tzv. Aljechinova obrana, kterou objevil a popsal až Johann Allgaier v r. 1821.

    2. Druhá partie byla údajně sehrána 20.3.1804 = téhož večera, kdy byl popraven vévoda d´Enghien! Že by Bonaparte právě toho večera měl myšlenky na šachy? Přestože se datum nakonec zdá nezpochybnitelné (paní de Rémusat přece zaznamenala příjezd generála Hullina a následnou konverzaci stranou mezi Prvním konzulem, Hullinem, Muratem a Savarym), problém je jinde a zápis této partie je podle všeho falsum: kromě paní de Rémusat se o této partii nikdo z přítomných nikde nezmiňuje, ona sama uvádí, že Bonaparte podváděl a že ho nechala, a že partie byla přerušena příjezdem gen. Hullina, přičemž o dokončení partie zmínka není. Místo toho všeho však zde máme zápis nepřerušené partie s regulérními tahy a s poměrně elegantní závěrečnou kombinací. Dále byla tato partie takto poprvé zaznamenána a zveřejněna v šachovém časopise až v r. 1845. Kromě toho a hlavně je tato partie zrcadlovým přepisem partie z r. 1802, jen v opačných barvách a tedy s týmiž chybami (ve druhé partii je pouze vložen tah h3, aby to odpovídalo bílým figurám). Nejspíš si tedy takto pohrál někdo, koho mrzelo, že těch Napoleonových partií se nedochovalo víc?...

Partie Napoleon - paní de Rémusat podle neidentifikovaného filmu...

...a jak ji dadaisticky  vidí současný maďarský malíř Badacsonyi Sándor.

    Následující dochovaná partie pochází až z exilu na Svaté Heleně. Císař tam podle četných svědectví hrál šachy často, opět pravidelně podváděl a jsa přistižen, zaklínal se svou bezelstností. Anglický rear-admiral Charles Elphinstone mu poslal z Cantonu skvostnou šachovnici a císař po návratu z procházky často usedal k šachům. Začal hrát šachy každý den již na palubě Northumberlandu, jak líčí paní de Montholon: "Občas vyhlašoval pravidlo dotčeno-taženo (tzn. jakmile se hráč při váhání úmyslně dotkne prstem kterékoli své figury, musí jí táhnout, je-li tah možný), ale to platilo jen pro jeho soupeře, zatímco on sám si vždycky vymyslel důvod, proč pro něho to neplatí, a když na to poukazovali, jen se smál."

Dotyčnou partii sehrál Napoleon v r. 1818 s maršálkem paláce Bertrandem a v porovnání s předchozími je tato partie mnohem zajímavější. Císař v ní tolik neriskoval, zahájil ortodoxně tzv. skotským zahájením, velmi častým v 1. pol. 19. stol., postup figur je harmoničtější. Např. 6. tah na c3 je vynikající a svědčí o dokonalém porozumění hře a snaze o prosté poziční tahy místo přímých hrozeb, téměř všechny figury jsou od 10. tahu již ve hře (tzn. postoupily vpřed). Odrážejí se ale i některé "pozůstatky" z dřívějška - obětování figury za účelem otevření linií, nezájem o pěšce, neustálá snaha překvapit soupeře kdykoli v průběhu hry.

Napoleon – generál Bertrand (Sv. Helena 1818): 1. Jf3 Jc6 2. e4 e5 3. d4 J×d4 (po d5? by přišlo 4. J×e5 – nikoli ovšem 4. Sb5 e×d4 5. J×d4 d×e4 s vyrovnanou hrou –  J×e5 5. d×e5 d×e4 6. D×d8+ K×d8 7. Jc3 Sb4 8. Sg5+ Je7 9. 0-0-0 Ke8 10. J×e4 s vyhranou pozicí bílého) 4. J×d4 e×d4 5. Sc4 Sc5 6. C3 De7 7. 0-0 De5 8. f4!! d×c3+ 9. Kh1 c×b2 10. S×f7+! (kdyby f×e5, pak b×a1D 11. Dd5 Kd8 12. D×c5 Je7 13. V×f7 Ve8 s výhrou černého) Kd8 (po K×f7? by přišlo 11. f×e5+ Ke8 12. S×b2 a bílý vyhraje) 11. f×e5 b×a1D 12. S×g8 Se7 (na V×g8 by následovalo 13. Dd5 Ve8 14. D×c5 d6 15. Sg5+ Ve7 16. Vf8+ Kd7 17. e6+ K×e6 18. Df5 mat) 13. Db3 a5 (po D×e5 by následovalo 14. Sb2 Dg5 15. Df7 d6 16. S×g7 Se6 17. D×e6 D×g7 18. Vf7 a bílý vyhraje) 14. Vf8+! S×f8 15. Sg5+ Se7 16. S×e7+ K×e7 17. Df7+ Kd8 18. Df8 mat.

(komentáře podle Inna Veselá, Černobílé otazníky, MF, Praha 1973)

    A po duševní námaze dva postřehy o Napoleonově šachovém "materiálu": 

Tajemství šachových figurek

Co zůstalo Napoleonovým životopiscům po dlouhá desetiletí utajeno, je tajemství jeho posledních šachových figurek. Bylo odhaleno zcela náhodou při jedné výstavě památek po Napoleonovi.

Když sesazený císař sedával ve svém vyhnanství nad černými a bílými figurkami ze slonoviny, netušil, že v sobě skrývají plán útěku z ostrova, který do nich ukryli jeho přátelé. Stalo se to tak, že šachy měl doručit jeden z Napoleonových důvěryhodných důstojníků, jenž však cestou na lodi zemřel a hru mu odevzdala jiná osoba, netušíc nic o jejím tajném poslání. Napoleon ji před svou smrtí odkázal svému synovi, aniž se kdy dověděl, co skrývá.

(Jan Kux, Miroslav Raška, Historky kolen slavkovského bojiště, ONUFRIUS, Brno 1995)

Šachový stolek

Mezi památky značné umělecké i historické hodnoty patří šachový stolek z 18. století, ke kterému byla připojena listinná autentika z r.1812. Podle jejího textu byl šachový stolek v majetku tuřanského občana Jana Sigmunda, tchána Jana Marka, rajhradského mlynáře. Dále je uvedeno, že u tohoto stolku v Tuřanech hrál šach 14. června 1777 císař Josef II. s arcivévodou rakouským Maxmiliánem, s vévodou sasko-těšínským, generálem Lacym a Laudonem. Šach hrál střídavě s uvedenými osobnostmi. U téhož stolku 26. a 27. listopadu roku 1805, před bitvou u Slavkova, hrál šach císař Napoleon I. s maršály Berthierem, Davoutem a Lannesem.

Šachový stolek je kvalitní klasicistní stolařskou prací z doby kolem r.1770 a podle uměleckohistorického rozboru je tvarově ovlivněn francouzským klasicismem doby Ludvíka XVI. Šachovnice byla do desky vložena již při zhotovení stolku, nikoli dodatečně.

Údaj o Napoleonově hře s jeho generály je pravděpodobný, neboť v oněch dvou dnech Napoleon v okolí obhlížel terén a není vyloučeno, že odpoledne, popřípadě i noc z 26. na 27. strávil v Tuřanech. Dne 28. listopadu v 19:30 opustil Brno. Francouzské vojsko se v uvedených dnech až do 30. listopadu rozmisťovalo v prostoru kolem Modřic. Rovněž přítomnost francouzských generálů po boku Napoleonově je v těchto dnech prokazatelná.(...)

Šachový stolek z rajhradských sbírek je zajímavou kulturně historickou památkou, pro jejíž autentičnost existují řádné archivní doklady. Pravděpodobnosti údajů nasvědčuje i umělecko historický slohový rozbor stolku i doba sepsání listiny v roce 1812, tedy v době, kdy jistě celá řada lidí mohla proti této verzi vznést námitky.

(František Kopecký, Bitva u Slavkova a Morava v letech 1805 – 1806, ONUFRIUS, Brno 2001)