SHARPŮV ĎÁBEL

Zní to neuvěřitelně, ale poslední svazek čtyřiadvacetidílné série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi, přeložené Jiřím Benešem, je na světě. SHARPŮV ĎÁBEL se odehrává už po napoleonských válkách, v letech 1820-21, a není jím míněn Napoleon, s nímž se Sharpe na Svaté Heleně setká, ale mimořádně dobrodružný námořník, admirál Thomas Cochrane, 10. hrabě Dundoland. Následující ukázku mi laskavě poslal překladatel Jiří Beneš, a pokud knihu nenajdete u knihkupců, lze ji objednat u Oldagu (prolink je v nadpisu), vydavatele série, stejně jako další svazky. 

Ozvaly se výkřiky. Koule zasáhly loď se strašlivou přesností, a jedna z nich dokonce prolétla zamaskovanou střílnou přímo do přeplněné dělové paluby, kde se Cochranova útočná jednotka posilovala před akcí.

Zaduněly další dva výstřely. Jedna koule pleskla do mořské hladiny a fregatu zasáhla až po odrazu, zatímco druhá trefila trup přímo a zůstala vězet v trámech jeho kostry.

„Do člunů!“ křičel Cochrane. „Útočná jednotka do člunů!“ Na horizontu zůstal po zapadlém slunci už jen světlý pruh a na obloze mezi mraky matně svítil bledý půlkruh měsíce. Vítr unášel z pevnosti kouř směrem na moře. Z hradeb náhle vylétla světlice, jejíž chvost se na temnící obloze krátce zachvěl, a pak se raketa rozprskla v bílou zář, která pohltila první bledé hvězdy.

„Do člunů!“ křičel znovu Cochrane. „Jdeme do útoku! Do člunů!“

Duněly další výstřely, zněly další výkřiky. Sharpe seskočil z velitelské paluby právě ve chvíli, kdy dělová koule prolétla těsně nad horní palubou záďové nástavby a vyrazila z vydrhnutého dřeva spršku štěpin a třísek. Okamžitě se vrhl k nejbližšímu palubnímu průlezu a po schůdkách doslova sklouzl na dělovou palubu. „Pate!“ křikl do tmy. „Kde jste?“

Po prvních zásazích muži dole všechny lampy zhasli, takže celý prostor osvětlovalo pouze denní světlo, které tam pronikalo dírami po dělových koulích. Ty prolétly palubou a odhodily těla mužů stranou jako zkrvavené hadry. Ranění křičeli, zatímco živí dupali po sražených tělech, živých i mrtvých, v zoufalé snaze dostat se na otevřenou palubu.

„Pate, kde jste?“ zavolal znovu Sharpe.

Lodí otřásl nový zásah. Tři muže, kteří se v tom okamžiku nacházeli blízko, srazily kusy rozlámaného dřeva a šest nebo sedm nešťastníků smetla a zmasakrovala samotná koule, jež prolétla šikmo zmatkem na dělové palubě. Chabé světlo na okamžik zamlžily spršky krve a pak začal děsivý křik. Další koule zasáhla palubu o patro níž. Pumpy se zastavily a Sharpe slyšel bublání vody vnikající do dna lodi. „Pate, kde jste? Pate!“

„Tady!“ ozvalo se ze vzdáleného konce paluby.

„Setkáme se na břehu!“ Sharpe věděl, že ve zmatku, který na dělové palubě panoval, nemají šanci se najít. Každý se musel dostat na břeh sám a doufat, že přežije a nějak se potom shledají.

Vrátil se tedy na horní palubu záďové nástavby. Muži se drali přes pravobok do veslových člunů. Děla na O’Higgins už opětovala palbu z pevnosti, ale Sharpe viděl, že na ni zatím nedokáží dostřelit. Na svahu před Fort Ingles vybuchovaly gejzíry hlíny, a i když se některé koule odrážely vzhůru, dalo se pochybovat, že to obráncům pevnosti způsobí nějaké škody. Samotná O’Higgins byla ověnčená kouřem z vlastní palby, takže se v posledních zbytcích denního světla jevila jako žlutavě bílý vířící oblak, z něhož vyčnívaly stěžně a šlehaly rudé jazyky výstřelů. V pevnosti obrátili proti O’Higgins dvě děla. Gejzír vody označil místo, kam uvnitř valu kouře dopadla koule. To už byl Sharpe na zábradlí a spouštěl se po laně do velkého veslového člunu plného námořníků, vyzbrojených mušketami, cutlassy, píkami nebo jen holemi. „Bastardi!“ mumlal pořád dokola jeden z nich, jako by španělští obránci tím, že zahájili palbu, porušili nějaké válečné pravidlo.

„Rychle! Zaberte!“ křičel Cochrane z druhého velkého člunu na veslaře. „Veslujte, co můžete!“ Pro tuto chvíli chránil veslové čluny před palbou z pevnosti mohutný trup Kitty, ale dalo se předpokládat, že jakmile vyplují na otevřené moře, zaměří se španělští dělostřelci na ně.

„A teď my!“ převzal poručík Cabral velení nad veslicí, v níž seděl Sharpe. „Zaberte!“ A veslaři se opřeli do dlouhých vesel. Sharpe postřehl, že Harper je ve druhém člunu. Nad hlavou jim zahučela dělová koule a o kus dál vyrazil ze zelených vln gejzír vody.

„Zaberte!“ zvolal znovu Cabral a člun vyplul z Kittina stínu. Kormidelník zamířil přímo k pobřeží. „Zaberte!“ křičel Cabral. „Zaberte!“ A veslaři, v zoufalé snaze dostat se co nejdřív ke břehu, zabírali ze všech sil. Asi deset metrů nalevo rozstříkla hladinu koule, odrazila se, zasáhla příď Kitty a odštípla z ní téměř dva metry dlouhý kus dřeva. Sharpe se ohlédl na fregatu a uviděl, že ze zpola otevřené střílny vylétlo zkrvavené tělo s vyhřezlými vnitřnostmi, na něž se okamžitě vrhli křičící racci. Znovu se obrátil k pobřeží, protože zaslechl nový zvuk.

Muškety!

Španělé poslali na pláž rotu pěchoty a vojáci v modrých uniformách stáli rozestavení na hranici vrcholícího přílivu. Bylo vidět, že se tam míhají nabijáky, pak šly muškety do ramen, ale to už se Sharpe instinktivně přikrčil. Do dunění děl a hukotu příboje zahřměla salva z mušket, ale soudě podle množství třepetavých stříkanců na hladině mířili Španělé špatně. Naštěstí!

„Zaberte!“ popoháněl Cabral veslaře, jenže vesla na levoboční straně se zapletla do husté vrstvy chaluh a člun uvízl. O’Higgins vypálila boční salvu. Bylo vidět, že jedna z koulí prolétla španělskou rotou, odhodila dva muže stranou a v gejzíru písku a krve se zaryla do pobřeží. Sharpe vstal, a třebaže musel balancovat, zamířil pistolí a vystřelil. Na pobřeží šlehly další výstřely z mušket, a když si

Sharpe sedal, hvízdla mu kolem hlavy kule.

„Zaberte!“ křičel znovu a znovu na veslaře Cabral ze zádi člunu. Mužům na levoboční straně se podařilo vyprostit vesla ze sevření chaluh. Veslovalo jich dvanáct a dvacet se jich krčilo mezi příčnými lavicemi. Veslaři seděli zády k pobřeží, k mušketám, příboji a dělům a měli oči vytřeštěné strachem. Jeden z nich si přes zaťaté zuby mumlal modlitbu.

„Bodáky!“ křikl Sharpe na muže krčící se na dně člunu. „Nasaďte bodáky!“ Opakoval to ještě španělsky a pak sledoval, jak nasazují čepele na hlavně mušket. „Na břehu na nic nečekejte a okamžitě útočte,“ dodal.

Nalevo od nich plul tucet dalších veslových člunů. Některé pocházely z O’Higgins a byli na nich mariňáci. Náhle těsně vedle jedné z veslic vyrazil mohutný gejzír vody po dopadu dělové koule. Bylo to tak blízko, že ji vlny musely převrhnout, ale když vodní tříšť opadla, Sharpe uviděl, že se křehký člun stále drží na vodě a veslaři pořád veslují.

Španělští pěšáci vystřelili znovu, ale stejně jako dělostřelcům v pevnosti jim nyní cíle zastíral kouř z vlastní palby. A nepomohli jim ani velitelé, protože kdyby jim poručili soutředit palbu v určitou chvíli jen na jeden člun, mohli postupně všechny proměnit v hrůzu třísek, krve a plovoucích mrtvol. Místo toho však stříleli téměř nazdařbůh a jejich palba neměla účinek. Přesto zůstávali ve výhodě, protože útočící veslové čluny musely překonat vražedný vír příbojových vln. Pokud by člun v tříštících se vlnách uvízl a převrhl se, naskytla by se čekajícím pěšákům skvělá příležitost pocvičit se v boji na bodáky.

Slunce už zapadlo, ale obloha ještě zůstávala světlá. Sharpe se krčil na zádi člunu a jen se čas od času ujisťoval, že jeho vypůjčená šavle je v pochvě volná. Nad hlavou jim prolétly koule boční salvy z O’Higgins, zaškubaly chuchvalci kouře nad španělskou pěchotou a vyrazily na svazích za nimi gejzíry hlíny a drnů. V dunění palby se ozýval křik racků. Na oblohu zasvištěla další signální raketa a rozprskla se do gejzíru světla. Teď už bylo příliš šero na to, aby se dal použít signální telegraf, takže obránci Fort Ingles varovali posádky ostatních pevností pomocí světelných raket.

„Zaberte!“ křičel Cabral a veslaři hekali, jak se celou svou silou i váhou opírali do vesel. Člun však znovu najel do chomáče chaluh, které ho zbrzdily, a dokonce pootočily. Jeden z mužů na přídi se naklonil přes okraj a začal do chaluh sekat cutlassem. „Zpátky!“ křičel Cabral. „Zaberte zpátky!“

Do okrajníku bouchla kule z muškety a další roztříštila list vesla. Nalevo od Sharpa křičel Cochrane na své muže, aby přirazili ke břehu první. Frustrovaný Cabral tloukl pěstí do boku člunu. Jeden z veslařů na něho houkl, že je to nebezpečné a člun se může v příboji převrhnout, ale Cabral vytáhl šavli a pohrozil mu, že ho probodne, jestli nebude veslovat. Člun se už ze sevření chaluh podařilo vyprostit a muži se opět mohli opřít do vesel. „Zaberte!“ řval Cabral. Hřeben vlny člun zvedl a popohnal ho. Veslař na pravé straně sebou náhle trhl, padl dopředu a z úst se mu vyřinula krev.

„Shoďte ho do vody!“ křikl Cabral. „Juane, na jeho místo! A zaberte!“ Zabírali, co mohli. Zasáhla je další vlna, která vynesla člun na vrchol zpěněného hřebene, ale vzápětí byla pryč a člun sklouzl do změti pěny a chaluh ve vpadlině. Veslaři se znovu opřeli do vesel. Oblohou se valilo dunění děl a hřmění palby z mušket. Pobřeží už bylo blízko, tak blízko, že Sharpe slyšel hukot a šum vln, které se vracely do zpěněného příboje. Pak se člunu chopila nová vlna, chvíli jím zmítala v příboji a nakonec ho vrhla ke břehu a k temným postavám Španělů na vrcholu pláže, jejichž siluety zamlžené kouřem kvetly růžovými plameny výstřelů z mušket. Všude kolem člunu hučela, převalovala se a vířila voda tříštících se vln. Cabral křičel rozkazy. Kormidelníkovi se nějakým zázrakem stále dařilo vést člun přídí proti břehu a veslaři se naposledy zoufale opřeli do vesel. Příď nejdřív klesla, pak se prudce zvedla a člun sebou trhl. To už Cabral křičel, aby všichni vyskákali a pobili ty bastardy, ty syny děvek, i když člun, hnán vlnou, stále ještě klouzal po pláži. Mnohem menší štěstí už měli ti nalevo od nich, jejichž veslice se převrhla, a Sharpe viděl, jak se muži spolu s vesly a se zbraněmi zmítají jako bezmocné hříčky mořského živlu ve změti příboje. Cabralův člun se s trhnutím zastavil. Sharpe přeskočil okrajník a po kolena v ledové vodě a zvířeném písku se brodil ke břehu.

Vytrhl z pochvy vypůjčenou šavli. „Za mnou!“ zvolal. Věděl, že nesmějí dát nepřátelským pěšákům šanci. Kdyby měli Španělé schopné velení a klid, mohli poslat každý z přistávající člunů do pekel a s těmi, kterým by se podařilo dostat na břeh, pak skoncovat bajonety. Sharpe však předpokládal, že jsou podělaní strachem. Z moře přicházel ďábel Cochrane, aby je pozabíjel, a teď nastal čas přidat k jejich strachu krev. „Za mnou!“ zařval znovu. Boty měl plné vody a ztěžklé pískem, ale přesto se hnal po pláži vzhůru a křičel na ostatní, aby ho následovali.

Také zbývající Cochranovy posádky se už škrábaly na břeh. Čluny přirážely v několika vteřinách po sobě. Muži z nich vyskakovali do vody a brodili se příbojem, aby unikli vlnám, které je stahovaly zpátky, a pak se v zoufalém náporu těch, co se chtějí pomstít za hrůzu nedávných chvil, vrhali proti nepříteli. Čepele šavlí, cutlassů, bajonetů a abordážních pík se v posledním světle matně leskly. Jeden z mužů třímal velkou sekeru, která se používala k odsekávání zbytků potrhaného lanoví, ale nyní jí máchal nad hlavou jako nějaký vikinský zběsilec a hnal se směrem ke španělským pěšákům.

A když Španělé viděli, jak z moře vyrážejí Cochranovi ďábli podobní pomstychtivým démonům, obraceli se na útěk. Panebože, pomyslel si Sharpe, takhle tedy už po staletí útočí piráti na španělské državy: muži ozbrojení ocelí a zbavení všech zábran, kteří vyrážejí z malých lodí, aby svou zuřivostí rozbili chatrnou skořápku civilizované disciplíny, již Madrid vnutil zlatonosným zemím Nového světa. 

„Seřaďte se! Tady!“ křičel Cochrane. Stál, vysoký a mohutný, v šeru soumraku na okraji písečných dun, které se zvedaly za pláží. „Nechte je utíkat!“ Sharpe by prchající Španěly pronásledoval, ale Cochrane chtěl nastolit ve zmatku po vylodění pořádek. „Seřaďte se!“ velel znovu. „Majore Millere! Určete levý okraj linie!“ To už zavířil paličkami jeden z Millerových bubeníků a v šeru zazněla tence flétna. Také Harper se dostal bezpečně na břeh a rozběhl se, aby se připojil k Sharpovi. „Tak už jsme v tom zase!“ zvolal, jako by rázem zapomněl na všechny nejistoty a útrapy posledních týdnů a užíval si vzrušené radosti z boje.

Pevnostní děla teď duněla nad nimi. Z valu kouře šlehaly nad písečným svahem sinavé plameny a zase se stahovaly zpátky. Kolem Cochranových mužů prolétla dělová koule a vyrazila na pláži gejzír písku. Opuštěné veslové čluny s dlouhými vesly se zmítaly v příboji, zatímco dál na moři základní posádky zanechané na palubách obou válečných lodí už vytáhly kotvy a za pomoci předních plachet odpluly mimo dosah pevnostních děl.

„Dolů!“ zavelel Cochrane, aby své muže ukryl za duny, než zorganizuje útok. „Vzal někdo žebříky?“

Nikdo. Na písku pod pevností leželo tři sta promočených mužů a všichni museli bojovat ručními zbraněmi: mušketami, pistolemi, šavlemi, cutlassy a píkami.

„Ani vy jste nevzal žebřík?“ obrátil se Cochrane na Sharpa.

„Ne.“

„K čertu!“ zaklel Cochrane a sekl šavlí do trsu písečné trávy. „Tak to jsme v prdeli!“

Dunění dělové palby z pevnosti se změnilo. Místo krátkých ostrých ran se teď zdál zvuk výstřelů mnohem tlumenější, a to znamenalo, že dělostřelci začali nabíjet kartáčovými střelami. Nyní se tedy z každého děla stala obrovská brokovnice, která chrlí proti útočníkům smrtící smršť kulí do mušket. Cochrane zaklel a padl do písku. Po chvíli vykoukl přes vrchol duny. Z toho, co v pokročilém šeru a kouři viděl, mu bylo jasné, že opevnění Fort Ingles, tvořené hliněným valem s dřevěnou palisádou, nemají bez žebříků šanci zdolat. Ale i kdyby je měli, přesto se zdálo, že útok proti smršti kulí kartáčových střel by byl sebevražedný. „Do prdele!“ zaklel Cochrane znovu.

„Na téhle straně opevnění mají jenom děla!“ zavolal na něho Sharpe.

„Vypadá to tak,“ souhlasil Cochrane. „Zamířená na moře.“

„Tak se pokusíme obejít je z boku. Dejte mi nějaké muže.“

„Dobrá. Vezměte si pravoboční Kittys,“ rozhodl okamžitě Cochrane. Kittys, neboli muži z Kitty, byli rozděleni do dvou rot, pravoboční a levoboční.

„A vy je tady zatím zaměstnávejte,“ řekl Sharpe. „Střílejte po nich a dělejte hluk, aby se soustředili na vás. A až vám dám znamení, vrhněte se do útoku.“

Zavolal na pravoboční Kittys a pak se pod ochranou dun rozběhl podél pobřeží. Následovalo ho padesát mužů, včetně Harpera a poručíka Cabrala, zatímco zbývající Cochranovi muži spustili směrem na pevnost palbu. Když se pak Sharpe dostal mimo linii dělostřelecké palby, obrátil se vzhůru do svahu. Písečné duny vypadaly v měsíčním světle jako sněhové závěje. Dole za nimi hučel příboj.

„Panebože, to je šílenství!“ vyrazil ze sebe Harper.

Sharpe raději šetřil dech. Svah byl strmý a na ostré písečné trávě to klouzalo. Sharpe mířil doprava a snažil se držet mimo dohled obránců pevnosti. Doufal, že se Cochranovi podaří poutat pozornost Španělů na pobřeží, ale zároveň uvažoval, proč obránci neposlali dolů větší sílu pěchoty. Napadlo ho také, jestli účelem signální světlice nebylo přivolat posily z ostatních pevností. Za ním zaduněl další výstřel kartáčové střely, po němž následovala z pobřeží chabá odpověď salvy z mušket. Také z pevnosti hřměly salvy z mušket a Sharpe se z jejich zvuku snažil usoudit, kolik může obránců být. Odhadl to na dvě stovky. Takže tři menší roty? I to bohatě stačilo, aby si poradily se dvěma sty padesáti Cochranovými muži, z nichž mnozí měli místo střelného prachu kaši a muškety jim mohly sloužit jen jako kyje, kterými by nepřítele tloukli. Jeden dobře zorganizovaný útok na bodáky tří rot španělské pěchoty by musel s celou Cochranovou ztečí skoncovat. Stačila by čtvrhodina a chilští povstalci by přišli nejen o svého admirála, ale zřejmě i o celé své loďstvo. Valdivia by byla zachráněná, Cochrana by dopravili zpátky do Madridu k potupnému soudu a veřejné popravě, roajalistické provincie Chile by z toho vyšly posílené, blokáda severních přístavů španělským loďstvem by O‘Higginse vyhladověla a během dvou let, možná méně, by se celé Chile a zřejmě i Peru opět vrátily pevně do španělských rukou. Pro captain-generala Bautistu by to byl dokonalý triumf ospravedlňující všechny jeho teorie o obranné válce a pro Blase Vivara, pokud opravdu je jako vězeň v Andělské věži naživu, by to znamenalo smrt, protože nikdo v Madridu by se neodvážil potrestat Bautistu za jeho vraždu, když by za ni Španělsko dostalo zpátky svou říši danou Bohem. A aby se tohlo všechno stalo – aby Bautista dosáhl triumfu, Vivar zemřel, Cochrane byl potupen, Španělsko svou válku vyhrálo a běh světových dějin dostal nový směr –, k tomu všemu by stačily tři roty pěchoty. Pouhé tři roty! A Sharpe nepochyboval, že tyhle tři roty, a možná víc, už právě teď Španělé shromažďují k útoku.

„Panebože, podívejte se!“ ukázal Harper na dřevěný plot, který se táhl mezi nimi a Fort Ingles. Byl vysoký asi jako mužská postava a sestával z kůlů, jež tvořily pevnou bariéru. Sharpe však nechápal, jakému účelu slouží. Těžko mohla být součástí opevnění, protože v ní neviděl žádné střílny.

„Jdeme dál!“ zavelel. Tím, že budou civět na plot, nemohli nic získat. Museli se k němu dostat blíž a pokusit se zjistit, co je za ním.

Podivná bariéra se táhla na protější straně hrubě vyhloubeného příkopu. Zdálo se, že ji Španělé postavili jako zábranu proti útoku z boku, o nějž se právě Sharpův oddíl pokoušel, ale pokud za ní nestáli obránci, neměla žádný smysl. Muži se zastavili na okraji příkopu, zatímco Sharpe se přes něj dostal až k plotu a podíval se škvírou mezi kůly, co je za ním. Uviděl asi dvě stě metrů dlouhý otevřený svah, za nímž se už tyčil hliněný val pevnosti s palisádou na vrcholu. Ani v západním křídle opevnění nebyly žádné dělové střílny, zato se před ním táhl hluboký příkop a hliněný val byl natolik strmý, že ho bez žebříků mohli těžko zdolat. V měsíčním světle se na parapetu valu zřetelně rýsovala postava strážce.

Sharpe sestoupil na dno příkopu a chvíli se díval nahoru na plot. Zdálo se mu, že je sestavený z dílců dlouhých pět až šest metrů, které byly upevněné k silným kůlům, zaraženým do země. Napadlo ho, že jeden dílec by se dal využít – pokud ne jako žebřík, tak aspoň jako rampa. „Pate!“ křikl. „Až vám řeknu, strhněte dva dílce toho plotu. To budou naše žebříky.“ Zavolal to španělsky a tak hlasitě, aby to slyšelo všech padesát mužů. „Na téhle straně je jeden strážce, všichni ostatní sledují, co se děje na pobřeží. Mají strach. Strach z Cochrana a z vás, protože jste jeho muži. Považují vás za pekelné ďábly. Pokud na ně zaútočíme tvrdě a rychle, sesypou se a obrátí se na útěk. Zvládneme to, dostaneme se tam! Náš bojový pokřik bude Cochrane. A teď se vydýchejte, zkontrolujte si, jestli máte nabité zbraně, a buďte připraveni.“

Rozhodl, že ti, co si při vylodění nedokázali udržet střelný prach v suchu, ponesou vylomené dílce plotu a půjdou v čele. Ostatní je budou následovat, a jakmile ti před nimi obě rampy ustaví, přeběhnou přes ně a proniknou do pevnosti. Byl to zoufalý plán, ale pořád lepší než zůstat v pasti na pobřeží a čekat na útok tří rot španělské pěchoty. A navzdory Cochranovu vyhlašovanému záměru dobýt během noci všechny pevnosti, Sharpe věděl, že by stačilo dobýt jen tuhle, aby se celý útok zachránil. Pak by měli k dispozici děla a opevnění, ve kterém by mohli čelit španělskému protiútoku, a získali by tak základnu, v níž by se drželi, dokud by pro ně posádky obou lodí nezorganizovaly záchrannou akci. Kdyby tahle jediná pevnost padla, mohl by Cochrane přežít.

Poznámka o historii:

Lord Thomas Cochrane, desátý hrabě z Dundonaldu, byl neobyčejný excentrický muž, radikální politik, ale také jeden z nejslavnějších námořních velitelů na počátku devatenáctého století. Po skvělé kariéře v královském loďstvu a naopak ostudné v Dolní sněmovně britského parlamentu ho v roce 1814 z obou těchto institucí vyloučili na základě obvinění z burzovních podvodů. Existují důkazy, že obvinění bylo zmanipulované, ale Cochrane nepatřil k mužům, kteří by se proti sešikovaným právníkům dokázali bránit racionálně, a tak soud prohrál a skončil ve vězení. Z něj samozřejmě uprchl a po řadě dobrodružství se stal admirálem chilského válečného loďstva v době, kdy tato země vedla válku za nezávislost proti Španělsku. Nakonec se s vůdcem chilského povstání za nezávislost Bernardem O’Higginsem rozešel, ale ještě předtím stačil vyhnat španělské válečné loďstvo od pacifického pobřeží Jižní Ameriky a tím v podstatě zajistit pro Chile a Peru nezávislost.

Zřejmě nejúžasnější vítězství ze všech, kterých v této válce Cochrane dosáhl, byl útok na Valdivii. Odehrál se velmi podobně tomu, jak jsem ho popsal v této knize. Bylo to ohromující vítězství, jež zničilo poslední pozůstatky španělské moci v Chile.

Později se Cochrane stal admirálem brazilského válečného loďstva, které vedl v boji proti Portugalsku. Potom však Jižní Ameriku opustil a přenesl svou vlajku do řeckého válečného loďstva, v němž se účastnil boje této země za nezávislost proti Turkům. V roce 1830 byl ve své mateřské zemi rehabilitován a znovu zařazen do britského královského loďstva jako kontradmirál. Odmítl však ujmout se velení, dokud mu nebude vrácen také rytířský titul. K tomu došlo až v roce 1847, kdy mu Bathský řád vrátila královna Viktorie. Byl však trpce zklamán tím, že mu nebylo svěřeno velení loďstva v krymské válce. V té době mu však už bylo přes osmdesát let. Čtivou biografii tohoto neobyčejného muže uveřejnil Donald Thomas v knize Cochrane (André Deutsch, 1978) a já jsem Donaldu Thomasovi velmi vděčný za skvělé vylíčení toho, jak byl Cochrane v jedné neblahé půlnoční ceremonii ve westminsterském opatství v nepřítomnosti vyloučen z Bathského řádu.

Stejně tak jsem Donaldu Thomasovi vděčný za neobyčejný příběh o tom, jak Cochrane připravoval Napoleonův příchod do Valdivie a zahájil tak válečné tažení s cílem ustavit Spojené státy jihoamerické. Tenhle tajný plán byl tak rozpracovaný, že Cochrane po dobytí Valdivie skutečně vyslal loď na Svatou Helenu, aby odtud Napoleona osvobodil. Když však poručík Charles na ostrov vystoupil, našel Napoleona v pokročilém stadiu jeho nemoci, a tak se pokusu odvézt ho vzdal. Otázka, co by se stalo, kdyby byl Bonaparte zdráv a Cochrane ho ze zajetí osvobodil, tak zůstává jednou z velkých neznámých historie.

Bonaparte však zemřel, zřejmě otráven francouzskými roajalisty, kteří se báli jeho návratu do Francie. Zůstal pohřbený na Svaté Heleně až do roku 1840, kdy byly jehoho ostatky exhumovány, dopraveny do Francie a slavnostně pohřbeny v sarkofágu v chrámu pařížské Invalidovny. Také Sharpe se vrátil do Francie a Harper do Irska, a pokud vím, oba žili ve svých domovech šťastně a spokojeně až do smrti.