Překlad,
úvod a komentář: Miloslav Kolomazník
Následující polozapomenutý příspěvek bych „sám pro sebe“ asi nikdy neobjevil, nebýt pana Milana Švankmajera, který jej už v roce 1957 citoval v jedné ze svých nejranějších prací na téma napoleonské historie, „Napoleonská armáda v severních Čechách roku 1813“. Pod původním názvem „Kriegerische Vorgänge in unserer Heimat vor hundert Jahren. Vortrag des Bürgerschul-Directors Ferd. Thomas in der XIV. Wanderversammlung des Vereines für Heimatkunde am 28. Mai l. J. in Dörfel bei Reichenberg“, což je možné volně přeložit asi jako „Válečné události v naší vlasti před sto lety. Výklad řídícího měšťanské školy Ferdinanda Thomase na XIV. putovním shromáždění Vlastivědného spolku 28. května t. r. ve Vesci u Liberce“, byl tento příspěvek poprvé otištěn před více než stovkou let v libereckém novinovém plátku Reichenberger Zeitung (datum vydání: neděle 24.8.1913, číslo výtisku: 201, strana: 29-32), a já jen dodám, že svými nezvyklými parametry, délkou textu i obsahem, je jen dalším dokladem toho, jaké mimořádné pozornosti soudobého tisku, a ruku v ruce s ním i široké veřejnosti, se téma napoleonských válek a válečného roku 1813 na našem území při příležitosti stoletého jubilea těšilo…
Léto
1813 – přehlídka Poniatowského a Sulkowského Poláků v Žitavě
(Zdroj:
Begebenheiten und Erlebnise in Zittau 1813)
Žijeme nyní v památném čase, neobyčejně bohatém
na historické připomínky. Před sto lety povstaly národy Evropy proti zpupnému
francouzskému císaři Napoleonovi I., aby těžké jařmo, jež na ně uvalil,
definitivně setřásly. Nechtěly již více dopustit, aby nadále jejich pánem byl, za
kterého se považoval, neboť stejně jako je jen jeden Bůh na nebi, tak chtěl i
Napoleon jediným vládcem na zemi být. Po nešťastném tažení 1812 do Ruska se
však jeho moc zhroutila jako domeček z karet. Nyní ukázalo se, že byl
obávaným, ale nikdy nebyl milován. Když Rusové, kteří Francouzům byli v patách,
do Pruska vstoupili, propuklo v zemi všeobecné povstání proti cizí
nadvládě. Král domáhal se 17. března 1813 ve slavné proklamaci „An mein Volk“
dobrovolného ozbrojování. Urození i sedláci, úředníci i řemeslníci, učitelé i
studenti chápali se zbraní a vstupovali do domobrany. Celým národem prostoupilo
nadšení. Prusové uzavřeli nyní s Rusy spojenectví v boji proti
Napoleonovi; Rakušané to samé neuzavřeli, neboť císař František I., jenž
Napoleonovým tchánem byl, zpočátku se jej pokoušel k ústupkům přimět. Veškeré
pokusy ale narazily na zatvrzelost Napoleonovu. Sice vyhráli Francouzi, i když
s velkými ztrátami, ještě bitvy u Großgörschen, nedaleko Lützenu, 2.
května, a u Bautzenu, 3. května [?, bylo to ve dnech 20.-21.5.1813], ale již na konci května nabídl Napoleon spojencům
příměří, aby zotavil se a spojence rozeštval. Příměří, které nakonec přišlo,
mělo od 4. června do 10. srpna trvat, bylo ale až do 20. prodlouželo. Rakouský
císař František poslal mezitím svého ministra, knížete Metternicha,
k Napoleonovi do Drážďan, aby mír zprostředkoval. Rozhovor udál se 28. června
1813 a trval šest hodin. Napoleon nechtěl o míru nic vědět a ukončil rozhovor
slovy: „Bude válka, na viděnou ve Vídni!“
Nyní přistoupil i císař František na spojenectví proti Napoleonovi. Obrovské
signální ohně planuly na kopcích z Prahy až po hlavní velitelství pruských
a ruských vojsk, aby tuto velkou událost o vstupu Rakouska do koalice tak
rychle, jak jen to bylo možné, oznámily. Tisícihlasé radostné „hurá“ bylo na
toto poselství odpovědí.
Památné
Napoleonovo setkání s Metternichem v Drážďanech
(Kresba:
Prof. Woldemar Friedrich)
Samotná válka spojenců s Napoleonem začala
teprve až po uplynutí přímeří, tj. na konci srpna.
Mezitím se naše vlast stala jevištěm válečného dění.
Podrobnosti o tom shromáždil jsem z vlastivěd okresů Liberce, Jablonce, Jablonného
a Lípy, zejména pak ale ze zpráv v „Mitteilungen des Nordböhmisches
Excursionsklubs“ a „Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues“,
konečně z Jägerovy knihy „Dorfchonik“, Helbigsovy knihy „Beiträge zur
Geschichte der Stadt und des Bezirkes Friedland“, Resselsovy knihy „Geschichte
des Friedländer Bezirkes“, Bürgerovy knihy „Chronik von Ringelshain“, Bruhnovy
knihy „Geschichte von Zittau“ atd. Dovolím si Vám tyto události
v chronologickém sledu představit.
Již v únoru 1813 začal se v sousední saské
Žitavě pro z Ruska se navrátivší bojovníky lazaret zřizovat. Od 21. do 23.
února dorazilo tam více než 100 povozů s raněnými, ale již 25. února
pokračovala většiná z nich dál, jelikož dorazila k nim planá zpráva o
tom, že kozáci jsou jim v patách. Ranění přinášeli do měst, která jim
soucitně [brány] otvírala, mnoho
utrpení, tím že z Ruska tyfus přinesli, který v Žitavě v březnu
a dubnu mnoho obětí si vyžádal.
V severních Čechách nacházely se již od března
k zajištění ostrahy hranic rakouské vojenské jednotky, ponejvíce Císařovi
a Liechtensteinovi husaři, myslivci a Chorvati. Zpočátku byli v domech
ubytováni, později, když počasí teplejší bylo, tábořili na mnoha místech pod
širým nebem.
14. a 15. května projíždělo Frýdlantem okolo 50 vozů
s pruskými vojáky, kteří v bitvě u Lützenu zranění utržili. 19.
května přišlo 80 Ilyrců, kteří u francouzských voltižerů sloužili a Rusy u
Lützenu vzati do zajetí byli, do Frýdlantu. Dostalo se jim ubytování
v Raspenavě a v Hejnici a po jednodenním odpočinku jako rakouští
poddaní pod dohledem do své domoviny odesláni byli. V noci z 23. na
24. května vpadlo na 1 000 kozáků do Vsi, na faře a ostatních domech páchali
násilí a unesli ze Saska sem přihnané koně. Rovněž do obcí Předlánce,
Pertoltice, Bulovka, Dolní Oldřiš atd. přišli Francouzi pronásledovaní Rusové.
Polský
brigádní generál se svým doprovodem (Kresba: Prof. Richard Knötel)
2. června mašírovalo na 1 700 Francouzů a
Bavorů pod generálem Portevainem přes Liberec, Chrastavu a Hrádek nad Nisou do
Saska. Byli beze zbraní a jen málokterý měl šavli; mimo to vezli si jen několik
bubnů s sebou. Celý ancábl, který součást posádky pevnosti Toruň na Visle
v Prusku tvořil, byl po její kapitulaci propuštěn a u Broumova na naše
české území vkročil.
Od 14. do 17. června postoupila mezi 17 až
18 000 muži silná polská armáda pod vedením statečného polského knížete
Josefa Poniatowského v pěti kolonách do severních Čech, aby se
s rakouským souhlasem k velké francouzské armádě, která se v Sasku
nacházela, připojit mohla. Druhá kolona, přes 2 000 mužů silná, vydala se
po špatných cestách z Osečné do Jítravy a odtud přes Horní Sedlo, Dolní
Sedlo a Hrádek nad Nisou do Žitavy. Ostatní čtyři armádní skupiny pokračovali
přes Jablonné v Podještědí, Petrovice a Lückendorf. Přitom vojáci
plundrovali po libosti. V Žitavě byli dílem mezi měšťany ubytováni, dílem
po okolních vesnicích rozmístěni. Na 600 důstojníků, kteří se u armády
nálezali, pobývalo zejména ve městě. Cizí vojáci byli příčinou mnoha vzruchů;
obyvatelstvo často těšilo se z exotické janičářské hudby.
Napoleonův
dům (čp. 13) na žitavském náměstí Markt - vpravo od palmy
(Foto:
autor příspěvku)
Rovněž Napoleon byl opakovaně v Žitavě
očekáván. 10. srpna byla k oslavě jeho narozenin obrovská oslava
uspořádána. 11. srpna začaly se přípravy k odchodu vojska, neboť o 10 dní
prodloužené příměří 20. srpna vypršelo. Česká hranice byla nyní uzavřena:
v Eckartsbergu, kde Poláci tábořili, byly šance zbudovány. 15. srpna
armáda odtáhla, ale již 17. opět přišla. O dva dny dříve dorazil Napoleon
osobně do Žitavy [míněno 18. srpna, ve skutečnosti to bylo ale až 19. srpna dopoledne, a
podle “Begebenheiten und Erlebnisse in Zittau 1813” to mělo být přesně v 10 hodin 13 minut, kdy sem Napoleon dorazil ze
Zhořelce a krátce posnídal na náměstí, v čp. 13. Večer, po památné návštěvě
Jablonného v Podještědí, se do Žitavy na noc vrátil, aby již příštího rána
vyrazil zpátky na východ, na sasko-slezské pomezí.] a zůstal tam až
do 20. Byl zde velmi nadšeně uvítán. Prvního dne (19. srpna) uspořádal nedaleko
silnice na Jablonné na poli válečnou poradu. Zamýšlel se svou armádou ve stejný
čas na třech místech do Čech vpadnout. První kolona na levém křídle měla Frýdlant
a Liberec obsadit, kolona vpravo se města Rumburku zmocnit a středová kolona až
k Jablonnému, Lemberku, Jítravě a Zdislavě postoupit. Na českých hranicích
stály jen slabé rakouské jednotky, jež k 8 000 mužů silnému Bubnově
sboru náležely, kterému generál hrabě Neipperg velel. 19. srpna odpoledne
odebral se Napoleon přes Lückendorf a Jablonnský průsmyk osobně do Čech.
Předtím měl v Žitavě ještě rozhovor se
starostou Hrádku nad Nisou, Johannem Josefem Niederlem, který asi půl hodiny
trval, a k němuž si tlumočníkem posloužil. Rozhovor probíhal přibližně
takto: „Jste starostou Hrádku nad Nisou?“
Niederle:
„Ano.“
Napoleon: „Patříte
k vrchnosti?“
Niederle: „Ne,
pokorný poddaný panství Grabštejn.“
„Jak se jmenuje
hrabě?“
„Clam-Gallas.“
„Jaká panství
vlastní hrabě ještě ve zdejším kraji?“
„Frýdlant,
Liberec a Lemberk.“
„Zdržovali se
Císařští u Vás, kolik, jak dlouho a jakého druhu vojska, a odkdy jsou
z Hrádku pryč?“
„Ano, ale jen
přední stráže, a sice od 10. srpna; od včera jsou pryč. Byli to husaři od
regimentu Kaiser a Blankenstein, pak myslivci od 5. a 6. batalionu.“
„Kde se nachází
císařská armáda? Kdo jí velí a jak silná je?“
„Toto vše je mi
neznámo.“
„Jsou Rusové
v Čechách?“
„Ani toto nemohu
s jistotou sdělit.“
„Jaké příkazy
máte pro případ války?“
„Ještě vůbec
žádné.“
„Milujete svého
císaře?“
„Po Bohu je nám
nejdražší.“
„Jsou lidé ve
Vašem kraji věřící?“
„Ano, to jsou.“
„Jak daleko je
to od Vás do Děčína a Litoměřic?“
„Do Děčína 6, do
Litoměřic 8 mil.“
„Pamatujete vpád
Prusů do Čech?“
„Ano, za sedmileté války a za války o bavorské
dědictví.“
„Jak početné je
obyvatelstvo ve Vaší obci a kolik je mužské populace?“
„Obyvatelstvo
čítá na 1 120 duší, z toho 515 mužského pohlaví; k tomu je
v Hrádku na 200 domů.“
„Kolik jste již
rekrutů a zeměbranců poskytli?“
„13 rekrutů pro
armádní zálohu, 1 pekaře a 7 zeměbranců.“
Když císař žádné jiné otázky neměl, prosil ho
starosta o ochranu a zachování Hrádku nad Nisou. Napoleon poskytl mu ujištění,
že v tomto ohledu potřebné pokyny již byly vydány, jen ať se starosta
z města nevzdaluje. Nakonec byl mu ještě na zpáteční cestu kůň přichystán,
kterého osedlal a jedním důstojníkem do Hrádku nad Nisou byl doprovázen.
Krátce po propuštění starosty Niederleho vydal se
Napoleon se svým doprovodem do Jablonného, jediného města v Čechách, do
něhož tento císař vkročil. Zdržoval se v poštovním domě na horním
předměstí, kde v roce 1779 rovněž císař Josef II. přenocoval, a povolal
k sobě dva magistrátní úředníky a faráře, jichž se na mnoho věcí doptátal,
obzvláště na postavení a sílu v tomto kraji rozestavených Rakušanů, na
hojnost a ceny potravin, situaci v obchodu a další. Zdržel se
v Jablonném tak dlouho, dokud se jeho špión, kterého k obhlédnutí
šancí a zátarasů za Mimoň poslal, nevrátil. Když tento přinesl zprávu, že šance
zcela neobsazené jsou, vyštěkl Napoleon: „Jsem
zklamán“ Na to vrátil se přes Petrovice do Žitavy, kam v deset hodin
večer dorazil. V Petrovicích je na celní úřadovně stále stolička
ukazována, na které odpočívat měl [dnes je stolička
součástí expozice českolipského Vlastivědného muzea].
Francouzský
císař Napoleon I. v Jablonném v Podještědí – olejomalba akademického
sochaře Jiřího Kaňovského (Foto: autor příspěvku)
Příštího dne vyrazil na sever do Zhořelce a Lubáně.
V noci silně pršelo a jednotky, které asi dobře vybaveny byly, mokrem mnoho
vytrpěly. Příležitostně byli zajatí Rakušané do Žitavy přivedeni a všude
dostalo se jim mnohé péče, navzdory blížícímu se boji.
Tentýž den, kdy Napoleon přijel do Žitavy (19.
srpna), byly rovněž tam tábořící polské a francouzské jednotky proti české
hranici poslány. Přitom odehrálo se mezi nimi a rakouskými předními hlídkami opakovaně
malých přestřelek.
19. srpna 1813 bránil rakouský oberjäger od 5.
mysliveckého praporu, jménem Karl Schöffel, průsmyk přes Lužické hory proti
silnějšímu nepříteli s obrovským přehledem a ohromnou statečností. Zabil
přitom mnoho nepřátelských důstojníků; velitel patroly Niedinger byl mu se vzácnou
svou smělostí velkou pomocí. Oba obdrželi po skončení války stříbrné medaile za
statečnost.
U města Jablonného přivítalo těch málo rakouských
myslivců střelbou z krytých postavení brzkého rána 19. srpna dvě kompanie
francouzských voltižerů, kteří se šesti kanony sem přitáhli; přitom rozptýlilo
se několik husarů do polí kolem.
V průběhu dne přicházelo stále více nepřátel,
takže se jich 10 000 Francouzů a 22 000 Poláků pod velením divizního
generála Franze Stephana [?] Kellermanna
v Jablonném a okolních vesnicích nalézalo. Protože se oněch málo
rakouských vojáků s takovou přesilou rovnat nemohlo, stáhli se po krátké
šarvátce zpátky; kavalerie přes Brniště k Mimoni, myslivci přes Českou Ves
k Druzcovu, kde jejich hlavní ležení bylo. Rovněž mezi Lemberkem a
Janovicemi v Podještědí na tzv. Hofehöhe [?] rozestavené
dělostřelectvo ustoupilo k Druzcovu, to když jistý počet neúčinné palby
opětovalo. Protože se Lemberk přímo v palebné linii ocitl a Francouzi
hodně nakrátko stříleli, dopadla většina jejich kulí na Lemberk. Škody na
obilné sýpce jsou dnes stále patrné. V zámecké zahradě byla většina soch
zcela zničena, zbylé, které ještě dnes stojí, více či méně poškozeny. Navzdory
velkému střílení bylo jen málo mrtvých a zraněných. Jeden Francouz byl na na
markvartickém poli zastřelen a pohřben; jeden rakouský myslivec pozbyl na cestě
naproti České Vsi skrze dělovou kouli svoji hlavu a hrob nalezl v jedné ze
zahrad; pět nebo šest mužů, Chorvatů a Francouzů padlo pod Lemberkem nedaleko
jednoho vršku, kde byli také pohřbeni; tento nazývá se ještě i dnes
„Kroatenhügel“.
Zámek
Lemberk (Foto: autor příspěvku)
Po dělostřelecké palbě, jež téhož dne ustala, od
Jablonného výtáhl po silnici na Rýnoltice silný oddíl polských vojáků. Když u
palírny v Lemberku se ocitl, přijel jeden osamocený rakouský voják,
Chorvat, na most před zámeckou bránu a vypálil ze své zbraně na nepřítele. Tito
zůstali několik okamžiků neklidně stát, pak vyrazili poklusem k Lemberku,
kde v zámku a okolních domech vše roztloukli a zničili, co jim do rukou
padlo. Jelikož výstřel
ze zámku vyšel a oni si odtud vojáka všimli, aniž by jej dopadli, byl tento
jejich vzteku obzvlášť vystaven. Rozmlátili tam všechno, nábytek, okna, dveře,
kamna, peřiny rozpárali a peří rozházeli, knihy a písemnosti roztrhali a
rozervané hadry vyházeli okny ven. Varhany a obrazy v kapli byly
rozmláceny, zlaté prýmky mešních rouch odtrženy a tyto s cínovými
píšťalami od varhan, prádlem a s tím, co pro ně hodnotu mělo, sebrali.
Největší jejich úsilí bylo však posléze věnováno hledání vojáka: každá
místnost, od sklepení až po hřeben střechy, prohledána byla, a přeci tento byl a
zůstal neobjeven, obzvláště když tento ve žlabu ukrytý musel být. Když veškeré
hledání vyšlo nadarmo a vše poživatelné snědeno, odtáhli konečně pryč. Voják
objevil se nejdříve druhé noci. Žadonil před domem, kde zdržovali se nižší
úředníci, kteří si ještě nějaké obyvatelné místnosti udrželi, zcela zbědovaně o
chleba. Vrchnostenští úředníci opustili úřad ještě v klidných časech a
vydali se, stejně jako veškeré úřednictvo z Grabštejnu se svými rodinami,
pod ochranou 19 husarů a 60 myslivců do Kryštofova Údolí – obvyklého útočiště
bojácných a malomyslných za válečných časů.
Náš voják, v plné zbroji a oblečení, se skrz jeden vikýř na
střechu protáhl, a tady, v jedné úžlabině, ve žlabu ukryt, natažený ležel
tak dlouho, až všecko úplně klidné zase bylo. Jeho hlad byl obrovský, a když
nasytil se, odtáhl přes Janovice v Podještědí ke Zdislavě, aby zde vojsko
své vyhledal.
Škody, které obec Lemberk (s výjimkou hraběte a
úředníků) onoho dne utrpěla, měly podle jednoho záznamu [pořízeného
Antonem Jarischem – viz moji „Francouzi na Českolipsku 1813“ (2015)], datovaného dnem 1. října 1813, celkové výše
38 918 Guldenů a 38 krejcarů dosáhnout.
Od této [nezvané] návštěvy
lemberského zámku nejsou tam téměř žádné písemné záznamy o dřívejší době již více
k dispozici.
V Bürgerově „Geschichte von Lämberg und Chronik
von Ringelshain“ dočítáme se na
straně 120: „20. srpna přišli za jitra
první nepřátelé do Rýnovic, odkud již mnoho obyvatel dříve, většinou ženy a
děti, do Johnswalde [?] uprchly. Obec
sama se u nepřátelského velitele bezpečnostní hlídky dožadovala, čímž velkým
ztrátám a velkým škodám zabráněno bylo. V Rýnovicích a Polesí byly
rekvizice vypsány; přes 30 kusů dobytka muselo vedle obilí, sena, slámy atd. do
ležení v Petrovicích dodáno být, denně přijížděly patroly do vesnice, aby
rekvírované vymáhaly. Kde byť jen jediný kus drůbeže k vidění byl, byl
zabit a odnešen. Generálem Markowským byla obci dodávka 130 párů vysokých bot,
160 párů nízkých bot, eventuálně úhrada 500 tolarů předepsána. Odvod této
rekvizice však nenastal, jelikož nepřítel před jejím uskutečněním tábor
vyklidit musel. U faráře Kornelia Wolfa bylo plundrováno; přitom si také
ukrutným a bezcitným zacházením těchto mnoho vytrpěl.“
Přesné
stáří kamenného smírčího kříže ve Zdislavě není známo, předpokládá se však, že
zde byl vztyčen už v dobách husitských válek. (Foto: autor příspěvku)
Podobně jako v Rýnolticích jednali nepřátelé i
na dalších místech. Zejména mnoho vytrpět měli místní rychtáři. O tom by mohl
rychtář ve Zdislavě, Franz Arlt, mladý, energický a rozvážný muž, píseň zpívat.
Měl již mnohokrát opatření učinit, aby nepříteli rekvírování ztížil, a rovněž
pokusil se proti jejich plundrování stížnost vznést a dávky obyvatel na rozumnou
míru upravit. Proto a jelikož své pasáčky dobytka na výzvědy poslal, aby o
příchodu nepřítele, stejně jako o projíždějících Rakušanech včas zprávu
obdržel, a příchod druhých uspíšil, byl vedle školního učitele Möldnera zatknut
a v poutech před důstojnickou radu odvlečen, kde oba po krátkém slyšení
zastřeleni být měli. Tu náhle napadli neohrožení Rakušané vystrašeného
nepřítele. Z těchto hleděl si každý tak rychle, jak možné to bylo, se
spasit, důstojnická rada se rozutekla a rychtář a školní učitel zůstali konečně
na širém poli sami. Oba prchali nyní do Kryštofova Údolí. Ve Zdislavě stojí na
místě, kde zastřeleni měli být (na jítravské silnici, naproti novému hostinci
„Zur Bahn“) ještě nyní smírčí kříž, který lidem jako „Francouzský“ označován
je. Rychtář Janovic v Podještědí, sedlák Franz Wolf, čp. 1, musel tolik
zlého zacházení snést, že byl donucen svůj úřad složit. (Gedenkbuch der
Gemeinde Johnsdorf).
Franz Schwan, který později prvním školním učitelem
v Janovicích v Podještědí byl, vyprávěl následující hrdinský kousek
ze stejného dne: Na
jednom návrší u Janovic stál hlídkou jeden polský hulán, který byl třemi
projíždějícími maďarskými husary objeven. Příštího dne nejstarší z husarů
přijel k sedláku Alscherovi do statku v čp. 58, svého koně uvázal a k sedlákovi
promluvil: ,Teremtete, Bauer! den Kerl
ich hul., tj. Zatraceně, hospodáři! Toho mizeru uctím.’ Pak vešel do
světnice a řekl selce:,Mamincka, gib das
Ufegobel und weiss-ruth Flackel, tj. Maminko, dejte vidlici od pece a
červenobílý [hadr?].’ Žena vše
požadované donesla a v rychlosti hulánský praporec na pohrabáč připevnit mu
pomohla, čtverácky se přitom usmíval. Sedlák a jeho žena podivovali se a
nemohli pochopit, co husar s takovou maškarádou zamýšlel. Když byl hotov,
vyhoupl se na koně, vidlici podél nohy do třmenu zasunul, zavinul se do svého
bílého pláště a volným krokem vydal se z vesnice na cestu ke Kryštofovu statku,
kde se nepřátelské pozice nacházet měly. Mlha a déšť mu k užitku byly, aby za
vlastního druha považován zůstal, což mu poskytlo času pro přiblížení. Když
husar dostatečně blízko byl, vrhnul se ze sedla na Poláka, v mžiku odzbrojil ho
a v poklusu přivedl do Janovic. Tady nechal sobě a svému zajatci kořalku dát a
odebral se pak s ním k Žibřidicím. Tak jako jestřáb holubici, tak i on jeho ze
svého postu vyštípal.
II.
Obraťme nyní pozornost k dění na Frýdlantsku,
Liberecku a Jablonecku.
17. srpna vstoupila ze Saska přes Reichenau [dn. polská Bogatyně] jedna polsko-francouzská jednotka do Čech; při
Kunraticích byla ve Frýdlantu zdržujícími se rakouskými myslivci bezmála dvě
hodiny zadržována, přičemž na malou šarvátku došlo. Od myslivců padli dva muži,
dva byli zajati. Na nepřátelské straně padli čtyři muži, z nichž tři na
větrovském Dechanteiwidmutu [?], a jeden na
kunratickém hřbitově, poslední místo odpočinku našli. Až po poledni vyrazila
polsko-francouzská avantgarda, složená z jednoho pěšího regimentu a jedné
jednotky jezdectva, se dvěma děly, pod generálem Johanem Nepomucenem Umińským
po kunratické silnici k Frýdlantu. Jedna část mašírovala přes Horní Větrov
proti zámku, další do města. K večeru spojila se obě vojska opět na výšinách u
větrovské krčmy a rozbila pak na tzv. Tongrundu při Větrově tábor. Velící
generál zakládal si na dobré kázni mužstva.
18. srpna přišel
ještě jeden nepřátelský sbor o 12 000 mužích pod francouzským generálem
Rougetem přes Ebersdorf do Frýdlantska, avšak stáhl se již 19. srpna zpátky.
Téhož dne (19.
srpna) vytáhlo nepřátelské vojsko z větrovského tábora proti Lerchenbergu [Skřivánčí vrch?]; část tábořila na Höllbauerhöhe [?], druhá u kaple
Bernarda Voigta.
Nově zrekonstruovaný pomník v Tongrundu, věnovaný
rakouským obětem napoleonských srážek u Kunratic, Frýdlantu, Albrechtic a
Mníšku v srpnu 1813. (Foto: Josef Stoklasa)
Po dobu
nepřátelského francouzsko-polského vpádu měly magistrát a vrchnostenský úřad ve
Frýdlantu společně výbor ustanovit, který své stálé sídlo na radnici měl, a
který nepřítelem ve dne v noci, hodinu co hodinu a téměř bez ustání navštěvovaný,
a odkud s vrchnostenským úřadem jeho komisaři, taktéž na radnici se nalézající, nutné spojení
udržovali. 19. srpna nechal velící generál Umiński magistrátního radu Josefa
Oehlmanna a hraběcího vrchního správce Franze Nemethyho pod eskortou do tábora
knížete Poniatowského v Eckartsbergu, a ještě uprostřed noci dál do Žitavy,
odvést, kde dalšího dne před císaře Napoleona uvedeni, po zodpovězení několika
dotazů ale brzy opět propuštěni byli.
Krátce před
odchodem nepřátelského vojska požadoval generál Umiński okamžitou dodávku 400
kabátů a 400 párů jezdeckých kalhot, nebo namísto tohoto 500 guldenů tehdejší
měny, které okamžitě vyplaceny měly být. Jelikož toto v tak krátkém čase
nemožné bylo, měli tři členové stálého výboru, starosta Josef Jäckel, inspektor
Neumann a panský výběrčí daní Wolf uprostřed eskorty jezdectva naprosto hrubým
způsobem postupujícím vojskem do Liberce vlečeni být, kde oni, všemu nepohodlí
špatného počasí vydáni napospas, celou noc vstoje v táboře strávit museli a až
do složení celého obnosu 500 guldenů jako rukojmí zadržováni byli. (Julius
Helbig: Beiträge zur Geschichte der Stadt und des Bezirkes Friedland, IV. svazek,
strana 131.)
Od Frýdlantu vytáhl
celý sbor 20. srpna ve 14 hodin odpoledne k Liberci.
V Albrechticích
u Frýdlantu a Mníšku jim pochod ztěžoval oddíl rakouských myslivců a husarů s
dvěma kanóny a jednou houfnicí; a přeci museli tito brzo nepřátelské přesile
ustoupit. Z jednoho kopce na druhý, z Mníšku do Krásné Studánky, odtud do
Pavlovic a skrze uličky samého Liberce, až do Rochlic a Vratislavic nad Nisou
byli vytlačeni. V Liberci mělo mnoho občanů před příchodem nepřítele do hor
uprchnout. Z Vratislavic nad Nisou vytáhlo obyvatelstvo houfně s dobytkem a
zavazadly nahoru do odlehlého a neprostupného [lesa] Neuwaldu.
Mezitím co tento
sbor za nepřetržité palby mušket a dunění děl večer v 18 hodin do Liberce
dorazil, pohnul se o dvě hodiny později od Chrastavy ještě jeden další sbor,
kterému velel francouzský generál Bruno, k Liberci. Tento 19. srpna u Hrádku
nad Nisou přenocoval. Když téhož dne jeden jeho oddíl do Chrastavy pronikl,
došlo v Dolní Chrastavě mezi Francouzi a Rakušany k prudkému boji, při němž
kulky do domů se zarývaly. Do boje zapojená rakouská jednotka sestávala z dvou
eskadron husarů Kaiser a 5. Jägerbatalionu, a velel jí podplukovník von Derra.
Když 20. srpna
generál Bruno s celým svým vojskem z Hrádku nad Nisou k Liberci vyrazil, u
Bedřichovky mu stojící Rakušané v pochodu bránili. Tito teprve nyní na ústup se
dali, až když zjistili, že rovněž od Frýdlantu sem nepřítel k Liberci přichází.
Kostel Nalezení svatého Kříže v Liberci (Foto: autor
příspěvku)
V Liberci
rozbila nepřátelská vojska na noc na hřbitově před Křížovým kostelem tábor a
zažehla velké strážní ohně; také v sousedních uličkách a v podloubích
novoměstského a staroměstského náměstí nocovalo mnoho vojáků. 21. srpna brzy
ráno vztyčili pak tábor na tzv. Školním vrchu u Pavlovic a Růžodole. Pak
poručili si jídla pro 10 000 mužů a vypsali městské radě výpalné
1 000 dukátů a dodávku 500 párů kalhot, blůz, bot a tlumoků. Generál Bruno
poslal mimo to vrchnostenskému správci Markovskému a libereckému magistrátu
nařízení, aby z duchovenstva, úřednictva a měšťanstva složená deputace, do
tábora se dostavila. Když v poledne deputace, složená z vrchnostenského správce
Markovského, děkana Franze Wolfa, městského radního Antona Ludwiga, poštmistra
Johanna Rauschera, obchodníka se suknem Floriana Siegmunda a kupců Karla
Kreittera a Emanuela Kauera, do tábora přišla, byla generálem přítelsky přijata
a bylo jí naznačeno, aby se okamžitě do Žitavy k císaři Napoleonovi odebrala, o
ochranu Liberce ho žádat. Deputace odjela odpoledne několika vozy pod vojenským
dohledem. Když ale do Žitavy přijeli, byl Napoleon již v Lubani. Za dohledu tří
žandarmů následovali jej Liberečtí, dokázali jej ale nejdříve až v Löwenbergu
dostihnout. Vrchnostenský správce měl nyní proslov k Napoleonovi, v němž jej o
ochranu Liberce požádal. Poté uskutečnil se rozhovor, který půl hodiny trval a
Napoleon v něm přesně o poměry v zemi a náladu obyvatelstva se zajímal.
(Rozhovor byl poprvé v “Kalender aus Reichenberg” Dr. Bontého z roku 1850
uveřejněn.)
Fragment původního dokumentu se jménem francouzského
generála Bruna
a datací 22. srpna 1813 (Zdroj: SOkA Liberec, archiv
města Liberec, inv. č. 855, sign. 130, karton 85; Foto: autor příspěvku)
Nepřátelské
jednotky setrvaly v Liberci a okolí několik dní. Na Hrnčířském vrchu [Töpferberge] bylo jedno strážní stanoviště zřízeno, přední stráže stály odtud až k
Jablonci nad Nisou. Jednotlivé oddíly podnikaly časté razie v okolních obcích,
dokonce až [v hloubi] samých
hor. Poláci pronikli až na Novou Louku [Neuwiese - samota
SSV od Bedřichova] a k pile v
Blatné, a měli v plánu rovněž do Kristiánova dojít, nenašli tam ale cestu. Jeden
nepřátelský jezdec odvážil se slídit až na Prosečském vrchu. Tady narazil na
jednoho vesničana, kterého zeptal se, zda Rakušané v okolí jsou, „Jako bílých mraků tam i onde v lesích“,
byla chytrá odpověď mužova, načež se jezdec otočil a směrem k městu se
vracel.
Rakouští
myslivci s příchodem nepřítele přes Harcov a Lukášov se stahovali, Císařovi
husaři se však na Javorníku utábořili a kontrolovali okolní výšiny. Ve Vratislavicích
nad Nisou stála na Neubauerově hospodářství silná hlídka; tito museli právě tak
jako jiné posty z vesnice jídlem být zaopatřeni. Obec měla rovněž 50 pytlů ovsa
dodat a nadto různé povozy poskytnout. Denně byli čtyři muži na ordonanci do
tábora povoláni.
Na Strážním
kameni [Wachstein] u Ruprechtic bylo nepřátelské strážní stanoviště
zřízeno; v Bergmühle (nebo také Waldmühle, nynější Kiesewetterova továrna [na sukno, v Kateřinkách; dnes již samozřejmě původním účelům
neslouží]) byla strážnice zřízena. Jeden občan z Pavlovic vedl
tam oklikou jeden oddíl rakouských husarů za účelem jejího přepadu. Na Janově mostu [Johannesbrücke – JV ostroh vrchu
Horka (427 m)] byl nepřátelský post;
tento byl zničen a strážnice vyčištěna. Přitom byl jeden Francouz zajat.
Na polích u
Kunratic došlo mezi Francouzi a Rakušany k velké šarvátce. Přitom zabití
Francouzi byli na pod starou šolcovnou ležícím poli v jednom masovém hrobě
pohřbeni, který později železným křížem označen byl. Nyní stojí na tomto místě
hasičská zbrojnice. [Ve stejné lokalitě
se ještě zcela nedávno nacházel jiný litinový kříž s kameným podstavcem, v
jehož těsné blízkosti byly rovněž předpokládány kosterní ostatky napoleonských
vojáků. Nedávný archeologický průzkum však nic takového nepotvrdil. Samotný
kříž byl kvůli právě probíhající výstavbě silnice Liberec (Kunratice)-Jablonec
nad Nisou rozebrán a později bude instalován na novém místě. V místech, kudy má nová silnice procházet,
bylo s přispěním prudkých letních lijáků nedávno odhaleno a odkryto celkem
16 hrobů v různém stadiu zachování. Vysvětlení, zda objevené kosterní
ostatky patří skutečně napoleonským vojákům, nebo např. civilním obětem
epidemií, či obětem jiných možných konfliktů, snad brzy přinesou specializovaná
pracoviště a připravovaná podrobná expertíza.]
V Dolním
Růžodole měl majitel selského stavení čp. 61 (dříve čp. 1) při příchodu
nepřítele své veškeré zásoby obilí a potravin ukrýt. Když tyto Francouzi
objeveny byly, byl k trestu smrti odsouzen. Jen úsilí své sestry, která na
libereckém zámku francouzským důstojníkům posluhovala, mohl děkovat, že o svůj
život nepřišel. Právě když na Keilsberge [?] poprava měla začít – sedlák měl již oči zavázané – náhle
se rychlý posel vrchního velitele s pokynem objevil, nechat ho běžet. Jak
“Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes” oznamuje, byl něco kolem roku 1890 na
půdě jmenovaného selského stavení obraz nalezen, který popsanou událost
zobrazuje.
V blízkosti
Božích muk na jihovýchodním okraji obce Kunratice (Liberec) byl až do nedávna předpokládán
hrob vojáků-obětí místní srážky. (Foto: autor příspěvku)
Z Pavlovického tábora měla vojenská pokladna ukradena být. Z krádeže podezříván byl majitel selského stavení čp. 9 ve Starém Pavlově, který proto take nepřáteli ubit k smrti byl.
V Liberci měl jeden nepřátelský voják do světnice
jednoho z měšťanů vrazit a v kolébce ležící dítko šavlí ohrožovat. Za trest měl
na volném prostranství (poza později nalevo od Kammerbergwege [?] nalézajícího
se koupaliště) popraven být. Také on byl již na popravčím místě, když v
posledním okamžiku posel se zdaleka viditelným bílým šátkem tryskem přijížděl a
pro něj pardon přivážel. Takovýchto detailů mohlo dříve mnohem více vyprávěno
být, upadly ale časem do zapomnění.
23. srpna došlo
v Janově Dole, na místě, kde nyní škola stojí, mezi rakouskými myslivci a
husary Kaiser na jedné straně, a Francouzi a Poláky na opačné, k prudkému boji,
do něhož rovněž francouzské dělostřelectvo se zapojilo. Boj přenesl se do ulic
Liberce a koule přitom dopadaly až dovnitř města. Na tento boj, který nakonec
ústupem Rakušanů skončil, upomíná ještě dnes dělostřelecká koule na hostinci
“Zur Kanone” v Orlí ulici [Adlergasse].
Příslušníci
1. a 2. vestfálského husarského regimentu (Kresba: Prof. Richard Knötel)
Současně se
sborem generála Bruna byly do libereckého kraje rovněž dva vestfálské husarské
regimenty vstoupily, jediné německé regimenty, které pod francouzským orlem se [tu] nacházely. Ty měly v Horní Suché
tábor rozbít, který ale v noci z 22. na 23. srpna ve vší tichosti a tajnosti
opustily, aby přes Ještěd do Křižan došly a za Ještědem s Rakušany, kteří mezi
Osečnou a Hodkovicemi nad Mohelkou stáli, se spojily. Velení oběma plukům
zajišťovali plukovníci Wilhelm svobodný pán von Equard-Hammerstein a svobodný
pán von Penz. V horních domech v Křižanech – tak vypráví očitý svědek, pozdější
kžižanský školní učitel Franz Schwan – zmocnili se jezdci jednoho muže, který,
spoután mezi dvěma koni, jako průvodce posloužit jim musel. Ke čtvrté hodině
ranní dorazili k domu rychtáře Josefa Heidricha. Někteří důstojníci vtrhli
s vytaženými pistolemi k rychtáři, aby je na další cestě
k rakouskému táboru odvedl. Svědomitý muž byl na hrozných rozpacích, neboť
nevěřil v nic jiného, než že se jedná o přepad. Nakonec vymahači se s
jedním poslíčkem spokojili, který spoután, k Druzcovu je odvedl, kde
rakouští husaři stáli. Jak se k první husarské hlídce přiblížili,
vystřelila tato signál a vyrazila zpět do tábora; tady vyhoupla se celá
eskadrona rychle do sedel a vyjela nepříteli vstříc. Tito zůstali nehybně stát,
jen trubač vyloudil trylek, na který rakouský trubač odpověděl. Když si tito
signály několikrát vyměnily a obě vojenská tělesa se vždy o něco přiblížila,
vzdal se velitel se svými dvěma regimenty vestfálských husarů rakouskému
rytmistrovi, který je přes Český Dub do tábora v Hodkovicích nad Mohelkou
odeskortovat nechal. Odpoledne kolem třetí hodiny vyjel generál hrabě Neipperg,
který dočasné velení nad v Hodkovicích nad Mohelkou po třináct dní
tábořícím sborem generála Ferdinanda hraběte von Bubny (celkem 6 000 mužů)
měl, oběma regimentům naproti a uvítal je na silnici od Bílé při tzv. Halben
Meile-Kapelle; nepřátelští husaři, jejichž počet 1 600 dosahoval, se po
eskadronách s rakouskými jednotkami promíchali, které jim vzdávaly hold a
„Vivat“ provolávaly. Pak byl na panských polích u Jílové polní tábor rozbit, kde
Vestfálci novému vládci přísahu věrnosti složili až na 7 (4 lékaře a 3
strážmistry), kteří pod ochranou vráceni byli.
Jak školní
učitel Schwan vypravuje, nedalo se po špatných cestách ze Suché přes Ještěd až
do Křižan s polní pokladnicí, která údajně 80 000 guldenů ve zlatě
obsahovala, dál pokračovat a cestou se dvěma strážními vzadu ponechána. Tito opustili
však ze strachu z dopadení svá důležitá postavení a chvátali za svými.
Když se z Druzcova jedna smíšená patrola zpět vrátila, nebylo nic než vyjeté
koleje k vidění, pokladnice byla mezitím ukradena a pravděpodobně a
prozatím do houštin v lese ukryta. Oba muži, kteří své posty opustili,
byli zastřeleni.
Město Hodkovice nad Mohelkou přišlo ubytování vojsk
v roce 1813 na 9 000 guldenů tehdejší měny.
V táboře v Horní
Suché ponechanou hlídku, sestávající z 9 mužů a 11 koní nechal francouzský
generál Bruno odzbrojit a do Žitavy dopravit; ještě téže noci ohlásil zběhnutí
obou regimentů císaři Napoleonovi.
24. srpna
obdržel francouzský generál Bruno rozkaz, liberecké postavení polskému Umińského
sboru přenechat a sám se svými jednotkami přes Žitavu k Budyšínu a Drážďanům se
vydat. Odchod následoval ještě téhož dne. K ochraně spojení mezi Libercem a
Žitavou ponechal v Chrastavě, stejně jako v Hrádku nad Nisou, silné oddíly. V
Chrastavě setrvávající francouzský oddíl dočkal se 27. srpna pohromy. Rakušané
zjistili, že toto město pouhými 300 Francouzi jest obsazeno. Okamžitě byl
rytmistr Weinzierl s jednou eskadronou a jednou kompanií hraničářů tam odeslán,
aby Francouze překvapil. Druhá eskadrona, stejně jako druhá kompanie hraničářů
je následovaly. Francouzi opevnili se ve statku v Dolní Chrastavě. Rakušanům
došlo, že nejen tohoto se zmocní, nýbrž celou posádku Chrastavy (na 300 mužů se
4 důstojníky) ke kapitulaci přinutí a jako zajatce je odvedou. O to měl se
obzvláště jezdec [husar] Esernus z 1. eskadrony zasloužit, pročež mu také zlatá
medaile za statečnost propůjčena byla.
V téže době
přibližovaly se opakovaně oddíly z nepřátelského tábora u Liberce k Rakušanům,
kteří v okolí Hodkovic nad Mohelkou tábořili. Ježto velící generál hrabě
Neipperg věřil, že nepřítel v nejbližší době proti [jeho] táboru vyrazí, pojal plán, domobranu proti nepříteli
povolat. V tomto okamžiku [22. srpna 1813] rozeslal důstojníky po okolních vesnicích, aby
venkovský lid v tomto smyslu přesvědčili. 23. srpna v 6 hodin ráno mělo se k
odchodu domobrany troubit a všemi zvony na poplach zvoněno být. Avšak nedošlo k
tomu, třebaže se za rozbřesku již 1 700 srdnatých mužů k domobraně
přihlásilo; zato obdržel uvedeného dne v 5 hodin ráno rychnovský farář Josef
Neubner, který o podporu domobrany požádán byl, prostřednictvím rádelského
hejtmana od myslivců von Luxena rozhodnutí, aby s domobranou prozatím
ještě počkáno bylo, protože generál Neipperg podporu císařské, stejně jako ruské strany toužebně očekává. Hrabě
Neipperg adresoval 25. srpna děkovný dopis obyvatelům Jizerských hor, v němž
jim za jejich ochotu nejvřelejší poděkování vyjádřil a velké uznání vyslovil. “Obzvláště
ale děkuji“
– říká se v dopisu – „za této výzvy
projevené výtečné působení pana faráře Josefa Neubnera z Rychnova, pánům
úředníkům Carlu Kastnerovi z Malé Skály, Norbertu Walentovi ze Smržovky a
Fritschovi z Návarova. Z obcí zaslouží zejména tyto být jmenovány:
Jílové, Držkov, Zásada, Haratice, Zlatá Olešnice, Rychnov, Huť, Maršovice,
Kokonín, Vrkoslavice, Jablonec, Mšeno, Sněhov, Huntířov, Smržovka a Návarov.“
Trubač
rakouského husarského pluku č. 1 „Kaiser“ (vlevo) a husarského pluku č. 4
„Hessen-Homburg“, který však na Liberecku neoperoval. (Kresba: Henri
Boisselier)
O jedné neobyčejné údálosti z doby, kdy rakouští myslivci na polích u Mšena nad Nisou směrem k Rýnovicím tábor měli, se v „Heimatkunde des Gablonzer Bezirkes“, na straně 69, poznamenává. Soukenický mistr Maternus Jäger, který v Jablonci v ulici U Nisy [Neißegasse] bydlel, vydal se se zbraní, kterou od jednoho francouzského dezertéra koupil, na tzv. Hübnersteig, aby si odtud vystřelil. Jeho střela způsobila mezi Císařskými velké pozdvižení. Tito jej dopadli, a jelikož jej s puškou v ruce zastihli, považovali jej za francouzského špiona, se kterým krátký proces učinit chtěli. Na Bartelberge [?] měl oběšen být. Když do Jablonce, a sice do krčmy přiveden byl, krátce nato obětí rozčíleného davu se stal, který mu do zrádců spílal a před ním plival. Strach ze smrti, kterému byl vystaven, nedá se popsat. Pouze na jeho snažné prosby a následná jeho ubezpečení, že by ho ani ve snu nic takového nenapadlo, a to zrady na císařských se dopustit, stejně jako po přímluvě vážených spoluobčanů, jal se velitel vojáků konečně zajatci svobodu opět dát. Později musel Maternus Jäger z Jablonecka uprchnout.
Do tábora na
Malcherberge [?] při Mšenu nad Nisou-Rýnovicích museli obyvatelé
celého okolí každé poledne jídlo přinášet. Důstojníci byli přátelští, mužstvo
ale sekýrovalo a chtělo každý den pečená kuřata a holubi, úhrnem jenom maso
mít. Lidé, kteří vojákům toliko nudle a jiná jídla přinésti měli, byli jimi
dokonce i ztlučeni. Jakmile se počasí zhoršilo, přesídlili se myslivci do domů.
Tady se přihodilo, že si uprostřed světnice oheň rozdělali, aby si jím vlhké
oblečení vysušili.
Hlavička depeše, jíž generál Umiński adresoval
starostovi a radním města Liberce
(Zdroj: SOkA Liberec, archiv města Liberec, inv. č.
855, sign. 130, karton 85; Foto: autor příspěvku)
Jednou táhl také
jeden silný ruský sbor skrze Jablonecko: průchod trval celý jeden den.
Vzpomínky na tento průchod se v lidech dlouho uchovaly, neboť se vyprávělo, že
přitom také huláni byli, kteří kožichy nosily a rudé praporce na svých kopích
měli. Mnoho obcí bylo v tu ránu jak po vymření; lidé většinou do lesů uprchli,
obzvláště mladíci. Říkalo se totiž, že Francouzi vsadili všechny, jež chytili,
do svých řad. Jednou vynořila se zpráva, že každý službyschopný muž za sebe
náhradu může poslat. Z Pruska přišli sem k nám mladíci, kteří se prodali, aby
obnos 120 guldenů jako náhradníci za vojenské služby získali. To bylo nyní
obzvláště pro jisté bohaté sedláky v Kokoníně žádoucí: vykoupili své syny od
vojenského stavu. Prusové sáhli si, usmívaje se přitom, na peníze, nechali se k
vojákům naverbovat, dezertovali ale všichni zase. Oznámení o tom došlo rovněž na
panský úřad v Malé Skále, a tento nechal sedláky, kterým švindlíři oběť
způsobili, povolat, aby s nimi záznam pořídil. Více již nebylo slyšet nic o
této záležitosti, vykoupení synů bylo proto jako správně provedené považováno.
Francouzi a
Poláci, kteří od 20. srpna v okolí Liberce, Jablonného a Frýdlantu řádili,
vyklidili je na konci srpna a na začátku září, to když císař Napoleon své
armády proti spojencům v Sasku shromáždit musel. Sice 25. a 26. srpna u Drážďan
ještě jedno vítězství nad armádou spojenců dosáhl, bylo ale jeho posledním
vítězstvím na německé půdě. Rakouské a ruské oddíly stahovaly se po drážďanské
bitvě do Čech a zastavily se na pláni mezi Teplicemi a vesnicí Chlumec. V
patách jim byl francouzský vojevůdce Vandamme, který 29. srpna ruského generála
Ostermanna napadl u vsi Přestanova, zatímco ve stejný čas se pruský generál
Kleist prodral přes Krušné hory a Francouzům do zad vpadl. Vandamme byl se
třemi dalšími generály a 10 000 muži vzat do zajetí; dva francouzští orli,
81 děl a celá munice padly do rukou vítězů. Této bitvy stejně jako té zářijové
u Nakléřova a Varvažova se rovněž v Pěnčíne u Jablonce nad Nisou narozený štábní
důstojník Bernt zúčastnil.
V Jablonném v Podještědí a jeho okolí rozestavení
Francouzi z Bellunova sboru [maršál
Victor] byli již 4. [24.] srpna do Saska odvoláni; polský
kníže Poniatowski opustil se svým vojskem teprve až 1. září okolí Jablonného a
Stráže pod Ralskem a táhl přes Žitavu na Rumburk. Za odchodu těchto jednotek
docházelo s okamžitě postupujícími Rakušany na mnoha místech k přestřelkám
harcovníků, tak jako mezi Křižany a Druzcovem, na takzvaném “Červeném vrchu” u Petrovic
[Roten Höhe, na saské straně Lužických hor, u
Neuhartau] atd. Taktéž 1.
září opustil časně ráno Umińského sbor pavlovický tábor. Pochodoval přes
Chrastavu, odpoledne zastavil se na Zlaté Výšině [Goldenen Anhöhe] mezi Chotyní a Oldřichovem na Hranicích k
odpočinku a k sedmé hodině večer dorazil do Žitavy. U Frýdlantu
stojící malé polské jednotky byly 2. září rakouskými husary, ruskými dragouny,
kozáky, Kalmyky a Kyrgyzy, kteří od Gneisu [?] sem přitáhli, po krátkém boji
k Žitavě vyhnáni. V tomto a následujícím dni přitáhl bezpočet
rusko-rakouských jednotek do Frýdlantu, na 14 000 mužů. Zadní voj byl na
radnici pohoštěn a nakrmen, jak to jedna ve frýdlantském muzeu existující
olejomalba zřetelně ukazuje. Obraz je také jednou vysvětlivkou opatřen,
v níž se na konci říká: „Na upomínku
pro pozdější frýdlantské potomstvo, magistrát, pod vedením tehdejšího starosty
Jäckela, pověřeného radního Oehlmanna, městského radního Peuckera, potom obecních
představitelů Springsholze, Scheiflera a Jahna tuto malbu u zdejšího
měšťanského malíře Antona Donatha prostě zhotovit nechal, která pak 4. září
1814 během veřejné slavnosti na místní radnici vystavena byla.“ Ve 2. čísle
letošního „Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde [des Jeschken-Isergaues (1913)]“ je tento obraz popsán.
Pohoštění
spojeneckých vojáků v sále frýdlantské radnice dne 2. září 1813 podle
malíře Antona Donatha (Foto: autor příspěvku)
V měsíci září došlo v našem kraji často ještě na průchody rakouských, pruských a ruských vojsk, přičemž tu a tam také ještě na malé bojůvky přišlo. Když velká armáda pod generálem hrabětem Benningsenem skrz Zákupy táhla, trval pochod – tak píše tehdejší městský písař Lorenz Schors v tamní městské Schörpenbuche – mnoho týdnů. Tento armádní útvar, jehož velikost městský písař na 70 000 mužů pěchoty a jezdectva odhadoval, vezl dělostřelecký trén o 60 až 80 kanónech rozdílných kalibrů se střelným prachem a municí, výstrojí a vojenským vybavením s sebou. Generálu Bennigsenovi, který původem Němcem byl, byly během jeho cesty městem všechny pocty učiněny; tak bylo všemi zvony vyzváněno a správní i místní představitelé světských a duchovních úřadů objevili se, aby jej pozdravili; on sám ukázal všechnu svou přívětivost a blahosklonnost. Vojáci pochodovali se zvonkohrou a rozličnými harmonickými nástroji; jejich vlastní vojenské popěvky, jejich oblečení a způsob života vyvolaly všeobecný úžas. Obzvláště nový a neočekávaný pohled – říká se v zákupské Schöppenbuche („Mitteilungen des Nordböhmischen Excursionsclubs“, VI., strana 159) – poskytovali Baškirové, národeček, který navenek zcela protiklad své nátury ukazoval. Jejich vzezření mělo něco divokého a odstrašujícího, jejich oblečení bylo zcela neobvyklé: hlavu zdobil bílý nebo šedý zašpičatělý klobouk, jaký mají Číňané, jejich zbraně sestávaly z šípů a luků, naproti tomu bylo jejich chování přátelské. Tito vojáci, kteří možná již celý jeden rok na pochodu byli a několid dní v Zákupech meškali, přišli tamnímu starostovi Schorsovi, který 4. října své jmeniny slavil, v podvečer dostaveníčko zahrát; mimo to cvičili se tito na náměstí za přítomnosti velkého davu v lukostřelbě, přičemž dva z nich horní radniční věž zasáhli. Šíp na památku tam byl ponechán. Jevili se dobromyslným národem být, s nímž by se Zákupští velmi sblížili, kdyby ale rodné řeči k tolika neporozuměním nevedly. V Zákupech bylo tehdy v mnoha domech 20 a více vojáků ubytováno. 15. října přišli Baškirové do Žitavy, kde až do 31. ledna 1814 zůstali, jelikož jejich výzbroj již pro evropskou válku vhodná nebyla, a proto také v týlu drženi byli.
Podzim
1813 – Baškirové v Žitavě (Zdroj: Begebenheiten und Erlebnise in Zittau 1813)
V tomto roce vykonávaly
rovněž v jednotlivých městech jsoucí střelecké spolky rozličné služby. Tak
činilo např. 11 mužů jabloneckého střeleckého spolku v uniformách rakouské
domobrany. Tito byli z Jablonce do Terezína vysláni a museli v této pevnosti na
stráži stát a ozbrojený doprovod zajišťovat. Protože se ale na své vlastní
náklady stravovat měli, brzy ocitli se v bídě. Na jejich prosebné dopisy, které
do svých domovů posílali, byli jim brzy peníze poslány.
Když počátkem
srpna bezmála denně dezertéři od nepřátelských vojenských těles, která obsazené
Sasko držela, přes hranici do Frýdlantu přicházeli, byli tito odzbrojeni a na
posádkové velitelství v Čechách odvedeni. Transport zajatců do nejbližší
stanice zajišťoval frýdlantský střelecký spolek, který je do Liberce doprovodil
a tam generálu hraběti Neippergovi odevzdal.
Střelecký spolek
v Jablonném v Podještědí zastával, když na konci září a na začátku října mnoho
skrze průchody carské ruské armády vytrpěno bylo, policejní službu, jak se v
Sommersově “Topographie des Bunzlauer Kreises” říká.
V říjnu průchody jednotek postupně ustaly, jak se
nepřátelská, ale také přátelská vojska v okolí Lipska soustřeďovala. Přes
500 000 spojenců stálo proti 440 000 nepřátel.
„Die Völker kamen
aus der weiten Welt,
Und zogen gegen Franzosen aus;
Die Russen, die Schweden, die tapferen Preußen,
Und die nach dem ruhmreichen Österreich heißen,
Die zogen all ans.”
16. října začala
velká bitva národů; 17. října byla právě neděle, kdy krvavé dílo utichlo. 18. a
19. října ale zase již pokračovalo a bylo dokončeno. Když kníže Schwarzenberg
třem monarchům, rakouskému císaři, pruskému králi a ruskému carovi, kteří na
jednom z návrší bitvu pozorovali, zprávu o vítězství přivezl, poklekli na
kolena, aby Bohu za den vysvobození poděkovali. Spojenci měli ztráty 52 000
mrtvých a zraněných, Napoleon zrovna takových 40 000 a k tomu 20 000
zajatých oplakával.
Příjezd spojeneckých panovníků dne 19. října na
náměstí v Lipsku (idealizované ztvárnění)
První zprávy o vítězství spojenců dorazili do Žitavy
již 21. a 22. října; 23. bylo vítězství úředně vyhlášeno a 24. děkovná
bohoslužba sloužena. Skoro nepochopitelné je to, že do Liberce vítězství teprve
až 7. listopadu, tedy o dva týdny později dorazilo a oslavováno bylo. Jak v 1.
sešitu VII. ročníku “Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des
Jeschken-Isergaues” (strana 12-14) píše se, byla rovněž v Liberci děkovná
bohoslužba, sestávající z kázání a mše sváté, za slavnostní přehlídky
střeleckého spolku a za pravidelné střelby z moždíře sloužena. Ani po poledni střelba
z moždíře neustávala, večer byly všechny domy osvíceny a na mnoha byly rozličné
nápisy a transparenty k vidění. Na radnici byly tři transparenty umístěny,
zámek a Kristiánova ulice [Christiansgasse] byly 200 kusy průhledných luceren různobarevně osvětleny.
U Röhrkastenů byla zelená slavobrána s osvětlujícími lampami vztyčena, v jejímž
středu nacházel se šest loktů vysoký transparentní vavřínový věnec s nápisem: „Na oslavu vítězství z 19.
října 1813.” Zakrátko
nebylo jediné zámecké okno; a celé město, které by nebylo osvětleno na všechny
možné způsoby. Před radnicí bylo jedním střelcem hlasité Vivat na všechny
spojenecké císaře, krále a generály provoláváno a po provolání každého jednoho
jména intráda troubena, a pak pěkná píseň za doprovodu harmonického bití bubnu
zazpívána. Slavnost neskončila dříve než v deset hodin večer.
14. listopadu uspořádala liberecká vlastenecká
společnost v síni Obecního domu ještě iluminaci a bál: výtěžek šel zraněným ku
prospěchu. Kolem půlnoci obdržel poštmistr dlouho očekávanou zprávu o tom, že
Drážďany kapitulovaly [11.
listopadu 1813]. Jakmile
v sále jedním zadýchaným postiliónem ohlášena byla, spustila okamžitě intráda o
trumpetě a bubnu a hlasité Vivat bylo provoláváno. 20. listopadu obdrželi
Liberečtí zprávu o převzetí Drážďan rovněž v tištěné podobě.
Jako v Liberci mohlo stejně dobře i jinde v naší
domovině slavné vítězství spojenců u Lipska tehdy bohoslužbou a oslavami uctíváno
být. Lid měl také všechny důvody k radosti; nyní byla přeci naděje na klidné a
lepší časy. Po dobu bezmála deseti měsíců měl náš kraj hnedka přátelské, hnedka
nepřátelské průchody a kvartýrování zakusit a plundrování a zlé zacházení
snášet muset. Kolik jen mladých mužů mohlo tehdy z jednotlivých obcí do války
vytáhnout a jak málo z nich se vrátilo. Z mého rodiště, málé vesničky tehdy
sotva o 80 domech, bylo na 30 mužů ve válce a jen tři z nich vrátili se zpět. V
Schöppenbüchen, Manschaftsbüchen, v obecních evidencích a pamětnicích může o mnoho
více zpráv s podrobnostmi o onom památném roce 1813 popsáno být. Jen když ale pilně
prostudovány budou! Na mnoha místech připomínají jednoduché kříže tak řečené
Francouzské a Polské kříže, nebo označení pozemků jako Russengrab [Ruský hrob], Polakenhügel [Polský
vršek] apod., takže
se i tam před sto lety válečné dění odehrát mělo. Možná bude se nyní znovu
usilovně pátrat, odkud taková označení pocházejí. Bohužel staří pamětníci,
kteří v roce 1813 žili, jsou již všichni po smrti, avšak na mnoha místech dá se
ještě vypátrat starých lidí, kteří svá vyprávění druhdy vyslechnout měli. Na
tyto mělo by se obrátit, aby bližší pověděli. Já však hodlám skončit slovy
našeho dvorního básníka [Friedricha] Schillera:
„Möge nie der Tag erscheinen,
Wo
des rauben Krieges Horden
Diese
stille Tal durchtoben;
Wo
der Himmel,
Den
des Abends sanfte Nöte
„Lieblich malt,
Von
der Dörfel, von der Städte
Wildem
Brande schrecklich strahlt!”
(mk)
Žádné komentáře:
Okomentovat