Když jsem kdysi spíše shodou
náhod objevil paměti Jana Zaorala byla hektická doba, ale hlavně nebylo kde vše
publikovat, tak mi na čas krapet sešly z mysli; pak trvalo téměř dvě
desetiletí, než jsem je posléze nalezl znovu.
Už
jenom původní titul, pod nímž již roku 1907 reginální historik a lešanský rodák
Jan Zbořil (1879-1959) vše zveřejnil, celkem jasně prozrazuje „proč“ se tento opomíjený
pamětník (např. v porovnání s Vavákem, aj.) absolutně nemohl hodit do
krámu přemnoha historiků; pokud o existenci Zaoralových vzpomínek vůbec věděli.
Čech, děkující de facto Svaté trojici i Panence Marii za vítězství Napoleonových
Francouzů nad Alexandrovými Rusy, respektive minimálně za vyhnání těchto
slovanských bratří z Moravy, jako spásu této země – to se nemohlo líbit jak
habsburským loajalistům, tak panslavistům, a tím méně ne později z principu
proruské rudé nomenklatuře...
V mezidobí,
než jsem pak Zaoralových několik desítek pozoruhodných vět předatloval a začal
pátrat po souvislostech, tak jsem zjistil, že jsem si mohl ušetřit podstatnou
část práce, neb jsem tyto paměti evidentně neobjevil pro současnost zdaleka sám
a k mému úžasu jsou již k dohledání i na webu, ba dokonce i několikrát,
byť ani jednou tam není původní název, nebo alespoň ne ten Zbořilův. Ovšem ne
každý web standardně využívá, a i když ano, tak ten, kdo neví „co“ má hledat,
tak na Zaoralovy nepříliš rozsáhlé paměti nemusí vůbec narazit. A to by bylo
myslím škoda, neb krom množiny zajímavých historických postřehů, je to i snůška
spousty nepříliš často již užívaných archaismů k jejichž dešifraci se pro
zájemce teprve vrátím...
Jakkoliv
se dílčí webové přepisy drobně liší, tak i pokud někdo další (po J. Zbořilovi)
pracoval přímo s původním rukopisem, pak co do rozsahu zcela nic nového
nepřinesl, tedy ony zvěčněné vzpomínky delší patrně opravdu nebyly, což je
dosti škoda. Ale co mi tyto weby „vysvětlily“ byly ony druhdy tak trochu
záhadná ...li, kde jadrný pisatel
vskutku – aby text dával smysl – nejspíše opravdu použil slovo počínající
s...., a jež bych tu korigoval na drobet kultivovanější, leč vcelku stejně
výmluvné káleli, neb ruská soldateska těžko kakala, max. ještě tak vylučovala
exrementy, jenže evidentně na místa věru krajně hanebná...
Pravda,
na jednom z těchto webů bylo ještě tvrzeno, že pisateli - sedláku - Janu
Zaoralovi bylo v roce 1805 patnáct, tak možná kdosi zašel i kamsi na
matriku, ale o úmrtí tam nic nebylo; leč ani první, ani druhé, pro nás není důležité,
stejně jako dedukce, že doložitelný František Zaoral (*16. ledna 1859, +18.
července 1929), někdejší vlastník tohoto rukopisu, byl nejspíše až Janův vnuk;
jenže mohl být docela klidně třeba i synovcem!? Na podstatu a obsah Janova
svědectví však majetkové poměry, doba kdy vše sepsal, ani příbuzenské vazby
nemají naštěstí žádný vliv...
Začněme
tedy tím, že tu rekapitulujeme celý text v podobě, jak vyšel roku 1907 v Selském
archivu (což byl název jednoho z tehdejších agrárních periodik), konkrétně
svazku VI, na rozhraní stránek 123 a 124:
Řádění
Rusů na Moravě roku 1805. a ubytování Francouzů v Lešanech.
Poznamenání mé paměti, co jsem si (já Jan Zaoral)
zapamatoval od dětinství:
V roku 1805. byla vojna u Slavkova.
Rusi táhli k Slavkovu třema kolonama, a to jeden kolon táhl přes Sarasy a
druhý táhl na Plení a třetí k Plumlovu a to všecko horama k městu
Slavkovu, kanony táhli po silnici císařské. Laibgarda s princem ruským,
který zahynul ne v bitvě, ale v dědině Brankovicích u kováře, že ho
tam měl ukrýt, když ho prosil, aby ho ukryl, umluvil se s jedním
čtvrtníkem a zabili ho ve sklepě, ti táhli taky po silnici. Ale než se hli
k městu Slavkovu, byli v lográch na Olšanských trávníkách. Tam v okoličných
dědinách v Olšanech, v Žerůvkách, v Bystročicích, v Lutíně
a tak dále, ani nebudu jmenovat co ještě dědin vyrabovali, ale ani střechy
pokoje neměly, ty trhali a pálili. Dobytek brali, zabíjeli, pekli a vařili, a
co nemohli z užitkovat, zaházeli. Peřiny párali, peří do povětří
vypouštěli, do Božího daru ...li, když chtěla která hospodyň chlíb píct, tak ...li
do díže. Když se od Olšan hli, tak také nám podobně škodili. Na fořpon
s nimi jezdili, a když s nimi sedlák na fořpon jel, tak se se svým
dobytkem nevrátil. Sebrali všecko, vůz i s pacholkem. Doma co bylo, všecko
vyrabovali. Tak byli lidi nuceni ujíždět pryč, ale vostatní výživy docela
nebyli zbaveni, tak ujížděli do lesů, kde kdo svý lepší viděl, ale přec nejvíc
jich bylo jak z Ohrozimě tak z Lešan v lese za Ždětínem
v jednom údolí, tak jmenovaný Kocuřina. Tam očekávali Božího ochránění, až
se to všecko přežene. V dědinách člověka málo bylo viděti, každý se
ukrýval, a těm schovaným v té Kocuřině šel někdo s pefélem, aby se
nehejbali. Až se to uhnalo, teprv šli zpátky domů. A tu, jak přišli Rusi
k Slavkovu, hned jich tam přivítal Bonapart, francouzský mocnář, naše
vojsko dával na zad a ruský dobře zčesal, že nenechal ani muže jednoho na živě,
krom toho, který se mohl ukrýt a utekl pryč. Ona vojna byla tenkrát Bonapart
s naším císařem Františkem, a Rus šel na pomoc. Ale když šli Rusi
k Slavkovu, oni sobě dycky pravili, že jak vyhrají, když půjdou zpátky, že
se osadějí v naší vlasti Moravě a taky, kdyby jim byl Bůh všemohoucí dal
to vítězství, byli by mocně tady nás buď mečem vyhubili, anebo by se bylo
stalo, to žádný neví; než sám Bůh všemohoucí to tak zařídil, že to tak přišlo.
Pročež za to mu buď česť a chvála až na věky věkův, Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu
Duchu svatému v Trojici nerozdílnému a nejblahoslavnější Panně Marii.
Dále, když šli Rusi zpátky plezirovaní moc,
kteří mohli ještě do své vlasti jíti, ti již krotcí šli jako kuřátka. Již se až
i sem francouzští šašeři pobliskovali. Zůstali tady v naší hospodě tři
Rusi a nemohli skrz rány na nohách dále jít. Oni na peci v hospodě leželi,
a oni šašeři, kteří přišli do hospody, však to byli sami zloději ti šašeři,
hned se ptali, co to tam za lid na té peci je, ale lidi zapřeli, že to tam na
noc jdoucí lidi jsou, protože měli útrpnost nad těma Rusama. Když přijeli šašeři,
já jsem dělal stav u studně bez gatí. Jak jsem jich viděl, že přijeli před
hospodu, hned jsem vylezl na hůru za komín, a tam jsem byl celý den bez jídla,
jak jsem se jich bál, protože pravili, jak se sem Francouzi dostanou, že
nebudou žádného živit. Na sv. Mikuláše přišli sem Francouzi na ležení od
Slavkova, a měli jsme jich po 4 mužích na kvartýrách. Byli dobří lidé, jenom se
přeukrutně báli otrávení a dycky, dyž měli co jest, já jakožto chlapec musel
jsem s nimi jídávat, ale nejprv já napřed jsem musel jést. Potom jich
ubylo. Měli jsme jich po 1 muži a měli jsme mladíka jménem Matys Zabatys a ten
se obával sám na kvartýře být.
 |
| Zaplavený pomníček v Kostelci |
[Dle původní listiny, chované u Fr. Zaorala na č. 46 v Lešanech
věrně opsal Jan Zbořil.]
U lokality Serasy bylo v udaném Selském archivu
v poznámce pod čarou uvedeno, že jde o kopec mezi Lešany a Prostějovem, já bych
tuto informaci asi drobet korigoval, že jde sotva o vršek a „Luka pod Serasem“
jsou archeologické naleziště z doby bronzové, jež je přiřazováno spíše ke
Kostelci na Hané, ale tento je od Lešan vskutku jen kousek (cca 2,5 km) na
severovýchod, leč na opačném břehu říčky Romže... Pokud jde o Kocuřinu, jde o až do výše 399 m n. m.
se tyčící výšinu, již dnes i na běžných mapách dobře viditelně (velkým obloukem
z jihu) obchvacuje trať mezi již zmíněným Kostelcem na Hané a Konicemi (ve
směru od Prostějova na Moravskou Třebovou). Jenže Jan Zaoral píše o údolí a
nejspíše měl na mysli prostor severně od Ptení a jižně od této výšiny, ne lokalitu
s renesančním zámečkem až severně od ní, neb o jeho existenci a poloze se
Rusové mohli poměrně snadno dozvědět... To Štokrava, v posledním odstavci
již takřka jistě nebude místní lokalita, ale městys Stockerau nedaleko Dunaje
v Dolních Rakousích v okrese Kronenburg, a s hrbatým Honzou (J.
Málkem) se tak do prvního sledu patrně příliš nepočítalo, to by byl poslán ku
Praze či Linci...
 |
| Pomníček v Kostelci na Hané |
Laibgarda je doslova tělesná stráž a byly patrně míněny carské gardové
pluky. Šašer je označení pro střelce,
ale spíše tu šlo o kavaleristy, u Francouzů a v takto vysunuté pozici
pravděpodobně jízdní myslivce. Čekanec
byl vytipovaný branec, čekatel na vlastní odvod, čtvrtník pak byl místní civilista, majitel čtvrt lánu, což byla
plošná míra o rozloze zhruba 18 hektarů, čtvrtláník tedy obhospodařoval 4 až 5
hektarů. Asi nejpodivnější je výraz plezirovaný,
neb se neodvozuje od slova plezír, tedy nešlo o vojáky rozradostněné, byť možná
částečně i ano, neb přežili, avšak ne bez újmy – dobově šlo o raněné...
Ale
než se vrátím k obsahu vlastních pamětí, nejprve douška k tomu co
v nich nebylo, totiž žádná zmínka o tom, že u nedalekého Kostelce na Hané
(byť tento přídomek přijal až po roce 1918) došlo k boji, a pokud byl
veden tam co se udává, tak se bojovalo přímo mezi Kostelcem a Lešany. Dokonce
v místním tzv. Hájku legionářů (parčíku cca 100 m od fotbalového hřiště) upomíná
na tento střet kamenný pomník, jež měl být slavnostně odhalen již 21. června
1931, a tehdy prý vznikl z iniciativy skupinky místních legionářů, kteří
do jeho základů vložili dokumenty o historii Kostelce, jakož i o všech
vojenských konfliktech, které se do jeho historie zapsaly, dále pak tradiční mince,
noviny, atp. Za druhé světové války měl být poničen, ale svaz protifašistických
bojovníků jej roku 1951 měl znovu obnovit a poslední rekonstrukcí prošel jak pomník,
tak celý parčík, roku 2005 před 200. výročím slavkovské bitvy...
Pokud
jde o samotný boj, tak místní nadšenec František Smutný mediím tvrdil, že tento
střet je pro nás žel zahalen tajemstvím a dnes již neznáme ani přesné datum. Možná
měl pravdu, jiný webový zdroj je však mnohem určitější a praví, že
k prudké šarvátce tu došlo mezi krajní kosteleckou zástavbou a tokem Romže
a stanoví i přesný čas – o půl čtvrté odpoledne dne 3. prosince. Ovšem pramen,
o který se takto exaktní tvrzení opírá, neuvádí a na již zmíněném pomníku stojí
bílé na černém NA PAMĚŤ RUSKÝCH A FRANCOUZSKÝCH VOJÁKŮ, KTEŘÍ ZDE PADLI
4.12.1805. V tomto bodě všechny informační zdroje ve shodně uvádí, že zde
mělo zahynout 30 vojáků obou stran, kteří následně měli být pochováni (dle
místní informační tabule do společného hrobu) na místním hřbitově...
Třicet
padlých (a na udaném místě pohřbených) je relativně hodně. Tato okolnost by
z tohoto boje činila dosti závažný vedlejší střet, byť tehdy již samozřejmé
naprosto podružný a co do vlivu na průběh kampaně bezvýznamný... Na pamět této
události nicméně zasadil prý kostelecký soused Vlk dva pamětní stromy, ale
nevím zda olivy či osiky, neb je tam uvedeno obojí, druhé v závorce, což
poněkud nechápu, neb nikterak nejde o synonima. Každopádně tento pomník stojí
na místě zvaném U olivy, ale podle místní skicy je situován přímo uprostřed
původního meandrovitého a velice klikatého koryta, jež již dávno srovnala
regulace (přesto zjevně stojí v záplavové
oblasti, jak dokazuje jedna z fotografií). Na turistických mapách
však obvykle nefiguruje a snad i proto dnes již přes pětaosmdesát let starý
pomníček nejspíše ještě není příliš ve všeobecném, tj. celorepublikovém (natož pak
evropském) povědomí. Přesto je hojně využíván regionálními příznivci vojenské
historie, kteří si primárně právě zde připomínají, že napoleonské války se
nevyhnuly ani jejich mateřské Hané...
 |
| Připomínka událostí z roku 2013 |
K letům
1813 až 1815 bych snad mohl připojit ještě i jakýsi kaleidoskop z dění v Olomoucké
pevnosti (a zjevně i na Hané obecně), tak jak byly sumarizovány v místním dobovém
tisku s titulem Mährisches Tagblatt u příležitosti stoletých oslav
výročí lipské bitvy roku 1913, ale to bychom se od Zaoralových vzpomínek
nesmírně odklonili a text by byl ještě několikanásobně delší než ten lešanského
pamětníka. Ten tento rok nastínil jen velice kuse, a z této hektické doby nám
žel nezaznamenal žádné pikantnosti a nic mimořádně objevného není ani
v zmíněných novinách, jen výčty ve festunku pobývajících batalionů, ev.
jenerálů, atp.; ba dokonce je tam zmínka o přítomnosti kteréhosi
z arcivévodů, ale žel ne který z nich byl míněn. Ale dovídáme se tam
např., že vítězství u Chlumce bylo v Olomouci slaveno 16. září a to Lipské
31. října, ale my se vraťme k vzpomínkám Jana Zaorala a zpět do roku 1805.
Jednu
vrcholně zajímavou epizodu z tohoto roku jsem ještě záměrně neglosoval a
měl jsem k tomu závažný důvod, byť více geografický, než chronologický. Navíc
nejméně na jednom ze zmíněných webů je totiž zcela ignorována (resp. vypuštena)
ona Zaoralova zmínka o vraždě (úmyslné a cílené zabití jí nesporně je) ruského prince v Brankovicích, což se
možná dá pochopit právě v tom ohledu, že od Lešan je tato lokalita
nesmírně daleko, ba dokonce úplně jiným směrem od bojiště než Prostějov a
okolí, a tak je špetku záhadou jak se v těchto vzpomínkách vůbec ocitla,
ale je tam!!!; a jestliže někdo (možná zabývající se právě toliko Hanou) něco
vypustí, měl by na to alespoň upozornit vytečkovanou hranatou závorkou, ne-li
již i podaným vysvětlením.
Pokud
bychom tu Jana Zaorala vzali doslovně pak v Brankovicích (jež nalezneme až
čtyři desítky kilometrů jižně od Lešan) měl nejspíše zahynout rukou vraha sám velkokníže
Konstantin Pavlovič, což je samozřejmě nesmysl, a nezahynul zde ani žádný jiný
Romanovec. Přesto tato příhoda nejspíše má racionální jádro, byť některé místní
podrobnosti nemají daleko k vyprávění hororu. Jenže jakékoli ukrývání se prince
by mělo nějaký smysl teprve při útěku po bitvě, ne již za tažení ke Slavkovu,
jak to nastiňuje náš pamětník. Jistá místní pověst však vskutku tvrdí, že jej tehdy
proradný místní kovář ukryl, avšak v jednom ze svých měchů, tedy spíše v
kovárně, než temném sklepení, jenže pak si patrně vše rozmyslel, nebo dostal
strach z Francouzů a rozhodl se „Jeho Blahorodí“ zbavit. Tloukl pak údajně
do nešťastníka ukrytého v měchu kladivem tak dlouho, až prý krev
prosakovala – ale k čemu by tu potřeboval Zaoralova komplice mi tu není
moc zřejmé, leda snad až k odklizení těla...
Rusové
se ale na každý pád o tomto činu nějak dozvěděli, chtěli vše na verstu kolkolem
vypálit a do země zadupat, ale již nedostali příležitost se vrátit a vraždu pomstít...
Jenže proč by jej vraždil, stěží tu komukoli šlo o život, i uprchlík se spíše
jen chtěl vyhnout zajetí, peníze kováři tak nejspíše již dal, nebo alespoň sám nabídl.
A nebylo by tu na každý pád mnohem snazší a bezpečnější, aby ukrývající se „Jeho
Jasnost“ Francouzům tak či onak nenápadně vydal, a možná tím získal i další
odměnu, než aby riskoval hrdelní zločin, zvláště pak za vraždu na prominentním
císařovu spojenci?!? A proč by ještě zatahoval do zločinu někoho dalšího, tedy
s vizí muset se o možný zisk podělit a ještě tím nepřímo napomáhat k vlastnímu
odhalení? Ne, i za ústupu ne nepodobnému útěku zde mnohé hapruje, a kdo a proč
by čin hned za tepla práskl prchajícím Rusům? Naštěstí je tu i jiná verze, jež
zní daleko pravděpodobněji, logičtěji a dokonce ke všemu mohlo dojít vskutku ještě
před bitvou! Co se tedy nejspíše stalo?
 |
Nelze
vyloučit, že nějaký kovář se pokoušel ukrýt tělo do měchu, ale krev
prosákla...; hlavně však touto obětí neměl být princ, ale kníže, což se mnohdy
zaměňuje, zvláště když Rusové sice nenáviděli Francouze, ale francouzštinou
mluvili často a okázale. Dohledal jsem v brankovických zkazkách dokonce i jeho
jméno, kníže Děvuchovský, jenže už to samo o sobě ve mě budí podezření, že jde
spíše o místní hanlivě ironickou přezdívku zabitého oficíra, než skutečný titul
či predikát, a ani jeho tradovaná příslušnost ke gardě není příliš
pravděpodobná, byť si ji netroufám vyloučit. Každopádně od těch dob mají prý
Brankovičtí přezdívku Rusové a tak zjevně nejde jen o ryzí bajku...
Na paměť této události zveršovala a v místním zpravodaji
zveřejnila Adéla Mazuchová, nejspíše jedna z místních školaček, tyto
sloky:
Věřili
byste tomu?
Památná Bitva tří císařů
zůstala navždy v kronikách
písařů.
Proč Brankovští Rusové?
No, to ví hlavně naši
předkové.
Do vesnice přijel ruský
oddíl,
velitel se na sedláka
rozzlil,
že prý chce hospodářovu
dceru,
jinak bude chalupa
namaděru.
Mezi nimi došlo k boji,
kulka našla slabé místo v
zbroji.
Kníže Děvuchovský se k zemi
řítí
a na nebi hvězdy jasně
svítí.
Rusové utíkají a slibují,
že se navrátí
Do Brankovic už se však
nevrátí.
Stačilo jen těchto pár vět
a víte, co se stalo v roce osmnát set pět.
Žádné komentáře:
Okomentovat