pondělí 7. listopadu 2016

GLOSA KE VZPOMÍNKÁM JANA ZAORALA Z LEŠAN U PROSTĚJOVA, s odskočením k opomíjenému pomníčku v nedalekém Kostelci na Hané...

KAREL ŘEZNÍČEK


Když jsem kdysi spíše shodou náhod objevil paměti Jana Zaorala byla hektická doba, ale hlavně nebylo kde vše publikovat, tak mi na čas krapet sešly z mysli; pak trvalo téměř dvě desetiletí, než jsem je posléze nalezl znovu.
Už jenom původní titul, pod nímž již roku 1907 reginální historik a lešanský rodák Jan Zbořil (1879-1959) vše zveřejnil, celkem jasně prozrazuje „proč“ se tento opomíjený pamětník (např. v porovnání s Vavákem, aj.) absolutně nemohl hodit do krámu přemnoha historiků; pokud o existenci Zaoralových vzpomínek vůbec věděli. Čech, děkující de facto Svaté trojici i Panence Marii za vítězství Napoleonových Francouzů nad Alexandrovými Rusy, respektive minimálně za vyhnání těchto slovanských bratří z Moravy, jako spásu této země – to se nemohlo líbit jak habsburským loajalistům, tak panslavistům, a tím méně ne později z principu proruské rudé nomenklatuře...
V mezidobí, než jsem pak Zaoralových několik desítek pozoruhodných vět předatloval a začal pátrat po souvislostech, tak jsem zjistil, že jsem si mohl ušetřit podstatnou část práce, neb jsem tyto paměti evidentně neobjevil pro současnost zdaleka sám a k mému úžasu jsou již k dohledání i na webu, ba dokonce i několikrát, byť ani jednou tam není původní název, nebo alespoň ne ten Zbořilův. Ovšem ne každý web standardně využívá, a i když ano, tak ten, kdo neví „co“ má hledat, tak na Zaoralovy nepříliš rozsáhlé paměti nemusí vůbec narazit. A to by bylo myslím škoda, neb krom množiny zajímavých historických postřehů, je to i snůška spousty nepříliš často již užívaných archaismů k jejichž dešifraci se pro zájemce teprve vrátím...
Jakkoliv se dílčí webové přepisy drobně liší, tak i pokud někdo další (po J. Zbořilovi) pracoval přímo s původním rukopisem, pak co do rozsahu zcela nic nového nepřinesl, tedy ony zvěčněné vzpomínky delší patrně opravdu nebyly, což je dosti škoda. Ale co mi tyto weby „vysvětlily“ byly ony druhdy tak trochu záhadná ...li, kde jadrný pisatel vskutku – aby text dával smysl – nejspíše opravdu použil slovo počínající s...., a jež bych tu korigoval na drobet kultivovanější, leč vcelku stejně výmluvné káleli, neb ruská soldateska těžko kakala, max. ještě tak vylučovala exrementy, jenže evidentně na místa věru krajně hanebná...
Pravda, na jednom z těchto webů bylo ještě tvrzeno, že pisateli - sedláku - Janu Zaoralovi bylo v roce 1805 patnáct, tak možná kdosi zašel i kamsi na matriku, ale o úmrtí tam nic nebylo; leč ani první, ani druhé, pro nás není důležité, stejně jako dedukce, že doložitelný František Zaoral (*16. ledna 1859, +18. července 1929), někdejší vlastník tohoto rukopisu, byl nejspíše až Janův vnuk; jenže mohl být docela klidně třeba i synovcem!? Na podstatu a obsah Janova svědectví však majetkové poměry, doba kdy vše sepsal, ani příbuzenské vazby nemají naštěstí žádný vliv...
Začněme tedy tím, že tu rekapitulujeme celý text v podobě, jak vyšel roku 1907 v Selském archivu (což byl název jednoho z tehdejších agrárních periodik), konkrétně svazku VI, na rozhraní stránek 123 a 124:

Řádění Rusů na Moravě roku 1805. a ubytování Francouzů v Lešanech.

Poznamenání mé paměti, co jsem si (já Jan Zaoral) zapamatoval od dětinství:
V roku 1805. byla vojna u Slavkova. Rusi táhli k Slavkovu třema kolonama, a to jeden kolon táhl přes Sarasy a druhý táhl na Plení a třetí k Plumlovu a to všecko horama k městu Slavkovu, kanony táhli po silnici císařské. Laibgarda s princem ruským, který zahynul ne v bitvě, ale v dědině Brankovicích u kováře, že ho tam měl ukrýt, když ho prosil, aby ho ukryl, umluvil se s jedním čtvrtníkem a zabili ho ve sklepě, ti táhli taky po silnici. Ale než se hli k městu Slavkovu, byli v lográch na Olšanských trávníkách. Tam v okoličných dědinách v Olšanech, v Žerůvkách, v Bystročicích, v Lutíně a tak dále, ani nebudu jmenovat co ještě dědin vyrabovali, ale ani střechy pokoje neměly, ty trhali a pálili. Dobytek brali, zabíjeli, pekli a vařili, a co nemohli z užitkovat, zaházeli. Peřiny párali, peří do povětří vypouštěli, do Božího daru ...li, když chtěla která hospodyň chlíb píct, tak ...li do díže. Když se od Olšan hli, tak také nám podobně škodili. Na fořpon s nimi jezdili, a když s nimi sedlák na fořpon jel, tak se se svým dobytkem nevrátil. Sebrali všecko, vůz i s pacholkem. Doma co bylo, všecko vyrabovali. Tak byli lidi nuceni ujíždět pryč, ale vostatní výživy docela nebyli zbaveni, tak ujížděli do lesů, kde kdo svý lepší viděl, ale přec nejvíc jich bylo jak z Ohrozimě tak z Lešan v lese za Ždětínem v jednom údolí, tak jmenovaný Kocuřina. Tam očekávali Božího ochránění, až se to všecko přežene. V dědinách člověka málo bylo viděti, každý se ukrýval, a těm schovaným v té Kocuřině šel někdo s pefélem, aby se nehejbali. Až se to uhnalo, teprv šli zpátky domů. A tu, jak přišli Rusi k Slavkovu, hned jich tam přivítal Bonapart, francouzský mocnář, naše vojsko dával na zad a ruský dobře zčesal, že nenechal ani muže jednoho na živě, krom toho, který se mohl ukrýt a utekl pryč. Ona vojna byla tenkrát Bonapart s naším císařem Františkem, a Rus šel na pomoc. Ale když šli Rusi k Slavkovu, oni sobě dycky pravili, že jak vyhrají, když půjdou zpátky, že se osadějí v naší vlasti Moravě a taky, kdyby jim byl Bůh všemohoucí dal to vítězství, byli by mocně tady nás buď mečem vyhubili, anebo by se bylo stalo, to žádný neví; než sám Bůh všemohoucí to tak zařídil, že to tak přišlo. Pročež za to mu buď česť a chvála až na věky věkův, Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému v Trojici nerozdílnému a nejblahoslavnější Panně Marii.
Dále, když šli Rusi zpátky plezirovaní moc, kteří mohli ještě do své vlasti jíti, ti již krotcí šli jako kuřátka. Již se až i sem francouzští šašeři pobliskovali. Zůstali tady v naší hospodě tři Rusi a nemohli skrz rány na nohách dále jít. Oni na peci v hospodě leželi, a oni šašeři, kteří přišli do hospody, však to byli sami zloději ti šašeři, hned se ptali, co to tam za lid na té peci je, ale lidi zapřeli, že to tam na noc jdoucí lidi jsou, protože měli útrpnost nad těma Rusama. Když přijeli šašeři, já jsem dělal stav u studně bez gatí. Jak jsem jich viděl, že přijeli před hospodu, hned jsem vylezl na hůru za komín, a tam jsem byl celý den bez jídla, jak jsem se jich bál, protože pravili, jak se sem Francouzi dostanou, že nebudou žádného živit. Na sv. Mikuláše přišli sem Francouzi na ležení od Slavkova, a měli jsme jich po 4 mužích na kvartýrách. Byli dobří lidé, jenom se přeukrutně báli otrávení a dycky, dyž měli co jest, já jakožto chlapec musel jsem s nimi jídávat, ale nejprv já napřed jsem musel jést. Potom jich ubylo. Měli jsme jich po 1 muži a měli jsme mladíka jménem Matys Zabatys a ten se obával sám na kvartýře být.
Zaplavený pomníček v Kostelci
Poněkud byl mír a zas táhli na Francouze. To bylo r. 1808. Bylo tady vojska, nemohl se ani pohnout. Bylo ho ve stodolách. V zahradách si dělali ohně, vařili sobě sami. Oficíři ve světnicích, feldbébli a kaprháli v chaloupce. Pro šaršu se vařilo v kuchyni a 60 mužů ve stodole, ti sobě sami vařili. To byl Tajčmajstr regement. Ti vypálili Ohrozim, Moskvice a Smržice. Jak odešli, dostali jsme regement Koburk. Ti tady leželi nějaký čas a pak všecko vojsko táhlo k Vídni. A pořád ta vojna, bez přestání se honili sem a tam, až v r. 1812. To bylo profantů, fořponů, drv vožení šanců do Holomouce, na práci na šancování Holomouce. Já jsem jezdil na profant, přijeda z profantu na fořpon, a z fořponu zas na profant a do Holomouce s drvama a s palisátama, do šanců na práci, tihly vozit a šance. V r. 1813., 1814. a 1815. to byly největší vojny. To posbírali, kde koho mohli, i ženatý. Když měl sedlák třeba tři syny, všichni museli jít i čekanci, nezůstal žádný, krom toho, který byl chromý nebo hrbatý. Tenkrát Jan Málek byl hrbatý a honili ho. Měl taky jít do Štokravy. To bylo shonby a profantů, tu do Brna, tu do Litomyšle, tu do Chrudima, tu do Čáslavi, do Prahy, do Drážďan. U Drážďan byla vojna tuhá. Tam zahynulo mnoho lidí, a potom u Lipska ještě víc.
[Dle původní listiny, chované u Fr. Zaorala na č. 46 v Lešanech věrně opsal Jan Zbořil.]

U lokality Serasy bylo v udaném Selském archivu v poznámce pod čarou uvedeno, že jde o kopec mezi Lešany a Prostějovem, já bych tuto informaci asi drobet korigoval, že jde sotva o vršek a „Luka pod Serasem“ jsou archeologické naleziště z doby bronzové, jež je přiřazováno spíše ke Kostelci na Hané, ale tento je od Lešan vskutku jen kousek (cca 2,5 km) na severovýchod, leč na opačném břehu říčky Romže... Pokud jde o Kocuřinu, jde o až do výše 399 m n. m. se tyčící výšinu, již dnes i na běžných mapách dobře viditelně (velkým obloukem z jihu) obchvacuje trať mezi již zmíněným Kostelcem na Hané a Konicemi (ve směru od Prostějova na Moravskou Třebovou). Jenže Jan Zaoral píše o údolí a nejspíše měl na mysli prostor severně od Ptení a jižně od této výšiny, ne lokalitu s renesančním zámečkem až severně od ní, neb o jeho existenci a poloze se Rusové mohli poměrně snadno dozvědět... To Štokrava, v posledním odstavci již takřka jistě nebude místní lokalita, ale městys Stockerau nedaleko Dunaje v Dolních Rakousích v okrese Kronenburg, a s hrbatým Honzou (J. Málkem) se tak do prvního sledu patrně příliš nepočítalo, to by byl poslán ku Praze či Linci...
Pomníček v Kostelci na Hané
Těžko říci co bylo v rukopise a snad nebudu dělat vědu z nějakého tiskového šotku, ale je-li regement dvakrát, tak je to zjevný úmysl. Poddůstojnické termíny feldbébli a kaprháli stojí za doslovné opsání, byť feldvébl a kaprál by vyzněl asi lépe a našinci srozumitelněji. Stejně jako mnohé další, třeba šarže místo šarše, befél místo pefélu, či lágr místo logru, což bychom dnes asi raděj nazvali ležením či táborem. Stejně tak palisáty, dnes by každý užil palisádu, tedy kůly k vytvořené opevnění, tedy šancí, přičemž šancování je opevňování, čili fortifikační práce. Fořpon byla povinnost vozit vojenský materiál, profant bylo totéž, ale šlo o zaopatřování proviantu, tedy poživatin.
Laibgarda je doslova tělesná stráž a byly patrně míněny carské gardové pluky. Šašer je označení pro střelce, ale spíše tu šlo o kavaleristy, u Francouzů a v takto vysunuté pozici pravděpodobně jízdní myslivce. Čekanec byl vytipovaný branec, čekatel na vlastní odvod, čtvrtník pak byl místní civilista, majitel čtvrt lánu, což byla plošná míra o rozloze zhruba 18 hektarů, čtvrtláník tedy obhospodařoval 4 až 5 hektarů. Asi nejpodivnější je výraz plezirovaný, neb se neodvozuje od slova plezír, tedy nešlo o vojáky rozradostněné, byť možná částečně i ano, neb přežili, avšak ne bez újmy – dobově šlo o raněné...
Ale než se vrátím k obsahu vlastních pamětí, nejprve douška k tomu co v nich nebylo, totiž žádná zmínka o tom, že u nedalekého Kostelce na Hané (byť tento přídomek přijal až po roce 1918) došlo k boji, a pokud byl veden tam co se udává, tak se bojovalo přímo mezi Kostelcem a Lešany. Dokonce v místním tzv. Hájku legionářů (parčíku cca 100 m od fotbalového hřiště) upomíná na tento střet kamenný pomník, jež měl být slavnostně odhalen již 21. června 1931, a tehdy prý vznikl z iniciativy skupinky místních legionářů, kteří do jeho základů vložili dokumenty o historii Kostelce, jakož i o všech vojenských konfliktech, které se do jeho historie zapsaly, dále pak tradiční mince, noviny, atp. Za druhé světové války měl být poničen, ale svaz protifašistických bojovníků jej roku 1951 měl znovu obnovit a poslední rekonstrukcí prošel jak pomník, tak celý parčík, roku 2005 před 200. výročím slavkovské bitvy...
Pokud jde o samotný boj, tak místní nadšenec František Smutný mediím tvrdil, že tento střet je pro nás žel zahalen tajemstvím a dnes již neznáme ani přesné datum. Možná měl pravdu, jiný webový zdroj je však mnohem určitější a praví, že k prudké šarvátce tu došlo mezi krajní kosteleckou zástavbou a tokem Romže a stanoví i přesný čas – o půl čtvrté odpoledne dne 3. prosince. Ovšem pramen, o který se takto exaktní tvrzení opírá, neuvádí a na již zmíněném pomníku stojí bílé na černém NA PAMĚŤ RUSKÝCH A FRANCOUZSKÝCH VOJÁKŮ, KTEŘÍ ZDE PADLI 4.12.1805. V tomto bodě všechny informační zdroje ve shodně uvádí, že zde mělo zahynout 30 vojáků obou stran, kteří následně měli být pochováni (dle místní informační tabule do společného hrobu) na místním hřbitově...
Třicet padlých (a na udaném místě pohřbených) je relativně hodně. Tato okolnost by z tohoto boje činila dosti závažný vedlejší střet, byť tehdy již samozřejmé naprosto podružný a co do vlivu na průběh kampaně bezvýznamný... Na pamět této události nicméně zasadil prý kostelecký soused Vlk dva pamětní stromy, ale nevím zda olivy či osiky, neb je tam uvedeno obojí, druhé v závorce, což poněkud nechápu, neb nikterak nejde o synonima. Každopádně tento pomník stojí na místě zvaném U olivy, ale podle místní skicy je situován přímo uprostřed původního meandrovitého a velice klikatého koryta, jež již dávno srovnala regulace (přesto zjevně stojí v záplavové oblasti, jak dokazuje jedna z fotografií). Na turistických mapách však obvykle nefiguruje a snad i proto dnes již přes pětaosmdesát let starý pomníček nejspíše ještě není příliš ve všeobecném, tj. celorepublikovém (natož pak evropském) povědomí. Přesto je hojně využíván regionálními příznivci vojenské historie, kteří si primárně právě zde připomínají, že napoleonské války se nevyhnuly ani jejich mateřské Hané...
Připomínka událostí z roku 2013

Chování Rusů (k údajné vraždě jejich prince v Brankovicích se vrátím na závěr) asi není potřeba komentovat, ani vlídnost Francouzů, protože v jiných obcích mohli mít a měli zkušenosti diametrálně odlišné. Poskočme do roku 1808 a zde se můžeme podivit, proč by měli vojáci rakouského 4. řadového pěšího pluku »Deutschmeister« (Zaoralův Tajčmajstr byl stabilně „vlastněn“ velmistrem řádu Něm. rytířů, tehdy arcivévodou Antonínem Viktorem Habsbursko-Lotrinským, jedním z mladších bratří císaře Františka) vypalovat tři hanácké vsi (Moskovice jsou zjevně Mostkovice, zda jde o tiskový šotek či starší název?), kde se chystali na kampaň následujícího roku. Minimálně u Ohrozimi jsem našel potvrzení Zaoralových slov, byť důvod nebyl uveden a i když mohlo jít o nehody, na jeden regiment těch hluboce mírových požárů tu bylo patrně zatraceně moc. Není tak divu, že došlo k vystřídání 4. regimentu 22. řadovým plukem »Sachsen-Coburg«.
K letům 1813 až 1815 bych snad mohl připojit ještě i jakýsi kaleidoskop z dění v Olomoucké pevnosti (a zjevně i na Hané obecně), tak jak byly sumarizovány v místním dobovém tisku s titulem Mährisches Tagblatt u příležitosti stoletých oslav výročí lipské bitvy roku 1913, ale to bychom se od Zaoralových vzpomínek nesmírně odklonili a text by byl ještě několikanásobně delší než ten lešanského pamětníka. Ten tento rok nastínil jen velice kuse, a z této hektické doby nám žel nezaznamenal žádné pikantnosti a nic mimořádně objevného není ani v zmíněných novinách, jen výčty ve festunku pobývajících batalionů, ev. jenerálů, atp.; ba dokonce je tam zmínka o přítomnosti kteréhosi z arcivévodů, ale žel ne který z nich byl míněn. Ale dovídáme se tam např., že vítězství u Chlumce bylo v Olomouci slaveno 16. září a to Lipské 31. října, ale my se vraťme k vzpomínkám Jana Zaorala a zpět do roku 1805.
Jednu vrcholně zajímavou epizodu z tohoto roku jsem ještě záměrně neglosoval a měl jsem k tomu závažný důvod, byť více geografický, než chronologický. Navíc nejméně na jednom ze zmíněných webů je totiž zcela ignorována (resp. vypuštena) ona Zaoralova zmínka o vraždě (úmyslné a cílené zabití jí nesporně je) ruského prince v Brankovicích, což se možná dá pochopit právě v tom ohledu, že od Lešan je tato lokalita nesmírně daleko, ba dokonce úplně jiným směrem od bojiště než Prostějov a okolí, a tak je špetku záhadou jak se v těchto vzpomínkách vůbec ocitla, ale je tam!!!; a jestliže někdo (možná zabývající se právě toliko Hanou) něco vypustí, měl by na to alespoň upozornit vytečkovanou hranatou závorkou, ne-li již i podaným vysvětlením.
Pokud bychom tu Jana Zaorala vzali doslovně pak v Brankovicích (jež nalezneme až čtyři desítky kilometrů jižně od Lešan) měl nejspíše zahynout rukou vraha sám velkokníže Konstantin Pavlovič, což je samozřejmě nesmysl, a nezahynul zde ani žádný jiný Romanovec. Přesto tato příhoda nejspíše má racionální jádro, byť některé místní podrobnosti nemají daleko k vyprávění hororu. Jenže jakékoli ukrývání se prince by mělo nějaký smysl teprve při útěku po bitvě, ne již za tažení ke Slavkovu, jak to nastiňuje náš pamětník. Jistá místní pověst však vskutku tvrdí, že jej tehdy proradný místní kovář ukryl, avšak v jednom ze svých měchů, tedy spíše v kovárně, než temném sklepení, jenže pak si patrně vše rozmyslel, nebo dostal strach z Francouzů a rozhodl se „Jeho Blahorodí“ zbavit. Tloukl pak údajně do nešťastníka ukrytého v měchu kladivem tak dlouho, až prý krev prosakovala – ale k čemu by tu potřeboval Zaoralova komplice mi tu není moc zřejmé, leda snad až k odklizení těla...
Rusové se ale na každý pád o tomto činu nějak dozvěděli, chtěli vše na verstu kolkolem vypálit a do země zadupat, ale již nedostali příležitost se vrátit a vraždu pomstít... Jenže proč by jej vraždil, stěží tu komukoli šlo o život, i uprchlík se spíše jen chtěl vyhnout zajetí, peníze kováři tak nejspíše již dal, nebo alespoň sám nabídl. A nebylo by tu na každý pád mnohem snazší a bezpečnější, aby ukrývající se „Jeho Jasnost“ Francouzům tak či onak nenápadně vydal, a možná tím získal i další odměnu, než aby riskoval hrdelní zločin, zvláště pak za vraždu na prominentním císařovu spojenci?!? A proč by ještě zatahoval do zločinu někoho dalšího, tedy s vizí muset se o možný zisk podělit a ještě tím nepřímo napomáhat k vlastnímu odhalení? Ne, i za ústupu ne nepodobnému útěku zde mnohé hapruje, a kdo a proč by čin hned za tepla práskl prchajícím Rusům? Naštěstí je tu i jiná verze, jež zní daleko pravděpodobněji, logičtěji a dokonce ke všemu mohlo dojít vskutku ještě před bitvou! Co se tedy nejspíše stalo?

Kterýsi ruský odřad pod velením jakéhosi aristokrata přijel do již vzpomenutých Brankovic a urozený komandant se zastavil v místním hostinci, kde vydatně povečeřel, nepochybně i popil, načež se vydal na nocleh, v této verzi k sedláku Hladkému. Co čert nechtěl, Hladkého dcerka Růženka byla příliš zvědavá na vojáčky, než aby se schovala. Kolik této dceři bylo se neuvádí, ale patrně jí již narostly vnady dost na to, aby na ruského komandanta, který ji nemohl nespatřit, přišel živočišný chtíč, načež požadoval, aby mu sličná děvčica byla po vůli, jinak prý dá zapálit chalupu. Sedlák se však takovému požadavku vzepřel a došlo ke rvačce, kde vojáci (měly jich být ve vsi jen dvě desítky) podpořili svého velitele, ale sedláka chasa i bodří sousedé. Prý nikdo nevěděl, jak se to semlelo, ale pojednou vyšla rána a oficír padl mrtev s prostřelenou hrudí, načež se vojáci před přesilou civilistů dali na útěk k Bučovicům (tj. ke Slavkovu), byť hrozili krutou odplatou. Venkované pak trnuli strachem, a před pomstou většina utekla do lesů, ale užuž se schylovalo k bitvě, jež dopadla tak jak dopadla a poražení měli záhy jiné starosti než si někde vyřizovat nějaké účty s civilisty.
Nelze vyloučit, že nějaký kovář se pokoušel ukrýt tělo do měchu, ale krev prosákla...; hlavně však touto obětí neměl být princ, ale kníže, což se mnohdy zaměňuje, zvláště když Rusové sice nenáviděli Francouze, ale francouzštinou mluvili často a okázale. Dohledal jsem v brankovických zkazkách dokonce i jeho jméno, kníže Děvuchovský, jenže už to samo o sobě ve mě budí podezření, že jde spíše o místní hanlivě ironickou přezdívku zabitého oficíra, než skutečný titul či predikát, a ani jeho tradovaná příslušnost ke gardě není příliš pravděpodobná, byť si ji netroufám vyloučit. Každopádně od těch dob mají prý Brankovičtí přezdívku Rusové a tak zjevně nejde jen o ryzí bajku...
Na paměť této události zveršovala a v místním zpravodaji zveřejnila Adéla Mazuchová, nejspíše jedna z místních školaček, tyto sloky:

Věřili byste tomu?


Památná Bitva tří císařů

zůstala navždy v kronikách písařů.

Proč Brankovští Rusové?

No, to ví hlavně naši předkové.



Do vesnice přijel ruský oddíl,

velitel se na sedláka rozzlil,

že prý chce hospodářovu dceru,

jinak bude chalupa namaděru.


Mezi nimi došlo k boji,

kulka našla slabé místo v zbroji.

Kníže Děvuchovský se k zemi řítí

a na nebi hvězdy jasně svítí.



Rusové utíkají a slibují, že se navrátí

Do Brankovic už se však nevrátí.

Stačilo jen těchto pár vět

a víte, co se stalo v roce osmnát set pět.

Žádné komentáře: