První den
Čtvrtek 15. června 1815
Kapitola 1
Bylo časné ráno na severní
hranici Francie, v těchto místech vyznačené mělkou říčkou, jež se vinula
mezi pahýly ořezaných vrb. V jednom místě se nacházel brod, v němž
říčku překračovala zpevněná cesta, která vedla z Francie na sever do jedné
z nizozemských provincií, Belgie. Žádná strážnice ani brána, podle níž by
se dalo soudit, že cesta opouští území francouzské říše a vstupuje do
Nizozemského království, se však na ní nenacházela. Byla tam jen říčka, letními
horky zpola vyschlá, z níž stoupala mlha a v lehkých chuchvalcích se
táhla přes žírná pole osetá pšenicí, žitem nebo ječmenem.
Nad východním obzorem se
v mlžném ranním závoji objevila rudá koule vycházejícího slunce, ale
obloha na západě byla stále ještě temná. Nízko nad brodem přelétla sova, a když
zapadla do bukového lesa, vydala teskný zvuk, který vzápětí zanikl
v hlasitém chóru ranního ptactva. Nastával další horký letní den. Jasná
obloha bez jediného mráčku slibovala ideální počasí pro sušení sena, procházky
milenců listnatými lesíky nebo odpočinek pod chladivou zelení na břehu říčky.
Zkrátka krásné ráno uprostřed léta na severní hranici Francie, poslední chvíle
klidu a míru.
A ty právě končily, neboť
přes brod se řítily stovky koňských kopyt a rozstřikovaly do mlhy blyštivé
gejzíry vodu. Z Francie na sever jeli jezdci. Byli to dragouni, s dlouhými
palaši v rukou, s mosaznými přilbami na hlavě, potaženými šedým plátnem, aby
při vycházejícím slunci nevrhaly odlesky a neprozrazovaly je, a s karabinami
s krátkou hlavní, zasunutými v kožených pouzdrech, upevněných k
sedlu.
Dragouni tvořili předvoj
armády. Po všech cestách, které vedly k brodu u Charleroi, táhlo sto
dvacet pět tisíc mužů. Byla to invazní armáda, jež se valila přes nestřeženou
hranici s vozy i kočáry, s polními lazarety, čtyřmi sty čtyřiceti čtyřmi
děly, třiceti tisíci koňmi, pojízdnými kovárnami, pontonovými mosty, děvkami a
manželkami, se zástavami, kopími, mušketami, šavlemi a se všemi nadějemi
Francie. Byla to Severní armáda císaře Napoleona a táhla směrem
k čekajícím holandským, britským a pruským silám.
Francouzští dragouni
překročili hranici s taseným palaši, třebaže nyní jim zbraně sloužily
pouze k tomu, aby dodaly invazi náležitou dramatičnost, neboť proti nim
stál pouze jediný holandský celník. Před sebou měli jen prázdnou cestu a mlhu,
z níž se ozývalo vzdálené ranní kokrhání kohoutů. A ani později, když
dragouni vjeli do první holandské vesnice, se nesetkali se sebemenším odporem,
pouze občas odněkud zaštěkal pes. Přesto jezdci bouchali jílci palašů do dveří
a do okenic, aby se ujistili, že uvnitř nejsou ubytovaní britští nebo pruští
vojáci.
„Všichni jsou na severu. Tady
se ani neukázali,“ říkali jim vesničané francouzsky. A protože se také
považovali za francouzské občany, vítali dragouny jídlem a vínem. Tito
Holanďané vnímali francouzské vojáky jako osvoboditele a s jejich radostí
jako by souznělo i počasí, neboť na jasnou oblohu stoupalo slunce a začínalo
rozpouštět mlhu, která se stále ještě držela v údolích, porostlých
listnatými lesy.
Dragouni jeli po silnici, jež
vedla do Charleroi a do Bruselu, zvesela a hlučně, skoro jako by nebyli ve
válce, ale na manévrech v Provence. Také jejich poručík si ani
v nejmenším nepřipouštěl jakékoliv nebezpečí a svému seržantovi zaníceně
vysvětloval nové poznatky o fenologii, vědě o vlivu klimatu na rostliny a
živočichy, a o možnostech z ní odvozených usuzovat na dispozice lidí
z tvaru lebky. Poručík se domníval, že pokud se podaří tuto vědu řádně
aplikovat, bude možné všechna povýšení v armádě založit na pečlivých
měřeních lebky. „Dokážeme změřit odvahu a rozhodnost, stejně jako zdravý rozum
a čestnost, a to všechno obyčejným odpichovátkem a krejčovským centimetrem.“
Seržant neodpověděl. Oba jeli
před svou švadronou, a tedy na samém čele postupující armády. Po pravdě řečeno
seržant poručíkovo nadšené vysvětlování neposlouchal a raději věnoval pozornost
belgickým děvčatům. Přitom však nezapomínal být ostražitý. Nevěřil, že by odtud
Britové a Prušáci zcela zmizeli, a neustále pátral pohledem po jejich hlídkách.
Poručíka se seržantův nezájem
o fenologii dotkl, i když seržantovo nízké a podmračené obočí zcela zjevně
prozrazovalo vědecký důvod jeho neschopnosti přijímat nové myšlenky. Přesto se
poručík nevzdával a dál se snažil rozšířit starému vojákovi obzor. „V Paříži
prováděli na toto téma kriminalistické studie a objevili při nich pozoruhodné
souvislosti mezi...“
Pozoruhodné souvislosti
objevené při kriminalistických studiích v Paříži však už zůstaly
seržantovi utajené, neboť asi třicet metrů před nimi zahřměla z křovisek
podél cesty palba z mušket a poručíkův kůň, zasažený do hrudi, se zhroutil
k zemi. Kůň řičel, zmítal se a tloukl kolem sebe kopyty a jezdce, jenž se
nestačil odvalit dost daleko, kopl do boku. Poručík zařval skoro tak hlasitě,
jako řičel jeho kůň, který teď svým smrtelným zápasem blokoval cestu.
Konsternovaní dragouni slyšeli chrastit nabijáky nepřátel v hlavních
mušket. Seržant se ohlédl na své jezdce. „Zastřelte někdo toho koně!“ vyštěkl.
Z křovisek práskly další
výstřely. Neznámí střelci věděli, co dělají. Nechali francouzské kavaleristy
přijet blízko, a teprve pak zahájili palbu. Dragouni horečně zastrkávali do
pochev dlouhé palaše a vytahovali z pouzder karabiny. Jenže přesnost
střelby ze sedla je chabá, navíc karabiny s krátkou hlavní jsou notoricky
známé svou nepřesností. Poručíkův kůň stále tloukl kopyty do cesty. Seržant
křičel na své muže, aby jeli dál. Vzadu zazněl povel trubky pro následující
švadrony, aby se sešikovaly vpravo ve vzrostlém pšeničném poli. Jeden
z jezdců se vyklonil ze sedla a vpálil do hlavy poručíkova koně kuli. Padl
další kůň, kterému kule přerazila nohu, a jezdec sletěl ze sedla do strouhy.
Jeho přilba se zakoulela do kopřiv. Kolem raněného poručíka se přehnala skupina
jezdců. Od kopyt koní odletovalo bláto a drobné kamínky.
Znovu padlo několik výstřelů,
ale teď už byly obláčky bílého kouře rozptýlené podél křovisek na delším úseku.
„Ustupují, pane!“ křičel seržant na důstojníka daleko za sebou, a aniž čekal na
rozkaz, pobídl koně vpřed. „Za mnou!“
Francouzští dragouni se hnali
podél křovisek. Nikoho neviděli, i když bylo jasné, že ti, co je přepadli,
nemohou být daleko. Seržant usoudil, že nepřítel se skrývá v pšeničném
poli, a tak pobídl koně přes strouhu a vjel do obilí. Na vzdálené straně pole, blízko
listnatého lesa, postřehl nějaký pohyb a potom uviděl muže, kteří prchali
směrem k lesu. Měli tmavě modré uniformy a černé čáky se stříbrnou
obrubou. Takže pruská pěchota. „Tamhle jsou!“ zvolal seržant a ukázal na
nepřítele palašem. „Za nimi!“
Seržanta následovalo asi
třicet dragounů. Teď už schovali karabiny do pouzder u sedel a znovu vytáhli
dlouhé palaše s rovnou čepelí. Z okraje lesa šlehaly plameny pruských
mušket, ale bylo to příliš daleko a do pšenice padl pouze jeden francouzský
kůň. Zbývající dragouni se hnali dál. Nepřátelská hlídka, která přepadla
francouzský předvoj, prchala k lesu, ale několik Prusů se rozhodlo pro ústup
pozdě a dragouni je dostihli. Seržant cválal kolem jednoho z nich a divoce
máchl dozadu palašem.
Pruský pěšák se chytil za rozseknutou
tvář a snažil se vmáčknout oko zpátky do důlku. Jiný pruský voják, sražený
dvěma dragouny, se dusil krví. „Za mnou!“ řval seržant a s napřaženým
palašem se hnal dál k lesu. Viděl, že pruští vojáci prchají do podrostu, a
cítil divokou radost kavaleristy, jenž sráží bezmocné nepřátele. Neviděl však
baterii děl, skrytou ve stínu stromů na kraji lesa, ani pruského důstojníka,
který právě vykřikl „Pal!“
Ještě před pár vteřinami
seržant hnal své muže za unikajícím nepřítelem, ale teď se spolu se svým koněm
válel na zemi v tratolišti krve, sražen smrští sekaného železa kartáčové
střely. Oba, člověk i zvíře, byli okamžitě mrtví. Dragouni, kteří se hnali za
seržantem, se rozjeli doleva a doprava, ale kartáčová střela stačila zabít
ještě tři další koně a čtyři muže. Dva z nich byli Francouzi a dva
opozdilí pruští pěšáci.
Důstojník pruských
dělostřelců zpozoroval nebezpečí v podobě nové jednotky dragounů, která
hrozila obchvatem z boku. Znovu se podíval na silnici, kde se objevili
další francouzští kavaleristé, a bylo mu jasné, že nebude dlouho trvat a
Francouzi přisunou na místo střetu osmiliberní polní dělo. „Nakolesnit!“
zavelel.
Pruská děla odjela
k severu a jejich ústup jistili husaři v černých uniformách
se znakem lebky a zkřížených kostí na čákách. Francouzští dragouni je
nepronásledovali okamžitě, ale místo toho vjeli do opuštěného lesa, kde našli
ohně pruského tábora, které stále ještě hořely. Vedle jednoho ležel plechový
talíř s uzenkami, vysypanými na zem. „Chutná to jako německé hovno,“ prohlásil
znechuceně jeden z dragounů a vyplivl maso do ohně.
V pšenici se belhal
poraněný kůň a snažil se dohonit koně ostatních jezdců. V lese zůstali dva
pruští zajatci obraní o zbraně, jídlo, pití i peníze. Prušáci, kterým se
podařilo uniknout, zmizeli kdesi na severu. Francouzi postupovali
k severnímu okraji lesa a sledovali ústup nepřítele. Slunce rozpouštělo
poslední cáry mlh. Kola odjíždějících pruských děl vyryla ve zdupaných obilných
polích na severu hluboké koleje.
O deset mil dál na jih, stále
ještě ve Francii, čekal na kraji silnice císařův těžký kočár. Štábní důstojníci
hlásili Jeho Veličenstvu, že holandská hranice byla úspěšně překročena a
invazní jednotky velmi slabý odpor okamžitě rozdrtily.
Císař vzal zprávu na vědomí
tím, že jen zahučel, pak nechal kožený závěs na okénku klesnout a interiér
kočáru se opět ponořil do tmy. Od chvíle, kdy vyplul s pouhým tisícem mužů
z Elby a přistál na pustém pobřeží v severní Francii, uplynulo jen
sto sedm dní a pouhých osmdesát osm dní od chvíle, kdy znovu dobyl hlavní město
Francie Paříž. Přesto mu i tak málo času stačilo, aby ukázal světu, jak buduje
armádu císař a vojevůdce. Pod orly povolal dva tisíce veteránů, kteří znovu
nastoupili ke svým batalionům, a naplnil francouzské zbrojní sklady. A teď
tahle nová armáda táhla proti spodině Británie a námezdným žoldákům Pruska.
Bylo časné ráno uprostřed léta a císař útočil.
Kočí práskl bičem a císařův
kočár se rozjel. Boj o Evropu začal.
Epilog
Mrtví leželi pod měsícem,
zahaleným závojem kouře, zatímco vyčerpaní živí spali.
Noc byla teplá. Slabý západní
větřík pomalu odnášel pach spáleného prachu, ale pachy krve, vsáklé do země,
tady budou přetrvávat celé týdny. Tmou se plížily stíny olupovačů mrtvol.
Belgické chudině se hodilo všechno, co se dalo prodat, ať už to byl kyrys
s dírou po kuli, zlomený palaš, zachovalé boty, jezdecké sedlo, bodák nebo
jen pruh plátna. Lidé svlékali mrtvé a zabíjeli živé, aby si mohli odnést
jejich uniformy. Přičinlivě si hleděli svého díla a nedbali na raněné koně,
kteří žalostně ržáli a čekali na smrt. Sem tam mezi vším tím zmarem života
blikal oheň. Ve tmě údolní pláně leželo víc než čtyřicet tisíc mužů mrtvých
nebo raněných a ti, co přežili, nebyli s to se o ně postarat.
Lord John Rossendale stále
ležel tam, kde padl, střídavě se probíral z bezvědomí a opět do něj
upadal. V noci palčivost jeho bolesti otupěla, stejně jako jasnost jeho
mysli. Snil. Občas to dokonce byly sny příjemné, ale pak ucítil na hrudi něčí
ruce a probral se z nich. Zasténal a pokusil se těch chmatavých prstů, které mu
způsobovaly bolest, zbavit. Nějaký ženský hlas na něj vyštěkl, aby se nehýbal,
ale jak se mohl nehýbat, když ho bodala bolest. Žena, vesničanka
z Waterloo, se z něj snažila stáhnout kabát. Její osmiletá dcera
dávala pozor, aby je nezahlédla některá z mála hlídek, jež ztichlým
bojištěm procházely.
Lord John si myslel, že ta
žena je Jane. Byl slepý a nevěděl, že je stále temná noc. Myslel si, že je ráno
a že ho Jane našla, a tak zavzlykal radostí a pokusil se ji uchopit ruku. Jenže
žena ošklivě zaklela, protože jí její práci ztěžoval. Měla s sebou
desetipalcový nůž, kterým doma porcovala zabité vepře. „Lež!“ zasyčela
francouzsky.
„Jane!“ naříkal lord John.
Žena se bála, že by mohl upoutat pozornost některé z hlídek, a tak vytáhla
nůž a rychlým pohybem mu podřízla hrdlo. Vytryskla černá krev. Lord John
zachrčel, škubl sebou jako ryba vyhozená na břeh a pak zůstal ležet bez hnutí.
Žena si odnesla jeho kabát
s drahocennými epoletami, ale košili zbrocenou krví nechala na mrtvém.
V kapse kabátu našla kus špinavého provazu, kterým svázala ranec
s lupem. Kdesi na jihu vyla liška k obloze, zamlžené kouřem
z táborových ohňů vítězů.
Dobrovolníci prince Waleského
spali na hřebeni, který bránili a ubránili. Peteru d’Alembordovi musel doktor
nohu amputovat, takže možná bude žít. Vojín Clayton byl mrtvý, když padl
v boji s císařskou gardou na samém prahu vítězství. Charlie Weller
bitvu přežil, stejně jako podplukovník Ford. Toho však poslalo velení armády
zpátky do Bruselu, a jestli se mu chtělo zůstat dál naživu, byla jiná věc. A
protože nejvyšším důstojníkem regimentu teď byl Harry Price, povýšil ho Sharpe
na majora a spolu s ním Simona Doggetta na kapitána, i když oba varoval,
že jejich povýšení nemusí před civilními úředníky ve Whitehallu obstát. Muži
mohou bojovat, krvácet a psát kapitoly britské historie, ale poslední slovo při
oceňování jejich obětí mají všemocní, arogantní bastardi ve Whitehallu.
Sharpe spal asi hodinu a pak
se probudil vedle ohně rozdělaného z ratišť kopí a rozlámaných kol dělových
lafet. První šedavé světlo nadcházejícího úsvitu všechny olupovače mrtvol
zahnalo, ale místo nich se objevili černí mrchožraví ptáci. Vlhký teplý vzduch
už teď sliboval horký dusný den. Z pruských táborových ohňů na západě se
k obloze s vysokou oblačností táhly tenké proužky kouře. Kdesi za
hřebenem trubač zatroubil budíček a vzápětí ho opakovali další trubači,
k nimž se připojili kohouti ze vzdálených vesnic.
„Jaké jsou rozkazy, pane?“
zeptal se Harry Price. Měl zarudlé oči jako od pláče, ale příčinou zřejmě byla
jen únava.
Rovněž Sharpe cítil tak
obrovskou únavu a prázdnotu, že mu činilo námahu přemýšlet třeba jen o
nejprostších úkolech. „Potřebuju seznam ztrát, Harry. Dejte seržantu
Huckfieldovi pár mužů a pošlete je sbírat muškety. A ať se dívají, co by se
ještě dalo použít z výstroje.“ Druhý den po bitvě byla vždycky nejlepší
doba na doplnění potřebné výstroje a výzbroje. „A taky potřebujeme jídlo.
Připomeňte mi, kdo střeží zajatce.“
„Seržant Ryan.“
„Tak mu řekněte, aby je
odvedl k brigádě. A jestli je tam nebudou chtít, ať jim vezme boty a
opasky a pustí je.“
„Potřebujeme nové seržanty,“
upozornil ho Price.
„Budu na to myslet.“ Sharpe
se otočil a podíval se na čerstvě svlečená těla mrtvých, která ležela bílá ve
zdupaném a spáleném žitě. „A taky začněte kopat hroby, Harry. A hodně velké.“
„Ano, pane.“
Nějaký voják přinesl Sharpovi
plechový hrnek s horkým čajem. Sharpe pomalu usrkával a hleděl do údolí. Z
trosek zámečku Hougoumont a statku La Haye Sainte se táhl kouř.
Z Hougoumontu zbyly jen zpola spálené trámy střešní konstrukce nad
zčernalými kamenným zdmi a chodby v La Haye Sainte byly stále zavalené
mrtvými. Na úpatí svahu ležel kůň s utrženýma zadníma nohama. Pořád žil,
žalostně řičel a čas od čas se pokusil zvednout na předních nohou.
Shora scházeli první vojáci.
Část z nich šla kopat hroby a jiné hnala na pláň touha po kořisti. Jeden
z nich našel krásný pletenec se střapcem z jílce šavle a vzal si ho
jako dárek pro své děvče. Jiný voják vytáhl z kaluže zaschlé krve štětku
na holení se stříbrným držadlem. Nad hlavami mrtvých bzučely mouchy. Jeden
červenokabátník pečlivě sbíral hrací karty rozházené kolem těla francouzského
voltižéra. Jinde lehký větřík listoval stránkami zakrvácené knihy. Občas zazněl
výstřel z pistole, kterým někdo zbavil trápení raněného koně. Ze svahu
cválala skupina důstojníků kavalerie, aby prohledali hromady těl, jež
označovala cestu britských jezdců od slávy ke smrti.
Z Bruselu přijížděli
první civilisté. Nechávali kočáry v blízkosti osamělého jilmu a
v děsivém tichu scházeli do údolí, kde skupiny vojáků hledaly raněné, jimž
by se ještě dalo pomoct. Na bílých tělech svlečených mrtvol už hodovali
krkavci. Jedna z žen našla svého muže a začala zvracet. Místní kněz, který
přišel poskytnout pomoc raněným Francouzům, se v šoku s rukou na
ústech potácel k silnici.
Skupina vojáků vedená Simonem
Doggettem se vrátila k batalionu se dvěma bečkami nasoleného hovězího,
s pytlem chleba a se soudkem rumu. Doggett se Sharpovi pochlubil, že
všechno to ukradli kavalerii. „A co se bude dít teď?“ zeptal se.
Sharpovi stále dělalo potíže
o čemkoli uvažovat, jako by mu bitva otupila mysl. „Předpokládám, že potáhneme
na Paříž,“ odpověděl. Nedovedl si představit, že by spojenci poskytli císaři
čas na to, aby se z porážky vzpamatoval.
„Na Paříž?“ Zdálo se, že to
Doggetta překvapilo, jako by si do této chvíle nestačil uvědomit, čeho
Wellingtonova armáda v tomhle údolí páchnoucím kouřem a krví dosáhla.
„Opravdu si myslíte, že půjdeme do Paříže?“ zeptal se vzrušeně.
Sharpe neodpověděl. Pozoroval
jezdce, který jel do svahu a vybíral si cestu mezi mrtvolami a dlouhými temnými
brázdami, které v zemi vyryla francouzská dělostřelecká palba. Poznal
kapitána Manvella a vykročil mu naproti. „Dobré ráno,“ pozdravil ho.
Manvell se dotkl prsty
klobouku. „Dobré ráno, pane. Doufal jsem, že vás tu někde najdu.“ Rozpačitě se
odmlčel a zadíval se na Sharpovy vojáky, kteří, vyčerpaní a zablácení, upírali
na kavaleristu v elegantní uniformě nenávistné pohledy.
„Je mrtvý,“ řekl Manvell.
„Kdo? Rossendale?“
„Ano,“ přikývl kapitán.
„Myslel jsem, že byste to měl vědět, pane.“
„Proč?“
Manvell se opět zatvářil
rozpačitě. „Myslím, že vám dal dlužní úpis. Obávám se, že teď už je bezcenný.
On sám neměl ani penny. A pak je tu...“ Zarazil se a mlčel.
„Co?“
Manvell znovu váhal, ale
potom přece jen našel odvahu dopovědět. „Paní Sharpová, pane. Někdo jí to bude
muset říct.“
Sharpe se zasmál. „Někdo ano,
kapitáne, ale ne já. Je to zatracená děvka a pro mě za mě ať třeba táhne do
pekel. Sbohem, kapitáne.“
„Sbohem, pane.“ Manvell se za
odcházejícím Sharpem chvíli díval, pak otočil koně a rozjel se k cestě,
kde, aniž to Sharpe věděl, čekala v kočáře Jane. Manvell povzdechl a jel
jí sdělit zprávu, která jí zlomí srdce.
Sharpe se vrátil
k dohasínajícímu ohni, vytáhl z kapsy Rossendalův dlužní úpis a
roztrhal ho. Takže s těmito penězi na novou střechu Lucillina château počítat nemůže. Rozhodil útržky
papíru do větru a obrátil se ke svým mužům. „Pane Prici!“
„Pane?“
„Ještě nám zůstali nějací
hudebníci?“
„Samozřejmě, pane. Dokonce
máme kapelníka.“
„Tak ty lenochy zvedněte a
poručte jim, aby začali hrát. Přece si zasloužíme, abychom to vítězství
oslavili.“
Někde dole zoufale naříkala
žena, která našla svého mrtvého manžela. Vždy se odmlčela, jen aby se mohla nadechnout,
a pak začala znovu. Za bitevní linií v jednom statku v Mont-St-Jean se vršila
hromada amputovaných rukou a nohou, nyní už vyšší než kupa hnoje. Ven vyšel
bledý doktor, aby se nedýchal čerstvého vzduchu, zatímco v prvním poschodí
hlavní budovy, kde leželi ranění důstojníci, sebou v horečném spánku trhal
Peter d’Alembord. Pan Little, zavalitý kapelník hudby Dobrovolníků prince
Waleského, spustil se zbylými hudebníky Over
The Hills and Far Away. Sharpe také poručil vytáhnout z pouzder
zástavy a rozvinout je nad hrobem, který vojáci stále ještě kopali. Chtěl, aby
hedvábné vlajky vrhaly na mrtvé milosrdný stín.
Na okraji nedokončeného hrobu
plakala žena. Byla to jedna ze šedesáti manželek vojáků, jež směly táhnout
s batalionem, a třebaže se nyní stala vdovou, zřejmě už bude koncem měsíce
znovu vdaná, neboť ženy padlých vojáků nemají nouzi o nápadníky. Další čerstvě
ovdovělá žena, Sally Claytonová, seděla vedle Charlieho Wellera a Sharpe si
všiml, že mladík nesměle sáhl po její ruce. „Uvařte mi hrnek čaje, Charlie, a
já vás za to povýším na seržanta,“ řekl mu Sharpe.
Weller na něho užasle zíral.
„No tak, Charlie, na co
čekáš?“ ozvala se Sally. Rychle pochopila, že jim Sharpe nabízí seržantský
plat. „A děkujeme, pane Sharpe.“
Sharpe se jen usmál a pak se
otočil, protože podle výkřiku poznal, že se Harper vrátil z Bruselu. Ir
pustil Sharpova psa, kterého přivezl s sebou, a ten teď s radostným
štěkotem pádil ke svému pánovi. Sharpe počkal, až k němu dojede i Harper,
a když Ir sesedl, poodešli spolu stranou.
„Lucille je v pořádku,“
řekl Harper. Plakala radostí, když se dozvěděla, že je Richard živý a zdravý,
ale Harper jí musel slíbit, že její slzy neprozradí. „A chlapec taky,“ dodal
Ir.
„Díky, Pate.“
Harper odjel do Bruselu ještě
před rozedněním a teď si poprvé prohlížel bojiště ve světle nového dne. Výraz
jeho tváře však žádné emoce neprozrazoval – stejně jako Sharpe už podobnou
scénu viděl mnohokrát předtím. Byli vojáci, placení za to, aby hrůzy válek
vydrželi a přečkali, a možná proto je vnímali jinak než obyčejní lidé. Byli
vojáci, a podobně jako muži, kteří vyvážejí výkaly z londýnských žump,
nebo ženy, jež v charitativních organizacích ošetřují umírající na mor a
jiné ošklivé nemoci, dělali práci, které se choulostivější lidé štítí. Byli
vojáci, a tedy špína země do doby, než opět nějaký despota ohrozí Británii
válkou. Pak se z nich rázem stanou hrdinové v červených kabátech a
skvělí chlapíci.
„Bůh chraň Irsko, ale že jsme
tady udělali pořádnou krvavou paseku,“ poznamenal konečně Harper.
Sharpe neřekl nic, jenom
hleděl do dálky za bojiště, do míst, kde slunce ozařovalo stromy, nad nimiž se
tetelil teplý vzduch vonící létem. Jasná obloha slibovala den jako dělaný pro
sušení sena či pro milence, kteří se procházejí v chladivém stínu lesa
nebo odpočívají na břehu říčky. Byl krásný den uprostřed léta blízko
francouzské hranice a svět měl opět mír.
Žádné komentáře:
Okomentovat