Jiří Kovařík
Další z archivu mých časopiseckých příspěvků, tentokrát z poměrně ranného středověku...
První zvukový film
Sergeje Ejzenštejna z roku 1938 s názvem Alexandr Něvský obletěl doslova svět (v USA měl premiéru o
rok později) a byl na svou dobu monumentální. Jeho děj kulminuje tzv. Ledovou
bitvou roku 1242, srážkou mezi německými řádovými
rytíři a Rusy na zamrzlém Čudském jezeře, kterému se na západě říká jezero
Peipus. Jezdci s kříži na štítech tu v závěrečných sekvencích hynou nejen
pod zbraněmi vojáků knížete Alexandra, ale i v prolomeném ledu.
Ideologický obraz velkého vítězství Rusů nad Němci, stvořený v předvečer
2. světové války, byl tak sugestivní, že překryl skutečnost, která je mnohem
méně impozantní, dramatická a velkolepá.
Novgorod
v sevření nepřátel
V první polovině 13. století jednotné Rusko
neexistovalo, byla zde jen řada knížectví, spojených jazykem, předky a
pravoslavnou vírou. Mongolská invaze, která začala roku 1223 vítězstvím na řece Kalce, si během následujících sedmnácti let postupně podrobila
Rjazaň, Vladimir, Suzdal i Kyjev a jedno z mála území, kam nedosáhla, tvořil
Novgorod (dn. Velký Novgorod), rovněž
knížectví i současně největší ruské kupecké a bojarské město. Mongolové pro něj
nebyli jedinou hrozbou, ještě větší představovali na severu Švédové i Finové,
na západě Dánové a v bezprostřední blízkosti novgorodské hranice pobaltské
křižácké státy, přesněji území dvou řádů, Mečových bratří a Bratří německého řádu Panny Marie
Jeruzalémské (zkráceně Německý řád či Teutonský řád). Roku 1224 dobyli řádoví
rytíři a křižáci pod vedením biskupa Hermanna estonské město Tartu (Dorpat),
čímž se hranice západního křesťanstva posunula až k novgorodskému území,
na řeku Narvu a dvě jezera na ní, Čudské a Pskovské. Mečoví bratři utrpěli roku
1236 v bitvě u Saule od pohanských Litevců drtivou porážku a ti, co
přežili, byly včleněni do Německého řádu, kde představovali nejbojovnější
složku, toužící po dalším výboji na východ.
Tři výpravy k
Novgorodu
Staré kroniky píší o taženích proti Novgorodu
v letech 1239–1242 jako o křížových výpravách, moderní historiografie však
tvrdí, že o takto koordinované tažení proti ortodoxnímu Rusku nešlo, byť oněm
válkám dal papež požehnání v naději, že pravoslavné schismatiky vrátí do
lůna pravého křesťanství. Řehoř IX. si k organizaci výpravy vybral Viléma
z Modeny, který oslovil jak dánského krále Valdemara II., tak i Švédy a
Německé rytíře. Získal určitou podporu, neboť všichni, ačkoliv měli rozdílné
motivy, v jádru toužili po novém území. Situace byla příznivá, neboť invaze
Mongolů do Ruska kulminovala (roku 1238 porážkou vladimirsko-suzdalského
knížete na řece Siť, o dva roky později pak dobytím Kyjeva) a zdálo se, že
Novgorod nebude mít k obraně na dvou frontách dost sil. S koordinací
to bylo horší a léta 1240 až 1242 přinesla tři časově i prostorově odlišné
vpády, z nichž první zahájili Švédové pod vedením jarla (hraběte) Birgera.
Ti se vylodili v létě roku 1240 v ústí Něvy,
záhy je ale novgorodský kníže Alexandr Jaroslavič porazil a zahnal (viz bitva
na Něvě).
Následující
útok, vedený Německými rytíři, Dány a Estonci, směřoval po jižním břehu
Finského zálivu a přišel ve chvíli, kdy v Novgorodu zvítězila „proněmecká“
strana, která knížete Alexandra donutila odejít z města do jeho údělné
Perejaslavi. Tažení bylo úspěšné, křižáci se zmocnil pevnosti Koporje,
z níž se do jara 1241 stal mocný hrad a dílčí odřady dospěly na 30 km od Novgorodu a zdejší kupce
vyděsily natolik, že prosili Alexandra, aby se vrátil.
Třetí
úder, vedený na podzim 1241 zemským mistrem Německého řádu Andreasem von
Felbenem, mířil po jižním okraji Pskovského jezera na Pskov. Křižáci 16. září
porazili místní hotovost v bitvě,
v níž padlo podle kronik na 800 Pskovských i jejich velitel, vojvoda
Gavrilo Gorislavič. Proněmecká strana pak otevřela útočníkům brány města.
Předehra u Pskova
Na přelomu let 1240/1241 hrozil
Novgorodu od jihu útok Mongolů, ti se však koncem zimy zastavili. Zčásti za to
mohla rasputica, jarní obleva, zčásti
trestná výprava chána Bátua proti Kipčakům a Polovcům, která je zavedla do Uher.
Pravé křídlo přitom dospělo do Haliče, kde zasadilo křesťanskému vojsku 9.
dubna 1241 drtivou porážku u Lehnice. Západní svět měl rázem jiné starosti a
výzvy Viléma z Modeny k další křížové výpravě zůstaly bez ohlasu.
Novgorod
si neoddechl, hrozil mu útok Teutonů, jimž předchozími úspěchy narostlo
sebevědomí, a městská hotovost byla slabá. Proto žádal knížete Alexandra,
kterého předtím vypudil, o pomoc, jeho otec Jaroslav Vsevolodovič ale zprvu
odmítl. Nakonec však souhlasil a Alexandr, provázený suzdalským knížetem
Andrejem, svým bratrem, vyrazil k městu, v němž nejprve zbavil vlivu svoje
odpůrce. Pak připravil na počátku jara 1242 protiúder na jihozápad a bez odporu
se zmocnil 5. března slabě obsazeného Pskova, načež se vrátil do Novgorodu
stejně rychle, jako udeřil. Vzápětí připravil preventivní úder na území
řádových rytířů a biskupa Hermanna z Tartu, který rovněž burcoval k dalšímu
tažení...
Porážka Domaše
Tverdislaviče
Něvský vyrazil bleskově, než začala obleva, která mění
ruskou zem v bezedné bláto. Vedl vojsko sedmi až osmi tisíc mužů podél
jižního cípu Pskovského jezera, překročil řeku Velikaja a pokračoval po
„německém“ jezerním břehu na severozápad, kde v odplatu za nepřátelské
vpády pustošil, co mohl, aby nepřátele zastrašil a odradil. Větší střet
s nepřítelem nepředpokládal, v tom se však zmýlil.
„Bratři se rychle připravili na odpor, bylo jich ale málo. (…) Biskup
Hermann nezůstal klidně sedět, poručil svým lidem chvátat k vojsku bratří
a postavit se Rusům,“ píše Livonská
rýmovaná kronika.
Reakce Hermanna z Tartu
byla překvapivě rychlá. Proti nájezdu vyrazilo na 800 rytířů a seržantů
s tisícovkou Estonců, což bylo až čtyřikrát méně mužů, než měl Alexandr.
Přesto se řádoví bratři, možná pod velením Rudolfa von Kassela, stihli položit
zálohou za mostem u vsi Mooste (což značí most) jihovýchodně od Tartu, kde vjel
do pasti ruský předvoj Domaše Tverdislaviče, tvořený novgorodskou hotovostí.
„A Domaš Tverdislavič a Kerbet propátrávali kraj a Němci a Čudové [Estonci] se s nimi utkali u mostu. A bili se zde a zabili Domaše, bratra
starosty, počestného muže, a další s ním a jiné pozajímali a další unikli
k oddílům knížete. A kníže obrátil nazpět k jezeru a Němci a Čudové
šli za ním,“ tvrdí Novgorodská
kronika.
Po zprávě o Domašově porážce i
smrti tedy dal Něvský zatroubit na ústup, neboť netušil, jak velké vojsko biskup
Hermann z Tartu sebral. Táhl zpět na východ a chtěl přejít po šíji, která
dělí severnější Čudské jezero, v řeči protivníků jezero Peipus, od
jižnějšího Pskovského jezera. Voje biskupa Hermanna, které neměly představu o
síle nepřátel a zejména o spoustě jízdních lučištníků v knížecím vojsku, se
pustily stejným směrem.
Alexandr Něvský (cca1220–1263)
Druhorozený
syn perejaslavského knížete Jaroslava Vsevolodoviče, uvedený r. 1225 do
knížecího stavu a od r. 1226 spolu s otcem novgorodský kníže. První
válečnické zkušenosti získal r. 1234 v Livonsku v boji s řádem
Mečových bratří. Sňatkem rozšířil svou moc na sousední Polock. Novgorodská kronika jej popisuje jako
muže postavou vyššího než ostatní, s hlasem ryčným jak trubka, moudrým jak
biblický Josef, silným jak Samson a statečným jak římský císař Vespasián... Vítězství
na Něvě a v Ledové bitvě dokazují, že kronikář nepřeháněl. Vůči mongolské
invazi zaujímal kníže politiku koexistence a dohod, neboť náboženská tolerance nájezdníků
mu byla bližší než nesmiřitelnost katolíků na západě. Díky Mongolům se ostatně
stal r. 1252 velikim kňazem, velkoknížetem,
Ruska. Zemřel bohabojně v klášteře, byl uctíván jako světec, r. 1547 došlo
k jeho kanonizaci a r. 1721 jej Petr I. prohlásil za ochránce země. Roku
2008 v anketě „Jméno Ruska“ (obdoba „Největšího Čecha“ z roku 2005) porazil
Něvský v hlavní kategorii poněkud překvapivě všechny ostatní osobnosti
ruských dějin...
Bitva na Něvě
Roku
1240 se Novgorod, z jihu ohrožovaný Mongoly, stal terčem švédského útoku,
vedeného finským křižákem hrabětem Karlem Birgerem a biskupem Thomasem
z Uppsaly. Švédové, Finové, Norové a hrstka Teutonských rytířů se vylodili
v ústí Něvy a pokračovali k soutoku s Ižorou na jižním břehu.
Kupci z Novgorodu povolali na pomoc Alexandra Jaroslaviče, s nímž se
předtím nepohodli, ten přispěchal překvapivě rychle se svou družinou, nečekaným
útokem za svítání 15. července prolomil obranu Švédů, vnikl do nepřátelského
tábora a donutil poraženého, na tváři raněného Birgera, aby odplul. „A bylo tu velké
pobíjení Švédů,“ říká o boji stroze vítězův středověký životopis. Rusové tu
ztratili prý jen dvacet mužů a kníže Alexandr získal přídomek Něvský...
Pozice na Havraní skále
„Němci“ i Rusové šli každý jiným
směrem, Alexandr Něvský ustupoval nejspíše kolem dnešního estonského městečka
Mehikoorma a chtěl se dostat přes zamrzlou šíji na protější, už tenkrát ruský
břeh v severovýchodní výspě s dnešní vesnicí Samolva. Vojsko biskupa
Hermanna z Tartu jej pronásledovalo, leč přesnou trasu tohoto
ústupu neznalo a táhlo k severovýchodu do chvíle, než přinesli estonští
průzkumníci přesnější informaci. V té chvíli se stočilo na východ, přes
širší část šíje v jižním cípu jezera Peipus, možná dokonce postupovalo
přes ostrov Piirissaar a rovněž na Samolvu. Něvského ovšem informovali jeho zvědové
a on místo ústupu na Novgorod zamířil k severu či severozápadu, na jezerní
břeh a do míst, kterému Novgorodská
kronika říká Voronij Kameň, Havraní skála. Dnes je nelze lokalizovat, i
když ruská historiografie stále tvrdí, že šlo o jeden ze zaniklých ostrůvků blízko
východního okraje jezera. Havraní skála spíše ležela v zamrzlých
pobřežních bažinách těsně u jezerního břehu, které vypadá v zimě jinak než
v Ejzenštejnově filmu. Není to hladká ledová plocha, vítr tu na mnoha
místech vytváří rozeklané ledové hroty z překrývajících se ker, což
tvořilo samo o sobě skvělou přírodní překážku pro rozjezd rytířů a jejich seržantů
na koních. Alexandr zaujal obranu možná právě s využitím toho, co větry na
ledě vytvořily. Ten dosahuje na přelomu března a dubna stále tloušťky 20 až 50 cm, což je dost, aby
udržel jezdce ve zbroji.
Obrana se musela rozvíjet
v místech, kde je břeh holý, jinak na obou stranách jezera roste husté,
vysoké a těžko prostupné rákosí, a možná za zamrzlými příbřežními bažinami.
Jak bylo ruské vojsko rozmístěno,
kroniky jen spoře naznačují a hypoteticky lze vycházet pouze z tradic či
zvyklostí válečného umění. To mluví pro obrannou linii a rekonstrukce D.
Nicolleho předpokládá, že v centru stála Něvského družina, před sebou ale
měla novgorodskou milici, neboť pěchotou se jádro vojska krylo. Obě křídla
tvořili jízdní lučištníci, přičemž na pravém křídle (považovaném za
prestižnější a ofenzivnější v případě odražení útoku) mohly stát mongolské
(nebo turecké kipčacké) oddíly jízdních lučištníků.
Útok biskupa Hermanna
Na tuto sestavu a přes šíji jezera či severně od ní
útočilo to, co Hermann z Tartu přiváděl.
„Byla sobota, úsvit, když se dvě vojska střetla, a z toho vzešly
hrozná řež, třesk kopí a jejich lámání a rány meči, jak jeli přes zamrzlé
jezero a vy byste led nespatřili, jak byl pokryt krví,“ tvrdí Život Alexandra Něvského.
Družina v tomto
hagiografickém spise prosí svého knížete, ať ji dovolí položit za něj hlavy,
což naznačuje, že úder křižáků šel na střed, kde musela být za novgorodskou
pěchotou vidět knížecí zástava.
„Vojsko Němců a Čudů po něm [jezeře] přešlo a probíjelo si cestu klínem,“ tvrdí Novgorodská kronika, což je cenná informace.
Klín, v ruštině svinja, představoval obvyklou útočnou
formaci rytířstva s těmi nejlépe vyzbrojenými, nejzdatnějšími a
nejurozenějšími na hrotu.
Livonská rýmovaná kronika říká, že rytířský útok narazil na
lučištníky a že první nápor vedli směle „královi muži“, tj. rytířští vazalové
dánského krále ze severního Estonska; podle Nicolleho bylo jejich postavení na
levém křídle.
„Zástavy bratří zavlály vzápětí vprostřed lučištníků a bylo slyšet
meče, drtící přilbice na kusy. Mnozí z obou stran klesli do trávy mrtví,“
pokračuje tento pramen.
To byl úder řádových rytířů,
oněch bratří, na střed, kde si klín razil cestu skrz Novgorodské
k Alexandrově družině. Vedl jej nejspíš osobně biskup Hermann, jehož
milice či hotovost stála za Teutony.
Bitva sama byla podle všeho
prudká i krátká a dřív, než se řádová elita probila k Něvskému, došlo na
severním křídle k rozhodnutí, neboť tady jízdní lučištníci tvrdě odrazili Dány.
Autor Života Alexandra Něvského,
pravděpodobně očitý svědek, píše o božím zázraku z nebes, což mu možná
připomínalo něco pro západní svět dosud neznámého, déšť šípů, kterým zasypali
rytíře Mongolové či Kipčaci. Byla to záplava, kterou nikdo z útočníků
nečekal, i když se s ní jiní rytíři bezmocně setkali o rok dříve v bitvě
u Lehnice...
V té chvíli se dali
Dánové na útěk či ústup a ruské severní křídlo zahájilo obchvat do boku
teutonských rytířů, přičemž podobně se podle všeho zachovalo i křídlo jižní. O
svírajících se či sevřených kleštích pak Livonská
rýmovaná kronika tvrdí:
„Pak bylo vojsko bratří zcela obklíčeno, neboť Rusové měli tolik
jednotek, že snadno připadalo šedesát mužů na jednoho každého německého rytíře.
(…) Bratři bojovali dobře, přesto byli sráženi na zem“
Propadlý led?
Dánští rytíři na křídle možná
jen ustupovali, kdo však prchal, to byla estonská pěchota biskupa z Tartu.
„Němci padli tady a Čudové se dali na útěk. Sedm verst k pobřeží
byli pronásledováni a biti na ledě. A bezpočet Čudů padlo...“
Během těch sedmi a půl kilometru pronásledování jich měly padnout spousty,
k tomu prý bylo pobito čtyři sta „Němců“ a padesát dalších dovedeno
v okovech do Novgorodu.
Livonská rýmovaná kronika tvrdí cosi jiného, podle ní řada
estonských pěšáků z milice z Tartu/Dorpatu unikla, načež dodává:
„Dvacet bratří leželo mrtvých a šest jich bylo zajato.“
Biskup
Hermann na každý pád unikl a pronásledovat poražené dál než za západní břeh
šíje či jezera kníže Alexandr zakázal. Se slávou, která letěla knížectvím, se vítěz
vracel do Novgorodu, kde se zdržel jen krátce, neboť spěchal jednat
s Mongoly, s nimiž se nakonec dohodl. Smír byl ostatně velice rychle uzavřen
i s „Němci“...
O
ledu, jenž se propadá před očima zděšeného biskupa pod německými, dánskými a
jinými rytíři, i o smrti pod krami, což je nejefektnější část slavného filmu,
není v kronikách ani stopy (a biskup z Tartu tu rozhodně nebyl v ornátu
s berlou, ale v rytířské zbroji a mečem v pěsti). Možná led někde i pukl a
kry se uvolnily, to by však nebyla žádná tragedie, neboť písečné lavice
redukují na mnoha místech hloubku jezera na zhruba 30 cm a nebylo kam se
propadnout...
Následky
Preventivní úder na území biskupa
z Tartu byl úspěch, který dokázal vojenské schopnosti Alexandra Něvského,
a novgorodští bojaři dospěli k závěru, že se sami neubrání, že knížete
potřebují. On sám vzápětí prokázal talent politika, sázejícího na mírovou
koexistenci, a už nikdy „křižácké“ státy nenapadl. Nabídl dohodu, již přivítali
zejména řádoví rytíři, byť si svou sílu uchovali. Odevzdali, co
v předchozích letech získali (včetně roku 1233 Mečovými bratry dobytého
hradu Izborsk západně od Pskova) a výsledkem se stala dvě desetiletí klidu.
Bylo to pragmatické rozhodnutí, díky němuž mohl Alexandr obrátit pozornost
k Mongolům. Věděl, že vojenské měření sil je nereálné a roku 1246 se na
výzvu chána Bátua, s požehnáním biskupa Kyrila, vypravil do srdce Zlaté
hordy, poddal se nepřátelům, které nešlo přemoci, platil dobrovolně tribut a
roku 1252 za to byl odměněn titulem velkého knížete. Jednomu ze svých synů tak
otevřel cestu ke knížecímu stolci v Moskvě.
Biskup
Vilém z Modeny na další křížovou výpravu proti Novgorodu rezignoval.
Řádoví rytíři, zbavení vlivu Mečových bratří, z nichž velká část
v bitvě padla, obrátili svou pozornost k Litvě, kde měli dost práce
s několika pohanskými povstáními.
Pokud
šlo o ostatní svět, zůstalo vítězství v bitvě na ledě prakticky nepovšimnuto
a i Hypatiova kronika z jihu
Ruska k rokům 1240 a
1242 poznamenala:
„Nic se nestalo.“
Teprve od 16. století se
začal význam bitvy i Něvského osobnosti vyzdvihovat
až na místo jedné z nejvýznamnějších událostí a postav historie Ruska...
Literatura:
Nicolle, D.: Lake Peipus
1242. Battle of the Ice. Osprey 2001.
Šerbakov, A.:
Ledovoje poboišče. Eksprint 2001.
Žádné komentáře:
Okomentovat