NAPOLEONSKÁ VOJSKA V PODJEŠTĚDÍ ROKU 1813

Tento příspěvek, byť velmi obsáhlý, jsem se rozhodl zařadit bez jakéhokoliv dělení na pokračování, a to ze dvou důvodů. Předně jej pokládám za naprosto zásadní a výjimečný ve vztahu k tematice napoleonských válek na území Čech i Moravy, a krom toho se úzce váže k událostem před dvěma sty roky v severních Čechách, které kulminovaly bitvou u Chlumce a Přestanova v posledních srpnových dnech roku 1813, což byl osudový střet, o němž lze právem říci: kdyby nebylo Chlumce, možná by nebylo ani Lipska... Dodávám, že jde o příspěvek, původně určený pro sborník o událostech na našem území ve výše uvedeném roce, ke kterému jsme se chystali a k jehož realizaci, bohužel, nedošlo. Autorovi velmi děkuji, že se jej rozhodl zveřejnit právě zde! 

J. Kovařík.

 OKOLNOSTI PRŮNIKU VOJSK CÍSAŘE NAPOLEONA DO PODJEŠTĚDÍ 

Karel Řezníček  

Když se Vídeň v létě roku 1813 rozhodla přiklonit k protinapoleonské koalici muselo být všem nejvyšším politickým i vojenským představitelům Rakouska jasné, že oblast Čech je vzhledem ke koncentraci hlavních Napoleonových sil v Sasku přímo extrémně ohrožená...
            Co se však proti tomu dalo podniknout?

Vyhněme se zde spekulacím, nakolik byl „vyjednaný“ zhruba stotisícový spojenecký kontingent pod velením hraběte Barclaye de Tollyho (dva pěší a jeden ruský jezdecký sbor Wittgensteinova uskupení, pruský sbor Kleistův, 3 ruské kyrysnické divize a panovnické gardy cara Alexandra a krále Fridricha Viléma III.) vskutku posilou, či nešlo-li o mocensko-vojenský nátlak, aby se císař František po prvních ev. nezdarech se zetěm opět neusmířil...

Předně šlo o mobilizaci vlastní armády podunajské monarchie, což by ovšem bylo na samostatný elaborát, snad tedy postačí nástin základní dislokace hlavních rakouských sil na českém území k počátku srpna!

Pomineme-li třicetitisícové uskupení Klenauovo v prostoru Plzně, pak upřeme-li oči k Dolnímu Slezsku jako demarkační linii mezi doposud zápolícími vojsky, můžeme konstatovat, že v postavení kolem Bělé pod Bezdězem a Jestřebí kryly dvě rakouské armádní skupiny (slovo sbor tu neodpovídá, šlo o 1. a 3., resp. 2. a 4. řadovou pěší divizi, podporované částí jezdecké divize Schnellerovy) silnice Žitava-Mimoň-Mladá Boleslav, potažmo Rumburk-Česká Lípa-Praha. Jádro sil bylo koncentrováno v okolí Mělníka, ovšem co do okruhu převelice široko. Armádní dělostřelecká záloha a jezdecká divize Nostitzova byly mezi Čelákovicemi a Nymburkem, jádro jezdectva mezi Budyní, Velvary a Slaným. 1. záložní divize stála u Turska, 2. u Chlumína...

Tyto všechny jednotky ovšem tvořily teprve druhý (ne-li až třetí) sled, jenž měl vyčkat na vývoj situace a příchod rusko-pruských kolon s nimiž se pak měly vydat do Saska proti Drážďanům, Napoleonovi do boku či týlu. Ovšem stále tu byla možnost, že obávaný protivník udeří jako první, ať už takřka plnou silou, či jen několika sbory. Dislokovat větší síly přímo na hranicích je pak vystavovalo hrozbě nečekaného úderu a ztěžovalo možnost soustředit jednotky v místě hlavního vpádu. České území severně od zmíněných koncentrací pak bylo vojensky zajištěno jen slabě. Hornatou hranici západně od Labe střežila 1. lehká divize (tabulkově 5400 mužů a 12 děl Moritze von Liechtensteina z prostoru Teplic), zajišťovaná 3. záložní (7400 mužů Crennevillových u Mostu, s instrukcemi couvnout před silnějším protivníkem k linii Ohře...) a pro celý labský břeh pravý byla vyčleněna toliko 2. lehká divize (existovala i 3. „lehká“, tedy kombinovaná, ta však střežila česko-bavorské pomezí)!

I zde šlo všehovšudy o nějakých 5200 mužů tří husarských pluků a tří mysliveckých batalionů disponujících jen tuctem hlavní dvou dělostřeleckých baterií. Jejím nominálním velitelem byl hrabě Ferdinand Antonín z Bubna a Litic (1768-1825), leč ten plnil tehdy primárně diplomatické úkoly, a uvažím-li, že ještě 9. srpna jednal jako rakouský emisar ve francouzském hlavním stanu s císařem Napoleonem, nemůže (neměl by) nás překvapí fakt, že v kritických srpnových dnech francouzského vpádu svůj velitelský post ještě fyzicky nezastával (ujme se jej až 28. srpna!), čímž velení a prakticky veškeré povinnosti i svízele přešly na jeho zástupce Adama Alberta Neipperga (1775-1829) – každopádně ať už je jako velitel zmiňován ten či onen, šlo stále toliko o jednu jedinou DIVIZI a ta se dále mohla členit už jedině na brigády či ještě nižší formace!

Když skladbu a dislokaci 2. lehké divize hodně zjednodušíme, tak se tabulkově skládala ze dvou brigád: Té první velel právě hrabě Neipperg a tvořily ji 1. husarský regiment »Kaiser« (se shromaždištěm v Liberci), 6. husarský regiment »Blankenstein« (s jádrem sil v Trutnově) a pátý myslivecký batalion (se základnou v Jilemnici). Druhé brigádě velel generálmajor hrabě Klebelsberg a sestávala ze 7. husarského »Liechtenstein« (v České Lípě), 6. mysliveckého praporu (v Jablonném) a 1. batalionu petrovaradinského hraničářského (v České Kamenici)! V souvislosti s očekávaným vypuknutím nepřátelství s Napoleonskými vojsky a Bubnovou (jakož takřka jistě i Klebelsbergovou) nepřítomností Neipperg tuto strukturu záhy změnil, když přerozdělil „svou“ divizi do tří formací [Abtheilungen], jimž linii obrany již výrazně zkrátil! První oddělení [»I«] se skládalo z husarů »Kaiser«, 5. mysliveckého a jedné jízdní půlbaterie, přičemž z prostoru Liberce (ev. Mníšku) mělo pod velením podplukovníka Derry střežit oblast Frýdlantského výběžku. Další odřad [»III«] podléhal plukovníku hraběti Zichymu, jenž se měl s husary »Liechtenstein«, Petrovardinskými hraničáři a šesti hlavněmi kompletní jízdní baterie pokoušet krýt Šluknovský výběžek; konečně zbývající formace [»II«], již formálně velel plukovník baron Weiland, sestávala z husarů »Blankenstein«, 6. mysliveckého a další dělostřelecké půlbaterie měla představovat jakousi spojnici a fakticky jí velel Neipperg, jenž byl u ní osobně přítomen, když za svůj hlavní stan zvolil Jablonné v Podještědí [tehdy „Německé“, Deutsch-Gabel]!

Na sklonku července rekognoskoval generál Neipperg situaci v oblasti od Ploučnice [Polzen] v oblasti Zahrádek [Neuschloss], přes Českou Lípu [Böhmisch-Leippa], po Rumburk [Rumburg] a zavítal i do Šluknova [Schluckenau]. Rychle rozpoznal, že celý Šluknovský výběžek je příliš exponovaný a třebaže se tu daly snadno nalézt dobře hajitelné pozice, všechny šlo snadno obejít a kvybudování nějaké souvislejší linie by jen tady bylo potřeba 3 až 4 tisíce mužů, jimiž pro vyčlenění na tento úsek zdaleka nedisponoval. Řídké patroly střežící pomezní linii se proto neměly nechat zavléct do boje s event. pronikajícím protivníkem, ale stáhnout se jižně od Varnsdorfu [Warnsdorf] do oblasti Dolního Podluží [Niedergrund], kde pravděpodobně na linii potoka Lužničky [Lausur] mělo dojít k prvotní koncentraci sil a dle situace i k pokusu o odpor. Pokud by šlo o vážnější průnik neměl vzdor naději na úspěch ani zde, proto byla stanovena i druhá záchytná linie, jíž byl určen prostor Svoru [Röhrsdorf] mezi Novým Borem [Haida] a Cvikovem [Zwickau]. Konečně, pokud by do tohoto prostoru udeřily Napoleonovy hlavní síly s cílem postupu na Prahu, mělo se ustoupit až k České Lípě [Böhmisch-Leippa] a opřít se o linii Ploučnice. Další přírodní bariéru pak představoval Bobří potok, či spíše zhruba dvě desítky jím napájených rybníků západně od Jestřebí [Habstein], což již mělo Schwarzenbergovi poskytnout čas na tuto hrozbu adekvátně zareagovat...

Za pomyslnou středovou osu a také svůj hlavní stan stanovil Neipperg Německé Jablonné, přičemž další drobné odřady byly umístěny i v této oblasti, kde za záchytné body byly vytipovány různé strže, rokle a další terénní překážky. Cosi takového mělo být u Krompachu [Krombach], Petrovic [Petersdorf], Dolního Sedla [Spittelgrund] a Loučné [Ögorsdorf, Görsdorf či Gersdorf] u Hrádku nad Nisou [Grottau]. Jenže k adekvátnímu obsazení všech ohrožených úseků a dostatečných mobilních záloh bylo potřeba dalších 10.000 mužů, jež opět nebyli veliteli 2. lehké divize k dispozici. S oblastí od Hrádku po Frýdlant [Friedland] to bylo obdobné jako se Šluknovským výběžkem, první pásmo vzdoru bylo stanoveno až u Albrechtic [Wüst-Olbersdorf] a podle situace se mělo couvnout event. až k Jizeře...

Až na poslední bod v zásadě zůstaly tyto dispozice zachovány i když 6. srpna hrabě Neipperg obdržel dopis knížete Schwarzenberga, jenž nařizoval, aby počínaje 10. srpnem byly hranice pokud možno hermeticky uzavřeny, což nepochybně znamenalo očekávané vypuknutí nepřátelství s Francií, neb o tom, na čí stranu se po vypršení příměří Rakousko postaví, nebylo vcelku pochyb. Novým úkolem 2. lehké divize se ovšem stala nejen ostraha pomezí, ale i vytvoření jakéhosi kordonu mezi nepřátelskými silami, a rusko-pruskými jednotkami, jež měly Podkrkonoším chvátat k Labi, aby ze Schwarzenbergovy České armády učinily nejsilnější bitevní formaci proti-Napoleonské koalice, což mělo zůstat císaři Francouzů pokud možno co nejdéle utajeno, zejména pak početní stavy a skladba těchto spojeneckých posil!

Neipperg pro svůj úkol disponoval zhruba 3600 muži lehké pěchoty a 2500 kavaleristy, jenže z tohoto počtu je třeba odečíst vojáky, jež měli být dáni posádkou do Děčína, ovšem na druhé straně tu mělo být ještě nějakých 600 „kordonistů“, což byli svým způsobem jacísi poloinvalidé, co měli napomoci hlídkové službě a ostraze skladišť a dalších důležitých objektů, ale za plnohodnotné vojáky se nepovažovali!

Další zprávy z české metropole pravily, že Schwarzenberg přesunuje svůj hlavní stan z Libně [Lieben] do Liběchova [Liboch] a kolem Doks [Hirschberg] od Kuřívod [Hünnerwasser] po Holany [Hohlan] se má soustředit armádní sbor, který by kryl směr na Českou Lípu a jež by zhruba v prostoru dnešní obce Provodín [Mickenhan, Mükenhahn, ev. Mükenhann] přijal bitvu na zdrženou. To Neippergovi uvolňovalo ruce k event. ústupu na Český Dub [Böhmisch-Aicha] a využití přírodního čedičového valu zvaného Čertova zeď [Teufelsmauer], byť pro Liberec [Reichenberg] se měl zdejší odřad pevně uchytit na výšinách u Dlouhého Mostu [Langenbruck], ovšem i to znamenalo vydání nejvýznamnějšího podještědského města nepříteli a toliko nesmělý pokus o hájení nedalekého Jablonce [Gablonz]! 

Val s příkopem a dělostřeleckou plošinou - součást přibližně 2km dlouhého, liniového polního opevnění na Dlouhém vrchu u Provodína a připomínka období tzv. „Bramborové války“ a pozdější přítomnosti rakouských jednotek v oblasti pod Bezdězem na začátku srpna 1813. Foto M. Kolomazník.

Dne 14. srpna byl Neipperg v Děčíně, kde zkontroloval opevnění místního zámku a provizorní fortifikace, jež měla zajistit kontrolu nad říčním tokem, tak aby Labe pod ním bylo bezpečné pro jakoukoli přepravu. Tento úkol mělo zajistit zhruba 400 petrovardinských hraničářů pod velením hejtmana Bruckera, jakož i 150 plné aktivní polní služby neschopných „kordonistů“. Po splnění tohoto úkolu pak chvátal na východ, kde se co nevidět dal očekávat počátek otevřeného nepřátelství, neb přes všechna opatření se nedalo předpokládat, že přesun Barclayova zhruba 100.000 rusko-pruského kontingentu ze Slezska do Čech (započatý 11. srpna) zůstane Francouzům na dlouho utajen. Napoleonova reakce se dala čekat každým okamžikem, tím spíše, že nepřátelská koncentrace probíhala mezi Drážďany a Zhořelcem...

V sousední saské Lužici [Lausitz] měl císař Francouzů vedle podstatné části gardy pohotově Victorův II. sbor (18.000), VIII. sbor knížete Poniatowského (13.000) a docházel sem i I. sbor Vandammův (25.000 mužů), pokud šlo o kavalerii byl zde 1. jezdecký sbor Latour-Maubourgův (10.000) a 4. Kellermannův (5.000) – dohromady tedy nejméně 70.000 vojáků, což představovalo minimálně desetinásobek toho čím disponoval Neipperg, přičemž primární hrozbu představovali Poniatowského Poláci, kteří už od 10. srpna stáli v Žitavě [Zittau] na českém pomezí a jejich přední stráže zjevně stanuly v plné bojové pohotovosti...

Klid před bouří vyvrcholil 17. srpna, kdy se polské jednotky zjevně počaly šikovat a navečer se nepřátelské kolony pohnuly směrem na Frýdlantský výběžek. Službu konající major Kostian (či Kostyán) z husarského pluku »Kaiser« sice kladl symbolický odpor, ale o nějakém intenzivním střetu nelze příliš mluvit, byť palné zbraně bezpochyby ke slovu přišly. Vzhledem k poměru sil to byl jen boj na zdrženou, jež měl varovat ostatní vorpatroly a umožnit jim stažení do předem určeného místa soustředění (ne všem hlídkám se však podařilo včas ustoupit, ocitly se odříznuty, ale jen málo mužů se ocitlo v zajetí, většina s podporou místních došla v krytu noci ke svým). Tím byly stanoveny Albrechtice, kam již z Mníšku [Einsiedel] pospíšil major hrabě Sickingen s většinou 5. mysliveckého a z Liberce alarmovaný podplukovník Jacob von Derra s jádrem císařova 1. husarského pluku a třemi hlavněmi jízdní půlbaterie.

Vlastní Frýdlant byl vzdálen od pomezního kamene pouhou půlhodinu, moc času na přípravu obrany nezbylo, přesto nebyl vydán bez odporu. Posádka, tvořená pouhou jednou půlkompanií myslivců a půleskadronou husarů, se rozhodla prodat svou kůži draze a výsledkem měl být podle Schelse asi hodinový pouliční boj. Obsazení města mělo podle zpravidla objektivních rakouských relací zaplatit životy 23 Poláků (včetně dvou důstojníků), jejichž mrtvoly pokryly ulice, a 30 až 40 nepřátel toliko poraněných. Rakušané měli mít pět zabitých, 26 zraněných a 25 mužů mělo upadnout do zajetí; exaktní raport mluví i o jednom mrtvém koni a třech ořích poraněných.

Frýdlantský hrad

Frýdlantské náměstí, pochodující jednotkou je ale měšťanská garda

Jenže přinejmenším boje v ulicích Frýdlantu mnohé i zpochybňuje. Ke střetu zjevně došlo ještě před městem na „plošině“ u Kunratic, po vytlačení obránců odtud bojovat následně ve městě postrádalo smysl, navíc pokud by se Rakušané nechali zatlačit do Frýdlantu, bylo takřka nemožné, aby následně pokračovali v ústupu na Albrechtice!? Logické by bylo, kdyby se major Kostian se svými muži stočil rovnou od Tongrundu do vrchu k Albrechticím, což se zdá podporovat i jeho vlastní raport, kde ostatně o pouličních bojích není žádná zmínka. O boji ve městě pak nepíše nic ani Jan Nepomuceno Umiński, kamandant polské (27.) lehké jezdecké brigády a toho dne i velitel nepřátelských intervenčních sil. I Julius Kraus, městský radní a správce archivu, se o pokračování zápasu v ulicích rovněž nezmiňuje, ba spíše lze říci, že tu i potvrzuje opak...

V srpnu tohoto roku zásluhou místních obyvatel obnovený pomník u Tongrundu.
Prolink na bližší informace:
http://www.obeckunratice.cz/pamatnik-sarvatek-v-tongrundu/

Praví se, jak byly rakouské jednotky tímto vpádem rozhořčeny, a nazítří vyslal hrabě Neipperg parlamentáře ke knížeti Poniatowskému, v něž důrazně žádal vysvětlení, proč jeho vojáci překročili bez vyhlášení války rakouské hranice! Rakušané se nedočkali oficiální odpovědi, což však lze pokládat za logické, vždyť to byl císař František, kdo už 10. povolil kancléři Metternichovi deklarovat vyhlášení války svému zeti a již následujícího dne vstoupily na území severovýchodních Čech Rusové s Prusy! I přes maximální snahu o utajení koaličních válečných příprav není snad možné, aby velící generál v nárazníkové oblasti zůstal až do této chvíle (tedy celý týden!!!) v nevědomí o vypršení příměří a vstupu mateřské země do konfliktu, byť o přesném čase, kdy měly ke slovu opět přijít zbraně, je možno diskutovat!?

Ostatně možná to nebyl Neipperg, ale podplukovník Derra, kdo vyslal onoho parlamentáře, neboť 18. v hlášení svému nadřízenému výslovně uvedl: „Poslal jsem rytmistra Dopscha k Polákům, aby se jich zeptal na příčinu včerejšího přepadu. Kozácký rytmistr [dle všeho míněni kozáci, či spíše kopiníci, polští] z předsunuté stráže jej informoval, že náš císař poslal 15. t.m. posla s gratulací ke jmeninám [tzv. »sv. Napoleonovi«, tedy fakticky narozeninám císaře Francouzů], ale během 2 [dalších] hodin došlo císaři Napoleonovi vypovězení války...“

Každopádně císař Francouzů podobný vývoj čekal a zdá se, že pravdu bude mít polský historik Robert Bielecki, který výslovně uvedl, že příměří mělo skončit 16. – toho dne dal Napoleon svému náčelníkovi štábu pokyn: „Můj bratranče, napište generálu Nansoutymu, že generál Lefebre-Desnouettes musí nechat zaútočit nepřítele zítra, jakmile bude připraven zmocnit se Rumburka a Šluknova. Až nepřítel zaútočí na naše hlídky na kótě 15, můžeme se od toho okamžiku považovat ve válečném stavu. Jestliže oddíly, které jsou v Neustadtu, mají před sebou nepřátelské vojsko, které nemá početní převahu, mohou je napadnout před polednem, protože nepřátelé porušili příměří tím, že začali útočit na kótě 15...“ Můžeme spekulovat co je míněno onou kótou »15«, každopádně však už 18. srpna vtrhl protivník i do Šluknovského výběžku a o začátku válečné kampaně na severu Čech už nemohlo být nejmenších pochyb.

Toho dne totiž generál Lefebvre-Desnouettes s podřízenou 3. pěší gardovou divizí (Delabordeho mladá garda) a svou vlastní gardovou kavalerií dostal rozkaz proniknout na české území přes Jiříkov [Georgswalde] a napadnout Rumburk. Rytmistr Bekeny musel chtě nechtě město vydat a spěšně ustupovat. Jedna rakouská kolona se stahovala na Chřibskou [Kreybitz, či Kreibitz], druhá přes Jiřetín pod Jedlovou [St. Georgenthal] a Dolní Podluží [Niedergrund]. Tu první tvořily jen dvě kompanie Petrovardinských hraničářů, druhou tři roty myslivců a eskadrona Liechtensteinových husarů pod velením majora Spannagela, který měl ustoupit na Svor, ale využívaje příhodného lesnatého terénu nepospíchal, ba co víc dokázal odrazit francouzský pokus o obchvat! Zatímco totiž jedna nepřátelská divize zamířila na Rumburk a druhá na Šluknov, zanedlouho se dala do pohybu i třetí (Philipponova z Vandammova sboru), jež z prostoru saského Seifhennersdorfu [dobově Unter-Hennersdorf?] zamířila na Varnsdorf a přes Studánku [Schönborn] se pokusila zastoupit ustupujícím cestu a nebo je alespoň pronásledovat...

Rumburk

Nicméně situace byla vážná, do obou severočeských výběžků pronikl protivník, jehož síly převyšovaly bojový potenciál 2. lehké divize, i kdyby se tato soustředila na jenom jediném směru, navíc se dalo čekat, že Napoleonova vojska nespokojí s nějakým zarovnáním „pomezní linie“, ale budou se snažit proniknout dál a hloub. Jedním ze způsobů, jak nepřítele od toho úmyslu odradit, byly četné po setmění rozdělané ohně (Wachfeuer), jež pomáhali zakládat i sedláci a já se domnívám, že spíše, než osvětlit „území nikoho“ bylo jejich účelem vzbudit dojem, že rakouské síly jsou mnohem početnější, než tomu ve skutečnosti bylo. Dalším cílem bylo informovat vnitrozemí o nepřátelském vpádu a snad i touha přivolat spojeneckými vojsky přislíbené posily, ale ty dosud zůstávaly na linii Jizery a tak jedinou podporou bylo doražení jedné tříliberní baterie a několika muničních vozů do Jablonného.

Počínání císaře Francouzů, který tento vpád nařídil, bylo pochopitelné. Vezmeme-li, že jeho středovou pozicí byly saské Drážďany, tak je zřejmé, že se ocital v strategickém sevření, neboť protivník hrozil od severu,  východu a nově i z jihu. Pasivně čekat nemohl, ale musel se pokusit protivníky rozdělit a vnutit jim vlastní hru. Vpád na české území sledoval několik logických cílů. Předně zjistit co nejvíce informací o postavení a přesunech nepřátel. Tyto invazní jednotky měly tvořit záštitu vůči jeho vlastnímu výpadu, jejž hodlal vést do Slezska proti Blücherovi, a v neposlední řadě šlo i o prosté spížování a rekvizice na úkor zdrojů nepřítele, neboť to co snědí a zabaví Francouzi a jejich spojenci, nebude moci využít protivník, navíc sousední Sasko bylo již od jarní kampaně zemí takřka vyjedenou a notně zdevastovanou, zatímco Čechy byly zemí dlouhá léta válkou takřka nedotčenou! To, zda tu Napoleonova armáda potáhne na Prahu, bylo věcí, o níž mělo rozhodnout až další dění...

V noci z 18. na 19. stály přední rakouské hlídky zhruba na linii Chřibská [Kreibitz, či Kreybitz], Dolní Podluží [Niedergrund], Mařenice [Grossmergtal, či Gross-Mergenthal], Petrovice [Petersdorf], Hrádek nad Nisou [Grottau], Václavice [Wetzwalde] k osadě Vysoký [Hohenwald]. Takzvané záložní „meziposty“ byly situovány u České Kamenice [Kamnitz], Cvikova [Zwickau], Jitravy [Pankratz] a Chrastavy [Kratzau]. Ty měly zajišťovat hlavní linii Děčín – Nový Bor (Svor) – Jablonné – Albrechtice. V té době dostal Neipperg informaci, že kníže Schwarzenberg přenesl svůj hlavní stan do Slaného, kam má hrabě napříště směřovat svá hlášení, a že 2. lehkou divizi má přijít podpořit Pahlenův ruský sbor vyčleněný od Blücherovy Slezské armády, jenže nezodpovězenou a zcela zásadní otázkou bylo kdy tato pomoc reálně dorazí...

Asi hodinu po poledni 19. srpna dostal Neipperg v Jablonném alarmující zprávu, že se pohnuly nepřátelské síly soustředěné v prostoru Žitavy (Zittau) a silná francouzská kolona překročila pomezní kámen,odkud postupuje na Petrovice. A aby situace byla epicky dokonalá, prakticky současně dorazil kurýr z hlavního stanu, který přivážel manifest císaře Františka. Ten oficiálně informoval svá vojska o změně aliancí a vstupu podunajské monarchie do války proti korsickému uchvatiteli Napoleonovi... Tři poplašné výstřely výstražného signálu a apel mocnáře vojáky elektrizovaly a tito chvátali do předem zvolených postavení. Jedna kompanie a půl eskadrony pospíchaly k Petrovicím, kde již byl dislokován kontingent o stejné síle, ale proti nepřátelské přesile se navzdory příznivému terénu nebyl s to udržet...

Oba odřady se spojily zhruba na úrovni Kněžic [Gross-Hirndorf], další půlkompanie pospíchala k Heřmanicím [Hermsdorf], krýt hlavnímu voji levý bok a pravé křídlo dostal na starost podplukovník hrabě Blankenstein s jednou eskadronou stejnojmenných husarů a jednou kompanií myslivců k Rynolticím [Ringelshain, či Ringelsham] a dále k Jitravě, přičemž část uvedených sil zůstala v prvně jmenované lokalitě, aby udržovala obranou linii před Jablonným a Lemberkem. Na planině před Jablonným zaujal postavení plukovník baron Weiland s pěti eskadronami husarů »Blankenstein« a polovinou jezdecké baterie. Za nimi bezprostředně před městem samotným stanulo pět mysliveckých kompanii, konkrétně tři u hřbitova a dvě v záloze na jakési vyvýšenině, tak aby protivník musel protáhnout svou linii.

Jak již bylo výše řečeno, po spojení dvou rakouských odřadů u Kněžic se podařilo Francouze na chvíli zastavit, ne-li i vrhnout zpět, jenže francouzský přední voj, náležitě posílen, se znovu dal do pohybu a dvěma kompaniím myslivcům nezbylo než pokračovat v ústupu jakýmsi Defilee (snad údolí jímž vedla významná obchodní cesta ze Zhořelce na Prahu), což bylo podmíněno i tím, že nepřítel nasadil čtyři dělostřelecké hlavně, jimž Rakušané v dané chvíli neměli čím odpovídat. Couvali prý pomalu a o další zastavení Francouzů se pokusili u jakýchsi výšin před Jablonným, jež bránili dlouho a odhodlaně, ale když nepřítel nasadil do útoku kolem tisícovky mužů, byli vytlačeni a protivník výšinu ovládl.

Neipperg očekával, že Francouzi budou v postupu pokračovat, a překvapilo jej, že se dobře hodinu nic nedělo, což rakouskému veliteli dodalo odvahu k protiakci, při níž se rozhodl nasadit dosud nevyužité husarské eskadrony, jež se měly pokusit protivníka z výšiny (jež tedy nemohla být nijak strmá) znovu srazit. Znovu však zaduněla nepřátelská artilerie na níž kavaleristé reagovali zastavením nájezdu, ale především manévrováním a většími rozestupy, aby účinek pevných kulí minimalizovali, čili husaři se nejspíše snažili aby protivník vyplýtval vezenou munici. Rakouská děla prý v těchto fázích mlčela a nejspíše byla maskována, ponechávána v záloze jako dosud nevytasený trumf...

Vstupní průčelí zámku Lemberk u Jablonného v Podještědí. Dne 19. srpna 1813 byl zámek a jeho bezprostřední okolí poničen palbou nepřátelské dělostřelecké baterie a následně i vyrabován. Foto M. Kolomazník.

Francouzi neměli k dispozici kavalerii a nebo jen pár jezdců (to vycházelo z Napoleonových dispozic ponechat v složitém terénu jezdectvo vzadu, navíc se Kellermann i tak víc než neplánovaně opozdil a Umiński byl se svými muži poslán na Frýdlant...) a tak tváří v tvář pěti eskadronám defilujících husarů nemohli postoupit kupředu. Zvolili proto alternativní taktiku a začali se dílem rozvinovat proti Heřmanicím vpravo, dílem proti Kněžičkám vlevo [Klein-Hirndorf]. Tato víska však byla zavčasu obsazena jednou ze záložních mysliveckých kompanií a protivník potřeboval dva útoky, aby obránce vytlačil, jenže to už přispěchala další záložní kompanie a ta Francouze zase vyhnala, čemuž asi napomohlo i to, že sem byla předislokována i jedna z husarských eskadron. V té chvíli se ale dramaticky měnila situace na hlavním směru, kde se francouzské kolony pohnuly konečně kupředu!

To byla chvíle na kterou čekali rakouští kanonýři a projektily z jejich snad v nějaké obilnici ukrytých hlavní měly prý krvavou žeň, ale nepřítele to ne a ne zastavit. Neipperg totiž nemohl zprvu tušit, že Francouzi nepodnikají jen nějaký průzkum bojem, ale jde již o zcela vážně míněný nápor, jenž je veden s o to větší intenzitou, že do předních linií v tomto úseku zamířil sám Napoleon! Rakouský velitel se zatajeným dechem sledoval jak se proti němu valí masa, jejíž sílu odhadoval na 12 až 15 000 nepřátel!!! Výsledek střetu při sveřepém hájení pozic ani ne dvěma a půl tisíci chlapy tím byl předem dán! Nebylo jiné volby než dát rozkaz k ústupu za boje, což prý rakouské oddíly provedly mistrně. Jedna z ustupujících kompanií se prý zachytla a opevnila na kopci se zámkem Lemberk [Lämberg; ten byl posléze nepřítelem poničen a vyrabován, ještě později zde byl zřízen špitál...], další dvě zaujaly pevné postavení na výšině mezi Jablonnou a Postřelnou [Postrum, či Posterna]. Rovněž přesilou napadený podplukovník Blankenstein se se svým odřadem stáhl z Jitravy a ustoupil na Zdislavu [Schönbach].

Toto vše vzhledem k situaci událo za minimálních ztrát. Druhá lehká divize měla mít toho dne jen 19 mrtvých (mezi nimi nadporučík Nagy z pluku »Kaiser«, ten však dle jiných pramenů měl padnout již 18. při obraně Mníšku...), 53 raněných (včetně jednoho důstojníka), 18 zajatých vojáků a odepsali i dva mrtvé koně a pět poraněných. Jsou to čísla o to neuvěřitelnější, že protivník měl mít obětí nepoměrně více a mělo by jít bilancí onoho 19. srpna po celé délce fronty, všade kde se nepřítel hnul. Předně to byl generál Vandamme, jenž se s 5000 až 6000 muži vydal od Rumburku na jih a napadl protivníka od Dolního Podluží po Chřibskou, přičemž i zdejším vorpatrolám nezbylo než vyklízet pozici za pozicí, drželi však zatím strategické křižovatky, jmenovitě Svor [Röhrsdorf] a Českou Kamenici [Kamnitz], přičemž plukovník Zichy od Liechteinských husarů byl s asi 2000 muži v prvním jmenovaném místě.

Ve stejnou dobu se bojovalo i u Albrechtic [Wüst-Olbersdorf], kde podplukovník Derra čelil se zhruba dvěma tisíci muži trojnásobně početnějším protivníkům jimž podle rakouských pramenů velel generál Brunneau, daleko spíše však půjde o Jeana-Antoina Bruneho (1761-1826). Rakušané dobře dvě hodiny prý hájili své pozice než je přesila nepřátel donutila couvnout. Další pásmo vzdoru představovaly výšiny u Mníšku, pak se myslivci snažili zachytit kdesi u Krásné Studánky [Schönborn], bojovat se mělo i u Vratislavic [Maffersdorf] a na kunratických polích (padlí měli být pohřbeni do hromadného hrobu na poli pod rychtou), ale po setmění Rakušané opustili i tyto pozice, prošli Libercem a zaujali postavení u Rochlic [Röchlitz], jižně od „starého“ města, v němž se k pouličnímu boji zjevně neodhodlali, byť pár výstřelů mělo padnout i ve městě (jeden husar měl mj. být zastřelen kdesi na Novém Městě, jinému obklíčenému u špitálského mlýna v ulici Na Bídě se mělo podařit uniknout toliko za cenu zranění jeho koně...) – ovšem pokud máme věřit, že tábor ustupujících po boji kryla Nisa [Niesse], tak rakouské ležení muselo být až někde u Doubí [Eichicht] či Vesce [Dörfel]. Jiný odřad pod velením majora Kostiana se stáhl na Jablonec a zaujal pozici u Rýnovic [Reinowitz].

Tzv. Čertův stolec nedaleko Osečné – jeden z několika posledních fragmentů původního, přibližně 30 km dlouhého, čedičového skalního útvaru tzv. Čertovy zdi, za nímž se shromáždilo jádro ustupujících sil rakouského generála Neipperga. Foto M. Kolomazník.

Podle původních instrukcí se v nastalé situaci měla 2. lehká divize stahovat k Mělníku, kde bývalo jádro rakouských sil knížete Schwarzenberga, jenže ten v mezidobí uhnul ke Slanému a po levém labském břehu chtěl postoupit na Drážďany. Jeho Česká armáda tak nyní nestála mezi protivníkem a Prahou, proto (nebo i přesto) se Neipperg rozhodl čelit nepříteli ve svěřené oblasti, jež skýtala řadu přírodních překážek, jež umožňovaly vést zápas na zdrženou a tzv. „malou válku“, jež by severní Čechy nevydala tak úplně v plen. Hrabě snad, i když se mu patrně záhy donesla informace o pobytu císaře Francouzů v Jablonném, vytušil, že směr na českou metropoli není nyní pro Napoleona primární a s na vedlejší směr detašovanými jednotkami se jeho oddíly už nějak popasují, aniž by musely couvnout až k Jizeře, jak bylo zamýšleno...

Neipperg jako shromaždiště jádra své divize zvolil prostor za tzv. Čertovu zdí [Teufelsmauer], což byla ve své době dlouhá čedičová bariéra táhnoucí se od Světlé pod Ještědem [Swetla] k jihozápadu bezmála až k Bezdězu [Bösig]. Šlo o jeden až pět metrů širokou a místy prý až 20 m vysokou skalní stěnu (dnes, dík intenzivní těžbě c.k. silničáři v 19. století, zbývá již jen několik jako přírodní památka chráněných torz), jež skýtala přirozenou ochranu před nepřítelem a naopak umožňovala na několika místech vlastní výpady. Francouzi by tak nemohli pronikat dále k Jizeře, bez toho, že by Rakušanům nastavili levý bok, ne-li i týl, přičemž se neustále museli obávat, že Neipperg bude posílen spojeneckými jednotkami rusko-pruskými o jejichž pohybu na území Čech měli jen velice mlhavé informace!

V noci po boji před Jablonným se hlavní voj Neippergových oddílů stahoval ke Stráži pod Ralskem [Wartenberg], podplukovník Blankenstein ustupoval od Zdislavy [Schönbach] na Křižany [Kriesdorf, či Chriesdorf]. Jako „mezipost“ u Cvikova [Zwickau] vyčkávající major hrabě Saint Quintin (Franz Graf Bigot de St.-Quentin?) měl se svěřenými jednotkami táhnout přes Zákupy [Reichstadt] a Mimoň [Niemes] k Čertově zdi. Oddíly spadající pod pravomoc plukovníka Zichyho od nedalekého Svoru [Röhrsdorf] však měly zamířit přes Nový Bor [Haida] k České Lípě [Böhmisch-Leippa], kam měly intenzivně pochodovat i petrovardinští hraničáři majora hraběte Brankoviche z České Kamenice. Po spojení měl na linii bobřího potoka u Zahrádek [Neugarten, v širším smyslu Neuschloss], zůstat podplukovník Karnilo (či Garnila) s dvěma eskadronami husarů a kompanií hraničářů, aby eventuelně alarmovali Meerveldtovy (General der Kavalerie) zajišťovací jednotky zanechané v předmostí u Mělníka, většina Zichyho oddílů (další drobný odřad měl zůstat u Mimoně) však měla pokusit projít přes Zákupy a Mimoň na Český Dub [Böhmisch-Aicha] a spojit se zde s Neippergem – po Liberci se tak fakticky i Česká Lípa stávala „otevřeným městem“!

Hodinu před rozedněním v pátek 20. srpna, po té co zajistil odjezd artilerie, muničních vozů a dalšího trénu, zahájil Neipperg další ústup ze Střáže na východ k Osečné [Oschitz, ev. Olschwitz] a dále za Čertovu zeď. Přední hlídky po tomto stažení stanuly zhruba na ose Hamr na Jezeře [Hammer am See] – Břevniště [Merzdorf] – Druzcov [Drausendorf], přičemž velení na tomto úseku obdržel podplukovník hrabě Blankenstein. Pro spojení s oddílem zanechaným u Mimoně byla vyčleněn ještě malý odřad jenž zaujal postavení ve Svébořicích [Schwabitz], vsi, jež v 20. století ustoupila vojenskému výcvikovému prostoru a zbylo z ní zde jen pár do skalnaté země vytesaných sklepů...

Lovecký zámeček Pachtů z Rájova (č.p. 335) v Jablonném v Podještědí si ke svému odpočinku vybral už rakouský císař Josef II. během svých cest po severních Čechách na podzim roku 1779. 19. srpna 1813 zde se svým nejužším štábem krátce pobyl a pojedl i francouzský císař Napoleon I., čímž proslavil nejen tuto stavbu, ale zejména samotné město. Foto M. Kolomazník.

Bývalý zájezdní hostinec v Kněžicích (č.p. 29) se nachází v těsném sousedství komunikace Jablonné v Podještědí – Žitava, jež byla kdysi důležitou obchodní spojnicí mezi českým vnitrozemím a Horní Lužicí. Traduje se, že se francouzský císař na tomto místě ještě naposledy zastavil a krátce občerstvil před svým nočním návratem do Žitavy. Foto M. Kolomazník.

Napoleon, který přejel 19. srpna českou hranici po žitavské silnici, se nejprve zastavil na skok v petrovické celnici (seděl tu údajně na dřevěné židli, jež je dnes exponátem muzea v České Lípě), aby posléze zavítal až do francouzskými vojáky obsazeného Jablonného. Jako svůj dočasný „hlavní stan“ si zde zvolit někdejší panský lovecký zámeček (obývaný druhdy i císařem Josefem II.), ovšem k roku 1813 šlo primárně o Feuereisenovu dědičnou poštovní úřadovnu. Císař Francouzů tu dal „prozkoumat“ úřední listiny, vyslechl několik představitelů zdejší samosprávy, ale dlouho se nezdržel ani zde a již ráno 20. byl zpátky v Žitavě [Zittau], přičemž za zaznamenání stojí, že do Jablonného Napoleon prokazatelně přijel na koni, odjížděl odtud v kočáře... – při návratu se měl stavit na kus řeči a nějakou tu pozdní večeři ještě v zájezdním hostinci v Kněžicích... 

Tzv. Napoleonova židle, na níž francouzský císař údajně poseděl během své zastávky na petrovické celnici, je dnes součástí otevřené expozice Vlastivědného muzea v České Lípě. Foto M. Kolomazník.

Průnik do nitra Čech v této chvíli rozhodně nebyl na pořadu dne, maximálně k přilákání pozornosti protivníka, k čemuž císař Francouzů nepochybně vědomě použil i sám sebe... Jádro II. sboru maršála Victora mělo zůstat mezi Zhořelcem a Žitavou a operace na Liberecku byly záhy prakticky plně přenechány Poniatowského Polákům. Podobně jádro Vandammova sboru mělo zůstat v prostoru Rumburku (byť to se týkalo primárně Mladé gardy), či spíše ještě za pomezní čarou (Testeho divize u Stolpenu, Dumonceauova u Neustadtu), jen jako jištění jezdeckých jednotek Lefebvra-Desnouëtesse, jež byly dle Napoleonovy korespondence právě těmi oddíly, jež byly vyslány až do prostoru České Lípy a dále (mj. k Děčínu), bude-li to možno... Pokud jde o infanterii, pak se v císařově korespondenci objevuje toliko pokyn aby Philipponova 1. divize postupovala k jihu na Svor [Röhrsdorf], byť Vandammovi muži (mezi něž v té době ovšem patřil i čelnímu aspirantu na maršálskou hůl podřízený Lefebvre s císařem detašovanými gardisty) během rekognoskace terénu na jih dorazili až k Zahrádkám, kde již tábořili Rakušané, tím však už byly pověřeny jen vskutku nepočetné jezdecké odřady...

Francouzský Hlavní stan však v této chvíli myslel spíše na obranu a zajištění týlu jednotek, které měly svést rozhodný střet s Blücherovou Slezskou armádou, jež jako první ze spojeneckých hlavních formací zahájila ofenzívu. Vedle rekvizic a spížování se tak primárně budovaly záseky a jiná obranná opatření, pro případ, že by protivník přešel do protiútoku i zde, ale na to Neipperg neměl dostatek sil, neb 100 000 mužů jednotek svěřených pod velení ruského generála Barclaye de Tollyho by zde sice bylo již dávno (od 11.), ale tyto chvátaly dle Schwarzenbergových (či Radeckého) dispozic desítky kilometrů jižněji k západu na levý břeh Labe, aby se spojily s jádrem rakouské České armády, z níž se stávala Hlavní..., byť ono Böhmische Armee zní lépe a i většinově užívá...

Neipperg vydal pokyny, dle nichž se podplukovník Derra měl s třemi kompaniemi, jištěnými jednou eskadronou, vydat z pozic u Rochlic [Röchlitz] k jihovýchodu a zaujmout nové obranné postavení u Dlouhého Mostu [Langenbruck], zbytek se měl udržet, dokud nepřijde major Saint Quintin a pak všichni společně pokračovat přes Milíře [Kohlstadt] na Maršovice [Marschowitz] (a tedy ustoupit až jihovýchodně za Jablonec!!!), přičemž tamtéž měl ustoupit major Kostian od Rýnovic [Reinwitz]. Ještě než Derra začal provádět tento přesun napadly jej u Rochlic dvě silné nepřátelské kolony postupující od Liberce, pod jejich tlakem musel k Dlouhému Mostu ustoupit se všemi svými jednotkami a vedlo by se mu ještě hůře, kdyby se odkudsi přes Ještěd [Jeschken] neobjevili očekávaní muži majora Saint Quintina, jež Poláky či Francouze patrně znejistěly ohledně sil a cílů protivníka, a pravděpodobně v obavě, aby nevlezly do nějaké pasti Napoleonovy oddíly na tomto úseku svůj další postup zastavily! Tento fakt nepochybně zachránil před obsazením fakticky nikým nehájený Jablonec...

Francouzi (a jejich spojenci), jimž spojení s jednotkami u Jabloného umožňovalo obsazení průsmyku u Jitravy [Pankratz], se v Liberci dle všeho rozložili zejména na prostranství kolem kostela sv. Kříže a obsadili i veškerá podloubí na Staroměstském i Novoměstském náměstí a přilehlé ulice, přičemž důstojníci pochopitelně obsadili všechny hostince. Ti, kdo dorazili později, se museli spokojit s „polními kvartýry“ na Školním vrchu u Pavlovic [Paulsdorf] a také v Růžodole, přední stráže pak stály mj. i na bývalém cvičišti v Ruprechticích. Vestfálská lehká jezdecká brigáda, o níž bude řeč později, měla mít první noci ležení okolo dodnes stojící sochy sv. Jana Nepomuckého, teprve nazítří se přesunula do Horní Suché...

V noci z 20. na 21. dorazil plukovník hrabě Zichy do Českého Dubu a jeho vojáci začali zaujímat pozice na výšině za městem. On i jeho husaři z pluku »Liechtenstein« měli však za sebou jednadvacetihodinový intenzivní přesun, major Brankovich s po vlastních nohou přesunujícími se Petrovardinskými hraničáři však tempu nestačil a přes usilovný pochod zaostal za kavaleristy o nějakých 24 hodin. V průběhu dopoledne 21. srpna zaujal stanovené postavení u Maršovic [Marschowitz] i odřad podplukovníka Derryho, generál Neipperg pak zaujal jakousi středovou pozici a jako místo svého nového velitelství si vybral Hodkovice nad Mohelkou [Liebenau]. Z tohoto městyse, ležícího protivníkům v cestě na jih do prostoru, kudy se měly pohybovat ruské kolony, o kterých měl minimum zpráv, ale jejichž krytí bylo hlavním stanem považováno za důležitější, než dočasné vydání několika vesnic, nebo i měst, nepříteli...

Neipperg měl v Hodkovicích k dispozici čtyři eskadrony blankesteinovských husarů, jeden myslivecký batalion, jednu jízdní baterii a tříliberní půlbaterii (druhou polovinu dostal k dispozici výše zmíněný major Kostian). Nicméně to bylo zhruba vše, s čím mohl velitel 2. lehké divize počítat a postavit se aktivně nepříteli, jehož síly vniknuvší na území Čech se odhadovaly na 30 000 mužů příliš nemohl, ani kdyby všechny své vojáky soustředil do jediné úderné formace, což také měl v úmyslu. Hodně nadějí proto vkládal do příchodu avizovaného Pahlenova ruského sboru, ale v tomto směru měl být zklamán, neboť toho generál Blücher, velitel spojenecké Slezské armády, nutně potřeboval pro sebe, neboť se akutně stal primárním cílem Napoleonovy protiofenzívy a tento sbor tvořil jeho levé křídlo...

Na druhé straně tentýž fakt znamenal, že nepřítel asi není pro daný okamžik příliš nebezpečný, respektive pominulo bezprostřední ohrožení pro hluboké vnitrozemí, neboť se ukazovalo, že vpád protivníka je v daný moment spíše demonstračního charakteru a hlavní protivníkovou starostí zjevně nebylo vyhledávat boj, ale rekvírovat!!! Přesto nebezpečí, že nepřítel zamíří k jihu, ohrozí Prahu a tím i Schwarzenbergův ofenzivní plán na výpad na Drážďany, zažehnáno nebylo, stejně jako možnost, že Blücherova armáda bude poražena a císař Francouzů po té bez ohledu na ohrožení vlastních týlových linií vpadne do Čech ze Slezska. Byla tu i alternativa, že Blücher zvítězí, pak se dal zahájit postup na sever a z Frýdlantského výběžku napadnout nepřátelský bok. Neippergovo rozhodnutí o koncentraci sil v dané oblasti, tak bylo předvídavé a dávalo možnost reagovat na dopředu neodhadnutelný vývoj situace...

Neděle 22. srpna byla nicméně dnem všeobecného vyčkávání, což z rakouské strany znamenalo, že jezdecké hlídky vyjížděly v širokém východním perimetru pátrat po známkách toho, že se v dané oblasti pohybují nějaké ruské (či pruské) oddíly, ale všechny došlé zprávy byly negativní. Pahlen sám musel čelit dotírajícími nepříteli a vyslat Neippergovi ku pomoci nějaký odřad, nebo i jen několik kozáckých sotní si nemohl dovolit – ovšem až 24. se rakouský velitel dozvěděl konečný verdikt, že z této strany se očekávané pomoci nedočká. Nově měl s 2. lehkou divizí kooperovat sbor Saint-Priestův v síle 10 až 12.000 mužů, ovšem ten byl v té době až v slezském Lanžhotu [Landshut, či Landeshut], což je dnešní polská Kamienna Góra. Pro nejbližší dobu se tedy hrabě Neipperg musel spolehnout sám na sebe! Pouze pro případ, že by protivník zaútočil na Prahu, měl být od Mělníka posílen ruskou granátnickou divizí generálmajora Čoglokova, dvěmi dělostřeleckými bateriemi a Čugujevským hulánským regimentem...

Boží muka na jihoivýchodním okraji obce Kunratice (Liberec) jsou věnovány obětem napoleonských válek, jež v srpnu 1813 nevybíravě postihly zdejší kraj. Foto M. Kolomazník.

Největší událostí tohoto intermezza se tak stala nečekaná příhoda z 22. na 23. srpna, kdy se dva vestfálské husarské pluky, tábořící nedaleko Chrastavy [Kratzau], vydaly na noční přesun, který je zavedl do rakouských linií. Toto sběhnutí je vydáváno za akt procitajícího německého nacionalismu a zejména významný výkyv v poměru sil v Podještědí. Pro francouzskou stranu to byla nepochybně velká rána, ale oba regimenty čítaly maximálně 781 mužů (početní stav vestfálské brigády na počátku kampaně, těžko pak věřit údajům o až 1600 přeběhlících) a většina z nich patrně neměla do poslední chvíle tušení, co se děje. Celou akci zorganizovali generál Hammerstein, velitel 22. lehké jezdecké brigády, a zejména vskutku nacionalisticky orientovaný major Penz – a i jestli tito byli vskutku ochotni obrátit své zbraně proti dosavadním spolubojovníkům, Neipperg to nepřipustil, třebaže, jak v hlášení tvrdí (uvádějíc jako komplice majora jako Bentze), celá defekce prý byla vskutku dopředu domluvena..

Alsasan a hulánský kaprál od VIII. sboru, Jean-Henri Valmont, byl jednou z prvních obětí několika nevelkých srážek, jež se v okolí České Lípy a Nového Boru na konci srpna 1813 odehrály. Dne 20. srpna pronikla jeho hlídka až do prostoru tzv. Červeného rybníka u Pihelu a narazila zde na rakouskou husarskou patrolu. V nastalé přestřelce byl Valmont zasažen a následkům svého střelného poranění ještě téhož dne podlehl. Jeho zachovalý a udržovaný hrob se dodnes nachází na severovýchodním úbočí Chotovického vrchu u Nového Boru. Foto M. Kolomazník.

Opravdu jen těžko se však dá uvěřit verzi o nějakém spontánním vlasteneckém hnutí mysli celé jednotky, neboť Vestfálci ke Křižanům vyrazili  improvizovaně za zvukem palby, navíc na výslovný a od francouzské generality obdržený pokyn k provedení průzkumu! Řadoví Vestfálci zkrátka poslouchali rozkazy svých velitelů a většina mužstva byla následným ocitnutím se mezi Rakušany nejspíše notně zaskočena. Každopádně všichni „přeběhlíci“ byli následně nejprve dopraveni do Hodkovic, odkud pak byli odeskortováni přes Mnichovo Hradiště a Mladou Boleslav do Prahy, kde teprve posléze proběhne reorganizace zajatců z níž vzejde základ dvou husarských pluků tzv. Německo-rakouské legie, ale její pozdější nasazení už se Podještědí ani kampaně roku 1813 nikterak týkat nebude...

I po této defekci stále dobře 5000 nepřátel bylo rozloženo od Chrastavy po Hrádek nad Nisou, na výšinách nad Libercem tábořilo minimálně 3000 Poláků a další jednotky pak byly dislokovány ve Frýdlantském výběžku, čas na nějakou výraznější protiofenzívu dosud nedozrál, třebaže zprávy o masivních rekvizicích nepřátel byly znepokojivé, alarmující pak byly zejména pokusy o nábor rekrutů, byť o možnosti jejichž nasazení či jinak účelného využití na francouzské straně je možno pochybovat. Snad právě tady se v Neippergovi zrodila myšlenka kontrovat výzvou k vytváření domobraneckých oddílů, jež měla možná až nečekaně velký ohlas, neb cca 1700 přihlášených dobrovolníků nebylo ani čím vystrojit, natož vyzbrojit a i o možnosti uplatnění se i zde dá dosti polemizovat. Hrabě si to patrně uvědomil a domobranecké jednotky rozpustil ještě dříve než se reálně zformovaly...

Pondělí 23. srpna se nicméně neslo ve znamení obnovení ozbrojených aktivit, přičemž těmi, kdo zaútočili, byli Rakušané! Již dříve byli vyčleněni rytmistr Pickl z pluku »Kaiser« a hrabě Blankenstein ze stejnojmenných husarů, aby znepokojovali nepřátelské přední stráže (první z jablonecké strany, druhý od Rochlic), zvláště pak za noci, ostražitost protivníkových jednotek však zjevně především za denního světla upadala a tohoto faktu se Neipperg rozhodl využít a uskutečnit razantnější přepad. Za úsvitu tohoto dne vyrazil podplukovník Derra s většinou svého odřadu z Maršovic na Rochlice, kde již od noci zněla palba Blankensteinových husarů, a z chodu udeřil na intenzitou náporu zcela zaskočeného protivníka, který ve zmatku ustoupil do libereckých ulic, ale ani zde se nedokázal konsolidovat a prchal k hlavnímu ležení u Pavlovic (dle všeho se rozkládalo zhruba v místech, jimž dnes dominuje areál OBI...).

Francouzi, či spíše Poláci, zaplatili za přepad blíže neupřesněným počtem obětí a kolem padesátky Napoleonových vojáků se ocitlo v zajetí. Rakušané prý ztratili toliko čtyři mrtvé husary, jedenáct dalších jich mělo být raněno a ze stavu bylo nutno odepsat i několik koní. Přesto nelze mluvit o tom, že by byl Liberec „osvobozen“, na úplné vyčištění zástavby bylo velice málo času a navíc síly protivníka u Pavlovic byly příliš hrozivé, aby město mohlo být byť i jen formálně obsazeno. Derra před soumrakem opět ustoupil do Rochlic a také Blankensteinovi a Picklovi muži ustoupili mimo perimetr města, jehož severní polovinu (nejméně) opět bezpečně ovládl nepřítel, jenž u hřbitova rozvinul mohutnou baterii, jež měla být dostatečnou hrozbou, že za další podobný podnik útočníci i samotný Liberec tvrdě zaplatí...

Bývalou, dnes však opuštěnou, celnici v Petrovicích (č.p. 54) obýval a během poslední dekády měsíce srpna 1813 využíval jako své velitelství, pozdější maršál a velitel VIII. (polského) armádního sboru, kníže Poniatowski. Ve stejné budově se krátce před svým
odjezdem do Jablonného v P. po určitou dobu zdržoval také francouzský císař Napoleon I. Foto M. Kolomazník.

Útok na Liberec ovšem nebyl ojedinělou akcí onoho 23. srpna a další přepady dopadly i na jiné odřady v severních Čechách dislokované Napoleonovy armády. Rytmistr hrabě Belrupt zaútočil na nepřátelské ležení severně od Křižan [Kriesdorf, ev. Chriesdorf] západně od Ještědu, rytmistr Weinzierl udeřil na protivníka u ještě západnějších Žibřidic [Seifersdorf] a rytmistr Bezeredy dokonce napadl Francouze až u Stráže pod Ralskem [Wartenberg]. Výsledkem všech těchto šarvátek bylo zajetí několika nepřátelských vojáků, přičemž obrovskou výhodou Rakušanů byl vždy moment překvapení a skutečnost, že protivník zde disponoval toliko kavalerií, a nadprůměrně přesná podpůrná palba na hřbetech koní přemisťovaných myslivců či Chorvatů brala Francouzům chuť pouštět se do nějakých větších potyček.

Kormidlo dějin se začalo obracet i mnohem západněji, kde sice v sobotu 21. srpna vniklo do České Lípy asi 200 nepřátelských jezdců, převážně kopiníků, kteří požadovali výpalné, ale dlouho se zde neohřáli. Rychle o tom zpravený podplukovník Karnilo v Zahrádkách [Neuschloss] ihned vyslal nadporučíka Mrase a poručíka Ritmeyera, každého s oddíly 30 husarů, aby se nájezdníky pokusili vypudit. Ať náhodou, či dokonale koordinovány, oba odřady bez překážek překročily Ploučnici a v neděli 22. zcela současně vpadly do města, jeden od západu, druhý od východu a draly se na hlavní náměstí. Třebaže početně asi třikrát silnější Francouzi byli tímto vývojem zaskočeni a dezorientováni, když pak přímo od jihu udeřil ještě další třicetičlenný odřad rytmistra Neuwirtha, podlehli totální demoralizaci a prchli ve zmatku až do dnešního Nového Boru [Haida, ev. Hayda].

Následujícího dne (23.) se k České Lípě přiblížil od východu jiný asi padesátihlavý oddíl polských hulánů, kteří se tentokrát již ani na radnici klást nějaké požadavky nedostali. Nadporučík Sandor je včas zaregistroval, a třebaže v ten moment disponoval jen 28 muži, nezaváhal a využívajíce momentu překvapení protivníka napadl a zahnal na útěk. V obou těchto akcích měli zahynout pouze dva rakouští husaři a osm být raněno, nepřítel měl ztratit (na mrtvých, raněných i zajatých) asi 35 jezdců a přibližně stejně tolik koní...

S vědomím toho, že nepřátelská aktivita slábne a ohrožení v jižním směru pro ten čas přestává být akutní, revidoval Neipperg onoho 23. své dispozice a plukovník hrabě Zichy obdržel rozkaz večer opustit Český Dub a se zbytkem svého regimentu (husaři »Liechtenstein«), půlbaterií jízdního dělostřelectva a třemi kompaniemi Petrovaradinských hraničářů vyrazit přes Vápno [Wapno, ev. Wapen, dnes součást obce Hlavice], Ploužnici [Plauznicz, ev. Plauschnitz; jižně od Mimoně], Hradčany [Kummer] a Doksy [Hirschberg] k západu a v Zahrádkách [Neuschloss], či kdekoli jinde na linii Ploučnice navázat dotyk s tam zanechaným odřadem podplukovníka Karnila a spojenými silami přejít do aktivní obrany. Ta měla spočívat ve výpadech malých oddílů na rozličných místech, jež měla nepřítele udržovat v nejistotě ohledně síly a cílů zde operujícího protivníka...

Pohled na Liberec od jihu a severu (cca 1870)

V úterý 24. ovšem Neippergovi opět zatrnulo a mohl za to list od podplukovníka Wierera ze Slezska, že Blücherova armáda couvá, což se týkalo i jejího levého křídla, čímž se 2. lehké divizi prodlužovala operační linie! Nezbylo než vyčlenit oddíl 90 mužů, jež umístil dílem v Polubné [Ober Polaun], dílem vysunul až do Nového Světa [Neue Welt]. Nedělal si iluze, že by případného protivníka mohli zadržet, měli ho však zavčasu varovat, pokud by Napoleonova armáda použila asi jediný významnější přechod v přírodním předělu mezi Jizerskými horami a Krkonošským masivem a chtěla tudy vtrhnout do Čech. Dalším důsledkem bylo stažení Derreho vojáků z Rochlic zpět k předchozímu stanovišti u Maršovic, odkud bylo k Polubné blíže, a nehrozilo tu, že se plná třetina Neippergových sil nechá z týlu zaskočit. V okolí města zůstal jen oddíl majora Kostiana a rytmistr Pickl držel pozice v Rochlicích, čímž byl fakticky celý starý Liberec opět vydán na milost i nemilost nepříteli.

Liberecký kostel sv. Kříže jako jedna z mála dnešních městskych budov Francouze pamatuje...

Prakticky každou hodinu doráželi do Hodkovic [Liebenau] běženci, kteří referovali o nevybíravém počínání Francouzů a Poláků, o vysokých oficiálních rekvizicích, jež ovšem nyní doprovází i živelné rabování a vyjadřovali obavy, že podještědské město bude zcela zničeno. Hlásili, že se nepřítel zamýšlí zmocnit nejen všech textilií, ale i tkalcovských stavů, a co nepůjde odvést to zničí... Podniknout další útok na Liberec bylo však stále těžší, neboť již bylo řečeno, že levé křídlo tvořené vojáky hraběte Zichyho odtáhlo na jihovýchod k Ploučnici a část sil byla odčerpána i ke krytí pravého křídla. Přesto se Neipperg rozhodl naplánovat na noc z 25. na 26. široký obchvat města a nenadálý přepad nepřátelského tábora u Pavlovic...

Téhož 24. srpna dokázal plukovník Zichy dorazit do Doks [Hirschberg], když navrch cestou dokázal vyčistit od nepřítele i Mimoň [Niemes], kde ohrožení vůbec nepociťujícího protivníka napadl ze dvou směrů a zahnal na útěk, zanechávajíc Rakušanům tři zajatce. Tou dobou (na západě u vrchu Špičák u České Lípy možná již o den dříve...) konečně vstoupili na severočeské válečné kolbiště i Rusové, v prvním případě to bylo 70 hulánů, které podplukovníku Karnilovi k Ploučnici poslal generálmajor Čoglokov, v druhém asi pět desítek kozáků, kteří nějakými kozími stezkami dorazili ze Slezska a spíše náhoda je přivedla do rakouského ležení v Maršovicích. Neipperg však nezaváhal a okamžitě je poslal defilovat vůči Liberci, tak aby je nepřítel určitě „nepřehlédl“ a následně musel nabýt nevyvratitelného dojmu, že rakouský kontingent obdržel ruské posily...

Liberecké Staroměstské náměstí po r. 1813 (cca 1821).

A vskutku, zanedlouho začaly docházet první hlášení, že protivník Liberec vyklízí! Ovšem více než psychologický efekt nenadálého objevení se ruských kavaleristů za tím byl Napoleonův rozkaz, jenž z Podještědí odvolával francouzské jednotky generála Bruna (divizionáře II. sboru, jež měl přes Žitavu a Budyšín, se svými muži vyrazit na Drážďany), zatímco dohled nad Libercem měl převzít polský generál Umiński. Ten ovšem nemínil zabřednout do nějakých pouličních bojů a své jednotky stáhl do tábora u Pavlovic, severozápadně od města, kde sice pro tehdejší Reichenberg stále představovaly latentní hrozbu, ale měšťané si do značné míry mohli vydechnout, že nepřátelská okupace skončila. Ve čtvrtek 26. srpna se do Liberce vrátila i městská deputace jež na popud generála Bruna musela císaře Francouzů „pronásledovat“ až do slezského Löwenbergu [dnes Lwówek Śląski], než byla 23. konečně vyslyšena, z čehož jeden z libereckých měšťanů pořídil památný záznam, ten ale do popisu vojenských operaci vtahovat nebudeme...

Onen 25. srpen byl i na dalších místech dnem, kdy se nepřátelská invaze do této části severních Čech začala chýlit ke konci. Napoleon k sobě povolával jak všechny vojáky Victorova II. sboru, tak i I. sbor Vandammův, jenž již chvátal k Labi, stažen byl i 1. jezdecký sbor Latour-Maubourgův i obě divize Lefebvre-Desnouettesovy gardové kavalerie, jakož i podstatnou část jezdců Poniatowského VIII. sboru, čímž byla akceschopnost zbylých okupačních jednotek velice limitována. Přesto se mohli interventi ještě na mnoha místech udržet, provizorně, leč solidně byl zajištěn tábor u Pavlovic, masivně byl fortifikován sektor žitavské silnice severně od Jablonného (kde měli bydlet tři generálové, ovšem jací?), další početné posádky byly ponechány v Chrastavě či Hrádku nad Nisou.

Ještě oné středy 25. měly vyrazit od Jablonného tři silné nepřátelské spížovací odřady na Stráž pod Ralskem, Zákupy a Mimoň, ale to bylo z francouzské strany již jen jakousi labutí písní – iniciativy již se pevně začal chápat protivník. Aby podobným pokusům již jednou pro vždy učinil přítrž, chytal se do ráznější ofenzivní protiakce plukovník Zichy. Shromáždil do úderné pěsti čtyři eskadrony »Liechtensteinových« husarů, dvě kompanie hraničářů a půlbaterii a vyrazil k severu. V noci z 25. na 26. nocovali Rakušané u Veselí [Wessely] u Ploučnice, ráno říčku překročili, prošli triumfálně Mimoní a zaujali pozici na jakési vyvýšenině u Novin pod Ralskem [Neuland], přičemž byly vyslány dva odřady k zajištění boků a případné pacifikaci nepřítele, pokud by dosud dlel v bližší Stráži (vpravo), nebo vzdálenějších Zákupech (vlevo). Velící plukovník neslyšíc střelbu ani z jedné ze stran zanedlouho s jádrem zamířil přímo na sever k Jablonnému, ale se setměním překvapivě zavelel k ústupu zpět k Ploučnici, k čemuž mohl přispět asi přemrštěný odhad sil zde dosud stojícího protivníka (prý 8 až 10.000 mužů). Toliko v Mimoni zanechal hrabě dvě eskadrony pod velením majora Spannagela, Zichyho husary opět vyklizenou Stráž pod Ralskem [Wartenberg] pak shodou okolností obsadili Neippergovi muži pod velením majora Saint Quintina.

Mnohem větší ránu a šok způsobil nepříteli 26. srpna rytmistr Weinzierl, jenž se rozhodl přetnout tepnu, jež spojovala Umińského Poláky severně od Liberce s jednotkami dosud držícími pozice u Jablonného, a napadnout Chrastavu [Kratzau]. S ranním rozbřeskem vpadl znenadání se svými muži do ulic městečka, a kdo z nepřátel nebyl v prvním náporu sražen a měl koně, ten hledal spásu v útěku. Infanteristé se pokusili zaujmout obranu v jakémsi rozlehlém statku, ale mnoho jim to nebylo platné. Statek, nepochybně tzv. Panský dvůr (v současnosti je na jeho místě dům s pečovatelskou službou), si vzalo na starost 60 Petrovaradinských hraničářů, kteří obránce dvorce po krátké přestřelce přemohli, ale zbytek napadených se uchýlil do vnitřku jednoho z hospodářských stavení a udržel se tu do doby, než Rakušané zaveleli k ústupu, neb napadeným přicházela na pomoc silná kolona (jako velící francouzský oficír je zde zmiňován hrabě Tiburk Sebastiani; dodejme pak ještě, že propast 200 let v tomto městečku přežila snad jedině budova, kde je dnes muzeum požární techniky). Mohlo se bilancovat, Francouzi, nebo budeme-li věřit Chrastavské kronice, „Italo-Poláci“ (přičemž o Italech na českém území mluví i kronikář Sloupu u Nového Boru) si připsali řadu mrtvých, včetně dvou důstojníků a 29 jich putovalo do zajetí. Útočníci měli mít jen dva padlé a čtyři zraněné, zahynout měli i dva husarští koně...

Rakušané se stáhli na Druzcov [Drausendorf] a Francouzi podnikli nazítří 27. výpad proti Andělské Hoře [Engelsberg] a Kryštofovu Údolí [Christophsgrund], kde vytušili, že by se zde mohlo skrývat mnoho utečenců a s nimi zde naleznou nejen osobní cennosti, ale i dobytek, další hospodářská zvířata a zásoby všeho druhu. Zavčasu informovaný rytmistr Weinzierl nepříteli tento záměr v zárodku zmařil, nedosáhl však ničeho více, než že se protivník stáhl nazpět k Chrastavě. Onoho 27. srpna pak obě strany dostihla zpráva o Blücherově vítězství v bitvě na říčce Katzbach [dnes Kaczawą] nedaleko Lehnice, jež pochopitelně vyvolala zcela protichůdné reakce. Neipperga mohla jedině potěšit a dobrou zprávou pro něj bylo i to, že byl ze Slezské armády vyčleněn odřad pod velením pruského majora Bolsterna von Boltenstern, jenž měl navázat dotyk s jeho 2. lehkou divizí. Co na tom, že šlo o pouhých 180 myslivců, 60 hulánů a asi 35 kozáků. Hrabě okamžitě vyčlenil nadporučíka Forgacse s oddílem myslivců a husarů »Kaiser«, aby tento záměr vzájemné kooperace uvedli ve skutečnost, ale znovu zůstalo jen u přání...

Další operací pak bylo vyslání odřadu 30 »liechtensteinových« husarů rytmistra Rutzkeho, jenž měl po proudu Ploučnice dorazit k Labi přes Žandov [Sandau], Benešov nad Ploučnicí [Bensen] a Děčín s cílem po pravém labském břehu proniknout až do Saska k Schandau, aby odtud hlásil vývoj situace na západním břehu, o níž se Neipperg dosud dovídal jen zprostředkovaně a se značným skluzem. Z Prahy, nebo přesněji od terezínského guvernéra, hraběte Meerveldta, však dostal zprávu, že má očekávat pomoc v podobě z Moravy přesunujících se praporů zeměbrany a v případě nějakého zvratu může počítat i s miličními oddíly z české metropole a blízkého okolí, které spolu s ruskými jednotkami generálmajora Čoglokova u Mělníka kryly Prahu...

V této době se začaly množit zprávy, že nepřátelské síly v leženích severně od Jablonného tají jako sníh, a aby se zjistilo, jak se věci mají, rozhodl se major Saint Quintin 28. srpna uskutečnit průzkum bojem a na městys zaútočit. Muži z jeho předvoje pronikli na okraj zástavby, ale rychle se museli stáhnout, protože přesila nepřátel byla ještě přespříliš evidentní a protivník odhodlaně sáhl po zbraních a spustil silnou palbu. V tomto kontextu je skorem neuvěřitelné tvrzení, že přepad si na straně útočníků vyžádal toliko jednoho zraněného a zahynul jediný kůň. Saint Quintin, jenž měl získat i několik zajatců, zaujal pozici na nedaleké výšině a hlásil pak, že nyní je zde již jen maximálně 2000 mužů a 1400 koní. To ovšem bylo z majorovy strany na tomto úseku vše, neb obdržel rozkaz k přesunu s dvěma eskadronami »Blankensteinových« husarů na Českou Lípu, neboť rejtaři z pluku »Liechtenstein« odtud byli Meerveldtem povoláni k Litoměřicím [Leitmeritz; kam dorazili 30.] a Petrovaradinští hraničáři se zde tím ocitli bez jezdecké podpory...

Sobota 28. srpna se nesla i ve znamení jiné důležité změny, neb do Hodkovic dorazil FML Bubna a převzal vrchní velení 2. lehké divize, které mu titulárně náleželo již počátku kampaně. Jak to za dané situace vnitřně vnímal hrabě Neipperg , se můžeme jen dohadovat, ale v praxi to znamenalo, že se mu uvolnily ruce, spadla z něj odpovědnost a mohl se osobně vrhnout na nepřítele! Již 29. se s 4 eskadronami husarů »Kaiser«, 5 kompaniemi myslivců a 3 děly vydal na Liberec, který nepřítel po deseti dnech definitivně vyklidil a příliš intenzivně nehájil ani tábor u Pavlovic a couvl až k Mníšku [Einsiedel], kde stály další jednotky, na něž už Neippergovy síly nestačily. K večeru se tak hrabě stáhl zpět k Liberci, Poláci jej nyní následovali a znovu obsadili výšiny u Pavlovic... Onen den měly prý Umińského jednotky ztratit na 150 mužů, z toho 21 mrtvých a 57 zajatých, naproti tomu Neipperg měl mít onoho nedělního dne jen jediného padlého, 11 raněných a odepsat 5 koní!?

Večer 29. dorazila na Bubnovo velitelství alarmující zpráva o porážce u Drážďan a ústupu České armády ze Saska, to však naštěstí kompenzovaly informace o vítězném postupu armády Slezské, což umožnilo stáhnout několik set mužů, jež dosud jistily severovýchodní směr. Přesto přesuny sil k Labi oslabily 2. lehkou divizi natolik, že se Bubna rozhodl opět fakticky vyklidit Liberec a Neipperga 30. srpna stáhl až k Dlouhému Mostu [Langenbruck], což Poláky osmělilo natolik, že se nazítří ještě pokusili „dovybrat“ nějaké dříve nařízené kontribuce. Rytmistr Pickl, který zůstal na výšině mezi starým Libercem a Rochlicemi, a major Kostian stojící u Rýnovic, ovšem adekvátně zareagovali a nepřítele od uskutečnění tohoto úmyslu odradili...

Ještě 31. srpna vyrazil z Jablonného oddíl asi dvaceti polských kopiníků na Žibřidice [Seifersdorf], ale dopadl nedobře. V této oblasti operoval rytmistr Weinzierl, který nepříteli připravil léčku z níž unikl jen velící důstojník s jedním rejtarem, plných 19 mužů putovalo do zajetí i s koňmi, čímž v tomto ohledu vykompenzovali svému regimentu veškeré dosavadní ztráty. Skoro se tomu nechce věřit, ale ještě tento den J. Schels uvádí i jakési nepřátelské aktivity i pro oblast Mimoně [Niemes], kam měl vyrazit protivník jenž tu v mezidobí musel využít odvolání Saint Quintinových mužů a opět se zmocnit Stráže pod Ralskem [Wartenberg] a odvedli odtud všechen zbývající dobytek (dle místní kroniky však už 30.), ale u Mimoně již narazil. Zde měl zasahovat rytmistr Bayerle z »Blankensteinových« husarů, jenž zaujal pozici na vyvýšenině u Novin pod Ralskem [Neuland], odtud měl nepřítele napadnout, zahnat na útěk a definitivně osvobodit Stráž a přilehlé okolí od interventů...

Důsledky drážďanské porážky si vyžádaly nějaké přesuny (Meerveldt musel opustit oblast Terezína a přes Lovosice zamířit na Ústí, generálmajor Čoglokov měl chvátat od Mělníka k Teplicím), ale zpráva o vítězství u Chlumce veškeré poplašné zprávy a katastrofické vize rychle zažehnala a hrabě Bubna dostal důrazný pokyn, že je na čase skoncovat s nepřátelským vojskem na českém území i východně od Labe, přičemž potřeba, aby se rakouská 2. lehká divize přimkla k jeho levému křídlu, byla i Blücherovým přáním. Tak jako tak, strategická situace se rázem výrazně změnila v neprospěch císaře Francouzů a minimálně v Podještědí nastával čas rakouské ofenzívy...

Již 1. září shromažďuje Bubna jádro sil a přesunuje velitelství z Hodkovic do Českého Dubu, odkud míní zamířit proti Jablonnému. Neipperg postoupil z Dlouhého Mostu na Liberec a chytal se zaútočit na protivníka dosud stojícího Pavlovic, jenže Umiński útoku Rakušanů nevyčkal a začal se stahovat na Chrastavu a přes Hrádek nad Nisou ustupoval na Žitavu. V tomto směru na nepřítele dotíral rytmistr Pickl, neb v Hrádku [Grottau] byly veliké zásobovací sklady, jejichž osud byl nyní v sázce... Jiný silný jezdecký odřad z pluku »Kaiser« zamířil na Frýdlant, aby Rakušané navázali pokud možno co nejkratší spojení s Blücherovou Slezskou armádou, ani zde dislokovaní Poláci již žádný podstatnější odpor nekladli, stáhli se k severozápadu za české pomezí a snažili se navázat kontakt s hlavními silami Poniatovského sboru, potažmo jádrem celé Napoleonovy armády...

Rovněž u České Lípy stojící major Saint Quintin vyrazil na Nový Bor [Hayda] a 1. září dorazil již do Svoru [Röhrsdorf]. Ani zde již ke střetům s protivníkem moc nedocházelo. V mezidobí nepřítel sice ještě vystrčil růžky a ještě jednou se objevil u Zákup [Reichstadt], ale pak kníže Poniatowski na výslovný Napoleonův rozkaz zavelel k všeobecnému ústupu. Hlavní síly polského VIII. sboru prošly již 31. srpna Varnsdorfem a začátkem září již byl velící polský velmož, jenž zanedlouho nalezne smrt v bitvě u Lipska, v Rumburku...

Ve čtvrtek 2. září obsadil Neipperg Chrastavu, Bubna vstoupil do Jablonného a předvoje obou hlavních kolon se pohnuly proti Žitavě. Jak už bylo výše řečeno, předvoji prvého velel rytmistr Pickl, druhého rytmistr Bezeredy a jakousi spojnici představovali muži rytmistra Weinzierla, jenž přes Jitravu [Pankratz] a Dolní Sedlo [Spittelgrund] postupovali tamtéž...

Teoreticky by to mohlo vypadat jako nějaký triumfální postup, ale pravdou je, že instrukce jednoznačně pravily protivníka tísnit, ale rozhodně nijak zásadněji neprovokovat, aby nepřítel nezměnil svůj úmysl české území vyklidit bez podstatnějšího střetu a nějakého ještě systematičtějšího plenění. Ráno 3. září však mohlo být území severních Čech považováno za vyčištěné od nepřítele, výjimku ještě představovala oblast Šluknovského výběžku, ale ani zde se už protivník neměl udržet dlouho, vlastně se o to ani zde již příliš nesnažil, ovšem situace tu zůstávala působením různých rozptýlených spížovacích (a neoddiskutovatelně i kořistnických) odřadů ještě řadu dní velice nepřehledná...

Napoleonův tzv. „Pražský plán“ se stával v důsledku mnoha dalších dění utopickým, a pokud jej císař Francouzů ještě držel při životě, pak už myslel jedině na event. postup do nitra Čech po levém labském břehu, ale to už je poněkud jiná kapitola... 

PODĚKOVÁNÍ:

Na tomto místě bych rád poděkoval Miloslavu Kolomazníkovi z České Lípy a Pavlu Kněbortovi z Liberce, bez nichž by byl předložený text založen takřka výlučně na Schelsovi, což je sice i tak... – ovšem s kritickým nadhledem a se zapracováním řady poznatků z místních kronik zprostředkovaných od lidí, kteří šli k opravdovým místním pramenům a mnoho lokalit v textu zmíněných opravdu poctivě prošlapali, což mě jako metropolitovi vesměs dopřáno doposud ještě nebylo... Převeliké DÍKY!!!

HLAVNÍ PRAMENY:

Bulletin ČSNS (primárně příspěvky Pavla Kněborta)

Korpaš, Roman a kol.: Kniha o Liberci. Dialog, Liberec 2004

Matzig, A.: Die kriegerische Erreignisse in Nordböhmen in der Zeit vom Juni bis Anfangs September 1813. Miteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues, 1937.

Polišenský, Josef: Napoleon a srdce Evropy. Svoboda, Praha 1971

Pyllmajer Václav: Napoleon v Čechách v roce 1813. (publikováno ve Sborníku Napoleon, vydaném Československou napoleonskou společností v roce 1995 s. 69-77)
Schels, J.: Die Vertheidigung des nördichen Böhmens im August 1813. Östererichisches militärisches Zeitschrift 1838, Bd. I, Heft 2. s. 137-155.

Slabý, Jaroslav: Napoleonova návštěva v Jablonném v Podještědí roku 1813. Společnost přátel historie města Jablonného pod Ještědem (web: http://sphmjablonne.websnadno.cz/napoleon_v_jablonnem.pdf ).

Švankmajer, Milan: Čechy na sklonku napoleonských válek. Lidové noviny, Praha 2004