ZRÁDCI A PŘEBĚHLÍCI (3)

Michal Šťovíček

Pichegru, schopný voják, kterého zahubila politika

Jean-Charles Pichegru se narodil 16. 2. 1761 v Planches-près-Arbois (dnešní departement Jura) v rolnické rodině. Studoval na gymnáziu v Arbois a poté na vojenské škole v Brienne, kde se v r. 1779 stal pomocným učitelem matematiky a jedním z jeho žáků byl tehdy i  mladičký Napoleon Bonaparte.

   V r. 1780 vstoupil do dělostřeleckého pluku v Metách, kde pak sloužil dvanáct let s přestávkou 1782-1783 v Americe. V r. 1789 dosáhl hodnosti rotného (sergent-major) a v r. 1792 rotmistra (adjudant). 

   Webové informace o dalším období si poněkud odporují: a) Pichegru ještě téhož roku vstoupil do revolučního klubu v Besançonu a stal se jeho předsedou a současně důstojnickým čekatelem ve svém pluku, mezitím zreformovaném na pěší; b) ano, ale ještě před touto epizodou nabídl v r. 1791 své služby emigrantům v Koblenci, ti ho však nepřijali, takže teprve potom se stal revolucionářem... Tak či tak, v říjnu 1792 procházel Besançonem batalion dobrovolníků z Gard a na zastávce tam byl Pichegru zvolen jeho podplukovníkem. A opět dvě varianty:  a) obezřetně tento post nepřijal a míto toho vyrazil do Paříže, kde si zařídil místo ženijního náčelníka v kabinetu ministerstva války a ve štábní práci rychle postupoval v hodnostech díky podpoře Robespierra a Saint-Justa;  b) velení batalionu přijal a táhl s batalionem k Rýnu, kde v bojích záhy osvědčil manévrovací schopnosti a rozhodnost, takže v březnu 1793 byl povýšen na kapitána dělostřeleckého pluku a v srpnu převelen k Severní armádě již v hodnosti brigádního generála. Bohužel se mi ani jednu verzi nepodařilo od stolu ověřit či vyvrátit.

Každopádně v říjnu 1793 byl Pichegru již divizním generálem a jmenován velitelem Rýnské armády. Chtěl toto velení odmítnout, neboť neměl žádné velitelské zkušenosti na vyšším stupni a byl si vědom, že jde o danajský dar, neboť bylo-li místo volné, znamenalo to, že věci se nevyvíjejí dobře: koncem r. 1792 vyklidili Francouzi Frankfurt, v červenci 1793 kapitulovala Mohuč (= Mayence), právě v říjnu 1793 utrpěli Francouzi na Rýně porážky u Pirmasens a Wissembourgu...

Situace na Rýně v květnu-srpnu 1793

   Přitom generálové tehdy směli jen vítězit - kdo ztratil jedinou bitvu, byl sám ztracen. Na jaře a v létě 1793 byli tak rychle za sebou odvoláni, zatčeni a odsouzeni předchozí velitelé na Rýně: Custine (popraven v srpnu), Houchard (popraven v listopadu) a Beauharnais (popraven v červenci 1794). Rýnská armáda navíc měla tehdy jen cca 50 000 mužů proti 85 000 Prusů a Rakušanů. V té době však už nebylo možné couvat před odpovědností - Republika tehdy povolávala jednotně všechny, kdo měli nějaký řádný výcvik z královské armády. Pichegru tedy nastoupil a měl štěstí, že jeho armáda operovala koordinovaně s Moselskou armádou generála Hoche (s nímž však Pichegru udržoval vztahy značně napjaté) a spojeným úsilím se tak v zimě mj. podařilo znovu dobýt Wissembourg a proniknout do Falce.

   V únoru 1794 vystřídal Pichegru Jourdana na čele nevycvičené a špatně vystrojené Severní armády. Zorganizoval ji, zavedl v ní pořádek a následovala nejúspěšnější část jeho vojenské kariéry, v čemž mu napomohla i předchozí Jourdanova vítězná bitva u Fleurus v červnu 1794, po níž Rakušané ztratili kontrolu nad Belgií. Pichegru protáhl vítězně Flandry, zvítězil u Cassel, Courtrai, Meninu, pronikl do Holandska (zde mj. porážel a posléze donutil k odplutí anglický expediční sbor vévody z Yorku, v jehož řadách velel pěšímu pluku a později brigádě jistý Arthur Wellesley, který pak uplatnil svou znalost flanderského terénu v r. 1815...), dobyl 's-Hertogenbosch (francouzsky Bois-le-Duc), Venlo a Nijmegen (Nimègue), přešel řeku Waal po ledě a 19.1.1795 obsadil Amsterdam. O čtyři dny později završil tažení činem, jímž vešel do dějin vojenství: 20.1.1795 se Pichegru dozvěděl, že holandská flotila mířící do Anglie za kruté zimy zamrzla v ledu mezi fríským přístavem Den Helder a ostrovem Texel, asi 80 km severně od Amsterdamu. Vyslal tam předvoj pod velením holandského brigádního generála Johan-Willema De Winter (který měl námořnické vzdělání a od r. 1787 sloužil Francii) s úkolem zabránit případnému obsazení Helderu Angličany a vysvobození uvízlé flotily, která podle jedněch pramenů čítala 14 řadových lodí s celkem 850 děly a několik obchodních plavidel, jiné prameny hovoří o celkem 15 lodích, z toho 11 vyzbrojených. Předvoj obsadil Harlem, několik eskadron jeho 8. husarského pluku pod velením podplukovníka a budoucího generála Louise Josepha Lahura spolu s oddílem 15. lehkého pěšího pluku pokračovalo dál a v noci z  22. na 23.1.1795 dorazilo na dohled uvězněných plavidel. Za svítání husaři (jedné z jejich eskadron velel další budoucí Napoleonův generál - Marulaz) obalili svým koním kopyta pro ztišení kroků i zmírnění klouzání, každý vysadil za sebe jednoho pěšáka a po silném ledě vyrazili na přepad flotily. Dojeli či doklouzali se až k lodím, které se nemohly bránit dělostřelbou : uvízly v mírném náklonu tak, že jejich děla mířila útočníkům vysoko nad hlavy, nebo by se kanonádou zasahovaly navzájem. Někde se píše, že Francouzi vnikli až na paluby, jinde že jen vyzvali posádky ke kapitulaci. Shoda panuje v tom, že všichni Holanďané plus jedna anglická loď se v bezvýchodné situaci vzdali. Ve vojenských dějinách tak jde o unikátní případ zajetí námořní flotily na moři jezdectvem, které bylo pochopitelně několikrát umělecky ztvárněno:

podle L. Morel-Fatia

podle L. Mozina - ty dokonale vyrovnané řady s praporem asi neodpovídají realitě (to spíš ten kůň v popředí, který chůzi po ledě zjevně nezvládá),

podle E. Leliepvra

i podle Hurvínkových představ o válce = s  podivuhodně lehce (v době, kdy i moře zamrzlo!) oblečenými dámami, zevlouny v civilu, děckem a psíky - všem je unikátní útok na jejich loďstvo zcela lhostejný, byť ho mají přímo za zády...

   Pichegru poté vtáhl 14.2.1795 do Groningen (Groningue) v severním Nizozemí, čímž završil obsazení celého Holandska a zásadně se tak přičinil o vyhlášení vazalské Batávské republiky.

Již 3.3.1795 byl Pichegru jmenován velitelem nové Rýnsko-Moselské armády. Během jeho pobytu v Paříži před převzetím velení došlo k jakobínským lidovým bouřím proti tehdejšímu thermidorskému Konventu - hladovějící lid se dožadoval chleba a uplatňování ústavy z r. 1793. Vystrašený Konvent pověřil Pichegrua rozehnáním pouličních manifestací 1.4.1795 (12. germinal roku III) vojskem, což Pichegru bez skrupulí provedl a vysloužil si tak čestný titul Zachránce vlasti.

   Armáda, kterou Pichegru přebíral po generálu Kléberovi, byla rovněž "v zásadě vynikající", ale po tažení za kruté zimy vyčerpaná, mizerně zásobovaná a demoralizovaná. Pichegru ani nedostal žádné podrobné direktivy, měl pouze překročit Rýn a táhnout na Mannheim, po jehož obsazení měla překročit Rýn i sousední Jourdanova Sambro-Maaská armáda a měly následovat další rozkazy.

Pichegru úkol bezvadně splnil, ale to byly jeho poslední významné úspěchy. V té době = ve svých 35 letech si bezpochyby začal klást otázky o své budoucnosti. Co mohl dál čekat? Bohatství určitě ne - Republika neplatila ani své nejlepší generály nijak oslnivě. V dubnu v Paříži poznal křehkost republikánského režimu a přestal věřit v jeho stabilitu. Republiku tehdy zachránila pouze armáda a Pichegru nejspíš nahlédl, že tehdejší režim tedy stojí a padá s armádou a je jen otázkou času, kterého z generálů napadne uchopit moc. On sám byl tehdy snad nejslavnějším z nich a těžce by nesl, kdyby ho někdo z kolegů měl zastínit. Sám si však na nějaký převrat netroufal a došel tedy k názoru, že jediným možným řešením bude znovunastolení legitimní monarchie - s jeho aktivní spoluúčastí a následnými královskými odměnami...

   Emigranti na čele s Pichegruovým bezprostředním protivníkem na Rýně, princem de Condé, samozřejmě sami hledali cesty, koho a jak ve Francii získat. Condé zprvu zamýšlel korumpovat vojáky na Rýně přísliby vysokého žoldu, ale v součinnosti s Anglií hledal i cesty, jak získávat jejich velitele. Condé Pichegrua znal - setkali se spolu před Revolucí na jakýchsi manévrech, věděl také o jeho úloze při potlačení pařížského povstání. Po konzultacích k němu tedy vyslal své agenty s otevřenými návrhy a za případnou "spolupráci" mu nabídl mj. milion na dřevo plus roční rentu 200 000 livrů, maršálskou hůl, řády Sv. Ducha a Sv. Ludvíka, pozemkové državy v rodném Arbois, guvernérství Alsaska, zámek Chambord... Podobné návrhy zasílali emigranti i některým jiným vytipovaným generálům, ale zatímco např. Hoche odmítl jejich emisary vůbec přijmout, Pichegru neodmítl a začal vyjednávat - snažil se dosáhnout co nejvíc, přičemž sám se za to k ničemu nezavazoval a sliboval součinnost své armády pouze vágně a mlhavě... Současně však prakticky zastavil veškeré útočné akce, takže jeho nečinnost dovolila Rakušanům, aby obrátili všechny své síly proti postupujícímu Jourdanovi, který se tak musel před přesilou stáhnout zpět za Rýn. Direktorium začalo větřit zradu a v březnu 1796 Pichegrua odvolalo, čímž ukončilo jeho vojenskou kariéru. Doposud velice populárnímu generálovi nabídlo post vyslance ve Švédsku, ale Pichegru nepřijal, neboť by ztratil veškerý vliv na události a možnost pokračovat ve svém vyjednávání s royalisty, a raději se stáhl do soukromí v rodném Arbois, odkud si mj. začal hledat manželku na inzerát, a dal se na politiku.

   V květnu 1797 byl za monarchisty departementu Jura zvolen poslancem a posléze předsedou Rady pěti set, kde zastával silně konzervativní postoje a dráždil jimi tehdy ještě všemocného Barrase. Při převratu 18. fructidoru roku V (4.9.1797) však vyšla najevo jeho tajná jednání s nepřáteli Republiky a následoval strmý pád:  Pichegru byl promptně zatčen, odsouzen k deportaci a v listopadu 1797 dopraven do Cayenne a dále do pouští Sinnamary. V červnu 1798 odtud uprchl přes Surinam do Londýna, kde byl přijat s veškerou úctou, a později pokračoval do Německa, již jako otevřený nepřítel Francouzské republiky i pozdějšího Konzulátu. 

   Spiknutí z r. 1800 (atentát v ulici Saint-Nicaise) se Pichegru ještě nezúčastnil, ale 16.1.1804 se tajně vylodil v Normandii a přicestoval do Paříže, aby se již osobně zúčastnil dalšího Cadoudalova spiknutí za účelem únosu nebo vraždy Prvního konzula. Jeden z jeho bývalých podřízených Le Blanc či Leblanc, který Pichegrua u sebe ubytoval, ho však vzápětí udal a Pichegrua v bytě v pařížské ulici Chabanais přepadla policejní "zásahová jednotka" v noci na 28.2.1804 a dopravila ho k prvnímu výslechu. To vše za okolností značně dramatických:

   Za několik hodin, to jest ve čtyři hodiny ráno, se policejní komisař Comminges se dvěma inspektory a čtyřmi četníky, což byli všichni rázní a statní muži, na základě získaných informací dostavili důkladně ozbrojeni do Leblancova obydlí. Toto opatření bylo pokládáno za nezbytné, neboť bylo známo, že Pichegru je nadán nesmírnou silou a jistě se nevzdá bez urputného odporu. Comminges ohlásil domovníkovi účel návštěvy a chtěl mluvit s Leblancovou kuchařkou. Ta byla do akce zasvěcena, sestoupila ze své podkrovní mansardy, otevřela kuchyni a s pomocí duplikátu klíče, který nechal zrádce svého hosta předem zhotovit, vpustila šest policistů do komnaty, v níž Pichegru pokojně spal. Vrhli se na spícího dříve, než se probral a stačil použít zbraně, které měl jako vždy pod polštářem (pár dvouranných pistolí a dýku).

  Na nočním stolku svítila svíce, proto jeden z policistů stolek převrhl a Pichegru se v nastalé tmě urputně a dlouho bránil, jednoho z četníků kousl do nohy a sám utržil dvě rány šavlí. Vzdal se teprve po čtvrthodině nadlidského úsilí se slovy : "Vzdávám se, už toho nechte!"

Pichegru se brání zatčení

  Zabalili ho do přikrývky, převázali jako balík, hodili ho do fiakru a odvezli k Réalovi, který jej hned začal vyslýchat.

  Jaké je vaše jméno? zeptal se tento státní rada.

  To víte stejně dobře jako já, odpověděl generál pohrdavě.

  Znáte Georgese?

  Ne. Co je to zač?

  Bídák, který přijel z Anglie zavraždit Prvního konzula.

  Vy si o mně myslíte, že jsem schopen spolčení s darebáky? odpověděl Pichegru a zuřivě sebou škubl.   Nikdy jsem toho člověka neviděl.

  Odkud jste přišel? pokračoval Réal.

  Na tom nezáleží.

Pichegru u výslechu

  Kde jste se vylodil?

  Kde to šlo.

  Jak jste přijel do Paříže?
  Vozem.

  S kým?

  Sám se sebou.

  Znáte Moreaua?

  Kdysi pode mnou sloužil.

  Setkal jste se s ním poté, co jste přijel do Paříže?

  Nepřátelé v uniformě, jako jsme my, se setkávají pouze s mečem v ruce.

   Mě znáte?

   Jistěže.

   Často jsem veřejně uznal vaše vojenské zásluhy.

To je možné. Už jste skončil? Ošetříme vám rány.

   To je zbytečné, nechte mě rychle zastřelit. Už bych chtěl mít klid.

   Máte i křestní jméno?

   Ne!

   Jakže! Copak vás nenazývali Charles? Tak jste přece zmiňován v korespondenci z Bayreuthu.

   V korespondenci, kterou jste sami vyrobili. A na vaše další hloupé otázky už nebudu odpovídat.

A skutečně, poté již na další Réalovy otázky neodpovídal, takže ho odvezli do Templu, odkud již neměl vyjít živ. 

   Pichegru byl totiž 5.4.1804 nalezen ve své cele mrtev - uškrcen vlastní kravatou, "hrdlo stažené černou vázankou, pod níž byla vsunuta hůlka dlouhá asi pětačtyřicet centimetrů, která otáčením vázanku utáhla; tato hůlka se jedním koncem opírala o tvář, na níž vytvořila podlitinu".  

   O generálově smrti ihned informovali přímo Bonapartova důvěrníka Savaryho, který se neprodleně dostavil k ohledání místa spolu s Réalem a referoval Bonapartovi o generálově smrti jako o sebevraždě. Okamžitě se však vyrojily četné zvěsti a spekulace o vraždě - obě tyto teze nadále žijí vedle sebe, jelikož pravda dodnes nebyla a těžko již bude spolehlivě zjištěna. 

Pichegru páchá sebevraždu - dobová "rekonstrukce"

   Pichegruovo tělo bylo pohřbeno do anonymního hrobu na hřbitově Sainte-Catherine v obci Clamart. Teprve po r. 1860 po zrušení hřbitova byla podniknuta iniciativa k převozu ostatků do řádného nového hrobu v rodném Arbois. Stalo se, přičemž generálovy údajné ostatky vyzvednuté v Clamart nebyly nikdy spolehlivě identifikovány, naopak se dodnes poukazuje na rozpory mezi nimi a pitevním protokolem (vyzvednutá lebka neporušena, kdežto při pitvě údajně otevřena), prvotním pohřebním záznamem (generál údajně pohřben v rakvi/bedně, kdežto vyzvednuté ostatky nikoli), svědectvími o generálově podobě (neshoduje se barva vlasů) atd. Náhrobní nápis mj. uvádí: "...v r. 1797 nespravedlivě (zdůrazněno mnou) obviněn ze zrady".  Nerozhodný a lavírující Pichegru sice zradu nedokonal jako před ním Dumouriez nebo po něm Moreau, ale i tak - dají se tajná jednání velícího generála s nepřítelem o svržení vlastní vlády kvalifikovat jinak než jako velezrada? O těch jednáních totiž není pochyb!

Smrt Pichegrua

   Napoleon na Sv. Heleně se k Pichegruovi a jeho smrti několikrát vrátil:

"Zde odpočívá Jean-Charles Pichegru" ???

   "Pichegru jakožto generál byl neobyčejně talentovaný, nekonečně více než Moreau, i když nevykonal nic skutečně pozoruhodného; úspěch jeho tažení v Holandsku byl z velké části důsledkem bitvy u Fleurus".

   "Když se Pichegru přidal k royalistům, zeptali se ho, zda by bylo možno jít až za vrchním velitelem italské armády: ´Neztrácejte s ním čas, řekl jim, poznal jsem ho jako dítě, je to neoblomná povaha, jakmile se pro něco rozhodne, své rozhodnutí nezmění´."

   "V době známého spiknutí se Pichegru stal obětí nejpodlejší zrady: to byl skutečný mravní úpadek lidskosti. Zaprodal ho důvěrný přítel a vydal ho za sto tisíc stříbrňáků."

   "Pichegru, jemuž chtějí postavit sochu, říkal Napoleon, se však provinil největšími možnými zločiny; generál, který se schválně nechal porazit, který se spolčil s nepřítelem a nechal zabíjet své vojáky."

   "Pokud jde o obvinění ze smrti Pichegrua, který byl údajně zardoušen na příkaz Prvního konzula, Napoleon říkal, že by byla hanba se hájit, že to je naprostý nesmysl. Co jsem tím mohl získat? namítal. Člověk jako já nejedná bez pádných důvodů. Viděl snad někdo, že bych někdy prolil krev z pouhého rozmaru?... Ti, kdož mě znají, vědí, že svým založením nejsem zločinec. Pichegru zcela prostě viděl, že se ocitl v bezvýchodné situaci, jeho nezdolný duch nemohl snést pomyšlení na potupnou popravu, současně nedoufal v moji milost nebo jí předem pohrdl, tak si vzal život."

(podle O´Meary a Las Casese)