OBRAZOVÁ GALERIE ZE SLANÉHO

Na Vánoce se má nadělovat, proto sem vkládám soubor šestačtyřiceti litografií ze sbírek muzea ve Slaném; byly použity cca před desetiletím na výstavě a já k nim tehdy dělal i biografie, které najdete za celou tou záplavou obrázků. Není jasné, kde se ve Slaném litografie vzaly, pravděpodobně ale zůstaly na zámku Smečno, majetku Clam-Martiniců, neboť jeden Martinic byl za rakouskou stranu  spojeneckým komisařem, dohlížejícím na Napoleonovu cestu z Fontainebleau na Elbu... Onen deset let starý text může obsahovat překlepy a nepřesnosti, což mi odpusťte...

Alexandr I

(1775 – 1825)

Syn cara Pavla I, vnuk Kateřiny II, vzdělaný a v mládí liberální, na trůn nastoupil 1801 po palácovém převratu a vraždě cara Pavla; říkalo se, nejspíš právem, že o přípravě vraždy věděl. Roku 1805se přidal k protinapoleonské koalici a byl přesvědčen, že Evropu zbaví „usurpátora Buonaparta“, místo toho sklidil porážku u Slavkova; ze svého útěku z bojiště si odnesl hluboký komplex. Miř s Napoleonem neuzavřel, jako spojenec Pruska vyslal proti Napoleonovi v letech 1806 – 1807 armádu, s níž hrabě Bennisen (viz) vybojoval nerozhodnou bitvu u Preussisch Eylau, byl však rozdrcen u Friedlandu. V Tylži uzavřel Alexandr s Napoleonem mír a stal se z nutnosti jeho spojencem, toto spojenectví se ale do roku 1812 rozpadlo. Iniciátor „vlastenecké války“ s Napoleonem; po Napoleonově ústupu z Ruska nařídil postup do Evropy s cílem napoleonské císařství rozdrtit. Na svoji stranu získal Prusko i Švédsko, v půli roku 1813 Rakousko a po rozpadu Rýnského spolku většinu německých států. Přičinil se o sesazení dynastie Bonapartů z trůnu a návrat Ludvíka XVIII. (viz). Pevný pilíř Svaté aliance, uzavřené na Vídeňském kongresu. Šaramantní a vzdělaný muž, marné snahy o reformu Ruska jej ale měnily v bigotního vladaře, pronásledovaného obavami z revoluce. Zemřel v době, kdy v Rusku propuklo povstání děkabristů…

Barclay de Tolly, Michail Bogdanovič, hrabě

(1761 – 1818)

Původem ze skotské rodiny, která se v XVII. stol přistěhovala do Rigy. Službu v ruské armádě začínal jako poddůstojník kyrysníků. Účastnil se tureckých válek, roku 1799 získal generálskou hodnost, roku 1806 táhl s Bennigsenovou armádou proti Napoleonovi, vyznamenal se v bitvě u Hofu a posléze u Preussisch Eylau, kde byl vážně raněn. R. 1808 válčil proti Švédsku, r. 1809 generální gubernátor Finska, od r. 1810 ministr války; v této funkci se zasloužil o výrazné reformy armády. V roce 1812 velel tzv. 1. západní armádě a posléze hlavním ruským silám za ústupu směrem k Moskvě; to on prosadil a realizoval účinnou ústupovou taktiku spálené země. Ta vyvolal v politických kruzích vlnu odporu a Barclay byl jako „cizák“ nahrazen „pravověrným Rusem“ Kutuzovem. Přes toto ponížení dál sloužil Rusku a u Borodina velel pravému křídlu. Teprve poté pořádal o zproštění služby. Kutuzov ostatně nedělal nic jiného než Barclay, takřka do písmene převzal jeho strategii i taktiku. Ne nadarmo přezdívala ruská a evropská vojenská historiografie Tollymu „Generál Zima“. Alexandr I. si jej velmi vážil a povolal Barclaye do vojska hned na počátku roku 1813; na podzim téhož roku mu velení nad všemi ruskými silami v tažení proti Napoleonovi vrátil. V roce 1815 dostal knížecí titul

Bellegarde, Heinrich Joseph, hrabě von

(1756 – 1847)

Nar. v Drážďanech, syn pozdějšího saského ministra války, 1771 vstoupil do rakouských služeb, jako dragounský plukovník bojoval v tureckých válkách, jako generálmajor v Holandsku proti francouzským revolučním vojskům, od r. 1796 podmaršálek, poradce arcivévody Karla (viz)v tažení 1796, roku 1799 velitel sboru v Itálii, kde se vyznamenal v bitvě u Novi. Roku 1800 bojoval na linii Mincio proti generálu Brunemu, roku 1805 sloužil pod arcivévodou Karlem a účastnil se bitvy u Caldiera proti Massénovi(viz). Velitel sboru v tažení 1809 (Aspern/Essling a Wagram), poté jmenován polním maršálkem. Od roku 1810 president Dvorské válečné rady. V roce 1814 vedl operace v Itálii proti Joachimu Muratovi, neapolskému králi (viz), kterého porazil. Od roku1820 znovu president Dvorské válečné rady.

Bennigsen Levin August Gottlieb (Leontij Leontějevič)

(1745 – 1826)

Levin August (Rusové ho oslovovali Leontij Leotějevič) Gottlieb Bennigsen se narodil v Hannoveru a u hannoverské pěchoty začínal v sedmileté válce vojenskou dráhu. Roku 1773 přešel jako osmadvacetiletý v hodnosti podplukovníka do ruských služeb. Jako premier-major (tj. velitel 1. batalionu) Vjatského mušketýrského pluku bojoval roku 1774 v řadách Rumjancevovy armády. Roku 1787 byl jmenován plukovníkem Izjumského pluku lehkého jezdectva, s nímž se vyznamenal u Očakova. Pak táhl proti Polákům, válčil v Persii, vynikl při dobývání Dermenu a generálskou hodnost získal roku 1802. V roce 1806 se stal velitelem části ruských sil, táhnoucích do bývalého Polska proti Napoleonovi; po dovolání maršála Kamenského, vrchního velitele, vyřadil z konkurenčního boje generála Buxhöwdena a dosáhl jmenování carem Alexandrem. Byl poražen maršálem Lannesem u Pultusku (1806), vybojoval s Napoleonem nerozhodnou bitvu u Preussisch Eylau, pak ale byl poražen u Heilsbergu a Friedlandu. Tato druhá porážka vedla k míru, uzavřenému roku 1807 v Tylži a Bennigsen upadl do nemilosti. V roce 1812 se stal náčelníkem štábu hraběte Goleniščeva-Kutuzova, s nímž se neshodl a proti kterému silně intrikoval. Po bitvě u Borodina zaznamenal dílčí úspěch u Vinkova, pak ale Kutuzov dosáhl jeho odvolání. Roku 1813 velel Bennigsen tzv. Polské armádě, která se účastnila druhého dně bitvy u Lipska; na bojišti jej car Alexandr jmenoval hrabětem. V letech 1814 – 188 velitel jedné z ruských armád.

 „Bledá a chřadnoucí osoba vysoké postavy a chladného výrazu s jizvou přes obličej,“ tak viděl Bennigsena Napoleonův pobočník hrabě de Ségur.

Blücher, Gebhard Leberecht von, kníže z Wahlstattu

(1742 – 1819)

Nar. v Rostocku (Meklenbursko) v bohaté junkerské rodině, ve čtrnácti odešel ze škol a dal se k vojsku, nejprve švédskému, kde začínal jako kornet husarů. V sedmileté válce zajat 1760 Prusy, do jejichž služeb posléze vstoupil. Roku 1773 poručík, pro „přílišnou divokost“ jej ale Bedřich Veliký propustil ze služby. Blücher se stal plukovníkem v polských službách, rok 1787 se ale vrátil k pruskému jezdectvu jako velitel eskadrony a v letech 1793 – 1794 ze v armádě knížete Brunšvického účastnil tažení proti Francii. Roku 1801 generálporučík, roku 1806 velel jezdectvu v bitvě u Auerstedtu a posléze převzal zadní poj poražených Prusů. Byl jedním z posledních, kdo za pruskou stranu vedl s Napoleonem boj, a kapituloval až 7. listopadu 1806 u Schwartau nedaleko Hamburku; ze zajetí se vrátil v květnu následujícího roku. Roku 1809 přemlouval pruského krále, aby se odtrl z područí Napoleona a přidal k Rakousku, pak vzdorně, neboť odmítal s Francouzi spolupracovat, podal demisi. V březnu 1813, po přechodu Pruska na stranu protinapoleonské koalice, dostal velení tzv. Slezské armády, s níž bojoval mj. u Lützenu a Budyšína. V srpnu 1813 porazil Macdonalda (viz) u Katzbachu, načež provedl geniální přesun ze Slezska do Pruska a u Wartenburgu skvělý přechod na opačnou stranu Labe. U Lipska vybojoval dílčí vítězství u Möckern, za ni byl povšen na polního maršála. Roku 1814 patřil k nejzapřísáhlejším Napoleonovým protivníkům: změřil s ním síly u Brienne, La Rothiere, Champaubert, Montmirail, Vauchamps a v bitvě u Laonu jej nakonec připravil o strategickou iniciativu. V červenci 1814 obdržel titul knížete z Wahlstattu. V roce 1815 velitel pruské armády v Belgii, dbe 15. 6. poražen Napoleonem u Ligny, přesto s zachoval bojeschopnost, unikl pronásledování Francouzů a bočním přesunem dorazil na pomoc Wellingtonovi k Waterloo; jeho příchod rozhodl bitvu ve francouzský neprospěch. Byl navzdory věku velice energický a pro drsné, rázné zvyky u svých vojáků mimořádně oblíbený, dostal od nich přezdívku „Maršál Vorwärts“. Muž akce, nikoliv stratég, měl však nesmírné nadání poslouchat rady druhých, v tomto případě vynikajících vojenských odborníků a svých náčelníků štábu Gneiseneua i Scharnhorsta.

Bubna z Litic, Ferdinand, hrabě

(1768 – 1825)

Příslušník českého šlechtického rodu, nar. na Zámrsku, u vojska od šestnácti, odvahou na sebe upozornil roku 1794 při útoku na francouzské ležení u Mannheimu, 1796 pobočník arcivévody Karla, v roce 1801 plukovník. Bojoval u Slavkova a po bitvě provázel knížete Liechtensteina k jednáním o příměří s Napoleonem. V roce 1809 vojenský poradce císaře Františka; bojoval onoho roku u Aspern/Esslingu i u Wagramu, poté povýšen na podmaršálka a v době příměří jednal s Napoleonem, který si jej značně oblíbil. V první půli roku 1813 rakouský zplnomocněnec ve Francii, ve druhé polovině velitel divize, která významně zasáhla v bitvě u Lipska. Roku 1814 vtáhl s vítězi nad Napoleonem do Paříže. V roce 1815 velitel sboru, roku 1818 vrchní velitel v Lombardii; roku 1821 potlačil povstání v Itálii, za což obdržel Leopoldův řád. Zemřel v Miláně.

Bülow von Dennewitz, Friedrich Wilhelm

(1755 – 1816)

Voják od osmnácti, účastník války s Francouzi v letech 1793 – 1795, poté významný pruský vojenský teoretik, který publikoval řadu rozborů Bonapartových a Napoleonových tažení. Po pruské prohře roku 1806 ustoupil se sborem generála Lestocqa do Východních Prus a s ním pokračoval po boku Bennigsenových Rusů v boji s Francouzi; účastnil se bitvy u Preussisch Eylau. Roku 1808 generál, 1812 guvernér Východních Prus, od roku 1813 aktivní účastník německé národně osvobozenecké války a velitel sboru Blücherovy Slezské armády, zejména šak velitel pruského kontingentu Severní armády, jíž velel korunní princ Karl Johann (viz). Porazil Oudinota u Gross-Beeren a Neye u Dennewitz, za což dostal titul hraběte von Dennewitz. V roce 1815 velel 4. pruskému sboru, který jako první dorazil k Waterloo na pomoc Wellingtonovi

Carl Johann, korunní princ švédský

vlastním jménem Bernadotte, Jean-Baptiste Jules, kníže z Ponte-Corvo

(1763 – 1844)

Syn advokáta, narozen v gaskoňském Pau, poddůstojník královské armády, poručík 1791, brigádní i divizní generál 1794, vyznamenal se u Fleurusu a na Rýně. V r. 1797 převelen do Itálie, aby posílil Bonaparta, účast v závěrečných akcích 1. italského tažení při postupu přes Piavu a do Rakouska. Vyslanec ve Vídni, ministr války (červenec až září 1799). Muž s pověstí neojakobína, který zachoval v převratu 18. brumairu neutralitu. Skrze svoji choť Desirée (švagrovou Josefa Bonaparta a bývalou snoubenku Napoleona Bonaparta) spřízněn s klanem Bonapartů. Za konzulátu velitel Západní armády, zapletený do protivládního spiknutí libelles, odhaleného Fouchém; potrestán odnětím velení. Maršál císařství 1804, velitel I. sboru v tažení 1805. V r. 1806 obviňován za to, že nezasáhl ani u Jeny, ani u Auerstedtu, přičemž nečinně setrval mezi oběma bojišti; přesto Napoleonem vzat na milost. Bernadotte se poté vyznamenal v Halle a při pronásledování zbytků pruských armád k Hamburku (kde zajal a s poctami odeslal domů nevelký švédský expediční sbor, čímž si získal ve Švédsku vlivné přátele) a Lübecku. V roce 1806 mu Napoleon udělil titul knížete z Ponte-Corvo. V polském tažení 1807 zvítězil v bitvě u Mohrungen, k Pruskému Jílovému však dorazil až 48 hodin po bitvě. V roce 1809 velitel těžce zkoušeného saského sboru u Wagramu; v průběhu 2. dne bitvy zbaven Napoleonem (za neplnění rozkazů a v důsledku osočování císaře) na místě velení a poslán pryč od Velké armády do Francie. Z Fouchého pověření velitel rychle mobilizovaných francouzských sil, nasazených proti britské invazi u Walcheren, za což byl vzat Napoleonem na milost.

            Dne 21. srpna 1810 byl Bernadotte zvolen švédskými stavy za následníka bezdětného krále, s čímž Napoleon po jistém váhání souhlasil. Jako korunní princ Karl Johann však hájil Bernadotte nikoliv francouzské, ale švédské mocenské zájmy. V r. 1812 spojeneckou smlouvu s Alexandrem I. V r. 1813 přistoupil k protinapoleonské koalici a po příměří, ve druhé fází saského tažení, převzal velení tzv. Severní armády, jedné ze tří armád koalice. Pruské síly této armády porazily Oudinota u Gross Beeren a Neye u Dennewitz; Bernadotte sám se na bojišti objevil až po bitvách. Aktivně zasáhl u Lipska, postupovat v roce 1814 do Francie ale odmítl. Raději se soustředil na akce proti Dánsku, na němž získal (kielskou dohodou z 14. 1. 1814) Norsko. Podle některých současníků usiloval, aby získal po Napoleonově pádu francouzskou korunu. Švédský král od 5. 2. 1818 jako Karel XIV, zakladatel dodnes vládnoucí dynastie Vasa-Bernadotte.

            Bernadotte byl nejrozpornějším z Napoleonových maršálů; na slávu císaře Francouzů pravděpodobně nezřízeně žárlil a měl ze všech maršálů největší politické ambice. Jako stratég a vojevůdce nijak nevynikl, jako taktik byl průměrný. Politicky těžil z pověsti jakobína, jako korunní princ a král však vládl konzervativně a představoval pevnou oporu systému Svaté aliance.

Castlereagh, Henry Robert Stewart

(1769 – 1822)

Narozen v Mount Stewart v Irsku, od roku 1794 člen parlamentu, 1798 – 1801 ministr pro správu Irska, od roku 1805 ministr války a kolonií v kabinetech Williama Pitta a Portlanda, zapřísáhlý nepřítel Napoleona i Francie. Muž, který rozhodl a britské vojenské expedici na Pyrenejský poloostrov a prosadil jmenování Arthura Wellesleye vrchním velitelem. Roku 1809 zodpovědný za neúspěšný britský pokus o vylodění u Walcheren, což znamenalo jeho odvolání. Od března 1812 ministr zahraničí v kabinetě lorda Liverpoola, jeden z iniciátorů následných protinapoleonských koalic, hlavní postava za Velkou Británii v mírových jednáních let 1814 a 1815. Muž, který vybral Ostrov svaté Heleny jako poslední Napoleonův exil. Nakonec nenáviděný ve vlastní zemi, stižen šílenstvím, v němž spáchal sebevraždu.

Eugen Napoleon

(1781 – 1824)

Správně Eugène de Beauharnais, syn Joséfiny de Beauharnais, pozdější Napoleonovy manželky a z tohoto titulu od rok 1806 adoptivní Napoleonův syn. Bonapartův pobočník v 1. italském tažení a v Egyptě, velitel gardové jezdecké eskadrony u Marenga, 1804 brigádní generál. R. 1805 velel nominálně Italské armádě (pod patronací Massény); obdobně ji vedl 1809 (pod patronací Macdonalda), kdy se účastnil bojů na Piavě, bitvy u Rábu a bitvy u Wagramu. V tažení do Ruska velel sboru a u Borodina levému křídlu. Roku 1805 dostal titul prince a úřad italského vicekrále (formálně byl italským králem Napoleon). V letech 1813 – 1814 velel Beauharnais v Itálii a až do Napoleonova pádu mu, ač na vzdáleném bojišti i za Alpami, zachoval věrnost. Za uchování části postavení vděčil bavorskému králi, svému tchánovi; ten mu se souhlasem Vídeňského kongresu dal nevelké panství a titul vévody z Leuchtenberga.

František II./I.

(1768-1835)

Narozen ve Florencii, roku 1784, v šestnácti letech, odešel do Vídně, kde se ho ujal jeho strýc císař Josef II. Cestu k trůnu mu uvolnily smrt Josefa II. a rychle poté následující smrt Leopolda II., jeho otce. V roce 1792 byl korunován králem uherským i českým a zvolen jako František II. německým císařem. Při třetím dělení Polska (1795) přičlenil k dědičným zemím Krakovsko a Západní Halič. Roku 1797 musel uzavřít mír s Bonapartem mír v Campo Formio, jímž se vzdal Lombardie i Nizozemí a postoupil Breisgau vévodovi z Modeny. Rakousko sice získalo Benátsko, to však zmenšení císařské moci nemohlo vyrovnat. Roku 1799 (v rámci tzv. II. protifrancouzské koalice) dosáhly rakousko-ruské armády nad Francií významná vítězství (Stockach, Novi, atd.), jejich postup ale zastavil v bitvách u Curychu generála Masséna (viz). Roku 1800 porazil Bonaparte Rakušany u Marenga a Moreau (viz) u Hohenlinden; to vedlo k lunévillskému míru (1801), který stanovil, ze se poražené jednotky musí vrátit do rakouských dědičných zemí.

Od roku 1803 ztrácel František vliv ve Svaté říši římské národa německého, a když byl Bonaparte prohlášen císařem, přijal habsburský vladař (11. srpna 1804) titul rakouského císaře (jako František I.). Roku 1805 přistoupilo Rakousko k Británií organizované III. protifrancouzské koalici, válku ale prohrálo 2. prosince 1805 u Slavkova. Prešpurským mírem musel František odstoupit vítězi mimo jiné Benátsko, Dalmácii, Tyrolsko a Vorarlberg. Když Napoleon inicioval založení Rýnského spolku, což podmínil tím, že jeho členové vystoupí ze svazku říše, viděl v tom František konec Svaté říše římské národa německého a rozhodl se 6. srpna 1806 složit císařskou korunu, prohlásit císařství za zaniklé a říši za rozpuštěnu.

Na svém vlastním státním území zavedl František roku 1803 ve všech německých, polských, českých a italských zemích nový trestní zákoník, roku 1811 následoval všeobecný občanský zákoník.

Roku 1809 vyhlásilo Rakousko Francii válku; jeho armády pod velením arcivévody Karla (viz) sice zasadily Napoleonovi u Aspern/Esslingu první porážku, po dalších bitvách u Wagramu a Znojma ale musel být uzavřen schönbrunnský mír. František byl nucen uhradit vysoké válečné odškodnění, zmenšit armádu a mimo jiné odstoupit Západní Halič, Kraňsko, Istrii, Terst, Gorici jakož (znovu) severní Tyrolsko a Vorarlbersko.

Roku 1809 pověřil panovník vedením zahraniční politiky Metternicha (viz), který prosadil dočasné spojenectví s Francií a byl hlavním iniciátorem sňatku Františkovy dcery, arcivévodkyně Marie Louisy, s císařem Francouzů. Díky Metternichově politice se císaři podařilo přestát bez větších ztrát podíl Rakouska na Napoleonově tažení proti Rusku roku 1812. Na podzim 1813 uzavřel František spojenectví s Ruskem, Pruskem a Švédkem, načež vyhlásil Francii válku. V Bitvě národů u Lipska roku 1813 spojenci zvítězili, Napoleon se roku 1814 vzdal trůnu a odešel do exilu na ostrov Elbu; císař František tehdy nehájil ani dědičná práva dynastie Bonapartů, ani nároky své dcery Marie Louisy, císařovny Francouzů. Prvním pařížským mírem (1814) bylo území Francie omezeno hranicemi z roku 1792 a František dostal mimo jiné zpátky Tyrolsko, Vorarlbersko a Salcburk.

Na podzim 1814 mohl František ve svém sídelním městě uvítat jako hostitel zástupce téměř dvou set států, měst a panství při zahájení Vídeňského kongresu. Toto devět měsíců trvající zasedání mělo vypracovat nové uspořádání Evropy. Během jednání kongresu Napoleon uprchl z Elby, získal zpět trůn, po sto dnech jej ale opět prohrál. Následoval druhý pařížský mír, jímž byla Francie vrácena do hranic z roku 1790. Císař František uzavřel roku 1815 s carem a pruským králem “Svatou alianci”, k níž se postupně přidali všichni evropští panovníci kromě papeže a sultána. Měla zajišťovat mír a určovat politiku vládců podle principů křesťanského náboženství.

Po napoleonských válkách vstoupilo Rakousko do období klidu a konsolidace. Roku 1816 byl vydán nový finanční plán a zásady pro založení národní banky, zamýšlené upevnění úvěruschopnosti státu se nicméně protáhlo až do roku 1820. Tato léta (biedermeier a doba předbřeznová) přinesla další rozmach obchodu. Průmysl se rozvíjel jako nikdy předtím a i společenské myšlení se navzdory cenzurním opatřením vymanilo ze stagnace.

Císařovým záměrům plně odpovídal konzervativní státní mechanismus. Následné revoluce ve Španělsku, Portugalsku a v neapolsko-sicilském království vystupňovaly mocnářův strach, že by k něčemu podobnému mohlo dojít i v Rakouském císařství. Roku 1821 jmenoval František I. Metternicha rodovým, dvorním a státním kancléřem s neomezenými pravomocemi. Už předtím, roku 1819, byl karlovarskou konferencí zaveden zostřený dozor nad studenty a cenzura tisku.

Roku 1830 dal František korunovat svého nejstaršího syna arcivévodu Ferdinanda (pozdější Ferdinand V. Dobrotivý) uherským králem, ačkoli pochyboval o tom, že by byl schopen stát se následníkem trůnu. Teprve Metternich jej argumenty o principu legality nakonec přesvědčil. František zemřel na zápal plic v 67 letech.

Friedrich Wilhelm, kníže Brunšvický

(1771 – 1815)

Správně titul zní kníže von Braunschweig-Oels, syn  Karla Wilhelma Ferdinanda, knížete von B., jenž zemřel na následky zranění v bitvě u Auerstädtu roku 1806. Jeho knížectví bylo na Napoleonův rozkaz zlikvidováno a kníže se stal nejzapřísáhlejším nepřítelem císaře Francouzů. Roku 1809 vytvořil v rakouských službách v Čechách tzv. Černý houf, dobrovolnickou legii, s níž se probil Německem až k moři a byl Brity převezen do Anglie. Ve letech 1810 – 1813 bojoval po boku Britů ve Španělsku; jeho vojáci měli pověst mimořádně krutých lidí a bezuzdných lupičů, k čemuž možná přispěla jejich černá uniforma s emblémem smrtihlava. Na jaře 1815 přesunut v rámci Wellingtonovy armády do Belgie; padl dva dny před bitvou u Waterloo, v bojích u Quatre-Bras.

Frederik VI.

(1768 – 1839)

Od roku 1784 regent místo duševně chorého otce Kristiána VII, od roku 1808 král. Snažil se zachovávat v koaličních válkách neutralitu, roku 1800 uzavřel smlouvu o ozbrojené neutralitě s Ruskem, Švédskem a Pruskem na obranu proti Velké Británii. V roce 1801 bylo Dánsko napadeno Británií, jejíž loďstvo bombardovalo Kodaň a zničilo dánskou flotilu; totéž opakovala Británie roku 1807 a král se poté rozhodl pro spojenectví s Napoleonem, v němž vytrval ze všech evropských vladařů nejdéle. Roku 1814 ztratil ve válce se Švédskem Norsko; nejprve za to dostal část Pomořan, Vídeňský kongres mu je ale vzal a dal Prusům.

Fridrich Vilém III.

(1770 – 1840)

Nar. v Postupimi, syn Fridricha Viléma II. Hohenzollerna, na trůnu od roku 1797. Do roku 1806 udržoval s Francií mírové vztahy, pak na nátlak bojovné kliky a své choti Louisy vyhlásil Napoleonovi válku. Po dvou rozhodujících bitvách (Jena a Auerstädt) byl celé Západní Prusko obsazeno a král uprchl do Západních Prus. Ty dobyl Napoleon roku 1807, načež Fridrich; mírem v Tylži ztratilo Prusku ta území, která zabralo v předchozích děleních Polska, muselo silně limitovat armádu a jeho suverenita okleštěná suverenita byla zcela podřízena Francii. Po Napoleonově ústupu z Ruska uzavřel pruský král v únoru 1813 spojenectví s Ruskem a vyhlásil s reformovanou, tajně vybudovanou armádou, Francii válku, v níž vytrval až do Napoleonovy definitivní porážky roku 1815. Na Vídeňském kongresu patřil ke spolutvůrcům Svaté aliance.

Gneisenau, August Neithard von

(1760 – 1831)

pruský vojevůdce, vojenský teoretik

Původem syn saského důstojníka, sloužil v rakouské armádě, v armádě Anspašska, v letech 1782 – 1783 odplul se svým plukem do Kanady a na britské straně válčil proti Washingtonovi. Od roku 1786 v pruských službách. Roku 1806 se bil u Jeny. V roce 1808 přizván Scharnhorstem do komise pro reorganizaci pruské armády; spolu s ním ji tajně modernizoval a zavedl tzv. Kruemper Systém, tj. výcvik záloh, které po odpadnutí Pruska od Napoleona vytvořily překvapivě rychle mohutnou armádu zcela moderního typu. V roce 1813 náčelník Blücherova štábu a hlavní mozek všech jeho operací. Vynikající vojenský teoretik i organizátor, který měl lví podíl na všech pruských úspěších v kampaních 1813 – 1815. Z pruské armády vystoupil roku 1816 v důsledku rozčarování nad výsledky Vídeňského kongresu, o nichž byl přesvědčen, že Prusko v Německu diskriminují. R. 1818 guvernér Berlínna, roku 1825 polní maršál, r. 1831 velel pruském vojskům ve Velkopolsku, kde zemřel na choleru.

Goleniščev-Kutuzov, Michail Illarionovič

(1745 – 1813)

Rodák ze Sankt-Petěrburgu, potomek staré šlechtické rodiny, syn vojenského inženýra, voják od šestnácti let, generálporučík v devětatřiceti letech a generál pěchoty v šestačtyřiceti, se musel rozhodnout. Tento bývalý oblíbenec imperátorky Kateřiny Veliké měl za sebou tažení proti polské Barské konfederaci (1769), potlačení Pugačevova povstání i války s Turky, v nichž se proslavil vítězstvím u Očakova. Roku 1805 velel tzv. Podolské armádě, která táhla na pomoc Rakušanům proti Napoleonovi, přišla však pozdě, dala se na ústup (přičemž vybojovala velice dobře bitvy u Dürnsteinu a Hollabrunnu) a u Olomouce se spojila s dalšími rakouskými silami. Poté se stal Kutuzov nominálně vrchním velitelem koaličních armád, byť fakticky rozhodoval imperátor Alexandr a dvorská klika jeho suity. Důsledkem byla katastrofální porážka u Slavkova (2. prosince 1805) a Kutuzov se ocitl do roku 1811 v nemilosti. Pak dostal velení ve válce s Turky, z nějž ale byl pro hrabivost a svévole odvolán. Do čela ruských vojsk povolán roku 1812 v době, kdy ruské armády ustupovaly před Napoleonem od Smolenska na Moskvu. Jmenování „pravověrného Rusa“ Kutuzova si vynutila nespokojenosti dvorských kruhů a části armádních velitelů, kteří požadovali odvolání „cizáka“ Barclaye de Tollyho, kterému se neprávem vyčítala nerozhodnost a zbabělost.

            Kutuzov nabídl Napoleonovi u Borodina konečně bitvu, kterou prohrál, načež navzdory všem začal uplatňovat tutéž taktiku, jakou marně prosazoval odvolaný Barclay, tj. vtahovaní protivníka do hlubin Rusi a jeho vyčerpání. Vydal Moskvu, kterou přísahal nevydat, zaujal postavení bokem u Tarutina a čekal tu do podzimu. Napoleon mu sice vytáhl vstříc, zasadil mu u Malojaroslavce dílčí porážku, Kutuzov ale znovu ustoupil a Napoleonovi nezbylo než se dát na pochod pryč z Ruska. Až ke Smolensku uplatňoval Kutuzov taktiku paralelního pochodu, nedovoloval Napoleonovi uhnout z trasy, na níž nenacházel zásoby, cestu mu ale zastoupil jen jedinkrát, u Krasného. Napoleonovy sbory se tehdy, byť za cenu značných ztrát, probily. U legendárního střetu na řece Berezině Kutuzov už nebyl, tady Francouzům zastoupily cestu jiné armády.

            Kutuzov, obdařený ve druhé polovině roku 1812 titulem knížete Smolenského, byl zásadním odpůrcem myšlenky, aby ruská vojska táhla za Napoleonem přes ruské hranice. Car si přál opak a Kutuzova zbavil, třebaže mu ponechal formálně vrchní velení, možnosti samostatně rozhodovat. Do války roku 1813 už Kutuzov zasáhl pramálo; zemřel v dubnu v Bunzlav (Boleslavec).

Byl stejně dobrý voják jako diplomat a dvořan. U carského dvora si kromě vrozené lstivosti osvojil i umění zavděčit se, lichotit, choval se poníženě až podlézavě, neodporoval. Vždy jednal nevyzpytatelně, zdánlivě byl tvárný, ve skutečnosti si stál za svým tvrdě jako skála. Mluvil přátelsky, takřka žoviálně, přikyvoval, dokázal okouzlit a ve skrytu duše kalkuloval. Byl na jedné straně lenivý, apatický, poživačný, prospěchářský, hrubiánský, nesmírně sobecký, hrabivý, smyslný a dokonale zhýralý, na druhé straně měl v sobě rozhodnost, železnou vůli. Tomu, kdo si jej znepřátelil, dokázal být smrtelně nebezpečný.

U vojska si Kutuzov vypěstoval stejný image jako Napoleon. Generálskou uniformu zakrýval jednoduchý zelený plášť, na hlavě měl často místo generálského klobouku bílý šátek. Přes pravé oko nosil pásku, následek zranění tureckou kulkou, která vnikla do levého spánku a vyšla vpravo u očního otvoru. Šátek zakrýval jizvu po jiné turecké střele, která vnikla tváří a vyšla zátylkem. Byl otylý, pohyboval se špatně a s nechutí, v poli opouštěl nerad a výjimečně svůj stan či dům, v němž se usadil, v sedle se už dlouho neudržel. Dovedl si ale vybrat poradce, uměl jim naslouchat a dokázal neomylně vybrat tu nejsprávnější variantu. Dával přednost obraně před útokem, ústupovému manévru před přibližovacím, uměl trpělivě čekat na svoji příležitost, z níž pak vytěžil maximum.

Na piedestal největšího ruského vojevůdce postavil Kutuzova až Stalin; současná ruská historiografie už tento obraz silně zkorigovala.

Hardenberg, Karl August von

(1750 – 1822)

Původem z Hannoverska, od 1790 v pruských službách jako diplomat, 1795 se účastnil jednání o mír v Basileji. Poradce pruského krále, roku 1806 na straně válečné kliky, která vtáhla Prusko do války s Napoleonem. R. 181 pruský kancléř, z tohoto titulu podpořil a kryl do značné míry tajné budování nové pruské armády, roku 1813 zastánce přechodu Pruska na stranu protinapoleonské kolaice. Na Vídeňském kongresu zastupoval Prusko

Jan, arcivévoda

(1782 – 1859)

Člen habsburského domu, bratr císaře Františka a arcivévody Karla, od roku 1790 ve Vídni. V roce 1800 vrchní velitel rakouských sil v Německu, poražen generálem Moreauem (viz) u Hohenlinden. Roku 1805 velel v Tyrolsku, odkud musel ustoupit před maršály Augereauem a Neyem. Roku 1809 velitel Jižní armády v Itálii, odkud musel navzdory vítězství u Sacile ustoupit s ohledem na Napoleonův postu k Vídni. A tohoto ústupu porážen v Uhrách k Rábu generálem Macdonaldem (viz) a Eugenem de Beauharnais; poté se stáhl k Prešpurku. Mohl zasáhnout ve prospěch arcivévody Karla ve druhém dni bitvy u Wagramu, pozdil se však, čímž vydatně přispěl k rakouské prohře. Působil pak v Tyrolsku, prosadil, věnoval se národohospodářství a uzavřel mesalianční sňatek s neurozenou dívkou, dcerou poštmistra. Roku 1848 zvolen ve Frankfurtu říšským správcem, tuto funkci zastával až do odlivu revoluční vlny.

Jiří III.

(1738 – 1820)

Britský král, nastoupil na trůn roku 1760; jeho vládu poznamenala sedmiletá válka i boj s americkými osadami. V roce 1788 postižen choromyslností, od roku 1810 považován za šíleného a od roku 1811 místo něj vládl jeho syn, pozdější Jiří IV.

Joachim I., neapolský král

vlastním jménem Joachim Murat

(1767 – 1815)

Nar. v gaskoňské La Bastide-Fortunière (dnes La Bastide-Murat) v početné rodině hostinského, studoval na koleji v Cahors a na univerzitě v Toulouse na kněze, před ukončením studií se nechal naverbovat k 12. jízdnímu mysliveckému, odtud vybrán r. 1792 do Konstituční gardy Ludvíka XVI. Tento sbor, opustil (přičemž na roajalistické smýšlení sboru upozornil Zákonodárné shromáždění) a vrátil se k pluku. velitel eskadrony 1794. Bonaparta na sebe upozornil při potlačení pokusu o roajalistický převrat 13. vendémiairu, kdy povstalcům ukořistil v Paříži všechna děla. Za to jmenován velitelem brigády (1796) a zařazen pod Bonapartem k Italské armádě. V 1. italském tažení na sebe upozornil jen v okrajových akcích, během egyptského tažení se však vyznamenal u pyramid, Gazy a Saint-Jean- d´Acre. Velitel předvoje a jezdectva v bitvě u Aboukiru (kde v osobním souboji zajal velitele turecké armády Mustafa Pašu). Do Francie se vrátil s Bonapartem a byl jeho hlavní oporou při převratu 18. brumairu, kdy granátníci na jeho rozkaz rozehnali Radu pěti set. Příslušník klanu Bonapartů v důsledku sňatku s Karolínou Bonapartovou (1800). Poté jmenován velitelem tzv. záložního jezdectva, v této funkci se účastní 2. italského tažení. V jeho závěru obsazuje Toskánsko a papežské državy, v lednu 1801 uzavírá příměří s Neapolskem. Velitel Jižní observační armády v neapolském království, obsazuje ostrov Elbu. V r. 1804 spoluzodpovědný za popravu vévody d´Enghien. Maršál císařství, císařský princ a velkoadmirál 1804. Velkovévoda z Kleve a Bergu 1806. Velitel záložního jezdectva Grande Armée v taženích 1805 – 1807. Osobně se účastnil bojových střetů a bitev u Wertingen, Ulmu, Amstettenu, Hollabrunnu, Schöngrabernu, Slavkova, Jeny, proslul pronásledováním pruských armád po bitvě u Jeny až k Baltu. Legendárním se stal masový útok jezdectva pod jeho velením v Pruského Jílového, jímž Napoleon zachraňoval kritickou situaci po zničení Augereauova sboru. V roce 1808 vrchní velitel Napoleonových sil ve Španělsku, v Madridu potlačuje povstání Dos de Mayo. Nepochybně si činil naděje na španělskou korunu a byl velmi zklamán, když musel volit jen mezi korunou portugalskou a neapolskou (jíž dal Napoleon předtím svému bratrovi Josefovi, který měl nyní usednout na trůn španělských Bourbonů). Dne 15. července 1808 jej Napoleon jmenoval dekretem králem Neapolska a Sicílie (která ovšem byla v moci sicilských Bourbonů, legitimních vládců Neapolska). Joachim I. (it. Re Gioacchino Primo) si činil iluze, že povládne jako suverénní vladař, pravdu však měla instrukce maršála Berthiera: „Pro podané buďte králem, pro císaře vicekrálem!“

            Jako král se Murat pokusil o dokončení reforem feudálně zaostalého království, které zahájil už Josef Bonaparte; probíhaly podle francouzského vzoru a na základě aplikace francouzského Code Civil. Současně se pokusil o vyhnání sicilských Bourbonů ze zbytku jejich panství, invaze na Sicílii však ztroskotala v zárodku a Joachim I. získal pouze ostrov Capri. V r. 1812 povolán císařem jako velitel jezdectva ke Grande Armée (k čemuž musel Napoleon vyvinout jistý nátlak). Za postupu ke Smolensku a k Moskvě utrpělo jezdectvo značné ztráty na koních, zčásti Muratovou vinou, neboť ohnivý jezdec dopřával svým sborů pramálo odpočinku. V době obsazení Moskvy velitel předvoje, vysunutého směrem ke Kutuzovovi do prostoru Vinkova. Během ústupu ke Smolensku přestalo záložní jezdectvo prakticky existovat a Murat neměl komu velet. Po bojích u Krasného jmenován velitelem Escadron sacré, určené k císařově ochraně. Po císařově odjezdu od armády jeho zástupce ve velení všech napoleonských jednotek v Rusku. Během ústupu na Kovno a Vilno prakticky nevelí a veškeré rozhodování ponechává na vážně nemocném Berthierovi. V Královci svěřené síly opouští bez císařova svolení, velení předává Eugènu de Beauharnais a vrací se do Neapolska. Na jaře 1813 projevuje odstředivé tendence, navazuje styky s Birty a spoléhá na ochranu neutrálního Rakouska. Po pleiswitzském příměří donucen Napoleonem znovu převzít velení nad záložním jezdectvem. Zazáří na pravém křídle v bitvě u Drážďan, v době císařova pokusu o ofenzívu na sever velí jižnímu uskupení v prostoru Drážďan, s nímž ustupuje před Schwarzenbergovou Českou armádou k Lipsku. Svede velkou jezdeckou bitvu u Liebertwolkowitz, bojuje v několikadenní Bitvě národů, za ústupu od Lipska však Velkou armádu opouští a vrací se do svého království. V sérii složitých diplomatických akcí, jež hraničí se „zradou“  Napoleona, se pokouší zachránit svůj trůn. V lednu 1814 podepisuje smouvu s Rakouskem, jímž přerušuje všechny svazky s napoleonskou Francií. Po Napoleonově abdikaci však odmítne Ludvík XVIII, uznat Murata králem. což Talleyrand prosazuje na Vídeňském kongresu. V obavách o svůj trůn se Joachim rozhodně po zprávě o Napoleonově útěku z Elby zahájit válečné akce proti papeži a Rakušanům se Joachim I. Využije k tomu hesel o sjednocení Itálie, po počátečních úspěších je však rakouskými vojky zatlačen na jih a poražen u Toletina. Prchá do Francie, Napoleon (jemuž Muratova italská válka mj. silně zkomplikovala politickou situaci) odmítne svého švagra spatřit. Po Napoleonově druhé abdikaci prchá Murat (na jehož hlavu vypsali francouzští Bourboni odměnu) na Korsiku. Tady se nechá k pokusu a získání Neapolska nazpět. S hrstkou sil musí přistát u Pizza v Kalábrii, kde je místními jednotkami zajat a rychle souzen podle rozsudku (který předem stanovil legitimní neapolský král Ferdinand) 13. října 1815 zastřelen.

            Muratova statečnost, jezdecké umění, křiklavé úbory a okázalost vstoupily do legend už za jeho života. Byl to velitel jezdectva, který nedostatky taktického a strategického rozhledu nahrazoval svrchovanou statečností, jež dodávala jeho jednotkám sebedůvěru a víru ve vítězství. Osobně značně inteligentní a vzdělaný, přesto gaskoňsky fanfarónský, marnivý, toužící po slávě i poctách, sám politický snílek, podléhající mocenský ambicím své choti. Osobnost, která se od roku 1808 až schizofrenicky potácela mezi rolí Napoleonova maršála a vladaře Neapolska. Vinu za „zradu“ francouzských zájmů nelze dávat ani tak Muratovi, jako centralistickou-uzurpátorské Napoleonově politice. Muratova tragédie jako vladaře spočívala v jeho nerozhodnosti a nepochybné oddanosti císaři; kdyby ji neměl, jednal by jako Bernadotte ve Švédsku a měl by šanci se na trůně udržet.

Josef, arcivévoda

(1776 – 1847)

Člen habsburského domu, bratr císaře Františka, arcivévodů Karla a Jana, od roku 1795 uherský palatýn, jímž byl 51 let

Konstantin Pavlovič

(1779 – 1831)

Mladší bratr Alexandra I. (viz), vojenskou dráhu začínal pod přímým dozorem maršála Kutuzova, s nímž se účastnil tažení do Itálie a Švýcarska roku 1799. Dobrý taktik, leč náladový s sklonem ke krutosti. u Slavkova velel imperátorské gardě, s níž bojoval na Starých vinohradech. Aktivně se účastnil i první fáze války roku 1812, tj. ústupu k Moskvě. Na Kutuzovův nátlak byl před bitvou u Borodina zbaven velení v hlavní armádě a pověřen jinými funkcemi. Nerovným sňatkem se sám vyloučil z následnictví trůnu, což potvrdí i po Alexandrově smrti, kdy přenechá korunu mladšímu Mikulášovi. Vojenský velitel a imperátorův zástupce v Polsku, kde během tzv. listopadového povstání zemřel na choleru.

  

Karel Rakouský, arcivévoda

(1771 – 1847)

Člen habsburského panovnického domu ,mladší bratr císaře Františka, nar. ve Florencii, ve Vídni od roku 1790 (kdy jeho otec usedl jako Leopold II. na trůn), roku 191 guvernér Rakouského Nizozemí. S Francouzi válčil od roku 1792, kdy dostal generálskou hodnost a velení brigádě. Bojoval u Jemmapes, velel předvoji u Neerwinden. V roce 1796 ostal velení celé tzv. Německé armádě, dobyl vítězství nad generálem Jourdanem a Würzburgu

u Wetzlaru, Moreaua (viz) donutil k ústupu na Rýn. Roku 1797 převelen do čela Alpské armády, s níž už jen stačil zpomalit postup vítězného Bonaparta z Itálie. Roku 1799 velitel rakouských sil na Rýně, porazil Jourdana u Stockachu a Massénu (viz) v první bitvě u Curychu, pak ale podal pro neshody s Dvorskou válečnou radou demisi. Roku 1801 jmenován polním maršálkem a o rok později zahájil modernizaci rakouských branných sil. Ve válce roku 1805 velel rakouským vojskům v Itálii, kde úspěšně vzdoroval Massénovi, po bitvě  Caldiera se dal ale na ústup k Uhrám, odkud hodlal operovat proti Napoleonovi. V roce 1809 generalissimus rakouských armád; v květnu porazil Napoleona u Aspern/Esslingu a čestně obstál v následné bitvě u Wagramu. Po bitvě u Znojma uzavřel příměří, poté jej bratr-císař, který neměl Karla v lásce a obával se ho, zbavil velitelských funkcí. Arcivévoda už pak nikdy do pole nevytáhl, věnoval se historii a psaní knih o strategii. Obecně je považován za jednoho z nejúspěšnějších a nejschopnějších Napoleonových protivníků.

Kleist von Nollendorf, Friedrich Heinrich Ferdinand

(1762 – 1823)

Nar. v Berlíně, účastnil se války 1. koalice proti revoluční Francii, v roce 1806, kdy Napoleon porazil Prusko, bránil pevnost Magdeburg a kapituloval tu před maršálem Neyem (viz). V tažení roku 1813 velel pruskému sboru v bitvách u Budyšína, Drážďan, Chlumce a Lipska. Pří ústupu po bitvě u Drážďan, kterou spojenci prohráli, v pohraničních horách de facto zbloudil a vyšel na české straně v Nakléřovském průsmyku v týlu Vandammova sboru, bojujícího právě s rusko-rakouskými silami u Přestanova a Chlumce. Poněkud mimoděk tak završil Vandammovu porážku, za což dostal o rok později od pruského krále titul von Nollendorf (česky z Nakléřova). V roce 1814 jej Napoleon porazil u Montmirail, což mu oplatil u Laonu.

Liechtenstein, Moritz Joseph, kníže von und zu

(1775 – 1819)

V rakouské armádě od 1792, v roce 1796 křídelní pobočník arcivévody Karla (viz), roku 1799 se vyznamenal u Stockachu, kde velel jezdeckému předvoji knížete Schwarzenberga. Roku 1805 generálmajor; u Slavkova velel husarům v Kienmayerově předvoji, roku 1809 raněn v bitvě u Teugn-Hausenu. V letech 1813 a 1814 velitel lehké divize (bitvy u Drážďan a Lipska a postup s Českou armádou až do Paříže).

Ludvík XVIII.

(1755 – 1824)

Vnukem Ludvíka XV., mladší bratr popraveného Ludvíka XVI., měl titul hraběte z Anjou, od roku 1799 v emigraci, hlavní představitel francouzské emigrace, po popravě krále považován za regenta místo nezletilého Ludvíka XVII. a po jeho zmizení za dědice trůnu; v té době používal titul hraběte z Provence. V emigraci pobýval ve Veroně, z té musel uprchnout do Anglie. Na trůn se dostal roku 1814 po Napoleonově první abdikaci v důsledku mnoha politických náhod, neboť o obnově dynastie Bourbonů zpočátku neuvažovali ani rakouský císař, ani ruský. Když se Napoleon po útěku z Elby vracel triumfálně do Paříže, uprchl před ním do Gentu a na trůn se vrátil a po Waterloo. Konzervativní, pramálo charismatický, velice obézní, nepohyblivý a pohodlný, přesto politicky velice chytrý, leč podléhající tlaku roajalistických ultras svého bratra Karla, vévody z Artois, který usedl po jeho smrti na trůn jako Karel X.

Macdonald, Etienne-Jacques-Joseph-Alexandre, vévoda z Tarenta

(1765 – 1840)

Nar. v Sedanu, syn skotského šlechtice, osedlého ve Francii, do devatenácti studoval, pak vstoupil do legie Maillebois, malého expedičního sboru, jejž poslal francouzský král do Nizozemí. Následovala služba u pluku Dillon, irské jednotky ve francouzské královské armádě. Přidal se k revoluci, generálské epolety získal v bojích za Rýnem, roku 1797 převzal po Berthierovi velení té části Italské armády, které operovala v Toskánsku a Římě a byla posléze přejmenována na Neapolskou armádu. Současně se stal i guvernérem Říma, pro neshody s generálem Championettem však podal demisi. Roku 1799 velitel Římské armády, v jejímž čele se u Trebbie střetl v několikadenní bitvě se Suvorovem; byl poražen, uchoval si však bojeschopnost pro další operace. Jeho republikánské postoje a obhajoba generála Moreaua (viz) jej u Bonaparta uvrhly do nemilosti. K armádě byl povolán až roku 1809 jako vojenský poradce italského vicekrále Eugèna de Beauharnais (viz). Pronásledoval arcivévodu Jana (viz), který musel na rozkaz císaře Františka (viz) severní Itálii vyklidit, porazil jej u Rábu a významně poté zasáhl v závěrečné fázi bitvy u Wagramu, za což dostal maršálskou hůl. Roku 1812 velitel smíšeného francouzsko-pruského sboru na severním křídle v prostoru Rigy. V roce 1812 se účastnil bitvy u Lützenu, v srpnu poražen Blücherem u Katzbachu, v bitvě u Lipska velel na jihovýchodní straně, za ústupu se přičinil o vítězství nad Wredem (viz) u Hanau. Na jaře 1814 přiměl spolu s Neyem Napoleona k abdikaci, ke králi Ludvíkovi (viz) se ale přidal jako jeden z posledních. Po Napoleonově návratu z Elby zůstal králi věrný, doprovodil jej na francouzské hranice, pak se ale vrátil, Napoleonem nabízené velení nicméně nepřijal

Masséna, André, vévoda z Rivoli, kníže z Esslingu

(1758 – 1817)

Narozen v Nizze, jež tehdy ještě nebyla součástí Francie, poloviční sirotek, vychovávaný strýcem, který mu nedal takřka žádné vzdělání. V mládí námořník, pašerák  královský voják. V roce 1791 dobrovolník revoluční armády, v roce 1793 už brigádní a divizní generál. Muž nesporné taktické a strategické intuice, vynikl v Bonapartově 1. italském tažení, kde se vyznamenal zejména v bitvách u Lodi, Arcole, Rivoli a Castiglione. V roce 1799 velitel tzv. Helvetské armády, s ní porazil v bitvě u Curychu spojená rakousko-ruská vojska, čímž Francii zachránil před nebezpečím invaze přes Rýn. Vzápětí donutil Suvorova, aby Švýcarskou vyklidil. Roku 1800 velitel Italské armády, kde proslul hrdinou branou Janova, která usnadnila Bonapartovi vpád do Itálie. Roku 1805 velitel Italské armády, s níž změřil v bitvě u Caldiera síly s arcivévodou Karlem. V roce 1809 v bitvě u Aspern/Esslingu kryl ústup poražené Napoleonovy armády přes Dunaj a vydatně přispěl k tomu, že porážka neskončila katastrofou. Vynikajícím způsobem velel na levém křídle krátce poté v bitvě u Wagramu. V roce 1811 velitel expedice do Portugalska, kde jej Britové porazili u Busaca a posléze u Fuentes de Onoro. Tehdy už to byl unavený a příliš nevázaným životem předčasně zestárlý muž. V době vítězství u Curychu mu vojáci říkali Enfant chéri de la victoire, Milované dítě vítězství. O jedenáct let později mu dali přezdívku Enfant pouri de la victoire, Shnilé dítě vítězství.V dalších letech mu Napoleon svěřoval jen podružné role.

Metternich, Wenzel Nepomuk Lothar, hrabě, později kníže von Metternich-Winnenburg-Ochsenhausen, vvoda z Portelly

(1773 – 1859)

Od 1801 rakouský vyslanec v Drážďanech a posléze v Berlíně, dne 3. listopadu (den po rakouské prohře u Slavkova) podepsal spojeneckou prusko-rakouskou smlouvu. Jako vyslanci v Paříži se mu podařilo zmírnit podmínku prešpurského míru z roku 1805.Zastánce války s Francií roku 1809. Po rakouské porážce vystřídal Stadiona v úřadu ministra zahraničí. Iniciátor sňatku arcivévodkyně Marie Louisy s Napoleonem a spojenectví s Francií. Roku 1812 v důsledku tohoto spojenectví poskytlo Rakousko sbor pod Schwarzenbergovým (viz) velením na tažení do Ruska. V létě 1813 iniciátor změny aliance a přechodu Rakouska na protinapoleonskou stranu. Téhož roku povýšen do dědičného stavu říšských knížat a jmenován dvorským a státním kancléřem. Hlavní aktér Vídeňského kongresu a hlavní tvůrce systému Svaté aliance. Úřadu kancléře jej zbavili až revoluční události roku 1848, kdy se jím vytvořený systém zhroutil, na čas uprchl do Holandska a Anglie, do Vídně se vrátil až 1851, v politice už ale nezasahoval.

Moreau Jean-Victor

(1763 – 1813)

Francouzský revoluční generál, Bonapartův rival

Narozen v Morlaix (Finistère), vystudoval práva na univerzitě v Rennes, k revoluci se přidal už roku 1789. kdy se stal kapitánem Národních gard. V letech 1792 – 1793 začala jeho hvězda stoupat, vyznamenal se v bitvě u Neerwinden a roku 1795 dostal velení Severní armády místo Pichegrua. O rok později převzal od Desaixe Armádu Rýna a Mosely. Roku 1797 byl odvolán na základě korespondence, nalezené v jednom povoze rakouského generála Klingena; tyto dokumenty naznačovaly jeho spojení s emigranty. Podezření se nicméně ukázalo jako neopodstatněné, Moreau dostal roku 1799 Italskou armádu a roku 1800 Rýnskou armádu. Tehdy se dostal do značných sporů s Bonapartem, který už byl v důsledku převratu 18. brumairu Prvním konzulem a hlavou státu; spory se týkaly připravovaných válečných operací v severní Itálii; Bonaparte požadoval po Moreauovi část sil, což generál odmítl.

Tažení roku 1800 vedl Moreau v čele Rýnské armády skvěle, hned v prvních dnech zasadil rakouské armádě podmaršálka Kraye porážky u Stockachu, Engenu a Biberachu, čímž jej donutil ustoupit od Rýna až k bavorskému Ulmu. Tuto epopej završil 3. prosince 1800 vítězstvím nad armádou arcivévody Jana u Hohenlinden, po níž císaři Františkovi nezbylo než jednat o mír a skončit to, co se nazývá 2. koaliční válkou.

V dalších letech se vztahy Moreaua s Bonapartem zostřovaly. Generál byl nakonec neprávem obviněn z účasti na Pichegruově spiknutí, s nímž jen koketoval, odsouzen na dva roky žaláře, pak ale „omilostňen“ k vyhnanství. Do roku1813 žil v Morisville u řeky Delaware (USA), pak ale vyslyšel pozvání imperátora Alexandra, který jej chtěl jako vojenského poradce v tažení proti Napoleonovi. V bitvě u Drážďan jej zasáhla francouzská dělová kule. Carův osobní lékař Wilie mu amputoval obě nohy. Morau byl převezen do českých Loun, kde v noci z 1. na 2. září zemřel.

Napoleon se prý nejprve domníval, že v bitvě u Drážďan byl zasažen sám kníže Schwarzenberg, zajatci ale potvrdili, že kníže velí ústupu.

„Kdo tedy byla ta významná osoba, jíž zasáhla francouzská kule? Stále to nebylo jisté, až kníže z Neuchâtelu obdržel od saského krále obojek z krku zatoulaného psa, jejž našli u Nohlitz; na obojku byla vyryta slova: ,Patřím generálu Moreauovi´. Byla to jen stopa, brzo však dorazily četné zprávy, které potvrzovaly podezření, jež se zrodilo. Moreaua tak zkosila smrt, sotva pozvedl zbraň proti své vlasti...“ píše ve svých pamětech Napoleonův komoří  Constant.

Napoleon I.

(1769 – 1821)

Císař FrancouzůVlastním jménem Napoleone di Buonaparte, nar. v Ajacciu na (teprve rok francouzské) Korsice, vojenskou dráhu zahájil jako podporučík královského dělostřelectva. Brigádní generál po dobytí Toulonu (1793), divizní generál po potlačení pokusu o převrat v říjnu 1795 (13. vendémiaru roku IV), jméno si pofrancouzštil na Napoléon Bonaparte při převzetí velení Italské armády (1796). Vítězně vybojoval řadu bitev nad sardinsko-piemontskými a rakouskými armádami v tzv. 1. italském tažení 1796 – 1797 (Montenotte, Millesimo, Dego, Ceva, Mondovi, Fombia, Codogna a Lodi, Brescie, Arcole, Castiglione, Rivoli, které zakončil uzavřením míru v Campo Formiu. Vedl vojenskou výpravu do Egypta a Sýrie, namířenou proti Velké Británii (bitvy u Chebreisu, Pyramid, Saint Jean d´Acre, Aboukiru...), Nelson však zničil jeho loďstvo a výpravu od Francie odřízl. Bonaparte se vrátil s několika nejbližšími, ve Francii odstranil převratem 18. brumairu (1799) vládu neschopného Direktoria a nastolil režim konzulátu. V roce 1800 odrazil rakouskou ofenzívu v Itálii (tzv. 2. italské tažení), zvítězil u Marenga a roku 1801 uzavřel s poraženým císařem Františkem (viz) mír v Lunéville. Po něm následoval krátký mír s Británií v Amiensu. Roku 1804 byl celonárodním plebiscitem zvolen dědičným císařem Francouzů. Pokud jde o další války, musel roku 1805 zahájit boj s tzv. III. protifrancouzskou koalicí. Rok 1805 zahájil rakouskou porážkou u Ulmu a zakončil rakousko-ruskou porážkou u Slavkova (tzv. německé a moravské tažení), poté uzavřel s Františkem prešpurský mír. Roku 1806 porazila Napoleonova armáda (u Jeny a Auerstädtu) Prusko krále Fridricha Viléma (viz), které vyhlásilo Francii válku, a v letech 1806 – 1807 vybojoval se značnými obtížemi střety s Ruskem (bitva u Preussisch Eylau). Toto tzv. polské tažení nicméně završil vítězstvím nad Bennigsenem (viz) u Friedlandu a mírovým spojenectvím s Ruskem, uzavřeným v Tylži. V té době vyhlásil proti Británii namířený systém kontinentální blokády, což nejspíše vedlo (1808) k pokusu o ovládnutí Španělska i Portugalska a k vyčerpávající válce na celém Pyrenejském poloostrově, jež trvala do roku 1814. Roku 1809 mu vyhlásilo válku Rakousko a u Aspern/Esslingu zasadil arcivévoda Karel (viz) Napoleonovi první porážku. Císař Francouzů ji odčinil u Wagramu, pak byl v Schönbrunnu uzavřen mír a Rakousko se stalo do roku 1813 francouzským spojencem. Roztržky s imperátorem Alexandrem (viz) vedly k Napoleonovu tažení do Ruska. Barclay de Tolly (viz) vpádu úspěšně vzdoroval ústupem, kterou po něm převzal Kutuzov (viz). Po vítězné bitvě u Borodina vstoupili Francouzi do Moskvy, ta však vzápětí z velké části shořela (viz Rostopčin). Imperátor Alexandr ignoroval Napoleonovy nabídky k míru a Francouzi museli v říjnu zahájit ústup z Ruska, který se především v důsledku zimy změnil v katastrofu. V jejím důsledku povstalo proti Francii Prusko, které se přidalo na ruskou stranu. V roce 1813 nicméně sebral Napoleon novou armádu, porazil prusko-rusko koalici pod velením generála Wittgensteina (viz) u Lützenu a Budyšína. Během následujícího příměří však přešlo na stranu koalice Rakousko a spojené síly pod vrchním velením knížete Schwarzenberga (viz) Napoleona nakonec porazily v Bitvě národů u Lipska. Následoval ústup za Rýn a obrana Francie (1814), převaha nepřátel však už byla příliš drtivá. Od Napoleona se odkláněli unavení velitelé a maršál Ney (viz) jej nakonec donutil (6. dubna 1814) k abdikaci; na francouzský trůn sedl Ludvík XVIII. (viz) a Napoleon byl poslán na ostrov Elba. Na jaře 1815 z Elby uprchl, usedl znovu na trůn, po sto dnech jej ale porážkou u Waterloo, kterou mu zasadili Prus Blücher (viz) a Brit Wellington (viz), definitivně ztratil. Lord Castlereagh (viz) prosadil Napoleonův exil na Ostrově svaté Heleny, kde Napoleon (oficiálně Brity titulovaný už jen jako generál Bonaparte) 5. května 1821 umírá. Jeho statky byly do Paříže převezeny až roku 1840.

Ney, Michel, vévoda Elchingenský, kníže Moskevský

(1769 – 1815) 

Jedna z nejbarvitějších a nejrozporuplnějších osobností napoleonských válek. Narozen ve francouzském (dnes německém) Sarrelouis v rodině bednáře. Písaře důlní společnosti v Apenweiler, roku 1788 se ale přihlásil k husarům. U Valmy, prvního revolučního vítězství, byl husarským četařem, po bitvě u Jemmapes (1792) se stal podporučíkem, za bojů na Meuse (Maase) kapitánem. Pod generály Desaixem a Klébérem si získal první generálské epolety, roku 1799 přinutil jen s průzkumným odřadem ke kapitulaci opevněný Mannheim a poté dostal hodnost divizního generála. V zimní části tažení 1800 vydatně přispěl k vítězství nad rakouskou armádou arcivévody Jana. Roku 1803 vydatně přispěl k politickému připoutání Helvetské republiky (Švýcarska) k Francii. Maršálem císařství jmenován mezi prvními roku 1804, v roce 1805 velí armádnímu sboru, s nímž, dobude na Dunaji vítězství u Elchingenu a vydatně přispěje ke kapitulaci rakouské armády v Ulmu. Při dalším Napoleonově postupu na Moravu (který skončí vítězstvím u Slavkova) kryje se sborem pravé křídlo velké armády v Tyrolsku. V pruském tažení (1806) bojoval v bitvě u Jeny, v polském tažení (1807) pomohl u Preussisch Eylau včasným příchodem na bojiště Napoleonovi , nerozhodnému výsledku bitvy, téhož roku se vydatně podílel na vítězství u Friedlandu; nedlouho poté dostal titul vévody z Elchingenu. Od roku 1808 bojoval ve Španělsku a vynikajícím způsobem velel zadnímu voji za Massénova ústupu z Portugalska. V roce 1812 velel armádnímu sboru, který vedl mj. do bitev Smolensku, Valjutiny gory a Borodina. Za ústupu se probil k Krasného skrze Kutuzovovu armádu; tehdejší přechod zpola zamrzlého Dněpru mu vynesl přezdívku „Brave des braves“, Nejstatečnější ze statečných. Velel části jednotek v bojích na Bereznině, v závěrečné fázi ústupu vedl zadní voj a vysloužil si další přezdívku: „Hrdina ústupu“. Roku 1813 (kdy dostal titul knížete Moskevského) opět velel sboru v bitvách u Lützenu a Budyšína, samostatně operoval proti koaliční Severní armádě a byl poražen u Dennewitz, poté velel severní části Napoleonovy armády v Bitvě národů u Lipska. Ve francouzském tažení (1814) se účastnil celé řady bitev, v závěru však začal chápat marnost odporu a stal se hlavním mluvčím těch, kteří požadovali Napoleonovu abdikaci. Složil přísahu králi Ludvíku XVIII. A poté, co Napoleon uprchl z Elby, dostal rozkaz, aby jej zastavil. Nesplnil jej, naopak převedl jednotky na Napoleonovu stranu, což byla de facto zrada a porušení přísahy, byť k tomu Neye vedly spíše obavy před možnou občanskou válkou a přepjaté vlastenectví. Napoleon nezapomněl, že jej Ney přinutil k abdikaci, a velení v dalším tažení mu svěřil teprve na poslední chvíli. Ney vybojoval nerozhodnou bitvu u Quatre-Bras, jež se rovnala strategické prohře; o dva dny později (18. června 1815) vedl pravé křídlo (a posléze jezdectvo) do bitvy u Waterloo. Prokázal tu nesmírnou statečnost, úspěch však neměl a porážka jej zlomila. Ve smysl dalšího odporu už nevěřil, po návratu Ludvíka XVIII. však z Francie neuprchl, byl zajat a souzen; za vinu se mu kladla zejména zrada krále na jaře 1815. Pro rozsudek smrti hlasovali mnozí z jeho bývalých spolubojovníků. Byl popraven za rozbřesku 7. prosince 1815 nedaleko pařížské Observatoře, v místech, kde dnes stojí jeho pomník; popravčí četě si zavelel sám  

Platov, Matvej Ivanovič

(1751 – 1818) 

Nar. V Azově, v armádě sloužil od 13 let. Vyznamenal se v tureckých válkách pod velením Suvorova, roku 1797 upadl (za Pavla I.) v nemilost a byl uvězněn v Petropavlovské pevnosti. Propuštěn roku 1801, jmenován atamanem donských vojsk a jmenován velitelem chystané výpravy do Indie, tato výprava ale byla po smrti cara Pavla odvolaná. V čele kozáckých vojsk se účastnil na ruské straně tzv. polského tažení (1806 – 1807), roku 1809 znovu bojoval s Turky a u Babadu si získal hodnost generála jezdectva. V roce 1812, za ústupu k Moskvě, velel zadnímu voji 2. západní armády knížete Bagrationa; tehdy se vyznamenal v bitvách u Miru a Romanova. U Borodina vedl pokus o pravokřídelní obchvat Napoleonovy armády. Účastnil se tzv. slezského tažení (1813), byl v bitvě u Lipska, i tzv. francouzského tažení (1814), kdy dotáhl až do Paříže a tábořil na Champs Elysées. Byl to vzdělaný, vojácky přímý a podle vzpomínek protivníků i čestný, byť svérázný, muž.

Pius VII.

(1742 – 1823)

vl. jménem Barnaba Luigi Gregorio, hrabě Chiaromonti, r. 1756 vstoupil do řádu benediktinů, 1782 biskup v Tivoli, 1785 kardinál, papežem od 14. 3. 1800. S Napoleonem vedl jednání ohledně konkordátu a 2. prosince 1804 jej pomazal na císaře Francouzů. Odmítal rozvod Jéroma Bonaparta, což Napoleon použil jako záminku 1808 k obsazení Říma; o rok později za to Pius vyzval věřící k boji proti Napoleonovi. Uvězněn v Janově, Savoně a posléze ve Fontainebleau, do Říma se vrátil po Napoleonově první abdikaci. Autor určitých reforem církve, krom toho zvětšil papežskou armádu, aby představoval skutečně bojeschopnou sílu. Po roce 1815 překvapivě poskytl v Říme azyl mnohým příslušníkům rodiny Bonapartů.

Poniatowski, Józef Anton, kníže

(1763 – 1813)

Synovec posledního polského krále Stanislava Augusta, vojenskou dráhu zahájil jako osmnáctiletý u rakouského švališerského pluku č. 1 (Kaiser), s nímž se účastnil tureckých válek. V roce 1791, kdy Rusko přepadlo Polsko, se vrátil a ujal se velení dvacetitisícové polské armády; porazil s ní ruskou přesilu u Zielence, velmi obratně brzdil ruský postup na Varšavu, když však viděl kapitulanství strýce-krále, velení složil a vrátil se do Vídně. Postupně žil v Bruselu, Berlíně i Petrohradu a byl přijímán na všech evropských dvorech. Když vstoupil Napoleon roku 1807 do Varšavy, vrátil se kníže do bývalého Polska a doufal, že císař Francouzů království Polské obnoví. Při vytvořené velkovévodství Varšavského (z bývalého pruského záboru Polska) se stal ministrem války a současně velitelem varšavských ozbrojených sil. S nimi r. 1809 podstoupil bitvu u Raszyna, v níž podstatně oslabil rakouských sbor arcivévody Ferdinand. Varšavu sice vyklidil, nedlouho poté zahájil ale ofenzívu a Rakušany zatlačil zpět do rakouské Haliče. V roce 1812, za tažení do Ruska, velel polskému armádnímu sboru, který došel spolu s Napoleonem až do Moskvy. V roce 1813 byl nucen spolu s Francouzi Varšavsko vyklidit a toto velkovévodství poté zaniklo. V bitvě u Lipska velel sboru a v první den bitvy byl Napoleon povýšen na maršála císařství. Maršálem zůstal jen tři dny, v poslední den bitvy (19. října), za ústupu, utonul raněný v jednom rameni Elstery. Tělo bylo nalezeno za pár dní a s královskými poctami pohřbeno ve Varšavě; dodnes je Poniatowski považován za polského národního hrdinu.

Rostopčin, Fjodor Vasiljevič, hrabě

(1763 – 1826)

Favorit cara Pavla I., po jeho smrti odeslán od dvora jako gubernátor Moskvy, roku 1812 rozhodný zastánce její obrany, který spoléhal na Kutuzovovy sliby, že bude „druhosídelní město“ bránit. Když musel Moskvu vyklidit, prokazatelně zorganizoval její zapálení, přičemž zodpovědnost svalil na Napoleona. Gubernátorem zůstal do roku 1814, pak člen říšské rady. Od roku 1823 v nemilosti.

Repnin-Volkonskij, Nikolaj Grigorijevič, kníže

(1778? - ?)

Nejznámější zajatec bitvy u Slavkova, tehdy velitel 4. eskadrony Kavalergardského pluku; je zachycen na monumentálním Gérardově plátně „Bitva u Slavkova“, kde jej Napoleonovi přiváží generál Rapp. V závěru napoleonských válek generálmajor a generální adjudant v imperátorské gardě a ve štábních funkcích.

Schwarzenberg, Karel Filip, kníže

(1771 – 1820)

Rakouský vojevůdce a diplomat, první kníže orlické větve, nar. ve Vídni, absolvent vojenské akademie ve ídni, v armádě od sedmnácti let jako kavalerista. Bojoval proti Francouzův roku 1792 u Neerwinden a 1794 u Cateau. První generálskou hodnosti získal ve třiadvaceti letech. Roku 1800 velel rakouskému pravému křídlu v prohrané bitvě u Hohenlinden a kryl posléze rakouský ústup. Roku 1805 blízká spolupracovník arcivévody Karla, viceprezident Dvorské válečné rady. V bitvě u Slavkova příslušník spojeneckého štábu, poté vyslanec v Sankt Peterburgu. V bitvě u Wagramu (1809) velel jezdeckému sboru. Jako vyslanec v Paříži vedl jednání o francouzsko-rakouské smlouvě a o sňatku císaře Napoleona s arcivévodkyní Marií Louisou. Roku 1812 velel 1. rakouskému sboru, která táhl spolu s Napoleonem do Ruska; v průběhu tažení převzal i velení nad VII. (saským) sborem. S oběma operoval na Volyni, kde vybojoval vítězné bitvy u Poddubna Volkovysk a vyvedl v době Napoleonova ústupu oba sbory z Ruska s relativně malými ztrátami, přičemž po určitý čas kryl francouzské síly před Kutuzovem. V půli roku 1813, když se Rakousko přidalo k protifrancouzské koalici, se stal velitelem tzv. České armády a současně i vrchním velitelem všech sil protinapoleonské koalice. Výrazně se zasloužil o vítězství v Bitvě národů u Lipska. V tzv. francouzském tažení roku 1814 dovedl spojenecká vojska do Paříže. V roce 1817 zasažen záchvatem mrtvice, zemřel o tři roky později. Nebyl strategickým ani taktickým géniem, jako velitel koaličních sil sázel na početní převahu a rostoucí Napoleonovo vyčerpání, byl to vak velice lidský velitel, který dokázal sjednotit a vést naprosto různorodé síly několika států a dát jim jednotný směr. Vpravdě muž, který porazil napoleonskou Francii.

Smith, William Sidney

(1764 – 1840)

narozen ve Wesminsteru, v Royal Navy sloužil od roku 1777, tj. od třinácti. V letech 1790 – 1792 poradce švédského krále v době války Švédska s Ruskem. Roku 1793 velel spojené britsko-španělské flotile, obsadil a posléze bránil Toulon (dobytý pak z pevniny zásluho mladého dělostřeleckého důstojníka Napoleone Buonaparta), kde zničil většinu francouzských lodí na rejdě. Pak sloužil ve švédském loďstvu na Balickém moři. V roce 1796 zajat Francouzi v rejdě Le Havru, dopraven do Paříže, uvězněn v Templu; uvažovalo se o rozsudku smrti za pirátství. Podařilo se mu uprchnout a dostat se do Londýna. Převelen do Středozemního moře, velel jako Nelsonův podřízený lodím, které blokovaly pobřeží Palestiny v době, kdy Bonaparte táhl z Egypta k Saint-Jean d´Acre. V téže době velel spojeným britsko-tureckým silám, které Bonaparte porazil v pozemní bitvě u Aboukiru, přesto i po Bonapartově tajném odjezdu do Francie dál blokoval síly, jež v Egyptě zůstaly, a donutil je kapitulovat. Roku 1806 kryl vylodění u Maidy. Od roku 1810 kontradmirál. V roce 1815 velel loďstvu, které přepravilo do Belgie britské síly pod Wellingtonovým velením; jako jeden z mála námořníků se účastnil bitvy u Waterloo, kde organizoval evakuaci raněných. D roku 1821 admirál. Zemřel v Paříži, pochován je zde na hřbitově Père-Lachaise.

Soult, Jean-de-Dieu, vévoda Dalmatský
(1769 – 1851)

Provensálec z oblasti Tarn, z rodiny notáře, který zběhl ze studií k pluku Royal-Infanterie, za v době pádu Bastilly kaprál, poté zvolen podporučíkem 1. praporu dobrovolníku kraje Haut-Rhin, kapitán ve štábu Lazara Hoche v r. 1793, velitel brigády 1794 a brigádní generál, vyznamenal se u Fleurusu (1794), pod Lefebrovým velením pak u Altenkirchenu (1796). Divizní generál 1799, vydatně přispěl k Massénovu vítězství u Curychu (1799). Poté s Massénou bojuje v Itálii, je těžce raněn u Monte Cretta v bojích o Janov a zajat. Propuštěn ze zajetí po bitvě u Marenga, pověřen pacifikací střední Itálie, pod Muratem se účastní války o neapolsko. V r. 1802 velitel pěších jednotek konzulské gardy a (po Lannesovi) konzulské gardy, 1804 maršál císařství, velitel soustřeďovacího invazního tábora v Saint-Omer, velitel IV. sboru v kampani r. 1805. U Slavkova si od císaře získal uznání jako „přední evropský taktik“, Taktické nadání projevil v r. 1806 po bitvě u Jeny, při pronásledování zbytků pruských sil. V tažení r. 1807 se účastní většiny rozhodujících bitev včetně Pruského Jílového a zmocňuje se v červnu Královce. Vévoda Dalmatský v r. 1808. Téhož roku s Napoleonem ve Španělsku, kde porazí generála La Romanu u Monterey. Napoleon mu před návratem do Francie předal uskupení, které pronásledovalo britské expediční síly generála Mora. V bitvě u La Coruñi však Soult nedokáže britským silám zabránit v evakuaci a odplutí. V r. 1809 je Soult pověřen tažením do Portugalska a jeho pacifikací; mnozí jej potom obviňují, že se choval jako portugalský král. Jisté je, že Soult v Portugalsku nahrazoval anarchii řádem a setkal se s podporou značné části aristokracie, která jej chtěla za krále a titulovala ho jako Nicolase I. (přičemž je zvláštní, že jméno Nicolas na Soultově křestním listu nefiguruje, bylo přijato až dodatečně). Podle Savaryho pamětí Soult nabídky na korunu ze strany Portugalců odmítl. Poražen, zčásti v důsledku pasivity části svých generálů, která hraničila se zradou, Wellingtonem u Oporta (Porta), nucen Portugalsko vyklidit a ustoupit přes Galicii do Kastilie. Vrchní velitel sil Josefa Bonaparta (po maršálu Jourdanovi) , porazil Španěly u Ocaña, vpadl do Andalusie a obsadil Badajoz. Obviněn z kořistnictví, odvolán na počátku r. 1813 na saské válčiště, v bitvě u Budyšína velitel levého křídla (Bertrandův sbor s Latour-Maubourgovým jezdectvem). během příměří polán zpět do Španělska napravit situaci, která se stal po porážce u Vitorie kritickou. Dokázal shromáždit a stmelit rozvrácené francouzské síly. Přes jejich nedostatek úspěšně po zbytek roku 1813 vzdoroval Wellingtonovi, přestože musel zvolna ustupovat k Pyrenejím. Ústup za boje završuje v r. 1814 skvělou a houževnatou obranou Toulouse. Z nedostatku zpráv o politické dění vzdoruje i nějaký čas po Napoleonově abdikaci, pak se ale doslova pokouší vlichotit Ludvíku XVIII. Ministr války na počátku r. 1815, proslul zásahy proti bývalým druhům ve zbrani-bonapartistům a prorežimními akcemi (nejproslulejší se stala jeho proklamace, nazývající císaře Bonapartem-uchvatitelem). Přesto se po Napoleonově návratu hlásí do jeho služeb, v belgickém tažení náčelník štábu Napoleonovy Severní armády. Kvality tehdy už mrtvého Berthiera zdaleka nedosáhl a nelze jej zbavit viny za to, že včas a v dostatečném množství neodeslal rozkazy maršálu Grouchymu, aby se pochodem od Wavre k Waterloo připojil k jádru sil. Po Napoleonově pádu posílá králi list, v němž se zapřísahá, že nikdo neopovrhuje Bonapartem víc než on. Přesto odsouzen do exilu, do r. 1819 žije ve velkovévodství Berg. Pak dostává zpět maršálskou hůl a Karel X. jej znovu jmenuje pairem. Soult se stává bezvýhradným přívržencem konzervativního karlovského režimu, v revoluci 1830 však chvátá projevit věrnost Ludvíku-Filipovi, jehož události posadily na francouzský trůn. Ministr války, předseda parlamentu, v r. 1847 obdařený výjimečným titulem maréchal-géneral (česky snad nejvýstižněji generalissimus), který před ním měli jen maršálové Turenne, Saxe a Villars. Zemřel na svém zámku Soultberg několik dní před převratem, provedeným „malým synovcem velkého strýce“ Ludvíkem Bonapartem, z nějž se stal Napoleon III.

            Soultovi nelze upřít značné taktické a strategické nadání; jako jeden z mála (kromě Davouta, Gouviona Saint-Cyra, Marmonta a v mladších letech Massény) byl schopen operovat samostatně a velet úspěšně armádním celkům. Jeho charakter, poznamenaný malostí původu, tvořila notná dávka oportunismu, podlézavosti mocným, bezohlednosti k níže postaveným, povýšenectví (avšak nikoliv nevkusu!), prospěchářství a kořistnictví. Dovedně proplul všemi politickými zvraty, přičemž dosáhl nejvyšších poct...

Tauentzien, Boleslas Friedrich Emanuel, hrabě z Wittenbergu

(1760 – 1828)

Ve vojsku od r. 1773, účastnil se tažení proti Francii 1793 a bitvy u Valmy, v r. 1801 generálmajor, roku 1806 velitel předvoje armády knížete von Hohenlohe, kterou Napoleon rozdrtil u Jeny. Roku 1813 obléhal Francouzi obsazený Štětín, měl podíl na vítězství nad maršálem Oudinotem u Gross-Beeren a nad Neyem u Dennewitz. Donutil kapitulovat francouzskou posádku v Torgau a útokem dobyl Wittenberg, za což dostal hraběcí titul. Roku 1815 velel pruskému 6. armádním sboru, s nímž s účastnil bitev u Ligny a v prostoru Wavre – Waterloo.

Thielmann, Johann Adolf

(1765 – 1824)

Sas z Drážďan, na pruské straně bojoval roku 1806, na francouzské v čele části saských kontinentů roku 1809 u Wagramu, vyznamenal s roku 1812 v Borodina, kde vedl útoky saských kyrysníků proti klíčovému opevnění Velké reduty a dobyl ji. Na jaře 1813 odmtl sloužit dál saskému králi, spojenci Napoleona, a dal se do pruských služeb V roce 1815 velel jednomu z pruských sborů v bitvě u Ligny a o dva dny později u Wawre zadržoval Grouchyho sbor, čímž umožnil nerušený přesun Blücherových sil směrem k Waterloo.

Wellington, Arthur Wellesley, vévoda

(1769 – 1852)

Aristokrat, narozen v Dublinu, absolvent Etonu, roku 1786 vstoupil do vojenské jezdecké školy v Angers a o rok později začal vojenskou dráhu jako kornet 73. pluku skotských střelců. Roku 1793 bojuje proti Francouzské revoluci v Holandsku, roku 179 poslán do Indie, kde jako dobrý organizátor s vojenským talentem začne rychle stoupat. V roce 1796 odplul plukovník Wellesley do Indie. Tady se zúčastnil jako velitel jezdectva bojů s mahrátskými povstalci proti britské nadvládě. V době, kdy Napoleon zvítězil u Slavkova, se Wellesley vrátil v hodnosti generálmajora a velitele brigády do Anglie, stal se za torye poslancem v Dolní sněmovně a inicioval spolu s Castelreaghem vyslání expedičního sboru proti Francouzům do Španělska a Portugalska. Dostal jeho velení, hodnost generálporučíka a zvítězil nad slabým francouzským sborem generála Junota u Vimeira (1809). Roku 1809 velel anglo-portugalské armádě a maršál Soult mu dal okusit, co znamená bojovat proti zkušenému stratégovi i taktikovi. Wellesley byl nucen spěšně ustupovat a Velká Británie hodlala své vojáky stáhnout, on ale přesvědčil vládu, ať to nedělá, a téhož roku svedl nerozhodnou bitvu u Talavera de la Reina, za což dostal titul vikomta z Wellingtonu

Roku 1810 porazil expediční armádu maršála Masséna u Busaca, musel ale ustoupit k Lisabonu, kde za opevněnou linií Torres Vedras čekal, až se Francouzi vyčerpají, za což obdržel titul markýze z Torres Vedras. V roce 1812 porazil maršála Marmonta u Salamanky a poté vtáhl na čas do Madridu. O rok později zasadil Francouzům porážku u Vitorie a donutil je, aby začali Pyrenejský poloostrov vyklízet. Oku 1814 zakončil válku obléháním Toulouse. Získal titul maršála ve třech zemích protinapoleonské koalice, Podvazkový řád i titul vévody z Wellingtonu. Po Napoleonově abdikaci a návratu Bourbonů na francouzský trůn byl jmenován zvláštním vyslancem v Paříži. Účastnil se Vídeňského kongresu, kde se spolu s Talleyrandem nejvíc zasadil o postavení Napoleona mimo zákon. Po Napoleonově útěku z Elby dostal velení anglo-batavské armády, která se shromáždila na belgickém území v prostoru Bruselu a 18. června 1815 porazil spolu s Prusem Blücherem Napoleona u Waterloo. Do roku 1818 žil jako velitel okupačních vojsk v Paříži, roku 1828 se stal britským premiérem, v letech 1834 – 1835 byl ministrem zahraničí. Z politického života odešel roku 1846.

Wilhelm Friedrich Württemberský

(1781 – 1864)

Nejstarší syn krále Friedricha I. Württemberského a Augusty Brunšvicko-Wolfenbüttelské, korunní princ, po přechodu Württemberska k protinapolenské koalici se stal v tažení 1814 velitelem spojeného 7. (württembersko-rusko-rakouského) sboru, upozornil na sebe u Monterau, kde jej sice Napoleon porazil, on ale navzdory tomu zastavil další francouzský postup. Králem se stal jako Vilém I. roku 1816 a úspěšně vládl do roku 1864.

Wittgenstein Ludwig Peter (Petr Christianovič), hrabě

(1768 – 1842)

Původem Němec, v ruských službách se účastnil potlačení Kosciuszkova povstání i válek s Napoleonem v letech 1805 – 1807. Roku 1812 velel sboru na severním křídle a zasahoval v bojích na Berezině, kde nicméně nedokázal Napoleonovi zabránit v přechodu řeky. Po Kutuzovově smrti vrchní velitel ruské armády, kterou vedl v bitvách u Lützenu a Budyšína (oboje 1813), pak z imperátorova rozhodnutí vystřídán Barclayem de Tolly (viz). U Drážďan a Lipska velel sboru a prokázal tu velkou osobní odvahu. Povýšen do knížecího stavu, na počátku roku 1828 vrchní velitel ruských armád ve válce s Tureckem

Wrede, Carl Philipp

(1767 – 1838)

Nar. v Heidelber, dráhu začínal jako úředník, r. 1799 vytvořil dobrovolnický korpus, válčící proti revoluční Francii, roku 1800 velitel německé brigády po boku Rakušanů; účastnil se bitvy u Hohenlinden, kde Moreau (viz) porazil arcivévodu Jana (viz). Po míru v Lunéville generálporučík bavorské armády, roklu 1805 válčil na francouzské straně a byl podmaršálkem von Hohezolleren-Hechingen poražen u Štoků blízko Jihlavy. Roku 1806 bojoval pod Lannesem u Pultusku, jeho jednotky však byly pro bezuzdné loupení staženy z dalších operací. Roku 1809 válčil v Tyrolsku a posléze v bitvě u Wagramu, opět na Napoleonově straně. Velel bavorskému sboru, jenž táhl s Napoleonem do Ruska. V r. 1813 iniciátor přechodu bavorského krále na stranu protinapoleonské koalice. Napoleonovi, ustupujícímu od Lipska k Rýnu, zastoupil cestu u Hanau a byl poražen, v roce 1814 se účastnil řady bitev (La Rothiere, Bar-sur-Aube). Byl jmenován polním maršálem a dostal knížecí titul. Účastnil se za Bavorsko Vídeňského kongresu. Zastával řadu let úřad ministra války.

York von Wartenburg, Hans David Ludwig, hrabě

(1759 – 1830)

Nar. v Postupimi, od r. 1772 u pluku Borcke, 1775 poručík, ve válce o bavorské dědictví však  pro údajnou svévoli propuštěn. Roku 1782 vstoupil do francouzského námořnictva a pod admirálem Suffrenem se účastnil. Bojů v Indickém oceánu, pak v holandských službách; do pruských služeb se vrací a 1786, po smrti Bedřicha Velikého. R. 1803 plukovník. R. 1806 bojoval u Jeny a posléze ustupoval s Blücherem (viz). R. 1807 generálmajor, r. 1812 velitel pruského kontingentu, které táhl pod velením mašla Macdonalda s Francouzi do Ruska (levé křídlo směrem na Rigu); po zprávě o Napoleonově ústupu přešel v rámci tajně uzavřené dohody na Ruskou stranu; byl to on, kdo zahájil pruský národně osvobozenecký boj a zmobilizoval veřejném míněni, které posléze přimělo pruského krále k novému spojenectví s ruským carem. V letech 1813 a 1814 velel York sboru v rámci Blücherovy Slezské armády; vyznamenal se zejména násilným přechodem Labe u Wartenburgu (titul hraběte s tímto predikátem obdržel 1814) a v bojích u Möckern (severní část bitvy o Lipsko). Roku 1815 vrchní velitel pruských jednotek mezi Rýnem a Dunajem. R. 1821 polní maršál.