ZÁPISKY PAVLA PUŠČINA K PRŮCHODU RUSKÉ GARDY ČECHAMI V POZDNÍM LÉTĚ 1813

Překlad a komentář Miloslav Kolomazník

Puščinův portrét z knihy „Vlastenecká válka roku 1812“ od S.P.Aglajmova. Autor snímku je neznámý.

Dne 11. srpna 1813 vstoupil na české území od severovýchodu silný kontingent spojeneckých vojsk. Téměř sto tisíc Rusů a Prusů, rozdělených do několika samostatných pochodových kolon, se třemi různými směry, po špatných cestách a v nevlídném počasí ubíralo do nitra Čech, aby se v okolí Prahy spojilo s rakouskou armádou polního maršála Schwarzenberga a učinilo z ní hlavní a nejsilnější vojenské uskupení na straně „nejnovější“ protinapoleonské koalice.

    S odstupem dvou dní překročily zemské hranice rovněž gardy ruského imperátora Alexandra I. a pruského krále Friedricha Wilhelma III.

    V řadách pěšího Semjonovského gardového pluku osobní stráže se tehdy nacházel 24letý, zpočátku nezařazený, plukovník Pavel Puščin – potomek vznešené rodiny z Pskovské gubernie a pozdější velitel jednoho z gardových batalionů, ale především autor v Čechách teméř neznámého deníku, který si vedl, po vzoru jiných, od roku 1812 až do konce napoleonských válek a v němž zachytil své zajímavé a nevšední postřehy, týkající se nejen osmitýdenního pobytu ruských vojsk na českém území a bojů zde svedených, ale rovněž života uvnitř elitní ruské bojové jednotky.

    Pavel Sergejevič Puščin, jak zní jeho úplné jméno, se narodil v revolučním roce 1789. Vojenskou dráhu zahájil na prestižní vojenské akademii, známé jako Пажеский корпус, kam byl přijat již v osmi letech a následně, po roční službě coby pokojové páže u carského dvora, byl v roce 1802 přijat v hodnosti praporečníka k Semjonovskému gardovému pluku osobní stráže. Vyznamenal se u Slavkova (podporučík) a Borodina (kapitán). V únoru 1813 obdržel hodnost plukovníka; zasáhl do bojů u Lützenu, Budyšína, Pirny, Hellendorfu, Chlumce a Lipska. Na počátku listopadu byl jmenován velitelem 3. batalionu „Semjonovců“, s nímž se zúčastnil přechodu řeky Rýnu a následného tažení k Paříži. Po skončení napoleonských válek byl krátce velitelem na Sibiři dislokovaného Ochotského pěšího pluku a později Nejšlotského pěšího pluku, s nímž už operoval v Moldávii. V květnu 1818 byl povýšen do hodnosti generálmajora a jmenován velitelem 2. brigády 16. divize. V březnu 1821 odešel ve věku pouhých 32 let do výslužby. Podle jedné z verzí stály za jeho odchodem vleklé zdravotní potíže, které si údajně přivodil svými častými návštěvami českých a německých lázeňských domů během napoleonských válek. Podle jiné verze byl k ukončení aktivní vojenské služby přinucen pro své styky s tajnými liberálními protivládními skupinami. Udržoval velmi dobré vztahy s představitelem revolučního romantismu - básníkem Alexandrem Sergejevičem Puškinem (1799-1837), s nímž se poznal během básníkova vyhnanství v Oděse, dnes veledůležitém ukrajinském černomořském přístavu, a který mu věnoval jednu ze svých básní. Zemřel tamtéž v červenci 1865.

    Puščinův deník se za dobu své existence dočkal tří ruských a jednoho zahraničního vydání. O premiérové vydání se zasloužil malý oděský novinový plátek „Za tsarija i rodinu“ (Za cara a vlast), v jehož historické rubrice se Puščinovy zápisky pravidelně objevovaly od března do června 1908. Jiná, dosti zkrácená verze tohoto deníku byla o čtyři roky později zapracována do sborníku dokumentů, nazvaném “Otěčestvěnnaja vojna 1812 goda: istroríčeskije matěrialy leib-gvardiji Seměnovskovo Polka“ (Vlastenecká válka roku 1812. Historické materiály Semjonovského gardového pluku osobní stráže), který vyšel v Poltavě ke stoletému výročí. Třetí a nejúplnější vydání, z pera V.G.Bortněvského, pak vyšlo v roce 1987. Dosud jediný cizojazyčný (anglický) překlad vyšel v roce 2011 v edici „Russian voices of the Napoleonic Wars“ pod názvem „Pavel Pushin: Diaries of the 1812-1814 Campaigns“.

    V elektronické podobě lze Puščinův deník stáhnout např. na webových stránkách: http://www.museum.ru/1812/Library/contents.html#Puschin

Vlevo: „Vlastenecká válka roku 1812“ od S.P.Aglajmova (1912)

Vpravo: „Deník Pavla Puščina“ od V.G.Bortněvského (1987)

    1. [13.] srpna, pátek – pochodem přes Broumov [Braunau] směrem k Polici nad Metují [Politz], kde jsme se utábořili, jsme vstoupili do Čech.

    2. [14.] srpna, sobota – v ležení u Velké Skalice [Gross Skalitz – dnes levobřežní část  České Skalice], včerejší den, stejně jako dnešek, byl velmi vyčerpávající. Vzdálenosti sice nebyly příliš velké, avšak kvůli špatným horským cestám jsme je překonávali velmi dlouho, často i déle než 10 hodin. Jak vidno, obyvatelstvo této země nás vidí velmi rádo. Na rozdíl od všech jejich sousedů, se Němcům Češi podobají nejméně. Pro jejich řeč a slovanský původ jsou blízcí spíše Rusům.

    3. [15.] srpna, neděle – náš sbor vyrazil ve čtyři hodiny ráno. V Jaromeři, na půl míle[1] od silně opevněného města Josefov [Josefstadt], jsme překročili Labe [Elbe] a rozbili tábor ve vesnici Neděliště [Nedělišť], která se nachází mezi Josefovem a Hradcem Králové [Königgrätz].

    Kolem nás projel generál Moreau, jenž nedávno přijel z Ameriky. Jel v kočáře, měl na sobě civilní oděv a doprovázel jej Svinin[2], s nímž jsem se velmi dobře znal z Petrohradu. 

    4. [16.] srpna, pondělí – stále zůstáváme v Nedělišti. V Čechách jsou lidé pohostinní podobně jako v Rusku. Předešlého dne nás v ležení navštívil baron Stepflinger, vlastník půdy v okolí Josefova Dolu [Josefstal] a pozval nás k sobě na večeři, pokud ještě dnes neodejdeme. Osedlali jsme tedy své koně a Polignac, Fenš[3], Glazenap[4] a já, jsme vyrazili  vstříc jeho pozvání. Baron žil ve vesnici Velichovky [Welchow], vzdálené asi tak jednu míli od Neděliště. Cestou tam i zpět nás zmáčel déšť, odměnou nám ale bylo vřelé uvítání a pozvání k báječné hostině. Hostitelova dcera, půvabná Lydia Stepflinger k nám byla velmi vlídná. Mnoho českých zvyklostí se podobá těm našim, kupříkladu předkrm [Češi] milují stejně jako my; předtím než se zasedne ke stolu, je podávána vodka, kterou místní nazývají slivovice a s níž, obzvláště pokud jsme byli až na kost promočeni, jsme s velkým potěšením připíjeli památce našich předků. 

    5. [17.] srpna, úterý – pochodovali jsme 15 hodin bez přestávky a blížili se k Praze. Pod širým nebem jsme ulehli u Skochovic [Skochowitz].

    6. [18.] srpna, středa – posunuli jsme se o další čtyři míle a utábořili se v Loučni [Lautschin]. Dnes je sváteční den Preobraženského pluku[5] a já obdržel pozvání k večeři. Měl jsem možnost sledovat neobyčejného muže bez rukou, který všechno prováděl  svýma nohama. Uměl jimi psát, stříhat, holit se i česat, kouřit a provádět tolik chytrých karetních triků, které jiní nezvládli ani s pomocí rukou.

    7. [19.] srpna, čtvrtek – opět jsme se přesunovali na levý břeh Labe a přešli jej v Kostelci nad Labem [Elbekosteletz], kde jsme se posléze utábořili. Jsme pouhé dvě míle od Prahy.

 

Vyšší důstojník Semjonovského gardového pluku osobní stráže, 1812-1816

    8.-9. [20.-21.] srpna, pátek a sobota – náš pluk zahájil přesun v noci ze čtvrtka na pátek, během dvou hodin dosáhl Vltavy [Moldau] a překročil ji. Po krátké zastávce na polévku jsme mašírovali po celý den. V 8 hodin večer jsme minuli vesnici Kmetiněves [Kmetnowes], pokračovali v nočním pochodu a zastavili se až v sobotu v 8 hodin ráno v Chlumčanech [Chlumtschan]. Celý pochod jsem prožil jinak než ostatní, jelikož jsem neměl batalion, jemuž bych velel. Během oné krátké zastávky na březích Vltavy jsem nic nejedl, a tak jsem již k večeru pociťoval ohromný hlad. Jel jsem proto s několika důstojníky na čele kolony. Cestou jsme si všimli vcelku hezkého domu a zastavili u něj, abychom požádali o jídlo. Jakási stařena, která v něm žila, souhlasila s tím, že nám něco uvaří, načež nás nechala dvě hodiny čekat, a když se konečně vrátila, přinesla jen mizernou polévku a ničeho více. Náš sbor mezitím pokročil vpřed. Abychom ho dostihli,  notný kus cesty jsme urazili cvalem. Noc byla velmi temná a déšť se bez ustání sypal z nebe. V Kmetiněvsi jsme dostihli naši artilerii, která se pohybovala na chvostu kolony. Byl jsem si jist, že se pochod přes noc nezastaví, proto jsem se zde rozhodl zůstat až do rána. Odbíjela teprve osmá večer, jenže v žádném z domů se nesvítilo. Byli jsme z toho dosti na rozpacích, dokud jsme si náhodou nevšimli vysokého domu, vyššího než ostatní, v němž se ještě jasně svítilo. Byli jsme rozhodnuti a zaklepali na dveře. Ty se rázem otevřely, v nich se zjevil majitel - farář Gremovský a vyzval nás vejít. Pochopitelně jsme neotáleli a k naší dokonalé spokojenosti, pouhou půlhodinu po našem příjezdu, nám byla pohostinným farářem nachystána velice příjemná večeře. Po jídle, které jsme zkonzumovali s velkým požitkem, nám byly odestlány čisté postele a my okamžitě ulehli. Spali jsme do 5 hodin ráno a jen co jsme vstali, byla nám okamžitě podávána káva. Poděkovali jsme za skvělou pohostinnost, kterou nám farář Gremovský prokázal, nasedli na své koně a dostihli náš sbor právě v okamžiku, kdy začal budovat své ležení.

    10. [22.] srpna, neděle – vyrazili jsme v poledne, prošli velikým a pěkným městem Louny [Laun], přešli jsme Ohři [Eger] a v 8 hodin večer jsme se utábořili v Mostu [Brüx]. Čím více jsme se blížili k Sasku, tím byl kraj lepší a lidé kultivovanější.

    11. [23.] srpna, pondělí – mnoho důstojníků ještě ráno věřilo, že bude vyhlášen den volna a připravovali se na návštěvu Mostu, vzápětí ale byli povoláni zpět do tábora. Přes Duchcov [Dux] a Teplice [Teplitz] se pak přesunovali do Soběchleb [Sobochleben], kde se naše [1. gardová] divize utábořila. 2. gardová divize[6] se od nás oddělila v Mostu a pochodovala směrem na Jiřetín [Georgental]. Rozloučil jsem se s bratrem Nikolajem[7], jelikož jsem nevěděl, kde a kdy se opět shledáme.

    Když jsme procházeli Teplicemi, bylo už velmi pozdě. S Puškinem[8] jsme se rozhodli přenocovat ve městě. Zabrali jsme si pokoj v dobře zařízeném bytě a spokojeně usnuli.

    12. [24.] srpna, úterý – v Teplicích jsme se zdržovali do 11 hodiny dopoledne a hned po návštěvě zdejších minerálních lázní jsme se opět připojili k naší divizi. Ta se v Soběchlebech rozložila na celý den.

    13. [25.] srpna, středa – v 8 hodin ráno jsme vypochodovali. Přes Petrovice [Peterswalde] jsme vstoupili do Saska a postupovali k Hellendorfu, kde nám bylo  nařízeno zastavit. Tento rozkaz byl později odvolán a my pokračovali dál, až dokud jsme se nerozmístili v Cottě [Cotta].

    Ve směru od Königsteinu se k nám nesl hluk palby. To se 2. [ruský] sbor[9], jehož zálohu jsme tvořili, pokoušel zabránit Francouzům v přechodu Labe.

    14. [26.] srpna, čtvrtek – za úsvitu propukly boje u Königsteinu. Naše divize stála ve zbrani již od 6 hodiny předešlého odpoledne. Hustě lilo. Hlavní část armády se zapojila do

bitvy o Drážďany [Dresden].

    15. [27.] srpna, pátek – v noci ze čtvrtku na pátek jsme obdrželi rozkaz k zahájení  postupu ve 3 hodiny ráno. Vál osvěžující vítr a ustavičně pršelo. Když jsme došli k Dohně, bylo nám nařízeno, abychom se stočili a pokračovali k Pirně a poskytli tak podporu hraběti Ostermannovi[10], který se zde již utkával s nepřítelem. Boj se omezil na několik malých šarvátek. K večeru, když už bylo jasné, že nepřítel nebude znovu útočit, nám nařídili poskládat zbraně do kozlů a nechali nás odpočívat. Hlavní část armády ustupovala od Drážďan.

    16. [28.] srpna, sobota – boje v dolinách. V osm hodin ráno stála celá divize ve zbrani. Seřazeni po batalinech do dvou řad jsme postupovali proti svahu, na jehož úpatí sváděli s nepřítelem boj myslivci a 2. sbor. 3. batalion Semjonovců [jehož byl Puščin velitelem od listopadu 1813], který se původně nacházel na krajní levé straně druhé řady, se přemístil na krajní levou stranu první řady. Generál hrabě Ostermann-Tolstoj převzal vrchní velení nad všemi jednotkami, soustředěnými pod Pirnou. Byly mezi nimi zbytky 3. sboru [2. sboru] a jedna gardová divize; k tomu ještě několik eskadron jezdectva. Jakmile se 3. batalion vyrovnal v čelní řadě s ostatními jednotkami, všiml jsem si, že se náš útvar dostal na levém křídle mimo linii harcovníků. Nabídl jsem tedy generálovi, aby mě s několika ostrostřelci poslal prodloužit jejich rojnici. Souhlasil, načež mi poskytl dva důstojníky a šedesátku vojáků. Jen co jsem je všechny rozmístil, jeden z našich důstojníků, Chruščev, schytal zranění a hned vzápětí jsem obdržel rozkaz k ústupu, jelikož naše pravé křídlo manévrovalo proti Giesshübelu [Berggiesshübel]. Můj ústup kryla eskadrona tatarských hulánů. Zdolal jsem kopec a zjistil, že naše divize je už velmi daleko. Spěchal jsem tedy za ní. Ve stejné době již Francouzi od generála Vandamma obsadili Berggiesshübel a několik dalších míst podél teplické silnice. Několik batalionů bylo posláno různými směry, aby Francouze zahnaly a umožnily divizi volný průchod. Shromáždil jsem zbytky 3. batalionu, který po jednom takovém střetu utrpěl velké ztráty na životech. Jeden batalion Preobraženců zaútočil na Berggiesshübel a dva bataliony Semjonovců vtrhly do Hellendorfu. Divize byla celou tu dobu v pohybu a teprve v deset hodin večer dorazila do Petrovic [Peterswalde], kde zaujala pozice, jelikož se už mezi ní a Teplicemi nenacházeli žádní jiní Francouzi. Ostatní jednotky, které v průběhu dne vedly osamocený boj, se koncentrovaly na témže místě. Tma usnadňovala jejich ústup.

Náprsní připínací kříž

Semjonovského gardového pluku osobní stráže

   17. [29.] srpna, neděle – bitva o Chlumec [Kulm]. Francouzi zaútočili na naše předsunutá postavení. Rozděleni do kolon po batalionech jsme za úsvitu ústoupili z chlumeckých výšin a zastavili se až na přístupu do údolí [Chomutovsko-teplická pánev], opřeni levým křídlem o zalesněné kopce. Zde jsme vyslechli rozkaz udržet pozice a neustoupit byť o jediný krok, dokud nám od Teplic nepříspěchá na pomoc Hlavní [Česká] armáda, jež selhala u Drážďan. Leč, splnit takový úkol nebylo nijak jednoduché. Pouštěli jsme se do křížku s generálem Vandammem, jenž disponoval 40 000 muži, zatímco naše posily, které nám byly přislíbeny, nemohly dorazit včas, jelikož sami čelily útokům vítězstvím opojeného nepřítele a k tomu ještě musely přejít Krušné hory [Erzgebirge], oddělující Sasko od Čech. 2. sbor, který již prodělal pětidenní přímé boje, měl nedostatek lidí; naše divize, složená ze čtyř pluků, utrpěla rovněž těžké ztráty. Naše celkové síly nepřesáhly počet 10 000 mužů.[11]

    Navzdory obtížím jsme okamžitě přikročili k útoku. Naše čelní řada se postavila tváří k nepříteli a vrhla se na Francouze, jakmile se tito vynořili z úzké soutěsky, jež ústí do chlumeckého údolí. V době, kdy byl na náš útok[12] zcela nepřipravený francouzský předvoj přemožen a zahnán na útěk, nacházela se ještě většina Vandammových sil v úzkém průsmyku. V témže okamžiku obsadili gardoví myslivci les, nacházející se nalevo od nás a s obvyklou statečností napadli nepřátelské voltižéry. Zpočátku si sice vydobili převahu, avšak navzdory své statečnosti byli nepřáteskou přesilou donuceni k ústupu. 3. batalion Semjonovců, stojící v druhé linii, jim byl poslán na pomoc, vkročil do lesa a vyhnal Francouze za mlýn [dnes již neexistující Glöckerův mlýn], který předtím obsadili. Francouzští voltižéři se však snažili obejít naše levé křídlo a urvat vrcholek blízkého kopce, proto do lesa vstoupila 1. [granátnická] rota Semjonovců Jeho veličenstva a kolem dvanácté hodiny opět nastolila rovnováhu, takže se 3. batalion mohl stáhnout do  záložního postavení na okraji lesa.

    Francouzi se mezitím probrali z počátečního překvapení. Téměř všechny jejich síly již opustily průsmyk a tak s přesilou zaútočili na střed našeho postavení. Od tohoto okamžiku byla do bitvy vtažena veškerá naše pěchota. Rezervu tvořily toliko dvě gardové roty Jeho veličenstva – jedna od Preobraženců a jedna od Semjonovců. Kavalergardský a Gardový jezdecký pluk, které mezitím dorazily, zaujali postavení na krajním levém boku, za úvozem, který jediný chránil tuto část. Byl to kritický moment.

    Navzdory naší heroické obraně začínali mít Francouzi navrch a myslivci ustupovali po celé délce linie. Nepřítel obsadil několik vesnic, které se rozkládaly na našem středu a postupoval všude, kromě lesa, v němž uspěl jen částečně. V ten moment dorazil na bojiště generál Diebitch[13] a přivedl s sebou několik eskadron gardových hulánů a dragounů, kteří na nepřátelské kolony zaútočili s nebývalou rychlostí. Francouzi začali prchat, načež se naše pěchota vydala okamžitě útočit. To byl první příznak budoucího kolapsu nepřátelské armády, která se stáhla do obrany a po zbytek dne již neměla více odvahy zaútočit.

    V lese, na levém křídle naší obrany, se nepříteli opět podařilo obsadit mlýn; se dvěma rotami od 3. batalionu jsem byl myslivcům opět poslán na pomoc, abychom mlýn dobyli nazpět. Při ztrátě několika důstojníků jsme okamžitě uspěli.[14]

    Bylo šest hodin, v lese jsem ale zůstával až do desáté hodiny večer. S vyjímkou několika pro zábavu vypálených ran, již Francouzi neprojevovali zájem podniknout cokoliv vážného. Naše první posily přišli s generálem Pyšnickým[15]. Přivedl několik batalionů pěchoty a 3. [granátnický] sbor[16], které mě vystřídaly v lese. Připojil jsem se ke svému  batalionu, který se spolu se zbytkem divize stahoval na nocleh do Soběchleb.

 

Výjev z bitvy u Chlumce a Přestanova podle Gottfrieda Willewaldea (1886)

    18. [30.] srpna, pondělí – za úsvitu bylo slyšet nové výstřely. 3. sbor tvořil první linii, 1. gardová divize byla ve druhé linii. Kolem 10. hodiny dorazila na bojiště 2. gardová divize. Byl jsem nadšený, že vidím svého bratra Nikolaje. Téměř ve stejné chvíli se objevila také maďarská pěchota.[17] 3. sbor napadl Francouze, kteří kolem poledne začali prchat.[18] Jezdectvo je pronásledovalo. Do našich rukou padl generál Vandamme, 80 děl a mnoho zajatců.[19] Vítězství bylo úplné. Ulehli jsme přímo na bojišti.

    19.[31.] srpna, úterý – náš sbor se během rána shromáždil a následně se přemístil do Teplic, kde se rozložil. Car a pruský král jsou tu rovněž.

    20. srpna [1. září], středa – na oslavu vítězství, dosaženého u Chlumce, jsme sloužili Te Deum. Při té příležitosti stál celý náš sbor ve zbrani a po skončení bohoslužby vykonal před panovníky slavnostní přehlídku.

    Náš pluk utrpěl natolik vážné ztráty[20], že namísto tří, jsme byli schopni postavit pouhé dva prapory. Všichni byli překvapeni dechberoucím vzhledem našich jednotek – vypadaly doopravdy bezvadně, jako kdyby se nacházely v Petrohradu [Sankt-Petěrburg]. Po slavnostní přehlídce se naše jednotky vracely do svých pozic. V této době jsem oplatil návštěvu hraběti Arakčejevovi[21], který taktéž pobýval v Teplicích.

    21. srpna [2. září], čtvrtek – katolická mše. Dvě rakouské divize vykonaly před panovníky slavnostní přehlídku.

Bohoslužba, konaná dne 2. září u Teplic, za vítězství spojeneckých vojsk u Chlumce - reprodukce dobové kresby ze sbírky teplického klenotníka Dasche, zakomponovaná do knihy „Illustrierte Geschichte der Befreiungskriege 1813-1815“ z roku 1913. Kniha se nachází ve fondech knihovny městského muzea v Ústí nad Labem.

    22. srpna [3. září], pátek – přehlídka dělostřelectva.

    23. srpna [4. září], sobota – přehlídka jezdectva, které jsem se rovněž osobně zúčastnil. Nešlo si nepovšimnout převahy ruských a pruských vojsk nad rakouskými.

    24. srpna [5. září], neděle – konala se slavnostní mše našeho sboru. Obřadní místo bylo zřízeno ve stanu. Car a pruský král byli přítomni.

    25. srpna [6. září], pondělí – celý sbor se přesouval do Soběchleb; náš pluk ale nadále zůstával na ubykaci v Teplicích, kde se doposud zdržoval i carův hlavní stan.

    27. srpna [8. září], středa – náš prapor zajišťoval osobní stráž v Teplicích. Jako velitel carovy ochranky jsem vykonával 24 hodinovou službu.

    29. srpna [10. září], pátek – sbor generála Wittgensteina postoupil k Pirně, kde narazil na celou Napoleonovu armádu, načež byl donucen stáhnout se opět k Chlumci; ke čtvrté hodině odpolední jsme zaslechli palbu z děl a mušket. K večeru se náš pluk přesouval k Soběchlebům, než jsme tam však stihli dorazit, obdrželi jsme rozkaz se otočit a obnovit naši pozici v Teplicích. Museli jsme setrvat v bojové pohotovsti, jelikož nepřátelská pěchota pronikala podél horského hřebene, který se nacházel nalevo od nás.

    30. srpna [11. září], sobota – Francouzi ustoupili během noci. Všichni důstojníci pluku se ráno shromáždili v Teplicích, aby carovi blahopřáli k jeho svátku. Při této příležitosti se  večer v táboře konala bohoslužba. Při té příležitosti připnul generál Miloradovič k našim současným zástavám Svatojířské [Georgijevské] stuhy a to do té doby, než obdržíme Svatojířské prapory, které nám [pluku] byly uděleny za bitvu u Chlumce[22].

    Dostal jsem dopis z Petrohradu. Byl jsem napětím úplně bez sebe, jelikož tomu bylo už velmi dávno, kdy jsem od někoho naposledy obdržel psaní. Nepřátelský ústup v nás oživil naději na poklidný spánek, jenže v osm hodin večer byl v lesích zpozorován nějaký pohyb, a následně byly vydány rozkazy ke zdvojení předsunutých hlídek a k nocování v úplné výstroji a se zbraní v ruce.

    Naše pluky byly rozmístěny v okolí Teplic. Ostraha hlídala hlavní stan našeho panovníka a pruského krále, přičemž se o tyto povinnosti dělily s pruskou gardou. Rakouského císaře celou dobu obklopovali jen rakouští granátníci.

Vojín Semjonovského gardového pluku osobní stráže, 1812-1816

    31. srpna [12. září], neděle – přes všechny obtíže předešlého dne, jsme prožili vcelku  klidnou noc. Ve čtyři hodiny odpoledne naše dělostřelecká baterie v Soběchlebech náhle zahájila palbu a vbrzku ji následovaly i prapory v první linii. Aniž bychom tušili, co se opravdu děje, byli jsme v mžiku přesvědčeni, že je na spadnutí další bitva. Brzy jsme však obdrželi zprávu, že se jednalo o salvu na počest vítězství, vybojovaného nad Francouzi u Wittenbergu [dne 6. září u Dennewitz] švédským následníkem trůnu [Bernadotte]. Do rukou vítěze padlo kolem 8 000 zajatců a 60 děl. Přirozeně jsme si takovou příležitost nemohli nechat ujít a sdělili tytéž zprávy i Francouzům v postaveních před námi: poslali jsme k nim parlamentáře, aby se neznepokojovali, pokud uslyší další palbu. […] Nalevo od nás, na zalesněném kopci, jsme k večeru zaslechli střelbu z pušek, nic víc jsme si z toho ale nedělali.

    3. [15.] září, středa – jako velitel ochranky jsem na 24 hodin odcestoval do Teplic, kde jsem využil pohostinnosti Lamsdorfa - křídelního pobočníka Jeho veličenstva a mého starého přítele[23].

    Ve službě jsme vždy večeřeli s velitelem paláce, nikdy nám však k tomu nebyla vyčleněna žádná místnost. Naším útočištěm se tak často stávala strážnice. Občas se nám ale podařilo najít místo u našich známých přímo v prostorách velitelství. Večeře s palácovým velitelem byla vždy potěšující, neboť jsme se pokaždé dobře najedli a od mnoha vysoce postavených lidí, kteří stolovali s námi, jsme se dozvídali nejnovější zprávy. Císař obvykle jedl s hrabětem Arakčejevem a hrabětem Tolstým, zbytek jeho doprovodu obvykle jedl s palácovým velitelem. Během jedné z takových večeří jsem se setkal se slavným přeběhlíkem generálem Jomini.[24] Car ho jmenoval svým generálním pobočníkem, nesvěřil mu však žádné velení. Jomini prohlašoval, že Napoleonova armáda je přeplněna zloději a nikdo si nedokáže představit, jakých rozměrů dosáhl zmatek, který ji postihl.

    4. [16.] září, čtvrtek – spal jsem jako zabitý až do sedmi hodin ráno. Lamsdorfův apartmán je nesrovnatelně pohodlnější než stan, do něhož jsem se měl vrátit, jakmile došlo na prostřídání stráží.

    5. [17.] září, pátek – po obědě jsem se vydal podívat na Nikolaje. Tito páni [od Litevského gardového pluku] byli rozmístěni mezi Teplicemi a Soběchleby. Obdrželi  rozkaz k bojové pohotovosti, my v Teplicích jsme však o takových příkazech neměli tušení. Palba děl se neustále přibližovala, což dávalo tušit, že náš předvoj ustupuje. Po návratu do tábora jsem však zjistil, že naše vojska ukořistila 12 děl a 2 000 francouzských zajatců. Zajatý generál[25] nám sdělil, že nás zítra napadnou dva [armádní] sbory.

    6. [18.] září, sobota – během sobotní noci se rakouské a pruské jednotky vydaly vpřed  a bez jakéhokoliv zaváhání se nad ránem postavily do přední linie. Kolem deváté hodiny napadl nepřítel Hellendorf, ale již v poledne byla vesnice opět v rukou našich jednotek, které se zde bez problémů udržely po zbytek dne.

    7. [19.] září, neděle – jakožto dozorčí důstojník jsem strávil celý den v Teplicích. Francouzi ustoupili za Petrovice. Náš předvoj, aby nebyl napaden ze zálohy, neměl vycházet příliš dopředu. V noci jsem se jel podívat na Puškina a Zybina.

    8. [20.] září, pondělí – přijal jsem pozvání svých hostitelů, abych s nimi strávil i příští noc.

    9. [21.] září, úterý – moji spolubydlící, Brinken a Chrapovitskij[26], objevili za našim táborem rozlehlou zemědělskou usedlost. Byla opuštěná, a tak se v ní usadili. Po návratu z města jsem se k nim připojil.

    Generál Moreau, který ztratil obě nohy v bitvě o Drážďany, zemřel v Praze.[27]

    Měl jsem možnost nahlédnout do několika dopisů, zadržených Francouzům během nedávné doby. Všemi prostupuje zmatek a beznaděj, jež opanovaly Napoleonovu armádu.

    10. [22.] září, středa – před obědem jsem odjel do Kamenných lázní [Steinbad], poblíž Teplic. [Termální] voda je zde stejně dobrá jako ve městě a já si v ní dosyta užíval   plavání.

    11. [23.] září, čtvrtek – večeřel jsem u Zybina v Teplicích. Na ulici jsem potkal hraběte Arakčejeveva, který mi sdělil, zřejmě proto, aby mi udělal radost, že 15. [27. září] obdržím za svou chrabrost u Chlumce “Zlatou zbraň”. Generál Poťjomkin[28] mi již dříve přislíbil, že mi zařídí “Zlatou zbraň” a nadto ještě 2 000 rublů výsluhy a nyní jsem se doslechl, že to bude pouze věcný dar. Velmi mě to rozlobilo[29], obzvláště pokud byli na stejné vyznamenání doporučeni i mladí důstojníci, podporučíci, kteří si ke střelnému prachu dosud ani nečichli, a také proto, že plukovník Nabokov[30], o pouhý jeden rok služebně starší důstojník, byl jmenován do hodnosti generálmajora. Taková nespravedlnost se mě hluboce dotkla.

 

Vojíni pomocných oddílů u Preobraženského a

Semjonovského gardového pluku osobní stráže, 1812-1817

    12. [24.] září, pátek – navzdory svému zklamání jsem se dobře vyspal a probudil se  veselý. Všichni moji druzi si dobře vybavují, jak jsem si [u Zehistu a Chlumce] plnil povinnosti a jsou toho názoru, že se mnou bylo naloženo nespravedlivě. Je to pro mě veliká pocta, větší než jakýkoliv jiný řád. Taková podpora mi umožnila obnovit vnitřní klid a navrátit dobrou náladu.  

    14. [26.] září, neděle – byl jsem v Teplicích. Hrabě Arakčejev mě požádal, abych zůstal na večeři; byla to neobyčejná laskavost. Byli jsem tam je tři: hrabě, jeho ošetřující lékař a já. Nepochybně šlo o projev přátelství.

    15. [27.] září, pondělí – den byl zahájen slavnostní bohoslužbou v kostele. Car a pruský král se jí rovněž zúčastnili. Po ukončení jsem vyhledal bratra Nikolaje, abychom spolu zašli na slavnostní oběd, který na počest pruské pěší gardy uspořádala naše gardová pěchota. Hostina probíhala ve velké budově, postavené výhradně jen pro tuto příležitost. Oslavu svou přítomností poctili nejen car a pruský král, ale také mladá knížata a celý panovnický doprovod. Naše přátelství s Prusy rostlo a sílilo, nepředvídatelná nehoda však celou událost málem zastínila. V sousední budově propukl požár, a to právě v okamžiku, kdy naši vznešení hosté stolovali. Naší jedinou starosí byla ochrana pomazaných hlav a jakmile byli tito mimo nebezpečí, hnali jsme se zpátky a snažili se zachránit jídlo, které se nacházelo v kuchyňi v hořícím domě. Vše nakonec dopadlo podle našich přání. Budova byla požárem nedotčena a většina lahůdek byla zachráněna. Když naši čestní hosté odjeli a my směli opět zasednout ke stolům, vzápětí nám došlo, že zatímco jsme se starali o jejich bezpečí, nechali jsme jim napospas naše vlastní jídlo a museli se tedy spokojit s poněkud chudším obědem. Domů jsem se vrátil v sedm hodin večer.

    16. [28.] září, úterý – hovoří se o blížícím se odsunu, nepadly ale žádné pokyny, proto jsem využil příležitosti a ještě jednou se vykoupal v Kamenných lázních.

    17. [29.] září, středa – příkaz k odsunu byl vydán dnes ráno, vzápětí byl ale odvolán.

    18. [30.] září, čtvrtek – po měsíční pauze konečně rušíme tábor a odcházíme. Car vykonal revizi v Soběchlebech, a posléze i našeho regimentu v Teplicích. Ke sboru jsme se připojili během odpoledne, právě když procházel Teplicemi a pokračoval přes Duchcov do Mostu, kde jsme se utábořili.

    19.-22. září [1.-4. října], pátek až pondělí – zůstáváme na stejném místě, kvůli mokrému počasí trávíme veškerý čas uvnitř stanu.

    23. září [5. října], úterý – náš sbor vypochodoval v devět hodin ráno a z Mostu zamířil do Chomutova [Komotau]. Blátivá cesta a déšť učinily tento den nesnesitelným, a aby toho nebylo málo, po celou tu dobu jsme museli zůstat v bojové pohotovosti, což nás udržovalo v neustálém napětí.

    24.-26. září [6.-8. října], středa až pátek – v táboře poblíž Chomutova nás začínala sžírat veliká nejistota. Několikrát nám bylo sděleno, abychom se připravili k odchodu. Po zdravém úsudku bylo nakonec rozhodnuto, že už nás nechají na pokoji. V modlitbách jsme velebili generála Blüchera za jeho vítězství, jehož dosáhl mezi Torgau a Wittenbergem, kde se svojí Slezskou armádou vypudil Francouze na levý břeh Labe.[31]

    27. září [9. října], sobota – náš sbor vyrazil v pět hodin ráno a přes Horu Sv. Šebestiána [Sebastiansberg] se ubíral k Marienbergu, kde jsme se utábořili. Počasí bylo příšerné. Potřetí jsme vstupovali do Saska.

Poznámky:

---

[1] Na základě porovnání všech v textu předložených délkových údajů s mapovými podklady, lze autorem udávanou délkovou míru označit jako míli “vídeňskou” (často označovanou také jako “poštovní” = asi 7,59 km), a nebo mílí “českou” (asi 7,53 km); ani v jednom případě se nemůže jednat o míli (verstu = asi 1,07 km) “ruskou”, jíž obvykle používají jiní ruští pamětníci napoleonských válek.

[2] Pavel Petrovič Svinin (1787-1839), ruský diplomat, později známý malíř a spisovatel. Od roku 1811 byl členem ruské diplomatické mise ve Spojených státech amerických. Zpět do Evropy se vrátil v polovině roku 1813. Je autorem mnoha známých krajinomaleb, zejména z období svého pobytu za Atlantikem a rovněž zakladatelem časopisu “Отечественные записки” (Otěčestvěnnye zapísky = Vlastenecké příspěvky).

[3] Pravděpodobně se jedná o poručíka Grigorije Andrejeviče Fenše (1789-1867), a nebo o jeho bratra, štábního kapitána Vasilije Andrejeviče Fenše (?-?). Oba později dosáhli generálských hodností.    

[4] Poručík Alexandr Grigorjevič Glazenap (?-?).

[5] Plukovní svátek Preobraženského gardového pluku osobní stráže, jak zní úplný název této carské elitní jednotky, připadal na den Proměnění Páně.  

[6] 1. gardovou pěší divizi generálmajora Gregorije Vladimiroviče Rosena III. (1782-1841) tvořil Preobraženský, Semjonovský, Izmajlovský a Gardový myslivecký pluk osobní stráže, a rovněž  prapor gardové ekvipáže. 2. gardovou pěší divizi generálmajora Ivana Fedoroviče Udoma I. (1768-1821) tvořil Litevský, Gardový granátnický, Pavlovský granátnický a Finský pluk osobní stráže, a rovněž Gardový sapérský prapor.

[7] Nikolaj Nikolajevič Puščin (1792-1848), toho času poručík Litevského gardového pluku osobní stráže; v roce 1847 obdržel hodnost generálporučíka.

[8] Zde by se mohlo jednat o některého z celkem tří Musin-Puškinů, vedených ve stejné době na soupisce Izmajlovského gardového pluku osobní stráže, jmenovitě pak o plukovníka Ivana Klauděviče Musin-Puškina (1781-1822), v bitvě u Chlumce zraněného na hlavě a 27. září 1813 povýšeného na generálmajora, dále o kapitána Ivana Petroviče Musin-Puškina (?-?) a o poručíka Sergeje Petroviče Musin-Puškina (?-?).

[9] V čele tohoto pěšího sboru stál carův bratranec - würtemberský princ a později nedoceněný hrdina bojů u Chlumce a Přestanova, Eugen Friedrich Karl Paul Ludwig von Würtemberg (1788-1857).

[10] Generálporučík Alexandr Ivanovič Ostermann-Tolstoj (1771-1857) přišel během prvního dne bojů u Chlumce a Přestanova o levou paži. Z pohledu carských panovníků to byl muž názorově velmi komplikovaný; po sporech s carem Mikulášem I. opustil vlast a žil ve Švýcarsku, kde později zemřel.

[11] Ruské síly jsou v tomto případě odhadovány na 14-16 000 mužů, síly Francouzů v odhadech kolísají mezi 35-40 000 muži, papírově tak Rusové čelili přesile minimálně dva na jednoho.

[12] Předvoj Vandammova uskupení tvořila 2. brigáda generála Heinricha knížete Reuss zu Köstritz (1784-1813), jež ale tabulkově náležela k 5. divizi od II. armádního sboru maršála Victora. V krvavých bojích u Stradova již této brigádě velel Vandammův náčelník štábu brigádní generál Jean Revest (1773-1845), který u Hellendorfu smrtelně zraněného generála Reusse dočasně nahradil. 

[13] Johann Karl Friedrich Anton hrabě von Diebitsch und Narden (1785-1831), původem slezský aristokrat, který již v mládí vstoupil do carských služeb. V Rusku je znám spíše jako Ivan Ivanovič Dibič, s přídomkem „Zabalkanskij“, který obdržel za své úspěšné vojenské operace v balkánských horách v době rusko-turecké války 1828-1829.

[14] Podle několika dobových ruských relací neměli Puščinovi vojáci v sumkách jediný náboj, přičemž Glöckerův (nebo Klöckerův) mlýn vzali útokem údajně jen s nasazenými bodáky.

 

Glöckerův mlýn v plamenech dne 30.8.1813 – ilustrace z knihy Dr. Fr. Förstera „Geschichte der Befreiungs-Kriege 1813, 1814, 1815“ z roku 1857.

[15] Generálmajor Dmitrij Iljič Pyšnickij (1764-1844), velitel 4. pěchotní divize.

[16]  V čele tohoto sboru stál obránce tzv. Velké reduty od Borodina generálporučík Nikolaj Nikolajevič Rajevský (1771-1829).

[17]  Autor má zřejmě na mysli 1. záložní divizi rakouského podmaršálka Vinzenze Ferreria Friedricha svobodného pána von Bianchi (1768-1855).

[18]  Bitvu fakticky rozhodl až příchod 2. pruského sboru generálporučíka Friedricha Emila Ferdinanda Heinricha Kleista (1762-1823), jenž tvořil pruský kontingent České armády, a který příchodem od Nakléřova (Nollendorf) završil obklíčení Vandammových sil. Fancouzský vrchní velitel, jak vyplývá z jeho korespondence, kterou v roce 1826 vedl s někdejším Napoleonovým osobním tajemníkem Hugues-Bernardem Maretem, vévodou z Bassana (1763-1839), v tomto okamžiku projevil velkou dávku odvahy a osobně organizoval obranu proti dotírajícím Rusům zpředu a Rakušanům z levého boku. Zároveň se osobně podílel na útocích ve vlastním týlu, kterými se pokoušel rozrazit pruské šiky a umožnit tak francouzskému jezdectvu a pěchotě uniknout k saským hranicím.

[19]  Kromě vrchního velitele Vandamma padlo do zajetí údajně dalších pět francouzských generálů,  jiní dva byli zabiti a další zemřel na následky svých zranění o několik měsíců později. Francouzi přišli o celkem 5-6 000 zabitých a zraněných mužů, dále 7-13 000 zajatých, 81 děl, veškerý trén, včetně 200 muničních vozů, dva orly a tři další prapory.

[20] Semjonovský gardový pluk osobní stráže utrpěl v bitvě u Chlumce ztráty přibližně 900 zabitých a zraněných mužů.

[21] Generál dělostřelectva Alexej Andrejevič Arakčejev (1769-1834) je znám jako významný reformátor ruského dělostřelectva v období po slavkovské porážce, dlouholetý inspektor dělostřelectva a pěchoty, ministr války a budoucí stínový vládce ruského impéria. V letech 1813-1814 byl hlavou Oddělení vojenských záležitostí.

[22] Pamětní nápis na praporu obsahuje následující text: “За оказанные подвиги в сражении 17 августа 1813 года при Кульме” (Za okazánnye podvigi v sražénii 17 ávgusta 1813 góda pri Kulmě = Za prokázané hrdinské činy v bitvě u Chlumce 17. srpna 1813).

[23] Plukovník Jakov Matvějevič Lamsdorf (1784-1835), někdejší důstojník Semjonovského gardového pluku osobní stráže, generálmajor od roku 1816.

[24] Brigádní generál Antoine-Henri Jomini (1779-1869), baron francouzského císařství a štábní důstojník s dlouholetými zkušenostmi. Na ruské straně obdržel hodnost generálporučíka. Během své dlouhé kariéry se etabloval jako jeden z nejvlivnějších vojenských teoretiků, jehož práce jsou dodnes podrobně studovány.

[25] Téhož dne byl u Varvažova zajat francouzský brigádní generál Charles-Auguste Creutzer (1780-1832), velitel 2. brigády Mouton-Duvernetovy 42. divize od Saint-Cyrova XIV. sboru. Generál Creutzer se v řadách 42. divize zúčastnil již první bitvy u Chlumce, svedené ve dnech 29.-30. srpna 1813. S odřadem pěchoty, jezdectva a dvou děl měl tehdy obsadit nedaleké město Ústí nad Labem (Aussig), kde následně vymáhal válečné kontribuce. Po zprávě o porážce Vandammova sboru se Creuzerovi Francouzi pokusili město zapálit a kolem páté odpolední se už oklikou přes Čermnou (Leukersdorf), Jílové (Eulau) a Libouchec (Königswald) spořádaně stahovali k saským hranicím, kde se promíchali s jinými prchajícími jednotkami. Ještě předtím je ale u Libouchce a u Tisé (Tyssa) napadl major Simonyi se třemi stovkami husarů od 4. husarského pluku (Hessen-Homburg) a připravil je o 117 zajatců, včetně 2 důstojníků a 14 koní; vozy napěchované potravinami a cestou zabavený dobytek zde Francouzi museli ponechat. 

Jedna z nejčastěji předkládaných kreseb, vztažených k obsazení města Ústí nad Labem Francouzi, znázorňuje smrt rakouského dragouna Friedricha Jordana u Drážďanské (Horní) městské brány dne 30. srpna 1813. Malba Konrada Tschochnera, pořízená podle původního střeleckého terče z roku 1902, pochází ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem. Foto: Mgr. Jiří Preclík.

[26] Štábní kapitán Christofer Alexandrovič Brinken (?-?) a poručík Pavel Ivanovič Chrapovickij (?-1813).

[27] Jean Victor Moreau (*1763) zemřel v noci z 1. na 2. září 1813 v Lounech (Laun).  

[28] Generálmajor Jakov Alexejevič Poťjomkin (1781-1831), v letech 1812-1820 velitel Semjonovského gardového pluku osobní stráže.

[29] Vyznamenání za chrabrost – věcný dar v podobě “Zlaté (chladné) zbraně” (bez briliantů), zpravidla se jednalo o meč, šavli nebo dýku, se udělovalo důstojníkům do hodnosti kapitána. Pavel Puščin měl ve stejné době již hodnost plukovníka, odtud tedy zřejmě pramenil velitelův nedodržený příslib peněžního dorovnání odměny a Puščinovo následné rozhořčení. 

[30] Plukovník Ivan Alexandrovič Nabokov (1787-1852) se vyznamenal již v bojích před Pirnou, kde se v čele čtyř rot třetího praporu zmocnil vesnice Zehist a udržel ji pod náporem mnohem silnějších Francouzů; u Chlumce byl zraněn kulkou do levé paže. Svou “Zlatou zbraň” si Nabokov vysloužil o šest let dříve, v bitvě u Friedlandu.

[31] Šlo o strategický přechod Labe na jeho levý břeh u Wartenburgu, v němž se zaskvěl pruský sbor generálporučíka Johanna Davida Ludwiga hraběte Yorcka (1759-1830), který za něj od pruského krále v roce 1814 obdržel přídomek „von Wartenburg“.