úterý 15. října 2013

BITVA NÁRODŮ V OBRAZECH


Následujících pár obrazů, připomínajících bitvu u Lipska, od níž nás dělí dvě stě let, jsem opatřil texty ze svých knih či dodatečnými komentáři, které se k namalovanému výjevu vztahují. Předpokládám, že leckteré vyobrazení patří k pramálo známým.


Murat u Liebertwolkwitz (Knötel)
Příliš nápadný maršál Joachim Murat, jinak neapolský král, málem v jezdeckém střetu u Liebertwolkwitz (14. října 1813) doplatil na příslovečnou statečnost a marnivost. Několik pruských důstojníků se probojovalo až k němu a pokusilo se jej zajmout.
            „Není jisté, zda to byl Leutnant von Lippe od Neumarktských dragounů, nebo major von Bredow od Braniborských kyrysníků, kdo Murata vyzval, aby se vzdal. Mnozí říkají, že ten muž měl přilbu, v tom případě by to byl Bredow, jiní trvají na Leutnantu von Lippem od dragounů. Ten v honbě za prchajícím nepřítelem dojel k levému boku neapolského krále a zvolal na něj: ,Stát, králi!῾ V té chvíli králův podkoní, který vše pak vyprávěl, bodl statečného důstojníka do boku kordem a zabil jej,“ vyprávěl hrabě von Graffon.
Ono pověstné „Halt, König, halt!“ však podle jiných nezvolal ani Guido von der Lippe, ani von Bredow, ale major von Waldow, nebo Rittmeister von Waldow, či Leutnant Richthofen, všichni od 1. pluku Neumärkische Dragoner. Nikdo z oné pětice však boj nepřežil, aby mohl vydat svědectví. 
            Francouzští dragouni se před námi stahovali klusem, pak přešli do cvalu, stále však v dobré formaci. Co chvíli jsme slyšeli, jak důstojníci křičí: ,Sevřete řady´, přičemž jeli vskutku tak navzájem sevřeni, že jsme je zpočátku nemohli rozrazit...,“  konstatoval von Graffon.
Bitva u Lipska (Villevalde)
 „Chrabří vojáci! Došli jsme k rozhodující chvíli svaté války, udeřila hodina rozhodnutí, připravte se k boji! Pouto, které všechny bojující národy spojuje ve společné věci, musí přinést na bojišti úspěch. Rusové! Prusové! Rakušané! Vy všichni bojujete za spravedlivou věc, za svobodu vaší země, za nesmrtelnost svého jména! Jeden za všechny, všichni za jednoho! S tímto mohutným a mocným pokřikem musíme zahájit svatý boj. V to věřte a vítězství bude vaše!“ (Proklamace knížete Karla Filipa Schwarzenberga k České armádě).
Bitva u Lipska (Ivanovič)
 Tři spojenečtí monarchové sledovali kolem půl desáté dopoledne 16. října, první den Bitvy národů, z kopce Wachtberg, jak princ Eugen Württemberský začíná rozvíjet útok. Bylo to v téže době, kdy Kleist postupoval na Markkleeberg a Gorčakov (2. kolona, tj. pravý Eugenův soused, k němuž se teprve dostaneme) začínal útočit na Liebertwolkwitz. Plukovník von Rebnitz postupoval se třemi ruskými a třemi pruskými prapory směrem k Wachau. Císař Francouzů, který byl od deváté hodiny ranní na Galgenbergu, přelétl očima postupující protivníky, spočinul na vyrovnané linii stovky děl a jako zkušený dělostřelec otevřel ústa, aby si chránil bubínky před třeskem první salvy, která měla každou vteřinu zadunět. Když zaduněla, bylo to, jako když se otevře nebe i peklo naráz.
„Obklopovaly nás hromový řev, třesoucí se zem, jiskry a plameny výstřelů ve vzduchu, střepiny svištící kolem, krev a smrt. V několika minutách bylo rozbito sedmnáct ruských a pět pruských děl. Plukovník von Reibnitz, který vedl první útok na Wachau, byl odražen a ošklivě raněn…,“ zapsal si do deníku neznámý ruský důstojník.
            Ke čtyřiadvaceti dělům, které princ měl, se připojilo dalších čtyřiadvacet děl ruských, francouzští dělostřelci však měli navrch jak palebnou silou, tak přesností. Třiadvacet  spojeneckých dvanáctiliberek bylo do jedenácté dopolední zničeno a zbylé se snažili dělostřelci co nejrychleji nakolesnit, aby z dosahu koncentrované palby ujeli.
 „Všechny nás pobijí, děla už couvají,“ vykřikl při tom pohledu generál kníže Šachovskoj, Eugen Württemberský však chladně opáčil:
„Všechno až zůstane okamžitě stát. Všichni, kdo se udrží na nohou, musí zůstat na svém místě!“   
            Jedna kule srazila pod princem koně a povalila i vedle něj stojícího dělostřeleckého plukovníka. Prince se zvedl ze země, plukovník, zasažený do břicha, však zůstal ležet a s posledními silami zasténal:
            „Vidíte, že tady se Abrahámovin nedožijeme!“
Poslední Poniatowského útok (Woodville)
 Kolem jedenácté dopoledne prvního dne bitvy posílila Poláky Semellova divize z Augereauova sboru a kníže Poniatowski se rozhodl přejít do protiútoku. Prostor mu k němu měl vytvořit Sokolnického 4. jezdecký sbor, který vyrazil tak, aby obchvatem napadl pravý bok brigády prince Augusta Pruského i Helfreichovu divizi. Polské kyrysníky 14. pluku, polské krakusy a francouzské dragouny nejprve zasáhla palba Kleistových děl, pak na ně dopadla mířená střelba pušek pruských Schützen a nakonec se proti nim vrhlo jezdectvo, brigáda generálmajora Levašova z Dukovy 3. kyrysnické divize, za níž následovali Lubenští husaři. Ruští kyrysníci se nesoustředili jen na protivníky v sedle, část se jich vrhla také na pěchotu, která postupovala za Sokolnického muži. Zaskočení pěšáci nestihli vytvořit čtverhrany a seky palašů nedokázali odvracet ničím jiným než mušketami, zdvihanými oběma rukama nad hlavu. Mnozí klesli k zemi s uťatým zápěstím a ti, kteří vyvázli jen s useknutými prsty, mohli mluvit o štěstí. Úspěch ruského protiútoku nevydržel dlouho, na scéně se objevilo Letortovo gardové jezdectvo (jízdní granátníci, bergští kopiníci) a Berckheimova 1. lehká jezdecká divize, před nimiž museli ruští kyrysníci i husaři zatroubit na ústup.
Jezdecký boj u Lipska, dobová litografie
 U vsi Cröbern (dnes neexistující, ležela jižně od Markkleebergu) překročily řeku první rakouské jednotky, které se mohutným obloukem a velmi neprůchodným terénem přesunovaly od dopoledne. Šlo o Nostitzovu jezdeckou divizi (pod velením barona von Klebelsberg), nejprve o kyrysnický pluk č. 5 Sommariva, který se okamžitě rozvinul do boje proti Berckheimovu lehkému jezdectvu, jemuž zase chvátal na pomoc saský kyrysnický pluk von Zastrow.
            „Když jsme Berckheima dostihli, jednotlivé eskadrony jeho mužů už byly promíchány s nepřítelem takovým způsobem, až se Rakušané ocitli severně od francouzských švališerů. My, Sasové, jsme dorazili v okamžiku, kdy Berckheim své lidi sešikoval, aby čelil stále rostoucímu nepřátelskému tlaku. Nedokázali obstát, třebaže prostovlasý Berckheim, ježto mu čísi sek srazil klobouk, vjel osobně do ohniska boje. Nakonec jej rostoucí proud uprchlíků, který se valil skrze i kolem nás, odnesl dozadu. Navzdory chaosu jsme stáli pevně a prosekávali se skrz Rakušany. My na ně zaútočili krátce předtím, Rakušané na nás těsně před útokem křičeli, ať k nim přejdeme, my ale nedbali. Jenže jich byla přesila a porazili nás...,“ vzpomínal jeden z důstojníků pluku.
Bránící se Korennoj (Babajev)
 Během bitvy byl 3. batalion ruského Finlandského pluku odříznut a přitlačen ke kamenné zdi. Granátník Leontij Korennoj tu s pár druhy zůstal, kryl ústup i odnos raněných a odmítal se vzdát, dokud nebyli ostatní v bezpečí. Bojoval na bodák o a poté kolbou, utržil osmnáct ran a byl Francouzi, kteří před jeho zmužilostí smekali, odnesen k ošetření. Uzdravil se a vrátil k pluku, který za Lipsko obdržel stříbrnou trubku a roku 1826 zástavu svatého Jiřího Vítězného.
Pruský útok u Möckern (Knötel?)
 „Rozvinuli jsme se do linie jako na přehlídce, avšak ve dvojřadu místo trojřadu, abychom vytvořili delší frontu, což bylo špatné znamení. Tiše jsem požádal Mutela, který třímal prapor, zdali by neměl s orlem ucouvnout poněkud dozadu, neboť sluneční záblesky jej nepříteli označují jako cíl, major ale co nejhlasitěji opáčil, že v takový den musí císařský orel zářit co nejjasněji. Ticho vzápětí vystřídal hřmot děl a palby z mušket. Naši jedinou baterii v okamžení smetla palba mohutného nepřátelského dělostřelectva a k dovršení neštěstí vzplanul muniční vůz naplněný granáty i dávkami střeliva, což rozsévalo smrt do všech stran. Přesila zatlačila naše ostrostřelce. Ve snaze přivítat kavalerii jsme se přeskupili z linie do těsné formace, třebaže kartáče vyorávaly v našich řadách stále hlubší brázdy. Přesto jsme stáli pevně v naději, že nám pomohou posily. Byla to marná naděje! Tak jsme tam stáli navzdory rostoucím ztrátám, působeným kartáči, v semknutých formacích po batalionech, což vytvářelo linii. Nedorazil k nám jediný rozkaz, neslyšeli jsme jediné velitelské slovo a měli jsme pocit, že nás na bojišti opustili. To lze vysvětlit skutečností, že maršál Marmont a generál Compans byli raněni. Nevím, zda generál Pelleport také, (...) později jsem zjistil, že pouhé škrábnutí využil jako záminku, aby hanebně vřavu opustil. (...) Major, který pluku velel, o sobě nedával vědět, bezpochyby proto, že z té vřavy oněměl. (...) Naše pozice se nedala udržet. Za dělostřelectvem, které na nás pálilo zblízka, čekaly impozantní masy jezdectva (...) připravené vrhnout se jako tygr na kořist. Naše kumpanie se rozkládaly stále víc a ještě před chvílí stmelené bataliony se měnily v beztvaré shluky, které pálily jen málo a na něž už neměli důstojníci vliv, třebaže tu sami zůstávali a ze všech sil zadržovali ustupující vojáky. Déle už to vskutku nemohlo vydržet. Pud sebezáchovy (...) se stal příliš silným. Muži se zlomili a prchali,“ takto nepateticky vzpomínal na závěr boje s Prusy u Möckern kapitán Jean-Louis Rieu, velitel jedné z kumpanií 1. pluku Artillerie de la Marine.
Ústup z Lipska, dobová litografie
 Napoleon opustil ležení a odejel do Lipska, do hostince Wappen von Preussen nedaleko Koňského trhu, kde ještě diktoval rozkazy administrativního charakteru Maretovi a Caulaincourtovi. Ústup z postavení měly napoleonské jednotky na jihu zahájit kolem druhé hodiny po půlnoci. Jednalo se o vyklizení Connewitz, Probstheidy a Stötteritz. Napoleon stanovil určité pořadí, po jednotkách, které už začaly Lipsko opouštět (Bertrandův sbor, Guilleminotova divize, Quienettova jezdecká brigáda, dvě Mortierovy divize mladé gardy a dvě lehké divize gardového jezdectva) měly následovat 1., 3. a 5. jezdecký sbor, stará garda (s výjimkou „cizinecké“ brigády Henriho Rottembourga), dvě Oudinotovy divize mladé gardy a 4. jezdecký sbor. Pak by přišly řada na Augereauův a Victorův sbor, Marmontův a Souhamův sbor. Velení zadnímu voji, posledním jednotkám, jež měly Lipsko vyklidit tak, aby nepřítele zdržely čtyřiadvacet hodin, svěřil Napoleon Macdonaldovi, kterému podřídil kromě jeho vlastního sboru Poniatowského polský sbor a Reynierův sbor (z nějž ovšem zbyla jen Durutteho divize). Maršál však dostal příslušný rozkaz (jakož i rozkaz k ústupu vůbec) až ráno a neměl šanci něco zorganizovat.
Bitba u Lipska, zobrazení boje před branami, dobová litografie
 „Jednotky, jež jsem měl po ruce k obraně města, sestávaly ze dvou batalionů Bádenců, jednoho italského batalionu a zhruba 1200 Sasů, avšak ti měli na starost ochranu vlastního monarchy. Když ráno devatenáctého obsadily VIII. a IX. sbor jakož i zbytky VII. sboru lipská předměstí, shromáždil jsem vše až na hrstku posádkové přední hlídky (jíž jsem poslal do zahrad mezi Pleissou a Elsterou) a vše jsem rozmístil do hlavních bran, postranních branek, ostatních vstupů a přilehlých domů. Halleskou bránu hlídalo 100 mužů, tak řečenou Hintertor, Grimmskou bránu, brány Peterstor a Rantädter dostaly po padesáti mužích. Italský prapor obsadil divadlo, ostatní jednotky byly umístěny v Pleissenburgu a dalších vhodných objektech. Všechny menší vchody byly zabarikádovány a zbytek brigády se stáhl na ulici k tržišti. Tak tedy byla celá slabá posádka rozvinuta k obraně. Neměla jediné dělo, jedinou redutu. Zabarikádované ulice a příkopy nezbývalo než hájit mušketami a bajonety. Nedostal jsem žádnou instrukci ohledně ústupové cesty či kde si mám zřídit poslední stanoviště...,“ napsal jednadvacetiletý bádenský generál hrabě Wilhelm Ludwig August von Hochberg, jeden z těch, kteří měli za cenu sebeobětování získat čas na vyklizení Lipska.
Výbuch mostu přes Pleissu, dobová litografie
 „Ruští myslivci od Sackenova sboru postupovali skrze Rosental k prázdnému Jakobskému špitálu a našli nepoškozenou pěší lávku přes Elsteru. Přešli přes ni a zaujali postavení severně od Ranstädter Steinweg proti Ranstädterskému mostu. Most ležel sotva dvacet kroků před nimi, spatřili proud uprchlíků na něm a vypálili do něj. Kaprál Lafontaine, sapérský poddůstojník pověřený demolicí, zapálil lunt probíhající pod mostem. Všechnu vřavu ústupu náhle přehlušila strašlivá exploze,“ vzpomínal maršál Marmont.
            „Výbuch byl tak mocný, že patnáct lidí, stojících zhruba sto kroků odtud v zahradě, padlo omráčeno a vrhlo je to notný kus cesty. Velké kamenné kvádry i mostní zábradlí byly vrženy dvě patra do výšky (...). Jeden francouzský generál vjížděl na most v tu chvíli, kdy vylétl do povětří. Padl s koněm roztržen vejpůl a jedna půlka těla zmizela v hlubinách, zatímco druhá půlka těla odlétla do sousední zahrady,“ napsal jeden anonymní svědek.
Poniatowsky v Pleisse těsně pořed smrtí, kresba neznámého autora
 „Jedni vyprávěli, že poté, co jej nepřítel přitiskl k řece, odkud nebylo úniku, řekl těm, co jej obklopovali: ,Pánové, tady musíme padnout se ctí.´ Dodávali, že hned poté proměnil heroická slova v čin a přeplaval navzdory zraněním, jež utržil v boji, ve kterém byl od rána, vody Pleissy. Nakonec jsme se dozvěděli, že statečný kníže hledal záchranu před neodvratným zajetím ve vlnách Elstery, do níž se vrhl, aniž dbal na protilehlý břeh, na nějž se nedalo vyšplhat, a zanedlouho klesl pod hladinu i s koněm,“ psal o smrti knížete a maršála císařství Józefa Poniatowského Napoleonův komoří Constant.
Kde a jak k tomu došlo? Macdonald viděl Poniatowského ještě živého na jihozápadním cípu starého města mezi hradbami nárožního Pleissenburg a Richters Garten, která ležela už za Pleissou. Dvě tisícovky Poláků tu vzorovaly u vnější brány Peterstor přesile Bennigsenových Rusů a Prusů i Bianchiho Rakušanů. Odtud Poláci ustupovali a po zprávě o zničení mostu utíkali úzkým prostorem mezi Pleissou a hradbami k severnímu Fleischerplatz, Poniatowski však s částí jezdců zamířil k západu, do zahrady Richters Garten, kudy se chtěl pokusit proniknout na Lindenau. Elstera jej zastavila a pruští myslivci, kteří do zahrady rovněž vnikli, zahájili po jezdci v příliš nápadné uniformě palbu. Podle některých svědectví jej pruská kulka zasáhla do prsou ve chvíli, kdy se vrhal s koněm do řeky v místech, v nichž se na protějším břehu tyčil malebný čínský altánek. Tělo našli 24. října kolem třetí odpoledne po několikadenním pátrání tři muži, rybáři Friedrich, Meissner a Volber, jimž pomáhala žena jménem Geselle Reichertová...
Schwarzenbergovo hlášení o vítězství (Krafft)
 Kníže Karel Filip Schwarzenberg, vrchní velitel sil protinapoleonské koalice, nehýřil vzletnými slovy, z listu, jež poslal manželce z Röthy 20. října, je cítit spíše únava a vědomí, že zápas zdaleka neskončil:
    „K tvým nohám kladu, moje Nani, svaté vavříny, jimiž mě Všemohoucí obdařil. Bůh požehnal našim zbraním, porážka nepřítele je bezpříkladná, nikdy jsem neviděl strašnější bojiště. Colloredo, Louis Liechtenstein, Bianchi, Hardegg a Nostic bojovali jako hrdinové, naše ztráty jsou velké, ale dá se říci, že nepřítel ztratil vše. Včera byl pronásledován čely všech armád, pokusil se některými troskami své armády udržet Lipsko, do něhož se vniklo ze všech stran. Do rukou spojenců padl král saský, generálové Reynier, Bertrand (bratr velitele IV. sboru), Lauriston a mnozí další, přes 200 děl a více než 800 muničních vozů, zavazadla a nesčíslně zajatců...“


Žádné komentáře: