Jeden
čtenář tohoto blogu mě před pár dny upozornil na neobvyklou novinku na našem
knižním trhu, na knihu Marie-Pierre Reyové TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812 (s podtitulem Napoleonův
vpád do Ruska v novém světle). Mám ji v ruce, zčásti jsme knihu
přečetl, zčásti v ní listuji a dovoluji si tvrdit, že už k ní mohu
cosi říci, byť to nebude úplně jednoduché.
Předně si nesmírně vážím, že
nakladatelství Pavel Dobrovský-BETA tuto moderní práci vydalo, neboť tak rychlá
reakce na novinku starou o něco víc než rok (kniha vyšla u Flammarionů v lednu
2012) není v našich podmínkách ani za mák obvyklá. Navíc ji vydalo
pečlivě, s atraktivním přebalem, na němž použilo výřez z Lejeunova plátna
bitvy u řeky Moskvy/Borodina, a překlad Lubomíra Kotačky také nemá chybu, je
skvělý stylisticky i faktograficky, což bývá nejednou, při přepisu
francouzských jmen (nebo zde zejména do francouzštiny převedených jmen ruských)
kámen úrazu (smekám před použitím českého překladu veršů L’Expiation Victora Huga z pera Hanuše Jelínka; netušil jsem,
že tato báseň česky existuje…). Takže ze všech výše uvedených pohledů bych knihu označil
na českém trhu jako POČIN.
Pokud jde o autorku (neboť se jedná
o ženu), je profesorkou ruské a sovětské historie na pařížské Sorbonně a má za
sebou monografii imperátora Alexandra I., zmíním-li to nejvýznamnější. Píše
svižně, velmi poutavým stylem se smyslem pro zkratku, neboť zhustit to
podstatné z velice komplikované kampaně 1812 s příčinami i následky na tři
sta padesát tiskových stran není nic jednoduchého, a text oživuje celou řadou
citací z diplomatických dokumentů, především však z memoárů a
korespondence těch, kteří ono tažení zažili nebo vedli Napoleonem i Alexandrem
počínaje a prostými vojáky konče (přičemž výňatky z pár stránek deníku
ruského vojáka-mužika jsou ojedinělé i jedinečné). Soupis použité literatury a
pramenů je úctyhodný, poznámkový aparát důkladný a rejstřík pro orientaci skvělý.
M.-P. Reyová v úvodu píše, že chce čtenáře přimět k novému pohledu v globálnější
perspektivě, přesahující specificky vojenské aspekty a zohledňující jak
francouzská, tak i ruská hlediska, která by
přitom tlumočila pocity vojáků i
civilistů, „vystavených tvrdé zkoušce“. Podtrhuje přitom svůj komparatistický
přístup, zohledňující pohled jedné i druhé strany, a trochu tak vytváří (doufejme,
že mimoděk) dojem, jako kdyby šlo (hlavně použitím ruských materiálů) o něco
ojedinělého. Nejde, jednostrannost pohledu už vyloučili mnozí, pokud zmíním příklady
posledních let, je tu na podobném konceptu stavěná kniha Adama Zamoyskiho 1812
Napoleon’s Fatal March on Moscow z roku 2005 (kterou Reyová cituje), na
spoustě ruských pramenů postavené dvě knihy Alexandera Mikaberidzeho (The
Battle of Borodino a The Battle of Berezina, obě z r. 2010), či nejnověji
Oleg Sokolov (Le Combat de deux Empires: La Russie d’Alexandre Ier
contre la France de Napoléon,1805–1812), s nímž ovšem pracovat nemohla,
neboť vyšel až v září 2012. Se
znalostí těchto knih musím říci, že mnoho nové k historii roku 1812 navzdory
tomu, co hlásá už francouzský podtitul, Reyová nepřinesla.
Původní francouzské vydání |
Vyčetl bych autorce i druhou (a
poslední) věc. V úvodu píše:
„Podle
mého názoru se však pozornost dějepisců [míněna
je i současná historiografie] až dosud příliš
soustřeďovala na jeho vojenské a strategické aspekty a zabývala se jimi ve
značně úzkém pojetí.“
Těžko to platí o některé z výše uvedených
novodobých knih, všechny si kladou podstatně hlubší cíle a geopolitické aspekty
vůbec nepomíjejí. Reyová jde naopak v nejedné pasáži opačnou cestou, a
třebaže se pustila do výsostně vojenské problematiky (čím jiným by polní tažení
bylo?), nechává se až příliš svést syrovostí i výmluvností pamětníků. Ve čtivosti
je to jen plus, avšak právě ve vojenských otázkách ne Její pasáže o napoleonské
či ruské armádě kloužou po povrchu a jádro či základní rozdíly (až na délku
služby a podmínky) zcela pomíjejí. Je to škoda, k francouzské armádě měla
skvělé věci (Grande Armée Olega
Sokolova, např.) a k ruské navíc analýzy mimořádně závažné i objevné (Mikaberidzeho
The Russian Officier Corps in the Revolutionary and Napoleonic Wars 1792–1815,
abych uvedl příklad za všechny). Nemocí mnoha akademických historiků, kteří do
vojenské historie zabrousí jaksi bokem, je, že z nějakého důvodu (asi
proto, že je to docela složité) neproniknou do vojenské podstaty, do principů
války, strategie či taktiky a podstatu bitvy (tedy dění v ní a smysl) pak
nepochopí. Reyová budí dojem, že se to stalo i jí, jinak by nenechala Augusta
de Caulaincourta dobýt Velkou redutu (čímž opakuje, podobně jako řada
francouzských historiků, jednu ze lží Napoleonových bulletinů), a zmínila by
vítězství Sasů. Těch příkladů by bylo víc a zamrzí, že při deklarovaném pohledu
obou stran jaksi pominula nefrancouzské části Velké armády, což je markantní
zejména u Bereziny, kterou vybojovali z převážné části právě „cizinci“, a
že mnoho nové historie navzdory už francouzskému podtitulu nepřinesla.
Obě výtky v předchozích odstavcích
nicméně berte jako recenzi historika k odborným aspektům, o nichž toho dost ví. Stále přitom
platí, že máte možnost získat velmi dobře napsanou knihu, která se čte jako
nejlepší literatura faktu, a že, pokud vás dané období zajímá, byste
prohloupili, kdybyste ji nechali stranou!
Marie-Pierre
Rey: Tragické tažení 1812. Napoleonův vpád do Ruska v novém světle. (původní
titul L’effroyable tragédie: Une nouvelle histoire de la campagne de Russie) 392
str., Pavel Dobrovský-BETA, 2013. Překlad Lubomír Kotačka. ISBN: 978-80-7306-123-4
Žádné komentáře:
Okomentovat