BITVA U HANAU 30.-31. X. 1813

Bitva u Hanau zůstala letos zcela ve stínu dvoustého výročí Lipska, které je pochopitelně mnohem proslulejší, avšak poslední vzepětí Napoleonových vojáků si přece jen zaslouží alespoň krátkou vzpomínku. Krom z velké části neznámé ikonografie jsem použil bez úprav text kapitoly ze svého Pádu Orla, což je čtvrtý svazek Napoleonových tažení.

Bitva u Hanau (Horace Vernet)

Legenda o bitvě u Hanau

Jak a proč se bavorská armáda ocitla tak hluboko v Napoleonově týle? Zopakujme pro přehlednost základní fakta. Dne 18. září bylo mezi bavorským královstvím a rakouským císařstvím uzavřeno příměří a 7. října dostal hrabě Wrede králův souhlas, aby Bavorsko vystoupilo z Rýnského spolku a zařadilo se po bok spojenců. Příslušná smlouva, uzavřená v Riedu, určovala, že proti Napoleonovi vytáhne 36 000 bavorských vojáků, jejichž velitelem se pochopitelně stal generál jezdectva von Wrede.

            Instrukce knížete Schwarzenberga Wredemu nařizovaly, aby se s bavorskou armádou v síle zhruba 24 000 mužů dal urychleně na pochod z prostoru Braunau k severozápadu na Bamberg a odtud aby pokračoval na západ, kde měla obsadit město Würzburg. Desátého října vyrazila 1. bavorská divize přes řeku Isaru a 24. října se za ní vydaly další síly včetně rakouského kontingentu, který měl operovat pod Wredeho velením. Téhož dne začalo obléhání Würzburgu, hájeného třemi tisícovkami mužů převážně německého kontingentu pod velením generálporučíka Turreaua de Linière. Trvalo pouhé dva dny, už 26. října město kapitulovalo, Louis-Marie Turreau se však stáhl do citadely a vzdoroval dál. Wrede vyčlenil síly, které měly posádku blokovat, a rozhodl se, že potáhne dál na Frankfurt nad Mohanem. V půli cestě, u Aschaffenburgu, shromáždil poněkud rozptýlené vojsko a spojil se s Rakušany podmaršálka barona Fresnela, čímž jeho armáda vzrostla na zhruba 45 000 až 50 000 mužů.

Bavorský generál měl ze Schwarzenbergova štábu určité informace, že se k němu blíží sám císař Francouzů, zprávám však nevěřil a zjevně francouzskou bojeschopnost podcenil. Oberst Scheibler se dvěma eskadronami rakouského husarského pluku č. 11 (Szekler Grenz-Hussars) dokonce zjistil přítomnost Napoleona a staré gardy, Wrede ale hlášení odbyl mávnutím ruky. Pravděpodobně očekával, že bude mít co do činění jen s izolovanými kolonami podobnými té, jakou vedl generál Grouvel.

Město Hanau leželo severně od soutoku Kinzigu s Mohanem. Kinzig k městu přitékal skrze husté lesy zhruba od severovýchodu, kolem Hanau však vytvořil mohutný oblouk, kterým jej doslova obtekl od severu na jih. Silnice Gelnhausen – Frankfurt vedla po pravém břehu Kinzigu, přičemž lesy (Puppen Wald vpravo a Lamboy Wald vlevo) opouštěla sotva kilometr a půl nad městem. Terén mezi těmito lesy a Mohanem byl plochý a následkem podzimních dešťů, které Kinzig rozvodnily, plný mokřin. Jediný výrazný kopec se nacházel na západě.

V této planině, čelem na severovýchod (tedy k lesům Puppen a Lamboy), začal Karl Philipp von Wrede rozmisťovat v noci na 30. října své jednotky tak, aby Francouzům přeťal cestu. Rozvinovaly se na silnici Gelnhausen – Frankfurt v šíři zhruba 2,5 km, s clonou harcovníků vysunutou do lesního porostu a mezi stromy. Pravé křídlo (stojící na levém břehu Kinzigu a hájící i most Lamboy) vytvořila von Gerambova rakouská brigáda a bavorská divize generála hraběte Beckerse. Střed představovala bavorská divize generálmajora von Lamotta (Stockhova brigáda v prvním a Deroyova brigáda ve druhém sledu). Levé křídlo tvořilo zejména jezdectvo a většina dělostřelectva, pěchota (rakouský IR 14 Erzherzog Rudolph) tu byla jen k ochraně baterií. Pokud šlo o děla, disponoval von Wrede 118 hlavněmi, v ordre de bataille jich však nasadil jen 58, tedy zhruba

polovinu. To bylo způsobeno nedostatkem munice; její zásoby se nacházely ve Würzburgu a rozkaz k doplnění byl vydán až příliš pozdě.

Tvrdí se, že i císař Francouzů chystal své síly do bitvy tak, aby Victor vytvořil levé křídlo, sahající k řece Kinzig, Macdonald střed kolmo na přístupovou silnici a stará garda s Nansoutyho gardovým jezdectvem křídlo pravé. Jenže když bitva začala, žádné takové bojové uspořádání neexistovalo, Napoleon stále pobýval na zámku Langenselbold a o boje u Hanau se prakticky nestaral.

„Následujícího dne, 30. října, jsem vyrazil časně a po krátkém pochodu narazil na bavorské přední hlídky. To mě donutilo zastavit a počkat na naše jezdectvo, aby nepřítele vytlačilo. Když dojelo, zahnalo nepřítele do lesa Lamboy, který ležel před námi a v němž se od tohoto okamžiku rozpoutaly vleklé střelecké boje. Ty se prolínaly s jezdeckými útoky jedné či druhé strany a trvaly několik hodin, aniž já mohl se svými chabými silami dosáhnout nějakého výsledku,“ konstatoval maršál Macdonald.

Bitva začala kolem osmé ranní, kdy se Macdonaldovi tirailléři dostali do palby bavorských střelců z Lamotteho divize, která je zastavila. Na tom nezměnily nic ani dvě tisícovky pěšáků Duberetonovy divize od II. sboru s maršálem Victorem na čele, kteří se rozvinuli u okraje lesa

Lamboy směrem k řece Kinzig. Houstnoucí palba mušket a šavle Sébastianiho lehkých jezdců donutily Bavory a Rakušany občas o něco ustoupit, jakmile však Francouzi za nimi postoupili k okraji lesa, snesl se na stromoví hustý déšť kulí a granátů Wredeho baterií.

„Les se chvěl výstřely z děl. Kule svištěly mezi stromy, jejichž mohutné větve dopadaly roztříštěné na zem... Bylo marné pouhým okem proniknout lesní hlubinou, stěží se daly vidět záblesky dělových výstřelů, které v pravidelných intervalech prozářily stín hustého listoví mohutných buků, pod nimiž jsme se bili,“ vzpomínal Marcellin de Marbot, tehdy plukovník 23. pluku jízdních myslivců.

Projektily samotné nemohly Francouzům příliš uškodit, přeražené stromy a ustřelené mohutné větve ale napáchaly v jejich řadách značně škod. Francouzští Saint-Germainovi kyrysníci se sice pokusili děla dobýt, nebo je alespoň donutit ke změně stanoviště, obsluhy však stihly nabít kartáči a útok krvavě odrazily. To před polednem povzbudilo rakouské hraničáře pluku Szekler (pluky tohoto jména byly dva a není jasné, zda se zde jednalo o GR 14 nebo GR 15) k místnímu protiútoku, jež zatlačil Dubretonovy tirailléry hlouběji do lesa. Poté se Rakušané stáhli do výchozího postavení a znovu zaujali obranu. Vévoda z Tarenta ve svých pamětech pokračoval.

„Marně jsem posílal císaři naléhavé prosby o podporu, a tak jsem musel své jednotky roztahovat do řidší a řidší linie po celé šíři lesa. Moje ztráty stále rostly a spolu s nimi klesala víc a víc odvaha mých lidí. Udržoval jsem ji jen povzbuzováním a domluvami. S ohledem na to, co by nás po vyražení z lesa čekalo, jsem se rozhodl, že pojedu za císařem osobně. Když jsem k němu dorazil, nebral jsem si žádné servítky a objasnil mu vážnost našeho postavení.“

Lze-li věřit Macdonaldovým pamětem, našel maršál v zámečku Langenselbold císaře zcela odtrženého od reality a na pokraji deprese. Napoleon si stěžoval, že nikdo neplní jeho rozkazy, přičemž se místo bitvy zabýval trénem, dělostřelectvem a jednotkami, na jejichž příchod pasivně čekal. Nebylo divu, že se nalézal v podobném stavu: prohrál, armáda se mu rozpadala, hroutilo se jím vybudované Grande Empire, Velké císařství, bývalí spojenci přecházeli houfně na stranu nepřátel... Spíš bylo s podivem, že takové rány muže v šedém redingotu a dvourohém černém klobouku nadobro nezlomily.

„Vaše Veličenstvo musí mít na paměti, že jsme v této chvíli doslova sevřeni a že vojsko o tom ví. Zachránit nás může jen bezodkladný průlom všemi silami. Průchod si musíme vynutit stůj co stůj! K tomu ale potřebujeme víc než gardu! Když budeme otálet, poskytneme nepříteli víc času a on nás pošle všechny k čertu!“

Císař Macdonalda propustil se slovy, že vše už nařídil a víc udělat nelze, slíbil však podporu gardy, rozeslal pobočníky s rozkazy a maršál chvátal zpět ke svým jednotkám.

„Naše trpělivost však byla ještě vystavena těžké zkoušce: slíbená garda stále nepřicházela. Konečně, byl už nejvyšší čas, se objevily vyhlížené medvědice. Byly to čtyři prapory. Nechal jsem je

Dobová skica jezdeckého útoku u Hanau

postoupit vpřed a ony učinily zadost své staré slávě. Nepřítel vyklízel les a já jej následoval k jeho okraji, vyrazit z něj ale možné nebylo, neboť naproti se nacházela postavení silného dělostřelectva a to zasypalo každé místo kartáči a granáty. Musel jsem se spokojit s tím, že mužstvo zůstalo v té palbě většinou na svých místech. Po dlouhé době nakonec dorazil císař se zbytkem své gardy a dalšími sbory,“ pokračoval Macdonaldovo značně netradiční líčení bitvy u Hanau.

Napoleon se objevil v místech boje až kolem třetí hodiny odpolední a podle vzpomínek generála Peleta vyjel až před okraj lesního porostu:

„Navzdory přívalu kulek a kulí, odskakujících po cestě nebo přerážejících větve nad hlavami, popojel k nepříteli.“

Generál Antoine Drouot císaře zapřísahal, ať neriskuje život, muž v šedém plášti však jen odsekl:

            „Musím si přece na vlastní oči prohlédnout, jak se nepřítel rozmístil!“

Jenže Macdonald viděl události poněkud jinak!

„Vyjeli jsme kupředu. Chvíli nato se celý doprovod rozprchl. Do císařovy blízkosti dopadl granát. On okamžitě obrátil zpět do lesa, tam slezl z koně a až do večera se nenechal pohnout, aby opustil chráněné místo, které si sám vybral. Odtud také řídil bitvu.“

            Budeme-li tomuto maršálovi věřit, spatříme obraz muže, jenž byl osobně statečný, nyní však měl nervy napjaté k prasknutí a přestával se ovládat. Těžko měl v oné chvíli čas zhodnotit nepřátelské postavení a vyřknout onu památnou větu, jíž mu legenda přisuzuje:

            „Pauvre Wrede, j´ai pu le faire comte, je n´ai pas pu le faire géneral! Chudák Wrede, mohl jsem z něj udělat hraběte, generála jsem z něj ale neudělal!“

            Zazněla až po bitvě (a chceme-li být detailisté, i v poněkud jiné formě), ve Frankfurtu, kde císař nabyl rovnováhy a poněkud vychloubačně před bankéřem Bethmannem, v jehož domě bydlel, pronesl:

„Monsieur Wrede, eh bien, un comte de ma façon, mais pas un géneral de ma façon. Pan Wrede, nu dobrá, díky mně hrabě, ne generál!“

 Avšak u Hanau kolem třetí odpolední stačilo, že císař popojel na kraj lesa. Letité charisma idolu stále působilo a od míst, kde se Napoleon objevil, letělo jako plamen ve větru nadšené volání:

            „Vive l´Empereur!“

Karl Philipp von Wrede poznal svůj omyl a pochopil, že nestojí proti kolonám složeným z demoralizovaných a izolovaných fricoteurs, ale před mužem, pod jehož velením řadu let bojoval.

„Jetzt ist nichts mehr zu ändern, wir müssen als brave Soldaten unser Möglichstes tun... Teď už se nedá nic měnit, musíme jako stateční vojáci udělat, co je v našich silách...,“ prohodil ke svému štábu, načež přikázal, ať se k pravému křídlu, jež pokládal za nejohroženější, přisunou ze záloh Szekler Grenz.

Útok gardových jízdních granátníků u Hanau (Knötel)

Klenauova a Volkmannova rakouská brigáda spolu s rakouským husarským plukem

Tou dobou přistoupil k císaři generál Drouot, jenž měl čas prozkoumat lesní cesty a pěšiny; některé z nich vedly rovnoběžně s okrajem lesa.

„Důvěřujte mi... Slibuji, že vám s padesáti děly prorazím cestu. Protáhnu těmi cestami, co tu jsou kvůli těžbě dřeva, tucet děl bez kolesen. Každé z nich se dostane vlevo na okraj lesa. Tři hlavně budou současně postupovat po silnici. Palba těch patnácti děl na sebe připoutá nepřítelovu pozornost. Ostatní pojednou po silnici a začnou vytvářet baterii obratem doleva, vpravo vedle těch předchozích. Naše hlavně zanedlouho umlčí nepřátelské, jimž budou pálit šikmo do boku...,“ řekl podle generála Peleta svému císaři.

Císař plán schválil, k podpoře děl vyčlenil dva bataliony staré gardy a rozkázal, ať se za děly seřadí po pelotonech na cestě gardové jezdectvo. Mělo vyrazit na planinu ve chvíli, kdy francouzská děla zahájí palbu, a zaútočit jak na jezdectvo, tvořící Wredeho levé křídlo, tak na nepřátelský střed. Stará garda v kolonách pak měla být připravena, aby vpadla do průlomu, který by jezdectvo vytvořilo.

             Dva bataliony staré gardy vyrazily jako první a hnaly před sebou ostrostřelce, kteří stáli dělům v cestě. Hned za nimi se vyřítily z lesa dvě baterie jízdního gardového dělostřelectva, chráněné gardovými dragouny a švališery-kopiníky. Bleskově zaujaly palebné postavení, zahájily palbu a k nim se připojovaly z obou stran silnice pod Drouotovým velením hlavně další.

Zdálo se, že Drouotův plán i bleskový manévr mají úspěch, rakouská a bavorská děla totiž umlkala. Příčina však nespočívala ve francouzské palbě, ale v tom, že Wredeho bateriím docházela munice. Musely ustoupit, což chtěl bavorský velitel před protivníkem pokud možno nějakou chvíli utajit. Proto vyslal proti Drouotovi všechno shromážděné jezdectvo, bavorské brigády von Vieregg, von Elbrach, Diez a něco rakouských eskadron, celkem na 7000 jezdců nahromaděných v šíři 400 metrů! Na tento okamžik vzpomínal Johann von Grueber, důstojník bavorského pluku Prinz Karl-Chevauxlegers:

             „Sedm švališerských pluků troubilo do útoku. Když jsme se už chystali udeřit na klidně stojící čelo francouzských jezdců proti nám, uhnuli doleva i doprava a za nimi na nás zahájilo na 300 rozmístěných a nabitých děl naráz vražednou kartáčovou palbu. Mnozí švališeři, mezi nimi náš major Hengnenberg, padli mrtvi. Celá naše kavalerie prchala pêle-mêle nazpět, aby se za druhou bitevní linii zformovala. Jen málokteří ale ovládali své koně, nějakých padesát mužů z mé eskadrony a možná stejně tolik od další z jiných pluků zarazili za druhým sledem, zbytek prchal a zformoval se teprve za Hanau. Postoupivší rakouské jezdectvo druhého sledu klidně čekalo, až se zbytky prvního šiku zformují. Sotva jsme konečně vytvořili tenkou linii, už bylo nutno kvůli odražené rakouské kavalerii ustupovat. Ve velkém nepořádku jsme prchali nazpět před smrtící kartáčovou palbou a masami franouzského jezdectva. Wredeho křídelnímu pobočníku, Obristleutnantu princi zu Oettingen-Spielberg, za jízdy kule ustřelila hlavu…“

Tak to vskutku bylo. Gardoví dělostřelci, zkušení, dokonale vycvičení a ostřílení veteráni, nehnuli brvou, klidně sledovali, jak masa jezdectva přechází z klusu do cvalu, nechali dokonce zaznít fanfáry k trysku. Teprve pak zazněl povel:

            „Feu! Pal!“

            Kartáčová salva zasáhla muže i koně na vzdálenost padesáti kroků a déšť kulí mnohé zastavil doslova ve skoku. Na Bavory i Rakušany najelo vzápětí čelně a do boků Nansoutyho gardové jezdectvo i Sébastianiho lehcí jezdci. Tyto chvíle popsal Charles Parquin, poručík 1. pluku Chasseurs à cheval de la Garde, který tehdy utrpěl zranění bodákem do tváře:

„Ve čtyřstupu pádil regiment po silnici a kolem cípu lesa. Viděl jsem, jak celou řadu čtyř myslivců přede mnou srazila dělová kule. Zvedl jsem koni uzdou hlavu, rychle jsem se předklonil a

Dobová litografie jezdeckého útoku u Hanau

vrazil mu kolena do slabin. Kůň poslechl, přeskočil překážku, která tak rychle přede mnou vznikla. To už bylo šest našich děl obklíčeno a dělostřelci bránili sebe sama osobními zbraněmi, když tu zaútočil kapitán Oudinot, maršálův syn, se svým oddílem myslivců a zachránil muže i děla.

Jízdní granátníci divoce útočili na bavorskou kavalerii. Jejich sous-adjudant-major, můj nebojácný přítel Guindey, který zabil u Saalfeldu prince Louise Pruského, byl onoho večera nalezen na bojišti mrtev. Jeho tělo pokrývaly rány od šavlí, avšak půl tuctu mrtvých bavorských jezdců kolem něho dokazovalo, že prodal svůj život draze. Onoho dne ráno byl tento statečný důstojník v lese u toho, když císař ke důstojníkům kolem sebe poznamenal.

            ,Co si máme o těch Bavorech myslet? Včera ještě byli našimi spojenci a dnes se nám pokoušejí zastoupit cestu, aby nám zabránili v návratu do Francie. Dokonce zašli tak daleko, že to udělají na dohled od věžních hodin Mohuče.´

            ,Zacházejí příliš daleko, sire,´ odpověděl Guindey. ,Netřeba se bát; ti Bavoři dnes za svoji opovážlivou zradu zaplatí.´

Vítězství stvrdilo pravdivost jeho slov, ačkoliv ubohého Guindeye stál náš úspěch život. Stiskl jsem si s ním ruce těsně předtím, než vyrazil do útoku, z něhož se už nevrátil.“

            Nepřítel ustupoval, francouzské jezdectvo se jej vrhlo pronásledovat, do útoku zatroubili i Saint-Germainovi kyrysníci.

            „Krátce poté bylo vidět výsledek. Naše pěší kolony mohly vyrazit z lesa do útoku. nepřítel před naším úderem prchal a stahoval se přes Kinzig, podržel si ale Hanau a my utrpěli ještě mnohé škody od jeho silné baterie, namířené odtud proti našemu pravému křídlu,“ konstatoval Macdonald.

Byly čtyři hodiny odpoledne a Wredeho jezdectvo prchalo k severu, vpravo od kopce skrze Bruchköbel Wald směrem na Friedberg. Nansoutyho a Sébastianiho jezdci je nějakou dobu pronásledovali, načež v lese otočili koně a vyrazili proti pěchotě. V cestě jim stály Massen rakouského IR 14 (Erzherzog Rudolph) a čtverhrany 2. bavorské brigády generála Deroye, synovce stejnojmenného generála pěchoty, který padl roku 1812 u Polocku. Drouot zatím nechal děla

Generál Nansouty velící k útoku jezdectva, výřez z Vernetova plátna

připřáhnout a vedl je o čtyři stovky metrů kupředu, kde znovu zaujal palebné postavení.

            Zdálo se, že je dobojováno, nebylo však. Když bavorské a rakouské jezdectvo zjistilo, že jej , než však k ní dojelo, už muselo čelit protiútoku gardového jezdectva. Byl zuřivý až vzteklý, vyznamenali se v něm zejména Gardes d´honneur pod velením Philippe de Ségura, bývalého císařova pobočníka, a protivníkovy jezdce doslova převálcoval.

A ještě jeden výřez z Verneta...

přestal nepřítel pronásledovat, dokázalo zastavit, obrátit koně, stmelit se a vyrazit nazpět, na pomoc ohrožené pěchotě a dělům. Vyřítilo se z lesů do boku francouzské baterii

            Před pátou hodinou odpolední musel vydat von Wrede rozkaz k všeobecnému ústupu dvěma směry. Pravé křídlo mělo ustoupit přes most Lamboy za Kinzig, levé se mělo stáhnout k jihu a přejít řeku přes Kinzig Brücke u Hanau. Spořádané vyvázání z bitvy však potřebovalo prostor i relativní klid, proto dostaly Beckersova a Bachova divize rozkaz k protiútoku na les Lamboy, na Victorovy a Macdonaldovy jednotky, které byly nuceny ustoupit. Generál Friant, velící batalionům staré gardy, nicméně reagoval rychle, vpadl nepříteli do boku a zahnal bavorské divize k lesní osadě Neuhof, kde část jednotek prakticky odřízl. Hlavní silnici na Frankfurt však stále držely Wredeho jednotky, zejména rakouský pěší pluk IR 59 (Jordis), kolem nějž se shromáždily zbytky Bavorů. Tyto síly stály u mlýna a mostku potoka Herrenmühle, přítoku Kinzigu. Postupu francouzské pěchoty bránila ta

Litografie zachycující zranění genpor. de Wredeho

bavorská a rakouská děla, která ještě měla čím střílet. Macdonald, jehož muži byli zcela vyčerpaní, požádal generála Nansoutyho, aby na poslední nepřátele zaútočil. Opakovala se však situace známá například z druhého dne bitvy u Wagramu: velitel gardového jezdectva, podléhající přímo císaři, odmítl maršála uposlechnout a zaútočit. Macdonald musel poslat kurýra k císaři.

            „Císař sice nepřijel osobně, poslal ale generálu Nansoutymu rozkaz, aby se na baterii vrhl: ten se dal konečně do pohybu, nepřítel ale na útok nečekal a pozici vyklidil. Kdyby Nansouty zaútočil o pár hodin dříve, byli bychom ušetřili čas i oběti,“ konstatoval hořce Macdonald.

Nansouty se odškodnil alespoň útokem na pěchotu, jíž jeho jezdci donutili rovněž ustoupit, přičemž nahnali řadu pěšáků do ledově mokré náruče smrti v potoce i řece.

            Zhruba v sedm večer boj utichla. Poražená von Wredeho armáda se shromažďovala u Hanau.

Gardové dělostřelectvo u Hanau

Město samotné obsadili Dietmarovi Rakušané.

 Napoleonovy jednotky zapalovaly táborové ohně v lese a na jeho okraji, jen Exelmansova lehká jezdecká divize vyjela kupředu, aby zajistila silnici na Frankfurt. Na pláních i v lesích leželo kolem 15 000 mrtvých a raněných Francouzů, Bavorů i Rakušanů...