pátek 22. listopadu 2013

SASKÉ TAŽENÍ KAPITÁNA BARRESE

http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2013/07/saske-tazeni-kapitana-barrese.htmlDíl druhý: září – prosinec 1813
Překlad a komentář: Miloslav Kolomazník
(prolink na první část je v nadpisu)

Horace Vernet: Důstojník lehké pěchoty v šedém polním plášti
    „2. září 1813 – šest dní jsme byli bez jídla. Nejedl jsem nic než jahody a borůvky, kterých bylo v lesích hojně. Naše markytánka, v jejímž dvoukoláku jsem měl nějaké zásoby proviantu, se k nám konečně vrátila. Nešťastnice nás opustila právě v tom samém okamžiku, kdy jsme se vnořili do oné divočiny [hustých lesů lemujících pohoří na sasko-české pomezí – viz konec předchozí části Barrèsových pamětí].”

    „4. září – výnos, vydaný v témže dni, upozorňoval na to, že každému desátému muži, který bude přistižen mimo svoji jednotku, hrozí trest zastřelením. Takovéto opatření jasně dokazuje, jak velký morální úpadek se šířil naší armádou.“

    „10. září – v kasárnách před Drážďany. Měli jsme tři dny volna, které mi poskytly čas pro uzdravení. Aniž bych se tomu příliš poddával, byl jsem velmi nemocný. Několikadenní odpočinek přinesl mnoho dobrého i armádě, neboť byla po čtyřiadvacet dní, od úsvitu do soumraku, neustále na nohou.“

    „13. září – v Grossen-Haynu [Grossenhain] jsem se stal svědkem události, při níž se mi sevřelo srdce. K trestu smrti zde byl za poněkud zanedbatelný přestupek, ani ne zločin, odsouzen jakýsi nebohý voják. Jen co jej vyvedli a přečetli mu rozsudek, okamžitě se dožadoval slitování a pokoušel se utéci tak rychle, seč mu nohy stačily. Než si jej jedna z kulek našla, zaznělo několik výstřelů z mušket. Byl mrtev ještě než dopadl na zem.”

    „27. září – v noci nám bylo sděleno, že se naší mladou a málo zkušenou kavalerii chystá napadnout blížící se nepřátelské jezdectvo. Náš prapor vyrazil jako první, aby na přístupu do soutěsky zaujal postavení a chránil odtud ústup našeho jezdectva. Můj sektor byl na [předsunutém] vesnickém hřbitově, kolem něhož procházela cesta. Ukryl jsem své muže a vydal rozkazy, aby na kozáky nestříleli do té doby, dokud naše jezdectvo nedosáhne vesnice. Krátce na to se naše ubohá kavalerie objevila. Byla v příšerném nepořádku a obrovská mračna kozáků ji pronásledovala. Jakmile většina projela, okamžitě jsem vydal povel k zahájení palby a kozáky tak obrátil na útěk. Jakého výprasku se jim dostalo a jak rychle se odtud vytratili! Jakmile odtáhli, připojil jsem se opět ke svému batalionu. Byl na druhé straně úvozu. V pochodu jsme mohli pokračovat až když se naše kavalerie částečně vzchopila. O půl hodiny později již ale byla znovu na útěku, přičemž opustila svá děla a ponechala je napospas nepříteli. Celý náš prapor vyrazil poklusem vpřed a uvedená děla zajistil. Zde se za mnou dostavil dobrý plukovník Boudinhox - velitel provizorního dragounského pluku, nabídl mi své služby a byl velmi smutný z toho, že musí velet tak nezkušenému jezdectvu. Vévoda z Ragusy [Marmont] mě později odeslal na jakousi vyvýšeninu, odkud jsem měl krýt ústí dvou cest. Dostal jsem rozkaz, abych na určené pozici vydržel tak dlouho, dokud poslední z Francouzů neopustí planinu pod námi, a hned poté jsem měl vytvořit zadní voj. Nicméně, abych svůj sbor dostihl, což se mi nakonec podařilo až v ležení na březích Labe, u Meissenu [Meissen], musel jsem dosti riskovat a vetšinu noci být neustále v pohybu. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme se v našem izolovaném postavení nedostalli do kozáckého zajetí. Kdybychom nevyužívali porostů a riskovali naopak pochod neznámou otevřenou krajinou, pravděpodobně bychom velké množství jezdeckých útoků, které by nám hrozilo, příliš dlouho neustáli.“ 

    „28. září – zaútočili jsme na levý břeh Labe. V místě, ležícím asi jednu francouzskou míli pod Meissenem, kde je řeka svírána dvěma poměrně vysokými pásmy kopců, nás těžce ostřelovalo patnáct až dvacet děl, jež byla umístěna na návrší na protilehlém břehu. Pálila po nás plnými koulemi i kartáči a my je nechali. To nejlepší, co jsme v takovém případě mohli udělat, bylo zvýšit tempo pochodu a vymanit se z jejich dostřelu tak rychle, jak to jen bylo možné. Kavalerii v tom nic nebránilo, pro nás to ale nebylo vůbec jednoduché. Vedle množství raněných, mezi nimiž byli dva důstojníci, které jsme s sebou vlekli, jsme přišli i o třicet mrtvých. Donutit děla ke stažení jsme se marně pokoušeli palbou našich pušek. Čtvrt hodiny jsme se tak zbytečně vystavovali souvislé  dělostřelecké palbě. V noci jsme se uložili v Riese [Riesa], ležící na břehu Labe; bylo to naše první ubytování [pod střechou], kterého se nám od 17. srpna dostalo.“

     „8. října – byli jsme v ležení pod hradbami Torgavy [Torgau], na Labi.”

   „9. října – v průběhu dopoledne u nás vykonal revizi hrabě Narbonne[1] - guvernér Torgavy a císařův pobočník v jedné osobě a naléhavě nás žádal, abychom jej zbavili [obležení] nepřítele. Mezi naším předpolím a opevněními obléhajících jednotek se ve stejném okamžiku odehrála srážka, jež by mohla být považována za jakousi miniaturní bitvu. Nepřítel neměl na boj v otevřené krajině dostatečné síly, a proto se nás snažil vylákat před svá opevnění a pobít nás těžkými děly. Ani my jsme nebyli natolik silní, abychom jeho početná a dobře vyzbrojená postavení vzali útokem. Obě strany se  spokojily toliko jen s demostracemi síly, které za celý den nevedly k žádnému většímu ostrému boji. Aniž by přitom utrpěly významnější ztráty, ke slovu se tak postupně  dostaly všechny druhy zbraní – pěchota, jezdectvo i dělostřelectvo. Má rota přitom plnila průzkumné úkoly. Celý tento podnik [obrana Torgavy] byl ale nad naše síly.“[2]

    „12. října – ve Vittembergu [Wittenberg] jsme přešli na pravý břeh Labe a na základě rozkazu generála Chastela[3] - velitele lehké jezdecké brigády ve sboru generála Regniera [Reynier[4]], jsme zahájili přepad. Výsledek boje o Coswick [Coswig v Sasku-Anhaltsku] byl jednoznačný a pro nás šťastný. Do zajetí padlo mnoho zajatců a velké množství zavazadel. Jelikož jsme nepřítele rozdrtili hned v samém počátku, pronikali jsme rychle dál a utábořili se až nějaké dvě francouzské míle od bojiště. Z toho, jak jsme se pokoušeli držet krok s naší kavalerií, jsme byli značně vyčerpaní.“

    „13. října – pronásledovali jsme nepřítele [po proudu řeky Labe] až dokud jsme nedosáhli břehu naproti Ackernu [Aken]. Zde jsme podnikli proti nepřátelskému zadnímu voji mnoho úspěšných jezdeckých útoků. Usilovně jsme pochodovali. V průběhu dne jsme se zastavili v malém pěkném městečku jménem Roslau [Rosslau]. Chtěli jsme si opatřit  dobrou snídani, proto jsme vstoupili do jednoho z domů a namluvili majiteli, že jsem generál a že moji kamarádi jsou můj štáb. Takové pocty se mi dostalo jen díky širokému zlatému proužku na mých nohavicích a plášti s vysokým límcem, který mi zahaloval nárameníky. Večer jsme prožili strašlivé bombardování, které si vyžádalo životy několika mužů. Po setmění jsme se svižným pochodem vrátili do Coswicku. Byly čtyři hodiny ráno.”
Edouard Detaille: Kozáci, útočící na oddíl Gardes d´Honneur (1870)
     „14. října – v průběhu dopoledne jsme ve Vittembergu znovu překročili Labe a utábořili se poblíž malého městečka Daben [Düben, dnes Bad Düben]. Pochodovali jsme dosti rychle, neboť nás obkličovali kozáci. Nechali nás sice projít, posbírali nám ale mnoho opozdilců.”

    „15. října – rozložili jsme se poblíž Lipska [Leipzig]. Podobně jako včera jsme i tentokrát měli velmi naspěch; opět jsme se ocitali v obklíčení kozáků. Cesta se za námi zavřela a veškeré spojení s týlem bylo přerušeno.“

    „16. října - v časných ranních hodinách jsme prošli předměstím Lipska, město samotné jsme nechali po naší pravici a zamířili k vesnici Holzhausenu, kde jsme se měli hlásit. Sotva jsme tam dorazili, v jediném momentu vyštěkla baterie o tisíci dělech. V Lipsku a jeho okolí mělo dojít na setkání všech armád, jež operovaly v severní Evropě. Velitel XI. armádního sboru [maršál MacDonald] nám vydal rozkaz, abychom zaútočili ve směru rozlehlého lesa [Nieder Holz] a vytlačili odtud nepřítele. Tvořili jsme nejzazší levé křídlo armády.[5] Útok na les se podniklo šest rot, každá na jiném místě; vzhledem k mému postavení v bojové linii jsem se ocitl ze všech nejdál. Vstoupili jsme do lesa ve střelecké  rojnici a brzy odtud vypudili rakouské Chorvaty, na které jsem tam narazil. Jejich odpor postupně sílil a já v zuřivé palbě zaslechl zřetelná zvolání: “Nestřílejte, jsme Francouzi.” Jakmile jsme však zastavili palbu, začali po nás ihned pálit. Les byl velmi hustý; měl hustý podrost, pro který nebylo vidět dál než na deset kroků. Neměl jsem ponětí, s kým mám tu čest a jak se k tomuto varovnému volání postavit, proto jsem se jako jediný, s jistou dávkou obezřetnosti, vydal tímto kulkami rozstříleným prostorem a zamířil k místu, odkud se francouzské hlasy nesly. Za hřebenem jsem spatřil prapor Chorvatů, kteří na mě začali okamžitě pálit; nikdo mě nezasáhl, neboť jsem měl dost času plácnout sebou obličejem k zemi. Zavolal jsem své ostrostřelce a nechal zaznít signál k útoku. Pak jsme zaútočili a zvoláním “nestřílejte” jsme již nevěnovali pozornost, jelikož bylo zřejmé, že pocházela od některého z našich zajatých vojáků, který tak činil z donucení. Nicméně, když na mě kdosi zařval mým jménem: “Ke mně, Barrèsi! Pomozte!”, zrychlili jsme krok a vysvobodili kapitána batalionu a zajali několik Chorvatů. Nakonec jsem vyrazil z lesa a hnal před sebou stovku nepřátel, kteří přes planinu porostlou hustým křovím prchali tak rychle, co jim nohy umožňovaly. Žádný nepřítel vlevo, žádný na planině a daleko vpravo pravé peklo; veškeré známky a důsledky velké bitvy. Shromáždil jsem své ostrostřelce a postupoval na ves Klein-Possna [Kleinpösna; zřejmě se ale jednalo o Grosspösnu, jež se nacházela nedaleko severovýchodního okraje lesu Nieder Holz], obsazenou Rakušany a kozáky, kteří se po méně než patnáctiminutové přestřelce stáhli. Povzbuzen tímto úspěchem jsem prošel vsí, vyšel na druhé straně a na okraji dalšího lesa spatřil značné nepřátelské síly. Musel jsem zastavit a přejít sám do obrany. Do vesnice jsem pro zásoby odeslal několik mužů a vyčkával na blížící se soumrak, abych ustoupil. Moji muži se vrátili a já se vydal napravo, směrem k místu, kde se stále bojovalo. Zastavil jsem na přístupu do vesnice, na ploty obehnané louce, ležící u křižovatky dvou cest. Rozhodl jsem se pro tuto pozici, neboť mi v noci poskytovala  ochranu a také jsem uvažoval, že by právě odtud mohl přijít můj batalion, o němž jsem již od rána neměl ponětí, kde se nachází. Celý den jsem se svými muži bojoval osamoceně, na vlastní pěst, aniž bych potkal byť jediného z mých nadřízených důstojníků. Ještě než se docela setmělo, přišel do mého ležení divizní generál Gérard od XV. [XI.] armádního sboru[6]. Podal jsem mu hlášení o tom, co jsem dělal a popsal mé důvody pro uchycení v této pozici. Souhlasil s nimi a sdělil mi, abych zde zůstal. Zeptal jsem se jej na výsledek bitvy, načež mi odvětil: “Jak sám vidíte, zde vítězíme. Nevím však, co se děje někde jinde.” Za celý tento den jsem přišel o osm zraněných mužů, mezi nimiž byl i jeden důstojník. Den za dnem nás ubývalo.”

    „17. října - v noci přijela kavalerie a obsadila vesnici. O několik hodin později, právě když se zdálo, že obě armády konečně přemohl úplný klid, zaduněla opět těžká kanonáda a polekala muže, kteří tiše odpočívali po vypětí předchozího dne. Prokřehlí zimou,  vyrušeni náhlý kraválem a vybuzeni neočekávaným účinkem šrapnelu, který mi zničil tři muškety, rozprchli se ke svým zbraním. U kavalerie se dělo totéž, a tak jsme noc, po níž jsme velmi toužili, strávili ve strachu z neustálých poplachů. Nikdo nebyl naštěstí  zraněn, muži i koně ale přesto přišli o posilňující spánek, tolik potřebný v těchto podmínkách. Nepochybně to bylo dílo nějakého slabomyslného dezertéra nebo zajatce, který vesnici, do níž se naše kavalerie stáhla, označil. Nepřítel musel jistě doufat, že ji ostřelováním zapálí a plameny naše koně zahubí. Za rozbřesku jsem do týlu poslal několik seržantů a kaprálů, aby se porozhlédli po našem batalionu, nikde jej ale nenašli. Později jsem spatřil generále Reiseta, jedoucího na čele své jezdecké brigády[7]. Optal jsem se jej na náš batalion, ale nemohl mi vyhovět. Popsal jsem mu své těžkosti a mé znepokojení ohledně kamarádů. Řekl: „Pojď se mnou. – Děkuji, pane, ale kdyby se bitva opět rozhořela, zatímco budu na planině, mohlo by mě tolik koní rozdupat na kousky. Bude lépe, když se svými čtyřiceti muži půjdu po jejím okraji.“ Mé poznámce se jen pousmál a přisvědčil. Během dne jsem se konečně doslechl, že se náš batalion od včerejšího večera nachází v Holzhausenu. Vyrazil jsem tam; byli překvapeni, že mě vidí, neboť se všeobecně věřilo, že jsme všichni skončili v zajetí. Celý den byl věnován koncentraci sil a přípravám na další bitvu, jež měla rozhodnout to, co zůstalo od včera nerozhodnuté.“
Gottfried Villevalde: Bitva u Lipska
    „18. října – ráno, tohoto pro naší armádu fatálního dne, bylo klidné. Na 300 000 vojáků[8], připravených jít si navzájem po krku, čekalo na signál k útoku. Ještě předtím než se rozhořel nový boj [první výstřely tohoto dne padly v jižním sektoru kolem 8 hodiny], vzal si náš velitel batalionu, major Fabre, (…), stranou všechny důstojníky a zajímal se o jejich názor, zda by nebylo vhodnější odejít a bojovat v řadách VI. [Marmontova] sboru, k němuž jsme správně patřili a kde jsme našemu velení nebyli lhostejní, než zůstávat v XI. sboru, v němž jsme se ocitli, aniž bychom věděli proč a kde nám nikdo nevěnoval pozornost. Všichni důstojníci souhlasili. Okamžitě jsme opustili tuto část bojiště, přešli na druhou stranu Parthy a dosáhli silnice na Düben, po níž jsme přišli šestnáctého ráno a u níž se nacházel VI. sbor. Během přesunu jsme narazili na císařskou gardu, stojící v záloze, ale připravenou vyrazit kamkoliv, kde by její přítomnost mohla být nezbytná. Ve stejném okamžiku se rozpoutala nová bitva. Obvod bojiště se zužoval; byli jsme v ohnivém kruhu, neboť se bojovalo všude kolem. Během přechodu Parthy [kolem 3. hodiny odpoledne] jsme se stali přímými svědky zběhnutí saské armády na stranu nepřátel. Sasové [přibližně 750 pěšáků z celkem 3680 mužů od 24. (saské) divize generálporučíka von Zeschaua], kteří se ještě nacházeli na bližší straně řeky, již nemohli svůj záměr dokončit, neboť zde byli zadrženi a odesláni do týlu. Maréchal-des-logis [četař od saského divizního] dělostřelectva, který kolem nás projížděl na chvostu své baterie, vyřvával na hranici možností svého hlasu: “Paříž, Paříž!” [Na Paříž!] Jeden z našich seržantů, pobouřený, stejně jako celá armáda, takovým aktem zbabělosti i vlastní drzostí Sasa, odpověděl: “Drážďany, Drážďany!” [Na Drážďany!] a jedinou ranou jej mušketou složil k zemi. O několik minut později jsme dorazili do prostoru, kde se nacházely zbytky VI. sboru, který byl šestnáctého rozdrcen.[9] Ocitli jsme se v pěkné vesničce Schönfeld [Schönefeld], v těsném boji se Švédy[10], uprostřed plamenů a sutin. První [Compansova 20.] divize, jejíž součástí jsme byli, stála napravo od vesnice. Podporovala ji artilerie, hubící velké masy blížících se nepřátel, kteří se pokoušeli obejít vesnici a zahnat nás do Parthy. Maršál Marmont i generál Compans měli z našeho příchodu radost, neboť náš batalion, a to navzdory své slabosti, byl i tak silnější než to, co zbylo z této skvělé divize, jež měla na konci příměří sílu osmi tisíc mužů. Sotva jsme dorazili, nepřátelské kulky žačaly kosit naše prořídlé kolony. Důstojníci i mužstvo klesali jako klasy pod kosou žence. Dělové koule rozorávaly naše řady od první po poslední; smetly pokaždé přinejmenším třicet mužů, jakmile tito zaplnili vzniklé mezery. Důstojníci, kteří ještě žili, pobíhali tam a zpátky, neustále se snažili svá družstva semknout zleva, vynášet mrtvé a raněné mimo útvar a předcházet tomu, aby se vojáci na sebe příliš tiskli, a nebo se otáčeli kolem sebe. Maršál Marmont i generál Compans byli [od 16. října již podruhé] zraněni. Přešli jsme pod osobní velení maršála Neye[11], jenž nás přišel povzbudit, abychom se i nadále drželi. Nakonec, po několika hodinách té strašlivé kanonády, jsme byli donuceni ustoupit. Schönfeld padl a našeho levého křídla se zmocnily jednotky, které sem přišly z předměstí Halle [ruský sbor generálporučíka hrabetě de Langeron od Slezské armády, toho času podřízený velení švédského korunního prince]. Těžké záložní dělostřelectvo, pod jehož palbou jsme spořádaně ustupovali, [Severní] armádu švédského korunního prince, kdysi francouzského maršála Bernadotta, na okamžik zastavilo. Utábořili jsme se na pravém břehu Parthy a strávili zde noc. Bylo to velmi tristní, bolestivé a kruté! Lítost nad krvavou porážkou, děsivé vyhlídky příštího dne, který by mohl být ještě zoufalejší, burácející děla po celé délce našich ubohých linií, defekce proradných spojenců, a konečně strádání jakéhokoliv druhu, jaká nás po několik dní sužovala: všechna tato zla a důvody mi do hlavy vháněly hořké úvahy o proměnlivosti války. V průběhu tohoto katastrofálního dne, doposud nejkrvavějšího, jsme ztratili většinu důstojníků a více než polovinu mužstva. Z dvou stovek mužů, kteří se na počátku této katastrofální kampaně nechali naverbovat, mi zůstalo necelých dvacet. Náš armádní sbor už existoval jen na zakládě svého jména. Více než dvě třetiny generálů bylo zabito nebo zraněno.”
Obří Völkerschlachtdenkmal, pomník Bitvy národů u Lipska, během své nedávné rekonstrukce
     „19. října – za úsvitu jsme obdrželi rozkazy k ústupu, měl probíhat po sborech a v předem stanovených časových intervalech. Široké bulváry praskaly pod návalem děl, vozů, cestovních kočárů, kár, kantýn a koní ve švech, nemohli jsme pokračovat dál, tak velký byl všude nepořádek a příšerný zmatek. Velitel brigády [generál Joubert] nás zavedl do jakési ohrady, kde jsme čekali na příhodný moment k překročení jediného mostu [přes Elsteru], po němž jsme mohli ustoupit. Byla to naše Kaudijská soutěska[12]. Nepřítel se mezitím dotáhl těsněji k Lipsku; jeho zuřivý útok, kterým se chtěl ze směru od Halle [od vnější Halleské brány] zmocnit mostu, přinášel výsledky, a proto jsme tam byli posláni. Bojovalo se v ulicích, v zahradách, v domech; kulky poletovaly i po širokých promenádách. Nevím, jak se to přesně přihodilo, ale při pobíhání z jednoho místa na druhé a povzbuzování svých harcovníků, jsem se náhle ocitl uprostřed nepřátel, na dosah svého zajetí. Jakýmisi vrátky jsem vklouzl do blízké zahrady a po nějaké době jsem  vyšel na širokou ulici. Po mém batalionu tu nebylo ani stopy, za to jsem se zjevil uprostřed zmatené prchající armády. Aniž bych věděl kam, nechal jsem se tou masou prchajících unášet a pomalu přecházel po mostě [Randstädter Brücke], jehož ústí blokovala část železné mříže, a který pokrývala ušlapaná těla. Nakonec se mi podařilo dosáhnout protilehlého břehu. Z takového zmatku by jednomu krvácelo srdce. Setkal jsem se zde s kapitánem granátníků, který byl bez jednotky stejně jako já. Zastavili jsme se mezi břehem a okrajem cesty a čekali na svůj batalion. Plakali jsme vzteky i lítostí; s ohledem na tak obrovskou katastrofu jsme ronili krvavé slzy. Ani ne pět minut poté, kdy jsme se zhroutili do trávy, neboť jsme již byli v takovém stavu psychického a fyzického vyčerpání, že jsme nadále nebyli schopni stát vzpřímeně, nás pokryly trosky mostu, který právě vyletěl do povětří. Vygradovala tím tragédie, která byla rozehrána již 17. srpna. Pak jsme pokračovali do Langenau [autor má na mysli Lindenau], kde jsme došli na konec uměle navršeného úzkého náspu, který bránil vylévání Elstery a jejích přítoků do okolních polí. Zmatek zde dosahoval srovnatelné výše jako v ulicích Lipska. Když jsme se odtud konečně vymanili, zahlédli jsme na pláni našeho císaře (bylo to naposledy, kdy jsem jej spatřil), seděl na koni a důstojníky, kteří kolem něj procházeli, pobízel slovy: “Shromážděte své muže!”  Rozcestníky, na nichž byla velkými písmeny uvedena čísla armádních sborů, naznačovaly směry našeho ústupu. Po příchodu do Markrundstädtu [Markrandstädt] jsme se shledali s mým batalionem, jenž překročil most už před námi. Nečekané setkání nás naplnilo radostí. Setkal jsem se zde i se svým sluhou, opečovávajícím mého koně a cestovní vak. Jiný voltižer mi za nepatrnou odměnu přenechal opuštěného koně, kterého sám odchytil uvnitř města. Soudě podle osobních předmětů a šatů uvnitř cestovního vaku, muselo toto nádherné zvíře patřit některému z armádních komisařů. Jeho obsah jsem rozdal mezi několik důstojníků, kteří v této prohrané bitvě přišli o všechno, dokumenty jsem si však ponechal a vložil je do koženého pouzdra. Část noci jsme strávili na místě, kde jsem se shledal se svým batalionem; nad ránem byly vydány rozkazy, abychom v tichosti vyrazili k Weissenfelsu.”

    „20. října – prošli jsme Lützenem a posléze i částí bývalého bojiště, které jsme před sedmi [2. května 1813] měsíci proslavili skvělým vítězstvím. Časy se změnily. Ve Weissenfelsu jsme překročili Sálu [Saale] a utábořili se na březích řeky. V dopoledních hodinách, právě když jsem osedlal svého nového koně, mě vyhledal jeho původní majitel a uplatňoval své nároky. Zdůraznil jsem mu, že na svého koně ztratil nárok v okamžiku, kdy jej opustil. Po nekonečném dohadování mě požádal o svůj vak; sdělil jsem mu tedy, co jsem s jeho obsahem učinil a vrátil mu pouze jeho dokumenty. Téhož večera mě v táboře navštívil můj seržant, měl těžce poraněnou nohu a se slzami v očích mě úpěnlivě prosil, abych mu přenechal svého koně a mohl na něm odcestovat do Mohuče [Mainz]. Nešťastníka se mi zželelo, a protože si své povinnosti plnil vždy svědomitě, koně jsem mu ponechal, ovšem jen s tou podmínkou, že mi jej po příchodu do Mohuče opět vrátí. Sám jsem se tak odsoudil k pochodu po vlastních.

    Maurice Barrès: Po přechodu řeky Unstrutu [levobřežní přítok Sály] ve Freyburgu, nedaleko Rossbachu, (…), byl Barrès odeslán do Erfurtu [strategicky důležitého skladiště a arzenálu Grande Armée], aby zde zajistil nějaké ošacení. Ústup, sužovaný zimou a hladem, mezitím pokračoval.

    „27. října – ve Vachu, země byla pokryta sněhem. Neměli jsme žádné dřevo, abychom se jím zahřáli, natož slámu, na níž bychom se rozložili, na noc jsem tedy vyhledal útočiště v kostele. Ráno za mnou přišel můj věrný sluha, aby mě pozval k polévce, kterou mi připravil. Bylo to štěstí, jelikož jsem už několik dní neměl ani bramboru. Jak  jsem přicházel k ohništi, u něhož můj sluha strávil celou noc, spatřil jsem jej tam plakajícího zoufalstvím a beznadějí. V průběhu těch několika málo minut, kdy byl za mnou, mu někdo ukradl kotlík a s ním i jediné potraviny, které se mu během noci podařilo sehnat. Jeho zármutek se mě hluboce dotkl, neboť jsem to byl já, kdo byl pravou příčinou jeho zklamání.“ 
Leopold Beyer – Výjevy z války 1813
     „30. října – během rána jsem se stal svědkem události, která mě velmi citelně poznamenala. Kvůli častým zmatkům, způsobeným hromaděním vojsk, jsme se na okamžik zastavili v jedné vesnici mezi Auttenan [Alzenau] a Hanau. Z domu, v němž zřejmě hledal zázemí k uzdravení, vyšel jakýsi zraněný voják, aby venku vykonal svoji potřebu. Cestou zpátky jej těsně před domem zachytil koněm tažený vozík, který tudy projížděl a udeřil jej do zraněného boku, čímž mu obnovil ránu. Voják zařval bolestí, vzápětí vyběhl do druhého patra téhož domu, v němž dřívě pobýval a vrhl se z okna k zemi. Dopadl na silnici, jen pár stop ode mě a byl na místě mrtev. Ve stejném okamžiku, kdy se jal nešťastný voják vyskočit, se u okna objevil nějaký rolník. Několik vojáků z mé roty k němu obrátilo zrak a začali okamžitě helekat, že to on shodil vojáka dolů. Bylo to  sice absurdní, jenže v utrpení mívá rozum málokdy navrch. Nešťastníka popadli a zastřelili jej sto kroků odtud, na okraji vesnice. Pokoušel jsem se jej bránit a všem vysvětloval, jak se vše muselo udát. Bylo to však marné, nikdo mě neposlouchal. Štábní důstojník, který vzal celou záležitost do vlastních rukou, trval na své pravdě a spáchal zločin. Při odchodu z vesnice (…) jsme před námi zaznamenali palbu těžkých děl. Svou délkou a intenzitou nám dala tušit, že se před námi nachází nepřítel a hodlá nám zahradit cestu, ačkoliv se o to během našeho ústupu neúspěšně pokusil již dvakrát nebo třikrát. O kus dál jsme zjistili, že se v pozicích před námi nachází bavorská armáda, která obsadila planinu před Hanau. Sdělili nám to důstojníci ze štábu, kteří měli za úkol popohnat jednotky vzadu. V tu chvíli jsme přestali pochodovat a přešli do běhu. Ještě jsme ani nedorazili do prostoru, v němž se mezitím strhla bitva a už na nás z levého břehu Kinzigu [pravobřežní přítok Mohanu] začala pálit nepřátelská děla. Byl jsem poslán, abychom je vytlačili dále od břehu. Moji ostrostřelci využívali stromů na břehu, takto kryti vedli palbu na dělostřelce, kteří se po několika výstřelech ochotně vytratili. Zbytky VI. sboru se seřadily do útočných kolon a se vztyčenými bajonety vyrazily do útoku podél pravého břehu Kinzigu, kde podpořily jiné jednotky, které se již zrádné Bavory pokoušely zatlačit do řeky a obnovit tak komunikaci [Frankfurt-Gelnhausen], jež byla již osmačtyřicet hodin  neprůchodná. Bavorům jsme v tomto výbušném dni uštědřili tvrdou lekci, na kterou  dlouho nezapomenou. Přestože jejich ztráty byly značné, nebylo příliš rozumné je pronásledovat, neboť ovládaly vzdálenější břehy obou řek – Mohanu i Kinzigu, a rovněž  pevnost Hanau, kterou vyklidili až v průběhu noci. Noc se snesla dříve, než jsme stačili  dosáhnout jednoznačného vítězství.“
Situční plán bitvy u Hanau dne 30. října 1813
     „31. října – po poledni jsme pokračovali v našem ústupu na Frankfurt, do té doby jsme však zůstavali v oblasti bojů. Celé dopoledne se bojovalo. Oba břehy Kinzigu se navzájem ostřelovaly svými dělostřelectvy. Nakrátko všude zavládl klid a my si mohli oddechnout. Zahříval jsem se u táboráku, vařil si několik brambor a listoval v jakémsi deníku, který jsem objevil na bojišti. Mé úvahy, plynoucí z četby těchto záznamů, náhle přerušila  dělostřelecká koule, která mou skromnou snídani, po níž se mi celou tu dobu sbíhaly sliny, rozmetala. Ještě předtím ale urazila hlavu jednomu z důstojníků od námořního dělostřelectva, držícího za uzdu svého koně a opírajícího se o strom, od něhož se odrazila přímo doprostřed mého ohně a kromě toho, že mě připravila o mé brambory, mě pokryla žhavými uhlíky a popelem. Pěšák, který stál naproti, měl stejnou porci štěstí v neštěstí. Kdybychom stáli jinak, kule by nás byla rozpůlila na dvě části. Účinek této střely odstartoval naprosto bizarní událost a zavdal příčinu k podivné diskuzi. Vyděšený kůň onoho zabitého důstojníka se splašil a uprchl do lesa. Měli jsme velké problémy jej  chytit, neboť nám kolem uší zahvízdalo několik nových dělových výstřelů, které koně  znovu a znovu plašily. Voják, kterému se kone podařilo nakonec chytit, jej vzápětí prohlásil za svůj majetek, neboť prohlašoval, že lze cokoliv ukořistěného na bojišti  považovat za legální kořist. Okamžitě se sešel důstojnický sbor, jemuž předsedal brigádní generál [Joubert], který se snažil tuto nelehkou otázku rozhodnout a navzdory rozdílnosti názorů nakonec rozhodl ve prospěch dědiců zabitého velitele. Mezitím, co jsme se radili, vystaveni při tom palbě našich bývalých spojenců, do mé jednotky se vrátil můj první trubač, jenž byl celé tři dny nezvěstný. Chtěl si mě udobřit, a tak mi přinesl pecen chleba a drůbeží pečeni. Byl jsem připraven nic z toho nepřijmout, moji hladoví důstojníci mě ale přiměli, abych nad tím přivřel oči. Po krátké rozvaze jsem jim musel dát za pravdu. Věděl jsem, že náš skvělý velitel, major Faber, neměl žaludek plnější než byl můj, a tak jsem jej pozval, aby přišel a snědl si svůj díl. On sám mi sdělil, že generál Joubert umírá hlady. Šel jsem tedy za ním a nabídl mu pečené křidélko, jež srdečně přijal. Leč, jakmile tento začal rozjímat o pochoutce, jíž měl brzy zakusit, náhle si vzpomněl na divizního generála Lagrange, velitele zbytků našich tří divizí[13], který rovněž neměl nic k snídani; poradil mi, že by ode mě bylo vskutku pěkné, kdybych jej také pozval k jídlu. Kolem malé pečínky, která nás jen stěží mohla všechny nasytit, se nás tak sešlo na půl tuctu a to jsme všichni umírali hlady. Poté, co k nám dorazily opozdilci [generál Bertrand a zbytky jeho  IV. armádního sboru], kteří převzaly naše stávající posty, jsme v poledne vyrazili k  Frankfurtu. (Kdybychom se jen o chvílku zdrželi, byli bychom se zapojili do druhé bitvy, k níž došlo krátce po našem odchodu. Nový útok byl znovu velmi prudký, nebyl ale tak vražedný jako předešlého dne a nedosáhl kýženého úspěchu. Bavory jsme buď vytlačili zpátky do města, a nebo jsme je zahnali do Kinzigu.)[14] Cesta do Frankfurtu byla velmi obtížná. Byla přeplněna jak nemocnými a zraněnými opozdilci, tak i povozy všeho druhu. Déšť a tání sněhu znemožňovaly rychlejší přesuny. Byla již dávno noc, když jsme dosáhli vinic, které obklopovaly Frankfurt a v nichž jsme se utábořili. Neměli jsme žádný oheň, slámu ani úkryt, zato bláta až po kolena. Déšť bubnoval do našich těl. Jaká to příšerná noc! Jaký hlad!“
Horace Vernet: Bitva u Hanau (1824)
    „1. listopadu – v ležení poblíž Höchetu [Höchst], malém městečku nasavského vévodství, kterým jsem prošel již čtyřikrát. Při přechodu Niddy, řeky protékající poblíž městečka, panoval na mostu velký zmatek. Dnešní noc byla o něco vlídnější než ta předchozí; konečně jsme měli útočiště i jídlo, a k tomu ještě trochu skvělého Rýnského pro zahřátí a na uvolnění. Téhož večera za mnou přišel náš pokladník, se kterým jsme se dlouho neviděli. Se slzami v očích mi sdělil, že v předvečer bitvy u Hanau padl, coby velitel konvoje, se svou eskortou, pokladnou, účetními knihami a bednami s ambulantním materiálem do rukou Bavorů, v průběhu noci se mu však podařilo uprchnout. Naléhavě mě žádal, abych podal zprávu o tomto neštěstí majorovi a ušetřil ho tak počátečních projevů jeho hněvu. Jakmile jsme se utábořili na místě, kde jsme se chystali strávit noc, vydal jsem se k veliteli, abych mu nepříjemné zprávy, jež jsem se právě dozvěděl, nahlásil. Majora popadl hrozný vztek, když jsem mu ale vyložil, jak celou nepříjemnost urovnat a vyvarovat se tím nepříjemných následků, a že jsem již podnikl patřičná papírování a kroky, aby vše dobře dopadlo, pozvolna se uklidnil. Poté jsem poslal pro mladého důstojníka, kterému se dostalo odpuštění. Majorovi jsem posléze doporučil, aby zašel za generálem Jouberem, celou věc mu nahlásil a vyžádal si potvrzení, že ke ztrátě truhlic došlo v důsledku ústupu.”

    „2. listopadu – po sedmnácti dnech, naplněných únavou, boji, nouzí, vzrušením a nebezpečenstvími všeho druhu, jsme konečně dosáhli vytoužených břehů majestátní řeky Rýnu, která, jak jsme všichni doufali, přinejmenším na několik dní ukončí toto strastiplné období. Utábořili jsme se před hradbami Casselu [Kastel]. Kdybych měl shrnout pohromy tohoto hrozného, neřekl bych však ústupu, nýbrž útěku, musel bych zde vylíčit ten nejstrašnější obraz našeho neúspěchu. Po neštěstí u Lipska nebyla, a nebo nemohla být podniknuta žádná důležitá opatření ke konsolidaci jednotek a obnovení pořádku a disciplíny v armádě. Šli jsme neuspořádaně, ve zmatku, (…), bez jakékoliv pomoci, bez přátelské ruky, jež by jednoho podepřela a druhému zatlačila oči. Byli jsme v takovém  duševním rozpoložení, že jsme již nevnímali fyzickou bolest; strádání dokonce přeměnilo v sobce i laskavé a vznešené muže; osobní prospěch byl nade vše; křesťanská láska k bližnímu, nebo lidskost vůči kamarádovi, neznamenaly víc než jen pouhá slova. K břehům Rýnu jsme dospěli ve stádiu naprostého rozkladu, v tom samém, v jakém jsme opouštěli břehy Elstery. Trasy našeho ústupu zůstaly pokryty troskami naší armády. S každým dalším krokem, který jsme učinili, za námi zůstávala mrtvá těla vojáků, koňské zdechliny, děla, zavazadla, cáry naší někdejší slávy. Pohled na to všechno naplňoval srdce utrpením. Ke všem těmto strastem brzy přibyly ještě další, které nám později přitížily v už tak vážné situaci. V našich rozvrácených řadách propukla epidemie tyfu hrozivých rozměrů. Lze tedy říci, že s odchodem z Lipska nás postihly všechny možné pohromy, které hrozily strávit celou armádu. Měl jsem to potěšení, že se ke mně v táboře připojilo několik uzdravených voltižerů, mimo jiné také seržant, kterému jsem nedávno poskytl svého koně. Byl na tom lépe, nebyl ale ještě úplně zdráv. V jednom okamžiku jsem byl majitelem sedmi koní, kterými mě tito dobří vojáci obdarovali. Neměl jsem ale  dostatek prostředků na jejich krmení, proto jsem je obratem rozdělil mezi důstojníky batalionu, kteří je nejvíc potřebovali.“

    „3. listopadu – přechod Rýnu u Mohuče [Mainz]. Poslali nás k odpočinku do výcvikového tábora v Dexheimu, vesničky situované nedaleko Oppenheimu, který se dotýká levého břehu Rýnu. Tento rozkaz byl přijat s velkou radostí. Bylo to nevyhnutelné, neboť nás pochody a strádání všeho druhu velmi vyčerpaly. Po téměř měsíci nocování ve sněhu a bahně, jakožto konzumování odporných paběrků po těch, kteří nás na této strastiplné cestě předešli, nebylo žádným divem, že jsme toužili po odpočinku. Batalion se ve vesnici zdržoval pět dní. Navzdory pěti až šesti chodům jídla denně (…), které jsem si vlastnoručně připravoval, se mi nedařilo utišit hlad. Na opačné straně Rýnu jsem strávil uplynulých sedm měsíců.“

    „9. listopadu – předtím než jsme odpochodovali do Mohuče, abychom zde hájili pevnost, kníže neufchâtelský [maršál Berthier] nechal náš sbor shromáždit na rovince nedaleko říčního břehu pod Oppenheimem, kde jsme se měli přeskupit a obdržet chybějící důstojníky. Dali jsme sbohem praporu od 86. pluku, po jehož boku jsme prodělali celou kampaň, a který (…) byl 16. října u Lipska téměř vyhlazen. Příchod do Mohuče nám zpestřila přehlídka čtvrtého batalionu, který na výšinách u Hochheimu [Hochheim am Main] právě absolvoval ostrý střet, v němž ztratil několik mužů. Naše opětovné shledání jsme oslavili dobrou večeří, která jim dala zapomenout na emoce dnešního dne. Mezitím jsem byl odeslán do Oppenheimu, kde jsem se ubytoval u zámožného statkáře, velkého to milovníka vína z vlastní produkce, které řadil vysoko nad nejlepší vína z Bordeaux. Stoloval jsem v jeho domě, a tak abych mu tím učinil radost, neboť mě tvrdošíjně a bez ustání pobízel k degustaci jeho vybraných vín, zapíjel jsem jimi všechna jídla. Aby jeho stará vína neztratila nic ze své kvality, vyplachoval sklenice obyčejným klaretem. Tento skvělý muž a otec velké a roztomilé rodiny, byl potomkem Francouzů, kteří v období po odvolání Ediktu nantského [králem Ludvíkem XIV. v roce 1685] z naboženských pohnutek opustili zemi. V srdci zůstával i nadále Francouzem, neboť zvažoval, že svou půdu opustí, pokud opět připadne Němcům.“
Leopold Beyer – Výjevy z války 1813
     „28. prosince – dva bataliony obdržely rozkaz prozkoumat oba břehy Rýnu a postupovat proti proudu až k Mannheimu. Já jsem se služebně odebral do Mohuče.“

    „31. prosince – byl jsem právě na cestě za svým plukem, když jsem se potkal s generálem Merlinem[15], který se vracel do Štrasburku [Strasbourg]. Jel jsem na svém skvělém koni a on mě požádal, abych mu jej prodal. Souhlasil jsem a řekl si o tři sta franků, které mi hned na místě vyplatil. Krátce poté, ve Wormsu, jsem se setkal se svým velitelem batalionu, majorem D….., jenž si stěžoval na akutní revmatismus. „To, co mě znepokojuje“, řekl mi, „je, že bych chtěl jít do Paříže a nemám ani měďák na cestu. Pokud je to jediná věc, která Vás trápí“, odpověděl jsem, „pak Vás toho problému mohu zbavit. Tady je tři sta franků ve zlatě, vrátíte mi je, až to půjde.“ Přijal celý obnos a pokračoval ve své cestě. Mezi důstojníky batalionu byl on ten nejctižádostivější a nejmazanější a moc dobře si uvědomoval, že z pobytu v obležené Mohuči nekouká žádné povýšení; možná už byl ve styku s lidmi, kteří se zabývali přípravami na návrat Bourbonů. Během poslední prosincové noci jsem dorazil do Ogersheimu [Oggersheim]. Odřad sta vybraných mužů, v čele s kapitánem a třemi nižšími důstojníky, odešel jako posádka do reduty, zbudované před Mannheimem naproti místu, odkud hrozilo překročení Rýnu. Jejich instrukce jim zakazovaly jakékoliv vyjednávání. Měli buď zvítězit nebo zemřít. Absurdní řešení pro tak málo obránců.”

Poznámky:


[1] Louis-Marie-Jacques-Amalric hrabě Narbonne-Lara (1755-1813) byl šlechtic, voják a diplomat. Z otcovy strany měl španělské aristokratické kořeny, panují však domněnky, že byl nelegitimním synem francouzského krále Ludvíka XV. Své mládí prožil na královském dvoře ve Versailles, kde se mu dostalo vzdělání, které později s výhodou uplatnil ve svých diplomatických rolích. Ve Štrasburku absolvoval l´Ecole d´artillerie a v králově armádě to v pouhých pětadvaceti letech dotáhl až na plukovníka. Po červencové revoluci velel pluku národní gardy v Besançonu. V září 1791 byl povýšen do hodnosti maréchal-de-camp (ekv. pozdejšího brigádního generála). Byl otevřeným zastáncem konstituční monarchie, od prosince 1791 až do března 1792 zastával post ministra války. Po své rezignaci působil krátce u Severní armády, odkud po dramatickém 10. srpnu 1792 emigroval do Anglie. Za konzulátu bylo jeho jméno, díky přispění bývalých přátel Talleyranda a Fouchého, odstraněno ze seznamu nepřátel státu, načež se vrátil zpět do Francie a byl penzionován v hodnosti divizního generála. Zpět do aktivní služby jej císař Napoleon povolal až v roce 1809, přičemž jej jmenoval vojenským velitelem obsazeného území v Uhrách a guvernérem Rábu (Raab). V témže roce byl pověřen vyjednáním sňatku francouzského císaře s rakouskou arcivévodkyní Marií-Louisou. O rok později působil na dvoře bavorského krále Maximiliána I.; pobočníkem císaře Napoleona se stal v roce 1811. V tragickém roce 1812 se ve Vilnu osobně setkal s ruským carem, kde mu adresoval císařovo ultimátum. V roce 1813 byl coby francouzský ambasador opět poslán do Vídně, v Praze pak francouzské císařství zastupoval v diplomatické frašce, jež vstoupila do historie pod názvem Pražský mírový kongres. Guvernérem pevnosti Torgava (Torgau) byl jmenován 13. září 1813. Zemřel tamtéž, jako jedna z tisíců obětí tyfové epidemie, dne 17. listopadu 1813.
[2] Torgava zůstávala v obležení spojeneckých vojsk prakticky až do konce roku 1813. Po bitvě u Lipska se k této pevnosti přemístil dvacetitisícový 4. pruský sbor generála Bogislava Friedricha Emanuela von Tauentzien (1760-1824), který doposud postával u Dessau, aby zde zajišťoval přechody přes Labe. Ještě než se blokáda pevnosti neprodyšně uzavřela, našlo v ní kýžené útočiště mnoho příslušníků z řad Napoleonova trénu a úřednictva, čímž počet obranců údajně navýšili na 26-30 000 mužů. Těžké bombardování města, jemuž padlo za oběť na 200 z původních 500 obytných domů a nebývale vysoké ztráty, způsobené zejména epidemií tyfové horečky (hovoří se o počtu až 17 000 obětí), nového guvernéra pevnosti - divizního generála Adrien-Jean-Baptiste-Amable-Ramonda du Bosc du Tailis (1760-1851) - nakonec přiměly, aby 26. prosince 1813 bezpodmínečně složil zbraně. 10. ledna 1814 tak do zajetí odpochodovalo “pouhých” 4 200 mužů, dalších 3 000 mužů se mělo nacházet v lazaretech.
Pevnost Torgava na vyobrazení z roku 1650
[3] 3. lehká jezdecká divize generála kavalerie Louise-Pierre-Aimé Chastela (1774-1826) byla oficiálně součástí 1. jezdeckého sboru generála markýze Latour-Maubourga (1768-1850). Ohledně jejího zařazení v bitvě u Lipska se však údaje rozcházejí. Podle některých byla detašována k V. sboru generála Lawa hraběte Lauristona, podle jiných byla provizorně zařazena k VI. sboru maršála Marmonta.
[4] Hrabě Jean-Louis-Ebénezer Reynier (1771-1814) stál v čele 7. armádního (saského) sboru od 12. března 1813. Po srpnovém obnovení nepřátelství s ním zasáhl do obou bitev, svedených na přístupech k Berlínu: u Grossbeeren (23.8.) a Dennewitz (6.9.). V průběhu posledního dne bitvy u Lipska byl zajat, brzy byl ale vyměněn a již v únoru 1814 se mohl vrátit zpět do Paříže. Prodělané polní tažení a následné zajetí jej však zdravotně natolik poznamenaly, že pouhých patnáct dní po svém návratu zemřel.
[5] Kromě XI. armádního sboru maršála MacDonalda (1765-1840), jemuž Napoleon svěřil vrchní velení nad jihovýhodním sektorem obrany, zde operoval ještě IX. armádní sbor maršála Augereaua (1757-1816) a tři jezdecké sbory: 1. j.s. generála Latour-Mauborga, 2. j.s. generála Sébastianiho (1772-1851) a 5. j.s. generála Pajola (1772-1844).
[6] Divizní generál Maurice-Etienne Gérard (1773-1852), budoucí maršál Francie (1830), byl velitelem 35. pěší divize v XI. armádním sboru maršála MacDonalda. V bitvě u Lipska byl zraněn na hlavě (bylo to již Gérardovo třetí vážnější zranění v dosavadním průběhu saské kampaně). V belgickém tažení v červnu 1815 se pod maršálem Grouchym zúčastnil osudového pronásledování části pruské armády k Wavre…
[7] Brigádní generál Marie-Antoine vikomt de Reiset (1775-1836) byl velitelem 2. (dragounské) brigády, začleněné do 3. těžké jezdecké divize generála Jean-Pierra Doumerca (1767-1847). Ten  na čele 1. jezdeckého sboru nahradil generála Latour-Maubourga, který v bojích u Wachau přišel o nohu.  
[8] V krvavé bitvě u Lipska se utkalo na půl milionu vojáků nejrůznějších (několika desítek) národností a téměř 2 200 dělových hlavní.
[9] V těžkých bojích s 1. pruským sborem generálporučíka Johanna Davida Yorcka (1759-1830) u  Möckern, situovaném přibližně čtyři kilometry severozápadně od městských hradeb Lipska, ztratil Marmont dne 16. října asi 5 000 mrtvých a raněných, dále 2 000 zajatých a 35 děl. Zbytky svého sboru poté stáhl k východněji ležícímu Schönefeldu, o který se 18. října krvavě utkal s jednotkami švédského korunního prince. Bilance ztrát jeho pruského protivníka rovněž dosáhla vysokého počtu asi 7 000 mužů a do dalších bojů o Lipsko již prakticky nezasáhl.
[10] O čest a renomé jednotek Severní armády švédského korunního prince Karla Johanna (1763-1844), někdejšího Napoleonova maršála Bernadotta, se v tomto sektoru zasloužili výhradně Rusové generálporučíků hraběte de Langeron (1763-1815) a Emmanuela Saint Priesta (1776-1814) a Prusové ze sboru generálporučíka Friedricha Wilhelma svobodného pána von Bülow (1755-1816). Ztráty Švédů v této fázi bitvy nepřekročily hranici 40 mužů (18 mrtvých).
[11] Maršál Michel Ney (1769-1815) byl pověřen krytím severozápadního a severního perimetru obrany, odkud mohly udeřit hned dvě spojenecké armády. K dispozici měl pouhých 40 000 vojáků od III. armádního sboru generála Souhama (1760-1837), IV. armádního sboru generála Bertranda (1773-1844), VI. armádního sboru maršála Marmonta, VII. armádního sboru generála Reyniera, samostatnou (polskou) divizi generála Dąbrowského (1755-1818) a 3. jezdecký sbor generála Arrigniho de Casanova (1778-1853). Sám Ney však k večeru 18. října, po těžkých a krvavých bojích v okolí vesnic Schönefeldu a Sellerhausenu, podlehl defétizmu a s lehkým poraněním ramene opustil  bojiště u Lipska.
[12] Bitva v Kaudijské soutěsce (321 př.n.l.) byla jedním z klíčových momentů tzv. Druhé samnitské války (326-304 př.n.l.). Samnitům - bojovným horalům, obývajícím tehdy široký pás území na východ od dnešní Neapole, kteří byli nejvážnějším protivníkem římské republiky v jejích snahách o ovládnutí Apeninského poloostrova, se na tomto místě podařilo vlákat do pasti, obklíčit a přinutit ke složení zbraní početné republikánské vojsko a ustědřit tak Římanům jednu z nejpotupnějších porážek v historii.
[13] Divizní generál Joseph Lagrange (1763-1836), hrabě císařství a dlouholetý generální inspektor četnictva, veterán bojů na africké půdě, v Karibiku a na Pyrenejském poloostrově. Dne 1. července 1813 nahradil v Marmontově VI. armádním sboru na postu velitele 21. divize generála Boneta, do té doby působil jako velitel 18. pěší divize u V. armádního sboru generála Lawa hraběte Lauristona.
[14] Bilance ztrát této podivné dvoudenní bitvy hovoří o 9 000 mužích na bavorsko-rakouské straně a 4 500 mužích na straně francouzské. Francouzi kromě toho v posledních čtyřech říjnových dnech ztratili 10 000 zajatých, a to zejména z řad opozdilců.
[15] Brigádní generál Antoine-François-Eugène Merlin (1778-1854), syn právníka a někdejšího direktora Merlina de Douai, účastník egyptského tažení, které prodělal coby jeden z pobočníků generála Bonaparta. Pamětník bitev u Marenga, Slavkova, Jeny, Friedlandu a Salamanky. U Lipska velel druhé (13.) brigádě jízdních myslivců od 5. lehké jezdecké divize (Lorge) ze sestavy 3. jezdeckého sboru (Arrighi de Casanova). Na sklonku roku 1813 byl jmenován velitelem 4. pluku čestné gardy (Gardes d´Honneur), s nímž se zúčastnil několikaměsíční obrany obležené Mohuče.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Opravdu skvělě napsáno a výborně přeloženo, čte se výborně! Díky za pěkný příspěvek.
Petr Sládek

Anonymní řekl(a)...

I já děkuji:-D
M.Kolomazník