(prolink na první část je v nadpisu)
 |
| Horace Vernet: Důstojník lehké pěchoty v šedém polním plášti |
„4. září – výnos, vydaný
v témže dni, upozorňoval na to, že každému desátému muži, který bude přistižen
mimo svoji jednotku, hrozí trest zastřelením. Takovéto opatření jasně dokazuje,
jak velký morální úpadek se šířil naší armádou.“
„10. září – v kasárnách
před Drážďany. Měli jsme tři dny volna, které mi poskytly čas pro uzdravení.
Aniž bych se tomu příliš poddával, byl jsem velmi nemocný. Několikadenní odpočinek
přinesl mnoho dobrého i armádě, neboť byla po čtyřiadvacet dní, od úsvitu do
soumraku, neustále na nohou.“
„13.
září – v Grossen-Haynu [Grossenhain] jsem se stal svědkem události,
při níž se mi sevřelo srdce. K trestu smrti zde byl za poněkud zanedbatelný
přestupek, ani ne zločin, odsouzen jakýsi nebohý voják. Jen co jej vyvedli a
přečetli mu rozsudek, okamžitě se dožadoval slitování a pokoušel se utéci tak
rychle, seč mu nohy stačily. Než si jej jedna z kulek našla, zaznělo několik výstřelů
z mušket. Byl mrtev ještě než dopadl na zem.”
„27.
září – v noci nám bylo sděleno, že se naší mladou a málo zkušenou kavalerii
chystá napadnout blížící se nepřátelské jezdectvo. Náš prapor vyrazil jako
první, aby na přístupu do soutěsky zaujal postavení a chránil odtud ústup našeho
jezdectva. Můj sektor byl na [předsunutém] vesnickém hřbitově, kolem něhož procházela cesta. Ukryl
jsem své muže a vydal rozkazy, aby na kozáky nestříleli do té doby, dokud naše jezdectvo
nedosáhne vesnice. Krátce na to se naše ubohá kavalerie objevila. Byla
v příšerném nepořádku a obrovská mračna kozáků ji pronásledovala. Jakmile
většina projela, okamžitě jsem vydal povel k zahájení palby a kozáky tak obrátil
na útěk. Jakého výprasku se jim dostalo a jak rychle se odtud vytratili! Jakmile
odtáhli, připojil jsem se opět ke svému batalionu. Byl na druhé straně úvozu. V pochodu
jsme mohli pokračovat až když se naše kavalerie částečně vzchopila. O půl
hodiny později již ale byla znovu na útěku, přičemž opustila svá děla a
ponechala je napospas nepříteli. Celý náš prapor vyrazil poklusem vpřed a uvedená
děla zajistil. Zde se za mnou dostavil dobrý plukovník Boudinhox - velitel
provizorního dragounského pluku, nabídl mi své služby a byl velmi smutný z toho,
že musí velet tak nezkušenému jezdectvu. Vévoda z Ragusy [Marmont] mě později odeslal na
jakousi vyvýšeninu, odkud jsem měl krýt ústí dvou cest. Dostal jsem rozkaz,
abych na určené pozici vydržel tak dlouho, dokud poslední z Francouzů neopustí planinu
pod námi, a hned poté jsem měl vytvořit zadní voj. Nicméně, abych svůj sbor dostihl,
což se mi nakonec podařilo až v ležení na březích Labe, u Meissenu [Meissen], musel jsem dosti riskovat a vetšinu noci být neustále
v pohybu. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme se v našem izolovaném
postavení nedostalli do kozáckého zajetí. Kdybychom nevyužívali porostů a riskovali
naopak pochod neznámou otevřenou krajinou, pravděpodobně bychom velké množství
jezdeckých útoků, které by nám hrozilo, příliš dlouho neustáli.“
„28.
září – zaútočili jsme na levý břeh Labe. V místě, ležícím asi jednu
francouzskou míli pod Meissenem, kde je řeka svírána dvěma poměrně vysokými pásmy
kopců, nás těžce ostřelovalo patnáct až dvacet děl, jež byla umístěna na návrší
na protilehlém břehu. Pálila po nás plnými koulemi i kartáči a my je nechali. To
nejlepší, co jsme v takovém případě mohli udělat, bylo zvýšit tempo
pochodu a vymanit se z jejich dostřelu tak rychle, jak to jen bylo možné. Kavalerii
v tom nic nebránilo, pro nás to ale nebylo vůbec jednoduché. Vedle
množství raněných, mezi nimiž byli dva důstojníci, které jsme s sebou
vlekli, jsme přišli i o třicet mrtvých. Donutit děla ke stažení jsme se marně
pokoušeli palbou našich pušek. Čtvrt hodiny jsme se tak zbytečně vystavovali souvislé
dělostřelecké palbě. V noci jsme se
uložili v Riese [Riesa],
ležící na břehu Labe; bylo to naše první ubytování [pod střechou], kterého se nám od 17. srpna
dostalo.“
„8.
října – byli jsme v ležení pod hradbami Torgavy [Torgau], na Labi.”
„9.
října – v průběhu dopoledne u nás vykonal revizi hrabě Narbonne[1]
- guvernér Torgavy a císařův pobočník v jedné osobě a naléhavě nás žádal,
abychom jej zbavili [obležení] nepřítele.
Mezi naším předpolím a opevněními obléhajících jednotek se ve stejném okamžiku odehrála
srážka, jež by mohla být považována za jakousi miniaturní bitvu. Nepřítel neměl
na boj v otevřené krajině dostatečné síly, a proto se nás snažil vylákat
před svá opevnění a pobít nás těžkými děly. Ani my jsme nebyli natolik silní,
abychom jeho početná a dobře vyzbrojená postavení vzali útokem. Obě strany se spokojily toliko jen s demostracemi
síly, které za celý den nevedly k žádnému většímu ostrému boji. Aniž by přitom
utrpěly významnější ztráty, ke slovu se tak postupně dostaly všechny druhy zbraní – pěchota,
jezdectvo i dělostřelectvo. Má rota přitom plnila průzkumné úkoly. Celý tento
podnik [obrana Torgavy] byl ale nad naše síly.“[2]
„12.
října – ve Vittembergu [Wittenberg]
jsme přešli
na pravý břeh Labe a na základě rozkazu generála Chastela[3]
- velitele lehké jezdecké brigády ve sboru generála Regniera [Reynier[4]], jsme zahájili přepad. Výsledek
boje o
Coswick [Coswig v Sasku-Anhaltsku] byl jednoznačný
a pro nás šťastný. Do zajetí padlo mnoho zajatců a velké množství zavazadel.
Jelikož jsme nepřítele rozdrtili hned v samém počátku, pronikali jsme rychle
dál a utábořili se až nějaké dvě francouzské míle od bojiště. Z toho, jak
jsme se pokoušeli držet krok s naší kavalerií, jsme byli značně vyčerpaní.“
„13.
října – pronásledovali jsme nepřítele [po
proudu řeky Labe] až dokud jsme nedosáhli
břehu naproti Ackernu [Aken].
Zde jsme podnikli proti nepřátelskému zadnímu voji mnoho úspěšných jezdeckých
útoků. Usilovně jsme pochodovali. V průběhu dne jsme se zastavili v malém pěkném
městečku jménem Roslau [Rosslau]. Chtěli jsme si opatřit dobrou
snídani, proto jsme vstoupili do jednoho z domů a namluvili majiteli, že jsem
generál a že moji kamarádi jsou můj štáb. Takové pocty se mi dostalo jen díky širokému
zlatému proužku na mých nohavicích a plášti s vysokým límcem, který mi
zahaloval nárameníky. Večer jsme prožili strašlivé bombardování, které si
vyžádalo životy několika mužů. Po setmění jsme se svižným pochodem vrátili do
Coswicku. Byly čtyři hodiny ráno.”
 |
| Edouard Detaille: Kozáci, útočící na oddíl Gardes d´Honneur (1870) |
„14.
října – v průběhu dopoledne jsme ve Vittembergu znovu překročili Labe a
utábořili se poblíž malého městečka Daben [Düben, dnes Bad Düben]. Pochodovali jsme dosti
rychle, neboť nás obkličovali kozáci. Nechali nás sice projít, posbírali nám
ale mnoho opozdilců.”
„15.
října – rozložili jsme se poblíž Lipska [Leipzig]. Podobně jako včera jsme i tentokrát měli velmi naspěch;
opět jsme se ocitali v obklíčení kozáků. Cesta se za námi zavřela a
veškeré spojení s týlem bylo přerušeno.“
„16. října
- v časných ranních hodinách jsme prošli předměstím Lipska, město samotné jsme
nechali po naší pravici a zamířili k vesnici Holzhausenu, kde jsme se měli
hlásit. Sotva jsme tam dorazili, v jediném momentu vyštěkla baterie o
tisíci dělech. V Lipsku a jeho okolí mělo dojít na setkání všech armád,
jež operovaly v severní Evropě. Velitel XI. armádního sboru [maršál MacDonald] nám vydal rozkaz, abychom zaútočili ve
směru rozlehlého lesa [Nieder Holz]
a vytlačili odtud nepřítele. Tvořili jsme nejzazší levé křídlo armády.[5] Útok na les se podniklo šest
rot, každá na jiném místě; vzhledem k mému postavení v bojové linii jsem se
ocitl ze všech nejdál. Vstoupili jsme do lesa ve střelecké rojnici a brzy odtud vypudili rakouské
Chorvaty, na které jsem tam narazil. Jejich odpor postupně sílil a já v zuřivé
palbě zaslechl zřetelná zvolání: “Nestřílejte,
jsme Francouzi.” Jakmile jsme však zastavili palbu, začali po nás ihned pálit.
Les byl velmi hustý; měl hustý podrost, pro který nebylo vidět dál než na deset
kroků. Neměl jsem ponětí, s kým mám tu čest a jak se k tomuto varovnému volání postavit,
proto jsem se jako jediný, s jistou dávkou obezřetnosti, vydal tímto kulkami
rozstříleným prostorem a zamířil k místu, odkud se francouzské hlasy nesly. Za
hřebenem jsem spatřil prapor Chorvatů, kteří na mě začali okamžitě pálit; nikdo
mě nezasáhl, neboť jsem měl dost času plácnout sebou obličejem k zemi. Zavolal jsem
své ostrostřelce a nechal zaznít signál k útoku. Pak jsme zaútočili a zvoláním “nestřílejte”
jsme již nevěnovali pozornost, jelikož bylo zřejmé, že pocházela od některého z
našich zajatých vojáků, který tak činil z donucení. Nicméně, když na mě kdosi zařval
mým jménem: “Ke mně, Barrèsi! Pomozte!”,
zrychlili jsme krok a vysvobodili kapitána batalionu a zajali několik Chorvatů.
Nakonec jsem vyrazil z lesa a hnal před sebou stovku nepřátel, kteří přes
planinu porostlou hustým křovím prchali tak rychle, co jim nohy umožňovaly.
Žádný nepřítel vlevo, žádný na planině a daleko vpravo pravé peklo; veškeré
známky a důsledky velké bitvy. Shromáždil jsem své ostrostřelce a postupoval na
ves Klein-Possna [Kleinpösna; zřejmě se ale jednalo o Grosspösnu, jež se nacházela
nedaleko severovýchodního okraje lesu Nieder Holz], obsazenou Rakušany a
kozáky, kteří se po méně než patnáctiminutové přestřelce stáhli. Povzbuzen
tímto úspěchem jsem prošel vsí, vyšel na druhé straně a na okraji dalšího lesa
spatřil značné nepřátelské síly. Musel jsem zastavit a přejít sám do obrany. Do
vesnice jsem pro zásoby odeslal několik mužů a vyčkával na blížící se soumrak,
abych ustoupil. Moji muži se vrátili a já se vydal napravo, směrem k místu, kde
se stále bojovalo. Zastavil jsem na přístupu do vesnice, na ploty obehnané
louce, ležící u křižovatky dvou cest. Rozhodl jsem se pro tuto pozici, neboť mi
v noci poskytovala ochranu a také jsem
uvažoval, že by právě odtud mohl přijít můj batalion, o němž jsem již od rána
neměl ponětí, kde se nachází. Celý den jsem se svými muži bojoval osamoceně, na
vlastní pěst, aniž bych potkal byť jediného z mých nadřízených důstojníků.
Ještě než se docela setmělo, přišel do mého ležení divizní generál Gérard od
XV. [XI.] armádního
sboru[6].
Podal jsem mu hlášení o tom, co jsem dělal a popsal mé důvody pro uchycení v
této pozici. Souhlasil s nimi a sdělil mi, abych zde zůstal. Zeptal jsem se jej
na výsledek bitvy, načež mi odvětil: “Jak
sám vidíte, zde vítězíme. Nevím však, co se děje někde jinde.” Za celý
tento den jsem přišel o osm zraněných mužů, mezi nimiž byl i jeden důstojník.
Den za dnem nás ubývalo.”
„17.
října - v noci přijela
kavalerie a obsadila vesnici. O několik hodin později, právě když se zdálo, že
obě armády konečně přemohl úplný klid, zaduněla opět těžká kanonáda a polekala
muže, kteří tiše odpočívali po vypětí předchozího dne. Prokřehlí zimou, vyrušeni náhlý kraválem a vybuzeni
neočekávaným účinkem šrapnelu, který mi zničil tři muškety, rozprchli se ke
svým zbraním. U kavalerie se dělo totéž, a tak jsme noc, po níž jsme velmi toužili,
strávili ve strachu z neustálých poplachů. Nikdo nebyl naštěstí zraněn, muži i koně ale přesto přišli o
posilňující spánek, tolik potřebný v těchto podmínkách. Nepochybně to bylo dílo
nějakého slabomyslného dezertéra nebo zajatce, který vesnici, do níž se naše
kavalerie stáhla, označil. Nepřítel musel jistě doufat, že ji ostřelováním
zapálí a plameny naše koně zahubí. Za rozbřesku jsem do týlu poslal několik
seržantů a kaprálů, aby se porozhlédli po našem batalionu, nikde jej ale
nenašli. Později jsem spatřil generále Reiseta, jedoucího na čele své jezdecké
brigády[7].
Optal jsem se jej na náš batalion, ale nemohl mi vyhovět. Popsal jsem mu své
těžkosti a mé znepokojení ohledně kamarádů. Řekl: „Pojď se
mnou. – Děkuji, pane, ale kdyby se bitva opět rozhořela, zatímco budu na planině,
mohlo by mě tolik koní rozdupat na kousky. Bude lépe, když se svými čtyřiceti
muži půjdu po jejím okraji.“ Mé poznámce se jen pousmál a přisvědčil. Během dne jsem
se konečně doslechl, že se náš batalion od včerejšího večera nachází v Holzhausenu.
Vyrazil jsem tam; byli překvapeni, že mě vidí, neboť se všeobecně věřilo, že
jsme všichni skončili v zajetí. Celý den byl věnován koncentraci sil a
přípravám na další bitvu, jež měla rozhodnout to, co zůstalo od včera nerozhodnuté.“
 |
| Gottfried Villevalde: Bitva u Lipska |
 |
| Obří Völkerschlachtdenkmal, pomník Bitvy národů u Lipska, během své nedávné rekonstrukce |
„19.
října – za úsvitu jsme obdrželi rozkazy k ústupu, měl probíhat po sborech
a v předem stanovených časových intervalech. Široké bulváry praskaly pod
návalem děl, vozů, cestovních kočárů, kár, kantýn a koní ve švech, nemohli jsme
pokračovat dál, tak velký byl všude nepořádek a příšerný zmatek. Velitel
brigády [generál
Joubert] nás
zavedl do jakési ohrady, kde jsme čekali na příhodný moment k překročení jediného
mostu [přes Elsteru], po němž jsme mohli
ustoupit. Byla to naše Kaudijská soutěska[12].
Nepřítel se mezitím dotáhl těsněji k Lipsku; jeho zuřivý útok, kterým se
chtěl ze směru od Halle [od
vnější Halleské brány] zmocnit mostu, přinášel výsledky, a proto jsme tam byli posláni.
Bojovalo se v ulicích, v zahradách, v domech; kulky poletovaly i
po širokých promenádách. Nevím, jak se to přesně přihodilo, ale při pobíhání
z jednoho místa na druhé a povzbuzování svých harcovníků, jsem se náhle
ocitl uprostřed nepřátel, na dosah svého zajetí. Jakýmisi vrátky jsem vklouzl
do blízké zahrady a po nějaké době jsem vyšel
na širokou ulici. Po mém batalionu tu nebylo ani stopy, za to jsem se zjevil
uprostřed zmatené prchající armády. Aniž bych věděl kam, nechal jsem se tou
masou prchajících unášet a pomalu přecházel po mostě [Randstädter Brücke], jehož ústí blokovala část železné mříže, a který pokrývala
ušlapaná těla. Nakonec se mi podařilo dosáhnout protilehlého břehu.
Z takového zmatku by jednomu krvácelo srdce. Setkal jsem se zde s
kapitánem granátníků, který byl bez jednotky stejně jako já. Zastavili jsme se
mezi břehem a okrajem cesty a čekali na svůj batalion. Plakali jsme vzteky i
lítostí; s ohledem na tak obrovskou katastrofu jsme ronili krvavé slzy. Ani
ne pět minut poté, kdy jsme se zhroutili do trávy, neboť jsme již byli v takovém
stavu psychického a fyzického vyčerpání, že jsme nadále nebyli schopni stát vzpřímeně,
nás pokryly trosky mostu, který právě vyletěl do povětří. Vygradovala tím tragédie,
která byla rozehrána již 17. srpna. Pak jsme pokračovali do Langenau [autor má na mysli Lindenau], kde jsme došli na konec uměle navršeného
úzkého náspu, který bránil vylévání Elstery a jejích přítoků do okolních polí. Zmatek
zde dosahoval srovnatelné výše jako v ulicích Lipska. Když jsme se odtud konečně
vymanili, zahlédli jsme na pláni našeho císaře (bylo to naposledy, kdy jsem jej
spatřil), seděl na koni a důstojníky, kteří kolem něj procházeli, pobízel slovy:
“Shromážděte své muže!” Rozcestníky, na nichž byla velkými písmeny uvedena
čísla armádních sborů, naznačovaly směry našeho ústupu. Po příchodu do
Markrundstädtu [Markrandstädt] jsme se shledali s mým batalionem, jenž překročil most už před námi. Nečekané
setkání nás naplnilo radostí. Setkal jsem se zde i se svým sluhou, opečovávajícím
mého koně a cestovní vak. Jiný voltižer mi za nepatrnou odměnu přenechal
opuštěného koně, kterého sám odchytil uvnitř města. Soudě podle osobních
předmětů a šatů uvnitř cestovního vaku, muselo toto nádherné zvíře patřit
některému z armádních komisařů. Jeho obsah jsem rozdal mezi několik důstojníků,
kteří v této prohrané bitvě přišli o všechno, dokumenty jsem si však ponechal a
vložil je do koženého pouzdra. Část noci jsme strávili na místě, kde jsem se
shledal se svým batalionem; nad ránem byly vydány rozkazy, abychom v tichosti vyrazili
k Weissenfelsu.”
„20.
října – prošli jsme Lützenem a posléze i částí bývalého bojiště, které jsme
před sedmi [2. května
1813] měsíci
proslavili skvělým vítězstvím. Časy se změnily. Ve Weissenfelsu jsme překročili
Sálu [Saale] a utábořili se na
březích řeky. V dopoledních hodinách, právě když jsem osedlal svého nového
koně, mě vyhledal jeho původní majitel a uplatňoval své nároky. Zdůraznil jsem
mu, že na svého koně ztratil nárok v okamžiku, kdy jej opustil. Po nekonečném
dohadování mě požádal o svůj vak; sdělil jsem mu tedy, co jsem s jeho
obsahem učinil a vrátil mu pouze jeho dokumenty. Téhož večera mě v táboře
navštívil můj seržant, měl těžce poraněnou nohu a se slzami v očích mě úpěnlivě
prosil, abych mu přenechal svého koně a mohl na něm odcestovat do Mohuče [Mainz]. Nešťastníka se mi zželelo, a
protože si své povinnosti plnil vždy svědomitě, koně jsem mu ponechal, ovšem
jen s tou podmínkou, že mi jej po příchodu do Mohuče opět vrátí. Sám jsem se
tak odsoudil k pochodu po vlastních.“
Maurice Barrès: Po přechodu řeky Unstrutu [levobřežní přítok Sály] ve Freyburgu, nedaleko
Rossbachu, (…), byl Barrès odeslán do Erfurtu [strategicky důležitého skladiště a arzenálu Grande Armée], aby zde
zajistil nějaké ošacení. Ústup, sužovaný zimou a hladem, mezitím pokračoval.
„27.
října – ve Vachu, země byla pokryta sněhem. Neměli jsme žádné dřevo, abychom se
jím zahřáli, natož slámu, na níž bychom se rozložili, na noc jsem tedy vyhledal
útočiště v kostele. Ráno za mnou přišel můj věrný sluha, aby mě pozval
k polévce, kterou mi připravil. Bylo to štěstí, jelikož jsem už několik
dní neměl ani bramboru. Jak jsem přicházel
k ohništi, u něhož můj sluha strávil celou noc, spatřil jsem jej tam plakajícího
zoufalstvím a beznadějí. V průběhu těch několika málo minut, kdy byl za
mnou, mu někdo ukradl kotlík a s ním i jediné potraviny, které se mu během
noci podařilo sehnat. Jeho zármutek se mě hluboce dotkl, neboť jsem to byl já,
kdo byl pravou příčinou jeho zklamání.“
 |
| Leopold Beyer – Výjevy z války 1813 |
„30.
října – během rána jsem se stal svědkem události, která mě velmi citelně poznamenala.
Kvůli častým zmatkům, způsobeným hromaděním vojsk, jsme se na okamžik zastavili
v jedné vesnici mezi Auttenan [Alzenau] a Hanau. Z domu, v němž zřejmě hledal zázemí k uzdravení, vyšel jakýsi
zraněný voják, aby venku vykonal svoji potřebu. Cestou zpátky jej těsně před domem
zachytil koněm tažený vozík, který tudy projížděl a udeřil jej do zraněného
boku, čímž mu obnovil ránu. Voják zařval bolestí, vzápětí vyběhl do druhého
patra téhož domu, v němž dřívě pobýval a vrhl se z okna k zemi.
Dopadl na silnici, jen pár stop ode mě a byl na místě mrtev. Ve stejném
okamžiku, kdy se jal nešťastný voják vyskočit, se u okna objevil nějaký rolník.
Několik vojáků z mé roty k němu obrátilo zrak a začali okamžitě helekat,
že to on shodil vojáka dolů. Bylo to sice
absurdní, jenže v utrpení mívá rozum málokdy navrch. Nešťastníka popadli a
zastřelili jej sto kroků odtud, na okraji vesnice. Pokoušel jsem se jej bránit
a všem vysvětloval, jak se vše muselo udát. Bylo to však marné, nikdo mě
neposlouchal. Štábní důstojník, který vzal celou záležitost do vlastních rukou,
trval na své pravdě a spáchal zločin. Při odchodu z vesnice (…) jsme před
námi zaznamenali palbu těžkých děl. Svou délkou a intenzitou nám dala tušit, že
se před námi nachází nepřítel a hodlá nám zahradit cestu, ačkoliv se o to během
našeho ústupu neúspěšně pokusil již dvakrát nebo třikrát. O kus dál jsme
zjistili, že se v pozicích před námi nachází bavorská armáda, která
obsadila planinu před Hanau. Sdělili nám to důstojníci ze štábu, kteří měli za
úkol popohnat jednotky vzadu. V tu chvíli jsme přestali pochodovat a
přešli do běhu. Ještě jsme ani nedorazili do prostoru, v němž se mezitím strhla
bitva a už na nás z levého břehu Kinzigu [pravobřežní přítok Mohanu] začala pálit nepřátelská děla. Byl jsem poslán,
abychom je vytlačili dále od břehu. Moji ostrostřelci využívali stromů na břehu,
takto kryti vedli palbu na dělostřelce, kteří se po několika výstřelech ochotně
vytratili. Zbytky VI. sboru se seřadily do útočných kolon a se vztyčenými
bajonety vyrazily do útoku podél pravého břehu Kinzigu, kde podpořily jiné
jednotky, které se již zrádné Bavory pokoušely zatlačit do řeky a obnovit tak komunikaci
[Frankfurt-Gelnhausen], jež byla již osmačtyřicet hodin neprůchodná. Bavorům jsme v tomto výbušném
dni uštědřili tvrdou lekci, na kterou dlouho nezapomenou. Přestože jejich ztráty
byly značné, nebylo příliš rozumné je pronásledovat, neboť ovládaly vzdálenější
břehy obou řek – Mohanu i Kinzigu, a rovněž pevnost Hanau, kterou vyklidili až
v průběhu noci. Noc se snesla dříve, než jsme stačili dosáhnout jednoznačného vítězství.“
 |
| Situční plán bitvy u Hanau dne 30. října 1813 |
„31.
října – po poledni jsme pokračovali v našem ústupu na Frankfurt, do té
doby jsme však zůstavali v oblasti bojů. Celé dopoledne se bojovalo. Oba
břehy Kinzigu se navzájem ostřelovaly svými dělostřelectvy. Nakrátko všude
zavládl klid a my si mohli oddechnout. Zahříval jsem se u táboráku, vařil si
několik brambor a listoval v jakémsi deníku, který jsem objevil na
bojišti. Mé úvahy, plynoucí z četby těchto záznamů, náhle přerušila dělostřelecká koule, která mou skromnou
snídani, po níž se mi celou tu dobu sbíhaly sliny, rozmetala. Ještě předtím ale
urazila hlavu jednomu z důstojníků od námořního dělostřelectva, držícího za
uzdu svého koně a opírajícího se o strom, od něhož se odrazila přímo doprostřed
mého ohně a kromě toho, že mě připravila o mé brambory, mě pokryla žhavými
uhlíky a popelem. Pěšák, který stál naproti, měl stejnou porci štěstí
v neštěstí. Kdybychom stáli jinak, kule by nás byla rozpůlila na dvě
části. Účinek této střely odstartoval naprosto bizarní událost a zavdal příčinu
k podivné diskuzi. Vyděšený kůň onoho zabitého důstojníka se splašil a uprchl
do lesa. Měli jsme velké problémy jej chytit,
neboť nám kolem uší zahvízdalo několik nových dělových výstřelů, které koně znovu a znovu plašily. Voják, kterému se kone
podařilo nakonec chytit, jej vzápětí prohlásil za svůj majetek, neboť
prohlašoval, že lze cokoliv ukořistěného na bojišti považovat za legální kořist. Okamžitě se
sešel důstojnický sbor, jemuž předsedal brigádní generál [Joubert], který se snažil tuto
nelehkou otázku rozhodnout a navzdory rozdílnosti názorů nakonec rozhodl ve
prospěch dědiců zabitého velitele. Mezitím, co jsme se radili, vystaveni při
tom palbě našich bývalých spojenců, do mé jednotky se vrátil můj první trubač, jenž
byl celé tři dny nezvěstný. Chtěl si mě udobřit, a tak mi přinesl pecen chleba
a drůbeží pečeni. Byl jsem připraven nic z toho nepřijmout, moji hladoví
důstojníci mě ale přiměli, abych nad tím přivřel oči. Po krátké rozvaze jsem
jim musel dát za pravdu. Věděl jsem, že náš skvělý velitel, major Faber, neměl žaludek
plnější než byl můj, a tak jsem jej pozval, aby přišel a snědl si svůj díl. On
sám mi sdělil, že generál Joubert umírá hlady. Šel jsem tedy za ním a nabídl mu
pečené křidélko, jež srdečně přijal. Leč, jakmile tento začal rozjímat o
pochoutce, jíž měl brzy zakusit, náhle si vzpomněl na divizního generála
Lagrange, velitele zbytků našich tří divizí[13],
který rovněž neměl nic k snídani; poradil mi, že by ode mě bylo vskutku pěkné,
kdybych jej také pozval k jídlu. Kolem malé pečínky, která nás jen stěží mohla
všechny nasytit, se nás tak sešlo na půl tuctu a to jsme všichni umírali hlady.
Poté, co k nám dorazily opozdilci [generál Bertrand a zbytky jeho IV. armádního sboru], kteří převzaly naše stávající posty, jsme v poledne
vyrazili k Frankfurtu. (Kdybychom se jen
o chvílku zdrželi, byli bychom se zapojili do druhé bitvy, k níž došlo krátce
po našem odchodu. Nový útok byl znovu velmi prudký, nebyl ale tak vražedný jako
předešlého dne a nedosáhl kýženého úspěchu. Bavory jsme buď vytlačili zpátky do
města, a nebo jsme je zahnali do Kinzigu.)[14]
Cesta do Frankfurtu byla velmi obtížná. Byla přeplněna jak nemocnými a
zraněnými opozdilci, tak i povozy všeho druhu. Déšť a tání sněhu znemožňovaly
rychlejší přesuny. Byla již dávno noc, když jsme dosáhli vinic, které obklopovaly
Frankfurt a v nichž jsme se utábořili. Neměli jsme žádný oheň, slámu ani
úkryt, zato bláta až po kolena. Déšť bubnoval do našich těl. Jaká to příšerná noc!
Jaký hlad!“
 |
| Horace Vernet: Bitva u Hanau (1824) |
„2.
listopadu – po sedmnácti dnech, naplněných únavou, boji, nouzí, vzrušením a
nebezpečenstvími všeho druhu, jsme konečně dosáhli vytoužených břehů majestátní
řeky Rýnu, která, jak jsme všichni doufali, přinejmenším na několik dní ukončí
toto strastiplné období. Utábořili jsme se před hradbami Casselu [Kastel]. Kdybych měl shrnout
pohromy tohoto hrozného, neřekl bych však ústupu, nýbrž útěku, musel bych zde
vylíčit ten nejstrašnější obraz našeho neúspěchu. Po neštěstí u Lipska nebyla, a
nebo nemohla být podniknuta žádná důležitá opatření ke konsolidaci jednotek a
obnovení pořádku a disciplíny v armádě. Šli jsme neuspořádaně, ve zmatku, (…),
bez jakékoliv pomoci, bez přátelské ruky, jež by jednoho podepřela a druhému
zatlačila oči. Byli jsme v takovém duševním rozpoložení, že jsme již nevnímali fyzickou
bolest; strádání dokonce přeměnilo v sobce i laskavé a vznešené muže; osobní
prospěch byl nade vše; křesťanská láska k bližnímu, nebo lidskost vůči
kamarádovi, neznamenaly víc než jen pouhá slova. K břehům Rýnu jsme dospěli ve
stádiu naprostého rozkladu, v tom samém, v jakém jsme opouštěli břehy
Elstery. Trasy našeho ústupu zůstaly pokryty troskami naší armády. S každým
dalším krokem, který jsme učinili, za námi zůstávala mrtvá těla vojáků, koňské
zdechliny, děla, zavazadla, cáry naší někdejší slávy. Pohled na to všechno naplňoval
srdce utrpením. Ke všem těmto strastem brzy přibyly ještě další, které nám
později přitížily v už tak vážné situaci. V našich rozvrácených řadách
propukla epidemie tyfu hrozivých rozměrů. Lze tedy říci, že s odchodem
z Lipska nás postihly všechny možné pohromy, které hrozily strávit celou
armádu. Měl jsem to potěšení, že se ke mně v táboře připojilo několik
uzdravených voltižerů, mimo jiné také seržant, kterému jsem nedávno poskytl
svého koně. Byl na tom lépe, nebyl ale ještě úplně zdráv. V jednom
okamžiku jsem byl majitelem sedmi koní, kterými mě tito dobří vojáci
obdarovali. Neměl jsem ale dostatek prostředků
na jejich krmení, proto jsem je obratem rozdělil mezi důstojníky batalionu,
kteří je nejvíc potřebovali.“
„3.
listopadu – přechod Rýnu u Mohuče [Mainz]. Poslali nás k odpočinku
do výcvikového tábora v Dexheimu, vesničky situované nedaleko Oppenheimu, který
se dotýká levého břehu Rýnu. Tento rozkaz byl přijat s velkou radostí.
Bylo to nevyhnutelné, neboť nás pochody a strádání všeho druhu velmi vyčerpaly.
Po téměř měsíci nocování ve sněhu a bahně, jakožto konzumování odporných paběrků
po těch, kteří nás na této strastiplné cestě předešli, nebylo žádným divem, že
jsme toužili po odpočinku. Batalion se ve vesnici zdržoval pět dní. Navzdory
pěti až šesti chodům jídla denně (…), které jsem si vlastnoručně připravoval,
se mi nedařilo utišit hlad. Na opačné straně Rýnu jsem strávil uplynulých sedm
měsíců.“
„9.
listopadu – předtím než jsme odpochodovali do Mohuče, abychom zde hájili
pevnost, kníže neufchâtelský [maršál
Berthier] nechal náš sbor shromáždit na rovince
nedaleko říčního břehu pod Oppenheimem, kde jsme se měli přeskupit a obdržet chybějící
důstojníky. Dali jsme sbohem praporu od 86. pluku, po jehož boku jsme prodělali
celou kampaň, a který (…) byl 16. října u Lipska téměř vyhlazen. Příchod do
Mohuče nám zpestřila přehlídka čtvrtého batalionu, který na výšinách u
Hochheimu [Hochheim am Main] právě absolvoval ostrý střet, v
němž ztratil několik mužů. Naše opětovné shledání jsme oslavili dobrou večeří, která
jim dala zapomenout na emoce dnešního dne. Mezitím jsem byl odeslán do
Oppenheimu, kde jsem se ubytoval u zámožného statkáře, velkého to milovníka
vína z vlastní produkce, které řadil vysoko nad nejlepší vína z Bordeaux. Stoloval
jsem v jeho domě, a tak abych mu tím učinil radost, neboť mě tvrdošíjně a
bez ustání pobízel k degustaci jeho vybraných vín, zapíjel jsem jimi
všechna jídla. Aby jeho stará vína neztratila nic ze své kvality, vyplachoval
sklenice obyčejným klaretem. Tento skvělý muž a otec velké a roztomilé rodiny,
byl potomkem Francouzů, kteří v období po odvolání Ediktu nantského [králem Ludvíkem XIV. v roce 1685] z naboženských
pohnutek opustili zemi. V srdci zůstával i nadále Francouzem, neboť zvažoval,
že svou půdu opustí, pokud opět připadne Němcům.“
 |
| Leopold Beyer – Výjevy z války 1813 |
„28.
prosince – dva bataliony obdržely rozkaz prozkoumat oba břehy Rýnu a postupovat
proti proudu až k Mannheimu. Já jsem se služebně odebral do Mohuče.“
„31.
prosince – byl jsem právě na cestě za svým plukem, když jsem se potkal
s generálem Merlinem[15],
který se vracel do Štrasburku [Strasbourg]. Jel jsem na svém skvělém koni a on mě požádal, abych mu jej
prodal. Souhlasil jsem a řekl si o tři sta franků, které mi hned na místě
vyplatil. Krátce poté, ve Wormsu, jsem se setkal se svým velitelem batalionu,
majorem D….., jenž si stěžoval na akutní revmatismus. „To, co mě znepokojuje“, řekl mi, „je, že bych chtěl jít do Paříže a nemám ani měďák na cestu. Pokud je
to jediná věc, která Vás trápí“, odpověděl
jsem, „pak Vás toho problému mohu zbavit.
Tady je tři sta franků ve zlatě, vrátíte mi je, až to půjde.“ Přijal celý
obnos a pokračoval ve své cestě. Mezi důstojníky batalionu byl on ten
nejctižádostivější a nejmazanější a moc dobře si uvědomoval, že z pobytu
v obležené Mohuči nekouká žádné povýšení; možná už byl ve styku s lidmi,
kteří se zabývali přípravami na návrat Bourbonů. Během poslední prosincové noci
jsem dorazil do Ogersheimu [Oggersheim]. Odřad sta vybraných mužů, v
čele s kapitánem a třemi nižšími důstojníky, odešel jako posádka do reduty, zbudované
před Mannheimem naproti místu, odkud hrozilo překročení Rýnu. Jejich instrukce
jim zakazovaly jakékoliv vyjednávání. Měli buď zvítězit nebo zemřít. Absurdní
řešení pro tak málo obránců.”
Poznámky:
[1] Louis-Marie-Jacques-Amalric
hrabě Narbonne-Lara (1755-1813) byl šlechtic, voják a diplomat. Z otcovy
strany měl španělské aristokratické kořeny, panují však domněnky, že byl nelegitimním
synem francouzského krále Ludvíka XV. Své mládí prožil na královském dvoře ve
Versailles, kde se mu dostalo vzdělání, které později s výhodou uplatnil ve
svých diplomatických rolích. Ve Štrasburku absolvoval l´Ecole d´artillerie a v králově armádě to v pouhých pětadvaceti letech
dotáhl až na plukovníka. Po červencové revoluci velel pluku národní gardy v
Besançonu. V září 1791 byl povýšen do hodnosti maréchal-de-camp (ekv. pozdejšího brigádního generála). Byl otevřeným
zastáncem konstituční monarchie, od prosince 1791 až do března 1792 zastával post
ministra války. Po své rezignaci působil krátce u Severní armády, odkud po dramatickém
10. srpnu 1792 emigroval do Anglie. Za konzulátu bylo jeho jméno, díky přispění
bývalých přátel Talleyranda a Fouchého, odstraněno ze seznamu nepřátel státu,
načež se vrátil zpět do Francie a byl penzionován v hodnosti divizního
generála. Zpět do aktivní služby jej císař Napoleon povolal až v roce 1809,
přičemž jej jmenoval vojenským velitelem obsazeného území v Uhrách a guvernérem
Rábu (Raab). V témže roce byl pověřen vyjednáním sňatku francouzského císaře s rakouskou
arcivévodkyní Marií-Louisou. O rok později působil na dvoře bavorského krále
Maximiliána I.; pobočníkem císaře Napoleona se stal v roce 1811. V tragickém
roce 1812 se ve Vilnu osobně setkal s ruským carem, kde mu adresoval císařovo
ultimátum. V roce 1813 byl coby francouzský ambasador opět poslán do Vídně, v
Praze pak francouzské císařství zastupoval v diplomatické frašce, jež vstoupila
do historie pod názvem Pražský mírový
kongres. Guvernérem pevnosti Torgava (Torgau) byl jmenován 13. září 1813. Zemřel
tamtéž, jako jedna z tisíců obětí tyfové epidemie, dne 17. listopadu 1813.
[2] Torgava zůstávala
v obležení spojeneckých vojsk prakticky až do konce roku 1813. Po bitvě u
Lipska se k této pevnosti přemístil dvacetitisícový 4. pruský sbor generála
Bogislava Friedricha Emanuela von Tauentzien (1760-1824), který doposud postával
u Dessau, aby zde zajišťoval přechody přes Labe. Ještě než se blokáda pevnosti neprodyšně
uzavřela, našlo v ní kýžené útočiště mnoho příslušníků z řad Napoleonova trénu a
úřednictva, čímž počet obranců údajně navýšili na 26-30 000 mužů. Těžké
bombardování města, jemuž padlo za oběť na 200 z původních 500 obytných domů a
nebývale vysoké ztráty, způsobené zejména epidemií tyfové horečky (hovoří se o
počtu až 17 000 obětí), nového guvernéra pevnosti - divizního generála
Adrien-Jean-Baptiste-Amable-Ramonda du Bosc du Tailis (1760-1851) - nakonec
přiměly, aby 26. prosince 1813 bezpodmínečně složil zbraně. 10. ledna 1814 tak do
zajetí odpochodovalo “pouhých” 4 200 mužů, dalších 3 000 mužů se mělo
nacházet v lazaretech.
 |
| Pevnost Torgava na vyobrazení z roku 1650 |
[4] Hrabě Jean-Louis-Ebénezer Reynier (1771-1814) stál v
čele 7. armádního (saského) sboru od 12. března 1813. Po srpnovém obnovení
nepřátelství s ním zasáhl do obou bitev, svedených na přístupech k Berlínu: u
Grossbeeren (23.8.) a Dennewitz (6.9.). V průběhu posledního dne bitvy u Lipska
byl zajat, brzy byl ale vyměněn a již v únoru 1814 se mohl vrátit zpět do
Paříže. Prodělané polní tažení a následné zajetí jej však zdravotně natolik poznamenaly,
že pouhých patnáct dní po svém návratu zemřel.
[5] Kromě XI.
armádního sboru maršála MacDonalda (1765-1840), jemuž Napoleon svěřil vrchní velení
nad jihovýhodním sektorem obrany, zde operoval ještě IX. armádní sbor maršála
Augereaua (1757-1816) a tři jezdecké sbory: 1. j.s. generála Latour-Mauborga,
2. j.s. generála Sébastianiho (1772-1851) a 5. j.s. generála Pajola (1772-1844).
[6] Divizní
generál Maurice-Etienne Gérard (1773-1852), budoucí maršál Francie (1830), byl
velitelem 35. pěší divize v XI. armádním sboru maršála MacDonalda. V bitvě u
Lipska byl zraněn na hlavě (bylo to již Gérardovo třetí vážnější zranění v dosavadním
průběhu saské kampaně). V belgickém tažení v červnu 1815 se pod maršálem
Grouchym zúčastnil osudového pronásledování části pruské armády k Wavre…
[7] Brigádní
generál Marie-Antoine
vikomt de
Reiset (1775-1836) byl velitelem 2. (dragounské) brigády, začleněné do 3. těžké
jezdecké divize generála Jean-Pierra Doumerca (1767-1847). Ten na čele 1. jezdeckého sboru nahradil generála
Latour-Maubourga, který v bojích u Wachau přišel o nohu.
[8] V krvavé bitvě
u Lipska se utkalo na půl milionu vojáků nejrůznějších (několika desítek)
národností a téměř 2 200 dělových hlavní.
[9] V těžkých
bojích s 1. pruským sborem generálporučíka Johanna Davida Yorcka (1759-1830) u Möckern, situovaném přibližně čtyři kilometry
severozápadně od městských hradeb Lipska, ztratil Marmont dne 16. října asi
5 000 mrtvých a raněných, dále 2 000 zajatých a 35 děl. Zbytky svého
sboru poté stáhl k východněji ležícímu Schönefeldu, o který se 18. října krvavě
utkal s jednotkami švédského korunního prince. Bilance ztrát jeho pruského protivníka
rovněž dosáhla vysokého počtu asi 7 000 mužů a do dalších bojů o Lipsko již
prakticky nezasáhl.
[10] O čest a
renomé jednotek Severní armády švédského korunního prince Karla Johanna
(1763-1844), někdejšího Napoleonova maršála Bernadotta, se v tomto sektoru zasloužili
výhradně Rusové generálporučíků hraběte de Langeron (1763-1815) a Emmanuela
Saint Priesta (1776-1814) a Prusové ze sboru generálporučíka Friedricha
Wilhelma svobodného pána von Bülow (1755-1816). Ztráty Švédů v této fázi bitvy
nepřekročily hranici 40 mužů (18 mrtvých).
[11] Maršál
Michel Ney
(1769-1815) byl pověřen krytím severozápadního a severního perimetru obrany,
odkud mohly udeřit hned dvě spojenecké armády. K dispozici měl pouhých 40 000
vojáků od III. armádního sboru generála Souhama (1760-1837), IV. armádního
sboru generála Bertranda (1773-1844), VI. armádního sboru maršála Marmonta,
VII. armádního sboru generála Reyniera, samostatnou (polskou) divizi generála
Dąbrowského (1755-1818) a 3. jezdecký sbor generála Arrigniho de Casanova (1778-1853).
Sám Ney však k večeru 18. října, po těžkých a krvavých bojích v okolí
vesnic Schönefeldu a Sellerhausenu, podlehl defétizmu a s lehkým poraněním
ramene opustil bojiště u Lipska.
[12] Bitva v Kaudijské
soutěsce (321 př.n.l.) byla jedním z klíčových momentů tzv. Druhé samnitské
války (326-304 př.n.l.). Samnitům - bojovným horalům, obývajícím tehdy široký
pás území na východ od dnešní Neapole, kteří byli nejvážnějším protivníkem římské
republiky v jejích snahách o ovládnutí Apeninského poloostrova, se na tomto
místě podařilo vlákat do pasti, obklíčit a přinutit ke složení zbraní početné republikánské
vojsko a ustědřit tak Římanům jednu z nejpotupnějších porážek v historii.
[13] Divizní
generál Joseph Lagrange (1763-1836), hrabě císařství a dlouholetý
generální inspektor četnictva, veterán bojů na africké půdě, v Karibiku a na
Pyrenejském poloostrově. Dne 1. července 1813 nahradil v Marmontově VI. armádním
sboru na postu velitele 21. divize generála Boneta, do té doby působil
jako velitel 18. pěší divize u V. armádního sboru generála Lawa hraběte
Lauristona.
[14] Bilance ztrát této podivné dvoudenní bitvy
hovoří o 9 000 mužích na bavorsko-rakouské straně a 4 500 mužích na
straně francouzské. Francouzi kromě toho v posledních čtyřech říjnových dnech
ztratili 10 000 zajatých, a to zejména z řad opozdilců.
[15] Brigádní
generál Antoine-François-Eugène Merlin (1778-1854), syn právníka a někdejšího
direktora Merlina de Douai, účastník egyptského tažení, které prodělal coby jeden
z pobočníků generála Bonaparta. Pamětník bitev u Marenga, Slavkova, Jeny,
Friedlandu a Salamanky. U Lipska velel druhé (13.) brigádě jízdních myslivců od 5. lehké
jezdecké divize (Lorge) ze sestavy 3. jezdeckého sboru (Arrighi de Casanova). Na sklonku roku 1813 byl jmenován velitelem
4. pluku čestné gardy (Gardes d´Honneur), s nímž se zúčastnil několikaměsíční obrany
obležené Mohuče.
2 komentáře:
Opravdu skvělě napsáno a výborně přeloženo, čte se výborně! Díky za pěkný příspěvek.
Petr Sládek
I já děkuji:-D
M.Kolomazník
Okomentovat