pátek 15. května 2015

JEMAPPES - BOJIŠTĚ, KTERÉ BY ŽÁDNÝ SOUČASNÍK NEPOZNAL

ONDŘEJ KRÁL
Byl to smolný den. Začalo to hned ráno, kdy jsem zaspal a aniž bych se podíval na předpověď počasí vyrazil jsem na nádraží. Vlak směrem na Bergen měl ale půl hodiny zpoždění a já tak v nečinnosti přešlapoval na Lovaňském prvním nástupišti. Ještě, že jsem si s sebou vzal Jana Jeníka z Bratřic. Jeho paměti se mi teď čtou zcela jinak než poprvé. Jsem přece v místech, kde před více než dvě stě lety pochodoval.
Koukám na nebe, které se mi vůbec nelíbí. Ještě, že je to přímý vlak. Do Jemappes se tak dostanu bez přestupu. Jeníka teď mám spíše na navození atmosféry. On sám se v Rakouském Nizozemí toho podzimu 1792 ještě nenacházel. Byl až součástí posil, které ho měly spasit právě po Francouzském vítězství u jmenované obce. Zabírám se do četby a od okolního světa mě odstřihují i sluchátka. Proto s sebou trochu trhnu, když mi někdo zaklepe na rameno. Usměvavá Belgičanka na mě chrlí něco francouzsky, z čehož pochytím jen "terminus". Běda, stojíme v Monsu (v holandštině je to onen Bergen) a dál už patrně nepojedeme. Vlak má jednoduše už tak velké zpoždění, že je na další trase zrušen a nahrazen následujícím... Nezbývá než čekat na velkolepém staveništi, kterým monské nádraží je. Už prší. Pohlédnu směrem k západu, kde leží mnou žádané bojiště. V mlze se rýsují ostré vrcholky. Vzpomenu si na slova, která napsal již roku 1869 jeden britský důstojník ve své knize esejí o belgických bojištích. Tolik průmyslu...tolik průmyslu, hald, továren a komínů téměř úplně zakrylo slavné bojiště. Mons byl jedním z nejdůležitějších center těžby černého uhlí a tím pádem i průmyslu mladého belgického státu. Však jistě ještě uvidím...
Nastupuji do následujícího vlaku a za pár chvil stanu před nádražím s velkým nápisem Jemappes. Je to městečko, které se na počátku revolučních válek psalo Jemmapes a nebylo prakticky ničím zajímavé. Na severu bažiny, na jihu nevelký táhlý kopec, který v té době rozhodl o tom, že se tu bude bojovat. Dnešní tvář městečka je poměrně neutěšená. Po boomu průmyslové revoluce se tu zastavil čas. Špinavé uličky mezi dělnickými domky stoupají vzhůru a já s nimi. Toto návrší si vybral vévoda Sasko-Těšínský poté, co dorazil posílit nejohroženější úsek obrany Rakouského Nizozemí. Francouzský revoluční generál Dumouriez ho svou ofenzivou poněkud zaskočil. Kdo mohl čekat, že se Francouzi pohnou i s vědomím blížící se zimy? V Monsu ležel polní zbrojmistr hrabě Clerfayt, který však disponoval jen zlomkem francouzské útočné síly. Vrchní velitel ho sice na poslední chvíli posílil, ale i tak dají dohromady jen nějakých 14 000 mužů a 56 děl...  Proti nim se valí čtyřiceti tisícová Dumouriezova Ardenská armáda s úkolem od samotného Dantona: dobýt Brusel a osvobodit tak jeden ze "zotročených národů". Je složená z nepříliš disciplinovaných dobrovolníků, nicméně už jejich počet nutí k obezřetnosti. Proto Rakušané volí defenzivní postavení a vyčkávají útok. Ráno 6. listopadu 1792 k němu dojde.
 Vycházím na temeno bráněného návrší, u jehož hrany stojí francouzský pomník bitvy. Nevím jaké by muselo být počasí abych ho přehlédl. Šestnáctimetrový obelisk, podle galského kohouta na vrcholu, přezdívaný "le Coq" byl odhalen roku 1911 a dominoval okolí. I když je teď obklopen nevzhlednými bytovkami a dále i panelovým sídlištěm, dominuje stále. Úctyhodný pomník, škoda jen té okolní zástavby. Shlížím dolů z kopce. Podle mapy bych ani neřekl, jak je prudký. Není divu, že tudy Francouzi neútočili. Ohledně francouzské sestavy v bitvě panuje celá řada nejasností. Jisté je jen to, že hlavní útok přišel z jihu. Na severu zaútočil pouze menší oddíl, který se zpočátku spokojil s demonstračním postupem přímo proti Jemappes. Právě se tedy nacházím na pravém křídle rakouské sestavy kde velel jedné z brigád budoucí slavný vojevůdce arcivévoda Karel. Protože tu panoval relativní klid, posílila část pravokřídelních jednotek během bitvy rakouský střed. Tam se také postupně protloukám. Nebude to ale jednoduché. Celé návrší totiž v podstatě zaniklo. Je utopeno ve změti vysokých hald, které znesnadňují orientaci.
Na rakouském středu velel Clerfayt, dále nalevo, blíže  Monsu měl střežit operační linii podmaršál Beaulieu. Rakouské jednotky byly boji ostřílené a spolehlivé. To se ovšem nedalo říci o jejich protivnících. Mezi veliteli pestré směsice sansculottů byl i slavný generál Dampierre, dále budoucí francouzský král vévoda z Chartres nebo generál Lamarche, mezi jehož pobočníky byl i budoucí maršál císařství Ney. Dumouriez si s taktikou příliš hlavu nelámal, složitějšího manévru v boji byla ostatně jeho armáda sotva schopna. Hned ráno tak zavelel k čelnímu útoku na rakouské postavení. Ten se však rozpadl do několika bídně koordinovaných a nedůrazných útoků. Zdálo se, že ani revoluční nadšení nepomáhá. Útoky pokračovaly celé ráno, žádný výsledek se však nedostavoval. Dumouriez tedy zastavil již bezzubé ataky a nařídil nový generální útok na poledne. V něm se už
dařilo lépe. Na středu se Vévoda z Chartres probil až nahoru na kopec a pevně se zde zachytil, na pravém křídle došlo ještě k většímu úspěchu. Francouzi pronikli do Jemappes. Situace nebyla ještě zdaleka rozhodnutá, ale vévoda Sasko-Těšínský z opatrnosti nařídil ústup na Mons. Ten proběhl ukázkově. Po pravém křídle ustoupil střed a celé jádro armády kryl Beaulieu, ze kterého se tak stal zadní voj. Dumouriezovi spadlo vítězství doslova do klína! K dokonalosti však mělo daleko. Protivník ve svízelné situaci unikl, navíc naprosto spořádaně. Dumouriez svou početní převahu vůbec nevyužil a ke cti mu nesloužil ani poměr ztrát. Ztratil na 2 000 mužů, kdežto protivník jen 1 200 včetně zajatých.
Zprvu nebylo jasné čeho vlastně Francouzi dosáhli. Rakušané ale postupně ve své Nizozemské državě vyklízeli jedno postavení za druhým. Sbírali síly na protiofenzivu. Dumouriez však dokázal, že i armáda francouzské republiky je schopna se vyrovnat pravidelné armádě. U Valmy, velkolepě to oslavovaném vítězství, republika jen odrazila útok. Nyní však vůbec poprvé vybojovala ofenzivní bitvu. První z mnoha...
Procházím uličkami Flenu a za vytrvalého mžení se postupně dostávám až do Cuesmes, kde leželo nejzažší levé křídlo Rakušanů. Cestou mě napadne, že by asi žádný z tehdejších účastníků bojiště nepoznal. Změnilo se to tu radikálně. Nenapadá mě ani žádné jiné, které by skončilo podobně. Holt pokrok se zastavit nedal. Ani z hradeb Monsu, které byly už v té době v nevalném stavu se nezachovalo zhola nic. Populační růst spojil všechny tehdejší sídla do jedné velké aglomerace, a tak jsem cestou z Jemappes až do Monsu šel jedním velkým městem. V Cuesmes se ještě chci podívat do muzea van Gogha, který zde jako mladík několik let mezi horníky působil jako misionář. Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem na místě zjistil, že je Goghův dům kvůli rekonstrukci zavřený, vždyť na internetových stránkách muzea o tom nebyla ani zmínka! K dovršení vší smůly byl jediný podchod vedoucí do Monsu pod rozsáhlým nádražím zaplaven vodou... Ale nebudu si stěžovat, chuť si jistě napravím na jiném bojišti.

Žádné komentáře: