(Polní pošta v napoleonských armádách)
 |
| Kresba z vojenských dopisních papírů |
K charakteristice toho, jak
v Napoleonově armádě fungovala pošta, by postačila pouhá příslovce jako
„dokonale“ a „skvěle“. Vynucovala si to sama válka s nutností přenosu
zpráv, direktiv, rozkazů a mnohého další na velké vzdálenosti, s potřebou
informovat a být informován, neboť císař Francouzů nepřestával chod svého
impéria řídit ani od Dunaje, ani z polského bláta, či dokonce
z daleké Moskvy. Díky poštovní a kurýrní službu pak dostával voják
jedinečnou možnost podat tu a tam zprávu svým blízkým a dostat od nich lístek
s pár řádky. Podstatu a význam shrnuje snad nejlépe dopis dělostřeleckého
poručíka Delamonneraye, napsaný v prosinci 1812 matce do bretonského
Morlaix:
„Mým jediným štěstím tu je to, že
s tebou mohu zůstat ve spojení, a potrvá tak dlouho, jako bude existovat
ve Francii pošta, tj. vždycky!“
Napoleonská
pošta dokázala spolehlivě doručovat nejen listy, ale i zasílané peníze, a
třebaže mohli z domova poslat svému synovi, sourozenci, či manželovi
nanejvýš pár zlatých, v souhrnu se jednalo o velké převážené sumy. Proto
bylo
nařízením ze 17. února 1808 zakázáno zasílat vojákům v poli a na taženích
(od roku 1812 i v posádkách) hotovost nad 100 franků. Vyšší poukazované
sumy uložil poštovní pokladník odesílací civilní pošty do pokladny a vystavil
směnku na pokladníka vojenského útvaru adresáta. Tu předal odesilateli, aby ji
zaslal adresátovi peněz; poukázku pak proplatil příslušný vojenský pokladník po
jejím předložení.
Problémem byla negramotnost vojáků, někdy úplná někdy
částečná, neboť mnozí uměli číst, ale nedokázali psát a předrevoluční
statistiky říkají, že jen 37 % Francouzů svedlo v roce 1780 napsat svoje
jméno. Regionální statistiky jsou velmi rozporné, ta z départementu Ain
ale říká, že v roce 1796 umělo číst a psát 40 % vojáků, gramotnost ale
postupovala a měla motivaci, protože v časech císařství už nemohl negramotný
voják získat poddůstojnické prýmky, nebo se dostat ke gardě a žandarmerii,
vojenské policii.
„Bylo mi z toho náramně smutno, že se
musím ve třiatřiceti učit číst a psát; proklínal jsem otce, že mi nedopřál
školy,“ posteskl si granátní Coignet a vyprávěl, jak se během pruského
tažení 1806 a jeho pokračování v bývalém Polsku učil malovat písmenka a
luštit slabikář pro děti…
Vždy
se samozřejmě našel kamarád, který tomu negramotnému přečetl dopis nahlas a
napsal i odpověď. Mnozí si z toho udělali živnost, kterou si přivydělávali.
Jinde se pro výuku trivia zřizovaly polní třídy; tak tomu bylo
v revolučním roce XIII u 13. jízdního mysliveckého, jehož plukovník se
rozhodl, že číst, psát a počítat musí umět z mužstva každý! Vzdělání, u
důstojníků věc samozřejmá, navíc usnadňovalo život a skýtalo rozptýlení. Takřka
každý s sebou vozil nějakou knihu, v dobytých městech objevil něco
v knihovnách a krom beletrie (včetně pornografické; oblibě se těšila
zejména Thérèse philosophe[1]), kde
dominovali Voltaire a další osvícenci, to byly vojenské rukojeti a výcvikové
příručky.
Dopisy
vojáci často psali (nebo nechávali psát) na papír s tištěným obrázkem
v záhlaví (většinou naivní kresbou vojáka); některé jednotky měly tyto
dopisní papíry vlastní. Takovým dopisům se říkalo kantýnské (lettres
de cantinières), neboť předtištěný papír prodávaly kantýnské. Napsaný list
se několikrát přeložil, zalepil pečetním
voskem a voják do něj nejednou místo pečetítka otiskl knoflík s plukovním
symbolem.[2]
Polní
pošta u Grande Armée byla
organizována následovně:
-jeden
poštovní úřad u hlavního stanu (tzv. Hlavní poštovní úřad - Bureau général, razítková zkratka BauGal),
-jeden
u císařské gardy,
-jeden
u hlavního dělostřeleckého parku,
-jeden
u velitelství každého armádního sboru (rovněž Bureau général = BauGal, s uvedením sboru),
-jeden
u každé divize, případně brigády.
Pro
každou armádu v poli (neboť krom Grande
Armée tu byly i další na jiných válčištích a územích) byl jmenován poštovní
ředitel, který nabíral potřebný personál z řad civilistů. U každé nižší armádní
složky (sboru, divize) se pak zřizoval poštovní úřad, jehož zaměstnanci
vyzvedávali dopisy u civilních poštovních úřadů, k němuž to měl svazek
nejblíže. Tyto úřady dávaly vojákům adresované dopisy stranou a předávaly je
všechny poště při hlavním stanu armády. Tam její zřízenci poštu roztřídili na
dopisy generálům i příslušníkům štábu, na listovní zásilky podle jednotlivých
pluků a batalionů, odkud si pro ně přijížděli a kde je pak vojákům rozdíleli k
tomu určení vaguemestres, nadvozní.
Každý
armádní sbor a každá divize měly poštovní úřad, označený poštovním číslem;
nejvyšší známé je 94.
Poštovné
platil v časech revoluce i císařství většinou adresát (dopis byl označen
jako PORT
DÛ, dlužná donáška), což byl pro mnohého
vojáka bez peněz velký problém a jemu nezbylo než psát, aby rodina psaní
ofrankovala (zaplatila; označení pak bylo PORT PAYÉ, zaplacená donáška) předem
místo něj. Vojenské osoby v poli nicméně platily jen vnitrostátní poštovné
pro území Francie, porto za jejími hranicemi měly zdarma a na válečném tažení
se neplatilo vůbec žádné[3].
Vlastní
poštovní službu organizovali sice civilisté, vojenská část ale byla pod
kontrolou vojenských osob, vrchních intendantů, komisařů ordonátorů a válečných
komisařů. Přeprava, tj. kurýrní služba zásilek, byla věcí profesionálních
postilionů a kurýrů na koních, či v poštovních dostavnících, doprovázených
vždy ozbrojenou eskortou. U pluků sbírali dopisy vojáků a přiváželi ty doručené
vozmistři (vaguemestres).
Mezi
dopisy byly velké pauzy, způsobené přesuny a vším, co k vojenskému řemeslu
patřilo: voják mohl psát jen občas a za tažení čekal i dlouho na odpověď.
Jednotky věděly, kam napsané dopisy odevzdat a kdy bude pošta odjíždět, přesto
v mnoha listech zaznívají omluvy, že o sobě nedal dotyčný dlouho (někdy i
pár měsíců) vědět. Stejně tak tu jsou obavy z toho, že o sobě rodina doma
nedala dlouho vědět. Nejčastěji se psalo rodičům a sourozencům, manželky
figurují v korespondenci mnohem méně, neboť ženatí byli většinou jen vyšší
důstojníci, jimž sňatek (ke kterému uděloval povolení císař, či ministr války)
zajišťoval existenci skrze věno nevěsty. Výměna korespondence mezi přáteli se
omezovala jen na část důstojníků.
Pokud
o sobě voják nedával dlouho vědět, neklidní příbuzní se obraceli na starostu,
nebo na prefekta s prosbou, aby získal zprávu od ministerstva války, nebo
z nemocnic. Vyřízení žádosti se vleklo řadu měsíců, někdy i roky a
výsledky se daly předpokládat nejisté, nebo žádné.
Z formulací
dopisů je jasné, jak moc vojákům záleželo, aby o nich měli jejich blízcí
zprávy.
„Tou nejlepší věcí, kterou mohu udělat, je
chopit se brku a dát vám o sobě zprávy,“ tak a podobně zní jedna
z velmi častých formulací.
Jiné zni:
„Láska, kterou k vám cítím, mě
zavazuje, abych vám dal na vědomí, že se mám dobře.“
„Myslím,
že po pozdravu na důkaz synovské úcty, je mou hlavní povinností zpravit vás, že
jsem zdráv.“
I závěry dopisů si jsou podobné a mnohé listy tvoří
svědectví o synovské lásce i úctě:
„Pozdravy všem ve vsi odshora dolů.“
„Končím
s psaním, moje láska k vám je ale nekonečná.“
„Prosím,
abyste nezapomněli na svého syna.“
„Celý
život si budu připomínat vaše dobré rady a zásady, které jste mi v dětství
vštípili.“[4]
 |
| Většinou předtištěné kresby z vojenských dopisních papírů |
[1]
Česky vydáno 2009 jako Filosofka Tereza aneb Vzpomínky na příběh otce Dirraga a
slečny Éradice; autorem je
Jean-Baptiste de Boyer d’Argens. Elzéar Blaze vzpomínal, jak se toto dílko
četlo pod lavicemi ve Vojenské škole.
[2]
Viz Fairon, Émile-Heuse, Henri: Lettres des grognards. Liège 1936. Z této
antologie vojenské korespondence napoleonských dob jsou i obrazové ukázky.
[3]
K organizaci polní pošty viz např. Pigeard,
Alain: Armée de Napoléon. Paris 2000.
[4]
Podrobněji analyzovali strukturu, styl a určité druhy vojenských dopisů i
poštovní službu u armády Fairon a Heuse v už citovaných Lettres des grognards. Dalšími (a jedinými) antologiemi dopisů
napoleonských vojáků jsou ve francouzštině Paroles de grognards 1792–1815.
Lettres inédits de la Grande Armée recueillies par Jérôme Croyet (Gaussen, Marseille 2016)
a v angličtině Wilkin, Bernard: Fighting
for Napoleon: French Soldiers’ Letters 1799–1815 (Pen and Sword Military 2016).
Žádné komentáře:
Okomentovat