Příběh španělské národní hrdinky, která se dostala na řadu
obrazů i do mnoha literárních děl, začal v létě 1808 a byl překvapivě
krátký. O Agustíně de Aragón, či Agustíně Zaragoza, což oboje značí, že pocházela
z aragonské Zaragozy, se toho totiž ví překvapivě málo. Jen stroze se píše
o tom, co předcházelo, a pouze kusé řádky mluví o jejím dalším životě, Zazářila
jako meteor v létě roku 1808, a pak zmizela…
 |
| Plátno Augusato Ferrera Dalmau-Nieto |
Španělsko v plamenech
Vše začalo na jaře roku 1808, kdy si Napoleon I., císař
Francouzů, usmyslel, že sesadí krále Karla IV. a s ním i celou dynastii
španělských Bourbonů, načež dá Španělům místo nich za panovníka svého bratra
Josefa. Udělal to, v Madridu ale následoval 2. května výbuch hněvu na
Goyově plátně zvěčněného povstání Dos de
Mayo a poté vzplanula protifrancouzským povstáním celá země. To, co
vypadalo snadně, museli začít Napoleonovi generálové tvrdě dobývat a
pětatřicetiletý divizní generál Lefebvre-Desnouettesovi dostal v červenci
rozkaz zmocnit se na řece Ebru Zaragozy, srdce Aragonska. Měla to být hračka, zprávy
říkaly, že tu není jediná jednotka pravidelné španělské armády, jenže město se
stalo balvanem v cestě, který nešlo rozdrtit.
V čele
obrany stanul už v květnu José Rebolledo de Palafox y Melzi, do té doby
nepříliš známý důstojník, a po zbrani sáhlo na 50 000 obyvatel včetně 6000
církevních osob a žen. Hradby ovšem mělo město cihlové a nevysoké, proto Lefebvre-Desnouettes
věřil ve snadný úspěch tím spíše, že v prvním útoku 15. června obsadil
všechna předpolí a k tomu městské brány.
 |
| Plátno Davida Wilkieho |
Zaragoza se brání
Když se drali Francouzi v dalších útocích do města,
narazili na spleť uliček, barikády, zátarasy, palbu z oken, zdí i vroucí
tekutiny a předměty vrhané či vylévané ze střech. Třikrát byli útočníci odraženi
a tehdy poprvé zaznělo z úst obránců ženské jméno.
„¡La Virgen del Pilar no quiere ser francesa! Panna
(Maria) na Sloupu nechce být Francouzska,“
letělo Zaragozou a patronka města, jíž byl zasvěcen chrám na břehu Ebra, se
rázem stala ochránkyní i symbolem.
Každý dům, ulice,
křižovatka, náměstí či zahrada se změnily v pevnost, kláštery ve forty a
zdi kolem domů v pasti, neboť je zaragozští polili a pomazali směsic smoly
s dehtem, čímž vznikla látka, kterou šlo snadno zapálit. Hořela sice pomalu, ale
dlouho a šířila hustý dým s ostrým zápachem, což dráždilo oči i plíce a
navíc působilo jako dýmovnice.
Císař
musel Lefebvre-Desnouettesovi poslat další vojáky i děla, nakonec jej i
vystřídal generálem Verdierem, bombardování, zahájené 30. června, ale nepomáhalo.
Obránci umírali a začínali strádat, neumdlévali ale a jejich zápal neochaboval.
Dál zpevňovali, co zpevnit šlo, a pracovali všichni, starci, ženy i malé děti.
Dne
2. července bombardování ustalo a Francouzi vyrazili ke generálnímu útoku.
Obráncům docházel dech, byť jim Palafox přivedl posily, a vypadalo to, že
Zaragoza padne. Baterie u brány Portillo byla po ostřelování prakticky zničena,
obsluhy pobity a útočníci zde naráželi jen na slabou palbu z ruin domů.
Podplukovník Marcó de Pont, velitel tohoto úseku, disponoval už jen jediným
dělem, které sice kanonýři dokázali nabít kartáčovým nábojem (válcem plným
kuliček, fungujícím jak náboj do brokovnice), ne už ale odpálit, neboť je
francouzské kulky srazily. Legenda říká, že zraněný kaprál ležel u děla
s připravenou odpalovací tyčí, neměl však sílu se zvednout.
Odpálené
dělo
Tehdy k dělu skočilo
dvaadvacetileté děvče, spanilá Agustína, vzala zraněnému doutnák a přiložila
jej k zátravce. Hrabě de Toreno, pamětník a autor mnohasvazkových dějin o
válce s Napoleonem o ní napsal:
„Už se
blížila nepřátelská kolona, když tu Agustína proběhla mezi mrtvými i raněnými,
popadla jeden lunt a odpálila čtyřiadvacetliberní dělo nabité kartáčem. Využila
momentu překvapení, povzbudila přeživší obránce a pálila spolu s nimi až
do příjezdu posily jedné baterie. Nepřátelský velitel pak zavelel
k ústupu.“
Sir
Charles Oman podotkl, že Agustína tu měla milého, dělostřeleckého seržanta,
který právě padl, a ona ve snaze pomstít jej nastoupila na jeho místo,
španělské eposy však praví, že šlo o kapitána Luise de Talarbe a byli již
oddáni...
Těžko se Francouzům divit, že
ustoupili, kartáčový náboj čtyřiadvacítky (ráže značila váhu plné kule
v librách, tedy cca 12 kg), vypálený v úzkém prostoru proti koloně,
musel způsobit masakr a šok!
Zvláštní je, že francouzské
prameny a memoáry tuto ženu nezmiňují, plukovník a malíř Lejeune ale psal, že
ženy i děti pomáhaly mužům, jak to jen šlo, a že hraběnka Zurita jim nosila
jídlo na ty nejnebezpečnější úseky.
Zaragoza se ubránila, neboť 14.
srpna Francouzi obležení zrušili, aby spěchali k povstalci ohroženému
Madridu, jenže 20. prosince přišli zpět. Po krvavých bojích se pak město 20. února
vzdalo 1809 maršálu Lannesovi…
 |
| Agustína na Goyově grafice z cyklu Hrůzy války |
Co je pravda a co legenda?
Žena, pro niž byl výstřel z děla její hvězdnou
vteřinou, se jmenovala Agustína Raimunda Maria Saragossa y Doménech, narodila
se 4. března 1786, prý v katalánském Reusu, byť si ji přisvojují i jiné
lokality, pokřtěna byla v Barceloně a v sedmnácti se provdala za
dělostřeleckého kaprála Juana Rocu Vilaseca, s nímž měla syna, ten ale
zemřel mladičký, možná už před obležením Zaragozy. Šlo o dívku chudou, krásnou
i temperamentní, která chodívala od třinácti za vojáky před kasárna, kde
provozovala z nouze nejstarší řemeslo. Vdala se prý už těhotná, choť
věděl, že to není s ním, a podle všeho ji nutil k věcem, které se jí
ani za mák nezamlouvali. Jinak řečeno svou ženu prodával jiným.
Na cti a
statečnosti to hrdince nic neubírá, spíše to svědčí o krutém postavení
španělských žen z lidu. Agustíně se začalo přezdívat La Artillera a další
legenda tvrdí, že hrabě Palafox jí povýšil na podporučíka, spíše ji ale zařadil
mezi prosté dělostřelce, což znamenalo, že dostala ve strádajícím městě nárok
na větší příděl jídla. Věnoval jí štítek na krk, na němž bylo vyryto „Ochránce
Zaragozy“. Dívka si prý pak vysloužila hodnost seržanta a nakonec podporučíka,
což je možné. Podle všeho se účastnila obrany při druhém obléhání, byla zajata,
propuštěna, znovu se přidala k povstalcům, vedla malý partyzánský odřad,
bránila Tarragonu a nakonec prý bojovala v červnu 1813 ve vítězné bitvě u
Vitorie ve španělských či dokonce britských jednotkách, podle současných
britských vojenských historiků ale do Wellingtonovy armády zařazena nebyla.
Podruhé se vdala za vojenského chirurga či lékaře Juana Eugenia Coibose de
Mesperuza, kterému dala dceru Carlotu. Zemřela 29. května 1857 jako
jednasedmdesátiletá vážená obyvatelka Ceuty na bronchopneumonii (zánětlivé
onemocnění plic). Roku 1870 byly ostatky této národní hrdinky přeneseny do
katedrály Nuestra Señora del Pilar v Zaragoze.
 |
| Miniatura, snad skutečný portrét španělské národní hrdinky |
AGUSTÍNA V UMĚNÍ
Agustíniných
vyobrazení existuje mnoho počínaje dobovou ocelorytinou řada a těžko říci, zda
je nějaká z podob autentická. Slavnou scénu vymaloval z proslulých
mistrů Brit David Wilkie, Francisco Goya jí věnoval grafický list ¡Que Valor! (Jaká odvaha!) z cyklu Los desastres de la guerra (Hrůzy války)
a nejnověji ji zpodobnil malíř bitev Augusto Ferrer-Dalmau. Má na Plaza del Portillo v Zaragoze sochu
od Agustína Queroly Subiratse z roku
1908 a je zachycena i na reliéfu zaragozského monumentu na Plaza de los Sitios, jak vleče dělo. Ani krásná literatura
na Agustínu de Zaragoza nezapomněla a v čele stojí lord Byron, který jí
věnoval několik strof v 1. zpěvu Childe
Haroldovy pouti. Strofa 56. dokonce připomíná onen legendární výstřel, byť
v prastarém (a jediném) českém překladu Elišky Krásnohorské už přestává
být srozumitelná: „Je milý sklán - slz
potlačila zdroj; /jí vůdce kles - hned sama vůdcem byla; / šik prchnul již -
zpět zchvátila jej v boj; / vrah couval - v čele stihačů jej bila…“
Legendu bořícího vylíčení se jí dostalo v moderním historickém a hodně
ironickém románu Flashman in the
Penninsula ze série R. Brightwella. Opomenout nelze ani němý
film
z roku 1908 a zvukový z roku 1950.
Žádné komentáře:
Okomentovat