Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1866
Miloslav Kolomazník
1. část
Zdeptaný sebestředným počínáním některých sborových velitelů a ovlivněný neutěšeným stavem své armády, tak po vojenské, morální ani materiální stránce nedosahovala úrovně útočící pruské armády, se po sérii neúspěchů rozhodl stáhnout ze severovýchodních Čech a ustoupit s armádou k Labi. Ačkoliv byl ještě večer přesvědčený o nutnosti ústupu k olomoucké pevnosti, už v průběhu následujícího dne změnil svůj názor a ke všeobecnému překvapení se rozhodl pro svedení generální bitvy. Zdali byl jeho čerstvý úsudek ovlivněn nejednoznačným výkladem poslední věty císařova telegramu, jež dorazil 2. července kolem třetí odpoledne, a který říká: „…uzavřít mír není možné. Nařizuji, pokud je to nevyhnutelné, zahájit v naprostém pořádku ústup. Byla svedena bitva?“ … nebo vědom si strategických výhod aktuálního postavení rakouské armády na vyvýšeném místě severozápadně od Hradce Králové, organizuje Benedek jejich rozmístění do nové obranné linie. Kostky rozhodující bitvy prusko-rakouské války v roce 1866, jedné z největších, které se na našem území kdy odehrály, byly právě vrženy…
Události před 2. červencem 1866
Kořeny prusko-rakouské války 1866 byly zasety prakticky už v první polovině 18. století. Územní rozpínavost pruského království a jeho vytrvalé snahy o posilování svého vlivu v Evropě, zejména pak na úkor Rakouska, byly příčinami několika válek, ve kterých se obě země nesmiřitelně utkávaly. Na počátku 19. století se z nich nakrátko staly spojenci. Ze zištných a později i existenčních důvodů se potřebovaly postavit mnohem silnějšímu nepříteli, a proto společně figurovaly v několika protifrancouzských koalicích. Jejich vzájemné vztahy přesto zůstaly nadále napjaté. V roce 1862 byl pruským ministerským předsedou jmenován Otto von Bismarck, schopný a cílevědomí politik, jehož úsilí o sjednocení Německa, ve kterém by Prusko hrálo vůdčí roli, vehnalo obě země do nové války.
1 – Polní zbrojmistr Ludwig von Benedek (1804 -1881), velitel rakouské „Severní armády“, hrdina
od Solferina 1859.
2 – Pruský korunní princ Friedrich Vilhelm (1831-1888), generál pěchoty, velitel pruské „2. armády“.
3 – Generál pěchoty Eberhard Herwarth von Bittenfeld (1796-1881), velitel pruské „Labské armády“.
4 – Pruský princ Friedrich Karl (1828-1885), generál jezdectva, velitel pruské „1. armády“, bratranec
pruského krále.
V roce 1864, kdy je společné územní zájmy opět na chvíli spojily, vybojovali obě země na Dánsku německá knížectví Šlesvicko a Holštýnsko, přičemž Šlesvicko bylo připojeno k Prusku a Holštýnsko zůstalo pod správou Rakouska. Zeměpisná poloha Holštýnska, oddělující Šlesvicko od Pruska, však byla příčinou eskalace napětí, které přerostlo ve vzájemný ozbrojený konflikt.
Po zajištění neutrality Francie a podpisu spojenecké smlouvy s Itálií, obsadili Prusové počátkem června 1866 Holštýnsko armádou. Operační plán pruského generálního štábu, zpracovaný pro konflikt s Rakouskem už v roce 1865, počítal s bleskovým obsazením Saského území a Horní Lužice a následným přenesením bojů do Čech.
Mezi 16. a 19. červem obsadily „Labská armáda“ gen. Herwartha von Bittenfeld a „1. pruská armáda“ prince Friedricha Karla Sasko a začaly shromažďovat své síly u české hranice. Saský královský sbor korunního prince Alberta, rakouského spojence, ustoupil bez boje do Čech, kde se začlenil do obrany po boku rakouského I. armádního sboru. „2. pruská armáda“ korunního prince Friedricha Vilhelma se vydala na pochod 19. června do prostoru Kladska.
20. června vyhlásila Itálie Rakousku válku, čímž mu znemožnila nasadit všechny své bojové síly proti pruské hrozbě na severu. Nastalé situace se snažil pruský generální štáb okamžitě využít. Armádám soustředěným poblíž hranice nařídil, aby bez okolků vpadly do Čech, a postupovaly tak, jak jim to ukládaly stanovené dispozice.
22. června překročila „Labská armáda“ hranici u Šluknova, „1. pruská armáda“ o den později u Žitavy a „2. pruská armáda“ pronikla do Čech 26. června u Náchoda.
Rakouské armádní sbory rozestavené ve směru předpokládaného útoku nedosahovali po vojenské ani materiální stránce kvalit svého protivníka a početně silnější pruská vojska se jim nepodařilo z Čech vytlačit. Po sérii porážek např. u Náchoda (27. června), Mnichova hradiště a České skalice (28. června), Dvora Králové nad Labem a Jičína (29. června), Prusové nezadržitelně postupovaly do východních Čech, odkud si chtěli probojovat cestu na Vídeň.
2. červenec 1866 - před bitvou
Ustupující jednotky „Severní armády“ (pojmenovaní rakouské armády vychází z místa jejího nasazení, armáda dislokovaná v Itálii byla pojmenována „Jižní“) byly shromažďovány na pravém břehu Labe, kde si mohly po sklíčeném a místy chaotickém ústupu krátce odpočinout a doplnit výstroj a zásoby. V tomto ohledu měli Rakušané před Prusy relativní výhodu, neboť Ti museli v den bitvy urazit značné vzdálenosti, aby se k rakouským obranným pozicím přiblížili a zahájili útok.
Z hlášení o několika drobných potyčkách předvojů a průniku Prusů k Novému Bydžovu a k Hořicím dne 2. července, vyvodil polní zbrojmistr Benedek možné směry útoku pruských jednotek. Zcela logicky předpokládal přímý útok z levého boku nebo plošný ze tří stran (v zádech byl krytý řekou Labe, na které nechal vybudovat několik pontonových mostů). Své jednotky proto rozmístil do půlkruhové obranné linie, která se táhla v celkové délce přibližně 12 km. Pro případ, že by některá část obrany začala kolísat, počítal uprostřed s několika záložními sbory. Rozmístění jednotlivých sborů a jezdeckých divizí vypadalo přibližně tak, jak to znázorňuje přiložená mapka.
Až večer 1. července byli Prusové konečně informováni o opevňování Rakušanů na levém břehu Labe a jejich přípravách na boj. Ohně tábořících rakouských jednotek, které byly na výšinách na východním obzoru zdálky vidět, je na pozice protivníka upozornily. Zorganizovaný průzkum oblasti, na jehož výsledky čekali až do odpoledních hodin následujícího dne, nenechaly nikoho na pochybách. Příštího dne ráno je nutné zaútočit a vynutit si boj! Divize „Labské armády“ se připravovaly na útok zleva ve směru od Nového Bydžova, „1. pruská armáda“ podél silnice Hořice – Hradec Králové, „2. pruská armáda“ se měla přiblížit zprava od Dvora Králové. Zejména přesun armády korunního prince od Dvora Králové byl pro Prusy značně riskantní. Stále ještě neměli zaručené zprávy o tom, že proti nim stojí hlavní rakouské síly.
Schylovalo se k bitvě. Do jejího průběhu mělo zasáhnout na 215 000 Rakušanů a Sasů a 221 000 Prusů, zaburácet mělo na 1 550 hlavní děl, vyhasnout mělo tisíce životů!
3. červenec 1866 – Patová situace na Bystřici
Před půlnocí 2. července se Prusové vydali na pochod. Nad ránem padla na krajinu mlha a začalo pršet. Vojáci byli nepříjemně promočení, hladoví a nevyspalí. Koně se na promočené zemi klouzali a dělostřelci jen s námahou přemisťovali svá děla. Krátce před úsvitem už ale všichni stáli ve výchozích pozicích pro útok. Po páté hodině vyjel z Jičína pruský král Vilhelm I. se štábem, aby se připojil ke své armádě a mohl sledovat průběh bojů z nedaleké dubské výšiny, kam dorazil krátce po zahájení palby, asi v 7:45.
První dělové rány třáskly v 7:30 na rakouské straně. Rakouské dělostřelectvo se zaměřovalo na pruské jezdectvo, které pro ně představovalo lákavý cíl. Postupně se zapojila do palby děla po celé předsunuté obranné linii a ostřelovala pozice pruských jednotek v údolí řeky Bystřice, jež tvořila přirozené rozhraní mezi oběma stranami fronty. Rakouští dělostřelci byli natolik dobře zaměřeni, že několik granátů přiletělo také do míst, kde se právě zdržoval pruský král. Jeden z nich dokonce vybuchl v jeho těsné blízkosti, ale král zůstal nezraněn.
Rakouská dělostřelecká aktivita neustávala a nadále znemožňovala rozmisťování pruského jízdního dělostřelectva. Náčelník štábu proto vydal rozkaz, aby se rozvinul útok po celé šířce řeky Bystřice. Hladoví pruští vojáci od 8. pěší divize, kteří neměli po náročném pochodu ani čas si vydechnout, byli hnáni do útoku. Přesná dělostřelecká palba Rakušanů však jejich postup zpomalovala a navíc, rakouská pěchota od III. sboru dosud úspěšně hájila most v Sadové, bez kterého nemohli překročit výjimečně rozvodněnou Bystřici. Lépe se Prusům nedařilo ani více napravo v operačním sektoru 4. pěší divize, která útočila na nedaleké Dohalice a Mokrovousy. Úspěšně se zde bránily brigády od X. sboru. Až když začaly hořet vesnice za jejich zády, opouštěli rakouští pěšáci postupně své pozice a stahovali se za své baterie, které mezitím pruská dělostřelecká palba vyhnala do nových pozic výše ve svahu, blíže k vrcholu Lípy. Poté co se Prusům podařilo překročit Bystřici, utkali se s rakouskou pěchotou uvnitř zastavěných oblastí. V bojích muže proti muži začínali mít Prusové navrch a vytlačovali Rakušany ze svých pozic. Obzvláště krvavé boje probíhaly v zalesněných prostorech mezi Sadovou a Benátkami. Výjimkou nebyl ani les Holá, kam proniklo na 3 000 vojáků a 90 důstojníků pruského 27. pěšího pluku. Když les dobyli, zbyla jich bojeschopná pouze osmina jejich původního stavu.
Poté co pruská pěchota ve vražedném boji dobyla lesy nad Sadovou a Dohalicemi, zaútočila znovu na pozice Rakušanů u Lípy. Aby zvýšil jejich útočnou sílu, poslal jim kolem 12 hodiny princ Fridrich Karl na pomoc dvě čerstvé záložní divize. Po několika stovkách metrů jim však výhodně rozmístěné rakouské dělostřelectvo ukázalo svoji sílu. Ve vražedné přehradné palbě jim znemožnilo postoupit blíže a donutilo je ustoupit. Po poledni běsnila podél celé linie rakouská dělostřelecká palba, čímž Prusům na několik hodin znemožnila jakýkoliv postup směrem dopředu.
Bitva doposud probíhala v souladu s Benedekovými představami. Ztráty jeho jednotek nebyly prozatím nijak vysoké. Po zkušenostech z předešlých prohraných bitev na území Čech, instruoval své předsunuté stráže k tomu, aby se vyhýbali střetům s nepřátelskou početní přesilou a častěji ustupovali do pozic krytých vlastním dělostřelectvem. Zároveň nabádal k upouštění od bodákových útoků v obvyklých sevřených formacích, které Prusové decimovali rychlopalbou svých zadovek. Pod vlivem aktuální situace byl rozhodnut, že bude Prusy i nadále na středu vyčerpávat svou houževnatou obranou a až nastane vhodný okamžik, s pomocí svých záloh je rozdrtí mohutným protiúderem.
Na druhé straně fronty nebyl princ Fridrich Karl zrovna nadšený z úlohy „obětního beránka“, kterou mu přisoudil gen. von Moltke – náčelník štábu a tvůrce operačního plánu Prusů pro vpád do Čech. Disciplinovaně se jí však podřídil. Jeho „1. armáda“ měla čelným útokem vázat síly nepřítele a udržovat je pokud možno pohromadě. Zatímco ji vysoké ztráty průběžně vysilovaly (na její pozice vystřílelo v průběhu dne 672 rakouských děl na 46 000 granátů), zbylé dvě armády se měly pokusit o boční obchvat a průnikem do týlu zasadit nepříteli rozhodující úder. Avšak i pravé křídlo útočících pruských sil bylo na rozdíl od původního papírového předpokladu brzděno houževnatou nepřátelskou obranou a také vlastními chybami svého velitele. Jen ztěžka a velice pomalu obsazovalo důležitá strategická místa. Klíčovou roli v celé bitvě měl sehrát až příchod „2. pruské armády“ korunního prince Fridricha Wilhelma.
pruského důstojníka.
2 – Pomník v Dohalicích na připomínku rakouské Knebelovy brigády od X. sboru, která se později
mimo jiné připojila k I. sboru a zasáhla také do bojů o znovu ovládnutí centrálního postavení.
3 – Mauzoleum u Lípy, monumentální stavba s kaplí věnovaná padlým vojákům, v minulosti se zde
sloužily výroční mše.
4 – Pomník rak. 49. pěšího pluku, stojí poblíž lesu Holá, o který byly svedeny kruté boje.
3. červenec 1866 – Sasové vzdorují na levém boku
Divize „Labské armády“ pod velením gen. Herwartha von Bittenfelda, veterána posledních bojů s francouzským císařem Napoleonem, měly za úkol zabránit Rakušanům v ústupu na Pardubice a přitom se pokusit proniknout do levého boku jejich obrany. Aby se přiblížily na dosah nepřítele, musely i ony pochodovat celou noc, ráno kolem 8 hodiny už ale stály nedaleko Nechanic, kde došlo k prvnímu dotyku s předními saskými strážemi. Předvoj „Labské armády“ se ihned pokusil obsadit kamenný most ve Starých Nechanicích, jediný široko daleko, který umožňoval přepravu těžkého dělostřelectva. Saští obránci ho však stačili poškodit a poté se stáhli do Nechanic, odkud s vydatnou podporou dělostřelecké baterie bránili Prusům v postupu. Před 9. hodinou, sami vystaveni ostřelování pruského dělostřelectva, se museli Sasové z Nechanic stáhnout a ustupovali dále na severovýchod.
Na místo toho, aby nechal zřídit provizorní pontonové mosty, vyčkával gen. Herwarth na příchod pontonýrů a nařídil jim opravit poškozený most. Svým jednáním zbrzdil postup své armády a donutil své divize, aby se hromadily před mostem a jen pomalu se přepravovali na druhý břeh. Navíc byl příliš opatrný a nereagoval na pobídky ze štábu „1. armády“, aby urychlil své útočné operace a průnikem do levého boku rakouské obrany, donutil na středu pevně usazená rakouská děla se stáhnout. Poškozený most byl provizorně opraven, ale přesun jednotek nadále váznul. Na druhou stranu Bystřice se začala po částech přesouvat 15. pěší divize. Poté co Prusové ovládli jehlické výšiny, pronikli jejich jednotky do obory u Hrádku u Nechanic a na jihovýchodní straně zaujaly postavení pod kostelem svatého Jiří. Více na severu obsadili Lubno a Jehlice.
Sasové, kteří se po 9. hodině zachytili původně na lesnatých výšinách mezi Třesovicemi a Popovicemi, ještě jednou během dopoledne změnili svá obranná postavení. Na žádost korunního prince Alberta, velitele spojeneckého saského sboru, svolil polní zbrojmistr Benedek s jejich přesunem na dominantní hřeben mezi Probluzí a Dolním Přímem.
Asi v 11:30 doléhaly k pozicím pruské „Labské armády“ u Hrádku zvuky silné kanonády, přicházející od severu. Gen. Herwarth usuzoval, že se „1. armáda“ králova bratrance dostala do obtíží, a proto nařídil zaútočit obchvatem proti Probluzi. Směrem k Hornímu Přímu se vydaly 15. pěší divize a dva husarské pluky. Jeho výpad proti hlavním saským silám byl ale odražen.
Saský korunní princ, povzbuzen tímto úspěchem, se rozhodl kolem 12. hodiny podniknout protiútok na Hrádek a s celou svou tělesnou brigádou zaútočil od Probluze a Dolního Přímu na nedalekou bažantnici. V útoku jej podporovalo saské dělostřelectvo a rakouská brigáda gen. Schulze od VIII. armádního sboru. Její výchozí pozice se však nalézala mnohem dále vzadu za saskou obrannou linií a proto musela urazit delší vzdálenost. Při průchodu lesem a přes Horní Přím se logicky opozdila. Odkrytý levý bok Sasů, kteří mezitím dosáhli úrovně Nového Přímu, napadli Prusové a přiměli je částečně ustoupit. V těchto místech se postup Sasů asi na hodinu zastavil.
Kolem 13:30 dostihla Sasy Schulzova brigáda. Korunní princ Albert rozhodl navázat na předchozí útok a znovu vyrazil proti Hrádku. Nalevo se k němu přidala 2. saská brigáda, jejich levý bok pak průnikem do lesa kryla Schulzova brigáda. Do levého boku Rakušanů však náhle od Nového Přímu vpadly pruské útočné oddíly, které gen. Herwarth původně pověřil uskutečněním pravého obchvatného manévru právě lesem, aby tak zůstaly nezpozorovány dalekohledy obránců. Jejich nečekaný útok zasel do řad Rakušanů zmatek, který vyvrcholil panickým útěkem. Gen. Schulz, poté co jej v intenzivní palbě zasáhlo několik kulek, padl. Rakušané ustoupili do Horního Přímu a odtud do nedalekého Břízského lesa. Zmatek v rakouských řadách a jejich následný ústup odkryl rozvinuté levé křídlo Sasů. Ti se tak dostali do zničující křížové palby pruských zadovek a s těžkými ztrátami začali ustupovat zpět k Dolnímu Přímu. Prusové obsadili Horní Přím. Dalšímu postupu v tomto sektoru jim však bránily rakouské dělostřelecké baterie, které je od nedalekého Břízského lesa nějakou dobu zadržovaly.
Poté co oba pokusy o dobytí Hrádku ztroskotaly, začaly se saské jednotky před 14. hodinou stahovat k Probluzi. Náčelník štábu pruské armády von Moltke mezitím obdržel zprávu o příchodu „2. pruské armády“ a vyzval gen. Herwartha, aby okamžitě podpořil pravé křídlo „1. armády“ a zaútočil na opevněné pozice u Probluze. Rozkazy podniknout rozhodující útok od západu obdržela pruská 14. pěší divize, která se od Nechanic přesunula podél řeky Bystřice k Popovicím. Oslabené a ze všech stran tísněné saské jednotky se urputně bránily, přesto přikročily k vyklizení dominantní Probluze. Ústup do bezpečnějších postavení dále na severovýchod kryla saská brigáda generála Karlowitze. Navzdory intenzivní dělostřelecké palbě, která na jižním okraji zapálila několik domů, se Prusové k vesnici dostávali jen velice těžko. Příliš vysoké ztráty je místy zadržovali před dalšími útoky na pozice uprostřed vesnice. Sasové kladli vytrvalý odpor a zadržovali Prusy, dokud neobdrželi zprávu, že všechny saské jednotky stačily vyklidit Dolní Přím. A i poté se hrstka myslivců postavila k poslednímu odporu na místním hřbitově, kolem probluzského kostela. S posledními jednotkami z Dolního Přímu ustupoval i saský korunní princ Albert. Někdy kolem 15. hodiny se pokusila saské vojáky z jejich tíživé situace vyprostit rakouská brigáda ze sestavy záložního I. sboru. Díky nedostatečné podpoře jednotek ve druhém sledu se však musela stáhnout zpět.
Asi v půl čtvrté odpoledne stanuly hlavní síly „Labské armády“ v dominantním postavení u Probluze. Ze zcela nepochopitelných důvodů však nezaútočily proti centrálnímu postavení rakouské obrany u Chlumu, čímž by se jim v součinnosti s „2. pruskou armádou“ podařilo dostat Benedekovu armádu do drtivého sevření. Rakušané a Sasové, už nijak neobtěžováni, spořádaně ustoupili k Hradci Králové.
1 – JZ pohled na bojiště od Horního Přímu, v pozadí kostel svatého Jiří v Hrádku u Nechanic.
2 – Jeden z několika pomníků věnovaný saským vojákům na vojenském hřbitově u Nechanic.
3 – Pomník rakouského důstojníka od 8. pěšího pluku v lokalitě „Svatý Alois“ u Horního Přímu.
4 – Pomník označující místo úmrtí rakouského velitele brigády gen. Carla Schulze v Horním Přímu.
5 – Secesní pomník s bustou saského korunního prince Alberta v parku v Probluzi.
6 – Monumentální pískovcový obelisk věnovaný padlým saského armádního sboru v parku v Probluzi.
7 – Jeden z 20 pomníků u kostela Všech svatých na starém hřbitově v Probluzi, tento je věnovaný
rakouskému 18. pěšímu pluku.
3. červenec 1866 – Chyby, které rozhodnou bitvu
Asi v půl sedmé ráno vyjel vrchní velitel „Severní armády“ na obhlídku bojiště. Když spolu se svou suitou míjel postavení záložních sborů, byl vojáky nadšeně pozdravován a plukovní hudby hráli hymnu. Kolem 9. hodiny dorazil na svah na výšině Lípa, odkud s napětím pozoroval probíhající boje v údolí řeky Bystřice. Zde jej zastihl posel od saského korunního prince Alberta s jeho žádostí o přenesení obranných postavení na levém boku rakouské obrany od Třesovic k Probluzi.
Také na pravém boku rakouské obrany došlo ke změnám v původním rozestavění rakouských jednotek. Zcela svévolně a bez Benedekova vědomí je uskutečnili velitelé IV. a II. armádního sboru. Pod dojmem reálné hrozby nepřátelského útoku od Máslojed, se velitel IV. sboru podmaršálek Festetics rozhodl z původně určeného prostoru mezi Chlumem a Nedělišti přesunout více na západ a obsadit tak pomyslnou linii Máslojedy-Hořiněves. Ke stejnému kroku přesvědčil také velitele sousedního II. sboru podmaršálka Thun-Hohensteina. Oba sbory se tak přisunuly blíže k aktuální frontové linii, ale na místo svého původního natočení obrany k severu, zůstaly stát čelem k západu. Jejich svévolným přesunem vznikla v obraně pravého boku rakouské armády nechráněná mezera, kterou Benedek prozatím nehodlal řešit. Zapojení obou sil do bojů o nedaleký strategický les Svíb a jeho ovládnutí, by mu totiž pomohlo při nastoupení plánovaného útoku proti armádě prince Friedricha. S příchodem armády korunního prince Friedricha Wilhelma od Dvora Králové zatím příliš nekalkuloval.
Svíbský les, který se rozkládá na levé straně hradecké silnice mezi obcemi Čistěvsí, Máslojedy a Benátkami, vzaly toho rána útokem jednotky předvoje pruské 7. divize gen. Franseckiho. Les v té době hájily rakouské předsunuté stráže. Uvnitř lesa se rozpoutaly tvrdé boje, které na obou stranách vyžadovaly doplňování novými jednotkami. V nepřehledném terénu, rozervaném hlubokými roklemi, se jednotlivé pozice opakovaně dostávaly do rukou jedné i druhé strany. Omezený výhled vojáků byl v už tak zarostlém prostoru ztěžován ještě kouřem z neustálé střelby. Nebylo žádnou výjimkou, že vojáci ztráceli orientaci a často tak po sobě stříleli jednotlivci nebo i celé oddíly, hájící stejné barvy. Dokud se Rakušané mohli krýt za kmeny stromů, keři nebo hromadami skáceného dřeva, byli Prusům se svými sice přesnějšími, ale vzhledem ke způsobu nabíjení pomalejšími předovkami, rovnocennými soupeři. Jakmile se však ocitli na otevřeném prostranství, měla rychlá palba pruských zadovek děsivý účinek. Prusové nakonec Rakušany z lesa vytlačili, přičemž obsadili i nedalekou Čistěves. Rakouské dělostřelectvo les na odplatu zasypávalo pustošivou palbou.
Když hrabě Festetics zpozoroval, jak jsou Rakušané ze svíbského lesa vyháněni, vybídl velitele sousedního sboru, aby společně přešli do protiútoku. Nejprve nechal Svíb pročesat dělostřeleckou palbou a poté vyrazili Rakušané na zteč. Hned na počátku byl velitel IV. sboru raněn do nohy, a proto se velení ujal jeho zástupce podmaršálek von Mollinary. Rozhodným útokem vyhnal Prusy z Čistěvsi a současně vpadly jeho prapory do Svíbu. Pruský gen. Fransecki povolal zálohy. Rakušané zatlačili čelním útokem Prusy až na protilehlý okraj svíbského lesa, ale jejich jednotky byli střelbou pruských jednotek tak zdecimovány, že k tomu aby les ovládly celý, potřebovaly nutně další posily. Gen. Mollinary nehodlal v náporu na nepřítele polevovat a požádal hraběte Thuna o podporu jednotkami z jeho II. sboru. Ten mu vyčlenil dvě brigády a po krátkém dělostřeleckém přepadu byl podniknut nový útok. Krvavé boje o lesní porost pokračovali s nezmenšenou silou ještě další dvě hodiny.
Před polednem byl Benedek na vážkách, zdali se má soustředit na průlom v nepřátelském středu nebo zřídit nápravu na nesprávně manévrujícím pravém křídle. Asi v 11. hodin pověřil náčelníka svého štábu gen. Baumgartera, aby obhlédl aktuální stav napravo. Krátce po jeho návratu odeslal ke gen. Mollinarymu pobočníka s ústním rozkazem, aby se IV. sbor stáhnul zpět do postavení mezi Chlumem a Nedělištěm a udržoval dotyk s III. a II. armádním sborem. O bezprostřední hrozbě příchodu pruského korunního prince však nepadlo ani slovo. Gen. Mollinary k jeho výzvě nenacházel žádné důvody, a proto se soustředil dál na vytlačování Prusů z lesa. Gen. Baumgarten zneklidněný obnaženým bokem rakouské obrany a prvními neoficiálními zprávami o příchodu „pruské 2. armády“, nepřestával na Benedeka naléhat, aby mezeru na pravém křídle přehradil některým ze záložních sborů. Krátce na to, a se souhlasem vrchního velitele, odeslal Baumgarten příkaz veliteli VI. armádního sboru, aby se okamžitě přesunul do vymezeného proszoru. Poté se vydal na další obhlídku, tentokrát však levého boku rakouské obrany. Jen co odjel, odvolal Benedek svůj předešlý rozkaz a nařídil VI. sboru, aby se vrátil zpět. Asi po půl dvanácté obdržel Benedek telegram od velitele josefovské pevnosti, ve kterém ho informoval o blížící se armádě pruského korunního prince. Ve štábu zavládl zmatek a nejistota, začalo jít do tuhého. Ke generálům Mollinarymu a Thunovi byl poslán znovu pobočník, aby jim vyřídil Benedekův rozkaz ke stažení IV. a II. sboru do prostoru Chlum-Neděliště-Sendražice, přičemž je také informoval o přiblížení nepřítele od severu. Oba velitelé se uvedenému rozkazu naprosto nepochopitelně bránili a jen pomalu se podle něj zařizovali. Drahocenný čas, který tím ztratili, už ale nestačili dohonit.
Jednotkám II. sboru se podařilo ustoupit vcelku pohotově, ale k těm, doposud vázaným bojem uvnitř Svíbu, se rozkazy o ústupu dostávaly jen velice sporadicky. Bojové sestavy se dávno rozpadly a spousty velících důstojníků padlo nebo bylo raněno, takže velení prakticky neexistovalo. Někdy kolem 13:30 se jednotky IV. sboru začaly odpoutávat od vyčerpaného nepřítele, který už jen zuby nehty bránil nejzazší pás lesního porostu. Všude leželi ranění a mrtví, často uvězněni pod tíhou větví z rozstřílených stromů. Rakušané do boje o Svíb zasadili celkem 43 praporů, zatímco Prusové se jim postavili s pouhými 14 prapory. I přes početní převahu je Rakušané z lesa úplně nevytlačili, načež přišli asi o 10 000 mrtvých a raněných a necelé 4 000 zajatých vojáků. Ztráty Prusů představovaly asi jednu osminu z celkového počtu. Benedekovy ještě nedávné úvahy o úderu do pozic „pruské 1. armády“ vzaly s příchodem pruského korunního prince rázem za své.
2 – tzv. „Alej mrtvých“ je lemována mnoha krásnými pomníky a vede středem lesa Svíbu.
3 – Jeden z velkého množství plukovních a praporních pomníků na území lesa Svíbu.
4 – „Polní myslivec“ – první z dvojice nejkrásnějších pomníků ve Svíbu.
5 – „Umírající Říman“ – druhý z dvojice nejkrásnějších pomníků ve Svíbu .
dokončení příště
Žádné komentáře:
Okomentovat