neděle 16. května 2010

OTÁZKA PRO ČTENÁŘE: KÝM JE PRO VÁS NAPOLEON?

K tomu, abych vám položil tuto ne právě jednoduchou otázku, mě přimělo několik věcí, především reakce Jakuba Samka (s názvem "Živá historie?" na www.austerlitz.org; dostanete se na ni velmi snadno, když kliknete na nadpis tohoto příspěvku) na úvahu v Lidových novinách, v nichž psal Ondřej Neff o Napoleonovi jako o Hitlerovi 19. století.
Pak tu bylo nedávno vydané dvoudílné DVD "Život za Napoleona", v jehož úvodu se říká:
"Známe ho jako vládce celé Evropy, francouzského císaře, jehož jméno je synonymem moci. (...) Ale dokázal toho mnohem více. Oddělil církev od státu. Dal Evropě nový právní systém. Jeho reformy formovaly každodenní život celého kontinentu. A formují dodnes...".
Třetím důvodem je pasáž z knihy, kterou mám rozečtenou (a k níž se určitě ještě v tomto blogu vrátím), román Armanda Cabassona "Chasse au loup (Hon na vlka)", historická detektivka (což je velmi módní žánr), odehrávající se na ostrovech v Dunaji v době těsně po bitvě u Aspern, v níž je hlavním hrdinou kapitán Margont, důstojník řadové pěchoty s detektivními sklony. Jeho přítel, šéflékař Brémond, vyjadřuje hned na počátku románu svoje mínění o císaři Francouzů takto:
",S občanem císařem se to má čím dál tím hůř,´ řekl Brémond neklidně.
Patřil od první chvíle k revolucionářům a nepřijal přeměnu republiky v císařství bezvýhadně, i když toto císařství respektovalo řadu základních vymožeností revoluce. Vrchní lékař nazýval Napoleona tu a tam ,občanem císařem´, neboť zastával názor, že si jsou všichni občané naprosto rovni. Být císařem pro něho značilo povolání jako každé jiné a slovo ,občan´ bylo důležitější než to, které následovalo. (...) Patřil k těm nenapravitelným republikánům, kteří ještě nevyhynuli. Kdyby byl plukovníkem (,občanem plukovníkem´), svěřil by mu Napoleon nejspíše posádku nějakého města. Vzdáleného města. A s malou posádkou. Ježto ale byl jen lékařem, mohl mluvit leda tak do obvazů a amputovných končetin. Margont měl názor mnohem složitější. (...) Jeho názor na Napoleona se lišil. Monarchie a říše - rakouská, pruská, anglická... - vedly s francouzskou republikou i se vším, co vytvořila, tedy i s císařstvím, boj na život a na smrt. (...) Každý z těch dvou systémů, monarchistický i republikánský, chtěl vykořenit svého soupeře, aby přetvořil svět ke svému obrazu. Jiná republika ležela až na opačném konci Atlantiku, ve Spojených státech. Komu svěřit moc? Byly pouze dvě možnosti. Buď Napoleonovi, tomu vojenskému géniovi, a to i kdyby přeměnil republiku v cosi jako císařství na republikánských základech, hlavně že by bránil s pomocí ohromujících vítězství většinu toho, co vydobyla revoluce. Nebo ji dát správcům, avšak jakým? Takovým, kteří by nedokázali ubránit získané proti nepřátelským armádám. V podobném případě by se dožil zrození francouzského krále, vytaženého čert ví z jakého zaprášeného sklepa. (...) Margont tedy sloužil císařství, protože nevěděl o jiné volbě. Myšlenky podle něj měly víc síly než lidé. Ať už se křičelo ,Ať žije republika!´(což byl jeho případ), nebo ,Ať žije císař!´, stále v tom byl na každý pád ideál revoluce: svoboda, rovnost, respekt ke každému... To byly myšlenky, z nichž se zrodil duch těch, co bojovali..."
Není to dobrý podnět k zamyšlení?
Konečně je tu můj poslední důvod, snaha vyprovokovat vás k diskuzi, k napsání názoru, k tomu, abychom si na dané téma povídali a třeba se hádali, protože bych velmi nerad, aby tento blog ustrnul jen jako laciné pozlátko nějakého Jiřího Kovaříka. Myslím si totiž, že by měl být nejen mojí informační tabulí, ale i tribunou pro vás a skrze ni inspirací pro mne.
Takže: co si myslíte o Napoleonovi vy???

21 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Tak to je slovo do pranice! (Doufám, že ne doslova.) Možná překvapím, když řeknu, že odpověď pro mne není spojena s jeho dovedností a věhlasem vojevůdce, nýbrž závisí na dvou otázkách: (1) Jakými zásadami (nikoli okolnostmi) byl veden, pokud rozhodoval o způsobu vlády, např. když proměňoval ovládnutá území ve vazalské monarchie spravované svými blízkými, osvobozoval od dřívějších pout a ukládal vlastní omezení? (2) Jakými principy se nechal vést, když podnítil vznik a zasahoval do tvorby Občanského zákoníku? (Např. jak ovlivnil právní úpravy týkající se rodiny, otroctví nebo vztahu církve a státu?)

Aniž bych předstíral, že je mám uspokojivě zodpovězeny, mohu předběžně nabídnout tuto odpověď: Poměrně velmi osvícený despota, prozíravější a schopnější než kupř. Josef II.
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Dík za první seriózně vyjádřený názor, který možná leckoho podnítí k polemice, což bych si přál (ne kvůli obsahu prvního příspěvku, ale obecně).Podotýkám, že názory a polemiku budu spíše moderovat než komentovat, komentáře se ponechám na shrnutí podle směru, jímž se bude diskuze vyvíjet.

Petr Veselý řekl(a)...

Zdravím,
S dovolením přidám svůj názor jen z pohledu vojenského. Byl to dle mého geniální vojevůdce, jež vnesl do vojenského řemesla mnoho nového a dovedl k ,,dokonalosti“ tehdejší možnosti válčení. Usuzuji tak podle toho, že většina armád Evropy ho dokázala porazit teprve po reformách a přizpůsobení se jeho metodám válčení, možná kromě armády britské. Je to možná trochu troufalé tvrzení, vím, ale myslím, že ne úplně nesprávné.  Samozřejmě i jeho metody měli chyby. Pravidlo: ,,Válka se živí válkou“ roku 1813 mezi bitvami u Drážďan a Lipska selhalo.
Také uměl, minimálně na počátku své kariery a vlády, rozpoznat vojenský talent v lidech, což mu dle mého v mnoha ohledech usnadnilo vedení války a přispělo k tomu, že ho tito generálové (maršálové) dokázali podpořit a mnohdy vytáhnout z nelehkých situací, jež se ve válce stávají (př. Davout u Jílového, Masséna u Wagramu a Aspern, Lannes u Friedlandu). K jeho pádu mimo jiné přispělo dle mého i to, že hodně těchto schopných vojáku buď padlo(př. Lannes), zestárlo (př. Augereau, Masséna) nebo bojovalo za Pyrenejemi(př. Soult) a ti noví , popřípadě někteří staří už neměli takovou vlastní iniciativu a nápady, což zapříčinil Napoleon sám. Navíc mi připadne, že v pozdějších taženích Napoleon spoustu schopných generálů buď odstavil, nebo jim dal jiné úkoly, kterými se jich zbavil (př. Davout 1813 u Hamburku, 1815 Davout ministr války, Soult náčelník štábu. Napoleon se tak zbavil dvou schopných a zkušených vojáku).
Taky si uměl získat vojáky, a ačkoliv na ně v mnoha případech moc ohled nebral, stejně ho, troufám si tvrdit, většina zbožňovala až do hořkého konce u Waterloo. Určitě byl i mimořádný politik a státník, z tohoto pohledu o něm však mnoho nevím, takže nemohu posuzovat.
Rozhodně se do dějin Evropy zapsal z mnoha úhlů, především díky svým skvělým úspěchům na bitevním poli a je, dle mého, ironii, že tato velkolepá vítězství byla možná i příčinu jeho pádu, neboť díky nim získal až přílišnou sebedůvěru a naopak ostatní evropské státy nechtěly tato vítězství nechat bez odpovědi.

Euro-Phila řekl(a)...

Dobrý den,
nejsem zrovna velký znalec historie, ale dovoluji si také tvrdit, že nejsem dějin zcela neznalý.

Pro mne bylo vůbec důležitým krokem uvědomit si Napoleonovi dvě tváře. Napoleon politik a Napoleon voják.
Většinu času sice asi byla válka nástrojem jeho politiky, ale netvořil také Napoleon politiku bez válek? Není množství prvků z "Code Civil" dodnes zakotveno ve francouzských zákonech? A co se týče dosazování rodinných příslušníků a nejvěrnějších do trůnů vazalských monarchií, přímo se mi nabízí podobnost s u nás dobře známými "trafikami". Doba se mění a politické praktiky zůstávají, jen na sebe berou dobový šat.

Dle mého názoru byl Napoleonem člověkem, který překročil myšlení a chápání lidí své doby. A možná by se dalo také říci, ačkoliv se to zdá pošetilé, že byl i humanistou (i když asi ne v pravém slova smyslu). Ale jak jinak by se mohl Larrey těšit u konzula/císaře takového respektu, který Napoleonovi "nejvěrnější" generálové a maršálové tak těžce trpěli?

A každý "velikán" je také jenom člověk. A člověk i chybuje. A snad žádný člověk neprošel svou trasu života, aby se alespoň trochu nezašpinil.

S úctou Jan Regula
PS: Rád bych touto cestou také poděkoval panu Kovaříkovi za pěkné a dobře čtivé (nejen) knihy.

dita.buonaparte řekl(a)...

Já mohu na Napoleona nahlížet prozatím pouze jako student 3. ročníku gymnázia. Jak psal TG 1. otázku, tak jsem si říkala, že je možné, když si představíme situaci v době počátku císařství, nikoli konzulátu, že Napoleon už ovládal některá území, tudíž je potřeboval nějakým způsobem si je udržet. Proto je možné, že se držel svou vlastní blíže neurčenou zásadou, je možné, že se chtěl postavit do role osvoboditele tohoto území. Kromě toho, ne vždy se Napoleonovi v mládí dařilo a ani jeho rodině, proto si myslím, že chtěl prezentovat svou rodinu a sebe, což se mu bet pochyby dařilo. Proto dosadil svoje příbuzné do čela ovládnutých území a on tím zároveň udělal svůj vlastní kult a mocnou napoleonskou Francii, před kterou skláněla hlavu celá Evropa..!

jiri kovarik řekl(a)...

Řekl bych, že se nám tu objevují zajímavé a postřehy; předně chápání Napoleona jako politika (státníka) a jako vojáka; tohle je dobré sledovat zejména v době, kdy se vojenská rozhodnutí kříží s politickými, což má dost vážné důsledky. Pak upozornění na jádro pudla (byť ne jediné) ve vojenských úspěších a neúspěších, tedy na proces, v němž se spojenci naučí válčit "po francouzsku" (a ještě to staronově inovují; viz Wellingtonova linie, vítězící palbou nad kolonou). I Code Napoléon (Code Civil) je zvláštní z pohledu přetrvávání; ve Francii třeba dodnes platí, že žena se nemá právo manželovi vzepřít (před manželem má přednost pouze vlast)... Atd. Zajímavé věci a jsem rád, že jsem tohohle džina z láhve vyvolal :-)

FilipCoufal řekl(a)...

Dobrý den,
když jsem si přečetl položenou otázku, prolétla mi hlvavou smršť myšlenek, myšlenky letěly od obléhání Tulonu, přes masakr zajatců za Egypského tažení, velká vítězství, popravu vévody Antoina d´Enghien, uzavření konkordátu, založení Banque de France atd.. Již nejednou jsem si tuto otázku pokládal sám a jednozančná odpověď mě dlouho nemohla napadnout. K Napoleonovi cítím poměrně veliké sympatie, ale pak mi je vždy zastíní nějaký ten stín na jeho štítě. Zdá se mi ale velice významné, že Napoleon byl člověk, který se vypracoval od píky. Za své úspěchy vděčil svému talentu, své houževnatosti, své pracovitosti. On nebyl vložen do královské kolíbky, ale došel si pro korunu sám. Tím si myslím daleko zastínil ostatní korunované hlavy své doby. A snad proto ho tolik nenáviděli. Napoleon jako císař, určitě nevládl příliš v rukavičkách, ale který s ostatních panovníků tehdejší Evropy ano? A dalo se vůbec v tehdejší době vládnout jinak? Proti Francii uzavíraly její nepřátelé jednu koalici za druhou, slabý vládce by neuspěl a jak se ukázalo později neuspěl ani silný vládce. Přesto, však mnoho revolučních vymožeností za Napoleóna přetrvalo a mnoho jeho reforem přetrvalo dlouhé roky (např. Banque de France). Tak se mi nakonec zdá, že byť se mu nepodařilo založit na trvalo vládnoucí dynastii, přesto uspěl a své vlasti pomohl vstoupit do moderní doby.
Vážený pane Kovaříku, chtěl bych Vám také poděkovat za vaše krásné kniny.

S pozdravem

Filip Coufal

roman.ricka řekl(a)...

Zdravím všechny!

Člověk sice může na jeho osobu pohlížet dvěma způsoby (voják, politik), ale pořád to byl jeden člověk. Ostatně jako každý z nás dělá chyby, dělal je i on (pozdější podcenění protivníků, nepochopení revolučních nálad v Prusku, špatně odhadnuté ztráty v Rusku atd.). Jak však hodnotit někoho kdo žil před 200 lety?
Mě na něm fascinuje to, jak dokázal kolem sebe shromáždit celý národ, který za ním potom, z velké většiny, stál. Něco podobného mě pak fascinuje v Německu ve třicátých letech. Jak je toto možné??
Obdivuhodná je i jeho píle, cílevědomost s jakou se dostal tam kam se dostal.
Trošku mě mate titul císaře. Připomíná mi to krále a tím vyvstává i otázka, k čemu pak byla celá revoluce? Ale třeba tomu nerozumím.
Zvláštní také je, jak se takové osobnosti obklopují zvrácenými, ale velice schopnými osobnostmi, typu Fouché a Talleyrand, kteří vrazí nůž do zad jakmile se loď začne potápět.
Historie se nedá změnit, Napoleon byl jistě velkým mužem, který se do ní zapsal velkým písmem.
Pro mne je hlavně člověkem. Jako vojevůdce dokázal, rychle a správně, využít chyb nepřítele (i když od roku 1813, tato schopnost ochabovala). Nepochopil však, že válka se nedá vést věčně. A tak ho to stálo vše co vybudoval, včetně syna i manželky.

Snad jsem to vyjádřil trochu srozumitelně :-)

jiri kovarik řekl(a)...

Vyjádřil jste to velmi srozumitelně a díky za příspěvek! Je vskutku těžké postihnout člověka ze všech úhlů, obzvlášť když jej hodnotíme prostřednictvím jiných (historických děl, memoárů dokumentů) a přes propast let. V každém hodnocení navíc mimoděk promítáme sami sebe, svoje etické, náboženské, společenské, politické a jiné názory, takže nejsme už dopředu objektivní. Já si myslím, že Napoleona nelze oddělit od Francouzské revoluce, je to její dítě, vzešel z ní a svým způsobem ji završil, tedy něco z ní. Císařský titul ať vás nemate. Odkazoval k tradici Karla Velikého, Bonaparte a senát se tím vyhýbali zavrženému titulu královskému, a navíc, ve vztahu ke starověkému Římu, tu byla reminiscence na antiku, v té době velice oblíbenou. V jiném příspěvku zazněla formulace "osvícený despota". Do jisté míry s ní souhlasím, ovšem slovo despota ve smyslu "tyranský vládce" sem nepatří, pokud nebudeme adjektivum "tyranský" brát jako odvozené od řeckého "tyrannos" = samovládce. Tyran v moderním slova smyslu Napoleon určitě nebyl a ani Fouchého či Talleyranda (toho obzvlášť ne) bych nepovažoval za zvrácené (no budiž, Fouché byl zatraceně krvavý jakobín...). Prostě každý vládce se musí obklopit schopnými nebo oddanými a těch, co mají obě vlastnosti, nebývá mnoho. Někdy se ovšem obklopí všeho schopnými (tady je Fouché dobrý příklad a Savary ještě lepší), což je u policejních ministrů poměrně základní kvalifikační předpoklad :-) Talleyrand měl jen jiný názor na politickou orientaci Francie, řekl bych, že moudrý, a na Vídeňském kongresu mu Francie vděčila za velmi mnoho...

roman.ricka řekl(a)...

Aaaha, tak tomu s tím císařem už rozumím. A jak vidím o Talleyrandovi si musím rozšířit obzor, i když výraz zvrácený se opravdu ani k jednomu nehodí. Zvolil jsem špatnou formulaci. O Fouchém jsem četl jednu biografii, od Zweiga, ta správná slova, vychytralý, možná zákeřný??? Nevím, ale jestli si dobře pamatuji, řezník (snad z Lyonu? nevzpomínám si 100%) to byl jistě.
Možná špatně čtu, ale jaký je vůbec Váš názor na Napoleona??? Jak na něj nahlížíte Vy jenž o něm píšete již řadu let? Vy jež ovládáte jeho jazyk? Jestli to někde popisujete ve své publikaci, tak jsem se k ní ještě nedostal :-)
Snad to nebude zajímat jen mne

Anonymní řekl(a)...

Tušil jsem, že výraz „osvícený despota“ by mohl mást, proto jsem jej dal do souvislosti s císařem Josefem II. Označení despota, tyran či diktátor nabyla v moderní době odlišného významu. Já ovšem měl na mysli klasičtější. Nehodil se mi příliš „samovládce“, poněvadž jde o doslovný překlad mon-archy, ani „tyran“, jednak pro zavádějící spojitost „krutovládce“, jednak z toho důvodu, že dle Aristotela šlo o druh vlády politické (na rozdíl od despocie) vykonávané nikoli se zřetelem k obecnému prospěchu. Já však chtěl položit důraz na „korsické rysy“ Napoleonovy vlády, kdy spíše než komu jinému důvěřuje svým blízkým a příbuzným, které ovšem ovládá silou své autority (případně mocí). Zda svou vládu Napoleon vykonával vždy pro blaho Francie, může být sporné - často ano, někdy však nerozlišoval a směšoval prospěch svůj a národa.
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Shrnu teď jen pár poznámek k posledním dvěma příspěvkům. K Fouchému: ano, Zweig je skvělý, česky vyšel ještě Fouché od Tularda, důkladnější, ale ne tak čtivý. K Talleyrandovi doporučuji spíše starého Tarleho (i když je tahle kniha poznamenaná ostře marxisticko-leninským úhlem pohledu) než Tarabu. Nic jiného, bohužel, není... Postřeh k vlivu "korsických rysů" je velmi bystrý, gratuluji, a pokud jde o upřesnění pojmů "tyran" a "osvícený despota", souhlasím. Ouvej, je tu ještě třetí věc, žádost, abych sdělil svůj názor na Napoleona. Nechám si ji zatím na později v naději, že se příspěvků sejde ještě víc, zatím budu jen konstatoval, že názor se vyvíjel a stále se trochu posunuje od téměř bezvýhradného obdivu (to už je dávno) po kritické výhrady a otázky, na něž dosud hledám odpovědi. Ač píšu hlavně o válkách, největší výhradou je válkychtivost a snaha diktovat Evropě zbraněmi vůli císaře Francouzů, snaha podřídit Evropu francouzskému diktátu. Dost to Napoleona stavělo do role Velkého bratra (ve smyslu ekonomické i politické nadřazenosti). Abych téma trochu odlehčil, když už v jednom příspěvku (na téma "Kniha, která mě přivedla k Napoleonovi" padla zmínka o PC hře "Imperial Glory", jestli si to dobře pamatuji. Pokud jste někdy hráli PC hru Sida Meyera "Civilization" (v kterékoli z mnoha časem stále sofistikovanějších verzí), asi víte, že když budete všem vnucovat vojenskou a ekonomickou nadvládu, začnou se proti vám vytvářet koalice a města bouřit či stagnovat...

Anonymní řekl(a)...

Napoleonské tematice (i když na amatérské úrovni) se snažím věnovat mnoho let, a přesto tady poctivě přiznávám, že na otázku ke svému překvapení nenacházím jednoznačnou odpověď. Mísí se velký obdiv a respekt se strachem a lítostí. Ono je složité a mnohdy i velmi nespravedlivé hodnotit člověka přes dvě staletí. Ač se snažím sebevíc, pořád je to více či méně pohled očima člověka z roku 2010. To, co tehdy bylo běžnou normou, se nám může jevit jako nepřijatelné a naopak, a tím je i přes veškerou snahu logicky ovlivněno naše vnímání Napoleona, ať už jako vojevůdce, státníka či člověka (a jako každý z nás i chybujícího). Ale ať už je to láska nebo nenávist nebo něco mezi tím, jedno mu upřít nelze - kdybyste třeba v roce 1780 komukoliv na kontinentu (od králů, šlechty, duchovních, měšťanů či venkovanů) tvrdili, že se někdo v tomto čase dokáže jen svými schopnostmi a trochou štěstí stát císařem, vládcem mnoha zemí Evropy, nejobávanějším vojevůdcem své doby, který bude bez mrknutí oka sesazovat prastaré dynastie, tak by se vám vysmál nebo vás dal rovnou "zavřít do blázince". A přesto to jeden člověk dokázal - Napoleon Bonaparte ...
mTs

roman.ricka řekl(a)...

K příspěvku pana Marka nahoře.
Tu hru sice neznám, ale po Imperial Glory a Cossack II, jsem si právě pořídil Napoleon:Total War a zatím mi přijde velmi dobrá.
Jasně, je tam spousta nesrovnalostí (kvůli hratelnosti, aby si hru koupili i úplně nezainteresovaní jedinci atd.), ale zase nechat si ujít tažení v Itálii, Egypté, po Evropě ve 3D??? Co by za to dali před několika lety "fanoušci" tohoto období? O generálech oné doby ani nemluvě.
Podotýkám, že mi je 31 :-)

jiri kovarik řekl(a)...

Já se přiznám, že nedám dopustit na staré dobré "Battlegroundy". Sice žádné 3D, žádná vřava, tahovka, ale klasický "krígšpíl" na hexagonech, kde to podstatně víc odpovídalo historii

roman.ricka řekl(a)...

Máte pravdu, 3D bych taky nemusel mít, ale jaksi dnešní výrobci se snaží dělat dílka tak, aby zaujmula co nejvíc lidí. Nehledě na to, že her z období 18 - 19 století, je méně než má člověk prstů na jedné ruce a tak nezbývá než brát co je.
Hexagonovka nej pro mě byla Panzer General

Anonymní řekl(a)...

Dovolim si Vas upozornit na http://www.histwar.com/ - 3d a skutecny kriegspiel. Zadne hexy, neni nutne ovladat kazdy prapor, ale velite celym sborum a podrizeni vykonavaji prikazy.
Vasim ukolem je hlavne vydavat rozkazy ve stylu, obsadit, branit, predstirat apod.

S tim, ze kdo chce micromanagovat, ma take sanci :-)

Tohle je tahovka klasictejsiho razeni
http://www.matrixgames.com/products/348/details/Napoleon.in.Italy

No a pokud byste si chteli vyzkouset operacni uroven, tak je tu tohle
http://www.matrixgames.com/products/282/details/Campaigns.On.The.Danube
Velmi dobra simulace onoho pochodovat rozdelene, uderit spolecne. Pokud mate realistickou valcnou mlhu, kde nevite, kde se nachazeji i vase jednotky dokud nedorazi a neposlou zpravu, tak teprve tehdy zjistite, jak obtizne tehdy bylo veleni

jiri kovarik řekl(a)...

Díky za dobré hrací tipy, ale držme se tématu, s´il vous plait... :-)

Anonymní řekl(a)...

O historii se zajímám, a protože žiju poblíž slavkovského bojiště, nemohlo mě tohle téma minout. Můj názor na Napoleona se stále utváří, převažuje ale pocit, že šlo o válečného zločince (pohled dnešního člověka). Díky knize pana Kovaříka Napoleonova tažení V., Vzpomínky... jsem si ale uvědomil další aspekt věci: dal jedné generaci mladých mužů smysl existence, myšlenku o něco usilovat, místo života stráveného jako krejčí být důstojníkem, který může být při tom, když se píší dějiny, to stojí za zamyšlení. Děkuji pane Kovaříku za Vaše knihy!
S pozdravem René, refo@email.cz

jiri kovarik řekl(a)...

S první částí Vašeho názoru sice hluboce nesouhlasím, ale brát Vám právo na názor nemíním. Měli bychom se shodnout, že výraz "válečný zločinec", odvozený od termínu "válečný zločin", je právní termín znamenající mimořádně vážné porušení válečných zákonů a zvyků, v současnosti definovaný čl. 81 Římských statutů. Válečný zločin definovala až v roce 1945 Londýnská (někdy nazývaná i Norimberská) charta. Žádné dokumenty předtím tento pojem neznají a není obsažen ani v Ženevské konvenci, která ostatně vznikla v první verzi až roku 1864 a týkala se jen raněných. Nazývat Napoleona válečným zločincem je tedy podsunováním něčeho, čeho se podle právních norem platných do roku 1815 nemohl dopustit. To je totiž totéž, jako kdyby napoleonský jezdec řekl: "Jel jsem rychleji než tramvaj." Mohl se leda prohřešit proti (evropským či tzv. civilizovaným) válečným zvyklostem a normám (Jaffa, např., evropské normy ale z turecké strany neplatily), mohl být nanejvýš válkychtivý, ale ne zločinec.
S druhou částí souhlasím, ano, nabízel se sice riskantní, ale vzrušující život s nadějí na kariéru... A díky za Váš názor, od toho komentáře jsou!!!

Theodor řekl(a)...

Narazil jsem na poslední dva příspěvky, když jsem namátkou procházel dřívější komentáře, a protože jsme podobný problém probírali s pány MiŠ a JS v diskusi o genocidě ve Vendée 1794, rozhodl jsem se zareagovat.

Já s Vámi, pane JK, souhlasím v závěru, že Napoleon nebyl žádný válečný zločinec, ale nejsem srozuměn s Vaší argumentací. Ta je podle mého názoru nesprávná.

Jsou zde dvě obtíže:
Za prvé, nemůžeme povahu nějakého skutku posuzovat pouze tím, co dnes nebo tehdy který stát uznával. V takovém případě by platila námitka pana JS ohledně aplikace zákona o genocidě na nacistické Německo, kde přesně pojmenovává, oč běží. (Viz diskusi pod 1. dílem „Války ve Vendée“.) Panu René určitě šlo o to, jakou povahu měly Napoleonovy skutky, ne jen o to, zda překročil nějaká dobová pravidla – proto také dodává, že jde o pohled „dnešního člověka“. Mně formalismus, který se tváří, jako by to hlavní bylo, zda bylo porušeno něco, k čemu se nějaký stát zavázal nebo co vyhlásil, aniž by se zvažovalo, zda to bylo správné, dost popuzuje. Takto bychom totiž mohli v jisté době chválit německé občany za dodržování rasových zákonů a naopak odsuzovat bojovníky proti otroctví a později za rovnoprávnost černochů za Oceánem.

Za druhé, když už ukážeme, že se Napoleon nedopouštěl bezpráví v žádné větší míře než ostatní účastníci konfliktů a že se jeho počínání nedá charakterizovat jako zločinné ve smyslu porušování dobových válečných zvyklostí, zbývá ukázat, že ani z hlediska nějakých obecněji platných norem nebude provinilý více než jiní.
Ta hromadná poprava zajatců v Jaffě 1799 z tohoto hlediska problémem bude. Ani o orientálním vládci se totiž jistě nikdo nedomníval, že by mu slušela věrolomnost. Argumentace, že se v tomto případě řídil jakýmisi předpokládanými orientálními zvyklostmi, je tudíž lichá. Instituce slibu je platná ve všech kulturách. Účinná obhajoba se může pustit zhruba dvěma cestami: Buď byl slib dán bez jeho svolení a vina padá na podřízené, i když tu ještě vzniká potíž, nakolik má být za jejich jednání zodpovědný. Anebo – a touto cestou bych se vydal já – argumentovat, že byť byl slib dán, odpovědnost vůči životu vlastních vojáků se s ním dostala do rozporu, který nebylo možné řešit jinak. Žaloba by v nejsilnější podobě zněla, že vzdávajícím se byl dán s Napoleonovým svolením slib zachování života, aniž by jej kdo zamýšlel splnit, pouze jako lest, která měla ušetřit vlastní vojáky. Nemyslím si, že by byla úspěšná, ani že by tento výjimečný případ opravňoval k označení „válečný zločinec“.
TG