sobota 28. ledna 2012

NA KONÍČKA SI VYSKOČÍM...

Michal Šťovíček, který tento blog v průběu minulého roku vyšperkoval řadou velice poutavých příspěvků, (o kráse napoleonských zbraní, tabatěrkých a dýmkách, obrazech...) měl v uplynulých měsících málo času, neboť co se psaní týče, jej pohltila zde publikovaná Válka ve Vendée, kterou rozšiřuje (smím-li to prozradit) do knižní podoby... Nedávno mi však poslal nový příspěvek, opět na téma, jak je u něj zvykem, hodně neotřelé:

NA KONÍČKA SI VYSKOČÍM
Michal Šťovíček

Bylo vypočteno, že Napoleon za svůj život či kariéru strávil více času v sedle než v posteli. Jeho koně a jeho vztah k nim si snad tedy zaslouží trochu pozornosti.
    To, že Napoleon prakticky žil a válčil na koni, ještě neznamená, že uměl dobře jezdit. Mnoho současníků zaznamenalo, že na tehdejší dobu, která jízdě na koni věnovala dnes již těžko představitelnou pozornost, se držel v sedle velmi neortodoxně. Jezdil jaksi pudově, což mu zejména v prvních letech vyneslo nělolik velmi pozoruhodných pádů. V raném mládí na Korsice jezdil bez sedla a později ve Francii neměl čas na náležitý výcvik. Pár lekcí v pařížské Vojenské škole v l. 1784-1785 rozhodně nestačilo k tomu, aby si osvojil dost zkušeností a náležitý styl. Kromě toho jako čerstvý absolvent, ač důstojník, zůstal opěšalý jako ostatní dělostřelci a na svého prvního koně měl nárok až jako velící důstojník u Toulonu r. 1793. V důsledku nedostatečného výcviku pak po celý život jezdil pevně usazen neelegantně hluboko v sedle, lehce shrbený, nohama kýval asi jako stěrači auta, s levou rukou volně spuštěnou podél těla, v pravé ruce nedbale držel povolenou uzdu. Při své horečné činnosti a honbě za časem přitom neznal prakticky jiný způsob jízdy než cval., takže problémy byly nasnadě...
    Byl však velmi vytrvalým jezdcem, který dokázal za den utahat několik koní a urazit v sedle 80-100 km. Současníci mu přiznávají značné pohrdání nebezpečím, jehož si při svém stylu jízdy musel být vědom. Svědek z Elby (možná generál Drouot - neověřeno): „Císař neuměl jezdit na koni. V sedle se však nebál, často trhal uzdou a tak jsme se o něj báli my, aby se mu nestala nehoda jako už několikrát. Jeho štolba, který znal jeho způsob jízdy, ovšem koně všestranně cvičil.“
    Špatný jezdec bývá obvykle bázlivý a opatrný, Napoleon však jezdil odvážně až ztřeštěně. Pobízel koně do cvalu i na úzkých stezkách, pouštěl se nahoru dolů strmými svahy, přeskakoval úvozy. Mameluk Roustam za ním držel krok s náhradní garderobou pro případ, že by se Jeho Veličenstvo vyválelo. Napoleon totiž nesnesl na sobě špinavé oblečení, byť se na  tažení neoblékal pro parádu, nýbrž „do pracovního“.  I na koně sedal z časových důvodů v obvyklých bílých kalhotech a punčochách, jen se přezul ze všedních nízkých střevíců s přezkami do jezdeckých bot, obvykle podšitých saténovým plyšem.
    Další vlastností tohoto nestylového jezdce bylo, že při jízdě se nevěnoval jízdě, nýbrž těkal v myšlenkách mezi tisíci jiných věcí, jako by právě byl v pracovně. Kůň byl pro něho nikoli prostředkem, jak vyniknout nebo se předvést, nýbrž pracovním nástrojem, stejně jako třeba kružítko či dalekohled. Při své nepřítomnosti duchem v sedle proto potřeboval koně stabilního a netečného jako židle. Jeho koně byli tudíž zvlášť cvičeni, aby se hned tak něčeho nelekli. Je známo, že například jednu chvíli při nástupu do Ruska - při přechodu přes Němen, pozoroval císař uvolněný v sedle soustředěně ruskou pláň a shodil ho kůň Gonzalo, který se lekl a skočil stranou, když mu pod nohama vyrazilo nějaké polní zvíře.
    Napoleonovi koně tedy museli být zcela flegmatičtí. Když byli předběžně vybráni, aby sloužili vznešenému jezdci, nejprve se před nimi nechávaly za zvuku bubnů a trubek defilovat pěší i jízdní oddíly, před očima se jim mávalo prapory a součástmi výstroje, šermovalo se jim u nozder šavlemi i bajonety, řvalo se jim kolem hlavy, střílelo se před nimi i za nimi salvami, střílelo se jim z pistole u ucha, odpalovaly se před nimi nečekaně ohňostrojové rachejtle... a teprve když nic z toho koněm nehnulo, mohl být dán císaři k dispozici.
Nedá se říci, že by císař ke svým čtyřnohým spolubojovníkům oplýval city. Zajímal se o ně, celkem jim rozuměl, uměl si je vybrat i si jich do jisté míry vážil, ale nic víc. 
Jednoznačně preferoval hřebce, za svou kariéru jich sedlal více než 100, i když používal i valachy a klisny.  Měl k dispozici koně rakouské, normandské, baskické, limuzínské, španělské a jiné, ale nejraději měl arabské. Například bretaňská či bavorská zvířata se mu zdála příliš těžká, což mohlo být i důsledkem jednoho pádu, při němž ho jedno z takových zvířat zavalilo a Napoleon na okamžik ztratil vědomí. Arabské koně samozřejmě poznal a oblíbil si je v Egyptě. Mamelucký šejk El Bekri mu daroval skvostného černého araba dnes neznámého jména. Kůň poté sloužil celá léta a byl prvním na seznamu 18 Napoleonových zabitých či raněných koní. S tímto koněm obdržel Bonaparte darem i štolbu: mameluka Roustama, který se od něho následně 15 let nehnul na krok...

Skica barona Grose
    Napoleon před bitvou neváhal v případě potřeby vyjíždět až do předsunutých pozic. V  takových případech bílý kůň nevyhnutelně přitáhne pozornost nepřítele a je dobře viditelným terčem. Není tedy příliš pravděpodobné, že Napoleon se pohyboval v bitvě na bílém koni, spíše šlo o koně našedlé, šedavé či šedé. Obrazy namalované až po válečných událostech nelze pokládat za příliš věrohodné, neboť podle záhy rozšířených představ a legend příslušelo velkému Napoleonovi sedlat pouze majestátně bílé koně. Podle pláten očitého svědka válečných událostí generála barona Lejeuna se však zdá, že šlo spíše o koně světlé než bílé. V úředních záznamech, alespoň těch prozkoumaných, také žádný vysloveně bílý kůň není uveden. Ze 100 jezdeckých koní je však barva uvedena jen u 64 z nich - všichni šedí. 
    Ohledně jezdeckého umění dává F. Masson v knize Napoléon intime (Napoleon v soukromí)  k dobru příhodičku:
     "Jednoho dne shodil před císařovýma očima kůň myslivce z jeho eskorty. Napoleon z výše svého sedla vojáka přísně vyplísnil a nazval ho ´zatraceným nemehlem.´ O malou chvíli později sletěl na zem císař a dotyčný myslivec, když dojel na úroveň císaře sbírajícího se ze země, pronesl zřetelně: ´Jak vidím, nemehlo tu nejsem jen já...´ Císař se jen zasmál, před svými muži uměl prohrávat...“
Marengo, portrétovaný baronm Grosem
Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí...
Napoleonovy osobní Císařské stáje se skládaly ze tří „stád“: jezdecké koně, zápřežní koně a polní neboli přepravní koně. Nešlo v základě o novátorskou strukturu, pocházela již z dob Konzulátu. V r. 1802 umístil Bonaparte své konzulské stáje do Longuevillského paláce poblíž náměstí Carrouselu. Císařské stáje byly zřízeny začátkem r. 1804 a Napoleon je umístil do Velkých stájí ve Versailles. Ty mohly pojmout až 600 koní a tam také byli koně pravděpodobně zvlášť cvičeni. Další jezdečtí koně byli rozmístěni v různých císařských rezidencích - Compiègne, Fontainebleau, Malmaison, Meudon, Rambouillet, Saint-Cloud, Saint-Germain-en-Laye, Viroflay a Tuilerie. Všechny rezidence měly vlastní stáje a císař tak měl okamžitě k dipozici koně, aby mohl vyrazit kdykoli libovolným směrem. 
    Pravidelně kontrolované stavy ukazují na čtyři etapy vývoje počtu císařských jezdeckých koní :
    1. v letech 1804-1808 počty neustále rostly, aby vyhovovaly rostoucím potřebám válečných tažení,
    2. v letech 1808-1810 se počet ustálil na asi 500 koní,
    3. v letech 1810-1814 činil počet koní skoro 450, v r. 1813 byla snaha zvýšit počet koní po ztrátách z r. 1812 na původní stav,
    4. v r. 1815 počet koní silně poklesl, část Císařských stájí byla zrušena.
    Průměrná doba setrvání koně v jezdeckém „stádu“ se v průběhu let měnila. Zprůměrováno za celou dobu císařství se kůň v jezdeckém „stádu“ udržel asi čtyři roky. Může se to zdát málo, ale císař koně silně opotřebovával a nechránil je před nebezpečími války. Asi třicet koní zůstalo v jezdeckém  „stádu“ déle než 10 let. Data vyřazení koní jsou logicky pravidelně rozložena - koně zařazení ke stejnému datu a ve stejném věku se také všichni za několik let ke stejnému datu vyřazovali.
F. Dubois (1790-1871) - kůň má být Marengo

   Okolnosti úmrtí jezdeckých koní nejsou vždy přesně známy. Bylo zjištěno, že staří, vážně nemocní a služby neschopní koně byli vyřazováni ještě před neodvratným koncem. Jezdečtí koně hynuli hlavně ze čtyř příčin :
    -nemoc
    -nehoda
    -smrt na bitevním poli
    -smrtelné zranění.
    Ze statistik lze odvodit, že za normálních okolností v době míru hynulo 20 koní ročně. Ve válečných letech 1806-1809 tyto počty citelně rostly. Během ruského tažení pak zahynulo výjimečně 69 Napoleonových jezdeckých koní. Pro srovnání - císařských přepravních koní v Rusku zahynulo 510 a kozáci jich ukořistili dalších 28.
     Za účelem chovu, rozmnožování a šlechtění koní nechal Napoleon zřídit císařským dekretem ze 4. 7. 1806 hřebčíny v kompetenci ministerstva vnitra s vymezením šesti obvodů: Le Pin, Pompadour, Pau, La Manderie de la Vénerie, Langonnet a Deux Ponts, a pět hřebčinců. Celkem se počítalo se 190 až 360 hřebci, čili se 40 až 60 plemennými hřebci na každý hřebčín. Do systému byly zahrnuty veterinární školy v Lyonu a Alfortu jakožto experimentární školy, a měly obdržet 10 hřebců ke studiu nejpříznivějších křížení a nejdokonalejších technik. Správa hřebčínů se skládala ze šesti generálních inspektorů jmenovaných císařem na návrh ministra vnitra. Měli provádět inspekce hřebčínů a hřebčinců nejméně jednou ročně.
Marengo v Sandhurstu
    Napoleon v letech 1800-1815 jezdil na více než 100 koních. Ne o všech jeho koních se zachovaly podrobnější záznamy nebo nebylo dosud dostatečně bádáno. Četní koně navíc ke svému původnímu jménu obdrželi přezdívku, ponejvíce z vůle Jeho Veličenstva, v upomínku vítězné bitvy nebo jiného rozmaru. Historie zachytila často pouze tuto přezdívku, což vneslo do identifikace zvířat určitý zmatek.  Níže jsou abecedně uvedeni pouze ti, o nichž je alespoň nějaká „životopisná“ zmínka.
    Někteří tito koně vystupují na známých obrazech či byli přímo portrétováni na objednávku císaře nebo vrchního štolby Caulaincourta. Portrétům Napoleonových koní se věnovali zejména Horace Vernet (1789-1863), Alexandr Ivanovič Sauerweid (1783-1844) a Pierre Martinet (1781-?).
    Belle (Krasavice) - hnědá berberská klisna, na níž Bonaparte přejel Velký svatý Bernard a která se zúčastnila i bitvy u Marenga. Pak na ní Napoleon s oblibou jezdil při lovu. Klisna pošla 21. 11. 1811 ve stáří více než 20 let.
    Cyrus (Kýros) - tmavošedý arab s bílým nosem. Napoleon jej sedlal v bitvě u Slavkova a po tažení si jej přejmenoval na Austerlitz. Kůň absolvoval ruské tažení a dožil ve státním hřebčíně, kam byl přemístěn r. 1814,
    Epicurien (Epikurejec) - hnědý limuzinský valach, pro tažení do Ruska nepoužitelný, v r. 1814 jej po Napoleonově abdikaci „restituoval“ vévoda z Berry.
    Évêque (Biskup) - Jednoho dne r. 1809 v Rábu se Napoleon chystal vsednout na koně, jehož mu přidržoval první štolba Jardin, když zahlédl, jak se k nim blíží jakýsi duchovní - rábský biskup. „Není to biskup?“ zeptal se tiše císař štolby. Štolba duchovního nezpozoroval, hleděl si jen koně, takže odpověděl: „Nikoli, Sire, to je Soliman.“ „Ptám se tě, jestli to není biskup!“ „Ujišťuji vás, Sire, že ne, toho jste sedlal při poslední přípřeži.“ Napoleon se zasmál, neboť až teď mu došlo, že vlastní koně jménem Biskup...
    Fayoume - šedostříbřitý arab, vytrvalý a neobyčejně silný. Zúčastnil se bitev u Slavkova, Eylau a Wagramu, v r. 1811 byl odeslán do státního hřebčína.
    Gonzalve - španělský hnědý hřebec, sloužící v r. 1808 ve Španělsku, poté zařazen do sestavy pro ruské tažení, sloužil ještě ve francouzském tažení, kde mu kulka ustřelila uzdu. Byl odvezen na Elbu, vrátil se s císařem do Francie a byl natrvalo vyřazen ze služby 8. 4. 1815.
    Herodot (Hérodotos) - šedý pruský hřebec, jehož Francouzi v r. 1806 uloupili hraběti von Pless v Ivenachu a překřtili ho na Nerona. Zvíře s nimi táhlo do Ruska a při požáru Moskvy přišlo o pravé oko. Když Napoleon ztratil trůn, maršál Blücher vrátil koně původnímu majiteli.
    Intendant - pro svou klidnou povahu byl určen k přehlídkám a triumfálním vjezdům do měst. Císařská garda mu přezdívala Coco.
    Jaffa - nejstarší z Napoleonových jezdeckých koní (nar. 1791), arabský hnědý hřebec, jehož Angličané ukořistili u statku Le Caillou večer po bitvě u Waterloo. Podle vévodkyně Jill z Hamiltonu jej na aukci v Belgii koupil Mr. Green a odvezl si ho do Glassenbury Park v hrabství Kent. Již velmi zesláblý Jaffa tam byl v r. 1829 ve stáří 37 let poražen a zakopán v zámeckém parku.
    Lutzelberg - šedý valach neznámého původu. Napoleon na něm často jezdil v Rusku. Zvíře ukořistili Rakušané u Drážďan. 
    Marengo - ocelově šedý arabský hřebec nar. v r. 1794 a ukořistěný u Abukiru. Nefiguruje v rejstříku Napoleonových jezdeckých koní, což z něho činí nejzáhadnějšího z nich, a všechny zprávy o něm jsou tudíž neověřené. Údajně jej Bonaparte takto pojmenoval poté, co na něm při bitvě jezdil. Následně si na něm prý zajezdil i u Slavkova, Jeny a Wagramu. Hřebec prý dokázal urazit stovku kilometrů za den i na lačno. Přežil ruské tažení a když jej Angličané ukořistili večer po bitvě u Waterloo, našli na něm stopy pěti zranění a v ocase uvízlou kulku. Zvíře bylo dopraveno do Anglie, kde je v aukci koupil podplukovník granátníků John Angerstein a odvezl si je do svého chovu v New Barnes, Isle of Ely, Cambridgeshire. Kůň byl prý velmi mírné povahy, bez obav na něm mohly jezdit ženy. Byl vystavován až do svých 27 let, jen výjimečně k němu připoušteli klisny a v pokročilém stáří 38 let jej poslali do výslužby do Brandonu v hrabství Suffolk, kde v r. 1832 sešel věkem. Jeho kostru vystavuje National Army Museum v Sandhurstu, z jednoho jeho kopyta byl údajně zhotoven popelník.
    Montevideo - silný hnědák, v jehož sedle Napoleon absolvoval kavalkádu Valladolid-Burgos. Rovněž prodělal ruské tažení a  20. 4. 1813 byl odeslán do státního hřebčína.
    Roitelet (Střízlík, Králíček-pták) - koně tohoto jména byli dva: jeden ryzák, otec anglický hřebec, matka limuzínská klisna, dar Eugena de Beauharnais. Byl příliš bujný, jednou v r. 1809 při přehlídce vtrhl i s jezdcem na hřbetě do řad granátníků a několik jich povalil. Uhynul již následujícího roku.
Druhý Roitelet byl zařazen do služby až v r. 1812, rovnou mezi 30 císařových osobních koní pro tažení do Ruska. Spolu s nimi táhlo do Ruska i dalších 46 koní pro Napoleonovu nejbližší suitu, z nichž každý byl schopen v případě potřeby posloužit i císaři osobně. Při ústupu z Ruska byl Roitelet z těchto koní jediný, kdo se bezchybně zvládl pohybovat na zledovatělém terénu. Napoleon na něm jezdil i při bitvě u Lützenu 29. 4. 1813, kdy se o koně otřela dělová koule a sežehla mu srst, aniž to koněm hnulo. Později při francouzském tažení u Arcis-sur-Aube 1. 3. 1814 zachránila Prozřetelnost koně i jezdce, když se deset kroků od císaře zaryl do bláta granát. Císař, který chtěl pozvednout morálku „dětí Marie-Louisy“, pobídl koně k projektilu. Snad se domníval, že je to prostá koule. Granát však vybuchl a tlaková vlna koně odstrčila, přičemž Napoleon sletěl na zem. Hned však vstal a pronesl: „Nu, i tentokrát jsme vyvázli jen s leknutím!“ Kůň byl vyřazen ze služby 8. 4. 1815.
    Neznámý Napoleonův kůň - jeho kostru (exponát A 540) vystavuje pařížské Přírodovědné muzeum (Musée d'Histoire Naturelle). Koně věnoval 15. 6. 1826 baron de Montaran, ale identifikovat jej nebylo možno.
     Styrie (Štýrsko) - plavá grošovaná rakouská klisna, na níž Bonaparte vyjel na Velký svatý Bernard a v jejímž sedle zvítězil u Marenga. Očití svědkové ji později poznávali na četných přehlídkách v Tuileriích. Pak byla přeřazena k zápřažním koním a v r. 1810 vyřazena ze služby. Tamerlan - podle záznamů snad jedině tento kůň byl bílý
     Tauris - grošovaný šedák, jehož Napoleon koupil v Rusku a na němž vjel do Moskvy. Rovněž na něm jezdil ve dnech ústupového přechodu přes Berezinu. Kůň za ním neznámo jak dorazil do Francie, neboť Napoleon na něm v březnu 1815 jel ze zálivu Golfe-Juan do Paříže. Seděl na něm rovněž v bitvě u Waterloo a po ní kůň opět následoval za císařovým kočárem do hlavního města a odtud do Malmaisonu, kde jej císař daroval baronovi de Montaran. Ten jej pak přechovával na svém panství Brazeux a když kůň uhynul, nechal jej zakopat v místě zvaném „Koňský hřbitov.“
     Vizir (Vezír) - určitě nejznámější a zřejmě i jeden z Napoleonových nejoblíbenějších koní, dar tureckého sultána. Do stájí byl zařazen v r. 1802 v 9 letech. Císař na něm jezdil od r. 1805 a po 10 letech si ho odvezl na Sv. Helenu. Byl to arabský hřebec, barvy broskvoňového květu, téměř bílý, lehce rezavě kropenatý, v kohoutku vysoký pouze 1,32 m. Pošel  30. 7. 1826 ve Francii.
Jakýsi John Greaves z Manchesteru v dopise z 23. 7. 1839 píše, že „při tažení do Ruska zůstal kůň ve Francii, kde byl svěřen péči jistého pana de Chaulaire až do císařova návratu ; poté byl vrácen svému vznešenému majiteli, u něhož zůstal až do konce války. Načež byl na výslovné přání císařovo opět předán panu de Chaulaire a tento gentleman si jej podržel až do jeho uhynutí. V r. 1826 jej pak pan de Chaulaire nechal vycpat a sepsal životní příběh tohoto mimořádného koně.“
     Toto tvrzení je ve světle práce Fr. Massona dosti podivné, jelikož francouzský historik uvádí, že na Svaté Heleně „ve stájích, které spravoval Gourgaud, bylo 10 koní... mezi nimi Vizir.“ Zdá se, že Angličan nevěděl, že pan de Chaulaire byl zaměstnancem Císařských stájí, ani že Vizir byl ve stájích v Longwoodu. 
Pan Graves však pokračoval: „Zakrátko byl pan de Chaulaire nucen z politických důvodů opustit Francii a jeho majetek byl zabaven. Bydlil jsem tehdy v Boulogni, tuto cennou relikvii jsem získal a odvezl ji do Anglie s úmyslem věnovat ji British Museu. poté jsem však změnil názor a raději vám ji věnuji. Francouzi na tomto koni tak lpěli, neboť patřil císaři, že mi dalo nesmírnou práci jej z Francie vyvézt, dokázal jsem to však s pomocí anglického konzula, který mi poradil, abych z koně vyjmul vycpávku, jinak by jej anglický celní úřad v Doveru nepropustil.“ (Jiné prameny uvádějí, že koně koupil Angličan W.D.Clarke a že důvody opuštění Francie nebyly politické, nýbrž spadaly do oblasti hospodářské kriminality... )
    Následně J. Greaves odkázal vycpaného Vizira v r. 1839 Přírodovědecké společnosti v Manchesteru, která jej po 25 let vystavovala za velkého zájmu veřejnosti. V lednu 1866 se Společnost rozhodla věnovat vycpaninu Napoleonovi III., k čemuž 13. 3. 1868 získala souhlas britského ministerstva zahraničí. Vycpaný Vizir byl 29. 6. 1868 vrácen do Louvru, kde přešel do depozitáře. Až po válce r. 1870 tam byl objeven kdesi na půdě. Ihned po zprávě o tomto objevu si jej vyžádalo Vojenské muzeum, jemuž byl předán a 7. 3. 1904 poprvé zařazen do jeho sbírek, kde je vystaven dodnes. 
Vizir
    Wagram -  původně Ingénu (Prosťáček), černý rakouský hřebec, podle jiných však arabský šedák, na němž Napoleon jezdil od r. 1809 a překřtil si ho na památku vítězné bitvy. Koně si oblíbil a zvíře mu náklonnost opětovalo: kdykoli císaře zahlédlo, začalo bušit předními kopyty do země a přestalo, až když ho Napoleon přišel pohladit. Napoleon si jej odvezl na Elbu.
    U ostatních koní, jejichž byť neúplný jmenný seznam by zde byl příliš dlouhý a fádní, snad stojí za zmínku jen to, že od r. 1801 zavedli štolbové stájí prvního konzula systém, podle něhož počáteční písmeno jména koně odpovídalo roku zařazení zvířete do stájí. Císařovi osobní  koně se však začali pojmenovávat podle tohoto systému až od r. 1809. Jména Napoleonových koní pořízených v r. 1809 tak začínala písmenem H (= 8. písmeno v abecedě), v r. 1812 písmenem L a u posledních nákupů v r. 1814 písmenem N.
    A nás Čechy a Moravany může ještě zajímat, že jeden z císařových jezdeckých koní se jmenoval Olmütz (Olomouc).
Vizir dnes
A já si dovolím na záměr Michalova příspěvku podotknout, že  Napoleonových koní bylo opravdu hodně, z těch známějích kupříkladu Friedland, který získal proslulost hlavně tím, že Napoleona v šest večer 23. června 1812 shodil do písčin na břehu Němenu, z něhož si císař prohlížel protější (ruský) břeh, na který se chystal nazítří vtrhnout. Nutno dodat, že císař k Friedlandovi důvěru neztratil (byť mnozí tvrdili, že ten pád bylo špatné znamení a výstraha vyšší moci...) a ještě v noci na něj vsedl znovu... Pokud by někoho téma zaujalo, krom seznamů koní jsou skvělým pramenem paměti Armanda de Caulaincourt, vévody z Vicenzy a Napoleonova vrchního štolby; mnohdy obsahují detailní údaje, na kterém koni jakého dne Jeho Veličenstvo jezdilo... A co se stylu jízdy týče, von Odeleben napsal, že císař jezdil "jako řezník", načež dodal: „Nohy neohýbal, otěže držel v pravé ruce, levá visela dolů a on vypadal, jako kdyby ho k sedlu přilepili. Ve cvalu se mu horní část těla kolébala dopředu a na stranu podle toho, jak se hýbal kůň.“ Což potvrzuje Marbot, který také jeden císařský pád viděl, jakož i citovaná historka z Napoléon intime: F. Masson ji převzal z pamětí kapitána Parquina.

středa 25. ledna 2012

NAPOLEONLAND: FÁMA, NEBO PROJEKT?

Napolenský zábavní park, jak o něm informoval ParisMatch
Když mi přišla od jednoho jinak velmi seriózního kolegy následující zpráva ze zpravodajského serveru iDnes.cz, v první chvíli po jejím přečtení jsem nahlédl do kalendáře, zda není aprílový 1. duben, neboť zněla takto: 

Francouzskému Disneylandu má konkurovat Napoleonland
(Tomáš Šťástka 20. ledna 2012, 22:51)
S postupující dvousetletou metou, která v současné době míjí jednotlivé momenty Napoleonova panování, uvažují Francouzi, že svému slavnému vojevůdci postaví zábavní park. Takzvaný Napoleonland by měl konkurovat i pařížskému Disneylandu.
    S nápadem přišel bývalý francouzský ministr Yves Jégo. Park by měl stát na místě slavné bitvy u Montereau, které se nachází jižně od Paříže.
    Jednotlivé slavné bitvy francouzského císaře by měly být zpodobněny samostatnými atrakcemi.    Návštěvníci by tak s Napoleonem mohli opět slavně zvítězit v bitvě u Slavkova, bojovat proti admirálu Nelsonovi u Trafalgaru či dojít až k definitivní porážce ve Waterloo.
    ,Nechceme to pojmout jednostranně,‛ ujišťuje Yves Jégo. Napříč Evropou totiž dodnes rezonují různé pohledy na Napoleonovu osobnost. Od brutálního diktátora, přes geniálního, ale krvavého stratéga, až po ideál osvíceného politika a panovníka.
Kutuzovova sjezdovka?
Park by mělo doplnit muzeum a samozřejmě hotel, obchody, restaurace i kongresové centrum. Mezi ty nejkurióznější nápady, které lze v plánech najít, pak jednoznačně patří návrh lyžařské sjezdovky. Na té by návštěvníci mohli projíždět mezi zmrzlými těly vojáků i koní, což má evokovat neúspěšné tažení do Ruska.
    ,Bude to taková zábava pro celou rodinu,‛ uzavírá Jégo. Stavba by měla začít v roce 2014, slavnostní otevření proběhne tři roky poté, píše britský Telegraph. Projekt má zároveň pomoci lokální ekonomice, do prvního roku po otevření se počítá s milionem a půl návštěvníků.“


Yves Jégo, který s projektem v půli ledna vystoupil
Nedalo mi to, zagoogloval jsem, začal surfovat a narazil na řadu odkazů, které mě právě nepřesvědčily, protože většina z nich pocházela z britských sdělovacích prostředků a já měl stále dojem, že jde o novou fázi Stoleté války či cosi ve stylu humoristických románů Stephena Clarka, v jejichž titulu se objevuje okřídlené francouzské slovo Merde. Pravda, články podobné výše uvedenému přinesl Telegraph, The Economist, či Daily Mail, to však nevylučuje možnost recesně vypuštěné kachny, která by rozhodně nebyla první tím spíše, že padesátník Yves Jégo představuje politickou osobnost zvláštního ražení. Je příslušníkem Parti radical a členem ARES (Alliance républicaine, écologiste et sociale), poslancem Seine-et-Marne, starostou Montereau, který přestal být státním sekretářem pro zámoří a loni neuspěl s členstvím v Senátu.
    Googlovat francouzské sdělovací prostředky dá trochu víc práce, leč obdobně jako britské (i české) deníky informaci potvrzují ParisMatch či Le Figaro. Podle nich by měl Thème Parc Napoléon (nebo Bivouac Montereau či Napoléonland) vyrůst u Montereau, což je nejen místo slavné bitvy z kampaně 1814, ale i Jégova starostování, do roku 2017 (s předpokládaným položením základního kamene při výročí bitvy u Monterau v roce 2014). Jégo záměr prezentoval v půli ledna dosti podrobně s tím, že by měl mít plochu 50 až 100 hektarů, tedy něco mezi zábavními parky Futuroscope a Astérix, přičemž vzdálenost 90 km od Paříže (s dopravním napojením na Sud francilien) by mohla přilákat přes milion návštěvníků ročně a dát práci 3000 lidem. Jsou to populistické výkřiky, nebo vize skutečně vybudovat místo, kde by návštěvníci s pomocí běžných prostředků i 3D technologií mohli (řečeno slovy pana poslance) „vstoupit do císařských armád na bojišti u Slavkova či Waterloo, projít labyrintem Velké pyramidy, sjet na lyžích ze svahů Velkého svatého Bernardu, letět na Antily za Josefínou či být u císařské korunovace v Notre-Damu.“? Stejně tak Jégo uvažoval i o virtuálních návštěvách císařských paláců, přehlídkách vojsk, útocích jezdectva, efektech dunění děl a svistu kulí, fanfár i vnímání „vůně“ střelného prachu a závěru v podobě návratu z Elby či návratu ostatků roku 1840. Jistěže se nevyhnul ústupu z Ruska, umírání hladem a v mrazu či hrůzné slávě přechodu Bereziny, ani na svém blogu to však neudělal způsobem, jakým pak „lyžování mezi zmrzlými těly“ zdůraznili novináři.
    „Dost seriózní, aby to bylo věrohodné, dost bláznivé, aby to bylo atraktivní,“ konstatoval mezititulek v ParisMatch.
    A Thierry Lentz, renomovaný napoleonský historik (osobně jej pokládám za jednoho z nejlepších na světě), jinak ředitel Fondation Napoléon, pravil:
    „Není naším úkolem dávat požehnání, ale podobný projekt nám může udělat jedině radost.“
    Což si, koneckonců, myslím i já…
(Pokud jste frankofonní, dávám do titulku prolink na blog Yvese Jéga)

neděle 22. ledna 2012

OBĚŤ BITVY U CUŠIMY

Dovolím si svoje příznivce a čtenáře, i ty nenapoleonské, informovat, že v novém (lednovém) čísle dvouměsíčníku Přísně tajné! naleznou krom řady jiných článků i můj obsáhlejší příspěvek s názvem Oběť bitvy u Cušimy. Jistě tušíte, že souvisí s už odevzdaným rukopisem, o kterém jsem tu alespoň dvakrát psal, a svým způsobem představuje určité preview knihy, kterou AKCENT Třebíč chystá na léto. Nejde ovšem o pouhé přetištění nějaké kapitoly, ale o upravenou syntézu z několika pasáží, líčící osud obrněnce Imperator Alexandr III. a jeho velitele, kapitána 1. stupně Nikolaje Michajloviče Buchvostova.  Způsob, jímž Buchvostov v prvním dni dvoudenního střetu do boje zasahoval, je totiž v kontextu jednání všech čtyřech lodí třídy Borodino, tvořících páteř Rožesvenského Druhé Tichooceánské eskadry, hodně výjimečný a představuje velmi epický příběh odhodlání, statečnosti i sebeobětování...

čtvrtek 19. ledna 2012

ROK 1812 A MÝTUS O BAVORSKÉ ZRADĚ

Von Hess: Druhá bitva u Polocku
Při psaní druhého dílu Napoleona v Rusku, který bude mít název Zkáza Velké armády, už jsem poměrně pokročil a dospěl s ustupujícími ke Smolensku, kde mi nezbylo než řešit sérii Jobových zvěstí, které tu na císaře dopadly a mezi něž patřily i boje na severním strategickém křídle na řece Dvině. Tam velel na maršála po první bitvě u Polocku povýšený Laurent Gouvion Saint-Cyr II. armádnímu sboru, jejž převzal po raněném Oudinotovi, a VI. (bavorskému) armádnímu sboru, který, pokud jde o pěchotu, vlivem ztrát, epidemie a celkového poklesu morálky nesmírným způsobem prořídl a jemuž Napoleon navíc odebral všech šest bavorských jezdeckých pluků. Sbor ztrácel bojeschopnost a v tzv. druhé bitvě u Polocku (18.-20. října 1812) už jej Saint-Cyr nasadil jen k obraně levého břehu Dviny, což nebylo zas tak podružné, neboť po něm se blížil tzv. Finský sbor generálporučíka Steinheila, značná posila, pochodující od Rigy na pomoc 1. samostatnému sboru hraběte Wittgensteina. Saint-Cyr, jemuž hrozilo v Polocku obklíčení, město nakonec vyklidil a zahájil ústup směrem k jihu, přičemž třemi francouzskými pluky posílení Bavoři podnikli 19. října večer a 20. října dopoledne (u vsi Ekimania) na levém říčním břehu úspěšný protiútok, kterým Steinheila donutili 21. října ustoupit a přejít na břeh pravý, k Wittgensteinovi. Pak francouzsko-bavorské síly ustupovaly odděleně k jihu, Bavoři pod velením generálporučíka Wredeho paralelně, leč západněji. Důležité je k tomu uvést, že sám Gouvion byl v bitvě o Polock zasažen střelnou ranou do nohy, a i když velel dál, v následujících dnech jej zraněné přece jen donutilo část povinností přenést na zástupce, především na svého náčelníka štábu.
    Právě tady začíná problém.
    Francouzské práce mluví o bavorském ústupu způsobem, který vystihují např. pasáže z životopisu Gouviona Saint-Cyra, sepsaného baronem Vernonem a vydaného roku 1856:
    „Za ústupu od Polocku se Wrede, který velel vlevo od nás šestému sboru, od Saint-Cyra odpojil a velice svéhlavě se zastavil u Selišče před Ušačí, i když mu Saint-Cyr s ohledem na slabost bavorských jednotek doporučoval, aby se přesunul trochu za jeho druhý sbor. Wrede se dal na pochod dle vlastní úvahy a dával najevo pramálo poslušnosti, což u vojáka tak vysoké hodnosti budí podezření z nedostatku věrnosti. Nedbal na Saint-Cyrův rozkaz z 24. října, byl napaden, poražen a pronásledován Steinheilem, který se zmocnil jeho zavazadel, pokladny a kolesny obsahující šestadvacet praporů šestého sboru. Nazítří po té šarvátce si bavorský generál stěžoval, že jej opustili a obětovali, a Saint-Cyrovi oznámil, že se rozhodl přejít přes Glubokoje na silnici k Vilnu, dokud má ještě hrstku mužů odhodlaných při její obraně padnout.“
    Pokračují pasáže, v nichž se tvrdí, že cestu na Vilno nebylo třeba chránit, že ji nikdo neohrožoval a že Wrede, který už ztrácel chuť za francouzskou věc bojovat, o nutnosti tohoto přesunu přesvědčil vilenského guvernéra Mareta, vévodu z Bassana, což byla téměř zrada. 
Ústup od Polocku, mapa z  Bogdanovičových Dějin vlastenecké války

    „Pan de Wrede lnul srdcem i duší k německé straně, která o sobě začínala dávat vědět s cílem získat germánské vlasti opět nezávislost. Odtahoval se od naší věci, dosud se s ní ale nerozešel…,“ pokračuje týž autor a připomíná, že v říjnu 1813, právě z Wredeho iniciativy, uzavřel bavorský král dohodu s Rakouskem a Bavorsko přešlo do protinapoleonské koalice.
    Neposlušnost a předzvěst zrady, tak vyhlíží bavorský ústup od Polocku ve francouzském podání dodnes a je to dokonalá ozvěna např. pasáží z memoárů Marcellina Marbota, jenž tehdy u Polocku byl. Obvinění z toho všeho vyznívalo natolik přesvědčivě, že je do mnohasvazkových dějin Vlastenecké války 1812 převzali i klasičtí ruští historikové Michajlovskij-Danilevskij či Bogdanovič, a musím ke své škodě konstatovat, že tak jsem se na celou věc díval i já. Podobně ji najdete v textu mé knihy 1812: Napoleonovo ruské tažení, vydané před téměř jedenácti lety.
    Teď, při psaní příslušných kapitol, jsem už ale měl k dispozici monumentální (a bohužel nedokončené) dílo kapitána Gustava Fabryho Campagne de 1812, jehož šestý a poslední svazek je edicí dokumentů z 24. srpna až 4. prosince, vztahujících se k událostem na levém křídla Grande Armée, tj. ke II., VI. a IX. armádnímu sboru. Po excerpci dokumentů k uvedenému problému (především dopisů Wredeho Saint-Cyrovi a Victorovi, jakož i Maretovi) se celá tzv. neposlušnost, případně defekce Wredeho Bavorů začala jevit v podstatně odlišném světle a já nakonec z toho všeho stvořil obsáhlé odstavce, které vypadají takto: 
    „Samostatnou kapitolu celého ústupu od Polocku představoval osud toho, co zbylo z VI. (bavorského) armádního sboru, v jehož čele nyní stál generálporučík Wrede. Je to choulostivá otázka, neboť francouzští pamětníci a po nich historikové kategoricky tvrdili, že se Wrede, který zatlačil v závěru druhé bitvy u Polocka Steinheila, pak od Saint-Cyra svévolně odloučil a odmítal se k němu přes všechny rozkazy znovu připojit.
    Pohled na mapu to potvrzuje, neboť Bavoři po střetu u Ekimanie ustupovali na jihozápad k Rudnji a odtud dál až na silnici, jež vedla od Disny na jih. Chvíli se přesunovali paralelně s Gouvionem (a během té doby se od nich odloučily francouzské pěší pluky, které po jejich boku u Ekimanie bojovaly), pak ale pokračovali k jihovýchodu na Dokšicy a odtud došli až do Vilna. Podle Saint-Cyrova životopisce (jakož i pamětníka Marbota a dalších) přestal Wrede poslouchat Gouvionovy rozkazy, byl 24. října Steinheilem dostižen, poražen, připraven o povozy, pokladnu i všech šestadvacet sborových zástav. Ve skutečnosti šlo o událost, k která se stala o den později, 13./25. října, kdy stál bavorský velitel u vsi Koblyči (západně od Ušače), kterou držel na Saint-Cyrův rozkaz, aby zajišťoval II. armádnímu sboru levý bok. Steinheilova avantgarda nenapadla jeho, ale konvoj s dvanáctiliberními děly, sborovou pokladnou a už šest týdnů zabalenými prapory, které Wrede krátce předtím odeslal s ohledem na slabost svých jednotek k hlavnímu Gouvionovu parku na Ušač.
    „Celý tento trén byl nepřítelem zajat mezi Ušačí a Seliščí, neboť mě nikdo neupozornil, že II. sbor už odešel za řeku Ušač a protože se spojení pomocí hlídek s mým sborem neudržovalo,“ psal Wrede onoho 25. října Maretovi do Vilna.
    Od Mareta, vévody z Bassana vojenského velitele Vilna, věděl, že měl dostat Gouvionův rozkaz, aby odpochodoval k Vilnu, kurýr ale nedorazil, a tak stále platil předchozí Saint-Cyrův ze včerejška, aby se od II. sboru nevzdaloval. Že byl rozkaz k odchodu směrem na Vilno napsán, to mu potvrdil i generál Maison, a Wrede se musel rozhodovat, co udělá. Nazítří, když sám vyslal ke II. sboru pobočníka, dostal odpověď (napsanou místo raněného Gouviona jeho náčelníkem štábu), která neříkala ani to, ani ono, jen mu navrhovala, aby se připojil ke druhému sledu Gouvionových sil a tam dopřál svým mužům oddech.

    „Právě jsem obdržel dopis p. náčelníka štábu dʼAlbignaca, který k tomu, zda mám pokračovat v cestě na Vilno, neříká ani tak, ani onak. (…) Je pravdou, že mi zbývá jen hrstku lidí, ta však je odhodlána při obraně silnice na Vilno a skladišť VI. sboru zemřít. Dám se tedy za úsvitu odhodlaně na pochod i s Corbineauovou brigádou (…) a doufám, že zítra dojdu na Glubokoje, kde věřím, že najdu posily ze svých záložních středisek. Po cestě na mne útočí, musím proto manévrovat tak, abych měl co nejmenší škody,“ reagoval obratem na dʼAlbignacův dopis listem, adresovaným Gouvionovi.
    Ve vytečkovaných místech shrnul vše, co jsme řekli dříve, příčiny ztráty svých děl i praporů stejně jako nedostatek zpráv a přerušené spojení s II. sborem.
    Jedno nedorozumění ovšem plodilo druhé, neboť Corbineauova brigáda lehkého jezdectva, přidělená k VI. sboru, se od Wredeho odtrhla, i když Wrede marně žádal, aby zůstala (což by nemusel, kdyby mu Napoleon nevzal Bavorům jejich vlastní jezdectvo). Marbot píše, že generál Corbineau odmítl poslouchat bavorské rozkazy poté, co mu velitel VI. sboru nedokázal předložit písemný Saint-Cyrův rozkaz o přidělení jezdecké brigády, na který se generálporučík odvolával. Je jasné, proč Wrede nic písemného předložit nemohl, Corbineau si ale myslel, že mu Bavor lže, a vrátil se na vlastní pěst i zodpovědnost k II. sboru. Z pohledu dalších událostí před bitvou u Bereziny bylo ohromné francouzské štěstí…!
Francouzská díla tvrdí, že se zuboženým a víc než prořídlým sborem bylo pro Wredeho mnohem výhodnější odejít na Vilno než zůstávat se Saint-Cyrem či Victorem, jenže stačí sledovat jeho další pohyby, abychom zjistili, že to není pravda. Generálporučík ustupoval pomalu, nic jiného v situaci, kdy zůstal takřka bez jezdectva, nezbývalo, 27. října došel zhruba do půli cesty od Dviny k Vilnu a v prostoru Glubokoje–Daniloviči zastavil, neboť jej Steinhel přestal pronásledovat. Odtud kryl severozápadní přístupy k Vilnu až do poslední listopadové dekády, tj. do bitvy na Berezině, a teprve pak se dal přes Svjancany na další ústup k Vilnu. Z neposlušnosti, nedostatku chuti bojovat či dokonce z poloviční zrady jej francouzští memoáristé a historikové obviňovali zcela neprávem!“

    Což jen dokládá, že řemeslo historika je docela složité a oddělit legendu od fakt, či zrno od plev, dá dosti práce.
GENPOR. KARL PHILIPP. SV. PÁN VON WREDE (1767–1838)
Syn z urozené bavorské rodiny vysokých státních úředníků, sám předurčený k úřednické kariéře, od r. 1792 asesor Nejvyššího soudu v Heidelbergu, který přijal od knížete Hohenloheho na počátku války habsburského císaře s Francií funkci válečného komisaže jak v Bavorsku, tak u Wurmserovy armády v Itálii a u vojska arcivévody Karla v německých zemích. Od r. 1795 plukovník, r. 1799 v čele bavorských dobrovolníků a r. 1800 jako generálmajor velitel jedné bavorské brigády, s níž se vyznamenal za ústupu Krayovy armády k Ulmu a posléze u Hohenlinden. Po lunévillském míru byl hlavním reorganizátorem bavorské armády. Generálporučík r. 1804, postavený do čela bavorských jednotek, s nimiž bojoval po boku Francouzů od roku 1805 do roku 1813. Velitel Pomocného bavorského sboru r. 1805, v jehož čele prohrál bitvu u Štoků, velitel 2. bavorské divize r. 1809, s níž bojoval u Abensbergu, pak proti tyrolskému povstání Andrease Hofera a posléze u Wagramu. Těsně před bitvou u Lipska na podzim 1813 vyjednal riedskou smlouvu, podle níž přešlo Bavorsko na stranu Rakouska a do protinapoleonské koalice. Byl Napoleonem poražen v říjnu 1813 u Hanau, vyznamenal se např. r. 1814 u Bar–sur-Aube a v témže roce se stal knížetem i polním maršálem.

pondělí 16. ledna 2012

PRAVIDLA VÁLKY: DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ JACKA STEELA

Od nakladatelství Talpress jsem už před Vánoci dostal informaci o knize, která měla vyjít až v lednu a skutečně se také v těchto dnech na knižních pultech objevuje. Potěšilo mě to, o stejným nakladatelství vydaném románu Muž cti jsem psal v příspěvku z 11. června 2011 (viz http://napoleon-knihy.blogspot.com/2011/06/muz-cti-roman-o-blenheimu.html) a toto je jeho pokračování.
    Vlastně jde o druhý svazek třídílné série britského autora Iaina Galea, tentokrát s názvem Pravidla války a se stejným hlavním hrdinou, anglickým důstojníkem neurozeného původu Jackem Steelem. Píše se rok 1706 a Jack Steel, který získal hodnost kapitána v ožehavé misi jakož i v následující bitvě u Blenheimu (1704), je znovu vržen do víru bojů Války o dědictví španělské a pod velením Johna Churchilla, vévody z Marlborough (předka slavného Winstona) vede své granátníky do dalšího z klíčových střetů této války, bitvy u Ramillies (23. května 1706), kde Marlborough porazil spojená francouzsko-bavorská vojska vévody de Villeroi a kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela. Po vítězství se anglo-nizozemská vojska přesouvají směrem ke kanálu La Manche, aby s pomocí britské flotily dobyla strategický přístav Ostende, který je téměř nedobytnou pevností, hájenou nejen francouzskou posádkou, ale i jedním z nejslavnějších korzárů Ludvíka XIV., René Duguay-Trouinem. Hlavní stan vybírá Jacka Steela, aby se zhostil tajné, velmi nebezpečné mise a pokusil se pevnost zpřístupnit spojeneckým vojskům zevnitř. Román, plný dobrodružství a intrik, barvitě a autenticky popisuje jak bitevní vřavu, strategii a dobývání a odstřelování pevnosti, tak vojenské zázemí a rovněž zcela odlišný svět korzárů, kteří byli postrachem své doby.
    Talpress byl tak laskav a poskytl mi v podobě -pdf souboru ukázku v podobě první kapitoly. Přeformátoval jsem její část do podoby tří po sobě jdoucích čitelných obrázků (zvětšit kliknutí...), které vám dají představu o stylu, a do nadpisu vložil kontakt na nakladatelství... Podotýkám, že už četba Muže cti mi dělala radost a těším se i na třetí svazek série s původním titulem Brothers in Arms.
   Iain Gale: Pravidla války (Rules of War) ISBN 978-80-7197-438-3, vázané s potahem, 288 stran, obálka Larry Rostant.

neděle 15. ledna 2012

WATERLO NARUBY ANEB BOJ O LESNÍ PASEKU

Zdá se vám vzhůru nohama? Přesně tak vypadal 
snímek Waterloo včera na ČT2...
S nepěkným pocitem zjišťuji, že se musím hluboce omluvit všem, které jsem svým včerejším příspěvkem připravil o mnohem lépe využitelných 50 minut života. První reakce diváků (z nichž část by snímek asi sledovala tak jak tak) mluví sama za sebe a já se na něj podíval dnes odpoledne, dokonce s tužkou a kusem papíru v ruce a se zastavováním, abych sám sebe flagelantsky ztrestal, neboť kanadský snímek ze série Mýty a fakta historie (Discovery Channel) s názvem Waterloo nic jiného než krutý trest nepřináší. Boj o lesní paseku a úplně jiná bitva s občasnými vstupy osob, které rozhodně nepatří ani pod úpatí lidí znalých napoleonské historie, tak bych předvedené charakterizoval. Proč? Nechám stranou herce i uniformy a soustředím se jen na to hlavní, jinak bych i já marnil drahý čas kumulací řádků…

1: Předně hrůzy a nesmysly na začátku  s Napoleonovým vyloděním a s rozehrou situace před vpádem do Belgie:
- smíchání hrušek s jablky a scénář podle Bondarčukova Waterloo: Ney se objeví už v soutěsce Laffrey, ne mnohem později, po své proklamaci v Beaumontu
-Detail zámku muškety francouzských vojáků mířící na císaře: britská Brown Bess s datem, 1761,
-naprosto absurdní císařem pronesená věta: „Neboť já se nezastavím, dokud nedobudu světadíl, jenž nám právem náleží“ (jako kdyby ji do scénáře napsal Ondřej Neff)
- Marseillaisa, zvukově vše podmalovávající (stejně jako Deutschland über alles při pochodu Prusů…)
-Wellingon prezentovaný jako vrchní velitel koaličních sil, kterým byl pochopitelně Karel Schwarzenberg
-absurdní scéna s Napoleonovým dopisem Blücherovi, nesmysl jak Mont Everest…
-komentář k bitvě u Ligny 16. 6.: „Prusové rychle kapitulovali.“
2: Předehra bitvy:
-Nikde ani zmínečka o Quatre Bras
-Komentář k počasí: „Několik dní propršelo.“ Hle, nač se změní bouřka z 17. 6…
-Napoleonovo ráno: ne armáda rozptýlená od Quatre Bras, na níž nutno čekat, ale Napoleonův zdravotní stav může za otálení, tvrdí autoři. „A tak se velení francouzské armády ujímá maršál Ney,“ říká komentátor věc, za kterou by ho měl absolvent West Pointu, jenž to tu a tam (mimo jiných) komentuje, umlátit čepicí, neboť v žádné armádě něco podobného nelze…
-„Jeho prvním krokem byl útok na opevněný zámek Hougoumont,“ praví o Neyovi spíkr
-Velká baterie opět pálí na Neyův rozkaz, maršál se asi pasoval na samozvaného vrchního velitel. A Wellington nedovolil svým dělům palbu opětovat, aby je ušetřil, tvrdí se…
-odskoky kulí: ricochet ve skutečnosti na mokré půdě nefungoval…
-Blücher jde lesem a neví, co dělat. „Půjdeme za hlasem děl,“ rozhodne se, když je uslyší. Nikde žádný Grouchy, nikde něco kolem Wavre…
3: Bitva
-Úder doprostřed, tvrdí se tu, místo na levé křídlo a levý střed
-„Linie díky palebné síle kolony zastavuje,“ podsouvá se tu další nehorázný nesmysl
-Nikde ani zmínka o protiútoku dvou britských jezdectev
-„Králova černá legie“ místo Královské německé legie je možná úlet překladatele…
-„Napoleon posílá proti La Haye Sainte dvě pěší půlbrigády,“ to je úžasné použití dávno zrušeného revolučního ekvivalentu pluku…
-rýhované pušky obránců La Haye Sainte, které tu neměl skoro nikdo a byly v rukou 95th Rifles jen naproti u pískovny
-zásahy kartáči na 200 metrů…
-hodně špatné časy dobytí La Haye
-„čtverce“ prezentované takřka jako britská vymoženost
4: A to nejhorší:
-takřka učebnicové a zastaralé klišé s nenadálým objevením Blüchera (navíc asi v 18:15), o jehož příchodu neví ani Napoleon, ani Wellington…
-žádná poslední karé gardy…
-zato do nebe volající zhovadilost, scéna, v níž Napoleon nařizuje palbu děly do vlastních prchajících řad!!!
-prohlášení absolventa West Pointu: "Waterloo je poslední evropskou bitvou s nevratnými důsledky před 1. světovou válkou." Kde máme vznik Itálie v důsledku rakouských porážek, vznik německého císařství v důsledku 1870, atd…?
5: Závěr:
Snímek naprosto špatný v čemkoliv, scénář ubohý s povrchními a navíc zastaralými znalostmi o napoleonských válkách, vojenství té doby a bitvě samotné.

Mea culpa, že jsem vás to toho uvrtal… A reprízy sledujte, jen pokud jste masochisté nejhrubšího zrna...

sobota 14. ledna 2012

WATERLOO: MÝTY A FAKTA NA ČT2

Trochu pozdě a doslova za pět minut dvanáct jsem zjistil, že dnes, tj. v sobotu, dává ČT2 v hlavním vysílacím čase, tj. ve 20:00, padesátiminutový dokument z kanadského cyklu Mýty a fakta historie a s názvem Waterloo. "Strhující rekonstrukce legendární porážky Napoleona na poli nedaleko Bruselu," píše program z páteční přílohy  Lidovek, na který se právě dívám, a užitečně poznamenává, že díl reprízuje týž kanál v pondělí 16.1. (v 15:00) a ve čtvrtek 19. 1. (v 10:00). Seriál sám o sobě je dobrý (nevím, jaký bude právě tento díl) a mně napadlo, že by se odtud mohla, možná i v návaznosti na moji v loňském roce vydanou knihu (jakož i další), odvinout nějaká diskuse, vyprovokovaná vašimi dotazy, postřehy a názory.
    Zkusíme to?
    Zkusíte to?

pátek 13. ledna 2012

IMMORTALS: VÁLKA BOHŮ

Vpředvánočním shonu a ponovoročním útlumu jsem jaksi pozapomněl na příspěvek Martina Vavříčka v listopadové premiéře filmu (měl bych napsat megafilmu, to je takové dnes oblíbené slovo, či předpona, neboť mega- je víc než super- nebo maxi-, leč my, dříve narození, jsme si ještě nezvykli a stále nemoderně setrváváme u hloupě gramatického stupňování adjektiv) nahoře v názvu. Omlouvám se mu a dodávám, že zle jsem způsobil sám sobě, neboť přítomné časy bylo v textu nutno změnit na minulé... Téma filmu tu svoje místo má, do antiky občas zabrousíme a mytologie k ní samozřejmě patří. Pokud jste film neviděli a chcetě vidět víc v pohyblivých obrázcích, prolink na trailer z youtube je skryt v nadpisu.

VÁLKA BOHŮ
Martin Vavříček
11.11.2011 bylo parádní datum a film, který měl v ten den světovou premiéru by měl být svým způsobem výjimečný. Producenti filmu 300:bitva u Thermopyl Gianni Nunnari a Mark Canton si tento den vybrali pro uvedení svého nového filmu opět inspirovaného řeckou historií resp. v tomto případě mytologií. Jde skutečně o pouhou inspiraci. Příběh si bere z původní řecké mytologie pouze střípky a z nich vytváří děj zcela nový.
Mladý rolník Théseu
     Jak už to v Řecku bývá, bohové žijí na Olympu a sledují cvrlikot dole pod nimi. Mají však jednu starost. V hoře Tartaros jsou uvězněni Titáni. Král Hyperion je chce osvobodit a za tím účelem hodlá odcizit luk Epirus, který má vynikající bojové vlastnosti. Šípy nikdy nedojdou, poněvadž stačí natnout tětivu a šíp se ihned objeví. Dostřel dle libosti střelce a účinek parádní. Dvanáct tun mramoru zlikviduje jako nic. Co by si dobyvatel měl přát více? Pak je tu Theseus, chudý rolník, který má odpor ke všemu, co se týká bohů. Zeus v převlečení za starce mu dělá dlouhá léta mentora, připravuje ho na tvrdý život v Řecku, především jak se bránit proti příkoří, které se mu jako nemanželskému synovi děje. Z klíčových postav nezapomeňme věštkyni Faidru. Král Hyperion po ní pátrá, protože tuší, že ona je tím klíčem, který ho dovedu k bájnému luku. Jejich osudy se protnou a bude z toho v celku pěkná mela. Děj líčím pochopitelně s určitou nadsázkou,
Zeus, navštěvující Thésea v podobě starce
Král Hyperion, toužící skoncovat s bohy...
Věštkyně Faidra, jak z Racinovy tragédie...
Luk Epirus
Zeus trestá jednoho z bohů
Hyperion se svou armádou
protože jinak to ani nejde. Zatímco v případě filmu 300:bitva u Thermopyl se tvůrci drželi více či méně původního námětu a přizpůsobili si především způsob, jak děj převypráví tj. specifickou formu filmového komiksu. V tomto případě ubrali jak na formě, tak na námětu. Svým způsobem je to akční podívaná v uměle vytvořených kulisách, kde pobíhají polonazí lidé. Komiksová forma není tak dotažena jako v případě filmu 300:bitva z Thermopyl a pokud jde příběh samotný, drží pohromadě, má to návaznost, ale za některé momenty bych tvůrce natáhl na skřipec. Nebudu prozrazovat celou zápletku natož vyvrcholení filmu, ale jsou zde věci, které nejsou v mytologii příliš obvyklé. Třeba brutálním způsobem prolévat krev bohů.  Zmiňme se také o tvůrcích filmu a hereckém obsazení. Film režiroval Tarsem Singh. To je zajímavá postava. Jak jméno napovídá, pochází z Indie. Jeho otec byl leteckým inženýrem, synovi se tak mohlo dostat důkladného vzdělání. Vystudoval obchod na Harvardu a filmové vzdělání si doplnil na Art Center College of Design v Californii. Začínal s hudebními klipy, před Válkou bohů natočil dva celovečerní filmy. V roce březnu 2012 bude mít premiéru jeho verze Sněhurky, kde si zahrají mimo jiné i Julia Roberts či Sean Bean. Ale zpět k Válce bohů.  Hereckému obsazení vévodí Henry Cavill (Theseus), Luke Evans (Zeus) a Mickey Rourke (Hyperion). Tento přetlak testosteronu vyvažuje svou éterickou krásou Freida Pinto, herečka taktéž indického původu, kterou jsme mohli vidět třeba v Milionáři z Chatrče nebo v nové verzi Planety opic. Henry Cavill patří mezi velké hollywoodské naděje. V současné době natáčí remake Supermana, kde ztvární titulní postavu. Role Thesea se zhostil vcelku bez problému. Základním předpokladem byla slušně vypracovaná muskulatura a občas dát najevo nějaký projev citu. Zármutek nad smrtí matky, hněv vůči jejímu vrahovi. To se vcelku podařilo. Porovná-li to však s Gerardem Butlerem ve vzpomínaním filmu 300:bitva u Thermopyl, trochu zaostává. Další z vycházejících hvězd je Luke Evans, kterého můžeme aktuálně vidět také v Andersonových Třech mušketýrech v roli Aramise. V příštím roce by se měl objevit ve filmu Havran o posledních dnech Edgara Allana Poea a poté si zahraje ve dvou dílech Hobita. Jeho Zeus je zpočátku laskavý k Theseovi, ale čím více mu teče do bot, tím více je přísný na bohy i na lidi. Vrcholem je pak boj s Titány, kdy veškerá tíha rozhodnutí leží na něm. To on je dirigentem, který řídí tento orchestr. Nerozhoduje, kdo zemře a kdo přežije, ale v jeho moci je určit, jak boj skončí. Evans se role rozhodně zhostil se ctí. Těžko srovnávat třeba s Diem Laurence Oliviera (Souboj Titánů, 1981), ale s podáním Liama Neesona (Souboj Titánů, 2010) ho můžeme v klidu srovnat. Opravdovou lahůdkou je pak král Hyperion v podání Mickeyho Rourkea. Čím je Mickey starší, tím je jeho tvář vrásčitější a hlas chraplavější. Záporný postavám v jeho podání to rozhodně přidá na efektu. Pokud Mickey připojí i kultivovaný herecký projev, vznikne záporák jako vyšitý a jeho král Hyperion je lump par excellence. Ke svému jednání má bolestivé důvody ze své minulosti, bohové nezabránili smrti jeho rodiny a on už bohy odmítá, nevěří jim a chce je svrhnout. Motiv jako hrom. Navíc je obdařen silnou vůlí a schopnostmi. Je inteligentní a racionálně uvažující. Theseovi říká: „ Pojď přidej se ke mně. Na jejich straně bude vždycky jen bastard, u mě jsou si všichni rovni.“ Zběhovi odpoví: „Ty mi nejsi k ničemu, zradils jednou, zradíš znova.“ Je to však sadistický mizera a stojí na té špatné straně, jinak má více rozumu než Zeus s Theseem dohromady.
Bohové čelí Titánům
   Válka bohů je jeden z těch filmů, u kterých si řeknete, že to nejlepší bylo v ukázce. Oproti 300:bitva u Thermopyl přibylo vojáků, nyní bychom to mohli nazvat též 800:bitva u Tartaru, ale to je tak vše, v čem svého předchůdce předčí. Bojové scény u Thermopyl měly větší náboj, více energie. V tomto případě jsou bojové scény spíše rozmělněny. Je jich více a závěrečný boj nemá správně vystupňované napětí. Povedenější jsou spíše jednotlivé šarvátky v průběhu děje. Kupříkladu scéna, kdy se Theseus snaží zachránit matku nebo když poprvé vystřelí z luku Epirus. I přesto však Válka bohů stojí za zhlédnutí, minimálně pro skvěle zlotřilého krále Hyperiona v podání Mickeyho Rourkea, některé slušně zvládnuté bojové scény a také andělskou tvář Freidy Pinto. Pokud bude mít snímek úspěch, tvůrci hodlají pokračovat v řecké tématice a připravují film 300: bitva u Artemisia. Zda se tento projekt opravdu uskuteční, není jisté. Co však je jisté, je fakt, že nás v příštích měsících čeká celá řada filmů s historickou tématikou či podle nějaké klasické předlohy. Již teď se můžeme těšit na Sherlocka Holmese 2.

středa 11. ledna 2012

POHŘEB SIRA JOHNA MOORA

Sir John Moore od Thomase Lawrence
Války nejsou poetická věc, což platí i o revolučních a napoleonských, přesto však se v poezii lyrické i epické toto témě objevilo nesčetněkrát Homérovou Illias počínaje, takže zápolení jakéhokoliv druhu je přinejmenším stejně staré téma jako věci milostné. Jak se to ale má s poezií, přesněji s epikou, vztahující se k období, které na tomto bloku prezentuji jako stěžejní? Když jsem si vymýšlel štítek „classic“ a začal do něj vsunovat krásnou literaturu klasickou i novodobou (myslím, že tu zatím byli Erckmann-Chatrian, Aragon, Dumas st., Mickiewicz, Mérimée, Jirásek a ze současných Pérez-Reverte…), vůbec jsem nepomýšlel na veršotepectví a nejspíš jsem věděl jen o velmi málo věcech. Ano, o napoleonských válkách psal vázanou řečí lord Byron, je tu Lermontovovo Borodino, spousta básní Victora Huga (Sněžilo, Waterloo…) a další díla velikánů, jenže až na nějaký ten kus z Childe Harolda neexistují v češtině a do překladů poezie se pouštět nemíním, nedopadlo by to dobře. Pak jsem ale v knize, o které se tu psalo, tedy v Pevnosti Bernarda Cornwella v překladu Jirky Beneše narazil na motto, jedno ze dvou, s jednou slokou z básně Charlese Wolfa (1791-1823), což byl irský kněz a poeta, který sice nepatří k vrcholům anglické poezie, přesto však v učebnicích a antologiích nechybí. Cornwell ji použil spolu s úryvkem z Paul Revere´s Ride, velevlastenecké americké básně Henryho Wadswortha Longfellowa (autora Písně o Hiawathovi), neboť skvěle ilustrují dva hodně protikladné hlavní protagonisty tohoto úžasného románu o bitvě v
Moorův náhrobek v La Coruni...
Penobscottském zálivu. Longfellow svou poému věnoval Paulu Reveremu, americkému národnímu hrdinovi, jenž hrdinou jaksi vůbec nebyl, a Wolfe zas ve své nejproslulejší básni oslavil generálporučíka sira Johna Moora, pro něhož byl Penobscott první válečnou zkušenosti. Básnil ovšem o té poslední z počátku roku 1809, kdy tento muž změřil po strastiplném ústupu u galicijské La Coruni síly s armádou maršála Soulta a v bitvě 16. ledna byl smrtelně raněn. Britští vojáci sira Johna pochovali v La Coruni, kde lze dodnes spatřit jeho náhrobek, a v Glasgowě mu pak postavili pomník, neboť oním ústupem,
jakkoliv zlým, jakož i prohranou bitvou, zachránil britský expediční sbor před úplným zničením  a maršálu Soultovi, jakož i Napoleonovi jaksi překazil velké strategické vítězství. Vstoupil tím do britského vojenského Olympu a už zmíněný Thomas Wofe na jeho oslavu napsal procítěnou báseň s původním názvem The Burial of Sir John Moore at Corunna. Do češtiny ji nepřeložil nikdo menší než Jaroslav Vrchlický a jeho překlad (s názvem Pohřeb sira Johna Moora) byl vřazen do sbírky Moderní básníci angličtí, vydané Vilímkem v roce 1900. To století je na jazyce překladu znát a zpočátku těžkopádně znějící verše musíte přečíst i podruhé či potřetí, abyste se dostali na kloub heroické velebnosti. Nechť vám v tom pomáhají i snímky náhrobku z La Coruni a generálporučíkovy sochy z Glasgowa…

Charles Wolfe
POHŘEB SIRA JOHNA MOORA

(překlad Jaroslav Vrchlický)

Vír bubnů ni pohřební neslyšen třesk,
když na valy jeho jsme vynesli tělo,
ni z jediné pušky se nemihl blesk
nad hrobem, kam složeno v spánek být mělo.

...a jeho socha v Glasgowě
Byl pochován v šeru a v pochmurný den,
drn bodáky v chvatu byl obrácen, válen,
zřel zmíraje měsíc mhou k práci nám jen,
byl třaslavých pochodní žeh temně zkalen.

A zbytečná rakev jej nekryla, šat
ni rubáš mu nezakryl na prsou rány,
on ležel tu, bojovník, který jde spat,
jen válečným pláštěm svým hrob maje stlaný.

Jen krátce zněl modliteb stručných náš kvil,
ni slovíčko nepadlo smutku a hoře,
z nás v mrtvého obličej každý zrak vryl,
snil, jak bude zítra, až zaplane zoře!

Tak snili jsme, jeho hrob vyvršen když
a pahrbek uhlazen ze všech stran kolem
jak nepřítel u hlav mu stát bude již,
a daleko v moři my se svojím bolem!

O zmizelém bude znít cizáka hlas
a urážet bude snad prach jeho schladlý,
však po tom co jemu jest? Pro věčný čas
spí v hrobě, kam Briti jej, přátelé, kladli.

Však z půle jen úkol náš vykonán jest,
hlas znovu nás k návratu svolávat pílí,
a hřímavých pušek již hlásá tu zvěst,
že nepřítel blízko a k útoku střílí.

Tož zvolna a truchlivě složen byl v rov
na krvavém poli po rekovném boji,
a nevztýčen kámen ni řádek ryt v kov,
my odešli — ať spí tam se slávou svojí!

Báseň je to nádherná a zaslouží si, abych ji pro objasnění situace i souvislostí trochu oživil příběhem Moorova ústupu i oné bitvy, což učiním zanedlouho a příště… A pokud dáváte přednost veršům v angličtině, tedy v originále (což představuje, upřímně řečeno, velmi zajímavé srovnání s prostotou původního textu a stoletou štroubovaností překladu, z nějž čiší obtíže, působené anglickým přízvukem a jednoslabičností), máte na ně prolink v nadpisu!

neděle 8. ledna 2012

CO CHYSTÁM NA ROK 2012?

Zcela nenapoleonsky rozjímám ve stroji kamaráda 
Pavla o tom, co dál...
U nakladatelů bývá zvykem, že koncem jednoho, či začátkem následujícího roku zveřejňují to, čemu se říká ediční plán. U autorů něco podobného obvyklé nebývalo až do doby, než si vymysleli (alespoň někteří) svoje webové stránky, blogy, atd., takže bych měl následovat ty, od nichž jsem leccos odkoukal, a pochlubit se, případně vás nalákat, přesvědčit, že do mne stojí zato investovat (míním tím své knihy, i když mocně solventní mecenáš či sponzor by nebyl k zahození) a trochu ovlivnit trh, o němž několikrát denně čteme a slyšíme, i když o to naprosto nestojíme, jak se kymácí a kterak se máme v letošním roce bát, což podle všeho představuje v této době nejoblíbenější a nejfrekventovanější slovo masmédií.
            Tak, úvod je za mnou a můžeme, řečeno s Goetovým Faustem, k jádru pudla (bez obav, že se z něho, podobně jako v té hře, vyklube Mefistofeles).  Před pár dny jsem mluvil s majitelem nakladatelství AKCENT, což je můj dvorní, v této době (z mého rozhodnutí) jediný nakladatel a za ty roky, co se známe, i přítel. Ví nejlépe, co píšu, a dohodli jsme určitý harmonogram, jak to, co dokončím a odevzdám, půjde na svět, to jest na knižní pulty. Předpokládané pořadí se trochu změnilo, což mi nevadí, neboť už se stalo (a nejen mě), že se titul, víc méně anotovaný, posunul za jiný, o němž se do té doby mluvilo jen náznakem, nebo vůbec ne.
       Takže první kniha by se letos měla objevit koncem jara. Do týdne v ní uzavřu všechny opravy a připomínky (kterých mi můj přítel Karel „Ahmad“ Řezníček poslal tolik, až mi šla místy hlava kolem), dodělám návrh přebalu, napíšu na něj textíky, opravím mapy, všechno to vypálím na CD a odevzdám. Jde o první díl dvousvazkové knihy, které jsem dal název NAPOLEON V RUSKU (věříte, že nejvíc práce dají názvy zdánlivě nejsnazší?) a podtitul Pochod na Moskvu. Má přes 300 stran wordovského „rukopisu“, což značí, že bude tlustší než druhý díl Waterloo a objeví se v ní (krom předsádek a vakátů) 187 obrázků a 33 map, což je děsně mnoho… Nechtějte na mně teď podrobnější obsah, musím si něco schovat, až začne paní Zemanová pracovat na sazbě a grafice, prozradím jen, že z před lety vydaného Roku 1812 je tu tak 5 %, takže půjde o knihu zcela novou. O materiálu budu rovněž psát jindy, postačí říci, že jsem pracoval s mnoha věcmi starými i novými, nesmírně podrobnými, velký díl na tom měly memoáry pamětníku z obou stran, a že kniha se bude formou i grafikou podobat Waterloo, že tedy bude ve větším formátu, s tematickými bloky za každou kapitolou. Dobrou třetinu v ní tvoří příběh Borodina, čímž se stalo, že nezbylo než tento svazek ukončit v noci po bitvě, představující nejkrvavější střet až do bitvy na Marně v 1. světové válce. Hodně jsem se trápil s přebalem, konzultoval s lidmi z AKCENTu a nakonec jsme se viribus unitis rozhodli pro naprostý odklon od grafiky typu Waterloo. Trh je mrcha nevyzpytatelná a na regálech si obě věci alespoň nikdo nesplete…
     Jako druhá půjde v létě, nejspíš koncem prázdnin, ven CUŠIMA, byť byla odevzdaná už před pár měsíci, což je právě onen na začátku zmiňovaný prohoz. Pokud vám unikla podrobnější informace o této knize a zajímá vás, vkládám prolink na příslušný článek do nadpisu a zde jenom zopakuji, že půjde o věc stejné velikosti jako Waterloo, s barevnou přílohou, spoustou vyobrazení, nákresů a s diagramy plavby i bitvy samotné. Opět budou za každou kapitolou tematické bloky, z 90 % vždy jedna loď, které se toho zúčastnila, se snímkem a dvou- až třípohledovou skicou.
      Třetí v pořadí, s předpokládaným vyjitím na podzim, tedy už na předvánoční trh, bude druhý díl NAPOLEONA V RUSKU s podtitulem Zkáza Velké armáda. Zatím ji stále píšu, blížím se k polovině a jsem bojů na Moskevské silnici před Vjazmou 3. listopadu 1812, tedy po vstupu do Moskvy, moskevském požáru, bitvě u Vinkova/Tarutina a Malojaroslavce, čímž mě čekají krom hrůz ústupu samotného bitvy u Krasného a Bereziny jakož i druhá bitva u Polocku či boje Schwarzenbergova uskupení na Volyni… Jde to pomalu, neboť se snažím být stále důkladnější, musím pracovat s děsivou spoustou knih, a pokud jde o paměti, snažím se z nich dostat to nejplastičtější a nejdramatičtější… Přebal jasně navazuje na první díl, byť není v podrobnostech.
    A co dál? Sám nevím, Zkáza Velké armády mě s dopsáním a přípravou do finálu zaměstná ještě tak čtvrt roku, a další psaní na jaře či v létě se bude týkat nenapoleonských dob; po Trafalgaru a Cušimě půjde nejspíš o Jutsko 1916, na které už pár let sbírám věci, jimiž se za zimních večerů prokousávám. Pak se vrátím na moji hlavní parketu, tedy na období koaličních válek, a tady mám o tématu zcela jasno. Nesmírně se na něj těším, i když se ho trochu obávám. Můžete hádat, prozrazovat ale zatím stejně nic nebudu…

čtvrtek 5. ledna 2012

OBRAZY A KRESBY CHRISE COLLINGWOODA

Nějak se v novém roce teprve rozjíždím a ve snaze poskytnout vám něco barvitého se mi hlavou honily myšlenky na to, co je zde dosti oblíbené, tedy na obrazy a vůbec na vše skrývající se pod štítkem „art“, tj. kumšt. Připomněl jsme si už trochu starší nápad, nebo lépe myšlenku, že je nespravedlivé a jednostranné představovat pouze staré mistry, když se téma, které uchvacovalo Detailla, Myrbacha (viz) i mnohé další, těší stále velkému zájmu umělců, má mnoho obdivovatelů a nejeden kreslíř či malíř vyrostl do slušné velikosti. Na výběr byli mnozí a já zvolil jednoho, který patří sice na špičku, nedosahuje však ještě proslulosti Dona Troianiho (což je z jiného soudku, jeho těžiště leží ve válce Severu s Jihem) či Keitha Rocca.
    Chris Collingwood (snad jsme si ho vybral i pro podobnost jména s britským admirálem z „Nelsonova bratrstva“) o sobě na svých webových stránkách (viz prolink skrytý v nadpisu) prozrazuje, že se věnoval knižní ilustraci i grafice, reklamní kresbě či filmovým plakátům, stále více ale směřoval k akční vojenskohistorické malbě a roku 1992 založil s dalšími kolegy společnost s názvem The Historic Company Art (dnes Collingwood Historic Art), která začala vydávat jejich práce. Po dvou letech se sblížil s Cranson Fine Arts, vydavatelstvím a galerií, věnující se stejné tematice, pro niž vytvořil řadu obrazů. Věnuje se olejomalbě s použitím barev a technik starých holandských mistrů a, jak můžete posoudit z ukázek, převzatých z jeho stránek, velkou pozornost klade na detail, realismus i autenticitu, v níž navazuje na klasiky, akademisty 19. století. Posuďte ostatně sami, zde máte několik ukázek i s Collingwoodovými vlastními popiskami (k nimž jsem přidal něco textu vlastního)
 Britská obrana Hougoumontu: Coldstream Guards a 3rd Foot u Waterloo, olej 30 x 46 palců
 Francouzský útok na zeď sadu u Hougoumontu, olej, 30 x 46 palců
 95th Rifles u Talavery, olej 3 x 40 palců
 Scéna jak z příběhů o Sharpovi, 95th Rifles a Light Brigade u Fuentes de Oñoro při krytí Royal Horse Artillery, olej, 30 x 40 palců
 Útok Červených kopiníků na baterii Royal Horse Artillery Cavalié Mercera u Waterloo (o jeho vzpomínkách na bitvu jsem tu psal a mnohé z nich najdete v mém "Waterloo"), olej 30 x 46 palců
 Boj mezi 13:30 a 14:30 u La Haie Sainte (Waterloo), bráněné Baringovými muži, na které útočí 54. a 55. řadový pluk s podporou 4. a 1. kyrysnického, rozměr neuveden. Podrobnosti ke scéně určitě najdete ve
2. díle mého "Waterloo"...
 13th Light Dragoons překračující říčku při postupu Wellingtonovy armády k Vitorii v létě 1813
 A z trochu jiného soudku, k němuž mám osobní vztah, neboť mi připomíná dobu, kdy jsem psal knihu o Richardu III. Neprávem zatracovaný král Richard před svou poslední bitvou u Bosworthu… Sympatické je, že jej tu Collingwood vykreslil bez shakespearovského znetvoření a s tváří, z níž lze vyčíst odhodlání, ne však zločiny, z nichž jsme se ho snažil v knize očistit. Olej, 30 x 40 palců
 Nakonec další pokušení, které ovlivnilo výběr, připomínka mojí "Války Řeků s Peršany", Leonidas u Thermopyl. Olej 6 x 5 stop

pondělí 2. ledna 2012

HRDINA NA LEDEN

S lednem dalšího roku se nám hrdina na tento měsíc přesunul z bojiště u Lipska, kde se vyznamenali všichni ti předchozí, přesunul kamsi jinam, na "zapomenutou frontu" v severní Itálii, k Loibl Pass či Ljubelj Pass, což je dnes, přesněji řečeno, na hranici Rakouska a Slovinska. To představuje (krom půvabů stoleté češtiny, zde obzvláště výrazných) první pozoruhodnost. Za druhou můžeme považovat jméno českého hrdiny, znějící výrazně franouzsky; že by jeden z potomků hugenotů, vyhnaných Ludvíkem XIV. do světa? A konečně třetí věc, se kterou jsem si dal trochu práce, neboť dokládá, že vojenské kalendáře (navzdory tvrzení Haškova Švejka) nelžou. V textu zmíněný Duconseuilův nadřízený byl Anton, sv. pán von Moll (1781-1841), který bojoval už roku 1809 u Teugnu či Eggmühlu a v inkriminovaném roce 1813 velel 9. Jäger Bataillon v Dolních Rakousích a onoho 27. srpna měl čelně pouhých 70 mužů (zbytek tvořil obchvatný odřad) proti přesile tří batalionů a jedné švadrony brigády generála Belottiho. Rytířský kříž Řádu Marie Terezie mu císař František za obranu Loiblu udělil na návrh polního zbrojmistra von Hillera 28. září 1813. Tak to alespoň stojí v XIX. svazku Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich Constantina von Wurzbacha, za jehož údaje lze dát ruku do ohně bez velkého rizika spálení...

PODMYSLIVEC JOSEF DUCONSEUIL
Místokrál italský Evžen zamýšlel během léta 1813 rakouskému vojsku tak dlouho, jak jen by bylo lze, zabraňovati postup do Itálie, z kteréžto příčiny upevnil se kolem Sávy. Přední jeho voj postoupil až k Lojblskému průsmyku, jehož opevnění hájil setník baron Moll pouhou hrstkou 92 mužů druhé setniny 9. mysliveckého praporu. Vyslané hlídky oznámily mu dne 27. srpna roku 1813, že blíží se silné nepřátelské oddělení dvou tisíc mužů. První útok, podniknutý o šesté hodině ranní 400 muži, byl šťastně odražen.  Nyní soustředil nepřítel všechny síly svoje. Již také podařilo se několika četám rozestavěti hradební žebříky, když v tom zahřmělo několik střelných ran v zádi nepřátelských útočníků. Podmyslivec Josef Duconseuil totiž, přepraviv se s desíti muži přes skály i rokle, vpadl nepřátelům do zad. Pět nejlepších střelců pálilo na nepřítele, kdežto pět ostatních nabíjelo pušky. Francouzi upustivše od dalšího útočení, obrátili se proti neviditelnému nepříteli v zádi. Mezi tím však přispěchala 1. setnina naším myslivcům ku pomoci, načež Francouzi odtáhli. Setník baron Moll, který s 92 muži po více hodin bránil se přesile napřátelské, vyznamenán byl křížem Marie Terezie, kdežto podmyslivec Duconseuil obržel zlatou medaili za statečnost a 10 dukátů.