Cena činí 349,-- Kč
Jak bývá zvykem, přikládám ochutnávku, v tomto případě obsah a úvod...
OBSAH:
Paměti, které
obletěly svět
PRVNÍ SEŠIT
Moje dětství - Postupně dělám pasáčka, vozku, čeledína u
koní a pomocníka u jednoho obchodníka s koňmi.
DRUHÝ SEŠIT
Odchod k armádě – Jsem přidělen k jednomu batalionu
Armády Seine-et-Marne – 18. brumaire – Odchod do Itálie – Přechod Průsmyku
svatého Bernarda – Boj u Montebella.
TŘETÍ SEŠIT
Bitva u Marenga – V Benátském státě – Ve Španělsku –
Stávám se sapérem – Posádkou v Mansu – V Paříži se dostávám do gardy.
ČTVRTÝ SEŠIT
Moje vyznamenání – Otráven roajalistickým agentem –
Dovolenka v rodném kraji – Ležení v Boulogne – První rakouské tažení
– Bitva u Slavkova.
PÁTÝ SEŠIT
Tažení do Pruska – Bitva u Jeny – V Berlíně – Tažení
do Polska – Bitva u Eylau – Schůzka v Tylži – Udělají ze mne kaprála –
Válka ve Španělsku – V Madridu – Druhé tažení do Rakouska – Povyšují mě na
seržanta – Bitvy u Esslingu a Wagramu.
ŠESTÝ SEŠIT
Návrat do Francie – Štěstěna mi přeje – Oslavy císařského
sňatku – Jmenují mě instruktorem – Velitelem hlídek – Vozmistrem.
SEDMÝ SEŠIT
Tažení do Ruska – Stávám se poručíkem v hlavním
štábu – V Moskvě – Ústup – Návrat do Königsbergu.
OSMÝ SEŠIT
Německé tažení - Jmenují mě kapitánem a vrchním nadvozným
hlavního štábu – Bitvy u Drážďan a Lipska – Bitva u Hanau – Invaze roku 1814 –
Loučení ve Fontainebleau.
DEVÁTÝ SEŠIT
Na polovičním služném v Auxerre – Sto dní – Waterloo –
Návrat do Auxerre – Moje svatba – Konec mého penzionování – Národní garda si mě
bere jako praporečníka – Vévoda Orléanský mě jmenuje důstojníkem Čestné legie –
Proč tyto paměti píši.
DODATKY A VARIANTY
DOKUMENTY
Translation: Les cahiers du Capitaine Coignet 1799–1815 publiés par Lorédan Larchey
d’après le manuscrit original.
Paris, Librairie Hachette 1883
Illustration: Julien Le Blant (in: Les cahiers du Capitaine Coignet 1776-1850, publiés
d’après le manuscrit original
par Lorédan Larchey. Paris, Librairie Hachette et Cie 1896)
Paměti, které
obletěly svět
„Miloval jsem císaře, a přesto jsem se ho bál.“
Jean-Roch Coignet
Po dvojici pamětí napoleonských kavaleristů, které jsme
společně s nakladatelem Leonidem Křížkem zpřístupnili českému čtenáři,
tedy po memoárech Marcellina de Marbota a kapitána Charlese Parquina, dostáváte
do rukou třetí knihu tohoto druhu, vzpomínky pěšáka, které co do proslulosti
patří ve světě na bezkonkurenční první místo a výňatky s nich se objevují
ve většině knih o napoleonských válkách, jako kdyby jejich autor sám
s napoleonskou legendou splynul… Jean-Roch Coignet, příslušník 1. pluku
gardových pěších granátníků Napoleonovy císařské gardy, elity všech elit, a
poté důstojník císařského malého štábu, je začal psát neumělou rukou ve věku
dvaasedmdesáti jar do kupeckých sešitů jen proto, aby zahnal smutky stáří a
připomněl si nejen chvíle vojenské slávy, ale celý svůj život od doslova
krutého dětství až po neradostné roky, kdy se, podobně jako řada bývalých
vojáků císaře Francouzů, ocitl bez prostředků a pod policejním dohledem. Jeho sloh
měl do vytříbeného stylu Marbotova či živého vyprávění Parquinova hodně daleko,
vždyť se číst a psát začal učit až ve třiceti, když se chtěl stát
z prostého granátníka poddůstojníkem! Písmena poznával a „hůlky“ do
písanek maloval jako prvňáček mezi pochody, které vedly Napoleonovu armádu roku
1807 proti Rusům do nepředstavitelné sloty a bídy Polska…
Memoáry psal bez literárních
ambicí, jen pro sebe a pár svých známých, jimž z nich nejspíš v Café Milon v Auxerre předčítal,
avšak jeden z jeho přátel, místní advokát, si usmyslel, že by si
zasloužily vyjít tiskem. Přes protesty autora, který o publicitu nestál,
připravil prvních pár kapitol, jakýsi jeho kolega dílo dokončil a ono pak vyšlo
roku 1851 nákladem pouhých pěti set výtisků u Perriqueta, což byl malý místní vydavatel,
pod názvem Vieux de la Vieille (volně
přeloženo jako Stařec ze staré gardy)
a s podtitulem Souvenirs de Jean-Roch
Coignet.
Zdá se, že nejlepším
prodavačem knihy byl autor sám a místní tradice říká, že sedával v kavárně
na náměstí, kam chodívali i obchodní cestující. S těmi se dával do hovoru,
vyprávěl o tom, co prožil, a když chtěla jeho oběť konečně odejít, poplácal ji
po ramenou se slovy:
„Tu vas acheter ma belle ouvrage! Koupíš si moje krásné dílo!“
Zpravidla souhlasili, neboť
cena činila pouhých pět franků, a když přikývli, odběhl stále čiperný stařec za
kontoár, kde měl knihy uskladněné…
Určitě tak nečinil kvůli
obživě, byť z jeho pamětí zaznívá, že to byl vždy muž spořivý tak, jak jej
život naučil. Utrácet dovedl také a přátelství i svých čtenářů si nesmírně
vážil. Když totiž zemřel (což se stalo 10. prosince 1865) a otevřeli jeho
poslední vůli, byla v ní uvedena částka 700 franků, určená na hostinu po
pohřebním obřadu. Dále se zde stvrzovalo, že pozvanými mají být krom
nejbližších (nezůstalo jich mnoho, kapitán před řadou let ovdověl a jediného
syna dávno ztratil) vojáci jako on (takových ale žilo pramálo), především ale
ti, kteří si jeho vzpomínky koupili. Dalších 300 franků zesnulý kapitán určil
na kávu, likéry a ostatní nápoje…! Podle jím pořízeného seznamu rozeslali sto
dvacet pozvánek, a třebaže hostů přišla polovina, bylo to veselé vzpomínání na nebožtíka,
s recitací heroických veršů, se zpěvy vojenským písní, se servírovanou soupe à la
jacobine, polévkou po jakobínském způsobu, a na závěr s průvodem velmi
pozdě v noci skrze Auxerre… Bylo to krásné rozloučení v duchu
vojenských zvyklostí, podle nichž se slušelo kamarády počastovat!
V roce Coignetova úmrtí
objevil jeden exemplář už tehdy vzácné knihy u bukinisty na nábřeží Seiny
publicista a vydavatel Lorédan Larchey. Pár výňatků zveřejnil a jeho samotného
zaujaly natolik, že se začal pídit po původním rukopise, který nakonec objevil
u knihovníka v Auxerre. Konečně tak měl před sebou devět sešitů, popsaných
těžkou vojáckou rukou, místy špatně čitelných, navíc s gramatikou, kterou
stvořil mnohdy autor jen sám pro sebe, roku 1889 ale mohl vše vydat pod titulem
Les cahiers du capitaine Coignet, Sešity kapitána Coigneta. Kniha měla
neobyčejný úspěch a roku 1896 se dočkala se stejným názvem reprezentativního
vydání u Hachetta, které vyzdobilo více než osmdesát perokreseb a litografií
Juliena Le Blanta. Když pak v této podobě vydal dílo Carey v New
Yorku (jako The Narrative of Capitaine
Coignet, Soldier of the Empire), doslova se rozletělo do celého světa a
nezmizelo z něj dosud, neboť vychází v mnoha jazycích zas a znovu.
Nejen to, Coignetovy vzpomínky byly v roce 1969 pozoruhodným způsobem
zfilmovány do podoby sedmi šedesátiminutových epizod hraného francouzského
televizního seriálu Jean-Roch Coignet.
Pokud jde o vůbec první české
vydání, pořídili jsme je z edice Lorédana Larcheye (Les cahiers du Capitaine Coignet 1799-1815 publiés par Lorédan Larchey
d’après le manuscrit original,
Paris, Librairie Hachette 1883) s přihlédnutím k modernější edici
Jeana Mistlera (Les cahiers du capitaine
Coignet, édition conforme au manuscrit original, Paris, Hachette 1968) a
následně opatřili poznámkami i komentáři, usnadňujícími pochopení v textu
nezmíněných souvislostí. K nim jsme přidali i litografie Juliena Le Blanta
(1851–1936), ilustrátora a malíře, proslulého zejména historickými plátny
z občanské války ve Vendée.
V čem vlastně tkví
jedinečnost Coignetových vzpomínek a co je postavilo i před podstatně
barvitějšího Marbota či Parquina? Nejspíš v prostotě a upřímnosti líčení
událostí i doby, v naivní jednoduchosti stylu, vytvořeného mimoděk,
v pohledu prostého vojáka, který z bitev vidí jen tam, kam vlastníma
očima dohlédne, a do jemností taktiky či dokonce strategie se nesnaží
proniknout. Vlastně je to pohled Fabrizia del Donga z Kartouzy parmské na bitvu u Waterloo či Pierra Bezuchova z Vojny a míru na Borodino…
Nejde jen o léta vojenská,
jakkoliv pozoruhodná, neboť Coignet podstoupil křest ohněm u Montebella a
Marenga roku 1800 a válku skončil při obraně Paříže po katastrofě u Waterloo,
přičemž se účastnil doslova všech legendárních tažení napoleonských válek
v letech 1805 až 1815. Byl u Ulmu, spatřil vycházet proslulé slunce nad
Slavkovem, stál nedaleko svého císaře v husté mlze u Jeny, zažil peklo
bitvy u Pruského Jílového, táhl s Napoleonem na Madrid a přes hory Sierry
Guadarramy, hleděl do tváře smrti u Esslingu i Wagramu, došel až do Moskvy a
přežil hrůzy ústupu ruskou zimou, bil se u Lipska, Hanau, Brienne a zažil i
Napoleonovu abdikaci. Přidal se k němu znovu po císařově útěku z Elby
a došel s ním k Waterloo, které spustilo za epopejí oponu…
Pasáže nevojenské a to, co
píše Coignet o svém údělu syna, vyhnaného macechou z domova, je stejně
silné jako romány Balzakovy, nebo zápletky z pohádek Perraultových o
dětech, zavedených do lesa a ponechaných napospas zvěři. Až na to, že nejde o
pohádku, ale o drsnou realitu…
Konec Coignetovy vojenské
kariéry, po němž následoval nelehký a potupný život chudého demi-solde, vojáka propuštěného na
poloviční služné, říká o atmosféře ve Francii v době návratu Bourbonů
stejně tolik, jako Dumasovi Pařížští
mohykáni či Salvator, nebo,
chcete-li, Plukovník Chabert už
zmíněného Honoré de Balzaca.
Je tu ještě jeden silný a
prostince vyprávěný moment, který jsme použili jako motto v záhlaví tohoto
úvodu. Coignet svou upřímnou láskou k císaři Francouzů, kterého jen
jedinkrát v životě o něco požádal, neboť se ho bál, i když jej vídal
denně, hodně přispěl k napoleonské legendě. Neměl to v úmyslu, jen se
mezi řádky vyznal z věrnosti, a kdo jeho memoáry nečetl, nikdy nepochopí,
odkud se brala oddanost desetitisíců jemu podobných.
Nemá zde smyslu popisovat
životní dráhu muže narozeného 16. března 1776 v Druyes a zesnulého 10.
prosince 1865 v Auxerre, podrobnosti o ní najde čtenář v závěru knihy
v podobě dokumentů počínaje jeho État
de service, Služebním záznamem. On sám vypráví nejlépe o životě čeledína, a
údělu vojína 96. půlbrigády, granátníka a posléze poddůstojníka 1. pluku
pěších granátníků císařské gardy, důstojníka osobního (malého) císařského štábu
i propuštěnce na poloviční služné, který se ve zralém věku oženil stejně rázně,
jako by šel do boje, neboť to byla jediná cesta, jak neskončit v nuzotě… A
když už do tohoto svazku vstoupil, choval se, jako celý život, tedy nejlépe,
jak svedl, a byl podle všeho za to odměněn ženou dobrou…!
Jediná známá daguerrotypie
ukazuje Coigneta jako šedivého starého muže s ostře řezanými rysy,
v nichž není ani náznak slabosti. Sedí tu hrdě, jako kdyby křeslo bylo
sedlem jeho bitevního koně, s tváří, která by mohla být předlohou pro
sochu římského legionáře, na klopě rytířský i důstojnický kříž Čestné legie a
pamětní medaili ze Svaté Heleny, ruku na své šavli… Sevřené rty jako kdyby se
chystaly vyslovit celoživotní heslo, které do závěru svých sešitů napsal:
„Čest mě vede.“
Kolik lidí to o sobě může bez uzardění říci!
Žádné komentáře:
Okomentovat