čtvrtek 27. října 2011

TURECKÝ GAMBIT

Někdy je třeba zapomenout na vážné věci a nechat se bavit dobrou knihou či filmem, což je stále těžší a těžší, nicméně výjimky se najdou. Nemusíte mít stejný názor, ale já se bavil už před lety historickou (či historizující) detektivkou, žánrem, který mám docela rád, jsou-li příběh a atmosféra dobré. Vůbec nemusí jít o napoleonské období (i když z toho detektivky existují a já nejméně dva příklady někde na blogu uvedl; myslím, že je najdete ve štítcích "tip pro nakladatele"), stačí zápletka, hrdina, vykreslení doby a to vše se mi podařilo už před pár lety najít v tuším pěti překladech ruského spisovatele Borise Akunina. Jeho románová série (bůhví proč ji přestal Albatros vydávat) má podtitul Dobrodružství Erasta Fandorina, zpočátku policejního koncipienta v Moskvě za dob vlády Jeho imperátorského Veličenstva Alexandra III., který se shodou velmi nemilých a dramatických okolností stane detektivem, používajícím deduktivní metodu, proslavenou Sherlockem Holmesem. V Případu Azazel Erast Petrovič (jak zní jeho jméno i se jménem po otci) zápolí s rodícími se anarchisty v Rusku i Anglii, doplatí na to osobní tragédii, a aby zapomněl, odejde jako dobrovolník  do rusko-turecké války (známé též jako bulharská osvobozenecká válka), konfliktu let 1877 a 1878 (ano, průsmyk Šipka, který v podobě pomníku
někteří z nás pamatují z krabiček cigaret, je právě z téhle války). Právě tady začíná chronologicky a dějově v pořadí druhý Akuninův román s názvem Turecký gambit. Kniha je sama o sobě kouzelná nejen prostředím, v němž Rusy vodí za nos rafinovaný špión z nejvyšších tureckých vojenských kruhů, ale i atmosférou ruského vojenského ležení, důstojnického sboru, generality, pestré směsice válečných korespondentů i nesmírně potrhlé dívky, před níž padají páni oficíři do kolen a která se ne a ne odtrhnout od Fandorina, jenž musí onoho Turka najít... Před pár lety sáhli do fandorinovských detektivek dva ruští filmaři a ten méně známý, D. Fajzijev (točil mj. ne příliš dobrého Admirála o Kolčakovi) zpracoval ve čtyřech epizodách právě uvedený, do války zasazený příběh. Dobré bylo, že Akunina nechal vypracovat scénář, čímž se film od předlohy příliš neodchýlil. Nedávno vyšel Turecký gambit na dvou DVD v českým dabingem i titulky v "trafikovém vydání"a já měl po shlédnutí pocit, že už jsem se dlouho tak dobře při oddechovém filmu nepobavil. Trochu směs verneovky, bondovky a mayovky, tak někdo tento snímek charakterizoval na serveru filmové databáze, což je výstižné, jen bych dodal, že je ve všem i trochu klukovské rozpustilosti Indiana Jonese. I když jiní leccos kritizovali, já budu právě toto chválit co do výpravnosti, zápletek, určité hravosti, úsměvného nadhledu i hereckých výkonů: nejen Fandorin a Varvara Suvorovová, ale i jejich soupeř si získali moje sympatie. Proč o tom píšu tady? Protože v záhlaví blogu stojí, že je o knihách a dalších věcech, které mě zaujaly.  Protože je také o válce, a i když z ní krom masakru ruských pluků či velitelských stanů a ležení mnoho neuvidíte (a reáliím lze leccos vytknout), budou před vámi občas pochodovat vojáci jak z cyklu Vereščaginových obrazů cyklu Turkestanskaja či Balkanskaja. Mimochodem a zcela nemilitaristicky: stejně tak se v trafikách a na stáncích objevila čtyřdílná série (2 DVD) jiného fandorinovského filmu Státní rada, tentokrát v režiji Filipa Jankovského, kde Fandorina hraje Oleg Menšikov a jeho protihráče Nikita Michalkov (oba známí z hlavních rolí dvou dílů Unaveni sluncem, který Michalkov i režíroval); i ten stojí zato, byť už rozhodně tak hravý není, neboť tu jde o dost vážné věci, o zvolna se rodící přízrak hrůz, jež o mnoho let později přinese bolševická revoluce... Pokud by vás zaujal sám autor předloh, má skvělé webové stránky v angličtině a ruštině, z nichž na těch ruských máte volně stažitelnou verzi zhruba sedmi či osmi jeho knih (http://akunin.ru/main.html), musíte ovšem zápolit s azbukou... A abyste věděli, do čeho jdete, jestli půjdete, přikládám trailer z youtubu, přičemž pro lepší rozlišení vkládám adresu na youtube do prolinku nadpisu. Příjemnou zábavu!

úterý 25. října 2011

TYGŘI SEDMI MOŘÍ (2) JACQUESE MARSEILLE

Mám rád knihy krásné nejen obsahem, ale i formou, i když jsou nevelké, což je na jednu stranu škoda, neboť na knihkupeckých regálech často uniknou očím v sousedství něčeho horšího, leč většího. Přesně tohle se týká útlého brožovaného svazku takřka kapesního formátu s lakovanými deskami, na nichž dominuje dvoupalubník z časů krále Slunce, tedy Ludvíka XIV. Tygři sedmi moří, tak zní titul a číslovka oznamuje, že jde o druhý svazek triptychu Jacquesa Marseille, věnovaného korzárům a korzárské válce, což byla v histoirii převážně francouzská záležitost. Ten první  jsem zhruba před půl rokem objevil čirou náhodou v pražském Luxoru a na blogu se o něm zmínil hned dvakrát, poprvé 28. dubna a podruhé  3. května tohoto roku, budete-li si chtít podle dat či proužkem "Hledat" zalistovat.
    Už první zalistování ukazuje stejnou grafickou úpravu, tedy sazbu se spoustou černobílých vyobrazení, osmistránkovou barevnou přílohou na křídě a sympaticky čtivou, přehlednou strukturou kapitol i textu. Zatímco jednička "Tygrů" líčila zrod fenoménu guerre de course, korzárské války (tj. války na moři, vedené podle válečných zvyklostí kapitány, zmocněnými k tomu králem skrze korzárský či kaperský list, čímž se podstatně lišila od pirátství), a první fázi včetně osudů nejslavnější postavy tohoto období, Jean Bart, svazek druhý pokračuje jeho současníky (a někdy i spolubojovníky), zejména Claude Forbinem a René Duguay-Trouinem. To jsou dvě postavy hodné pera Alexandra Dumase staršího (však také Claude Forbin u Královským mušketýrů sloužil podobně jako d´Artagnan) a velká škoda, že jen málokdo si může v této zemi přečíst memoáry, jež po sobě zanechali, neboť je to četba úžasná po stránce faktografie i co se dobrodružství týče.  Mne osobně nesmírně potěšilo, že tento svazek pokračuje dál skrze osudy postav, k nimž jsem před lety, při psaní Korzárů krále Slunce a Korzárů Francouzské revoluce, sháněl jen těžko podklady. Je tu Le Moyne d´Iberville, Saint-Pol i korzáři doby Ludvíka XV., tedy Thurot, Bourdonnais, jakož i spousta dalších, to vše vylíčeno s nezbytným pozadím osudů francouzského válečného námořnictva a v souvislosti s mnoha válkami na mořích evropských i na oceánech. Tahle jména mají ve Francii zvuk a řada lodí Marine Nationale nesla či nese jejich jména (počínaje bitevní lodí Jean Bart z dob 2. světové války a po ní). Že ne? Zkuste si kliknout na http://www.defense.gouv.fr/marine/decouverte/equipements-moyens-materiel-militaire; u současných válečných plavidel najdete jména Surcouf, Cassard, Jean Bart, Forbin... a u těch nedávných Duguay-Trouin či Bourdonnais...
    Ke knize připojená bibliografie je sama o sobě oslnivá a zahrnuje to nejfundovanější, co bylo o korzárské válce napsáno. Kvalita textu odpovídá nejen pramenům či podkladům, ale i autorovi, protože (a to je hodně výjimečná věc) Tygry sedmi moří napsal jen pro toto české vydání Francouz, který u moře vyrostl a zná je...
   Třetí svazek Tygrů..., anotovaný vzadu, slibuje uzavření cyklu s postavami stejně slavnými jako jejich předchůdci, Robertem Surcoufem (zpopularizovaným dík romantickým filmů s Gérardem Barrayem), či Jeanem Lafittem  (tvůrce korzárské "republiky" Barataria a spojence USA v době války s Brity roku 1812, který se notně přičinil o vítězství u New Orléansu), lze však předpokládat, že zde budou i korzáři z doby před Francouzskou revolucí a během ní, Paulem Jonesem počínaje...
   Ještě slovo k vydavateli, neboť i ten stojí za zmínku. Je jím Český Cestovatel a prolink na jeho hodně zajímavé webové stránky (ceskycestovatel.cz; bez všech těch www...) máte v nadpisu, přičemž pod banýrkem "knihovnička" se skrývají další interesantní svazky a tlačítko "knihovnička E-shop" dává možnost objednání, které vám bezpochyby ušetří cesty po knihkupcích...
Jacques Marseille: Tygři sedmi moří 2. Český cestovatel 2011. ISBN 978-80-904400-3-6. Cena 189 Kč

sobota 22. října 2011

SHARPŮV HNĚV

Tak, a je tu konečně mnohými netrpělivě očekávaný další díl překladu Sharpe´s Serie, románové ságy Bernarda Cornwella (viz štítky) o osudech Richarda Sharpa napříč mnoha válkami, nejprve pod sirem Arthurem Wellesleyem v Indii, pak u Kodaně, na palubě jedné lodi u Trafalgaru a nakonec v Peninsular War, Poloostrovní válce, kde se tento důstojník 95th Rifles dostal tentokrát dílem náhody i hrou osudu z Portugalska do Francouzi obleženého Cádizu a tím pádem na počátku března roku 1811 do dramaticky epické bitvy u Barrosy, již, ač na to věci zpočátku vůbec nevypadaly, sir Thomas Graham, jeden z nejzajímavějších vojáků této éry na britské straně, proti maršálu Victoriovi vyhrál. To vše, okořeněno proradnými Španěly, pikantně ženskou postavou a problémy Wellingtonova bratra, toho času vyslance v Cádizu, činí z Sharpova hněv (Sharpe´s Fury), činí z už jedenáctého svazku série (a přesto, tuším posledního, který Cornwell napsal, což je na stylu, reáliích i fabulaci docela znát) četbu víc než poutavou. Překladatel a můj přítel Jiří Beneš mi opět laskavě poskytl ukázku knihy, vydané nakladatelstvím OLDAG (webové stranky nakladatelství máte pro případné objednání prolinkem v nadpisu), za čož mu děkuji já, a jak doufám, také vy. Mně pak dovolte vložit krom ukázky přebalu pro ilustraci i Lejeunův obraz bitvy u Barrosy (řečené též bitva u Chiclany) a jednu mapu...


SHARPŮV HNĚV
Bernard Cornwell
(ukázka z překladu Jiřího Beneše)
Byl to zmatek, neuvěřitelný zmatek a sir Thomas Graham zuřil. „Nic jiného se nedalo čekat,“ prohlásil lord William Russell klidně.
„Aby to čert vzal!“ vybuchl sir Thomas.
„Do posledního písmene přesně to, co jsme mohli předpokládat,“ řekl lord William s překvapivým nadhledem.
„A aby čert vzal i vás!“ zavrčel sir Thomas vztekle. „Zatracenej chlap!“ vybuchl znovu a švihl si bičíkem přes pravou botu. „To nemyslím na vás, Willie. Však víte na koho. Na něj!“
What bloody man is that?“ zadeklamoval major John Hope, synovec sira Thomase.
Sir Thomas poznal, že major cituje z Macbetha, ale byl příliš rozčilený na to, aby i on odpověděl citátem. Místo toho kývl na svého pobočníka, pobídl koně a rozjel se směrem k čelu kolony, kde generál La Peña vyhlásil další zastávku.
Přitom to mělo být jednoduché, tak zatraceně jednoduché. Měli se vylodit u Tarify a tam se spojit s britskými jednotkami, které vyslala gibraltarská posádka. To se také stalo, i když kvůli nepřízni počasí byli nuceni vylodit se až u Algecirasu. Ale to ještě žádná velká komplikace nebyla. Ta nastala až v Tarifě, kde museli čekat celé dva dny na Španěly a spotřebovávali přitom zbytečně zásoby určené pro pochod. A když konečně La Peña se svou armádou připlul, vyloďovací čluny se neodvážily překonat pobřežní příboj, takže vojáci se museli na břeh přebrodit vodou a dostali se na pevninu promočení, prochladlí a hladoví, zkrátka v žádném případě v takovém stavu, aby se mohli vydat na pochod. A to znamenalo ztrátu dalšího dne.
Přesto to pořád mělo být snadné. Čekalo je padesát mil pochodu, což jim i se zbraněmi a bagáží nemělo trvat víc než čtyři dny. Cesta vedla na sever podél řeky, která se vinula mezi svahy Sierra de Fates. Jakmile by se dostali z hor, měli pokračovat rovinou po dobré cestě, jež vedla do Mediny Sidonie, kde se spojenecká armáda měla obrátit na sever k útoku na francouzskou linii obležení s velitelstvím v městečku Chiclaně. A problémy se Španěly, kteří vedli pochod, pokračovaly. La Peña postupoval zoufale pomalu, navíc si sir Thomas v čele britských jednotek, které tvořily zadní voj, začal všímat, že se na kraji cesty válejí roztrhané a rozpadlé boty, jež Španělé odhazovali. Někteří vyčerpaní španělští vojáci nebyli schopni držet krok se svými jednotkami, odpadali od nich a pak už jen sledovali, jak kolem procházejí Britové v červených a zelených kabátech. A možná by ani to ještě nebyla žádná katastrofa, kdyby dostatečný počet Španělů, ať už v botách nebo bosých, došel do Mediny Sidonie a vyhnal odtud francouzskou posádku.
Na začátku pochodu se zdálo, že generál La Peña je stejně dychtivý boje jako sir Thomas. Dobře si uvědomoval, že musejí postupovat rychle a nedopřát maršálu Victorovi čas k tomu, aby si našel místo, v němž by mohl zaujmout výhodné postavení. Spojenci měli vtrhnout do nechráněného týlu francouzské linie jako bouře. Sir Thomas si představoval, jak se jeho muži ženou přes nepřátelské tábory, pustoší dělostřelecké parky, vyhazují do vzduchu muniční sklady a ženou Francouze zachvácené zmatkem přímo proti dělům britské linie, která bránila Isla de León. Tohle všechno předpokládalo rychlost, rychlost a zase rychlost. Jenže pak se druhý den pochodu La Peña rozhodl dopřát svým vojákům odpočinek a místo toho pokračovat následující noc. A i to nemuselo být špatné rozhodnutí, kdyby se španělští vůdci dokázali v noční tmě orientovat a armáda nezačala pod hvězdami bloudit. „K čertu s nimi!“ zaklel znovu sir Thomas. „Copak nevidí Severku?“
„Jsou tu bažiny, sire Thomasi,“ snažil se je hájit španělský styčný důstojník.
„K čertu s bažinami! Přece stačí sledovat cestu!“
Jenže cestu nesledovali a armáda bloudila, potom se zastavila a vojáci si posedali na zem a někteří usnuli. Zem byla mokrá a noc překvapivě chladná, takže si málokdo dokázal odpočinout. Britové si zapalovali krátké hliněné dýmky a důstojničtí sluhové prováděli sem a tam koně svých pánů, zatímco se španělští vůdci dohadovali tak dlouho, až jim nakonec ukázali cestu na Medinu Sidonii cikáni, které vzbudili v jejich táboře v háji korkových dubů. Armáda už pochodovala dvanáct hodin, včetně zastávky během dne, a za tu dobu urazila pouze šest mil, i když se jezdcům královské německé legie, kteří sloužili pod velením sira Thomase, podařilo překvapit půlbatalion francouzské pěchoty na výpravě za potravinami, tucet nepřátel zabít a dvakrát tolik zajmout.
Generál La Peña v návalu energie navrhl, že budou znovu pochodovat odpoledne, ale muži byli po noci promarněné blouděním vyčerpaní a hladoví. Proto se poradil se sirem Thomasem, že počkají, až se vojáci najedí, a pak rozhodl, že by se měli vyspat a vyrazit dál za úsvitu. Přesto když začalo svítat, nebyl připraven k dalšímu pochodu ani sám La Peña. A pak se ukázal důvod jeho váhání. Jeden z francouzských důstojníků, kterého zajali němečtí jezdci, mu prozradil, že maršál Victor poslal posádce v Medině Sidonii posily, takže teď tam údajně bylo víc než tisíc mužů. „Tam jít nemůžeme,“ prohlásil přihrbený La Peña s nervózně těkajícíma očima, které zůstaly málokdy v klidu. „Tři tisíce mužů! Jistě, můžeme je porazit, ale za jakou cenu? Za cenu zdržení, sire Thomasi. Budou nás zdržovat tak dlouho, dokud nás Victor neobejde.“ Rozmáchlým gestem ukázal, jak je bude francouzské vojsko obcházet, a potom srazil ruce k sobě. „Musíme do Vejeru. A ještě dnes!“ rozhodl s vojevůdcovskou rázností. „Z Vejeru pak můžeme zaútočit na Chiclanu od jihu.“
To byl plán, který se dal uskutečnit. Zajatý francouzský důstojník, obrýlený kapitán jménem Brouard, vypil s generálem La Peñou spoustu vína a ochotně mu prozradil, že ve Vejeru žádná posádka není. Sir Thomas věděl, že z Vejeru vede cesta na sever, takže by se spojenecká armáda mohla přiblížit k francouzské linii obležení spíš od jihu než od východu. A i když nebyl La Peñovým rozhodnutím nadšený, uznal, že to není zase tak nerozumné.
Jenže než se po změně rozkazů pohnuli k dalšímu pochodu, bylo téměř poledne.
Vejer, město s bílými domy na vrcholu kopce, které náhle vystupovalo z okolní roviny na severozápadním obzoru, už bylo téměř vidět, a přesto španělští vůdci zamířili s armádou na jihovýchod. Sir Thomas dojel k La Peñovi a co nejdiplomatičtěji ukázal na město a nadhodil, že by bylo lepší pokračovat tím směrem. Po delší konzultaci La Peña souhlasil, a tak se armáda obrátila. Jenže to je opět stálo čas, protože španělský předvoj se musel vracet podél cesty, která byla nyní plná vojáků. Konečně se však pohnuli správným směrem, a teď se tedy zastavili znovu. Jenom se zastavili. Nikdo nevěděl proč. Do zadní části kolony nedorazila žádná zpráva, která by to vysvětlovala, a tak všichni čekali. Španělští vojáci se dokonce rozcházeli a zapalovali si papírové ruličky s vlhkým tabákem.
„Zatracený chlap!“ zaklel sir Thomas a znovu se rozjel dopředu, aby našel generála La Peñu. Ve chvíli, kdy se kolona zastavila, byl sir Thomas právě na jejím konci. Měl ve zvyku popojíždět podél svých jednotek, aby mohl posoudit, jak na tom jeho muži jsou, a měl radost, když viděl, jak pochodují. Uvědomovali si, že mají špatné velení a že v koloně panuje zmatek, a přesto si udržovali dobrou náladu. Celou kolonu uzavíral druhý batalion sedmačtyřicátého řadového regimentu, jehož vojákům se říkalo Cauliflowers, tedy Květáci, protože měli červené kabáty s bílým vyložením, i když jeho důstojníci raději říkali svým lancashirským Wolfovi chlapci podle milovaného generála, který padl v bitvě u Quebeku. Tento spolehlivý batalion z cádizské posádky posílily dvě roty Kominíků, střelců v zelených kabátech z třetího batalionu pětadevadesátého regimentu. Sir Thomas pozvedl klobouk směrem k důstojníkům a pak stejně pozdravil vojáky dvou portugalských batalionů, kteří připluli z Cádizu. Všichni se na něj usmívali a on znovu a znovu smekal klobouk. A s uspokojením si všiml, že i caçadoři dvou portugalských lehkých rot mají dobrou náladu. Jeden z jejich kaplanů v sutaně zamazané od bláta s mušketou na rameni a křížkem pověšeným na krku se ho zeptal, kdy konečně začnou zabíjet Francouze. „Už brzy,“ slíbil mu sir Thomas a doufal, že říká pravdu.
Před Portugalci šli gibraltarští flankéři, provizorní jednotka sestavená z lehkých a granátnických rot tří batalionů gibraltarské posádky, všechno prvotřídní vojáci, jejichž úkolem bylo krýt boky pochodující kolony. Dále dvě roty z osmadvacátého gloucesterského regimentu, dvě z dvaaosmdesátého lancashirského a dvě z devátého norfolského známí jako Holy Boys, Svatí hoši, protože jejich štítky na čákách ozdobené obrázkem Británie pokládali Španělé za obrázek Panny Marie. Kamkoli se Svatí hoši ve Španělsku vrtli, padaly před nimi ženy na kolena a křižovaly se. Za gibraltarskými flankéry pochodovali irští Faughs ze sedmaosmdesátého regiment, kterým se tak říkalo podle jejich mota faugh a ballagh, a sir Thomas se dotkl klobouku v odpovědi na pozdrav majora Gougha. „Je to zmatek, Hughu, co?“ zavolal na něj.
„My se v něm nějak vyznáme, sire Thomasi,“ odpověděl major.
Aye, to jistě, to jistě.“ 
Před sedmaosmdesátým šel druhý batalion sedmašedesátého hampshirského regimentu, jehož vojáci připluli teprve nedávno z Anglie a do oné noci, v níž se podíleli na útoku na zápalné vory, ještě neprošli bojem. Dobrý regiment, pomyslel si sir Thomas, stejně jako zbývajících osm rot osmadvacátého, které teď stály a čekaly před nimi. Osmadvacátý byl další ze spolehlivých regimentů postavený v anglických hrabstvích. Také tihle muži přišli z gibraltarské posádky a sir Thomas byl rád, že je vidí, neboť si Gloucestershirské pamatoval od La Coruni. Bojovali ten den statečně a stejně tak umírali, jako by chtěli usvědčit ze lži své přezdívky Dandies, Frajeři, nebo Silver Tails, Stříbrné šosy, které vznikly, když jejich důstojníci prosadili, že budou mít u kabátů zvlášť dlouhé šosy bohatě vyšívané stříbrem. Vojáci osmadvacátého si však zakládali na jiné přezdívce Slashers, Šmikači, jež připomínala den, kdy v kanadském Montrealu uřízli část pravého ucha policejnímu soudci, který ztrpčoval vojákům osmadvacátého život. Jejich podplukovník teď hovořil s plukovníkem Wheatleym, velitelem všech jednotek, které stály na cestě za ním a tvořily jednu ze dvou brigád, na něž byl rozdělen britský kontingent. Jakmile Wheatley uviděl, že přijíždí sir Thomas, zavolal, aby mu přivedli koně.
Před Stříbrnými šosy stál na cestě major Duncan se svými dvěma bateriemi, z nichž každá měla pět děl. Duncan, opřený o kolesnu, zvedl směrem k projíždějícímu siru Thomasovi obočí a ten mu odpověděl pokrčením ramen. „Další zmatek, ale i s tím se vypořádáme,“ dodal a doufal, že má pravdu.
A před dělostřelci už byla jeho první brigáda a on si znovu uvědomil, jaké je štěstí, že má pod svým velením takovou jednotku. Byly to pouze dva bataliony, ale každý pevný a spolehlivý. Ten zadní byl další kombinovaný batalion složený ze dvou rot Coldstream Guards, dvou rot střelců a tří rot třetího gardového pěšího regimentu. Všichni Skotové! Jediná skotská pěchota pod jeho velením a sir Thomas před nimi smekl na pozdrav klobouk. Se Skoty dokážu prolomit třeba i brány pekelné, pomyslel si a cítil, že se mu stáhlo hrdlo, když míjel červenokabátníky s modrým vyložením. Sir Thomas byl citově založený člověk a své vojáky miloval. Dříve si myslel, že všichni ti, co oblékají červený kabát, jsou zloději a vrazi, zkrátka spodina vyrostlá na ulici, a když vstoupil do armády, zjistil, že je to pravda. Zároveň se však naučil mít je rád. Miloval je takové, jací byli, ale hlavně obdivoval jejich statečnost. Často přemýšlel o tom, že kdyby měl předčasně zemřít a shledat se ve skotském nebi se svou Mary, přál by si, aby ho smrt zastihla mezi jeho vojáky, jako to osud dopřál siru Johnu Moorovi, velkému Skotovi, který padl u La Coruni. Sir Thomas uchovával Moorovu rudou šerpu jako připomínku na ten den – šerpu poznamenanou tmavými skvrnami zaschlé krve hrdiny. Uvažoval, že smrt vojáka je šťastná smrt, neboť takový muž umírá, třebaže v bolestech a utrpení, v nejlepší společnosti, jakou si lze představit. Otočil se v sedle a pohlédl na svého synovce. „Až umřu, Johne, postarej se, aby mě uložili vedle mé Mary.“
„Ale proč byste umíral, pane?“
„Pohřbi mě v Balgowanu,“ řekl sir Thomas a dotkl se snubního prstenu, který stále nosil. „Peněz na převoz mého těla domů je dost, uvidíš,“ dodal, ztěžka polkl a jel dál podél Skotů k čelu své kolony, kterou vedl druhý batalion prvního gardového pěšího regimentu. Říkalo se mu Uhlíři, protože jejich důstojníci před lety pronajímali vojáky na nošení uhlí, aby tím vydělali peníze na opravu důstojnické jídelny v paláci St. James. Byl to nejlepší batalion, který kdy táhl do boje. Všechny jednotky gardové pěchoty vedl brigádní generál Dilkes, jenž se nyní dotkl prsty rohu klobouku, připojil se k plukovníku Wheatleymu a spolu s ním následoval sira Thomase podél španělských jednotek k místu, kde seděl na koni bezradný generál La Peña.
Ten pohlédl ustaraně na sira Thomase a povzdechl, jako by jeho příjezd čekal a považoval ho za další z řady nepříjemností, jež mu ztrpčují život. Ukázal k vzdálenému Vejeru. „Inundación,“ řekl pomalu a zřetelně a pak udělal rukou gesto, které nemohlo znamenat nic jiného, než že situace je beznadějná. Nic se nedá dělat. Prohra způsobená řízením osudu. Zkrátka konec.
„Cesta je zaplavená, sire Thomasi,“ tlumočil styčný důstojník to, co bylo jasné i bez jeho vysvětlení. „Generál velmi lituje, ale je to tak.“ Španělský generál žádnou lítost nevyjádřil, ale styčný důstojník považoval za rozumné to dodat. „Je to smutné, sire Thomasi, velmi smutné.“
Generál La Peña upíral na sira Thomase truchlivý pohled a cosi v jeho výrazu naznačovalo, že za to všechno viní jeho. „Inundación,“ řekl znovu a pokrčil rameny.
„Ano, cesta je skutečně zaplavená,“ souhlasil sir Thomas španělsky. Zaplavený úsek se nacházel v místě, kde cesta překonávala bažiny, jež se táhly kolem laguny Janda, a i když vedla po zvýšeném náspu, po silných deštích se voda v laguně zvedla a rozlila se, takže asi čtvrt míle cesty se ocitlo pod vodou. „Je sice zaplavená, ale myslím, seňore, že se po ní dá projít,“ pokračoval sir Thomas trpělivě. Nečekal, co na to generál odpoví, vjel do vody a opatrně vedl koně dál. Voda stoupala a kůň začal být neklidný. Pohazoval hlavou a koulel očima, ale sir Thomas ho vedl pevnou rukou a jel dál podél řady vrbových prutů, které označovaly okraje zvýšeného náspu. Asi v polovině zaplaveného úseku, když mu voda sahala po třmeny, zastavil. „Dá se to překonat!“ křikl zpátky hlasem, jímž byl zvyklý volat na větrných skotských pláních při lovu. „Měli bychom jít dál! Slyšíte mě? Přejdeme tu vodu!“
„Ale děla tam neprojedou,“ odpověděl La Peña, „a objet to taky nejde,“ ukázal na sever, kde se za okrajem vody táhly další mokřiny.
Znovu to pak zopakoval, když se sir Thomas vrátil zpátky. Ten přikývl na znamení, že to bere na vědomí, a pak si zavolal kapitána ženistů Vetche, který likvidoval zápalné vory a nyní byl součástí předvoje právě proto, aby takové situace posuzoval. „Prozkoumejte to, kapitáne, a řekněte mi, jestli tam mohou děla projet.“
Vetch tedy vjel do vody podobně jako sir Thomas a vrátil se s tím, že zaplavená cesta je zcela průchodná. Generál La Peña však trval na tom, že zvýšený násep cesty může být vodou podemletý a je třeba ho pořádně prozkoumat, a pokud to bude nutné, opravit. Teprve pak budou moct pokračovat dál i s děly. „Tak aspoň pošlete na druhou stranu pěchotu,“ navrhl sir Thomas a po chvíli La Peña váhavě souhlasil s tím, že by to pěchota mohla zkusit.
„Přiveďte své jednotky,“ řekl sir Thomas brigádnímu generálu Dilkesovi a plukovníku Wheatleymu. „Nechci, aby se vaše brigády táhly podél cesty.“ Z toho, že by se brigády táhly do dálky, žádné nebezpečí nehrozilo, ale sir Thomas doufal, že by před očima britských a portugalských vojáků mohli Španělé prokázat větší horlivost.
Obě brigády se tedy přesunuly blíž ke břehu laguny, i když děla nechaly na cestě. Jejich příchod však neměl na Španěly žádný vliv. Vojáci si váhavě začaly stahovat boty a teprve pak opatrně vstoupili do zaplaveného úseku cesty. Většina La Peñových důstojníků neměla koně, protože sloužili několik měsíců na felúkách, a ti teď požadovali, aby je jejich vojáci přes vodu přenesli na zádech. Všichni ale postupovali zoufale pomalu, jako by se báli, že se pod nimi náhle zem propadne a voda je pohltí. „Bože na nebesích,“ zamumlal sir Thomas, když sledoval menší skupinu španělských důstojníků na koních, kteří uprostřed zaplaveného úseku nervózně zkoumali cestu dlouhými tyčemi. „Johne,“ obrátil se na svého synovce, „vyřiď můj pozdrav majoru Duncanovi a řekni mu, aby sem přijel s děly, že je chci mít během odpoledne za tím zatraceným jezerem.“
Major Hope se tedy rozjel pro děla. Lord William Russell sesedl, vytáhl ze sedlové brašny dalekohled, opřel si ho o koňský hřbet a začal si prohlížet kraj na severu. Byla to rovina ohraničená na obzoru nezalesněnými horami, na nichž v zimním slunci svítily bílé domky vesnic. Na pláni byly sem tam vidět zvláštní jehličnaté stromy, které vypadaly přesně tak, jak stromy kreslí děti. Čněly do výšky, měly tmavý holý kmen a nad ním širokou homolovitou korunu. „Pěkné stromy, líbí se mi,“ poznamenal lord Russell, aniž se přestal dívat dalekohledem.
Sciadopitys verticillata,“ řekl sir Thomas. „Mé drahé Mary se taky líbily. Poznala je na našich cestách,“ dodal, když viděl, že na něho lord William hledí s úžasem. „Snažili jsme se je pěstovat i v Balgowanu, ale nevydržely tam. Myslel byste si, že v Perthshiru by se mohlo borovicím dařit, ale není to tak. Po první zimě uschly.“ Mluvil klidně, ale lord William si všiml, že generál nervózně bubnuje prsty do hrušky sedla. Lord William se vrátil k dalekohledu a pomalu posouval zorné pole přes menší vesničku zpola ukrytou za olivovým hájkem. A pak pohyb zastavil a chvíli se jen díval.
„Někdo nás pozoruje, sire Thomasi,“ řekl.
Aye, mělo mě to napadnou. Maršál Victor není žádný hlupák. Jsou to dragouni?“
„Skupina jezdců,“ odpověděl lord William a snažil se dalekohled lépe zaostřit. „Není jich moc, asi dvacet,“ dodal po chvíli. Zelené uniformy jezdců bylo na pozadí bílých zdí domů dobře vidět. „Ano, dragouni, sire Thomasi, a jsou ve vesnici mezi dvěma nízkými kopci asi tři míle odtud.“ Na střeše jednoho domku se krátce zablesklo a lord William usoudil, že je tam nějaký Francouz s dalekohledem. „Zdá se, že nás jenom pozorují.“
„Pozorují a posílají o nás zprávy,“ poznamenal sir Thomas zasmušile. „Mají rozkaz nás sledovat, nic jiného, Willie. Jenom to. A vsadím celé vévodství tvého otce proti chalupě některého z mých myslivců, že už proti nám maršál Victor vytáhl.“
Lord William začal obhlížet kopce na druhé straně vesnice, ale tam už nikoho neobjevil. „Neměli bychom to říct doně Manolito?“ zeptal se, a tentokrát sir Thomas proti La Peñově zesměšňující přezdívce nic nenamítl. „Nechte ho na pokoji,“ řekl tiše a krátce na španělského generála pohlédl. „Kdyby se dozvěděl, že ho sledují francouzští zelenokabátníci, nejspíš by se otočil a utekl by jako malý kluk. Ale už to neopakujte, Willie.“
„Jsem diskrétnost sama, pane,“ odpověděl lord William, složil dalekohled a vrátil ho do sedlové brašny. „Ale jestli už maršál Victor táhne proti nám, pane…,“ začal, nechal však větu nedopovězenou, jako by si na svou otázku odpověděl sám.
„Že nám zatarasí cestu?“ řekl sir Thomas téměř vesele. „To znamená, že budeme muset bojovat. A my boj potřebujeme. Kdybychom se mu vyhnuli, řekli by ti bastardští právníci v Cádizu, že jsou Francouzi neporazitelní. Domáhají se toho, abychom s nimi uzavřeli mír, a pak by nás z Cádizu vyhodili a místo nás tam pozvali Francouze. Musíme bojovat, Willie, a musíme ukázat Španělům, že umíme vítězit. Podívejte se na ně,“ ukázal na čekající muže v červených a zelených kabátech. „Jsou to nejlepší vojáci na světě. Takže přinuťme Francouze k boji. Konejme to, kvůli čemu jsme sem přišli.“
Španělští pěšáci, kteří čekali na přechod přes vodu, museli spěšně vyklidit cestu, aby mohly vodou projet dvě baterie britských děl. A ty se s klapotem kopyt, drkotáním kol a řinčením řetězů blížily. Když generál La Peña viděl, že se jeho vojáci rozcházejí do stran, vyrazil na koni k siru Thomasovi a podrážděně žádal vysvětlení, proč Britové porušují řazení kolony.
„Děla budete na druhé straně potřebovat,“ odpověděl sir Thomas. „Co kdyby Francouzi zaútočili v době, kdy se ještě budou vaši stateční muži brodit vodou?“ Mávl rukou na první dělo, aby vjelo do vody. „Rychle!“ zavolal na důstojníka, který dělu velel. „Popožeňte ty herky!“
„Ano, pane,“ odpověděl poručík a zazubil se.
Jako doprovod šla s děly rota střelců. Vojáci předaly patrontašky svým druhům a v zatopeném úseku se rozestavili po okraji zvýšené cesty, aby uklidnili poháněče koňských zápřahů. První baterie pod velením kapitána Shenleye vjela do vody. Ta sice sahala až k nápravám kolesen, ale čtyři devítiliberní děla a pětapůlpalcová houfnice, každá zbraň tažená osmi koňmi, projely bez problémů na druhou stranu. Kolesny bylo třeba vyprázdnit, aby voda nezničila dvacetiliberní vaky s prachem, a tak je přeložili na jeden z vozů baterie, který byl dostatečně vysoký, aby na něm zůstaly v suchu. Vůz kromě toho vezl sto koulí zásobní munice. „A teď druhá baterie!“ zvolal sir Thomas, teď už v dobré náladě, protože Shenleyova baterie hnala opozdilé Španěly k druhému břehu. Náhle byl všude patrný spěch.
A pak se to stalo. První dělo druhé baterie cestu zatarasilo. Sir Thomas neviděl, k čemu došlo, ale později mu řekli, že jeden z koní zakopl, spřežení se stočilo doleva, poháněči je tahali zpátky a dělo, které se smýklo za kolesnou, sklouzlo z okraje vyvýšeného náspu do hluboké vody.
Generál La Peña pomalu otočil hlavu a vrhl na sira Thomase pohled, z něhož bylo zřejmé, že ze všeho viní jeho.
Dělostřelci švihali koně, ti škubali opratěmi, ale dělo se nepohnulo.
A na druhé straně se za širokou plání bažin v odpoledním slunci zaleskly zbraně.
Dragouni.

Z historického doslovu:
Sir Thomas Graham je jedním z nejsympatičtějších generálů Poloostrovní války. Příběh jeho života, který jsem v Sharpově hněvu nastínil, je pravdivý. Do chvíle, než francouzští vojáci zneuctili tělo jeho zemřelé ženy, s Francouzi a s jejich revolucí velmi sympatizoval. Ale potom začal být tak přesvědčen o zlu, které se za okázalými slovy o svobodě, rovnosti a bratrství skrývá, že z vlastních prostředků postavil devadesátý regiment a sám vstoupil do armády, aby proti Francouzům bojoval. A Barrosa byl jeho nejlepší boj, hrozná bitva, v níž britská pěchota za významné pomocí skvělého dělostřelectva majora Duncana dobyla úžasného vítězství. Vojáci byli unavení, šli proti přesile, museli se obejít bez Španělů generála La Peni, a přesto zvítězili. Maršál Victor měl mít po porážce od Wellingtona u Talavery představu o síle britské palby z mušket, přesto znovu útočil v kolonách, a tak znemožnil většině svých vojáků odpovídat na jejich salvy svou palbou. Opět se tedy ukázalo, jak skvělou zbraní je britská linie o dvou řadech. Byla to téměř ztracená bitva, ale nakonec přece jen skončila vítězstvím, o němž rozhodly bodáky.
Španělé z ní vyšli zahanbeni vinou neschopnosti a pasivity generál La Peni. Přitom jejich vojáci uměli dobře bojovat. Dokázali to v bitvě u Bailénu, kde v roce 1808 dosáhli proti Francouzům drtivého vítězství (a ukořistili při něm orla), a generál Zayas a jeho muži necelé dva měsíce po bitvě u Barrosy bojovali skvěle u Albuery. Zayas chtěl svým spojencům u Barrosy pomoct, ale La Peña mu k tomu odmítl dát svolení. Španělská vláda si dobře uvědomila, co pro ni Graham dokázal, a chtěla mu udělit titul Duque del Cerro del Puerco, tedy vévoda z Cerra del Puerka. Graham ho však odmítl, neboť to považoval za úplatek, aby mlčel o tom, jak se zachoval generál La Peña. 
Bernard Cornwell: Sharpův hněv. Oldag 2011. 259,- Kč. ISBN: 978-80-7411-045-0

čtvrtek 20. října 2011

GENERÁL DŘEVĚNÁ NOHA

Jeden z posledních příspěvků Michala Šťovíčka, které mi laskavě poskytuje, čímž tento blog velmi zpestřuje, je věnován osobě napolenského generála Daumesnila, postavy, která uchvátila i mne natolik, že jsem jí věnoval jednu kapitolu své knihy Má krev patří Napoleonovi. Hezké na tom je, že jsme každý čerpali z poněkud jiných podkladů a zpracovali věc po svém, takže i ti, kteří část z výše uvedení knihy znají, najdou leccos nového.

DŘEVĚNÁ NOHA
Michal Šťovíček
 Tato přezdívka pasovala na tisíce napoleonských válečných navrátilců-invalidů, nejedna ves tehdy měla nějakého svého „Dřevěnou nohu“, takže vcelku nevynalézavě tak přezdívala armáda a civilní veřejnost také Yrieix-Pierru Daumesnilovi, který se za 22 let služby v Napoleonově armádě proslavil do našich časů až při konečné porážce Francie, ale zato pořádně! Filatelisté vědí, že jen nemnoha osobnostem Napoleonovy doby se dostalo cti objevit se na poštovní známce, proč je tedy mezi nimi zrovna Daumesnil?
Narodil se 27. 7. 1776 v Périgueux jako syn bývalého důstojníka, tehdy již parukáře a obchodníka (na jeho rodném měšťanském domě v č. 7 rue de la Clarté je na patře pamětní deska, v přízemí je italská restaurace...). Dostalo se mu základního vzdělání, měl převzít otcovu živnost, ale osud zasáhl: 10. 5. 1793 táhly městem jednotky Východopyrenejské armády a na mladého Daumesnila se přitom osopil jeden důstojník a nazval ho syčákem. Teprve 17letý Daumesnil ho vyzval na souboj a v něm ho nechtěně smrtelně zranil. Musel tedy kvapně opustit Périgueux a v Toulouse vstoupil 10. 11. 1793 dobrovolně do 22. pluku jízdních myslivců, přičemž se záhy vzdal svého prvního, velice nezvyklého křestního jména (Yrieix je krajová podoba jména sv. Aredia). Prodělal pyrenejské tažení pod Bessièresovým velením a v boji u Elne byl vážně raněn do stehna. Již tehdy mu hrozila amputace, ale odolný organismus si se zraněním poradil a Daumesnil se po rekonvalescenci v rodinném kruhu vrátil do armády, pro změnu do Itálie. Byl jedním z těch, kdo u Arcole vlastnoručně tahali generála Bonaparta z bahna pod mostem, v bojích u Rivoli ukořistil šest rakouských praporů. Když byla vytvořena jezdecká jednotka Bonapartových „guides“ (eskorta), z níž se později stali jízdní myslivci konsulské a poté císařské gardy, Daumesnil do ní byl vybrán jako brigadier (desátník), poté maréchal des logis (četař).
    Odplul s expedičním sborem do Egypta, bojoval u pyramid, jako jeden z prvních vyrazil na zteč hradeb Saint-Jean d´Acre, kde slízl sečnou ránu šavlí a exploze miny jej shodila z hradeb do příkopu. V boji přesto stačil opět zachránit život Bonapartovi, když jej spolu s několika dalšími zaštítil tělem před výbuchem granátu dopadnuvšímu opodál. Na syrském tažení si vysloužil čestnou šavli. U Abukiru ukořistil standartu kapitán-paši (kapudan pacha, titul odpovídající velkoadmirálovi, nejvyšší hodnosti tureckého námořnictva, pověřenému organizací a zásobováním flotily = nevelel přímo a nemusel to být ani námořník, byl zároveň členem dívánu - sultánovy rady, čili šlo vlastně o ministra námořnictva). Bonaparte si Daumesnila s několika dalšími myslivci vybral, aby s ním odpluli do Francie, Daumesnil se tudíž zúčastnil i druhého italského tažení včetně Marenga.
Daumesnil byl typický tehdejší lehký jezdec, zjevem fešák, kaštanový kudrnáč s knírem a šedýma očima, obratný, vrcholně odvážný a nezkrotný. Přesto byl vinou své poněkud problematické povahy ještě v květnu 1800 = po šesti letech v armádě dosud poddůstojníkem - adjudant sous-lieutenant (nejvyšší poddůstojnická hodnost, ekvivalent rotmistra). Povýšení na poručíka se dočkal až 18. 7. 1800 a na kapitána 1. 8. 1801. Avšak již 15. 7. 1804 v Invalidovně mu při slavnostním ceremoniálu udílení připjal císař Čestnou legii.
     Následoval Bouloňský tábor a tažení ke Slavkovu, kde se Daumesnil zúčastnil známého střetnutí lehké jízdy s carskou kavalergardou. Byl v boji raněn, ale i se zraněním zachránil život generálu Rappovi. 18. 12. 1805 byl povýšen na velitele eskadron. Prodělal celé pruské a poté polské tažení, u Eylau vysekal z obklíčení Bessièrese. Dne 25. 1. 1808 opustil s odřadem gardových jízdních myslivců a oddílem mameluků Paříž a 23. 3. 1808 vjel s Muratem do Madridu. Podílel se na potlačení povstání Dos de Mayo, v pouličních bojích tam pod ním zabili dva koně. Za španělské tažení si vysloužil řád Železné koruny. Na jaře 1809 vyrazil s armádou do Německa a Rakouska, bojoval u Abensbergu, Landshutu, Eggmühlu (kde utrpěl své 22. zranění - bodnou ránu píkou). 13. 6. 1809 byl povýšen na colonel-major (gardového podplukovníka = na úrovni řadového plukovníka).  Velel 1. gardovému pluku jízdních myslivců, který spolu s polskými kopiníky tvořil gardovou lehkou jezdeckou brigádu. Bojoval ještě první den u Wagramu, podnikl brilantní jezdecký útok, ale z něho se už se svými jezdci nevrátil - dělová koule mu přerazila nohu. Larrey mu byl nucen na místě amputovat nohu pod kolenem, přičemž ve svých zápiscích uvedl, že amputoval pravou nohu, což se dnes pokládá za selhání Larreyovy paměti, neboť všude jinde se zmiňuje a vyobrazuje amputovaná noha levá, např. v knize „Generál Daumesnil, Napoleonův anděl strážný“  Rogera Bascheta - 1938 :
     "(...) operace sotva začala, když se rozhrnul vchodový závěs a na zem položili nosítka, na nichž ležel plukovník Corbineau, jemuž dělová koule ustřelila rovněž levou nohu ve chvíli, kdy přebíral velení po Daumesnilovi. Tento se sám nad sebou nijak nerozněžňoval, ale nad kamarádem začal hned prolévat slzy (...) Teprve když bolest začala být příliš silná, požádal o dýmku a pokuřoval, zjevně již lhostejný ke skalpelu i k pilce, které mu uřezávaly levou nohu pod kolenem.“
    Amputace znamenala obvykle konec armádní kariéry, avšak Daumesnil si našel způsob, jak dál jezdit na koni i s protézou. Používal kovovou třmenici a kovový třmen ve tvaru pohárku, v němž protézu uchytil. Přesto už v poli sloužit nemohl.
Baronka Daumesnilová
    Napoleon si Daumesnila vždy cenil a byl mu nakloněn, spatřoval v něm zřejmě zvláštní záruku jistoty. Jmenoval jej baronem (13. 8 1809) s bohatou majorátní=dědičnou rentou a později Bessièresovi 27. 1. 1812 napsal: „Pošlete mi zprávu o tomto důstojníkovi, jehož chci v armádě využít. Nemohli bychom mu dát velení nad Vincennes, s vyšší hodností a slušným platem? Vincennes je státní vězení a jeden z ubytovacích prostorů mé gardy, potřebuji tam spolehlivého člověka.“
    Císař následně 2. 2. 1812 podepsal dekret povyšující Daumesnila na brigádního generála a jmenující jej guvernérem Vincennes (což byl nově vytvořený titul pro tento účel).
Daumesnil měl právě před svatbou - 18. 2. 1812 se oženil s mladičkou Anne Fortunée Léonií Garatovou (1795-1884), dcerou jednoho ze zakladatelů Banque de France. Svatební smlouva byla uzavřena a císařem podepsána v Tuileriích. 
    Ve Vincennes se generál s manželkou ubytovali v Královnině pavilonu z doby Ludvíka XIV., ale prostředí bylo strohé a pochmurné, celá Vincennes byla pevnost a vězení. Kromě toho v ní byl rozsáhlý arsenál, který s tažením do Ruska ještě nabyl na významu. Vyrábělo se v něm průměrně 350.000 nábojů a 40.000 kartáčů denně, každý den přijíždělo do Vincennes 150 vozů s prachem pro tuto výrobu. Význam pevnosti byl takový, že císař zvláštním rozkazem nařídil Daumesnilovi, že v ní musí nepřetržitě bydlet i nocovat a nesmí se z ní bez rozkazu vzdálit ani na okamžik.
Obraz G. Mélingua
    Před francouzským tažením 1814 Napoleon pevnost navštívil, celou ji s Daumesnilem prošel a probrali spolu možnosti obrany. Napoleon tehdy nařídil, aby v případě útoku bylo zbořeno a odstraněno vše, co by ztěžovalo guvernérovi pohyb a manévrování. Posádku tvořilo 300 veteránů, bezvýhradně oddaných „bručounů“ a tisícovka národních gardistů. Ve Vincennes bylo uloženo 700 děl a spousta ručních zbraní, střeliva a prachu.
    Paříž kapitulovala 30. 3. 1814 v 17 hodin. Jednou z podmínek kapitulace bylo, že veškerý vojenský materiál ve městě, arsenály, dílny, vojenská zařízení a zbraně nacházející se v obranných postaveních na výšinách kolem Paříže, musí být předány spojencům hned následujícího dne v takovém stavu, v jakém je zastihla kapitulace. Ještě téže noci vyjel Daumesnil pod rouškou tmy z pevnosti s 250 koňmi a posbíral po městě vše, co mohl - děla, pušky, střelivo, vše v hodnotě několika milionů, a svezl to do pevnosti. Za svítání už byly padací mosty opět zdviženy... Když se o této mimořádně drzé rošťárně dozvěděl ruský vrchní velitel Barclay de Tolly, ihned vyslal k Vincennes parlamentáře s výzvou, aby guvernér okamžitě vydal pevnost spojencům. Daumesnil odpověděl: „Vzdám se jen na rozkaz Jeho Veličenstva císaře“ a dovolil si vtípek, jímž se jednou provždy proslavil: ”Vydejte mi mou nohu a já vám vydám Vincennes”. (pozn. administrátora: pro zajímavost, podle pramenů, uvedených v důkladně dokumentované monografii  E. Ryana Napoleon´s Shield and Guardian-The Unconquerable general Daumesnil ta věta zněla: „Rakušané mě připravili o nohu. Řekněte jim, ať mi ji vrátí, nebo přinesou jinou....“
    Podle olejomalby Gastona Mélingua se scéna odehrála před branou Tour du Bois:
    Vincennes úspěšně vzdorovala. Prozatímní vláda zahájila jednání s Daumesnilem i se spojeneckým generalissimem Schwarzenbergem, který posléze vida nezbytí od požadavku vydání Vincennes ustoupil. Daumesnil tak zachránil vojenský materiál v hodnotě 90 milionů franků. Dokonce sama Restaurace, jinak bonapartisty všemožně šikanující, považovala za žádoucí ušetřit ba uctít tuto ušlechtilou povahu. Nařízením ministra války maršála Soulta z prosince 1814 byl sice post guvernéra zrušen a velitelem pevnosti se stal royalista markýz de Puyvert, ale král jmenoval Daumesnila vojenským velitelem okresu Condé-sur-l’Escaut (dnes aglomerace Valenciennes u belgických hranic) a 17. 1. 1815 mu přidal i řád Svatého Ludvíka.

Když Napoleon uprchl z Elby a vylodil se v Provence, bylo možno očekávat, že starý (ovšem teprve 39-letý) voják vzplane nadšením. Daumesnil však zůstal v první etapě věrný přísaze králi a vztyčil tříbarevný prapor nad Condé teprve 22. 3. 1815 = až když Bourboni opět ujeli ze země. 8. 4. 1815 byl opět jmenován guvernérem Vincennes, jíž císař přičítal ještě větší význam než dosud. Přišlo však Waterloo... Veškerý materiál, který se nestihl odvézt k loirské armádě, se nakupil ve Vincennes.
Socha ve Vincennes
    Ačkoli mír byl podepsán, pruská okupační vojska se snažila vybrakovat francouzské pevnosti a arsenály jako údajnou kompenzaci za materiál, který v Prusku ukořistil Napoleon. Ve Vincennes leželo skladem více než 500 děl, 20 tun prachu, milion křesacích kamenů, 53 000 pušek, 59 000 šavlí a jiné podobné různé... Daumesnil pochopitelně pevnost opět neprodyšně uzavřel a Prusové se ji 9. 7. 1815 jali obléhat. Velitel pruských okupačních vojsk Paříže generál baron Karl von Müffling použil veškeré prosby a hrozby, aby se do pevnosti dostal. Jednomu z parlamentářů na pohrůžku: „Vyhodíme vás do povětří“ Daumesnil opáčil s poukazem na ohromnou zásobu prachu: „Začnu já a vyletíme spolu.“ Podle jiných pramenů formuloval odpověď: „Já vyhodím pevnost sám a pak na shledanou ve vzduchu!“ Blücher mu dokonce za kapitulaci nabídl milion franků, ale generál opovržlivě odmítl: „Věnem mých dětí bude mé odmítnutí.“ Navíc jej nebavilo nečinně trčet mezi čtyřmi zdmi, podnikl tedy s několika invalidy výpad, třikrát vyhnal Prusy z vesnice a stáhl se posléze zpět do pevnosti i s několika ukořistěnými pruskými děly. Ministrovi války Clarkovi dokázal propašovat (v podvazcích jedné místní obyvatelky) prosbu králi o pomoc. Král mu vyslal na pomoc svého vojenského velitele Paříže generála Louise-Victora-Léona de Rochechouart. Ten později vydal svědectví o neobyčejné udatnosti Daumesnila, který kladl nepříteli odpor s méně než 200 poddůstojníky, a ve svých „Vzpomínkách na revoluci a na císařství“ reprodukoval svůj tehdejší rozhovor s Daumesnilem:
    „Daumesnil: Zavedl jsem pruského plukovníka právě do této místnosti, v níž se nacházíme. Je to moje ložnice, vidíte jak je zařízena (oním zařízením bylo dělo ráže 24 na lafetě, jemuž velké okno místnosti, kterou kdysi obývala regentka Anna Rakouská, sloužilo jako střílna, na jedné straně byly v pyramidě dělové koule, na druhé straně srovnány kartáče). Pak jsem mu řekl, že mně do obrany svěřenou pevnost vydám toliko na příkaz vlastnoručně podepsaný králem. Odrazím tudíž každý útok a pokud usoudím, že další odpor již není možný, je tady poslední cesta. Načež jsem mu ukázal tato dvířka v podlaze. Zvedl jsem je a sdělil mu, že jsou potrubím z pocínovaného plechu spojena s velkou prachárnou nacházející se dole pod budovou, a do něho pak hodím hořící hadr a všichni vyletíme.
Generálova protéza
-Rochechouart: Jak tato hrozba zapůsobila?
-Daumesnil: Z mého výrazu poznal, že jsem pevně rozhodnut záměr provést. Na odchodu mě plukovník upozornil, že na sebe beru strašlivou odpovědnost. ´Z toho si málo dělám, odpověděl jsem mu. Jakou odpovědnost může nést mrtvý? Slavně zahynu a své zemi podám poslední důkaz oddanosti, který je v mých silách podat´.“
    Spojenci unaveni a znechuceni takovou tvrdošíjností nakonec 15. 11. 1815 obléhání zrušili. Daumesnil odevzdal pevnost Biourbonům a vypochodoval z pevnosti s tříbarevným praporem. Opět tak zachránil pro Francii nesmírně cenný materiál, za což byl poslán do penze (v 39 letech! - krásný věk pro odchod do důchodu...).
Socha v Périgueux
     Baron Daumesnil si poklidně užíval důchodu, když vypukla červencová revoluce 1830. Jedním z prvních výnosů nové vlády bylo generálovi vráceno velení nad Vincennes. Ujal se ho již 5. 8. 1830 a 27. 2. 1831 byl povýšen na lieutenant-général (divizního generála). Zatčení ministři svrženého Karla X. byli zatím uvězněni v donjonu pevnosti a čekali, až o nich rozhodne komora pairů. Když se zběsilý dav shromáždil pod hradbami a hlasitě si žádal jejich hlavy, Daumesnil odpověděl: „Náleží jen spravedlnosti a dostanete je jen přes mou mrtvolu.“ Jeho rozhodnost a energičnost ztřeštěné zástupy zchladila, ale když pak bylo nutno převézt ministry do vazební věznice komory pairů, čekaly se nové pokusy ulice o jejich lynčování. Jeden z nich byl nemocný, Daumesnil v parádní uniformě jej posadil k sobě do kočáru a klidně projížděl hrozivě mlčícím davem, který se kolem něho srocoval. Volným krokem dojel až do Lucemburského paláce, kde svěřeného vězně v pořádku předal strážím.
    Byl to jeho poslední hrdinský čin. Generál baron Daumesnil zemřel 17. 8. 1832 ve Vincennes jako jedna z desetitisíců obětí epidemie cholery. Když poslanecká sněmovna jednala o penzi pro jeho vdovu, při veřejné rozpravě se většina vyslovila pro, ale při tajném hlasování byl návrh zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí se okamžitě zvedla vlna rozhořčeného odporu a na několika místech - hlavně ve Vincennes - byly okamžitě zorganizovány sbírky na paní Daumesnilovou a její tři děti, do nichž hromadně přispívali lidé bez ohledu na své společenské postavení a vlastní politické názory. Napoleon III. později jmenoval vdovu po generálovi vrchní správkyní císařského dívčího výchovného penzionátu v Saint-Denis.
Daumesnilův hrob
    Z veřejné sbírky byla generálovi přímo před radnicí Vincennes postavena socha, která dnes po mnoha přesunech stojí opodál, na novém korzu Marigny.
    Po Daumesnilovi je kromě toho pojmenována jedna z nejdelších pařížských avenuí, spojující náměstí Bastily a zámek Vincennes, stanice metra a umělé jezero ve Vincenneském lese. Jeho protéza je uchována ve vojenském muzeu v pařížské Invalidovně:
    Generálovo rodné Périgueux má pochopitelně také svoji avenue Daumesnil a také sochu od L. Rocheta, stejnou jako je socha ve Vincennes - stojí na bulvárech na jižním konci korza Montaigne. Byla s velkou slávou odhalena 28. 9. 1873 za přítomnosti tehdy téměř osmdesátileté baronky Daumesnilové a vůdce francouzkých republikánů, poslance a budoucího ministerského předsedy Léona Gambetty:
    Za okupace Francie během 2. svět. války vydala německá okupační správa rozkaz k odeslání všech bronzových soch k roztavení. Périgueux přišlo (kromě mnoha podružných pomníků) o sochy Montaigne a Fénélona, ušetřen zůstal jen maršál Bugeaud a roztaven měl být pochopitelně i Daumesnil. V pátek 2. 1. 1942 tedy místní speditér Jean Parichon před očima několika desítek zamlklých a zarmoucených Périgorďanů snesl 
Pamětní deska a náhrobek prince d´Enghien
Daumesnila s podstavce, ale místo aby sochu odevzdal, odvezl ji a ukryl v jedné z vedlejších budov městských skladů pod hromady suti a odpadu, kde pak ležela přes 30 měsíců. Učinil tak s vědomím a souhlasem starosty Félixe Gadauda i městské rady, která ihned nechala rozbít starý puklý zvon, ležící v přístavku katedrály, a odevzdala střepy jako údajné úlomky Daumesnilovy sochy. Po odchodu Němců tentýž Parichon vrátil sochu 19. 8. 1944 na její místo, k velké radosti Périgorďanů nadšených tím, že jejich „Dřevěná noha“ udělal na nepřítele ještě jednou dlouhý nos...
   Generál Daumesnil je pohřben ve Vincennes na starém obecním hřbitově:
    Pokud byste si někdo zajel prohlédnout částečně přístupnou památnou pevnost Vincennes (novější části areálu nadále využívá ministerstvo obrany), která v uplynulých 15 letech prošla rozsáhlým restaurováním a rozhodně za návštěvu stojí coby místo, jímž od raného středověku kráčely dějiny Francie a zanechaly v něm své stopy, dovolím si ještě jednu, tentokrát protinapoleonskou „pomníkovou“ odbočku: víme, že v jižním příkopu vincenneské pevnosti byl popraven vévoda d´Enghien. Je pohřben pod pompézním náhrobkem v kapli Všech svatých v areálu pevnosti:
    Na místě jeho popravy stával dlouhá desetiletí jen obyčejný, pouze do země zaražený bílý dřevěný kříž - až nedávno se tam objevil trvalejší pomníček.
Pozn. administrátora: dřevěný kříž tu byl jen zpočátku, už za Restaurace (1825?) zde vztyčili kamenný sloup s prostým názvem Hic cecidit-Zde  zemřel, za Napoleona III. odstraněný a vrácený na původní místo r. 1904 (sto let od popravy); nová je (od roku 2004, tj. 200 let od popravy) pouze mramorová deska pod sloupem.

úterý 18. října 2011

PEVNOST BERNARDA CORNWELLA

Zatím se na tomto blogu nestalo, že bych se vracel ke knize, o které se zde už psalo, snad proto, že mi něco podobného připadalo jako nedostatek invence, nápadů, nošení dříví do lesa a reklama, založená na opakování. Jenže člověk nemá nikdy říkat nikdy a mně nezbývá než udělat výjimku a k jednomu dílu se vrátit, což bezpochyby nebude návrat poslední (protože takový Chardignyho Člověk jménem Napoleon si to bezpochyby zaslouží). Důvodem není nic z výše uvedeného, jen skutečnost, že jsem knihu zde anotovanou a vyšperkovanou ukázkou i historickým doslovem stihl v uplynulém týdnu přečíst. To se mi občas stává, že knihu i dočtu, ani takový úspěch ale za můj návrat nemůže. Prostě mě upoutala víc než mnohé jiné a hodně překvapila tím, co jsme v ní našel. Jde o Bernarda Cornwella a jeho román jménem PEVNOST, i když románem v pravém smyslu vůbec není. Pokud jste dosti obsáhlou anotaci (z 23. září t. r.) o něm přeskočili, vkládám adresu do prolinku a už se vrátím konečně k meritu věci.

Začínal jsem tuhle knihu číst s vědomím, že jde o jednoho z mých oblíbených autorů, a popravdě jsem čekal další poutavý příběh s dobrými reáliemi ve stylu série o Richardu Sharpovi, či něco na způsob Cornwellova Azincourtu, jenže ouha, tohle je o dost jiný Cornwell, mnohem lepší, hlubší, nutící k přemýšlení i úvahám, byť to všechno na mne mělo nevesele skeptický dopad. Jádrem příběhu (více o tom v uvedené anotaci a skrze prolink) je ke konci se chýlící válka amerických osad za nezávislost a proti britské tyranii (tak se to v učebnicích píše...), konkrétně jedna epizoda, k níž došlo nedlouho před bitvou u Yorktownu (což byl, řečeno na okraj, střet, který definitivně rozhodl o samostatnosti USA). Jde o útok miličních sil, námořní pěchoty a loďstva státu Massachusets na pomalu vznikající pevnost v ústí Penobscotského zálivu, hájenou hrstkou britských vojáků a několika málo loďmi, o útok obrovské přesily na opevnění, které ještě nebylo obranyschopné, a přesto se ubránilo. Proč se ubránilo, to je na tomto románu tím nejzajímavějším, neboť nemalé drama celého příběhu postavil Cornwell na na střídání pohledů do amerického i britského tábora. Tohle střídání, v němž je jen pár fiktivních postav, neboť autor si vystačí s těmi reálnými, jimž jeho kumšt dává barvu i život, náhle (jak sami zjistíte) posunuje celý příběh někam výš a jaksi mimo čas. Najednou jde (jako mnohokrát v životě v jakékoliv době a nesčetně situací) o sobeckost, marnovost, nabubřelost, plané leč okázalé vlastenectví, které je jen pózou, zakrývající neschopnost, egoismus, strach, nerozhodnost i vady charakteru, to pro stranu americkou. Protipólem je britská hrstka disciplinovaných a profesionály vedených vojáků, jejichž velitelé se řídí vštípeným kodexem cti, naučenými vojenskými zásadami a tím, co je shrnuto do jednoduše složitých slov "služba králi". S rostoucím zaujetím sledujete protiklad mezi sebevědomým amatérismem vlastenců, z jejichž patriotismu začínají zbývat jen nemohoucnost, slova výmluv, a profesionalismem, v němž je hlavní a zdánlivě podstatně méně vznešenou ideou služba s povinností. Čím víc se blížíte ke konci knihy, tím víc z jednání amerických aktérů prosakuje politikaření, a když si pak přečtete historický doslov, dolehne na vás trochu smutku, kterak a proč se ze sice váhavého a neschopného, ale přece jen nikoliv nejhoršího komodora Saltostalla stane obětní beránek oné obrovské katastrofy, jíž celá expedice skončila. A jak se z neschopně namyšleného sobce Paula Revereho může stát národní hrdina, jenž má dodnes místo v dějepisných učebnicích na  školách v USA. Naznačený protiklad staví Cornwell na kontrapunktu páru v anglosaském světě známých historických postav, což hlásá hned v úvodu knihy motto ze dvou slavných básní... Jde o už zmíněného Revereho a mladého poručíka Johna Moora, později generála, který padl roku 1809 v galicijské La Coruni. Tahle Cornwellova kniha má ještě jeden klad, překlad do češtiny, a smekám klobouk před tím, jak se Jiří Beneš popasoval s tím nesmírným kvantem vojenských i námořních reálií, jimiž autor svoji knihu vyšperkoval.

Je těžké tuhle knihu k něčemu přirovnat a zařadit její styl. Spíš jde o beletrizovanou literaturu faktu, v níž se onen románový prvek projevuje jen v nepodstatných fiktivních postavách a důraz klade na pohled do nitra historických postav, do jejich motivů, myšlenek i příčin jednání. Pokud pátrám v paměti a hledám podobný příklad, napadá mě jen (s vědomím, že to není zdaleka srovnatelné) román Michaela Shaary The Killer Angels, o bitvě u Gettysburgu, vydaný před lety u nás pod názvem Andělé smrti, jenže Cornwell jde dál a boří legendy, jimiž historie oplývá. Někdo by mohl říci, že se autor dopustil velké zlomyslnosti, neboť je to Brit žijící v USA... Možná ho to ovlivnilo, ve volbě tematu bezpochyby, alespoň u mne ale potvrdil dlouho zakořeněnou skepsi, že vše nové, co bourá to staré, není hodno obdivu, a že to bourání neprovádějí lidé, vedení biblickou čistototu úmyslu...

Bernard Cornwell: Pevnost (Zapomenutá bitva). Překlad Jiří Beneš. BB art 2011, 408 stran, 269 Kč. ISBN 978-80-7381-977-4

sobota 15. října 2011

LOUIS ARAGON: VELIKONOČNÍ TÝDEN

Tak mě napadlo, že pro pomníky a jiné věci jsem nějak odsunul stranou vše, co se týká napoleonského i nenapoleonského období v krásné literatuře, na což jsme si zřídil štítek classic, klasika, jenže jsme doněl dosud vložil pramálo, Stendhalovu Kartouzu parmskou s kouskem popisu bitvy u Waterloo očima Fabrizzia del Donga, Mériméeho Dobytí reduty o bitvě u Borodina, Erckmann-Chatrianovo 1813 a Jiráskovu krásnou povídku Svědomí, což je na bohatství skryté v knižních regálech dost málo. O to bude nynější úryvek delší (neměl jsme to srdce jej krátit) a doufám, že mnohé z vás překvapí. Z hlediska autora jde totiž o Louise Aragona, v časech bolševika hojně překládaného a vydávaného, protože byl velkým sympatizantem SSSR. Což značí, že čím víc se vydával, tím méně se četl a i já v rámci tun povinné četby francouzské literatury (zkouška z literatury byla součástí státnice z tohoto jazyka) jsem se jeho Aureliánovi, či dokonce Komunistům vyhnul obloukem. Tato apriorní nechuť se mi nevyplatila a až mnohem mnohem později jsem objevil jeho Velikonoční týden (La Semaine Sainte), překrásný. téměř historický román (byť autor tvrdil, že ne, neboť všechny postavy skutečně žily...), kde je hlavním hrdinou malíř Théodore Géricault (dojde na něj v rubrice art nejspíš brzo) a krátká epizoda z jeho nedlouhého života. Tím týdnem je míněno pár nesmírně dramatických dní ze závěru Napoleonova Letu orla, líčeného z opačné strany, jako útěk krále Ludvíka z Paříže a jeho cesta k francouzské hranici. Proč? Protože Géricault patřil ke králem obnoveným Královským mušketýrům, kteří jej tehdy doprovázeli do bůhvíkolikáté emigrace. Takže, ať nezdržuju ukázku, je to geniální román zalidněný spoustou historických postav, které vystupují tak plasticky, až to bere dech... a mezi nimi se pohybuje v roli konétabla i nešťastný maršál Berthier, do první Napoleonovy abdikace náčelník hlavního štábu, jehož zmatky, životní strasti, touhy i bolesti zvěčnil Aragon na několika stránkách... Ukázka, stažená skenem přes OCR, může mít někde překlep, za to se omlouvám, četba ale rozhodně nezklame... Pokud tu knihu budete chtít sehnat, těžko ji hned tak někdo vydá znovu, v knihovnách ale není problém a v antikvariátech bývá k mání za babku...

Louis Aragon
VELIKONOČNÍ TÝDEN
(překlad A. J. Liehm)
...Jako třeba Berthier. Ten nešťastný Berthier v Lille, který si hryže nehty, je celý žlutý, těžký, břichatý, velký jak moje holínka, v kloubech mu praská, má bolesti a srdce mu chvílemi bije jako šílené. Desetkrát napsal už za ten den dopis a desetkrát ho roztrhal. Bylo by přirozeně prostší nepsat nic, zmizet do Paříže, nebo na poslední chvíli prohlásit: Ne, nechci opustit francouzskou půdu... Jenomže je tu Marie. Elisabeth, Marie-Elisabeth s dětmi, tam, v Bavorsku. Kéž by je tam byl neposlal. Jsou v Bambergu, to je ono. Jet pro ně, přivézt je zpátky... dovolí mu, aby je vzal zpátky? Jeho tchán jistě. Ale rakouský císař? Bude třeba napsat jedenáctý dopis. Se vší tou hrůzou, ponížením. Bůhví, jak to Napoleon přijme! Po kom ho poslat? Po Mortierovi, zůstane-li Mortier...

Všechno se Alexandrovi plete v hlavě. Francie, hanba stát se emigrantem. Co pro něj po celý život znamenalo to slovo! A zoufalství nad tím, že má opustit svá panství. Má rád Gros-Bois, má rád Chambord, svůj palác na bulváru de Capucines. Vždyť tohle je konec konců jeho život. Muži jsou od určitého věku jako psi: přilnou k domům. A Berthier se vší silou snaží odvést své myšlenky jiným směrem, zahnat svou největší úzkost. Giuseppa...

Maršál Berthier
Těch několik Macdonaldových slov, ta nehoda v Saint-Denis. Ví, co to je, má už zkušenost z loňska, ví, co mu tenkrát řekl lékař ... a i když se z toho paní Viscontiová dostane, je to přece jen další krok vstříc smrti. Z jednoho má větší strach než z čehokoli jiného, ze světa, kde by byl sám, ze světa, v němž by už nebyla Giuseppa. Může ji opustit, nevídat se s ní, na to si zvykl při všech těch válkách. A pak, není už, jako býval kdysi v Egyptě, v jeho věku už není toho fyzického otroctví, té posedlosti pohlavím, toho každodenního šílenství. Ale kdyby ji už neměl spatřit, kdyby zůstal z nich obou sám naživu... Takový krutý rozchod s celou minulostí. Ach, člověk může ztratit otce, matku: to zraní jenom dětství! Ale Giuseppa... kdyby zemřela Giuseppa, to by zmizelo všechno, co bylo, jediná bytost, jíž stačí říci půl slova, která mu vždycky rozumí, protože ona ví o všech těch maličkostech i velkých věcech, o tom, co bylo trpké a co ho opájí. Bože můj, Bože můj, nechtěl bych ji přežít. Cítí, jak ho bolí srdce, ach, jak je tomu srdci vděčný, že tak bije! možná, že ho to srdce zabije dřív... Dřív, než se doví... Ale ne, jsem hlupák. Nic to nebylo, obyčejná ne volnost. Zrovna tak, jako se sebrala po tom záchvatu loni! Vypadala líp než předtím... Tvář docela mladou, hebkou, hebounkou... Na okamžik ho přepadá někdejší šílenství, obrazy, které ho pronásledovaly... Och, já vím, starý muž, který má na okamžik hlavu zase plnou pastelových záležitostí, který vrhá příliš mnoho světla na věci, jež je zvykem ponechávat ve tmě, který myslí se snadno nechutnou přesností na to, co bylo nejenom mládím jeho vlastního těla a těla té ženy, ale i na dlouhotrvající vychutnávání života, v němž se okouzlení prvních let mění ve zkušenost, virtuozitu, spojenectví... Jak je to odporné pro jiné oči než jeho vlastní! Protože tady nejde o ideální lásku, o vznešené myšlenky, které někdo zhudební, ale prostě o lásku, pochopte, o pravou lásku, tu, jež žije touhou a jejím naplněním, jako fénix, znovu se rodící ze své únavy, o lásku, báječnou fyzickou lásku, která necouvá před ničím a znovu se vrací k milenci pokrytému potem, aby shořela v jeho síle a v jeho představivosti. A i v Lille, i ve vší té hloubi neštěstí se ten starý muž, na půl cesty od milenky k ženě, na konci země, jejíž prapor pomáhal nést dodaleka po celé čtvrtstoletí, všemi svými schopnostmi, a řekněme to rovnou, celým svým géniem... Uprostřed toho zmatku v duši, vzrušení svého srdce z masa a krve, a při nevolnosti, jež se ho zmocňuje, revmatismu... Rozerván, zmaten... Jak se jen mohl stát tím, čím je, octnout se až tady s tím prchajícím podagristickým králem, mezi těmi parukami, v té zkrachovalé bandě, on, on, Berthier, kníže wagramský a neufchátelský... Jak? Ale i tehdy se ten starý muž obrací zády ke svému neštěstí a ke své hanbě, zapomíná na ně pro slunce, jež není sluncem slavkovským, pro to slunce, jímž je Giuseppa v jeho náručí, snažící se vyprostit, prosící o milost, Giuseppa, které se znovu zmocňuje rozkoš a vrhá ji k němu, vydávajíc mu ji na milost, na milost na zmačkaných prostěradlech, skutečná krvavá řež v alkovně, a ta bolest v paži, určitě se nějak špatně opřel, příliš dlouho, a tíha ženina i jeho... Ach, ať se mu smějí, když je to baví, ať se smějí, až puknou, jak by mohl zapomenout na nezapomenutelné?

Géricault: Jízdní myslivec císařské gardy
Ubohý, ubohý Berthier... Naivní milenec, po tolika letech stále podobný mladíkovi! Který v sobě objevil moc donutit ženu ke křiku, stále podobný chlapcům, kteří vycházejí z alkovny okouzleni sami sebou i životem a jež lze spatřit, jak zcela sami zpívají a tančí v opuštěných ulicích lunárního města! A přitom nedovede mlčet o věcech, zavřít za sebou dveře, nedat se překvapit. Žil obklopen ironickými čumily. Co považuje za svůj nejtajnější poklad, bylo po celý čas vystaveno pohledům všech. Co se mu navysmívali! A vysmívají se dál. Nepřestali si na příklad tropit smích z té historky s ukradenými dopisy. Ani dnes, ani v Lille, v Lille plném beznaděje. Měli jste slyšet pátera Elisée, jak se vší oplzlostí svých lesklých rtů, rukama, zvyklýma všemu, před chvílí spíš hrál, než vyprávěl tu historii. Něco si bezpochyby přibásnil, ale o to nejde. V přítomnosti Jaucoudově a Bourriennově, v jednom ze salónů de Brigodova paláce, plném už hodně ohořelých svící, z nichž jedna náhle zhasla a teď už jenom čoudí... Ta věc s ukradenými dopisy. Víte, pro nikoho to nebyla novinka... Vždycky se o tom vědělo... Dovedete si jistě představit, že všechny ty nesmyslné dopisy, posílané od armád už od časů republiky, zdobené drobnými kresbičkami, plné zarážejících podrobností, psané jazykem zamilovaného, který docela zhloupl a nesmlčel ani věci nejméně určené pro cizí uši, ani rafinované sny, spřádané představivostí vojáka, kterou nevyčerpá ani válka... Dovedete si představit, že to všechno bylo známo, při existenci vojenské cenzury, černé kanceláře... Nu, však to znáte! Ale když v Portugalsku všechno prasklo... Jak to v Portugalsku? Berthier nikdy' nebyl v Portugalsku. Nechte mne domluvit. V Portugalsku. A tentokrát to už nebylo veřejné tajemství černých kanceláří, kdy věci putují od policie ke štábům, k představitelům direktoria v okolí prvního konzula, ne, tentokrát se to dostalo na veřejnost, dopisy putovaly z ruky do ruky, mluvilo se o nich v novinách, ach, samozřejmě, takové dopisy nebylo možno otisknout, ale psalo se o tom, jaké jsou... Všechno zosnovali Angličané. O Angličanech se vypráví spousta směšných historek. Ale v jednom zaslouží uznání. V organizování špionáže se jim nikdo nevyrovná. Vím, o čem mluvím! Pittovi a Koburgovi agenti, jak říkávali ti pitomci sansculotti, a víte, že v Quíberonu... ale zůstaňme u Portugalska. Ve skutečnosti nebyly ty dopisy samozřejmě ukradeny v Portugalsku ... Ale docela jednoduše v Paříži, na Voltairově nábřeží, na bývalém velvyslanectví Cisalpinské republiky. Paní Viscontiová často střídala pokojské, dovedla se snadno rozčilit, vyhazovala služky kvůli skvrně na hrnečku, ztracenému kapesníčku... A k tomu byla nepořádná, nic nezamykala, a také příliš důvěřivá, ochotná kdykoli vykládat holkám, které u ní sloužily, věci týkající se jenom maršála ... zkrátka, byl jsem v Londýně, když tam došla ta ohromující korespondence, a protože mi prokazovali tu čest a radívali se se mnou o francouzských záležitostech ... Panenko skákavá! Všechny holky z Leicester Square za mnou chodily, abych jim ty dopisy ukázal ... a že tam byly podrobnosti! A jaké podrobnosti! Alespoň na šest měsíců se tehdy stalo v Londýně módou milovat a la Berthier... Jak se to dělá? Nu, pánové, snad byste nechtěli, abych ve svém šatě, při svém úřadu ... ! Nu ale, tak tedy... A tři hlavy se skoro srazily, Jaucourtova docela ve stylu osmnáctého století, Bourriennova z profese a páterova uprostřed... Jenomže rysem anglického génia je umět vyčkat... Nevím už přesně, jak dlouho, snad pět šest let. Až jednoho krásného dne, když byl Soult v Lisabonu a užuž se chystal ustoupit naléhání dobrého portugalského lidu, který hořel touhou mít ho za krále... z anglických korábů, které blokovaly pobřeží, poslali na zem ... jenomže vy si nedovedete představit jak! V lahvích, které moře vyplavilo na pláž... stovky kopií korespondence krásné Giuseppy a jejího malého Sandra... Venkované a rybáři je sbírali... nosili to místní policii, která neumí dost francouzsky, aby mohla rozumět některým technickým termínům... snažila se najít pomoc ve slovnících... ale marně. Milý Bourrienne, vaši lidé by byli nepochybně měli lepší čich a důkladně by se vyptali holek, které určitě pochytily od císařské soldatesky slovník, který se nikde netiskne... Zkrátka, nakonec se to všechno dostalo do rukou jednoho agenta, který pracoval na obě strany, a ten to zanesl na francouzské velitelství. Když tam pochopili, oč jde, dovedete si představit ten řehot... jenomže záhy zjistili, že už nejsou pány toho tajemství... Láhve se totiž dostaly až na písek na březích Taja, jednou je našli tam, podruhé onde, a pro Portugalce to byla hotová pastva...

čtvrtek 13. října 2011

PRÁVĚ VYCHÁZÍ: WATERLOO-POSLEDNÍ BITVA

Je mi potěšením zveřejnit čerstvou zprávu z nakladatelství AKCENT, že se ve 46. kalendářním týdnu (tedy po 14. říjnu) začne do knihkupectví distribuovat druhý díl mé už ohlášené práce WATERLOO s podtitulem Poslední bitva (Bitvy u Waterloo a Wavre).

Tahle moje kniha bude o cca 40 stran tlustší než Směr Brusel (tedy první svazek, jenž končil navečer 17. června 1815, den po bitvách u Ligny a Quatre Bras). Začíná onou noci ze 17. na 18. června, má krom textu 166 obrázků a 37 map nepočítaje v to malé překvapení v podobě předsádek z mapy bitvy u Waterloo od Willema Benjamina Craana (1816), což je kartograficky nejspolehlivější (byť ne ve všem) nákres, jaký existuje. Obsah v celkem osmi hlavách (nazvaných Deštivá noc, Utajený Hougoumont, Útok a protiútok, Kde je Grouchy?, Železné vesty a britská karé, Prusové útočí, Garda ustupuje!, Neporažený Grouchy), z nichž každá má řadu kapitol, doplňují, podobně jako v 1. dílu, tematické a graficky odlišené bloky, a závěr tvoří velmi podrobný ordre de bataille armád u Waterloo a Wavre. Pokud máte problém s knihkupci, stačí si knihu objednat přímo u vydavatele (Vydavatelství Akcent, Bedřicha Václavka 20, PSČ 674 01 Třebíč; akcent@vydavatelstviakcent.cz). Prolink na webové stránky AKCENTu máte ostatně v nadpisu, a pokud chcete o knize vědět víc, přesurfujte laskavě na preview v článku ze středy 17. srpna t. r., kde je ukázka grafiky stránek i jedna kapitolka textu. Stejně tak najdete pod štítkem waterloo podobné informace o 1. dílu, který vyšel, tuším, v červenci t. r.

středa 12. října 2011

BITVA U CHLUMCE A PŘESTANOVA (3)

Zajetí generála Vandamma
Už nějaký čas mám ve "frontě" materiálů pro blog příspěvek pana Miloslava Kolomazníka, který vlastně navazuje na dva jeho více než rok staré příspěvky o místopisu, krajině a pomnících a událostech bitvy u Chlumce a Přestanova z roku 1813. Z důvodů zmíněné návaznosti je tento příspěvek označen v závorce pořadovým číslem 3 a prolink na "dvojku" (z 10. 10. 2010) vkládám do nadpisu; odtud se pro změnu dostanete stejnou cestou (prolinkem) na "jedničku" z 27. 7. 2010. Je skvělé, že se autor k tomuto tematu vrátil s dalším materiálem a přidal nové části do mozaiky událostí, které jsou navzdory Švankmajerovým knihám (Čechy na sklonku napoleonských válek; Bitva u Přestanova a Chlumce) v pozadí za mnohem známějšími napoleonskými bitvami na Moravě (Slavkov, Znojmo).
Miloslav Kolomazník
BITVA U CHLUMCE A PŘESTANOVA (3)

Lidové příběhy o válečném roce 1813
Nedávné oživení zájmu o příspěvky týkající se dvoudenní bitvy u Chlumce a Přestanova (29.-30. srpna 1813) mě přimělo k tomu, abych nabídl další pokračování, tentokrát však založené na vzpomínkách nebo krátkých příbězích, které si ústně  předávalo místní obyvatelstvo.
Během mého pátrání po záznamech týkajících se francouzské okupace Českolipska v srpnu 1813, jsem mohl díky velmi vstřícnému přístupu Mgr. Tomáše Cidliny, historika Vlastivědného muzea v České Lípě, kterému tímto velice děkuji za časově náročnou spolupráci, nahlédnout do několikasvazkového díla - vlastivědného sborníku, který se vedle společenského, kulturního nebo politického dění v severních Čechách napříč staletími, věnuje také vojenským událostem, válečnému roku 1813 z toho nevyjímaje.
Autory jednotlivých příběhů, kterým jsem si během překládání dovolil přidat pracovní názvy, jsou dnes již anonymní pisatelé, většinou místní rodáci, kterým byli uvedené příběhy vyprávěny přímo očitými svědky. O hodnověrnosti takových příběhů by se dalo pochopitelně dlouze polemizovat, přesto je to myslím zajímavá a místy i vcelku úsměvná sonda do života lidí v tehdejším Podkrušnohoří a nebezpečenství, které jim v těžkých válečných časech hrozilo téměř na každém kroku.
Dva důstojníci (sepsal August Kögler)
Starý Pollack z Přestanova, 95letý stařík, mi vyprávěl, jak dva dny před bitvou u Chlumce [zřejmě se jednalo o den 27. srpna 1813] byl v noci kolem 11. hodiny povolán k místnímu starostovi, kde se tou dobou dva francouzští důstojníci nacházeli, kteří požadovali, aby jim cestu na hranici ukázal. Starosta Pollackovi naznačil, jelikož už ve vesnici nikdo jiný dospělý není přítomen, musí s nimi jako průvodce právě on jít. Pollack, sám kdysi voják, byl však z rodinných důvodů před čtyřmi roky zproštěn služby, pouze řekl: „Můj plán je jasný. Jakmile dojdeme do Telnice, zmizím ve tmě, tam za mnou na koních nemohou.“Věc ale nevyšla tak, jak si naplánoval, neboť jen co všichni na cestu vyšli, Francouzi ho donutili, aby se mezi oba jejich koně postavil a za otěže je uchopil, přičemž oba důstojníci natáhli kohoutek své sedlové pistole. Naznačili mu tak, že pokud uzdu byť jen jednoho z koní upustí, bude okamžitě zastřelen. Takto Pollack celou trasu byl, dokud se oba důstojníci v Nakléřově [něm. Nollendorf] přes hranici nedostali, načež ho bez jakékoliv újmy propustili.
Kožený pancíř (sepsal August Kögler)
Někdo jiný z okolí mi vyprávěl, že v jednom domě v Háji [něm. Haan], vesnici nedaleko Oseka [něm. Ossegg; městečko u Duchcova], v prosklené vitríně na památku vystavený pár starých kožených kalhot měli, které svému tehdejšímu majiteli údajně v době francouzské okupace zachránit život měli. Událo se to prý asi tak. Některý z oddílů francouzského jezdectva za úkol měl eskortovat vůz, na něm velký sud, zpola penězi naplněný. Na shora uvedeném místě však prasklo vozu kolo a dříve než francouzští vojáci promyslet mohli, jak povoz znovu rozpohybovat, tu přihnal se oddíl ruského jezdectva a Francouze k útěku donutil. Tohoto momentu jeden ze zdejších usedlíků využil, na prsou k sudu se doplazil a začal penězi zplna pěchovat své brašny. Mezitím se Francouzi za vesnicí shromažďovat začali, a když zjistili, že už je pouze malá skupinka ruského jezdectva ohrožovat může, zaútočili a vesnici nazpět dobili. Zatímco byl muž pytlováním zplna zabrán, tryskem se k vozu francouzské jezdectvo vrátilo, přičemž francouzský velící důstojník muži v sudu strašlivé seknutí šavlí uštědřil, s téměř jistým cílem ho rozseknout vejpůl. K druhému seknutí už ale nedošlo, neboť Rusové tentokrát s posilami znovu přijeli a Francouze opět k útěku donutili. Muž v sudu se však zdráv postavil a hrůzou celý pokrytý, utekl. A čemu za svou záchranu vděčil? Zcela jistě svým starým koženým kalhotám, které v průběhu uplynulého roku už sedmkrát proseděl a pokaždé když je vyspravoval, na starou záplatu jednu novou přišil. Silný úder šavlí prý tímto osminásobným koženým pancířem přeci jen pronikl, měl však pouze zanedbatelné poranění dané partie způsobit. 
Dobová pohlednice, napravo chlumecký zámek, uprostřed kaple na vrchu Horka
Dobrosrdečný sedlák (sepsal August Kögler)
Jeden starý muž mi vyprávěl, kterak po bitvě u Chlumce na jednom místě jistý sedlák na svém hospodářství mrtvé vojáky našel. Jelikož však nechtěl mít žádné oplétačky, mrtvé vojáky na sousedovu louku odhodil. Tento soused, protože už dříve své hospodářství prošel, si mrtvých vojáků všiml a zpět na předešlé místo je opět položil. V noci však zatvrzelý sedlák vojáky opět na druhou stranu pohodil. Následujícího dne sedlák svému zatvrzelému sousedovi řekl: „No, když Ty žádné místo pro mrtvé nemáš, tak budu muset jedno najít.“ A tak vojáky na své louce zakopal. Po nějaké době do vesnice cizí vrchnost přijela a na všech stranách po padlém důstojníkovi se doptávala. Mezi jiným bylo také na výše uvedené sedláky ukázáno, a protože na základě uvedeného popisu vše se shodovalo, mrtvé vykopat nechali a jako své příslušníky je identifikovali. Současně byla jim podána informace, na základě jakých okolností mrtví na tomto hospodářství své místo odpočinku nalezli. Sedlák pro svou dobrosrdečnost odměněn byl tím, že si pro své hospodářství naprosté oproštění od daně vymohl, v důsledku čehož se zatvrzelý soused rozlítit měl natolik, že si vlastní smrt přivodil.
Russenrummel (sepsal Johan Haudeck)
Můj otec mi velice často vyprávěl o válečném roce 1813 a v tehdejší době častém kvartýrování  a průchodech Rusů, kteří s obyvatelstvem přátelsky nijak zvlášť zacházet nedovedli, poněvadž si až do dnešních dnů název „Russenrummel“ [ruský odpad,
-šmejd?] v lidové mluvě zachovali. Vchynice [něm. Wchinitz, obecně známější spíše jako Kienitz], leží na úpatí hory Ovčína [něm. Wowstchin], nedaleko císařské cesty, která z Lovosic [něm. Lobositz], přes Paškapole [něm. Paschkopole] do Teplic, Chlumce a přes Nakléřov do Saska vedla. Byla přírozeně také jako armádní cesta směrem na a směrem z bojiště u Drážďan [něm. Dresden], Chlumce a Lipska [něm. Leipzig] používána. Když se rozneslo, že Francouzi u Drážďan vyhráli a Vandamme se svými houfy do Čech přitáhl, tu prchlo všechno do lesů a dobytek a potřebné krámy tam ukrylo. Ve Vchynicích nezůstal nikdo v domě, kromě mého otce [místní učitel] a starosty. Cesty tehdy ještě ve velmi zaostalém stavu byly a lesy se tak široko v kopcích ještě nerozkládali, jak je tomu dnes. Místa znalý průvodce byl vojskům, zejména na hony odlišným Rusům, úředně přidělován. Průchody vojsk se množily víc a víc, a tak se v místě mimo obou výše uvedených nikdo jiný nezdržoval, díky čemuž nezbývalo jim nic jiného, než tuto službu znovu a znovu zaopatřovat. Jednou musel [otec] nějaké jízdní jednotce během tmavé noci cestu lucernou ukazovat. V hustém lese kam právě dorazili, zhaslo mu však náhle světlo. Průvodce příznivého stavu záhy využil, skokem skrz houští uprchnul a oklikou se pak do Vchynic opět vrátil. To byla chyba, která ho téměř hlavu stála. Právě když domovní dveře za sebou dovřel, tu dopadla těžká jezdecká šavle na jeho dům. “Běda Ti, zběhu, když dopaden budeš!” Zbytek duchapřítomnosti však projevil tím, že se mrtvý strachem v prasečím chlívku ukryl. Dům byl do posledního koutu prohledán, avšak na malý chlívek se přeci jen zapomnělo, díky čemuž mohl za svůj příští život děkovat.
Rodákův úděl (sepsal Johan Haudeck)
Ruský pomník v Přestanově
V první den bitvy u Chlumce shlížely spousty lidí z kopců do okolí, na dějiště hrůzné bitvy, po kterém se zřetelné dunění děl neslo. Tu se náhle mezi lidmi šířit fáma začala, že Francouzi prorazili, zvítězili a už před Teplicemi postávají! Všechny strach polil a hrůza naplnila. Vojska z bojiště skutečně dorazila, avšak ponejvíce o transporty s raněnými se jednalo, kteří různou řečí snažně o pomoc a vodu prosili. Jeden nestačil si domýšlet, co se jim přihodit mohlo. Mnozí neustále volali: “Mon Dieu, mon Dieu!”  [“Bože můj, bože můj!“] Na ústupu vojsk skutečně něco pravdy bylo, ale fáma ukázala se být velice přehnaná. U Přestanova [něm. Priesten], a v jeho okolí, kde dnes ruský památník stojí,  navečer prvního dne bitvy Rakušané a Rusové pevně svá postavení drželi [největší podíl na zadržení Francouzů měli toho dne Rusové, Rakušané se masivněji zapojili do bitvy až na druhý den ráno]. Druhého dne ale, když Prusové přes Nakléřovský průsmyk Francouze v týlu napadli, tu se teprve začalo dít. Bitva skončila úplným vítězstvím Spojenců. Generál Vandamme a tisíce Francouzů bylo zajato, čímž se klid do podrážděných srdcí opět navrátil. Jak daleko museli Spojenci ustoupit a jak to při bitvě u Chlumce probíhalo, mi až jeden dělostřelec řekl, který se v řadách Rakušanů boje zúčastnil. Velmi často vyprávěl, dokonce i ukazoval na úsek, na kterém se svým dělem stál. Pro něj byla dvoudenní bitva obzvláště strašná, zejména proto, že se v místě narodil, a pak také že blízko bojiště nadále žít musel.
 
Zajetí generála Vandamma
V roce 1870 založil amatérský historik Michail Seměvský v ruském Petrohradě historický měsíčník „Russkaja starina“. Časopis, i díky Seměvského nástupcům, vycházel až do roku 1918 a svou náplň čerpal především z bohaté historie ruského národa v průběhu 18. a 19. století. Ve vůbec prvním čísle se objevily vzpomínky admirála Pavla Andrejeviče Kolzakova, který se ještě jako pobočník Velkoknížete Konstantina zúčastnil bitvy u Chlumce v roce 1813.
Ve svých vzpomínkách se zde Kolzakov vrací k jedné z nejčastěji zmiňovaných událostí bitvy – zajetí francouzského generála Vandamma, u které měl tu možnost být osobně přítomen.
Na internetu se tyto vzpomínky objevují pouze v anglickém jazyce. Jejich překlad z ruského originálu má „na svědomí“ Alexander Mikaberidze, člen FINS a autor několika knižních titulů jako např. Carův generál nebo Ruský důstojnický sbor v revolučních a napoleonských válkách 1792-1815, věnujících se převážně ruským velitelům napoleonské éry.
Předejme už ale slovo našemu pamětníkovi, jehož portrét jsem bohužel nikde nedohledal… (Pozn. admin.: Já ano a jsem rád, že jej mohu k autorovým řádkům přidat)

„Nebudu popisovat všechny události bitvy, které jsou detailně rozebrány v různých studiích, ale připomenu epizodu, jíž jsem byl svědkem a měl tu čest se na ní podílet.“

„Noc ze 17. na 18. srpna [podle gregoriánského kalendáře odpovídá datum noci z 29. na 30. srpna] ukončila zuřivou, ale přesto nerozhodnutou bitvu, v jejímž průběhu si hrabě Ostermann [Alexandr Ivanovič Ostermann-Tolstoj, generál pěchoty] vydobyl svou nesmrtelnou slávu, ale přišel o svou ruku. Naše vojska se připravovala  
 na nový boj a svítání je zastihlo rozestavěné v bojovém pořadí po obou stranách hlavní silnice; levý bok se opíral o hory a zahrnoval, stejně jako střed, ruské jednotky, zatímco Rakušané byli na pravém boku nedaleko vsi Chabařovice [něm. Karbitz]. Rezervy se skládaly z jednotek pod velením Velkoknížete Konstantina Pavloviče [bratr ruského cara] a já sloužil jako jeho pobočník.“

A. I. Ostermann-Tolstoj
„Brzy ráno odjel car Alexandr a pruský král [Fridrich Vilhelm III.] a jejich početný a oslnivý doprovod směrem k vrchu Doubravka [něm. Schlosberg], který nabízel překrásný pohled na chlumecké údolí a jeho okolí. Na jeho vrchu se rýsovaly malebné ruiny starodávného hradu. Bylo nádherné ráno a stoupající mlžný opar, jako by opona jeviště, odhalil velkolepé panoráma blízkého okolí se svými zalesněnými kopci, údolími, toky, roztroušenými vesničkami a roklinami vysokých hor, ztrácejícími se v modravé dáli. Uprostřed této pozoruhodné dekorace se klikatila silnice vedoucí z Chlumce [něm. Kulm] do Teplic [něm. Teplitz] a na obou jejích stranách, dávaly tmavé body na světlezeleném horizontu tušit dvě armády, čelící si navzájem na krátké vzdálenosti a čekající na jediný signál, aby se vrhly do zuřivého a krvavého boje. Pohled byl vskutku dechberoucí a daný okamžik slavnostní. Jako doprovod Velkoknížete a carské družiny jsem se stal svědkem tohoto okamžiku, který se už nikdy nevytratil z mé paměti. Pohlížející na tuto fascinující scenérii a ozářený světlem vycházejícího slunce, procházela mou myslí spousta myšlenek. Zdálo se, že pokud by nebe na zemi existovalo, zcela jistě by 
F. W. Kleist von Nollendorf
bylo zde. Domy se zahradami, překrásně roztroušené po údolí, vypadaly v této zelené krajině tak utulně; některá pole byla stále nesklizena a všechno dýchalo naivitou života a míru. Avšak při pohledu na vojáky v těchto polích, začalo mé srdce v očekávání nevyhnutelného okamžiku krvácet a bušit! A kolik dalších srdcí se třáslo v očekávání téhož! Jakmile byl kolem šesté hodiny ráno vydán signal, objevily se na pozadí kopců bílé obláčky kouře a o několik momentů později jsme slyšeli zaburácení, které se ještě několikrát ozvalo v horách. Bitva začala. Pobočníci se tryskem rozjeli s rozkazy na všechny strany a boj se postupně rozpoutal podél celé linie. Občasné výkřiky “hurá”, sténání raněných, pokřiky velitelů, dusot jezdectva, řinčení zbraní a dunivé hřmění dělostřelectva, to vše se slilo do chaotického souvislého hukotu. Mračno kouře zabarvilo ovzduší a naplnilo jej pachem střelného prachu. Pluky se navzájem zuřivě napadaly, jezdectvo útočilo, pole bylo brzy pokryto těly vojáků a koní. Naše rezervy byly brzy nasazeny a udatní vojáci, zapomínající na vyčerpání třídenními boji, se s oživujícím nadšením a výkřiky “hurá” odvážně vrhali do boje. Naše garda vykonala odvážné činy. Každý byl zapojen do boje muže proti muži. Kolem 11. hodiny se Kleistovy síly [pruské jednotky generála Friedricha Wilhelma Kleista, později poctěného přídomkem “z Nollendorfu”] objevily Francouzům v zádech, jenže generál Vandamme si zpočátku myslel, že se jedná o jeho posily. Zmatek se brzy rozšířil francouzskými pozicemi. Když viděli, že jsou obklíčeni, mysleli Francouzi pouze na vlastní útěk a začali se probojovávat skrz nepřátelské linie, a tak se stalo, že když se střetli v úzkých soutěskách, vojáci na obou stranách si mysleli, že jsou přemoženi, odhodili zbraně a začali se navzájem vzdávat. Bitva se rozpadla, vojáci šplhali po skalách, padali dolů a rozptylovali se po blízkém pohoří, ponechávajíce své velitele ve zmatku. Sám general Kleist, když viděl, že je obklopen nepřátelskými vojáky, myslel, že byl zajat a hledal únik v blízkých lesích, kde náhodou narazil na generála Diebitsche [Hans Karl von Diebitsch], který mu vysvětlil jeho omyl a pogratuloval mu k vítězství.”
 
“Mezitím, při mém návratu ze čtvrtého bojového úkolu, jsem se v soutěskách pohyboval jen s velkými obtížemi po zatarasených cestách. Můj vyčerpaný kůň, pokrytý pěnou, sotva zvedal kopyta a klopýtal při každém kroku. Tak tak, že jsem nebyl shozen, raději jsem sesednul a vedl ho za uzdu podél poměrně příkré cesty. Jak jsem se přiblížoval k otevřenému prostranství, narážel jsem na stale více mrtvých a raněných. Vidět tyto nešťastníky bylo děsivé, obzvláště skličující pak bylo slyšet jejich bědování. Spousta jich žebrala o pomoc nebo o vodu, nadávali a kleli. Jenže jejich výkřiky přehlušovaly jiné zvuky a dunění bitvy, která byla stále v plném proudu, ačkoliv se už mezitím pohnula jinam. Kozáci i řadoví vojáci se pohybovali všemi směry. Lehce ranění vojáci pomáhali přepravovat vážně zraněné. Všichni byli v pohybu, pokřikovali, kleli nebo jinak hlučeli. Kolem projeli dva jezdci a křičeli “Vítězství! Vítězství!” Několik vojáků se pokřižovalo, zatímco jiní křičeli “hurá”. Rozhlédl jsem se dokola a na okraji lesa spatřil skupinku jezdců, která se tam náhle objevila. Padlo několik výstřelů a já rozeznal jejich francouzské uniformy. Rychle jsem vsedl na koně a vytáhl šavli z pochvy, poté jsem pobídl koně ve snaze uniknout útočníkům. Avšak marně jsem pobízel svého vyčerpaného hřebce, ten téměř klesl k zemi a odmítal se pohnout. Jak se ke mně skupinka nepřátel blížila, všiml jsem si Kozáků, kteří se za nimi pustili. Před Francouzi se pohybovala statná postava francouzského generála, na těžkém koni a s rozepnutou uniformou, následována několika dalšími 
Admirál P. A. Kolzakov
 důstojníky. Dva Kozáci, kteří byli za mnou, prudce zaútočili svými kopími. Náhle jsem zaslechl drsný hlas, který na mě zařval: “Général russe, sauvez moi!” [“Ruský generále, zachraňte mě!“] Můj kůň zaregistroval ostatní uhánějící koně a instinktivně se k nim přidal. Zařval jsem: “Kozáci stůjte, nezabíjejte je!” a jen tak tak se mi podařilo zkřížit jejich kopí, jelikož Francouzi už byli obklíčeni a přemoženi.”

“Francouzský generál zastavil a sesedl z koně. Jeho kulatý obličej byl rudý strachy a těžký pot, smísený s nečistotami, mu stékal po tvářích. Uniformu měl pokrytou prachem. Ztěžka oddychující ke mně přistoupil, a protože se stále domníval, že jsem generál, pravděpodobně kvůli mému námořnickému klobouku [podle nalezených informací byl autor v té době nositelem hodnosti námořního kapitán-poručíka], pravil: “Je vous rends, general, mon épée qui m´a servi pendant de longues années pour la gloire de mon pays.” [“Vracím vám, generále, svůj meč, který mi dlouhá léta sloužil pro slávu vlasti.”] Jeho meč jsem však odmítl převzít, přičemž jsem mu sdělil, že by se měl osobně vzdát našemu panovníkovi, a když jsem si vyžádal jeho jméno, poznal jsem, že to byl sám vrchní velitel Francouzů Vandamme [Dominique Joseph René Vandamme, velitel francouzského I. armádního sboru]. Zdál se být 
D. J. R. Vandamme
opilý a sotva stál na vlastních nohou. Neschopen další cesty, požádal o krátký odpočinek. Několik důstojníků, kteří se s ním vzdali [mezi nimi také generál François Nicolas Benoit Haxo, Vandammův náčelník štábu], taktéž sesedli z koně a obestoupili svého velitele. Potřásl jim rukou a pravil: “Mes braves amis! On n´est pas toujours hereux” [“Moji udatní přátelé, nemůžeme být vždy šťastni.”], a poté se zajímal o dva důstojníky, kteří, pravděpodobně raněni, cestou někde spadli. Ujistil jsem ho, že budou vyzvednuti a dopraveni na zdravotnické stanoviště. Poslal jsem kozáky s rozkazem, aby se k nám přidali gardoví jezdci, kteří se pohybovali na vzdáleném poli a eskortovali zajaté. Jejich velitelem byl plukovník Stahl [Karl Gustavovič Stahl – v roce 1830 jmenovaný velitelem Moskvy]. Ponechal jsem Vandamma a jeho doprovod pod Stahlovým dohledem a instruoval jej, aby je odvedl k carovi, zatímco jsem si vyměnil koně a vyrazil napřed informovat Jeho Veličenstvo o zajetí francouzského vrchního velitele. Vzdálenost to byla značná a mě nějaký čas trvalo, než jsem nalezl nové stanoviště cara Alexandra Pavloviče. Když jsem ho uviděl na vrcholku kopce, obklopeného svým doprovodem, jel jsem přímo k němu a hlasitě ho informoval o zajetí francouzského vrchního velitele Vandamma. Rakouský císař, který postával vedle našeho panovníka, smekl klobouk a vykřikl “Vivat!” Velkokníže Konstantin Pavlovič ke mně poté přistoupil a zeptal se: “Kde je Vandamme?”, a pak mi přikázal, abych ho k zajatému odvedl. “Přidejte, pane, přidejte!”, volal na mě během jízdy, aby mě přinutil zrychlit.”

“Trvalo nám více než půl hodiny než jsme přejeli údolí a kopce a začali hledat správnou cestu, kterou jsem ztratil a nemohl najít. Velkokníže začínal být velice nedůtklivý. “Kolzakove, chcete mi vydat Vandamma nebo ne?” Neustále opakoval, přičemž jeho hněv nabíral na síle. “Hrajete si se mnou?” Nadarmo jsem se vyptával kolemjdoucích, zda viděli zajatého francouzského generála, ale od nikoho se mi nedostalo pozitivní odpovědi. Konečně, během stoupání na nějaký kopec, jsme si v dálce 
Velkokníže Konstantin Pavlovič
povšimli skupinky jezdců a rozjeli se přímo k nim. Vandamme si spletl Velkoknížete s carem, oslovil jej “Vaše Veličenstvo” a předával mu svůj meč, opakovaje přitom svůj předešlý proslov. Velkokníže se mu představil, avšak jeho meč nepřijal a přitom mu sdělil, že by se měl vzdát osobně caru Alexandrovi. Když jsme se nakonec dostavili před cara, Vandamme byl stále ve špatné formě, neboť stěží mohl sesednout z koně. Ztěžka oddychující maršál [Vandamme byl v té době nositelem hodnosti divizního generála, kterou získal už v roce 1799] nejprve objal svého koně a poté ho políbil. Poté se pomalu a těžkopádně sunul směrem k carovi, který stál před svou suitou a s jistou mírou teatrálnosti už potřetí zopakoval svou řeč. Car mu na to odpovědě:, „Général, j´en suin bien faché, mais c´est le sort de la guerre!“ [“Generále, velmi se na to zlobím, ale je to důsledek války!”]  Hned poté zavolal car prince Volkonského [Petr Michajlovič Volkonskij, pobočník cara Alexandra a jeden z jeho nejbližších poradců], předal mu Vandammův meč a přikázal mu eskortovat zajaté. “Sire, un mot encore.” [„Sire, ještě jedno slovo.“], oslovil Vandamme cara: “Je prie votre majesté comme grace de ne pass me render aux mains des Austrichiens.” [„Žádám Vaše Veličenstvo, aby mi udělilo milost a nevydalo mě do rukou Rakušanů.“] Car se usmál, a poté co si vyměnil letmý pohled s rakouským císařem, vyslovil se souhlasně směrem k Vandammově žádosti a pověřil prince Volkonského, aby na Vandamma dával náležitý pozor.”

“Tak skončila oslavovaná bitva u Chlumce, kde jsme zajali 12 000 francouzských vojáků [Udává se že zajatých Francouzů bylo něco málo přes 10 000; celkem se ztráty Francouzů za oba dva dny bitvy vyšplhaly 
Spojenečtí panovníci v roce 1813
na 11 000 mrtvých a zraněných, Rusové přišli přibližně o 7 000, Prusové o 1 500 a Rakušané o 800 mužů] včetně jejich vrchního velitele a ukořistili bezpočet zbraní [asi 70 děl] a vlajek [3 prapory]. Bitva skončila kolem jedné hodiny po poledni.”

“Vandamme byl eskortován do Teplic, a protože se připletl mezi ostatní spojenecké oddíly, které procházely městem, byl jeho kočár zastaven hlídkou u vstupní brány. Vandamme zuřil, neboť se domníval, že byl úmyslně vystaven na odiv našich vojáků, zejména poté, kdy si na něj rakouské pluky ukazovaly prstem, hlasitě se mu smáli a dobírali si ho. Ve stejném okamžiku ho míjel se svým doprovodem císař František. Vykloněný ze svého kočáru, mu Vandamme striktně řekl: “Sire, c´est ainsi que vous traitez un general au service de l´empereur Napoléon, votre proche parent? Je lui ferai connaitre vos procédés, prenez garde qu´il ne s´en venge.” [„Sire, takto se chováte ke generálovi ve službách císaře Napoleona, Vašeho blízkého příbuzného? Řeknu mu o Vašich postupech, dejte si pozor, aby se za to nepomstil.“] Rakouský císař pokračoval v cestě a jen trefně odvětil: ”Ce n´est pas ma faute.” [“To není má vina.”]

Pomník Edvarda Barclaye de Tolly
“Vandamme byl nejprve vzat do Prahy, kde mu obyvatelé, opovrhující jím za jeho předešlé krutosti a kontribuce, přichystali nepříjemné přijetí. Začali na něj házet kameny a srocovat se u jeho kočáru tak, že ho náš doprovod jen stěží dokázal ochránit; osm Kozáků bylo zraněno kameny. Vandamme byl později převezen do Ruska, kde pobýval do konce války.”  [Po abdikaci císaře Napoleona a uzavření “Pařížského míru” byl general Vandamme z ruského zajetí propuštěn a vrátil se zpět do Francie. Po návratu Napoleona z Elby opět vstoupil do jeho služeb a zúčastnil se bitvy u Waterloo. Poté byl vypovězen z Francie, kam se mohl vrátil opět až v roce 1824.]

Pozn. administrátora:
V souvislosti s připomínkou bitvy u Chlumce a Přestanova si dovoluji k článku připomenout jeden pramálo známý (a dnes hodně omšelý) pomník, který se nachází na starém hřbitově ve Slaném, městě, do nějž byli sváženi (podobně jako do jiných českých měst) ranění z onoho boje. Je na něm nápis následujícího znění: "Zde odpočívá Edvard hrabě Berklei de Tolly, premier lieutenant ruské císařské gardy, rytíř řádu sv. Vladimíra IV. třídy a řádu sv. Anny III. třidy, narozený v Rize 28. 8. (9. 9.) 1794, jsa smrtelně raněn v bitvě u Chlumu zemřel ve Slaném 31. srpna (12. září) 1813." V jakém příbuzenském vztahu ten sedmnáctiletý mladík byl k Michailu Bogdanoviči Barclayovi de Tollymu (píše se, že šlo o syna), v té době vrchnímu veliteli ruských vojsk, není známo... Pomník byl postaven ruskými příbuznými a poručíkovo jméno je uvedeno i na starém pomníku v Praze na Olšanech, stojícím dnes v centru sovětského vojenského hřbitova. Fotografii z letošního pokládání věnce u slánského pomníku (v rámci Napoleonských dnů a městských slavností ve Slaném v srpnu) přikládám.