čtvrtek 20. října 2011

GENERÁL DŘEVĚNÁ NOHA

Jeden z posledních příspěvků Michala Šťovíčka, které mi laskavě poskytuje, čímž tento blog velmi zpestřuje, je věnován osobě napolenského generála Daumesnila, postavy, která uchvátila i mne natolik, že jsem jí věnoval jednu kapitolu své knihy Má krev patří Napoleonovi. Hezké na tom je, že jsme každý čerpali z poněkud jiných podkladů a zpracovali věc po svém, takže i ti, kteří část z výše uvedení knihy znají, najdou leccos nového.

DŘEVĚNÁ NOHA
Michal Šťovíček
 Tato přezdívka pasovala na tisíce napoleonských válečných navrátilců-invalidů, nejedna ves tehdy měla nějakého svého „Dřevěnou nohu“, takže vcelku nevynalézavě tak přezdívala armáda a civilní veřejnost také Yrieix-Pierru Daumesnilovi, který se za 22 let služby v Napoleonově armádě proslavil do našich časů až při konečné porážce Francie, ale zato pořádně! Filatelisté vědí, že jen nemnoha osobnostem Napoleonovy doby se dostalo cti objevit se na poštovní známce, proč je tedy mezi nimi zrovna Daumesnil?
Narodil se 27. 7. 1776 v Périgueux jako syn bývalého důstojníka, tehdy již parukáře a obchodníka (na jeho rodném měšťanském domě v č. 7 rue de la Clarté je na patře pamětní deska, v přízemí je italská restaurace...). Dostalo se mu základního vzdělání, měl převzít otcovu živnost, ale osud zasáhl: 10. 5. 1793 táhly městem jednotky Východopyrenejské armády a na mladého Daumesnila se přitom osopil jeden důstojník a nazval ho syčákem. Teprve 17letý Daumesnil ho vyzval na souboj a v něm ho nechtěně smrtelně zranil. Musel tedy kvapně opustit Périgueux a v Toulouse vstoupil 10. 11. 1793 dobrovolně do 22. pluku jízdních myslivců, přičemž se záhy vzdal svého prvního, velice nezvyklého křestního jména (Yrieix je krajová podoba jména sv. Aredia). Prodělal pyrenejské tažení pod Bessièresovým velením a v boji u Elne byl vážně raněn do stehna. Již tehdy mu hrozila amputace, ale odolný organismus si se zraněním poradil a Daumesnil se po rekonvalescenci v rodinném kruhu vrátil do armády, pro změnu do Itálie. Byl jedním z těch, kdo u Arcole vlastnoručně tahali generála Bonaparta z bahna pod mostem, v bojích u Rivoli ukořistil šest rakouských praporů. Když byla vytvořena jezdecká jednotka Bonapartových „guides“ (eskorta), z níž se později stali jízdní myslivci konsulské a poté císařské gardy, Daumesnil do ní byl vybrán jako brigadier (desátník), poté maréchal des logis (četař).
    Odplul s expedičním sborem do Egypta, bojoval u pyramid, jako jeden z prvních vyrazil na zteč hradeb Saint-Jean d´Acre, kde slízl sečnou ránu šavlí a exploze miny jej shodila z hradeb do příkopu. V boji přesto stačil opět zachránit život Bonapartovi, když jej spolu s několika dalšími zaštítil tělem před výbuchem granátu dopadnuvšímu opodál. Na syrském tažení si vysloužil čestnou šavli. U Abukiru ukořistil standartu kapitán-paši (kapudan pacha, titul odpovídající velkoadmirálovi, nejvyšší hodnosti tureckého námořnictva, pověřenému organizací a zásobováním flotily = nevelel přímo a nemusel to být ani námořník, byl zároveň členem dívánu - sultánovy rady, čili šlo vlastně o ministra námořnictva). Bonaparte si Daumesnila s několika dalšími myslivci vybral, aby s ním odpluli do Francie, Daumesnil se tudíž zúčastnil i druhého italského tažení včetně Marenga.
Daumesnil byl typický tehdejší lehký jezdec, zjevem fešák, kaštanový kudrnáč s knírem a šedýma očima, obratný, vrcholně odvážný a nezkrotný. Přesto byl vinou své poněkud problematické povahy ještě v květnu 1800 = po šesti letech v armádě dosud poddůstojníkem - adjudant sous-lieutenant (nejvyšší poddůstojnická hodnost, ekvivalent rotmistra). Povýšení na poručíka se dočkal až 18. 7. 1800 a na kapitána 1. 8. 1801. Avšak již 15. 7. 1804 v Invalidovně mu při slavnostním ceremoniálu udílení připjal císař Čestnou legii.
     Následoval Bouloňský tábor a tažení ke Slavkovu, kde se Daumesnil zúčastnil známého střetnutí lehké jízdy s carskou kavalergardou. Byl v boji raněn, ale i se zraněním zachránil život generálu Rappovi. 18. 12. 1805 byl povýšen na velitele eskadron. Prodělal celé pruské a poté polské tažení, u Eylau vysekal z obklíčení Bessièrese. Dne 25. 1. 1808 opustil s odřadem gardových jízdních myslivců a oddílem mameluků Paříž a 23. 3. 1808 vjel s Muratem do Madridu. Podílel se na potlačení povstání Dos de Mayo, v pouličních bojích tam pod ním zabili dva koně. Za španělské tažení si vysloužil řád Železné koruny. Na jaře 1809 vyrazil s armádou do Německa a Rakouska, bojoval u Abensbergu, Landshutu, Eggmühlu (kde utrpěl své 22. zranění - bodnou ránu píkou). 13. 6. 1809 byl povýšen na colonel-major (gardového podplukovníka = na úrovni řadového plukovníka).  Velel 1. gardovému pluku jízdních myslivců, který spolu s polskými kopiníky tvořil gardovou lehkou jezdeckou brigádu. Bojoval ještě první den u Wagramu, podnikl brilantní jezdecký útok, ale z něho se už se svými jezdci nevrátil - dělová koule mu přerazila nohu. Larrey mu byl nucen na místě amputovat nohu pod kolenem, přičemž ve svých zápiscích uvedl, že amputoval pravou nohu, což se dnes pokládá za selhání Larreyovy paměti, neboť všude jinde se zmiňuje a vyobrazuje amputovaná noha levá, např. v knize „Generál Daumesnil, Napoleonův anděl strážný“  Rogera Bascheta - 1938 :
     "(...) operace sotva začala, když se rozhrnul vchodový závěs a na zem položili nosítka, na nichž ležel plukovník Corbineau, jemuž dělová koule ustřelila rovněž levou nohu ve chvíli, kdy přebíral velení po Daumesnilovi. Tento se sám nad sebou nijak nerozněžňoval, ale nad kamarádem začal hned prolévat slzy (...) Teprve když bolest začala být příliš silná, požádal o dýmku a pokuřoval, zjevně již lhostejný ke skalpelu i k pilce, které mu uřezávaly levou nohu pod kolenem.“
    Amputace znamenala obvykle konec armádní kariéry, avšak Daumesnil si našel způsob, jak dál jezdit na koni i s protézou. Používal kovovou třmenici a kovový třmen ve tvaru pohárku, v němž protézu uchytil. Přesto už v poli sloužit nemohl.
Baronka Daumesnilová
    Napoleon si Daumesnila vždy cenil a byl mu nakloněn, spatřoval v něm zřejmě zvláštní záruku jistoty. Jmenoval jej baronem (13. 8 1809) s bohatou majorátní=dědičnou rentou a později Bessièresovi 27. 1. 1812 napsal: „Pošlete mi zprávu o tomto důstojníkovi, jehož chci v armádě využít. Nemohli bychom mu dát velení nad Vincennes, s vyšší hodností a slušným platem? Vincennes je státní vězení a jeden z ubytovacích prostorů mé gardy, potřebuji tam spolehlivého člověka.“
    Císař následně 2. 2. 1812 podepsal dekret povyšující Daumesnila na brigádního generála a jmenující jej guvernérem Vincennes (což byl nově vytvořený titul pro tento účel).
Daumesnil měl právě před svatbou - 18. 2. 1812 se oženil s mladičkou Anne Fortunée Léonií Garatovou (1795-1884), dcerou jednoho ze zakladatelů Banque de France. Svatební smlouva byla uzavřena a císařem podepsána v Tuileriích. 
    Ve Vincennes se generál s manželkou ubytovali v Královnině pavilonu z doby Ludvíka XIV., ale prostředí bylo strohé a pochmurné, celá Vincennes byla pevnost a vězení. Kromě toho v ní byl rozsáhlý arsenál, který s tažením do Ruska ještě nabyl na významu. Vyrábělo se v něm průměrně 350.000 nábojů a 40.000 kartáčů denně, každý den přijíždělo do Vincennes 150 vozů s prachem pro tuto výrobu. Význam pevnosti byl takový, že císař zvláštním rozkazem nařídil Daumesnilovi, že v ní musí nepřetržitě bydlet i nocovat a nesmí se z ní bez rozkazu vzdálit ani na okamžik.
Obraz G. Mélingua
    Před francouzským tažením 1814 Napoleon pevnost navštívil, celou ji s Daumesnilem prošel a probrali spolu možnosti obrany. Napoleon tehdy nařídil, aby v případě útoku bylo zbořeno a odstraněno vše, co by ztěžovalo guvernérovi pohyb a manévrování. Posádku tvořilo 300 veteránů, bezvýhradně oddaných „bručounů“ a tisícovka národních gardistů. Ve Vincennes bylo uloženo 700 děl a spousta ručních zbraní, střeliva a prachu.
    Paříž kapitulovala 30. 3. 1814 v 17 hodin. Jednou z podmínek kapitulace bylo, že veškerý vojenský materiál ve městě, arsenály, dílny, vojenská zařízení a zbraně nacházející se v obranných postaveních na výšinách kolem Paříže, musí být předány spojencům hned následujícího dne v takovém stavu, v jakém je zastihla kapitulace. Ještě téže noci vyjel Daumesnil pod rouškou tmy z pevnosti s 250 koňmi a posbíral po městě vše, co mohl - děla, pušky, střelivo, vše v hodnotě několika milionů, a svezl to do pevnosti. Za svítání už byly padací mosty opět zdviženy... Když se o této mimořádně drzé rošťárně dozvěděl ruský vrchní velitel Barclay de Tolly, ihned vyslal k Vincennes parlamentáře s výzvou, aby guvernér okamžitě vydal pevnost spojencům. Daumesnil odpověděl: „Vzdám se jen na rozkaz Jeho Veličenstva císaře“ a dovolil si vtípek, jímž se jednou provždy proslavil: ”Vydejte mi mou nohu a já vám vydám Vincennes”. (pozn. administrátora: pro zajímavost, podle pramenů, uvedených v důkladně dokumentované monografii  E. Ryana Napoleon´s Shield and Guardian-The Unconquerable general Daumesnil ta věta zněla: „Rakušané mě připravili o nohu. Řekněte jim, ať mi ji vrátí, nebo přinesou jinou....“
    Podle olejomalby Gastona Mélingua se scéna odehrála před branou Tour du Bois:
    Vincennes úspěšně vzdorovala. Prozatímní vláda zahájila jednání s Daumesnilem i se spojeneckým generalissimem Schwarzenbergem, který posléze vida nezbytí od požadavku vydání Vincennes ustoupil. Daumesnil tak zachránil vojenský materiál v hodnotě 90 milionů franků. Dokonce sama Restaurace, jinak bonapartisty všemožně šikanující, považovala za žádoucí ušetřit ba uctít tuto ušlechtilou povahu. Nařízením ministra války maršála Soulta z prosince 1814 byl sice post guvernéra zrušen a velitelem pevnosti se stal royalista markýz de Puyvert, ale král jmenoval Daumesnila vojenským velitelem okresu Condé-sur-l’Escaut (dnes aglomerace Valenciennes u belgických hranic) a 17. 1. 1815 mu přidal i řád Svatého Ludvíka.

Když Napoleon uprchl z Elby a vylodil se v Provence, bylo možno očekávat, že starý (ovšem teprve 39-letý) voják vzplane nadšením. Daumesnil však zůstal v první etapě věrný přísaze králi a vztyčil tříbarevný prapor nad Condé teprve 22. 3. 1815 = až když Bourboni opět ujeli ze země. 8. 4. 1815 byl opět jmenován guvernérem Vincennes, jíž císař přičítal ještě větší význam než dosud. Přišlo však Waterloo... Veškerý materiál, který se nestihl odvézt k loirské armádě, se nakupil ve Vincennes.
Socha ve Vincennes
    Ačkoli mír byl podepsán, pruská okupační vojska se snažila vybrakovat francouzské pevnosti a arsenály jako údajnou kompenzaci za materiál, který v Prusku ukořistil Napoleon. Ve Vincennes leželo skladem více než 500 děl, 20 tun prachu, milion křesacích kamenů, 53 000 pušek, 59 000 šavlí a jiné podobné různé... Daumesnil pochopitelně pevnost opět neprodyšně uzavřel a Prusové se ji 9. 7. 1815 jali obléhat. Velitel pruských okupačních vojsk Paříže generál baron Karl von Müffling použil veškeré prosby a hrozby, aby se do pevnosti dostal. Jednomu z parlamentářů na pohrůžku: „Vyhodíme vás do povětří“ Daumesnil opáčil s poukazem na ohromnou zásobu prachu: „Začnu já a vyletíme spolu.“ Podle jiných pramenů formuloval odpověď: „Já vyhodím pevnost sám a pak na shledanou ve vzduchu!“ Blücher mu dokonce za kapitulaci nabídl milion franků, ale generál opovržlivě odmítl: „Věnem mých dětí bude mé odmítnutí.“ Navíc jej nebavilo nečinně trčet mezi čtyřmi zdmi, podnikl tedy s několika invalidy výpad, třikrát vyhnal Prusy z vesnice a stáhl se posléze zpět do pevnosti i s několika ukořistěnými pruskými děly. Ministrovi války Clarkovi dokázal propašovat (v podvazcích jedné místní obyvatelky) prosbu králi o pomoc. Král mu vyslal na pomoc svého vojenského velitele Paříže generála Louise-Victora-Léona de Rochechouart. Ten později vydal svědectví o neobyčejné udatnosti Daumesnila, který kladl nepříteli odpor s méně než 200 poddůstojníky, a ve svých „Vzpomínkách na revoluci a na císařství“ reprodukoval svůj tehdejší rozhovor s Daumesnilem:
    „Daumesnil: Zavedl jsem pruského plukovníka právě do této místnosti, v níž se nacházíme. Je to moje ložnice, vidíte jak je zařízena (oním zařízením bylo dělo ráže 24 na lafetě, jemuž velké okno místnosti, kterou kdysi obývala regentka Anna Rakouská, sloužilo jako střílna, na jedné straně byly v pyramidě dělové koule, na druhé straně srovnány kartáče). Pak jsem mu řekl, že mně do obrany svěřenou pevnost vydám toliko na příkaz vlastnoručně podepsaný králem. Odrazím tudíž každý útok a pokud usoudím, že další odpor již není možný, je tady poslední cesta. Načež jsem mu ukázal tato dvířka v podlaze. Zvedl jsem je a sdělil mu, že jsou potrubím z pocínovaného plechu spojena s velkou prachárnou nacházející se dole pod budovou, a do něho pak hodím hořící hadr a všichni vyletíme.
Generálova protéza
-Rochechouart: Jak tato hrozba zapůsobila?
-Daumesnil: Z mého výrazu poznal, že jsem pevně rozhodnut záměr provést. Na odchodu mě plukovník upozornil, že na sebe beru strašlivou odpovědnost. ´Z toho si málo dělám, odpověděl jsem mu. Jakou odpovědnost může nést mrtvý? Slavně zahynu a své zemi podám poslední důkaz oddanosti, který je v mých silách podat´.“
    Spojenci unaveni a znechuceni takovou tvrdošíjností nakonec 15. 11. 1815 obléhání zrušili. Daumesnil odevzdal pevnost Biourbonům a vypochodoval z pevnosti s tříbarevným praporem. Opět tak zachránil pro Francii nesmírně cenný materiál, za což byl poslán do penze (v 39 letech! - krásný věk pro odchod do důchodu...).
Socha v Périgueux
     Baron Daumesnil si poklidně užíval důchodu, když vypukla červencová revoluce 1830. Jedním z prvních výnosů nové vlády bylo generálovi vráceno velení nad Vincennes. Ujal se ho již 5. 8. 1830 a 27. 2. 1831 byl povýšen na lieutenant-général (divizního generála). Zatčení ministři svrženého Karla X. byli zatím uvězněni v donjonu pevnosti a čekali, až o nich rozhodne komora pairů. Když se zběsilý dav shromáždil pod hradbami a hlasitě si žádal jejich hlavy, Daumesnil odpověděl: „Náleží jen spravedlnosti a dostanete je jen přes mou mrtvolu.“ Jeho rozhodnost a energičnost ztřeštěné zástupy zchladila, ale když pak bylo nutno převézt ministry do vazební věznice komory pairů, čekaly se nové pokusy ulice o jejich lynčování. Jeden z nich byl nemocný, Daumesnil v parádní uniformě jej posadil k sobě do kočáru a klidně projížděl hrozivě mlčícím davem, který se kolem něho srocoval. Volným krokem dojel až do Lucemburského paláce, kde svěřeného vězně v pořádku předal strážím.
    Byl to jeho poslední hrdinský čin. Generál baron Daumesnil zemřel 17. 8. 1832 ve Vincennes jako jedna z desetitisíců obětí epidemie cholery. Když poslanecká sněmovna jednala o penzi pro jeho vdovu, při veřejné rozpravě se většina vyslovila pro, ale při tajném hlasování byl návrh zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí se okamžitě zvedla vlna rozhořčeného odporu a na několika místech - hlavně ve Vincennes - byly okamžitě zorganizovány sbírky na paní Daumesnilovou a její tři děti, do nichž hromadně přispívali lidé bez ohledu na své společenské postavení a vlastní politické názory. Napoleon III. později jmenoval vdovu po generálovi vrchní správkyní císařského dívčího výchovného penzionátu v Saint-Denis.
Daumesnilův hrob
    Z veřejné sbírky byla generálovi přímo před radnicí Vincennes postavena socha, která dnes po mnoha přesunech stojí opodál, na novém korzu Marigny.
    Po Daumesnilovi je kromě toho pojmenována jedna z nejdelších pařížských avenuí, spojující náměstí Bastily a zámek Vincennes, stanice metra a umělé jezero ve Vincenneském lese. Jeho protéza je uchována ve vojenském muzeu v pařížské Invalidovně:
    Generálovo rodné Périgueux má pochopitelně také svoji avenue Daumesnil a také sochu od L. Rocheta, stejnou jako je socha ve Vincennes - stojí na bulvárech na jižním konci korza Montaigne. Byla s velkou slávou odhalena 28. 9. 1873 za přítomnosti tehdy téměř osmdesátileté baronky Daumesnilové a vůdce francouzkých republikánů, poslance a budoucího ministerského předsedy Léona Gambetty:
    Za okupace Francie během 2. svět. války vydala německá okupační správa rozkaz k odeslání všech bronzových soch k roztavení. Périgueux přišlo (kromě mnoha podružných pomníků) o sochy Montaigne a Fénélona, ušetřen zůstal jen maršál Bugeaud a roztaven měl být pochopitelně i Daumesnil. V pátek 2. 1. 1942 tedy místní speditér Jean Parichon před očima několika desítek zamlklých a zarmoucených Périgorďanů snesl 
Pamětní deska a náhrobek prince d´Enghien
Daumesnila s podstavce, ale místo aby sochu odevzdal, odvezl ji a ukryl v jedné z vedlejších budov městských skladů pod hromady suti a odpadu, kde pak ležela přes 30 měsíců. Učinil tak s vědomím a souhlasem starosty Félixe Gadauda i městské rady, která ihned nechala rozbít starý puklý zvon, ležící v přístavku katedrály, a odevzdala střepy jako údajné úlomky Daumesnilovy sochy. Po odchodu Němců tentýž Parichon vrátil sochu 19. 8. 1944 na její místo, k velké radosti Périgorďanů nadšených tím, že jejich „Dřevěná noha“ udělal na nepřítele ještě jednou dlouhý nos...
   Generál Daumesnil je pohřben ve Vincennes na starém obecním hřbitově:
    Pokud byste si někdo zajel prohlédnout částečně přístupnou památnou pevnost Vincennes (novější části areálu nadále využívá ministerstvo obrany), která v uplynulých 15 letech prošla rozsáhlým restaurováním a rozhodně za návštěvu stojí coby místo, jímž od raného středověku kráčely dějiny Francie a zanechaly v něm své stopy, dovolím si ještě jednu, tentokrát protinapoleonskou „pomníkovou“ odbočku: víme, že v jižním příkopu vincenneské pevnosti byl popraven vévoda d´Enghien. Je pohřben pod pompézním náhrobkem v kapli Všech svatých v areálu pevnosti:
    Na místě jeho popravy stával dlouhá desetiletí jen obyčejný, pouze do země zaražený bílý dřevěný kříž - až nedávno se tam objevil trvalejší pomníček.
Pozn. administrátora: dřevěný kříž tu byl jen zpočátku, už za Restaurace (1825?) zde vztyčili kamenný sloup s prostým názvem Hic cecidit-Zde  zemřel, za Napoleona III. odstraněný a vrácený na původní místo r. 1904 (sto let od popravy); nová je (od roku 2004, tj. 200 let od popravy) pouze mramorová deska pod sloupem.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

K poznámkám pana administrátora: díky moc za ta upřesnění!
1. Daumesnilův výrok - vycházel jsem pochopitelně ze všeobecně rozšířené zestručněné? verze zdůrazňující hříčku se slovesem "rendre" (vrátit/odevzdat). Monografii E.Ryana neznám, přičemž uznávám, že Daumesnil by neměl říct Rusovi rovnou "vraťte mi nohu", anžto Rusové mu ji nevzali... ale nejsem si jist, jestli by se výrok v této formulaci tak ujal ("duší vtipu je stručnost").
2. k pomníčku vévody d´Enghien - tak tohle jsem nevěděl! Jenže já byl ve Vincennes v r. 1971 nebo 1973 a to tam byl na mou duši ten bílý kříž! Z čehož jsem tedy rovnou bez dalšího vydedukoval, že tam byl furt, a omlouvám se. Bohužel jsem tenkrát ještě neměl foťák, tak to nemůžu doložit.
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Výroky jsou vždy věc ošidná a nedoložitelná (viz Cambronnovo "merde")..., to bylo pro zpestření a možná existují i další verze :-)
Pokud jde o sloup a křížek, jedná se o dvě různé věci: Sloup označuje místo, kde padlo princovo tělo po salvě. Kamenný křížek označoval kdysi místo v příkopu, kde tělo na 15 let pochovali. Jenže to, cos viděl ty, nemá s Enghienem nic společného a je tam dosud. Jde o bílý dřevěný kříž připomínající osvobození Paříže, místo popravy příslušníků FFI v srpnu 1944, příběh i foto viz http://www.liberation-de-paris.gilles-primout.fr/evincennes.htm. Enghienův sloup je na rohu u nárožní jihovýchodní Tour de la Reine, křížek (tuším) na východě u Cour des Maréchaux; viz
http://www.flickr.com/photos/24271543@N03/sets/72157611289636824/detail/

Anonymní řekl(a)...

Tak to už je úplný renonc - byl jsem holt mladej a blbej (teď už ne mladej :-)) a neměl jsem to ještě naštudovaný. A je fakt, že od té doby jsem se o to nezajímal - Enghien není moje oblíbená postava. Je mi akorát záhadou, že jsem tenkrát ten sloup neviděl, přitom jsem pobíhal po a kolem Vincennes skoro celý den. Very very sorry - všem!
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Já už tho v životě při pobíhání přehlédnul, jejda... :-) Akorát, že už nejsem mladej. Blbej, to občas jsem...

Euro-Phila řekl(a)...

Pouze poznámka k úvodnímu obrázku. Filatelistickou terminologií se nazývá analogická pohlednice nebo také Cartes Maximu (CM). Jde o pohlednici, na jejíž obrazové straně se nachází kresba shodná nebo podobná s kresbou na známce, která je oražená razítkem, které také tematicky souvisí s kresbou na pohlednici a známce.
Jan Regula