Prohledat tento blog

Načítání

středa 25. března 2015

MICHIEL DE RUYTER

Na tento film upozornil Jindřich Kačer, šéfredaktor "Historických válek", na fbooku tohoto periodika, abych se nechlubil cizím peřím. Je nizozemský, premiéru měl letos v Berlíně a jmenuje se jako nejslavnější holadský admirál, Michiel de Ruyter. Režíroval jej Roel Reiné, zachycuje pohnuté dějiny
Lodě, které si zahrály...
země v 17. století a zejména konflikt s Anglií na moři, tedy první anglo-nizozemskou válku 1652-1654, tu druhou i třetí, alespoň si to podle traileru myslím, což by znamenalo, že tu může být vítězná Čtyřdenní bitva 1666, málem tragická bitva na den sv. Jakuba, nájezd na Medway (1667), či dokonce Solebay (1672). Zahrály si tu krom počítačových animací i skutečné repliky (opět viz foto )
Skutečný de Ruyter
a Frank Lammers v roli nizozemského národního o hrdiny je Ruyterovi dost podobný... Film sice v Nizozemí vidělo přes 100 000 diváků, v naší distibuci se s ním prý ale nepočítá, Padesát odstínu šedi je větší kasaštyk; snad to vynahradí DVD či on-line zdroje. Trailer (v youtube kvalitě se prolinknete kliknutím na něj) vypadá impozantně a jen doufejme, že budeme moci nějak posoudit i celek...

středa 18. března 2015

HERALDIKA JAKO HŘÍCH MLÁDÍ

Kdysi, už je to hodně dávno, když jsem ještě nepsal a nelepil velký lodičky, mě fascinovala heraldika. Vlasně mě přivedla k historii a myšlence, že bych mohl zkusit přijímačky na FFUK. Vděčím za to mnoha lidem, pánům heradikům počínaje Karlem F. J. Karlovským přes arch. Štecha po barona Alfreda Wierera, který mě obětavě a častou u piva zasvěcoval do tajů tehdy téměř nedostupné pomocné vědy historické i jejího výýtvarného krásna. Tady jsem poznal tehdy mladíky vrstevníky, nebo jen o málo starší, Milana Bubna či Zdirada J. K. Čecha, kteří narozdíl ode mne u heraldiky vytrvali.
   Když heraldika, tak i kreslit. Myslel jsem, že všechno už šlo dávno do sběru, jenže nedávno z almárky pár věcí vypadlo. Všechny vznikly někdy kolem roku 1973 v jakémsji záchvatu a zjevně jsem kopíroval styl Zdirada Čecha, i když pár odlišností by se našlo. On to je ostatně skvělý vzor!!! V záhlaví je mou rukou spáchaný český král Jan Lucemburský jako lucemburský hrabě...
 Další z mých hříchů, co jsem objevi, je  Kuno von Liechtenstein, historický i ten románový antihrdina ze Sienkiewiczových Křižáků jao řádový rytíř, proto s naprosto neheraldickým helmem typu Hundskugel, tedy Psí čenich, který se mi vždycky líbil. Pokus o inovaci heraldiky, naštěstí pro ni měl jen málo následovníků... Jestlipak se ještě prodávaji kótovací pera a redispera mého mládí???
 Trautmannsdorf s polceným štízem a růží na něm byl podobným pokusem o nakreslení gotického helmu typu šalíř...
 
Jednoduchý ranně gotický Pappenheim asi vznikl s potřeby zjistit, zda namaluji ženskou. Naštěstí bezrukou, ruce by mi nešly...

Don Juan d´Austria, sympatický vítěz od Lepanta, představoval návrat ke klasice s turnajovým helmem a spoustou atributů.

Závěr ukazuje, že jsem tíhl k lodičkám. Sir Francis Drake i se svou "Golden Hind" a glóbem, což mu dala Alžběta veliká. Pokleslá heraldika, ale romantická...

Jen jedinkrát jsem se k heraldice kresbně vrátil, i když už s pomocí PC, to když jsem psal "Richarda III" a chtěl na frontispice dát jeho znak i s tím obdivuhodným heslem, kterého se až do smrti držel. "Loyaulté me lie". "Věrnost mě zavazuje." Protože to nikdy nebyl zloduch ze Shakespeara... Heraldicky vlevo je erb Anny Nevillové, jeho choti, dcery "Králotvůrce" Warwicka, té např. z dost dobré románové trilogie Sandry Worth......

čtvrtek 12. března 2015

LET ORLA

Napoleon na Elbě (H. Vernet)
Jaksi v našich historií se zabývajících časpopisech a televizích prošlo bez povšimnutí dvousetleté výročí Napoleonova návratu na trůn; zkusím to napravit zkratkovitou obrazovou reportáží, kterou jsem už postupně dával na facebook; ti, kdo tam jsou mezi mými příteli, mi odpustí, že se opakuji, ostatní to snad potěší a zvědavce odkážu na první svazek svého Waterloo, kde je vše podrobněji...

Osmadvacátého února se excísař Napoleon nalodil tajně na Elbe, jak ukazuje Beaumeho plátno, a odplul s několika málo loďmi na brize Inconstant, kterou pak namaloval marinista Garneray, jinak spolubojovník korzára Surcoufa:

1. března (i když litografie uvádí už 28. února) 1815 se Napoleon vylodil v zálivu Juan a k 2. březnu měl za sebou 63 km pochodu přes Cannes a Grasse do hor až k Séranonu. Začalo to, co dostalo jméno Vol de l´Aigle, Let Orla.
 
Vylodění prvního připomíná sloup na fotografii v Golfe Juan.
 
Zastávku v Cannes monument u kostelní zdi Notre Dame de bon Voyage, pomníků je tu ale mnohem víc.
 Čtvrtého císař nocoval na zámku Malijai, jak ukazuje velmi prostá pamětní deska.
Ráno pátého dorazil do Sisteronu a pokračoval do Gap zhruba místy, kde je dnes silnice zvaná Route Napoléon; viz foto s monumentem s orlicí.
 Šestého prošel skrze průsmyk Col Bayard (1248 n.m) a pokračoval přes St.-Bonnet do Corps, kde je monument s jeho reliéfem. 

Zatím se k němu přídávali jen místní horalé a rolníci, sedmého se ale ocitl v soutěsce Laffrey, tam, kde je jeho jezdecká socha, a tady nastalo lámání chleba. 
Teprve zde roztáhl orel křídla k letu... Mapa ukazuje celou Route Napoléon až ke Grenoblu.

Sedmého ráno císař zastavil kolem osmé v místě řečeném La Mure. Pak se šlo k soutěsce Laffrey, kde mu zastoupil cestu batalion 5. řadového pod velením chef de bataillon Lessarta (či Lessarda,nebo Delessarda), připravený k boji i k palbě. Napoleon vyšel kupředu před svoje Poláky a křikl: „Vojáci pátého, jsem váš císař. Poznáváte mě?“ K tomu dodal: „Je-li mezi vámi voják, který chce zabít svého císaře, tady stojím!“ Scénu u břehu glaciálního jezera, kdy vojáci neposlechli rozkaz mladičkého kapitána Randona, který velel k palbě, a přidali se na druhou stranu s křikem "Vive l´Empereur!", zvěčnil na plátně Charles de Steuben, existují ale, jak vidno, i jiná ztvárnění. 

"Tady se rozhodlo o osudu jednoho z nejromantičtějších a nejvznešenějších podniků moderní doby," napíše pak Stendhal, autor "Červeného a černého". Z místa, kterému se dnes říká Prairie de la Rencontre, Lučina setkání, se šlo dál a po zastávce v Eybens, kde si císař umyl nohy, byl v cestě Grenoble. Tam se přidal velitel 7. řadového La Bédoyere, který za to po Waterloo zaplatí hlavou, město však otevřelo bránu až poté, co ji dělníci uvnitř vyrazili. Jedno křídlo uchopili, dovlekli je před Napoleona a řekli:
„Místo klíčů od tvého dobrého města Grenoblu jsme přinesli celá vrata!“

Což zachycuje jedna dobová kresba, Debelleho málo známé plátno a připomíná pamětní deska. 

"A Francie se opět oddala Napoleonovi, jako se krásné děvče oddá nějakému kopiníkovi," poznamená výstižně i duchaplně Honoré Balzac. Císař sám při pohledu na jásající davy, které je vidět na rytině, z balkonu utrousil: "Před Grenoblem jsem byl jen dobrodruh, Vstupem do něj se ze mne stal vladař!" 
A Let orla pokračoval...
 Tak, jak ukazuj mapa..
Přesto nebylo dosud rozhodnuto, ba ani to, že se Macdonaldovi vojáci přidali na Napoleonovu stranu neznamenalo pro excisaře vítězství. Teprve 14. března hodil svůj meč na váhu maršál Michel Ney, vévoda z Elchingenu a kníže Moskevský, Nejstatečnější ze statečných, hrdina ústupu z Ruska.
 V Lons-le-Saunier předstoupil před vojáky čtyř svěřených pluků a dělostřelce se svojí proklamací, která začínala slovy:

   "Důstojníci, poddůstojníci a vojáci, věc Bourbonů je navždy ztracena..."
 Dál pro jásot nedočetl... 

Od té chvíle měl Napoleon cestu na Paříž otevřenu. 
 Devatenáctého z ní uprchl Ludvík XVIII.
 Dvacátého vjel do Paříže a do paláce v Tuileriích jej vynesli lidé na ramenou...
 Jenže za tři měsíce z toho byla válka  a na jejím konci Waterloo.. 
 

úterý 3. března 2015

MILOSLAV KOLOMAZNÍK: PAMÁTNÉ OKAMŽIKY NĚMECKÝCH OSVOBOZOVACÍCH VÁLEK 1806-1815 VE VZPOMÍNKÁCH A KORESPONDENCI SOUČASNÍKŮ



Mému nejvěrnějšímu kamarádovi,
 Čendovi.
Pátá část: Předehra velkých bitev
 Autoři překladů: Miloslav Kolomazník, Jiří Kovařík
18. březen 1813[Nadšení] Hamburčané vítají Tettenbornovy kozáky jako osvoboditele.(Kresba: Prof. Richard Knötel)

    Karoline Perthes – obyvatelka Hamburku [Hamburg], píšící 12. března dopis svému otci, v němž vykresluje události, které se v Hamburku odehrály několik dní před příchodem kozáků plukovníka Tettenborna:
    „Vše se tu den ode dne mění jako ve sbírce Tisíc a jedna noc. Již předevčírem, v pět hodin odpoledne, vydal baron [Claude Carra] Saint-Cyr rozkaz k vyklizení města během následujícího rána, nakonec však zůstal, (…) mnoho věcí bylo nutné opět vybalit a nejen to, Mairovi [označení starosty města; v roce 1813 jím byl Amandus Augustus Abendroth] byl sdělen oficiální požadavek, aby byl pro císaře připraven zajistit mnoho domů, postelí, nábytku atd., a z vážených občanů města aby postavil čestnou gardu. (…) Maire tedy vyrazil, aby pro císaře vše zařídil. Godeffroyův, Woltmannův a další paláce, byly určeny jeho doprovodu, náš ještě ne. Nikdo nevěřil, že by císař mohl přijet, pod pohrůžkou tučného finančního postihu však bylo nutné toto divadlo dohrát až do odchodu [Francouzů]. Jiná věc už tak komická nebyla. Dnes měla dorazit úředně potvrzená zpráva, že k nám z Pomořanska míří generál [Joseph] Moranda několik tisíc jeho mužů, aby na Stecknitzu [vodním kanálu, spojujícím Lübeck s Lauenburgem, resp. Balt s Labem] zaujal pevné postavení. (…) Toto jsem zaznamenala v 7hodin ráno.
    11hodin. Právě teď se pro nás vše mění. Kolem 12 hodiny jsou na odchodu z města všechna vojska, generál Saint-Cyr a příslušné úřady až během odpoledne. Bohu dík! Už jsem z těch neustálých změn, jež mění radost v zármutek, tak unavená, že se zdráhám čemukoliv uvěřit. (…) Chyběl jim dostatečný počet povozů; jeden by si pomyslel, že musely padnout do rukou Rusů. Vše, co podléhá velení magistrátu, muselo do stráže; (…) můj manžel právě odešel. Francouzi odtud vypadají velmi zanedbaně, měšťané naopak velmi spokojeně, jako by to vše bylo jejich zásluhou. Francouzi se vlečou z města téměř po jednoma shromažďují se před Kamennou bránou [Steintor]. (…)
3 hodiny. Právě nyní tudy projíždí generál, jeho štáb i zbytek vojáků, včetně několika děl a bagáže. Všichni se tváří velmi vážně, důstojníci jsou bledí jak smrt; kníže Reuß, Carra Saint-Cyr a uprostřed, mezi nimi, jakýsi vypasený důstojník.“ (mk)

Carl von Plotho – t.č. major a štábní důstojník v hlavním stanu pruského krále, mj. autor několikasvazkového a dodnes uznávaného díla „Der Krieg in Deutschland und Frankreich in den Jahren 1813 und 1814.“, z něhož pochází následujícípasáž:
    „S úmyslem postupovat na Hamburk, vstoupil divizní generál Morand se svým asi 3 000 mužů a 17 děly silným sborem do Bergedorfu; měl výslovný rozkaz, který mu toto důležité místo nařizoval bránit před nepřítelem a jeho obyvatele, kteří se začali stavět na odpor, přivést k rozumu; avšak plukovníku Tettenbornovi se v osobním rozhovoru podařilo přesvědčit dánského generálporučíka [Johanna von] Ewalda, který se nacházel se svými 3 000 muži a 24 kusy děl na hranicích, aby Morandovi obsazení Hamburku znemožnil. [Již Altona, dnes čtvrť Hamburku, byla tehdy územím Dánska - oficiálního spojence Francie…]
Tísněn ze všech stran, dospěl generál Morand 17. března k rozhodnutí ustoupit za Labe a v místě známém jako Zollenspieker[od výchozího postavení asi 20 km proti proudu Labe] přejít na opačný břeh. Plukovník Tettenborn jej však se svým statečným oddílem pronásledoval, a protože mu situace neumožňovala nasadit jezdectvo, prudce jej napadl svými kozáky, kterým předtím velel sesednout. Odhodlaní ostrostřelci z Denisovova a Grebcovova kozáckého pluku se v té nejkrvavější vřavě vrhli na nepřátelskou baterii, jež statečně kryla ústup vlastní pěchoty, s takovou prudkostí, že ji nepřítel ponechal svému osudu; do rukou kozáků padlo šest kanónů, stejně jako všichni pěšáci, kteří se nestačili přeplavit na opačný břeh.Generál Morand, jehož na opačném břehu Labe nadále stíhal jeden z kozáckých oddílů, se vydal směrem k Brémám [Bremen].(mk)
18. březen 1813 – Kozáci překračují Labe u Hamburku. (Kresba z roku 1814)

    ?. Benecke – jiný Hamburčan, popisující všeobecné nadšení obyvatel města z příchodu Rusů:
    „Jakmile se oddíl [plukovníka Tettenborna] příblížil k městu a byl již na dohled od Kamenné brány, nechal kapitán nastoupit stráž do zbraně a v doprovodu osmi mužů, mezi nimiž jsem byl i já, vyšel Rusům vstříc. Ruský důstojník vydal pokyn k zastavení, načež mu náš kapitán předal [symbolický]klíč od města a tento akt doprovodil slovy:
‘Zde je klíč od svobodného hanzovního města Hamburku. Ať žije Německo a Rusko!’
Německou odpověď ruského důstojníka[rodáka z tehdy bádenského Sponheimu], jenž klíč přijal s vrozenou šlechetností a vřelou přívětivostí, zanikla v rychle se šířícím hlaholu tisíců [obyvatel]. Všude panoval nepopsatelný jásot. ‘Německo, Rusko, Kozák, Alexander’, byla jediná srozumitelná slova; do mnohých očí vyhrkly slzy. Takový okamžik se vryje do paměti.” (mk)
19. březen 1813 - Pohled na stržený drážďanský most. Podle dobové rytiny.

Jean-Roch Coignet – t.č.poručík a nadvozný hlavního štábu Grande Armée:
    „Na Labi seskupil princ Eugène [de Beauharnais]armádu v pěkném postavení a všechno předvídal. Bděl nad armádou a staral se o ni, nic nám nechybělo. Ani nespal, zásoby se rozdělovaly v noci. Nad vším bděl, nejméně každý třetí den vyrážel k předním strážím, aby je pozdravil, a velel osmi dělům, 15 000 až 16 000 mužům pěchoty a 700 až 800 jezdcům. Po krátkém odpočinku velel k ústupu, šel vždy jako poslední a nikdy nenechal vojáka za sebou. Stále si počínal šlechetně! Jak krásný voják to byl na poli cti! Držel se takto tři měsíce a nepříteli nevydal, co nemusel.“ (jk)

    Louis-François Lejeune – t.č.brigádní generál a zakrátko již náčelník štábu XII. armádního sboru maršála Oudinota:
    „29. března jsem dorazil do Magdeburku [Magdebourg, Magdeburg] a usadil se v rezidenci mého přítele [guvernéra města-pevnosti, ženijního] generála [François-Nicolase] Haxo, jenž měl spolu s [vrchním ženijním důstojníkem Grande Armée] generálem [Josephem] Rogniatem rozkazy město, jakožto základnu pro operace nadcházejícího tažení, patřičně opevnit. Princ Eugène, italský vicekrál, tam byl rovněž, přičemž se na březích Labe věnoval shromažďování zbytků své armády. Z Paříže sem každý den přicházely čerstvé posily; všechny jednotky nové armády, dosahující již značné síly, dychtily po odplatě za katastrofální ruské tažení. Maršál Davout, jemuž byl neustále v patách Wittgenstein, přešel v Drážďanech z pravého na levý břeh Labe. 29. [19.] března vyhodil do vzduchu dva pilíře velkého mostu a ustupoval na Lipsko. Bylo však nutné zabránit nepříteli v postupu po mnoha nechráněných komunikacíchk hranicím Německa, kníže z Eckmühlu proto vzal všechny posily, jež obdržel, postoupil po proudu Labe a zaujal pozici na dolním toku, nalevo od vicekrálova armádního sboru.“ (mk)

    Pavel Puščin –t.č. kapitán Semjonovského gardového pluku osobní stráže Jeho Veličenstva ruského cara Alexandra I.:
    „Říká se, že když se maršál Davout během svého ústupu ocitl v Drážďanech, obyvatelé města k němu vyslali deputaci a žádali, aby ušetřil jejich hlavní most, jelikož Rusové prý již přešli Labe na jiném místě, v opačném případě že by jim tím způsobil nadmíru zbytečné škody. Spolu s žádostí byl maršálovi nabídnut vzácný dar, který maršál přijal a hned vzápětí nařídil destrukci jednoho nebo dvou oblouků proslulého mostu, onoho předmětu úzkosti přenešťastných Sasů.“(mk)

 28. březen 1813 – Venkovská mše v Rogau [dnes Rogów Sobócki]. Žehnání Lützowovu „Freikorpsu“ před odjezdem do boje. (Kresba: Prof. Woldemar Friedrich)

Poručík Eberhardt – pozdější příslušníkYorckova pruského sboru, který 18. března vpochodoval do Berlína a připojil se zde k ruskému sboru generála Wittgensteina:
„Včera jsme se v opeře stali svědky lidových oslav. [Yorckova] armáda vstoupila dopoledne do města. Wittgenstein a mnoho ruských důstojníků (mezi nimi i naši) ji už očekávali při bráně. (…) Vzpomínám si, že ještě nikdy předtím jsem něměl možnost vidět takovou pěknou armádu, tolik silných pluků. Mezery mezi nimi však byly natolik velké, že než všechny prošly, přišli jsme o celé dopoledne. (…)
Budova [opery] byla záhadně plná, bylo zde nepříjemné vedro. (…) Nemohu říci, že by se mi uváděná hra jevila jako obzvláště povedená, (…) nicméně, uprostřed děje se objevili generálové Yorck a Wittgensteina představení bylo přerušeno. Trvalo dlouho, než zde zavládl opět klid. Kromě jásotu lidí se jim dostalo také fanfára vojenské hudby. Po ‚Lásce a věrnosti‘ byl na pořadu balet, který měl skryté poselství. Dva tanečníci rozvinulina hraně jeviště transparent s namalovanými slovy: ‚Ať žije zachránce vlasti‘.Opět následoval veliký potlesk a ohromné veselí…“ (mk)

    Gerhard von Scharnhorst– ministr války, t.č.náčelník generálního štábu Slezské armády generála Blüchera, píšící své dceři:
[Ve Vratislavi], 19. březen 1813.
Drahá Jůlinko, pro krále i pro vlast jsem odvedl mnoho těžké práce. Vše jsem upřel k snahám o vzkříšení ducha[vlastenectví]a skrze zanícení a nadšení mladých mužů si vytkl za cíl, vyvolat ve všech rodináchzájem o válečné dění. (…) Vypracoval jsem plán zeměbrany, jež bude organizována. Tady, ve Slezsku, vzrostl počet kavaleristů z 1 500 na 4 000, pěchota se nám za posledních šest týdnů rozrostla čtyřnásobně; v [samotném] Slezsku se již zformovalo 20 praporů, z toho 5 sevřelo Hlohov [Głogów,Glogau]. Vše je v pohybu, vyrazím proti nepříteli; mám možnost se rozhodujícím způsobem podílet na[bojových]operacích. (…) I když jsem byl přidělen k Blücherově armádě, v níž budu po Blücherovi druhým nejstarším generálem, krátce se objevím u všech tří postupujících armád [Blücherově, Wittgensteinově a Kutuzovově]. (…) Gneisenau byl přidělen pod mé velení. (…) Zítra ráno odtud vyrazím do Blücherova hlavního štábu u Boleslavce [Bolesławiec, Bunzlau], poté se vydám k Wittgensteinovi a budu doufat, že se s Blücherem v okolí Budyšína [Bautzen], dvě zastávky na cestě do Drážďan, opět setkám. Davoust je v Drážďanech.
    Pusinku Adalbertovi [vnuk], pozdravy všem. Tvůj milující otec.“ (mk)

    Sir Robert Thomas Wilson – britský generál, t.č. vojenský pozorovatel u ruské (Kutuzovovy) armády, dosud setrvávající v polském Kališi:
    „21. březen – car se vrátil [z Vratislavi]. Má sem dorazit [pruský] král, hlavní stan se [proto] zdrží v Kališi [Kalisch, dnes Kalisz]o něco déle. Domnívám se, že se nepřítel dostaví k bojišti jako první. Jeho úsilí se stupňuje a já se čím dál více přikláním k myšlence, že Rakousko boji nezabrání (…). Pokud bude Buonaparte chytřejší než byl, spokojí se v tomto roce s postupem pouze k Visle; v příštím roce, pokud nebude učiněn mír, k Dněpru. Jeho tažení však bude Francii stát mnoho drahocenných životů. Rusové jsou “rozpálení do běla” a Prusové se zdají býti naplněni vlastenectvím až k samé hranici sebeobětování.” (mk)

    August hrabě Neidhardt von Gneisenau – generálmajor, t.č. druhý náčelník štábu Blücherovy Slezské armády, píšící dopis generálu Wilhelmu von Dörnbergovi:
„Haynau[dnes Chojnów], 22. březen 1813.
    Nikdy, můj drahý příteli, nebylo na světě šťastnějšího smrtelníka. Jsem na pochodu, abych se konečně postavil našim utlačovatelům. Přicházíme s tím nejkrásnějším vojskem. Přivádíme na 7 000 mužů toho nejlepšího jezdectva. Každé ze srdcí hlasitě bije. (…) Vede nás Scharnhorst, náš první kvartýrmajstr. V čele brigád a pluků stojí schopní lidé; voják je nabuzený a roztrpčený. Když naše kavalerie vytáhla z Vratislavi, letělo stejným směrem hejno vran. ‚Ha!‘, povídali si vojáci navzájem, ‚zachutnala jim francouzská krev, sledují nás k místu,kde jim bude libo se dosyta nažrat.‘(mk)

Eleonore Prohaska–rodačka z Českého Rixdorfu (Böhmisch-Rixdorf), někdejší enklávy českých protestantských uprchlíků na periferii Berlína (dnes pohlceno berlínskou čtvrtí Neukölln) a dodnes jedna z nejopěvovanějších hrdinek osvobozovacího boje, jež se do Lützowova „houfu“ přihlásila pod chlapeckým jménem August Renz:
„V našem prvním ležení, 1813.
Milý bratře, mám pro Tebe mnoho nových zpráv, musíš mi však slíbit, že se nebudeš zlobit. Již čtyři týdny jsem vojákem! Nediv se, ale ani nehubuj; Ty přeci víš, že tento úmysl již v sobě chovám od začátku války. Ostatně, dva dopisy, které jsem obdržela od svých přítelkyň, v nichž mě obviňují ze zbabělosti, jelikož je prý v této čestné válce již vše rozhodnuto, jen utvrdily mé odhodlání a přesvědčily nitro mé duše o tom, že se nedopouštím žádného špatného, ani lehkovážného činu; jen pohleď na Španělsko a Tyrolsko, jak si tam počínají místní ženy a děvčata! Než jsem obdržela uniformu, musela jsem prodat své věci, abych si ze všeho nejdříve obstarala nějaké slušné pánské oblečení. Za osm tolarů jsem koupila pušku, tornu a čáko za dalších tři a půl tolaru. Nyní již patřím k černým myslivcům; spolehni se, že mám dostatek důvtipu, abych zůstala nepoznána…
    Doufám, že se na mě otec nezlobí; byl to přeci on, kdo mi jako první vyprávěl o Španělkách a Tirolankách; již tehdy jsem svůj úmyl nedokázala skrýt a on jej mohl zřetelně vyčíst z mé tváře. Z opatrnosti jsem si změnila své jméno; pokud mi budeš psát, podepisuj se jako můj bratr pod mým přejatým jménem, víš přeci, jak rozličné osudy dopisy mívají. Pravidelně cvičíme, po tiraillérsku se rozvinujeme a střílíme, což mi dělá ze všeho největší radost; na vzdálenost 150 kroků dokáži zasáhnout talíř.
    Žij blaze, dobrý bratře! Čestně, nebo mě již nikdy neuvidíš…
    S nekonečnou láskou, Tvá Leonora, známá jako August Renz. První batalion dobrovolných myslivců Lützowova Freikorpsu.“ (mk)
2. duben 1813 – Bitva u Lüneburgu.(Mědirytina: F. A. Frenzel)

Carl von Plotho:
    „Morandův armádní sbor opustil okolí Tostedtu, kam se stáhl v posledních březnových dnech, a 1. dubna vyrazil proti Lüneburgu, městu, jehož občané se již v době, kdy plukovník Tettenborn poslal přes Labe teprve své slabé přední stráže, vyslovili za svá práva a svou legitimní vládu. Obsadili tehdy francouzské úřady, ustanovili svůj někdejší magistrát, část svých spoluobčanů vyzbrojili a vytvořili ostrostřelecký oddíl, s jehož pomocí tito rozhodní měšťané 26. března odrazili a vyhnali 250 žendarmů, kteří k městu táhli, aby se jej zmocnili. Téhož dne z Brém vypochodoval generál Morand se svými 3 000 pěšci, 200 koni a 15 děly a 1. dubna již stál před Lüneburgem; proti takové přesile se obyvatelé města nemohli udržet; kartáčová palba, na níž neměli čím odpovědět, je rozprášila a město padlo do rukou Francouzů. Francouzský žoldnéř si z počátku odpustil jakékoliv zlé zacházení, nakonec však přeci jen bylo zadrženo 50 občanů, kteří měli být zastřeleni a svým životem tak vykoupit rouhání měšťanstva; nastala velká bída, strach a hrůzy všeho druhu.
Jakmile se generálové [Alexandr Ivanovič] Černyšev a [Wilhelm von] Dörnberg dozvěděli, že generál Morand postupuje k Lüneburgu, okamžitě se rozhodli vyrazit tomuto městu na pomoc a uchránit jeho statečné obyvatelstvo od tvrdého a nezaslouženého údělu. S ohledem na namáhavý desetimílový pochod, který jejich vojáci museli absolvovat v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách, dospěli k Breitensteinu a Bienenbüttelu – výšinám, které se vypínají na pravém břehu řeky Ilmenau, asi čtvrthodiny od Lüneburgu – až 2. dubna ráno, dvanáct hodin po vstupu Francouzů do Lüneburgu. Zde se dozvěděli, že ještě téhož dne se mělitito stateční občané stát obětí tyranie. Navzdory únavě svých vojáků se tomu rozhodli zabránit a bez meškání na město zaútočit.
Jejich rozestavění bylo následující: plukovník baron Pahlen měl se svými dvěma kozáckými pluky objet město zprava a svým útokem odvrátitpozornost nepřítele od míst na pravém břehu Ilmenau, kam měly směřovat další útoky. Aby se nestalo, že Rusové budou odříznuti, bylo postaveníu Bienenbüttelu nutné silně obsadit; generál Dörnberg šel ve své opatrnosti tak daleko, že pro případ ústupu odeslal jeden kozácký pluk až do Dahlenburgu, odkud měl krýt komunikace do Dannenbergu, Gartowa a Lüchowa; tamější přechod přes řeku Nesse nechal strážit jednou fyzilírskou rotou a jedním dělem.
    Sotva se jednotky na pravém břehu Ilmenau, nepřítelem dosud nezporovány, kryty houštím a ploty přiblížily k městu, plukovník Pahlen se vší dovedností zaútočil na opačné straně. Nepřítel se jej pokoušel odříznout od cesty na Bienenbüttel a okamžitě mu vyšel vstříc se dvěma bataliony a třemi děly. Úporně se bojovalo. Ve stejném okamžiku se po pravém břehu Ilmenau rozjelo ruské jezdectvo, rozdělené do dvou oddílů. Tomu napravo velel generál [Alexander Carl Wilhelm Christoph von] Benckendorff, tomu nalevo generál Černyšev. Nepřítel byl velikostí blížících se jednotek zaskočen, až dosud se domníval, že má tu čest jen s několika kozáky; také do těchto míst [nepřítel] okamžitě detašoval jeden pěší batalion, dva kanóny a 150 jezdců; nepřátelští jezdci se příliš neukázali, útok plukovníka Bedrägy   [Michajl Grigorjevič Bedrjaga] je dokázal zahnat, přičemž se mu podařilo obklíčit a ukořistit rovněž obě předsunutá děla.
Záhy se generál Dörnberg postavil do čela dvou pěších batalionů, tvořících součást dvou kolon. První kolona sestávala z fyzilírského batalionuvon Borck [major Karl August Ferdinand von Borcke], čtyř děl a jezdectva generála Benckendorffa. Borckův batalionnapadl nepřítele a rychle jej zatlačil přes most až do blízkosti městského opevnění. Druhou kolonu, jíž velel generál Černyšev, tvořil batalion majora von Essena z ruského 2. mysliveckého pluku, dvě děla a Černyševovo jezdectvo. Obě kolony zamířily po levém břehu Ilmenau k městským branám, přičemž kolona generála Dörnbergaměla napadnout bránu Lüner-Thor, kolonagenerála Černyševa bránu Altenbrücker-Tor. Nepřátelští ostrostřelci však obsadili brány, hradby i samotné domy, o něž se posléze rozhořel vražedný boj. Prusové i Rusové se pak předháněli v udatnosti, zatímco jejich artilerie hrozně pustošila ulice města.
    Po dvou hodinách úporné obrany se Prusům, jako prvním, konečně podařilo zmocnit brány Lüner-Thor, otevřít tak cestu své kavalerii a přenést boj přímo do ulic města. To nepřítele donutilo opustit město; ustoupil dokonce tak rychle, že uvnitř městských zdí zapomněl na jeden svůj batalion. Tohoto momentu využilo jezdectvo s takovou chytrostí a účinkem, že se nepřítel posléze ocitl v úplném obklíčení. Na výšině, ležící naproti Reppenstädtu, se zformoval do dvou čtyřhranů a zdál se být odhodlaný ke krajní obraně, kartáčová palba jím však natolik otřásla, že již nemohl doufat ve svou záchranu. Postupně pak začal skládat své zbraně, až se úplně vzdal. Ve stejném okamžiku se ve městě rozpoutala nová palba; ruští myslivci zde narazili na onen zapomenutý nepřátelský batalion, jenž na ně podnikl sice smělý, avšak marný bodákový útok.
2. duben 1813 – Johanna Stegen, hrdinka z Lüneburgu.(Kresba: Ludwig von Herterich)

Výsledkem tohoto skvělého boje byly 3 ukořistěné prapory a 9 děl (Pomořanský fyzilírský batalion zajal jedno, Dörnbergští tři, Černyševští čtyři a Tettenbornovi kozáci jedno).Do zajetí padli: těžce zraněný divizní generál Morand (5. dubna zemřel v Boizenburgu), jeho náčelník štábu plukovník de Lourde, francouzský plukovník Poisy, saský plukovník Eberstein [Friedrich Franz von Ehrenstein], více než 100 důstojníků a 2 200 vojáků, z nichž nejvíce patřilo k saskému pěšímu pluku Prinz Maximilian.
Na ruské straně padl major hrabě Puškin, zasažený dělovou koulí při útoku na Altenbrücker Tor, kam vtrhl se svými myslivci, a přibližně 60 až 80 mužů. Zraněn byl major Essen, velitel mysliveckého praporu, 2 důstojníci a přes 100 mužů; od pruského fyzilírského batalionu padl jeden důstojník, 7 fyzilírů a 4 důstojníci a 38 mužů bylo zraněno.
    Tato bitva, (…), první významnější srážka, jež byla svedena na německé půdě, úspěšně odstartovala kampaň na levém břehu Labe.“(mk)
5. duben 1813–srážka u Möckern, ležícím v okrese Jerichow (Kresba: Otto Fikentscher)

Friedrich Wilhelm Bülow–generálporučík, t.č.velitel III. pruského armádního sboru, píšící dopis své ženě:
    „S velkou radostí Ti chci sdělit zprávu, že jsme včera zaútočili na francouzský sbor italského vicekrále [Eugèna de Beauharnaise] a porazili jej. Kdybych se držel direktiv hraběte Wittgensteina a s útokem, na místo včerejšího odpoledne, vyčkával až na dnešní ráno, výsledek by byl zcela jistě odlišný. Jelikož jsem se nacházel dosti daleko, mohl jsem nasadit jen celé své jezdectvo, jízdní dělostřelectvo a jeden fizilírský batalion. Podařilo se mi však proniknout do nepřátelského týlu a v tomto místě, kde to [nepřítel] vůbec nečekal, zaútočit. Naše jednotky bojovaly s nepopsatelným zápalem. Mé jezdectvo, rozestavěné do linie, napadlo mnohemsilnějšího nepřítele a vrhlo jej vzad. Rovněž dělostřelectvo mělo strašlivý účinek a dokonalo zmatek v nepřátelských řadách. Kdybych měl po ruce svou pěchotu, byl bych vzal do zajetí tři odloučené [nepřátelské] bataliony…”(mk)

Johann Jakob Röhrig – původním povoláním vesnický kantor,t.č. seržant-major v 6. voltižerské rotě III. batalionu 150. řadového pěšího pluku:
    „…z Wernigerode jsme pochodovali na Halberstadt, a pak na Magdeburk, odkud jsme vyrazili do Neuhaldenslebenu, kde jsme měli ležení. U Magdeburku se náš pluk, respektive jeho čtyři bataliony, poprvé sešel dohromady. Byli jsme součástí [tzv.] Pozorovacího sboru Sály a V. armádního sboru generála Lauristona. Vrchním velitelem byl italský vícekrál.
    U Magdeburku jsme dvakrát přešli na opačný břeh Labe, kde jsme pátrali po nepřátelských pozicích. Poprvé jsme nenarazili na žádnou stopu a následně jsme se stáhli do našeho ležení. Při druhém pokusu jsme postoupili až do okolí Möckernu; pokud se nepletu, bylo to 5. dubna. Náš batalion zůstal stát na plánisměrem k Magdeburku, my, voltižeři, jsme však pokračovali v pochodu a vstoupili do jakési doliny.Obsadili jsme kanál, který lemovaly ostříhané vrby. Před námi leželo hluboce zorané pole. Zeptal jsem se seržanta, starého a ostříleného válečníka, který si již dříve odsloužil tucet let u rakouských dragounů, proč jsme se zastavili právě tady?
‚To se již brzy dozvíš, můj milý seržante-majore‘, zněla jeho odpověď.
    Neuplynulo ani deset minut a v dálce se objevili dva jezdci, kteří jeli hned vpravo, hned zase vlevo a pokaždé se k nám o kousek přiblížili. Jeden z nich svíral v ruce kopí, druhý tasil šavli. Byl jsem toho názoru, že o nás ještě nevěděli. Jakmile se k nám přiblížili na dostřel, obrátil se na mě seržant a řekl:
‚Teď, seržante-majore, tohle je Tvá sklizeň.‘
    Byl jsem na rozpacích, přišlo mi to proti přírodě, zaútočit na člověka, který se proti mně ničím a nijak neprovinil. Seržant do mě však ve vší vážnosti vrazil a ostatní se mi přitom vysmáli. Co jsem měl dělat? Vystrčil jsem hlavu nad úroveň příkopu, podobně jako to dělají žáby na hrázi, zalícil, namířil na toho s šavlí v ruce, a když to třesklo, šavle padla k zemi. S největší pravděpodobností jsem jej zasáhl do ruky nebo do paže. Druhý z nich sesedl, zvedl šavli a navzdory dalším výstřelům, které následovaly po tom mém, vyrazili oba [jezdci] tryskem ve směru, odkud k nám přijeli. V tu chvíli jsem si pomyslel: ‘Pro dnešek je všemu konec’, velice jsem se však mýlil. Jakmile nám oba zmizeliz dohledu, zahlédli jsme v dáli velké mračno prachu. Copak se asi nacházelo na jeho konci? To sem právě dorazilo dělostřelectvo, jezdectvoa pěchota a vše se rozmístilo na poli přímo před námi. Přitížilo se mi na srdci a myslel jen na to jediné:‚Kdybys jen býval nevystřelil.‘Obrátil jsem se na seržanta:
‚Musíme zpátky, takové mase se přeci nemůžeme stavět na odpor!‘
‚Odtud není úniku, tady se budeme bránit!‘, odpověděl.
    A tak jsem vydal rozkaz: ‚Roto, pal!‘
Nepřítel poslal dopředu své tirailéry. Nalevo i napravo od nás to žačalo rachotit a za námi kanóny. Kule nám svištěly přímo nad hlavami. Strhla se prudká řež. Mám za to, že napravo se bojovalo urputněji než u nás. Nepřátelské kulky se zakusovaly do kmenů vrb vedle nás. Lze si snadno představit, jak mi tam asi bylo. Ó, kéž bych v tu chvíli mohl být zpátky ve své světničce, mezi čtyřmi zdmi! Čím více jsme však bojovali, tím se můj strach postupně vytrácel. Po boji, který trval ještě několik dalších hodin, se nepřítel stáhl a my zrovna tak. (…) Než jsme dorazili do Magdeburku, byla již noc a tma jako v pytli.“ (mk)

Poručík Eberhardt, píšící 5. dubna z Roßlau na Labi své matce:
    „Náš pluk dnes pobral mnoho zajatců; již ráno přivlekla hlídka z našeho batalionu tři Italy. Zajatcům se dostává sice lidského, avšak chladného zacházení, to abychom jim ukázali, jak moc pohrdáme národem, který Evropu pro svou slávu uvedl do neštěstí a zmatku a na dlouhá léta ukončil blahobyt a prosperitu starých časů.“ (mk) 
5. duben 1813 – srážka u Dannigkowa, nedaleko Möckern.
“Bláznivý Platen” a jeho trubač.(Kresba: Prof. Richard Knötel)
Johann Gustav Droysen –krátký úryvek z jeho biografie, věnované pruskému generálu Yorckovi, v němž líčí boj Platenových jezdců s nepřátelskými kavaleristy:
    [Velitel Litevského dragounského pluku, major von] Platen si ke svým jezdcům neodpustil krátkou řeč. Vedl ji jako obvykle s dýmkou v ústech a zakončil ji slovy:‚Správný dragoun nechává svou dýmku žhnout i poté, kdy je troubeno k útoku‘, a vedl svůj 200 koní silný pluk na tři odkopiníků, myslivců a husarůtvořené plukyo síle nějakých 1 000 koní tak, že tyto tři pluky „sroloval“ a valil před sebou. O tom, jak málo se jeho pluk zaobíral zajatci, svědčí to, že jich zajistil pouhých 86. Rozhořčení bylo tak veliké, že se žádný pardonz počátku neuděloval, a proto jich jednou tolik bylo rozšavlováno.
    Když se major Platen spustil dál za kanál, jeden z nepřátelských hulánů na něj zaútočil se založeným kopím. Trubač Pape jej však udeřil svou trubkou do obličeje s takovou silou, že se okamžitě odporoučel k zemi. ‚Dobře jsi mu zahrál‘, řval Platen a dobře mířeným sekem šavle se postaral o to, aby se [hulán]již nikdy nevyhoupl zpátky do sedla.“(mk)

    Jean-Nicolas-Auguste Noël –t.č.generální inspektor dělostřeleckého trénu Labské armády prince Eugéna de Beauharnaise:
    „Princ Eugène velel armádě, jež se na Labi soustředila odMagdeburku až po [ústí] Sály, a která již na počátku dubna byla dostatečně silná, aby nepřítele držela v šachu. Tvořil ji V. a XI. sbor, několik divizí od I. a II. sboru a malá část císařské gardy, úhrnem více než šedesát tisíc odhodlaných mužů, kteří byli daleko sklíčenosti, jíž propadali za dlouhého ústupu. Jakmile nepřítel na pravém břehuvypochodoval proti Magdeburku, překročili jsme 5. dubna řeku a podstoupili boj, který dopadl v náš prospěch; v něm jsme dokázali, že s námi musí být opět počítáno. 6. dubna se armáda vrátila na levý břeh a zaujala postavení na Sále, levým bokem se přitom opírala o řeku, pravým o pohoří Harz, a setrvala zde až do příchodu Mohučské armády, v jejímž čele byl císař. (…) Nepřátelská armáda, jež měla údajně dosahovat síly více než sta tisíc vojáků, překročila Labe v Míšni [Meissen] a v Drážďanech, a aniž by nás napadla, nebo se nám pokusila zabránit ve spojení s Mohučskou armádou, vydala se napříč Saskem směrem k Lipsku.“ (mk)

    Sir Robert Thomas Wilson:
    „7. dubna jsem povečeřel s princem Ferdinandem [Pruským]; 8. dubna(…) v noci jsem opustil Berlín. Ranní zprávy hovořily o boji s dvaceti tisíci nepřátel a jejich odražení při ztrátě jednoho děla a jednoho tisíce zajatců. Na tři stovky z nich jsem zde spatřil na vlastní oči – dobře odění, statní muži, mezi nimiž bylo mnoho Poláků. Ztráty spojenců převyšovaly počet šesti set zabitých a zraněných. Tato zpráva sice oživila nálady obyvatelstva, všudeale,zcela přirozeně, panuje strach. (…) Generál Wittgenstein mi sdělil, že nepřítel má v okolí Magdeburku celkem padesáttisíc mužů, včetně osmnácti tisíc pod Davoutem ve Stendallu [Stendal, asi 60 km severně od Magdeburku]. Řekl mi, že ještě téhož dne hodlá v Desavě [Dessau] překročit Labe a spojit se s generálem Blücherem, který k němu míří. Tímby měl disponovat šedesáti tisíci muži, nepočítaje v to devět tisíc mužů pozorovacího sboru generála Bülowa, ponechaného u Magdeburku. Také že nemá žádné zprávy o nepříteli, který se nachází v Erfurtu, nebo cokoliv jiného než hlášení o Buonapartově příjezdu do Gothy, přesto však předpokládá, že [Buonaparte] bude mít k dispozici značnou sílu, jelikož od počátku roku prý uniklo [do bezpečí] za Rýn na sto tisíc mužů. Lamentoval nad vzdáleností ruské armády; pokud nenaváže kontakt s nepřítelem, navrhuje zaútočit na Wittenberg, v němž bylo ponecháno na čtyři tisíce mužů a dvacet děl, a následně korzovat krajinou mezi Labem a Elsterou, dokud se [Rusové] nepřiblíží.(…) Vedl jsem rozhovor s generálem Yockem, který mi potvrdil vše, co již říkal generál Wittgenstein, a k tomu ještě doplnil, že [francouzský maršál] Victor s mnoha odloučenými oddíly ustoupil pod Blücherovým náporem, čímž by  mohl armádu u Magdeburku posílit o přibližně patnáct tisíc mužů. Pokud Beauharnais rozmnoží své síly a bude jich mít tolik, že nás bude mít pod kontrolou, aniž by byl nucen stáhnout k sobě Davouta, pak je naše záležitost v Hamburku a v Berlíně ztracena a náš ústup za Labe bude nutný.“ (mk)

    Pavel Puščin:
„24. březen [5. duben] – pruský král odjel z Kališe. (…)
26. březen [7. duben] – v průběhu noci jsme obdrželi rozkaz připravit se na odchod a v devět ráno vyrazit. Shromaždiště našeho pluku bylo ve Skalmierzyci [Skalmierschütz]. Hlavní štáb se přesunul do Raschkówa [Raschkow]a náš batalion do Radłówa [Radlau, dnes předměstí Ostrówa Wielkopolskiego]. Je skoro až neuvěřitelné, že za pouhých pět měsíců se dějiště vojenských operací přesunulo z Moskvy až k Labi. (…)
2. duben [14. duben] – v Steinau [Ścinawa] jsme překročili Odru. Pruský král našemu přechodu přihlížela mypřed ním vykonali přehlídku. Davy, které nám vyšly naproti, zářily ohromnou radostí. Městské brány zdobily německé nápisy: ‘Vítejte zachránci utlačovaných.’
3. duben [15. duben] – vyrazili jsme v pět ráno. Hlavní stan se přemístil do Laubanu [Lubań], velitelství našeho pluku do Haynau [Chojnów].(…)
4. duben [16. duben] – velitelství sboru se přemístilo do Bunzlau [Bolesławiec], já sám jsem byl ubytován v Gnadenbergu. Tímto pochodem jsme se ocitli na dohled od českýchhor.” (mk)

Friedrich Lietzmann –příslušník jedné ze dvou eskadron dobrovolných jízdních myslivců, zařazených do sestavy pruského 2. gardového husarského pluku osobní stráže (2. Leib-Husaren-Regiment):
    „V Berlíně, kam jsme [z Královce] dorazili 10. dubna, jsme strávili pět dní a obdrželi zde konečně naše uniformy: tmavohnědý dolman s bílými šňůrami a knoflíky, dlouhé, tmavohnědé, širokými černými sametovými pruhy zdobené kozácké kalhoty, holínky s postříbřenými ostruhami; přes bok zelenočernou husarskou šerpu, na hlavu čáko se stříbrnou umrlčí lebkou a dvěma skříženými hnáty.
    Díky entuziazmu berlínských studentů a mladých úředníků se naše řady rozrostly na 29 poddůstojníků a 288 myslivců. Náš oddíl se pak vydal na pochod k Sále a cestou se spojil s 1. gardovým husarským plukem osobní stráže. Náš pluk byl přidělen k brigádě [generálmajoraHeinricha Ludwiga Augusta] von Thümena, náležící k divizi generálporučíka Bülowa.“ (mk)
Plán opevněného města Toruně na mapě z roku 1641.

Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot – t.č.plukovník a velitel 23. pluku jízdních myslivců:
    „Blížil se čas přechodu Rýna a vstupu na území Rýnského spolku. Avšak dříve, než se císař odhodlal stáhnout své jednotky z Pruska a Polska, chtěl si tu zajistit podmínky pro ofenzívní návrat. Rozkázal, ať v pevnostech setrvají silné posádky, které budou střežit přechody přes Vislu, Odru, Labe. Byly to pevnosti Praga, Modlin, Toruň, Gdaňsk, Štětín, Kostřín, Hlohov, Drážďany, Magdeburk, Torgava, Wittemberk a Hamburk.
    Na toto závažné Napoleonovo rozhodnutí se lze dívat ze dvou úhlů. Vzdělaní vojáci toto rozhodnutí chválili, ti méně zkušení je odsuzovali.
    Ti první říkali, že potřeba dopřát konečně odpočinek množství nemocných a raněných, které s sebou armáda vlekla, přiměla císaře nechat je v pevnostech. Jejich obsazením zároveň Francouzi zajišťovali nesmírné množství válečného materiálu a proviantních zásob. Dodávali, že tyto pevnosti brzdily nepřátelské přesuny, nepřítel že je musel obléhat, a tak oslabil počty aktivních sil, které proti nám mohl nasadit. A říkali také, že kdyby s posilami, které dorážely z Francie a Německa, císař vyhrál bitvu, udržené pevnosti by Francouzům usnadnily znovudobytí Pruska, což by nás rychle posunulo za Vislu a přinutilo Rusy vrátit se domů.
Odpůrci namítali, že Napoleon svou armádu oslabil, rozdrobil ji na odloučené hrstky, že posádky si vzájemně nemohly nijak pomáhat, že nebylo nutné dávat v sázku osud Francie kvůli pár tisícovkám nemocných a raněných, z nichž se jen pramálo mohlo do služby vrátit. Většina také vskutku pomřela v nemocnicích.Také se říkalo, že italské, polské a německé pluky Rýnského spolku, císařem přičleněné k francouzským posádkám kvůli tomu, aby své síly příliš neoslabil, budou sloužit bídně. A vskutku, skoro všichni cizí vojáci se bili velice vlažně a nakonec přešli k nepříteli. Dodávalo se, že koneckonců obsazení pevností bude ruské a pruské armádě pramálo překážet, že tato vojska nechají každou pevnost střežit pozorovacím sborem a sama dál půjdou k Francii. K čemuž také došlo.“ (jk)

Joseph Deifel–příslušník 5. královského bavorského (norimberského) řadového pěšího pluku, tvořícího část posádky obleženéToruně:
„Na Visle, mezi Varšavou a Gdaňskem, Francouzi ovládali čtyři pevnosti, byl to Modlin [dnes Tvierdza Modlin], Toruň [dnes Toruń], Graudenz [dnes Grudziądz] a Gdaňsk [dnes Gdańsk]. Toruň a Graudenz byly povážovány za nejslabší, bezvýznamné. Jako první se vzdala Graudenz, což bylo na konci února nebo na začátku března. Modlin a Gdaňsk by mohly vyprávět, patřily k těm velkým a kapitulovaly až po pařížském míru 1814 [Obě pevnosti “stačily” kapitulovat ještě před koncem roku 1813.].
Po pádu Graudenze přivlekli Prusové všechna obléhací děla k Toruni. Naproti bráně Kulmer Tor, ve vzdálenosti asi půlhodinové chůze od města, pak zbudovali mohutné šance. Jednu baterii umístili původně na malém návrší za Vislou, asi hodinu od Toruně, (…), na palbu to však bylo příliš daleko. Zato návrší, ležící naproti Kulmer Tor, při cestě k městu Kulm [Culmsee nebo Kulmsee, dnes Chełmża], bylo již v ideální vzdálenosti. Obléhání, do něhož se zapojilo na 25 000 mužů, a tomu nejprudšímu ostřelování, již nyní vůbec nic nebránilo. Zbyl nás jen malý hlouček, 700 nezlomených mužů, Bavorů. (…)
Kamarádi umírají nemilosrdně na nemoci, kulky, rány od bajonetů ajiné útrapy. Čelíme nepříteli uvnitř města i mimo něj; mnoho dobrých kamarádů již není – v kompanii už nejspíš nebude víc jak 15 mužů. (…) Jako velitel noční hlídky jdu před Kateřinskou bránu [Kathrinentor]. Noc jsem strávil počítáním bomb a granátů. Do našeho postavení nepřiletěla ani jedna, bylo však vidět, kam padají– první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá. Bomby byly určeny městu nebo jeho příkopům, zpočátku ale děla neměla správný náměr, a tak dopadaly mezi valy a městský příkop; tento prostor byl široký sotva 300 kroků. Tehdy na město v noci dopadlo celkem 117 bomb a granátů. Bylo to týden před Květnou nedělí.
    V pondělí, první den Svatého [velikonočního]týdne, byl právě příjemný dubnový večer a my měli několik hodin volno. Posadili jsme se před dům, jehož lomenice clonila tak, že nás chránila před dopadem střel, a začali jsme zpívat: Kugeln rasseln, Flammen brasseln …[… Häuser stürzen krachend ein, Unerschüttert, wenn alles zittert, soll es Gottes Willen sein!atd.]. Náš procítěný zpěv doprovázel zvuk bomb, které tloukly do taškových střech domů jako do činelů,a k tomu ještě bas 24 liberních houfnic a moždířů. (…)
Netrvalo dlouho a byli jsme opět v naší nelehké službě. Tentokrát jsem putoval na noční hlídku do prostoru nalevo od Kulmer Tor, kde již bylo opěvnění značně poškozené. Mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno provedli obléhatelé útok a pronikli až k našim šancím. Následoval ohromný povyk. Naši kanonýři vrhali osvětlovací koule, které Prusové mylně pokládali za ruční granáty a vzali nohy na ramena. Jeden můj muž, přišel z venkova a jmenoval se Paulus, utržil třináct bodnutí bajonetem, ani jedno však nebylo smrtelné; já jsem si z toho odnesl jen nepatrné škrábnutí. Nebylo to poprvé, kdy obléhatelé zaútočili, tehdy jsem u toho však nebyl.
    V průběhu velikonočního týdne vyklidili Prusové i Rusové svá opevnění a baterie. Od časného rána všude panoval klid. Náhle bylo možné slyšet střelbu, burácení a hlasité Hurá, doprovázené palbou malých i velkých děl. Jistěže jsem si myslel, že nyní je ten správný čas na výpad, naši velitelé však zachovali klid a rovněž ve městě vše zůstalo v klidu. Nepřítel se nás pokoušel vylákat. Ve středu, ve čtvrtek a v pátek, 16., 17. a 18. dubna, došlo k několika dalším pokusům o průlom. Ve čtvrtek jsme s dalšími čtyřmi muži exekucírovali u jednoho místního kupce. Zajistili jsme uzené maso, kroupy a jeden polský gulden a 17 krejcarů. V Toruni byla poměrně široká kupecká základna, a proto se stala terčem pravidelných exekucí. Ty peníze, jak předpokládám, původně patřily některému z Francouzů.
    V pátek jsem měl stráž na Kulmer Tor, tedy na místě, do něhož směřovala většina pokusů o prolomení. Mé místo bylo u vnějšího hradla, které jsem musel zvednout pokaždé, když tudy procházel parlamentář, a pak zase spustit dolů. Nalevo i napravo se nacházely těžké baterie. Baterie napravo ostřelovaly ty nepřátelské, umístěnénalevo odtud, jejich výstřely mi proto křižovaly nad hlavou. (…) Od rána až do noci tudy z města do nepřátelského tábora prošli celkem tři parlamentáři; jakmile se parlamentář vrátil a ocitl se na úrovni hradla, na obou stranách okamžitě zmizely [bílé] prapory a první vypálená nepřátelská kulka letěla za ním; jednou mi vyrazila hradlo přímo z ruky. Schylovalo se k dalšímu pokusu o průlom. (…)
Jedna z bomb zasáhla světnici Piláta (guvernéra), jak mu někteří říkali, a to také byl; stalo se to kolem 9.hodiny. Ve 3 hodiny odpoledne uháněl ven další parlamentář - poručík Bauer od 1. královského bavorského řadového pěšího pluku. Jelikož se tento pluk v Toruninenacházel, musel být výše uvedený důstojník zaručeně pobočníkem generála [Friedricha svob. pána] von Zollera. Když se tento vracel zpět, prohodil ke mně několik slov:
‘Raduj se, dokonce i sám nepřítel je si vědom toho, že jsme dostály svých povinností. Je načase jít domů.’
Až do osudného zásahu své světnice, guvernér usiloval vždy o volný odchod z města, včetně zbraní, vozů, zavazadel a všeho. Náhle si však uvědomil možný dopad svého počínání a ustoupil ze svých požadavků. Posádce bylo umožněno se stáhnout, avšak beze zbraní; prostí vojáci si směli ponechat jen svůj kasket a tornistru, páni důstojníci svůj kord. 20. dubna 1813 ráno[podle mnohých záznamů tomu bylo již 17. dubna], o Velikonoční neděli, se posádka vydala na pochod. Z kdysi 5 400 mužů [asi 4 500 mužů] se na cestu do Slezska vydalo pouhých 700 mužů [Ve skutečnosti se mohlo jednat až o 2 100 Bavorů, jimž byl umožněn volný odchod z města; několik stovek polských a francouzských vojáků, především dělostřelců,putovalo na opačnou stranu, do zajetí.];bylo příměří, záhy stvrzené kapitulací. Podmínka, že celý jeden rok nesmějí proti nepříteli pozvednout své zbraně, se nepříteli nakonec zajedla a hledal a nalezl důvody, pro něž měli všichni putovat do válečného zajetí. Posádka však vyvázla skrze [dosud neutrální] Čechy, kde se musela samaživit, dokud nedosáhla bavorských hranic.
Rusové i Prusové vtáhlido města a obsadili veškeré strážní posty uvnitř města a na opevnění. Jejich příchod doprovázel velký jásot, byl však jednostranný, neboť ostatní k tomu byli přinuceni. Nadcházející noc jsme ještě museli setrvat nasvých postech, na všech stanovištích tak byli vždy dva strážní, jeden Prus a jeden Bavor. Pokud jde o mě, byl jsem tak nemocný, že jsem ze svého stanoviště hlásil, aby ke měpřišel druhý Rus, ti měli náš sektor na starost, a opustil jsem stráž. (…) Druhý den ráno mě můj [kamarád] Probst dopravil do lazaretu a dal mi své věčné sbohem. Je tomu skutečně tak!Již nikdy jsem toho dobrého kamaráda nespatřil; později jsem zjistil, že jej někdo zastřelil v bitvě u Hanau.
    V Toruni jsem strávil dalších šest neděl. Postupně jsem byl přenesen do celkem tří špitálů. Prvním byl Hotel de Sachs, dokud se do něj nevrátili jeho původní majitelé. V druhém špitálu jsem byl jen krátce, dokud si jej pro své nemocné a zraněné nezabrali Rusové.Třetím se stala radnice, s děsivou bilancí více než 2 000 Bavorů, kteří zde v průběhu této zimy zemřeli. Tady jsem se ocitl ve velikém sálu s více než 400 lůžek. (…) Mým sousedem je vyzáblý Švýcar, z Basileje. Mnoho ze 600 Bavorů, kteří zde byli ponecháni svým nemocem a zranění, v průběhu několika dní zemřeli. (…) Ani jeden kamarád, žádné peníze, žádná hygiena, žádná pomoc, nic, jediné, co mi ještě zůstalo, byl můj Bůh.”(mk)

Balthasar Eccardts –bádenský přeběhlík v Benningsenově armádě, t.č.člen plukovní hudby 27. mysliveckého pěšího pluku (16. divize generálmajora Michajla Leontějeviče Bulatova):
    „Posádku Toruně tvořilo pouze několik slabých bavorských jednotek, které se již nemohly příliš bránit. Když se na město během Svatého týdne sneslo bombardování, pod příslibem složení zbraní a volného odchodu do své vlasti, na Velký pátek [16. dubna 1813] na obranu rezignovaly. O Velikonočním pondělí se otevřely brány města, Bavoři se vydali na pochod a my vstoupili dovnitř.“ (mk)

Okamžik odpočinku v Napoleonově [jinak rušném] životě.

    August Friedrich Christian Vilmar - rodák z hesenského (kasselského) Solzu, pozdější literát a učitel teologie:
    „V našem koutku země všichni, obzvláště pak my mladí, snili o Napoleonově úplné zkáze a následném rozpadu Vestfálského království; již nějakou dobu jsme čekali na příchod Rusů a Prusů a pokládali za nemyslitelné, aby Napoleon svou armádu opět postavil na nohy. Zklamání, jehož se nám tehdy dostalo, mělo tu nejhořčí příchuť. Nejen že Vestfálské království nepřestalo samo o sobě existovat, ale jeho úřadům byla dokonce nařízena nová konskripce, jež několik z těch, které jsem znal od dětství, zahubila a z těch, kteří mi byli nejbližší, uvrhla do zdí Torgavy [Torgau]. Vždyť k osmi řadovým plukům pěchoty byl zřízen devátý a ke čtyřem plukům lehké pěchoty přibyl pátý. Napoleon nebyl zdaleka zničen a Rusové ani Prusové nedorazili. Ba naopak, do naší těsné blízkosti přicházel jeden francouzský regiment za druhým a pokračovaly odtud dál na východ, do Saska. Mnoho z nich bylo tvořeno chlapci, kteří nebyli o nic starší nežli já, celí zářili a zdaleka nebyli menší, nebo snad slabší. Francouzi znovu pozvedli své hlavy…“ (mk)

Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot:
„Převážná většina francouzského národa dosud chovala v Napoleona velikou důvěru. Lidé věcí znalí mu samozřejmě vyčítali, že hnal loňského roku armádu až k Moskvě a zejména že tu čekal až na zimu. Lidové masy si však zvykly pohlížet na Napoleona jako na neomylného, kromě toho neměly potuchy o tom, co se událo a jaké ztráty naše jednotky v Rusku měly, viděly jen slávu dobytí Moskvy, která naše zbraně ověnčila. Vyvinuly také velké úsilí, aby císaři poskytly prostředky, které by navrátily jeho orlům vítězství. Každý departement, každé město vlastenecky shromažďovaly koně. Časté vyhlašování konskripcí a válečných půjček však brzy nadšení zchladily. Nicméně v jádru se národ podřizoval dobrovolně a prapory i eskadrony doslova vyrůstaly ze země. Divná věc! Nikdy za dvě desetiletí odvodů ve Francii nepřicházeli do vojska muži tak silní a urostlí. Mělo to několik příčin.
    Předně měl každý z tehdy existujících sto osmi departementů řadu let pěší roty, jimž se říkalo departementální. Byla to jakási prétoriánská garda pánu prefektů, kteří usilovali o to, aby v ní měli muže co nejlépe rostlé. (…)
    Za druhé bylo do služby povoláno množství odvedenců z předchozích let. Byli to lidé, kteří se z protekce, podvodem či dík přechodné nemoci dostali až do zálohy, tj. zůstávali doma až do dalšího rozkazu. (…)
    Tato opatření byla zákonná. Protiprávním se ale stalo povolávání jedinců, kteří už při odvodech losovali a byli losem od služby osvobozeni. Nyní, pokud jim nebylo ještě třicet let, museli nastoupit. (…)
Řadu skvělých praporů [císař] vytvořil z námořníků, lodníků či dělostřelců válečného námořnictva, což byli v ovládání zbraní vycvičení muži, které nudil jednotvárný život v přístavech, a dlouho už si vášnivě přáli dobýt slávu po boku druhů z pozemního vojska. Stali se z nich skvělí a obávaní pěšáci. Počty takových námořníků dosáhly 30 000 lidí.
    Nakonec císař, nucený použít k obnově armády, která zahynula v ruském ledu, veškeré prostředky, oslabil svá vojska ve Španělsku, stáhl odtud nejen několik tisícovek mužů, jimiž doplnil gardu, ale i řadu kompletních brigád a pluků, složených ze starých vojáků uvyklých nebezpečí a námaze.“(jk)

Armand-Augustin-Louis, markýz de Caulaincourt, vévoda z Vicenzy– voják, diplomata Napoleonův nejvyšší štolba:
    „Ze Saint-Cloud do Mohuče [Mainz] jsme vyrazili 15. dubna ve čtyři hodiny ráno. Jen co se kočár rozjel, císař, jenž doposud upřeně zíral nazámek, sebou škubl dozadu, hlavu skryl v dlaních a po nějakou dobu v této zádumčivé poloze setrval. Když se ze své zasmušilosti konečně probral, začal barvitě popisovat své plány a návrhy, stejně jako naděje, jež choval ve spojenectví s Rakouskem atd.atd.. Poté se vrátil ke svému dětinskému chování a dojatě se mnou hovořil o zármutku, který pociťoval při odjezdu odsvé ‘bonne Louise’ a svého milovaného dítěte. (…)
Po našem příjezdu do Mohuče jsme se dozvěděli, že se Erfurt a celé Vestfálsko, díky lživé aobratně šířené propagandě, nachází na pokraji povstání. (…) Císař chtěl bez jakéhokoliv zdržování pokračovat v cestě. Bylo až neuvěřitelné, s jakou rychlostí jsme se pohybovali; k dosažení Erfurtu jsme potřebovali pouhých osm hodin. Tady, stejně jako kdekoliv jinde, postačila pouhá císařova přítomnost, aby se veřejné mínění, jakoby mávnutím kouzelného proutku,zklidnilo. Během celé naší cesty po této porobené zemito byl právě Napoleon, kdo se stal objektem nejvroucnějších modliteb a dobrořečení.” (mk)
Napoleon promýšlí plán bitvy. (Malba:Charles Édouard Armand-Dumaresq)

    Louis-Constant Wairy –t.č.osobní sluha (komorník) císaře Napoleona:
„V městečku Eckartsberga [nedaleko Auerstedtu, dějiště jedné z rozhodujících bitev pruského tažení 1806]se císař ubytoval na náměstí, měl k dispozici pouhé dva pokoje; jeho doprovod se rozložil na podestě a na schodišti. Bylo pozoruhodné, jak se toto malé město v řádu několika hodin proměnilo ve velitelství. Skrze náměstí, přeplněné tábory, bivaky a skladiště artilerie, mezi nimiž křižovalo, promíchavalo se a všemi směry se navzájem mezi sebou pletlo více než tisíc povozů, jsi mohl vidět pomalu defilující pluky, konvoje, dělostřelecký trén, vozy ekvipáže atd. Za nimi přicházela stáda skotu, jimž předcházely chatrné dvoukoláky markytánek a kantýnských; a pak marodéři se svým lupem; venkovští vozkové, donucení kočírovat vozy, jejichž láteření a nadávky doprovázely výbuchy smíchu našich vojáků; a kurýři, ordonance a pobočníci, vyrážející tryskem skrze tyto podivně pestrobarevné a strakaté zástupy mužů a zvířat. A pokud si k tomu přidáte ržání koní, bučení dobytka, drnčení kol na dláždění, pokřiky vojáků, trubky, bubny, kapely, nářky obyvatelstva, (…), předpokládal bys někdy, že císaře takový ďábelský randál nejen že nevyvede z míry, ale že zůstane stejně klidný, jako býval ve své pracovně v Tuilerie nebo v Saint-Cloud? A právě tak tomu bylo; císař posedával u chatrného stolku, přehozeného jakýmsi hadrem. Svůj pohled upíral k mapě, v ruce svíral kompas a pero a ponořen do svých myšlenek, nejevil sebemenší známku netrpělivosti.“ (mk)

    Louis-Joseph Vionnet –major, t.č. na cestě ke svému batalionu fizilírů-granátníků Napoleonovy císařské mladé gardy:
„17. duben, Saarbrucken, ubytoval jsem se v hostinci U Třech hrdliček. 18. dubna jsem bydlel v Homburgu na poště, 19. dubna U Bělice, v Landstuhlu. 20. a 21. dubna,U Jelena, v Kaiserslauternu. 22. dubna jsme byli ve Weinweileru [Winneweiler], v čísle popisném 115 (…). 23. dubna jsme byli v Alzey, U Tří králů, a 24. dubna v Mohuči, U Bílého koně. 25. a 26. dubna ve Frankfurtu [nad Mohanem], (…). Zde jsem se dozvěděl, že jsem byl povýšen na gardového plukovníka.27. dubna,Hanau, byl jsem ubytován na náměstí, v čísle popisném 473. 28. dubna jsem odjel, abych se připojil k 2. pluku gardových tiraillérů, jednotce, jejímž velitelem jsem byl jmenovám. Noc jsem strávil v Geinhausenu, v čísle popisném 381, s jakýmsi doktorem, který choval zálibu v přílišném pití. Byl jsem dobře přijat a dobře hoštěn. 29. dubna jsem byl ve Schlückternu, v čísle popisném 4, U Koryta. Cesty byly velmi špatné. 30. dubna jsem byl ve Fuldě, (…). 1. května jsem se zastavil ve Vacha a poté jsem se ubytoval v Eisenachu, v čísle popisném 176. 2. května jsem projel skrze Gothu a Erfurt a ubytoval se až ve Výmaru [Weimar], u pana Müllera, radního, který žil v čísle popisném 43A. 3. května jsem minul Naumburg a strávil noc v Lützenu. Město bylo plné raněných a zajatců, domy byly vydrancované, nemohl jsem najít nic k jídlu. Pluk se nacházel v Pegau, velmi pěkném městečku na pravém břehu Elstery. V den bitvy se tu nacházelo velitelství ruského cara a pruského krále.” (mk)

    Jean-Baptiste Auguste Barrès – t.č. velitel roty voltižerů v 25. provizorním pluku Compansovy divizeVI. armádního sboru maršála Marmonta:
„29. duben – dnes odpoledne, poprvé v průběhu tohoto tažení, jsme v našem polním ležení zaslechli palbu děl. Zvuk kanonády, jež byla zjevně dosti daleko, zdeptal jednoho mladého vojáka od šestéhotak, že popadl svou mušketu, jako kdyby se ji chystal čistit, a když s ní odcházel od stojanu, pronesl směrem ke svým kamarádům: ‚Peklo! Už je to tu, ten ohavný zvuk. Nechci to dál poslouchat!‘, pak se skryl za křovím a vystřelil si mozek z hlavy.“ (mk)

    Louis-Victor-Léon hrabě de Rochechouart–t.č. pobočník ruského cara Alexandra I.:
„18. dubna jsem dorazil do hlavního stanu v Laubanu[Lubań], malém saském městě.
16. dubna, dva dny před mým příjezdem, zemřel ve slezském Bunzlau [Bolesławiec] polní maršál kníže Kutuzov; útrapy polního tažení roku 1812, ústupy a protiútoky, (…) podlomily zdraví velkého generála, jenž byl šedesát osm let stár. [Podle juliánského kalendáře je datum generálova úmrtí v pořádku, avšak vzhledem k tomu, že Rochechuart ve svých pamětech používá dataci podle gregoriánského kalendáře, je správné datum 28. duben 1813. ]
    19. dubna mě car velmi laskavě přivítal. Jeho Veličenstvo se v Laubanu zdržovalo již několik dní. Před svým odjezdem věnoval majiteli domu, v němž se zdržoval, velmi pěkný dar. Jeho hostitel poslal na oplátku správci carského dvora - hraběti Tolstojovi, účet na padesát tolarů za květinovou výzdobu schodiště, tři tolary za láhev Burgundského, jež bylo carovi poskytnuto na uvítanou, šestnáct tolarů za pokrývky postelí carských sloužících, atd.; účet byl okamžitě proplacen; Němci v sobě nemají špetku cti.
    20. dubna jsme se přesunuli z Laubanu do Reichenbachu. (…)
    22. dubna Jeho Veličenstvo přicestovalo do Bautzenu [Budyšín], hlavního města Horní Lužice; ve stejném městě měl své velitelství rovněž pruský král. Pokud to situace umožňovala, byla obě velitelství umístěna vždy spolu. Celé město zdobily ruské znaky nebo Alexandrův monogram.
    23. dubna jsme přečkali noc v Radebergu a o den později armáda triumfálně vstoupila do Drážďan. Car, krásný a mladý, jel na čele svých a pruských gardistů a pruského krále a jeho syny měl po své levé ruce; oba panovníky následoval ten nejzářivější doprovod na světě; veškeré obyvatelstvo stálo v ulicích, přičemž mladé dívky házely květiny před Jejich Veličenstva. (…) V tomto úchvatném městě jsme zůstali šest dní.
    29. dubna jsme měli přespat v Geringswalde, bylo to však příliš daleko, proto jsme se utábořili na otevřeném prostranství; nádherné počasí umožňovalo, aby si vojska odpočinula.
    30. dubna jsme ponechali těžká zavazadla v Geringswalde a zrychlili přesun; ještě v průběhu noci se hlavní stan nacházel ve Frohburgu, následujícího dne, 1. května, byl již v Borně. Byl vydán rozkaz, abychom byli připraveni vyrazit ve dvě hodiny ráno. Bylo to v předvečer památného dne, neděle 2. května, který, kdybychomzvítězili, měl rozhodnout o osudu Evropy.” (mk)
Následující část: Bod obratu
Prolink na předchozí část je pro usnadnění v nadpisu