neděle 13. ledna 2019

ŽELEZNÝ MARŠÁL-UKÁZKA Z KNIHY


ŽELEZNÝ MARŠÁL, monografie z pera MICHALA ŠŤOVÍČKA, se v těchto dnech dostává na knihkupecké pulty, a třebaže ji někteří z vás už mají, vkládám sem se souhlasem autora jako ochutnávku jednu kapitolu. Vřele jsem ji doporučil v úvodu i na zadní stran přebalu a dodávám, že knihu vydalo nakladatelství AKCENT a s nakladatelskou slevou si ji  lze objednat na
http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php, 
nebo přímo mailem na  
akcent@vydavatelstviakcent.cz


BORODINSKÉ FLEŠE
Napoleon ve Smolensku zaváhal, zda v tažení pokračovat. Názory kolem něho byly pro i proti, ohledně Davouta se prameny různí, neboť žádný zápis z porady se nezachoval. Podle jedněch byl spolu s Muratem jediný, kdo navrhoval pokračování až do Moskvy, což mu později vyneslo osočování z hazardérství a nezodpovědnosti. Události mu samozřejmě v takovém případě nedaly za pravdu, ale nutno takový názor posuzovat z pohledu srpna 1812. Davout se během dvou měsíců třikrát srazil s Rusy v pravidelné bitvě, nikdy netáhl za nimi, neměl zprávy, co se děje mimo jeho trasu, nepoznal tak jejich doktrínu ústupu a taktiku spálené země. Domníval se tedy, že když se spojili, při první příležitosti vyhledají bitvu. Argument, že vojsko se rozkládá, marodérství a dezerce jsou početnější než kdykoli předtím, v jeho očích neobstál, vždyť jeho I. sbor se držel na výbornou, a po vítězství nastane opět pořádek a dostatek všeho (což si myslel i Napoleon). Podle jiných se však domníval, že tažení má mít jen omezený cíl, doporučoval proto zůstat ve Smolensku, přezimovat a pokračovat případně až na jaře, což při jeho obezřetnosti a rozvážnosti také není vyloučeno.

   Až do 23. srpna se Francouzi nehnuli, císař pouze vystřídal Neye v předvoji Davoutem, který měl nadále podléhat Muratovi. Jako pojistku proti Muratově zbrklosti a možným rozmíškám však Davouta současně instruoval, aby se nenechal zatáhnout do větších akcí a nedůtklivého maršála konejšil, že jeho úkolem je hlavně podávat rychlé a přesné zprávy, Muratovu kavalerii pouze podporovat a za každou cenu se vyhnout velké bitvě. Jinými slovy měl Murata krotit. Tímto ústním úkolováním však Napoleon riziko osobních konfliktů naopak zvyšoval, neboť každý z obou maršálů se mohl ohánět svými instrukcemi a kdykoli cokoli tomu druhému odmítnout. Situace byla o to výbušnější, že Davout, který i jinak měl rád jen málokoho, nesnášel zvlášť Murata – neuznával ho jako vyššího velitele, otevřeně ho obviňoval, že svou zbrklostí a neprozíravostí plýtvá životy lidí i koní, a nehodlal takovému ztřeštěnci dávat k dispozici své ukázkové divize.

   Nejprve trucovitě přestal sdělovat své poznatky přímo Napoleonovi a hodlal se zařídit ve všem podle svého, zvláště když viděl, jak Murat plýtvá životy mužů i koní, vystavuje své jezdce nebezpečí jen proto, aby se předvedl, dětinsky je nechá defilírovat v blízkosti udiveně zírajících, leč nikoli zastrašených kozáků, drží všechny své eskadrony v pohotovosti od rána do večera a vyčerpává tím muže i zvířata, honí pěchotu ve vedru a prachu sem a tam, jen aby podpořila pár riskujících nebo pocuchaných eskadron... Ať byly jeho důvody jakkoli správné, nepoukazoval na ně a jen se snažil chovat k Muratovi co možná nepříjemně, denně a s gustem. Murat jako obvykle s elánem zaútočil 27. srpna na ruský zadní voj opevněný na výšince u Slavkovy a když byli jeho jezdci odraženi, žádal o palebnou podporu poblíž umístěnou baterii I. sboru. Velící důstojník odmítl s tím, že poslouchá pouze rozkazy knížete Eckmühlského a ten zakázal pouštět se do boje bez jeho rozkazu. Davout nakonec rozkaz vydal, ale už bylo pozdě, Rusové se vyvázali z boje a dál ustupovali. Zuřící Murat chtěl vyzvat Davouta na souboj a jeho okolí mělo co dělat, aby ho uklidnilo. Nazítří si v Davoutově přítomnosti stěžoval Napoleonovi, přičemž se oba opět pohádali a uráželi, dokud je císař nevyhodil s tím, ať se příště dohodnou. Jindy chtěl regiment karabiníků přejet most, po němž se právě přesunovala pěchota. Přítomný Davout odmítl nechat jezdce projet a vyzývavost ještě notně přehnal: „Plukovníku, pokud se ti pánové budou snažit projet, zahajte na ně palbu!“ Objevil se Murat a místo klidného vysvětlování začala prudká hádka, v níž Murat nakonec odsekl s narážkou na Davoutovu výše zmíněnou epizodu u Saltanovky: „Když někdo nosí okuláry, pane maršále, nemá už na tažení co dělat!“

   Davout byl v podstatě v právu, na Murata si stěžovali i někteří generálové jezdectva a říkalo se, že Murat dělá povyk, protože se bojí, že by Davout mohl být jmenován velitelem celého předvoje a on by mu tak byl podřízen. Ovšem Davout ze sporů také nevycházel dobře, jako velitel, který tolik bazíruje na kázni, dával velmi špatný příklad – jestliže z jakéhokoli důvodu nechtěl poslouchat kolegu, měl to řešit přímo s Napoleonem. Takto vzbudil v císaři i ve štábech dojem, že před společnou věcí dává přednost osobním pocitům (přestože vlastně jen plnil Napoleonovy instrukce, ovšem navýsost netakticky). Napoleon měl přitom jiné, mnohem důležitější starosti a Davoutovy obstrukce mu začínaly jít na nervy. Při další hádce, kdy Davout odmítl podřídit Muratovi Compansovu divizi, požádal Murat 29. srpna o jednu pěší divizi přímo Napoleona, a ten po konzultaci s Compansem jeho divizi švagrovi přidělil. Přičemž k Davoutovi pouze poslal Berthiera, aby mu rozhodnutí vyřídil jako hotovou věc. V té době se také změnil tón Napoleonovy dosud vlídné korespondence jako další známka, že Davout si v císařových očích opět uškodil a jejich vzájemný vztah se začíná zhoršovat.

   Generál Compans (1769–1845) pocházel z dobře situované rodiny, ale bojoval za revoluci hned od r. 1789 v Alpách, Španělsku a Itálii, po Lunévillském míru byl již jako brigádní generál guvernérem italské provincie Coni, v r. 1805 náčelníkem štábu Lannesova sboru. U Slavkova byl vážně raněn, bojoval znovu r. 1806–1807 jako náčelník štábu Soultova sboru, povýšen na divizního generála, od května 1809 do února 1810 byl náčelníkem štábu Davoutova sboru, zastupoval maršála za jeho nepřítomnosti jako velitel v Německu a od 1811 byl velitelem jeho 5. divize. Takto zdatně bojoval v Rusku, poté jako velitel sboru v Německu a Francii až do Napoleonovy abdikace, ale v r. 1815 odmítl nabízené velení. Přešel na stranu monarchie, v procesu maršála Neye hlasoval pro trest smrti, ale téhož roku byl dán do výslužby. Napoleon na něho hleděl jako na jednoho ze svých nejlepších generálů – ač byl skutečně dobrý a osvědčený válečník, Davout si na něho nikdy pořádně nezvykl.



   Ustupující Rusové, nyní již pod jednotným velením Kutuzova, se zastavili asi 110 km před Moskvou u vesnice Borodino a chystali se konečně ke generální bitvě. Začali své postavení zpevňovat – před levým středem navršili na vyvýšenině mezi vesnicemi Doronino a Ševardino zemní pevnůstku, pětiúhlou redutu s postaveními pro děla i pěchotu, přičemž počty děl v redutě se v pramenech různí, vesměs 3 nebo 12. Pozice byla osamocená, vysunutá mimo dosah a dostřel očekávaného bojiště, proto měla Francouze spíš zdržet a krýt probíhající rozestavení ruské armády, než účinně zasáhnout do vlastní bitvy. Napoleon si ji však v týlu nechtěl ponechat, ač se jinak dala snadno obejít, ani nečekal na Davoutův sbor postupující tím směrem, a vydal rozkaz přímo Compansovi, aby redutu dobyl. O redutu se bojovalo celý den 5. září až do noci, bránilo ji nakonec postupně 12 000 mužů s 36 děly, vedle Companse tak zasáhla i Morandova divize.

   V sestavě pro následnou generální bitvu zaujal I. sbor pozice na pravém středu, kde proti němu stály opět jednotky knížete Bagrationa, početně slabší než ruské pravé křídlo, ale jejich první linie byla opřena o tři nepravidelně šípovitá a vzadu otevřená zemní opevnění, tzv. fleše – dvě přední od jihu k severu s rameny 22 x 22 resp. 22 x 63 m, a za nimi třetí menší 18 x 18 m. Davoutovým úkolem byl čelní útok právě na tyto fleše, podporovaný zleva sborem maršála Neye a zprava Poniatowského, který by lesem před vsí Utica, kryjícím krajní ruské levé křídlo, pronikl na samý kraj ruské pozice. Po rozlomení levého nepřátelského křídla by se společně stočili proti ruskému středu.

   Davout přitom v předvečer bitvy na poradě navrhoval širší obchvat všemi svými pěti divizemi a Poniatowského sborem zprava kolem Utického lesa, čímž by Rusy nepozorovaně obešel a pronikl hluboko do jejich týlu. Manévr odpovídal všem dosavadním Napoleonovým bitvám, v nichž se vedl hlavní nápor obloukem do zad nepřítele. Zde by však musel být proveden v noci před bitvou neznámým terénem a zřejmě těžko průchodným lesem a unavil by již před bitvou koně jezdectva. Napoleon proto návrh zamítl: kromě této nesnáze hrozilo, že přesun takové masy vojska – asi 40 000 mužů by se neutajil, příliš by oslabil střed sestavy na dohled Rusů a vystavil ho tak jejich ofenzívě, nebo by se mohlo stát, že Kutuzov by před takovou hrozbou rezignoval na bitvu a jal by se dál ustupovat, což Napoleon nemohl potřebovat. Davout přesto svůj plán tvrdošíjně hájil: před bitvou se vydal na průzkum a došel k názoru, že terén je průchodný, že za lesem se nachází moskevská domobrana, evidentně slabší než pravidelné vojsko, kromě toho své zbývající tři divize nepovažoval za dostatečnou sílu pro zamýšlený čelní útok – Napoleon totiž jeho Gérardovu a Morandovu divizi předisponoval na levé křídlo sestavy. Davout se již také poučil, že ruská vojska obdivuhodně vydrží vzdorovat na místě, ale jsou málo pohyblivá, takže manévr na ně může platit víc než čelní srážka. Císař mu ale nakonec odsekl: „Vy byste nepřítele pořád jen obcházel. To je příliš nebezpečný manévr!“ Za zmínku stojí, že Davoutův plán později vysoko hodnotily i dodnes uznávané autority: teoretikové vojenství Jomini a Clausewitz.

   „Odmítnutý maršál zmlkl, poté se vrátil na své stanoviště a reptal proti opatrnosti, kterou pokládal za nemístnou, na niž nebyl zvyklý a nevěděl, čemu ji připisovat“ (Ségur).

   Fleše chránila divize Michajla Semjonoviče Voroncova z Borozdinova sboru, bezprostředně za ní stály další dvě divize a jezdectvo: na tomto úseku levého křídla, celkem asi 25 000 pěších, 2 500 jezdců a 50 děl. Proti nim se ráno 7. září asi v půl sedmé hnul I. sbor v počtu asi 22 000 mužů + 67 děl, vlevo vedle něho se připravoval Neyův sbor (8 900 m + 69 děl), za nimi stálo v záloze jezdectvo (14 000 + 78 děl) a sbor generála Andoche Junota (7 800 + 30 děl). Na krajní pravé pozici vyrazil Poniatowski (8 300 + 50 děl).

   Compansova divize vpravo v rámci sboru postupovala přes severní okraj lesa a pak se stočila k severu na jižní fleš. Pronikl do ní 57. řadový, přičemž byl raněn Compans, a po hodinovém boji ji obsadil, ale dostal se do palby ruského druhého sledu a musel čelit protiútokům. Akci popsal generál Lejeune: „Generál Compans se svou pěchotou měl opět čest zkřížit palbu s Rusy; směřoval na střed, nalevo od lesa Passavero (sic), musel ztéct výšiny, aby dobyl reduty, které mu stály v cestě. Na čele šel 57. regiment s elánem, který vždy slavil úspěch; tyto bataliony vzaly redutu ztečí, uvnitř pokračoval boj zblízka skoro hodinu. Divize se držela a když nepřítel přivolal další síly, příkopy byly zakrátko plné tisíci zabitých nebo raněných Rusů.“

   Na Compansovu podporu se blížila Dessaixova divize, s ní vyjel vpřed i Davout, ale po chvíli, asi v 7 hodin pod ním padl kůň a maršál se silně potloukl, přičemž na chvíli ztratil vědomí. Velitel gardového dělostřelectva generál Jean Barthélemot de Sorbier, který zásah a pád koně i jezdce postřehl, se domníval, že maršál ležící pod koněm je mrtev, a bleskem takto informoval Napoleona. Císař okamžitě vyslal Murata, aby I. sbor převzal, a doktora Dominiqua Jeana Larreye, aby ověřil, zda lze Davoutovi přece jen pomoci. Dělová koule naštěstí zabila jen koně, dále rozbila jednu z pistolí v sedlovém pouzdře a udeřila maršála do podbřišku, aniž ho poranila do krve, takže ač otřesen, dokázal sám vstát. Manželce k tomu po bitvě rozmarně napsal, že „pohmožděnina je pozoruhodná svým umístěním, stačilo o zlomek palce níž a tvůj Ludvíček by na tom byl stejně jako Abélard, jistě rozumíš“.  Když se Napoleon dozvěděl pravý stav věcí, oddechl si „Chvála Bohu!“ (ovšem už za pár hodin si na maršálovi vylil zlost nad průběhem bitvy...).

   V boji o jižní fleš byli postupně raněni i další generálové I. sboru – kromě Companse Dessaix, Teste, Duppelin, dále Rapp, který přijel Companse vystřídat, takže ve velení zavládl zmatek. Například 57. řadový v dobyté fleši zůstal stát v palbě zcela bez velitelů a za 45 minut přišel o 1 200 mrtvých a raněných a odolal jen díky zásahu divize Françoise Rocha Ledrua des Essarts z Neyova sboru. Císařovu pobočníkovi, který se přijel informovat, Davout nicméně řekl: „Vyřiďte císaři, že tu zavládl mírný nepořádek, jak vidíte, ale v této chvíli jde vše dobře.“ Fleše byly dobyty asi v 9:30 hodin a pak už následoval jeden ruský protiútok za druhým a Francouzi i Rusové se ve fleších několikrát vystřídali. Compansova divize odolala i nájezdu ruských kyrysníků, avšak na Dessaixovu divizi zvlášť dopadl jejich další protiútok, při němž kyrysníci rozsekali téměř celý 108. řadový regiment.

   Davoutův ani Neyův sbor nedokázaly ruskou linii prorazit, Poniatowského obchvat napravo od nich se také nedařil a obě strany zůstaly proti sobě stát v dělostřelecké palbě. Kolem poledne byl Davout znovu potlučen pádem i s koněm a chvíli poté ho kartáčová střela škrábla na stehně. Po tomto druhém pádu už se nemohl pořádně udržet v sedle. Odmítl však své vojáky opustit, jeho důstojníci tedy sehnali pověstný zdravotnický válcový vůz „wurst“, v němž pojížděl v palbě a v němž také později 15. září vjel do Moskvy. Císař, starající se v té době o nebezpečný vývoj na opačném konci sestavy, odmítl nasadit gardu, o což ho žádal Murat podporující oba pěší sbory před sebou, a nařídil jen další čelní útok na ves Semjonovskou nad flešemi, o niž už svádělo boj jezdectvo obou stran. K Semjonovské vykročila Friantova divize (v průběhu bitvy ji Napoleon podřídil Neyovi), a také narazila na ruskou zeď pěchoty a jezdectva a na kartáčovou smršť. Ke všemu byl při útoku také Friant raněn a dělová koule zasáhla v Davoutově blízkosti i jeho náčelníka štábu Romeufa (rozdrtila pánevní kost, potrhala vnitřnosti a polámala bederní páteř, generál zemře dva dny po bitvě), který se v různých štábních funkcích od Davouta téměř nehnul od r. 1803 a jehož si maršál cenil jako jednoho z mála. Tuto fázi boje vylíčil opět generál Lejeune:

   „Kníže Eckmühlský dál bránil dobyté reduty, z nichž se ho nepřítel snažil vytlačit. Měl jsem mu sdělit nepříjemnou zprávu, že kníže Poniatowski, postupující vpravo od něho, narazil v příliš hustém a bahnitém lese na překážky, kvůli nimž se svým sborem nemohl postoupit do týla ruského levého křídla a způsobit mu dost škody na to, aby podpořil první sbor dostatečně silným diverzním manévrem. V té chvíli byla totiž maršálova situace vskutku kritická, a ačkoli jezdectvo krále Murata na planině vpředu útočilo vcelku úspěšně na Rusy, palbou ruské pěchoty i dělostřelectva se maršálovo postavení stávalo téměř neudržitelným. Právě byl zraněn na paži, ale přesto dál velel. Během rozhovoru prolétla tělem jeho náčelníka štábu generála Romoeufa dělová koule. Maršálovi se značně příčilo, že musí dobývat pouze čelně pozici, na niž se podle něho mělo útočit ze tří stran, a řekl mi rozmrzele: ´Co ho to k čertu posedlo, že chce, abych tady chytal býka za rohy!´ Ujížděl jsem ke králi Muratovi vysvětlit mu, jak je Davoutova situace kritická, a on ihned soustředil eskadrony jezdectva, aby podpořil divizi generála Frianta, jemuž jsem vezl rozkaz, aby dobyl Semenovskoie. Za okamžik jsem spatřil, že celá planina je pokryta nespočetným ruským jezdectvem, kozáky, francouzskými nebo spojeneckými jezdci, a po půlhodině boje Francouzi opanovali terén.“

   Brigádní generál Romeuf (nar. 1766) vstoupil do armády v r. 1789 jako pobočník La Fayetta v Národní gardě, poté v jeho štábu u Severní armády, kde byl spolu s ním zajat a rok vězněn v Olomouci. V r. 1798 sloužil ve štábu Orientální armády, absolvoval obležení Malty. Za konzulátu bojoval ve Švýcarsku a Tyrolích, od r. 1803 sloužil nepřetržitě jako adjudant-commandant v Davoutově štábu s malou přestávkou v r. 1805, kdy byl členem generálního štábu, a r. 1808, kdy byl guvernérem Varšavska. Na generála byl povýšen až v r. 1811.

   Během odpoledne se I. sbor nicméně probil krok za krokem až za fleše a k Semenovskému a v té době již bitva končila. Zůstal tak do jisté míry nevyužitý – buď Napoleon po Davoutově pohmoždění nevěřil, že maršál může dál velet a že někdo jiný dokáže dál vést důrazný nápor na ruské levé křídlo, zvlášť když selhal i Poniatowského obchvatný manévr, nebo rovnou přenesl svůj zájem výhradně na střed a své levé křídlo, které se ovšem rovněž omezovaly na čelní útoky.

   Na levém křídle byl mezitím raněn Morand a Davout tak během necelého měsíce přišel o výkonného náčelníka štábu i všechny své tři dlouholeté nejlepší divizní velitele, neboť Moranda i Frianta jejich zranění na dlouho vyřadila z dalších bojů. Sám Davout byl potlučen natolik, že několik týdnů mohl jezdit koňmo jen krokem a nezotavil se úplně ani během pobytu v Moskvě.



   Borodinská bitva také neobnovila soulad mezi Davoutem a císařem, spíše naopak. Srovnáme-li ji s bitvou u Wagramu, vidíme diametrálně odlišnou koncepci i průběh. U Wagramu svěřil Napoleon maršálovi na padesát tisíc mužů, určil mu hlavní úlohu a dal mu úplnou volnost jednání. U Borodina naopak kromě toho, že mu odebral jeho nejlepší tři divize a žádné mu náhradou nepřidal, se za bitvy vměšoval Davoutovi do velení: za zraněného Companse určil náhradu přímo on a nikoli velitel sboru. Maršál tak kromě fyzické bolesti byl určitě celý nesvůj z bitvy, která v jeho očích byla zahájena a vedena špatně, a v níž neviděl zřetelně svou úlohu, neboť žádné zprávy o vývoji jinde ani pokyny reagující na situaci v jejím průběhu nedostával. Napoleon se na Svaté Heleně údajně nechal slyšet, že Davout u Borodina „špatně manévroval“. Jinými slovy, že maršál v bitvě nebyl příliš užitečný – což je nesporné, ale jeho vina to nebyla. Plnil úkol důsledně jako obvykle, vedl své vojáky jako obvykle, oni se rvali vytrvale jako obvykle, a pouhé dvě decimované divize i bez svých velitelů nakonec přece jen ruské levé křídlo zatlačily – víc nedokázaly ani ostatní francouzské divize – přičemž (ovšemže náhodou) navždy vyřadily z boje dokonce i velitele ruské 2. armády Bagrationa...

   Po bitvě zanechal Davout další důkaz o své povaze:                                     
“Sire, když nyní žádám Vaše Veličenstvo o laskavost pro raněné armádního sboru, jehož velení mi svěřilo, pokládám si současně za povinnost uctít památku generála Romeufa, jehož vynikající vlastnosti a oddanost Vašemu Veličenstvu nedokáži dostatečně vynachválit. Podlehl svému zranění. Vaše Veličenstvo mu velkodušně udělilo titul barona s dotací v nemovitostech. Nebyl ženat a hodlal adoptovat syna svého staršího bratra, aby mu mohl po sobě zanechat titul i majorát. Prosím Vaše Veličenstvo, aby svolilo k přenesení baronského titulu a dotace zesnulého generála Romeufa na tohoto mladého muže“ (Napoleonovi 17. září). .
 

pondělí 31. prosince 2018

P.F. 2019

Pro všechny, kteří tento blog sledují...




pondělí 24. prosince 2018

ŽELEZNÝ MARŠÁL MICHALA ŠŤOVÍČKA


Doslova před Vánoci jsem dostal signální výtisk monografie ŽELEZNÝ MARŠÁL z pera Michala Šťovíčka, autora VENDÉÉSKÝCH VÁLEK a knihy FRANCIE PROTI EVROPĚ. Na pultech se objeví kolem půlky ledna a text na záložce říká, co mnozí z vás vědí:


Louis Nicolas Davout byl nejnadanější z Napoleonových maršálů a jediný, který se mu v taktice vyrovnal. Zúčastnil se mnoha slavných Napoleonových bitev, měl lví podíl na vítězství u Slavkova a jeho tituly vévody z Auerstädtu a knížete Eckmühlského připomínají další dvě velké vítězné bitvy, které vybojoval samostatně. Osvědčil se také jako velmi schopný organizátor a administrátor. Měl tehdejší vojenskou teorii i praxi v malíčku a k ní v dnešním zcela současném duchu manažerský smysl a styl i v záležitostech mimo vlastní bojiště: výcvik, logistiku, zpravodajství, vojenskou psychologii... Přezdívku Železný maršál si vysloužil hlavně pro neotřesitelnou ráznost, odvahu a důslednou metodičnost, s nimiž vedl své vojáky a díky nimž nebyl nikdy poražen. Současně vždy neochvějně prosazoval to, co pokládal za správné, vyznával přísné morální zásady. Ani jeho protivníci mu nemohli upřít poctivost, nezištnost a neúplatnost. Povinnost mu byla vším, řídil se jí v první řadě sám a její plnění tedy nesmlouvavě až drsně vyžadoval i od ostatních. Svou kontroverzní povahou, nedostatkem vlídnosti a shovívavosti si přitom tento vojevůdce kolem sebe zbytečně nadělal mnoho nepřátel, proto zůstává maršál Davout i v dnešní době nezaslouženě méně známý než mnozí jiní protagonisté napoleonských válek.

Nevíte ovšem, jak vypadá obsah, který sem dík autorovi vkládám. Dodávám, že kniha má 473 stran většího formátu, 183 vyobrazení i map, že je skvěle napsaná a nakladatelstvém AKCENT krásně vypravená. Vychází v lednu 2019 a v AKCENTu si ji už můžete na dobírku a se slevou objednat na mailu akcent@vydavatelstviakcent.cz (prolink je i v nadpisu).

OBSAH
Jiří Kovařík: Železný maršál Michala Šťovíčka – str. 9
NA BOJIŠTÍCH REPUBLIKY – str. 11
Králův voják
Za Volnost, Rovnost, Bratrství
Bonapartův generál
SLAVKOVSKÉ SLUNCE – str. 37
Tábor v Bruggách
Od La Manche do Vídně
Z Vídně do Telnice
Carův trik
AUERSTEDT – str. 77
Před bitvou
Vítězství náleží tvrdošíjným
Kauza Bernadotte
Po bitvě
VÝCHODOPRUSKÉ TAŽENÍ – str. 119
Bláto a bída
Poloviční vítězství
Místodržící ve Varšavsku
PROTI RAKOUSKU – str. 157
Prolog: Řezno
První dějství: Teugn–Hausen
Druhé dějství: Eggmühl
Mezihra: před Vídní
Finále: Wagram
Epilog: místodržící v severním Německu
KDYŽ MARŠÁL NEVÁLČÍ – str. 211
Manžel a otec
Mezi příbuznými a přáteli
Zámecký pán
Očima bližních a očima svýma
RUSKEM TAM A ZPĚT – str. 251
Od Němenu ke Smolensku
Borodinské fleše
Strastiplná cesta k Berezině
OBRÁNCE HAMBURKU – str. 291
Znovu do boje
Dobytí Hamburku
Na vedlejším směru
Navzdory všemu a všem
Obžaloba a obhajoba
STO DNÍ V PAŘÍŽI – str. 351
Přípravy na Waterloo
Ministrovo dilema
Poslední velení
PORTRÉT VÁLEČNÍKA – str. 407
Umění vítězit
Velitel, s nímž nelze vyjít
Mezi „zlatými límci“
Císařův maršál a maršálův císař
POSLEDNÍ LÉTA A STOPY ŽIVOTA – str. 449
Konec válečníka
Davoutové po Davoutovi
Pomníky a memorabilia
PŘÍLOHA (Kariéra maršála Davouta v datech) – str. 471




 

sobota 22. prosince 2018

LASALLE, NEJVĚTŠÍ Z HUSARŮ

Blog jsem hodně zanedbával, a abych to odčinil, dávám sem první příběh z už rozebrané knihy Má krev patří Napoleonovi. Ve starých příspěvcích najdete i dva jiné o mužích, kteří zemřeli na území dnešní ČR, o generálech Boudetovi a Valhubertovi. Další časem přidám...


MÁ KREV PATŘÍ CÍSAŘI
(Antoine Charles Louis Lasalle, největší z husarů)

Syn výstřední matky
Možná jste někdy viděli reprodukci romantického obrazu s neobvyklým výjevem. Dvě mladé a krásné ženy odložily svrchní šat, svlékly košilky, odhalily ňadra, místo rokokových milostných hrátek však sáhly po kordech a v botkách s vysokými podpatky zaujaly s podkasanými sukněmi střeh. Svědkyně se k sobě poděšeně přitulily, když ocel zazvonila o ocel, jen rozhodčí, rozložitá matróna, bedlivě sledovala, zda se ženy-duelantky bijí podle všech regulí.
Obě dámy na obraze zkřížily zbraně kvůli věci, pro níž se ženy zpravidla nenávidí: jedna přebrala druhé milence. Ta druhá žádala zadostiučinění jako muž! Vystupovala pod dívčím jménem Suzanne Dupuy de la Garde, třebaže byla řádně provdána a patřila k lepší společnosti.
Duel, jenž se konal na starých hradbách lotrinského města Mety v době vlády francouzského krále Ludvíka XVI., nebyl zdaleka neobvyklý. Už za Ludvíka XV., předešlého panovníka, se spolu na pistole střetly paní de Nesle a paní de Polignac; veřejnost měla navíc v paměti souboje slečny Madelaine de Maupin d’Aubigny, která se s oblibou převlékala za muže (Théophile Gauthier, autor Kapitána Fracasse, podle ní napíše román Mademoiselle de Maupin) i veřejné duely rytíře d’Éon, jenž se pro změnu převlékal za ženu. Chování paní de la Garde za těchto okolností vyšší kruhy spíš pobavilo než pohoršilo a rozlítil se jen jediný člověk, totiž choť paní Suzanne. Královský štolba a commisaire ordonateur, vojenský zplnomocněnec Jeho Veličenstva, Pierre Nicolas, hrabě de la Salle, rytíř Řádu svatého Ludvíka, usoudil, že čeho je moc, toho je příliš. Dopřával volnost své ženě, podle pamětníků velmi hezké a milé dámě, přehlížel její avantýry i početnou řádku milenců, souboj však porušoval královské edikty a mohl vrhnout na kariéru pana hraběte neblahý stín. Jednal proto rázně a provinilou manželku nechal z moci úřední zavřít na čas do kláštera, i když tím připravil malého synka o matku…
Je ovšem otázkou, zda byl chlapec, jejž paní Suzanne povila 16. května Léta Páně 1775 a zapsaný v matrice jako Antoine Charles Louis, skutečně zplozen svým legitimním otcem Pierrem Nicolasem de la Salle. Možná měl být jako spiritus agens spíše uveden Louis Marie d’Armentières, markýz de Conflans, bouřlivák a bývalý královský mušketýr, velitel pluku Hussards de Conflans, s nímž udržovala madame Suzanne vášnivý a obecně známý poměr. Což se Antoine Lasalle nepodobal povahou i vzhledem spíše tomuto aristokratovi se srdcem i duší husara? Neřekla matka synovi, s kým jej vskutku počala?
On sám na toto téma napíše jednoho dne pozoruhodnou větu:
„Výběr takového otce na mne klade větší zodpovědnost než celý můj život!“
            Závazky ke jménu ovšem byly vícenásobné, neboť pokud představoval fyzického otce pan Pierre Nicolas de La Salle, byl jeho syn pravnukem Abrahama, markýze de Fabert, francouzského maršála (1599–1662), vítěze mnoha bitev, svedených ve službách králů Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. Když Fabert bránil Mety, pronesl slova, která jsou dnes vtesána pod jeho pomník:
            „Kdybych měl zabránit, aby město, jež mi král svěřil, nepadlo do rukou nepřítele, a kdyby k tomu bylo třeba, abych zatarasit průlom svou osobou, rodinou i statky, nezaváhal bych ani na okamžik.“
            Taková minulost a podobní předci zavazují…
Dne 19. července 1786 se stal Antoine Charles náhradním podporučíkem v královském pluku Alsace, jemuž tehdy velel zweibrückenský vévoda Maxmilián Josef, pozdější bavorský kurfiřt a posléze král. Co na tom, že de la Sallovi bylo teprve jedenáct let? Stačilo, aby mu rodiče hodnost koupili, náhradní podporučická místa byla pro podobné aristokratické mladíky tabulkově vyhrazena. Takoví šlechtičtí mládenečkové se sžívali s vojenským kabátem, učili se vše od píky, přičemž chodili do škol, kde nabývali klasické vzdělání v plném rozsahu latinou a řečtinou počínaje až po matematiku. Výsledek? Vzdělaný a kultivovaný důstojník, znalý řemesla!
V roce 1791 Lasallova kadetská léta skončila a on byl přidělen ke 24. jezdeckému pluku, bývalému pluku Mestre de Camp Général, rozpuštěnému spolu s jinými pluky za kontrarevoluční vzpouru v Nancy roku 1790 a znovu pod jiným označením vytvořenému. Přičinil se o to tehdy markýz de Bouillé, guvernér celé provincie, který do reformovaného pluku přijal i určitou část příslušníků regimentu bývalého. Mladičký La Salle se nacházel mezi nimi a nepochybně za to vděčil přímluvě rodičů.
Antoinovi bylo šestnáct, dva roky předtím padla Bastila, revoluce nabírala na obrátkách, nad hlavou krále se vznášelo ostří gilotiny a zanedlouho mělo hrozit všem osobám aristokratického původu, tedy i jemu. Mnozí důstojníci, které znával, emigrovali, nejeden šlechtic, jenž se s rodinou stýkal, udělal totéž a Antoinovi rodiče vážně pomýšleli, že utečou za hranice také. Nakonec se jen odstěhovali z Met, kde byli příliš známí, do Paříže, a snažili se ztratit v ruchu velkoměsta. Mladého Antoina ovšem změny uchvacovaly a bojoval v nich o svoje místo na slunci; z 24. jezdeckého pluku 4. května 1792 vystoupil a dal se jako prostý občan zapsat do lidové sekce Pikenýrů. Řádně docházel na shromáždění, projevoval se jako dobrý vlastenec, což mu bylo osvědčeno písemně a on mohl odejít jako dobrovolník bránit vlast i národ před rakouskými a pruskými interventy.
Revoluční armáda tehdy vtáhla Flander, tiskla Angličany vévody z Yorku i Rakušany prince Koburgského, a spolu s ní táhnul mladý hrabě de La Salle, vlastně teď už prostý občan a voják Lasalle. Přestal být pěšákem, neboť jej ke dni 20. února 1794 zařadili ke 23. pluku jízdních myslivců. O měsíc později, k 21. březnu, se stal u tohoto pluku poddůstojníkem v hodnosti maréchal-de-logis. Byla to odměna za hrdinský čin, neboť se mu u Landrecies povedl husarský kousek, když vjel mezi děla anglické baterie, porubal obsluhy a za nadšeného řevu pěšáků se vrátil tryskem ke svým. Generál Pichegru z něj chtěl na místě udělat poručíka, když však Antoine viděl zpytavě ledovou tvář jednoho z nezbytných politických komisařů (říkalo se jim „reprezentant lidu“), v tomto případě mocného Saint-Justa, Robespierrovy pravé ruky, raději zahrál na notu skromnosti. Necítí se dost stár, aby velel ostříleným vojákům, potřebuje sám nabýt zkušenosti a vlasti zatím bude sloužit jako prostý vojín. Saint-Just byl spokojen a na vojáčka vzápětí zapomněl. Kdyby Antoine povýšení přijal, třeba by se jím Výbor veřejného blaha začal zabývat. Pak by zjistil bývalého aristokrata a určitě by jej obvinil, že má za lubem cosi vlasti nepřátelského! Lasalle by pak snadno mohl přijít nejen o hodnost, ale i o hlavu...
            Pichegru spokojen nebyl a slíbil, že Lasalla povýší, když dobude další děla. Mladík se o to pokusil, dostal rakouským palašem po hlavě, a když se vrátil z vojenského lazaretu, měla Francie jak novou vládu, tak do jisté míry i politický systém. V Paříži totiž propuklo 9. thermidoru roku II republiky (27. července 1794) povstání proti představitelům jakobínského teroru a o den později skončili jeho hlavní představitelé na čele s Maximilienem Robespierrem a Antoinem Saint-Justem pod gilotinou, kterou do té doby tak štědře dopřávali jiným. Teprve nyní přijal mladý Lasalle nabízenou poručickou hodnost, byť zatím jen à titre provisoire, dočasně; potvrzena jako řádná mu byla na ministerstvu války až 10. května 1795.

Rakouské zajetí
Thermidorský převrat umožnil, aby se do armády vrátili důstojníci i generálové, které bývalý režim jako podezřelé z nepřátelských úmyslů a malé oddanosti věci republiky zbavil funkcí, či uvěznil. To druhé byl případ generála Françoise Christophe Kellermanna, jehož před jakobínskými represemi neochránila ani sláva bitvy u Valmy, prvního vítězství revolučních armád. Generál pobyl třináct měsíců za mřížemi a před popravou ho zachránil jen převrat.
Nový režim, thermidoriánský Konvent, postavil Kellermanna v březnu 1795 znovu do čela Armée des Alpes et d’Italie, spojené Alpské a Italské armády. K němu byl zařazen jako aide de camp, pobočník, sotva dvacetiletý poručík Lasalle, avšak, obrazně řečeno, tu dosti trpěl, neboť Kellermann, na kterého čekala roku 1804 maršálská hůl, přiváděl temperamentního mladíka svým lpěním na disciplíně i metodickým jednáním k zoufalství.
„Naučil mě základní znalosti řemesla a vyučoval mě spořivosti,“ prohlásil později Lasalle a jelikož ti, kterým to vyprávěl, znali jeho rozmařilost, dodal se smíchem:
„Ano, spořivosti. Nesměl jsem sníst ke snídani víc než jednu kotletu. Ten dobrý maršál by mě nejraději tloukl holí! Nejraději by si ze mne udělal husí brk; jednou jsem musel napsat šedesát dopisů za jediné ráno…“
Byla to nuda o to větší, že ministerstvo války Kellermannovu armádu rozdělilo a ponechalo mu jen nevelkou Alpskou, nečinně přešlapující v Savojsku. Tu Italskou, která chystala ofenzívu z Ligurské riviéry proti Piemontu, dalo generálu Schérerovi. Pro Francouze vítězná bitva u Loana, která se zde odehrála, tak Lasalla minula a vše vskutku nasvědčovalo, že z něho bude pobočník-písař, naštěstí se však seznámil s jen o málo starším Françoisem Étiennem Kellermannem, synem svého nadřízeného a důstojníkem jezdectva. Oba si padli do oka, a když François Étienne získal zařazení jako adjudant-général u jezdecké divize Italské armády, vzal Lasalla s sebou jako pobočníka na frontu, kde šlo získat slávu. Stalo se tak v květnu 1796, měsíc poté, co velení Italské armády převzal sedmadvacetiletý vychrtlý, bledý a donedávna nepříliš známý divizní generál Napoleon Bonaparte. V době příjezdu mladých důstojníků, šestadvacetiletého Kellermanna a jednadvacetiletého Lasalla, už ovšem letělo Bonapartovo jméno celou Francií, neboť budoucí císař stihl během pár týdnů vybojovat u Montenotte, Millesima, Cosserie, Dega a Mondovi sérii vítězných bitev, po nichž muselo sardinsko-piemontské království žádat o mír.
           
Bonaparte se s ovládnutím Piemontu nespokojil, překročil řeku Pád, zatlačil Rakušany a 10. května 1796 svedl na mostě přes řeku Addu u Lodi další z legendárních bitev.
            „Tenkrát, ve válce o Itálii, byl císař největší,“ tvrdil později Lasalle, „tam byl vskutku hrdina; dneska už je to jen panovník. V Itálii měl hrstku mužů téměř beze zbraní, bez chleba, bez střevíců, bez peněz, bez vojenské správy a nikdo mu nepomohl, neboť vláda se nacházela v naprostém rozkladu. Byl hubený, měl pověst matematika i snílka, žádné akce ho předtím neproslavily a postrádal jediného přítele. Vypadal jak nabručený medvěd, protože se o všechno musel starat sám. Bylo třeba vytvořit vše od základů a on to vytvořil. Za to je hoden největšího obdivu,“ tvrdil o řadu let později Lasalle, a i když Bonaparte nebyl zdaleka na vše sám, zaznívá z těchto slov obdiv nad energickým generálem republiky i jisté zklamání, že se z velkého vojevůdce stal vladař.
V prvních měsících ovšem Lasallovi štěstí u Italské armády nepřálo. Do zdánlivě dobyté Lombardie vpadla od severu, podél Gardského jezera, nová rakouská armáda pod velením polního maršálka Dagoberta Siegmunda, hraběte von Wurmser, zkušeného vojevůdce, který ani ve dvaasedmdesátém roce věku neztratil rozhodnost či bystrý úsudek. Rakušané postupovali do lombardských rovin několika kolonami a část jedné z nich došla 29. července na dohled od strategicky klíčového města Brescie. Osmatřicetiletý Obrist Johann, hrabě von Klenau, do něj vpadl nazítří ráno po celonočním pochodu zcela nečekaně a město obsadil takřka bez odporu. Pozajímal tu šest až sedm stovek mužů posádky, 2000 nemocných ve zdejším lazaretu a navíc tři z vysokých důstojníků. Byli to Bonapartův pobočník Joachim Murat, velitel Bonapartových granátníků Jean Lannes i François-Étienne Kellermann; spolu s ním se v zajetí ocitl i Antoine Lasalle.
Zajaté Francouze si pár dnů poté prohlédl sám maršálek Wurmser, který chtěl na vlastní oči vidět, jací jsou ti vojáci, co porazili Piemonťany a poté jeho předchůdce, polního zbrojmistra von Beaulieu. Jezdecký důstojník v elegantní husarské uniformě, mladý, urostlý a zjevně upravený, mu padl mezi odranými pěšáky do oka, došel tedy k němu a otázal se ho:
            „Povězte mi, pane, jak starý je ten Bonaparte, který vám velí?“
            „Je ve věku, kdy Scipio Africanus porazil Hannibala,“ zněla odpověď.
            „Chytré a lichotivé pro oba protivníky! Mladíku, musím vám ale říci, že mi Bonaparte ničím Africanuse nepřipomíná. Vaše odvaha se mi však líbí,“ usmál se prý Dagobert Sigismond Wurmser a ke své suitě dodal:
„Vraťte mu šavli, je od teď mým zajatcem na čestné slovo. Bude jíst u mého stolu a při první příležitosti jej vyměníte za nějakého našeho zajatého důstojníka.“
            Po druhé bitvě u Castiglione (které se také říká první bitva u Solferina), v níž utrpěl Wurmser porážku, byl Lasalle vyměněn, vrátil se k Italské armádě a Bonaparte jej zařadil k Massénově divizi jako velitele jezdeckého předvoje. Dne 7. listopadu ho vrchní velitel povýšil na kapitána a další vzestup měl následovat v prosinci dík kousku nejen husarskému, ale i romantickému doslova jak z dobrodružných románů.

Krásná markýza de Sali
V posledních měsících roku 1796 se vrtkavá válečná štěstěna v severní Itálii střídavě přikláněla k Rakušanům i k Francouzům. Wurmser podnikl druhou ofenzívu, Bonaparte ji odrazil a starý maršálek unikl jen s potížemi do jezerní pevnosti Mantova, kterou Francouzi od léta blokovali. Mantově chvátal skrze Alpy na pomoc maršálek Alvinczy, který svedl s Bonapartem v půli listopadu třídenní bitvu v prostoru Arcole; spořádaně po ní ustoupil, přeskupoval se, čekal na posily a byl odhodlán zaútočit znovu. Bonaparte stál vklíněný mezi něho a Wurmserem hájenou Mantovu, přičemž svůj hlavní stan vysunul až do Vicenzy.
            Kapitán Antoine Lasalle prožíval ve Vicenze to, co mnozí Francouzi poznali už na jaře, kdy obsadili Miláno, lásku italských paní i dívek, přesně takovou, jak ji popsal Stendhal v první kapitole Kartouzy parmské. Dáma Lasallova srdce se bezpochyby podobala Stendhalově Gině del Dongo, budoucí vévodkyni Sanseverinové: byla krásná, mladá, šarmantní, urozená a také vdaná, její choť, markýz de Sali, však raději před příchodem Francouzů ujel do Benátek. Pro mladého důstojníka, velícího jízdním myslivcům a husarům, ohnivého, pohledného, urostlého, vzdělaného a s dokonalým vychováním, nápadného v nákladné a hýřivě barevné husarské uniformě, s tak neodolatelným knírem, černými vlasy sepnutými do uzlu a husarskými copánky na skráních, vzplanula vášní od prvního setkání.
I Lasalle se zamiloval doslova po uši, jenže společně strávených nocí a dní nemělo být mnoho. Alvinczy se hnul zpod Alp, zvědové hlásili, že přes Tyrolsko míří ke Gardskému jezeru další rakouské posily a Bonaparte nařídil ustoupit poněkud k západu, z Vicenzy na Veronu. Pro mladé milence nastal čas vášnivého loučení a přísah. Lasalle milenku uklidňoval, že se Francouzi určitě co nevidět vrátí, a slíbil najít cestu, jak jí o sobě podávat zprávy.
Slovo dodržel, získal pár spolehlivých venkovanů, kteří nosili mezi Veronou a Vicenzou tam i zpět listy plné horoucích vět. Jenže papír není kůže, sebedivočejší slova nenahradí žár těla v náruči a mladého důstojníka napadlo, že by mohl svoji milenku navštívit.
„Láska pomohla La Sallovi a jeho milence najít způsob, kterak si psát, dopisy ale představovaly jen slabou kompenzaci a La Salle nepatřil k mužům, kteří by se spokojili místo skutečnosti s náhražkou jakýchsi iluzí, proto se rozhodl k jednomu z těch podniků, které dokáže omluvit jedině úspěch,“ psal generál Thiébault, který dal jménu husarského hrdiny trochu jinou formu.
Vjet do nepřítelem obsazeného města bylo samo o sobě šílené, opustit jednotku navíc hrozilo polním soudem, proto bylo třeba milostnou schůzku zdůvodnit. Generál Masséna potřeboval zprávy o pohybech i plánech rakouských sil a jízdní hlídky mu je zatím nedokázaly obstarat. Lasalle prohlásil, že on by takové zprávy sehnal, dokonce přímo od zdroje, z Vicenzy... Masséna kroutil nevěřícně hlavou, třebaže jako bývalý pašerák leccos zažil, pak ale pokrčil rameny a generálu Leclercovi poručil, ať tomu šílenci vyjde vstříc. To mladému kapitánovi stačilo, aby poslal své markýze vzkaz, z opatrnosti jen ústní, že se u ní zakrátko objeví, že však, aby vše u nadřízených zdůvodnil, potřebuje zprávy o Rakušanech, jejich počtech, rozmístění, plánech... Věděl, že pro paní de Sali, přijímající ve svém paláci rakouské důstojníky i generalitu a zvanou na všechny společenské události, není něco podobného příliš těžké.
Generál Leclerc měl Lasalla nejprve za blázna, co však mohl proti Massénovu rozkazu dělat! Slíbil horkokrevnému kapitánovi nevelký odřad 1. jezdeckého pluku (což byli předchůdci pozdějších kyrysníků), nejlepších jezdců Bonapartovy Italské armády. V třeskutých prosincových mrazech, kryt noční tmou a po odlehlých horských stezkách vyrazil nevelký oddíl, vedený třemi důstojníky, kapitánem Lasallem, kapitánem Carlierem a poručíkem Nitotem, na cestu k Vicenze. Těžcí jezdci byli zachumláni do dlouhých světlých jezdeckých plášťů, trojrohé klobouky, z nichž zmizely trojbarevné kokardy, měli naražené do očí a na dálku se nedali od rakouských kyrysníků rozeznat. Ve vesnici pod horskými svahy se krátce ohřáli, vystoupali k Berici, projeli skrze rakouskou hlídku, k čemuž jim pomohla dokonalá Lasallova znalost němčiny, a nakonec stanuli na dohled vicenzské brány San Giuseppe.

Bitka před Vicenzou
Do města vjel Lasalle jen s kapitánem Carlierem a pár muži, zbytek zůstal s poručíkem Nitotem ve skrytu rozlehlé a opuštěné villy před hradbami jako záloha, až bude ten ztřeštěnec město opouštět.
Hrstka jezdců, tolik podobných rakouským, projelo spícím městem až na Piazza del Signori, třináct se jich přikrčilo do stínu baziliky Palladiano, čtrnáctý vyťukal klepadlem na vratech paláce Sali smluvený signál. Krásná markýza stála v dráždivém nočním úboru u vyhřátého lože, na náměstí vládl klid, prosincové noci jsou dlouhé a do svítání zbývalo ještě pár hodin; jen idiot nebo eunuch by požádal o zprávy a zmizel... Čas ale kvapí v příjemných chvílích dvojnásob rychle, i fanfarona Lasalla se zmocňuje neklid a jedním uchem neustále bystří, zda se dole neozvou hlasy, třesk zbraní a rachot výstřelů... Mezi polibky zapíná košili, připíná si šavli a s tázavě provinilým pohledem sahá po kalpaku. Krásná markýza pohled pochopí, ze zásuvky sekretáře vyjme balíček tak velký, aby se vešel do husarské šavlové tašky, podává jej milenci a současně se mu vrhá do náruče.
„Kolem půl třetí ráno, v okamžiku, kdy se chystá na odchod, se ozve pár ran z pistolí. V tu ránu je na koni a připojuje se ke své eskortě; dozvídá se od ní, že jsou odhaleni a obklíčeni,“ pokračuje příběh, jenž generálu Thiébaultovi vylíčil ten, který ho sám prožil.
Za těmito řádky si lze představit celé drama. Kapitán a markýza se stále ještě líbali, když z náměstí dolehl do ložnice hluk. Lasalle pádil v košili ze schodů, dolman i kožíšek zůstaly na pohovce, proběhl vraty, na rynku přeskočil těla dvou Rakušanů, kolem je vřava, jeden jezdec mu přivádí koně a hlásí, že poručíka Nitota objevili u brány San Giuseppe Rakušané. Kapitán Carlier ony chvíle ve svém hlášení popíše svrchovaně diskrétním stylem s nádechem ironie takto:
„Hned po té krátké, avšak plodné schůzce, v níž se občan Lasalle snažil získat potřebné zprávy, skočil na koně, aby si palašem prosekl cestu skrze nepřítele. Zdařilo se mu to způsobem nebývalým a vpravdě rytířským.“
Thiébault k tomu podotkl:
„Nejpřímější cesty jsou silně obsazeny; vzpomene si na místo, o kterém se domnívá, že dosud střeženo není; šestatřicet husarů je obsadilo. Zaútočí na ně, aniž ten počet zná, vezme jim devět koní a vrací se jinudy, než přijel, neboť se rozhodne pro velkou okliku.“
Když Lasalle skočil do sedla, horečně přemítal, kudy ujet; brána San Giuseppe teď byla bezpochyby plná vojska a on musel zmizet jinudy, Rakušané určitě vyhlásili poplach a obsadili i další brány, on ale usoudil, že zkusí Padovskou bránu, která vede na východ, na opačnou stranu, než leží fronta; pak město objede a najde Nitotův oddíl, jestli z něj ovšem něco zbylo. Padovská brána byla naštěstí volnější…
„Vyhne se táborům, mluví německy, mužům na hlídkách, skrze které musí projet, se vydává za Rakušana, pak popožene koně, jak to jen lze, a vpadne poslední rakouské přední stáži do zad. Šavluje vše, nač dosáhne, a vrací se za dne do Saint-Martin d’Albaro, odkud vyjel, aniž přitom ztratil jediného muže,“ končí Thiébault příběh.
Cesta zpět ovšem byla obtížnější, ačkoliv Lasalle našel i Nitotův odřad. Všichni vyrazili pohromadě, jenže před nimi leží potok Bacchiglione (či Bachiglione, transkripce se různí), a tam čeká na osmnáct Francouzů eskadrona Rakušanů v blankytně modrých kožíšcích, husaři pluku Erzherzog Joseph Anton, zčásti opěšalí. Sotva jejich velitel spatří jezdce v bílých pláštích a trojrohých kloboucích, velí do sedel a dá první řadě rozkaz sejmout karabiny ze závěsů.
„Au galop! Marche!“ velí Lasalle bez váhání cval a hned vzápětí křičí: 
„Chargez! Útokem!“
Hlavy skloněné za šíjemi koní se vztyčí hned po rakouské salvě, koně v trysku vjedou mezi přesilu obránců, opěšalí husaři pluku arcivévody Josefa uskakují, čepele se blyští, z boku začínají najíždět další Rakušané. Padesát proti osmnácti či méně, jenže Francouzi jsou už na mostě a těžké oboustranně broušené palaše dosahují dál než husarské šavle. Lasalle zůstal pozadu, padl pod ním kůň, šavle přitom vyklouzla z pěsti a než stačil vyskočit do sedla jiného, obklopí jej čtyři rakouští husaři. Vypadá to na další zajetí! Až si někdo přečte, co je v šavlové tašce, skončí krásná markýza na popravišti! Antoine Charles pobodne koně, vrazí s ním do husara před sebou a žene se z mostu zpět, na břeh, kde přinutí zvíře skočit do ledové vody... Carlierovi muži mu na opačné straně podávají šavli jednoho zajatého Rakušana, jeho dolman i kožíšek...
Až bude Lasalle sepisovat hlášení, uvede v něm zisky i ztráty. Tři muži ranění v boji na mostě, jeden pod nímž klesl kůň, zůstal ve Vicenze, od mostu ale Francouzi přivezli tři zajatce a sedm koní.
Do Verony dorazí oddíl 17. prosince, právě v době, kdy tu Bonaparte provádí přehlídku 32. půlbrigády. Lasalle, který k ní patří, se stihne zařadit na konec nastoupených důstojníků; jeho smysl pro divadelní efekt mu říká, že generálovu pohledu neujde! Je špinavý, rozedraný, napůl v rakouské
uniformě, koňskou srst pokrývá bláto.
„Co je to za ústroj? Co to máte za koně?“ ptá se Bonaparte.
             „Nepřátelského, občane generále,“ odpovídá kapitán.
            „Odkud?“ 
             „Z Vicenzy!“
            „Z Vicenzy? Zbláznil jste se?“
           „Přijíždím odtamtud a přivážím i zprávy, které nebude nejspíš pokládat za bezvýznamné.“
Bonaparte bere Lasalla stranou, čtvrt hodiny s ním rozmlouvá, pak přechází ke skupině generálů, tvořené Berthierem, Massénou a Augereauem, a stručně jim líčí, co se od husarského důstojníka právě dozvěděl. Tak to alespoň vylíčil ve druhém svazku svých memoárů generál Thiébault, který se s Lasallem dobře znal.
Když Bonaparte skončil, oznámil celé suitě lakonicky: 
„Jmenuji kapitána Lasalla velitelem eskadrony 7. (bis) husarského pluku!“
Celá historka by zněla jako pohádka, kdyby nebylo denního rozkazu, v němž se objevila tato pochvala: 
„Vyznamenal se během nájezdu na Vicenzu 27. frimairu roku V. (17. prosince 1796), kde na čele osmnácti jezdců zaútočil a porazil stovku nepřátelských husarů, přičemž sám, čtyřmi husary obklíčený, všechny čtyři srazil, načež přeplaval Bacchiglione a dohnal svůj oddíl.“
            Zápis v Lasallově služebním spisu říká k oné události toto:
           „Dne 17. prosince 1796 ve Veroně, u Italské armády, zaútočil kapitán Lasalle na čele 18 jezdců 1. pluku na 100 nepřátelských husarů Josefova pluku, odrazil je, sám ale byl obklíčen čtyřmi z nich, všechny čtyři zranil, přeplaval přes Bacchiglione a připojil se k jednotce. V důsledku této potyčky jej generál Bonaparte jmenoval do hodnosti chef d’escadron.“
Po tomto vpravdě husarském kousku měla ale následovat tragická dohra.

Vítěz od Rivoli
Jaká to pro Lasalla čest, velet eskadroně 7.(bis) husarského, vždyť tradice tohoto pluku sahaly až k Hussards de Conflans, k jednotce založené mužem, kterého Antoine ve skrytu duše pokládal za svého pravého otce! A ještě větší pocta našeho hrdinu potkala v půli ledna následujícího roku. Popravdě řečeno to zpočátku vypadalo na poctu poslední, neboť polní zbrojmistr Alvinczy zahájil s rakouskou Lombardskou armádou soustředěný nápor všemi silami, které měl. Podmaršálek Provera postupoval od Padovy směrem na Mantovu; měl ji posílit a přitom na sebe připoutat Bonapartovu pozornost. Alvinczy se krátce nato hnul z Alp a šest jeho kolon si razilo cestu oběma stranami Gardského jezera k jihu jak jarní příval, který měl smést slabé uskupení generála Jouberta ve strategickém prostoru kolem Rivoli. Pak by Rakušané vkročili do nížiny a Francouzi by si mohli vybrat mezi porážkou, nebo ústupem na západ.
Budoucí císař Francouzů pochopil, kudy míří hlavní úder i co sleduje, a rozhodl se, že bude ofenzívě čelit. Před Mantovou nechal jen zlomek sil, generála Augereaua poslal, aby vázal Proveru, a generálu Massénovi nařídil, ať táhne na pomoc Joubertovi. Sám nechtěl na Massénovu pěchotu čekat a vyrazil za Joubertem. Kam? Tam, kde generál zaujal obranu, na výšiny Trombalore a San Marco s náhorní planinou u vsi Rivoli a svahy Monte Baldo za zády.
Z Verony to bylo k Rivoli pouhých sedm francouzských mil, něco přes třicet kilometrů. Bonaparte si vzal jen Lasalla se dvěma stovkami husarů 7.(bis) pluku a hnal se nocí na sever. Když 14. ledna dorazil, boje začínaly. Byly tvrdé a jejich líčení by zabralo příliš mnoho místa, postačí tedy říci, že šest rakouských kolon chtělo sevřít a rozdrtit jedinou divizi, jež jim stála v cestě, jenže Joubert vydržel vzdorovat, dokud od Verony nedorazil Masséna. S jeho podporou podnikl Joubert zoufalý protiútok na výšiny Trombalore a San Marco, aby vyprostil zle sužovanou brigádu generála
"Lehni s i na ty  prapory."
       Viala.
      „Seskupil své lidi,“ píší o něm Massénovy paměti, „aby zastavil Ocskaye, jehož pěchota se nechala strhnout pronásledováním Vialovy brigády a v členitém terénu zrušila svoje řady. Chef d’escadron Lasalle v čele 200 koní vyrazil kupředu, aby kryl shromažďování Vialových mužů, a objevení se oněch dvou eskadron mělo na Rakušany osudný účinek. Drtila je únava, byli bez děl i jezdectva a zahájili ústup, které nenadálý vpád Massénových jednotek do jejich pravého boku změnil v porážku. Prchali až k San Giovanni a nechali za sebou v našich rukou 1800 zajatců. Lipthayův sbor se stahoval na Caprino.
Baron Marbot vylíčil útok dvou stovek Lasallových husarů, podniknutý onoho 14. ledna 1797 kolem druhé odpolední, takto:
„Jedna z jejich kolon doufala, že unikne do údolí skalami. Lasalle ji se dvěma eskadronami v tom těžkém terénu pronásledoval. Marně mu říkali, že se v tak ošidné krajině nedá jezdectvo nasadit. Cvalem vyrazil ze svahu a jeho husaři za ním. Zaskočený nepřítel zrychlil ústup. Lasalle jej dohnal a získal před očima generála Bonaparta i vojska, které z výše sousedních hor obdivovalo takovou odvahu, tisíce zajatců...“
Opomněl dodat, že Lasalle zajatým jednotkám sám dokonalou němčinou zavelel, aby se seřadily, dokonce nařídil plukovním hudbám, co mají hrát, a takto, s plnou slávou, si je odvedl do zajetí.
Otázkou je, s kolika jezdci Lasalle onen legendární útok podnikl; jednotliví autoři včetně pamětníků tvrdí že se stovkou, sto padesáti, se dvěma sty... Jenže v Lasallově État de service, služebním spisu, stojí psáno:
„U Rivoli zaútočil se dvaceti šesti myslivci na batalion Deutschmeister (LIR 4 Deutschmeister), který byl na planině, a celý jej zajal.“
Takže spíše pouhý peloton než eskadrona či dvě a kousek vskutku husarský, byť těch zajatců nejspíše bylo také méně než ony Marbotovy tisíce...
Navečer, když bitva končila a vítězové odevzdávali svému vrchnímu veliteli ukořistěné trofeje, stál Lasalle opět nedaleko Bonaparta. Byl zkrvavený, sotva se držel na nohou, vypadalo to, že usne ve stoje.
„Lasalle,“ zavolal na něj budoucí císař se smíchem, „lehni si na ty prapory. Za to, co jsi udělal, si to zasluhuješ.“
Zanedlouho už kladli vojáci další trofeje kolem tvrdě spícího husarského velitele. O šest let později, roku 1803, První konzul Bonaparte před generálem Roguetem a důstojníky Bourcierovy divize prohlásí:
            „Bitvu u Rivoli vyhráli Masséna, Joubert, Lasalle a já!“
O tažení bylo rozhodnuto, Rakušané ustupovali k severu na Trento, Mantova se za nějaký čas vzdala a Lasalle mohl 6. února vjet do Vicenzy, aby objal svoji markýzu. Generál Thiébault, který odejel tamtéž, později poznamenal, že mu jeho přítel markýzu de Sali představil; soudil o ní, že byla vskutku krásná a šarmantní.
Jenže chvíle, které měli pro sebe, byly příliš krátké, Bonaparte vyrazil do závěrečné ofenzívy, která vedla z Itálie až do rakouských zemí a skončila příměřím sto padesát kilometrů před branami Vídně. Lasalle při tom nemohl chybět.
„Osmnáctého jsem doručil La Sallovi rozkaz, aby nazítří ve tři ráno vyrazil a provedl se stovkou myslivců průzkum už nevím jakého bodu. Právě si koupil dosti podrobnou mapu kraje; rozložili jsme ji a uviděli vprostřed ozdobné legendy obrázek dvou malých lahví. Na jedné bylo napsáno Piccoli, na druhé Refosco. ,Bezpochyby,‘ povídá mi, ,jde o nejlepší vína z oblasti, takže zahájím průzkum, který mi uložili, právě těmi víny.‘ Vskutku jsme otevřeli po jedné lahvi z každého toho vinného druhu a při něm probírali plán průzkumu. Radost ze setkání mě přiměla, abych na onen průzkum La Salla doprovázel; neměli jsme štěstí a s nepřítelem jsme se nestřetli,“ vzpomínal Thiébault, dodal však, že o deset dní později si husar vše vynahradil.
Onoho 28. února vyjel Lasalle na další průzkum, tentokrát s pětadvaceti dragouny. Projel přes hřebeny del Mantello, pokračoval na Ospedaletto, kde velel sesednout, aby si koně odpočali a jezdci z vezených zásob poobědvali. Prozřetelně vyslal na každou stranu po muži na hlídku a sám zůstal se svým poddůstojníkem v sedle. Pak svým vojákům nařídil, ať poberou píci.
„Jeho muži tedy byli rozeseti, hlídka se nechala zaskočit, zajmout a La Salla znenadání napadl celý peloton rakouských husarů. Naštěstí zůstali on a jeho brigadýr na koních (…) a rozhodli se oba, že budou celému pelotonu čelit. Před nimi stál vypřáhnutý povoz, což zúžilo beztak nepříliš širokou ulici. Vyrazili k tomu vozu právě ve chvíli, kdy kolem něho projížděl první rakouský husar, a zatímco La Salle toho husara srazil, brigadýr skolil koně. Dva husaři, co následovali, byli sraženi také, a když dojelo jádro pelotonu, tvořili už zabití muži i koně překážku, která usnadňovala oběma těm statečným odpor. Dragounský důstojník tak měl čas vrátit se a pomoci oběma skvělým zápasníkům. Přispěchalo i pár dragounů a od té chvíle už se bránili s úspěchem, jakmile ale La Salle uviděl, že má kolem sebe osm či devět mužů, vrhl se mezi útočníky a jeho příklad dragouny doslova elektrizoval. Pobili či pozajímali téměř všechny husary a přitom osvobodili i svou hlídku,“ líčí onu epizodu Thiébault.
Při přechodu Piave se Lasalle opět vyznamenal a byl citován v denním rozkaze za to, že 12. března se slabým odřadem jezdecké přední stráže zahnal nepřátelský předvoj a otevřel Massénově divizi cestu přes řeku.
Nedlouho poté, u Valvazone na řece Tagliamento, se Lasalle vrhl k protilehlému břehu na čele šestnácti guides, jezdů Bonapartovy ostrahy, napadl husarskou eskadronu a donutil ji město vyklidit.

Smrt krásné markýzy
Marně paní de Sali v půli února Lasalla prosila, aby neodcházel, zbytečně jej přemlouvala, že je dost bohatá, že odejde od manžela, že oba mohou žít na statcích, které jí patří u Neapole a na Sicílii. Nakonec prý se slzami zoufalství řekla:
            „Přísahám při Kristově umučení, že nepřežiju, jestli mě opustíš!“
Slíbil, že se vrátí, konejšil ji, nejspíš nepřesvědčivě, duchem byl už v sedle, u svého Bonaparta, pro kterého by se dal zabít. Ženský instinkt vycítí, kdy muž nemyslí na lásku tak, jako v počátcích vášně, když o ni přestává stát...
Když Massénova divize došla až k průsmykům u Tarvisia, zmocnila se prý Lasalla jakási podivná předtucha. Vyžádal si dovolenku, skočil do sedla a hnal koně zpět celou tu velkou dálku do Vicenzy. Seskočil před palácem Sali, vešel dovnitř, vítaly jej ale jen
chlad, smutek, ticho. Markýza dodržela slovo, kolem těla v bílém a s křížem v sepjatých rukách už hořely svíce... Markýz de Sali, jenž klečel u mrtvé, vstal a opustil komnatu. Za okamžik se do ní vrátil a v ruce výmluvně nesl kazetu s párem soubojových pistolí.
Jsem vám k službám. Dáte-li mi jednu z nich, můžeme jít do zahrady,“ uklonil se Lasalle.
Tam se soupeři zastavili na šest kroků do sebe. Husarský kapitán si rozepjal dolman i košili pod ním, odhalil hruď a markýze vyzval:
„Pane, urazil jsem vás a stal jsem se příčinou vašeho neštěstí. Patří vám první výstřel.“
Markýz nepatrně přikývl, natáhl kohoutek, pozvedl ruku a zamířil, pak ale hlaveň sklonil:
            „Co z toho, že vás zabiji, ženě tím život nevrátím... Jeďte pryč!“
Tento příběh, o němž se Lasallovi životopisci zapřísahají, že je autentický, popírají jen paměti generála Rogueta. Ty totiž smrt krásné markýzy líčí jinak a dávají jí jméno hraběnky de Sallé. Bezpochyby hovoří o stejné ženě, neboť ji řadí k aristokracii z Vicenzy; k tomu je nutno dodat, že ono město patřilo k terre fermé, pevninskému území Benátské republiky, která ztratila na konci Bonapartova prvního italského tažení samostatnost, neboť se stala součástí habsburské říše.
„Když se rozšířila zvěst o míru uzavřeném v Campo-Formio,“ píše Roguet, „a když vešly ve známost podmínky, zmocnilo se Benátčanů, z nichž teď byli rakouští poddaní, zoufalství. Přední rodiny z terre fermé emigrovaly do Cisalpinska. Beznaděj byla všeobecná; řada osob z vyšších vrstev se zabila. Jedna mladá, pozoruhodně krásná žena z Vicenzy, velmi duchaplná a povahy, která dělala jejímu pohlaví víc než čest, nemohla snést to, co pokládala za pohanu. Otrávila se v přítomnosti celé zděšené rodiny a chvíli nato zemřela v hrozných bolestech…“
Je něco podobného pravděpodobné? Nešlo spíše o zvěst, kterou rozšířila markýzina rodina, aby utajila poměr s francouzským důstojníkem a šetřila její památku? Zdá se, že ano, vždyť Thiébault a jiní, kteří obě osoby znali, dosvědčují, že Lasalle a signora de Sali spolu onen poměr měli!
S jakým pocitem viny asi kapitán opouštěl Vicenzu! Nejspíš se nějaký čas trápil výčitkami svědomí, obraz mrtvé se však za pár týdnů vytratil, vždyť smrt vídal téměř denně, v mnohem hrůznějších podobách, a krom toho se snažil zapudit stín mrtvé milenky v jiných náručích. Netrvalo dlouho a narazil na svoji femme fatale, ženu, která měla být jeho osudem.
Bonapartova vítězná armáda dotáhla až do rakouského Lubna, kde se začalo jednat o příměří a míru. Za mnoha generály i důstojníky přijely manželky, neboť válka končila a nastal čas slavností, bálů i radovánek. Tam začal Lasallův románek s další vdanou ženou. Za svobodna se jmenovala Josephine Joanne d’Auguillon, pocházela ze staré šlechty, teď však byla chotí Victora Léopolda Berthiera, generálního adjudanta, náčelníka sekce inženýrů-geografů ve štábu Italské armády a bratra Louise Alexandra Berthiera, náčelníka Bonapartova hlavního štábu. O poměru mezi madame Berthierovou a kapitánem Lasallem nikdo nevěděl a oba milenci si možná mysleli, že vášeň brzy vychladne. Jenže nevychladla a nezůstala bez následků; madame Berthierová povila syna, o němž si byla naprosto jista, že je plodem společného hříchu, což svému milenci nezatajila. Husarský kapitán by byl nejraději, kdyby se jeho Josefína ihned rozvedla, a přísahal, že by si ji v takovém případě vzal…
Válka pomalu končila, zbývala jen závěrečná procházková epizoda, tažení proti Papežskému státu, které se obešlo takřka bez výstřelu. Lasalla vedlo přes Janov k Livornu, do Říma, k Anconě a Ravenně. Neměl s kým válčit, temperament si tedy vybíjel jinak a rychle získával pověst fanfarona i výtržníka, pro niž jej budou jedni obdivovat a druzí zatracovat jako hejska bez rozumu.
Nutno ovšem uznat, že Lasallovo výstřední chování nepostrádalo styl a mnohdy i eleganci, což dokázal napodobit jen málokdo. Vyprávělo se, jak v Peruggii v roce 1798 dojel s eskadronou pod rozsvícená okna paláce Cesariniů, z nichž doléhalo na náměstí taneční veselí. Velel zastavit, sám vjel dovnitř, v průčelí však nesesedl. Koleny a jemným trhnutím uzdy stočil koně ke schodům, vyjel vzhůru až do sálu, kde Cesariniové pořádali bál, opatrně projel mezi páry, jimž přerušil tanec. Hudba utichla, někdo křičel, že to je ten blázen Lasalle, parket se prázdnil a husarský kapitán pokynul dirigentovi, ať hraje dál. Samojediný vprostřed plného sálu a v sedle koně předvedl vrchol jezdeckého umění, španělskou školu. Jeho plnokrevník reagoval na tóny i rytmus, a když hudba dozněla, požádal pro sebe o punč a pro koně o něco čerstvého, nejlépe lístky salátu. Vypil punč, dojel k otevřenému oknu, z něhož pozdravil eskadronu, pak se vrátil až k paní domu a přinutil koně před hraběnkou pokleknout. Odejel tak, jak přijel, po hladkých mramorových schodech dolů, což bylo vrcholné číslo drezůry, které všichni ocenili potleskem, a zmizel v čele svých husarů...
Koncem roku 1798 dolehly k Lasallovým uším ze štábu generála Desaixe, jeho nadřízeného, zvěsti o tom, že se chystá cosi velkého. Nejprve se hovořilo o invazi do Anglie, pak o plavbě do Egypta, již má vést Bonaparte. Kapitán by měl být rád, těšit se na velké dobrodružství, jenže nebyl; trápil se, přemítal, zda odplout tak daleko, nebo se dát přeložit a zůstat blízko Francie. Nakonec nevydržel, šel za Desaixem a vše mu o svých strastech řekl. Generál vyslechl zpověď o lásce, tentokrát ryzí, čisté a synovské. Lasallova matka už zestárla, její zdraví bylo křehké, syn ji i tak vídal jen spoře, co když matce jeho odjezd do dálav ublíží a sklátí ji do hrobu...
Desaix Lasalla utěšoval, apeloval na jeho srdce, prohlašoval, že rodinou vojáka je jeho pluk a svědomím vojenská čest. Říkal přesně to, co potřeboval chef d’escadron Lasalle slyšet! Tak se stalo, že v květnu 1798 vyplul Antoine Charles Louis se svoji eskadronou, plukem a celou Desaixovou divizí, aby se u Malty připojil ke hlavnímu Bonapartovu konvoji. V červnu se spolu s ostatními vylodil u egyptské Alexandrie.

Egyptské dobrodružství
Egyptské tažení bylo jedním velkým dobrodružstvím v neznámu, sice exotickém, avšak plném útrap, nejistot, nebezpečí a obětí. Velení jezdectva Desaixovy divize, do níž patřil i 7.(bis) husarský, převzal po dobytí Alexandrie do té doby nepříliš známý generál Davout, důstojník, ze kterého se za pár let stane nejnadanější a nejschopnější Napoleonův maršál. Pod Davoutovým velením se Lasalle bil u Chebreisu (Francouzi mu často říkali Chobraykhyt) a u Embabeh (Imbábah), na dohled od mnohatisíciletých pyramid u Gízy. Mohutným čtverhranům pěchoty (tvaru, kterému se pak bude říkat egyptské karé) pomohl odrazit nápor mamlúckého jezdectva takovým způsobem, že jej Bonaparte po bitvě povýšil na chef de brigade, což byl ekvivalent pozdějšího plukovníka, a dal mu velení 22. pluku jízdních myslivců.
            „Chtěli uniknout skrze Gízu,“ stojí v Lasallově état de service v souvislosti s postupem Ramponovy divize proti mamlúkům, „avšak Lasalle na ně zaútočil se 60 jezdci, zatarasil jim cestu a donutil je, aby se vrhli do Nilu, kde většina z nich utonula.
S 22. jízdním mysliveckým pak Lasalle na čele Bonapartových sil pronásledoval prchajícího Ibrahim-Beje, jednoho ze dvou vůdců Egyptu vládnoucích mamlúků, k jihu. U oázy El Salheyh (Saleieh, Salhiya, arabsky as-Salihíja), posledního obydleného místa před pouští, už myslel, že má vyhráno, že se Ibrahima a jeho karavany zmocní, byla to ale past, do které chtěl mamlúcký válečník předvoj Francouzů nalákat a odříznout od hlavních sil. Málem se mu to povedlo, dokonce lépe, než chtěl, neboť s několika stovkami Lasallových jezdců byl i Bonaparte, jeho náčelník štábu Berthier, generálové Murat, Bessières, Davout a mnozí další!
         „Dvě stě statečných, jak ze 7. husarského pluku, tak od 22. jízdního mysliveckého a také jízdních guides (Bonapartovy ostrahy; časem se z nich vyvinou jízdní myslivci konzulární a posléze císařské gardy) se zapáleně vrhlo na mamlúcký zadní voj, prosekalo si napříč jejich řadami cestu, onen úspěch ale jen znásobil nebezpečí, v němž se ocitli. Nacházeli se vprostřed pětinásobně početnější masy, bili se jako lvi i zoufalci, odražení přerušovali boj, jen aby vyjeli do nového útoku nebo kryli ústup. Mezi důstojníky, kteří útočili v čele jezdectva a dávali vojákům příklady odvahy, se nalézal chef de brigade Destrées, jenž utržil několik těžkých ran, adjudant général Leturq, chef de brigade Lasalle, pobočníci Duroc a Sułkowski, jakož i adjudant Arrighi…,“ psal ve vzpomínkách na egyptské tažení Berthier.
Do Lasallova služebního spisu se pak dostalo toto líčení:
          „Dne 10. září v boji u Salahieh, kde velel, přišel chef de brigade Lasalle o zbraň, seskočil vprostřed vřavy na zem, sebral svoji šavli, aniž pustil koně, bil se pěšky proti mamlúkům, srazil tři koně a zabil jednoho, dokázal na svého koně znovu vsednout a přidat se ke sto osmdesáti jízdním
Lasalle v bojí u El Salheeh
myslivcům a husarům, jimž velel a kteří se bili s tisícovkou mamlúků.“
Baron Marbot, který Lasalla příliš neobdivoval, později uvedl to, co znal z doslechu:
„V jedné z mnoha srážek s mamlúky praskl řemen, poutající Lasallovu šavli k zápěstí. Statečně seskočil vprostřed nejprudšího boje z koně a, aniž se dal nebezpečím vyvést z míry, zbraň zvedl, hbitě vyskočil na koně a znovu se vrhl na nepřítele. Člověk musí srážku jezdectva zažít, aby ocenil, kolik je k takovému skutku třeba odvahy, chladnokrevnosti a obratnosti, zejména tváří v tvář jezdcům, jako jsou mamlúci.…
Je zde i jiné svědectví z pera markýze Colberta, syna Auguste Colberta, velmi proslulého jezdeckého velitele. Zní takto:
Dvě stě mužů od 7. husarského a 22. mysliveckého nejprve vyrazilo kupředu a projelo skrze mamlúky, kteří se za nimi semkli a vrhli se na ně; všechno pak zmizelo v oblacích prachu, ze kterého se daly slyšet jen výstřely z pušek. Boj to byl hrozný a nerovný, mamlúci na svižných a bujných koních zacházeli se zbraněmi neuvěřitelně zručně a často měli snadnou práci s jezdci sice statečnými, leč hůře vyzbrojenými a na horších koních. Jejich šavle způsobovaly hrozná zranění. Francouzi se jim snažili čelit bodnými ranami, ty se však nejednou zastavily o vrstvy mamlúckých oděvů či drátěné košile…“
I tentokrát se Francouzi ubránili a dokázali protivníky zahnat, byť zvítězili o vlásek!
V další fázi egyptského tažení byl Lasalle přidělen se 7. (bis) husarským a 22. jízdním mysliveckým k jezdecké brigádě generála Davouta, která se vydala v rámci uskupení divizního generála Desaixe za zbytky mamlúků k hornímu Nilu. Šlo o náročnou výpravu horkem i pouští, kde se znovu umíralo žízní; Lasalle snášel stejné strázně jako jeho muži, a když došlo na rozdílení vody, pil stejnou dávku jako poslední.
U oázy, kterou francouzské relace píší jako Souaki, narazili Davoutovi jezdci na 2000 arabských jezdců a 5000 pěšáků, které rozprášili, což vyneslo Lasallovi další citaci v rozkaze. Dne 18. ledna následovala potyčka, po níž Davout, jehož náš hrdina vysekal z obklíčení, do hlášení napsal:
            „Vděčím chef de brigade Lasallovi za život.“
            Vskutku, Lasalle tehdy zaútočil na mamlúka, který už na Davouta napřahoval šavli, a jediným sekem mu uťal obě ruce.
O čtyři dny později, 22. ledna, došlo k bitvě u Samhudu, o jejímž závěru pak Desaix hlásil toto:
„Viděli jsme, jak se na nás ze všech stran valí promíchané nepřátelské kolony a příšerně řvou. Naše levé karé se skládalo z 21. lehké půlbrigády pod velením generála Belliarda. Dojeli k němu na určitou vzdálenost, aniž vystřelili, pak se vrhli na karé napravo, složené z 61. a 88. půlbrigády pod velením generála Frianta. Jen co se přiblížili, zahájila na ně naše děla, jim velel chef de brigade Tournerie, hroznou palbu. Navzdory tomu se přibližovali, když ale došlo na kartáče a pálit začaly i pušky, vzali nohy na ramena. Nu, pak jsme vypochodovali přímo na ně, směrem k poušti. Podařilo se nám k nim přiblížit, proti nám stanula veliká skupina s Murad Bejem na čele a já myslel, že nadešla příznivá chvíle. Kavalerie generála Davouta se na ně vrhla. Dragouni plní zápalu a s puškami v pěstích je toužili dostihnout, oni však v mžiku zmizeli. Poté, co jsme v útoku urazili jednu francouzskou míli, už nebylo vidět pohromadě víc než čtyři mamlúky. Myslivci dvaadvacátého pod velením chef de brigade Lasalla přesto několik z nich dostihli.“
Tehdy Lasalle zlomil šavli o hlavu Osman Beje, který pak z boje uprchl…
U Théb se Davout 6. února střetl s Hassan Bejem a po několik dnů jej pronásledoval. Ke střetu došlo 11. února u bezvýznamné vesničky Redecieh (tak se alespoň ve francouzských pramenech píše, možná jde o al-Ridísíja Qibli, ležící na opačném břehu Nilu proti Idfu), kde se mu podařilo nepřítele dostihnout. Napadl jej z chodu a nechal se strhnout mamlúckým útěkem, nejspíše předstíraným. Pravděpodobně chtěl útočit v sevřeném tvaru, neboť dobře věděl, že jinak francouzští kavaleristé na mamlúcké jezdce nemají, avšak prudký nápor větru či chvilková písečná bouře vše zahalily. Jezdecká kolona se rozpadla a v oslepujícím šeru došlo k šarvátce, kde byly síly zhruba vyrovnané (přibližně šlo o dvě stovky jezdců na každé straně) a každý bojoval sám za sebe; Charles Antoine Lasalle tehdy zlomil v souboji s několika mamlúky další šavli, přesto dokázal nerozvážného velitele znovu zachránit. Když se vítr utišil, byli Hassan Bejovi bojovníci pryč a v písku leželo na osm desítek raněných, mrtvých či umírajících Francouzů.
„Davout,“ psal pak do hlášení generál Desaix, „pěje chválu na oba pluky, které podnikly útok s velkou bravurou a nebývalou odvahou; s velikým zájmem mluví o chef de brigade Lasallovi, který pobil množství nepřátel a na konci si přerazil šavli až u rukojeti; měl štěstí, že se vrátil nezraněný.“
Nutno podotknout, že tento střet byl poslední nerozvážností, jíž se Davout ve své vojenské kariéře dopustil…
Pokud jde o Lasalla, služební spis se zmiňuje v Egyptě o sedmi zlomených šavlích, jednom o něčí hlavu rozbitém páru pistolí a třech koních, kteří pod ním byli zabiti, neuvádí však ani jedno zranění.
État de service mluví i o Lasallově boji u osady či oázy Gehemmi; jde s největší pravděpodobností o lokalitu Qena (jinak psané i Qiná, Keneh, starověce Kaine), kde se francouzské jednotky střetly s muslimskými bojovníky z Mekky, kteří připluli egyptským souvěrcům na pomoc:
„Nechal ves obklíčit svým plukem a s pěchotou šel rovnou na nepřítele. Ten odolával několik hodin a zuřivě se bránil ve dvoře, v jehož zdech prorazil střílny. Když se chtěl dostat ven, byl rozsekán na kusy a na zemi nechal ležet přes 300 zabitých včetně svého vůdce.“
Mezi těmito boji, ve chvílích, kdy odjížděl kurýr dolů do Alexandrie, psal Lasalle chvatně matce dopisy, které svědčí o obrovské citové vazbě. Pokračoval v nich i po návratu do Káhiry a zpovídal se z lásky, starostí, z toho, jak se těší na den, kdy ji bude moci obejmout.
„V okamžiku, kdy s vrchním velitelem vyrážím za důležitou karavanou, které se zmocnili mamlúci a již musím vyrvat z jejich rukou, mi řekli, že odjíždí kurýr. Drahá maminko, je tak málo příležitostí a nenechám si tuhle ujít, musíte mít o mně zprávy.
Ani únava, ani vedro, ani nedostatek vína mi na zdraví neuškodili, naopak zjevně přibírám na váze. Lituju jediné věci, svých ubohých vlasů. Z velkého vedra mi všechny slezly. Přičítám to z velké části nedostatku pudru a pomády.
Generál Bonaparte je ke mně stále plný dobroty a svěřil mi jezdce jak sedmého husarského, tak dvaadvacátého mysliveckého; je ze mne malý generál. Často mě zve na večeři a dává mi místo po své pravici,“ psal v listu ze 7. srpna 1798, který po dalších podrobnostech ukončil takto:
„Ach, jak je k nám povinnost strohá. Ach, maminko, utěšuji se, že Vám jednoho dne políbím Vaši ctihodnou ruku, že objetími utiším slzy, které jste pro mne prolila. Tolik Vás potřebuji sevřít v náruči!
Sbohem, přijměte tisícero něžných polibků a vyřiďte mou uctivou poklonu mému starému otci, kterého miluji a ctím…“
Že dosud nedostal z Francie ani řádek, jej sice zneklidňovalo, věděl však, jak těžké je pro lodě s poštou proplout skrze anglickou námořní blokádu a kolik týdnů či měsíců trvá cesta dopisu z Paříže až do Horního Egypta. Takové vědomí pro něho bylo štěstím, neboť paní Suzanne de la Salle, rozená de la Garde, už nebyla mezi živými. Zemřela krátce po synově vyplutí...
Lasalle zatím táhl s Desaixem do Horního Egypta, došel až k nilským kataraktům, ovládl tuto část země a pacifikoval ji. Bonaparte tou dobou vytáhl do Sýrie, byl ale před Saint-Jean d’Acre poražen, musel se vrátit do Dolního Egypta a čelit turecké armádě, která se vylodila u Aboukiru, východně od Alexandrie. Zvítězil v bitvě, porazil Turky na hlavu, ocitl se však dík britské blokádě v naprosté izolaci, odříznut od Francie a bez jakýchkoliv posil. Už v prvních měsících egyptské výpravy zničil admirál Nelson Bonapartovu válečnou eskadru a od té chvíle pro Francouze neexistovala cesta zpět… Nakonec vrchní velitel francouzské Armée d’Orient odplul jen s hrstkou věrných; Lasalle, Davout, Desaix i armáda zůstali pod velením generála Klébera (za nějaký čas zavražděného a vystřídaného generálem Menouem) v zemi, která už se stala pro Francii i ambiciózního Bonaparta jen ztracenou vartou...
Na počátku roku 1800 podepsali Desaix a Kléber v El-Arishi s Brity a Turky dohodu o evakuaci toho, co v Egyptě zůstalo. Lasalle odplul s prvním transportem, který byl i posledním, neboť Britové ústy admirála Keitha, velitele Středomořské floty, dohodu vzápětí odmítli a všichni ostatní, co výpravu přežili, dopluli do Francie zpět až po Menouově kapitulaci roku 1801….
Když připlul Lasalle do vlasti, zjistil, že matka je dávno mrtvá, a nebylo divu, že chtěl zpět do války. Žádal od Bonaparta, který zatím svrhl neschopné Direktorium a postavil se do čela vlády, aby mu dal velení, musel však čekat, až se některý z husarských či jízdních mysliveckých pluků uvolní. Nakonec se dočkal, 25. června 1800 dostal 10. husarský pluk a chvátal do Itálie, než však dojel, bylo téměř po všem. Bonaparte stačil 14. června zvítězil u Marenga a plukovník Lasalle si v nejheroičtější části tažení roku 1800 nestihl ani vystřelit... V rámci Davoutem vedeného záložního jezdectva si zabojoval alespoň v závěru kampaně, pár dní před tím, než bylo 17. ledna uzavřeno ve Steyru příměří. Tehdy se v čele jediné eskadrony vyznamenal u Civitella, kde napadl šest eskadron protivníkových.

Skandální příběhy
Od Nilu nepsal Lasalle jen matce, ale i milence, lásce svého života, dosud provdané za Victora Berthiera:
„Stále jsem od tebe nedostal dopis, má Josefíno, po které toužím. Náhoda tomu naneštěstí chtěla, že tři kurýři, kteří dopluli na Maltu, vsedli na stejnou loď, kterou pak Angličané zajali a dopisy hodili do moře. To pohltilo spoustu bohatství, žádný poklad by ale v mé mysli nevyvážil dopis od tebe.
Zakrátko vyrážím se 7. husarským, svým plukem. (…) Měla bys ode mne dostat tři dopisy napsané z Malty, jeden z Alexandrie a teď další z Káhiry. Nemohu ti psát často. Zavaluje mě práce s organizováním svého nového uskupení, které je velmi nestmelené. (…) Co dělá můj maličký? Jak bude krásný, až ho spatřím! Generál Bonaparte slíbil, že nás vbrzku vystřídají jiné jednotky. Jak ohavně ale budu vypadat já! Horko nám spálilo kůži, že jsme černí jak havrani, a k dovršení všeho zlého jsem přišel o všechny vlasy.
Jak jsi se vzpamatovala z těhotenství? Bože, jak je kruté žít v nejistotě ohledně všeho, co mě zajímá! Když přestanu pracovat, propadám se duchem do nejčernějších myšlenek. Pláču a nikdo mě v mém trápení neutěší. U pluku nikoho neznám, nemám tu přátele! Ach, ubohý Charlesi, přišel jsi o všechno, když nemáš svou Josefínu. Utěšilo by mě, kdybych věděl, že se ti po mně alespoň trochu stýská. Dopřála jsi mi potěšení nade všechny lidské slasti; zapomenout, že jsi mou přítelkyní, a myslet na život bez tebe, to by mě v životě nenapadlo…
Adieu, vsedám na koně a posílám ti stovku polibků.
Tvůj Charles.“
Onen list, datovaný 7. srpna (tedy ve stejný den jako výše citovaný list matce), se k adresátce nedostal, padl do rukou Britů, kteří jej spolu s další korespondencí příslušníků Bonapartovy armády publikovali a propagandisticky šířili ve francouzštině i v angličtině. Chtěli dokázat, jak nesmyslně Francouzi v Egyptě strádají a kterak na ně vlast zapomněla, docílili však i něčeho jiného. V Lasallově případě se Victor Léopold Berthier teprve takto dozvěděl, že vlastně žije v ménage à trois, manželském trojúhelníku…! Nebylo divu, že svazek manželů Berthierových nakonec skončil rozvodem a Antoine Charles Lasalle si mohl 3. prosince 1803 Josephinu d’Auguillon vzít… Snad by tak učinil i dříve, jenže byl opět daleko, s 10. husarským plukem musel odtáhnout nejprve do Itálie, odkud byl pod velením generála Leclerca poslán do Španělska, které tehdy bylo loajálním spojencem Francie. I tady zanedlouho kolovala spousta historek o jeho výtržnictví, husarských kouscích, soubojích i jiných avantýrách, neboť husarský plukovník si nejspíš nedělal s věrností fyzickou velkou hlavu.
Jedna galantní historka říkala, že v Salamance, kde byl 10. husarský posádkou, stál generál Victor, velitel pěší divize a Lasallův nadřízený, na balkóně s kr
ásnou Španělkou. Antoine Charles jel okolo, pár zahlédl, trhnutím uzdy zvedl koně na zadní, pak jej přinutil kleknout a sám smekl. Victor, který nepatřil k nejbystřejším, se zatvářil potěšeně a zvolal:
            „Děkuji plukovníku, děkuji, jsem polichocen!“
„To ale neplatilo vám, mon général, to patřilo dámě,“ opáčil nevzrušeně náš hrdina.
Historka soubojová vypráví o tom, jak husarský chef de brigade spatřil jinou dámu na balkóně, tentokrát samotnou, skočil k ní rovnou ze sedla a překvapenou ji odvedl do pokoje, kde se výkřiky zděšení rychle změnily ve výkřiky vzrušení. Protože skok husarského velitele na balkón nebývá obvyklou věcí, dozvěděl se o avantýře „řádný“ milenec oné paní, francouzský sapérský kapitán, a přišel žádat zadostiučinění. Všichni, kdo o výzvě slyšeli, věděli, že uražený nemá proti Lasallovi s šavlí šanci, a plukovníkovi to naznačili. Lasalle se tedy jen bránil, čekal, až se sapér v palčivém slunci vyčerpá, pak zasadil symbolický úder plochou čepele, kapitána objal a pravil:
               „Kdybyste mě znal lépe, nelámal byste si s tou hloupou historkou hlavu. Kdybych znal lépe já vás, nezačínal bych si s ní. Nechme toho měření sil, beztak už dokázalo, že jste mužem svrchovaně čestným!“
               Leccos z těchto dob prozrazují Thiébaultovy paměti, které Lasalla charakterizují takto:
               „La Salle dokázal s nekonečnou grácií dělat i to, co má jinak do graciéznosti daleko; chci tím říci, že vše konal se šaramantními způsoby. Byl to pijan, libertin, hráč, výtržník a taškář. V Salamance založil spolek ,Zpustlíci‘, souručenství, v němž nebylo nikomu dovoleno prohlásit, že má člen žízeň. Už si nepamatuji, kolik bláznů jej tvořilo, je ale jisté, že za necelý měsíc vypili vše, co se v Salamance z cizokrajných vín nalézalo. Jednoho dne přepočítával La Salle prázdné lahve. ,Ty se tím zabiješ,‘ řekl jsme mu. ,Příteli,‘ odpověděl mi ,každý husar, který do třicet nezemře, je ulejvák, a já se postarám, abych se mezi podobné nedostal.‘
Onen výrok obletěl celé francouzské jezdectvo a stal se příslovečným…
Historka výtržnická patří do doby, kdy se 10. husarský (původně určený s Leclercovým, uskupením ke vpádu do Portugalska, ke kterému ale nedošlo, neboť Španělé s Portugalci uzavřeli mír) vrátil ze Španělska do posádky v jihofrancouzském Cahorsu a Lasalle usoudil, že si monotónní dny zpestří návštěvou 22. jízdního mysliveckého pluku v Niortu, jemuž před pár lety velel. K oficiální návštěvě, mezi pluky naprosto obvyklé, došlo shodou okolností právě v době, kdy místní prefekt pořádal velký bál, při jeho přípravě se však dopustil faux pas a na důstojníky 10. husarského zapomněl. Lasalle na bál přišel nepozván a v doprovodu, vešel totiž do sálu s celou plně vyzbrojenou eskadronou, zdvořile pozdravil, prefektovi vytkl špatné vychování, načež nechal vyházet všechno nádobí i chody uchystané tabule a bufetu okny ven. Uražený a ponížený prefekt napsal stížnost samotnému Bonapartovi, ten ji ale založil ad acta a komentoval celou záležitost jedinou větou:
             „Zásluh pana prefekta se velice vážím, stačí však jediný můj podpis, abych měl jiného. Na dalšího Lasalla bych mohl marně čekat dvacet let…“
            Historku marnotratnou vyprávěl ve svých pamětech baron Marbot. Stala se v době, kdy Antoine začal veřejně mluvit o svatbě se svojí Josefínou. Bonaparte mu tehdy věnoval ze soukromé pokladny dvě stě tisíc franků, a když Lasalla po osmi dnech v Tuileriích potkal, zeptal se:
           „Kdy bude svatba?“
           „Až budu mít za co koupit svatební dar a nábytek.“
           „Cože! Přece jsem ti minulý týden dal dvě stě tisíc franků... Co jsi s nimi udělal?“
           „S půlkou jsem zaplatil dluhy a zbytek prohrál...!“
            K onomu dialogu pak už pamětník jen dodal:
„Takové přiznání by zničilo kariéru kterémukoliv jinému generálovi; tady císaře, který se spokojil s tím, že zatahal Lasalla za kníry, jen rozesmálo a on vzápětí Durocovi nařídil, aby vyplatil dalších dvě stě tisíc franků.“.
Skutečnost byla ovšem trochu jiná; dluhy dělal Lasalle celý život a čím stoupal výš, tím rostly, neboť hodnost i husarská čest jej zavazovaly, aby mohli během tažení u jeho stolu jíst všichni jemu podřízení důstojníci. Služné na něco podobného zdaleka nestačilo…

To mi Prusové zaplatí!
Roku 1804 se z Bonaparta stal Napoleon a z Lasalla komandér nového řádu Čestné legie; rytířem téhož řádu byl náš hrdina, od chvíle založení, podobně jako všichni ti, kteří v minulých válkách získali tzv. čestnou zbraň, formu ocenění z let revoluce, která jiná vyznamenání zrušila.
Novopečený císař prý chtěl ze svého oblíbeného husara učinit vrchního štolbu, místo vděku ale dostal drsnou dopověď:
           „Udělejte ze mne generála, protože se biji za Francii. Mezi vaše služebnictvo patřit nechci!“
          Dne 1. února roku 1805 byl vskutku povýšen do hodnosti brigádního generála, přičemž dostal pod své velení jednu dragounskou brigádu v divizi generála Kleina. Neradoval se z toho, byl tělem i duší lehký jezdec, stvořený pro průzkum, nájezdy, odvážné akce, tedy pro všechno to, co dragouni nepodnikali. V celém tažení roku 1805, od bojů kolem Ulmu až po Slavkov, se jeho jméno nezaskvělo; v Bitvě tří císařů ostatně zůstala celá Kleinova divize u Rajhradu jako záloha a zajištění ve směru na Brno, přičemž do nejslavnějšího střetu napoleonských válek, svedenému 2. prosince, vůbec nezasáhla. Císař pochopil, že takové zařazení Lasallovi nevyhovuje, a po bitvě, pravděpodobně k 15. prosinci, jej jmenoval velitelem lehké jezdecké divize podřízené V. sboru maršála Lannese.
Roku 1806 se schylovalo k nové válce, tentokrát s Pruskem. Pro tuto kampaň Napoleon vytvořil dvě nezávislé lehké brigády (ostatní kavalerie byla přiřazena ke sborům, či začleněna do divizí záložního jezdectva); první dostal generál Milhaud, druhou, složenou z 5. a 7. husarského pluku (dohromady cca 1200 koní), Lasalle.
           Obě lehké brigády patřily, stejně jako celé záložní jezdectvo, pod velení maršála Murata, jenž je nasadil do všech operací, které může lehká kavalerie na válečném tažení podnikat. Lasallův odřad operoval před pravým křídlem celé Velké armády, která vpadla přes Duryňsko do údolí řeky Sály a počínaje střetem u Schleiz přes Saalfeld kráčela od vítězství k vítězství. Lasalle u těchto bojů nebyl, se svými husary postoupil hluboko do Saska, dojel až ke Geře a zmocnil se tu kolony pěti stovek pruských armádních povozů i kolesen, což ocenil 2. armádní bulletin roku 1806 takto:
             "Brigádní generál Lasalle od záložního jezdectva rozprášil eskortu u nepřátelských povozů; husaři se zmocnili 500 kolesen a vozů. Naše lehké jezdectvo získalo spousty zlata a součástí konvoje byly i mostní soupravy; do zajetí padla řada důstojníků.“
              Lasallovi husaři, barvou uniforem zaměnitelní s husary saskými, pronikali až k Lipsku a Weissenfelsu, leč přicházeli dík těmto průzkumným a přepadovým úkolům o slávu dvojice rozhodujících bitev, svedených s Prusy a Sasy v jeden den, o vavříny Jeny a Auerstedtu. Po nich následovalo to, čemu se pak říkalo let Pruskem, během něhož se tažení doslova změnilo ve stíhání zbylých pruských armád. Lasallovu brigádu přivolal Murat v závěru bitvy u Jeny k sobě a hnal se spolu s ní na Erfurt, pak ji ale poslal, aby pronásledovala uskupení generála Blüchera, které unikalo k severu. Husarský generál pozdějšího vítěze od Waterloo honil spolu s Kleinovou dragounskou divizí, dostihl ji u Tönnstadtu nedaleko Weissensee, a pak nečekaně zakusil největší potupu svého života. Spolu s Kleinem totiž narazil nejprve na ustupující kolony generála hraběte Kalkreutha, které byly v dané chvíli mnohonásobně silnější. Nezbylo než čekat na pěchotu, postupující za jezdectvem, a Prusové, hrající o čas, se zatím snažili Kleina obelstít tvrzením, že jejich král právě uzavřel s Napoleonem příměří.
             Než dragounský generál zjistil, že jim sedl na lep, stihlo 10 000 pěšáků a po nich pruské jezdectvo v síle 6000 jezdců pod Blücherovým velením zmizet v noční tmě. Lasalle sice tento únik zjistil včas, s pouhými dvěma pluky (v té době už nanejvýš 800 koní) si ale netroufl zaútočit ani on, a než přivolal posily, bylo pozdě. Napoleon zuřil, načež poslal oběma generálům následující list:
            „Císař vyjadřuje svoji nespokojenost diviznímu generálu Kleinovi a brigádnímu generálu Lasallovi a zároveň nařizuje, aby byla tato nespokojenost uvedena v armádním denním rozkaze. Důvodem nespokojenosti je, že dovolili projít dvěma nepřátelským odříznutým kolonám, neboť se jeden i druhý projevili jako svrchovaně naivní, přikládající víry tomu, co jim napsal a namluvil generál Blücher. Odkdy sděluje Jeho císařské Veličenstvo své rozkazy prostřednictvím nepřítele?“
            Pro Lasalla byly tyto řádky zdrcující; sotva je dočetl, odešel ke svému koni a vyňal z holstru pistoli. Plukovník Schwartz, velitel 5. husarského, se mu pověsil na ruku ve chvíli, kdy natáhl kohoutek a přikládal hlaveň ke spánku. Bylo třeba výmluvnosti celého brigádního štábu, aby generál od sebevražedného úmyslu upustil, od toho okamžiku však bral válku s Prusy jako věc osobní cti a hledal příležitost, kterak potupu smýt.
           První zadostiučinění získal Lasalle při dalším pronásledování trosek pruské armády, prchajících k Baltu. Hnal své muže i koně neuvěřitelně rychle, denně urazil 45 až 60 kilometrů a u Zehdenicku konečně 26. října dostihl spolu s Grouchyho dragouny i Milhaudovou lehkou brigádou jezdectvo generála Schimmelpfeniga.
           Jen co Lasalle zjistil, že má dragouny generála Grouchyho na dohled, vrhl se ohnivě vpřed. Na otevřený terén za lesem vyjela jeho husarská brigáda značně roztažená a neuspořádaná; pluk pruských Královniných dragounů jako kdyby čekal jen na to a vrhl se do protiútoku, napadl Lasalla, hnal jej zpět k lesu, z nějž však už v té chvíli vyjížděli Grouchyho dragouni v sevřené koloně. Karta se obrátila, Francouzi nyní měli obrovskou přesilu a Královniny dragouny doslova drtili. S koně slétl osmašedesátiletý husarský generál Schimmelpfennig a skoro všichni pruští jezdci, pokud nepadli mrtví, se ocitli ve francouzském zajetí. Královnin regiment přestal téměř existovat a husar Studer ze 7. husarského přivezl generálu Lasallovi i jejich zástavu, kterou vyšila a pluku (šlo o Dragoner Regiment Nr. 10) před časem předala sama pruská královna Louisa.
            Antoine Lasalle a Emmanuel de Grouchy nechali svolat své husary a dragouny hlasem trubky, načež vyrazili za zbytky Schimmelpfennigových sil. Když dojeli za tmy do Templinu, neměli už takřka koho stíhat. Po silnici směrem na Prenzlau i Štětín prchali pouze osamělí jedinci, vše, co z této části pruského vojska knížete von Hohenlohe-Ingelfingen zbylo...
          „Vaše jezdectvo se pokrylo slávou a generál Lasalle dokonale smyl potupu od Weissensee,“ psal císaři maršál Murat.
          Zbytek Prusů ustupoval na Prenzlau a Murat spěchal, aby tam byl dřív. Neměl pěchotu, neboť jednotky sboru maršála Lannese nemohly tempu jezdců stačit a zůstaly vzadu, poslal tedy vpřed dva Lasallovy husarské pluky, které si v posledních bojích vysloužily jméno Brigade infernale, Pekelná brigáda.
          Prenzlau chránily středověké hradby, řeka i mokřiny a pro jezdectvo představovalo nedobytné místo. Lasalle dojel se šesti eskadronami 5. a 7. husarského pluku na dohled jižní hráze i cesty, která mizela mezi domky, a první, co spatřil, byl had pruských vojáků, jenž se vinul po hrázích a proudil pod ochranou záštity Schwerinových kyrysníků (Leibregiment Nr. 3) do městské brány. S těžkými jezdci se měřit nemohl, přesto zaútočil alespoň na konec ustupujících pěšáků, vyvolal zmatek a stáhl se. Další útok podnikl o něco později, s posilou Grouchyho dragounů, zatímco Murat s dalšími jezdeckým jednotkami město obejel a vyzval Prusy ke kapitulaci, kterou Hohenlohe-Ingelfingen nazítří přijal… Do Lasallova služebního spisu se v této souvislosti dostaly následující řádky:
         „Citován v denním císařově rozkazu jako ten, kdo od počátku pruského tažení silně přispěl k zajetí řady pruských generálů, knížete Hohenloheho, prince Augusta Pruského, knížete Schwerina, 16 000 mužů pěchoty, 6 jezdeckých pluků a 64 děl.“
          Nazítří po kapitulaci Prenzlau ostatně císař Muratovi napsal:
         „Tlumočte moji spokojenost dragounům i Milhaudovu a Lasallovu lehkému jezdectvu.“
         Onoho dne už ale Lasalle dojel na dohled od přístavní pevnosti Štětín a předjel přitom všechny, Muratovo těžké jezdectvo i Lannesovu pěchotu, která zůstala daleko vzadu. Před děly zježenou pevnost dorazil 29. října 1806 jen se svou brigádou, a sotva dojel na dostřel, zaduněly z bastionových valů pruské hlavně.

Dobytí Štětína
Lasallova brigáda, čítající už jen čtyři stovky jezdců a ani jediné dělo, pár kolesen a ze střelných zbraní pouze musketony, krátké jezdecké muškety, dorazila před Štětín ve středu 29. října krátce po poledni. Spatřila mohutné město obehnané bastinovými valy, chráněné z velké části řekou Odrou i břehem jezera, z nějž vedl kanál do zálivu, odděleného od Baltického moře ostrovem Usedom, generála v husarské uniformě však neodradil ani nedostatek sil, ani pohled na mohutné opevnění. Veliteli 5. husarského plukovníkovi Schwartzovi nařídil, ať si vezme jednoho důstojníka s trubačem a jménem maršála Murata vyzve velitele Štětína k okamžité kapitulaci. Prusům mohl slíbit pouze odchod s vojenskými poctami, beze zbraní, přičemž by mužstvo šlo do zajetí ve Francii a důstojníci s generalitou by byli propuštěni na čestné slovo.
Zatímco jel plukovník Schwartz zvolna s trubačem a bílou zástavou k hradbám, rozehrávaly eskadrony 5. a 7. pluku velké divadlo. Stáhly se poněkud vzad a začaly přejíždět z místa na místo, vířit prach, kolesny přetahovaly z místa na místo, jedním slovem se snažily vzbudit na dálku dojem, že ke Štětínu nedojela pouhá brigáda, ale přinejmenším divize.
         Pruské hlídky přivedly plukovníka Schwartze do štábu, kde jej už čekali velitel pevnosti generál baron von Romberg, jeho náčelník štábu major von Knobelsdorf, velitel dělostřelectva major von Barum i další důstojníci. Husarský plukovník nehnul brvou, když oznámil, že se ke Štětínu blíží padesát tisíc vojáků Jeho císařského Veličenstva a on že přijel navrhnout panu generálovi jménem maršála Murata, velkovévody z Bergu, aby před touto přesilou kapituloval.
Baron Romberg hrdě odpověděl, jak se na vojáka slušelo, že mu pevnost svěřil jeho nejmilostivější panovník a on že ji bude bránit do poslední kapky krve, načež nechal plukovníka vyvést z města. Lasalle vyslechl Schwartzovo hlášení, chvíli klel, a pak poslal plukovníka nazpět, aby Prusům důrazně sdělil, že pokud kapitulaci do osmi hodin ráno nepodepíší, bude město bombardováno, vzato útokem, vydáno vojákům po dobytí na čtyřiadvacet hodin v plen a donuceno zaplatit kontribuci ve

Kapitulace Gdaňsku

výši půl miliónu tolarů.
           Druhá návštěva plukovníka Schwartze velitele Štětína znejistěla. Po poradě se svým štábem generál podepsal s tím, že v šest hodin ráno převezmou Francouzi Berlínskou bránu i most přes Odru a v osm hodin vypochoduje posádka ze Štětína, aby složila zbraně a odešla do zajetí.
           Když se plukovník Schwartz v jednu hodinu ráno vrátil, učinil generál Lasalle tři věci. Nejprve připsal ke kapitulačnímu aktu požadavek, aby pruské jednotky v osm ráno defilovaly s křesacími kameny vyjmutými a pánvičkami zaslepenými špalíčky dřeva. Právem se obával, aby Prusové v okamžiku kdy pochopí lest, nesáhli po zbraních a nezačali klást odpor. Pak hnal kurýry k maršálům Muratovi i Lannesovi se zprávou a důraznou prosbou, ať co nejrychleji pošlou posily, pěchotu i jezdectvo. Poté poručil majiteli hostince, v němž si zřídil hlavní stan, ať pánům důstojníkům naservíruje podle husarského zvyku notně velkou místu punče…
            Pár hodin poté oba pluky sedlaly a před rozbřeskem už byly s nabitými zbraněmi vzorně seřazené podél cesty, kudy měla defilovat pruská posádka. Mnozí si nervózně hryzali kníry, neboť Prusové museli na první pohled zjistit, jaká hrstka je nutí složit zbraně. Jedna rota 5. husarského vyjela v šest ráno převzít bránu, jedna rota 7. husarského zase vyrazila ve stejnou dobu k mostu… Antoine Lasalle v generálském klobouku, tmavozeleném husarském kožíšku a rudých uherských kalhotách popojel ranní mlhou, kterou hnal vítr od řeky, na padesát metrů kupředu.
Sotva odbila osmá, otevřela se pevnostní brána, z níž za rachocení bubnů, břeskného marše plukovních kapel a ve vzorně vyřízených řadách začaly pochodovat pruské jednotky. Na Lasallův pokyn vyjel jeho pobočník generálu von Rombergovi v ústrety, aby jej doprovodil k francouzskému veliteli. Následovalo představování, výměna zdvořilostí a poté začaly defilovat jeden po druhém nepřátelské bataliony, aby na určeném místě složily zbraně. Z pruské strany se však pojednou ozval šum a křik, zřetelně bylo slyšet vzteklé hlasy. Řady kapitulujících jednotek se zavlnily, mnozí vojáci, rozzuření pohledem na tu hrstku, jíž se vzdávali, se hnali zpět pro zbraně, které odevzdali, jiní utíkali k muničním kolesnám pro prach, křesací kameny i náboje…
           Na Lasallovo mávnutí tasili husaři 7. pluku šavle, pobídli koně ostruhami a rozjeli se tam, kde nastal největší zmatek. Ranami šavlí naplocho se pokoušeli nastolit pořádek a situaci zvládnout. V té chvílí zaznělo od Möhringen bubnování, cinkot výstroje a pokřik Vive l´Empereur!, s nímž v hodině dvanácté přibíhali francouzští lehcí pěšáci, čelo divize dvaačtyřicetiletého Claude-Victor Perrina, řečeného Victor. Paprsky ranního slunce, které protrhávalo mlhu, se zableskly na nasazených bodácích…
         Lasalle si ulehčeně oddechl a pruský velitel von Romberg se na francouzského husara obrátil s obřadnými slovy:
          „Pane generále, přijměte výraz nejhlubšího obdivu od starého pruského generála. Právě jsem pochopil, jaké ctnosti vám, Francouzům, umožnily zvítězit nad dříve nepřemožitelnou pruskou armádou. Říkali mi, že jste vášnivý kuřák. Prosím, abyste od jednoho ze svých nepřátel přijal malý dar na památku…“
          Načež mu podal drahými kameny zdobenou porcelánovou dýmku. Lasalle si ji slavnostně zapálil navečer hned poté, co dopsal hlášení maršálu Muratovi, které zakončil furiantskou větou:
„Byl nejvyšší čas, že pěchota generála Victora přišla. Převzal za mne tu nudnou povinnost a já mohl s brigádou odejet na Damm…“
        Když se Napoleon 31. října o Lasallově husarském kousku dozvěděl, napsal maršálu Muratovi nadšeně:
          „Skládám vám hold za dobytí Štětína. Dobývají-li vaši husaři takto pevnosti, nezbývá mi než rozpustit ženisty a dát roztavit obléhací děla.“
Bojová cesta Pekelné brigády v Prusku vedla už jen na Lübeck, kam se uchýlil s poslední pruskou armádou Blücher. Francouzi město dobyli a Lasallovi husaři vjeli do jižní brány hned za pěchotou; kopyta jejich koní drtila živé i mrtvé, jezdci šavlovali každého, kdo jim přišel pod ruku a razili si cestu k západní bráně, kde vzdoroval pluk Owstien, poslední pruské síly ve městě. Stihl se před jezdci zformovat do karé, když však pěšáci přivlekli u Mühltor ukořistěná děla a namířili hlavně na pruský čtverec, obklíčený pluk (Infanterie Regiment Nr. 7) raději složil zbraně. Čtyřiašedesátiletý Gebhard Leberecht von Blücher, navzdory věku husar každým coulem, unikl, zbylo mu už ale pouhých 6000 vojáků a ráno 6. listopadu poslal maršálu Muratovi od Ratkau nabídku ke kapitulaci. Přesněji řečeno to byla jediná pyšně vzdorná věta:
„Kapituluji, neboť nemám ani munici, ani chleba.“
Na poledne 7. listopadu seřadil zbytky pruské armády a s výrazem neporaženého s těmito troskami připochodoval k Francouzům. Lasalle přihlížel, jak nechává na určená místa naházet zbraně i zástavy batalionů a eskadron, které se dávno ztenčily na sílu rot či čet. Přemýšlel o tom, že husar nemusí být po třicítce ničema a ulejvák? Cítil obdiv k pruskému veliteli, který jako by byl ze železa? Nebo jen myslel na to, že let Pruskem skončil?

Golyminská panika
Koncem roku 1806 vytáhl Napoleon z Braniborska do bývalého Polska a směrem na Východní Prusy, proti Rusům, kteří šli pruské armádě na pomoc, leč nedorazili včas. Tentokrát to už nebyla vojenská procházka, ale krvavě tvrdé střety s nesmírně houževnatým protivníkem, vyčerpávající pochody bezedným blátem i zimou. Rusové zprvu ustupovali a Napoleonovy hlavní síly narazily 26. prosince na jednu jejich část u Golyminu. Jednotky knížete Golicyna i generála Dochturova zaujaly obranu v příhodném terénu, přičemž ruská děla kryla všechny přístupy.
Lasallova Pekelná brigáda dohnala Rusy jako první a chystala se navzdory dělostřelecké palbě zaútočit takřka z chodu, což měl být zpočátku spíše průzkum bojem. Dojela k lesu po straně Golyminu, načež rychle couvla a stočila se doleva, tím ale vjela přímo před tři ruské kyrysnické eskadrony, za nimiž navíc stála i nepřátelská pěchota. Ohnivý Lasalle si hryzal kníry, stáhl se do bezpečné vzdálenosti a čekal na pěchotu sboru maršála Augereaua, neboť v dané situaci nemělo nic jiného smysl.
             I pěšáky, podporované kyrysníky a dragouny, prudká palba ruských děl na čas zastavila a způsobila jim značné ztráty, pak ale začaly Heudeletova a Desjardinova pěší divize protivníka vytlačovat. Toto pravděpodobně byla chvíle, při níž došlo v řadách francouzského lehkého jezdectva ke zcela neobvyklé události, které se později začalo říkat Golyminská panika. Spolu s Fénérolsovou 1. brigádou Kleinových dragounů měly do útoku vyrazit i husarská brigáda Lasallova a lehká jezdecká brigáda Marulazova. Lasallův 5. a 7. husarský pluk se připravovaly k útoku, klusem najížděly do zvoleného východiště, když tu prý neznámý hlas zavelel stát. Povel se nesl od eskadrony k eskadroně a Antoine Charles Lasalle náhle zjistil, že má za sebou pouze elitní eskadronu 7. husarského, v jejímž čele jel. V následujícím okamžiku, pravděpodobně v důsledku ruské dělostřelby a nejspíš také vlivem pohledu na ztráty, které Rusové působili Fénérolsovým dragounům i Marulazovým jízdním myslivcům, zachvátila oba husarské pluky panika. Jejich příslušníci nedbali na svoji pověst ani na legendárního velitele a prchali z dosahu kulí.
            Hanbou a vztekem bledý Lasalle trhl uzdou, zasadil koni ostruhy a hnal se za utíkajícími, aby je předejel a zastavil. Když se mu to povedlo, oba pluky seřadil do kolon, bez jediného slova výčitky, bez jediné nadávky projel kolem nich a hleděl jezdcům do očí. Prý jeho pohled nevydrželi a klopili zraky. Pak obrátil koně, vrátil se na své místo v čele, zavelel a vyjel pomalým krokem nazpět. Dojel s 5. a 7. husarským vzorně seřazenými na dostřel děl, nevydal však povel ani ke klusu, natož ke cvalu, pouze pokračoval nějakou chvíli vpřed.
Golyminská panika
          Ruská děla na chvíli zmlkla, pohled na husarskou brigádu, která zvolna vstupuje do dělostřelecké palby, neútočí a zastaví, byl něčím naprosto výjimečným. Zakrátko však kanóny zaduněly znovu, neboť takovému cíli se nedalo odolat. Jediné, co generál Lasalle udělal, bylo, že vydal povel k rozvinutí obou pluků po eskadronách do linií čelem k nepříteli. Sám popojel několik kroků, zarazil koně, a aniž se ohlédl, zavelel:
„Šavle skryj!“
            Po celý zbytek boje držel brigádu v tomto postavení, aby své muže potrestal za zbabělost. Bylo to kruté, připomínalo to decimování, jímž trestali římští vojevůdci legie, Lasalle však nechtěl od brigády nic, co by neudělal sám. Stál před svými muži, dával jim osobní příklad a možná mu v té chvíli bylo milejší snášet palbu než hanbu. Když pod ním padl zasažený kůň, zvedl se z bláta, vsedl na náhradního, kterého mu okamžitě přivedl vrchní četař Heisser, a znovu se bez hnutí díval na ruská děla. Teprve navečer, když ruská palba zeslábla a Rusové Golymin vyklízeli, zavelel husarský generál vpřed. Hanbu útěku už svým husarům nepřipomněl jediným slovem. Ani jeho brigáda, ba ani císař mu drsně krutou lekci nevyčetli, zato byli hned nazítří oba velitelé pluků povýšeni na brigádní generály a posláni do výslužby... Na jejich místa nastoupili energičtí důstojníci, Muratův pobočník Déry (padne roku 1812 u Vinkova) a Edouard Colbert, z něhož se stane zanedlouho jeden z nejproslulejších velitelů lehkého jezdectva.

              Lasalle sám byl 30. prosince 1806 povýšen do hodnosti divizního generála a Napoleon mu podřídil veškeré záložní lehké jezdectvo (tj. ty husarské a jízdně myslivecké regimenty, které nebyly přiděleny ke vševojskovým armádním sborům). Velel třem brigádám v celkové síle 5700 koní a na počátku roku 1807 operoval převážně v součinnosti se sborem maršála Soulta či maršála Neye. Zažil bitvu u Pruského Jílového (Preussisch Eylau, dnes Bagrationovsk), i když do ní příliš nezasáhl a spolu s Neyovým sborem kryl strategický Napoleonův ústup k řece Passarge, na jejíž linii boje až do pozdního jara ustrnuly.

Až přestane generál Lasalle klít...
Na počátku června 1807 přebírali Francouzi iniciativu, zastavili počáteční ruský postup a zvolna nutili Rusy k ústupu. Lasalle, jehož síly se rozrostly na čtyři lehké brigády, zasáhl do bojů o Guttstadt i Deppen a 10. června se vyznamenal v mimořádně krvavé bitvě u Heilsbergu (dnes Lidzbark Warmiński). Pro maršála Murata, který tu zpočátku velel, nastaly kritické chvíle v okamžiku, kdy se ruská a pruská kavalerie vrhla do protiútoku, přičemž rozvrátila kyrysníky generála d’Espagneho a rozbíjela pěchotu.
           „Velkovévoda z Bergu, který se tu nalézal, maršál Soult, divizní generálové Legrand a Lasalle, generál Ledru, ti všichni se uchýlili před tlakem pruského útoku do karé,“ vzpomínal plukovník Pouget a velkovévodou z Bergu mínil Murata.
           Na planině vládl zmatek, šířila se panika a nikdo přesně nevěděl, co se děje. Divize generála Legranda i Savaryho granátníci ustupovali v obranných čtverhranech za potok Spuibach, Murat se snažil část svého jezdectva shromáždit a vrhal je do protiútoku, aniž velitelé věděli, kam zaútočit. Dérymu, svému bývalému pobočníkovi, nyní plukovníkovi 5. husarského, jen zavelel:
          „Pojeď za mnou!“
           Takřka totéž poručil veliteli 7. husarského:
         „Za mnou s plukem, zaútočíme na ty kanálie!“
         Husarům však v té chvíli vpadli do boku dragouni (většinou se uvádí, že šlo o ruské dragouny, mnohem spíše se ale jednalo o pruské dragouny Zieten) a náhodný výstřel z karabiny zabil pod maršálem koně. Murat vyskočil, chytil uzdu jiného zvířete bez jezdce, vyšvihl se do sedla, to už jej ale nepřátelé obklopili. V té chvíli naštěstí na dragouny zaútočil generál Lasalle s jiným plukem a císařova švagra vysekal. K dokreslení zmatků, které na francouzské straně bojiště zavládly, stačí dodat, že krátce poté se ocitl v klubku nepřátel Lasalle a tentokrát jej pro změnu zachránil Murat.
         „Teď jsme vyrovnáni, drahý generále,“ zvolal na něj, stiskl mu pravici a odcválal jinam.
         S maršálem Muratem táhl Lasalle v následujících dnech na Královec, nebyl tudíž v klíčové bitvě u Friedlandu (dnes Pravdinsk), kde se o výsledku celého tažení rozhodlo ve francouzský prospěch. Dne 19. června ráno pak vjel do města Tylže (Tilsit, dnes Sovětsk). V tomto městě, přesněji u něho, vprostřed hraniční řeky Němen, byl 7. července uzavřen mezi císařem Napoleonem a imperátorem Alexandrem s velkou pompou mír. Krátce nato dostal generál Lasalle jmenování velkodůstojníkem Čestné legie, což byla velká odměna, on ale toužil po jiné. Kapitán Denis Charles Parquin vyprávěl ve svých memoárech, oč šlo, a tlumočil i konverzaci, která z toho mezi panovníkem i jeho generálem vyplynula:
„Jeho Veličenstvo konalo 5. července přehlídku všeho jezdectva, což obnášelo nejméně sedmapadesát tisíc mužů. Císař při té přehlídce nešetřil vůči Lasallově divizi povýšeními ani vyznamenáními a jeho samotného jmenoval hrabětem císařství, k čemuž mu přidal i pěknou dotaci. Navíc z něho udělal velkodůstojníka Čestné legie. Generál císaři poděkoval, a přesto se zdál nespokojený.
,Co ještě chcete?‘ zeptal se císař. ,Nevypadáte nadšeně.‘
,Raduji se z vaší dobroty, sire, ke spokojenosti mi ale cosi chybí. Doufal jsem, že na mne Vaše Veličenstvo pomyslí s velením nejpřednějšímu pluku na světě. Stručně řečeno jsem choval naději, že vystřídám lieutenant-général d’Alhmana, plukovníka vašich zvědů, co ho zabili u Eylau.‘
Císař na to opáčil:
,Až přestane generál Lasalle pít, klít a kouřit, nejenže ho postavím do čela svojí gardy, přiřknu mu dokonce i titul jednoho ze svých komoří.‘
Generál Lasalle se ovšem nehodlal s takovým odmrštěním spokojit, proto se uklonil a císaři pravil:
,Sire, ježto mám ve vašich očích všechny vlastnosti námořníka, žádám Vaše Veličenstvo, aby mě jmenovalo velitelem fregaty.‘
,Nikoliv, to ne,‘ rozesmál se císař, ,s tím nepočítám. Povedete teď dvacet pluků jezdectva místo prince Murata, jenž se vrací do svého vévodství.‘“
          Opravit je třeba jednu věc, totiž to, že se Lasalle stal hrabětem císařství až roku 1808.

Vítěz od Medina de Ríoseco
Mírové časy redukovaly Lasallovu lehkou divizi na dvě brigády a generál sám byl podřízen maršálu Davoutovi, s nímž se znal víc než dobře z Egypta. Na polském území (s hlavním stanem ve Varšavě) setrval do počátku roku 1808, kdy jej císař povolal do francouzského Poitiers, aby tu zformoval jezdeckou divizi, určenou pro intervenci ve Španělsku. Dne 18. února 1808 pak generál dostal jmenování vrchním velitelem francouzského záložního jezdectva ve Španělsku, což ovšem byla funkce spíše titulární, neboť za Pyrenejemi v tom čase operovalo několik vojenských útvarů, které neměly žádného společného vrchního velitele.
            Napoleon si chtěl Španělsko podrobit a šel tak daleko, že donutil krále Karla i jeho syna Ferdinanda k abdikaci ve svůj prospěch. Jeho vojsko dokázalo dobrou polovinu dosud formálně spojenecké země obsadit takřka bez výstřelu, leč zprávy o tom, že Francouzi zbavili španělskou dynastii vlády, vyvolaly 2. května v Madridu povstání. Bylo sice potlačeno, avšak nedlouho po něm vzplanuly na mnoha místech boje, nejprve s regulérní španělskou armádou, k níž se živelně přidávalo stále více odpůrců francouzské okupace.
Divizi, se kterou vytáhl Lasalle přes Pyreneje, tvořily ostřílené pluky a dvěma brigádám veleli skvělí jezdci, Michel Ordener a Auguste Colbert. Přidělena byla k uskupení, nazvanému Corps des Pyrenées occidentales, Západopyrenejský sbor; velel mu maršál Bessières a tvořili jej divize generálů Verdiera a Merleho.
Sotva přešel Lasalle Pyreneje, dostal rozkaz pochodovat s předvojem čtyř pěších batalionů, sedmi stovek jezdců a šesti děly na Valladolid; Merleho divize měla následovat za ním. Vyrazil 5. června 1808 z Burgosu, navečer následujícího dne došel do Torquemady a zjistil, že kamenný most přes Pisuergu přehradily řetězy a zátaras z povozů, za níž čeká několik tisíc ozbrojených vesničanů. Generál se nerozmýšlel, s kompanií voltižérů a padesátkou jízdních myslivců vpadl na mostovku, přeťal řetězy, nechal svrhnout dolů vozy a vjel do obránců, spíše neorganizovaného a v zacházení se zbraněmi nezkušeného davu. Zanedlouho byl pánem Torquemady, ve které nechal vojáky po libosti plenit, ničit, znásilňovat a zabíjet. Nastala krvavá noc, o níž generál Foy, účastník války za Pyrenejemi, napsal:
Lasallův rodový erb, znak Lasalla jako barona císařství a jeho vojenská pečeť
„Zničením onoho městyse se Francouzi připravili po celý zbytek války o cenné zdroje.“
Nemyslel tím jen zásoby, ale především ztrátu zbytků sympatií, které ještě mohli prostí Španělé k Francouzům chovat.
Lasalle si ovšem počínal jako voják a pravidla války říkala, že ten, kdo z civilních obyvatel pozvedne proti armádě zbraň, propadá hrdlem! V daný moment se navíc zdálo, že krutost přináší výsledky, neboť Placenia, další město na trase, vyslalo deputaci s biskupem v čele, pokorně žádající o milosrdenství.
Spolu s Merleho divizí pak Lasalle pochodoval vstříc sedmitisícovému vojsku dona Gregoria de Cuesty. Střetl se s ním na mostě přes Cabazón, doslova po svých protivnících přešel a vstoupil do Valladolidu, který na prosby zdejších církevních hodnostářů ušetřil. Lasalle si zde kupodivu získal sympatie, neboť provedl neobvyklou věc, nevyžadoval kontribuci a spokojil se jen s tím, že do armádní pokladny převedl jinak běžné daně.
Klid ve Valladolidu netrval dlouho, proti Bessièresovu sboru (nyní s pěšími divizemi pod velením generálů Merleho a Moutona, který vystřídal Verdiera, a s jezdeckou divizí Lasallovou, posílenou o dragounský pluk) táhli španělští generálové Blake a Cuesta, kteří se spojili, čímž jejich síly vzrostly na 28 000 mužů. Francouzské síly, jež čítaly 12 000 mužů, se s nimi střetly u Medina de Ríoseco a Lasalle se svým jezdectvem, podpořeným třemi stovkami jízdních myslivců a jízdních granátníků císařské gardy, tu 14. července 1808 rozhodl bitvu v Bessièresův prospěch. Opakovanými útoky prorazil postupně dvě španělské linie, nejprve Cuestovu a poté Blakeho, který se držel mnohem houževnatěji. Pak už jen pronásledoval ty, co prchali, i když Bessières vítězství nevyužil a husarského velitele zastavil.
          Pamětníci dodávali k této bitvě jeden drobný detail. Paní Lasallová následovala svého chotě do Španělska a zúčastnila se i bitvy u Medina de Ríoseco, dělostřelba a padající kule ji ale k smrti vyděsily. Lasalle tehdy manželku poslal dozadu, ona se ale nechala odvést jen k ambulancím a tam po zbytek dne asistovala chirurgům…
Z vítězství se Francouzi neradovali dlouho, neboť museli pod soustředěným tlakem Španělů vyklidit Madrid a dát se na ústup za řeku Ebro; Lasallova choť se jednu chvíli ocitla ve španělské zajetí, nutno ale dodat, že s ní zacházeli velmi zdvořile, byť strachu si vytrpěla dost. Proto ji generál raději poslal do Paříže…
Napoleon musel ve Španělsku zasáhnout osobně, teprve pak se karta rychle obrátila, Už na počátku roku 1809 ale odejel zpět do Francie, neboť mu hrozila válka ze strany Rakouska. Lasalle zůstal, byl přidělen se svou divizí pod maršála Victora a šel od vítězství k vítězství. Překročil na čele Victorova sboru řeku Tajo přes hájený most u Arzobispo, 21. března změřil síly se španělskými karabiníky u Truxilla a 28. března pomohl vybojovat na levém Victorově křídle bitvu u Medellínu.
Den předtím, 27. března, podepsal císař Lasallovo jmenování velitelem 1. lehké jezdecké divize tzv. Německé armády, uskupení, určeného pro válku s Rakouskem, a povolal husarského generála nazpět. Antoine Charles vyrazil, jakmile se to dozvěděl, odmítl ozbrojený doprovod nasavských jízdních myslivců, které mu dával generál Thiébault, a když jejich důstojník trval na tom, že musí rozkaz splnit, pohrozil mu výzvou na souboj. Vyjel jen se dvěma pobočníky a chvátal skrze kraj, plný nesmiřitelných guerilleros. Na jedné poštovní stanici mu velící důstojník řekl:
          „Generále, nechám vás odjet jen v doprovodu pětadvaceti svých mužů, všude tu jsou bandité.“
Lasalla se to dotklo, otázal se, zda důstojník ví, s kým mluví, a dostal dopověď, že s vysokým důstojníkem.
„Mluvíte s generálem Lasallem,“ představil se ponuře. „Kolik je těch banditů?“
Dozvěděl se, že kolem tří set.
„Cože! Máte padesát mužů a cesty tu nejsou bezpečné! To je zbabělost. Budu vaše chování hlásit a o eskortu nestojím.“
Zanedlouho změnil názor, to když projížděl skrze Torquemandu a spatřil nenávistné pohledy těch, kteří jej poznali. Na poštovní stanici, kde měnil koně, se jej poštmistrova žena, zeptala zda je vskutku pravda, že generál Lasalle zemřel. Odpověděl jí:
            „Ano, je mrtev.“
            Tak to vyprávěl on sám, tvrdil ale, že chtěl zůstat inkognito, neboť přepřahací stanici jeho vojáci před časem vypálili a on pak dal 6000 franků ze svého, aby byla znovu postavena. Prý se tak chtěl ubránit poštmistrovým díkům, jimž stejně neunikl… Nebyl však skutečným důvodem stud a za ním nepříjemné poznání, že tato válka je v důsledku nenávisti Španělů zcela jiná než ty předchozí, že je nesmiřitelná…?

Mé srdce patří tobě
Lasalle dojel do Paříže, sevřel vášnivě do náruče svoji choť (o čemž svědčilo děcko, jež se narodí po Lasallově smrti, otce však dlouho nepřežije), za pár dní skočil do dostavníku a slíbil postiliónovi, že zaplatí dvojnásobek, když nebude šetřit koně. Hnal se do války, toužil po ní, i kdyby měla být jeho poslední. Jako kdyby si připomínal slova, která před pár lety řekl Thiébaultovi::
            „Husar, který není ve třiceti mrtev, je ulejvák…“
            Jemu, ztělesnění napoleonského husara, táhlo na čtyřiatřicet! Přitom sám přiznával, že mívá strach.
            „Při prvních výstřelech mi srdce div nevyskočí z hrudi. Při dalších se ale uklidní,“ řekl jednou.
Císaře dohnal, až když první fáze tzv. dunajského tažení končila. Napoleonova Velká armáda obsadila Vídeň a chystala se přes Dunaj zaútočit na armádu arcivévody Karla. Nedlouho poté, co Lasalle převedl dvě svěřené brigády, Pirého a Bruyèresovu, na druhý břeh, začala dvoudenní bitva, kterou Rakušané nazvali Aspern a Francouzi Essling. Lasallovi jezdci kryli prostor po obou stranách Esslingu a bojovali tak, že dělali svému veliteli čest, bránili se i útočili, podporovali mohutné útoky kyrysníků generála d’Espagne a Antoine Charles při jedné příležitosti vysekal z obklíčení rakouských jezdců maršála Bessièrese. Bitva byla dlouhá a krvavá, trvala dva dny a hrozila pro Napoleona katastrofou, neboť Rakušanům se podařilo zničit mosty přes Dunaj, odříznout Velkou armádu od posil i zásob a přitisknout ji k řece. Druhý den probíhal ve znamení ústupu na ostrov vprostřed Dunaje, přičemž Lasalle na pravém křídle vydatně pomáhal zadržovat mohutný rakouský nápor.
           
Lasallův poslední dopis choti
Těžko říci, jak na Antoina Charlese prohraná bitva zapůsobila. Viděl v ní zemřít příliš mnoho svých přátel a možná si začal víc připouštět, že smrt může v další bitvě potkat i jeho. O způsobu, jak se s těmito myšlenkami vyrovnával, svědčí dopis, který před pár dny poslal svému příteli generálu Roederovi:
            „Co se mne týče, žil jsem dost dlouho. Po čem lidé v životě touží? Získat si zásluhy, vybudovat kariéru a majetek. Co já? Je mi třiatřicet a jsem divizním generálem… Jestlipak víš, že mi císař loni dal rentu, co vynáší padesát tisíc franků? To je obrovská částka. Připočti k tomu, že jsem si vydobyl jméno a užil přitom spousty rozkoše. Přece stačí, když máš jmění a jistotu, že ani ženě, ani dětem nebude nic chybět. Klidně můžu zítra umřít.“
            Zatímco Napoleon chystal u Vídně odplatu za Essling, Lasalle obléhal spolu s Lauristonovou pěchotou v Uhrách pevnost Ráb, která kapitulovala 23. června. Den poté poslal své ženě dopis, v němž se mezi lehkovážnými řádky skrývalo obrovské vyznání věrnosti:
            „Tvrz Ráb se vzdala, moje milovaná, z čehož mám obrovskou radost, protože obléhání a stavění mostů jsem nepřivykl a u pevnosti bych umřel nudou, kdyby nakonec nepřišel rozkaz začít s bombardováním. A jaká palba to byla! Třicet bomb za minutu! (…) Jeho Excelence vévoda z Auerstädtu (což byl titul maršála Davouta) byla tak laskava, že připomenula Jeho císařskému Veličenstvu moje zásluhy při obléhání té pevnosti a zdůraznila, že ,mosty, které značnou měrou přispěly k dobytí, byly vybudovány díky mé energii a inteligenci‛. Tak to napsal. Z toho vidíš, že moje počátky v bombardování a inženýrských pracech nedopadly nejhůř. Obávám se, že nakonec ze mne může být i námořník, neboť co bych pro našeho vládce neudělal. Víš sama nejlépe, jak jsem mu za tolik důkazů přízně zavázán! Ta přízeň trvá dlouho, datuje se od stejných dob jako naše láska; nic se mezi námi nezměnilo, jen se lépe známe a není důvodu, proč by měla naše láska vychladnout…“
            V dalších odstavcích se generál, mnohými považovaný za lehkovážného blázna, staral o to, jak pokračuje žádost o adopci dětí své choti z prvního manželství, neboť Victor Berthier před časem zemřel. Chtěl zprávy o dcerce a posteskl si, že dlouho nedostal ani řádku.
            „Nashledanou, má drahá, nezapomínej na člověka, který tě miluje k zbláznění a ctí tak, jak si to zasluhuješ,“ končil tento list, který měl být jeho posledním.
            Nedlouho předtím poslal své Josefíně i jiné řádky, do nich napsal životní krédo:
Tobě patří mé srdce, má krev je císařova a život jsem zasvětil cti!“
Nebyla to planá slova, v bitvě u Wagramu, k níž se schylovalo, jim dostál do posledního písmene!

Poslední útok
V noci ze 4. na 5. července 1809 se jednotky Velké armády chystaly na několika ostrovech vprostřed Dunaje k přechodu zbývajícího říčního ramene a ke generálnímu útoku na armádu arcivévody Karla Rakouského. Lasallova divize měla za úkol přejít spolu s voltižéry první a zajistit předmostí, což dokázala snadno. Po celý zbytek dne pak zůstávala poměrně stranou bojových akcí a její velitel se opět nudil. Vítězství se nicméně dobýt nepodařilo, bitva měla pokračovat i nazítří. Navečer, bez sebemenšího důvodu, se Lasalla zmocnila předtucha, která provázela už tolik vojáků. Nad ránem usedl k polnímu stolku, vzal brk, papír a v mihotavém světle svíčky napsal poslední vůli. Pak si zavolal Charlese de Coetlosquet, svého pobočníka, jemuž řekl:
            „Nepřežiji dnešní den. Jestli mě zabijí, dej to císaři!“
            V závěti myslel hlavně na děti, přičemž písemně stvrdil, že chce všechny tři Josefíniny syny z manželství s generálem Victorem Léopoldem Berthierem adoptovat. Příjmy rozdělil mezi ně, Almerikovi odkázal svůj titul hraběte císařství, Oskarovi titul barona a Alexandrovi titul rytíře. Celou rentu ze statků v Hannoversku a Vestfálsku měl dostat Almerik Berthier, ve skutečnosti plod Charlesovy a Josephininy lásky, pokud ovšem přijme Lasallovo jméno. Na dceru Josefínu Karolínu de Lasalle pamatoval bohatým věnem. O manželce se nezmínil, lze tedy s jistotou předpokládat, že byla zajištěna majetkem z obou manželství.
Dne 6. července kolem čtvrté ráno se divize šikovala k vyražení a Lasalle stál v jejím čele neobvykle rozmrzelý, třebaže by se měl těšit z dalšího důkazu Napoleonovy důvěry. Císař dal pod jeho velení kromě divize lehkého jezdectva divizi Saint-Sulpiceových kyrysníků, čímž Antoina Charlese de facto učinil velitelem sboru, generál však měl pocit, že se mu lepí smůla na paty
„Jeho bitevní kůň, kterého vzal nějaký husar neprozřetelně už ve čtyři ráno napojit k potůčku před předními hlídkami, byl chycen rakouskými patrolami stejně jako ten muž. To byla první nepříjemnost onoho rána. Chvíli poté generál sáhl za sedlo pro lahvičku skvělé francouzské pálenky, kterou tam jeho sluha nikdy neopomenul dát, a rozladěně nahmatal jen střepy; láhev se rozbila.
,K čertu s tímhle dnem!‘ pronesl Lasalle. ,Padnu v něm.‛...,“ vyprávěl kapitán Parquin.
Bitva zuřila až do pozdního odpoledne, Antoine Charles změřil síly s rakouskou pěchotou i husary, pomáhal v nejhorších chvílích pěší divizi generála Boudeta, vykryl kritický přesun Massénova sboru bokem k nepříteli, přispěl k zastavení rakouského sboru podmaršálka Klenaua, a přesto byl bez jediného šrámu. Na předtuchy možná zapomněl a znovu hořel bojovým zápalem o to divočejším, že chtěl vyniknout ještě víc.
Navečer zahájili Rakušané ústup, prováděli jej ale nesmírně spořádaně a za boje. Klenauův sbor odrážel na pravém rakouském křídle s úspěchem útoky Massénových pěšáků i Marulazova lehkého jezdectva, prošel vesnicí Kargan a chtěl pokračovat dál na ves Leopoldau. To, co následovalo, popsaly paměti maršála Massény takto:
„Mezi touto vsí a Leopoldau zformuje Klenau své prapory do čtverců, aby zastavil pronásledování. Marulaz rozšavluje a rozmetá první, který se mu postaví, pak se v součinnosti s generálem Lasallem vrhne na druhý, mnohem mocnější a podporovaný třemi eskadronami husarů. Karé vydrželo, avšak husaři byli obráceni na útěk.“
Lasalle nad neúspěchem zuřil, nicméně pochopil, že s lehkou divizí skrze sevřené tvary rakouské pěchoty neprorazí. Otočil koně a tryskem se hnal dozadu, kde stála dosud nenasazená část jemu podřízené divize Saint-Sulpiceových kyrysníků. Vjel před čelo 1. kyrysnického pluku a zavelel:
„Za mnou kyrysníci! Cvalem! Vive l’Empereur!“
Byl to poslední francouzský útok onoho dne a Lasalle vyrazil tak, jak jej zvěčnil malíř Edouard Detaille: v tmavozeleném husarském dolmanu a kožíšku, v rudých kalhotách, s generálským kloboukem na hlavě a nezbytnou dýmkou. Vedl „železné vesty“, do dvojdílných kyrysů zakuté těžké jezdce, na prvního nepřítele, kterého spatřil, na hrstku pěšáků pluku LIR 39 (Duka). Ti se pravděpodobně chtěli vzdát, když však spatřili útok, vytvořili obrannou formaci zvanou Masse, nebo možná jen pouhý Klumpen, hlouček. Na přípravu salvy nezbyl čas, pálili tedy ti, kteří měli právě nabito.
Poslední Lasallův útok (Detaille)
„Jedna kulka zasáhne Lasalla do čela a on padne na místě mrtev...!“ dodal baron Marbot.
Jiné svědectví říká, že nezemřel hned, že jej podporučík Waldner s těžkým zraněním dovezl až do Schönbrunnu a teprve tam generál po dvou hodinách vydechl naposledy.
Lasallův služební spis obsahuje tuto poznámku:
„Zabit dělovou kulí.“
Je to omyl a chyba, generála prokazatelně zabila kulka z rakouské muškety, vystřelená v samém závěru dvoudenní bitvy u Wagramu, která skončila francouzským vítězstvím
 „Dne 9. července pálila všechna francouzská děla na hradbách vítězné salvy. Šli jsme do Razumovského zahrady a potkali tam generála Roussela. V nádherném sále uvnitř, na vyzdobeném okázalém loži spočívalo tělo generála Lasalla,“ vzpomínal mladičký rakouský aristokrat Eugen Černín z Chudenic, který prožil ono léto roku 1809 ve Vídni.
Antoina Charlese Lasalla pohřbili na centrálním hřbitově ve Vídni, roku 1891 však byly jeho ostatky vyzdviženy a převezeny do podzemních sálů pařížské Invalidovny.
                Baron Marbot ve svým memoárech napsal, že generál Lasalle padl naprosto zbytečně, v útoku, který nemohl mít na výsledek bitvy u Wagramu sebemenší vliv.
Lasallova socha před zámkem Lunéville
Generál Antoine Charles Louis de Lasalle, hrabě císařství i aristokrat po předcích, by s ním nesouhlasil, neboť zemřel, jak si přál, v boji, milován, na vrcholu sil, slávy i úspěchů, s neposkvrněnou ctí a pověstí největšího husara všech dob, která přetrvala věky.