Prohledat tento blog

Načítání

úterý 28. října 2014

BEZ SPOJENÍ NENÍ VELENÍ (2. část)


B. Spojení v armádě

1. Kurýrní spojení      
Kurýrní službu v armádě pro hlavní a vyšší velení vykonávaly tři kategorie „spojařů“: pobočníci, ordonanční důstojníci, příležitostné spojky. Náplň činnosti pobočníků jednotlivých vyšších velitelů a Napoleonových ordonančních důstojníků byla upravena předpisy, ovšem stávalo se běžně, že v ohni bitev s rozkazem vyrazil, kdo byl právě po ruce...
Napoleon jako císař vystřídal (podle mých podkladů) asi 80 pobočníků a ordonančních důstojníků, u maršálů a velících generálů (od r. 1800 měl divizní generál nárok na tři a brigádní generál na dva pobočníky) se za císařství vystřídalo celkem cca 2300 pobočníků.
Zde se zaměřím hlavně na Napoleonovy „spojaře“.

1.1 Pobočníci (aide-de-camp)
Funkce existovala odedávna a i za Napoleona zůstalo předávání rozkazů a sbírání informací ve válce i v míru prvotní a nejdůležitější funkcí pobočníků. Byli tedy „očima a ušima“ svých velitelů, již praví předchůdci vojenských spojařů, i když jejich povinnosti tím zdaleka nekončily: jako „holky pro všechno“ např. kontrolovali stráže, byli vysíláni pro informace o stavu vojsk, podíleli se na rekognoskaci terénu, popř. na průzkumu, zajišťovali svým velitelům ubikace a starali se o jejich pohodlí atd. V zásadě mohli být pověřeni jakýmkoli úkolem odpovídajícím příslušné hodnosti, navíc v míru při společenských událostech (plesy apod.) museli bezvadným vzhledem i chováním důstojně reprezentovat - byli vizitkou svého velitele. Museli tedy být vojáci na slovo vzatí, vynikající a vytrvalí jezdci, neohrožení, iniciativní, společensky na úrovni, bystří, úslužní i autoritativní, Napoleonovi pobočníci navíc všestranně schopní i jako polní velitelé a sloužit ve dne v noci „do roztrhání těla“. Ovšem museli také být dost majetní na to, aby si mohli kupovat a vydržovat koně a platit jim i sobě potřebné služebnictvo. Maršálové a generálové si stejně jako Napoleon mohli vybírat své pobočníky sami - žádost o ně podávali písemně ministrovi války (služebním postupem), pobočníci pak byli jmenováni císařským dekretem. Někteří maršálové jich měli až osm (Masséna v r. 1809 šestnáct!), v hodnosti poručík až adjudant commandant (popř. chef d´escadrons). Napoleon jich míval až 12 - dělili se na pobočníky v hodnosti generála a hodnostně nižší, kteří byli vlastně pobočníky těchto pobočníků-generálů. Takto zdánlivě vysoký počet císařských či maršálských pobočníků mohl být užitečný v případě, že v ohni bitvy bylo nutno na místě nahradit raněného či padlého generála nebo plukovníka nebo splnit nenadálý nový taktický úkol. Napoleon své pobočníky do ohně běžně posílal, jedině tak jim ostatně mohl umožnit, aby se osvědčili, vynikli a postupovali v kariéře.
Postavení císařského a maršálského pobočníka bylo navzdory těžké službě a nebezpečí prestižní, ucházeli se o ně jak synkové z vysoké šlechty, tak i různí příbuzní a známí, rodáci apod. - Davoutovým pobočníkem byl jeho bratr, Grouchyho a Massénovým jejich synové atd., kteří všichni si ovšem museli tuto „protekci“ tvrdě zasloužit, neschopnost se netrpěla ani v rodině a Napoleon by ostatně brzy udělal pořádek, pokud by se o neschopného dřív nepostarala zubatá s kosou...
Napoleonovi pobočníci jednotnou uniformu nepotřebovali...
 Ze všech „spojařů“ právě někteří císařovi a maršálští/generálští pobočníci vystoupili z anonymity a zapsali se do historie - mnozí slavní maršálové a generálové začínali právě jako pobočníci generála Bonaparta/Prvního konzula/císaře či jiných armádních velitelů (Murat, Caulaincourt, Savary, Exelmans, Lemarrois, Junot, Lejeune, Marbot, Marmont, Reille, Caffarelli, Lauriston, Duroc...).
Největší penzum práce samozřejmě odváděli pobočníci všech velitelů na taženích a v bitvách, jim byly svěřovány nejdůležitější a nejnaléhavější rozkazy, od nich se očekávaly spolehlivé a použitelné informace, závisel na nich tudíž do značné míry průběh tažení či bitvy a tisíce životů (jako na každém „spojaři“ v dějinách válek...), přičemž se vystavovali nebezpečí často víc než řadový voják - kmitali pod palbou po celém bojišti nebo přes nepřátelské území. Bylo spočítáno, že v letech 1805-1815 jich padlo 185...
Císařovi pobočníci měli v polním táboře vyhrazenou služební místnost, v níž se ti, kteří právě necestovali za posláním, přes den museli zdržovat, podle reglamá z r. 1812 měli společný celý stan. Vždy dva z nich drželi službu ve dne (spolu s polovinou ordonančních důstojníků, o nichž viz dále), v noci sloužil jen jeden,. Ostatní měli volno - služby byly 24-hodinové, střídaly se ráno v 7 hod. Každý pobočník ve službě (aide-de-camp de service nebo aide-de-camp du jour) se zdržoval v předpokoji císařova stanu, měl seznam všech příslušníků hlavního stanu konajících službu téhož dne, musel mít nepřetržitě připraveného osedlaného koně, u sebe dávku chleba, sucharů a pití, aby se nemusel vzdalovat ke kuchyni, a ručil mj. za to, že císař bude mít neustále po ruce portfej s potřebnými mapami včetně barevných špendlíků a psacími a kreslicími potřebami. Když Napoleon postával/popojížděl v čele vojska bezprostředně před nepřítelem, doprovázel ho ve striktně omezené suitě mj. Berthier s jedním svým pobočníkem, dva císařovi pobočníci a dva ordonanční důstojníci. Ostatní císařovi pobočníci a ordonanční důstojníci se drželi ve skupině 200 sáhů vzadu vpravo, Berthierovi pobočníci a ordonance ve skupině 200 sáhů vzadu vlevo.
Marco de Saint-Hilaire ve svém anekdotickém spisku o Napoleonových pobočnících a jiných lidech a událostech popisuje jednu takovou všední službu:
„Na taženích nocoval službu konající pobočník na koberci nebo na medvědí kožešině, do níž se Napoleon halil v kočáře, nebo nakonec na otepi slámy, o niž se často musel dělit s císařovým prvním komorníkem, přičem je od císaře dělila pouhá plátěná zástěna. Napoleon sám obvykle odpočíval na svém kovovém lůžku (pokud nenocoval na bojišti, protože pak se on i jeho pobočníci zařizovali, jak to šlo); ale sotva začali usínat, když císař volal:
- Constante!... Hola hej! pane Constante!... Tak vzbuďte se!
- Sire... odpovídal okamžitě oslovený a zvedal se.
- Kdo má službu?
To měl na mysli pobočníka v celodenní službě.
- Sire, generál ten a ten...
- Ať přijde.
Byl-li pobočník na místě, dostavil se prakticky okamžitě, jelikož ve službě nikdy nesvlékal uniformu; jinak se Constant pro něho vydal a přivedl ho.
- Pojedete k tomu a tomu sboru pod velením toho a toho maršála, řekl mu císař; teď musí být tam a tam. Nepojedete přitom tudy nebo tudy. Nařídíte mu, aby poslal ten a ten pluk na tu a tu pozici; načež popojedete dopředu a přesvědčíte se o postavení nepřítele, a vrátíte se mi referovat. A hlavně, dodával při takových instrukcích, dejte pozor, ať vás nečapnou.
Pobočník skočil na koně, splnil rozkazy do písmene a vrátil se, přičemž po něm pokaždé několikrát vystřelili, ale ve tmě ho naštěstí zasáhli jen málokdy.
Když pak Napoleonovi referoval a viděl, že císař zjevně opět usíná, sám se šel svalit na slámu, polomrtvý nevyspáním a únavou; ale za čtvrt hodiny:
- Constante!... volal císař znovu.
- Sire! odpovídal s trhnutím se probudivší.
- Je tu ten a ten? (pobočník)
- Ano, Sire.
- Ať přijde.
Dotyčný se dostavil jako poprvé.
- Dojděte pro knížete Neufchâtelského.
Náčelník generálního štábu spal ve svém stanu několik kroků od císařova, vyskočil, spěšně se oblékl a chvátal. Takových vytrhování bylo i několik za noc; ale k ránu Napoleon téměř vždy usnul a jeho důstojníci ve službě ihned činili totéž, nešlo-li o den před bitvou nebo po bitvě, neboť v tyto dny bylo v hlavním stanu zakázáno spát.
V paláci se v noci všechny depeše pro císaře předávaly službu konajícímu pobočníkovi. Nikdo nesměl vstoupit do komnaty, v níž Napoleon spal, ani do té přední, v níž se zdržoval pobočník, který se v ní zavíral na závoru. Návštěvu přijal ve dveřích. Potřeboval-li návštěvník osobně mluvit s Napoleonem, pobočník ho nechal vstoupit, opět zevnitř zavřel dveře na závoru, aby se dovnitř nikdo další nedostal, pak teprve zaklepal na císařovy dveře a vešel...“

Což byla služba v táboře a v paláci. Proti službě v poli to byla selanka - to dostatečně výstižně a obšírně líčí maršálský pobočník Marbot a na svou první službu vzpomíná třeba i bývalý pobočník maršála Neye (1806-1809) Raymond de Montesquiou-Fezensac:
„11. října 1806 jsem měl službu v Schleizu; sotva jsem nastoupil, když mi maršál předal k doručení rozkaz k přesunu pro generála Colberta. Chtěl jsem se zeptat, kde ho najdu.
- Žádné připomínky, odpověděl mi, ty já nemám rád.
Nikdy nám nikdo nic neřekl o postavení vojsk. Nesdělovali nám nic o přesunech, nedávali nám číst žádná hlášení. Museli jsme se informovat, jak se dalo, či spíše hádat. Zejména já, pobočník velitele, který se ani na okamžik nezajímal, mám-li koně schopného takovou námahu vydržet a jestli vůbec rozumím této pro mě zcela nové službě, a přitom mi svěřil důležitý rozkaz k přesunu, který jsem měl doručit za hluboké noci ve chvíli krajní naléhavosti, a ani mi nedovolil se na něco zeptat. (...) Když jsme se měli hnát tryskem, nikoho nezajímalo, zda vůbec máme koně schopného chůze, známe-li kraj, máme-li mapu - a tu jsme neměli nikdy. Rozkaz musel být splněn a nikoho nezajímalo, jak... Tento zvyk dělat všechno s nejmenšími možnými zdroji a prostředky, názor, že nic není nemožné, neomezená důvěra v úspěch, které nám zpočátku přinášely výhody, se nám nakonec staly osudnými.“
Zkrátka rozmazlený aristokrat J. Tentýž Fezensac byl později pobočníkem Berthiera a to si naopak liboval, jaká to byla pohoda - Berthier totiž mnohem více úkoloval štábní důstojníky, než své pobočníky.
Fezenzac se tímto ovšem nepřímo dotýká hlavní nevýhody tohoto (a vůbec jakéhokoli) kurýrního spojení: kurýr se může při neznalosti terénu a rozmístění vlastních vojsk značně zpozdit nebo hůř -  padnout do rukou nepřítele, se snadno představitelným dopadem na vývoj situace, tím spíše, že písemné rozkazy/instrukce se nešifrovaly, či nanejvýš jen primitivně.
Důkaz o tom, co museli Napoleonovi pobočníci-generálové dokázat v bitvě, podává např. generál-malíř Lejeune:
„U Essling to bylo ještě živější. Kolona uherských granátníků podpořila generála Rosenberga a třemi po sobě jdoucími útoky zle tlačila na vyčerpané jednotky generála Boudeta a donutila je vyklidit vesnici, mohly být tři čtyři hodiny. Císař viděl, jakou pohromu by toho dne mohla způsobit ztráta této pozice a přikázal svému pobočníkovi generálu Moutonovi, aby se čtyřmi bataliony fyzilírů mladé gardy ihned dobyl Essling zpět, a dalšímu svému pobočníkovi generálu Rappovi, aby s gardovými pěšími myslivci podpořil maršála Massénu (ten bojoval o Aspern). Ve chvíli, kdy oba tito generálové pochodovali přikázaným směrem, jeden nalevo a druhý napravo, vracel se pobočník maršála Bessièrese pan Alexandre de Laville z jezdecké srážky a potkal generála Rappa. Ukázal na další ohromnou nepřátelskou kolonu pochodující na Essling a řekl mu: ´Jestli nepodpoříte generála Moutona, tak ho rozdrtí.´ Vskutku, bezprostřední nebezpečí bylo zcela zjevné. Rapp chvilku váhal mezi poslušností a touhou zachránit kolegu, až se na naléhání pana de Laville obrátil na Essling. Alexandre de Laville okamžitě vyjel zpravit císaře, který se zprvu nad tak opovážlivou změnou směru rozčílil, ale později tuto zdařilou iniciativu odměnil.“

Saint-Hilaire ještě uvádí přece jen úsměvnější příklad, jaké všemožné úkoly císařovi pobočníci plnili:
„Když císař udílel nějaké výhody nebo chtěl něco darovat, obvykle s tím posílal službu konajícího pobočníka; je známo, že Napoleon navýsost ovládal umění darovat; je rovněž známo, že maršál Brune byl jedním z těch nesmlouvavých poctivců, kteří ze své cti pranic nesleví: pročež byl chudý, tedy alespoň tak, jak může být chudý císařský maršál, to jest veškeré jeho jmění tvořilo jeho služné. Jednoho dne časně zrána ho přijel navštívit hrabě Caffarelli a bez okolků mu navrhl, aby si spolu vyjeli na lov. Nebylo horšího lovce nad tohoto maršála, přesto souhlasil, mnohem spíše jako se záminkou k procházce a popovídání si, než aby hodlal sebeméně ublížit nějakému zajíci či králíkovi. Když nasedali do kočáru, přece jen ještě poznamenal:
- Já myslel, že sloužíte jako císařův pobočník?
- Je to tak, dokonce mám dnes službu.
- Tak jak vás napadlo odjet?
- Císař mi to dovolil, odpověděl Caffarelli významně, ale maršálovi to uniklo.
- Tak to se musí využít, odpověděl Brune s úsměvem, ať z toho něco máme.
Vyjeli a brzy dorazili k rozkošnému zámku několik mil za hlavním městem. Narychlo se v něm občerstvili, vyšli a po dvouhodinové procházce s puškou přes rameno se vrátili. Následoval přepychový a vydatný oběd. Po kávě si prohlédli interiéry: všechny uspořádané a zařízené s péčí a nádherou. Když opět nasedali do kočáru, Caffarelli se obrátil na svého společníka:
- Hleďte, pane maršále, když se vám tu zjevně líbí, proč byste tu nezůstal?
- Drahý generále, nemohu se tu přece usadit jako váš host.
- Jaký můj host? Já tu nebydlím.
- U koho tedy jsme? podivil se maršál.
- Vy jste tu doma.
- Jste opravdu velmi laskav, drahý generále, smál se Brune, ale já vám opakuji, že takto bych nemohl zneužít vaší pohostinnosti.
- Já mám zase tu čest vám opakovat, pane maršále, že vy jste tu doma. Tento zámek je váš, císař vám jej věnoval a dnes ráno mi uložil, abych vás sem ještě dnes zavezl a předal vám ho a pak mu odevzdal tuto příslušnou listinu s vaším podpisem; přece víte stejně jako já, že císaře je nutno poslechnout.“

1.2 Ordonanční důstojníci (officiers d´ordonnance)

Pobočníky a ordonanční důstojníky nelze zaměňovat. Zatímco Napoleonovi nebo maršálští pobočníci byli generálové nebo plukovníci schopní velet a plnit i samostatné bojové úkoly a sami měli své pobočníky, jeho ordonanční důstojníci byli hodnostně nižší - kapitáni, poručíci, a jejich úkolem bylo výhradně doručování rozkazů a informací, popř. jiné příležitostné služby na nižší úrovni než pobočnické.
Napoleonův ordonanční důstojník




Funkce ordonančního důstojníka byla vytvořena 19.9.1806 za účelem rychlého doručování císařových rozkazů v rámci armády. Původně byli přiřazeni ke gardovému jezdectvu, začátkem r. 1809 se od něho oddělili. Nejčastěji jich bylo 12, v hodnosti podporučíka až plukovníka nebo chef d´escadrons (ale tyto nejvyšší hodnosti jen vzácně). Všichni byli mladí a početně posilovali tým pobočníků: „Ordonanční důstojníci byli vedlejšími/pomocnými pobočníky. Císař zprvu propůjčoval tento titul civilním příslušníkům svého Domu, kteří jej chtěli dobrovolně následovat k armádě. Později byl tento doprovod upraven předpisem a jejich počet byl stanoven na dvanáct, jako pobočníků.“ (baron Fain)
Výstižnější než opisy je myslím právě toto
„Nařízení o přijímání, službě a výcviku pánů ordonančních důstojníků:
Čl. I.
Císař má 12 ordonančních důstojníků v hodnosti kapitána, poručíka a podporučíka. Navzájem jsou hierarchizováni nezávisle na hodnosti podle délky své služby u císaře. Dosáhnou-li vyšší hodnosti, přestávají být ordonančními důstojníky. Ordonanční důstojníci jsou součástí vojenského domu, zúčastňují se všech slavností, inspekčních přehlídek a jiných veřejných akcí, jichž se účastní garda.
Čl. II.
Ordonanční důstojníci jsou všichni považováni za uvedené do společnosti a tudíž zapsáni na seznamy pozvaných při významných veřejných událostech. Ti, kteří jsou ve službě na císařových cestách, jsou zapsáni na seznam a těší se všem cestovním výhodám. Ordonančním důstojníkům může být propůjčeno právo vstupu k Jeho Veličenstvu. Těm, kteří se vyznamenali ve válce nebo s nimiž bylo Jeho Veličenstvo obzvláště spokojeno, může být toto právo ponecháno jako zvláštní výsada, i když budou povýšeni do vyšší hodnosti. Ordonanční důstojníci spadají do kompetence vrchního štolby a řídí se jeho rozkazy, jsou přijímáni a povyšováni na základě jeho dobrozdání.
Čl. III.
Důstojníci nebo ordonanční důstojníci v celodenní službě podléhají ten den službu konajícímu pobočníkovi.
Čl. IV
Ordonanční důstojníci skládají do rukou vrchního štolby přísahu věrnosti císaři, mlčenlivosti o svěřených úkolech a podávání úplných a zcela pravdivých zpráv o všem, co uvidí a co se dozví.
Čl. V
Ordonančním důstojníkům jsou předávány úkoly prostřednictvím vrchního štolby, zprávy podávají zapečetěné přímo císaři pod dohledem vrchního štolby, stejnou cestou dostávají rozkazy nebo instrukce.
Čl. VI
Jeden ordonanční důstojník se vždy zdržuje v paláci; každé ráno předává přes službu konajícího pobočníka seznam všech ordonančních důstojníků s uvedením míst, na nichž se právě nacházejí.
Čl. VII
Tento ordonanční důstojník má tu čest doprovázet císaře pouze při přehlídkách. Jede na koni a drží se na doslech na stejné straně jako službu konající pobočník. Při slavnostních přehlídkách jedou ordonanční důstojníci na koni 40 kroků před Jeho Veličenstvem přehlížejícím řady. Kráčí-li císař pěšky, ordonanční důstojníci zůstávají v sedle, aby byli připraveni doručovat rozkazy.
Čl. VIII
Když ordonanční důstojník převezme rozkaz k doručení, nejprve jej zopakuje slovo za slovem a velmi zřetelně, aby byl vyloučen jakýkoli omyl nebo nedorozumění.
Čl. IX
Ordonanční důstojníci musí ovládat manévrování pěchoty, jezdectva i dělostřelectva; vrchní štolba dbá na jejich výcvik a referuje o něm císaři. Spolu s jednotkami gardy se musí zůčastňovat cvičení všech tří druhů zbraní. Ti, kteří pro nedostatečný výcvik ještě manévrování neovládají, se každý den zúčastňují instruktáže těchto jednotlivých druhů zbraní, cvičí buďto v jejich řadách nebo na čele čet nebo eskadron, podle dosažené úrovně výcviku. V poli a při císařových cestách cvičí spolu s jednotkami hlavního stanu nebo nejbližšími. Ti ordonanční důstojníci, kteří nepatří k ženistům ani k dělostřelcům, se zúčastňují školení o vojenské topografii. Vrchní štolba jmenuje za tím účelem přednášejícího a další učitele, jichž je k tomu zapotřebí, a to na náklady ordonančních důstojníků formou srážky z platu. 
Čl. X
Každý ordonanční důstojník musí mít běžně 8 koní, na tažení 12, z toho polovinu v záloze se stejným počtem sloužících, tak, aby měl koně všude, kde se přepřahají koně Jeho Veličenstva. K plnění úkolů také musí mít k dispozici velmi lehký poštovní vůz.
Čl. XI
Ve válce má službu konající ordonanční důstojník neustále osedlaného koně, aby na rozkaz mohl ihned vyjet.
Čl. XII
Službu konající důstojníci ve válce se přesunují na koni a následují Jeho Veličenstvo, když vyjíždí v kočáře nebo na koni. Podle potřeby umísťují své koně v přípřežních stanicích spolu s koňmi Jeho Veličenstva, aby ho mohli následovat; nebo jim je vrchní štolba přiděluje tak, aby jich byl u Jeho Veličenstva stejný počet jako službu konajících. Na každém koni v záloze musí mít menší vak s náhradním oblečením.  
Čl. XIII
Službu konající ordonanční důstojníci ve válce se nikdy nesmí samostatně pohybovat bez řádných map příslušného kraje a bez dalekohledu. 
Čl. XIV
Při plnění úkolu náleží ordonančnímu důstojníkovi 10 F za každý úsek poste, náklady jsou jim průběžně propláceny z obecní pokladny nebo jejím zřízencem na přímou poukázku vrchního štolby, která bude do 48 hodin nahrazena řádným příkazem. Tyto výdaje se platí z prostředků vrchního intendanta.
Čl. XV
Ordonanční důstojníci cestující s císařem následují Jeho Veličenstvo ve svých kočárech jako součást 1. a 3. směny, jejich poštovní koně jsou zahrnuty do poštovních cestovních výdajů Jeho Veličenstva.
Čl. XVI
Při slavnostech mají tu čest jet na koni v řadě po čtyřech 30 kroků před kočárem Jeho Veličenstva. V průvodech uvnitř budov kráčejí mezi pážaty a ceremoniáři a staví se vpravo a vlevo u paty trůnu za ceremoniáři.
Čl. XVII
Uniformou ordonančních důstojníků je jezdecký frak z chrpově modrého sukna, výložky, límec, klopy a podšívka téže barvy : límec, výložky a klopy vyšité stříbrem s lemovanými cípy. Epolety a šňůry stříbrné; šarlatová vesta a chrpově modré kalhoty se stříbrnou jetelovou výšivkou, kapitánské distinkce - boty jezdecké husarské - černá čáka se stříbrným kováním a ozdobami a červeným chocholem (jenže na všech obrazech a obrázcích mají důstojnický klobouk!). Sedlání husarské s čabrakou z tygří kůže a šarlatovým lemováním. Šavle husarská se stříbrným kováním. Opasek z červeného marokénu vyšívaný stříbrem. V poli mohou přes boty nosit kalhoty zvané „šaryvary“ a při plnění úkolu sedlo bez čabraky. Mají plášť s rozměrným límcem a rukávy stejné barvy jako oblek. Mají pouze tuto uniformu. Vzory schválené vrchním štolbou jsou uloženy v kanceláři stájí.
Čl. XVIII
Každý ordonanční důstojník musí mít k financování vybavení a jeho údržby příjem od rodiny ve výši 6000 franků ročně. Od císaře dostává služné 16 000 franků a současně pobírá od ministerstva války bez ohledu na hodnost služné, náhrady na ubytování a píci atd. jako kapitán jezdectva 1. třídy.
Čl. XIX
V poli fasují ordonanční důstojníci 12 dávek píce a 6 potravin.
Čl. XX
Funkce ordonančního důstojníka nezakládá nárok na postavení důstojníka Císařského domu; ve službě se stravují společně s důstojníky gardy.“
Císařův ordonanční důstojník podle O. Chepfera



Při odesílání důležitějšího rozkazu s ním Napoleon vysílal několik ordonancí naráz, aby bylo zaručeno předání (je známa jeho výtka Soultovi u Waterloo...).
Ještě drobnost, pokud jde o přenášení korespondence: pobočníci ani ordonance si neukládali převážené písemnosti do sedlové brašny (sabretache) nošené často frajersky až nad kotníky, ač se pro to zdá jako stvořená, nýbrž mnohem spolehlivěji do opasku nebo za košili. (všimněte si, že ordonance na prvním i na třetím obrázku sabretache nemá a v čl. XVII nařízení se o ní nemluví)

1.3 Jména
Pokud by někoho zajímal výčet Napoleonových „spojařů“ = pobočníků a ordonancí (1805-1815), tak viz zde porůznu poskládaný seznam. Hodnost uvádím poslední dosaženou v této službě, a jsem nucen vás žádat, abyste uvedená léta služby brali s určitou rezervou: v jednotlivých pramenech se místy liší a ověření správnosti toho či onoho údaje je nad mé možnosti:
ARENBERG Pierre d'Alcantara-Charles-Marie d', poručík, ordonance 1812 - ?  
ATTHALIN Louis Marie Baptiste, kapitán, ordonance 1811-1813
BAFFRON ?, kapitán, ordonance 1808 - ?
BERNARD Simon, brigádní generál, pobočník 1809-1814
BERTHEMY Pierre Augustin, kapitán, ordonance 1807 - ?,
BERTRAND Henri Gratien, divizní generál, pobočník 1805 - 1811
BONGARD (de Roquigny) Joseph Barthélémy Clair, kapitán, ordonance 1807 - 1808
CAFFARELLI du Falga Marie Francois Auguste, divizní generál, pobočník 1800-1806,1813-1814 a znovu 1815
CAULAINCOURT (de) Armand Augustine Louis, brigádní generál, pobočník 1803-1805
CHRISTIN Antoine Gabriel, kapitán, ordonance 1811-1813
CLAPOWSKI (baron) Adam Désiré, kapitán, ordonance 1808-1811
CLEMENT (de Taintegnies) Louis Lamoral Le, poručík, ordonance 1811 - ?
CONSTANTIN (de) Bertrand, kapitán, ordonance 1808 - ?
CORBINEAU Constant, brigádní generál, pobočník 1807 jen několik dní - padl u Jílového
CORBINEAU Jean Baptiste Juvenal (bratr předchozího), divizní generál, pobočník 1812-1814 (zároveň převzal velení po zajatém Vandammovi) a znovu 1815,
D'ATTHALIN Louis Marie Jean Baptiste, chef de batallion, ordonance 1811 -?
D'HAUTPOUL Marie Constantin Fidèle Henry Armand (vzdálený příbuzný generála), kapitán, ordonance 1811 - ?
DEJEAN Pierre Francois Marie Auguste, divizní generál, pobočník 1813-1814
DEPONTHON Charles François, ?, ordonance 1806 - ?
DERIOT Albert Francois, divizní generál, císařův komoří 1813 - ?
DESAIX (de Veygoux) Louis Jean (synovec generála), kapitán, ordonance 1812 - 1813
DROUOT (de Lamarche) Joseph Dagobert Francois (syn generála), kapitán, ordonance 1806 - ?
DUCHAND (de Sancey) Jean Baptiste (Auguste), kapitán, ordonance 1808
DUROSNEL Antoine Jean Auguste Henri, divizní generál, pobočník 1804 - 1805, 1810 - 1812
FALKOWSKI Hippolyte, kapitán, ordonance 1808 - ?
FAUDOAS de (alias Pierre-Paul) baron Paul Eugène, kapitán, ordonance 1808 - 1811
FLAHAULT (de Labillarderie) Auguste Charles Joseph, divizní generál, pobočník 1813 - 1814 (předtím pobočník Murata a Berthiera)
FREDERIK IV. kníže de SALM-KYRBURG, kapitán, ordonance 1807 - ?
FROMENT (de Castille) Edouard, kapitán, ordonance 1806 - padl u Essling
GALZ/GATZ (de Malvirade) Léonard Jacques Stanislas de, kapitán, ordonance 1811 - 1813
GARDANE Claude Mathieu de, brigádní generál, pobočník 1805 - 1807
GERMAIN (de Montforton) Auguste-Jean, kapitán?, ordonance 1807 - 1808
GILLOT Claude Louis, kapitán, ordonance 1808 - ?
GOURGAUD Gaspard, chef d´escadron, ordonance 1811 - 1812, 1813-1814
GRIMALDI (budoucí kníže Monacký) Honoré V.Gabriel, kapitán, ordonance 1808 - ?
GUÉHENEUC Charles-Louis-Joseph baron de, brigádní generál, pobočník 1809 - 1813
HOGENDORP Thierry Van, divizní generál, pobočník 1811 - 1812
JUNOT Jean Andoche, divizní generál, pobočník 1806 - 1808
LA BÉDOYÈRE (Huchet de) Charles Angélique François, plukovník, pobočník 1815
LA BOURDONNAYE (de Blossac) baron Arthur Charles Esprit de, kapitán, ordonance 1809 - 1811
LABIFFE Louis Pierre Béat Ignace, kapitán, ordonance 1807 - ?
LACOSTE (de Frévol) André-Bruno, plukovník, pobočník 1807 - ?
LAURISTON (Law de) Auguste Jean Alexandre, kapitán, ordonance 1811 - 1813
LAURISTON (Law de) Jacques Alexandre Bernard (otec předchozího), divizní generál, pobočník 1808 - 1813
LEBRUN Anne Charles, brigádní generál, pobočník 1805 - 1811
LEMARROIS (LE MAROIS) Jean Léonard Francois, divizní generál, pobočník 1806 - 1808, 1809 - ?
LESPINAY Louis-Armand de, kapitán, ordonance 1808 - 1809
LETORT (de Lorville) Louis-Michel, divizní generál, pobočník 1815, padl 15.6.1815 u Gilly
MARBEUF  ?, kapitán, ordonance 1808 - ?
MARBOEUF (de) Laurent Francois Marie, kapitán, ordonance 1808 - 1810
MAULNOIS (de) Etienne Louis, kapitán, ordonance 1807 - ?
MERCURE (Turenne) Henry Amédé, kapitán, ordonance 1806 - ?
MONTAIGU (de) Auguste Louis Gabriel Sophie, kapitán, ordonance 1811 - ?
MONTESQUIOU (Fezensac de) Ambroise Anatole Augustin (z mladší d´Artagnanské větve Montesquiou - výše citovaný Raymond byl ze starší Marsanské větve), chef d´escadron, ordonance 1809 - 1813
MONTESQUIOU-FEZENSAC (de) Rodrigue Charles Eugène, kapitán (bratr předchozího), ordonance 1806 - ? (s jednoměsíční přestávkou v r. 1809)
MONTMORENCY (de) Anne Louis Raoul Victor, kapitán, ordonance 1811 - ?
MORETON (de Chabrillant) Aimé Jacques Marie Constant de, kapitán, ordonance 1811 - ?
MOUTON Georges, divizní generál, pobočník 1805 - 1807, 1808 - 1812
NARBONNE (de) Louis Marie Jacques Almaric, divizní generál, pobočník 1811 - 1813
PARRAIN Louis Henri, kapitán, ordonance 1807 -?
PONTHON (de) Charles Francois, kapitán, ordonance 1806 - ?
PRETET Charles Etienne Joseph, kapitán, ordonance 1813 - 1814
RAFFRON (de Val) Cyprien Joseph, kapitán, ordonance 1808 - ?
RANDON (d'Hanneucourt) Jean Ferdinand Elie, kapitán, ordonance 1808 - ?
RAPP Jean, divizní generál, pobočník 1800 - 1814 s přestávkami
REILLE Honoré Charles Michel Joseph, divizní generál, pobočník 1807 - 1809
RESIGNY Marie Louis Jules, kapitán, ordonance 1815
ROCHECHOUART (de Mortemart) Casimir Louis Victorien vévoda de, kapitán, ordonance 1811 - ?
SAVARY Anne Jean Marie René, divizní generál, pobočník 1800, 1808 - 1810
SAVOYE (Carignan de) Joseph Marie, kapitán, ordonance 1808 - 1809
SCHERB Ignace Léopold Elysée, kapitán, ordonance 1806 - ?
TALHOUET (de) (de Bonamour) Auguste Frédéric, kapitán, ordonance 1807, 1808 - 1811
TASCHER (de la Pagerie) Pierre Claude Louis Robert (Josefínin bratranec), kapitán, ordonance 1808 - 1809
TEINTIGNIER/TEINTEGNIES (de) Clément, kapitán, ordonance 1811 - 1812
TOURNON-SIMIANE (de) Claude Philippe, kapitán, ordonance 1807 - ?
VENCE (de Villeneuve) Clément Louis Hélion markýz de, kapitán, ordonance 1808 - 1810
WATTEVILE (de) Albert, kapitán, ordonance 1809 - 1811
ZAEPFFEL Francois Louis, kapitán, ordonance 1808 - 1809
Seznam navíc možná není kompletní: narazil jsem ještě např. na zmínky, že Napoleonovými pobočníky byli v různých letech i polští generálové Zajączek (Zayonchek) a Sanguszko, italský generál Zucchi, litevský důstojník Pac; ordonančními důstojníky v letech 1806 - 1807 podle barona Faina byli i pánové d´Arberg, Carrion-Niza, Haunencourt a Hédouville, podle Císařského almanachu i pánové Devence a Martcois (Císařský almanach vycházel každoročně 1805 - 1813, ale ordonanční důstojníky uvádí jen v ročnících 1809 - 1811), leč toto vše se mi nepodařilo ověřit vůbec.

1.4 Spojky (estafette)
Dvanáct pobočníků a dvanáct ordonancí bylo na velení armádě samozřejmě absurdně málo, proto nejnižším stupněm kurýrního spojení v armádě/v bitvě na taktické úrovni, od císaře po brigádního generála, byly spojky a příležitostní poslové (messager): již žádný organizovaný útvar, nýbrž v zásadě a podle potřeby mohl/musel jako spojka/posel nastoupit kterýkoli nejbližší voják od důstojníka po prostého vojína, výhradně jezdci - Napoleonovi je přímo v akci na rozkaz vybírali jejich velitelé. Byli pověřováni předáváním okamžitých rozkazů/zpráv improvizovaně a jednorázově, jak vyžadovala situace na bojišti, připraveni a schopni prokličkovat mezi koulemi a kartáči a nepřátelskými útoky. Ovšem ne každému se to podařilo, ztráty byly těžké... Všichni si však toto nebezpečné poslání považovali za čest a vyznamenání. Mimo bitvu pak to nemuseli být jen vojáci, ale např. bývalí postilioni a jiní spolehliví z řad místního/okolního obyvatelstva - ti vzhledem ke znalosti kraje sloužívali též jako průvodci.
Jednu takovou improvizovanou vojenskou spojku máme na moderní? ilustraci (původ jsem nevystopoval):

na níž asi polozhrouceného posla podpírá jeho velící poddůstojník, a všimněte si stopy po kulce na kyrysu...
a jednu poněkud nezvyklou civilní spojku na obraze J.L.H.Bellange „Malý posel“:

2. Akustické spojení
Zde již bude řeč o spojení na taktické úrovni - v rámci pluku. Plukovníci ovšem neměli žádné pobočníky ani vyčleněné ordonance, proto veleli pluku jinými prostředky.

2.1 Hlas
Ústní předávání rozkazů a povelů bylo možné, jelikož velící důstojníci pluku zpravidla nebyli za žádné situace od svých podřízených vzdáleni v zásadě víc než 10 metrů. Dostatečně silný hlas tuto vzdálenost hravě překonal, ale dál se povel musel předávat po těch 10-15 metrech štafetově až k poslednímu vojákovi. To ovšem bylo možné pouze mimo bitvu nebo na jejím okraji, dokud se jednotka nedostala do přímého střetu - pak už byl takový rámus, že komplexní ústní velení v bitvě bylo vyloučeno. Byly by snad trochu pomohly hlásné trouby - zcela běžné u tehdejšího námořnictva, ale nikde není zmínka, že by se používaly u pozemního vojska: představa všech důstojníků armády táhnoucích do pole a do bitvy s tlampači je dost komická.
Hlas proto na větší vzdálenost nahrazovaly mnohem slyšitelnější odvěké signální a současně hudební nástroje - bubny u pěchoty a trubky u jezdectva (jen v r. 1804 byl u některých pluků lehké pěchoty - tiraillérů zaveden místo bubnu roh cornet).

2.2 Bubny (caisse - na rozdíl od dnešní terminologie tambour tehdy znamenal pouze bubeníka)
Bubeník voltižérů 30. řadového pěšího pluku - názorné zachycení“postroje“ a závěsu bubnu. Řemeny visící z bubnu sloužily k naložení na záda při přesunu - viz obr. níže. Není téměř vidět jen kožená zástěrka resp. krycí návlek  na levém stehně jako ochrana kalhot před odřením, ta je naopak dobře vidět na čtyřech dalších obrázcích

Buben byl nezastupitelný nejprve v každodenním životě pěchoty, řídil celý táborový den od budíčku po večerku, za pochodu pak pochodové tempo a etapy (o tom viz dále).
V bitvě postupovaly bubny v plukovní sestavě ve dvou řadách, 15 kroků za prvním batalionem. Samozřejmě tento „živý štít“ nebránil ztrátám v řadách tamborů, čímž bylo předávání povelů znesnadněno až ohroženo. Stalo se např. v bitvě u Drážďan, že tambory postupujícího 3. tirailleurského pluku Mladé gardy smetla sprška kartáčových koulí biscaïens, v důsledku čehož pluk zaváhal a začal se samovolně zastavovat, neboť zmlknutí bubnů na postupu znamenalo normálně Zastavit...
Role v boji vyžadovala od tamborů značnou odvahu a chladnokrevnost i když došlo k boji zblízka: byli ozbrojeni pouze šavličkou briquet a rány tak mohli prakticky jen schytávat, nikoli rozdávat.
Bubeníci opět na rozdíl od všeobecně rozšířené představy tamborů-hošíků nebyli děti, jak např.  bubeníka 42. řadového pěšího pluku znázorňuje Job: 
Podle nařízení z 26.7.1800 mohli žít u každé kompanie nanejvýš dva legitimní (!) synové žen služebně přidělených k armádě (čili nikoli pouze tolerovaných!) a sloužících či padlých vojáků. Pouze na tato dvě systemizovaná místa „synů pluku“ (enfant de troupe - tento název uvedené nařízení také zavedlo jako úřední) bylo pamatováno v plukovním rozpočtu. Dostávalo se jim regulérního základního obecného i vojenského vzdělání, načež ti hudebně talentovaní mohli být ve 14 letech přiděleni k plukovní/batalionové hudbě a teprve v 16 letech mohli nastoupit k bojovým jednotkám jako dobrovolníci a tudíž i jako bubeníci. Takového zobrazuje již hodnověrněji H. Vernet v dojemné scéně „Raněný plukovní pes“:

Tamborům pluku velel plukovní tambor (tambour-major, což byla funkce, nikoli hodnost - zpravidla to bývali poddůstojníci v hodnosti caporalsergent-major). Velel jim nejen při pochodech a přehlídkách, jak bývá vídán v plné parádě na dobové ikonografii, ale častěji právě při předávání povelů a signálů v táboře a v poli (viz dále) a samozřejmě jim velel i v bitvách - např. o nejznámějším napoleonském plukovním tamborovi J.N.Sénotovi u Slavkova a u Jílového se zmiňuje Coignet. Měl na starost i jejich všestranný výcvik, disciplínu, funkčnost bubnovacího materiálu atd. Později mu byl přidán k ruce tzv. caporal-tambour - nejstarší tambor batalionu, a v r. 1811 bylo v každém pluku zřízeno „výcvikové středisko“ pro 12 tamborů pod velením second caporal-tambour).
Již od dob monarchie „bylo povinností plukovního tambora zdržovat se ráno a večer u náčelníka štábu pluku, od něhož dostával rozkazy k bubnování pro tambory pluku. ... V bitvě na povel svého plukovníka velel k bubnování do útoku nebo na ústup.“
Plukovní tambor byl tedy jakýmsi „spojovacím náčelníkem“ pluku. Pověstný byl jeho velitelský nástroj - hůl cca 1,50 m dlouhá, opletená stříbrným řetízkem a s masivní stříbrnou hlavicí, jejímž držením a gesty velel tamborům v táboře i v boji, i přímo cirkusově honosná uniforma (nebyla jednotná a barevně i doplňky odlišná od předpisové uniformy vlastního pluku), která mohla mít cenu až 30 000 F. A jelikož na samotné tamborské velitelské holi bylo nějakých 600 g stříbra, nehledě na hodnotu zlatnické práce, tak se žertem říkalo, že je výhodnější zajmout plukovního tambora než samotného císaře...
Plukovní tamboři byli ovšem z reprezentačních důvodů vybíráni zvláště urostlí a podle všeho uměli vzít za hůl i jinak, takže zajmout některého bylo zároveň asi nepříliš snadné, jak napovídá obrázek (až post-napoleonský) plukovního tambora císařské gardy, řádícího mezi rakouskou pěchotou:
V zásadě byli každé kompanii přiděleni dva bubeníci (od r. 1809 tři), čili cca 50 (75) bubeníků na pluk. Celoarmádní signály a povely, které pochopitelně musel znát každý voják, se souhrnně nazývaly „ordonanční bubnování“ (batteries d’ordonnance) podle původní královské „bubenické“ ordonance z r. 1754. Jejích původních 12 povelů bylo ovšem příliš málo na to, aby pokryly všechny bojové situace a zároveň, což bylo důležité! aby jejich význam zůstal utajen nepříteli, který podle nich v bitvě nesměl zjistit, co se na něho chystá - důstojníci různých armád totiž kromě svých vlastních bubnovaných povelů znali i  ty nepřátelské... Vznikl tak rozsáhlý repertoár dalších signálů a povelů, který však nikdy nebyl zachycen v celé šíři. Obvykle se rozlišovaly tři druhy bubnování: táborové resp. posádkové (de quartier), manévrovací tj. i bitevní (de manoeuvre) a ceremoniální (de cérémonie). Bubeníci denně cvičili, učili se údery podle psaných i ústních citoslovcí (ra, pa, fla, relantanplan apod.).
Vedle celoarmádních bubnových signálů/povelů měl každý pluk svůj tzv. plukovní refrén, který podle potřeby v boji či za přesunu daný povel/signál doprovázel a tak pomáhal nutně rozlišit, kterému pluku dotyčný povel patří. Za dlouhých přesunů a zejména za tmy pak pomáhal opozdilcům najít tábořiště jejich jednotky. Proto se také někdy nazýval Noční pochod (marche de nuit). Za přesunu kráčeli bubeníci v čele i na konci pochodové kolony, jak kvůli opozdilcům, tak na povzbuzení zadního voje kolony.
V táboře nastupovalo několik bubeníků do celodenní služby: doprovázeli stráže a hlídky, aby mohli podle potřeby okamžitě vybubnovat poplach, plus jeden pořádkový bubeník, který v táboře od budíčku do večerky vybubnovával jednotlivé fáze a činnosti denního rozvrhu.
Ke zmíněným celoarmádním ordonančním bubnováním patřily zejména: 
-Generální nástup resp. poplach (la générale): svolávalo všechny vojáky posádky nebo tábora. Vybubnováno nečekaně = jako poplach volalo všechny do zbraně a na jejich poplachová stanoviště. Při výcviku oznamovalo konec cvičení. 
-Nástup (l'assemblée): svolávalo vojáky po rotách. Rovněž svolávalo táborové/posádkové stráže. 
-Svolání (le rappel): svolávalo roty k nástupu do batalionu v sevřených řadách. Rovněž se jím vzdávala čest Senátu nebo jeho jednotlivým členům, velkodůstojníkům a velitelům kohort Čestné legie, velitelům teritoriálních divizí, velícím divizním generálům a generálům na inspekci.  Někdy se bubnovalo Svolání místo Generálního nástupu, to když se volala do zbraně jen část tábora nebo posádky, nebo se svolávali rozptýlení vojáci zpátky do řad. Za nočního přesunu jím dával zadní bubeník signál, že potřebuje, aby se čelo kolony zastavilo. U větších kolon se pak signál předával odzadu po batalionech. V poli/při obležení oznamovalo, že posádka chce kapitulovat a vyvěšuje bílý prapor, nebo že jedna či druhá strana vysílá parlamentáře - pak se nazývalo Kapitulace (la chamade - z italského chiamata, svolání ).        
-K praporu (aux drapeaux): používal se při vynášení praporu (orla) z obydlí velitele k jednotce nebo při jeho odnášení zpět. V poli se používal ke svolání rozptýlené jednotky k jejímu orlu.
-Do pole (aux champs): někdy se nazývalo Na pochod (la marche), neboť v poli oznamovalo, že čelo vojska se vydává na pochod. Jinak se používal na poctu Nejsvětější svátosti, Jeho Veličenstvu, princům a dvorským hodnostářům, ministrům, maršálům, vrchním velitelům.  Za pochodu na zastávce se jím oznamovalo, že kolona opět vyráží. Dále sloužilo při defilírkách a v pevnostech oznamovalo večerní zavírání bran.
-Zrychlený krok (le pas accéléré): zaváděly se jím stráže. V zásadě se bubnovalo tempem 100 kroků za minutu, ale mohlo se na pokyn velitele zpomalovat či zrychlovat, a pak přecházelo od Pochodového kroku (le pas de route) až k Do útoku (la charge). Napoleon při něm obvykle přehlížel vojska.  
-Čepobití/Ústup (la retraite): V táboře sloužilo jako večerka, při mimořádných událostech, např. požáru nebo nějaké hromadné rvačce nařizoval vojákům okamžitý návrat do jejich ubikací. V bitvě se bubnoval za plukem, když se měl pluk, rozvinutý v řadě, stáhnout/dát na ústup.
-Na mši (la messe): Od Revoluce se nepoužíval, dříve svolával kompanie beze zbraně v neděli nebo ve svátek.
-Rozchod (la breloque nebo fascine): bubnovalo se pro nástup k fasování nebo k táborovým pracím.  Při cvičeních dovolovalo stojícím i pochodujícím jednotkám zrušit krok a volný rozchod.
-Do zbraně (aux armes): svolávalo stráže a hlídky.
-Budíček (la diane): V táboře a v pevnostech budilo, v posádce na úsvitu oznamovalo
otevírání bran, v táboře ještě zdvojení stráží, někdy též na uvítání důstojníkovi. 
2. řadový pěší a granátníci 67. řadového


 
Voltižéři 33. řadového  a granátníci pěší císařské gardy


Ženisté císařské gardy a pěší dělostřelectvo

-Víření (le roulement): oznamovalo vojskům nastoupeným ve zbrani, že mají znehybnět a zmlknout. Jinak v posádce i v táboře signalizovalo různé činnosti denního rozvrhu:
            -budíček ( 1 víření ráno)
            -seržantská inspekce (2 víření v 9:30 hod)
            -týdenní důstojnická inspekce (3 víření v 10:30 hod)
            -víření v 10 hod a v 16 nebo 17 hod = nástup na jídlo
            -večerní apel (3 víření hodinu po Čepobití)
            -zhášení ohňů = večerka (1 víření po apelu)
            -V táboře jedno víření a po něm tři údery a Svolání oznamovalo svolání hlídek; dále velelo k rozbití / složení stanů.  
            -Na cvičení se pohybujícímu nebo manévrujícímu vojsku jedním vířením velelo zmlknout,          na rámě zbraň a pořadový krok.
            -Instruktáž (l'ordre): u pluku svolávalo různé kategorie poddůstojníků kombinací víření následovaného jednotlivými údery paličkou (seržanty jedním vířením + 3 údery, furýry jedním vířením + 2 údery atd.).  V pevnostech večer po zavření bran svolávalo k vydání nočního hesla strážím (jedno víření + 1 úder). 
            -Nástup k rozkazu (le ban): oznamovalo veřejné čtení rozkazu nebo uvítání důstojníků.
            -Do útoku (la charge): bubnovalo se jako Zrychlený krok tempem 120 kroků/min. Zprvu pomalu, takřka jako normální krok a postupně zrychlovalo až na 120.
            -Rigaudon (le rigaudon): rigaudon/rigodon je původně provensálský lidový tanec, v armádě bůhví proč bubnování při vyhlašování rozsudku/rozkazu k trestu vlečení trestanecké koule nebo při setkání s jednotkou odsouzenců vlekoucích trestaneckou kouli (= druhý nejtěžší trest po trestu smrti).
            -Noční pochod (la marche de nuit): každý pluk měl svůj, jak uvedeno výše, k nasměrování zbloudilých a opozdilých ve tmě nebo v mlze.
Bubny rovněž sloužívaly za pochodu jako „akustický radar“: položené jednou kůží na zem a s uchem přiloženým nahoru umožňovaly zaslechnout vzdálenou palbu nebo dusot koní...
Také si všimněte, že na některých obrázcích má kůže bubnu uprostřed tmavou skvrnu - to bylo zesílení-zdvojení hlavní-silnější bicí kůže (spodní ozvučná byla tenčí).  

Dědictvím monarchie byl rovněž doprovodný nástroj bubnu - šestiotvorová flétna (fifre). V zásadě měla výrazností a melodičností podporovat bubny, o jejím konkrétním použití však neexistuje žádná dostupná literatura, jen že organizace „pištění“ byla stejná jako bubenická = 1 pištec na kompanii, plukovní pištec (fifre-major) atd. Dochované skladby však svědčí o tom, že píšťaly se uplatnily hlavně u gardy a/nebo podporovaly bubny zejména za pochodu. Byly totiž považovány napůl za hudební nástroj.
Bubeníci konzulské gardy u Marenga na obraze A.Lalauze




Bubeníci lehké pěchoty
 
Příště: SPOJENÍ U KAVALERIE
Předchozí část najdete přes prolink v nadpisu

pondělí 20. října 2014

PROHRÁL NAPOLEON U WATERLOO PRO CHYBU NA MAPĚ?



Minulý měsíc se objevila v internetových i papírových novinách bombastická zpráva, takřka novinářský sólokapr z historie, okořeněný dramatickými titulky jako NAPOLEONA ZRADILA U WATERLOO I MAPA. Pokud si budete chtít přečíst, co se psalo, najdete (zatím) znění zde:
http://www.novinky.cz/zahranicni/349881-napoleona-u-waterloo-zradila-i-mapa.html.
 Pokud surfovat nechcete, text článku máte zde:
  "Poslední pokus císaře Napoleona udržet svou moc ztroskotal u Waterloo z řady důvodů. Jedním z nich byla i chyba v mapě, jak zjistil belgický historik Bernard Coppens.
   V bruselském muzeu našel krví pokrytou mapu totožnou s tou, kterou používal francouzský císař. „Srovnali jsme tištěnou mapu použitou na bojišti s ručně kresleným originálem. Zjistili jsme, že obsahuje tiskovou chybu,“ uvedl Franck Ferrand, autor dokumentárního filmu.
  Chyba se týká farmy Mont-Saint-Jean, která je na mapě ve srovnání se skutečností vyznačena o kilometr blíže k někdejším pozicím francouzské armády. „Farma nejenže byla vyznačena na špatném místě, ale mapa ukazovala i na zákrut cesty, který tam nebyl,” konstatoval Ferrand.
   Ve věku aut nemá kilometrová vzdálenost význam, ale v době, kdy děla měla účinný dostřel právě asi kilometr, to hrálo velkou roli. V praxi to tedy znamenalo, že klíčová zbraň nemohla ze svých původních pozic účinně podpořit francouzskou jízdu a pěchotu útočící proti britsko-nizozemské armádě. Spolu s dalšími Napoleonovými chybami to dalo čas Prusům, kteří stačili odpoledne 18. června 1815 dorazit na bojiště a rozhodnout bitvu v neprospěch Francie."
   Nebo naleznete podobný text anglicky a důkladněji zde: 
http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/france/11144216/Map-error-hastened-Napoleons-Waterloo-defeat.html
   Problém je v tom, že novináře jaksi oslovil dokumentární film, podle všeho nesmírně dobrý, v němž je historka s mapou jen jednou ze součástí mozaiky, byť obletěla svět.
Krom toho nešlo o nový objev a napoleonský historik z Belgie Bernard Coppens jej publikoval už zhruba před deseti lety na belgických webových stránkách, jejichž adresa je dnes tato:
   http://www.1789-1815.com/wat_cartes_erreur.htm
   Navíc pak hypotézy z toho vyvozené zařadil do své (vynikající!!!) knihy Waterloo-Les Mensonges (Waterloo-Lži), vydané nakladatelstvím Jourdan v roce 2009.
 Ještě před vydáním této knihy jsem do periodika PŘÍSNĚ TAJNÉ! napsal shrnutí na internetu publikované teorie a dokonce teď ten nejméně šest let starý příspěvek našel. Bez velkých úprav jej máte zde, neboť se domnívám, že po vzoru Saturnina a jeho dědečka se sluší uvádět romány i novinářské výkřiky na pravou míru...!
   Mimochodem, celou věc jsem publíkoval i ve druhém svazku svého Waterloo (Poslední bitva)...
  Abych vše po letech zrekapituloval a doplnil:
  Chyba na mapě, díky níž se mohl Napoleon zmýlit, nemokla mít sama o sobě velký význam,  pokud pomineme, že vzdálenost od statku Mont-Saint-Jean k lesu Soignes pokládal za kratší, než ve skutečnosti byla. Pak mohl předpokládat, že Wellington nemá prostor pro velké přesuny záloh, či jednotek z klidnjších na kritická místa, a že bude snadnější ho k lesu s jedinou průchodnou cestou na Brusel přitisknout... 
   Protože oznámení o tomto příspěvku dávám i na svůj facebook, bude lepší, když případné kometáře a názory vložíte tam (prolink viz zde na stránce blogu vlevo nahoře pod záhlavím...

WATERLOO: PROHRA PRO CHYBU NA MAPĚ?
 
Rekapitulace bitvy
Napoleon vyrazil do tažení proti pruské a britské armádě, dislokovaným na území dnešní Belgie, časně ráno 15. června 1815. Chtěl Brity a Prusy porazit dřív, než stihnou k francouzským hranicím dopochodovat mohutné armády další, zejména rakouská a ruská. V prvních dnech se mu záměr dařil. Císař Francouzů porazil u Ligny 16. června Blüchera. Těsně vlevo od něj svedl maršál Ney souběžně bitvu u Quatre-Bras. Britský předvoj v ní neporazil, jen jej poněkud zatlačil.
Císař Francouzů byl přesvědčen, že pruskou armádu rozdrtil. Předpokládal, že od Ligny ustupují jen trosky, a k jejich pronásledování vyčlenil dva ze šesti sborů, jejichž velení svěřil Emmanuelu de Grouchymu, nedávno povýšenému na maršála. Prusové ale rozdrceni nebyli, uspořádali své řady, organizovaně ustupovali, přičemž se snažili navázat dotek s Brity. Grouchymu během noci a nad ránem 17. června zmizeli.
Napoleon vyrazil 17. června na Brity, kteří kvapem ustupovali od Quatre-Bras směrem na Brusel, k postavení Wellingtonovy hlavní armády na výšinách před vesničkou Mont-Saint-Jean. Městečko Waterloo, podle nějž dostala bitva později jméno, leželo několik kilometrů za britskou pozicí. Francouzské předvoje zarazily koně navečer 17. června až na dostřel od britských postavení. Bitva se už svést nedala, Napoleonovy sbory byly roztažené vzadu a docházely teprve pozdě v noci, některé jednotky dokonce až ráno. Rozhodnutí tedy mělo padnout až v neděli osmnáctého. Kvůli teprve docházejícím jednotkám a deštěm rozmoklému terénu se nezačalo bojovat hned ráno; teprve v pozdním dopoledni se rozhořely boje na levém francouzském křídle a po poledni začal francouzský útok středem i pravým křídlem. Levé Napoleonovo křídlo (generál hrabě Reille) se pokusilo proniknout v půl dvanácté lesem, za nímž stál nevelký zámeček Hougoumont. Britové z něj vytvořili opěrný bod, na němž francouzský postup až do pozdního odpoledne zcela uvázl. Zámeček sice bylo možné obejít, provést větší či menší obchvat a pokusit se vpadnout hlavní britské pozici do boku, nikdo k tomu ale nedal rozkaz.
Pravé Napoleonovo křídlo (generál hrabě Drouet d'Erlon) zahájilo postup ve směru hlavní silnice k Bruselu až v jednu odpoledne. V cestě mu stála farma Haye-Sainte, další Wellingtonův předsunutý opěrný bod. Ten spolu s protiútokem britského jezdectva postup pěchoty na dlouhý čas zbrzdil. Pak ale farma padla a Francouzi se konečně drali pozvolnou strání vzhůru na hlavní britskou obrannou linii. Britové stáli jako skála, vzdorovali, Francouzi nasadili masově (a souhrou nedorozumění předčasně) jezdectvo. Stálo spoustu krve, než začala britská obrana kolísat.
Už odpoledne, kolem jedné hodiny, dostával Napoleon upozornění, že zprava se blíží jakési silné jednotky. Císař se zprvu domníval, že je to de Grouchy, zprávy však jednoznačně potvrzovaly, že do francouzského boku směřují Prusové. Do cesty se jim mohl postavit jen sbor hraběte de Lobau, vysunutý doprava a posílený mladou gardou.
Informaci o postupu Prusů Napoleon před svými jednotkami zatajil. Bylo to pochopitelné, obával se (a právem) poraženectví i paniky. Věděl, že musí s Brity skoncovat, než Prusové zahájí hlavní útok do jeho boku. Nestihl to, Britové vytrvali navzdory novému nasazení jezdectva i císařské gardy. Když Prusové zaútočili a vojáci se o tom dozvěděli, propukla panika, kterou Napoleon nemohl zastavit.
Chorografická mapa Chanlaire-Capitains výřezem prostoru bojiště
 Terén, který bude ještě důležitý.
 Dnešní bojiště u Waterloo změnilo svoji tvář už v XIX. století vybudováním Butte de Lion, pahorku se sochou lva, který cení zuby směrem k Francii. Onoho 18. června 1815 stály obě znepřátelené armády téměř rovnoběžně na dvou nevysokých a dlouhých návrších. Mezi nimi ležela mírná, zvlněná, tu užší, tu širší proláklina, jakýsi náznak údolí. Britské postavení vybral Wellington dobře. Většina jeho linie stála až za hranou návrší, což ji poněkud krylo před dělostřelbou. Zeleň stromů a křovin spolu se žlutí obilí mnohé z britských jednotek před francouzskými zraky schovaly. Leckterá z farem mizela v terénních vlnkách, sad u Haye-Sainte zakrýval část pohledu dál, areál Hougoumontu vlevo se schovával v listoví.
Svahem před britskými postaveními a rovnoběžně s nimi se táhla tzv. Ohainská cesta, z velké části zářezová a fungující v případě potřeby jako jistý druh okopu (ne ovšem připomínajícího protitankový příkop, aby do něj francouzští kyrysníci padali jako v Hugově románu Bídníci a v Bondarčukově filmu Waterloo).
Středem obou linií a kolmo na ně vedla od jihu (od Francouzů) k severu (k Britům) bruselská silnice. Měla několik křižovatek a rozcestí, pro účel tohoto líčený nepříliš podstatných. Vpravo (myšleno z francouzské strany) stál u hrany návrší hostinec Belle-Alliance. V údolíčku, blíž k britské straně, byla vlevo od silnice kamennou zdí obehnaná farma Haye-Sainte a proti ní o kousek výš nevelký pískový lom. V prvních fázích bitvy bylo oboje, farma i lom, v britských rukách. Další farma jménem Mont-Saint-Jean se nalézala vpravo od silnice až za zády Britů na návrší. Za ní následovala ves Mont-Saint-Jean, pak masiv lesa Soignes, za nímž leželo městečko Waterloo a dál pak Brusel. Napoleonovo stanoviště dělily od Wellingtonova zhruba dva kilometry.
Terén vpravo v údolíčku není pro naše potřeby podstatný, postačí říci, že byl poměrně otevřený a stromy bránily výhledu až před nejzazším francouzským pravým křídlem. Vlevo, ve svahu proti francouzskému levému křídlu, se terén stával nepřehledným; rostl tu les, ukrývající na svém opačném konci už zmíněný zámeček Hougoumont se zbytky francouzské zahrady, nádvořím, kostelíkem a hlavně s pevnými kamennými zdmi.
Toto jsou zhruba nejdůležitější body děje a místa, které potřebujeme znát, abychom se mohli seznámit z teorií Belgičana Bernarda Coppense a posoudit ji.
Obrázek, který najdete v mém Waterloo...

Spletl se Napoleon v mapě?
Bernard Coppens říká, že pročítal ty francouzské relace, které byly napsány těsně po osudové bitvě, a nedokázal pochopit, proč je v nich tolik špatných topografických údajů. Pokud si je promítl do map, vycházelo mu úplně jiné rozložení sil; francouzská linie by musela v tomto případě stát mnohem víc na severu, až tam, kde stáli Britové. Jenže britské relace jsou jednoznačné a Wellingtonovo postavení odpovídá tomu, co se v nich píše. Autor tedy začal pátrat po dobových mapách a zjistil, že francouzský štáb měl k dispozici dva druhy: chorografickou mapu Ferrarisovu a mapy dvojice Capitaine - Chanlaire, která je kopií předešlé.
Slovo "chorografický" značí, že jde o mapu "podávající integrální skutečnost charakteristicky zjednodušeně, srozumitelně a v mezích geografických chyb", alespoň tak to říká počítačový Velký slovník cizích slov. Taková mapa nemá vrstevnice, terén naznačuje obrysy a stínováním, krom toho používá (podobně jako mapy turistické) za určité objekty a tvary dohodnuté značky. Farmy, kostely, statky a mnohé domy tu nejsou jako půdorysy skutečného stavu, ale jako dohodnuté symboly.Dva výřezy z Ferrarisovy mapy (původní kreslený originál a podle něj zpracovanou tištěnou rytinu) přiložil Coppens k vysvětlení na svých webových stránkách. Na obou našel značnou chybu. Farma Mont-Saint-Jean je na obou zakreslena vlevo (tj. východně) od bruselské silnice, ve skutečnosti však ležela vpravo (tj. západně).
"Napoleon ignoroval, že má před svým levým křídlem opevněnou farmu-hrad, usedlost Hougoumont, taktický bod, který Wellington obratně využil a jenž pohltil útočnou sílu 2. armádního sboru," říká Coppens.
Co z toho plyne? Podle Coppense předně to, že mapy Napoleona zmýlily a on považoval farmu Haye-Sainte za farmu Mont-Saint-Jean, která ležela ve skutečnosti podstatně dál. Mapa zachycovala obě farmy, stojící v nehlubokých údolíčcích mezi svahy, na levé straně silnice a okolní terén lze snadno zaměnit. Z toho pramenil (podle Coppense) druhý omyl. Mapa neukazovala vlevo od Mont-Saint-Jean žádný zámek, jen vesnici Braine. Hougoumont ležel podle chybného vyhodnocení ne před francouzským levým křídlem, ale za ním. Levému křídlu nemělo teoreticky stát nic v cestě!
"Spáchal chybu, jíž by se neměl dopustit ani důstojnický elév," konstatuje belgický autor na Napoleonovo konto. Takové tvrzení je ovšem hodně tvrdé a dost vážné na to, aby se čtenář začal Coppensovými argumenty zabývat.
Výřez barevné verze Ferraisovy mapy Belgie; silnice na Brusel jde středem od La Haye-Sainte kolem statuku Mt-St.-Jean a ke stejnojmenné vsi
 Otazník nad Hougoumontem
Boj o Hougoumont je skutečně počátkem Napoleonovy prohry. Celé křídlo, jeden armádní sbor o dvou divizích, se zde nechalo postupně vtáhnout do naprosto neúčelného boje. Jedna jednotka za druhou se drala lesem k zámeckým zdem a vratům, kde krvácela a byla odražena. Pro jakoukoliv taktiku tu nebylo místo. Celé hodiny se tak více než třetina Napoleonovy armády nechávala naprosto neúčelně vázat. Nikdo nedal rozkaz k obchvatu, k obejití celého lesíku. Nepochopitelné a Coppens se ptá, zdali Napoleon vůbec tušil, co se na tomto místě děje, a jestli generál Reille věděl, co jeho sbor dělá. Dokonce pochybuje, zdali někdo z velitelů brigád či divizí podal výš hlášení o tom, co stojí postupu v cestě, a jestli toto hlášení k Napoleonovi dorazilo! Jinak by přece Napoleon musel rozkázat, aby děla začala Hougoumont bombardovat!
Nutno podotknout hned na tomto místě, že se Coppens mýlí, nebo přehlíží skutečnost. V důsledku neúspěchu prvního útoku Baudouinovou brigádou k ostřelování děly došlo, byť zbytečně pozdě.
To, že císař o zámku v lese věděl (a tudíž v mapě netápal), dokládá relace velitele sboru Reilleho, kterou Coppens pomíjí. Podle ní se Napoleon nechtěl Hougoumontu zmocnit, ale "držet se těsně u něj, ve skrytu lesa a vysunout k němu silnou linii ostrostřelců". Takové rozhodnutí bylo takticky svrchovaně správné, jenže velitel jedné z divizí, Jérôme Bonaparte, záměr svého císařského bratra nepochopil a nechal se vtáhnout do krvavě zbytečného boje do té míry, že se do něj musela zapojit i druhá divize generála Foye, tedy celý sbor. Po bitvě však mnozí věděli, k jak velké chybě u Hougoumontu došlo a jeden z účastníků, Marcellin Marbot, tehdy plukovník husarů, po letech napsal:
"Hlavním naším cílem mělo být rozdrcení jádra nepřátelských jednotek na otevřeném terénu. Francouzi však mívají naneštěstí zvyk, že neobejdou a nenechají za sebou žádné opevněné postavení. Nejednou se nám tento zvyk stal osudným, zejména ve Fuentes d'Oňoro a u Waterloo. Tam jsme paličatě útočili na farmy Haye-Sainte a Hougoumont. Místo toho jsme je měli jednou divizí blokovat a dál útočit na už silně otřesené anglické linie. Zbyl by nám čas tyto linie zničit ještě před příchodem Prusů, což by nám zaručilo vítězství. Odříznutí obránci farem by pak složili zbraně..."
Ano, katastrofa začala chybou u Hougoumontu, o tom nemůže být sporu, nemohl však za ni Napoleon, ani chyba na mapě! Bernard Coppens je ovšem přesvědčen o své teorii a dokládá ji několika dokumenty. Všechny byly napsány pár dní po bitvě, lze je tudíž pokládat za bezprostřední, živé a autentické svědectví, které dosud nestihly ovlivnit úvahy historiků, taktiků a stratégů ani dokumenty z britské strany. Nebude na škodu podívat se na ně trochu blíže.
Táž mapa, kde je vlevo dole i Hougoumont
 Svědectví dvou generálů.
Prvním dokumentem je řeč, kterou pronesl generál hrabě Antoine Drouot před Sněmovnou pairů 23. června, tedy pátý den po bitvě. Generál, který byl všeobecně považován za výjimečně čestného a přímého muže, velel v posledním tažení a u Waterloo císařské gardě. O jeho pravdomluvnosti nemohlo být pochyb. O příchodu Francouzů na bojiště (tj. o večeru 17. června), řekl Drouet toto:
"První sbor, který byl v čele, napadl a srazil několikrát nepřátelský zadní voj a pronásledoval jej až do noci, kdy nepřítel zaujal postavení na plošině za vsí Mont-Saint-Jean, s pravým křídlem sahajícím ke vsi Braine a s levým prodlužujícím se do neurčita k Wavre."
O několik odstavců dále konstatoval:
"První sbor, jehož levice se opírala o velkou silnici, zaútočil v téže době na domy Mont-Saint-Jean, zachytil se tam a vyrazil až k nepřátelskému postavení."
Podle tohoto svědectví (které Drouot sám nepsal, jen si text před projevem zredigoval) měli Britové stát za vsí Mont-Saint-Jean, kterou sbor Droueta d´Erlon následujícího dne dobyl. Jenže tak tomu naprosto nebylo! Britové stáli před farmou Mont-Saint-Jean a Francouzi nikdy tuto farmu, natož stejnojmennou ves, nedobyli! Coppens ostatně cituje slova britského historika Johna Bootha, který v roce 1817 ke svému překladu Droutovy řeči připsal:
"Je zjevné, že zde, jakož i v jiných francouzských líčeních dochází k záměně Mont-St.-Jean za La Haye-Sainte. Mont-St.-Jean byl v týlu britských postavení a žádný francouzský voják se k němu na jeden a půl míle nepřiblížil."
Může něco takového dokládat špatně přečtenou mapu? Podle mne se o žádný důkaz nejedná. Mohl by dokazovat maximálně Drouotův omyl, nikoliv Napoleonův.
Druhé svědectví pochází z pera generála Maxmiliena-Sébastiena Foye, jenž velel jedné ze dvou divizí sboru generála Reille, který útočil na Hougoumont. Foy byl v závěru boje raněn a svoji zprávu napsal 23. června 1815, opět pět dní po bitvě, v pevnosti Ham.
"Nepřátelské pravé křídlo bylo u potoka, od vsi Braine l'Alleud směrem k nám, jeho střed protínal velkou silnici k Mont-Saint-Jean; levici jsem nespatřil."
Takový popis odpovídá reálné situaci, další pasáž však opět plete místa. Foy uvádí, že císař ráno snídal v hostinci Belle-Alliance (kde se dozvěděl o pohybech Prusů, jejichž blízkost nahněvaně odmítl jako nesmysl), v průběhu odpoledne že postoupil k Haye-Sainte. Pozdě odpoledne že se útočilo pravým křídle na statek Mont-Saint-Jean, útok že však byl odražen.Všechna zmíněná místa jako kdyby byla posunuta o jedno dozadu: císař snídal na farmě Caillou u Rossome (jižně od Belle-Alliance), v průběhu dne postoupil k Belle-Alliance a ne k Haye-Sainte (o níž se tvrdě bojovalo a jež padla do francouzských rukou až pozdě odpoledne), pravým křídlem se útočilo na Haye-Sainte a ne na Mont-Saint-Jean. Lze z toho usoudit, že císař na mapě zaměnil dvě místa, že jeho omyl opakoval štáb, velitelé sborů, divizí, brigád? Nebo se v tomto bodě dodatečně zmýlil jen Foy?
Foyova relace se v dalším textu zmiňuje o Hougoumontu, který se svojí divizí dobýval. Uvádí jej však jako "les Hougoumont" či "okraj lesa", ani jedinkrát se nezmiňuje o statku nebo zámečku. Bertrand Coppens to pokládá za důkaz, že tento generál o existenci objektu Hougoumontu v lese vůbec nevěděl. Uniká mu ale jedna Foyova věta:
"Bitva započala útokem na les Hougoumont. Jérômova divize jej rázem dobyla, nemohla však dobýt domy, které jsou za ním." Těmito domy nemůže být nic jiného než komplex objektů, tvořících farmu-zámek Hougoumont, nic jiného okolo totiž není. Že generál mluvil o domech a ne o zámku? Hougoumont skutečně připomíná vše jiné než zámek, je usedlostí, jakých viděl Foy za svůj život spoustu. Pod pojmem "zámek" si asi představoval honosnější stavbu, takovou, jichž viděl od roku 1793, kdy sloužil v armádě, bezpočtu. Zdá se mi, že tady začal autor podléhat vlastní teorii a hrát si se slovíčky jen proto, aby ji doložil.
 Co napsal Napoleonův bulletin?
Třetí důkaz, který pokládá Coppens za nejsilnější, tvoří Napoleonův bulletin, sepsaný 20. června (druhý den po bitvě) v Laonu. Císař (který text nadiktoval sekretáři Fleury de Chaboulounovi) sám nazývá celý střet bitvou u Mont-Saint-Jean (což není nic divného, tato ves byla bojišti nejblíže; Britové bitvu např. nazývali Belle-Alliance a název Waterloo se vžil až mnohem později) a o postavení armád říká, že "1. sbor se dal na pochod a rozmístil se s levicí i velké silnice na Brusel a proti vsi Mont-Saint-Jean". V další pasáži, jež líčí útok sboru Droueta d'Erlon, se praví:
"Nuže, hrabě d´Erlon zaútočil na ves Mont-Saint-Jean. (...) Jedna brigáda sboru hraběte d'Erlon se vsi Mont-Saint-Jean zmocnila."Není co dál řešit," říká Coppens, jemuž se zdá vše jasné: Napoleon si spletl místa, mapy, jména... V posledních měsících navíc ze svých hypotéz vyvodil další závěr o chybném postavení 6. sboru hraběte Lobau na pravém francouzském boku. I tento generál prý byl v důsledku chybného čtení na mapě nikoliv u vsi Plancenoit, ale víc na severu.
Avšak pozor, Napoleonův bulletin není pro podobné hypotézy žádným velkým důkazem. Jeho další text je matoucí, hovoří o tom, že "císařovým záměrem bylo vést útok skrze ves Mont-Saint-Jean" (proč, když ji podle předchozího odstavce dobyl?), že "nepřítel ověnčil výšiny Mont-Saint-Jean a zaútočil s pěchotou". Dál se mluví o čtyřech praporech střední gardy, "které byly vyslány na plošinu z druhé strany Mont-Saint-Jean k podpoře kyrysníků" (přičemž druhá strana může znamenat i vlevo od bruselské silnice.).
Bulletiny jsou navíc jako důkaz čehokoliv naprosto nedostačující a pochybné. Představovaly propagandistické texty, které (jak jsem psal v jiném příspěvku v Přísně tajné! před dvěma lety) nesmírně skutečnost deformovaly. Vynášely genialitu a zásluhy vrchního velitele, zamlčovaly chyby, sloužily k ovlivnění veřejného mínění i armády. Snažit se z nich rekonstruovat průběh bitvy, rozložení sil, místa na mapě, manévry, nic z toho prakticky nelze. Přečetl jsem většinu bulletinů k velkým bitvám napoleonských válek a mnohdy jsem měl pocit, že císař Francouzů líčí něco naprosto jiného, než k čemu došlo. Platí to o Slavkovu, Jeně, Jílovém, Aspern i Wagramu, o přechodu Bereziny. Cílem bulletinu nebylo vylíčit události, ale vyzdvihnout to a ospravedlnit ono. U Waterloo bylo věru co ospravedlňovat a Napoleon v textu deformoval skutečnost víc než kdykoliv předtím.
Vžijme se navíc do situace, v níž císař Francouzů bulletin diktoval. Představme si muže zavaleného událostmi, zdrceného, unaveného, nevyspalého, trpícího zdravotními potížemi a přesto sbírajícího energii, jemuž se honí hlavou tisíce důležitějších věcí než jméno nějaké vsi a statku. Drama stále neskončilo, události se hrnou jedna za druhou. Má vůbec Napoleon čas, aby se pod takovým tlakem díval při diktátu do map, špatných či správných, aby si názvy ověřil? Těžko! Jde mu o armádu, Paříž, trůn, moc, Francii, ne o jméno tečky na mapě.
Generál Drouot byl mezi těmi, kteří diktátu bulletinu naslouchali. Vždy se choval k císaři s bezmeznou věrností; až za tři dny předstoupí před Sněmovnu pairů, má líčit bitvu jinak, než ji vylíčil císař? Navíc přednesl svoji zprávu den poté, co maršál Ney v poraženeckém projevu před týmž fórem obvinil Napoleona z možného i nemožného! Drouotova řeč měla politický, nikoliv takticko-strategický smysl, byla spíše polemikou s Neyovým projevem, který prohlašoval jakýkoliv další boj za marný a vyzýval k okamžité kapitulaci.
Je víc než pravděpodobné, že takto vzniklo nedorozumění, pro něž hledá Bernard Coppens vysvětlení v chybě na mapě. A Foyova mýlka? Zkuste si sami po pár dnech vyjmenovat ve správném pořadí několik hospod a samot v místě, na němž jste byli jednou jedinkrát. Nespíš se spletete, třebaže jste mezitím nesvedli bitvu, nebyli zraněni a neměli na starost tisíce mužů.

Zmýlená neplatí
Co tedy říci na závěr? Přímé důkazy neposkytnou ani přívrženci, ani odpůrci, všichni mohou pouze zpochybňovat argumenty jedné či druhé strany. Čtenář nechť si vytvoří názor sám, já však naprosto Coppensově teorii nevěřím. Chyba na mapě mohla zmást zkušeného vojevůdce, který s mapami pracoval po většinu života, maximálně na chvíli, pak ji nejspíše odhalil. Měl ostatně průvodce, Vláma Decostera (byť ten odpovídal neochotně, záměrně nebo z hlouposti mylně a pokusil se utéci, pročež byl připoután na dlouhý provaz). Že by podobnému školáckému omylu podlehli navíc náčelník štábu, generálové, důstojníci, poddůstojníci i vojáci? Že by se podřízení báli velkému Napoleonovi říci, že dělá chybu? Řekli mu to mnohokrát a často hodně nevybíravými slovy. A i kdyby, mohl takový omyl průběh bitvy ovlivnit?
Ne, příčiny Napoleonovy porážky spočívaly v mnoha věcech a okolnostech, ve všem, co jsem naznačil už v úvodu. Za jiných okolností by Napoleon bitvu třeba i vyhrál. Co by bylo pak? Diplomatickému řešení nebyl nikdo z nepřátel nakloněn. Válčit dál proti neskutečně velké přesile, která se na Francii valila? Myslím, že generál Foy zakončil svoji relaci, jíž sepisoval v době, kdy ještě nebylo jasné, jak vše skončí, více než výstižně:
"Ať již by byl výsledek bitvy u Mont-Saint-Jean jakýkoliv, bude pro lidstvo lepší, má-li už naše věc zemřít, aby zemřela jedinou ranou než stále opakovanými válečnými akcemi."