Prohledat tento blog

Načítání

pondělí 25. srpna 2014

PAMÁTNÉ OKAMŽIKY NĚMECKÝCH OSVOBOZOVACÍCH VÁLEK 1806-1815 VE VZPOMÍNKÁCH A KORESPONDENCI SOUČASNÍKŮ : 2 část

Druhá část: Kam vítr, tam plášť
Miloslav KOLOMAZNÍK
Ferdinand Baptista von Schill (Kresba: Ludwig Buchhorn)
     Gerhard von Scharnhorst dopis bez datace a podpisu, adresovaný počátkem roku 1809 majoru Ferdinandu von Schillovi:
„Nacházíte se na správném místě a blíží se čas, kdy je [s ohledem na veřejné mínění]nutné počítat s vlivnými skutky. Svůj zrak upřete na dění v Rakousku; válka zde pravděpodobně propukne ještě v tomto roce, možná však již na jaře.V takovém případě musíme být na vše připraveni, abychom sami mohli vést malou válku. Na Vás v tomto spoléhám ze všeho nejvíce. Bylo by dobré, abyste se případně zmocnil Magdeburku a vzbouřil celé centrální Německo. Zde se Vám dostane hojné účasti místních obyvatel. Čekejte na znamení a nejednejte nijak ukvapeně.” (mk)

    XY –nejmenovaný účastník von Schillova ozbrojeného výpadu proti Magdeburgu, který byl následně rozdrcen ve Stralsundu, na pobřeží Baltského moře:
„28. duben 1809 – majorvon Schill pravidelně vyjížděl se svým [2. braniborským husarským] plukem na odpolední cvičení, které měl nyní prodloužit a zůstat s plukem přes noc venku. K tomuto účelu nám zaplatil ubytování, a aniž bychom jakkoliv tušili nadcházející události, ve tři hodiny odpoledne nás vyvedl z Berlína, kde jsme několik hodin cvičili. Bylo zřejmé, že na blízku nechce mít žádné obecenstvo, proto nás nechal poodjet na vzdálenost asi půl míle od silnice na Postupim. Jakýsi ordonanc mu sem doručil psaní, načež nechal celý pluk rozestavit do kruhu a třímajíce dopisna úrovni hlavy, pronesl:
‚Kamarádi, toto je dárek od naší zbožňované královny. (…) Přichází naše velká chvíle. Vše dřímá v okovech a já je hodlám rozbít. Budete mi v tom nápomocni?‘
    Ovlivněni všeobecnou důvěrou, jíž se u nás těšil, hloubkou jeho citů[k vlasti], jimiž byl posedlý a nedbaje nejistoty, skryté uvnitř těchto slov, stejně jakomajetku, kterého jsme se tímto vzdali, jsme jednohlasně zvolali:
Ano budeme, veďte nás!‘
Prohnali jsme se Postupimí, kde jsme v jednom ze sklepení zajistili několik stovek mušket a pušek s drážkovanou hlavní, pocházejících z místní zbrojovky. Smáčel nás ustavičný déšť atřebaže tím někteří z nás, kteří neměli plášť, velice trpěli, hnali jsme se dál.“
---
    „5. květen 1809 – v naději, že tím vyvolá povstání, postupoval Schill po cestě k Magdeburgu, kde se však, jak jsme již věděli, nacházela silná posádka. U Dodendorfu [asi jedenáct kilometrů jižně od Magdeburgu] jsme narazili na francouzské husary, z nichž jsme několik zajali a zbytek rozprášili. Třebaže ves samotná byla obsazena pěchotou, projeli jsme ji „train de chassée“, cvalema neobtěžováni nepřátelskou palbou stali jsme se pány dvou na cestu vytažených kanónů, které jsme však pro nedostatek koní nemohli vzít s sebou. Na opačném konci vesnice se naše eskadrony seřadily a bez jakýchkoliv okolků zaútočily na čtyři, na vyvýšeninách rozestavená karé a po úporném boji se jim tři podařilo rozrazit. Části čtvrtého z nich, které se nacházelo na příkrém, pro koně nedostupném svahu a sestávalo z rodilých Francouzů, jsme, navzdory několika našim tvrdým výpadům a vražedné palbě našich myslivců, nedokázali zabránit v ústupu do vesnice. Naši bojovali s příkladnou odvahou; mnoho nepřátel bylo zabito, jedenáct důstojníků a tři sta příslušníků mužstva bylo zajato; ukořistili jsme tři prapory a dva muniční vozy. Naše vítězství však bylo draze vykoupeno. Třetina pluku, stejně jako šest znamenitých důstojníků, rytmistr Kettenburg, poručíci Diezelsky, Lüdecke, Vogt, Höfel a Stock, který byl zastřelen jako parlamentář, byli na místě mrtvi.Čtyři důstojníci byli zraněni, mezi nimi [pozdější velitel proslulého stejnojmenného Freikorpsu] major [Ludwig Adolf Wilhelm von] Lützow a poručíci Hellwig, Wedell a Kessel.Naše nová, od šedesáti mužů tvořená infanterie, třebaže přišla o tři důstojníky - zabité poručíky Zarembu a Stanku a zraněného Wedella, nijak zvlášť nevynikla. Husaři se naproti tomu prezentovali takovou dávkou odvahy, (…) že zde některé z nich musím zmínit.
Rytmistr Kettenburg klesl několikrát smrtelně zasažený před jedním z karé. Husary, kteří jej chtěli zvednout, vybídl slabnoucím hlasem:
‚Mě tu nechte ležet a pomozte v tomto krvavém dílu radši svým kamarádům!‘
Pod husarem Sommerfeldem byl pouhé tři kroky od jiného čtverhranu zabit kůň.Tento ničeho nedbal, vyskočil, vrazil dovnitř čtverhranu, jednomu z vojáků vytrhl zbraň z ruky a mlátil s ní kolem sebe tak dlouho, dokud k němu vzniklou mezerou nepronikli další husaři, načež se karé rozpadlo.
Husar Witte, jenž měl sám průstřel břicha, povzbuzovalostatní na zemi ležící kamarády, aby[i ve smrti]zůstali stateční.
Poddůstojník Keilmann patřil k Schillovým veteránům. Následkem některého ze sedmi dřívejších zranění měl levou ruku chromou, a tak si uzdu omotával kolem paže. Když pod ním padl kůň, znovu se postavil na vlastní a nebraje ohledy na šest nových zranění, posbíral šest mušket a se slovy: ‚Ještě se nám budou hodit.‘, je vláčel s sebou.
Jeden z místních chlapců, sotva patnáct let mu bylo, se v průběhu boje přidal k naší pěchotě; měl jen starou bambitku. V té nejprudší palbě se prosmýkl k našim myslivcům, vypůjčil si několik nábojů a dvakrát se přiblížil těsně na dosah francouzského karé, přičemž se mu podařilo zastřelit dva důstojníky. Za svoji odvahu jej major povýšil na šikovatele. Později se tento, tak řečený „vévoda z Dodendorfu“ stal důstojníkem a velitelem jednotky kopiníků.“
---
    „7. květen 1809 – pozdě večer jsme dorazili do Tangermünde [ležící asi padesát kilometrů severovýchodně od Magdeburku], kde jsme zadrželi pana du Pain - švagra maršála Augereaua a vzali jej s sebou jako rukojmí. V mezidobí jsme naše jezdectvo doplnili o někdejší [vyřazené] kavaleristy a zrekvírované koně. U jednoho z [nepřátelských] kurýrů byla nazelezena následující depeše, jíž guvernér Magdeburku [divizní generál Claude-Ignace-François Michaud]adresoval [veliteli holandsko-dánského kontingentu Grande Armée, diviznímu]generálu [Pierre-Guillaume] Gratienovi:
    ‚Opovážlivý Schill napadl naše území. S největší částí své posádky [asi tisícem Francouzů a Vestfálců atřemi šestiliberními děly] jsem zaujal pevné postavení, odkud jsem měl pod kontrolou hlavní magdebuskou silnici a mohl tak bránit jeho dalšímu postupu. Jeho husaři [asi čtyři sta husarů a šedesát infanteristů] nebojují jako obyčejní vojáci, ale jako šílenci; narušili a rozšavlovali má karé, zbytek padl do zajetí [asi šest důstojníků a sto šedesát mužů]. Doražte do mého prostoru, jakmile to bude možné.
Michaud‘
31. květen 1809 – von Schillova smrt ve Stralsundu.(Kresba: Ernst Zimmer)
„14. květen 1809 – v poledne jsme dorazili do Seehausenu, již k večeru jsme ale pokračovali dál, část noci jsme pak prospali a k ránu jsme vstoupili na území Hannoverska. Polední žár jsme přečkali v okolí Gordelebenu a ještě téhož večera jsme překročili Labe u Dömitzu, malé meklenburské pevnůstky, která příštího rána padla do našich rukou.
    Sotva pár hodin po Schillově příjezdu pohltil toto poklidné městečko všeobecný válečný ruch. Byli sem dovlečeni civilní vězni, aby zpevnili pobořenou citadelu. Úzkými uličkami se mezi cvičícími vojákyprodírala stovka ubohých venkovanů, vybavená lopatami a motykami. Vozy, po okraje naložené kůly na palisády a proviantem, se valily ulicemi a prohlubovaly všudypřítomný lomoz. Celé okolí bylo zplanýrováno a košaté sady bez milosti vykáceny, aby dopřály potřebný prostor pro dvaatřicet nalezených železných kanónů. Byla vytažena stavidla a obilná pole, jediné živobytí už tak chudých obyvatel, zatopena. Všichni tím byli zděšeni, bědování bylo slyšet na všechny strany. (…) K Labi se však rychlým krokem blížil generál Gratien s devíti tisícovkami mužů [asi sedm tisíc infanteristů, pět setkavaleristů a dvaadvacet děl], pročež se major souhlasně vyjádřil k osobní nabídce poručíků von Quistorpa a Stranze, kteří se s třiceti muži chtěli vrátit na opačný břeh Labe a touto diverzí přesvědčit generála Gratiena o tom, že se zde brzy objeví celý náš sbor. Jejich záměr se vydařil.“
---
„23. květen 1809 – major opustil Wismar a nejvyšší rychlostí zamířil k Rostocku, který se mu vzdal. Zde přítomné části někdejší meklenburské gardy, která na náš úder nehodlala čekat, byl pod podmínkou, že po dobu jednoho roku proti Schillovi, jakož i proti jeho spojencům, Rakušanům a Angličanům, nepozvedne zbraň, umožněn volný odchod do Schwerinu. Krátce poté [von Schill] sebral své oddílya bez jakéhokoliv odporu vyrazil k Damgartenu [dnes Ribnitz-Damgarten], jedinému přechodu přes obtížně překonatelnou řeku Recknitz. Ke stejnému místu spěchalo na dva tisíce [asi devět stovek]Meklenburčanů, tři sta [stovka] polských hulánů a dvanáct děl [dvě šestiliberky] generála [Jacques-Lazare de Savetier de] Candrase, guvernéra Švédského Pomořanska, aby zde zaujali pevné postavení; Damgarten se měl stát druhými Thermopylami. Tento úmysl ale vyšel jen z poloviny. Namísto obrovské armády bojácných Peršanů, sezde objevil jen malý, heroismem prodchnutý hlouček, z něhož si velmi dobře počínala především naše mladá infanterie.
Zatímco von Schill útočil na Damgarten čelně, hlavní část jezdectva měla přeplavat Recknitz, aby nepřítele napadla z boku. Stejný rozkaz obdržela i pěchota, jenže, jak se dalo předpokládat, všechny lodě byly fuč.Díky naší prozíravosti jsme jich několik již dříve naložili na vozy a mohli je sem tedy dopravit. Do každé pak naskákalo tolik pěšáků, kolik jich jen mohla unést a přestože je lodník upozorňoval na zjevné přetížení a hrozbu potopení, nikomu z nich se nechtělo ven a téměř jednohlasně jej vybízeli:
‚Odraž už od břehu, jednou přeci musíme zemřít! Kupředu!‘
Vystaveni prudké jednostranné palbě se všichni s trochou štěstí přeplavili na druhou stranu řeky a drželi své pozice do té doby, dokud je z druhého břehu neposílili ostatní kamarádi. Odtud se vydali útočit všemi směry, přičemž Meklenburským ukořistili všechny zbraně; vyváznout se podařilo jen tzv. Pseudo Leonidasovi a několika polským kopiníkům. Čtyřhodinový boj ozdobilo čtyřicet sedm zajatých důstojníků, čtyři ukořistěné prapory a dvanáct děl; do zajetí padlo na dva tisíce příslušníků mužstva, Ti však byli propuštěni na svobodu.(…)
---
„25. květen 1809 – vědom si toho, jak důležité plody často přináší rychlost a správné uchopení poskytnutých výhod a příležitostí, vyrazil von Schill dál a na špici jedné hulánské eskadrony, jednoho husarského oddílu a oddílu jízdních myslivců, celkem asi tří set mužů, přitáhl před Stralsund a vybídl jej ke kapitulaci. Posádka, jíž tvořila pouhá rota francouzské artilerie,přislíbila, že své zbraně složí na rynku, jakmile však zjistila, jak malou silou disponuje příchozí vojsko, pookřála a v jedné z úzkých uliček přivítala důveřivce kartáčovou palbou ze šesti [z celkového počtu sta dělových]hlavní, narychlo vytažených z arzenálu[kde byl tento Napoleonův dar za dánské spojenectví uskladněn]. To přirozeně vyvolalo velký zmatek. (…) Von Schill vyvedl všechny své vojáky na volné prostranství a zvolal následující výzvu:
‘Kamarádi! Právě jsme se stali terčem hanebného jednání, které musí být potrestáno. Není tu s námi naše pěchota, proto všichni dolů z koní a pojďte za mnou!’
Všichni ochotně vyslišeli volání milovaného velitele a šavlemi, pevně sevřenými v pěstech, nejprve zneškodnili všechny kanóny, a poté přemohli celou posádku. [Z celkem padesáti francouzských dělostřelců bylo čtyřicet zabito a zbylí zraněni.]
---
„31. květen 1809 – ranní slunce, stoupající k obloze, zvěstovalo jasný, leč krvavý den. Z hlášení patrol a předsunutých stráží bylo patrné, jak rychle a odhodlaně se k nám nepřítel blíží.(…)Brzy již ty temné masy bylo vidět. [Naše] pěchota se rozmístila u tří městských bran, (…) kavalerie, kromě čtvrté eskadrony, jež se dobrovolně odebrala k bráně Kniepertor, setrvávala na náměstí. (…) Trápil nás citelný nedostatek dělostřelců; jen stěží a velmi pomalu jsme dokázali obsluhovat nanejvýšdvacet děl. Von Schill mohl k obraně tak rozlehlého prostoru nasadit maximálně devět setinfanteristů, neboť dalších pět stovek sepo moři teprve přesouvalo z Rostocku a jedna rota se nacházela na ostrově Rujána[Rügen]; výsledek boje byl předem rozhodnut.
31. květen 1809 – von Schillova smrt ve Stralsundu.(Kresba: Prof. Richard Knötel)

Dělostřelecká palba dosáhla na obou stranách takové prudkosti, že třískaly jedna rána za druhou. Naše předsunuté myslivce zaměstnávala zprvu jen slabá palba; drželi se dlouho a obětavě, brzy však byli přečísleni a museli se stáhnout.  Nepřítel pronikl v útočných kolonách k bráně Tribseertor, zde se však pod souvislou palbou mušket a kartáčů obrátil na ústup, následně se přeskupil do čtyřhranů a vyrazil směrem k bráně Kniepertor, (…) k nejohroženějšímu úseku naší obrany. Zástupy nepřátel se mačkaly na opačné straně příkopů; důstojníci a praporečníci stáli vpředu. Třebaže nám dým ze střelného prachu často bránil ve výhledu, mohli jsme zřetelně pozorovat běsnění našich kartáčů. Smrt si v těch hlubokých zástupech vyhlížela svou oběť.
Našinci se drželi statečně, avšak naše nová domobrana začala kolísat. (…) Vyrazil jsem k bráně Frankentor, abych se přesvědčil, co se zde děje. Nepřítel soustředil veškerou svou sílu jen do jednoho místa, proto zde panoval klid. (…) Příčnou ulicí jsem se pak dostal na náměstí, (…) kam ke mně s popuštěnou uzdou přicválal pobočník od pěchoty(později ve Stralsundu zemřel na následky svých zranění) a řval:
‚Vše je ztraceno! Nepřátelé vzali ztečí bránu a jsou již v ulicích; naše pěchota podlehla panice. Za vše může domobrana, neboť zbaběle odhodila své zbraně. To je zrada!‘
Ohrožováni kartáči a palboupronikající nepřátelské pěchoty, vyhoupli jsme se do sedel a postranní uličkou zamířili k přístavu, odkud jsme však schytali další oheň. Po těžkých ztrátách, které nám v malých uličkách způsobila kartáčová palba, jsme projeli nepřítelem dosud neobsazenou bránou Frankentor a zamířili na nedalekou výšinu. Šest eskadron se ztenčilo na devět důstojníků a sto padesát mužů. Podíval jsem se zpátky k městu, kde se mezitím rozpoutala nelítostná řež. Nikým a nijak neorganizovaní jedinci se v zoufalství vrhali do boje proti uzavřeným masám, které je do posledního zkosily. Jejich příkladná odvaha způsobila nepříteli mnoho ztrát, které podle jejich vlastního výčtu činily sedmnáctset mužů, sedmatřicet důstojníků, tři plukovníky a jednoho divizního generála [Antoine Bénédict Carteret (1759-1809)].“

„Podle jedné z pozdějšíchzpráv doprovázel major von Schill pěchotní rotu poručíka Tritscherak bráně Kniepertor, kde to jen vřelo. Cestou mu hrabě von Moltke doručil zprávu, že brána právě padla.
‚Tak je odtamtud zase vyženeme!‘, odpověděl Schill a pokračoval dál v jízdě.
    Nepřítel mezitím obsadil všechny přistupové cesty k bráně, načež se Tritscher obrátil na majora a zeptal se:
‚Kudy teď ustoupíme?‘
    Pokud se chcete zachránit, pak se zachraňte, pokud si ale přejete zemřít, pak zemřete společně se mnou!‘,zazněla majorova poměrně vyrovnaná odpověď.Poté dal svému koni ostruhy, vyjel na městský rynk a vrhl se do té největší vřavy. S několika hulány jej následoval strážmistr Töpfer, který, ještě než byl sám zraněn a spadl z koně, zahlédl, jak Schill kolem sebe rozsévá smrt. Ten ještě srazil holandského kyrysnického plukovníka, poté ale utržil jeden sek šavlí přes obličej a dvě střelné rány, přičemž jedna zasáhla rameno a druhá hlavu, načež klesl mrtvý k zemi.“

    „Aniž bychom věděli o hrozných událostech, které se ve městě staly, vydal velitel jezdectva Brunow kompanii, jež se k nám přidala u brány Frankentor, rozkaz, aby sem s nasazenými bajonety opět pronikla. On sám se s celou kavalerií chystal udeřit na Kniepertor a před ní defilující masu. Zlověstné ticho, sem tam přerušované ojedinělou střelbou, které ve městě vystřídalo předchozí dunění, nás bohužel čím dál tím více utvrzovalo v tom, že boj skončil.
    Nepřátelská kavalerie, složená z jednoho regimentu holandských kyrysníků, třech eskadron dánských husarů, jedné eskadrony francouzských žandarmů a jedné jízdní dělostřelecké baterie, (…), se kolem nás nejvyšší možnou rychlostí rozestavila do půlkruhu; současně o sobě daly vědět trumpety a hlasitě nám ohlašovaly, že s námi nepřítel hodlá vyjednávat.
Spolu s Brunowem jsme vyjeli na jakousi vyvýšeninu, kde nás přivítal francouzský plukovník z generálního štábu, který nám přísahal na svou čest, že major Schill padl a jelikož jsme byli obklopeni přesilou, zeptal se, zda bychom nechtěli kapitulovat. Brunow mu na to odpověděl, že byl Francouzi v minulosti již tolikrát oklamán, že mu pouhé slovo nestačí, a proto než se jakkoliv rozhodne, musí si být jist, že je velitel opravdu mrtev. Plukovník tedy svolil, aby dva důstojníci a několik poddůstojníků byli posláni do města, kde se mohli o všem osobně přesvědčit. Vstřícný přístup nevěstil nic veselého. Jakmile se Rudolf a Horst po půlhodině vrátili, potvrdili onu nešťastnou novinu a zároveň nám poskytli nejpřesnější možné informace. Když Schilla objevili, ležel ještě na ulici. Přenesli jej do jednoho domu, omyli a nechali prohlédnout jeho zranění. Generál Gratien si ponechal jeho čáko, jiní si přisvojili vyznamenání a šavli. Na základě uvedeného hlášení pak Brunow prohlásil:
‚Jelikož major Schill opravdu padl, jeho smrtí je u konce také náš cíl, za něž jsme bojovali; pro všechny, kteří se nacházejí vně města, budu požadovat volný odchod do naší vlasti.‘

(…)Malátní, vyčerpaní a sklíčení jsme se ploužili do tři míle vzdáleného Grimmenu, kam jsme dorazili až v průběhu noci, několik hodin tam odpočívali a v poledne vstoupili do Demminu, prvního pruského města.
    Tak se skončila Schillova jízda, nejodvážnější podnik naší doby.“(mk)

Jean Rapp –t.č.pobočník císaře Napoleona, rakouským arcivévodou Karlem čerstvě poraženého u Aspern/Esslingu:
„…Schill tehdy táhl Saskem. Napoleon byl informován o okolnostech a byl z toho velmi rozmrzelý. Toto byl způsob, jak zburcovat veřejné mínění. Prusko představovalo jakousi předehru pozdějšího povstaleckého boje, který byl proti nám veden. Přiznám se, že jsem něčemu takovému zpočátku nemohl uvěřit. (…)Snažil jsem se mírnit císařovy předsudky, jeho podezíravost však byla silnější než jakýkoliv z mých argumentů, který by je mohl vyvrátit. Jeho nedůvěru nově posílil také postoj Rusů, který nebyl o mnoho průhlednější než postoj úskočných Prusů. Taková absence věrnosti v něm vyvolávala vztek: rozhodl se jim za to pomstít, k tomu však potřeboval více času.“(mk)

Raymond-Phyllipe-Joseph de Montesquiou-Fézensac – t.č. pobočník maršála Berthiera, náčelníka hlavního štábu Grande Armée:
„Od dob podpisu Tylžské mírové dohody se mezi Ruskem a Francií nahromadilo mnoho výbušného. Císař Napoleon obsadil [svobodná] hanzovní města [na severu Německa], a také oldenburské vévodství, jež bylo carovo švagra. Jeho vojska okupovala Prusko a také celé Německo. Požadoval naprostou a otevřenou podporu Ruska kontinentálnímu systému, jež namířil proti obchodu s Anglií. Car Alexander takovou politiku odmítal, neboť hrozila zruinováním obchoducelého ruského impéria, a kromě toho také požadoval stažení Francouzů z Pruska a hanzovních měst.Válka se zdála být nevyhnutelná.
    V zimě 1811 zahájily obě armády své přípravy – jedna k invazi, druhá na obranu ruského území. Ještě nikdy nebylo na naší straně k vidění soustředění tolika impozantních mas. Jedenáct armádních sborů, čtyři sbory jezdecké a císařská garda představovaly sílu více než půl milionu mužů, chráněných dvanácti stovkami děl. Tato obrovská armáda se rekrutovala ve Francii, Itálii, Německu a Polsku, ale ani Rakousko a Prusko se neodvážilo neposkytnout své kontingenty. Bylo zde vidět vojska z Ilýrie a Dalmácie, bataliony z Portugalska a Španělska, jež všechny spojovala stejná věc, třebaže nebyla jejich vlastní. Švédsko bylo neutrální. Nedávný mír s Tureckem umožnil Rusku na opačné straně shromáždit všechny své síly a čelit s nimi této hrozivé invazi.“(mk)
30. června 1812 – Delzonsova 13. pěší a Broussierova 14. pěší divize z IV. armádního sboru Eugéna de Beauharnaise přecházejí Němen. (Kresba: Albrecht Adam)

Alexander I. – dopis francouzskému císaři Napoleonovi:
„Vilno[dnes Vilnius], 25. června 1812.
Monsieur Mon Frère,
včera mi bylo sděleno, že navzdory mé oddanosti, s níž jsem vůči Vašemu Veličenstvu plnil své závazky, jste svými vojsky překročil ruské hranice a přitom teprve nyní jsem z Petrohradu [Sankt-Petěrburg]obdržel nótu, v níž mě [francouzský velvyslanec hrabě de] Lauriston, s ohledem na tuto agresi informuje, že se Vaše Veličenstvo považuje být se mnou ve válečném stavu od té doby, kdy si [ruský velvyslanec v Paříži] kníže Kurakin vyžádal své cestovní doklady. Nikdy bych nepředpokládal, že pohnutky, na nichž vévoda z Bassana [Hugues-Bernard Maret] založil svůj odmítavý postoj, by mohly posloužit jako zámínka k této agresi. Třebaže to sám prohlašoval, ve skutečnosti k tomu náš ambasador neměl žádné oprávnění; jakmile jsem byl o jeho činu zpraven, okamžitě jsem projevil svůj nesouhlas a vydal mu příkaz, aby setrval na svém místě. Pokud tedy Vaše Veličenstvo (…) netrvá na prolévání krve našich lidía bude svolné ke stažení svých vojsk z ruského území, přehlédnu vše, co se doposud událo, čímž bude možná i nová dohoda. V opačném případě, Vaše Veličenstvo, budu nucen odvrátit útok, jenž z mé strany nebyl vyprovokován. Spoléhám na Vaše Veličenstvo, že uchrání lidstvo před hrůzami nové války.” (mk)

Jakob Walther –t.č.příslušník  25.(württemberské)pěší divize vIII. armádním sboru maršála Neye:
    „…a pak jsme dorazili do malého města jménem Kalvaria [Kalwarry, dnes litevská Kalvarija], ležícího na vyprahlé pláni v už tak neúrodné oblasti. Zde jsme se zdrželi jen do poledne a nikdo neměl nic k jídlu. V nouzi je vše přípustné, proto ani toto město, třebaže již bylo dávno vyplundrované, se neubránilo slídění. Všichni vojáci se rozprchli za jídlem a za vodou. Aniž by kdokoliv bral ohledy na to, že jsme se nacházeli ve spřáteleném Polsku, [mnohdy poslední] zásoby potravin, které před námi obyvatelstvo pracně ukrývalo, byly nakonec stejně nalezeny a odnášeny do tábora. Místní si stěžovali přímo u našeho korunního prince [Friedrich Wilhelm Carl, pozdější württemberský král Wilhelm I. (1781-1864)], následkem čehožbylo vydáno nařízení, že první voják, který bude přistižen mimo tábor, bude zastřelen. Do tábora jsem se vrátil právě včas, neboť korunní princ šel ve svém odhodlání až tak daleko, že s pistolí v ruce kroužil kolem tábora a mířil jí na hruď několika vojákům. Už už to vypadalo, že jednoho z nich zastřelí, avšak jejich žalostný stav a nutnost něčeho k jídlu mu v tom zabránily.
    Naše strádání se den ode dne prohlubovalo, nemohli jsme už doufat ani v chleba. Náš plukovník nám jednoho dne řekl, abychom s žádným chlebem nepočítali, dokud nepřekročíme nepřátelskou hranici. Tolik energie, kolik se nachází v kousku libového hovězího masa, bychom z toho beztak nedostali. Hlad nám už nedovoluje ani překopat pole, plná pučících,třebaže velmi sladkých a téměř nepoživatelných brambor. Odevšad slýcháme, jak někteří muži daliradši přednost kulce; jakýsi důstojník si prořízl hrdlo. Konečně jsme vyrazili k řece Memelu[Němen], tvořící hranici s Ruskem, za níž se nácházelo město Poniemon [?, zřejmě litevská Punia].Všichni se těšili na ten okamžik, kdy budou mít ruskou hraniční čáru za zády. Utábořili jsme se u paty jakéhosi kopce, ležícího na naší straně řeky a kdekdo, včetně mě, přemýšlel, jak by svou tornu co nejvíce odlehčil. Prohledal jsem své šatstvo a vyhodil nátělníky, nadbytečné čisticí prostředky, kalhoty atd. Museli jsme zde zůstat, dokud nebyly přivezeny pontony a postaveno několik mostů.Domnívali jsme se, že na nás budou Rusové na opačném břehu čekat a okamžitě zaútočí, nic z toho se však nestalo. Bonaparte vypálil několika kanóny proti vyvyšeninám, které ovládali a poslal přes řeku svoji kavalerii. Rusové se však po krátké srážce stáhli.“ (mk)
18. srpna 1812 – Bitva u Smolensku. (Kresba: Albrecht Adam)

Dominique-Jean Larrey – t.č. hlavní chirurg Napoleonovy císařské gardy:
    „Dobývání Smolensku přineslo ohromný počet těch nejtěžších zranění všeho druhu a jedno z nejnápadnějších utrpěl kaprál od 13. řadového pěšího pluku. Projektil většího rozměru mu roztříštil hlavici levé pažní kosti, klíční kost a celou lopatku. Části kostí byly následně vrženy vzad, přičemž rozervaly měkké tkáně; už jen samotný pohled na toto zranění byl velmi nepříjemný. Voják trpěl nesnesitelnou bolestí a hlasitě se dožadoval odstranění zbývající části své paže a rovněž do svalů zaražených kostních úlomků. Měl jen malou naději na přežití, přesto jsem se nechal ovlivnit jeho politováníhodnou situací a pokusil se o následující zákrok.
Poté, co jsem odňal paži, jež visela jen na několika cárech masa a na arteria axilaris, podpažní tepně, vyčistil jsem svalovinu od kostních štěpků. Nejvíce poškozenou tkáň jsem resektoval, potrhané, nepravidelné okraje poskládal k sobě a zafixoval je adhezivními pásky a velkým kusem plátna, máčeného v roztoku z arabské gumy [pryskyřice z akácie]. Obvaz ukončovala skapulární bandáž. (…) Pacient bylvzápětí svěřen do péče jednoho z lékařů lehké ambulance. Jak jsem později zjistil, pětatřicátý den byl v progresivním stavu léčby převezen ze Smolensku do Polska. Od té doby jsem o něm němel zprávy, bezpochyby se ale uzdravil, jelikož se vyhnul celé řadě komplikací [ruského tažení].
V prvních čtyřiadvaceti hodinách [po bitvě] jsem provedl jedenáct amputací paže v ramenním kloubu. Devět z uvedených subjektů tohoto zákroku se zcela uzdravilo ještě před naším odchodem z Moskvy, dva zemřely na dizentérii.“ (mk)

Johann Andreas Wärncke –t.č. řadový příslušníkVIII. (vestfálského) armádního sboru generála Junota:
„Možajsk, 13. října 1812.
    Kamenickému mistru Wärnckemu, Mannsfeld, oblast Saale.
Pozdrav Vás Pánbůh, moji milovaní rodiče. Byl bych velice rád, kdyby Vás můj dopis zastihl v dobrém zdraví. Pokud jde o mé zdraví, daří se mi velmi dobře. Tady, v bílé zemi, musíme zákonitě pomřít hlady. Vše je spáleno, Rusové z nás měli takový strach, že před námi odvedli své poddané. Všechna města jsou vylidněná, proto nikde není nic k jídlu. Veškeré domy jsou ponuré a prázdné.
Nyní, bych Vám chtěl, drazí rodiče, poskytnout podrobnosti o našich třech bitvách; první z nich se odehrála 16. srpna před pevností Smolensk, ke druhé došlo 19. srpna [u Valutiny Gory (či Lubina)] asi dvě míle [osm kilometrů severovýchodně] od Smolensku. Rusové se nám zde opět postavili, byli však znovu poraženi. Milostivý Bůh mi dopřál, abych obě bitvy přestál bez zranění, viděl jsem všakpadnout mnoho svých krajanů, kteří měli ustřelené paže a nohy, podobně jako mladý Selter. Třetí bitva trvala tři dny a odehrála se poblíž Ziasska [zřejmě je míněno Knažkovo, jde o bitvu u Borodina]. Vestfálci byli v přední linii pouze jeden den, zúčastnili se však toho nejdivočejšího útoku do míst [v Utickém lese], kde se Rusové [generála Tučkova-1] dobře opevnili. Znovu jsme je bili[?, útok do houževnaté ruské obrany mnoho nepřinesl]. Nepřátelská palba nám způsobila vysoké ztráty. Náš pluk má nyní jen okolo čtyř stovek mužů, nepočítaje v to umírající hlademi chladem, jelikož spíme pod otevřeným nebem.
Nyní, bych Vám chtěl, drazí rodiče, podat nějaké zprávy o naší poslední bitvě, do níž jsme šli hladoví, jelikož jsme tři dny, dnem i nocí, pochodovali a v žaludcích měli jen kořeny z hlávkového zelí. Do bitvy jsme se zapojili v pět ráno a byli v ní až do večera. I tentokrát jsme zůstali bez jídla, pro samotnou únavu bychom jen těžko něco pozřeli. Jakási markytánka projela kolem a nabízela pálenku. Stála mě sice poslední tři dvacetitolary, postavila mě však na nohy, jinak bych tu také již nebyl. Zřejmě si dokážete představit to množství lidí, kteří zůstali ležet na bojišti, a pro něž jsme nemohli pít místní vodu. Od rána až do večera jen hřmění děl. Bůh mě i tentokrát ušetřil zranění, a to se kulky sypaly odevšad (…); žádná mě však nedostala. Stackelbergův a Zeinertův pluk stál v záloze, proto se žádné z uvedených bitev nezúčastnili. Stutz a Gutwasser skončili hned z kraje ve špitálu. Fritz Bär je mrtvý, stejně jako Grosche z Jorenzenu a malý Selter z Bentorffu. O ostatních nemám zprávy. Denckwitz je pravděpodobně také mrtvý, řekl mi to jeho seržant. Nemohu to nijak potvrdit, nicméně u pluku chybí. Zbylo jich tam sotva sto padesát, celá kavalerie byla zničena.
Nyní bych se chtěl zmínit o Moskvě - místě bídy a utrpení, jež svou délkou i šířkou vydá na sedm hodin chůze, a kterou Rusové sami zapálili. Dobré čtyři sedminy tohoto města shořely, než se oheň padařilo uhasit.Zastavili jsme se mezi Moskvou a Možajskem a nevěděli, zda půjdeme dopředu nebo dozadu. Nyní panuje klid zbraní. 7. října se za Moskvou strhla další bitka a Rusové v ní byli opět odraženi. (…)
Nevím, co bych ještě napsal, kromě toho, že se brzy setkáte se spoustou bezrukých a beznohých invalidů a že tu mnozí uboze hynou, ať už hladem nebo z jiných příčin. Sbohem a buďte zdrávi. Budu čekat na Vaši další odpověď. Mnoho pozdravů pro bratry a sestry, švagry a švagrové, pro Baltzensovi a Krögensovi a rovněž všechny dobré přátele a známé. (…) Sbohem. Až do své smrtiVám budu oddaným synem.
Johann Andreas Wärncke“(mk)
7. září 1812 – Bitva u Borodina. (Kresba: Albrecht Adam)
     Albrecht Adam –t.č.armádní malíř a člen topografické kanceláře IV. armádního sboru italského vícekrále Eugena de Beauharnaise:
    „Den po bitvě [u Borodina] se zdálo, že truchlí i sama příroda. Zamračená obloha působila sklíčujícím dojmem, chladný severozápadní vítr se proháněl vyprahlou plání, na níž se ještě včera bojovalo. Tato scéna se právem zařadila mezi ty, z nichž mě nejvícejímala hrůza.(…) Bojiště bylo poseto mrtvými a raněnými. V některých částech byly patrné stopy po vybuchlých granátech, které skosily celé řady mužů i koní.Následkem toho planinu pokrývaly hromady těl, mezery mezi nimi pak vyplňovaly zbraně, kopí, helmice a kyrysy. (…) Když jsem tudy na cestě z Moskvy procházel tři týdny poté, narazil jsem na skupinu zraněných Rusů, kteří se krčili u malého mostku, na břehu řeky [Koloča]. Spali pod otevřeným nebem a své ubohé životy si prodlužovali pojídáním masa z mrtvých koní. Pár jich ještě mohlo mluvit, většina jich však umírala, nebo již byla v delíriu. Nedaleko odsud hledalo mladé hříbě mléko u své mrtvé matky. Koho by něco takového nenaplňovalo zoufalstvím a beznadějí?“(mk)
22. září 1812 – Napoleon v troskách hořící Moskvy. (Kresba: Albrecht Adam)
     Louis-Joseph Vionnet –t.č.major a velitel 1. batalionu fyzilírů-granátníků v 2. divizi císařské mladé gardy generála Rogueta:
    „Kolem půlnoci [ze 14. na 15. září] jsem se vydal zkontrolovat přední stráže, které jsem rozestavil po obvodu města [Moskvy]. Po přijezdu ke stanovišti, situovanému poblíž budovy burzy, jsem si všiml hustého kouře, nikde ale žádné plameny.Službu konající důstojník mi sdělil, že něco podobného se přihodilo již dříve, a protože brány města byly uzavřené, domníval se, že se jedná o nějakou hříčku přírody a tedy nic, co by mohlo jakkoliv souviset s armádou. Zatímco jsme spolu hovořili, hledali jsme po očku zdroj onoho kouře a tehdy jsem uviděl záblesk plamene. Běžel jsem zpátky na náměstía přikázal stovce mužů, aby mě následovali; zbylé části batalionu jsem nechal vyhlásit poplach. Byl to jen zlomek okamžiku, přesto, než jsem se stačil vrátit, plameny již zachvátili celý dům a oheň se začal šířit. Odeslal jsem varovnou zprávu maršálu [Mortierovi] a nařídil hledat pumpy a provádět bezpečnostní opatření, jež mohla oheň zastavit.Bylo téměř bezvetří a my věřili tomu, že oheň zvládneme. Nemohli jsme však najít pumpy a navíc všechny dveře byly zamčené, což nám velmi svazovalo ruce. Na jejich vylomení nám chyběly potřebné prostředky. Uvědomil jsem si, že prostor, na němž požár zuřil, je relativně izolovaný, a tudíž mohl zasáhnout jen tuto část města. Podařilo se mi shromáždit několik jednotlivců, společně jsme pak vylomili dveře a pronikli do míst, která již byla zpalavena plameny. Kdybychom jen měli pumpy, vše bychom jednoduše uhasili. Jeden z mých mužů, Ital, mi řekl, že v celém městě není jediná pumpa, neboť je [ruský] velitel města nechal odvézt [v průběhu evakuace města]. Zároveň dodal, že si myslí, že město zapálili trestanci, kteří za to od guvernéraměsta dostali na oplátku svobodu. Znovu jsem o všem informoval maršála, a pak se opět vrhl do boje s přeskakujícími plameny. Dospěl jsem k názoru, že zbouráním malého domku, někdejšího obchůdku, by se nám mohlo podařit zamezit dalšímu šíření, a tak jsme se s dvacítkou fizilírů a tuctem usedlíků ihned pustili do práce. Byli jsme právě uprostřed práce, když k nám dorazil maršál, aby osobně zhodnotil nastalou situaci. Jak se sám mohl přesvědčit, v boji s živlem jsme dělali vše, co bylo v našich silách, přesto se zdráhal uvěřit tomu, že je za tím nutné hledat Rusy. Odjel a my pokračovali v naší práci. Ujišťoval jsem se, zda jsou dveře do budovy burzy pevně uzamčeny a někdo z našich není uvnitř. Několik lidí, které jsem uvnitř objevil, mě v naší domněncejen utvrdilo.
    Po čtyřech hodinách neuvěřitelnéhoúsilí a nezměrné námahy se nám ten malý dům podařilo strhnout. Choval jsem naději, že již po několika hodinách bude po všem a že se škoda omezí jen na některé okrajové a zdánlivě nedůležité budovy v bezprostředním okolí. Byl jsem vyčerpaný a jen sotva se držel zpříma. Odešel jsem na náměstí, na němž jsme tábořili a na hodinu a půl zde usnul. Pak mě kdosi vzbudil, aby mi podal zprávu o tom, že se oheň rozšířil na jeden z domů, který se nacházel na opačné straně burzy a že vítr žene plameny dál, směrem k ostatním budovám. Ještě jednou jsem se vrátil na scénu a se mnoui několik místních obyvatel. Nový oheňsi žádal nadlidské úsilí. Blížilo se poledne a my byli znovu na pokraji svých sil. Už už jsme pomýšleli na to, že oheň přeci jen dostaneme pod kontrolu. Umírali jsme málem únavou a v tom jsme spatřili ještě něco mnohem horšího, něco co si lze jen těžko představit. Oheň si prorazil cestu na šesti jiných místech, jakoby se příroda s lotry, kteří se tyto po staletí budované památky pokusili zničit, spolčila. Silný vítr živil plameny a hnal je udivující rychlostí dál.“
---
„S neztenčenou silou hořelo až do 19. září, pak ale začalo pršet a oheň pomalu ustupovat. Déšť se snášel i celý následující den a čím dál tím víc pomáhal zhášet plameny. 21. září, po sedmidenním boji s plameny, bylo téměř po všem. Císař se vrátil do Kremlu. Byla vydána nařízení na potlačení drancování. Vojáci, u nichž byly na výstupech z města objeveny kradené věci, byli zadrženi a předáni [spravedlnosti]. Hromady drahých kožešin, pěkného zdobení a jiných drahocenností byly odhozeny do bláta. Byl na ně vskutku smutný pohled.
    Počítám, že popelem lehly přibližně třičtvrtiny domů v Moskvě. Kreml a jeho přilehlé budovy zůstalytéměř nedotčeny.”(mk)

    Förster Fleck –t.č.příslušník batalionu gardových pěších myslivců v 2. divizi VIII. (vestfálského) armádního sboru generála Junota:
    „Bylo to asi 12. nebo 14. října, když k nám dorazila zpráva, že k odvozu nemocných a raněných, kteří ještě mají vyhlídky na celkové uzdravení, mají být použity všechny provozuschopné vozy a koně. Nebylo to sice kdovíjak veselé a přece se jeden musel pousmát nad těmi tisícovkami nemocných, kteří, jakoby mávnutím kouzelného proutku, rázem zesílili, aby mohli nastoupit zpáteční cestu do vlasti. Dokonce i ti zcela zmrzačení nebo z poloviny mrtví,(…), náhle ožili, přestali se ošívat bolestí a zcela vážně začali uvažovat o tom, že jim na tak dlouhý pochod vystačí síly. Měli jsme sice dostatek vozů, avšak málo koní, a proto jsme desetinu z celkového počtu nemocných museli opustit. O ty, jichž se to týkalo, se již nikdo více nestaral. Byli to kandidáti na smrt a bylo jasné, že zde své skvělé životy dožijí; všichni ti ubožáci pak umírali na svých tvrdých táborových pryčnách.
     Avšak ani transportům nemocných se nevedlo o mnoho lépe a krátce po svém odjezdu padli do rukou Rusů; nemocní buď zemřeli, nebo byli odvedeni do zajetí. Šikovatel Trott a seržant Brettschneider, o nichž jsem se již dříve zmínil, se rovněž nacházeli mezi raněnými, kteří byli s předstihem odvezeni. Jak se mi později podařilo zjistit, Brettschneider padl při obraně svého transportu, Trott se však v zajetí uzdravil a po svém návratu vstoupil do pruských vojenských služeb.
    Několik dní po odjezdu transportů přišel rozkaz, abychom byli připraveni kdykoliv vyrazit. Velké zásobovací vozy, v počtu nejméně osmdesáti kusů, byly spáleny nebo vyhozeny do povětří. Mnoho kanónů bylo zatlučeno a vhozeno do bažin.“(mk)
Příště: V ohni a ledu

úterý 19. srpna 2014

NAPOLEONOVI JEZDCI

Knihu s názvem Napoleonovi jezdci jsem dopsal v době, kdy jiní měli dovolenou a prázdniny. Dokonce jsem po sobě rukopis přečetl, zasadil do něj přes dvě stovky obrázků a řadu map, vymyslel přebal (o němž se na dacebooku dost diskutovalo a vy vidíte variantu se změněným písmem, celkovou kompozicí, dvěma barevnými možnostmi, atd., kterou jsem udělal na základě rad fotografů o grafiků, s čímž souvisí i volba čelního snímku... Teď po mně objemný rukopis čte můj skvělý první čtenář-korektor, já zapracovávám jeho připomínky a vše bude v září, počítám, k odevzdání. Na knihu si musíte z AKCENTu počkat do jara příštího roku, obsah ale vidíte níže, a pokud se v něm vyznáte, pochopíte, že to bude trochu složitější. Kurzívou vypsané části tvoří bloky, které se objeví podbarvené šedě podobně jako tomu bylo u mých knih o Slavkovu, Waterloo či tažení do Ruska. A bude to tlustá kniha, obsahem (pokud to nezní neskromně) u nás ojedinělá... Tak, a teď je čas na relaxaci pro mne! Než se pustím do třetího dílu Římských válek s názvem Caesarovy legie...




OBSAH

Pár slov úvodem
Fénix zrozený z popela

I. TĚŽKÉ JEZDECTVO
MALÝ VELKÝ GENERÁL: François-Étienne Kellermann, hrabě de Valmy
    Drobný a churavý
 Od grosse cavalerie ke kyrysníkům
    Porážka na obzoru
            Jezdectvo a koně
Hodnostní stupně francouzského jezdectva
    Nejskvělejší útok všech dob!
Kellermannovo hlášení z bitvy u Marenga
    Patnáct let válek a nemocí
Doumercův útok u Bereziny
    Kyrysníci od Quatre Bras
Účast kyrysnických pluků v Napoleonových taženích
A ZLÍBAL BYCH VÁM PRDELE!: Jean Joseph Ange d’Hautpoul
    Královský kapitán a revoluční generál
Maršál Murat, velitel Záložního jezdectva
    Velitel těžkého jezdectva
Kyrysnická ústroj a zbraně
    Jedna bitva za druhou
Listy generála d’Hautpoula
    Útok u Hofu
Karabiníci
    Poslední boj                                                   
Karabinická ústroj a zbraně
KYRYSNÍK OD ASPERN: Jean-Louis Brigitte Espagne
    Dopisy jezdce z lidu
Lesk a bída života jednoho karabiníka
    V čele kyrysníků
Plukovníci kyrysnických pluků 1804–1815
    Polská kampaň
Kyrysníci u Heilsbergu očima Aymara de Gonneville
    Rakouská střepina
Espagnova smrt v románu „Bitva“
TEN, KTERÝ NIKOMU NEUBLÍŽIL: Étienne-Antoine-Marie Champion Nansouty
    Vzestup vojáka ze staré školy
Předpis z časů krále
    Ruští husaři a Liechtensteinovi kyrysníci
Útok podle předpisu
    Friedland, Alteglofsheim a Wagram
Střet těžkých jezdectev u Alteglofsheimu
    Od kyrysníků ke gardovému jezdectvu
Dopisy kyrysnického kapitána z Ruska
    Rozchod s Napoleonem
            Pochod na Moskvu očima karabiníka Abbeela
JAKOBÍN OD WATERLOO: Édouard  Jean-Baptiste Milhaud
    Kralovrah
Trubači, trylky a signály
    Na Moravě, v Prusku i v Polsku
            Statečnost nebyla samozřejmostí
    Španělští dragouni
            Stát, králi, stát!
    Poslední boj kentaurů
            Střípky vzpomínek na poslední útok
   
II. DRAGOUNI A ŠVALIŠEŘI-KOPINÍCI
DRAGOUN S MARŠÁLSKOU HOLÍ: Emmanuel de Grouchy (1766–1846)
    Klikatá cesta do sedla
Na koni i pěšky
Dragounská uniforma a zbraně
    Dragounský generál
Rub a líc vítězství u Prenzlow
    U Wagramu a v Rusku
Pluk, eskadrona, divizion, peloton...
    Až k hořkému konci
            Účast dragounských pluků v Napoleonových taženích
DRAGOUN ZABITÝ PARTYZÁNY: Frédéric Vagnair van Marisy (1765–1811)
    Od husarů k dragounům
Dragounka Therèse Figueur
    Kulka v guerrilové válce
Plukovníci dragounských pluků 1804–1815
ARISTOKRAT, KTERÝ EMIGROVAL A ZAS SE VRÁTIL: Marie Victor Nicolas de Fay, markýz de Latour-Maubourg (1768–1850)
    Útěk s La Fayettem
Vězeň v Olomouci
    Dlouhá cesta vzhůru
            Švališeři-kopiníci
   Nekonečná španělská válka
            Plukovníci švališerských pluků
            Účast švališerských pluků v Napoleonových taženích
   Upřené vítězství
            Svědectví o pádu Velké reduty
   Noha ztracená u Wachau
Jak má švališer-kopiník zacházet s kopím
   Ať žije král!
            Legenda o plukovníku Sourdovi

III. LEHCÍ JEZDCI
NEJVĚTŠÍ Z HUSARŮ: Antoine Charles Louis de Lasalle (1775–1809)
   Vášnivé, nespoutané mládí
            Husaři
   Lehni si na ty prapory!
            Jak se stát opravdovým husarem
   Husarská odvaha a husarské kousky
            Plukovníci husarských pluků
   Let Pruskem
            Kapitulace Štětína
   V Polsku a ve Španělsku
            Golyminská panika
   Poslední bitva
            Lasallova závěť
SE ŠAVLÍ PROTI LOĎSTVU: Jacob-François Marola, řečný Marulaz (1769–1842)
   Čtrnáct holandských lodí
Účast husarských pluků v Napoleonových taženích
   Nejlepší z jezdců maršála Davouta
Napoleonská taktika jako inspirace
   Až k šestadvacátému zabitému koni
Uniformy husarských pluků
DOPISY Z VÁLKY: Auguste de Colbert de Chabanais (1776–1806)
   Pobočník slavných
Jízdní myslivci
   Vzhůru na výsluní
Vstup kapitána Parquina k jízdním myslivcům
   Z bitvy do bitvy
Plukovníci mysliveckých pluků
   Cesta za osudem
Smrt generála Colberta
JEZDEC, KTERÝ MILOVAL BOJ: Louis-Pierre de Montbrun (1771 – 1812)
   Jízdní myslivec od 1. pluku
Účast jízdních mysliveckých pluků v Napoleonových taženích
   Hrdina od Somosierry
Vzpomínka na Somosierru
   Já mám radši rvačky!
Wagram očima kapitána d’Espinchala
   Pánové, už nad Montbrunem neplačte
Uniforma a zbraně jízdních myslivců
GENERÁL, KTERÝ VYHNAL I KRÁLE: Claude-Pierre Pajol (1772–1844)
   Hodně zranění a ještě víc bojů
            Vzpomínka kapitána Parquina na Jenu
   Z Francie až ke Znojmu
Obraty a přesuny lehké kavalerie
   Zlé roky
Antoine Fortuné de Brack, slavný ve stínu slavnějších
   Odplata za Waterloo
            O útocích (1)
ČERNÁ OVCE ARMÁDY: François Fournier-Sarlovèze (1773 –1827)
   Husar, který neměl Bonaparta rád
O útocích (2)
   Prohrajete, vy i Francie!
Načasování jezdeckých útoků

IV. GARDOVÁ KAVALERIE
MARŠÁL V ČELE GARDY: Jean-Baptiste Bessières (1768–1813)
   Raketový vzestup
Gardoví jízdní granátníci
   Od Starých vinohrad k Medině del Rioseco
Boj na Starých vinohradech
   Kule, která minula
Legendární jízdní granátník
   Kule, která zasáhla
Císařovnini dragouni
STATEČNÝ AŽ KE ZBRKLOSTI: Charles Lefebvre-Desnouettes (1773–1822)
   Bonapartův oblíbenec
Gardoví jízdní myslivci
   Zaragoza a zbrklý útok u Benavente
            Zajetí Lefebvra-Desnouettese očima pamětníka
   Z pomezí Čech až k Waterloo
Mameluci
ČERVENÝ KOPINÍK: Édouard de Colbert de Chabanais (1774–1853)
   Spletitá cesta do sedla
Husar, který probodl prince
   Od husarů ke gardovým kopiníkům
Gardoví švališeři-kopiníci
   Věrnost a čest
Červené kopiníci u Waterloo

BIBLIOGRAFIE