Prohledat tento blog

Načítání

sobota 13. září 2014

ČAS RVÁČŮ A DUELANTŮ

A je to tu... Na knižní pulty jde druhý svazek Historie evropských duelů a šermu, dílo, které jsme Leonid Křížek a já připravovali hodně let. Má podtitul ČAS RVÁČŮ A DUELANTŮ a anotace, kterou přetiskuji, o něm říká toto:


Jiří Kovařík, Leonid Křížek
Historie evropských duelů a šermu
2. ČAS RVÁČŮ A DUELANTŮ
Postupem staletí se duel – ať již chladnou či střelnou zbraní – stává neodmyslitelnou součástí života vyšší společnosti, především šlechty a důstojnického sboru, ačkoliv nezřídka jej praktikovali i neurození občané. V určitých obdobích byl natolik rozšířeným jevem, že jej současníci přirovnávali k morovým ranám. Druhý díl popisuje „zlatou dobu“ duelů, 16.–18. století, a obšírně sleduje vývoje šermířského umění v tomto období, kdy je Evropa svědkem nebývalého rozvoje šermířských škol, jejichž mistři nám zanechali řadu traktátů a učebnic šermu, doprovázených často ilustracemi pozoruhodné výtvarné úrovně. Dozvíme se o soubojích slavných osobností, o ženách s kordem a mužích v sukních, o soubojích Napoleonových důstojníků, o soupeření jednotlivých šermířských škol, jaké byly duelové zvyklosti, jak byly kodifikovány a jak se na celý fenomén dívali panovníci, církev a společnost, a to nejenom v centrální a západní Evropě, ale také v Rusku.
Vydávají nakladatelství Mladá fronta a Elka Press
Formát A4, pevná vazba
376 stran
Barevné a černobílé ilustrace
Předpokládaná cena 349 Kč.

Víc než další slova asi dají ukázky náhodně vybraných stránek včetně obsahu, které přikládám.... Asi mi dáte za pravdu, že je to krásná kniha...

Pokud vás zajímá první svazek, je prolink na zprávu o něm v nadpisu.





úterý 9. září 2014

SHARPŮV REGIMENT

V těchto dnech vyšel překlad dalšího dílu série Bernarda Cornwella o riflemanu Richardu Sharpovi, v pořadí už osmnáctý (zbývá jich ještě šest...), který se jmenuje SHARPŮV REGIMENT. Vydal jej, jak jinak, OLDAG (prolink máte v nadpisu; cena 289,- Kč, ISBN: 978-80-7411-082-5) a překladatel i přítel Jiří Beneš mi opět laskavě poskytl ukázku textu i předmluvy. Zde jsou:

SHARPŮV REGIMENT: ukázka překladu Jiřího Beneše
Vrchní seržant MacLaird byl silný muž, a tak stisk, jímž sevřel majoru Richardu Sharpovi levou paži, zabolel. MacLaird pomalu otevřel oči. „Já nepláču, pane,“ řekl.
„Já vím.“
„Nikdo nebude moct říct, že mě viděl plakat, pane.“
„Já vím.“
Po MacLairdově tváři se koulely slzy. Čáka mu spadla a ležela kousek od jeho hlavy.
Sharpe nechal levou paži v seržantově sevření a pravou mu trochu stáhl kabát.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích...“ MacLairdův hlas se zadrhl. Seržant ležel na tvrdých oblázcích potřísněných jeho krví. „Ach bože!“ vydechl tiše Sharpe.
V MacLairdově břiše zela děsivá rána zalitá jasně červenou krví. Sharpe tu krvavou hrůzu, do níž kus kamene, odštěpený ze skály dělovou koulí, vrazil cáry špinavé košile, zase přikryl kabátem. S tím se nedalo nic dělat.
„Pane,“ ozval se slabým hlasem vrchní seržant. „Prosím, pane.“ Sharpe upadl do rozpaků. Věděl, co ten tvrdý muž, který pouštěl na vojáky hrůzu, klel a smilnil a vykonával svou vojenskou povinnost, chce. Viděl na jeho ostře řezaných rysech, že se tváří v tvář smrti zoufale snaží neprojevit slabost, a sevřel MacLairdovu ruku, jako by v tomhle posledním okamžiku chtěl jeho vojenské hrdosti pomoct. MacLaird na něho upřeně hleděl. „Pane!“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé,“ začal Sharpe nejistě odříkávat, i když si nebyl jistý, jestli se mu vybaví všechna slova modlitby. „Přijď království tvé, buď vůle tvá na zemi i na nebi.“ Sharpe nebyl věřící, ale uvědomoval si, že možná i on by v kruté chvíli před smrtí s vděčností přijal útěchu těchto slov. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Toho chleba byla jedna libra denně a viníkem byl francouzský bastard. Jak je to dál? Do kolen ho bolestivě tlačily oblázky. „A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“ Uvažoval, jestli si vzpomněl na všechno, i když na tom už nezáleželo, protože MacLaird byl mrtvý. Tepna na rotmistrově krku zmrtvěla a z rány na břiše přestala vytékat krev.
Sharpe pomalu rozevřel prsty, které mu stále svíraly paži. Položil ruku na hruď mrtvého, utřel si slzy a vstal. „Kapitáne Thomasi!“
„Pane?“
„Vrchní seržant je mrtvý. Zařiďte, aby byl pohřben. Kapitáne d’Alemborde!“
„Pane?“
„Posuňte hlídky o padesát metrů po svahu dál. Tady nejsme na polním výcviku! Hněte sebou!“ Postavení hlídek bylo správné a všichni to věděli, stejně jako jim bylo jasné, že Sharpe jen ventiluje svůj hněv.
Země byla rozmoklá po nočním dešti. Na cestě se leskly kaluže, místy zbarvené krví. Nalevo od Sharpa už několik mužů kopalo hroby. Vedle mělkých jam leželo deset těl svlečených z uniforem a bot, které byly příliš cenné na to, aby skončily pod zemí. „Poručíku Andrewsi!“
„Pane?“
„Vezměte dva seržanty a dvacet mužů a posbírejte kameny.“
„Na co kameny, pane?“
„Neptejte se a udělejte to!“ vyštěkl Sharpe, vysoký tmavovlasý major, který se do důstojnického stavu vypracoval z mužstva. Hněv dodával jeho tváři poznamenané jizvami ještě divočejší výraz než obvykle a jenom hlupák by se ho v téhle náladě odvážil dráždit.
Došel do místa pod velkou skálou, kde v závětří před poryvy ostrého větru leželi ranění. Tam si dřepl a jeho pochva s palašem těžké jízdy, jímž vládl stejnou silou jako dřevorubec sekerou, zazvonila o kámen. „Jak je, Dane?“ zeptal se.
Střelec a někdejší pytlák Daniel Hagman se na něho usmál. „Ujde to, pane,“ odpověděl. Levé rameno měl obvázané a rukávy kabátu a košile jen volně přetažené přes ránu. „Jenom si nedokážu nacpat dýmku.“
Sharpe vzal hliněnou dýmku, zalovil v Hagmanově patrontašce po svitku tmavého mastného tabáku, kus z něj ukousl, rozdrtil ho a nacpal do hlavičky dýmky. „Jak se to stalo?“ zeptal se.
„Naletěl jsem jednomu zatracenému voltižérovi.“ Hagman byl nejstarší voják jihoessexského regimentu, i když nikdo nevěděl, kolik mu vlastně je. Možná přes padesát. Ale přes svůj věk byl nejlepším střelcem regimentu. Vzal si dýmku a sledoval, jak Sharpe vytahuje křesadlo. „Odpráskl jsem ho a myslel jsem, že je mrtvý. Jenže když jsem šel k němu, práskl zase on po mně. Bastard!“ Hagman ze zapálené dýmky s rozkoší potáhl, vyfoukl kouř a znovu potáhl. „Nakonec ho poslal do pekel Angel. Podřízl mu krk a bylo to.“ Zakroutil hlavou. „Omlouvám se, pane.“
„Nebuďte blázen, Dane. To nebyla vaše chyba. Však se zase vrátíte.“
„Doufám. Chtěl bych být u toho, až s těmi bastardy skoncujeme, pane.“ Stejně jako Sharpe byl Hagman střelec, jeden z těch, kteří jako trosky plovoucí na válečném oceánu skončili v řadách červenokabátníků jihoessexského regimentu. Avšak ani potom se nevzdali svých zelených kabátů. Byli střelci, elitní vojáci.
„Budete u toho, Dane.“ Sharpe se usmál a z tváře mu na chvíli zmizel výsměšný výraz, který jí dodávala dlouhá jizva na levém líci. „To víte, že u toho budete,“ opakoval. Pomyslel na Leroye, který se na krátkou dobu stal velícím důstojníkem batalionu. Dnes by na ně byl Leroy hrdý.
Jenže Leroy už nežil. Minulý týden padl v bitvě u Vitorie a Sharpe věděl, že k jihoessexskému brzy přijde nový podplukovník a také noví vojáci. Regiment, opotřebovávaný válkou jako bodák ztenčený neustálým ostřením, byl na polovičním stavu a posily už měly být na cestě z Anglie. Sharpe dobře věděl, že pak své dočasné velení předá novému veliteli. Ostatně kvůli nízkému stavu se pro ně s žádným bojovým nasazením nepočítalo a původně neměli ani dnes bojovat.
Pochodovali do Pasajesu, kam je odveleli krátce po velkém vítězství u Vitorie, ale z ničeho nic se na zpěněném koni přihnal štábní důstojník s rozkazem, který požadoval, aby jihoessexský regiment zablokoval cestu z hor. Důstojník nevěděl, co se děje. Řekl jim jen, že od hranic vyrazily nějaké francouzské síly, které je třeba zastavit, a jihoessexský se čistě náhodou nacházel nejblíž téhle hrozbě. Nechali tedy ženy a bagáž na hlavní cestě a vydali se na sever splnit nový úkol.
A také ho splnili. Zaujali postavení podél cesty, a když se Francouzi objevili, zarachotil smrtelný rytmus palby po pelotonech, který řady v modrých kabátech rozvrátil a nepřítele, jenž postupoval ze severu, zastavil.
Ani pak se jihoessexský nestáhl. Jeho ranění se odplazili do úkrytů nebo krváceli tam, kde padli, ale batalion držel své postavení i po tom, co spustilo palbu nepřátelské horské dělo. Naopak přinutili k ústupu Francouze a teprve teď major Richard Sharpe zjišťoval, jakou cenu za splnění úkolu batalion zaplatil.
Jedenáct mrtvých, přitom bylo jasné, že k nim přibudou další, až začnou umírat těžce ranění. Sharpe už teď věděl, že nejméně dvanáct raněných se nikdy do bojových řad nevrátí, ale další tucet raněných lehčeji, podobně jako Hagman, by mělo znovu bojovat. Samozřejmě pokud se jejich rány nezhorší a neudolá je pomalá smrt v horečkách. Ale na to teď nechtěl myslet.
Odplivl si. Neměl vodu, protože mu nepřátelská kule roztříštila polní láhev. „Seržante Harpere!“
„Pane?“ ozval se mohutný Ir a zamířil k němu. Harper byl možná z celého batalionu jediný, kdo se hněvu Richarda Sharpa nebál, protože stál po jeho boku ve všech bojích téhle dlouhé války. Prošli spolu celé Španělsko, až se nyní, v létě roku 1813, dostali do samé blízkosti francouzské hranice. „Jak to vypadá s Danem, pane?“ zeptal se Harper.
„Dostane se z toho. Máte nějakou vodu?“
„Měl jsem, ale někdo na ní udělal zázrak,“ odpověděl Harper a nabídl Sharpovi polní láhev, v níž měl proti předpisům místo vody červené víno. Sharpe se napil a znovu láhev zazátkoval.
„Díky, Pate.“
„Ještě je toho spousta, kdybyste potřeboval, pane.“
„Potřebuju, ale ne na tenhle účel. A ne aby se to pilo tady.“ Harper před pouhými dvěma dny vstoupil do stavu manželského, a když dostali rozkaz k bojové akci, Sharpe mu poručil, aby zůstal se svou novomanželkou, španělskou dívkou. Jenže Harper to odmítl a teď byl tady a upřeně hleděl k prázdnému severnímu obzoru. „Co tady ty bastardi dělali?“ zeptal se.
Sharpe pokrčil rameny. „Asi sem zabloudili.“ Jiné vysvětlení ho nenapadalo. Věděl, že spousta francouzských jednotek, které se po porážce Josefa Bonaparta u Vitorie ocitly mimo hlavní proud ustupujícího vojska, se snaží dostat do Francie na vlastní pěst. A tahle byla početnější než Sharpův oslabený batalion. Proto mu vrtalo hlavou, proč boj vzdali tak brzy. A opět ho napadalo jediné vysvětlení: nepřítel musel poznat, že se mu jihoessexský nesnaží uzavřít cestu do Francie. Zabloudili, zapletli se do nesmyslného střetu, a když si to uvědomili, odtáhli pryč. „Bastardi!“ zamumlal Sharpe vztekle, protože jeho vojáci zemřeli pro nic za nic.
„To s vrchním seržantem je zatracená smůla,“ povzdechl Harper, se svými šesti stopami a čtyřmi palci ještě vyšší než Sharpe.
„To je,“ přikývl Sharpe. Zkoumavě pohlédl na oblohu a uvažoval, jestli mohou čekat další déšť. Podle Španělů bylo tohle léto nejhorší, co pamatují. „Jeho funkci převezmete vy.“
„To myslíte vážně?“
„Jak jinak?“ Sharpe si pomyslel, že teď aspoň bude moct dát batalionu nejlepšího vrchního seržanta, jakého kdy měl. Pochyboval, že by nový podplukovník našel odvahu tohle jmenování změnit. Otočil se. „Poručíku Andrewsi!“
„Pane?“ Poručík vedl skupinu zamračených vojáků, kteří se pachtili s kameny.
„Naklaďte je na hroby!“ poručil Sharpe. Všichni věděli, že to má zabránit, aby těla z mělkých hrobů vyhrabala zvěř.
„Na všechny, pane?“
„Ne, jen na naše.“ Sharpovi bylo jedno, jestli si na mrtvolách Francouzů udělají hostinu lišky a krkavci. Záleželo mu jen na tom, aby jeho mrtví odpočívali v klidu, když měli tu smůlu, že je smrt zastihla v cizí zemi. „Vrchní seržante!“
„Pane?“ ozval se Harper. Rozpačitě se usmíval, protože si nebyl jistý, jestli je v téhle chvíli úsměv na místě.
„Potřebujeme vůz na raněné. Požádejte důstojníka na koni, aby nějaký zajistil od bagáže. A pak zřejmě budeme pokračovat v pochodu.“
„Ano, pane.“
Tu noc v průsmyku, kde jihoessexský bojoval, kde leželi jeho mrtví a odkud už živí odešli, pršelo. Noční déšť spláchl tu trochu hlíny na mrtvolách Francouzů, kterým nevykopali hroby a nenavršili na ně kameny. Proudy vody odhalily bílá těla a ráno na nich začala hodovat zvěř. Ten průsmyk neměl žádné jméno.

Předmluva
Sharpův regiment je jediná kniha (aspoň dosud), jejíž děj se většinou odehrává v Británii, třebaže jsem do ní na začátku a na konci vložil scény ze Španělska a Francie. V dnešní době je těžké pochopit, jak malý dopad měla válka na tehdejší britskou společnost. Žádní váleční reportéři neexistovali, takže deníky uveřejňovaly jen oficiální zprávy nebo přebíraly neověřené zvěsti z kontinentálních novin. Většinou však nepsaly o válce vůbec. Ostatně nejeden čtenář si musel všimnout, že v románech Jane Austenové není o válce jediná zmínka, třebaže vznikaly právě v té době. Autorka samozřejmě věděla, co se ve Španělsku a Portugalsku děje, vždyť její bratr sloužil ve válečném námořnictvu, ale válka byla něco vzdáleného, co se životů lidí v Británii bezprostředně nedotýkalo. Jen zřídka někdo z obyčejných vojáků posílal domů dopisy z jednoduchého důvodu, že málokdo z nich uměl psát, a já mám podezření, že na mnohé vojáky po odchodu do Španělska jejich rodiny víceméně zapomněly. Důstojníci domů psali, ale vždycky mě překvapí, jak málo je v nich zpráv z bojiště. Zato téměř ve všech se neustále opakují žádosti o peníze.
Jediná příležitost, při níž britská veřejnost ochotně vzala na vědomí, že její země vede válku, byla, když dorazila nějaká zpráva o vítězství. Pak se rozezněly kostelní zvony, pořádaly se přehlídky a londýnská divadla zpestřila svůj repertoár pantomimickými jevištními obrazy se snahou zopakovat „ten slavný den“. Obvykle to byla představení podobná tomu, jaké popisuji v této knize, tedy vlastenecky laděné burlesce s Francouzi zobrazovanými jako horda přihlouplých zbabělců, s vlajícími prapory, kašírovanými děly a vlasteneckými písněmi. Takové oslavy trvaly pár dní a pak Británie na válku znovu zapomněla do doby, než se na dveřích kostelů po celé zemi objevily seznamy padlých a raněných. O dva nebo o tři měsíce později se ranění dostali domů, aby se až na výjimky stali trvalou přítěží svých farností.
Války stojí peníze a válka proti revoluční napoleonské Francii byla tak dlouhá a nákladná, že pro její financování bylo nutné zavést daň z příjmu. Později, když válka skončila a daň z příjmu se mohla zrušit, předložil lord Brougham návrh veškeré záznamy o této dani spálit a popel zakopat do země, aby se následující generace žádným způsobem nemohly dozvědět, že tak nehorázná daň vůbec kdy existovala. Bohužel se svým návrhem neuspěl, ale v době války byla daň beze vší pochybnosti nezbytná. Většina výnosu z ní se vynakládala na pobídky váhavých spojenců k boji a jejich podporu. Jako hotové peníze se používaly guineje s obrazem svatého Jiří bodajícího draka, a proto se jim běžně říkalo kavalerie svatého Jiří. Francouzi nikdy neměli tak důmyslné finanční odborníky, jako byli ti britští, kteří dokázali válečné hospodářství země zvládnout, a tak kavalerie svatého Jiří znovu a znovu vyrážela k podpoře armády na východních hranicích Francie. Přesto se Wellington často ocital bez finančních prostředků, které tak zoufale potřeboval nejen k tomu, aby mohl svým vojákům za jejich službu platit, ale aby si naopak vojáci mohli vše, co potřebovali, kupovat a nemuseli drancovat a krást. Po vstupu do Francie se situace natolik zhoršila, že se Wellington rozhodl shromáždit všechny usvědčené a odsouzené padělatele, kteří v armádě byli (těch měl zřejmě dostatek), a dal jim za úkol vyrábět padělky franků, jediné měny, kterou francouzští venkované přijímali. Wellington však trval na tom, aby padělané mince obsahovaly stejné množství stříbra jako pravé franky, takže nikdo nebyl ošizen.
Peníze hrají hlavní roli i v Sharpově regimentu, i když v tomto případě jde o obyčejnou chamtivost. Příběh románu se točí kolem takzvaného crimpingu. Britskou armádu tvořili dobrovolníci, ale potíž byla v tom, že se nezískávali snadno. A tak regimenty nabízely těm, co projevili ochotu do armády vstoupit, značné odměny. To nutně vedlo k tomu, že se objevili podnikavci, kteří se snažili ze situace profitovat a začali armádě dodávat nové rekruty za úplatu. Tito lidé, crimpers, používali všechny možné triky, z nichž mnohé byly kriminální povahy, aby „dobrovolníky“ získali. Hlavní roli při získávání nových rekrutů však dál hráli náboroví seržanti, kteří se svou skupinou putovali od města k městu a nešetřili sliby. Myslím, že Horatio Havercamp, jehož verbířské praktiky v této knize popisuji, může sloužit jako typický příklad náborového seržanta. V dnešní době se musí zdát, že tento systém získávání nových mužů do armády byl značně nejistý a mnohem méně efektivní než systém branné povinnosti Francouzů. Nakonec to však byli právě dobrovolníci, kteří, spolu se zlatou kavalerií svatého Jiří, zvítězili.


úterý 2. září 2014

EPIZODA Z BITVY U ZNOJMA



Obraz, na nějž jsem narazil na stránce, na kterou vkládám prolink do nadpisu, se jmenuje "Epizoda z bitvy u Znojma mezi rakouskými a napoleonskými jednotkami 11. července 1809" a zachycuje závěr dvoudenního střetu nedlouho před uzavřením příměří, které ukončilo válku roku 1809. V reprodukcích není zcela neznámý, byť jméno malíře v zapomnění upadlo. Jde o dílo Friedricha Wilhelma L´Allemanda (*1812 v Hannau-+1866 ve Vídni), namalované ve Vídni roku 1845, plátno o rozměrech 147 x 108 cm a ony stránky naznačují, že je na prodej... 
   K obrazu samotnému:
   Zobrazuje boj rakouských granátníků batalionu Oberstlieutenanta hraběte Leiningena s francouzskou pěchotou u mostu u kláštera Bruck/Louka a jednu ze dvou existujících verzí plátna. L´Allemand pečlivě studoval místo a zachytil scénu, v níž granátníci zajímají tři generály včetně generála Fririona, což je situace, o níž Jakub Samek v poznámce ke kritickému vydání staré Wisnarovy práce o bitvě (Wisnar, Julius. Die Schlacht bei Znaim im Jahre 1809, ein Gedenkblatt den Manen der wackeren Kämpfer vom 10. und 11. Juli 1809, publikované v Jahresbericht des k.k. Gymnasiums in Znaim für das Schuljahr 1909/1910 roku 1910; český překlad in Bitva u Znojma a válka roku 1809, AKCENT Třebíč 2009) píše: 
   Batalion Leiningen sestával z granátnických divizionů od německých pluků č. 25, 35 a 54; v celém Reussově V. sboru nebyla žádná řadová uherská pěchota; uherští granátníci tvořili bataliony Kirchenbetter (č. 34, 37, 48) a Scharlach (č. 31, 32, 51) brigády Merville, a batalion Hahn (č. 2, 33, 39) Steyrerovy brigády. Jak uvidíme níže, do boje se zapojily i jiné bataliony než Leiningen, současně je možné, že Fririon považoval jakékoli rakouské granátníky za Uhry, což by nebylo výjimečné. Dvěma patrně skutečně nakrátko zajatými francouzskými generály byli Destabenrath, brigádní generál velící první Legrandově brigádě (26. lehký a 18. řadový pluk), který byl raněn (podle Sixe) pěti ranami šavlí, z nich jednou velmi těžkou do levé paže; a Marbotem zmíněný brigádní generál Lazowski (uvedený jako „Lasouski“, císařskými almanachy jako „Lasowski“ a Peletem jako „Lazouski“), velitel ženijního vojska Massénova sboru. Dodejme, že Pelet (s. 271) říká, že také Fririon padl do zajetí. 
  Tak, a teď vás nechám, abyste se kochali výřezy a detaily:

 

  Pokud jde o autora obrazu a jeho dílo, nedávno jsem na svém facebooku zveřejnil i tento pozoruhodný obraz, jediný, o němž vím, že by nějak zachytil tažení Schwarzenbergova auxiliárního sboru do Ruska 1812. Jmenuje se "Gefecht österreichischer Infanterie 1812", tedy Boj rakouksé pěchoty 1812 a srážka s ruskými dragouny naznačuje, že se jedná o bitvu u Poddubna/Gorodečna.

pondělí 25. srpna 2014

PAMÁTNÉ OKAMŽIKY NĚMECKÝCH OSVOBOZOVACÍCH VÁLEK 1806-1815 VE VZPOMÍNKÁCH A KORESPONDENCI SOUČASNÍKŮ : 2 část

Druhá část: Kam vítr, tam plášť
Miloslav KOLOMAZNÍK
Ferdinand Baptista von Schill (Kresba: Ludwig Buchhorn)
     Gerhard von Scharnhorst dopis bez datace a podpisu, adresovaný počátkem roku 1809 majoru Ferdinandu von Schillovi:
„Nacházíte se na správném místě a blíží se čas, kdy je [s ohledem na veřejné mínění]nutné počítat s vlivnými skutky. Svůj zrak upřete na dění v Rakousku; válka zde pravděpodobně propukne ještě v tomto roce, možná však již na jaře.V takovém případě musíme být na vše připraveni, abychom sami mohli vést malou válku. Na Vás v tomto spoléhám ze všeho nejvíce. Bylo by dobré, abyste se případně zmocnil Magdeburku a vzbouřil celé centrální Německo. Zde se Vám dostane hojné účasti místních obyvatel. Čekejte na znamení a nejednejte nijak ukvapeně.” (mk)

    XY –nejmenovaný účastník von Schillova ozbrojeného výpadu proti Magdeburgu, který byl následně rozdrcen ve Stralsundu, na pobřeží Baltského moře:
„28. duben 1809 – majorvon Schill pravidelně vyjížděl se svým [2. braniborským husarským] plukem na odpolední cvičení, které měl nyní prodloužit a zůstat s plukem přes noc venku. K tomuto účelu nám zaplatil ubytování, a aniž bychom jakkoliv tušili nadcházející události, ve tři hodiny odpoledne nás vyvedl z Berlína, kde jsme několik hodin cvičili. Bylo zřejmé, že na blízku nechce mít žádné obecenstvo, proto nás nechal poodjet na vzdálenost asi půl míle od silnice na Postupim. Jakýsi ordonanc mu sem doručil psaní, načež nechal celý pluk rozestavit do kruhu a třímajíce dopisna úrovni hlavy, pronesl:
‚Kamarádi, toto je dárek od naší zbožňované královny. (…) Přichází naše velká chvíle. Vše dřímá v okovech a já je hodlám rozbít. Budete mi v tom nápomocni?‘
    Ovlivněni všeobecnou důvěrou, jíž se u nás těšil, hloubkou jeho citů[k vlasti], jimiž byl posedlý a nedbaje nejistoty, skryté uvnitř těchto slov, stejně jakomajetku, kterého jsme se tímto vzdali, jsme jednohlasně zvolali:
Ano budeme, veďte nás!‘
Prohnali jsme se Postupimí, kde jsme v jednom ze sklepení zajistili několik stovek mušket a pušek s drážkovanou hlavní, pocházejících z místní zbrojovky. Smáčel nás ustavičný déšť atřebaže tím někteří z nás, kteří neměli plášť, velice trpěli, hnali jsme se dál.“
---
    „5. květen 1809 – v naději, že tím vyvolá povstání, postupoval Schill po cestě k Magdeburgu, kde se však, jak jsme již věděli, nacházela silná posádka. U Dodendorfu [asi jedenáct kilometrů jižně od Magdeburgu] jsme narazili na francouzské husary, z nichž jsme několik zajali a zbytek rozprášili. Třebaže ves samotná byla obsazena pěchotou, projeli jsme ji „train de chassée“, cvalema neobtěžováni nepřátelskou palbou stali jsme se pány dvou na cestu vytažených kanónů, které jsme však pro nedostatek koní nemohli vzít s sebou. Na opačném konci vesnice se naše eskadrony seřadily a bez jakýchkoliv okolků zaútočily na čtyři, na vyvýšeninách rozestavená karé a po úporném boji se jim tři podařilo rozrazit. Části čtvrtého z nich, které se nacházelo na příkrém, pro koně nedostupném svahu a sestávalo z rodilých Francouzů, jsme, navzdory několika našim tvrdým výpadům a vražedné palbě našich myslivců, nedokázali zabránit v ústupu do vesnice. Naši bojovali s příkladnou odvahou; mnoho nepřátel bylo zabito, jedenáct důstojníků a tři sta příslušníků mužstva bylo zajato; ukořistili jsme tři prapory a dva muniční vozy. Naše vítězství však bylo draze vykoupeno. Třetina pluku, stejně jako šest znamenitých důstojníků, rytmistr Kettenburg, poručíci Diezelsky, Lüdecke, Vogt, Höfel a Stock, který byl zastřelen jako parlamentář, byli na místě mrtvi.Čtyři důstojníci byli zraněni, mezi nimi [pozdější velitel proslulého stejnojmenného Freikorpsu] major [Ludwig Adolf Wilhelm von] Lützow a poručíci Hellwig, Wedell a Kessel.Naše nová, od šedesáti mužů tvořená infanterie, třebaže přišla o tři důstojníky - zabité poručíky Zarembu a Stanku a zraněného Wedella, nijak zvlášť nevynikla. Husaři se naproti tomu prezentovali takovou dávkou odvahy, (…) že zde některé z nich musím zmínit.
Rytmistr Kettenburg klesl několikrát smrtelně zasažený před jedním z karé. Husary, kteří jej chtěli zvednout, vybídl slabnoucím hlasem:
‚Mě tu nechte ležet a pomozte v tomto krvavém dílu radši svým kamarádům!‘
Pod husarem Sommerfeldem byl pouhé tři kroky od jiného čtverhranu zabit kůň.Tento ničeho nedbal, vyskočil, vrazil dovnitř čtverhranu, jednomu z vojáků vytrhl zbraň z ruky a mlátil s ní kolem sebe tak dlouho, dokud k němu vzniklou mezerou nepronikli další husaři, načež se karé rozpadlo.
Husar Witte, jenž měl sám průstřel břicha, povzbuzovalostatní na zemi ležící kamarády, aby[i ve smrti]zůstali stateční.
Poddůstojník Keilmann patřil k Schillovým veteránům. Následkem některého ze sedmi dřívejších zranění měl levou ruku chromou, a tak si uzdu omotával kolem paže. Když pod ním padl kůň, znovu se postavil na vlastní a nebraje ohledy na šest nových zranění, posbíral šest mušket a se slovy: ‚Ještě se nám budou hodit.‘, je vláčel s sebou.
Jeden z místních chlapců, sotva patnáct let mu bylo, se v průběhu boje přidal k naší pěchotě; měl jen starou bambitku. V té nejprudší palbě se prosmýkl k našim myslivcům, vypůjčil si několik nábojů a dvakrát se přiblížil těsně na dosah francouzského karé, přičemž se mu podařilo zastřelit dva důstojníky. Za svoji odvahu jej major povýšil na šikovatele. Později se tento, tak řečený „vévoda z Dodendorfu“ stal důstojníkem a velitelem jednotky kopiníků.“
---
    „7. květen 1809 – pozdě večer jsme dorazili do Tangermünde [ležící asi padesát kilometrů severovýchodně od Magdeburku], kde jsme zadrželi pana du Pain - švagra maršála Augereaua a vzali jej s sebou jako rukojmí. V mezidobí jsme naše jezdectvo doplnili o někdejší [vyřazené] kavaleristy a zrekvírované koně. U jednoho z [nepřátelských] kurýrů byla nazelezena následující depeše, jíž guvernér Magdeburku [divizní generál Claude-Ignace-François Michaud]adresoval [veliteli holandsko-dánského kontingentu Grande Armée, diviznímu]generálu [Pierre-Guillaume] Gratienovi:
    ‚Opovážlivý Schill napadl naše území. S největší částí své posádky [asi tisícem Francouzů a Vestfálců atřemi šestiliberními děly] jsem zaujal pevné postavení, odkud jsem měl pod kontrolou hlavní magdebuskou silnici a mohl tak bránit jeho dalšímu postupu. Jeho husaři [asi čtyři sta husarů a šedesát infanteristů] nebojují jako obyčejní vojáci, ale jako šílenci; narušili a rozšavlovali má karé, zbytek padl do zajetí [asi šest důstojníků a sto šedesát mužů]. Doražte do mého prostoru, jakmile to bude možné.
Michaud‘
31. květen 1809 – von Schillova smrt ve Stralsundu.(Kresba: Ernst Zimmer)
„14. květen 1809 – v poledne jsme dorazili do Seehausenu, již k večeru jsme ale pokračovali dál, část noci jsme pak prospali a k ránu jsme vstoupili na území Hannoverska. Polední žár jsme přečkali v okolí Gordelebenu a ještě téhož večera jsme překročili Labe u Dömitzu, malé meklenburské pevnůstky, která příštího rána padla do našich rukou.
    Sotva pár hodin po Schillově příjezdu pohltil toto poklidné městečko všeobecný válečný ruch. Byli sem dovlečeni civilní vězni, aby zpevnili pobořenou citadelu. Úzkými uličkami se mezi cvičícími vojákyprodírala stovka ubohých venkovanů, vybavená lopatami a motykami. Vozy, po okraje naložené kůly na palisády a proviantem, se valily ulicemi a prohlubovaly všudypřítomný lomoz. Celé okolí bylo zplanýrováno a košaté sady bez milosti vykáceny, aby dopřály potřebný prostor pro dvaatřicet nalezených železných kanónů. Byla vytažena stavidla a obilná pole, jediné živobytí už tak chudých obyvatel, zatopena. Všichni tím byli zděšeni, bědování bylo slyšet na všechny strany. (…) K Labi se však rychlým krokem blížil generál Gratien s devíti tisícovkami mužů [asi sedm tisíc infanteristů, pět setkavaleristů a dvaadvacet děl], pročež se major souhlasně vyjádřil k osobní nabídce poručíků von Quistorpa a Stranze, kteří se s třiceti muži chtěli vrátit na opačný břeh Labe a touto diverzí přesvědčit generála Gratiena o tom, že se zde brzy objeví celý náš sbor. Jejich záměr se vydařil.“
---
„23. květen 1809 – major opustil Wismar a nejvyšší rychlostí zamířil k Rostocku, který se mu vzdal. Zde přítomné části někdejší meklenburské gardy, která na náš úder nehodlala čekat, byl pod podmínkou, že po dobu jednoho roku proti Schillovi, jakož i proti jeho spojencům, Rakušanům a Angličanům, nepozvedne zbraň, umožněn volný odchod do Schwerinu. Krátce poté [von Schill] sebral své oddílya bez jakéhokoliv odporu vyrazil k Damgartenu [dnes Ribnitz-Damgarten], jedinému přechodu přes obtížně překonatelnou řeku Recknitz. Ke stejnému místu spěchalo na dva tisíce [asi devět stovek]Meklenburčanů, tři sta [stovka] polských hulánů a dvanáct děl [dvě šestiliberky] generála [Jacques-Lazare de Savetier de] Candrase, guvernéra Švédského Pomořanska, aby zde zaujali pevné postavení; Damgarten se měl stát druhými Thermopylami. Tento úmysl ale vyšel jen z poloviny. Namísto obrovské armády bojácných Peršanů, sezde objevil jen malý, heroismem prodchnutý hlouček, z něhož si velmi dobře počínala především naše mladá infanterie.
Zatímco von Schill útočil na Damgarten čelně, hlavní část jezdectva měla přeplavat Recknitz, aby nepřítele napadla z boku. Stejný rozkaz obdržela i pěchota, jenže, jak se dalo předpokládat, všechny lodě byly fuč.Díky naší prozíravosti jsme jich několik již dříve naložili na vozy a mohli je sem tedy dopravit. Do každé pak naskákalo tolik pěšáků, kolik jich jen mohla unést a přestože je lodník upozorňoval na zjevné přetížení a hrozbu potopení, nikomu z nich se nechtělo ven a téměř jednohlasně jej vybízeli:
‚Odraž už od břehu, jednou přeci musíme zemřít! Kupředu!‘
Vystaveni prudké jednostranné palbě se všichni s trochou štěstí přeplavili na druhou stranu řeky a drželi své pozice do té doby, dokud je z druhého břehu neposílili ostatní kamarádi. Odtud se vydali útočit všemi směry, přičemž Meklenburským ukořistili všechny zbraně; vyváznout se podařilo jen tzv. Pseudo Leonidasovi a několika polským kopiníkům. Čtyřhodinový boj ozdobilo čtyřicet sedm zajatých důstojníků, čtyři ukořistěné prapory a dvanáct děl; do zajetí padlo na dva tisíce příslušníků mužstva, Ti však byli propuštěni na svobodu.(…)
---
„25. květen 1809 – vědom si toho, jak důležité plody často přináší rychlost a správné uchopení poskytnutých výhod a příležitostí, vyrazil von Schill dál a na špici jedné hulánské eskadrony, jednoho husarského oddílu a oddílu jízdních myslivců, celkem asi tří set mužů, přitáhl před Stralsund a vybídl jej ke kapitulaci. Posádka, jíž tvořila pouhá rota francouzské artilerie,přislíbila, že své zbraně složí na rynku, jakmile však zjistila, jak malou silou disponuje příchozí vojsko, pookřála a v jedné z úzkých uliček přivítala důveřivce kartáčovou palbou ze šesti [z celkového počtu sta dělových]hlavní, narychlo vytažených z arzenálu[kde byl tento Napoleonův dar za dánské spojenectví uskladněn]. To přirozeně vyvolalo velký zmatek. (…) Von Schill vyvedl všechny své vojáky na volné prostranství a zvolal následující výzvu:
‘Kamarádi! Právě jsme se stali terčem hanebného jednání, které musí být potrestáno. Není tu s námi naše pěchota, proto všichni dolů z koní a pojďte za mnou!’
Všichni ochotně vyslišeli volání milovaného velitele a šavlemi, pevně sevřenými v pěstech, nejprve zneškodnili všechny kanóny, a poté přemohli celou posádku. [Z celkem padesáti francouzských dělostřelců bylo čtyřicet zabito a zbylí zraněni.]
---
„31. květen 1809 – ranní slunce, stoupající k obloze, zvěstovalo jasný, leč krvavý den. Z hlášení patrol a předsunutých stráží bylo patrné, jak rychle a odhodlaně se k nám nepřítel blíží.(…)Brzy již ty temné masy bylo vidět. [Naše] pěchota se rozmístila u tří městských bran, (…) kavalerie, kromě čtvrté eskadrony, jež se dobrovolně odebrala k bráně Kniepertor, setrvávala na náměstí. (…) Trápil nás citelný nedostatek dělostřelců; jen stěží a velmi pomalu jsme dokázali obsluhovat nanejvýšdvacet děl. Von Schill mohl k obraně tak rozlehlého prostoru nasadit maximálně devět setinfanteristů, neboť dalších pět stovek sepo moři teprve přesouvalo z Rostocku a jedna rota se nacházela na ostrově Rujána[Rügen]; výsledek boje byl předem rozhodnut.
31. květen 1809 – von Schillova smrt ve Stralsundu.(Kresba: Prof. Richard Knötel)

Dělostřelecká palba dosáhla na obou stranách takové prudkosti, že třískaly jedna rána za druhou. Naše předsunuté myslivce zaměstnávala zprvu jen slabá palba; drželi se dlouho a obětavě, brzy však byli přečísleni a museli se stáhnout.  Nepřítel pronikl v útočných kolonách k bráně Tribseertor, zde se však pod souvislou palbou mušket a kartáčů obrátil na ústup, následně se přeskupil do čtyřhranů a vyrazil směrem k bráně Kniepertor, (…) k nejohroženějšímu úseku naší obrany. Zástupy nepřátel se mačkaly na opačné straně příkopů; důstojníci a praporečníci stáli vpředu. Třebaže nám dým ze střelného prachu často bránil ve výhledu, mohli jsme zřetelně pozorovat běsnění našich kartáčů. Smrt si v těch hlubokých zástupech vyhlížela svou oběť.
Našinci se drželi statečně, avšak naše nová domobrana začala kolísat. (…) Vyrazil jsem k bráně Frankentor, abych se přesvědčil, co se zde děje. Nepřítel soustředil veškerou svou sílu jen do jednoho místa, proto zde panoval klid. (…) Příčnou ulicí jsem se pak dostal na náměstí, (…) kam ke mně s popuštěnou uzdou přicválal pobočník od pěchoty(později ve Stralsundu zemřel na následky svých zranění) a řval:
‚Vše je ztraceno! Nepřátelé vzali ztečí bránu a jsou již v ulicích; naše pěchota podlehla panice. Za vše může domobrana, neboť zbaběle odhodila své zbraně. To je zrada!‘
Ohrožováni kartáči a palboupronikající nepřátelské pěchoty, vyhoupli jsme se do sedel a postranní uličkou zamířili k přístavu, odkud jsme však schytali další oheň. Po těžkých ztrátách, které nám v malých uličkách způsobila kartáčová palba, jsme projeli nepřítelem dosud neobsazenou bránou Frankentor a zamířili na nedalekou výšinu. Šest eskadron se ztenčilo na devět důstojníků a sto padesát mužů. Podíval jsem se zpátky k městu, kde se mezitím rozpoutala nelítostná řež. Nikým a nijak neorganizovaní jedinci se v zoufalství vrhali do boje proti uzavřeným masám, které je do posledního zkosily. Jejich příkladná odvaha způsobila nepříteli mnoho ztrát, které podle jejich vlastního výčtu činily sedmnáctset mužů, sedmatřicet důstojníků, tři plukovníky a jednoho divizního generála [Antoine Bénédict Carteret (1759-1809)].“

„Podle jedné z pozdějšíchzpráv doprovázel major von Schill pěchotní rotu poručíka Tritscherak bráně Kniepertor, kde to jen vřelo. Cestou mu hrabě von Moltke doručil zprávu, že brána právě padla.
‚Tak je odtamtud zase vyženeme!‘, odpověděl Schill a pokračoval dál v jízdě.
    Nepřítel mezitím obsadil všechny přistupové cesty k bráně, načež se Tritscher obrátil na majora a zeptal se:
‚Kudy teď ustoupíme?‘
    Pokud se chcete zachránit, pak se zachraňte, pokud si ale přejete zemřít, pak zemřete společně se mnou!‘,zazněla majorova poměrně vyrovnaná odpověď.Poté dal svému koni ostruhy, vyjel na městský rynk a vrhl se do té největší vřavy. S několika hulány jej následoval strážmistr Töpfer, který, ještě než byl sám zraněn a spadl z koně, zahlédl, jak Schill kolem sebe rozsévá smrt. Ten ještě srazil holandského kyrysnického plukovníka, poté ale utržil jeden sek šavlí přes obličej a dvě střelné rány, přičemž jedna zasáhla rameno a druhá hlavu, načež klesl mrtvý k zemi.“

    „Aniž bychom věděli o hrozných událostech, které se ve městě staly, vydal velitel jezdectva Brunow kompanii, jež se k nám přidala u brány Frankentor, rozkaz, aby sem s nasazenými bajonety opět pronikla. On sám se s celou kavalerií chystal udeřit na Kniepertor a před ní defilující masu. Zlověstné ticho, sem tam přerušované ojedinělou střelbou, které ve městě vystřídalo předchozí dunění, nás bohužel čím dál tím více utvrzovalo v tom, že boj skončil.
    Nepřátelská kavalerie, složená z jednoho regimentu holandských kyrysníků, třech eskadron dánských husarů, jedné eskadrony francouzských žandarmů a jedné jízdní dělostřelecké baterie, (…), se kolem nás nejvyšší možnou rychlostí rozestavila do půlkruhu; současně o sobě daly vědět trumpety a hlasitě nám ohlašovaly, že s námi nepřítel hodlá vyjednávat.
Spolu s Brunowem jsme vyjeli na jakousi vyvýšeninu, kde nás přivítal francouzský plukovník z generálního štábu, který nám přísahal na svou čest, že major Schill padl a jelikož jsme byli obklopeni přesilou, zeptal se, zda bychom nechtěli kapitulovat. Brunow mu na to odpověděl, že byl Francouzi v minulosti již tolikrát oklamán, že mu pouhé slovo nestačí, a proto než se jakkoliv rozhodne, musí si být jist, že je velitel opravdu mrtev. Plukovník tedy svolil, aby dva důstojníci a několik poddůstojníků byli posláni do města, kde se mohli o všem osobně přesvědčit. Vstřícný přístup nevěstil nic veselého. Jakmile se Rudolf a Horst po půlhodině vrátili, potvrdili onu nešťastnou novinu a zároveň nám poskytli nejpřesnější možné informace. Když Schilla objevili, ležel ještě na ulici. Přenesli jej do jednoho domu, omyli a nechali prohlédnout jeho zranění. Generál Gratien si ponechal jeho čáko, jiní si přisvojili vyznamenání a šavli. Na základě uvedeného hlášení pak Brunow prohlásil:
‚Jelikož major Schill opravdu padl, jeho smrtí je u konce také náš cíl, za něž jsme bojovali; pro všechny, kteří se nacházejí vně města, budu požadovat volný odchod do naší vlasti.‘

(…)Malátní, vyčerpaní a sklíčení jsme se ploužili do tři míle vzdáleného Grimmenu, kam jsme dorazili až v průběhu noci, několik hodin tam odpočívali a v poledne vstoupili do Demminu, prvního pruského města.
    Tak se skončila Schillova jízda, nejodvážnější podnik naší doby.“(mk)

Jean Rapp –t.č.pobočník císaře Napoleona, rakouským arcivévodou Karlem čerstvě poraženého u Aspern/Esslingu:
„…Schill tehdy táhl Saskem. Napoleon byl informován o okolnostech a byl z toho velmi rozmrzelý. Toto byl způsob, jak zburcovat veřejné mínění. Prusko představovalo jakousi předehru pozdějšího povstaleckého boje, který byl proti nám veden. Přiznám se, že jsem něčemu takovému zpočátku nemohl uvěřit. (…)Snažil jsem se mírnit císařovy předsudky, jeho podezíravost však byla silnější než jakýkoliv z mých argumentů, který by je mohl vyvrátit. Jeho nedůvěru nově posílil také postoj Rusů, který nebyl o mnoho průhlednější než postoj úskočných Prusů. Taková absence věrnosti v něm vyvolávala vztek: rozhodl se jim za to pomstít, k tomu však potřeboval více času.“(mk)

Raymond-Phyllipe-Joseph de Montesquiou-Fézensac – t.č. pobočník maršála Berthiera, náčelníka hlavního štábu Grande Armée:
„Od dob podpisu Tylžské mírové dohody se mezi Ruskem a Francií nahromadilo mnoho výbušného. Císař Napoleon obsadil [svobodná] hanzovní města [na severu Německa], a také oldenburské vévodství, jež bylo carovo švagra. Jeho vojska okupovala Prusko a také celé Německo. Požadoval naprostou a otevřenou podporu Ruska kontinentálnímu systému, jež namířil proti obchodu s Anglií. Car Alexander takovou politiku odmítal, neboť hrozila zruinováním obchoducelého ruského impéria, a kromě toho také požadoval stažení Francouzů z Pruska a hanzovních měst.Válka se zdála být nevyhnutelná.
    V zimě 1811 zahájily obě armády své přípravy – jedna k invazi, druhá na obranu ruského území. Ještě nikdy nebylo na naší straně k vidění soustředění tolika impozantních mas. Jedenáct armádních sborů, čtyři sbory jezdecké a císařská garda představovaly sílu více než půl milionu mužů, chráněných dvanácti stovkami děl. Tato obrovská armáda se rekrutovala ve Francii, Itálii, Německu a Polsku, ale ani Rakousko a Prusko se neodvážilo neposkytnout své kontingenty. Bylo zde vidět vojska z Ilýrie a Dalmácie, bataliony z Portugalska a Španělska, jež všechny spojovala stejná věc, třebaže nebyla jejich vlastní. Švédsko bylo neutrální. Nedávný mír s Tureckem umožnil Rusku na opačné straně shromáždit všechny své síly a čelit s nimi této hrozivé invazi.“(mk)
30. června 1812 – Delzonsova 13. pěší a Broussierova 14. pěší divize z IV. armádního sboru Eugéna de Beauharnaise přecházejí Němen. (Kresba: Albrecht Adam)

Alexander I. – dopis francouzskému císaři Napoleonovi:
„Vilno[dnes Vilnius], 25. června 1812.
Monsieur Mon Frère,
včera mi bylo sděleno, že navzdory mé oddanosti, s níž jsem vůči Vašemu Veličenstvu plnil své závazky, jste svými vojsky překročil ruské hranice a přitom teprve nyní jsem z Petrohradu [Sankt-Petěrburg]obdržel nótu, v níž mě [francouzský velvyslanec hrabě de] Lauriston, s ohledem na tuto agresi informuje, že se Vaše Veličenstvo považuje být se mnou ve válečném stavu od té doby, kdy si [ruský velvyslanec v Paříži] kníže Kurakin vyžádal své cestovní doklady. Nikdy bych nepředpokládal, že pohnutky, na nichž vévoda z Bassana [Hugues-Bernard Maret] založil svůj odmítavý postoj, by mohly posloužit jako zámínka k této agresi. Třebaže to sám prohlašoval, ve skutečnosti k tomu náš ambasador neměl žádné oprávnění; jakmile jsem byl o jeho činu zpraven, okamžitě jsem projevil svůj nesouhlas a vydal mu příkaz, aby setrval na svém místě. Pokud tedy Vaše Veličenstvo (…) netrvá na prolévání krve našich lidía bude svolné ke stažení svých vojsk z ruského území, přehlédnu vše, co se doposud událo, čímž bude možná i nová dohoda. V opačném případě, Vaše Veličenstvo, budu nucen odvrátit útok, jenž z mé strany nebyl vyprovokován. Spoléhám na Vaše Veličenstvo, že uchrání lidstvo před hrůzami nové války.” (mk)

Jakob Walther –t.č.příslušník  25.(württemberské)pěší divize vIII. armádním sboru maršála Neye:
    „…a pak jsme dorazili do malého města jménem Kalvaria [Kalwarry, dnes litevská Kalvarija], ležícího na vyprahlé pláni v už tak neúrodné oblasti. Zde jsme se zdrželi jen do poledne a nikdo neměl nic k jídlu. V nouzi je vše přípustné, proto ani toto město, třebaže již bylo dávno vyplundrované, se neubránilo slídění. Všichni vojáci se rozprchli za jídlem a za vodou. Aniž by kdokoliv bral ohledy na to, že jsme se nacházeli ve spřáteleném Polsku, [mnohdy poslední] zásoby potravin, které před námi obyvatelstvo pracně ukrývalo, byly nakonec stejně nalezeny a odnášeny do tábora. Místní si stěžovali přímo u našeho korunního prince [Friedrich Wilhelm Carl, pozdější württemberský král Wilhelm I. (1781-1864)], následkem čehožbylo vydáno nařízení, že první voják, který bude přistižen mimo tábor, bude zastřelen. Do tábora jsem se vrátil právě včas, neboť korunní princ šel ve svém odhodlání až tak daleko, že s pistolí v ruce kroužil kolem tábora a mířil jí na hruď několika vojákům. Už už to vypadalo, že jednoho z nich zastřelí, avšak jejich žalostný stav a nutnost něčeho k jídlu mu v tom zabránily.
    Naše strádání se den ode dne prohlubovalo, nemohli jsme už doufat ani v chleba. Náš plukovník nám jednoho dne řekl, abychom s žádným chlebem nepočítali, dokud nepřekročíme nepřátelskou hranici. Tolik energie, kolik se nachází v kousku libového hovězího masa, bychom z toho beztak nedostali. Hlad nám už nedovoluje ani překopat pole, plná pučících,třebaže velmi sladkých a téměř nepoživatelných brambor. Odevšad slýcháme, jak někteří muži daliradši přednost kulce; jakýsi důstojník si prořízl hrdlo. Konečně jsme vyrazili k řece Memelu[Němen], tvořící hranici s Ruskem, za níž se nácházelo město Poniemon [?, zřejmě litevská Punia].Všichni se těšili na ten okamžik, kdy budou mít ruskou hraniční čáru za zády. Utábořili jsme se u paty jakéhosi kopce, ležícího na naší straně řeky a kdekdo, včetně mě, přemýšlel, jak by svou tornu co nejvíce odlehčil. Prohledal jsem své šatstvo a vyhodil nátělníky, nadbytečné čisticí prostředky, kalhoty atd. Museli jsme zde zůstat, dokud nebyly přivezeny pontony a postaveno několik mostů.Domnívali jsme se, že na nás budou Rusové na opačném břehu čekat a okamžitě zaútočí, nic z toho se však nestalo. Bonaparte vypálil několika kanóny proti vyvyšeninám, které ovládali a poslal přes řeku svoji kavalerii. Rusové se však po krátké srážce stáhli.“ (mk)
18. srpna 1812 – Bitva u Smolensku. (Kresba: Albrecht Adam)

Dominique-Jean Larrey – t.č. hlavní chirurg Napoleonovy císařské gardy:
    „Dobývání Smolensku přineslo ohromný počet těch nejtěžších zranění všeho druhu a jedno z nejnápadnějších utrpěl kaprál od 13. řadového pěšího pluku. Projektil většího rozměru mu roztříštil hlavici levé pažní kosti, klíční kost a celou lopatku. Části kostí byly následně vrženy vzad, přičemž rozervaly měkké tkáně; už jen samotný pohled na toto zranění byl velmi nepříjemný. Voják trpěl nesnesitelnou bolestí a hlasitě se dožadoval odstranění zbývající části své paže a rovněž do svalů zaražených kostních úlomků. Měl jen malou naději na přežití, přesto jsem se nechal ovlivnit jeho politováníhodnou situací a pokusil se o následující zákrok.
Poté, co jsem odňal paži, jež visela jen na několika cárech masa a na arteria axilaris, podpažní tepně, vyčistil jsem svalovinu od kostních štěpků. Nejvíce poškozenou tkáň jsem resektoval, potrhané, nepravidelné okraje poskládal k sobě a zafixoval je adhezivními pásky a velkým kusem plátna, máčeného v roztoku z arabské gumy [pryskyřice z akácie]. Obvaz ukončovala skapulární bandáž. (…) Pacient bylvzápětí svěřen do péče jednoho z lékařů lehké ambulance. Jak jsem později zjistil, pětatřicátý den byl v progresivním stavu léčby převezen ze Smolensku do Polska. Od té doby jsem o něm němel zprávy, bezpochyby se ale uzdravil, jelikož se vyhnul celé řadě komplikací [ruského tažení].
V prvních čtyřiadvaceti hodinách [po bitvě] jsem provedl jedenáct amputací paže v ramenním kloubu. Devět z uvedených subjektů tohoto zákroku se zcela uzdravilo ještě před naším odchodem z Moskvy, dva zemřely na dizentérii.“ (mk)

Johann Andreas Wärncke –t.č. řadový příslušníkVIII. (vestfálského) armádního sboru generála Junota:
„Možajsk, 13. října 1812.
    Kamenickému mistru Wärnckemu, Mannsfeld, oblast Saale.
Pozdrav Vás Pánbůh, moji milovaní rodiče. Byl bych velice rád, kdyby Vás můj dopis zastihl v dobrém zdraví. Pokud jde o mé zdraví, daří se mi velmi dobře. Tady, v bílé zemi, musíme zákonitě pomřít hlady. Vše je spáleno, Rusové z nás měli takový strach, že před námi odvedli své poddané. Všechna města jsou vylidněná, proto nikde není nic k jídlu. Veškeré domy jsou ponuré a prázdné.
Nyní, bych Vám chtěl, drazí rodiče, poskytnout podrobnosti o našich třech bitvách; první z nich se odehrála 16. srpna před pevností Smolensk, ke druhé došlo 19. srpna [u Valutiny Gory (či Lubina)] asi dvě míle [osm kilometrů severovýchodně] od Smolensku. Rusové se nám zde opět postavili, byli však znovu poraženi. Milostivý Bůh mi dopřál, abych obě bitvy přestál bez zranění, viděl jsem všakpadnout mnoho svých krajanů, kteří měli ustřelené paže a nohy, podobně jako mladý Selter. Třetí bitva trvala tři dny a odehrála se poblíž Ziasska [zřejmě je míněno Knažkovo, jde o bitvu u Borodina]. Vestfálci byli v přední linii pouze jeden den, zúčastnili se však toho nejdivočejšího útoku do míst [v Utickém lese], kde se Rusové [generála Tučkova-1] dobře opevnili. Znovu jsme je bili[?, útok do houževnaté ruské obrany mnoho nepřinesl]. Nepřátelská palba nám způsobila vysoké ztráty. Náš pluk má nyní jen okolo čtyř stovek mužů, nepočítaje v to umírající hlademi chladem, jelikož spíme pod otevřeným nebem.
Nyní, bych Vám chtěl, drazí rodiče, podat nějaké zprávy o naší poslední bitvě, do níž jsme šli hladoví, jelikož jsme tři dny, dnem i nocí, pochodovali a v žaludcích měli jen kořeny z hlávkového zelí. Do bitvy jsme se zapojili v pět ráno a byli v ní až do večera. I tentokrát jsme zůstali bez jídla, pro samotnou únavu bychom jen těžko něco pozřeli. Jakási markytánka projela kolem a nabízela pálenku. Stála mě sice poslední tři dvacetitolary, postavila mě však na nohy, jinak bych tu také již nebyl. Zřejmě si dokážete představit to množství lidí, kteří zůstali ležet na bojišti, a pro něž jsme nemohli pít místní vodu. Od rána až do večera jen hřmění děl. Bůh mě i tentokrát ušetřil zranění, a to se kulky sypaly odevšad (…); žádná mě však nedostala. Stackelbergův a Zeinertův pluk stál v záloze, proto se žádné z uvedených bitev nezúčastnili. Stutz a Gutwasser skončili hned z kraje ve špitálu. Fritz Bär je mrtvý, stejně jako Grosche z Jorenzenu a malý Selter z Bentorffu. O ostatních nemám zprávy. Denckwitz je pravděpodobně také mrtvý, řekl mi to jeho seržant. Nemohu to nijak potvrdit, nicméně u pluku chybí. Zbylo jich tam sotva sto padesát, celá kavalerie byla zničena.
Nyní bych se chtěl zmínit o Moskvě - místě bídy a utrpení, jež svou délkou i šířkou vydá na sedm hodin chůze, a kterou Rusové sami zapálili. Dobré čtyři sedminy tohoto města shořely, než se oheň padařilo uhasit.Zastavili jsme se mezi Moskvou a Možajskem a nevěděli, zda půjdeme dopředu nebo dozadu. Nyní panuje klid zbraní. 7. října se za Moskvou strhla další bitka a Rusové v ní byli opět odraženi. (…)
Nevím, co bych ještě napsal, kromě toho, že se brzy setkáte se spoustou bezrukých a beznohých invalidů a že tu mnozí uboze hynou, ať už hladem nebo z jiných příčin. Sbohem a buďte zdrávi. Budu čekat na Vaši další odpověď. Mnoho pozdravů pro bratry a sestry, švagry a švagrové, pro Baltzensovi a Krögensovi a rovněž všechny dobré přátele a známé. (…) Sbohem. Až do své smrtiVám budu oddaným synem.
Johann Andreas Wärncke“(mk)
7. září 1812 – Bitva u Borodina. (Kresba: Albrecht Adam)
     Albrecht Adam –t.č.armádní malíř a člen topografické kanceláře IV. armádního sboru italského vícekrále Eugena de Beauharnaise:
    „Den po bitvě [u Borodina] se zdálo, že truchlí i sama příroda. Zamračená obloha působila sklíčujícím dojmem, chladný severozápadní vítr se proháněl vyprahlou plání, na níž se ještě včera bojovalo. Tato scéna se právem zařadila mezi ty, z nichž mě nejvícejímala hrůza.(…) Bojiště bylo poseto mrtvými a raněnými. V některých částech byly patrné stopy po vybuchlých granátech, které skosily celé řady mužů i koní.Následkem toho planinu pokrývaly hromady těl, mezery mezi nimi pak vyplňovaly zbraně, kopí, helmice a kyrysy. (…) Když jsem tudy na cestě z Moskvy procházel tři týdny poté, narazil jsem na skupinu zraněných Rusů, kteří se krčili u malého mostku, na břehu řeky [Koloča]. Spali pod otevřeným nebem a své ubohé životy si prodlužovali pojídáním masa z mrtvých koní. Pár jich ještě mohlo mluvit, většina jich však umírala, nebo již byla v delíriu. Nedaleko odsud hledalo mladé hříbě mléko u své mrtvé matky. Koho by něco takového nenaplňovalo zoufalstvím a beznadějí?“(mk)
22. září 1812 – Napoleon v troskách hořící Moskvy. (Kresba: Albrecht Adam)
     Louis-Joseph Vionnet –t.č.major a velitel 1. batalionu fyzilírů-granátníků v 2. divizi císařské mladé gardy generála Rogueta:
    „Kolem půlnoci [ze 14. na 15. září] jsem se vydal zkontrolovat přední stráže, které jsem rozestavil po obvodu města [Moskvy]. Po přijezdu ke stanovišti, situovanému poblíž budovy burzy, jsem si všiml hustého kouře, nikde ale žádné plameny.Službu konající důstojník mi sdělil, že něco podobného se přihodilo již dříve, a protože brány města byly uzavřené, domníval se, že se jedná o nějakou hříčku přírody a tedy nic, co by mohlo jakkoliv souviset s armádou. Zatímco jsme spolu hovořili, hledali jsme po očku zdroj onoho kouře a tehdy jsem uviděl záblesk plamene. Běžel jsem zpátky na náměstía přikázal stovce mužů, aby mě následovali; zbylé části batalionu jsem nechal vyhlásit poplach. Byl to jen zlomek okamžiku, přesto, než jsem se stačil vrátit, plameny již zachvátili celý dům a oheň se začal šířit. Odeslal jsem varovnou zprávu maršálu [Mortierovi] a nařídil hledat pumpy a provádět bezpečnostní opatření, jež mohla oheň zastavit.Bylo téměř bezvetří a my věřili tomu, že oheň zvládneme. Nemohli jsme však najít pumpy a navíc všechny dveře byly zamčené, což nám velmi svazovalo ruce. Na jejich vylomení nám chyběly potřebné prostředky. Uvědomil jsem si, že prostor, na němž požár zuřil, je relativně izolovaný, a tudíž mohl zasáhnout jen tuto část města. Podařilo se mi shromáždit několik jednotlivců, společně jsme pak vylomili dveře a pronikli do míst, která již byla zpalavena plameny. Kdybychom jen měli pumpy, vše bychom jednoduše uhasili. Jeden z mých mužů, Ital, mi řekl, že v celém městě není jediná pumpa, neboť je [ruský] velitel města nechal odvézt [v průběhu evakuace města]. Zároveň dodal, že si myslí, že město zapálili trestanci, kteří za to od guvernéraměsta dostali na oplátku svobodu. Znovu jsem o všem informoval maršála, a pak se opět vrhl do boje s přeskakujícími plameny. Dospěl jsem k názoru, že zbouráním malého domku, někdejšího obchůdku, by se nám mohlo podařit zamezit dalšímu šíření, a tak jsme se s dvacítkou fizilírů a tuctem usedlíků ihned pustili do práce. Byli jsme právě uprostřed práce, když k nám dorazil maršál, aby osobně zhodnotil nastalou situaci. Jak se sám mohl přesvědčit, v boji s živlem jsme dělali vše, co bylo v našich silách, přesto se zdráhal uvěřit tomu, že je za tím nutné hledat Rusy. Odjel a my pokračovali v naší práci. Ujišťoval jsem se, zda jsou dveře do budovy burzy pevně uzamčeny a někdo z našich není uvnitř. Několik lidí, které jsem uvnitř objevil, mě v naší domněncejen utvrdilo.
    Po čtyřech hodinách neuvěřitelnéhoúsilí a nezměrné námahy se nám ten malý dům podařilo strhnout. Choval jsem naději, že již po několika hodinách bude po všem a že se škoda omezí jen na některé okrajové a zdánlivě nedůležité budovy v bezprostředním okolí. Byl jsem vyčerpaný a jen sotva se držel zpříma. Odešel jsem na náměstí, na němž jsme tábořili a na hodinu a půl zde usnul. Pak mě kdosi vzbudil, aby mi podal zprávu o tom, že se oheň rozšířil na jeden z domů, který se nacházel na opačné straně burzy a že vítr žene plameny dál, směrem k ostatním budovám. Ještě jednou jsem se vrátil na scénu a se mnoui několik místních obyvatel. Nový oheňsi žádal nadlidské úsilí. Blížilo se poledne a my byli znovu na pokraji svých sil. Už už jsme pomýšleli na to, že oheň přeci jen dostaneme pod kontrolu. Umírali jsme málem únavou a v tom jsme spatřili ještě něco mnohem horšího, něco co si lze jen těžko představit. Oheň si prorazil cestu na šesti jiných místech, jakoby se příroda s lotry, kteří se tyto po staletí budované památky pokusili zničit, spolčila. Silný vítr živil plameny a hnal je udivující rychlostí dál.“
---
„S neztenčenou silou hořelo až do 19. září, pak ale začalo pršet a oheň pomalu ustupovat. Déšť se snášel i celý následující den a čím dál tím víc pomáhal zhášet plameny. 21. září, po sedmidenním boji s plameny, bylo téměř po všem. Císař se vrátil do Kremlu. Byla vydána nařízení na potlačení drancování. Vojáci, u nichž byly na výstupech z města objeveny kradené věci, byli zadrženi a předáni [spravedlnosti]. Hromady drahých kožešin, pěkného zdobení a jiných drahocenností byly odhozeny do bláta. Byl na ně vskutku smutný pohled.
    Počítám, že popelem lehly přibližně třičtvrtiny domů v Moskvě. Kreml a jeho přilehlé budovy zůstalytéměř nedotčeny.”(mk)

    Förster Fleck –t.č.příslušník batalionu gardových pěších myslivců v 2. divizi VIII. (vestfálského) armádního sboru generála Junota:
    „Bylo to asi 12. nebo 14. října, když k nám dorazila zpráva, že k odvozu nemocných a raněných, kteří ještě mají vyhlídky na celkové uzdravení, mají být použity všechny provozuschopné vozy a koně. Nebylo to sice kdovíjak veselé a přece se jeden musel pousmát nad těmi tisícovkami nemocných, kteří, jakoby mávnutím kouzelného proutku, rázem zesílili, aby mohli nastoupit zpáteční cestu do vlasti. Dokonce i ti zcela zmrzačení nebo z poloviny mrtví,(…), náhle ožili, přestali se ošívat bolestí a zcela vážně začali uvažovat o tom, že jim na tak dlouhý pochod vystačí síly. Měli jsme sice dostatek vozů, avšak málo koní, a proto jsme desetinu z celkového počtu nemocných museli opustit. O ty, jichž se to týkalo, se již nikdo více nestaral. Byli to kandidáti na smrt a bylo jasné, že zde své skvělé životy dožijí; všichni ti ubožáci pak umírali na svých tvrdých táborových pryčnách.
     Avšak ani transportům nemocných se nevedlo o mnoho lépe a krátce po svém odjezdu padli do rukou Rusů; nemocní buď zemřeli, nebo byli odvedeni do zajetí. Šikovatel Trott a seržant Brettschneider, o nichž jsem se již dříve zmínil, se rovněž nacházeli mezi raněnými, kteří byli s předstihem odvezeni. Jak se mi později podařilo zjistit, Brettschneider padl při obraně svého transportu, Trott se však v zajetí uzdravil a po svém návratu vstoupil do pruských vojenských služeb.
    Několik dní po odjezdu transportů přišel rozkaz, abychom byli připraveni kdykoliv vyrazit. Velké zásobovací vozy, v počtu nejméně osmdesáti kusů, byly spáleny nebo vyhozeny do povětří. Mnoho kanónů bylo zatlučeno a vhozeno do bažin.“(mk)
Příště: V ohni a ledu