Prohledat tento blog

Načítání

úterý 19. srpna 2014

NAPOLEONOVI JEZDCI

Knihu s názvem Napoleonovi jezdci jsem dopsal v době, kdy jiní měli dovolenou a prázdniny. Dokonce jsem po sobě rukopis přečetl, zasadil do něj přes dvě stovky obrázků a řadu map, vymyslel přebal (o němž se na dacebooku dost diskutovalo a vy vidíte variantu se změněným písmem, celkovou kompozicí, dvěma barevnými možnostmi, atd., kterou jsem udělal na základě rad fotografů o grafiků, s čímž souvisí i volba čelního snímku... Teď po mně objemný rukopis čte můj skvělý první čtenář-korektor, já zapracovávám jeho připomínky a vše bude v září, počítám, k odevzdání. Na knihu si musíte z AKCENTu počkat do jara příštího roku, obsah ale vidíte níže, a pokud se v něm vyznáte, pochopíte, že to bude trochu složitější. Kurzívou vypsané části tvoří bloky, které se objeví podbarvené šedě podobně jako tomu bylo u mých knih o Slavkovu, Waterloo či tažení do Ruska. A bude to tlustá kniha, obsahem (pokud to nezní neskromně) u nás ojedinělá... Tak, a teď je čas na relaxaci pro mne! Než se pustím do třetího dílu Římských válek s názvem Caesarovy legie...




OBSAH

Pár slov úvodem
Fénix zrozený z popela

I. TĚŽKÉ JEZDECTVO
MALÝ VELKÝ GENERÁL: François-Étienne Kellermann, hrabě de Valmy
    Drobný a churavý
 Od grosse cavalerie ke kyrysníkům
    Porážka na obzoru
            Jezdectvo a koně
Hodnostní stupně francouzského jezdectva
    Nejskvělejší útok všech dob!
Kellermannovo hlášení z bitvy u Marenga
    Patnáct let válek a nemocí
Doumercův útok u Bereziny
    Kyrysníci od Quatre Bras
Účast kyrysnických pluků v Napoleonových taženích
A ZLÍBAL BYCH VÁM PRDELE!: Jean Joseph Ange d’Hautpoul
    Královský kapitán a revoluční generál
Maršál Murat, velitel Záložního jezdectva
    Velitel těžkého jezdectva
Kyrysnická ústroj a zbraně
    Jedna bitva za druhou
Listy generála d’Hautpoula
    Útok u Hofu
Karabiníci
    Poslední boj                                                   
Karabinická ústroj a zbraně
KYRYSNÍK OD ASPERN: Jean-Louis Brigitte Espagne
    Dopisy jezdce z lidu
Lesk a bída života jednoho karabiníka
    V čele kyrysníků
Plukovníci kyrysnických pluků 1804–1815
    Polská kampaň
Kyrysníci u Heilsbergu očima Aymara de Gonneville
    Rakouská střepina
Espagnova smrt v románu „Bitva“
TEN, KTERÝ NIKOMU NEUBLÍŽIL: Étienne-Antoine-Marie Champion Nansouty
    Vzestup vojáka ze staré školy
Předpis z časů krále
    Ruští husaři a Liechtensteinovi kyrysníci
Útok podle předpisu
    Friedland, Alteglofsheim a Wagram
Střet těžkých jezdectev u Alteglofsheimu
    Od kyrysníků ke gardovému jezdectvu
Dopisy kyrysnického kapitána z Ruska
    Rozchod s Napoleonem
            Pochod na Moskvu očima karabiníka Abbeela
JAKOBÍN OD WATERLOO: Édouard  Jean-Baptiste Milhaud
    Kralovrah
Trubači, trylky a signály
    Na Moravě, v Prusku i v Polsku
            Statečnost nebyla samozřejmostí
    Španělští dragouni
            Stát, králi, stát!
    Poslední boj kentaurů
            Střípky vzpomínek na poslední útok
   
II. DRAGOUNI A ŠVALIŠEŘI-KOPINÍCI
DRAGOUN S MARŠÁLSKOU HOLÍ: Emmanuel de Grouchy (1766–1846)
    Klikatá cesta do sedla
Na koni i pěšky
Dragounská uniforma a zbraně
    Dragounský generál
Rub a líc vítězství u Prenzlow
    U Wagramu a v Rusku
Pluk, eskadrona, divizion, peloton...
    Až k hořkému konci
            Účast dragounských pluků v Napoleonových taženích
DRAGOUN ZABITÝ PARTYZÁNY: Frédéric Vagnair van Marisy (1765–1811)
    Od husarů k dragounům
Dragounka Therèse Figueur
    Kulka v guerrilové válce
Plukovníci dragounských pluků 1804–1815
ARISTOKRAT, KTERÝ EMIGROVAL A ZAS SE VRÁTIL: Marie Victor Nicolas de Fay, markýz de Latour-Maubourg (1768–1850)
    Útěk s La Fayettem
Vězeň v Olomouci
    Dlouhá cesta vzhůru
            Švališeři-kopiníci
   Nekonečná španělská válka
            Plukovníci švališerských pluků
            Účast švališerských pluků v Napoleonových taženích
   Upřené vítězství
            Svědectví o pádu Velké reduty
   Noha ztracená u Wachau
Jak má švališer-kopiník zacházet s kopím
   Ať žije král!
            Legenda o plukovníku Sourdovi

III. LEHCÍ JEZDCI
NEJVĚTŠÍ Z HUSARŮ: Antoine Charles Louis de Lasalle (1775–1809)
   Vášnivé, nespoutané mládí
            Husaři
   Lehni si na ty prapory!
            Jak se stát opravdovým husarem
   Husarská odvaha a husarské kousky
            Plukovníci husarských pluků
   Let Pruskem
            Kapitulace Štětína
   V Polsku a ve Španělsku
            Golyminská panika
   Poslední bitva
            Lasallova závěť
SE ŠAVLÍ PROTI LOĎSTVU: Jacob-François Marola, řečný Marulaz (1769–1842)
   Čtrnáct holandských lodí
Účast husarských pluků v Napoleonových taženích
   Nejlepší z jezdců maršála Davouta
Napoleonská taktika jako inspirace
   Až k šestadvacátému zabitému koni
Uniformy husarských pluků
DOPISY Z VÁLKY: Auguste de Colbert de Chabanais (1776–1806)
   Pobočník slavných
Jízdní myslivci
   Vzhůru na výsluní
Vstup kapitána Parquina k jízdním myslivcům
   Z bitvy do bitvy
Plukovníci mysliveckých pluků
   Cesta za osudem
Smrt generála Colberta
JEZDEC, KTERÝ MILOVAL BOJ: Louis-Pierre de Montbrun (1771 – 1812)
   Jízdní myslivec od 1. pluku
Účast jízdních mysliveckých pluků v Napoleonových taženích
   Hrdina od Somosierry
Vzpomínka na Somosierru
   Já mám radši rvačky!
Wagram očima kapitána d’Espinchala
   Pánové, už nad Montbrunem neplačte
Uniforma a zbraně jízdních myslivců
GENERÁL, KTERÝ VYHNAL I KRÁLE: Claude-Pierre Pajol (1772–1844)
   Hodně zranění a ještě víc bojů
            Vzpomínka kapitána Parquina na Jenu
   Z Francie až ke Znojmu
Obraty a přesuny lehké kavalerie
   Zlé roky
Antoine Fortuné de Brack, slavný ve stínu slavnějších
   Odplata za Waterloo
            O útocích (1)
ČERNÁ OVCE ARMÁDY: François Fournier-Sarlovèze (1773 –1827)
   Husar, který neměl Bonaparta rád
O útocích (2)
   Prohrajete, vy i Francie!
Načasování jezdeckých útoků

IV. GARDOVÁ KAVALERIE
MARŠÁL V ČELE GARDY: Jean-Baptiste Bessières (1768–1813)
   Raketový vzestup
Gardoví jízdní granátníci
   Od Starých vinohrad k Medině del Rioseco
Boj na Starých vinohradech
   Kule, která minula
Legendární jízdní granátník
   Kule, která zasáhla
Císařovnini dragouni
STATEČNÝ AŽ KE ZBRKLOSTI: Charles Lefebvre-Desnouettes (1773–1822)
   Bonapartův oblíbenec
Gardoví jízdní myslivci
   Zaragoza a zbrklý útok u Benavente
            Zajetí Lefebvra-Desnouettese očima pamětníka
   Z pomezí Čech až k Waterloo
Mameluci
ČERVENÝ KOPINÍK: Édouard de Colbert de Chabanais (1774–1853)
   Spletitá cesta do sedla
Husar, který probodl prince
   Od husarů ke gardovým kopiníkům
Gardoví švališeři-kopiníci
   Věrnost a čest
Červené kopiníci u Waterloo

BIBLIOGRAFIE




pondělí 11. srpna 2014

PAMÁTNÉ OKAMŽIKY NĚMECKÝCH OSVOBOZOVACÍCH VÁLEK 1806-1815 VE VZPOMÍNKÁCH A KORESPONDENCI SOUČASNÍKŮ



Miloslav KOLOMAZNÍK

    Nedávná kulatá výročí a připomínkové akce klíčových válečných událostí roku 1813, s nimiž se v uplynulém roce, zejména pak na území našich severních sousedů, doslova roztrhl pytel, mě postupně přivedly na stopu několika německých, bohatě ilustrovaných, jubilejních publikací, které vyšly před více než sto lety.
    Ačkoliv se sám považuji za příznivce spíše té opačné, tedy bonapartistické strany, zmíněné knihy a jejich obsah mě inspirovaly k uspořádání přibližně sedmidílného cyklu pamětí, jehož cílem není jakkoliv bilancovat, nýbrž propojit více či méně známé ilustrace s vybranými úryvky z vyprávění nebo korespondence několika desítek pamětníků - přímých aktérů, očitých svědků nebo současníků připomínaných událostí - mezi nimiž nechybí příslušníci vznešených panovnických rodů, diplomaté, armádní velitelé, štábní a řadoví důstojníci, ani prostí vojáci a obyvatelé měst a vesnic.
Závěrem bych ještě dodal, že autory vybraných kreseb a litografií jsou vesměs němečtí výtvarníci, mezi nimiž pak dominují především práce profesorů Richarda Knötela a Carla Röchlinga.

První část: Důsledky katastrofální porážky

Autoři překladů: Miloslav Kolomazník, Jiří Kovařík, Michal Šťovíček
 

10. říjen 1806 - hrdinská smrt prince Ludvíka Ferdinanda u Saalfeldu.
(Kresba: Prof. Richard Knötel)
 Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot – t.č. kapitán, pobočníkmaršála Augereaua:
„Princ Ludvík[Friedrich Christian Ludwig von Preussen (1773-1806)], synovec krále [Bedřicha Velikého], se ke mně z celé královské rodiny choval, alespoň navenek, nejpřívětivěji. Upozorňovali mě, že opovrhuje Francouzi a zejména císařem, protože však nade vše miloval vojenský stav, vyptával se na obležení Janova, bitvy u Marenga a Slavkova, jakož i organizaci naší armády. Princ Ludvík Pruský byl nádherný muž a po stránce ducha, schopností i charakteru se ze všech členů královské rodiny nejvíce podobal Bedřichu Velikému.“(jk)

Denis-Charles Parquin–t.č.řadový příslušník20. pluku jízdních myslivců:
„Od chvíle, kdy jsme v Mohuči překročili Rýn, tvořil náš pluk součást sedmého armádního sboru[Augereau], jenž se přesunoval za Velkou armádou. Válka v Prusku už byla vyhlášena. (…)K prvnímu střetu došlo 10. října při přechodu řeky Sály, u městečka Saalfeld, kde pátý sbor, pod velením maršála Lannese, narazil na pruský pěší sbor, jemuž velel princ Ludvík Pruský, králuv synovec. Tato pěchota, která nesvedla našim jednotkám vzdorovat, se neuspořádaně stahovala k brodu přes Sálu a princ se s několika husary, svými příkazníky, snažil prchající seskupit. Náhle se k němu přiřítil francouzský maréchal des logis od 10. husarského jménem Gaindé [Jean-Baptiste Guindey (1784-1813)], přiložil mu hrot šavle na tělo a zvolal:
‘Vzdejte se generále, nebo vás zabiji!’
Generál, což byl princ Ludvík osobně, opáčil:
‘Cože! Já? Vzdát se? Nikdy!’
Odrazil Gaindého zbraň, sekl po něm a zasadil mu šavlí úder do tváře. Takřka vzápětí Gaindé kontroval bodem, probodl princovu hruď a srazil jej z koně. Pobočníci viděli princův souboj s obyčejným francouzským vojákem, o překot se hnali k němu a nepochybně by Gaindého zajali či zabili, kdyby se tryskem nepřiřítil husar od Desátého, který zařval:
    ‘Držte se, maréchale des logis!’
    Ranou z pistole zabil pruského husara, načež pobočníci ujeli.”(jk)

Marcellin de Marbot:
    „Když bitva skončila úplnou porážou nepřítele a princovo tělo bylo poznáno, maršál Lannes je nechal s poctami převézt na zámek v Saalfeldu, (…), kde princ strávil předchozí den i večer v radostném očekávání Francouzů. Říkalo se, že v tomto duchu dokonce uspořádal pro okolní dámy bál: teď jej přinášeli poraženého a mrtvého… Na druhý den jsem princovo tělo viděl ležet na mramorové stolní desce. Všechny stopy krve smyli. Byl do pasu nahý, měl dosud kožené kalhoty a boty, vypadal, že spí. (…) Zpráva o smrti prince Ludvíka uvrhla celou nepřátelskou armádu, stejně jako celé Prusko, které jej zbožňovalo, v úžas.“(jk)

27. říjen 1806 – Napoleonův [triumfální]vstupdo Berlína.
(Kresba: Prof. Richard Knötel)
Marcellin de Marbot:
„Napoleon se zastavil v Postupimi [Potsdam], navštívil hrob Bedřicha Velikého, a pak se vydal do Berlína, kde chtěl proti svému zvyku uspořádat triumfální vstup. Sbor maršála Davouta pochodoval v čele průvodu. Byla to zasloužená pocta, neboť [u Auerstedtu]bojoval více než ostatní[u Jeny]. Následoval Augereaův sbor a za ním garda.“(jk)

Jean-Baptiste Auguste Barrès –t.č.důstojnický čekatel (vélita) v lehkém batalionu pěších myslivcůNapoleonovy císařské gardy:
„Ráno jsme vyrazili ze Charlottenburgu ve slavnostních uniformách a s nazdobenými pokrývkami hlavy. Celá garda se shromáždila, a pak seřadila, aby triumfálně vstoupila do města. Před Charlottenburskou bránou, přesněji řečenopřed velkolepým vítězným obloukem, na jehož vrcholu spočívá nádherně vyvedená kvadriga, císař koňmo přehlédl svou skvělou gardu, a poté, obklopen početným a všemi barvami zářícím štábem, se nám postavil do čela. Po nás šli granátníci; elitní legie četnictvasestavu uzavírala. Cestou ke královskému paláci, v němž měl být císař ubytován, jsme procházeli širokou a bohatou lipovou alejí, jednou z těch nejkrásnějších, které svou krásou, když už ne svou délkou, převyšují proslulé pařížské bulváry. Lidu, který se seběhl, bylo tolik, že to v jednom budilo dojem, že se snad veškeré obyvatelstvo Berlína přišlo podívat na pokořitele své vlasti.“(mk)

Louis-Constant Wairy –t.č. osobní sluha (komorník) císaře Napoleona:
„Jakmile císařská ekvipáž vjela do Berlína, dostali jsme se na náměstí, v jehož středu stála busta Bedřicha Velikého.Měl jsem tu možnost už nejméně stokrát poznat, jak velmi populární je jméno tohoto panovníka v Berlíně, stejně jako po celém Prusku, (…). Když se císař, následován svým štábem, ocitl před zmíněnou bustou, opsal tryskem půlkruh, současně smekl svůj dvourohák, sklonil hrot své šavle a tímto způsobem pozdravil podobiznu Bedřicha II. Štábní důstojníci následovali jeho příkladu a všichni se bez rozdílu hodností seřadili v půkruhu kolem busty, přičemž císař stál v jeho středu. Jeho Veličenstvo projevilo přání, aby každý regiment, který bude před bustou defilovat, držel k poctě zbraň!“(mk)
7. listopad 1806 – Blücherovakapitulace v Ratkau [dnes Ratekau].
(Kresba: Prof. Carl Röchling)

Marcellin de Marbot:
„Když přišla zpráva o kapitulaci knížete Hohenlohe [Friedrich Ludwig (1746-1818)], který [28. října 1806]s šestnácti tisíci muži složil před vojsky maršála Lannese a Muratovým jezdectvem u Prenzlow [Prenzlau, česky Přemyslav] zbraně, byl Napoleon ještě v Berlíně. S výjimkou později tak proslulého maršála Blüchera nezůstal v poli jediný nepřátelský sbor. Tento generál, tísněný divizemi maršálů Soulta a Bernadotta, porušil neutralitu Lübecku a hledal v něm spásu. Francouzi jej tam však pronásledovali a Blücher, jeden z horlivých zastánců války proti Napoleonovi, se musel i s šestnácti tisíci muži, jimž velel, vzdát.“(jk)

Louis-Alexandre Berthier –maršál císařství, ministr války a náčelník štábu Grande Armée:
„Berlín,9 listopadu 1806.
DENNÍ ROZKAZ:
Císař vyjadřuje uznání jednotkám pěchoty, jezdectva, dělostřelectva a ženistů, jež podléhají rozkazům velkovévody z Bergu [maršál Murat], knížete z Ponte-Corva [maršál Bernadotte] a maršála Soulta, za jejich příkladné chování v Lübecku, jakož i nadšení, s nímž se pustili do pronásledování nepřítele.Sbor generála Blüchera, mající sílu 16 000 mužů pěchoty, 4 000 mužů jezdectva a 80 dělových hlavní, se pod vytrvalým tlakem pokoušel všemožně unikat, přesto byl nakonec ochromen, přinucen kapitulovat a přejít do francouzského válečného zajetí; přišel ovšechna svázavazadlaazásoby. Na této straně Visly již nejsou ve zbrani žádná jiná nepřátelská vojska.”(mk)

Jean Rapp –divizní generál, t.č. pobočník císaře Napoleona:
„Napoleon brzy opustil Varšavu (…) a zřídil své vrchní velitelství v Osterode [dnes Ostróda]. Tady ze mě [28. února 1807] učinil guvernéra Toruně [Thorn, dnes Toruń], kde jsem se měl [po tříštivém průstřelu levé paže u Golyminu] pozvolna uzdravovat. Organizoval jsem dodávky zásob, děl a munice, určené pro obléhání Gdaňsku [Danzig, dnes Gdańsk]. V této době se na mě obracelo mnoho pruských generálů, abych u císaře intervenoval ve prospěch Blüchera, (…), který měl být [z císařova rozhodnutí]původně odeslán do zajetí v Dijonu, (…), protože ale složil zbraně,(…), bylo mu umožněno, aby se odebral do Hamburku. Toto město jej však brzy přestalo bavit, a proto žádal o povolení usadit se v blízkosti Berlína. Zde předkládám dopis, který mi v této záležitosti adresoval:

Hamburk, 15. listopadu 1806
Pane generále,
Vaše Excelence si nepochybně vzpomene, že jsem měl před lety tu čest se s Vámi během Vaší cesty do Münsterusetkat; pozornost, jíž jste mi tehdy ráčil prokázat, ve mě vzbuzuje naději,že Vám nelichotivá situace, v níž se právě nalézám, zajisté nebude lhostejná. Požívám té výsady obrátit se na Vaši Excelenci, abych požádal o intervenci u Jeho Veličenstva císaře a italského krále, aby pro mě, mé dva syny důstojníky a zbytek mé rodiny, s laskavostí jemu vlastní, nařídil vydat cestovní povolení, která nám umožní odcestovat na některéz mých panství v okolí Berlína nebo v Pomořansku. Jakožto člověk, který následkem války pozbyl všeho, shledávám jako nemožné krýt výdaje, vyplývající z pobytu ve městě jako je Hamburk, v němž je vše tak enormně drahé. Vedle toho se rovněž těším špatnému zdraví, a proto cítím, že jen vedením poklidého života v ústraní a uprostřed mé vlastní rodiny, mi dá sílu se uzdravit.
Uvedené důvody, jakož i šlechetnost Jeho Veličenstva císaře, ve mě vzbuzují naději, že se uráčí ulehčit mi v mé složité situaci a svolí k výběru místa mého příštího pobytu; rovněž záštita Vaší Excelence, kterou mi snad ráčíte v této záležitosti poskytnout, rozšíří mé vysoké uznání, které k Vám mám tu čest chovat, o pocity nejhlubší vděčnosti.
Uctivý a pokorný služebník Vaší Excelence,
                                                                                                    Blücher, generálporučík‘
Císař jeho žádost odmítl podpořit.“(mk)

[Pruská]Královna Louisa na útěku do Memelu [dnes Klaipėda].
(Kresba: Prof. Woldemar Friedrich)

Alexej Petrovič Jermolov – t.č. plukovník a velitel jízdního dělostřelectva v předvoji, resp. zadním voji knížete Bagrationa:
[14. října 1806] Napoleon Prusy kompletně zničil u Auerstädtu. Tato bitva byla mnohem katastrofálnější než ta, kterou Rakušané ztratili [o rok dříve] u Ulmu. Prusové přišli o téměř celé své dělostřelectvo a do zajetí padlo značné množství vojáků. Zbytky armády byly rozprášeny nebo donuceny kapitulovat. Nejdůležitější pevnosti v zemi se vzdaly, některé z nich bez jakéhokoliv odporu. Nepřítel obsadil Berlín, načež pruský král, a několik ve spěchu poskládaných jednotek, ustoupil [do nejsevernějšího koutu pruského království] do Královce [Königsberg, dnes Kaliningrad].”(mk)

    Napoleon I. – provolání k armádě u příležitosti prvního výročí bitvy u Slavkova:

„V císařském hlavním stanu, Posen [Poznaň], 2. prosince 1806.
Vojáci,
vloni na den přesně a přímo v tutéž hodinu, jste byli na bojišti u Slavkova. Zděšené ruské bataliony prchaly nebo v obklíčení odevzdávaly zbraně svým přemožitelům. Nazítří pronášeli slova o míru; byla však šalebná. Sotva přičiněním možná trestuhodné velkodušnosti unikly pohromám třetí koalice, již zosnovaly čtvrtou. Avšak spojenec, na jehož taktiku zejména spoléhali, již neexistuje. Jeho pevnosti, jeho hlavní města, sklady, arsenály, 280 praporů, 700 polních děl, pět mohutných pevností, jsou v naší moci. Odra, Warta, pustiny Polska, ani špatné počasí této roční doby vás nedokázaly ani na chvíli zastavit. Všemu jste čelili, vše jste překonali; vše před vámi uprchlo.
Marně se Rusové snažili bránit hlavní město staroslavného Polska; francouzský orel se vznáší nad Vislou. Stateční a nešťastní Poláci ve vás opět spatřují Sobieskiho legie, vracející se z památné výpravy.
Vojáci, složíme zbraně teprve tehdy, až všeobecný mír upevní a zaručí sílu našich spojenců, až vrátí našemu obchodu výkonnost i kolonie. (…) Kdo by Rusy opravňoval k naději, že zvrátí běh osudu? Kdo by je opravňoval ke snaze zhatit tak spravedlivé záměry? Nejsou snad oni, a nejsme my, vojáky od Slavkova?
                                   NAPOLEON” (miš)
14. leden 1807 – zbytky [pruských] gardových bataliénů při průchodu Memelem.
(Kresba: Prof. Carl Röchling)
 
Desydery Adam Chlapowski– t.č. příslušník polské čestné gardy, doprovázející císaře Napoleona na cestě do Varšavy:
„Třetího dne, 13. prosince [1806], nám [císař]nařídil, abychom jeli opačným směrem. Nejprve jsme vjeli do Winiaru [?], kde se párkrát zastavil a pozoroval okolí. Pak se vydal napříč blátivým polem, kterým se jeho kůň jen stěží brodil. (…) Nakonec se jen v doprovodu naší čtveřice a dalších dvou francouzských [jízdních] myslivců vydal do Radojewa [Radojewo], kde jsme si vzali přívoz do Owinsku [Owińska] a prohlíželi si zde starý opuštěný kláštěr. (…) Toho večera, když jsme se vrátili do Poznaně [Poznań], si mě císař nechal zavolat a nabídl mi místo u svého stolu. Vedle mě, čelem k císaři, seděl Berthier, náčelník štábu celé armády. Stůl to nebyl nijak velký, neboť žádná jiná osoba kromě té, jež by se mohla posadit naproti mně, by se k němu již nevešla. Obsluhoval nás jediný sluha. Zdálo se mi, že večeře netrvala déle než půl hodiny a přesto se mě císař ještě stačil doptávat na mnoho věcí. Pálil na mě otázky jednu za druhou, jako kdybych seděl u zkoušky. Z našich rozhovorů, které jsme měli možnost vést už během cest, věděl, že jsem sloužil v pruské armádě, proto se zajímal o má studia, mé znalosti v oblasti dělostřelby, organizaci pruského dělostřelectva v rámci celé armády, a konečně o to, kolik asi Poláků slouží ve sboru generála Lestocqa [Anton Wilhelm von L‘Estocq (1738-1815)], jenž se stále nacházel za Vislou, ve Východním Prusku. Na to jsem nedokázal odpovědět, poukázal jsem však na to, že většinu tohoto sboru musí tvořit Litevci, jelikož se sbor zformoval v Litvě. Po posledním dělení [Polska] připadla celá oblast kolem Augustowa [Augustów] Prusku. Rovněž jsem mu vysvětlil, že v Litvě tvořili Litevci jen prostý lid a Poláci aristokracii. O Litvě toho příliš nevěděl, dokonce ani to, jak [kdysi] vznikla unie mezi Litvou a Polskem. Překvapilo jej, když jsem mu řekl, že vojáci, sloužící v pruském [L´Estocqově] sboru v Královci, nejsou Poláci, ale Litevci a Žemaitiové [Žmuďané], a třebaže polštinu ovládají jen málo, i nadále se cítí být historicky spjati s Polskem, podobně jako celá Ruská Litva.” (mk)
7.-8. únor 1807 – Bitva u Preussisch Eylau[dnes Bagrationovsk].
Scharnhorstem vedený útok jednotek L´Estocqova sboru na les “Birkenwäldchen“
[Břízový háječek] u Kutschittenu[dnes Znamenskoje] přinesl rozhodující výsledek.
(Kresba: Prof. Carl Röchling)

Děnis Vasiljevič Davydov – t.č. pobočník knížete Bagrationa, velitele zadního voje Benningsenovy armády:
„Bitva u Preussisch Eylau téměř zmizela z paměti současníků po bouři bitvy u Borodina, a také proto, že mnozí nyní mají za to, že to nebyla událost srovnatelného významu. Pro ruské srdce byl spor vybojovaný zbraněmi u Borodina ušlechtilejší, osobitější a daleko vášnivější než boj u Eylau, protože v sázce bylo samotné přežití Ruska. (…)Opravdu není fér srovnávat obě bitvy na základě počtu účastníků či ztrát. A to proto, že u Eylau se uplatnily odlišné zbraně a odlišné metody boje. U Borodina byla hlavní zbraní palebná síla. U Eylau to byl boj muže proti muži, jenž byl prvořadý. Bodák a šavle tu měly svou žeň a dosyta se napily krve. Žádná jiná bitva nebyla svědkem srážky pěchoty a jezdectva a přestřelky z pušek v takovém rozsahu.”
---
    “Pobočníci cválali po Althofské cestě s rozkazy za L‘Estocqem, aby co nejrychleji dorazil k našemu pravému křídlu a odtud skrz Schmoditten [Rjabinovka] ke křídlu levému. Určitá část našeho jezdectva a dělostřelectva, co se nalézala na našem pravém křídle i středu, táhla rovněž k tomuto levému křídlu, které nepřátelské síly tiskly víc a víc na střed beztak už dlouho zkoušený bateriemi, rozloženými za kamennými budovami města. Šikmou palbou ostřelovaly terén od Eylau po Auklappen [Maloje Ozernoje]i les, jenž leží mezi Sausgartenem[Bolšoje Ozernoje], Auklappenema Kutschittenem.(…)
   Nakonec přichvátali pobočníci se zprávou, že se tak dlouho a tak netrpělivě očekávaný L‘Estocq blíží. L‘Estocq zaměstnával velkou část Neyova sboru bojem s brigádou generála Ploce [zřejmě Franz Heinrich Christian von Plotze (1740-1819)]a jejím pronásledováním ke Kreuzburgu [Slavskoje], zatímco on sám chvátal s hlavními silami, sestávajícími z devíti batalionů a devětadvaceti eskadron, na Leissen [asi 2 km severně od Domtau, dnešního Dolgorukova], Graventhien [Kamyševo] a Althof [Orechovo].Bylo už kolem čtvrté hodiny odpolední, Althofská silnice zčernala vojskem a Bennigsen se mu  vydal v ústrety, aby jeho příchod urychlil a poslal je tam, kam chtěl. Bylo patrné, že poté, co vrchní velitel dorazil k onomu sboru, se jeho přesun zrychlil. L‘Estocq byl nasměrován ke Schmodittenu. Prošel kolem této vsi a před Kutschittenem rozvinul vojska do bitevní sestavy. Pravou kolonu vytvořil ruský Vyborgský pěší pluk, levou [2. pěší] pluk Rüchelův, v záloze za nimi zůstal Fabeckyhogranátnický prapor, rozvinutý do linie. [11.] Pěší pluk Schöningův, semknutý do kolony, udeřil na nepřátelskou pěchotu, která se před ním nalézala, porazil ji a zahnal do lesa. Generál Kall s jezdectvem a jedním plukem kozáků, kteří se k němu přidali z hlavní armády, postupoval vpravo od Kutschittenu, zaútočil na nepřátelské jezdectvo, jež se u oné vsi nacházelo, rozbil je, otočil se k pěchotě, neuspořádaně vybíhající z Kutschittenu, většinu z ní rozdupal, zničil a nepustil ji zpět do lesa, kde se skryla předešlá pěchota.
V tom střetu dobyl Vyborgský pěší pluk nazpět tři děla, jichž se nepřítel zmocnil u našeho levého křídla v čase, kdy toto křídlo ustupovalo.
Když L‘Estocq ovládl Kutschitten, vrátil vojska vzad a otočil je čelem k lesu. Schöningův pluk vytvořil pravé křídlo, granátnický prapor Fabecky s Vyborgským pěším střed a Rüchelův pluk levé křídlo sboru. Druhý sled se skládal z Wagenfeldova [4.]kyrysnického pluku jakož i z Auerova [6.]a Baczkova [7.]dragounského pluku. Lehký jezdecký pluk Towarczysse přesunul na levé křídlo.
Tou dobou naše ustupující levé křídlo zastavilo, uspořádalo se a jeho záloha pod velením generálmajora Kamenského, stejně jako záloha jezdecká pod velením generálmajora Čaplice, vyrazilo pruský sbor podpořit.
Útok na les byl proveden s vynikající zmužilostí a pozoruhodně organizovaně. Les byl vyčištěn částečně palnými, částečně chladnými zbraněmi. Byla to chvíle zralá ke generálnímu útoku celým středem a hlavní zálohou naší armády na Augereauův [VII.]sbor, demoralizovaný od ranního boje, na jízdní gardu i tři jezdecké divize, Kleinovu[1. dragounskou], Grouchyho [2. dragounskou]a d´Hautpoulovu[2. kyrysnickou], spojující levé křídlo francouzské armády s křídlem pravým. Podobný pohyb přinesl Napoleonovi vítězství u Austerlitz[Slavkova].
Leč naše armáda zůstala na místě a činnost omezila toliko na dělostřelbu. L‘Estocqův útok podporovalo jeho vlastní dělostřelectvo, pálící do čela Davoutových a Saint-Hillairových vojsk, a [jízdní]dělostřelectvo Jermolovovo, zajištující boční palbou linii onoho sboru a všech divizí po celé linii od levého po pravé křídlo.
Přes tuto všeobecnou nečinnost, jež z naší strany vládla, přičemž přenechávala veškeré úsilí L‘Estocqovi a Jermolovovu dělostřelectvu, nepřítel nic nepořídil. Jeho ústup, zpočátku probíhající spořádaně, se nakonec změnil v ošklivý zmatek, který dospěl tak daleko, že zanechal na bojišti osmadvacet děl, zčásti zasažených, zčásti nepoškozených. Začínající tma a skutečnost, že o tom nevěděl, nedovolili pruskému generálovi, aby eylauský den ověnčil tak významnými trofejemi. Davout i Saint-Hilaire opustili bojiště a rozložili svá vojska po obou stranách Sausgartenu, před nímž rozvinuli do řetězu hlídky, které zaujaly postavení několik sáhů před ním. Celá nepřátelská linie přetínala bojiště od Sausgartenu po Eylau. U Eylau zůstaly v předním sledu [2.] pěší divize Levalova a [3. pěší divize] Legrandova, čtyři jezdecké brigády se však posunuly k Althofskému potoku, aby zajistily dotek s Neyovým sborem, který se už blížil.”(jk)

Marcellin de Marbot:
„Od vynálezu střelného prachu nikdo nespatřil tak strašné následky. S ohledem na počty vojsk, bojujících u Eylau, tato bitva (…) přinesla [doposud] největší ztráty. Rusové v boji přišli o pětadvacet tisíc mužů, a přestože byla oznámena desetitisícová francouzská ztráta ohněm i mečem, odhaduji, že to ve skutečnosti bylo na dvacet tisíc mužů. Celkové ztráty obou stran tedy činily pětačtyřicet tisíc mužů, z nichž většina zemřela!“(jk)

Dominique-Jean Larrey – t.č. hlavní chirurg Napoleonovy císařské gardy:
„Nejbližší dny, jež následovaly po této velké bitvě, velmi poškozovaly armádu, ale zejména císařskou gardu. Krutou a pronikavou zimu náhle vystřídala obleva. Nenadálá změna způsobila četná průjmová onemocnění a reumatické obtíže. Larrey dohlížel nad léčbou obrovského množství mužů, jimž po bitvě u Eylau omrzly nosy a uši. Tento zkušený lékař měl mnoho příležitostí si povšimnout, že nízká teplota jako jediná předchází vzniku gangrény, která se v takových případech projevuje. (…) V císařské gardě se nevyskytl jediný případ muže, který by, navzdory statickému postávání ve sněhu a teplotě minus patnácti stupňů Réaumura [5/4 °C = asi -19 °C], zaznamenané na stupnici teploměru po dobu třídnůpřed bitvou, měl omrzliny.Leč, jakmile v noci na 10. února dosáhl teploměr úrovně pěti stupňů Réaumura nad nulou, velké množství gardových i řadových vojáků si stěžovalo na bolesti, sníženou citlivost a brnění nebo píchání v chodidlech. U těch, kteří si za panujícího chladunahřívali postižená místa u táborových ohňů, se na počátku tání ohlásila gangréna; naopak ti, kteří si své rány třeli sněhema promazávali pálenkou, se gangréně vyhnuli.“(mk)

8. března 1807 – výměna zajatého generála Blüchera za francouzského maršála
[divizního generála] Victora.(Kresba: Prof. Carl Röchling)

    Gerhard Johann David von Scharnhorst – t.č. náčelník štábu pruského L´Estocqova  armádního sboru, píšící dopis pruskému králi, Friedrichu Wilhelmu III.:
Rosenberg, 30. ledna 1807.
„Vaše královské Veličenstvo, s nejhlubší pokorou si Vám dovoluji oznámit, že mi 12. prosince z Hamburku napsal generál Blücher a informoval mě o svém zhoršujícím se zdravotním stavu, jež přisuzuje zahálení, třebaže by velice rád svůj život obětoval ve službách vlasti.Nedávno padli do zajetí generálové [divizní general Claude Victor Perrin, řečený] Victor a [brigádní general Simon de Faultrier]Foutrier, oba v hodnosti generálporučíka. Vaše Veličenstvo by generála Blüchera učinilo velice šťastným, kdyby jej ráčilo vyměnit za některého z výše uvedených generálů. Pokud to jen bude možné, bude Vašemu Veličenstvu sloužit s ještě větším úsilím a stejně tak odhodláním. Smím-li to tak říci, vzhledem k tomu, že jsem mu stál v kritických okamžicích [kapitulace u Ratkau] po boku, on je ten druh velitele, který svá vojska vždy povede ke slávě a cti.“ (mk)
6. červenec 1807 – Královna Luisa a císař Napoleon [při setkání]v Tylži[dnes Sovětsk].
(Kresba: Prof. Woldemar Friedrich)

Alexej Petrovič Jermolov:
„Naše armáda se utábořila v určité vzdálenosti od řeky [Němenu]; zalesněné okolí snižovalo její zranitelnost. Předvoj měl zaujmout postavení na břehu. Bagration obdržel rozkaz, aby jeho pobočník doručil nabídku ke klidu zbraní. Tento byl uveden k Muratovi a po něm k Berthierovi, kde mu bylo sděleno, že Napoleon usiluje o mír a nikoliv jen o příměří! Následujícího dne dorazil do našeho velitelství Berthier a přivezl podrobnosti, které putovaly za carem do [litevského] Šiauliai.O dva dny později se car připojil k armádě a knížete [Dmitrije] Lobanova-Rostovského poslal k Napoleonovi. Příměří bylo dojednáno, načež byla zahájena mírová vyjednávání. Car se s Napoleonem mezitím setkal uprostřed Němenu. Pruský král byl ponechán na břehu řeky! O několik dní později vstoupil car do Francouzi přeplněné Tylže, jeho doprovod se skládal z jednoho batalionu Preobraženského pluku osobní stráže a dvou eskadron Husarského pluku osobní stráže. Mír byl zanedlouho stvrzen; (…) armády se začaly připravovat na návrat do svých domovů.”(mk)

Napoleon I. – dopis císařovně Josefíně do Saint-Cloud:
                               V Tylži, 6. července 1807.
Dostal jsem Tvůj dopis z 25. června a s bolestí jsem shledal, jak jsi sobecká. Už ani úspěchy mých zbraní na Tebe nepůsobí. Dnes se mnou bude večeřetkrásná pruská královna.
    Daří se mi dobře a velmi toužím po shledání s Tebou. Závisí to ovšem na osudu. Možná, že to bude již brzy.
   Sbohem, moje přítelkyně. Tisíc něžností.
NAPOLEON“(mk)

Marcellin de Marbot:
„Jednoho dne se Napoleon vydal navštívit pruskou královnu, jejíž žal byl, jak se říkalo, veliký. Pozval onu panovnici na následující den k obědu, což nepochybně přijala s nevolí, v době mírových jednání však bylo třeba Napoleonův hněv mírnit. Oba se upřímně nenáviděli, ona jej v řadě proklamací urazila a on jí to oplácel ve svých bulletinech. Při jejich setkání byste ale němou nenávist nezpozorovali. Napoleon byl uctivý a pozorný, královna se půvabně pokoušela dávného nepřítele zaujmout. Potřebovala to tím spíše, že mírová smlouva vytvářela na úkor území hessenského kurfiřství a Pruska nový stát – vestfálské království. Královna se musela smířit se ztrátou několika provincií, nemohla však snést ztrátu pevnosti Magdeburk, od jejíhož vlastnictví se odvíjela pruská bezpečnost. (…) Říká se, že k zachování onoho významného města uplatnila během oběda všechen svůj šarm. Když pak chtěl Napoleon změnit téma hovoru a učinil poklonu nádherné růži u královnina pasu, řekla mu:
Vyměnilo by Vaše Veličenstvo tuto růži za město Magdeburk?‘
    Možná by bylo rytířské přijmout, císař však byl až příliš realistou, než aby se nechal lapit na hezká slova. Říká se, že zůstal u chvály růže i ruky, která mu ji podávala, květinu si však nevzal, pročež do krásných královniných očí vyhrkly slzy! Vítěz však dělal, že je nevidí. Magdeburk si ponechal a královnu zdvořile doprovodil až k lodi, která ji měla dopravit na opačný břeh.“ (jk)

Jean-Roch Coignet – t.č. řadový pěší granátník Napoleonovy císařské gardy:
…obdrželi jsme rozkaz, abychom na přivítanou pruské královny, jež přijížděla na navštěvu k našemu císaři, zasadili stromy podél celé hlavní ulice a zasypali je pískem. Dorazila v deset večer. Bože, jak nadherně vypadala se svým [módním ] turbanem na hlavě! Říkalo se o ní, že je to nádherná královna šeredného krále, já si ale myslím, že byla králem i královnou v jednom. Císař k ní sestoupil po velkém schodišti, aby ji přívital a nabídl jí ruku, ona ji však nepřijala.
Měl jsem to štěstí, že jsem toho večera držel stráž u paty schodiště a mohl si ji tak zblízka prohlédnout. (…)Jak ta byla nádherná, a co teprve to její královské držení těla!Ve svých třiatřiceti bych dal jedno ze svých uší za to, kdybych s ní mohl zůstat tak dlouho jako císař. Tehdy jsem šel naposledy do stráže jako prostý vojín.“ (mk)

1808[jedno z mnoha]zasedání reorganizační komise v Královci [Königsberg].
[zleva doprava: major Hermann von Boyen, …, pruský král Friedrich Wilhelm III., podplukovník August Neidhard von Gneisenau, generálporučík Gerhard von Scharnhorst, major Karl von Grolmann, svobodný pán vom und zu Stein, …]
(Kresba: Prof. Carl Röchling)



    Gerhard Johann David von Scharnhorst – t.č. ministr války, náčelník generálního štábu a předseda vojenské Reorganizační komise, píšící dopis kapitánu Karlu von Clausewitzovi (1780-1831), pobočníku prince Augusta Pruského (1779-1843), s nímž padl u Prenzlau do zajetí, které strávil ve francouzském Soissonsa později ve Švýcarsku:

„V Memelu [Klaipėda], 17. prosince 1807.
Můj milý Clausewitzi,obdržíte ode mě jeden dva archy dlouhý dopis, v něm je už vše, co jsem Vám musel sdělit. Zde není nic nového, kromě toho, že se francouzská vojska konečně stáhla za Vislu, ponechala si však území ohraničené Vislou a [jejím levobřežním přítokem] Nogatem a opevněný Marienburg [Malbork].
Komise, pověřená přešetřením okolností, jež vedly k vyklizení pevností, je již ustanovena; jejími členy jsou oba princové, Henrich a Wilhelm, generálové L´Estocq a Diericke, plukovník von Bülow atd. Výsledky šetření budou předloženy králi. 
    Naše vojenská reorganizační komise nadále pracuje. Zařídím, aby Vám byl poslán výtažek z toho, co již král schválil, naše názory tak budete moci lépe posoudit.
    Denně nás opouští mnoho znamenitých, mladých a často těch nejlepších důstojníků, avšak počet nadbytečných i nadále zůstává strašlivě vysoký. Král přikázal ministru Steinovi, aby vypracoval novou koncepci státní struktury;je již několik týdnů hotova, doposud ale nepadlo žádné rozhodnutí.
(…) Doufám, že se nejpozději v dubnu shledáme. Nebesa ať Vám dopřejí, můj drahý příteli, abyste byl zdráv. Pracujeme na nejnovějším návrhu organizace generálního štábu (…) a v tom s Vámi počítáme.
Váš přítel Scharnhorst.”

Scharnhostův dopis kapitánu Karlu von Müfflingovi(1775-1851) do Výmaru (Weimar):

„V Královci, 27. března 1808.
Můj milý Müfflingu,(…) víc než kdy jindy chováme v tomto okamžiku naději, že Francouzi vyklidí velkou část ze zbývajících provincií. Čas nám již brzy ukáže, zda naše očekávání nevyjdou opět naprázdno. Veškeré naše naděje se zakládají na Napoleonově tvrzení před [ruským velvyslancem v Paříži,hrabětem Petrem Alexandrovičem] Tolstojem, v němž prohlásil, že se díky švédské aféře [ruskému vpádu do Finska] přesvědčil o tom, že to Rusko se spojenectvím s Francií myslí opravdu vážně, a proto nyní zvažuje vyklizení Pruska. (…)Naše vyšetřovací komise se nadále schází, aby odhalila [bezpříkladné počínání] velitelů pevností a jiné trestuhodné činy. Reorganizace naší armády bude probíhat v rámci nařízených opatření. Náš armádní sbor jsme byli povinnizredukovat z šedesáti na čtyřicet dva tisíc mužů. Rovněž [královský] dvůr postihla všemožná opatření. Maršálská tabule[sbor generálů]se zúžila. Koně, služebnictvo i kuchyně, to vše bylo rovněž zredukováno; Gardes du Corps z pěti na čtyři eskadrony, u kavalerie má jediná eskadrona pro své poddůstojníky a mužstvo k dispozici pouhé sto dva koně. Mnohé [důstojníky]jsme byli nuceni uvolnit ze služby.(…)Co nejdříve Vám pošlu rozbor bitvy u Auestädtu (…) a nákres bitvy u Preussich Eylau, které nechávám zhotovit.
Váš přítel Scharnhorst.” (mk)
Následující část: Kam vítr, tam plášť