Prohledat tento blog

Načítání

pátek 11. dubna 2014

ČTENÍ BEZ ČTENÍ...

Človek míní a vis maior mění, Ráno jsem sem ťuknul pozvání na autorské čtení, dopoledne se dozvěděl, že je vše jinak, a odpoledne jsem pozvání z důvodů, za něž nemůže pořadatel ani já, zas smazal. Omlouvám se přesto všem, kteří chtěli přijít a poslechnout si ukázky z druhého svazku Historie evpropských duelů a šermu s názvem ČAS RVÁČŮ A DUELANTŮ, již jsme napsali společně Leonid Křížek a já. Spolu s omluvou přikládám ukázku jedné podkapitolky, můžete si ji přečíst pro sebe, čímž ušetříte čas a něco peněz... Kniha vyjde v Mladé frontě; kdy, to dám určitě vědět!



Věci cti

Prohlížel si šavli, rukojeť svíral v pěsti a chvilku si pohrával s odlesky lampy na čepeli. Pak si Fréderic položil šavli na kolena a s hrdostí se na ni díval: čepel neměla chybu. „aby sekla do živého,“ ozval se jeho druh.
Arturo Pérez-Reverte: El húsar

V žádném vojsku tolik nekvetly souboje jako ve francouzské armádě v době koaličních válek, za vlády Direktoria, Bonapartova konzulátu a Napoleonova císařství.
            „Dobrý duelant je špatný voják,“ tvrdil sice císař Francouzů, to však bylo téměř jediné, co krom občasného zastavení služebního postupu či převelení proti soubojům v armádě podnikl.
„V té době,“ vyprávěl Octave Levavasseur, pobočník maršála Neye, a mínil tím pobyt v ležení v Boulogne roku 1804, „trápil armádu bič soubojů: konaly se den co den a i já jsem jeden měl s přítelem Déminem, podporučíkem 10. mysliveckého. Hádka začala mým hloupým žertem. Zasadil jsem Déminovi sek šavlí, jenž mu málem uťal ruku. (…) Potyčky se staly tak nesnesitelnými, že vrchní velitel musel vydat proklamaci, v níž vojákům připomínal, čeho si mají považovat, že se mají milovat a schovat si odvahu na nepřítele, že jsou všichni stateční a není třeba, aby to dokazovali jeden proti druhému…“
Občas, šlo-li o plukovní čest (či spíše řevnivost mezi regimenty), se souboj změnil v hromadné klání; tak tomu bylo mezi 12. husarským a 15. jízdním mysliveckým plukem. Obě jednotky nakonec vybraly po čtyřech mužích, kteří se střetli v improvizovaném kolbišti, které pluky obklopily, zčásti ze zvědavosti, zčásti proto, aby zabránily jakémukoliv vměšování zvenčí.
Nejeden souboj začal v krčmě či pod vlivem alkoholu. Elzéar Blaze ve svých vzpomínkách líčí, jak jeden vínem notně posilněný profous šel po štětínském mostě, na němž jiný voják chytal ryby. Mezi oběma se rozvinul následující dialog:
„Sháním někoho, kdo by se chtěl trošku osvěžit se šavlí, a ne a ne někoho najít. Provokuju je všechny a žádnej se neurazí.“
„Jestli chceš, tak ti tu službu prokážu!“
„To je řeč! Nejvyšší čas! Vždycky jsem tvrdil, že je na tebe spoleh! Pojď, ať tě obejmu. Jsi Francouz, jsi přítel! Kamarád k pohledání!“
„Chvilku počkej, než vytáhnu udici. Za minutu jsem tvůj!“
Souboj se kupodivu nekonal, profous i granátník se jen chvíli přeli, čí šavle je „ostrá jako břitva rotního holiče“, načež usoudili, že než vyrazí do polí za bránu Dam, posilní se lahvinkou červeného, u níž už zůstali...
Mladý rekrut 57. řadového pluku Scheltens si zašel do tančírny a tady mu šermířský instruktor řekl, ať vyprovokuje jízdního myslivce, který si odložil čáko na parket, čímž si rezervoval místo pro další tanec.
„,Jdi a nakopni čáko toho nevychovaného jezdce!‘
,Tím se ale dostanu do pěkné šlamastyky,‘ odpověděl jsem.
,No a co, nějak začít musíš!‘
Jak řekl, tak se stalo, a větší kopanec vojenská pokrývka hlavy nikdy nedostala. Čáko se zakutálelo deset stop pod stůl...“
A byl tu souboj, před ním ale maître d’armes, šermířský mistr jednotky, rekruta uklidnil:
„Jestli tě pošle na věčnost, zabiju ho místo tebe!“
Scheltens vyhrál, a pak si vyčítal, že možná myslivce, kterého vůbec neznal, nadosmrti zmrzačil.
Zelenáč musel okusit souboj, to bylo téměř pravidlo, které staré kníry, jak se říkalo mazákům, velice rádi prosazovali. Proč, to říká Morvan ve svém fundamentálním díle Soldat impérial:
„V kasárnách i v táborech se v rekrutovi či v komkoliv jiném nejdříve ze všeho vypěstoval vědomí pojmu cti. (...) Když nováček dostatečně zvládl denní povinnosti, musel mít souboj, aby se zaskvěl v očích svých druhů. Bez souboje, nebo alespoň beze sporu byl dobrý granátník nemyslitelný...“
To byl důvod, proč se tak dbalo na point d’honneur, věc cti!
Marcellina de Marbot, bezvousého nováčka u husarů, do duelu vehnal do duelu s jedním jízdním dělostřelcem jeho mentor, voják, kterého mu otec-generál dal jako učitele:
            „Létající kanonýři byli proslulí odvahou a také sklony k šarvátkám. Ten, kterému moje šavle zavadila o nohu, se na mě hrubě a hlasitě rozkřikl: ,Husare...! moc ti plandá šavle...!‘ Beze slova jsem šel dál. Tu do mě Pertelay šťouchnul a pošeptal: ,Řekni mu: Tak ji zvedni!‘ A já dělostřelci řekl: ,Pojď ji zvednout!‘ ,Nic snazšího,‘ odpověděl on. A Pertelay mi znovu šeptem napoví:,„To se uvidí!‘ Po těch slovech se kanonýr, spíš Goliáš, protože měřil šest stop, zvedne ze židle s výhružným výrazem... ale mentor se vrhne mezi něj a mne. Všichni dělostřelci, co jsou v zahradě, se postaví za svého kamaráda, dav husarů se ale připojí ke mně a k Pertelayovi. Rozčilujeme se, křičíme, všichni mluví naráz, myslím si, že se všechno sepere, protože ale husarů bylo jednou tolik, vše se utišilo.
Marcellin de Marbot
Dělostřelci pochopili, že budou-li tasit, budou v menšině, a nakonec dali obrovi na srozuměnou, že jsem ho dotekem šavle nechtěl nijak urazit a že bychom se měli v dobrém rozejít. Jenže v té tlačenici mi dvacetiletý dělostřelecký trubač řekl pár nadávek a já do něj strčil tak prudce, až upadl po hlavě do škarpy plné bláta. Skončilo to tak, že jsem se s chlapcem měl bít na šavle.
            Vyšli jsme tedy ze zahrady v doprovodu všech přítomných až k pevnému písčitému břehu, jako stvořenému ke zkřížení čepelí. Pertelay věděl, že se šavlí zacházím obstojně; přesto mi dal několik rad, jak na protivníka zaútočit, a přivázal mi jílec šavle velkým šátkem k zápěstí. (...)
            Otočil jsem se zády k Savoně, můj protivník k ní stál tváří. Sotva jsme začali šermovat, trubač uskočil, popadl svůj dolman a prchal...! „Zbabělče!“ křičel jsem, „utíkáš...!“ A chtěl jsem jej pronásledovat, když mě pár železných paží uchopil zezadu za límec...! Otočím hlavu... a kolem mne osm či deset četníků...! Pochopil jsem, proč můj protivník uprchl i se svědky, které jsem viděl s Pertelayem pádit pryč, protože nikdo nechtěl být zatčen a předveden generálovi....“
            Generál, Marbotův otec, nechal syna nakrátko vsadit do savonské citadely, aby horká hlava vychladla...
            I první duel jezdce Charlese Parquina začal v hostinci hádkou mezi husary 8. pluku a jízdními myslivci:
V jednom z těch hostincům (...) propukla mezi husary 8. pluku a našimi myslivci hádka pro hloupost, skrze popěvek, a já byl u toho. Popineau, jeden brigadýr elitní kompanie a hlavní šermířský mistr pluku, zvýšil hlas a zeptal se, aby učinil veškeré hádce přítrž, zda tu také není šermířský mistr od 8. husarského. Vstal nějaký Čestnou legií ozdobený trompette major a prohlásil, že šermířským mistrem 8. husarského je on. Hádání okamžitě utichlo. Brigadýr Popineau mi dal znamení, abych šel k němu, a řekl mi:
,Toto je záležitost, která se týká jednotky. Spoléhám na vás, furýre. Doufám, že když podlehnu, smyjete z pluku urážku.‘
,K službám,‘ odpověděl jsem.
Pak jsme, já a trubačův svědek, uchopili lucerny, neb byla noc, a svítili na cestu. Odebrali jsme se na louku za dům. Osmý husarský tudy jen projížděl, nazítří se měl připojit k armádnímu sboru.
Přípravy netrvaly dlouho, omezily se pouze na přeměření délky zbraní, které byly stejného druhu. Každý s protivníků držel svoji šavli čepelí vzhůru, žádná jiná zbraň se nepovolovala. Body a odbody následovaly v rychlém sledu a bylo jasné, že tady zkřížili zbraně dva šermířští mistři. Pak přišlo několik seků, zasazených i vykrytých stejně obratně, jenže Popineau kryl příliš pozdě sek ze sekundy. Naštěstí ho protivník zasáhl jen lehce, nicméně jej vyřadil z boje. Já okamžitě svlékl plášť, požádal, aby se v partii pokračovalo, a Popineau si ode mne vzal lucernu. Třebaže trpěl, mohl nám v sedě ještě prokázat službu a svítit.“
Pozorně jsem předtím sledoval způsob, jímž se trompette major s Popineauem bil. Jednalo se o leváka a s takovými lidmi je třeba se mít na pozoru. Vzápětí po zaujetí střehu předstíral úhyb stranou, já ale ihned podnikl výpad ostřím čepele obráceným dovnitř a hrotem jsem ho zasáhl hluboko do místa prsní bradavky. Trubač klesl a my se chvíli strachovali, aby nešlo o zranění smrtelné. Naštěstí tomu tak nebylo. Řekli mu, ať zakašle, což on učinil a necítil přitom bolest, i když se krev vyřinula mnohem silněji. Plukovní chirurg, kterého jsme vyhledali, přišel do hostince oba raněné ošetřit. Trubač osmého nemohl nazítří se svojí kompanií odjet, zůstal u nás a my se o něj pečlivě starali...“
Maître d’armes, šermířský mistr, byl u každého pluku a vojáci jej respektovali mnohdy víc než plukovníka. Šermířský mistr učil vojáky umění zacházet s chladnou zbraní. Každý mistr měl ještě pomocníky a právě oni představovali největší rváče, křiklouny a násilníky u pluku.
„Je zvláštní, že právě ti, kteří nejvíc harašili zbraněmi, patřili většinou mezi nejhorší vojáky. Muž, který sází na svoji sílu a napadá slabé, je nutně zbabělec. V den bitvy také měli všichni ti rváči nějakou novou výmluvu, aby zůstali vzadu. Obvykle se ukázali až nazítří,“ napsal Elzéar Blaze, důstojník napoleonské pěchoty a autor pozoruhodného spisu o životě v této armádě.
Celou jednu kapitolu v ní věnoval duelům a okrášlil ji mnoha historkami. Toto je jedna z nich:
„Jeden důstojník z mého pluku se jednoho večera pohádal s jedním kapitánem, který přebýval v Courbevoie. Hádka se rozhořela a na zítřek se domluvila schůzka v Bouloňském lesíku, aby se věc vyřešila. Byla téměř půlnoc, kapitán nás chtěl právě opustit a my jej varovali, že co chvíli propukne bouřka. On odvětil, že v tuto hodinu ho v žádném slušném hotelu nepřijmou:
            ,Vezmu si kabriolet,‘ dodal, ,z bouřky strach nemám.‘
            Tu k němu přistoupil jeho protivník a pravil:
            ,Zůstaňte u mne, rozdělím se s vámi o postel. Ráno odjedeme do lesíka spolu, bude to o to příjemnější, že nebudeme jeden na druhého čekat.‘
            ,Přijímám. Bít se ale budeme!‘
            ,Jistěže, nabízel bych vám jinak půl svojí postele?‘
            Oba našinci spolu spali, rozprávěli o politice, manévrech, galantních dobrodružstvích a nazítří, když pojedli studenou drůbež, zvesela vyrazili, aby si podřezali krky. Jeden z nich byl těžce zraněn, neumřel však z toho.“
            Jinou historku dovodil Blaze obecnějším postřehem:
            „Znal jsem mnoho důstojníků posedlých duelománií; domnívali se, že musí mít čestný spor měsíc co měsíc.
            Měli jsme i generály, kteří tohle provozovali; zabít v souboji člověka pro ně představovalo ukrácení dlouhé chvíle. Zažívání jim to nenarušovalo a spali poté ještě lépe; bylo to pro ně, jako když
"Dost řečí! Teď se půjdeme ovívat šavlí!" (Charlet)
my zabijeme pár koroptví. Jeden generál, jejž nechci jmenovat, se bil na pistole s jedním advokátem.
            ,Uražený jste vy, pane, střílejte první, je to vaše právo, snažte se ale mířit přesně, neboť jestli minete, jste mrtev.‘
            Mladík vypálil.
            ,Hlupáku. Vaše kule je mezi stromy, ta moje zasáhne třetí knoflík vašeho fraku a prolétne srdcem, ani to nebude bolet.‘
            A podoben kočce, která prodlužuje agónii myši, již drží v drápech, generál dlouze mířil.
            ,Ano,‘ povídal, ,je to škoda, umřít ve třiceti letech, na prahu tolika slibných nadějí, na počátku advokátské slávy, milenku nepochybně také máte…, chápu, čeho musíte litovat…, neměl jste mi zkřížit cestu. Nuže, rozžehnejte se.‘
            Načež vyšla rána; mladík byl mrtev.“
            Po krutém příběhu nicméně přidal jiný, který ukazoval, že se i zkušený duelant může přepočítat. Odehrál se v létě 1809 před bitvou u Wagramu:
            „Čtyřicet dnů před touto velkou bitvou pracovala celá armáda na opevněních ostrova Lobau. Naši vojáci dostávali slušnou mzdu, padesát centimů denně. Jeden ženijní důstojník, jenž byl pověřen dohledem nad pracemi, spatřil, kterak granátníci dlouho odpočívají, a přišel jim to vytknout. Ti si hned šli stěžovat svému kapitánovi na způsoby, jakými s nimi pan Problém [tak říkali pěšáci ženijním důstojníkům] jednal. Tak totiž říkali ženijním důstojníkům, byť je málo vídali.
            Kapitán se rozzuřil, že si někdo jiný dovoluje peskovat jeho granátníky, nakroutil si kníry a chvátal za důstojníkem, aby žádal o vysvětlení. Byl to jeden z těch borců, kteří stále vykřikují, že něco rozmlátí a rozsekají, patřil k sortě lidí, kteří, mohu-li použít Molièreova slova, jsou od rány, a jimž naši vojáci říkávali obchodníci s náhlou smrtí.
            ,Pane, vy jste si dovolil říci, že moji granátníci…‘
            ,Nepracují. Ano, pane, a je to pravda.‘
            ,Já tě naučím, ti mrňavej holobrádku, že máš držet jazyk za zuby.‘
            ,Holobrádku! Holobrádku!‘
            ,Ano, holobrádku, zelenáči, a hned ti to dokážu.‘
            ,Ale, kapitáne, myslíte, že mi s těmi vousiskami naženete strach? Určitě si myslíte, jaký z vás
Souboj dvou kyrysníků v Lipsku r. 1808
jde strach, když jste se čtrnáct dnů neholil. Víte, pane, kdybych chtěl, taky bych se neholil.‘
            ,Zdá se, že si ze mne tropíš blázny! Uvidíme, jestli budeš žertovat, až ti proženu tělem šavli.‘
            ,Opatrně, pane, když na to dojde, doufám, že ji proženu tělem já vám.‘
            ,Dosti slov, do střehu!‘
            ,Do střehu, s radostí, dovolím si ale poznamenat, že já jsem klidný, vy rozzuřený, to není vyrovnané, nechme to na zítřek.‘
            ,Na zítřek? Zítra už budeš čtyřiadvacet hodin mrtev, střeva ti rozpářu, duši z tebe vyrazím. Do střehu! Chci, aby tě moji granátníci zakopali pod těmi tvými opevněními, na tom budou pracovat moc rádi.‘
            „Jak chcete, pane, jsem připraven.‘
            Mladý absolvent Polytechnické školy a kníratý kapitán vytáhli provětrat čepele a začali se bít před zraky dělníků, kteří rádi odložili lopaty a krumpáče, aby se podívali, jaký trest sklidí onen nepříjemný dozorce. První kapitánův výpad ženijní důstojník vykryl, jeho šavle dopadla na protivníkovu ruku, zasáhla malíček a téměř jej odsekla.
            ,Jste zraněn, pane,“ povídal mu, „nechme toho, je-li vám libo.‘
            ,Ty lotře! Nevíš, že coup de manchette [doslova sek na zápěstí] neplatí?‘
            ,Nevím nic, pane, protože se biji poprvé; sekám, jak mohu, dělejte totéž.‘
            ,Ty zasr… zelenáči, dostaneš lekci, na kterou si budeš pamatovat!‘
            ,Pane, jste zraněn, mám nad vámi příliš velkou převahu, nechme toho.‘
            ,Do střehu, lotře, do střehu!‘
            ,K službám.‘
            Po několika zasazených a odražených secích utržil kapitán sečnou ránu, která začínala nahoře na stehně a končila u kolena. Musel se přestat bít, těžko však nějak vylíčit jeho vztek nad tím, že utržil dvakrát zranění od mládence bez vousů, od holobrádka, zelenáče!“
            Následující příběh má v podání Elzéara Blazeho navzdory tragédii tak komický nádech, až se podobá renesančním historkám Boccaciovým:
            „Jeden kapitán dostal v Gdaňsku od kvartýrmajstra zpětně vyplaceno služné ve výši 1500 franků. Vracel se k sobě, vzpomněl si ale, že je ve službě a že se musí hned vrátit do kasáren. Dal tedy váček s penězi svému poručíkovi:
            ,Odcházíte domů,‘ pravil, ,a ježto jsme sousedi, prokažte mi laskavost a dejte ty peníze mojí ženě.‘
            Poručík se vypravil hned za dámou, a jak vešel, položil měšec na stůl. Rozprávěl, byl milý, a tak dále, a tak dále, až dospěl k vyznání. Nejprve byl odmrštěn, odvahu ale neztratil, hrál notně zamilovaného a vášnivého muže, rozpálil se a klesl kapitánově choti k nohám. Žádná oběť se mu nezdála velkou, tak se snažil, aby byl vyslyšen. Byl by dal život za čtvrthodinku slasti.
            ,Právě jsem dostal služné za rok nazpět, a jestli těch 1500 franků chcete, jsou vaše.‘
            Mnohé ženy by shledaly takový návrh silně impertinentním, tato o tom ale soudila jinak. Manžel jí dával na toalety jen nezbytně nutné, a třebaže byla velice pěkná, na večírcích ji vždy jiné zastínily. Démon koketnosti jí mával před očima rohem hojnosti plným rób a klobouků, náramečků a cetek, zbytečností, které ženy nade vše milují, to všechno za 1500 franků! S tím mohla zazářit, přičemž by se manžel při troše šikovnosti a dobré výmluvě nic nedozvěděl. Poručík využil onoho chvilkového váhání, začal naléhat a dáma podlehla.
            Nazítří se kapitán vracel ze služby a mladého poručíka potkal. Nepohodli se spolu skrze jakousi služební záležitost, řekli si pár poněkud ostrých slov a každý se odebral po svém. Kapitán se vrátil k ženě celý rozzlobený.
            ,Co ti je, můj milý?‘
            ,Ten lump, ještě o mně uslyší!‘
            ,Kdopak?‘
            ,Můj poručík, právě jsem mu napařil dva týdny basy.‘
            ,Pročpak?‘
            ,Pak ti to řeknu. A kde je těch 1500 franků?‘
            ,Cože?‘ povídá žena a strnula.
            ,Cožpak ti nedal 1500 franků?‘ zařval kapitán celý vzteklý.
            ,Co tím chceš říci?‘
            ,Už ani slovo! Dal ti je, ano, či ne?‘
            ,Tady jsou,‘ zvolala žena a padla před manželem na kolena. ,Odpusť! Smilování! Využil chvilky mé slabosti…‘
            ,Co to povídáš?‘
            ,Že je hanebnost, že ti to prozradil.‘
            Měl-li kapitán vztek, už když vcházel, můžete si představit, jaká krize následovala po odhalení podivného tajemství, jež vyšlo najevo tak zvláštním způsobem. Vyříkali si to, žena, která se už předtím prozradila, nemohla couvnout a přiznala všechno, jen aby jí prominul. Oněch 1500 franků, které choť požadoval, ji utvrdily v přesvědčení, že poručík nebyl diskrétní.
            „Zabiju ho,‘ prohlašovala.
            „O to se postarám já, ztrestám ho, a pak si to srovnám s tebou.‘
            Uražený manžel pádil ke svému sokovi, hned se šlo na louku, šavle letěly z pochev; dvě minuty nato byl kapitán mrtev.“
Císař se sice stavěl k soubojům shovívavě, duealanti se však dočkali jeho přízně málokdy a spíše náhodou, omylem, či mimoděk. Parquin vypráví, jak se císař zastavil u jednoho jízdního myslivce, jenž měl na tváři mohutnou jizvu, a zeptal se, kde k ní přišel.
„U Ulmu, sire,“ odvětil pyšně myslivec.
„Ať mu dají kříž,“ opáčil císař potěšeně a netušil, že onen jezdec ke zranění sice přišel u Ulmu, avšak roku 1800 při souboji, ne o pět let později v bojích s Mackovou armádou…
      Jeden z těžko uvěřitelných příkladů Marbot vylíčil, když vyprávěl o bojích v prostoru Burgosu:
„V oné bitvě se však odehrála výjimečná a naštěstí velice ojedinělá událost. Dva podporučíci od pěchoty maršála Lannese se pohádali a v souboji se bili před svými prapory v dešti nepřátelských střel... Jednomu šavle rozťala tvář. Plukovník je zatkl a předvedl před maršála, který je poslal do citadely v Burgosu a zpravil o tom císaře. Ten trest zvýšil tak, že oněm důstojníkům na měsíc zakázal zúčastnit se v jejich rotách bojů. Po uplynutí onoho času se pluk obou těch bláznů nalézal v Madridu. Císař při přehlídce plukovníkovi nakázal, aby mu podle zvyku navrhl lidi na místa zabitých důstojníků. Podporučík s rozseknutou tváří byl vynikající voják. Plukovník byl přesvědčen, že jej nemá právo připravit o postup za chybu, která, jakkoliv vážná, v sobě neskrývala žádnou hanbu. Navrhl jej tedy císaři, který si, sotva spatřil na tváři mladíka čerstvou jizvu, vzpomněl na souboj před Burgosem a onoho důstojníka se stroze zeptal: ,Kde jste byl zraněn?‘ Tehdy se podporučík, který nechtěl ani lhát, ani přiznat poklesek, obratně nesnázím vyhnul. Prstem ukázal na tvář a odvětil: ,Tady, Sire...!‘ Císař pochopil, a protože měl rád lidi pohotového ducha, nijak jej ojedinělá odpověď nepohoršila. Usmál se a důstojníkovi řekl: ,Váš plukovník vás navrhuje do hodnosti poručíka. Dávám vám ji. Do budoucna buďte uvážlivější, nebo vás degraduji...!‘...“
Pokud jde o statistiku, Fantin des Odoards ve svých memoárech poznamenal, že v jeho pluku zahynulo v důsledku soubojů kolem padesátky mužů...

pondělí 7. dubna 2014

ŠPINAVÁ ALŽÍRSKÁ VÁLKA

V poslední době si občas zoufám nad tím, jak nezajímavé tituly z oblasti literatury faktu ať už české, nebo překladové vycházejí, zásilka z minulého týdně mi ale zvedla náladu natolik, že jsem dal stranou vlastní psaní a začetl se i zaposlouchal. Knihu, která mě takhle vzala, vydalo nakladatelstvím Český cestovatel (jehož produkci jsem tu už párkrát představil a lze ji vidět na www.ceskycestovatel.cz), jmenuje se ŠPINAVÁ VÁLKA, má podtitul Alžírsko 1954–1962, napsal ji Andreas Lutz, byla přeložena z němčiny, čítá téměř 250 stran téměř klasického formátu, obsahuje několik stovek fotografií včetně barevné přílohy a text je velmi svižný, čtivý i faktograficky nesmírně důkladný. Jde o první svazek z (předpokládám) dvou, v tomto případě sahající do roku 1957, a já se těším na druhý, byť slovo těšit se je zde trochu rozporuplné.
            Proč?
            Protože ve Špinavé válce je spousta velice drsných skutečností a autor právem čtenáře upozorňuje následující poznámkou:
            „Tuto knihu by měl brát do rukou jen poučený čtenář, obeznámený s dějinami 20. století a hrůzami válečných konfliktů, protože průvodní znaky alžírské války jsou mimořádně otřesné…“
            Nejsem zcela nepoučený, leč patřím ke generaci, které vymývali bolševické sdělovací prostředky mozek o spravedlivosti boje alžírského lidu a zvěrstvech francouzských parašutistů i legionářů (a je s podivem, že ještě roku 2012 vyšla kniha dříve prominentního komunistického publicisty Ivana Brože Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle - Drama alžírské války 1954–1962, která tvoří klasický příklad onoho „třídního“ pohledu), což do jisté míry akcentovala i řada u nás promítaných filmů. Tady je jiný obraz, který neříká, že by byli Francouzi andělé, leč začíná se kreslit od kořenů, od vzniku koloniálního Alžírska a jeho rozvoje (neřku-li rozkvětu) před 2. světovou válkou, od soužití Arabů s Evropany a od zrodu problémů, který přinesli islamističtí radikálové. Ne, nudit se nebudete, ten úvod není dlouhý a drsně končí 8. květnem 1945, kdy se Evropa radovala z konce války a v Setifu rozpoutali islamisté peklo, které si, než zasáhla armáda, vyžádalo 2628 obětí, většinou nevinných. Razantní zásah ozbrojených sil způsobil, že až do roku 1954 vládl v Alžírsku klid, pak ale propukla skutečná válka, teroristická, guerillová, bezohledná, fanatická, cíleně namířená na „pieds noirs“, bílé usedlíky a jejich sympatizanty, stále víc podpořená především Sovětským svazem, poslušně následovaným celým tzv. lidově demokratickým blokem (případ čsl. lodi Lidice, zadržené s nákladem zbraní, které by stačily pro celou jednu divizi, tvoří jednu kapitolu knihy). Válka, které čelila francouzská armáda, především zpočátku Cizinecká legie, pak ale i řadové jednotky, mnohdy oplácející krutost krutostí… Válka, která se vedla i ideologicky, v níž sehráli neblahou roli naivní francouzští levicoví intelektuálové jako Jean-Paul Sartre a které padl za oběť i Albert Camus…
Tohle válečné drama je opřeno o impozantní soupis pramenů i literatury včetně dokumentárních i hraných filmů, atmosféru však zdůrazňuje i něco jiného. Součástí Špinavé války je totiž (samostatně neprodejné) CD s podtitulem Pochody, písně a melodie francouzských vojáků a legionářů. Na něm najdete devatenáct skladem začínajících od La Marche de la Garde impériale de Napoléon (tradice jsou tradice a bez tohoto pochodu se málokterá francouzská přehlídka obejde) či Auprès de ma blonde a Sambre et Meuse, pokud jde o staré věci, přes legendární legionářskou Képi blanc či Adieux de Bataillon de Choc až po slavnou Edith Piaf s proslulou písní Non, je ne regrette rien. Tušili jste, že nejde o zpověď šansoniérky, ale o skladbu R. Assa, věnovanou 1. paradesantnímu pluku Cizinecké legie (1. REP), za trest rozpuštěný po nezdařeném puči v dubnu 1961 a opouštějící základnu v Zeraldě s vzdorným skandováním: „Ničeho nelitujeme!“? Nejspíš to nevěděli ani soudruzi z ÚV KSČ či sovětského Politbyra, jinak by se tahle píseň u nás nehrála…! 
S laskavým svolením nakladatelů dávám jednu píseň z CD na ukázku, byť je z youtubu. Jde o Les hussards de Berchény, pochod 1er Régiment de Hussards Parachutistes (1. RHP), výsadkového pluku, navazujícího na pravděpodobně nejstarší tradici francouzské armády, na husarský pluk Berchény, založený uherským hrabětem Berchénym/Bercsényim už roku 1720. Pokud jste frankofonní, porozumíte i textu… A kliknutím na video se dostanete do youtubu i na nejlepší rozlišení...
Knihu, abyste ji nemuseli shánět po knihkupectvích, si můžete objednat na adrese http://www.ceskycestovatel.cz/obchod (prolink je i v nadpise) na 309,-Kč bez CD, nebo za 389,-Kč i s ním. Ručím za to, že investované částky nebudete litovat!!!