Prohledat tento blog

Načítání

pátek 26. června 2015

WATERLOO 2015: DVOUSTÉ VÝROČÍ NAPOLEONOVY DEFINITIVNÍ PORÁŽKY

Jakub SAMEK
prezident Central Europen Napoleonic Society

Dvousté výročí Waterloo je za námi, účastíci se vrátili plni dojmů a já požádal Jakuba Samka, nejpovolanějšího z povolaných, aby ty své sdělil krom serveru austerlitz.org i na můj blog, neboť mnozí jste byli právě na toto zvědaví.:


Ve čtvrtek 18. června 2015 uplynulo právě 200 let od jedné z nejznámějších bitev světové historie, nazvané během svého průběhu bitvou u Mont-Saint-Jean a vstoupivší do dějin pod názvem Waterloo. Vzpomínková akce nevídaných rozměrů byla připravována roky. Pořadatelé měli na co navazovat, podobně jako u Slavkova probíhají připomínky bitvy každoročně i na bojišti u Waterloo. Podle posledních čísel zveřejněných před akcí se mělo zúčastnit na 4500 členů vojensko-historických spolků z 52 zemí světa, stovka děl a na tři stovky koní. Přihlížet dvěma bitevním ukázkám nebo navštívit jeden ze tří táborů mělo na dvě stě tisíc platících návštěvníků, rozpočet se měl pohybovat kolem astronomických 10 milionů eur (což by pro srovnání při dnešních cenách pořadatelům u Slavkova vystačilo na 140 relativně bohatých ročníků akce s tisícovkou účastníků).
Desetiletí novodobých napoleonských válek.
Vyvrcholilo dvacetiletí dvoustých výročí událostí francouzské revoluce a koaličních válek, a desetiletí válek napoleonských, které začalo v prosinci 2005 vzpomínkovou akcí Austerlitz 2005. Ta o mnoho se svými 3500 účastníky z 24 zemí světa, šedesáti děly a více než dvěma stovkami koní za belgickým programem nezaostala.
Následovaly velké akce u saské Jeny (říjen 2006), polského Pultusku (červenec 2006, v předstihu kvůli klimatickým podmínkám), Jílového a Friedlandu v dnešní Kaliningradské oblasti (2007), přidala se zajímavá místa na Pyrenejském poloostrově. Rok 2009 přenesl pozornost opět do střední Evropy; po velkých akcích u bavorského Eggmühlu, slovinské Pivky a rakouského Marcheggu proběhlo v režii Projektu Austerlitz úspěšné 200. výročí historiky opomíjené poslední bitvy dunajského tažení, bitvy u Znojma. Následující dva roky se nesly ve znamení opatrného „míru“, podobně jako roky 1810 a 1811. Připadly na ně 205. výročí Slavkova a Jeny, a 195. výročí bitvy u Waterloo, jež bylo svým způsobem generální zkouškou na událost letošní. V červnu 2012 se přes tisíc vojáků dnešní Velké armády přeplavilo přes řeku Němen v litevském Kovnu a po bitvě u Smolenska se strhla v září mohutná bitva u Borodina, jíž Francouzi říkají bataille de la Moskowa. Následovala Berezina a jarní tažení roku 2013, s velkou vzpomínkovou akcí u Lützenu, kde Napoleon odrazil rusko-pruský nástup. Koalice mu to vrátila o pár měsíců později pod Krušnými horami. Koncem srpna 2013, během třetí velké vzpomínkové akce věnované dvoustým výročím napoleonských válek na našem území, u Chlumce, nedaleko Ústí nad Labem, opět v režii Projektu Austerlitz a Středoevropské napoleonské společnosti.
Po francouzské porážce u Chlumce následovala v říjnu 2013 bitva národů u Lipska s účastí blížící se třem tisícovkám. „Válka“ vstoupila na francouzskou půdu, u Montereau, Remeše a Montmirail, a císař Napoleon abdikoval a odjel na ostrov Elba. V letošním roce byla dvoustá výročí zahájena Napoleonovým odjezdem z Elby, jeho vyloděním v jižní Francii, Muratovou poslední bitvou u italského Tolentina, a vrcholila rekonstrukcemi bitev u Ligny a Waterloo.
V Evropě se oživování vojenské historie, napoleonský re-enactment, za posledních dvacet let změnil k nepoznání, a vývoj jde klikatými cestami dále. Věnují se mu tisíce lidí ve všech zemích. Evropské akce jsou co do počtu účastníků nesrovnatelné s kolébkou tohoto hobby, totiž s re-enactmentem americké občanské války ve Spojených státech. Je to patrně dané tím, že napoleonské války mají na starém kontinentu velmi pestrou „konkurenci“; další tisíce a tisíce lidí se věnují starověku, středověku, třicetileté válce, sedmileté válce, konfliktům druhé poloviny 19. století, a samozřejmě oběma světovým válkám. Již delší dobou je v našich řadách opakovaná otázka, co se stane nyní. Co se stane po roce 2015. Bude-li Waterloo a pozornost, kterou na sebe strhává, novou motivací pro stávající i potenciálně nově příchozí, nebo jestli se větší či menší část účastníků vyčerpá a budoucí vzpomínkové akce, byť by šlo o 220. výročí slavných bitev Bonapartova prvního italského tažení, budou co do počtu účastníků výrazně skromnější.
Krkolomná administrativa a logisticky náročné zázemí.
Přes velmi komplikovanou administrativu a přihlášky, jež byly postaveny nikoli na registraci skupin, jak je obvyklé a osvědčené, ale na registraci každého jednotlivého vojáka, se do Belgie po měsících příprav a nekonečného e-mailového dopisování s pořadateli vypravilo na 200 členů Středoevropské napoleonské společnosti (C.E.N.S.) ve francouzských uniformách, další pak v uniformách rakouských. Celkem z České republiky bylo na akci přítomno na obou stranách kolem 350 lidí, a spolu s českými a rakouskými členy C.E.N.S. se akce účastnilo také na 150 Poláků a Litevců; odhadem tedy členové C.E.N.S. představovali cca 10% účastníků. Dělostřelectvo bylo součástí velké baterie, „česká“ řadová pěchota a pěchota mladé gardy tvořily „4. batalion 1. armádního sboru“ pod velením divizního generála Olega Sokolova (spolu s bataliony polským, italským a francouzsko-německým), pěchota staré a střední gardy byly součástí granátnického batalionu gardového; rakouské jednotky byly nasazeny v rámci pruské brigády a eskadron těžkého spojeneckého jezdectva.
Původní plán počítal s elektronickými náramky a kontrolními bránami při vstupu do tábora i na bojiště; v praxi jsme dostali náramky zcela obyčejné a kontrola vstupu do tábora probíhala namátkou, kontrola vstupu na bojiště racionálně podle zformovaných jednotek, jak jsme od začátku navrhovali.
Základní logistika akce byla opřena o ustavení tří stanových táborů rozložených podél silnice mezi Genappe a Waterloo, jež je osou historického bitevního pole. Při statku Hougoumont byl tradičně umístěný tábor britské a pruské armády, jižněji, nedaleko farmy Rossomme, byl tábor francouzské pěchoty a dělostřelectva, a kolem Le Caillou, kde je dnes muzeum a kde byl v noci ze 17. na 18. června 1815 rozložen poslední Napoleonův hlavní stan, tábořila garda a kavalerie, a svůj stan zde měl také představitel Napoleona, Frank Samson, se svým štábem.
Velká akce, mnoho účastníků, velké potíže, zdržení, čekání, spěchání. Byli jsme s tím smířeni a pragmaticky připraveni na nejhorší, abychom mohli být příjemně překvapeni, a skutečně jsme v řadě ohledů byli, ne-li příjemně, tedy alespoň snesitelně. Prezence účastníků na místě proběhla hladce, stavba stanů v určeném sektoru také, byť tábor s ohledem na konfiguraci terénu, prostor, který byl k dispozici a poněkud „civilnější“ koordinaci neměl s dobovými stanovými tábory mnoho společného
a byl velice stísněný. Tábor u Hougoumontu a u Caillou na tom byly v tomto směru o něco lépe. Dojem u Rossomme kazil stánek s velkou barevnou cedulí „FOOD“, mobilní toalety umístěné bezprostředně u vstupu do tábora. A co bylo skutečným utrpením, nevysvětlitelným a nepochopitelným prvkem celé akce, to byla jediná hadice s tekoucí vodou upevněná na lati vražené do postupně se rozšiřující bažiny, k níž vody lační účastníci přistupovali přes plastovou paletu. Jeden kohoutek pro odhadem 1500 lidí v hlavním francouzském táboře, u něhož byla neustále dlouhá fronta. Z nějakého důvodu na tom byli spojenečtí vojáci u Hougoumontu čtyřikrát lépe, kohoutky měli k dispozici čtyři.
Na nevhodnost místa jsme pořadatele opakovaně před akcí upozorňovali. Ne zcela příjemné podmínky francouzského tábora s sebou, patrně neúmyslně, přinesly jeden poměrně autentický prožitek. O noci ze 17. na 18. června 1815 píší pamětníci jako o noci strašlivé. Jednotky dorazily do míst, jež jim byly určeny k přečkání noci, za prudkých dešťů. Neorientovaly se, proviantu mnoho nebylo, nebylo kde brát. Jedním z důsledků nevhodného místa pro hlavní francouzský tábor bylo dnes mj. zcela nedostatečné místo pro výcvik, čímž můžeme opustit téma nijak zajímavé, byť pro účastníky významné, totiž logistiky akce, a věnovat se podstatě našeho hobby a jádra programu akcí, totiž „oživování vojenské historie“.
Armée du Nord 2015
Napoleonova Armée du Nord, Severní armáda, roku 2015 čítala asi 2000 mužů (a žen), z nich odhadem necelých 1500 u pěchoty. Ta byla rozdělena do čtyř „sborů“: 1. sbor, kterému velel divizní generál Sokolov (v roce 1815 generál Drouet d’Erlon), čítal čtyři bataliony (v síle 100-150 vojáků každý), 2. sboru, kterému velel divizní generál Delabre (v roce 1815 generál Reille), čítal bataliony tři, 6. sboru složenému ze dvou batalionů velel divizní generál Puleo (v roce 1815 generál Mouton de Lobau), a císařské gardě (granátnickému a mysliveckému batalionu, oddílu námořníků a gardové kavalerii) velel generál Magrou (v roce 1815 generál Drouot). Jezdectvu o třech eskadronách (těžké, lehké a kopinické) velel generál Rošin, dělostřelectvu o několika desítkách hlavní velel kapitán Pavlov (nepříliš obratně, je třeba předeslat).
Vrchní velitel, maršál Frank Simon, měl k dispozici početný štáb. Naneštěstí v pátek kolem poledne spadl z koně, polámal si pět žeber, klíční kost, ruku, naslouchátko vysílačky ho stálo třináct stehů v uchu… a byl ve velení pro páteční bitvu nahrazen generálem Picchinem. Frank podepsal v nemocnici revers a koncem bitvy se pak objevil na bojišti, sobotní bitvu bude řídit z křesla.
Jak si lze snadno představit, a jakkoli se akce u Waterloo účastnili převážně zkušení vojáci a osvědčené jednotky vedené osvědčenými důstojníky a poddůstojníky, bez přípravy, zformování batalionů a alespoň nejzákladnějšího společného výcviku by nebylo možné očekávat, že 4500 lidí předvede na velkém prostoru během dvou hodin cokoli, co by mělo hlavu a patu. S ohledem na program akce a především rozměr prostoru určeného pro výcvik (80 x 100 metrů odhadem) to bylo velice obtížné, a již dva bataliony po 100 vojácích současně neměly možnost manévrovat, aniž by si nepřekážely.
V pátek dopoledne na desátou hodinu se do císařova stanu měli dostavit velící generálové, velitelé batalionů pěchoty, a velitelé dělostřelectva a jezdectva, k poradě o průběhu bitevní ukázky.
Ač byly obě bitvy, páteční i sobotní, inzerovány jako dvě různé: první s tématem francouzského útoku, druhá pak spojeneckého protiútoku, a ač jsou takto prezentovány i po akci v tisku, ve skutečnosti měly obě dvě proběhnout podle téhož scénáře. Scénáře, který jsem si dovolil navrhnout já několik týdnů před akcí. V principu a nejen podle zkušeností posledních deseti let platí, že čím větší bitevní ukázka je, tím jednodušší musí také mít scénář. A současně platí, že čím větší bitevní ukázka je, tím více se otevírají možnosti znázornit historickou bitvu v jejích základních fázích (velmi) zhruba tak, jak probíhaly ve své době.
Scénář letošních bitev u Waterloo tedy zahajoval akci proti statku Hougoumont (což ve skutečnosti nebyl Napoleonův vychytralý plán, jímž chtěl oslabit rozhodující úsek Wellingtonovy linie), v další fázi vedla palbu francouzská velká baterie s cílem oslabit Wellingtonův střed a levé křídlo. Do útoku měl vyrazit 1. armádní sbor. Pro účely scénáře v této fázi posílený o zbývající bataliony pěchoty, jež byly k dispozici, a to proto, aby bylo možné vytvořit alespoň tři (historicky byly čtyři) mohutné kolony rozvinutých batalionů. Tento okamžik bitvy u Waterloo je naprosto klíčový; 1. sbor byl Napoleonovou force de frappe, údernou silou, podobně jako 4. sboru u Slavkova. Současníci s odstupem nazvali způsob provedení tohoto útoku „nejodpornějším způsobem nasazení pěchoty“, která postupovala obtížným terénem v rigidních hlubokých formacích pod palbou protivníka, o němž neměla jasnou představu, aby byla při váhavém pokusu o rozvinutí napadena rázným protiútokem, rozbita a zahnána na ústup. Tím de facto skončily jakékoli Napoleonovy naděje na úspěch, jeho bitevní plán se zhroutil a nastala improvizace, do níž nadto promluvil nečekaný příchod pruské armády.
Připravit v re-enactmentu vítěznou bitvu je obtížné. Připravit a provést porážku tak, aby působila věrohodně, to je nepoměrně složitější, a v tomto směru je na místě vyslovit uznání našim rakouským a ruským „protivníkům“ u Slavkova.

Po odražení útoku 1. sboru a obnovení francouzské linie měla bitva pokračovat mohutnými jezdeckými útoky proti připravené britské pěchotě. Nezamýšlený, více či méně samovolně zahájený útok prakticky celé francouzské jezdecké zálohy nemohl uspět a neuspěl. A v jeho průběhu se také na francouzském pravém křídle objevují Prusové Bülowova sboru, které jen s vypětím všech sil na čas zastavuje 6. sbor generála Moutona, v našem podání generála Pulea. V poslední fázi bitvy měl Napoleon nasadit své „Nesmrtelné“, císařskou gardu. Zoufalý útok několika byť sebelepších batalionů pěchoty již nemohl ničeho dosáhnout, byl odražen účinnou britskou palbou a ustupující garda s sebou strhla postupně celou Severní armádu.
 
Na poradě v císařském stanu, kterou vedl Frank Simon a Oleg Sokolov, a kde se velící důstojníci tísnili ve třech řadách, protože půl stanu zabírali zcela zbytní statisté ve vyšívaných i nevyšívaných uniformách generálů a vyšších důstojníků, jak je, bohužel, v re-enactmentu posledních let neblahým zvykem, bylo definitivně určeno, který batalion bude při útoku 1. sboru součástí které kolony, a jaké bude místo pro zbývající fáze bitvy. Teoreticky bylo vše jasné, nicméně šedé jsou teorie, žití strom se zelená, jak jsme se měli záhy přesvěčit (aniž by nás to překvapilo; za uplynulých deset let nebyl žádný záměr nikdy dodržen zcela a v podmínkách re-enacmtentu to ani nelze očekávat).
Výchozí situace nebyla dobrá ze tří důvodů. Prvním byl výše zmíněný nedostatek času a prostoru pro společné manévry; v důsledku bude mechanicky náročný pohyb poprvé proveden až přímo na bitevním poli. Druhým byl nedostatek kompetentních generálů či vyšších důstojníků v sedle. Jednotlivé kolony zformované pro útok 1. sboru tak neměly každá svého velitele, ale všechny jednoho společného: Olega Sokolova. A třetím důvodem byla konfigurace bitevního pole, resp. rozmístění kulis a v důsledku relativně malá vzdálenost k britským liniím.
Bitevní pole bylo zvoleno velmi dobře, bylo dobře dostupné, bylo na historicky exponovaném místě bojiště (zhruba v místech, kde v roce 1815 byla pískovna hájená 95th rifles, kde byla rozvinuta Bylandtova brigáda, kam směřovala Bourgeoisova kolona 1. divize, a také divize Donzelot a Marcognet), diváci měli možnost sledovat akci ve všech sektorech bojiště, zejména díky vysokým tribunám, jenže… jenže scénograf rozhodl, že umístí kulisy statků Hougoumont a La Haye Sainte zhruba doprostřed bojiště. Jakkoli to je při pohledu na terén odůvodnitelné, při pohledu do scénáře a zejména na okolo stojící tribuny, a obecně při znalosti průběhu historické bitvy, to znamenalo, že cca 250 m hloubky bojiště mělo zůstat nevyužito. Z toho prostého důvodu, že Francouzi na žádném z míst britskou linii neprorazili, tedy se nemohli pohybovat za ní. Britové své výchozí pozice udrželi až do večerních hodin, kdy z nich proti vrávorající Severní armádě zaútočili. Podivně byla umístěna také kulisa představující hřbitov v Plancenoit, o který se Francouzi v roce 1815 tvrdě střetli s postupujícími Prusy. Plancenoit je výrazně jihovýchodně od středu bojiště; v našich víkendových podmínkách bylo ovšem severněji než La Haye Sainte, a v důsledku útok Prusů do francouzského pravého křídla a de facto týlu první linie nemohl opticky splnit svůj účel.
Bojiště mělo rozměr přibližně 500 x 500 metrů, a přes výše uvedené výhrady patřilo rozhodně k těm nejlepším, jaká jsme za uplynulých deset let měli k dispozici.
Dokud se neshromáždí všechny pluky…
Náš 4. batalion byl poprvé zformován v pátek ve tři hodiny odpoledne ve výše zmíněném stísněném prostoru pro výcvik v táboře Rossomme. Proběhlo to hladce díky dopolednímu cvičení pelotonů. Na papíře jsme před akcí měli 114 pušek, což by umožňovalo zformovat čtyři pěkné pelotony, na místo ovšem dorazilo vojáků pěchoty něco málo přes 90, a tedy jsme měli pelotony jen tři. Jednotky staré a střední gardy, které s námi standardně na zahraničních akcích nastupují v jedné sestavě, daly při této příležitosti přednost gardovému granátnickému batalionu, což jim nemohu mít skutečně za zlé dokonce ani já; ostatně při pohledu na fotografie jejich formace je třeba uznat, že to mělo svůj smysl.
První, tj. pravý peloton našeho batalionu byl tvořen cca 30 vojáky 1. pluku tirajérů a 1. pluku voltižérů pod velením kapitána Pavla Kmocha. Druhý, tj. středový peloton byl tvořen cca 30 vojáky od 8. a 18. pluku řadové pěchoty (granátníků i voltižérů), a na pravém křídle své první sekce nesl orlici (v páteční bitvě orlici 18. pluku, v sobotní bitvě orlici 8. pluku) a velel mu dnes již poručík granátníků Michal Lukšíček (povýšen na bitevním poli před sobotní bitvou). Třetí, tj. levý peloton pod velením poručíka Renné Ragase byl tvořen cca 30 vojáky 30. a 57. pluku (z nichž cca desítka z Rumunska). Baterii tamborů od 18. pluku řídil tambor-mistr Michael Richter, adjutant-majorem batalionu byl poručík Jiří Nowak a adjutant-poddůstojníkem Jaroslav Vašík. Batalionu velela má maličkost, k lítosti nás všech se akce nemohl účastnit kapitán Jan Dvořák od 18. pluku, který se na roli velitele roky poctivě připravoval, má zkušenosti a jistě by si ji krásně užil. Účast mu znemožnily velmi vážné rodinné důvody.
Během necelých dvou hodin jsme s batalionem na omezeném prostoru provedli nejzákladnější pohyby, aby si na sebe vojáci a velitele co možná zvykli. Svinutí do sevřené kolony na libovolný peloton, opětovné rozvinutí, palby, pochod v sevřené koloně, změny směru, formování karé, palbu batalionu, palbu po pelotonech, palbu dvou řadů. S úrovní všech pelotonů jsme mohli být spokojeni. Mj. díky nedávným manévrům ve Valticích, kde jádro tohoto batalionu po dva dubnové dny v zámeckém parku usilovně cvičilo a jinak se tmelilo.
Po krátké pauze zazněla La Générale, signál pro nástup všech jednotek v táboře, odchod na bitevní pole. Jednotky se formovaly. Své generály a žádného štábního důstojníka jsme celé odpoledne neviděli. Celá armáda nastoupila tak, jak je, bohužel a nevyhnutelně, zvyklá – díky disciplíně a iniciativě nižších důstojníků a vojáků samotných. Zpravidla již není a nemůže být v jejich silách, aby armáda nastoupila řádně zformovaná jako celek, ve stanoveném pořadí. Na takovou koordinaci nemají čas, není jejich úkolem. A tedy jsme směrem k bojišti vyrazili poněkud promíchaní s tím, že na bojišti si to budou muset páni generálové porovnat sami.
Nějakou dobu trvalo, než čelo pěchoty policie vpustila do provozu na silnici N5, pochodovalo se bočním pochodem, ve dvojstupu, čímž se celá armáda velmi protáhla. Panovaly obavy, že bitva takto v osm hodin večer nemůže začít (důvod pro pozdní hodinu začátku obou bitev byl racionální: dalo se očekávat velké horko, a při obrovské koncentraci lidí nebylo na místě riskovat). Bojiště bylo vzdálené asi dva kilometry, cesta vedla kolem několika pomníků a La Belle Alliance, na jejíž úrovni stála před 200 lety skutečná velká baterie, napětí rostlo, hřebíky z okovaných bot na asfaltu vypadávaly, tu a tam jsme museli zastavovat. Až jsme konečně vstoupili jižně od skutečné La Haye Sainte na své bitevní pole.
Páteční bitva u Waterloo: rub a rub
Generál Sokolov se svým pobočníkem Dominiquem Marchetonem v uniformě kapitána 4. švališerského pluku převzal velení nad určenými bataliony pěchoty, prošli jsme za velkou baterií, která byla na můj vkus umístěna zbytečně vlevo, a zformovali se ve smluveném pořadí do tří sevřených kolon rozvinutých batalionů. Tj. ve formaci, která je od onoho osudného 18. června 1815 předmětem diskusí, dohadů a která je, podle soudu mnohých autorit, jedním z důvodů výsledku ne-li bitvy, tedy její první fáze zcela určitě. V pravé koloně, jež měla sehrát roli brigády generála Bourgeoisa, stály tři bataliony (francouzsko-německý pod velením Olivera Schmidta, anglo-německo-holandský pod velením Chrise Perka, a francouzský pod velením Jean-Yves Sébastiana); uprostřed, v roli divize generála Donzelota, stál za italským batalionem Fabia Ronchiho batalion náš, a za námi naši spoluválečníci z Polska pod velením Waldeka Zubka. Napravo od nás pak stála v roli divize generála Marcogneta kolona složená z domácího 8. pluku pod velením Jana de Coster a 9. lehkého pluku Martina Lancastera. Proti Hougoumontu byl nasazen „ruský“ půlbatalion. Ukrajinský lehký peloton, který z pochopitelných důvodů nebyl, jak by tomu bylo bývalo před dvěma lety samozřejmé, nasazen spolu s Rusy, ale byl k dispozici jako jakási okamžitá mobilní záloha.
Za pěchotou stály tři eskadrony kavalerie, vlevo, za středem sestavy, pak jednotky císařské gardy. Na vkus mnohých z nás proniklo na bojiště značné množství různých markytánek, dam a civilně oděných osob, jakýchsi Pierrů Bezuchovů. Je to jeden z obtížně vymýtitelných morů re-enactmentu. Zůstanou-li stranou, tvoří sice zvláštní a nepochopitelnou kulisu, ale nepřekážejí. Nepříjemné je, že některé a někteří mají pocit, že bitva je místem jako stvořeným pro procházku obilím, a následují jednotky až na palebnou linii a do střetu s „nepřítelem“. Po každé velké akci velmi učeně a rezolutně diskutujeme o způsobech, jakým jim v tom příště zabráníme. Waterloo 2015 není výjimkou.
Francouzskou sestavou projel Frank Samson v uniformě Napoleona, ke každému z batalionů promluvil generál Sokolov. Bitva mohla začít, ale nepřítel nikde. Francouzi přes svá zdržení přišli včas. Spojencům to nebylo umožněno, a úvod tedy pro diváky v porovnání s historickým průběhem bitvy u Waterloo probíhal dokonale naruby. Proti zformované Armée du Nord nastupovaly do svých pozic Angličané, Skotové, Brunšvičané, Holando-Belgičané, Němci z Královské německé legie. S nimi současně do druhé linie na krajní spojenecké levé křídlo rovnou také Prusové a jim podřízené jednotky v rakouských uniformách. Wellingtonovy jednotky obsadily kulisy Hougoumontu a La Haye Sainte, rozmístily děla. Zazněly první rány, a ozvala se francouzská velká baterie. Ve středu „Donzelotovy“ divize jsem si rázem připadal jak na blízkovýchodním tržišti. Každý musel svému sousedovi začít sdělovat své dojmy z toho, že děla střílela, až se zem třásla, a že se bojištěm začal valit dým a že protože rychlost světla je vyšší než rychlost zvuku, tak jsme výstřely britských děl napřed viděli, až potom slyšeli. Óóó. „Foť to!“ S ostatními veliteli batalionů jsme této nedisciplinovanosti učinili rázně přítrž. Voják se nemá v bitvě starat o to, co kde lítá nebo nelítá, ale trpělivě a pozorně čekat na povel a co nejpřesněji jej vykonat. Jistě se mnozí zastyděli a všichni zmlkli.
Aniž bychom tušili, co se děje vpravo či vlevo, a bez přípravy, jakmile vypochodoval čelní batalion naší kolony, bylo třeba se přizpůsobit. První okamžiky útoku 1. sboru v páteční bitvě byly ohromující. Ač ve značně redukovaném měřítku, přesto stále nevídaná masa vojáků pochodovala vzrostlým obilím ve velmi nepohodlné formaci místem, kudy pochodovala d’Erlonova pěchota před dvěma staletími, pod palbou britských děl, za dunění bubnů a křiku důstojníků a poddůstojníků, kteří se snažili udržet řady přijatelně vyrovnané.
Nejen tehdy, protože ten pocit každý dobře známe, ale zde to bylo výraznější, bylo zřejmé, do jaké míry je třeba být velmi opatrný při pročítání vzpomínek vojáků, poddůstojníků a nižších důstojníků, kteří líčí velké bitvy minulosti. Ze své pozice nemají možnost sledovat a pochopit, co se děje kolem nich, před nimi a za nimi. Nevědí, kam jdou, proti čemu stojí. Nevědí, co je jejich úkolem. Jejich veškerou pozornost poutají mechanická pravidla pohybu jejich jednotky a bezprostřední dojmy. Hluk, dým, křik, bubny, třískot výstroje a výzbroje. Vidí prapor před sebou, možná dva, jeden za sebou, když se na okamžik otočí, přičemž klopýtnou a už to nezkoušejí. Blíž a blíž k nepříteli. Žádný poručík nebo seržant nemůže mít ponětí o tom, co provádí jeho armádní sbor, natož jiný armádní sbor. A píše-li o tom ve svých vzpomínkách, je jisté, že opisuje vzpomínky či spíše příběhy vojevůdců.
Naše kolona vypochodovala brzy. Současně s kolonou levou. Ta nám přitom měla zkřížit cestu, my bychom zastavili, a byli připraveni zformovat karé. Jak o tom píše ve svých pamětech generál Schmitz, velitel 1. brigády Donzelotovy divize. Místo toho se levá kolona zcela rozpadla, její čelní batalion se oddělil od ostatních a jeho pravé křídlo se zakouslo do rozchodu mezi naším prvním a druhým. K britské linii zbývalo sto kroků. Mé nesouhlasné výrazy a vrtění hlavou si náš adjutant za levým půlbatalionem vysvětloval jako nespokojenost s pochodem našeho druhého a třetího pelotonu, a tím intenzivněji plnil své úkoly. Dál již šlo vše ráz na ráz. Čelní batalion zastavil, poněkud šikmo vůči naší pozici zdržené pohybem batalionu levé kolony. Salvy britské či holandsko-belgické pěchoty a už tu byli… 1st Dragoon Guards a Royal Scots Greys. Naše Nemesis.
Pravý peloton obrat doprava, levý peloton obrat doleva. Ovšem náš batalion byl o peloton slabší než batalion čelní, nadto jsme stáli mírně šikmo. Vlevo nedorozumění, levý peloton zazmatkoval. Místo karé jsme měli jakýsi polootevřený chumel, v němž levá ruka nevěděla, co dělá pravá.
Rozpad útoku 1. sboru ve skutečnosti probíhal zcela jinak. Zoufalství šéfů batalionu, brigádních generálů a nižších důstojníků a zmatení mužstva však do značné míry muselo vypadat podobně. Pochopitelně nepředstavitelně umocněné efektem ostré palby a dělostřelby z bezprostřední blízkostí, která nás jen zahalovala dýmem. Konečně zazněl rozkaz k ústupu, který se na různých místech měnil v úprk.
The history of a battle is like the history of a ball.
Formace se rozpadly a 1. sbor ustupoval hluboko za úroveň La Haye Sainte. Hluboko relativně, protože, jak bylo řečeno, britská linie byla prakticky ve středu bojiště. Batalion se zformoval pod svou orlici, rozvinul a na vzdálenost přes 150 metrů zahájil palbu proti nepřátelské linii, která zůstala na místě. Rozeznali jsme v ní oddíl brunšvické pěchoty, s níž jsme se dvakrát srazili při bodákovém protiútoku vedeném diagonálně šikmo doprava proti jejich pravému křídlu. Neúspěšně, vždy bylo třeba naše vítězící vojáky strhnout k útěku, měl-li mít střet nějaký smysluplný výsledek. Tyto výpady jsme prokládali palbou batalionu a palbami po pelotonech. Napravo od nás bojoval polský batalion podobným způsobem, nalevo pak italský batalion útočil proti kulise La Haye Sainte, kterou měl dobýt a rafinovaným manévrem dobyl.
Následující jsem neviděl, píši, co jsem po bitvě slyšel od kapitána Ronchiho: zatímco čtyři pelotony postupovaly proti jižní zdi a hlavní bráně v sevřené koloně a veškerá britská lehká pěchota uvnitř tento sektor hájila, poslední peloton vedený osobně velitelem batalionu na poslední chvíli vyrazil vpřed, oběhl statek a vlámal se dovnitř takřka nehájenou boční branou. La Haye Sainte padla do rukou Francouzů (Italů) a vítězství se zdálo být nedaleko. O tom, co se děje napravo od nás jsme neměli nejmenší tušení. Ve výhledu nám bránila terénní vlna. V jednu chvíli jsme spekulovali, jestli ten vlající prapor za horizontem může být pruský… patrně byl.
Útoky jezdectva proti britským liniím jsme neviděli. Pěchota před námi, severovýchodně od La Haye Sainte, zformovala krásné karé, které jsme zdáli ostřelovali, ale jezdectvo jsme nespatřili. Mít v tu chvíli generál Sokolov k ruce nějaké dělostřelectvo a ruku nesvázanou scénářem, mohli jsme možná nocovat v Bruselu. Nebyl jsem zcela ve své kůži, týden na antibiotikách, půl dne jsem křičel povely, hlava mně třeštila jak deset čertů, a s úlevou jsem spatřil mezi Hougoumontem a La Haye Sainte postupovat medvědice císařské gardy. Sláva, už to nebude dlouho trvat.
Neměli jsme tušení ani o tom, kde je a co provádí naše dělostřelectvo. Bylo by se nám v linii hodilo. A předpokladem bylo, že po ukončení palby velké baterie bude tato rozpuštěna, část půjde proti Hougoumontu, část k La Haye Sainte, část proti Prusům, a jen nejtěžší kusy zůstanou v záloze. Z nějakého důvodu na střed sestavy žádná děla převelena nebyla.
Wellingtonova linie se pohnula a bylo na čase začít ustupovat. V již slábnoucím světle, před desátou hodinou, se Armée du Nord rozpadla. Rozpadly se jednotlivé bataliony, do ustupující masy vjela protivníkova kavalerie… ustoupili jsme až k místu, kde jsme měli bojiště opustit. A tam…
Běda poraženým, běda vítězům.
…jsme narazili na uzavřené zábrany a zcela neoblomné jízdní policisty, kteří měli nevysvětlitelný rozkaz z bojiště nikoho nepouštět. To bylo naprosto skandální, do nebe volající. Čtyři tisíce lidí přijede na své náklady předvést bitevní ukázku ze všech koutů světa, na kterou pořadatel prodá sedmdesát tisíc lístků za 16 až 58 euro. Tato ukázka je zahájena v osm hodin večer po pochodu plném čekání a přešlapování, a po celodenní všemožné aktivitě, skončí po desáté, před námi dva kilometry, před gardovými jednotkami čtyři kilometry než se ve tmě dostaneme do tábora, k našemu jedinému kohoutku s vodou a na otep slámy. A teď budeme čekat neznámo proč, neznámo jak dlouho, neznámo na co. Měl-li dosud někdo pocit, že účastníci akce jsou pro pořadatele jakýmsi trpěným komparsem, nyní mohl tento pocit směle dvakrát podtrhnout. Nervy mnohých se daly na pochod. Zábrany byly rozebrány, policejní protestování ignorováno. Jen ten, kdo rozuměl francouzsky, zaslechl: „jen je nechte, u silnice je další zátaras.“ A byl.
Střežený tentokrát pěšími policisty, s nimiž se dalo mluvit. Jakýsi plukovník od 3. řadového se stal mluvčím čelního stísněného hejna zoufalých poražených císařských vojáků, kteří už toužili jen po tom, aby ze sebe shodili výstroj a mohli trochu vydechnout. Tři dotazy na různá nadřízená místa a… cesta byla volná. Starost prý měli o to, abychom opustili bojiště v jednom kuse… jakoby měl kdokoli důvod na potemnělé bitevní pláni zůstávat.
A opět ten stín pocitu, že tak nějak velmi zhruba to v těchto místech před dvěma staletími mohlo vypadat. Odmysleli bychom-li si stánek s hranolkami, kolonu aut živenou obrovskými parkovišti odjíždějících diváků, pak promíchané a vyčerpané jednotky a jednotlivci Armée du Nord směřující na jih po prohrané bitvě, to bylo přesně ono. V táboře jsme byli po jedenácté.
Lepší lidé.
Sobota byla mnohem příjemnější, méně hektická. Jediný závazný bod programu pro jednotky v táboře Rossomme byl nástup v šest hodin večer. Většina vojáků našeho batalionu se přes den v různých skupinkách vydala na procházku historickým bojištěm, s přirozenými zastávkami ve spojeneckém táboře u Hougoumontu, ze zvědavosti a pro srovnání, a u Lva, odkud či kam měly vojáky vozit během dne autobusy kyvadlové dopravy.
Tábor u Hougoumontu se nám líbil. Pěkné místo, mnohem lepší než naše. Více místa. Více kohoutků s vodou. Dokonce množství stánků se zbožím, které máme rádi a které ke svému hobby potřebujeme. O vítěze bylo předem dobře postaráno. Asi lepší lidé.
Nechápu to, ale mé rozhodnutí odpoledne necvičit, přijali vojáci s radostí. Beztak bychom z nich více nedostali, fungovali dobře.
Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
V mírně odlišném pořadí batalionů oproti pátku jsme k večeru vypochodovali ze svého tábora směrem k bitevnímu poli. Podruhé šlo vše lépe. V době našeho příchodu na bitevní pole byl nepřítel již zformován, což velmi pozvedlo atmosféru úvodu ukázky, tedy alespoň pro mě. V sestavě kolon provedl generál Sokolov drobré změny, prohodil čelní bataliony levé a středové kolony, aby to měl dobytím La Haye Sainte pověřený italský batalion blíže ke svému cíli. Než byla bitva zahájena, byli velitelé batalionů svoláni k vrchnímu veliteli. Frank Simon bude bitvě přes svá zranění dnes velet. V pár větách byly shrnuty nedostatky páteční bitvy a očekávání generálů. Byla to radost, jasné a stručné rozkazy, smysluplné pokyny. Chyběl ovšem velitel dělostřelectva. Problém s příliš jižně posazenou britskou linií byl vyřešen částečně tím, že byla dnes rozvinuta výše, blíže severním tribunám. Více prostoru pro nás, lepší výhled pro diváky. Část spojeneckého dělostřelectva, která to nechtěla z nějakého důvodu respektovat, jsme měli dobýt. Rádi.
Každé ze tří kolon byl určen směrový bod. Velká baterie byla opět podivně postavena příliš vlevo. Namísto toho, aby 1. sbor prošel jejím postavením, vůbec před něj nezasahovala. Těžko říci, kdo ví, proč tomu tak bylo. Vše působilo spořádaněji a přesněji než první den, přesto se záhy ukázaly dva problémy. Prvním bylo, že i naše pěchota stála příliš vlevo; v důsledku tak levá kolona za pochodu směřovala přímo proti La Haye Sainte a musela ji obcházet. A tento statek obsazený Wellingtonovými lehkými jednotkami byl díky posunutí hlavní britské linie k severu velmi izolovaný, velmi předsunutý, a během útoku 1. sboru zcela utopený hluboko ve francouzském týlu, což působilo dosti nepřirozeně. Důsledek nevhodného umístění kulis a cena zaplacená za správné rozhodnutí posunout britskou linii dále od Francouzů.
Naneštěstí opět všechny kolony vyrazily současně. Namísto toho, aby levá kolona, tedy Bourgeois, zkřížila cestu naší koloně, Donzelotově, k čemuž měla v cestě nechtěně i fyzickou překážku – kulisu statku, stal se pravý opak a překáželi jsme jí my. Žití strom se zelená. Byli jsme zastaveni, čelní batalion vedl palbu, my hned uzavírali boky karé, v pravý čas. Červení dragouni byli hned u nás, ale nestihli to. Tentokrát ještě ne. Co se dělo vlevo a vpravo, nevím, ale naše karé drželo a britský protiútok zastavilo, tak, jak od nás bylo očekáváno. Před námi ovšem měly být rozbity obě sousední kolony, což se patrně příliš nepodařilo. Prý to přispělo k nenáladě v řadách 1st Dragoon Guards, kterou si na nás o pár okamžiků později „vybili“. Po krátkém boji rozkázal generál Sokolov ustoupit.
Karé nemůže dost dobře pochodovat a zůstat sevřené. Kombinuje zásady pochodu po řadech a po zástupech, boky se nevyhnutelně rozevřou, poslední batalion je tímto rozevřením bržděn a rozvlněn (nevyhnutelně se prohne do středu karé). Maršál Davout ve své instrukci pro tento účel nařizuje, aby se boky karé zformovaly do kolon, a po zastavení opět do bitevní sestavy. Jen tak si udrží karé své původní rozměry a zůstane sevřené. Nebyl čas si něco vysvětlovat, ustupovalo se, jak to šlo. A zástupy se rozevřely, k tomu čelní batalion detašoval svůj levý peloton, který nejspíš kryl náš ústup v řetězu tirajérů, čímž ovšem kromě rozevřených boků vznikla v karé další mezera. Poslal jsem do ní
zbývající náš středový peloton, ale nerozuměli jsme si… přidal se do bočního pochodu za již bokem pochodující náš peloton levý, a tím se otevřena v druhém boku karé další mezera. Po několika vteřinách do ní vjeli první „nepřátelští“ jezdci a nezbývalo než se pokusit celé karé strhnout trestuhodným „zachraň se, kdo můžeš“ k panickému úprku, měl-li náš pohyb a naše akce mít alespoň elementární logiku.
Se svolením generála Sokolova to bylo provedeno. Nejsrdnatější byli jako první ustupující Poláci, ale záhy zjistili, že jsou v zásadě sami, a i jejich batalion se podařilo rozbít, až se celá středová kolona proměnila v prchající dezorganizovanou masu pronásledovanou kavalerií.
O karé pěchoty a kavalerii v re-enactmentu.
Malá takticko-technická odbočka. V bitevních ukázkách re-enactmentu je celkem od nepaměti obvyklé, že boj pěchoty s jezdectvem probíhá třemi způsoby. Jeden je horší než druhý. Nejběžnější je ten nešťastný způsob, při němž si hlouček příkladně tří statečných jezdců usmyslí, že hrdinně napadnou batalion pěchoty v síle 100-150 vojáků. Výsledkem je nesmyslná situace, na kterou pěchota, je-li vedena důstojníkem, který je přiměřeně při smyslech, nereaguje. Zpravidla k rozčarování tří hrdinů. Druhý způsob nastává v situaci, kdy se početnější jezdectvo znenadání objeví a během několika vteřin je v týlu pěchoty. Ta reaguje otočením druhého řadu čelem vzad, napřažením bajonetů, a trpělivým čekáním, až se jezdectvo vydovádí a zmizí (velmi nepěkný poddruh tohoto způsobu boje začíná tím, že se jezdectvo během deseti vteřin opět vrátí). Toto nastává díky tomu, že naše bojiště jsou prostorově omezená a jezdectvo je schopno je křižovat velice rychle, zatímco vyslovit povely pro odpovídající přeformování pěchoty do obrané formace a přijetí jezdectva vyžaduje porci času konstatní a na velikosti bojiště nezávisející. Pěchota pálí naslepo, a velitelé jezdectva si tedy vůbec nemusejí lámat hlavu se svým směrem a načasováním útoku, a protože nás nemohou chtít rozbít, netrápí je příliš ani potřeba dorazit k nám v sevřené formaci, což jim vše přidává na rychlosti a pružnosti. Celé je to nevyhnutelně neblaze podpořeno tím, že velitel batalionu pěchoty nemá mnoho času, aby sledoval širší okolí, jeho pozornost je soustředěna na mechanické provádění manévrů, palby, směr pochodu, atd. Ke zformování karé potřebuje rozkaz generála, který má volnější ruce, lepší přehled. Ostatně jedno karé samo o sobě je zpravidla k ničemu, a sílu pěchotě dává především soustava vzájemně dobře rozmístěných čtverců.
Třetí způsob je přijatelnější. Pěchota se díky možnosti reagovat včas (ať už na rozkaz generála, nebo díky racionálnímu přístupu kavalerie; pochopitelně existují výjimky, kdy je žádoucí, aby kavalerie napadla nepřipravenou pěchotu) zformuje do karé, případně do sevřené kolony, a jezdectvo útočí až nyní. Toto se však pro vzájemnou ohleduplnost a „neschopnost“ pobít se mění v nekonečné kroužení kolem karé, během kterého jezdec jako (někdy ne jako) seká do bajonetů (někdy do pušek a dokonce do čepic), a krouží a krouží a křičí a pěchota křičí a je to celé nesmyslné, neřešitelné a bez výsledku. Po pěti, osmi i více kolečkách se pak jezdci odpoutají… vyhráli? Uspěli? Nebo je pěchota odrazila? Kdo ví. Se stvárněním skutečného střetu obou zbraní to nemá o nic více společného než možnosti uvedené výše.
Jsou jen dvě rozumné možnosti. Jezdectvo se nechá odrazit palbou, tak jak toho také pěchota v drtivé většině případů dosáhla. Po salvě pěchoty přerušuje útok a ustupuje „mimo dostřel“ a opět se formuje. Anebo má jezdectvo uspět, a v tom případě je třeba, aby desítku kroků před tím, než by došlo ke „srážce“, vzala pěchota nohy na ramena. Jezdectvo pak nějaký čas může prchající shluk pěchoty „pronásledovat“, musí tak pochopitelně činit maximálně ohleduplně, s odstupem a podle schopností a sebevědomí jednotlivých jezdců. Je nezbytné, aby pěchota netvořila hloučky statečných, a stejně tak je nezbytné, aby se jezdectvo nedralo po trofejích a aby se jezdci chovali k nechráněným pěšákům s něhou, láskou a pochopením. Jejich cílem není zadupat pěchotu do hlíny a zbytek rozsekat na maděru (pan kapitán Maděra, sobotní orlonoš batalionu, promine). Cokoli jiného vede k nesmyslným a nelogickým situacím. Jezdectvo, které by zkoušelo kroužit kolem karé, páchá z pochopitelných důvodů sebevraždu. Pokud by kolem pěchoty jen projelo, ocitá se v týlu nepřítele. Ve skutečné situaci by se dostalo mezi první a druhou linii a čelilo by zálohám. Při našich omezených počtech by mohlo velice snadno sebrat Napoleonovi klobouk. A ne, že by to někteří udatní jezdci během posledních deseti let několikrát nezkusili. Výsledkem je karikatura, kterou umožňuje výhraně naše nesmrtelnost. A tomu je třeba se vyhýbat.
Boj 1. sboru po odražení úvodního útoku.
Po opětovném zformování batalionů asi sto kroků za úrovní La Haye Sainte jsme vedli nějakou dobu palbu. Zformovali se do sevřené kolony, nalevo od nás postupoval náš původně čelní batalion, v linii, napravo polský batalion s výraznějším intervalem; postoupili jsme s ním, rozvinuli kolonu na třetí peloton, aby měli sousedé vlevo dost místa, a zahájili palbu proti holandsko-belgické pěchotě vzdálené asi 70 metrů. Do intervalu mezi nás a Poláky jsem nechal rozvinout ukrajinský peloton do řetězu volných střelců. Po krátkém boji palbou, a stručném intermezzu podivného rozhovoru se spojeneckým velitelem, který nám přijel vytknout nesrozumitelným způsobem domnělé porušení jakýchsi pravidel, nám generál Sokolov rozkázal formovat karé. Na poslední chvíli, v pravý čas. Jen se karé zavřelo, už u nás byli… 1st Dragoons Guards, Royal Scots Greys a c.k. Kürassier-Regiment Nr. 2, naši milí nepřátelé z C.E.N.S. Zejména gardoví dragouni se do nás pustili se značnou vervou, s agresivitou až nepříjemnou. Kavalerie nás obklopila a začalo nekonečné kroužení a osekávání pušek. Vystoupil jsem z karé a křičel na projíždějící jezdce, ať přestanou kroužit, že strhnu karé k útěku a aby nás pronásledovali. Všichni to odkývali, jen Rakušané ovšem pochopili.
Pěchota koncentrující se na projíždějící jezdce se příliš snadno strhnout nedala. Musel jsem nasadit mnoho sil, abych svůj rozkladný a zrádný až zbabělý úmysl jdoucí zcela proti zájmům Jeho Veličenstva Císaře Francouzů a Krále Itálie dokonal. Podařilo se, ale někteří rozpálení a vzájemně se hecující bojovníci se opět shlukovali do hloučků a jedni statečně vzdorovali, druzí tím odhodlaněji útočili. Dragouni šli po praporu, naši ho nechtěli dát. Ze skrumáže si tři vojáci odnesli nepěkné vzpomínky, ránu palašem, sražení k zemi a nakopnutí. Poškozené pušky. Zpětně tento střet všichni řadíme mezi ty nejautentičtější zážitky. Toto byla rozhodně za posledních deset let zdaleka nejvíce „válka“. Zvířatům jsme neublížili. Ani těm, jež seděla v jejich sedle. Nic se také nestalo jejich veliteli, který se v jednom okamžiku mírně opozdil. Z polského karé proti němu vyjel osobně generál Sokolov a několika velmi razantními seky své šavle jej od naší pěchoty vyhnal, za což sklidil upřímné ovace přihlížejících.
Batalion byl opět zformován, a po zbytek bitvy za pomalého ústupu s palbou vzdoroval poněkud pasivní linii pěchoty. La Haye Sainte byla opět dobyta; nad horizontem vpravo byl opět vidět snad pruský prapor, a garda opět vypochodovala do svého útoku. Naší kavalerii jsme opět neviděli. Podle zpráv, které se k nám dostaly po bitvě a s odstupem, byla nasazena především na pravém křídle, což neodpovídá scénáři a nemá to valného smyslu. Zřejmě tam našla lepší terén, v němž se jí snáze bojovalo. Sobotní bitva byla přehlednější a díky řádnějšímu zahájení, a asi také ostré akci s britskou kavalerií, jsme z ní měli mnohem lepší pocit všichni.
V samém závěru čelil protivníkově kavalerii sousední polský batalion, na rozkaz generála Sokolova jsme jej posílili svým prvním pelotonem, a jeho vojáky jsme živé uviděli až v noci v táboře. Padli do jednoho, hrdinové. Jejich příkladu se rozhodl následovat také druhý peloton. Bez rozkazu se v poněkud ne zcela vhodné situaci odpoutal a vyrazil k poslední zoufalé zteči proti nehybné linii nepřítele. Kromě ostrahy praporu, která se vrátila zpět do formace, padli do jednoho, hrdinové.
Poslední peloton posílený o přeživší pelotonu druhého a bubeníci, to bylo vše, s čím jsme ustoupili až k pozici vrchního velitele. Byli jsme zde svědky naprostého zmaru… ustupující a prchající Armée du Nord pronásledovaná nepřátelským jezdectvem, jemuž se snažili čelit jen někteří jednotliví francouzští jezdci. Obdiv sklidil kapitán gardových jízdních myslivců, velitel 10. eskadrony, Jean-François Rémy-Neris, který proháněl bojištěm jednoho z našich starých známých od 1st Dragoon Guards způsobem, který nás zaplavil pocitem satisfakce.
Následovalo defilé podél tribun, z něhož jsme se po anglicku vytratili a čest přenechali těm, kteří defilovat chtěli, a bez pátečního policejního zátarasu jsme se vrátili zpět do tábora.
Odjezd poražených.
Jakmile jsme se před akcí dozvěděli, že záměrem pořadatele je, abychom v táboře zůstali v neděli do jedné hodiny odpolední, protestovali jsme, a vymohli si právo odjezdu v dopoledních hodinách. Zůstávat v nepěkném táboře bez programu a přijet zpět domů o to později, se nikomu z nás nechtělo. Svolení jsme měli, ovšem organizačně bylo nedělní dopoledne ze strany pořadatele katastrofálně nezvládnuté. Určili nám místo, kde můžeme nakládat, z nějakého důvodu to muselo být jiné místo, než kde jsme vykládali (na toto místo ovšem následně vjely autobusy jiných jednotek…); do toho z tábora vypochodovaly některé jednotky směřující k jakémusi pietnímu aktu a v místě, kde jsme měli naložit do autobusu dvě děla a veškerá zavazadla, čekaly na své autobusy. Nervózní pořadatelka mi vyčítala, že jsme nerespektovali odjezd po jedné hodině. Musím příznat, že ve mně malinko bouchly saze. Nasčítal se jeden kohoutek pro 1500 lidí, páteční policejní blokáda, pořadatelčin vyčítavý tón, neodbytný pocit, že jsou zde vojáci těmi posledními z posledních, rozpočet na 140 Slavkovů, který nebylo vidět, studená sprcha za dvě eura, FOOD stánek. Nedělali jsme nic jiného, než na čem jsme byli s pořadatelem písemně domluveni. Všechny stanovené časy a postupy jsme dodrželi, všem podmínkám vyhověli. Nebyl náš problém, že si pořadatel vybral naprosto nevhodné místo pro tábor, a že nebyl schopný zkoordinovat lépe odjezd účastníků, o kterém věděl předem, s programem, o kterém zase nic nevěděla většina účastníků. „Rozhovor“ jsem ukončil větou, že takovou organizaci jsem za deset let neviděl. A skutečně neviděl. Saze se ovšem po pár dnech opět usadily.
Kromě jednoho jídla denně, jímž byly balíčky čipsů, tyčinky, olejovky, špagety a dvoudecilitrové pitíčko s brčkem, jsme měli nárok také na cestovní náhrady ve výši 25 euro. Při 4500 účastnících a desetimilionovém rozpočtu to představuje přibližně 1,125% rozpočtu. U Slavkova je na cestovních náhradách účastníkům vyplaceno bezmála 20% rozpočtu, a účastníci z okruhu nad 400 km od nás dostávají zhruba tutéž sumu, na kterou jsme my měli nárok v Belgii. Nikdo z nás se tomuto hobby nevěnuje kvůli cestovním náhradám. Tato elementární matematika však o věci své vypovídá. Mj. bych rád požádal těch několik věčně nespokojených, kteří vytvářejí kolem akcí Projektu Austerlitz a Středoevropské napoleonské společnosti mlhu dojmů o tom, že na nich někdo nekřesťansky vydělává, aby napřed v duchu napočítali do deseti. Rozčarování mi přineslo, když jsem v Belgii uviděl jednotku z Ostravy, která před dvěma lety odmítla přijet na 200. výročí do Chlumce s tím, že pětisetkorunový příspěvek jí nepokryje dostatečně náklady na autobus. Do Belgie za 25 euro vyrazila.
Konec dobrý, všechno dobré.
Toto jsou drobnosti. Ve všech z nás zůstanou především dojmy z obou bitev, zejména ze sobotní. Tribuny zahalil do značné míry dým. Smůla pro diváky, tím více jsme se mohli do atmosféry vžít my. Akce, na kterou jsme se všichni dlouhé roky těšili a připravovali, proběhla, proběhla v duchu vzájemného přátelství a sdíleného zájmu. Že na ní někdo zcela nekřesťansky vydělal peníze, což mnohé z našich přísnějších kamarádů předem od tohoto „karnevalu“ či „cirkusu“ odradilo, nevadí. Pro řadu z nás to byla akce poslední. Z důvodu postupujícího věku někteří odcházejí do výslužby. Připravujeme symbolickou svou tečku za uplynulým desetiletím. My v modrých uniformách protinapoleonské koalici poslední slovo nenecháme. Austerlitz 2015 bude epilogem právě završeného období, přivedeme tam některé z batalionů od Waterloo, postavíme je proti Rakušanům a Rusům, a budeme pokračovat.
Vše začíná nanovo. Dvoustá výročí jsou za námi, začínají dvě stě dvacátá. Lodi a Arcole 2016, Rivoli 2017, Malta 2018, Marengo 2020. Austerlitz 2025. Znojmo 2029. Chlumec 2033. A Waterloo 2035. Jak bude svět tou dobou asi vypadat.

úterý 23. června 2015

CAESAROVY LEGIE

Podle informací z AKCENTu se třetí svazek Římských válek s názvem, patrným z přebalu i názvu příspěvku, objeví zhruba za měsíc. Samozřejmě a ve vlastním zájmu na to upozorním, jakmile budu mít zprávu, že je kniha na pultech. zatím ale přikládám pro ty, keří se měl ptají, alespoň obsah, aby věděli, co v knize je. A já tou dobou odezdám svazek čtvrtý, stále ještě ne poslední... 


OBSAH:
I. KATASTROFA U CARRHAE
Neznámá velmoc na východě
Vítěz nad Spartakem
Crassus jde do války
Surenas versus Crassus
Armády proti sobě
Bitva začíná
Protiútok mladého Crassa
Bezpříkladná porážka
II. OSM LET GALSKÉ VÁLKY
Vzestup vojevůdce
Invaze Helvetiů
Bitvy na řece Arar a u Bibracte
Bitva s Ariovistem
Belgové a druhý válečný rok
Bitva nad Axonou
Bitva na řece Sambře
Námořní bitva u Bretaně
Konec třetího válečného roku
Most přes Rýn
Skočte, vojáci...
Druhá výprava do Británie
Nová vzpoura v Galii
Zkáza Čtrnácté legie
Odplata
Věčně neklidná Galie
Vercingetorix
Obléhání Avarica
Caesarova porážka u Gergovie
Masakr v Noviodunu a bitva u Agedinku
Cesta k Alesii
Obléhání začíná
Sevřít město co nejpevněji!
Poslední naděje
Porážka Bellovaků
Podmaněná Galie
III. CAESAR VERSUS POMPEIUS
Kostky jsou vrženy!
Pochod Itálií
Podmaněný Řím
Obléhání Ilerdy
Afraniova kapitulace
Dobytí Massile
Plavba za moře
Konečně posily!
Dyrrhachium
Přípravy k bitvě u Pharsalu
Poražený Pompeius
IV. ALEXANDRIJSKÁ VÁLKA 
Pompeiova smrt
V alexandrijské pasti
V obležení
Bitva na Nilu
Bitva u Nikopole
Veni, vidi, vici
V. AFRICKÁ VÁLKA
Legie se bouří, Caesar vyplouvá
Poznáš, kdo jsem, Labiene!
Poziční válka
Touha po bitvě
Vítězství u Thapsu
VI. HISPÁNSKÁ VÁLKA
Dva Pompeiové a vzpoura v Hispánii
Čí bude Corduba?
Munda, poslední Caesarova bitva
Březnové idy
PŘÍLOHA: CHRONOLOGIE VYBRANÝCH BITEV
BIBLIOGRAFIE

pondělí 22. června 2015

KDYŽ SE HISTORIK MÝLÍ...

Příspěvek, který zde byl jako reakce na rozhlasový rozhovor a z něho tištěnou verzi k příležitosti 200. výročí bitvy u Waterloo (http://www.rozhlas.cz/plus/ranniplus/_zprava/rekonstrukce-bitvy-u-waterloo-nebyl-zrovna-stastny-napad-mysli-si-historik--1503144e sd) jsem se rozhodl po dlouhém zvažování smazat. Autor rozhovoru, můj přítel, mi poskytl vysvětlení, z něhož vyplývá, že šlo z jeho strany o nešťastné vyjádření formulované telefonicky a pod časovým tlakem, v tiskové verzi, kterou neautorizoval, poněkud odlišně  seskupené, čímž vše vyznívá trochu jinak. Pokud chcete, obě verze, zvukovou i tištěnou, najdete výše v prolinku.



Pár ze stovek snímků na sociálních sítích. Připomínka 200. výročí bitvy, ke kterému se určitě vrátíme



sobota 20. června 2015

CO BUDE DÁL...?

Blíží se čas prázdnin a snad bude i léto (byť to dnes vypadá podle hlášky z Game of Thrones: "Winter is comming"), tak mě napadlo, že bych měl uzavřít něco jako školní rok a dopřát si oddech, neboť práce bylo nad hlavu. Takže na tomto blogu najdete přes prázdniny příspěvků méně, tak jeden za čtrnáct dní, to ad primo. Na facebooku (kde byste mohli najít i obrazovou historii pěti dnů kolem Waterloo) budu častěji. Ad secundo tu je bilance oné zmíněné práce nad hlavu, abyste věřili, že nelžu a nevymlouvám se, protože to nemám v povaze a nejsem politik, ani volený zastupitel.
    Tak tedy ve druhé půli července by se mohli čtenáři Římských válek těšit na třetí svazek s názvem CAESAROVY LEGIE (viz přebal). Oznámím to zde i s ukázkou, jakmile dostanu od nakladatele zprávu.
    Do tisku se zvolna chystá CÍSAŘSKÝ KYRYSNÍK, mnou přeložené a bohatě komentované paměti Johanna von Gruebera od rakouských kyrysníků Herzog Albert a bavorksých švališerů, který prošel koaličními válkami od Hohenlinden přes Ulm, Štoky, Řezno, Aspern, Wagram a tažení do Ruska až po Hanau a válku roku 1814. Doplnil jsem je dvěma jinými vzpomínkami, jednou od hraběte von Neipperga (toho, co si pak vzal Marii Louisu) na katastrofu u Ulmu 1805, druhou od prostého kyrysníka Müllera od pluku Kronprinz Ferdinand. A na závěr jsem přidal studii o rakouské kavalerii a kyrysních. Tohle se objeví na podzim (opět viz přebal).
     Dopsal jsem, opravuji po sebě a dávám příteli Karlu Řezníčkovi ke kritice číst čtvrtý svazek Římských válek s názvem LEGIE ŘÍMSKÉHO IMPERIA; sahají od Caesarovy smrti po cca rok 70.; během léta ho odevzdám (ten rukopis, ne Karla) a možná bude do Vánoc i venku. Uvidíme... Zatím přikládám jen ideu přebalu.
    Do konce léta musím odevzdat komentovaný překlad dalších napoleonských pamětí. Tentokrát jde o vzpomínky pěchotního kapitána ELZÉARA BLAZEHO, ojedinělé, důkladné a často velmi zábavné líčení poměrů i života v Napoleonově armádě. Na názvu jsme se s nakladatelem ještě neshodli, ten původní (viz obrázek vydání, z něhož překládám) je ale moc dlouhý... VZPOMÍNKY NA NAPOLEONOVU ARMÁDU? DŮSTOJNÍK NAPOLEONOVY ARMÁDY? ŹIVOT V NAPOLEONOVĚ ARMÁDĚ? Na čem jsme se dohodli, jsou ilustrace, dobové kresby Raffeta, Charleta a Bayera (viz např. granátník na fr. vydání) , zachycující život napoleonského vojáka bez příkras...Elka Press chce mít tohle do Vánoc na trhu!
    Už pár let spolupracuji s časopisy vydavatelství Extra Publishing (Živá historie, Historické války, Válka, atd), které vydává i monotematické šešity Kauzy. Před časem jsem pro ně dělal 1. křížovou výpravu a teď dáváme dohromady KAUZY: WATERLOO. Bude to 45 stran se spoustou barevných vyobrazení a textově s hledáním odpovědí na otázku PROČ NAPOLEON PROHRÁL? Plánované datum vyjítí je 11. září. Proč až v září? Protože je to čtvrtletník a červnové číslo s Husem mělo s ohledem na historii naší země pochopitelně přednost.
     Takže toť vše a asi toho není málo.
     Co na podzim? Vrátím se k napoleonské tematice a k vlastnímu psaní knihy ve stylu těch mých o Waterloo, Slavkovu či 1812. Už léta sbírám materiál na první Napoleonovu válku s ruským Alexandrem, takže to bude o ní, o Pultusku, Golyminu, Hofu, Preussisch Eylau, Mohrungen, Guttstadtu, Heilsbergu, Friedlandu a dalších bojích, o mrazu, blátě, vedru, prachu, o zrození grognards, o slávě i utrpení obou stran, o zápasu Napoleona s Bennigsenem i hrstkou Prusů a o míru v Tylži, kde císař uvěřil ke své budoucí škodě carovu šarmu... Práce nejméně do Vánoc jen s textem...