Prohledat tento blog

Načítání

pondělí 20. října 2014

PROHRÁL NAPOLEON U WATERLOO PRO CHYBU NA MAPĚ?



Minulý měsíc se objevila v internetových i papírových novinách bombastická zpráva, takřka novinářský sólokapr z historie, okořeněný dramatickými titulky jako NAPOLEONA ZRADILA U WATERLOO I MAPA. Pokud si budete chtít přečíst, co se psalo, najdete (zatím) znění zde:
http://www.novinky.cz/zahranicni/349881-napoleona-u-waterloo-zradila-i-mapa.html.
 Pokud surfovat nechcete, text článku máte zde:
  "Poslední pokus císaře Napoleona udržet svou moc ztroskotal u Waterloo z řady důvodů. Jedním z nich byla i chyba v mapě, jak zjistil belgický historik Bernard Coppens.
   V bruselském muzeu našel krví pokrytou mapu totožnou s tou, kterou používal francouzský císař. „Srovnali jsme tištěnou mapu použitou na bojišti s ručně kresleným originálem. Zjistili jsme, že obsahuje tiskovou chybu,“ uvedl Franck Ferrand, autor dokumentárního filmu.
  Chyba se týká farmy Mont-Saint-Jean, která je na mapě ve srovnání se skutečností vyznačena o kilometr blíže k někdejším pozicím francouzské armády. „Farma nejenže byla vyznačena na špatném místě, ale mapa ukazovala i na zákrut cesty, který tam nebyl,” konstatoval Ferrand.
   Ve věku aut nemá kilometrová vzdálenost význam, ale v době, kdy děla měla účinný dostřel právě asi kilometr, to hrálo velkou roli. V praxi to tedy znamenalo, že klíčová zbraň nemohla ze svých původních pozic účinně podpořit francouzskou jízdu a pěchotu útočící proti britsko-nizozemské armádě. Spolu s dalšími Napoleonovými chybami to dalo čas Prusům, kteří stačili odpoledne 18. června 1815 dorazit na bojiště a rozhodnout bitvu v neprospěch Francie."
   Nebo naleznete podobný text anglicky a důkladněji zde: 
http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/france/11144216/Map-error-hastened-Napoleons-Waterloo-defeat.html
   Problém je v tom, že novináře jaksi oslovil dokumentární film, podle všeho nesmírně dobrý, v němž je historka s mapou jen jednou ze součástí mozaiky, byť obletěla svět.
Krom toho nešlo o nový objev a napoleonský historik z Belgie Bernard Coppens jej publikoval už zhruba před deseti lety na belgických webových stránkách, jejichž adresa je dnes tato:
   http://www.1789-1815.com/wat_cartes_erreur.htm
   Navíc pak hypotézy z toho vyvozené zařadil do své (vynikající!!!) knihy Waterloo-Les Mensonges (Waterloo-Lži), vydané nakladatelstvím Jourdan v roce 2009.
 Ještě před vydáním této knihy jsem do periodika PŘÍSNĚ TAJNÉ! napsal shrnutí na internetu publikované teorie a dokonce teď ten nejméně šest let starý příspěvek našel. Bez velkých úprav jej máte zde, neboť se domnívám, že po vzoru Saturnina a jeho dědečka se sluší uvádět romány i novinářské výkřiky na pravou míru...!
   Mimochodem, celou věc jsem publíkoval i ve druhém svazku svého Waterloo (Poslední bitva)...
  Abych vše po letech zrekapituloval a doplnil:
  Chyba na mapě, díky níž se mohl Napoleon zmýlit, nemokla mít sama o sobě velký význam,  pokud pomineme, že vzdálenost od statku Mont-Saint-Jean k lesu Soignes pokládal za kratší, než ve skutečnosti byla. Pak mohl předpokládat, že Wellington nemá prostor pro velké přesuny záloh, či jednotek z klidnjších na kritická místa, a že bude snadnější ho k lesu s jedinou průchodnou cestou na Brusel přitisknout... 
   Protože oznámení o tomto příspěvku dávám i na svůj facebook, bude lepší, když případné kometáře a názory vložíte tam (prolink viz zde na stránce blogu vlevo nahoře pod záhlavím...

WATERLOO: PROHRA PRO CHYBU NA MAPĚ?
 
Rekapitulace bitvy
Napoleon vyrazil do tažení proti pruské a britské armádě, dislokovaným na území dnešní Belgie, časně ráno 15. června 1815. Chtěl Brity a Prusy porazit dřív, než stihnou k francouzským hranicím dopochodovat mohutné armády další, zejména rakouská a ruská. V prvních dnech se mu záměr dařil. Císař Francouzů porazil u Ligny 16. června Blüchera. Těsně vlevo od něj svedl maršál Ney souběžně bitvu u Quatre-Bras. Britský předvoj v ní neporazil, jen jej poněkud zatlačil.
Císař Francouzů byl přesvědčen, že pruskou armádu rozdrtil. Předpokládal, že od Ligny ustupují jen trosky, a k jejich pronásledování vyčlenil dva ze šesti sborů, jejichž velení svěřil Emmanuelu de Grouchymu, nedávno povýšenému na maršála. Prusové ale rozdrceni nebyli, uspořádali své řady, organizovaně ustupovali, přičemž se snažili navázat dotek s Brity. Grouchymu během noci a nad ránem 17. června zmizeli.
Napoleon vyrazil 17. června na Brity, kteří kvapem ustupovali od Quatre-Bras směrem na Brusel, k postavení Wellingtonovy hlavní armády na výšinách před vesničkou Mont-Saint-Jean. Městečko Waterloo, podle nějž dostala bitva později jméno, leželo několik kilometrů za britskou pozicí. Francouzské předvoje zarazily koně navečer 17. června až na dostřel od britských postavení. Bitva se už svést nedala, Napoleonovy sbory byly roztažené vzadu a docházely teprve pozdě v noci, některé jednotky dokonce až ráno. Rozhodnutí tedy mělo padnout až v neděli osmnáctého. Kvůli teprve docházejícím jednotkám a deštěm rozmoklému terénu se nezačalo bojovat hned ráno; teprve v pozdním dopoledni se rozhořely boje na levém francouzském křídle a po poledni začal francouzský útok středem i pravým křídlem. Levé Napoleonovo křídlo (generál hrabě Reille) se pokusilo proniknout v půl dvanácté lesem, za nímž stál nevelký zámeček Hougoumont. Britové z něj vytvořili opěrný bod, na němž francouzský postup až do pozdního odpoledne zcela uvázl. Zámeček sice bylo možné obejít, provést větší či menší obchvat a pokusit se vpadnout hlavní britské pozici do boku, nikdo k tomu ale nedal rozkaz.
Pravé Napoleonovo křídlo (generál hrabě Drouet d'Erlon) zahájilo postup ve směru hlavní silnice k Bruselu až v jednu odpoledne. V cestě mu stála farma Haye-Sainte, další Wellingtonův předsunutý opěrný bod. Ten spolu s protiútokem britského jezdectva postup pěchoty na dlouhý čas zbrzdil. Pak ale farma padla a Francouzi se konečně drali pozvolnou strání vzhůru na hlavní britskou obrannou linii. Britové stáli jako skála, vzdorovali, Francouzi nasadili masově (a souhrou nedorozumění předčasně) jezdectvo. Stálo spoustu krve, než začala britská obrana kolísat.
Už odpoledne, kolem jedné hodiny, dostával Napoleon upozornění, že zprava se blíží jakési silné jednotky. Císař se zprvu domníval, že je to de Grouchy, zprávy však jednoznačně potvrzovaly, že do francouzského boku směřují Prusové. Do cesty se jim mohl postavit jen sbor hraběte de Lobau, vysunutý doprava a posílený mladou gardou.
Informaci o postupu Prusů Napoleon před svými jednotkami zatajil. Bylo to pochopitelné, obával se (a právem) poraženectví i paniky. Věděl, že musí s Brity skoncovat, než Prusové zahájí hlavní útok do jeho boku. Nestihl to, Britové vytrvali navzdory novému nasazení jezdectva i císařské gardy. Když Prusové zaútočili a vojáci se o tom dozvěděli, propukla panika, kterou Napoleon nemohl zastavit.
Chorografická mapa Chanlaire-Capitains výřezem prostoru bojiště
 Terén, který bude ještě důležitý.
 Dnešní bojiště u Waterloo změnilo svoji tvář už v XIX. století vybudováním Butte de Lion, pahorku se sochou lva, který cení zuby směrem k Francii. Onoho 18. června 1815 stály obě znepřátelené armády téměř rovnoběžně na dvou nevysokých a dlouhých návrších. Mezi nimi ležela mírná, zvlněná, tu užší, tu širší proláklina, jakýsi náznak údolí. Britské postavení vybral Wellington dobře. Většina jeho linie stála až za hranou návrší, což ji poněkud krylo před dělostřelbou. Zeleň stromů a křovin spolu se žlutí obilí mnohé z britských jednotek před francouzskými zraky schovaly. Leckterá z farem mizela v terénních vlnkách, sad u Haye-Sainte zakrýval část pohledu dál, areál Hougoumontu vlevo se schovával v listoví.
Svahem před britskými postaveními a rovnoběžně s nimi se táhla tzv. Ohainská cesta, z velké části zářezová a fungující v případě potřeby jako jistý druh okopu (ne ovšem připomínajícího protitankový příkop, aby do něj francouzští kyrysníci padali jako v Hugově románu Bídníci a v Bondarčukově filmu Waterloo).
Středem obou linií a kolmo na ně vedla od jihu (od Francouzů) k severu (k Britům) bruselská silnice. Měla několik křižovatek a rozcestí, pro účel tohoto líčený nepříliš podstatných. Vpravo (myšleno z francouzské strany) stál u hrany návrší hostinec Belle-Alliance. V údolíčku, blíž k britské straně, byla vlevo od silnice kamennou zdí obehnaná farma Haye-Sainte a proti ní o kousek výš nevelký pískový lom. V prvních fázích bitvy bylo oboje, farma i lom, v britských rukách. Další farma jménem Mont-Saint-Jean se nalézala vpravo od silnice až za zády Britů na návrší. Za ní následovala ves Mont-Saint-Jean, pak masiv lesa Soignes, za nímž leželo městečko Waterloo a dál pak Brusel. Napoleonovo stanoviště dělily od Wellingtonova zhruba dva kilometry.
Terén vpravo v údolíčku není pro naše potřeby podstatný, postačí říci, že byl poměrně otevřený a stromy bránily výhledu až před nejzazším francouzským pravým křídlem. Vlevo, ve svahu proti francouzskému levému křídlu, se terén stával nepřehledným; rostl tu les, ukrývající na svém opačném konci už zmíněný zámeček Hougoumont se zbytky francouzské zahrady, nádvořím, kostelíkem a hlavně s pevnými kamennými zdmi.
Toto jsou zhruba nejdůležitější body děje a místa, které potřebujeme znát, abychom se mohli seznámit z teorií Belgičana Bernarda Coppense a posoudit ji.
Obrázek, který najdete v mém Waterloo...

Spletl se Napoleon v mapě?
Bernard Coppens říká, že pročítal ty francouzské relace, které byly napsány těsně po osudové bitvě, a nedokázal pochopit, proč je v nich tolik špatných topografických údajů. Pokud si je promítl do map, vycházelo mu úplně jiné rozložení sil; francouzská linie by musela v tomto případě stát mnohem víc na severu, až tam, kde stáli Britové. Jenže britské relace jsou jednoznačné a Wellingtonovo postavení odpovídá tomu, co se v nich píše. Autor tedy začal pátrat po dobových mapách a zjistil, že francouzský štáb měl k dispozici dva druhy: chorografickou mapu Ferrarisovu a mapy dvojice Capitaine - Chanlaire, která je kopií předešlé.
Slovo "chorografický" značí, že jde o mapu "podávající integrální skutečnost charakteristicky zjednodušeně, srozumitelně a v mezích geografických chyb", alespoň tak to říká počítačový Velký slovník cizích slov. Taková mapa nemá vrstevnice, terén naznačuje obrysy a stínováním, krom toho používá (podobně jako mapy turistické) za určité objekty a tvary dohodnuté značky. Farmy, kostely, statky a mnohé domy tu nejsou jako půdorysy skutečného stavu, ale jako dohodnuté symboly.Dva výřezy z Ferrarisovy mapy (původní kreslený originál a podle něj zpracovanou tištěnou rytinu) přiložil Coppens k vysvětlení na svých webových stránkách. Na obou našel značnou chybu. Farma Mont-Saint-Jean je na obou zakreslena vlevo (tj. východně) od bruselské silnice, ve skutečnosti však ležela vpravo (tj. západně).
"Napoleon ignoroval, že má před svým levým křídlem opevněnou farmu-hrad, usedlost Hougoumont, taktický bod, který Wellington obratně využil a jenž pohltil útočnou sílu 2. armádního sboru," říká Coppens.
Co z toho plyne? Podle Coppense předně to, že mapy Napoleona zmýlily a on považoval farmu Haye-Sainte za farmu Mont-Saint-Jean, která ležela ve skutečnosti podstatně dál. Mapa zachycovala obě farmy, stojící v nehlubokých údolíčcích mezi svahy, na levé straně silnice a okolní terén lze snadno zaměnit. Z toho pramenil (podle Coppense) druhý omyl. Mapa neukazovala vlevo od Mont-Saint-Jean žádný zámek, jen vesnici Braine. Hougoumont ležel podle chybného vyhodnocení ne před francouzským levým křídlem, ale za ním. Levému křídlu nemělo teoreticky stát nic v cestě!
"Spáchal chybu, jíž by se neměl dopustit ani důstojnický elév," konstatuje belgický autor na Napoleonovo konto. Takové tvrzení je ovšem hodně tvrdé a dost vážné na to, aby se čtenář začal Coppensovými argumenty zabývat.
Výřez barevné verze Ferraisovy mapy Belgie; silnice na Brusel jde středem od La Haye-Sainte kolem statuku Mt-St.-Jean a ke stejnojmenné vsi
 Otazník nad Hougoumontem
Boj o Hougoumont je skutečně počátkem Napoleonovy prohry. Celé křídlo, jeden armádní sbor o dvou divizích, se zde nechalo postupně vtáhnout do naprosto neúčelného boje. Jedna jednotka za druhou se drala lesem k zámeckým zdem a vratům, kde krvácela a byla odražena. Pro jakoukoliv taktiku tu nebylo místo. Celé hodiny se tak více než třetina Napoleonovy armády nechávala naprosto neúčelně vázat. Nikdo nedal rozkaz k obchvatu, k obejití celého lesíku. Nepochopitelné a Coppens se ptá, zdali Napoleon vůbec tušil, co se na tomto místě děje, a jestli generál Reille věděl, co jeho sbor dělá. Dokonce pochybuje, zdali někdo z velitelů brigád či divizí podal výš hlášení o tom, co stojí postupu v cestě, a jestli toto hlášení k Napoleonovi dorazilo! Jinak by přece Napoleon musel rozkázat, aby děla začala Hougoumont bombardovat!
Nutno podotknout hned na tomto místě, že se Coppens mýlí, nebo přehlíží skutečnost. V důsledku neúspěchu prvního útoku Baudouinovou brigádou k ostřelování děly došlo, byť zbytečně pozdě.
To, že císař o zámku v lese věděl (a tudíž v mapě netápal), dokládá relace velitele sboru Reilleho, kterou Coppens pomíjí. Podle ní se Napoleon nechtěl Hougoumontu zmocnit, ale "držet se těsně u něj, ve skrytu lesa a vysunout k němu silnou linii ostrostřelců". Takové rozhodnutí bylo takticky svrchovaně správné, jenže velitel jedné z divizí, Jérôme Bonaparte, záměr svého císařského bratra nepochopil a nechal se vtáhnout do krvavě zbytečného boje do té míry, že se do něj musela zapojit i druhá divize generála Foye, tedy celý sbor. Po bitvě však mnozí věděli, k jak velké chybě u Hougoumontu došlo a jeden z účastníků, Marcellin Marbot, tehdy plukovník husarů, po letech napsal:
"Hlavním naším cílem mělo být rozdrcení jádra nepřátelských jednotek na otevřeném terénu. Francouzi však mívají naneštěstí zvyk, že neobejdou a nenechají za sebou žádné opevněné postavení. Nejednou se nám tento zvyk stal osudným, zejména ve Fuentes d'Oňoro a u Waterloo. Tam jsme paličatě útočili na farmy Haye-Sainte a Hougoumont. Místo toho jsme je měli jednou divizí blokovat a dál útočit na už silně otřesené anglické linie. Zbyl by nám čas tyto linie zničit ještě před příchodem Prusů, což by nám zaručilo vítězství. Odříznutí obránci farem by pak složili zbraně..."
Ano, katastrofa začala chybou u Hougoumontu, o tom nemůže být sporu, nemohl však za ni Napoleon, ani chyba na mapě! Bernard Coppens je ovšem přesvědčen o své teorii a dokládá ji několika dokumenty. Všechny byly napsány pár dní po bitvě, lze je tudíž pokládat za bezprostřední, živé a autentické svědectví, které dosud nestihly ovlivnit úvahy historiků, taktiků a stratégů ani dokumenty z britské strany. Nebude na škodu podívat se na ně trochu blíže.
Táž mapa, kde je vlevo dole i Hougoumont
 Svědectví dvou generálů.
Prvním dokumentem je řeč, kterou pronesl generál hrabě Antoine Drouot před Sněmovnou pairů 23. června, tedy pátý den po bitvě. Generál, který byl všeobecně považován za výjimečně čestného a přímého muže, velel v posledním tažení a u Waterloo císařské gardě. O jeho pravdomluvnosti nemohlo být pochyb. O příchodu Francouzů na bojiště (tj. o večeru 17. června), řekl Drouet toto:
"První sbor, který byl v čele, napadl a srazil několikrát nepřátelský zadní voj a pronásledoval jej až do noci, kdy nepřítel zaujal postavení na plošině za vsí Mont-Saint-Jean, s pravým křídlem sahajícím ke vsi Braine a s levým prodlužujícím se do neurčita k Wavre."
O několik odstavců dále konstatoval:
"První sbor, jehož levice se opírala o velkou silnici, zaútočil v téže době na domy Mont-Saint-Jean, zachytil se tam a vyrazil až k nepřátelskému postavení."
Podle tohoto svědectví (které Drouot sám nepsal, jen si text před projevem zredigoval) měli Britové stát za vsí Mont-Saint-Jean, kterou sbor Droueta d´Erlon následujícího dne dobyl. Jenže tak tomu naprosto nebylo! Britové stáli před farmou Mont-Saint-Jean a Francouzi nikdy tuto farmu, natož stejnojmennou ves, nedobyli! Coppens ostatně cituje slova britského historika Johna Bootha, který v roce 1817 ke svému překladu Droutovy řeči připsal:
"Je zjevné, že zde, jakož i v jiných francouzských líčeních dochází k záměně Mont-St.-Jean za La Haye-Sainte. Mont-St.-Jean byl v týlu britských postavení a žádný francouzský voják se k němu na jeden a půl míle nepřiblížil."
Může něco takového dokládat špatně přečtenou mapu? Podle mne se o žádný důkaz nejedná. Mohl by dokazovat maximálně Drouotův omyl, nikoliv Napoleonův.
Druhé svědectví pochází z pera generála Maxmiliena-Sébastiena Foye, jenž velel jedné ze dvou divizí sboru generála Reille, který útočil na Hougoumont. Foy byl v závěru boje raněn a svoji zprávu napsal 23. června 1815, opět pět dní po bitvě, v pevnosti Ham.
"Nepřátelské pravé křídlo bylo u potoka, od vsi Braine l'Alleud směrem k nám, jeho střed protínal velkou silnici k Mont-Saint-Jean; levici jsem nespatřil."
Takový popis odpovídá reálné situaci, další pasáž však opět plete místa. Foy uvádí, že císař ráno snídal v hostinci Belle-Alliance (kde se dozvěděl o pohybech Prusů, jejichž blízkost nahněvaně odmítl jako nesmysl), v průběhu odpoledne že postoupil k Haye-Sainte. Pozdě odpoledne že se útočilo pravým křídle na statek Mont-Saint-Jean, útok že však byl odražen.Všechna zmíněná místa jako kdyby byla posunuta o jedno dozadu: císař snídal na farmě Caillou u Rossome (jižně od Belle-Alliance), v průběhu dne postoupil k Belle-Alliance a ne k Haye-Sainte (o níž se tvrdě bojovalo a jež padla do francouzských rukou až pozdě odpoledne), pravým křídlem se útočilo na Haye-Sainte a ne na Mont-Saint-Jean. Lze z toho usoudit, že císař na mapě zaměnil dvě místa, že jeho omyl opakoval štáb, velitelé sborů, divizí, brigád? Nebo se v tomto bodě dodatečně zmýlil jen Foy?
Foyova relace se v dalším textu zmiňuje o Hougoumontu, který se svojí divizí dobýval. Uvádí jej však jako "les Hougoumont" či "okraj lesa", ani jedinkrát se nezmiňuje o statku nebo zámečku. Bertrand Coppens to pokládá za důkaz, že tento generál o existenci objektu Hougoumontu v lese vůbec nevěděl. Uniká mu ale jedna Foyova věta:
"Bitva započala útokem na les Hougoumont. Jérômova divize jej rázem dobyla, nemohla však dobýt domy, které jsou za ním." Těmito domy nemůže být nic jiného než komplex objektů, tvořících farmu-zámek Hougoumont, nic jiného okolo totiž není. Že generál mluvil o domech a ne o zámku? Hougoumont skutečně připomíná vše jiné než zámek, je usedlostí, jakých viděl Foy za svůj život spoustu. Pod pojmem "zámek" si asi představoval honosnější stavbu, takovou, jichž viděl od roku 1793, kdy sloužil v armádě, bezpočtu. Zdá se mi, že tady začal autor podléhat vlastní teorii a hrát si se slovíčky jen proto, aby ji doložil.
 Co napsal Napoleonův bulletin?
Třetí důkaz, který pokládá Coppens za nejsilnější, tvoří Napoleonův bulletin, sepsaný 20. června (druhý den po bitvě) v Laonu. Císař (který text nadiktoval sekretáři Fleury de Chaboulounovi) sám nazývá celý střet bitvou u Mont-Saint-Jean (což není nic divného, tato ves byla bojišti nejblíže; Britové bitvu např. nazývali Belle-Alliance a název Waterloo se vžil až mnohem později) a o postavení armád říká, že "1. sbor se dal na pochod a rozmístil se s levicí i velké silnice na Brusel a proti vsi Mont-Saint-Jean". V další pasáži, jež líčí útok sboru Droueta d'Erlon, se praví:
"Nuže, hrabě d´Erlon zaútočil na ves Mont-Saint-Jean. (...) Jedna brigáda sboru hraběte d'Erlon se vsi Mont-Saint-Jean zmocnila."Není co dál řešit," říká Coppens, jemuž se zdá vše jasné: Napoleon si spletl místa, mapy, jména... V posledních měsících navíc ze svých hypotéz vyvodil další závěr o chybném postavení 6. sboru hraběte Lobau na pravém francouzském boku. I tento generál prý byl v důsledku chybného čtení na mapě nikoliv u vsi Plancenoit, ale víc na severu.
Avšak pozor, Napoleonův bulletin není pro podobné hypotézy žádným velkým důkazem. Jeho další text je matoucí, hovoří o tom, že "císařovým záměrem bylo vést útok skrze ves Mont-Saint-Jean" (proč, když ji podle předchozího odstavce dobyl?), že "nepřítel ověnčil výšiny Mont-Saint-Jean a zaútočil s pěchotou". Dál se mluví o čtyřech praporech střední gardy, "které byly vyslány na plošinu z druhé strany Mont-Saint-Jean k podpoře kyrysníků" (přičemž druhá strana může znamenat i vlevo od bruselské silnice.).
Bulletiny jsou navíc jako důkaz čehokoliv naprosto nedostačující a pochybné. Představovaly propagandistické texty, které (jak jsem psal v jiném příspěvku v Přísně tajné! před dvěma lety) nesmírně skutečnost deformovaly. Vynášely genialitu a zásluhy vrchního velitele, zamlčovaly chyby, sloužily k ovlivnění veřejného mínění i armády. Snažit se z nich rekonstruovat průběh bitvy, rozložení sil, místa na mapě, manévry, nic z toho prakticky nelze. Přečetl jsem většinu bulletinů k velkým bitvám napoleonských válek a mnohdy jsem měl pocit, že císař Francouzů líčí něco naprosto jiného, než k čemu došlo. Platí to o Slavkovu, Jeně, Jílovém, Aspern i Wagramu, o přechodu Bereziny. Cílem bulletinu nebylo vylíčit události, ale vyzdvihnout to a ospravedlnit ono. U Waterloo bylo věru co ospravedlňovat a Napoleon v textu deformoval skutečnost víc než kdykoliv předtím.
Vžijme se navíc do situace, v níž císař Francouzů bulletin diktoval. Představme si muže zavaleného událostmi, zdrceného, unaveného, nevyspalého, trpícího zdravotními potížemi a přesto sbírajícího energii, jemuž se honí hlavou tisíce důležitějších věcí než jméno nějaké vsi a statku. Drama stále neskončilo, události se hrnou jedna za druhou. Má vůbec Napoleon čas, aby se pod takovým tlakem díval při diktátu do map, špatných či správných, aby si názvy ověřil? Těžko! Jde mu o armádu, Paříž, trůn, moc, Francii, ne o jméno tečky na mapě.
Generál Drouot byl mezi těmi, kteří diktátu bulletinu naslouchali. Vždy se choval k císaři s bezmeznou věrností; až za tři dny předstoupí před Sněmovnu pairů, má líčit bitvu jinak, než ji vylíčil císař? Navíc přednesl svoji zprávu den poté, co maršál Ney v poraženeckém projevu před týmž fórem obvinil Napoleona z možného i nemožného! Drouotova řeč měla politický, nikoliv takticko-strategický smysl, byla spíše polemikou s Neyovým projevem, který prohlašoval jakýkoliv další boj za marný a vyzýval k okamžité kapitulaci.
Je víc než pravděpodobné, že takto vzniklo nedorozumění, pro něž hledá Bernard Coppens vysvětlení v chybě na mapě. A Foyova mýlka? Zkuste si sami po pár dnech vyjmenovat ve správném pořadí několik hospod a samot v místě, na němž jste byli jednou jedinkrát. Nespíš se spletete, třebaže jste mezitím nesvedli bitvu, nebyli zraněni a neměli na starost tisíce mužů.

Zmýlená neplatí
Co tedy říci na závěr? Přímé důkazy neposkytnou ani přívrženci, ani odpůrci, všichni mohou pouze zpochybňovat argumenty jedné či druhé strany. Čtenář nechť si vytvoří názor sám, já však naprosto Coppensově teorii nevěřím. Chyba na mapě mohla zmást zkušeného vojevůdce, který s mapami pracoval po většinu života, maximálně na chvíli, pak ji nejspíše odhalil. Měl ostatně průvodce, Vláma Decostera (byť ten odpovídal neochotně, záměrně nebo z hlouposti mylně a pokusil se utéci, pročež byl připoután na dlouhý provaz). Že by podobnému školáckému omylu podlehli navíc náčelník štábu, generálové, důstojníci, poddůstojníci i vojáci? Že by se podřízení báli velkému Napoleonovi říci, že dělá chybu? Řekli mu to mnohokrát a často hodně nevybíravými slovy. A i kdyby, mohl takový omyl průběh bitvy ovlivnit?
Ne, příčiny Napoleonovy porážky spočívaly v mnoha věcech a okolnostech, ve všem, co jsem naznačil už v úvodu. Za jiných okolností by Napoleon bitvu třeba i vyhrál. Co by bylo pak? Diplomatickému řešení nebyl nikdo z nepřátel nakloněn. Válčit dál proti neskutečně velké přesile, která se na Francii valila? Myslím, že generál Foy zakončil svoji relaci, jíž sepisoval v době, kdy ještě nebylo jasné, jak vše skončí, více než výstižně:
"Ať již by byl výsledek bitvy u Mont-Saint-Jean jakýkoliv, bude pro lidstvo lepší, má-li už naše věc zemřít, aby zemřela jedinou ranou než stále opakovanými válečnými akcemi."



pondělí 13. října 2014

PAMÁTNÉ OKAMŽIKY NĚMECKÝCH OSVOBOZOVACÍCH VÁLEK 1806-1815 VE VZPOMÍNKÁCH A KORESPONDENCI SOUČASNÍKŮ : 3 část

Třetí část: V LEDU A V OHNI
Miloslav KOLOMAZNÍK

Autoři překladů: Miloslav Kolomazník, Jiří Kovařík

Trosky [francouzské] Velké armády při ústupu z Ruska v roce 1812.(Kresba: Prof. Carl Röchling)




 François Bourgogne –t.č.seržant pěších gránátníků Napoleonovy císařské gardy: 
„…před příchodem do Vjazmy, jíž naši vojáci nazývali La Ville au Schnaps, městem šnapsu, kvůli velkému množství pálenky, kterou zde na pochodu k Moskvě objevili, jsme učinili krátkou zastávku. Rozložil jsem se nedaleko borového lesíku a dal se do řeči se seržantem od gardových pěších myslivců, s nímž jsem se znal. Pozval mě k hrnci rýže, kterou si nad ohněm připravoval. Spolu s ním tam byla jeho maďarská milenka, kantýnská u pluku. Její dva koně a dvoukolák, přecpaný zásobami, kožichy a stříbrem, byli ještě netknuty. Během hodiny, kterou jsem tam s nimi strávil, se k ohni přišel ohřát jakýsi portugalský důstojník. Zeptal jsem se jej, kde má svůj pluk a on mi na to odpověděl, že se rozprchl, ale že jeho oddíl obdržel rozkaz eskortovat na sedm nebo osm stovek ruských zajatců. Neměli žádné jídlo, a tak se museli pojídat navzájem. Konkrétně, když jeden z nich zemřel, byl rozsekán na kousky a rozdělen mezi ostatní, kteří jej snědli. Nabídl mi, abych se šel osobně přesvědčit, což jsem ale rezolutně odmítl. To vše se dělo ani ne sto metrů od místa našeho odpočinku. O několik dní později jsme se dozvěděli, že byli kvůli nedostatku jídla ponecháni svému osudu. Výše zmíněný seržant a jeho kantýnská ve Vilnu o všechno přišli a oba se ocitli v zajetí. 
   1. listopadu jsme spali poblíž téhož lesa jako předešlé noci. V posledních dnech jsme již nejedli nic jiného než koňské maso. Těch málo zásob, které jsme si nesli z Moskvy, bylo fuč a přitom teprvé nyní, s příchodem zimy, začínaly naše skutečné potíže. V očekávání velké nouze, jež přechází v ještě větší strádání, schoval jsem si pro sebe trochu rýže.“ (mk) 

Michail Illarionovič kníže Goleniščev-Kutuzov - t.č. vrchní velitel všech ruských armád, píšící dopis své ženě:

„9. [21.] listopadu1812.

Má lásko,

zůstávám i nadále zdráv,třebaže jsem tak unavený, že již nemohu ani stát zpříma, a také hlava čas od času zabolí. Francouzi prchají tak bezpříkladným způsobem, že si jeden ani nedokáže představit tu hrůzu, která je musí jímat. Zdá se, že je mým osudem, abych hleděl na hladového nepřítele, krmícího se zdechlinami koní, bez chleba, bez soli. Pohled na turecké zajatce mě často přiměl ronit slzy, a jakkoliv pro Francouze nepláču, nemám rád pohled na takováto strádání. Včera jsme v lese našli dva [nepřátelské vojáky], jak si opékají a jedí maso svého druha. Lépe ani nemyslet na to, co všechno jim provádějí naši venkované…“(mk) 

Carl Hüne –t.č.seržant-major2. (vestfálského) řadového pěšího pluku v VIII. (vestfálském) armádním sboru generála Junota: 
„… příštího rána naše kolona pokračovala dál, ikdyž náš pluk se již rozpadl na skupiny o velikosti od dvou do třech stovek mužů. Z nich se posléze oddělila uzavřená a různě veliká společenství o osmi až patnácti mužích, jež měla vlastní táborový oheň, který udržovala jen díky neustálému shánění topiva. Každý z oněch mužů měl u ohně vlastní místo. Pokud se objevil někdo, kdo k takovému společenství nepatřil, bylo pro něj velmi obtížné, aby se u ohně ohřál.“(mk)
Napoleonští orli na ústupu z Ruska. (Kresba: J.Rousset)
Dominique-Jean Larrey – t.č. hlavní chirurg Napoleonovy císařské gardy: 
„Přechod Bereziny se neobešel beze ztrát. Most pro dělostřelectvo se na několika místech uvolnil, celá francouzská armáda se nemohla přemístit včas a Čičagov [Pavel Vasiljevič (1767-1849)]měl dostatek času, aby se přiblížil. Tento ruský generál dorazil na čelé své [Dunajské]armády a okamžitě začal ostřelovat [12. pěší]divizi generála Partouneaux [Louis (1770-1835)],jehož vojáci se jako jeden celek pokusili dostat na druhý břeh. Povozy do sebe navzájem narážely a přitom rozmačkaly několik nešťastníků. Jiní ztratili hlavu a vrhli se do proudu řeky. Někteří si nevybíravě čistili prostor před sebou a masakrovali vše, co se jim postavilodo cesty. Ječení žen, výkřiky zoufalství, burácení děl, třeskot výbuchů a další zvuky, to vše se mísilo dohromady. Jistý počet, (…), zůstal sedět na břehu řeky, kde vyčerpáním zemřel.Odevšad se rozléhala příšerná směsice klení, řinčení a rámusení; všude panoval nepopsatelný zmatek, v němž bylo slyšet praskání přetíženého mostu. Ruská armáda se ještě více přiblížila a svým strašlivým dělostřelectvem trhala francouzské řady na kusy.Někteří skočili na ledové kry a vydali se napospas řece, která byla v důsledku oblevy a silného větru prudší a nebezpečnější; jiní se ji marně pokoušeli přeplavat. Několik lidí se bez rozmyslu vrhlo do jejích vod. Jakási žena se pohupovala na vlnách, náhle pozvedla své paže k nebi a nabízela své dítě; zemřela v přesvědčení, že někdo ochránil a spasilten objekt její lásky. Jiná žena a spolu s ní dvě malé děti, se pokoušelapřekonat řeku na malé březové loďce, ta se však po nárazu na ledovou kru převrátila. Dělostřelec, přecházející právě po mostě, se ve stejný okamžik ohlédl a při pohledu na nešťastnici a obě její děti, skočil do ledové vody a natáhl se po nejmladším z nich. Zoufalství malého dítěte, volající svou matku, k níž se již nikdy nepřivine, statného dělostřelce přimělo, aby dítě uchopil do svých paží a pravil: 
  ‘Neplač, nevytáhl jsem Tě z vln jen proto, abych Tě na břehu opustil.Stanu se Tvým rodičem.’(mk) 

Louis-Victor-Léon hrabě de Rochechouart–t.č. pobočník ruského cara Alexandra I.: 
„Kdyby Napoleon zůstal v Moskvě o osmačtyřicet hodin déle[?], nebo kdyby se zpozdil během ústupu k Berezině, našel by řeku dokonale zamrzlou, načež ji mohl překročitkdekoliv,kde by se mu zlíbilo. Zachránil by tak svoji artilerii, vozy i zavazadla[…a také tisíce zabitých, vyčerpaných a podchlazených vojáků!]. Nicméně tak neučinil.“(mk) 
“Měli plno vojáků, koní a vozů a stejně je Bůh potrestal.” [refrén původního lidového nápěvu,v němž své zážitky ze strastiplného putování Ruskem zachytil Berlíňan Ernst Ferdinand August (1795-1870).] (Kresba: Arthur Kampf)



Ján Ignaty–původně příslušník rakouského husarského plukuHR8 „Kienmayer“a pozdější maréchal de logis francouzského mysliveckého jízdního pluku, kam se nechal naverbovat po svém zajetí v roce 1809a s nímž v roce 1812 operoval na Pyrenejském poloostrově: 
  „Po přechodu Bereziny udeřila velmi tuhá zima, která Francouze uvrhla do té největší bídy. Téměř všichni už odhodili své zbraně, mnozí již něměli boty,natož bagančata; nohy měli nasoukáné do tornister a starých klobouků, nebo ovázané hadry. Cokoliv se někomu z nich  dostalo do rukou, to okamžitě omotal kolem hlavy a ramen, aby se tak chránil před zimou. Použít se dalo všechno, pytle, plachty, potrhané slamníky, surové dobytčí kůže a za nejšťastnějšího se považoval ten, komu se podařilo získat kus beránka. Někteří se nasoukali do ženských sukní nebo kněžských sutan. Důstojníci i prostí vojáci si hřáli ruce v podpaždí, hlavy měli omotané a potáceli se jako hluší. Ani gardisté se již od ostatních v ničem nelišili, byli stejně otrhaní, vyhladovělí a beze zbraně. (…) Cesta, po níž Francouzi ustupovali, byla pokryta mrtvými. Každé ležení se po ránu podobalo bitevnímu poli, na němž zůstalo mnoho mrtvých těl. Jakmile někdo vysílením nebo zimou padl k zemi, ti co byli nejblíže, jej ještě živého svlékli do naha, aby se do jeho hadrů sami zabalili. Kvůli teplu po cestě pálili všechny domy a stodoly. Na každém spáleništizůstávaly hromady těl po těch, kteří se přiblížili, omdleli a nedokázali již plamenům uniknout. Cesta byla přeplněná zajatci, o něž se nikdo nestaral; černí jako mour se potloukali po spáleništích mezi svými ohořelými kamarády, dokud sami nepadli a nezemřeli. S bosými a zanícenými nohamimnozí pokulhávali po cestě, jiní ztratili řeč a někteří se z hladu a zimy pomátli. V tomto stavu pak pojídali mrtvé, nebo si ohryzávali vlastní prsty. Někteří byli natolik zesláblí, že již nedokázali přiložit dřeva do ohně. Seděli pak u něj tak dlouho, dokud nevyhasl, a potom tam zemřeli. Jiní, aby se ohřáli, vběhli ve své nepříčetnosti do ohně a uhořeli.„ (mk) 

Heinrich August Vossler - t.č. podporučík v 3. pluku (württemberských) jízdních myslivců Herzog Louis: 
   „Značný počet těch, kteří měli tolik štěstí, že se dostali na západní břeh Bereziny, zahubil mráz ještě dříve,než dosáhli Vilna. (…) Každý den jsem děkoval svému Stvořiteli, že mě v pravou chvíli obdaroval darem nejužitečnějším, jímž byl kožený kabát. Ubytovatel Veikelmann, já a můj sluha jsme každý den jeli tak dlouho, dokud nás naše koně udrželi na svých hřbetech. I přes naše zimníky a kožešiny nám byla příšerná zima. Třebaže nebyl čas na nějaké otálení, ani jednou jsme nepohrdli ohněm u cesty nebo hořícím domem, u nichž jsme se zastavili a hřáli jejich plameny.Tímto způsobem se nám dařilo udržovat jak zdravého ducha, tak i teplotu těla. Měli jsme nevýslovné štěstí, když se nám téměř všude dařilo nacházetpotraviny, které naši trojici dokázaly nasytit. Trpěl jsem však těžkým průjmem, který měpřipravoval o potřebné síly. Brzy jsem již nedokázal osedlat ani svého koně. Díky tomu všemu jsem se rozhodl zůstat ve Vilnu, pokud se tam ještě někdy dostanu.
   V Radescowitczi [Radomszkowiczy] jsme se setkali s württemberským poručíkem a jeho oddílem kopiníků. Čekal tady na zbytek svého pluku. O dva dny později s většinou svých mužů umrzl, když byl v rámci zadního voje na hlídce. Dvěma čerstvým a bojům ušetřeným jezdeckým plukům [Guardia d´Onore] z Neapolska, které sem [z Vilna] nově přibyly, se dařilo o něco lépe. Potkali jsme je dva dny pochodu od Vilna; o tři dny později jich už více než polovina nežila a zbylé rozprášil mráz. Oddíl přibližně dvou tisíc Rusů, které Francouzi zajali v bojích o přechody přes řeku Berezinu a vedli je do Vilna, provázel stejný úděl; jen pouhá hrst jich dosáhla určeného cíle. Většina jich zmrzla již v průběhu noci a mnoho z těch, kteří byli natolik vyčerpaní nebo sežehnuti mrazen a nestačili tak již s ostatními držet krok, jejich věznitelé zastřelili, přičemž jejich těla nechali ležet u cesty. 7. prosince jsem s ubytovatelem Veikelmannem dosáhl Vilna. Můj sluha zemřel na celkové vyčerpánív jedné malé vesnici, v níž jsmestrávili předchozí noc.”(mk) 

Pavel Puščin –t.č. kapitán v Semjonovském gardovém pluku osobní stráže Jeho Veličenstva ruského cara: 
  „24. listopadu [6. prosince podle gregoriánského kalendáře]–dnešní pochod byl stejně vysilující jako včerejší a mráz ještě silnější. Kráčeli jsme po polní cestě a Minsk nechali po své pravici. Pak jsme se ubytovali v Galiči [?]. V jedné místnosti nás bylo třiadvacet důstojníků a všichni bez večeře, jelikož náš zásobovací trén nemohl pro špatné cesty dorazit včas. Naši vojáci postrádají kromě jídla i střechu nad hlavou. Dnešní ztráty dosahují včerejšího počtu, mnoho mužů umrzlo.”
---
    “Včera jsem během strážní služby uviděl zadrženého francouzkého zajatce, kterého doprovázel jeho jedenáctiletý syn. Byl to milý chlapec. Jeho láska k otci a osobní kuráž, to vše navzdory utrpení, jež právě zakoušel, mě přiměla, abych mu věnoval pozornost. Daroval jsem mu trochu polévky, za níž mi byl velice vděčný, neboť již několik dní nejedl. Navrhl jsem mu, aby zůstal u mě, a třebaže si uvědomoval, že by se mu u mě dařilo lépe, mou nabídku odmítl. Bylo pro něj zcela nemyslitelné, aby svého otce v zajetí opustil.” (mk) 

Jean-Nicolas-Auguste Noël –t.č. důstojník dělostřeleckého trénu Napoleonovy císařské gardy: 
„Kovno [dnes Kaunas]jsme začali vyklízet v osm hodin večer, poté co jsme spálili sklady a mosty. Kvůli nedostatku koní jsem mohl pobrat jen čtyři šestiliberky a jeden muniční vůz. To byly jediné hlavně, které se přes Němem dostaly zpátky. V Kovnu bylo mnoho skladů s jídlem a pitím, přesto nikoho nenapadlo, aby se něco z toho rozdalo mezi hladovějící vojáky. To zavdalo příčinu k rabování a mnoha tragédiím. Bylo podpáleno mnoho domů, u nichž se opilí vojáci ohřívali, mnozí z nich tam pak omdleli a již se více nezvedli. Cesta, po níž jsme 13. prosince kráčeli, byla pokryta těly zmrzlých nebožáků.“ (mk)
Poslední odpočinek. (Kresba: Prof. Ludwig Putz)



Joseph Deifel–t.č. příslušník 5. (norimberského) řadového pěšího pluku v VI. (bavorském) armádním sborumaršála Saint-Cyra: 
  „Jednoho večera jsme přišli do velkého města a zajímali se, jak se jmenuje – byl to Merwitz[?]. Ptali jsme se, jak daleko je odtud Němen a dostali odpověď, že tudy přímo protéká. Ostrou chůzí jsme pak prošli městem a chtěli se dostat přes vodu, neboť jsme věřili, že čím rychleji překročíme hranici, tím bezpečněji bude na cestě do Bavorska. Na jakýkoliv další pobyt na území Ruska nebo Polska jsme odmítali jen pomyslet.Jenže ouvej! Když jsme se dostali k řece, nebyla ještě zamrzlá. Kam teď?Do Kowna, kde se nachází [nejbližší] most, je to 24-26 hodin, nebo 79-84 verst [1 versta = asi 1 067 m]. Nicméně silný mráz dával šanci, že řeka rychle zamrzne. 
   Nedaleko břehu stála kovárna. Vešli jsme dovnitř, abychon v ní potřebný čas přečkali.Uvnitř byla jen tři malá dítka. Nejstarší z nich, asi desetiletý chlapec, neměl jedno oko. Rusky, polsky i německy jsme se jej doptávali, kde má otce a matku, avšak jeho jedinou odpovědíbylo: ‚nět, nět, nicht verstehen.‘Na podobné chatrče jsme již byli zvyklí, proto jsme se rozhodli zůstat.Pozdě večer se vrátil hospodář, nefalšovaný Polák a byl náležitě opilý. Už se k němu stačilo donést, že všechno [vojsko] táhne zpátky. Měl s námi soucit, ukázal nám sklad, kde jsme popadli maso, chléb, hrách a pálenku; uvařili jsme si, najedli a odebrali se ke klidnému spánku.
   Časně ráno jsme se vypravili k řece, abychom se ujistili, zda zamrzla. Avšak nikoliv!Náš přechod nebyl ani tentokrát možný, proto jsme se rozhodli počkat ještě jeden den. Večer přišel do domu hospodář a byl opět velmi opilý; jeho žena na tom byla ještě hůře. Pořád jen lamentovala, dokud ji vysoká dávka alkoholu neuspala.Jejich ubohé děti pojídali náš hrácha jakousi špičatou veku, neboť nic jiného nedostali. Hospodář, ačkoliv nebyl v dobré kondici, nás upozornil na kozáky, kteří se objevili v sousední vesnici, ležící odtud asi půlhodinu cesty.  Snadno jsme mu uvěřili a znovu se jej přeptali na cestu do Kowna, pak jsme ale dál čekali[až do rána], zda řeka nezamrzne; noc byla dlouhá a krutá.
Z období napoleonských válek. (Kresba: E. Henseler)



Kolem čtvrté hodiny ráno se před vraty objevil jeden kyrysník a volal na kováře a kovářskou jejich vlastními jmény. On byl Nikolaj, ona se jmenovala Kateřina. Znal se s nimi již od léta, neboť tudy jako spojka často projížděl; oba si museli přivstat a okovat mu koně.V noci nám byla ohromná zima, proto jsme rozdělali a udržovali oheň, který kováři nyní při jeho práci dobře posloužil. Kyrysník se začal chlubit tím, že pochází z Mohuče [Mainz] a zajímal se o to, copak tady my Bavořané děláme, odkud pocházímeatd. Odpověděli jsme, že přicházíme z Vilna a nemůžeme odtud dál pokračovat.
‘Ale můžete’, řekl, ‘řeka již brzy zamrzne’,a poté pobídl svého koně a společně jsme vyšli ven.
‘Jenže’, po chvíli dodal, ‘co vůbec pohledáváte v této díře,pojďte přeci a přijměte pozvání do mého kvartýru,  zdá se být mnohem pohodlnější a je to ten dům tamhle nahoře.’ 
   Byl to pěkný židovský dům, jehož vstupní dveře vedly přímo do světnice; všechny židovské domy po celém Polsku a Rusku takto vypadaly.Uvnitř jsme si rozdělali oheň a usadili se kolem. Nikdo jiný tam už s námi nebyl.
   S prvními paprsky světla, bylo to někdy kolem sedmé hodiny, vstoupil do dveří jakýsi cizinec. Velmi obezřetně sklonil hlavu a bez jediného poohlédnutí se tiše sunul směrem k našemu ohni, u něhož jsme seděli všichni čtyři, přičemž se postavil po mé pravici, mezi mnou a Brobstem. Nedalo žádnou práci v něm rozpoznat Francouze, a protože většina jejich vojáků byli nadutci, byl jsem vůči němu dosti nevlídný a udělal mu místo sotva jeden palec široké. Kdybych tehdy jen tušil, že se později sám dostanu do Francie a budu mít možnost poznat se tu s lidmi, kteří byli ještě pokornější než náš cizinec, byl bych k němu mnohem laskavější.
  Kdyby mě býval oslovil, byl bych mu udělal službu, jinak ale netuším –ABůh mi v tom buď milostivý! – proč jsem ji tomuto neznámému Francouziodepřel.Jak tam tak postával, tři z nás upřeně zírali na naše masoa polévku; jediný Mohučan mu přes mé rameno viděl do obličeje.Uběhlo pět nebo šest minut a aniž by k nám pronesl byť jen jediné slovo, zase odešel. Ve dveřích se jen opět trochu sehnul. Sotva za sebou zavřel, začal kyrysník vřískat: 
  ‘Kamarádi, bratři, bratři! Císař Naboleon, císař Naboleon tu byl, to on tu stál u ohně!’ 
   Zírali jsme na něj, poslouchali jeho povyk, a pak jsme téměř jednohlasně pronesli: 
  ‘Nuže dobrá, je čas vyrazit.’ 
   Císař nasedl do prostých saní, na nichž již někdo seděl. Jiného pravděpodobně poslal k řece, aby prozkoumal její sjízdnost. Ve strachu, v obavách anouzi, hnal se skrze Memel zpět.
   Polévku jsme vylili, vzali maso a vydali se na cestu. Nevím, jestli nás kyrysník ještě dohonil, sedlání koně jej zdrželo a v Memelu, kam jsme brzy dorazili, bylo již mnoho vojáků. Z nedalekých výšin jsme pak zahlédli kozácký oddíl, jak si to žene přímo do Merwitzu. Císař Napoleon byl již pěkný kus daleko, na své cestě do Královce, a pak dál, přes Prusko, Slezsko, Sasko.” (mk) 

Louis-Constant Wairy –t.č.osobní sluha (komorník) císaře Napoleona: 
„Ve Smorgoni, kde mě císař opustil a vydal se na cestu s vévodou z Vicenzy [císařský vrchní štolba Armand markýz de Caulaincourt], jenž obsadil mé místo, jsme jen velmi málo pomýšleli na to, jak se z té strašlivé situace, v níž jsme se ocitli, dostaneme. Vzpomínám si, že počáteční smutek, jež v nás císařův odjezd vyvoval, zakrátko vystřídala všeobecná úleva, jakmile jsme zjistili, že je mimo jakékoliv nebezpečí. Takovou důvěru jsme měli v jeho génia! Kromě toho, ještě před svým odjezdem předal vrchní velení neapolskému králi [Muratovi], jehož chrabrost i navzdory tomu, že některým z maršálů byla jeho královská koruna trnem v oku, obdivovala celá armáda. Jak jsem se později dozvěděl, [6. prosince] se císař vyhnul centru Vilna, objel je skrze předměstí, desátého byl ve Varšavě a po projetí Slezska dosáhl Drážďan (…). Odtud Jeho Veličenstvo pokračovalo po nasavské cestě do Mohuče[a do Paříže, kam vjel potají 18. prosince 1812]. Po stejné trase jsem putoval i já, leč o poznání pomaleji.” (mk)
Ústup Velké armády z Ruska. (Kresba: Charles-Louis Kratké)



Nikolaj Nikolajevič Rajevský– generálporučík a dosavadní velitel 7. pěšího sboru,  t.č. na zdravotní dovolené, píšící dopis svému strýci Alexandru Samoilovovi: 
„Vilno, 22. prosince 1812.
Tak, Rusko je konečně osvobozeno od nepřítele. Je nejasné, jak se zachovají Rakušané a Prusové, ale počkejme si a uvidíme! Vypadá to, že v příštím roce nebude žádné polní tažení! Ruský Bůh je opravdu mocný!
   Nabízí se nám velká příležitost vzít si zpět vše, čeho se Napoleon zmocnil. Obávám se však hlouposti a rodinných pout rakouského císaře. Bonaparte přivodil Rusku mnoho zlého, ovšem z politického hlediska, jelikož se již nemusíme bát jeho vlivu na obyčejné lidi, kteří jej zatracují, pro nás přeci jen kus dobré práce udělal! Za své omyly draze zaplatil! A nebyly to omyly žádného velkého válečníka! Nyní, když víme, jak silná byla jeho armáda, musíme uznat, že jediným způsobem, jak jej porazit, bylo vtáhnout jej do hloubi Ruska a vyčerpat, což jsme dříve všichni hořce odsuzovali. Ukořistěné dokumenty ukazují, že ve Smolensku měl na 220 000 mužů. Hranici překročil s 350 000 muži, unikl však jen s 8 000. Předpokládal, že stejně jako v Rakousku a Prusku, se mu i naše obyvatelstvo poddá, najde zde dostatek zásob, zastraší nás obsazením Moskvy, uzavře míra mezi obyčejným obyvatelstvem vyvolá povstání. Vlastním vojskům však nedokázal zabránit v páchání krutostí, natož je v tom nějak usměrňovat. Má obavy z možné neposlušnosti ve své armádě a stejně tak i o svůj život. Nebrání se jakémukoliv triku, aby armádu udržel na uzdě. Taková je tedy role tohoto nepřítele mužského pokolení! Kdo by mu teď záviděl jeho předchozí slávu! Je porazitelný, převyšuje však čísly a nemá úctu k lidskému životu. (…) Právě odjel z Vilna, opustil svou armádu a cestuje třemi saněmi a s padesátičlennou eskortou. Nemá již žádné jezdectvo, dělo, ani trén.“ (mk) 

Jacques-Étienne-Joseph-Alexander Macdonald –maršál Francie, t.č. velitel X.armádního sboru, s nímž operoval vůbec nejseverněji, na nejzazším levém křídle francouzské  armády: 
„Převzal jsem velení X. sboru, který se skládal z pruského kontingentu [Pomocný pruský sbor generálporučíka Yorcka] a divizí, z nichž tři se zformovaly v Polsku [5., 10. a 11. pěší divize], jedna v Bavorsku [13. pěší divize] a jedna ve Vestfálsku [1. pěší divize]; štáb tvořili Francouzi.“
25. prosince 1812 – večerní setkání [pruského]generála Yorcka a ruského generála Dibiče [něm. Diebitz] poblíž hranice a jejich počáteční jednání o neutralitě [Pruska].


---
„Císař, jakmile se mu podařilo urychlit přechod přes Berezinu a obnovit komunikace do Vilna, předal velení neapolskému králi Muratovi a inkognito se vydal do Paříže. (…) Murat doufal, že ve Vilnubude moci reorganizovat trosky armády a dát jim zde vytoužený odpočinek, avšak Rusové jej odtud vyhnali pouhých čtyřiadvacet hodin od jeho příjezdu a pobili zde poslední zbytky kdysi tak obrovské armády. (…) Při odchodu z Vilna mi Murat nechal vzkázat, abych se stáhl k Tylži. (…) Plně jsem předpokládal, že se budu muset vypořádat se všemi možnými překážkami a rozhodl se jim předejít. Nejvážnější otázku nepředstavoval ani tak nepřítel, jako samotná řeka Němen. Kvůli mostu,jenž byl kvůli ledu odstraněn, představovalo případné tání riziko, jež mohlo veškeré mé úsilí zhatit. Odeslal jsem oddíly všemi možnými směry, abych nepříteleohledně svého skutečného cíle zmátl. Na dohodnutém místě jsem odeslal předvoj směrem k Taurogenu [Tauroggen, dnes lit. Tauragé], střed vedl po jiné cestě a generála Yorcka, [Johann David Ludwig (1759-1830)]velícího mému zadnímu voji, jsem nechal jeden den pochodu za námi. Měli jsme velmi naspěch, proto jsem vojákům poskytoval jen málo času k odpočinku, na druhou stranu měli dobré vybavení a dostatek proviantu, jelikož jsem již v červenci, díky jisté dávce opatrnosti, všude nechal zřídit skladiště. Mé zkušenosti ze zimního tažení let 1794-95, ale zejména toho z roku 1800, kdy jsme přešli Alpy, mě přimělyvypsat mezi ruskými a polskými sedláky rekvizice na dodávku třiceti tisíc kožíšků s beránkem; na oplátku jsem jim rozdával kůže z ovcí, které moji vojáci zkonzumovali. Toto rozumné opatření je zachránilo před hladem a zimou, která v určitém období dosahovala hodnoty až minus 27 nebo minus 28 stupňů Réaumura [asi – 35°C]. Vlivem mrazu jsem přišel jen o málo mužů. Ti se však, navzdory trestu smrti, kterým jsem zastrašoval prodejce i konzumenty alkoholu, opili a usnuli věčným spánkem.
    Nepřítel mi zastoupil cestu a rozmístil svá vojska po obou březích Němenu.Generálové Grandjean [Charles-Louis-Dieudonné (1768-1828)]aBachelu [Gilbert-Désiré-Joseph (1977-1849)]z mého předvoje se zachovali velmi správně, když nečekali na mé pokyny. (…) Na nepřítele energicky zaútočili a vzali mu asi tisícovku zajatců a několik děl. Rozložil jsem se v Tylži a obnovil komunikace do Královce. O tomto šťastném podniku jsem informoval generála Yorcka a žádal jej, aby zrychlil svůj pochod; odkryli jsme mu cestu, mohl tedy dorazit již příštího dne. Počasí se zklidnilo a nastala obleva. Jednotkám byl umožněn jeden den volna. Mým záměrem bylo pokračovat v ústupu, jakmile se ke mně připojí můj zadní voj; čekal jsem však zbytečně. Věděl jsem, že nepřítel rychle pokročil, přešel Němen někde proti proudu, a také že jeho hlavní část postupuje mým týlem podél řeky Pregel [rusky Pregolja]. Bylo patrné, že mi na cestě do Královce hrozí dvojí odříznutí. 
   Poslal jsem spojky všemi směry, aby[sbor] generála Yorcka našly. V Taurogenu, kde měl podpořit můj předvoj, se měl objevit již před dvěma dny. Avantgarda odtud odtáhla již v průběhu rána, o Yorckovi však neměla sebemenší zprávy. Ve zmíněné době již tento generál připravoval proradný čin [Taurogennská konvence nebo Taurožská separátní dohoda o neutralitě Pruska, uzavřená dne 30. prosince 1812], jež v historii nemá obdoby.”(mk)

25. prosince 1812 – jiná verze Yorckova setkání s ruským generálem Dibičem. (Kresba: Prof. Richard Knötel)
Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot – t.č. plukovník a velitel 23. pluku jízdních myslivců:
„Byli jsme v Prusku, spojenecké zemi…! (…) Němci bývají obvykle lidští, řada z nich měla příbuzné a přátele v plucích, které postupovaly s Francouzi k Moskvě. Přijali nás tedy poměrně dobře a já se přiznám, že po pěti měsících nocování pod hvězdami jsem se nechal ubytovat ve vytopeném pokoji a donést do dobré postele s obrovskou rozkoší! (…) Navzdory slušnému přijetí, jehož se nám dostalo, si Prusové vzpomínali na porážku u Jeny a způsoby, s jakými Napoleon v roce 1807 nakládal, když je připravil o část království. Ve skrytu duše nás nenáviděli a byli by nás na první králův rozkaz odzbrojili a pozajímali. Generál Yorck, velitel početného pruského sboru, z nějž císař tak neprozřetelně vytvořil levé křídlo Velké armády, tedy onen generál Yorck, jehož vojska ležela mezi Tylží a Rigou, se zrovna [z vlastní vůle] začal s Rusy paktovat a poslal pryč maršála Macdonalda, kterého se ze zbytku studu neodvážil zajmout. Prusové ze všech společenstkých vrstev zradě generála Yorcka tleskali, a poněvadž pruské provincie, jimiž v onon čase nemocní a bezbranní francouzští vojáci procházeli, střežily pruské jednotky, bylo pravděpodobné, že by se nás obyvatelstvo pokusilo zmocnit. Bálo se však o svého krále, který byl v Berlíně uprostřed francouzského vojska, jemuž velel maršál Augereau. Obavy a nesouhlas, které dal pruský král (nejčestnější muž svého království) generálu Yorckovi najevo, přičemž jej nechal [na oko] soudit a odsoudit k trestu smrti za velezradu, zamezily všeobecnému protifrancouzskému povstání.“(jk)
 Příště: Za jednotu, práva a svobodu! 
Prolink na předchozí část je v nadpisu a tam podobně link na první část...