pondělí 17. července 2017

BITVA U SOLFERINA

Tenhle můj článek vznikl před pár lety pro časopis VÁLKA...
 KRVAVÉ SOLFERINO



Roztříštěnou Itálií zmítaly snahy o sjednocení už od konce napoleonských válek a po „jaru národů“ roku 1848 se vůdčí silou stalo severoitalské sardinsko-piemontské království. Jeho přirozeného protivníka představoval východní soused, habsburská říše, jíž patřily Lombardie a Benátsko.


Válka přichází z Turína
Hrabě Cavour, první ministr krále Viktora Emmanuela, toužil po měření sil, do nějž chtěl na své straně vtáhnout svého spojence, Napoleona III., císaře Francouzů. Válečnými přípravami a prohlášeními z Turína doslova provokoval, až pohár trpělivosti císaře Františka Josefa I. přetekl a rakouské císařství zaslalo do Turína 23. 4. 1859 ultimátum, které Viktor Emmanuel šestadvacátého odmítl. Devětadvacátého překročilo 130 000 habsburských vojáků řeku Ticino a táhlo za ustupujícími Italy na Turín. To už ale byly na cestě francouzské sbory, Napoleon III. opustil Paříž, aby byl tažení přítomen. Tak začal konflikt, kterému se říká druhá válka za italskou nezávislost, a už 4. června došlo u Magenty, cca 20 km západně od Milána, k velké bitvě, v níž Francouzi srazili vojáky hraběte Gyulaie až na východ Lombardie, za řeku Mincio. Ačkoliv Napoleon vítězství patřičně oslavoval, byl rozladěn, neboť sardinsko-piemontské zůstaly během boje stranou a nepomohly mu, čímž se bitva protáhla a vyčerpaní vojáci nebyli schopni poražené pronásledovat. Na straně vítězů přesáhly výhradně francouzské ztráty 4200 mrtvých i raněných, Rakušané na tom však byli hůře, neboť přišli o zhruba 5900 mrtvých i raněných a 4500 zajatých.
Po porážce u Magenty odvolal císař František Josef maršálka Ferencze Gyulaie a převzal osobně velení, byť mu pom vojenské stránce asistoval starý maršálek Heinrich von Hess.  Vyklizení Lombardie proběhlo ukázněně a rakouská armáda zaujala postavení v západní části Benátska, kde se opřela o proslulý pevnostní čtyřúhelník Pechiera–Mantova–Legnano–Verona.  Morálku měla vysokou, přítomnost panovníka vzbuzovala nadšení a František Josef usoudil, že je třeba vyrazit vpřed a jít přes řeku Mincio vstříc nepříteli. I ten krátký pochod ale vojáky vyčerpal a místo denní dávky potravin mohli dostat jen dvojitý příděl pálenky.
 Střet, který Napoleon III. nečekal
Francouzi, postupující společně k Minciu od západu, na tom byli hůře než mnohonárodnostní rakouské vojsko. Pochodovali letním vedrem v oblacích zvířeného prachu a kleli, že místo chleba a kávy, což pro ně byla nezbytnost, dostávají jen polentu. Ta chutnala leda sardinsko-piemontským vojákům a Francouzi ji vztekle házeli do škarp.
Napoleon III. byl neklidný, obával se Prusů, jejichž armáda se začínala soustřeďovat na Rýně, a Viktoru Emmanuelovi dal najevo, že by byl nejvyšší čas začít s Rakušany jednat a uzavřít mír.
Dne 23. června se dostaly přední hlídky obou vojsk do dotyku, nikdo na francouzské straně ale netušil, jak blízko protivník je! Nacházel se rozvinutý doslova na dosah, zčásti opevněný a  v mimořádně příhodné pozici na výšinách i v údolích kopcovité enklávy 10 km jižně od Lago di Garda, s centrem u městečka Solferino a nedaleko od severozápadně ležícího Castglione, místa slavné bitvy roku 1796.
„Všechny výšiny mezi Pozzolengem, Solferinem, Cavrianou a Guidizolem tedy byly obsazeny čtyřiadvacátého ráno Rakušany, kteří rozmístili svoje skvělé dělostřelectvo na sérii pahorků, tvořících střed rozlehlé ofenzivní linie , který jejich pravému i levému křídlu umožňovala ustoupit pod ochranu oněch opevněných výšin, na něž pohlíželi jako na nedobytné,“ shrnul situaci švýcarský obchodník Henry Dunant, bezpochyby nejproslulejší pamětník, i když nepatřil ani k jedné straně.
O den později, v pátek 24. června, začalo 150 00 mužů francouzské a sardinsko-piemontské armády narážet od třetí hodiny rána na přibližně stejný počet Rakušanů, o nichž si všichni mysleli, že jsou dosud za Minciem. Byly to dvě armády, první pod velením polního zbrojmistra hraběte Wimpffena, druhá pod velením generála jezdectva hraběte Schlicka.
Teprve postupně a v průběhu dopoledne zjišťovali velitelé francouzských divizí a sborů, že údolí mezi kopci a výšiny se bělají masami rakouské pěchoty, silně podporované děly. Srážky předních vojů se pak rychle měnily v bitvu a bojiště se 300 000 muži zahrnulo šíři kolem dvanácti kilometrů.
„Dvě znepřátelené armády, ačkoliv kráčely jedna vstříc druhé, nečekaly, že se střetnou a narazí na sebe tak brzo,“ dodal Dunant.
Napoleon III. u Solferina (Meissonier)
 Čtyři bitvy v jedné
Ve skutečnosti nešlo o jednu jedinou bitvu, ale o čtyři oddělené a ohraničení prudké střety, které probíhaly více či méně paralelně.
Vše začalo na pravém křídle piemontsko-francouzské aliance, postupem francouzského IV. sboru div. gen. Adolphe Niela na ves Medole na jižním okraji výšin, které chtěl směrem k Minciu obejít, leč teprve za postupu velitel sboru zjišťoval, že má před sebou místo volné cesty rakouský IX. sbor generála jezdectva hraběte Schaffgotscheho. Niel se nebezpečně vysouval kupředu a začínalo mu hrozit, že se do jeho levého boku opře I. sbor Clam-Gallasův, či zezadu III. sbor Schwarzenbergův.
Vlevo od Nieleho postupoval od Castiglione na skalnatý výběžek Cavriana II. armádní sbor maršála Mac-Mahona, nedávno ověnčeného titulem vévody z Magenty, a  ani on netušil, že míří přímo na střed rakouské pozice, do míst, kde má František Josef hlavní stan.
Vlevo a severněji od Mac-Mahona postupoval divizní generál Baraguey dHilliers, veterán napoleonských válek, a jako orientační bod pro svůj směr měl mohutnou čtyřhrannou kamennou věž, zdaleka vévodící vsi Solferino.
Konečně na severním (levém) křídle postupovala sardinsko-piemontská armáda pod velením Alfonso La Marmory, a jejím cílem mělo být San Martino (po bitvě dostane přízvisko della Battaglia), ležící takřka na dosah jižního cípu Gardského jezera. Tyto síly od počátku narazily na víc než tvrdý odpor VIII. sboru podmaršálka Benedeka a čtyřikrát se zmocnily pozice, avšak čtyřikrát je Benedekovy muži srazili zase zpět. Nepomohlo, že ony útoky vedl král Viktor Emmanuel osobně, Ludwig von Benedek (týž, který se smutně proslaví roku 1866 ve válce s Prusy) si počínal naprosto skvěle a jeho vojáci také.
Kolem šesté ranní už se střílelo na mnoha místech a vojáci císař Františka Josefa šli na mnoha místech do protiútoků tak, jak to popsal Dunant:
„Rakušané postupovali vyšlapanými cestami v dokonalém pořádku. Nad těmi sevřenými masami v bílých kabátech povlávaly žlutými a černými barvami jejich zástavy, ozdobené znakem císařského orla.“
Solferino (Carlo Bossoli)

Obraz zuřivosti a jatek
Napoleon III. stál na vršku zvonice v Castiglione a snažil se ony čtyři bitvy přehlédnout dalekohledem, vzhledem ke konfiguraci terénu a prachu se mu to ale mnoho nedařilo. Nakonec usoudil, že nejlepším řešením bude masivní úder na střed, ve směru na kopec s ranně středověkou, sluncem rudě zbarvenou čtyřbokou věží Rocca di Solferino, které se pro výhled, jež skýtala, říkalo spinna dellItalia, italská špiónka.
„Francouzská armáda si musela prorazit cestu skrze aleje moruší, obklopenými vinicemi, což tvořilo skutečnou překážku. Terén tu často přetínaly velké vyschlé příkopy a dlouhé, tři až pět stop vysoké zdi (…).  Rakušané, stojící na výšinách a pahorcích, smetali francouzskou armádu dělostřelectvem (…). K hustým mračnům  zvířeného dýmu se přidávaly hlína a prach zvířený palbou děl a kartáči (…). Francouzi je jak další bouře, rozpoutaná nad celou plání, vrhali do útoků na pozice, které se rozhodli dobýt. (…) Sevřené kolony se vrhaly jedny na druhé s dravostí ničivých bystřin, které strhávají vše, co jim stojí v cestě. Francouzské regimenty se blížily v rojnicích na další a další rakouské masy, stále početnější a hrizivější, které se podobaly železným zem (…). Celé divize odkládaly na zem torny, aby se mohly lépe vrhat bodákem na nepřítele; jeden batalion byl odražen a na jeho místo nastupoval druhý,“ pokračoval Dunant a vykresloval obrazy vrcholků zkrvavenými těly, po nichž šlapou ti, kteří bojují bajonety i kolbami, neboť už nemají náboje.
Milost nikdo nedával, přes mrtvé a raněné se hnaly zápřahy s děly, a sotva jedna výšina padla, vše se opakoval na další.



Jean Henry Dunant (1828–1910), zakladatel Červeného kříže
Švýcarský obchodník z kalvínské rodiny, nar. v Ženevě, který působil i v Tunisu a Alžírsku, francouzských koloniích,  a na problémy, s nimiž se zde setkal, chtěl osobně upozornit Napoleona III. Zastihl jej v Lombardii v předvečer bitvy u Solferina, kterou viděl, po ní se zapojil do pomoci raněným a pod spatřených hrůz vydal r. 1862 knížečku Vzpomínka na Solferino. R. 1863 založil Stálý mezinárodní výbor pro pomoc raněným (zvaný i Výbor pěti), který zorganizoval v říjnu téhož roku konferenci šestnácti zemí v Ženevě, na níž se zrodil Mezinárodní výbor Červeného kříže. R. 1901 obdržel první udělenou Nobelovu cenu míru.


Neudělejte to, co váš strýc…!
„Zabíjelo se ve velké, zabíjelo se v malém, každá terénní vlna se ztékala na bodák,“ pokračuje Dunantovo líčení, v němž píše o zuřivosti Chorvatů, tedy rakouských hraničářských pluků, s nimiž si nezadali tirailleurs algérien, alžírští střelci; jedni i druzí dobíjeli dokonce raněné.
            Baraguey dHilliers, Mac.Mahon a s nimi i Régnbault de Saint-Jean dAngély s jednou divizí gardy útočili společně na Solferino a San Cassiano, bráněné sbory Stadionovými, Clam-Gallasovými a Zobelovými. Foreyova a Lamiraultova divize z Hiloiersova sboru se nakonec prodraly na výšinu se hřbitovem a solferinskou věží, na níž plukovník dAuvergne vtyčil na hrotu šavle nabodnutý bílý šátek, jímž mával na znamení vítězství.
 a hřbitovem.
Jenže to nebyl konec, útočilo se dál na Cavrianu, kde byl hlavní stan rakouského císaře, a jatka kulminovala. Lamirault tu utržil kulku do ramene, vrátil se ale hned po ošetření na své místo a vedl vojáky, dokud neklesl s kulkou v noze. Forey měl kabát děravý od kulek, zraněni byli generálové Dieu a Douay, a přestože Rakušané srazili Francouze dvakrát ze svahu dolů, útoky nepolevovaly, jen na okamžik ustávaly.
„Markytánky postupovaly na nepřítele v jeho palbě jako prostí vojáci, zvedali nebohé zmučené vojáky, kteří naléhavě volali o vodu, a samy padaly raněné, když jim dávaly pít a snažily se je ošetřit,“ vyprávěl Dunant a vylíčil i příběh důstojníka cizinecké legie, který šel do útoku i se svým psem; oba padli kousek od sebe.
            Ani na křídlech se útočníkům nedařilo prorazit. Benedek odolával všem útokům  levého křídla, kde se pokoušel prorazit Victor Emmanuel, a Niel vpravo, u Medola, na Rakušany nestačil.  Rakušané ale útoky zadržovali za cenu velkých obětí, těžce raněni  tu byli podmaršálkové Crenneville a Pálffy, maršálek Blomberg i jeho náčelník štábu Ballin.
Posily v podobě Canrobertova sboru se zpozdily a útočníkům hrozilo nebezpečí, že se ocitnou pod tlakem přesily z několika směrů. Napoleon III., jemuž situace přerůstala přes hlavu, nakonec dal na radu hraběte Fleuryho, svého vrchního štolby. Ten mu kladl na srdce, ať neudělá stejnou chybu jako jeho strýc Napoleon I. roku 1812 u Borodina, kde odmítl v rozhodující chvíli nasadit gardu a bitva, která mohla skončit drtivým vítězstvím, nakonec nic nevyřešila. Panovník nakonec poslechl a nasadil vše, co z této poslední zálohy ještě měl.
Bitva u Solferina (Yvon)

Rozhodující útok gardy
Camouova gardová divize už byla v ohni, zbývala tedy jen druhá, důležitostí však první, a generál Émile Henri Mellinet vedl elitní jednotky, granátníky a zuávy, kupředu. Hrálo se o vše, byly to krom jezdectva poslední zálohy, jediné dosud čerstvé jednotky, a jejich nápor přes Cassaino na Cavrianu konečně rozhodl. Výšiny před Cavrianou padly, rakouskému středu začínalo hrozit, že se ocitne v kleštích a císař František Josef neměl jinou možnost než vydat rozkaz k ústupu.  Probíhal spořádaně, jen v armádě hraběte Schlicka, ve sboru hraběte Stadiona, podlehli příliš vyčerpaní vojáci panice.
„Pro pár regimentů se ústup změnil v naprostý rozvrat; marně se je důstojníci, kteří bojovali jak lvi, snažili zastavit. Výzvy, nadávky, rány šavlí, nic je nezastavilo, jejich zděšení bylo příliš velké (…). Zoufalství rakouského císaře bylo nezměrné: on, který se celý den choval jako skutečný hrdina a viděl kolem sebe pršet kule i kulky, se nedokázal při pohledu na porážku ubránit slzám. Přemožen bolestí vyrazil napříč cestami před prchající, aby jim vyčetl zbabělost,“ píše dál Dunant, který dodává, že se císař nakonec ovládl, i když bylo na špinavých tvářích vidět brázdy po slzách, a souhlasil s tím, že sám dojede přes Voltu na Valeggio.
„Rakouští důstojníci se v zoufalství a vzteku nechávali zabít, draze však prodávali životy; řada z nich se zabila v zoufalství a hněvu sama, protože nechtěla osudovou porážku přežít,“ i to jsou Dunantova slova, kterým lze do písmene věřit!
Celý rakouský ústup usnadnila prudká bouře, doslova smršť, která se po horkém dni strhla, a v provazech deště, za snížené viditelnosti boje zvolna utichaly. Nebylo v lidských silách pokračovat v té slotě dál, Napoleon III. však chtěl, aby boj skončil jinak než u Magenty a aby jeho jednotky Rakušany pronásledovaly. To byl samozřejmě úkol pro jezdectvo, které si během dne zabojovalo jen málo, i kavalerii ale počasí zbrzdilo, neboť koně v rozmáčené půdě začali zanedlouho ztrácet sílu. Maršál Mac-Mahon nakonec Napoleona přesvědčil, aby pronásledování odvolal s tím, že všichni jsou do krajnosti vyčerpáni. Rakouská armáda se v důsledku toho všeho nakonec stahovala na severovýchod, k řece Adiži, aniž ji protivník napadal, a nakonec ustoupila pod ochranu už zmíněného pevnostního čtyřúhelníku. Vítězové došli 6. července k pravému břehu řeky Mincio, vzdálenému od Solferina jen pár kilometrů, a tam zastavili.

Útok 5. husarského
 Děsivá bilance
Sám Napoleon III. byl nazítří, při projížďce bojištěm, zděšen. Francouzi měli 12 000 vyřazených z boje, Rakušané 20 000 a Piemonťané na 6000 mužů, kteří leželi mrtví či ranění. Tváře padlých v dusivém vedru rychle černaly, všude byl slyšet nářek i prosby o pomoc, nad těly se vznášela mračna much a přibývalo těch, jimž už nebylo pomoci. Lékaři a ambulance jinak dobře vybavené a organizované francouzské zdravotní služby na takové množství nestačili, před stany chirurgů, označených černými prapory, se kupily hromady amputovaných končetin, docházely obvazy, ošetřovatelé na ně trhali košile své i těch padlých a všude se vznášel sílící zápach rozkladu.
„Ubozí ranění (…) jsou bledí, zsinalí, na pokraji konce; (…) To s otevřenými ranami, které se už zaněcují, šílí bolestí a prosí, ať je dorazí…,“ to je jen zlomeček z dojmů Henryho Dunanta, který tu pomáhal, co mohl, a dodal, že pohřbít mrtvé trvalo tři dny.  
Viděl rub hrdinství, bídu a utrpení bez hranic, raněnými přeplněné špitály, kláštery, kasárna, kostely a tehdy se v něm zrodila myšlenka na mezinárodní dohodu a založení organizace, která by raněným ve válce pomáhala. V útlé knize palčivých vzpomínek ji navrhl a dodal:
„Lidskost a civilizace si kategoricky žádají práci jako je ta v knize naznačená…“
Nebyla to planá slova, čtyři roky po bitvě a dva po vydání Vzpomínek na Solferino (dostupných i v českém překladu, byť neúplném) vznikla z jeho iniciativy Mezinárodní organizace Červeného kříže.
Henri Dunant u Solferina (Detaille)

Vítězství k ničemu
Vyčerpány byly obě strany a 8. července začaly ve Villelfrance předběžné mírové rozhovory. Rakousko, kterému zůstalo Benátsko, postoupilo Francii Lombardii, již dal Napoleon Piemontu, přesto se ale Viktoru Emmanuelovi nezavděčil, neboť ideu sjednocené Itálie pod jeho žezlem nepodpořil. Z italských vlastenců profrancouzské sympatie vyprchaly a úspěchy Napoleona III. navíc posílily nepřátelské postoje Pruska. Rusko i Británie se začaly obávat, zda „malý synovec velkého strýce“ (tak říkal Napoleonu III. Victor Hugo) nepůjde v dobyvačných šlépějích Napoleona I. Výsledkem se stala rostoucí izolace Francie, za kterou roku 1870, v prusko-francouzské válce, zle zaplatili země i její císař. Solferino bylo z politického hlediska vítězstvím k ničemu a Dunantova iniciativa představovala jediný klad velké bitvy…

Setkání Napoleona III. a Františka Josefa I. u Villafrancy


Literatura:
Brooks, R.:Solferiono 1859. The battle for Italys freedom. Campaign Series 207, Osprey Military 2009.
Dunant, H.: Un souvenir de Solférino. Comitée International du Croix Rouge, Genève, bez data.
 

úterý 4. července 2017

CLAUS BERGEN A VÁLKA NA MOŘI


Když jsem psal před  pár lety JUTSKO 1916 , nešlo ve výběru ilustrací pominout Clause Bergena (1885-1964) a jeho kresby se dostaly na přebal i na předsádky. Rodák ze Stuttgartu toho namaloval spousty, zařadil se mezi nejlepší ilustrátory i kreslíře námořní války a proslu především díky dvěma tematickým ohruhům z 1. světové, bitvě u Jutska/Skaggeraku a ponorkové válce. Ilustroval i události a boje na moři za 2. světové války a jeho orientaci dotvrzuje členství v NSDAP od roku 1922. Patřil k prominentním umělcům nacistické éry, jeho plátno Gegen England si koupil Adolf Hitler, přesto ani jedna Bergenova práce neobsahuje nic z nacistické ideologie. Mistrovské ztvárnění svědčí o důvěrné znalosti moře i lodí, vycházející z osobních zkušeností...
Jedna z alžbětinských válečných galeon

Nizozemská válečná loď

HMS Victory, zakázka pro britskou Admiralitu, jedna z posledních Bergenových prací

Vyplouvající Hochseeflotte

Kýlová linie

Jutsko

Útok torpédovek u Jutska

SMS Seydlitz (?)

Opuštěný Lützow

SMS Markgraf, bitva u Jutska

Bitva u Jutska

Lützow nabírající vodu



V dělové věži

Vyplutí

Bitva

Ilustrace z Berliner Illustrierte Zeitung 1916, z čísla věnovaného Jutsku

Křižník třídy Moltke u Jutska (pardon, ne Bergen, ale Willy Stöver; toho někdy příště, škoda teď mazat... )

SMS Thüringen, zachycující světlometem HMS Black Prince

Křižník  SMS Emden


Na přídi
Návrat
U53 v létě 1917
Začátel 2. světové: Schleswig-Holstein u Westerplatte
Admiral Scheer
Konec Bismarcku


čtvrtek 29. června 2017

VOJENSKÉ TRESTNÍ PRÁVO ZE REVOLUCE A NAPOLEONSKÝCH VÁLEK



Kdyby se to, co člověk napíše, měřilo počtem slov, byla by tahle útlá brožovaná kniha někde v dolní polovině všeho, co trh nabízí. Naštěstí to tak není a práce JIŘÍHO CIHLÁŘE s názvem VOJENSKÉ TRESTNÍ PRÁVO VE FRANCII V LETECH 1789 AŽ 1815 má všechny klady odborné studie: poutavost, neotřelé téma, čtivost a zasvěcenost výkladu. Na o něco více než stech stranách líčí v několika oddílech vývoj vojenského trestního práva v době revoluce, Bonapartova konzulátu i Napoleonova císařství, systém vojenské justice, shrnuje, o jaké delikty šlo, jakým způsobem se vedlo soudní řízení i jaké tresty delikventy očekávaly. Statistické tabulky umožňují konkretizovat představu a nemoci každé armády, o dezercích či o počtu refractaires, těch, kteří se vyhýbali vojenské službě. Pokud jde o tresty nejtěžší, najdete zde pověstné francouzské galeje i způsob, jakým se prováděly popravy.
            Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literaturu pouze pro zájemce o dějiny práva, či vysloveně o právníky, neboť kniha vznikla na Západočeské univerzitě v Plzni v rámci projektu „Polozapomenuté právní instituty“ a „Právo během času“, ve skutečnosti ale jde o rozbor mimořádně zajímavé části vojenských dějin a potažmo i o zasvěcený příspěvek k dějinám Francouzské revoluce nebo historii napoleonskou. Text doplňují i osvěžují obšírné citace z dobových memoárů a zbylých padesát stran obsahuje přílohy jak obrazové, tak i textové, především kompletní překlad Code pénal militaire, Vojenského zákoníku z roku V republiky, a překlady Výnosů o dezercích.
            Trochu mi tu ovšem v letech revoluce schází porovnání skutečnosti s literou zákona: nikde tu není zmínka o gilotině v armádě, o např. dekretech Saint-Justových, o praxi rychlých soudů, v nichž komisaři vynášeli proti řadovým vojákům za nekázeň, dezerce, kořistnictví či zbabělost tresty smrti, či o čistkách, v nichž přišlo o hlavu 55 generálů.
            Tato výtka neubírá knize na zajímavosti a hodnotě, jen dokládá, že téma trestného vojenského práva v dané době je mnohem košatější. Stejně tak se to má se dvěma připomínkami skutečně drobnými. Je zavádějící překládat, či počeštit connétable anglikanismem „konstábl“, neboť jde o dvě diametrálně rozdílné funkce ve dvou naprosto odlišných zemích. V Anglii se jedná o soudního a policejního funkcionáře, ve Francii je konétabl zástupcem vrchního velitele, prvním po králi, či císaři. A to, že pod reprodukcí známého obrazu Vasilije Vereščagina zůstala anglická transkripce Vasili Vereshchagin, pak musí čtenáři padnout do oka na první pohled…

Jiří Cihlář: VOJENSKÉ TRESTNÍ PRÁVO VE FRANCII V LETECH 1789 AŽ 1815. Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni, 2017. 158 str.
ISBN 978-80-261-0667-8

neděle 25. června 2017

NOVÝ VZLET ORLA ANEB KDYBY NAPOLEON U WATERLOO NEPROHRÁL

Tady i jinde se mě  občas někdo ptá, jestli mohl Napoleon u Waterloo vyhrát. Historik sice nemá na "kdyby" brát ohled, alternativní historie je ale v módě, občas fascinuje a já před časem napsal pro ŽIVOU HISTORII tenhle příspěvek. Je v něm shrnutí toho, co se stalo, a trochu rozbor toho, co se stát mohlo...
Napoleon posílající u Waterloo do útoku gradu (Crofts)



V historii jakékoliv války navozují ty nejosudovější bitvy otázky, zda nemohl být výsledek jiný a jak by vítězství místo prohry ovlivnilo další chod dějin. Bitva u Waterloo 18. června 1815 takové úvahy inspiruje tím více, že jde o poslední boj jednoho z nejproslulejších vojevůdců, kterého pak už čekalo jen zajetí na skalnatém ostrově vprostřed Atlantiku, kde roku 1821 zemřel. Pád Orla, tak říkali onomu dramatu už současníci. Mohl tehdy Napoleon místo pádu vzlétnout? Kde se stala chyba a co by se změnilo?

Sto dní uprchlíka z Elby.
1814:
11. duben: Napoleonova bezpodmínečná abdikace ve Fontainebleau.
3. květen: Napoleon přistává na ostrově Elba, který se stává jeho exilovým císařstvím.
1815:
26. únor: Napoleon tajně odplouvá z Elby.
1. březen: Vylodění nedaleko Antibes a začátek pochodu na Paříž.
13. březen: Vídeňský kongres prohlásil Napoleona za nepřítele a narušitele světového míru. 19. března: Francouzský král Ludvík XVIII. prchá z Paříže do belgického Gentu.
20. března: Napoleon vjíždí do Paříže.
15. červen: Začátek Napoleonova vpádu do Belgie.
16. červen: Paralelní bitvy u Quatre-Bras a Ligny.
18. červen: Paralelní bitvy u Waterloo (Napoleon) a Wavre (Grouchy).
22. červen: Druhá a poslední Napoleonova abdikace
15. července: Napoleon se vzdává kapitánu britské lodě HMS Bellerophon.

Tažení do Belgie
Napoleonův pád začal roku 1812 katastrofou za ústupu z Ruska, kdy se z jeho armády vrátil jen zlomek. Podobnou se už vytvořit nepodařilo, vojska protinapoleonské koalice došla na jaře 1814 do Paříže a spojenci donutili císaře Francouzů abdikovat, načež jej poslali do exilu na ostrov Elba. Za necelý rok odtud Napoleon uprchl a triumfálně se vrátil do Paříže, jenže Vídeňský kongres jej odmítl za hlavu Francie uznat a válka byla nevyhnutelná.
Obě strany sbíraly po zbytek jara síly, početní převaha však byla od počátku na straně francouzských protivníků.
Napoleon se rozhodl udeřit dřív, než Rakušané a Rusové dojdou k Rýnu, a napadnout v Belgii tábořícího Wellingtona s Blücherem. Tady postavil proti 220 000 (součet sil Britů a Prusů) spojeneckým vojákům svoji Severní armádu v síle kolem 110 000 mužů a na ostatních směrech, na rýnské hranici, v Alpách či u Nizzy, nechal jen menší obranné síly. Chtěl nenadálým úderem Prusy a Brity oddělit a porazit každého zvlášť.
Ve čtvrtek 15. června časně ráno vtrhla Severní armáda v čele s Napoleonem do Belgie a během dne prošla skrz Charleroi.
V pátek 16. června svedla dvě paralelní bitvy. U Ligny porazil Napoleon pruskou Dolnorýnskou armádu maršála Blüchera a u Quatre Bras vybojoval maršál Ney nerozhodný střet s částí Anglo-batavské armády vévody Wellingtona.
V sobotu 17. června dopoledne to vypadalo, že Francouzi spojenecké síly rozdělili a zbývá zasadit poslední úder Britům, jenže po poledni se začaly chyby, omyly, špatná hodnocení situace a falešné představy kumulovat i násobit.

Síly protivníků
K Rýnu postupovala rakousko-německá armáda knížete Schwarzenberga (260 000 mužů) a za ní ruská pod velením Barclaye de Tollyho (kolem 150 000) V Belgii stála Dolnorýnská pruská armáda maršála Blüchera (120 000) a Anglo-batavská armáda vévody Wellingtona (zhruba 100 000), nepočítaje v to menší armády na jiných směrech. Frimontova rakouská Italská armáda (63 000) měla zaútočit přes Alpy a na jihofrancouzskou hranici u Nizzy a za ní mohla přijít Bianchiho rakouská Neapolská armáda (42 000). Krom toho byly v záloze menší Bachmanovy síly švýcarské a pruská Severoněmecká armáda (26 000).
Na Wellingtona a Blüchera útočil Napoleon Severní armádou (110 000). Rappova Rýnská armáda (24 000) musela čelit Schwarzenbergovi i Barcalyovi a mohl ji podpořit Lecourbeho sbor (14 800) i Suchetova Alpská armáda (25 100). Proti Frimontovi stál jen Bruneho sbor (10 000).

Jedna chyba za druhou
Kolik chyb na francouzské straně od začátku tažení bylo?
K první došlo hned na počátku vinou špatně předaných rozkazů, v důsledku čehož se vyražení zpozdilo a realita za plánem postupu zaostala.
Druhá následovala téhož dne odpoledne na pravém křídle, které císař opustil a nechal velení Grouchymu, aniž mu dal potřebné pravomoci a sdělili je i sborovým velitelům. Proto nebyla obsazena ves Fleurus a prvosledové brigády pruského I. sboru, které by ráznější úder nejspíš zničil, mohly ustoupit k Blücherovu jádru.
Třetí se týkala se přílišného roztažení francouzských sborů, z nichž se první den dostala do dotyku s nepřítelem jen část.
Čtvrtá zahrnula otálení na levém i pravém křídle po celé dopoledne a kus odpoledne 16. června. Energický postup mohl vést vlevo k obsazení strategické křižovatky Quatre Bras i k většímu úspěchu vpravo u Ligny, přičemž prodlevy poskytly Wellingtonovi i Blücherovi čas pro příchod posil.
Pátá tkvěla v křížení rozkazů, v důsledku čehož pochodoval armádní sbor Droueta d’Erlon 16. června mezi bojišti u Quatre-Bras a Ligny, přičemž ani na jednom nezasáhl. Kdyby se tak stalo, mohla se jedna z paralelně probíhajících bitev změnit v Napoleonovo přesvědčivé vítězství.
Šestá plynula z císařova mylného závěru, že Prusům uštědřil u Ligny zdrcující porážku, po níž ztratili bojeschopnost a ustupují pryč od Wellingtona i z Belgie. Prusové poražení nebyli, během noci bojeschopnost obnovili a ránu už pochodovali tak, aby se spojili s Brity!
Napoleon u Ligny (Bellangé)
 Rozdělení sil
Zatím nešlo o nic tragického a mnoho chyb se dalo napravit, pokud by Napoleon 17. června ráno od Ligny vyrazil a začal energicky jednat, jenže rozhodnutí, co dál, padlo až po poledni. V té chvíli císař Severní armádu rozdělil s tím, že sbory generálů Gérarda a Vandamma svěřil maršálu Grouchymu, který měl pronásledovat Prusy. Císař sám vyrazil se třemi armádními sbory, většinou jezdectva a gardou ke Quatre Bras, kde zatím Wellington stihl vybudovat silnou obranu. Než tam Napoleon dorazil, zahájil britský vévoda ústup k Bruselu na předem zvolenou obrannou pozici u vsi Mont-Saint-Jean nedaleko od městečka Waterloo. Jeho ztráty nebyly velké, bojeschopnost neztratil a u Waterloo stihl soustředit většinu toho, co kolem Bruselu měl.
V pozdním odpoledni sedmnáctého se strhla bouřka a po ní následoval liják, trvající téměř celou noc, což brzdilo postup jak Napoleonova jádra k Angličanům, tak i pochod Grouchyho, jemuž se stihli Prusové ztratit z dohledu natolik, že maršál netušil, jakým směrem vlastně táhnou. Protože to tvrdil Napoleon, předpokládal, že odcházejí na Maastricht, tedy z Belgie pryč, oni se však stáčeli směrem na Brusel a blížili se k Wellingtonovi.
Grouchy na to přišel až dopoledne osmnáctého…
Shrňme vše co nejsrozumitelněji. Napoleon byl ještě 18. června skálopevně přesvědčen, že se od sebe Britové a Prusové vzdalují a nemohou se spojit. Blücher ve skutečnosti došel k městu Wavre, kde zaujal obranu proti Grouchymu a tři ze čtyř sborů postupně poslal na západ, k Wellingtonovi. Pokud se někdo od sebe stále vzdaloval, pak to byli Napoleon a Grouchy, přičemž maršál neměl od císaře žádné rozkazy, aby změnil směr a pochodoval blíž k němu.
Tohle byla největší chyba a hlavní příčina tragédie.

Přípravy na bitvu
Anglo-batavská armáda stála ve stoupajícím svahu a za ním kolmo k silnici Charleroi–Brusel už od večera sedmnáctého rozvinutá a připravená, přičemž obsadila oba nejvýznamnější obranné body, statek La Haye-Sainte v údolí přímo u silnice a zámeček Hougoumont, skrytý v lesíku na britském pravém křídle. Za hranou svahu terén mírně klesal a z protilehlého svahu, od Francouzů, nebylo další sledy stupňovitě vybudované obrany vidět, což znamenalo, že je nešlo účinně ostřelovat děly.
Francouzi se ráno rozvinovali jen zvolna, I. sbor Droueta dʼErlon vpravo od bruselské silnice, II. sbor Reilleho vlevo, za nimi záložní jezdectvo a jako záloha na středu císařská garda, z níž část teprve dorážela. Vzadu zůstal a až před polednem dorazil VI. sbor hraběte de Lobau, poslední část toho, co si Napoleon ponechal. V rozmoklé půdě se navíc manévrovalo se záložním dělostřelectvem, hlavní palebnou silou, hodně obtížně a ze všech těchto důvodu nebylo divu, že císař nařídil útok až na jednu hodinu po poledni.
Navzdory jeho rozkazu se začalo na levém křídle bojovat už kolem jedenácté, neboť část divize Jérôma Bonaparta, císařova bratra, postoupila skrz les, za nímž narazila na zdi zámečku Hougoumont, obsazeného nepřítelem. Tady se rozhořely stále krvavější boje, které do sebe postupně vtahovaly většinu Reilleho sboru, tj. značnou část pěchoty celého francouzského levého křídla. Nikdo tento nesmyslný boj nezarazil a Napoleon vůbec netušil, co se zde děje, ani to, že nějaký Hougoumont existuje!

Jeden útok za druhým
Kolem jedné po poledni zaduněla na pravém francouzském středu děla Velké baterie a půl hodiny trvala ohlušující kanonáda, efektní a zdánlivě zničující, ve skutečnost však nepříliš účinná, neboť řada Wellingtonových jednotek dostala za hranou svahu povel zalehnout a mnoho kulí přes tyto bataliony, na něž kanonýři neviděli, přelétalo.
V půl druhé začal útok čtyř divizí dʼErlonova sboru, které se probily až k hraně svahu, tam byl ale jejich postup zastaven a na promíchané útočné kolony pak udeřilo britské těžké jezdectvo, které zastihlo pěchotu nepřipravenou a doslova ji srazilo zpět. Následoval britský jezdecký útok na Velkou baterii a ustupující, zčásti i prchající pěchotu, jenže tuto kavalerii včetně legendárního pluku Šedých Skotů zdecimovali pro změnu jezdci francouzští. Zápas ustrnul, obě strany přeskupovaly síly a zuřivě se bojovalo jen na středu u La Haye-Sainte či na západě u Hougoumontu.
Ono přeskupování sil, které prováděl Wellington, vzbudilo mylný dojem, že se Britové dávají na ústup směrem k lesu Soignes, který měli za zády. Maršál Ney usoudil, že nadešel čas k jezdeckému úderu na střed, který by otevřel cestu vlastní pěchotě a vedl k proražení nepřátelské linie, jenže míasto útoku několika jezdeckými pluky se vrhly vpřed, strženi omyly, zápalem i chybnými rozkazy oba sbory záložního jezdectva i s kavalerií císařské gardy, leč bez podpory pěchoty, která by pak do narušené obrany vpadla. Jeden jezdecký útok na britské obranné čtverhrany (karé) následoval za druhým, ty však vzdorovaly a ani jedno nepuklo.

Prusové, nebo Grouchy?
Tradiční podání říká, že Napoleon netrpělivě vyhlížel, kdy se zprava objeví maršál Grouchy, kterého včera poslal za Blücherem a jehož už od rána volal zpět. Je to legenda, přesněji Napoleonem v jeho posledním exilu záměrně vytvořená lež, svalující odpovědnost za prohru na jiné, neboť první takový rozkaz napsal maršál Soult, Napoleonův náčelník štábu, až kolem poledne a kurýr ke Grouchymu dojel až navečer, kdy už bylo na vše pozdě.
Už před polednem upoutaly pozornost Napoleonova štábu pohyby neznámých jednotek daleko vpravo, u lesa Frischermont, a závěr byl jasný. Směrem do francouzského pravého boku postupovaly dva pruské sbory, tedy dobrá polovina Blücherovy armády. Císař to pochopil, tvrdou a nečekanou pravdu ale přiznat nemohl. Ve směru k Prusům přesunul na ves Plancenoit sbor Moutona de Lobau, krom elitní císařské gardy jedinou zálohu, kterou měl. Už v době dʼErlonova pěšího útoku, prakticky tedy od počátku bitvy, hrál doslova va banque s jedinou nadějí, že Wellingtona porazí dřív, než stačí Prusové zasáhnout!

Útok gardy jako poslední naděje.
Pěchota ani jezdectvo Brity neporazily, i když s nimi otřásly, Prusové se začali po čtvrté dopolední drát z boku na Plancenoit a Napoleon musel Lobauovi poslat posily, celou mladou gardu. Pak už mohl vynést jen nposlední trumf v podobě střední a staré gardy, kterou poslal do útoku na Wellingtonův pravý střed. K povzbuzení řadovým plukům, jejichž morálka klesala, poslal důstojníky s falešnou zvěstí, že mají vítězství na dosah, že jim už jde na pomoc Grouchy, a zvěst o útoku Prusů z obav před panikou zcela zatajil.
Útok staré a střední gardy, kterou už nemohlo prořídlé a na smrt unavené jezdectvo podporovat, zkolaboval, a nad bojištěm se nesl pokřik, jaký za deset let nad císařským vojskem nezazněl:
„Garda ustupuje!“
To byl začátek konce, rozvratu a paniky, již už nikdo nezastavil. Garda semknutá do karé ustupovala zvolna, vzdorovala, chránila Napoleona, kryla rozvrat v týlu, řídla, a když ji Britové vyzvali, aby se vzdala, kdosi z jednoho čtverhranu vzdorovitě odpověděl:
„Garda umírá, ale nevzdává se!“
Podle jiných (to slovo se přisuzovalo generálu Cambronnovi) zazněla odpověď stručnější, vojácky drsná a vstoupila do legend:
„Merde! Hovno!“
Byl to poslední heroický a marný pokus odčinit porážku, kterou už odčinit nešlo!
Nebo šlo?

Grouchy je tady!
Napoleonem vytvořená legenda, beletristicky rozšířená Stefanem Zweigem v Hvězdných hodinách lidstva či Victorem Hugem v Bídnících, říká, že za vše mohl maršál Grouchy, který měl nechat Prusy u Wavre být a ve chvíli, kdy slyšel od Waterloo vzdálená děl, pochodovat k císaři tak, jak mu to navrhl generál Gérard, jeho podřízený. Ponechme stranou, že maršál k tomu neměl důvod, dál plnil císařův rozkaz pronásledovat Prusy a žádný jiný nedostal. I kdyby ano, byly cesty pro část jeho sil složité, pro děla rozbahněné a je velkou otázkou, zda by dokázal přijít včas.
Přesto se dopoledne osmnáctého pokládá za moment, kdy k otočení kola dějin stačilo, aby Grouchy Gérarda poslechl.
Američan Steven Marthinsen publikoval v roce 2002 dvoudílnou historickou fikci Napoleon’s Waterloo Campaign: An atlernate History (Napoleonovo tažení k Waterloo: alternativní historie), která se právě z tohoto bodu odvíjí. Poutavě líčí, jak Grouchy s Gérardem souhlasí a jeho sboru (polovině svých sil) dá rozkaz táhnout k Napoleonovi směrem na Ohain. Gérard dostihne pruský Pirchův sbor (jeden ze tří, které se od Wavre k Waterloo skutečně přesunovaly) a kolem 19:00 s ním začne bojovat.

Napoleon vítězí!
U Waterloo probíhá vše jako ve skutečnosti, když ale Blücher zjistí, že má za zády Gérarda, zastaví postup a obrátí se k němu. Proti Lobauovi ponechá u Plancenoit jen Bülovův sbor, příliš slabý, aby prorazil, a následkem toho mohou Francouzi podniknout na Wellingtona mnohem masivnější útok celou gardou i dʼErlonovým sborem, v němž zpráva o Grouchyno příchodu probudí ztracenou bojechtivost. To střed Anglo-batavskou armádu drtí a Wellington dá rozkaz k ústupu na Brusel, při němž se od Britů začnou odtrhávat a rozpadat belgicko-nizozemsko-německé jednotky, tvořící víc než polovinu jeho armády. Vévodovi nezbude než ustupovat na Ostende a je rád, když odtud poražený odpluje do Anglie.
Zbývá Blücherova Dolnorýnská armáda, spojeným úsilím Gérarda a Lobaua zatlačená k Ohain, kde dojde nazítří 19. června k další bitvě. Prusové jsou spojeným francouzskými silami rozdrceni, maršál Blücher se dá v jezdeckém protiútoku raději zabít a Napoleon triumfuje!
Porážka u Waterloo (Job)

Další taktické alternativy
Možností taktického řešení je nicméně víc, neboť vyjít lze i z výše naznačených Napoleonových chyb.
První varianta vypustí křížení rozkazů pro dʼErlonův sbor v průběhu paralelních bitev u Ligny a Quatre Bras. DʼErlon nepochoduje tam a zpět, zůstane Neyovi, který obranu na strategické křižovatce rozdrtí a cestu na Brusel otevře už 16. června večer.
Druhá varianta říká, že Napoleon nepromarní dopoledne 17. června a nechá od Ligny ustupující Prusy sledovat jen malými silami kvůli přehledu o situaci. Udeří z boku na britskou obranu u Quatre Bras, zlomí ji, žene poražené na Waterloo, přičemž cestou smetává divize, které ke Quatre Bras pochodují, což znamená, že obrana u Mont-Saint-Jean bude jen chabá a snadnu ji (možná i z chodu) rozbije. Wellington je rozdrcen, Brusel ve francouzských rukou a Blüchera, pokud rychle neustoupí směrem k Prusku, čeká podobný osud.
Táž varianta může platit, pokud Napoleon udělá 17. června totéž co v reálu, leč rychleji. Pošle Grouchyho za Blücherema a sám se obrátí k Neyovi) už brzo dopoledne. Výsledek pak vypadá obdobně jako u varianty druhé.

Marthinsenův Happy End
Co by bylo podle Marthinsena dál? Britská vláda padne podobně jako po Slavkovu a ta nová je nakloněna míru, třeba i separátnímu. Vojenská síla Pruska je porážkou u Ohain zlomena a Napoleon se z Belgie stáčí směrem k Rýnu. Dostává posily z Francie, přidávajíc se k němu i některé belgické či nizozemské jednotky (neboť do roku 1813 bojovaly po francouzském boku) a on zaujímá postavení bokem k Rakušanům i Rusům. Opatrný Schwarzenberg zastaví operace na Rýnu, Vídeň, která je bez anglických subsidií na pokraji bankrotu, rovněž přistoupí na mír a imperátor Alexandr povolává za těchto okolností Barclaye zpět do Ruska. Marie-Louisa se k manželovi nevrátí (její místo zaujme, byť bez sňatku Napoleonova „polská manželka“ Marie Walewská), jeho malý syn však ano a císař, který je znovu na vrcholu moci, se rozhodně chovat mírumilovně, aby uchoval dědictví pro svého potomka…

Pravděpodobnost špatného konce
Osobně v tuto alternativu nevěřím a spíše bych předpokládal, že by se Vídeňský kongres (ukončený 11. června 1815) sešel v redukované podobě. Protifrancouzská koalice by se po Napoleonově vítězství nerozpadla a britský kabinet by zůstal podobně, jako tomu bylo roku 1809 po porážce a evakuaci u La Coruni. Napoleon přišel u Waterloo o 40 000 mužů, a i kdyby vítězství znamenalo menší ztráty, musel by za sebou nechat posádky. To by jeho Severní armádu redukovalo na nějakých 70 000 mužů a posily by byly z velké části nevycvičené. Schwarzenberg by počkal na Barclaye a koordinoval s ním postup podobně jako roku 1814. Naprosto jistý je nesmiřitelný postoj ruského Alexandra I., který Napoleona zhruba od roku 1804 k smrti nenáviděl (což přesvědčivě dokázal O. Sokolov v monografii Austerlitz: Napoléon, l’ Europe et la Russie), byť to v období po tylžském míru (1807) obratně skrýval. Císařův ústup za Rýn je víc než pravděpodobný (i kvůli kratší operační linii) a on by od té chvíle ztrácel území (včetně lidských i materiálních zdrojů) podobně jako v kampani 1814. Nelze vyloučit politické změny, neboť s britskou porážkou by zůstal exkrál Ludvík XVIII. bez podpory a uspořádání Francie (byť nakonec poražené) by se mohlo změnit. Vídeň byla ještě v prvních měsících roku 1814 nakloněna variantě regentství Marie-Louisy a poté vládě Napoleona II., tedy Napoleonova syna, což je jedna možnost. Druhou představuje vnitřní opozice ve Francii se vznikem prozatímní vlády (jako tomu bylo v reálu) a s alternativou obnovy republiky.
Napoleona, nakonec stejně poraženého a zbaveného moci, by nejspíš nečekal Ostrov Svaté Heleny, ale cosi mírnějšího, o což by se postarala ne koalice, ale Francie sama.
Triumf u Waterloo (a třeba i u Ohain) by na každý pád představoval Pyrrhovo vítězství. Na mír s Napoleonem v čele Francie by spojenci těžko přistoupili, na to pro ně byl příliš agresivní a nevyzpytatelnou osobností.
Jinak řečeno mohl Napoleon vyhrát bitvu, ne však válku.

Napoleonovy lži
Napoleon v zajetí na Svaté Heleně překresloval mnohé svoje činy a záměrně vytvářel legendu, což platí dvojnásob o prohře u Waterloo, pro niž hledal viníky a svaloval odpovědnost na jiné, zejména na Grouchyho. Skutečnost zakryl tak důkladně, že vlastně stvořil další variantu alternativní historie, dodnes mnohými pokládanou za pravdu. Všechny jeho mystifikace analyzoval Belgičan Bernard Coppens v knize Les Mensonges de Waterloo (Lži kolem Waterloo), vydané roku 2009. Přesvědčivě dokázal omyly prvních dní tažení a císařovu zodpovědnost za ně, chybu ve vyhodnocení terénu u Waterloo (s nevědomostí o klíčovém Hougoumontu), zejména ale naprostou nevinu maršála Grouchyho a plnou Napoleonovu odpovědnost za to, že jej včas nepřivolal. Nutno dodat, že Napoleonem stvořené legendy a lži nejsou jediné, stejně si počínal Brit Siborne, snažící se skrýt velké chyby Wellingtonovy (hlavně to, že vévoda první dva dny války doslova promarnil, neboť pokládal vše za klamný útok a hlavní úder čekal mnohem severněji).

Literatura:
Coppens, B. Les Mensonges de Waterloo. Jourdan, Bruxelles 2009.
Kovařík, J.: Směr Brusel (Waterloo 1). Akcent, Třebíč 2011.
Týž: Poslední bitva (Waterloo 2). Akcent, Třebíč 2011.
Marthinsen, S.: Napoleon’s Waterloo Campaign. An alternate History (2 sv.). Xlibris 2002.