Prohledat tento blog

Načítání

čtvrtek 21. dubna 2016

GRAVELOTTE A SAINT-PRIVAT ANEB JAK SNADNO LZE PROHRÁT VÁLKU


Neexistuje u nás mnoho knih, které by se věnovaly prusko-francouzské válce roku 1870, a já do ní před časem zabrousil bokem na požádání časopisu Valka. Toto je trochu oprášený článek, který tehdy vyšel. Onen konflikt rozhodně nezačal tak, jak si Napoleon III., malý synovec velkého strýce (jak jej posměšně nazval Victor Hugo) představoval, když se k ní nechal kancléřem Bismarckem vyprovokovat a 19. července 1870 vyhlásil pruskému králi Vilému I. i jeho německým spojencům nepřátelství.

Od porážky k porážce
Malý synovec velkého strýce (tak říkal Napoleonu III. ve srovnání s Napoleonem I. spisovatel Victor Hugo) věřil, že jeho armády zahájí ofenzívu za Rýn a že to bude vojenská procházka ze Štrasburku do Berlína, sotva ale dorazil do lotrinských Met, spatřil nedokončenou mobilizaci, vojáky roztažené v délce 260 km a špatně zaopatřené. Převzal sice hlavní uskupení, tzv. Rýnskou (nebo také Lotrinskou) armádu, zatímco maršál Mac-Mahon velel jižnější Alsaské armádě, na vpád do Německa ale nebylo ani pomyšlení. Než se Francouzi nadáli, zahájil Helmuth von Moltke, náčelník pruského štábu, postup třemi armádami na Saarbrücken a šel od vítězství k vítězství, byť zatím nebyla velká. Čtvrtého srpna zaskočil Francouze vysunuté k hraničnímu Wissembourgu, šestého napadl Mac-Mahona u Froeschwiller-Woerthu severně od Štrasburku, kde obrátil Francouze na útěk a vrazil mezi obě jejich armády klín, a téhož dne zaútočili Prusové u Forbachu, ležícímu proti Saarbrückenu. Opět vyhráli.
            Napoleonův štáb v lotrinských Metách horečně zvažoval, jak síly přeskupit a nepřítele zastavit. Bylo jasné, že Prusům jde o Paříž, a že optimální je stáhnout se na Châlons-sur-Marne v půli cesty od Met k metropoli, hlavní stan se k tomu ale nedokázal odhodlat, ztrácel čas, a císař, zle sužovaný močovými kameny, předal 12. srpna velení maršálu Bazainovi, považovanému za národního hrdinu, ve skutečnosti muži nerozhodnému a neschopnému operovat s velkými uskupeními. O dva dny později Napoleon odejel na Châlons s tím, že Bazaine zahájí ústup stejným směrem na Verdun. Dvaadvacet divizí se mělo přesunout přes řeku Meusu a ustupovat po trase Gravelotte–Rezonville–Mars-la-Tour, jenže tu začínali Prusové z jihu ohrožovat.

Odvod francouzských záložníků (Alphonse de Neuville)
Překvapení u Vionville
Už 14. srpna došlo k potyčkám u Borny, vydávaným v Paříži za klíčové vítězství, i když šlo jen o boj na zdrženou, aby dokázal ustupovat i obrovský trén. Lokální vítězství mohl Bazaine využít k pokusu o převzetí lokální iniciativy, nic ale neudělal a Moltke poháněl sobě podřízenou armádu prince Friedricha-Karla, aby sevřela Francouze od jihu a pokusila se je od pevnosti Verdun odříznout.
Bazainův ústup po silnici Mety–Verdun probíhal pomalu a navečer 15. srpna zaujala část armády pozice v prostoru Rezonville, Frossardův 2. sbor jižně od komunikace, Canrobertův 6. sbor severně. Mezi nimi procházely promíchané a notně dezorganizované jednotky 3. i 4. sboru a k dovršení Bazaine váhal, co dělat, zdali se stahovat na Verdun, nebo bránit opevněné pozice u Met!
Nazítří 16. srpna zaútočili pruští husaři u Vionville (západně od Rezonville) na francouzské Muratovy dragouny, zaskočili je a obrátili na útěk, který vnesl chaos do Gramontových kyrysníků, leč Frossardův sbor se chopil zbraní a 12. batalion myslivců Batailleho divize Prusy z Vionville vyhnal. Ne nadlouho, neboť se sem vrhl von Avenslebenův prusko-braniborský III. sbor s VI. jezdeckou divizí a mezi Vionville a Rezonville vypukla doslova z chodu bitva.
Útok pruského 9. střeleckého batalionu u Gravelotte (Zimmer)

Bitva u Rezonville
Za daných okolností měl Bazaine přesilu, mohl své napadené pravé křídlo posílit a Alvenslebena porazit, nic ale nepodnikl a Prusům spěchaly na pomoc posily. Boj se rozrůstal a Frossard, který zůstával bez podpory, nasadil ze zoufalství jezdectvo, Laplassetovy kopiníky a kyrysnickou gardovou brigádu du Preuilovu, kavalerie se ale dostala mezi palbu pěchoty a děl, kde krvácela, aniž cokoliv změnila. V celé Bazainově armádě rostl chaos a maršál sám unikl jen o vlas zajetí při útoku husarů Redernovy brigády, kteří k jeho hlavnímu stanu pronikli. Frossardův 2. armádní sbor ustupoval, začínal se pod Avenslebenovým náporem rozkládat, ani teď mu ale nerozhodný maršál nepomohl, třebaže měl bezprostředně u sebe dvě divize císařské gardy a dvě brigády jezdectva! Nakonec poslal kupředu, aby vyplnil mezery v ustupujícím Frossardově sboru, dva pluky gardových granátníků, kteří vyrazili skvěle, zdecimovali dorážející pruské husary a hroutící se linii stabilizovali. Vlevo od Frossarda zasáhl dělostřelectvem Canrobertův 6. sbor a Prusům s Branibory začala hrozit porážka. Posily k nim dosud nedorazily a Avensleben sáhl v bezvýchodné situaci po kavalerii, po šesti eskadronách hulánů a kyrysníků Bredowovy brigády, kteří cválali na děla i linii pěchoty a zpočátku vše šavlovali, jenže pěchota se přeformovala do obrany, na pomoc jí vyjeli myslivci, dragouni i kyrysníci Gramontovy brigády a hnali Němce zpět na Flavigny. Kyrysníci Reichshoffen se doslova obětovali, aby své druhy kryli, a vyjeli do protiútoku, který dostal jméno Todtenritt, jízda na smrt.
Bitva u Gravelotte

Nepochopitelný rozkaz maršála Bazaina
Ve dvě odpoledne byl výsledek bitvy na vážkách, Frossard s Canrobertem ale začínali mít navrch a na pomoc jim šel konečně Ladmiraultův 4. sbor, jehož velitel chvátal za hlasem děl, aniž k tomu dostal od Bazaina rozkaz. Spolu s jezdectvem vyrval Prusům les Tronville, donutil nepřátele ustupovat, v pět ale dostal von Avensleben konečně posilu v podobě X. sboru prince Friedricha-Karla a začal pro Francouze nadějnou situaci stabilizovat. V sedm byly už obě strany vyčerpané, o vítězství ale ani jedna nerozhodla a Ladmirault nakonec navrhl ústup s tím, že se bude zítra bojovat znovu a snad s nasazením všeho, co bude možné. Přesto se o Rezonville bojovalo zuřivě až do noci, která zápas ukončila s výsledkem poměrně nerozhodným. Mohl být jiný, mohlo jít o ohromující francouzské vítězství, takto ale skončilo jen obětí 14 000 mrtvých i raněných na Bazainově a 16 000 na pruské straně. K dovršení všeho se Bazaine rozhodl bojiště vyklidit, což zdůvodnil nedostatkem proviantu a zásobami pěchotní munice v počtu čtyř nábojů na hlavu.
„Nebylo k tomu co dodat. Když vrchní velitel něco takového napíše, nezbývá než se podřídit,“ konstatoval pak na Bazainovu adresu Canrobert.
Nazítří se místo boje, navrhovaného Ladmiraultem či Frossardem, pokračovalo v ústupu, ne však na Verdun, ale blíže k Metám a k železnici z tohoto města na Thionville, tedy k severu místo na západ! Mnozí si zanedlouho začali klást otázku, zda je Bazaine jen neschopný břídil, nebo i zrádce, sledující vlastní politické zájmy a toužící po Napoleonově pádu!
Tímto ústupem byla Rýnská armáda téměř neodvolatelně odtržena od Mac-Mahonovy Alsaské armády.
Obrana brány Longboyau (Alphonse de Neuville)

Neschopný maršál Bazaine (1811–1888)
François Achille Bazaine chtěl sudovat Polytechniku, neudělal ale přijímací zkoušky a začínal jako prostý voják. Sloužil v Cizinecké legii, kde nakonec velel pluku, r. 1854 se stal brigádním generálem a v Krymské válce 1853–1856 už velel divizi. S Rakušany bojoval u Solferina, roku 1862 velel expedičnímu sboru v Mexiku (na podporu Maxmiliána Habsburského) a poté císařské gardě. Jeho vojenská minulost budila dojem schopného vojvůdce, on sám ale věděl, že to není pravda a vrchní velení 12. srpna odmítal. „Nemám na to,“ prohlásil upřímně, dostal ale odpověď: „To je rozkaz!“  „Hrdina z Mexika“ proslul tím, že se věnuje detailům a ne celku, že je tam, kde být netřeba, a že je nesmírně nerozhodný. Navíc nenáviděl Mac-Mahona a odmítal s jeho armádou spolupracovat. Rychle se tak ze „slavného Bazaina“ měnil v očích veřejnosti na „zrádce Bazaine“. Nakonec se nechal v Metách odříznout a po pádu Sedanu s armádou, která byla poslední francouzskou nadějí, 27. října kapituloval. Roku 1873 stanul před soudem, byl uvězněn v pevnosti na ostrově Saint-Marguerrite, podařilo se mu ale uprchnout do Španělska, kde i dožil.

S Prusy v zádech
Francouzi měli v prostoru Rezonville  120 000 mužů, Prusové jen 65 000, a přesto to byli oni, kdo nepouštěl z rukou iniciativu. Bazaine odmítal útok, na obranu směru na Paříž nemyslel a viděl jen Mety, které chtěl držet, přestože si mohl cestu ve směru na Verdun stále snadno otevřít. Sedmnáctého nic neudělal a 18. srpna ráno měl jednotky rozvinuty s levým křídlem u severního břehu Moselly, s pravým o zhruba osm kilometrů severněji ke vsi Saint-Privat a celou linii v obranném postavení, zčásti na výšinách mezi dvěma potoky. Směrem od jihu (od Mosely) k severu stály Frossardův 2., Leboeufův 3., Ladmiraultův 4. a Canrobertův 6. sbor, císařská garda pod velením generála Bourbakiho tvořila za nimi na středu zálohu. Problém byl v tom, že severní křídlo, Canrobertův sbor, dorazilo na pozici pozdě, dělostřelectvo bylo ještě na cestě a na vybudování opevněného postavení nezbyl čas.
Prusové po francouzském vyklizení Rezonville přehradili západní prostor mezi řekami Moselou a severnější Orne, což znamenalo, že stáli mezi Bazainem a Verdunem i Paříží! Strategicky vzato neměl Bazaine jinou možnost než skrze ně prorazit, jinak by byl od metropole, svého císaře i Mac-Mahona odříznut! Byla to sama o sobě neuvěřitelná pozice a podle ní i jeho nerozhodnosti vypadala bitva, která se mezi vesnicemi Gravelotte v údolí potoka na jihu (na počátku mezi Goebenovým a Mansteinovým sborem) a Saint-Privat na severu (v úseku Canrobertova sboru) strhla.

Útok od Gravelotte
Kolem poledního zahájil Mansteinův XI. pruský sbor postup z prostoru Gravelotte–Verneville a spustil na francouzské okopy valivou palbu, Leboeufův sbor se ale držel a stejně tak i vpravo od něj Ladmirault, na nějž bez valného úspěchu útočila Voigt-Rhetzův X. sbor. Obě tyto jednotky z armády Friedricha-Karla Francouzi zastavili, ani jeden z jejich generálů se ale neodvažoval vyrazit do protiútoku.
            Na jižní Frossardovo křídlo útočila Steinmetzova I. armáda (Zastrowův VII. sbor), ani ta ale nepostoupila, její levý soused, Goebenův VIII. sbor, však dělal zázraky, až to bralo Francouzům dech. Němečtí důstojníci šli příkladem, i když jich v pruské palbě dobrá polovina klesla, nedali se odradit a kolem čtvrté jejich odhodlání nakazilo generálporučíka Steinmetze natolik, že osobně vedl muže kupředu na statky Moscou, Saint-Hubert a Point-du-Jour. Francouzské pušky Chassepot, lepší než pruské jehlovky, a francouzské mitrailleusy, předchůdci kulometů, vedli palbu tak hustou, že hrdinství útočníků nic nezmohlo.
            „Krupobití jak u Gravelotte,“ vžilo se pak mezi Prusy rčení.
Obraba hřbitova v Saint-Privat (Alphonse de Neuville)

Hrob pruské gardy
Na Canroberta na severu dopadl úder von Papem vedené Württembergovy pruské gardové divize a II. (saské) divize. Obě pronikaly snadněji než jejich druzi na jihu, i když se Francouzi bránili houževnatě a každý statek měnili v pevnost. Třebaže německé ztráty rostly, prodral se von Pape před ves Saint-Privat, jenže dojít k ní znamenalo překonat dlouhý pruh zcela holého terénu. Bylo by logické nasadit děla, provést přípravu, jenže princ August Württemberský to odmítl a útočil.
„Hrob pruské královské gardy,“ tak výmluvně nazval útok na Saint-Privat kancléř Bismarck.
Garda i Sasové se navzdory palbě dostali na 300 metrů od prvních domů, tam ale jeden po druhém klesali a tvořili val mrtvých i raněných. Bylo jich na 4000 a k tomu 160 důstojníků…
Poté přece jen došlo na děla a kolem sedmé večer začalo deset pruských baterií do Saint-Privatu bušit.
Sasové, ne tak decimovaní ztrátami, se zvedli a obchvatem postupovali Canrobertovým obráncům do pravého boku, což bylo slabé místo obrany. Pak se čtrnáct saských baterií přidalo k pruským a začali měnit vesnici v pekelný kotel. Canrobert nemohl odpovídat stejným způsobem, děla sice měl, munice mu ale docházela, a když obranná palba artilerie i mitrailleus slábla, zvedli se i pruští gardisté, kteří konečně doběhli k zástavbě.

Hřbitov v Saint-Privat
Propukl boj o každý dům a Francouzi v rozkacených nepřátelských útocích ztráceli jeden za druhým. Marně se bil François Certain Canrobert s šavlí v pěsti v čele svých mužů, jichž bylo třikrát méně, kteří už neměli v polních lahvích špetku vody, vystříleli náboje a nyní už se bránili jen na bodák či kolbami. Nezbývalo než ves vyklízet, což se stalo až za úplné tmy, a poslední obránci vzdorovali na zdejším hřbitově, za jeho zdmi. Alphonse de Neuville stvořil o tomto boji svůj nejslavnější obraz (dnes v Musée dOrsay; studie je v Invalidovně), dramatické plátno plné dýmu, požárů, zuřivosti, chrabrosti i beznaděje obránců v modrých pláštích s rudými kalhotami a čáky bez výstelek, kde jen nezasvěcený může označit pózy vojáků za teatrální. Na ně útočí kolony saského pluku a je to obraz konce světa pro ty, kteří se mezi hroby bránili… Tady vykrvácel 94. řadový regiment, jemuž věnoval Neuville monumentální dílo s autentickým terénem, která předtím prochodil, jen vzdálenost domů od hřbitova poněkud prodloužil. Hřbitovní brána už je proražená, podél zdi leží ranění a poslední živí stojí bezbranně, smířeni s osudem…
„Francouzi se bránili se zoufalým zápalem ve vesnici, která byla na mnoha místech v plamenech. Tento boj, v němž se musel každá dům dobývat útokem, stál velké oběti, nakonec, když už padla noc, však Prusové a Sasové, kteří se v zápalu předháněli, celou tu velkou ves ovládli,“ říká oficiální pruská relace.
Ti, co přežili, ustupovali přes Woippy dozadu na střed, k maršálu Bazainovi, který se k bojišti ani nepřiblížil, a k císařské gardě, jejíž zásah mohl situaci na tomto křídle stabilizovat. Ustupující nenechali Prusům ani jedno dělo, ani jeden prapor…
Z bitev tohoto století se dá s boji, svedenými u Met, srovnat jen zápas o Belle-Alliance [Waterloo], boj u Borodina a Pruského Jílového,“ napsaly pak německé noviny z Kielu a bojem o Mety mínily Gravelotte i Saint-Privat.

Komandant Berbegier v bitvě o Saint-Privat (Edouard Detaille)
Mety, začátek konce
Bitva skončila a Němců o 20 000 ubylo. Francouzi prořídli „jen“ o 12 000 mužů, jenže boj mezi Gravelotte a Saint-Privat osud celé Rýnské armády zpečetila. Stáhla se k Metám, kde ji von Moltke zablokoval, či přesněji se tam Bazaine zablokovat nechal. Celkem 160 000 Němců jej totálně odřízlo a přerušilo i telegrafické spojení, do Verdunu však stačila dojít maršálova zpráva z 19. srpna; donesl ji tam skrytou v podrážce jeden lesník a Bazaine císaři oznamoval, že se pokusí pochodovat z Met k severozápadu na Montmédy, „pokud už je neobsadil nepřítel“. Nepokusil se o to…
            V pozdějším procesu s maršálem přišla řeč i na bitvu z 18. srpna a na to, proč podle rozkazu nepochodoval hned po Napoleonově odjezdu na Châlons. Není jasné, zda čekal, že po císařově pádu bude v čele poslední francouzské armády hrát klíčovou politickou roli (což byl závěr, k němuž soud roku 1783 dospěl), nebo byl jen tak neschopný. O Gravelotte a Saint-Privat tvrdil toho dne, že jde jen o šarvátky předních hlídek, a kolem třetí hodiny, když šlo o osud Francie, hrál podle svědků v hlavním stanu ve Flappeville biliár. Z 520 děl, kterými disponoval, jich nechal nasadit jen 352, Bourbakimu s gardou, jenž mohl situaci zachránit nedal před bitvou žádné dispozice, a pokud garda kryla palbou ústup, stalo se tak jen z iniciativy jejího velitele.
Bitva o Sedan 1. září, kde se bránilo 120 000 vojáků Mac-Mahonovy Alsaské armády, proti 200 000 Prusů, už udělala za válkou jen tečku, neboť ta byla prohraná u Gravelotte. Epilog pak napsaly sesazení Napoleona III. z trůnu, vznik tzv. III. republiky, vyhlášení Německého císařství ve Versailles a bouře Pařížské komuny, potlačené Francouzi samotnými…

Poslední náboje aneb malíř heroické porážky
Alphonse de Neuville (1835–1885) proslul během III. republiky jako epický malíř výjevů z války 1870, jimiž chtěl vztyčit pomník obyčejným vojákům a důstojníkům, kteří neprohráli vlastní vinou, a přispět k zahojení těžce zraněné francouzské hrdosti i sebevědomí. Jeho obraz Hřbitov v Saint-Privat se stal roku 1881 národní ikonou, ještě slavnější jsou ale Les dernières cartouches, Poslední náboje (dnes v Musée dOrsay), epizoda ze vsi Bazeilles v Ardennes, kde hrstka vojáků v jednom domě vzdorovala obklíčení doslova do posledního výstřelu. Stalo se tak pouhý jeden den předtím, než Napoleon III. kapituloval…
Poslední náboje (Alphonse de Neuville)

Literatura
Elliot-Wright, P.: Gravelotte-St. Privat 1870. Campaign Series 21, Osprey Military 1993.
Noir, L.-Sacré, L: Histoire de linvasion. Paris 1875.

středa 13. dubna 2016

TAŽENÍ ZA PŘELUDEM: UKÁZKA MAP Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY

Moje kniha s výše uvedeným názvem a pojednávající o Napoleonově polské kampani 1806/07 už prochází závěrečnými úpravami po jazykové korektuře v podobě, jak půjde do tisku, což by mělo být zanedlouho. Zda se stihne na Svět knihy, to zatím nevím, v každém příúpadě vše oznámím jak zde, tak na facebooku, kam ostatně svou pozornost přesměrovávám a kde jsou informace z mé strany rychlejší, byť kratší. Bude to věc se spoustou obrazového materiálu a padesátkou map, které, jak už to chodí, musím dělat sám, byť mi tentokrát nesmírně mnoho věcí usnadnily staré atlasy... Na ochutnávku pár z nich přikládám







úterý 29. března 2016

LEGIE ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA (ŘÍMSKÉ VÁLKY IV) PRÁVĚ VYŠLY

Těžko dodat něco k tomu, co stojí v nadpisu, leda to, že pokud vás neuspokojí knihkupec (podle oblíbného sloganu "knihu hledejte u všech dobrých knihkupců" asi tak dobrý nebude), objednejte si ji (stojíte-li o ni, pochopitelně) rovnou u AKCENTU  tímto prolinkem:
http://www.vydavatelstviakcent.cz/kniha.php?id=1187
Sleva vám pokryje poštovné...
A abyste nekupovali zajice v pytli, tady je obsah. Ukázku jsem zde zveřejnil v předchozím příspěvku.



OBSAH:
I. KDO OVLÁDNE ŘÍM?
Caesarův dědic
Mutinská válka a bitva o Forum Gallorum
Cesta k triumvirátu
Válka s vrahy
První bitva u Philippi a Cassiova smrt
Druhá bitva u Philippi a Brutův konec
Válka se Sextem Pompeiem
Ovládnutí Sicílie
Parthská válka Marca Antonia
Octaviánova illyrská válka a konec triumvirátu
Octavián versus Antonius
Bitva u Actia
Poslední boj
II. ZASTAVENÁ EXPANZE
Proměna římských legií
Válka na hranicích
Drusus a Tiberius
Pannonská čtyřletá válka
Arminiův plán a Varův pochod
Masakr v Teutoburském lese
Ohrožená hranice
Germanicova odveta
Bitva u Dlouhých mostů
Bitva na Weseře
Bitva na planině Idistaviso
III. IMPÉRIUM NA VRCHOLU
Od Tiberia k Caligulovi
Tacfarinatova válka v Africe
Císaři a jejich garda
Scribonianova krátká revolta
Invaze do Británie
Bitva na řece Medway
Generál Corbulo
Dobytí Arménie
Záchrana apoštola Pavla
Divoká římská Británie
Královna Boudicca
Boudicca versus Paulinus
A znovu Corbulo
IV. ZLÉ ČASY
Židovská válka začíná
Vespasiánova první ofenzíva
Obléháni Jotapaty
Galilea v plamenech
Přerušené tažení
Vítězství Třetí legie
Rok čtyř císařů
Otho, Vitellius a Vespasián
Civiliova vzpoura
Hanba na rýnské hranici
Odplata
Přenešťastný Jeruzalém
Titus před branami
Dobytí Jeruzaléma
Hrůzy války
Bitva o chrám
Masada
PŘÍLOHA: CHRONOLOGIE VYBRANÝCH BITEV
BIBLIOGRAFIE




 

neděle 13. března 2016

BITVA U ACTIA-UKÁZKA Z ŘÍMSKÝCH VÁLEK IV

Můj nakladatel, tedy AKCENT, tento týden prohlásil, že tak za čtrnáct dní by mohl být na knižních pultech čtvrtý díl ŘÍMSKÝCH VÁLEK nazvaný LEGIE ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA. Obsahově zahrnuje období pdo Caesarovy smrti, tedy Války druhého triumvirátu a boj Octaviána s Marcem Antoniem, války v Germánii, Británii, Pannonii, Illyrii a Arménii, rok čtyř císařů a židovskou válku,což je přibližně rok 69... Nazrává čas na ukázku a já ji sem vkládám v podobě kapitoly o bitvě u Actia, která se dost lišila od toho, co předvádějí velkofilm Kleopatra či stručná vylíčení. V mé knize ovšem celá tahle námořní kampaň zahrnuje tři kapitoly s přípravami k bitvě, taktikou i dozvuky...  
       Pokud jde o dostupnost knihy, počítejte raději s počátkem dubna (dám zde vědět). Pokud si ji chcete spolehlivě a s nakladatelskou slevou (která vám uhradí min. poštovné) objednat, můžete tak učinit u vydavatele prolinkem v nadpisu, nebo zde na této adrese 
http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php  

Bitva u Actia
Podle Diona (Dio 50.31) hrál Octavián Antoniovi mimoděk do karet:
„Poté pojal plán nechat je proplout s úmyslem, že jim sám vpadne do týlu a tím, že popluje rychleji, je přímou plavbou dostihne…“ Velitelé eskader ovšem namítali, že to nemusí vyjít, že nepřítel bude jen prchat a k boji neobrátí (což byl exaktní odhad situace). Agrippa dodával, že nepřítel by mohl použít krom vesel plachty (to se v bitvě nedělalo a stěžně se pokládaly na palubu, aby se při úderech nelámaly a neohrožovaly vlastní vojáky, nebo aby plachty nepřítel nezapálil, navíc vítr u tohoto oplachtění manévry spíše znemožňoval, než usnadňoval), a imperátor se nakonec nechal přesvědčit o tom, že klasický boj tělo na tělo, loď proti lodi, bude lepším řešením.
Dio Cassius neprozrazuje bitevní uspořádání ani rozvinutí, je ale jasné, že za této situace muselo Octaviánovo loďstvo výjezd z hrdla zálivu uvolnit a stáhnout se víc na širé moře, aby mohl Antonius vyplout a rozvinout se. Plútarchos (Antonius.65) je v tomto ohledu na informace méně skoupý, i on ale jde rovnou k věci, k začátku bitvy samé:
„Když nastalo bezvětří a klid na moři bez jediné vlny, postupovali proti sobě. Antonius a Publicola stáli na pravém křídle, Coelius na levém, uprostřed Marcus Octavius a Marcus Insteius. Caesar postavil na levé křídlo Agrippu a sám si ponechal pravé křídlo. Pozemní vojsko postavil do bitevní linie u moře na straně Antoniově Canidius, na straně Caesarově Taurus, a chovali se všichni klidně.“
Upřesněme to, co se u obou klasiků objeví teprve v průběhu boje, tedy doplnění celé sestavy.
Marcus Vipsanius Agrippa, nejzkušenější námořní velitel ze všech, velel levému Octaviánovu křídlu (byť Velleius tvrdí, že byl vrchním velitelem celého loďstva, což zní nepravděpodobně). Střed dostal Lucius Arruntius starší, který velel na moři už ve válce se Sextem Pompeiem, jenže na jeho straně. Pravému křídlu velel Marcus Lurius, předtím prefekt Sicílie, vyhnaný Sextem Pompeiem, nejspíš v námořní válce mnohem zkušenější než Octavián (u Plútarcha Caesar), kterému zde byl k ruce, neboť budoucí Augustus se tu musel věnovat jako vrchní velitel i celkové situaci.
Protivníci se rozvíjeli obdobně do tří divizí či eskader, vpravo Lucius Gellius Publicola, konzul z roku 36 př. Kr., na středu Marcus Octavius s Marcem Insteiem; o prvním není nic bližšího známo, ten druhý ale byl zkušený generál z občanských válek. U Plútarchem uváděného admirála jménem Coelius rovněž tápeme, podle všeho jde ale o omyl a velitelem na levém křídle byl, jak z dalšího plyne, Gaius Sosius, kterého jasně označuje například Velleius Paterculus.
V celé sestavě nepadlo slovo o Kleopatře, která představovala jakýsi zadní voj, připravený proklouznout s poklady mezerou, již divize před ní vytvoří.
Lodě Marca Antonia, předpokládejme, že po šedesáti v každé ze tří eskader (přičemž ta středová mohla být zdvojená, jak tomu nasvědčují jména dvou velitelů), se rozvinovaly půdorysně do půlměsíce a z obou stran se přimykaly co nejvíc ke břehu, čímž vylučovaly nebezpečí obchvatu. Octavián s přesilou plavidel zaujímal podobný tvar a rovněž se roztahoval k pobřeží, aby mu tudy nikdo neunikl. 
Plútarchos tvrdí, že Marcus Antonius, uváděný jím samým na pravém křídle, z paluby velké válečné lodi nevelel. Vsedl na liburnu, malou obratnou veslici s jednou řadou vesel, užívanou k průzkumu i kurýrní a spojovací službě. Projížděl na ní kolem vyplouvajících velkých galejí, povzbuzoval vojáky na palubách, ukazoval nebezpečná místa zálivu a poroučel, ať se lodě rozvinou, zastaví, jako kdyby byly na kotvách, a přijmou takto útok. I Octavián po rozvinutí udělal stejnou věc, nechal se liburnou převézt z levého křídla na pravé, zkoumal nepřítele a divil se, že stojí před úžinou nehybně.
„Lodi se totiž zdály zakotveny. Byl o tom také dlouhou dobu přesvědčen a udržoval své vlastní lodi ve vzdálenosti asi osmi stadií od lodí protivníkových,“ tvrdí Plútarchos (Antonius.65).
To je necelý kilometr a půl.
„Bylo poledne, a poněvadž se zdvíhal z moře vánek, Antoniovy vojáky omrzelo otálet a v důvěře ve výšku i velikost svých vlastních lodí, jako by byly nepřemožitelné, pohnuli levým křídlem,“ pokračuje Plútarchos.
Spíš než o smělost se ale jednalo o vítr (o němž se zmínil pod jménem Iapyx i Vergilius), na který Marcus Antonius čekal, aby mohly lodě po proražení vztyčit plachty a tak snáze unikly. Mezi druhou a třetí odpolední ostatně zesílil, byl už svěží až ostrý a z nepříznivého západního se měnil na západoseverozápadní.
Onen vítr, o němž je v Plútarchovi a Dionovi pár zmínek, představuje nejspíše klíčový faktor ve vývoji situace v bitvě a největší problém Marca Antonia. Římská veslice s obdélníkovou plachtou a nanejvýš s pomocnou, poněkud nastavitelnou plachtou stejného tvaru, leč menší, nedokázala proti větru plout, křižování bylo nemožné. Upozornil na to Sheppard v ospreyovské monografii o bitvě u Actia. Chtěl-li Marcus Antonius s pomocí kombinace vesel a plachet uniknout, musel plout nejprve k západu, a až pak se stočit na jihozápad, aby obeplul Lefkadu, jenže s příděmi na vítr to nešlo, použít se dala jen vesla. Teprve na volném moři a po změně kurzu šlo západní či západoseverozápadní vítr využít, avšak muselo se plout takřka v pravém úhlu na něj. Přesněji v úhlu sedm čárek dvaatřicetičárkové stupnice moderního kompasu, tedy s těsným přilehnutím na něj, což znamená velmi pomalu, maximálně rychlostí dvou uzlů na hodinu.
Připomeňme, že Florus v už citované pasáží o robustních Antoniových lodích říká:
„Vítr je těžce poháněl…“
Počasí tedy nehrálo hru, již Antonius s Kleopatrou potřebovali, a nutnost dostat se na vítr měnila i jejich rozhodnutí. Nemohli uniknout při břehu, potřebovali se provléci středem, otevřenou vodou, kde vítr působil víc. A vítr byl i důvod, proč se sestava před ústím zálivu dala do pohybu až po poledni. Zčásti to umožnil Octavián, neboť se kvůli rozvinutí stáhl na otevřenější moře. Agrippa tím sice uvolnil prostor u severnějšího břehu, to ale nebylo Antoniovi k ničemu. Agrippův manévr Antoniovu vyplutí nepřál, neboť dával možnost k obchvatu nepřátelské severní eskadry… Marcus Vipsanius si tak vytvořil prostor pro manévry diekplús, periplús či anastrophe.
Diekplús znamená proplutí skrz a obrat. Vyžadoval otevřenější moře a sázela na něj rychlejší strana, která měla k dispozici více prostoru, nebo dokázala lépe manévrovat. Lodě mohly plout v několika kolonách (v kýlové linii), tedy za sebou s velitelskými loďmi v čele, a snažily se proniknout skrze protivníkovu liniovou sestavu (tj. skrze čelní uspořádání). V okamžicích, kdy velitelská loď vplouvala do mezery, podnikla rychlý obrat k nepřítelovu boku a přídí lámala jeho vesla, načež si mohla vybrat dalšího protivníka. Loď za ní zpravidla dorážela tu vedoucím plavidlem napadenou a možnosti manévrovat zbavenou veslici taranovým úderem.
Manévr s řeckým jménem periplús značil obecně plavbu podél břehu a takticky obrat o 180 stupňů. Střed útočícího loďstva se při něm zvolna přibližoval v linii k nepříteli, rovněž rozvinutému do linie, přídí proti přídi, nebo předstíral zpětným záběrem vesel ústup a lákal protivníka do protiútoku. Čekalo se na chvíli, kdy soupeř vyrazil kupředu a poskytl tak lodím na křídlech šanci udeřit rychlým obratem krajním lodím do boků. Další lodě, které v linii neměly protivníky, pluly šikmo vpřed, za záděmi nepřátelské linie provedly obrat a útočily do boků z týlu. 
Anastrophe se vztahoval spíše k individuálnímu boji a k útoku lodě na loď, ne k manévru eskadry. Spočíval v obratu a útoku na soupeře úderem klounu tak, aby se otočil a nastavil záď, přičemž druhý útočný náraz mířil na dvojici kormidelních vesel s cílem nepřítele znehybnit, vyřadit a případně dobýt abordáží.
Ke slovu měly přijít i metací a vrhací zbraně, nejen praky a luky, ale i stroje. Lučištníci i prakovníci zaujímali místa ve věžích na palubách (jedné či dvou), kde mohl být ze strojů maximálně nevelký scorpio, škorpión, balisty a katapulty či onagery (což byla varianta katapultu) musely být upevněny na palubách, stejně jako nedávný Agrippův vynález, harpax. Tyto zbraně vypalovaly jak střely ve tvaru velkých oštěpů, mnohdy zápalné, tak i kamenné koule či hrnce s hořlavinou, problémem ale bylo podélné i příčné kolébání, které znesnadňovalo zasažení cíle.
Hlavní zbraní ovšem zůstával kloun, u velkých lodí mnohdy zasazený na přídi nad hladinou, neboť cílem nebylo proražení protivníka tak, aby to trupu vnikla voda, ale upoutání napadené lodě, již pak bylo možné napadnout z paluby na palubu.
Obě loďstva se teď pohnula příděmi k sobě a v těsné formaci, o níž se zmiňuje Dio Cassius. Píše rovněž, že Octaviánovy lehčí a rychlejší lodě manévrovaly tak, aby vybrané velké nepřátelské plavidlo pokud možno obklopily.
„Když nějakou loď potopili, bylo dobře, když ne, couvli na vodu, než mohlo dojít k boji zblízka, a náhle pak udeřili klounem na onu loď znovu, nebo přepluli a soustředili pozornost na jiné, a když ji lehce poškodili tak, jak jim to čas dovolil, postupovali k dalším a dalším s tím, aby byl jejich úder na jakoukoliv loď pokud možno nečekaný,“ píše klasik (Dio 50.32).
Octaviánovy lodě prý útočily rychle a vyhýbaly se obratně střelbě lučištníků, Antonius se ale bránil spoustou šípů i kamenných střel, takže útočící lodě občas vyplouvaly mimo dosah vrhacích zbraní, aby si vybraly lepší moment útoku. Zpravidla útočily dvě až tři lodě na jednu, některá se snažila zpřelámat vesla na boku, jiná vesla kormidelní na zádi, a činily tak podle Diona koordinovaně, neboť některý z útočníků poutal pozornost bránící se posádky palbou, zatímco jiný se přibližoval a volil úder podle situace.
„Když se začínal vlastní boj zblízka, nedocházelo k prorážení a roztrhávání lodí. Antoniovy lodě nemohly pro svou tíhu dosíci prudké pádnosti, jež především dodává ranám lodních zobců účinnosti; Caesarovy lodě se nejen střežily utkávat s příděmi nepřátelských lodí, ale neměly odvahu ani do nich vrážet z boku, neboť zobce se snadno ulamovaly, kdykoliv narazily na lodní trup zbudovaný z velkých čtyřhranných klád spojených pospolu železem. Zápas se proto podobal boji na souši, či správněji řečeno, boji o hradby, neboť tři čtyři lodě Caesarovy se současně zavěšovaly kolem dokola na jednu loď Antoniovu a vojáci užívali štítů, kopí, bidel s háky i ohnivých šípů. Antoniovo mužstvo pak střílelo z dřevěných věží z oštěpometů,“ upřesňuje a popisuje boj dosti toporný překlad Plútarcha (Antonius.66).
Oštěpomety jsou katapulty, ve skutečnosti ale šlo spíše o škorpióny, lehké stroje podobné velkým kuším. Zajímavá je zmínka o trámech na bocích, nejspíš ochraně předsazené před obšívku. Lehčí Octaviánovy lodě se kvůli nim nechtěly pokoušet o přímý taran klounem, protože vlastní zobce se jim při útocích lámaly; hrozilo tak, že poškodí spíše samy sebe, než protivníkova plavidla.
„Několik jich na nepřátelské lodě – těžké a při všem nemotorné – útočilo střelami ze samostřílů, zobci i hořícími předměty a rozprášily je, jak se jim zlíbilo,“ dodává ještě stručně Florus (Epitoma II.21.6, 7), který o žádných potížích při ataku klounem nepíše.
Pak nadešla vrcholná chvíle, zvrat ve vývoji bitvy, neboť boj sám o sobě vytvořil někde na středu mezeru, kterou mohla Kleopatra VII. Filopator uniknout. Katarze střetu nastala v okamžiku, o němž Plútarochos (Antonius.66) píše toto:
„Když Agrippa rozpínal druhé křídlo k obchvatu, byl Publicola nucen plout proti němu a odtrhoval se od lodí ve středu. Tam vznikal nepořádek, a nadto se střed právě bil s loďmi Arruntiovými. A přesto byla bitva ještě nerozhodná a vyrovnaná.“
Antoniovec Publicola tedy bojuje s Agrippou, snaží se odvrátit obchvat, o který se soupeř pokouší podél severního břehu a nejspíš se mu to i daří. I Publicolovy lodě se přimykají zprava ke břehu, aby obchvatu zamezily, a tak se musejí obracet příděmi na severovýchod či sever. Tím se odtrhávají a vzdalují od středu, kde spolu bojují na jedné straně divize antoniovců Octavia a Insteia, na druhé lodě Arruntiovy. Mezi středem a Octaviánovým levým křídlem tak vzniká dostatečný prostor, kterým může Kleopatra konečně proplout.
Je zajímavé sledovat názory antických historiků na tento proslulý a pro Octaviánovy kapitány bezpochyby nesmírně překvapivý okamžik.
Začněme Dionem Cassiem (Dio 50.34):
„Kleopatra na kotvách a s válečníky nedokázala už přihlížet dlouhému, ponuře nejistému a protahujícímu se boji s pochybným koncem, zmítaly jí obavy (neboť to byla žena a Egypťanka). Náhle se dala na útěk a nechala vztyčit signál pro ostatní své poddané. Najednou tedy rozvinuli plachty a spěchali na otevřené moře, neboť se náhodou zvedl vítr jisté síly. Antonius si pomyslel, že prchají ne z Kleopatřina rozkazu, ale ze strachu, neboť se cítí poraženi, a následoval je. Když se to stalo, poklesla vojákům odvaha a zmocnil se jich zmatek…“
Někteří v tomto podání rovněž unikali s větrem na otevřené moře, jiní nejprve svrhávali do moře věže a vše, co šlo, aby lodím odlehčili a mohli rovněž uniknout, jenže Octaviánovy lodě je napadaly dál. Pronásledování se v první chvíli nekonalo, protože tato plavidla byla připravena jen na bitvu a plachty ani stěžně neměla. Přišlo vzápětí, neboť vítr unikající loď příliš nepoháněl a vesla lehčích lodí stačila odplouvající sledovat, byť je nedohnala… 
Přikročme k Plútarchovi (Antonius.66):
„Náhle však bylo vidět šedesát Kleopatřiných lodí, jak vytahují plachty k odplutí a prchají středem bojujících. Byly totiž postaveny vzadu za velkými loďmi, a když pronikaly mezi nimi, způsobovaly zmatek. Nepřátelé se na ně s úžasem dívali a viděli, jak plují s plnými plachtami k Peloponnésu.
A tu se ukázalo docela zjevně, že je Antonius člověk, který se nedává vést vůdcovskou rozvahou, ani rozvahou muže, ba ani vlastním rozumem, ale že je vlečen tou ženou (…). Sotva totiž spatřil její loď plout pryč, zapomněl na všechno, utekl a zradil ty, kteří za něho bojovali a umírali, přestoupil na pětiřadku, přičemž ho následoval jen Syřan Alexas a jakýsi Skellios, a spěchal za tou, jež ho už zničila a jež ho měla zničit úplně.“
Podle Plútarcha přestoupil na Kleopatřinu loď, ji ale nespatřil a seděl sám s podepřenou hlavou na přídi ponořený do svých myšlenek…
Pokračujme Florem (Epitoma II.21.8,9):
„S útěkem na širé moře začala královna na lodi s pozlacenou zádí a purpurovým plachtovím, za ní následoval Antonius, ale Caesar jim byl v patách. A tak jim nevyšel ani plánovaný ústup do Oceánu, ani jim nebyly platné posádky na egyptských mysech Paraitoniu a Pelusiu…“
Zbývá Velleius (Římské dějiny II.85):
„Nejprve se dala na útěk Kleopatra, za královnou ujížděl Antonius, místo aby zůstal u bojujících vojáků – velitel, který měl nemilosrdně stíhat dezertéry, sám dezertoval.“
U dvou autorů je to antické drama a zhoubná vášeň, která zbavuje Marca Antonia rozumu i pro Římana tak zásadní dignitas, cti. Třetí mnoho neříká, jen vyjadřuje opovržení nad tímto činem. Jediný Florus mluví o plánovaném útěku a lze mu věřit, jinak bychom Antonia skutečně degradovali velmi nízko (což bylo posléze i v zájmu Octaviánovy propagandy, směřující k prosazení principátu, osobní vlády jediného a prvního muže Říma), do role blázna, ovládaného jen city a vášní. Ne, Kleopatra a Antonius jednali bezpochyby podle předem dohodnutého plánu, varianty prosazené během válečné porady před bitvou. Ostatní měli následovat, jenže z bojujících divizí se to povedlo jen pár lodím (podle všeho těm nejlehčím a nejrychlejším), neboť mezera se rychle uzavřela. 
Šedesát Kleopatřiných lodí, Antoniova pentéra a pár dalších včetně lehkých liburn mířilo kolem západních břehů ostrovů Lefkada, Kefalonia a Zakynthos k egyptské Alexandrii.
Těm ostatním na moři zbývalo jen bojovat, nebo se vzdát.
Byla to tragická dohra, epilog, který předem poražení aktéři sehráli se ctí!