středa 13. května 2020

MONOGRAFIE MARŠÁLA MASSÉNY Z PERA PAVLA B. ELBLA

Napoleonské literatury se letos urodilo hodně a v té žni patří Pavel B. ELBL (Wellington, Bernadotte, atd...) mezi to nejkvalitnější zrno. Jeho MARŠÁL MASSÉNA vycházi v AKCENTu a objednat si ho můžete na 
http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php 
Autor mi laskavě poskytl s obsahem i malou ukázku, kterou rád zveřejňuji.

 

 OBSAH

Slovo autora

1.  Z paluby lodi ke generálským epoletám

2.  Vzhůru proti Piemontu

3.  Tažení do Lombardie a Benátska

4.  Rivoli a tažení do Korutan

5.  Politické intermezzo

6.  Neveselé vyhlídky

7.  Švýcarské tažení

8.  Obléhání Janova

9.   Návrat neveselých vyhlídek

10. Opět na italské půdě

11. Tažení na Dunaji

12. Massénův vpád do Portugalska

13. Krvavý hřeben u Buçaca

14. Linie Torres Vedras

15. Ústup z Portugalska

16. Massénova labutí píseň u Fuentes de Oñoro

17. Pád „Miláčka Vítězství“

18. Epilog

Prameny a literatura

Internet



Slovo autora


     Přestože André Masséna náležel k jedněm z nejschopnějších a nejobávanějších revolučních a Napoleonových vojevůdců, se kterým zkřížil zbraně i legendární vévoda z Wellingtonu, dalo by se říci, že jeho osoba je poněkud zahalena „mlžným oparem“. Někteří jeho životopisci, zejména ti francouzští, se uchylují k přehnané kritice, nebo naopak přistupují k jednoznačným chvalozpěvům. Zkrátka Massénovo počínání, jeho úspěchy, ale také nepochybná selhání a prohřešky jsou zveličovány nebo naopak tiše ignorovány. Masséna byl již za svého života považován za velmi kontroverzního a jeho současníci vedli spory o vojenských a osobních kvalitách tohoto muže, jež dosud nebyly uspokojivě uzavřeny. Jeho nepopiratelná a mnoha skutečnostmi doložená touha po penězích, luxusu a majetku podle mého názoru pramenila především z žalostného a v bídě prožitého dětství, přičemž tento psychologický faktor jakési neukojitelné „nenasytnosti“ nelze při posuzování jeho činů v žádném případě opomíjet. Ostatně v této oblasti rozhodně nebyl sám a podobně se chovala řada vysokých důstojníků revoluční a posléze i Napoleonovy armády. Nelze se tak příliš podivovat nebo pohoršovat nad tím, že náležel k jedněm z největších ziskuchtivců a prospěchářů mezi generály té doby, neboť tito muži obecně nenáleželi ke vzorům ctností.

     Prověření faktů do té míry, jak je to jenom možné a jejich prezentace v té správné a objektivní perspektivě se tak jeví jako zcela nezbytné, stejně jako pokus o analýzu Massénova skutečně skvělého vrozeného vojenského talentu projevovaného konkrétními kroky na bitevním poli. Přestože tento sirotek neprodělal žádné teoretické vojenské vzdělání, nepochybně dorostl k brilantní schopnosti nezávislého úsudku a z toho plynoucího samostatného operování, a to především v taženích a bitvách před rokem 1810.

     Byl to hubený, nevrlý, z dnešního hlediska spíše drobný chlapík se sebevědomou, poněkud prohnanou tváří prozrazující jistou dávku egoismu, pýchy, ale i potměšilosti, s orlím, nesmlouvavým zrakem skrývajícím se pod kloboukem a i poté, co v důsledku nehody na lovu neviděl na jedno oko, nebylo na bitevním poli nic, co by mu uniklo. S ledovým klidem stanul před nastoupeným pěším batalionem a jediným gestem dal najevo, která přezka na botě nebo knoflík na uniformě a kamaších nejsou na svém místě. Důstojnický sbor ani vojáci ho až na několik výjimek příliš nemilovali, protože velmi bažil po penězích a muži byli pochopitelně raději, když se jejich velitelé projevovali štědře. Ovšem pokud se jednalo o úroveň jeho vojenského řemesla, velmi si ho vážili a výjma Napoleona a maršálů Jeana Lannese či Michaela Neye jen neradi bojovali pod někým jiným. Všichni si až příliš dobře uvědomovali, že stejně pevně, jako svíral v rukou získaný „váček s penězi“, dokázal tisknout v bitvě nepřítele. Stál na svých pozicích obdobně neotřesitelně a neochvějně jako na „pokladnici“ a o obojí ho mohl připravit pouze nadmíru protřelý, mazaný a schopný muž.

     Vrcholné vzepětí Massénova válečného umění nastalo v roce 1809 v bitvách s Rakušany u Aspern-Esslingu a u Wagramu. Předcházely mu skvělé počiny v letech 1796–1797 v Itálii, v roce 1799 ve Švýcarsku a v roce 1800 v Janově. Se stejnou jistotou však můžeme konstatovat, že na Pyrenejském poloostrově se v letech 1810 a 1811 dopustil závažných chybných odhadů, jež ve svém důsledku vedly k porážce jím vedené armády a nakonec tak upadl u císaře v nemilost. Po energií nabitém vzestupu generála a opojném vrcholu maršála, vévody z Rivoli a knížete z Esslingu na výsluní úspěchu a přízně tak následoval vyčerpávající a frustrující pád bývalého „Miláčka Vítězství“, jenž se stal „Zkaženým dítětem Vítězství.“ Na tomto neslavném odchodu ze scény se velmi významným způsobem podepsala i vzájemná řevnivost mezi maršály a generály, panující na Pyrenejském poloostrově, která v případě Michaela Neye, Jeana-Baptista Bessièrese a Droueta d´Erlona nabyla až tragických důsledků vojenské nekázně, několikrát prokázané Marcellinem Marbotem v jeho pamětech. Svoji vinu nepochybně nesl i sám Napoleon, který se v aktuální situaci na zdejším spletitém bojišti nejenom z hlediska geografie až příliš často neorientoval a vznášel nereálné požadavky nebo protichůdné rozkazy.

     Domnívám se, že v souvislosti s Massénovými neúspěchy na portugalském bojišti by rovněž mělo být vzpomenuto nepopiratelné vyčerpání, dnes bychom řekli vyhoření tohoto vojevůdce, jenž v dané době toužil pouze po spokojeném a klidném životě v přepychu, který si vydobyl. Tento odklon od nekonečných a únavných válečných tažení lze po roce 1809 vypozorovat i u několika dalších Napoleonových maršálů. Proslulý kníže Klemens Lothar Metternich, který působil v letech 1806–1809 jako rakouský vyslanec v Paříži, ve svých pamětech napsal:

     „Neboť jsem dosáhl bodu ve svém vyprávění, kdy skončil můj úřad vyslance ve Francii, domnívám se, že mohu říci pár slov o vnitřním stavu země a o některých nejvýznamnějších osobnostech té doby.

     Francie pociťovala potřebu odpočinku a tento pocit převládal nejenom mezi masami, ale i mezi Napoleonovými druhy ve zbrani. Tito jedinci vzešli většinou z nižších řad armády a povznesli se k výšinám vojenské cti. Zbohatli ze zahraničních kořistí a vypočítavé velkorysosti císaře a nyní si přáli užívat toho, co získali. Napoleon pro ně vytvořil skvělou existenci. Kníže z Neufchâtelu (maršál Berthier) měl roční příjem vyšší než 1 200 00 franků: maršál Davout měl majetek, který mu vynesl příjem jeden milion: Masséna, Augereau a řada dalších maršálů a generálů byli stejně bohatí. Tito muži si přáli užívat svého majetku a odmítali se dávat všanc válce.“

     Nutno říci, že Napoleon čerpal v průběhu svých tažení z obsazených území obrovské finanční i materiální bohatství. Činil tak ovšem jménem francouzského státu a osobně se přitom nijak neobohacoval. Totéž však nelze říci o některých z jeho velitelů včetně Massény, kteří si za to vysloužili císařovu kritiku, kterou ve svých pamětech potvrdil i hrabě Emmanuel de Las Cases:

     „Masséna, Augereau, Brune a řada dalších si počínali jako neohrožení plenitelé. Masséna se navíc vyznačoval nechutnou chamtivostí.“

     Masséna se v této souvislosti dočkal zvláštní Napoleonovy pozornosti, v níž se pozoruhodně mísily pocty i kritika. Císař ho nepokrytě označoval za „zloděje“, kterého se občas snažil přimět k navrácení neprávem nabytých peněz:

     „Masséna toho spoustu uloupil. (...) V Benátsku maršál Masséna uloupil, co mohl. (...) Přikázal jsem maršálovi Massénovi navrácení dvou milionů, které ukradl. (...) S lupiči jednejte nesmlouvavě, Massénu nenávidí celá armáda. (...) Poraďte Massénovi, aby vrátil šest naloupených milionů.“

     Jindy však byl toho názoru, že Masséna „je za jistých okolností velmi užitečný“ a náležel k nepatrné skupince mužů, ke kterým choval nelíčený obdiv. Las Cases při jednom z dlouhých, bezútěšných večerů na ostrově Svaté Heleny od Napoleona vyslechl i tato slova:

     „Císaři nebylo příliš dobře a diktoval mi ve své komnatě portréty generálů Italské armády – Massény, Augereaua, Séruriera a dalších. Masséna byl obdařen mimořádnou odvahou a neústupností, které, jak se zdálo, rostly s nebezpečím. Když byl přemožen, vždy byl připraven bojovat znovu, jako by byl vítězem. (…) Masséna byl skvělým mužem a podivnou zvláštností temperamentu dosáhl požadované rovnováhy pouze v žáru bitvy, byl stvořen uprostřed nebezpečí. (…) V době revoluce se náhle objevilo množství velkých generálů: Pichegru, Kléber, Masséna, Marceau, Desaix, Hoche a další, a téměř všichni byli původně prostými vojíny. Ale zde se úsilí přírody zdálo být vyčerpáno, neboť od té doby nevykonala nic, nebo alespoň nic tak skvělého.“

     Napoleonův starší bratr, neapolský a posléze španělský král Josef se dokonce dočkal této rady:

     „Učinil byste dobře, pokud byste dokázal získat Massénu do svých služeb. Ve vojenském umění se sice příliš nevyzná, ale je statečný a může vám být ku prospěchu.“

     V roce 1809 po vítězném tažení proti Rakousku, během něhož vévoda z Rivoli předvedl to nejlepší, co mohl, Napoleonovo pohrdání zcela zmizelo:

     „Masséna je skvělý voják, před nímž je nezbytné smeknout. (...) Jsme nuceni zapomenout na jeho špatné vlastnosti, neboť žádný člověk není bez chyb.“

     Uvedený trend Napoleon neopustil ani ve zmiňovaném vyhnanství na ostrově Svaté Heleny:

     „Je to muž s dobrou tělesnou konstitucí, nepodléhající únavě a projevující se za všech okolností nezlomným duchem. Ve dne v noci v sedle koně mezi skalami a v horách, to byl způsob války, kterému obzvláště rozuměl. Byl rázný, statečný, nebojácný, ctižádostivý a naplněný sebeláskou. Zanedbával disciplínu, zle nedbal na administrativu, a přesto byl u vojáků málo oblíbený. (…) Nebyl duchaplným řečníkem, ovšem po prvním výstřelu z děla, uprostřed létajících kulek a v nebezpečných situacích se plně projevovaly jeho schopnosti a bezchybné myšlení, hovořil silně a jasně. Když utrpěl porážku, dokázal se vzchopit, jako by sám zvítězil. (...) Zvuk dělostřelecké palby mu vždy projasnil hlavu. (...) Masséna vynikal mimořádnou odvahou a nevídanou vytrvalostí, během hrozícího nebezpečí vynikl jeho talent. (...) Tolik potřebnou rozvahu projevoval pouze v boji. (...) Pokud by své skvělé schopnosti neposkvrnil lakotou, mohl být pokládán za velkého muže.“

     Jistým vysvětlením uvedeného maršálova rozporuplného hodnocení ze strany legendárního císaře může být i opomíjená skutečnost, že Napoleon v něm v počátcích svého vzestupu neoprávněně spatřoval politického konkurenta. V průběhu let tak vznikl doslova nevídaný koktejl urážek a poct. Ovšem podle tvrzení Napoleonova sekretáře Louise-Antoina Bourrienna padlo Massénovo jméno z císařových úst, dokonce i když spočinul na smrtelném loži:

     „Dne 1. května se téměř po celý den nacházel v deliriu a trpěl strašným zvracením. Pozřel dva malé biskvity a několik kapek červeného vína. Druhého byl spíše tišší a alarmující příznaky se poněkud zklidnily. Ve dvě hodiny odpoledne měl nicméně záchvat horečky a opět nastalo delirium. Hovořil sám se sebou o Francii o svém drahém synovi a některých starých druzích ve zbrani. Občas si zjevně představoval bitevní pole. ‚Stengel!‘ křičel, ‚Desaix! Masséna! Ach! (…) Rychle – kupředu – útočte! – jsou naši!‘“

     Vzájemné antipatie mezi císařem a jeho maršálem, kteří o sobě hovořili velmi málo, přičemž Napoleon ve vyhnanství na spoustu záležitostí nahlížel navíc zkreslenou „optikou“, opět neskýtají příliš pevnou půdu.

     A tak je zde třeba nastoupit nesnadnou cestu snahy po dosažení spravedlivé rovnováhy mezi nekritickým obdivem jednoho a kousavou kritikou druhého, odrážející se i v hodnocení Massény prostými vojáky, důstojníky, generály, maršály a historiky až do dnešních dnů.

     Z tohoto hlediska jsou velmi zajímavé a přínosné především slavné paměti lehkého kavaleristy barona Marcellina Marbota a také memoáry barona Paula-Charlese Francoise-Adriena-Henri-Dieudonné Thiébaulta, kteří svého času působili jako Massénovi pobočníci. Tato funkce jim skýtala možnost poměrně blízkého kontaktu s jejich nadřízeným velitelem a tím pádem i jistého posouzení jeho chování a charakteru. Thiébault byl generálovým pobočníkem v letech 17961797 během Italského tažení a sloužil také jako jeho vojenský sekretář v průběhu obléhání Janova v roce 1800. Marbot byl jedním z maršálových starších pobočníků při tažení proti Rakousku v roce 1809 a během výpravy do Portugalska v letech 1810–1811. Ovšem zatímco Thiébault byl svému veliteli věrně oddán a bezvýhradně ho respektoval, Marbot ho v oblibě příliš neměl a jeho paměti Massénu několikrát staví do velmi nepříjemného světla.    

     Přestože André Masséna náležel v plejádě revolučních generálů a Napoleonových maršálů k těm kontroverzním, obdobně jako Jean-Baptiste-Jules Bernadotte a Charles-Pierre-François Augereau, nelze říci, že by tím poutavost jeho životních osudů nějakým způsobem utrpěla. Domnívám se, že toto stanovisko by se rovněž mohlo stát základním výchozím bodem našeho příběhu o tomto neobyčejném muži v ještě neobyčejnější době, jehož maršálským heslem se stala následující slova:

     „Vítězný a věrný.“

pátek 24. dubna 2020

MURAT a BONAPARTOVÉ



Tak je to tady. Můj MURAT je na světě a vychází jako komplet s ENCYKLOPEDIÍ BONAPARTŮ Josefa N. Kunze. Proč jsme se k tomu vydavatel a já rozhodli? Protože Napoleonův maršál a neapolský král ke klanu Bonapartů jako císařův švagr patřil. Protože Kunzova práce je navzdory necelým 200 stranám úžasná jak obšírnými hesly a genealogickými tabulkami, tak i obrazovým doprovodem. Co dodat? Že můžete objednávat s pětadvacetiprocentní slevou u AKCENTu Třebíč na http://www.vydavatelstviakcent.cz/kniha.php?id=1379

Jiří Kovařík: MURAT
Joachim Murat (1767–1815) byl venkovan z francouzského jihu a voják, který se přidal k Francouzské revoluci. V Itálii získal pod Bonapartem generálské epolety a v Egyptě pověst skvělého jezdeckého velitele. Stal se Bonapartovým švagrem a při vzniku císařství maršálem i císařským princem. Šel z tažení do tažení, z bitvy do bitvy a toužil po slávě i moci. Napoleon mu dal velkovévodství Berg a v roce 1808 z něj učinil neapolského krále, kterého ale pokládal jen za svou loutku. Muratův svár mezi oddaností Napoleonovi a touze po samostatnosti kulminoval s francouzskými prohrami a král Gioacchino, tedy Joachim, nevěděl, zda myslet víc na svého císaře, nebo na sebe. Snaha po udržení
neapolské koruny jej vedla k přechodu do tábora Napoleonových protivníků a nakonec ho dovedla před popravčí peloton v kalabrijském Pizzu. Text doplňuje 25 map a 130 vyobrazení.Formát po ořezu: 158 x 232
Počet stran: 416

Josef N. Kunz: BONAPARTOVÉ
Obsáhlý, podrobný lexikon s téměř sto hesly, životopisy členů a příslušníků jedné staré italské rodiny, která se stala nejmladším, ale na krátkou dobu i nejmocnějším císařským domem Evropy – dynastie Bonapartů. Nadšenec do historie i současnosti královských rodů vytvořil formou kratších či delších hesel jedinečnou mozaiku portrétů Bonapartů od praotce francouzské imperiální rodiny Carla Buonaparte a jeho ženy Letizie až po současnost. Atlas je uveden studií o Bonapartech, hesla jsou za sebou řazena abecedně. Genealogické stromy a bohatý fotografický doprovod názorně přibližují jednotlivé postavy tohoto fascinujícího rodu. Tato kniha může být považována za jednu z nejkomplexnějších studií dynastie Bonapartů.
Formát po ořezu: 158 x 232
Počet stran: 192

neděle 5. dubna 2020

SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (21)



H R A B Ě   M O N T E-C H R I S T O
(Le Comte de Monte-Cristo)

Příběh o pomstě vězně z ostrova If napsal Dumas ve stejném roce jako první svazky "Tří mušketýrů". Sám v dodatku, který se i ve francouzských vydáních románů objevuje jen výjimečně, prozradil, jak "Hrabě Monte-Cristo" vznikal. Dumasovi bylo devětatřicet a v doprovodu syna ex-krále Jeroma Bonaparta podnikl plavbu po Středozemním moři. Princ byl vášnivý lovec a po vyplutí z Elby projevil přání zakotvit u ostrůvku Monte-Cristo, oplývajícího divokými kozami. Dumase ostrůvek okouzlil:
"Nikdy jsem nespatřil nádherněji azurový háv než ten, které mu přes ramena přehazuje vycházející slunce... A na paměť cesty, kterou jsem měl čest s vámi podniknout, dám jméno ostrova Monte-Cristo nějakému románu, který napíši..."
Po čase dostal Dumas zakázku na několik svazků " Dojmů z procházek Paříží". Nakladatel však vzápětí chtěl spíše něco ve stylu tehdy nesmírně úspěšných "Tajností pařížských" Eugéna Sue. Dumase napadlo použít historku, kterou si už dříve zatrhl v Peuchetově knize "Policie bez závoje":
"Byl to dvacetistránkový příběh nazvaný "Diamant a pomsta". Napsaný byl prostě idiotsky... Avšak je pravdou, že v té skořápce se ukrývala perla, perla beztvará, perla surová, perla bezcenná, která čekala na svého stvořitele..."
Z oné ukryté perly vznikl druhý nejslavnější Dumasův román...

EDMOND DANTÈS
Vězňova odplata

Dne 24. února 1815 ohlásila hlídka z Notre-Dame de la Garde trojstěžník Faraon, připlouvající ze Smyrny, Terstu a Neapole.
Jako obvykle z přístavu okamžitě vyplul lodivod, prosmýkl se kolem pevnosti If a mezi mysem Morgion a ostrovem Rion přirazil k lodi.
V mžiku se, jak bývá dosud zvykem, plošina pevnosti Saint-Jean pokryla zvědavci; neboť v Marseille je připlutí lodi stále velkou událostí, zejména jde-li o loď jako v případě Faraona postavenou, vystrojenou a vybavenou v loděnicích ve staré Phocée a patřící loďaři z města.
Tak začíná Dumasův příběh o nešťastném námořníkovi, jehož těsně před svatbou dík podlým přátelům zatknou a uvězní na pevnosti If.
Stejnou trasou, jakou připlouval Dantésův "Faraon", může za pár desítek franků plout každý návštěvník Marseille. Ze starého přístavu, svíraného pevnostmi Saint-Jean a Saint-Nicolas, stále vyplouvají od hráze Belgického nábřeží, vonící čerstvými plody moře a hlučící trhovci, tam a zpět turistické lodě a loďky. Jejich cílem je právě If, jeden z několika nepatrných ostrůvků přímo proti rejdě. Ostatně, na proslulou pevnost If dohlédnete i z přístavu, je to jen dvě tři míle. V jejích bílých valech ovšem neuvidíte nic zvláštního. Dantésova cela i kobka abbé Farii je pustý výmysl pro turisty. Přesto ostrov a pevnost If žijí z turistického ruchu a Alexandra Dumase.
Řekněme to rovnou: žádný Dantés nežil a vězněm na Ifu tudíž nikdy nebyl, stejně jako abbé Faria! Dumas zvolil Marseille jako dějiště první části románu snad proto, že v časech, kdy se děj odehrává, toto město účtovalo s Napoleonovými přívrženci mnohem tvrději než jiná města ve Francii. Velkému vypravěči se hodil i If, pevnost z let 1524-28, později zesílená, velice dlouho fungující jako citadela pro státní vězně od hugenotů v časech Ludvíka XIII.a Ludvíka XIV. až po opozičníky z roku 1851, kteří nesouhlasili, aby se Ludvík Napoleon stal z prezidenta císařem Napoleonem III.
Skutečný příběh se odehrál v Paříži, kde se i uzavřel. "Monte-Crista" jsme sice připomněli začátkem, skutečný příběh však bude lépe začít od konce.
Roku 1828 se jednomu francouzskému katolickému knězi vyzpovídal na smrt nemocný muž. Největší hřích, který jej tížil, duchovnímu nadiktoval a na každé straně rukopisu stvrdil podpisem. Když muž zemřel, poslal kněz vylíčení velkého zločinu pařížské policii, která měla doklady i k tomu, co s příčinami oné tragédie souviselo...
Roku 1807 žil v Paříži vcelku spokojeně muž jménem Picaud. Jeho křestní jméno podklady příběhu pletou, jednou uvádějí Francois, častěji však Pierre. Říkejme mu tedy tím druhým jménem. Pierre byl švec, ne moc bohatý, leč řemeslo vynášelo. Napoleonská vojska táhla Evropou, dosud vítězila a pár bot voják prošlapal "za cestu z Paříže do Remeše". Pierre Picaud měl navíc před svatbou, a ne ledajakou! Měl si brát krásnou a navíc bohatou Thérése Figorouxovou, jíž dávali sto tisíc franků věna! Právě pospíchal na radnici, pak ještě musel za knězem. Bylo toho tolik na zařizování...!
Mířil přes náměstí Sainte-Opportune, když tu na něj zavolalo z kavárničky pár přátel. Nu což, řekl si Picaud, sklenka a pár minut povídání neuškodí. Tím spíše, že se měl čím chlubit! Majitel kavárničky byl jeho kamarád a navíc pocházel ze stejného kraje, z Provence, od Nimes.
"Buď zdráv, Picaude, vypadáš, že je ti do skoku!" prohodil uvnitř kavárník Mathieu Loupian.
"Jak by ne, můj milý Lupiane, budu se ženit!" opáčil Picaud.
"A kdopak bude ta, co ti nasadí parohy?", zajímal se další z Picaudových kamarádů jménem Allut.
Když uslyšeli jméno nevěsty, závistivě povzdychli nad výší věna, které náhle Picauda postrčí o notný stupeň nad ně.
"Však jí to splatím láskou a štěstím," smál se ještě Pierre a dodal, že svatba je už příští středu, mše se bude sloužit v Saint-Leu a že jsou všichni srdečně zváni tam i na hostinu!
Pak odběhl a Loupian s Allutem se nemohli z překvapení vzpamatovat.
"Má kliku, trouba!" řekl jeden.
"Tak pěknou a tak bohatou!" přikývl druhý.
"Takovej nýmand!" kroutil hlavou Allut.
Loupianem lomcovala závist a snad i žárlivost. Podobně jako s muži v kavárně u přístavu v Marseille:
Danglars očima sledoval Edmonda a Mercedes dokud oba milenci nezmizeli za jedním z rohů pevnosti Saint-Nicolas; pak se otočil a spatřil zbledlého a třesoucího se Fernanda. Caderousse blábolil slova jakési pijácké písničky.
"Vsadím se," povídá najednou Loupian, "že tu svatbu zdržím.
A když ostatní nevěřícně kroutili hlavami, pokračoval:
"Mám skvělej nápad... Za chvíli sem dorazí komisař... A já mu namluvím, že si myslím, že je Picaud anglickej agent. Sbalej ho, vyslechnou, naženou mu strach a za těch vosum hodin dojde nevěstince trpělivost."
Byl to nápad, který čtenář románu dobře zná, i když trochu pozměněný:
"Nuže! řekl jsem tedy, že dejme tomu," pokračoval Danglars, "po plavbě, z jaké právě připlul Dantés, a během níž plul kolem Neapole a ostrova Elby, by ho někdo udal královskému prokurátorovi jako bonapartistického agenta..."
"Loupiane, to je svinstvo," na to Allut, "neznáš Picauda. Jestli to praskne, můžeš se těšit!"
A zatímco to dva další kamarádi, Chaubart a Solari, pokládali za náramnou švandu, Allut spoluúčast rázně odmítl.
"No co, "jedovatě mu ještě řekl Loupian, "já se nedivím, že máš parohy, protože jsi kapoun a není s tebou sranda!"
"Jsem čestný člověk a ty žárlivec. Jednou na to doplatíš," s těmito slovy Allut odkráčel.
Těm, co na terase zbyli, Loupian slíbil, že to bude šprým, nad nímž se potrhají.
Za pár hodin do kavárny dorazil policejní komisař. Možná byl Loupian placený informátor či tak trochu práskač, možná že komisař ve stylu Haškova Bretschneidera hlásil cokoliv, v každém případě byla periferní kavárnička příhodným místem, kde žandarm sbíral informace všeho druhu. Z kavárníkových udání a náznaků sesmolil skvělé hlášení a to s nadějí na pochvalu předal nadřízenému
Právě v té době napoleonská policie pátrala po nitkách dohasínajících emigrantských spiknutí ve Vendée i na jihu. Nadřízený si hlášení přečetl a vypracoval svodku pro samotného ministra Savaryho, vévodu z Roviga. Podezíravý Savary se zarazil. Nepochyboval, že Picaud tvoří spojku mezi západem a jihem! Že za maskou ševce se skrývá figura možná stejně významná, jako před lety Pichegru či Cadoudal! Že Picaud bude nepochybně přestrojený provensálský či languedocký aristokrat!
V noci z neděle na pondělí si Savaryho policie pro Picauda přišla. Zatkla jej tak profesionálně, že nikdo nic neviděl ani neslyšel. Od toho okamžiku se po Picaudovi slehla zem. Marné byly na úřadech dotazy Picaudovy nevěsty, rodičů, přátel...
Co mohlo následovat. Bolest, záhada. Naděje pomalu umírala, pak nové události zvolna překrývaly vzpomínku na ubohého ševce. Loupianovi stačilo mlčet. Proskočily-li zvěsti, že byl Picaud zatčen jako agent, nikdo se neodvážil nahlas pochybovat. Neboť Napoleonův režim byl předobrazem pozdějších a mnohem důkladnějších totalit a od Savaryho policie si po více než století braly vzor Gestapo i Čeka...!
Ostrov If u Marseille
Přešlo dlouhých sedm let a snad už i policejní úředníci zapomněli, že Picaud po marných výsleších skončil v pevnosti Fénestrelle. Roku 1814 Napoleon I. prohrál trůn a do Paříže se vrátil Ludvík XVIII. Politickým vězňům se konečně otevíraly cely...! Tehdy, někdy kolem půlky dubna, z Fénestrellu vyšel i Picaud. Zestárlý, s podlomeným zdravím, stále nechápající, co se stalo, kdo a proč tak převrátil šťastnou budoucnost v beznadějných sedm let.
Picaud však měl přece jen trochu štěstí. Vězení nebylo samovazbou, v níž úpěl Edmond Dantés. Pierre mohl mluvit a stýkat se s ostatními. A jako sluha se na Fénestrellu dostal k jakémusi uvězněnému milánskému duchovnímu z vyšších vrstev. Miláňan si Picauda oblíbil. On sám byl prý boháč a co mohl, skryl před příbuznými, kteří jej v neštěstí zcela opustili. Zemřel údajně 4. ledna a předtím učinil Picauda dědicem sedmi milionů livrů na bankovních kontech jakož i ukrytého pokladu, obsahujícího diamanty v ceně kolem sto dvaceti tisíc franků a tři miliony v kovu. Skoro jako abbé Faria.
Když Picaud vyšel z Fénestrellu, vydal se přes Turín do Milána. Raději si změnil jméno. Teď se z něj stal Joseph Lucher. Poklad našel, peníze v bankách převedl a zajistil si tak rentu šest set tisíc franků. Z ševce byl boháč. Z Picauda se stal Lucher jako z Dantése Monte-Cristo.
Pak se tento skutečný Monte-Cristo vydal do Paříže. Dorazil prý přesně na den osm let poté, co jej zatkli. Jenže v Paříži se roznemohl, prostonal Napoleonův návrat z Elby i porážku u Waterloo, možná nemoc trochu z obav před režimem, který jej bez příčiny připravil o budoucnost, předstíral. Neboť sotva Napoleona odvezli na Svatou Helenu a Ludvík XVIII. už definitivně usedl na trůn, Lucher se uzdravil...!
Teď vedly jeho první kroky do okolí náměstí Sainte-Opportune, kde před sedmi či osmi lety žil. Opatrně se vyptával, kdo pamatuje ještě ševce Picauda. Dozvěděl se, že švec zčista jasna zmizel, že v tom možná měli prsty jeho
přátelé...
To byla první rána a první záblesk světla do dosud neznámých příčin krutého osudu. Pak přišla rána druhá. Milovaná a milující Thérése na Picauda čekala dva roky. Pak se provdala za kavárníka Loupiana. Jako Mercedes za Fernanda Mondega.
Loupian dosáhl, po čem toužil. Sňatkem s Picaudovou nevěstou z něj byl boháč. Kráčel výš a také pryč z míst, kde by mu mohl někdo Picauda připomenout...! Teď měl jednu z nejskvělejších a nejnavštěvovanějších kaváren na pařížských bulvárech.
Picaud se ptal po dalších mužích. Nikdo si nevzpomínal. Všichni se už dávno odstěhovali. Jen Antoine Allut se prý vrátil zpět do svého rodiště, do Nimes. Bylo ironií osudu, že si lidé vzpomínali právě na Alluta, který s oním krutým žertem nechtěl mít nic společného. Jak asi Alluta, z nějž Dumas nepochybně vytvořil krejčího Caderousse, muselo tížit svědomí? On přece musel vědět, že Picaud zmizel v důsledku Loupianova udání! A Picaud netušil, že právě Allut se provinil nejméně, jen mlčením. Ostatně, kdyby tehdy promluvil, policii by to stejně už nepřesvědčilo...
Picaud nemeškal a vsedl do nejbližšího dostavníku na jih. Na cestu oblékl kněžský šat, k němuž si přidal jméno abbé Baldiniho. Podobně, jako Monte-Cristo v druhé části románu.
Abbé se ubytoval v hotelu a pár dní po Allutovi pátral. Pak se představil. Vyprávěl, že byl do roku 1814 vězněn v Neapoli za politický zločin a že se tam znal s vězněm, který bohužel roku 1811 zemřel"
"Byl to třicetiletý hoch, stále tesknil po své zemi a před smrtí prominul všem, kteří mu ublížili. I když nevědel, proč se ocitl ve vězení. Pocházel z Nimes a jmenoval se Pierre Picaud."
Allut nedůvěřivě pokýval hlavou a neřekl ani tak ani onak. Abbé Baldini pokračoval:
"Ve vězení prokázal mnohé služby bohatému Angličanovi a ten mu před smrtí dal diamant v ceně padesáti tisíc franků... Když Picaud umíral, řekl mi, že má jediné přání. Znát jména těch, kvůli nimž trpěl. A že mu zjevení Boží napovědělo, že jeho bývalý druh Antoine Allut z Nimes ta jména zná. Prosil, ať vezmu diamant k sobě a Allutovi jej dám výměnou za jména. Ta pak mám napsat na olověnou desku a vložit mu ji do hrobu."
S těmito slovy kněz ukázal diamant. Historka to byla spíchnutá horkou jehlou, při pohledu na drahokam však Allut zapomněl na obezřetnost. Navíc se do všeho vložila Allutova žena. Události se začínaly shodovat s návštěvou Monte-Crista, převlečeného za abbé Busoniho v domácnosti Caderoussových:
"Bohatý Angličan," pokračoval abbé," jeho nešťastný druh, který po druhé Restauraci vyvázl z vězení, vlastnil diamant velké ceny. Když jej z vězení propouštěli, chtěl Dantésovi zanechat...projev vděčnosti a diamant mu věnoval...Ten diamant byl oceněn na padesát tisíc franků."
Abbé Baldini, stejně jako za abbého Busoniho přestrojený Dantés, vyňal diamant. Antoine Allut kámen pozoroval dravýma očima a v hlavě se mi mísila chtivost se zbytkem opatrnosti, který velel mlčet.
V té chvíli, podobně jako Caderoussova Karkonta, vstoupila Allutova žena. Zasypala svého muže pichlavými výčitkami. Připomněla Allutovi se zlobnou venkovanskou závistí, jak jeho bratr a sestra zbohatli dík štědrosti muže, kterého zachránili před utonutím v Rhôně.
"Teď se nosí jak pávi a nad námi ohrnují nos. Můj Bože, já z toho budu mít smrt. Abych se neukázala na ulici!" dštila ta žena jed.
"Tím spíše, madame, že váš choť odmítá dědictví padesáti tisíc franků, které mu odkázal umírající přítel," přisadil si abbé a celý příběh zopakoval. Allut by snad zvítězil sám nad sebou. Jenže teď musel kromě pokušení a svědomí bojovat s ženou zlou jak saň. Navíc jej rozpálila připomínka bratrova štěstí. Touha po penězích zvítězila. Stejně jako u Caderrousse:
"Vraťme se tedy k těm mužům," řekl abbé; " co to bylo za lidi, že nechali syna zemřít zoufalstvím a otce hlady?"
"Dva lidé, kteří na něj žárlili, pane, jeden z lásky a druhý ze ctižádosti: Fernand a Danglars."
"Řekněte ale, jak se ta žárlivost projevila?"
"Udali Dantése jako bonapartistického agenta."
"Který z těch dvou jej však udal, kdo z nich byl skutečný viník?"
"Oba dva pane, jeden dopis napsal a druhý odnesl na poštu."
I Allut vyprávěl o scéně roku 1807 v pařížské periferní kavárničce a prozradil jména Mathieu Loupiana, Gervaise Chaubarta a Guilhema Solariho. Abbé, možná trochu pobledlý, Allutovi předal prsten s diamantem. Sotva zmizel, pádili manželé Allutovi nevěřícně a šťastně ke klenotníkovi.
Klenotník šperk prohlédl a řekl těm dvěma chudákům, že má cenu třiašedesáti tisíc franků a že jej vezme do komise a po odečtění provize ji okamžitě vyplatí padesát pět tisíc! Jak vidno, klenotník, který mínil šperk koupit od Caderoussů, byl skromnější:
Caderousse a jeho žena si vyměnili tázavý pohled.
"Ne," řekl Caderousse, "nejsme dost bohatí, abychom mohli přijít o pět tisíc franků.
"Jak myslíte, můj milý," pravil klenotník; "nicméně jsem s sebou vzal tyhlety krásné peníze."
A z jedné kapsy vyňal hrst zlata, kterou zablýskal před omámenýma očima hostinského, z druhé pak vytáhl svazek bankovek.
Allutova žena, stejně jako Karkonta, lesku peněz podlehla. Jaký však musel být vztek té lakotné osoby, která najednou začala rozhazovat, fintit se, naparovat a všem dávat najevo, že ona je něco lepšího, když po čtyřech měsících zjistila, že klenotník její diamant prodal tureckému kupci za sto dva tisíc franků!
Allutovi něco takového nemínili nechat být! Stěžovali si klenotníkovi, obviňovali jej ze zlodějství. Vysmál se jim. V hněvu jej zabili. Dumas onu scénu, kterou přesunul do domácnosti Caderoussů, vyfabuloval s mistrovstvím, které z ní činí jedno z nejpůsobivějších míst románu:
"Běžel jsem pro svíčku a pádil ze schodů; leželo přes ně napříč tělo, bylo to Karkontino tělo. Rána z pistole, kterou jsem slyšel, patřila jí: prošla jí krkem naskrz...Dva či tři kusy nábytku ležely převrácené; závěsy, do nichž se ubohý klenotník zamotal, spadly a vlály po pokoji: on sám ležel na zemi, hlavu opřenou o zeď, plaval v moři krve, která unikala ze tří širokých ran na hrudi. Ve čtvrté zůstal vězet dlouhý kuchyňský nůž, z nějž trčela ven jen rukojeť. Šlápl jsem na druhou, nevypálenou, pistoli, možná v ní zvlhl prach... Caderousse nebyl nikdy dopaden." ,vypráví Monte-Cristovi Bertuccio, který se stal očitým svědkem románové vraždy.
Podrobnosti o mordu skutečného klenotníka známy nejsou, Allut se ženou nicméně musel z Nimes před spravedlností uprchnout až do Řecka.
V té době už byl Picaud-Lucher v Paříži a plán pomsty uzrával. Nebyl tak rafinovaně prokombinovaný a vznešeně krutý jako odplata, kterou zvolna chystal Monte-Cristo. Patřil spíše do horroru.
V Loupianově mondénní kavárně se jednoho dne objevila stará dáma se zvláštní historkou. Vyprávěla o chudákovi, který o vše za Napoleonova režimu přišel, mohl by teď sice žádat odškodnění, avšak zahořkl a nemá jiné přání než pracovat jako číšník u lidí, kteří by s ním zacházeli vlídně. A že je ochoten za stravu a byt platit sto franků měsíčně.
Možná to byla historka za vlasy přitažená a těžko říci, zda k sehrání podobné úlohy Picaud dámu přemluvil či zda i před ní sehrál komedii. Sto franků byl slušný výdělek a Loupian přijal. Sám prý měl v té chvíli jistou pochybnost, dáma se mu zdála odněkud povědomá. Takže je docela možné, že se Picaud za onu ženu převlékl.
Loupian si myslel, že přijímá chudáčka číšníčka, na kterém vydělá. Jak by se asi zděsil, kdyby v obličeji, změněném utrpením sedmi let v celách a zmarem všech nadějí, poznal svou někdejší oběť!
Pak se začaly dít divné věci. Shodou okolností se Loupian stále přátelil se svými dvěma spoluviníky, Solarinim a Chaubartem. Jednoho dne však Chaubart do kavárny nepřišel. Neobjevil se ani později. Solarini prohlásil, že k němu zaskočí. Vrátil se navečer udýchaný a s očima navrch hlavy. Chaubarda prý kdosi na Pont des Arts probodl dýkou. Zbraň prý dosud vězela v ráně a na její rukojeť vrah napsal: Číslo jedna.
Pak někdo otrávil kavárníkova psa. A číšník-Picaud tvrdil, že viděl jednoho zákazníka, jak psa krátce předtím krmí suchary. O dva týdny později pošel oblíbený papoušek paní Loupianové. Nevědělo se proč.
Loupian měl z prvního manželství syna a dceru. Starší šestnáctileté a velice pohledné se začal dvořit jeden markýz, rozhazujíc plnými hrstmi. Tak ohnivě a úspěšně, že slečně dceři za nějakou dobu začala být šněrovačka těsná. Bylo nutno rychle pomýšlet na svatbu. Markýz nebyl proti, domluvily se ohlášky i obřad, ženich objednal svatební hostinu pro pět stovek hostí.
Hosté už zaujali místa u stolu, novomanželka i rodiče rovněž, chyběl však ženich, který po obřadu pod nějakou záminkou na chvilku zmizel. Pak číšník přinesl dopis. Stálo v něm, že z králova rozkazu se markýz musel okamžitě odebrat pryč, že na něj nemají čekat a že se k desáté večerní vrátí. Nevěsta sice byla mrzutá, hosté i tchán však pláli nadšením nad významým postavením milého pana zetě.
Spolu s dezertem roznesli číšníci každému z hostí malou obálku.
Ženich je propuštěný galejník, podvodník a uprchl, stálo s dalšími podrobnostmi na lístcích. Zděšení, neštěstí nevěsty i jejích rodičů, společenské znemožnění, posměšky mnohých, kteří předtím Loupianům lichotili, si lze těžko představit. Podobnou scénu si však můžete v Monte-Cristovi nalistovat. Sehrál ji na Dantésův pokyn slečně Danglarsové bývalý galejník, který se jí dvořil pod jménem markýze Andrea Cavalcanttiho:
"Který z vás, pánové," ptal se úředník aniž hraběti odpověděl, "se jmenuje Andrea Cavalcanti?"
Ze všech koutů salónu se ozval překvapený křik. Hledali, vyptávali se.
"Kdo ale je ten Andrea Cavalcanti?", zeptal se Danglars skoro zmateně.
"Bývalý galejník, který uprchl z toulonských galejí."
"A jaký zločin spáchal?"
"Je obviněn," řekl komisař chladným hlasem,"z vraždy jistého Caderousse, s nímž byl v řetězech, spáchané v okamžiku, kdy odcházel od hraběte de Monte-Cristo."...
Několik okamžiků po zmatených scénách, které v salónu pana Danglarse vyvolal nečekaný příchod četnického četaře a odhalení, jež následovalo, se rozlehlý palác vyprázdnil stejně rychle, jako kdyby jim přišel říci o epidemii černého moru: v pár minutách se každý snažil všemi dveřmi, všemi schodišťmi, všemi východy odejít či spíše prchnout. Byla to jedna z těch situací, v nichž je zbytečné pokoušet se o banální útěchu...
Loupian netušil, odkud se na něj valí rána za ranou. Za čtyři dny, byla právě neděle a kavárník i s rodinou vyjel na venkov trochu se vzpamatovat, propukli na několika místech jeho bytu požár. Dřív než hasiči a policie se seběhla lůza a pod záminkou, že hasí, vykradla, co se dalo. Dům shořel, majitel, u nějž byl Loupian v nájmu, vymáhal náhradu škody, neboť vše nasvědčovalo, že požár vznikl jeho nedbalostí.
Loupianovi byli na mizině, přátelé se od nich odtáhli. Zůstal jim věrný jen číšník Prosper. Prohlásil, že je v nouzi neopustí. Šel s nimi bez mzdy, spokojil se jen s chlebem. Všichni jej obdivovali a chválili. Loupianovi odešli z centra Paříže znovu na předměstí a tady si otevřeli skromnou kavárničku novou.
Do téhle kavárničky stále chodil osudem stíhaného Loupiana navštěvovat starý přítel Solarini. Jednou jej po cestě z kavárny přepadly kruté bolesti. Přivolaný lékař konstatoval otravu, které muž po několika hodinách strašných křečí podlehl.
Rakev s tělem podle zvyku vystavili. Do druhého dne se na ní objevil papír se stručným textem: Číslo dvě.
Loupianův syn se už delší dobu pohyboval ve společnosti, která mladíkovi neprospívala. Tahle parta si jednoho večera vymyslela taškařici. Že prý jako vyloupí sousední obchod, odnesou pár láhví likéru, což na druhý den ale řádně zaplatí. Přiopilému mladému Loupianovi se nápad náramně zalíbil.
Vypáčili zámek, zrovna brali láhve, když tu se na ně vrhla někým upozorněná policie. Eugéne Loupian se ocitl před soudem za krádež a vloupání. Marné byly přímluvy, prosby, vysvětlování. Dostal dvacet let...
Proces zasadil Loupianům poslední ránu. Byli zničeni po všech stránkách a i v novém působišti znemožněni. Thérése Loupianová, jíž kdysi Picaud tolik miloval a kterou si měl brát, chřadla hanbou, bolestí a ranami osud. Brzy zemřela. A protože skonala aniž zanechala potomky, musel její manžel vrátit skromný zbyteček z jejího kdysi velkého a záviděníhodného věna!
Loupian zůstal sám, bez prostředků, jen s dcerou, kterou po skandálu se svatbou nikdo nechtěl. Tehdy číšník Prosper, který rodinu v neštěstí nikdy neopustil a všechny utěšoval, až se stal spíš rodinným přítelem než zaměstnancem, přišel za Loupianovou dcerou s návrhem. Má úspory, říkal, které jí dá. Pod podmínkou ovšem, že se stane jeho milenkou.
Co v bídě děvčeti zbývalo? Otec po smrti její nevlastní matky skorem přišel o rozum, žít nebylo z čeho...
Jednoho temného večera se Loupian procházel stromořadím parku u Tuilerií, když tu se ze stínu proti němu vynořil muž.
"Loupiane, pamatuješ si na rok 1807?", zvolal. "Vzpomínáš si na zločin, který jsi spáchal?"
"Na zločin?", podivil se duchem nepřítomný a poděšený Loupian.
"Na odporný zločin. Na to, jak si ze žárlivosti dostal do temnice svého přítele Picauda! Už si vzpomínáš?"
"Ach!", zvolal Loupian, "Bůh mě za to trestá."
"Ne Bůh, ale Picaud sám. Ten, který probodl Chaubarda, otrávil Solariho, namluvil tvojí dceři galejníka, nastrojil past na tvého syna, podpálil ti dům, poslal tam zloděje a tebe zabije stejně, jako tvého psa! Picaud se ti mstí, utrápil tvou ženu a z tvojí dcery udělal svou děvku! Podívej se na mně. Já, tvůj číšník Prosper, jsem ten Picaud, kterého jsi zničil. A až tě najdou, budeš mít na prsou napsáno: Číslo tři!"
S těmito slovy rozběsněný Picaud vytasil dýku a Loupiana probodl. Chvíli se sytil pohledem na oběť. Pak se otočil a zamířil k bráně Tuilerijských zahrad. V té chvíli ucítil ránu, po níž jej obestřely mrákoty.
Přišel k sobě se spoutanýma rukama a ucpanými ústy. Oči měl zavázané. Někdo jej vlekl pryč.
"Policie to není," uvažoval horečně Picaud, "ta by se mnou zacházela jinak. Zloděj? Ten by mě obral a zmizel..."
Ocitl se v nějaké místnosti, v níž jej neznámý únosce shodil na matrace. Páska mu spadla z očí. Místnost byla tmavá, vlhká, dávno nevětraná, slabě osvětlená a skoro nezařízená. Picaud ležel svázaný na zemi a nad ním se tyčil muž. Dlouho pozorovali mlčky jeden druhého.
"Tak co, Picaude," promluvil konečně neznámý, "jaké jméno máš teď. To, co ti dali na Fénestrellu? Už nejsi abbé Baldini? Co jsi? Číšník Prosper?"
Picaud mlčel, hlodal v něm však dlouho nepoznaný strach.
"Bavil jsi se, viď!", pokračoval stojící muž, "bavila tě ta hrůza, kterou jsi kolem sebe rozséval. Deset let života si zasvětil pomstě na třech lidech a všech kolem nich. Spáchal jsi zločiny horší než oni a teď si trochu té hrůzy užiješ i ty!"
"Kdo jsi?" vypravil ze sebe Prosper - Picaud.
"Tvůj komplic! Ten, který ti za hrst mizerného zlata prodal jména svých přátel. Ten, kterého jsi přivedl do neštěstí. Kvůli tomu diamantu jsem zradil přátele, zabil klenotníka. Musel jsem kvůli němu utéct. Žena mi zemřela v bídě. Když mě chytili, poslali mě na galeje. Přikovali mi kouli k noze. A já celou dobu myslel jen na to, jak toho proklatého abbého Baldiniho najdu! Jsem Antoine Allut!"
A pak ze sebe Allut chrlil na Picauda, který měl stále zacpaná ústa, jak na galejích v Toulonu myslel jen na to, že dostane-li se jednou na svobodu, najde toho zatraceného abbého a pomstí se mu, neboť vinu dával ne chtivosti své ženy a vlastní slabosti, ale diamantu, kterým abbé zasil do jeho duše pokušení.
Když z Toulonu vyvázl, vydal se hledat abbého do Neapole. Nikdo jej neznal. Pátral tedy po Picaudově hrobu. Ani ten neexistoval. Sháněl se po osudech vězně jménem Picaud. Zjistil s mnoha obtížemi, že byl propuštěn a žije. Šel po jeho stopách jako lovecký pes. Hledal Loupiana i své bývalé kamarády. Tehdy se dozvěděl o vraždách, požáru, podivných nehodách, které kavárníka stíhaly jedna za druhou.
"Dneska večer jsem ho chtěl varovat," obořil se na Picauda, "ale ty nebo ďábel jste mě předešli. A mě teď zaplatíš za všechno!"
Picaud horečně přemýšlel. Jeho postavení nebylo záviděníhodné. V nejmenším nečekal, že ve chvíli, kdy završí pomstu a bude zase žít pro něco jiného, pohodlně a v hojnosti s oněmi milióny v bankách, se vše takhle zvrtne.
"Milióny," napadlo jej, "dal jsem mu diamant za desítky tisíc. Určitě mě za přiměřenou odměnu pustí."
Náhle v něm zahlodal červ lakoty. Přece má právo po těch letech bídy užívat bohatství. A ten Allut by byl schopný jej o jeho peníze připravit. Ne, Picaud neměl velkorysost a eleganci Monte-Crista. V jádru nebyl o nic menší skrblík než Loupian či Allut.
"Ne, nic mu nedám," řekl si, "přece o mých šestnácti milionech franků neví. Čím většího chudáka budu dělat, tím levněji vyváznu. Nakonec to odbude hrstka drobných!"
Snažil se získat čas, zjistit víc.
"Kde to jsem?" chtěl vědět, když mu Allut vyňal roubík.
"V mojí moci, dost schovaný, aby tě nikdo neslyšel a nenašel," zněla odpověď.
Picaud osaměl na matracích a ve tmě. To, co následovalo, se silně podobalo jedné ze závěrečných scén "Monte-Crista", v níž se Monte-Cristovi lidé zmocní prchajícího bankrotáře Danglarse:
"Chci jíst," řekl Danglars, " sakra! chci jíst!"
"Máte hlad?"
"To přece víte."
"Co si Vaše Excelence přeje?"
"Kus suchého chleba, protože kuřata jsou v těchto prokletých sklepích strašlivě drahá."
"Chléb! budiž," řekl Pepino...
"Kolik?" zeptal se Danglars?"
"Čtyři tisíce sto devadesát osm louis. Dva louisdory jste zaplatil předem."
"Cože, chléb za sto tisíc franků?"
"Sto tisíc franků," potvrdil Pepino
Picaud se vzbudil a měl hlad.
"Kolikpak zaplatíš za chleba a vodu?" posměšně se zeptal Allut.
"Nemám peníze."
"Ale máš! Dokonce šestnáct miliónů!"
Allutova přesná informace vyvedla Picauda z míry. Přesto se pokusil lhát.
"To se ti asi zdálo," bránil se.
"A tobě ať se zdá, že večeříš," pokrčil rameny Allut a zabouchl za sebou dveře.
Druhý den se rozhovor opakoval. Picaud se rozhodl nevydat jediný sou.
"Uvidíme, kdo z nás to vydrží déle."
A s těmi slovy Allut opět odešel. Jaký osud Picauda čekal. Danglarsův?
"...říkal si, že Bůh občas činí zázraky: že se sklepení zhroutí, že papežská policie ten prokletý úkryt objeví a přijde mu na pomoc; že mu stále zbývá padesát tisíc franků...; modlil se a plakal."
Co se Picaudovi honilo hlavou? Lakotná snaha nepřijít o své jmění? Nebo obava, že Allut z něj vymámí peníze a on skončí jako žebrák? Či že shrábne peníze a jeho stejně umoří hlady?
"Poslouchej," řekl Allut slábnoucímu Picaudovi. "Dám ti jíst dvakrát denně. Pokaždé zaplatíš pětadvacet tisíc franků. To je moje poslední slovo!"
Monte-Cristo se nad baronem Danglarsem slitoval a propustil je ve chvíli, kdy bankéř litoval, že nechal hlady zemřít Dantésova otce a Dantésovi samému zničil život. I tak se na baronovi strašlivé dni vězení podepsaly:
Když se rozednilo, spatřil, že je nedaleko potůčku: měl žízeň a vlekl se až k němu.
Sehnul se, aby se napil, a tu spatřil, že mu zbělely vlasy.
Allut se neslitoval nebo neměl čas se slitovat. Picaud slábl, hlad, žízeň i psychické utrpení dělaly své. Přestával reagovat, Alluta nepoznával, upadal do naprosté apatie nebo blábolil jako člověk, který ztratil rozum. Allut začal mít strach, že mu jeho oběť zemře a on zůstane bez groše.
Začal se vztekat, nahlas si nadával. Pak se mu najednou zdálo, že na Picaudových rtech spatřil poťouchlý úsměšek. Předstíral Picaud že umírá, chtěl ve své lakotě Alluta doběhnout? Nebo si to věznitel jen namlouval?
Vztek a chamtivost Alluta ovládly stejně jako tehdy, když zjistil, jak naletěl klenotníkovi, který prodal jeho diamant za dvojnásobek. Vrhl se na Picauda s nožem v ruce a bodal, dokud neumdlel...!
Když konečně přišel k sobě, zhrozil se nad tím, co z jeho vězně zbylo. Pádil pryč, utekl z Paříže, uprchl do Anglie. Žil ještě pár let. Teprve těsně před smrtí prozradil svůj příběh, v němž nebylo kladného hrdiny, jen špína, zloba, nenávist a surovost...