Prohledat tento blog

Načítání

pátek 27. května 2016

TAŽENÍ ZA PŘELUDEM: UKÁZKA Z KNIHY

 

TAŽENÍ ZA PŘELUDEM právě vychází. 520 stran, 50 map, 150 vyobrazení. Pak mě nemají bolet záda... Objednat si knihu můžete tady, pokud k vašemu knihkupci nedorazila: http://www.vydavatelstviakcent.cz/kniha.php?id=1194
A zde je ukázka jedné kapitolky i s obrázky a mapou tak, jak je to v knize...




Bodák si dnes přijde na své!
Téhož dne vyrazilo do útoku i Bennigsenovo jádro, soustředěné v prostoru Bartenstein–Heilsberg. Celkem šlo o 67 000 příslušníků řadových jednotek s 8000 muži nepravidelného jezdectva a jako první se pustili vpřed ti, co to měli nejdál, pětapadesátiletý generál a ataman Matvej Ivanovič Platov s létající kolonou, zahrnující 5000 kozáků s 1300 pěšími myslivci a husary. Ta opustila ležené v jednu po půlnoci, jela obloukem po pravém břehu Alle, pod Guttstadtem řeku překročila na břeh levý a mířila do vnitrozemí tak, aby přeťala spojení mezi Neyovým sborem a Davoutovým sborem, rozloženým jižně od něj. Jádro kolony tvořili kozáci (skvělí jezdci na donských stepních koních, které nesmírně obdivoval britský pozorovatel Wilson, sám dokonalý jezdec) a předvoj Nikolaje Ilovajského-5 narazil jižně pod Bergfriedem na první Davoutovy hlídky. Neměly šanci a kozáci hned poté vjeli do tábora voltižérské kompanie 64. řadového, kde zabili šest a zranili deset mužů. Stočili se k severu na Bergfried a cestou pozajímali osmapadesát Francouzů, zatímco Platov sám vyřídil šedesátičlennou ostrahu mostu v Bergfriedu. Davoutovi vojáci sice stihli spálit mostovku, kamenné podpěry ale zůstaly a za půl hodiny už kozáci pospojovali mezi pilíři pontony (což jasně svědčí, že šlo o ženijními službami vybavené a plnohodnotné vojsko), po nichž mohla přejet i děla. Otud vyrazil další Platovův předvoj, tentokrát pod velením hraběte Pavla Alexandroviče Stroganova, vysoce urozeného, energického šestatřicetiletého velitele, který teď vedl jezdce na vesnici Queez. Měl štěstí, cestou narazili na trén s Neyovými osobními zavazadly pod ochranou sice silné, leč ve srovnání s kozáky přece jen nedostatečné eskorty, s níž si snadno poradili o to víc, že doprovod naprosto zaskočili. Pozajímali 500 mužů i důstojníků, k tomu pětadvacet markytánek, a krom Neyova šatstva i jídelních servisů se zmocnili i jeho korespondence, vlastně celé vojenské kanceláře, což byl poklad. Pak se objevila francouzská patrola, která neopatrně došla k vozům, čímž se řady zajatců rozmnožily o dalších třiadevadesát osob… 
Ataman Platov
Tady Platovův úkol končil a on dokonale splnil všechny Bennigsenovy rozkazy. Kozácký ataman pak svoje jednotky rozvinul do oblouku od Allenstein až po Queez pod Guttstadtem tak, aby mohl zasáhnout v případě jakéhokoliv Davoutova pokusu o pomoc VI. sboru.
            Osmatřicetiletý generálporučík Alexej Ivanovič Gorčakov-2, bratranec velkého Suvorova, s nímž prošel Itálií i přes švýcarské Alpy, zatím vedl 6. divizi (10 000 řadových a 1000 kozáků) údolím Alle a chystal se útočit na Guttstadt. Šlo mu to, zaskočil demoralizovaný piemontský lehký batalion, který měl město bránit, zmocnil se skladů včetně zásob pálenky, pozajímal 461 mužů a měl podle Bennigsenova plánu překročit Alle, v čemž mu nic nebránilo, jenže naprosto nepochopitelně zastavil všechny operace s tím, že bude čekat na příjezd pontonové soupravy, třebaže mohl do levobřežní části proniknout i jinak.
            Kníže Petr Ivanovoč Bagration, nejostřílenější a nejzkušenější z Bennigsenových podřízených, hrdina od Slavkova i Eylau, vedl další uskupení 10 000 řadových vojáků a 2100 kozáků, dohromady kombinaci lehkého pravidelného i nepravidelného jezdectva, mušketýrských pluků a pěších myslivců. Vynořil se s tím vším kolem třetí ranní z lesa Lanau u břehu Alle a postupoval do pravého boku Neyových sil severně od Guttstadtu. Francouzské hlídky plnily běžné úkoly, nic nenasvědčovaly, že by na jejich straně vypukl nějaký poplach, leč postup vpřed nešel, jak by měl, neboť kníže narážel na celopolský problém, mizerné cesty, komplikované navíc sevřeným, členitým terénem, plným nepozkoumaných pěšin a statků v celém prostoru pěti až šesti kilometrů severně od Altkirchu. Byla ještě tma a jindy rozhodný až agresivní Bagration usoudil, že raději počká na svého pravého souseda, Osten-Sackena, jako kdyby Neyových 17 000 rozptýlených a nepřipravených mužů představovalo příliš vážnou hrozbu.
            Francouzi ovšem nespali, jak by se zdálo, a v pět ráno zadunělo dělo, což byl domluvený signál, značící přiblížení nepřítele. Rougeaud s podobnou situací už dlouho počítal a vypracoval operační plány i dispozice pro obě své divize i sborové jezdectvo, které teď vcházely v platnost. Maršál na to dohlížel osobně a diviznímu generálu Jeanu Marchandovi opakoval, ať vede agresivní obranu a zdrží útočníky, dokud zbylé části sboru nezahájí ústup k řece Passarge a k městu Deppen. Pak se štábem projížděl celou obrannou linií, neboť nemínil spoléhat na písemné rozkazy a hodlal řídit sám vše, co obsáhne.
            „Náhle v noci kolem třetí ranní, bylo to 5. května, mi do ucha udeřilo dunění děl. Rychle jsem vstal, skočil na koně a pádil k táboru. V chabém jitřním světle jsem spatřil, jak ruské masy vnikají do našich linií. Jedno z našich ležení už bubnovalo na ústup ke Guttstadtu a já se hnal obloukem kolem nepřátelské kolony ke druhému. Maršál Ney byl už na koni, spatřil mě a křikl: ,Velte jim ústup na Pullendorf.‛ (…) S mnoha těžkostmi jsem objel všechny baterie, předal jim rozkaz a dohlédl, aby jely správným směrem,“ vzpomínal na tvrdé probuzení Neyův pobočník Levavasseur.
Ney se probral bleskově, v sedle byl, jak rychle to jen dokázal, a cválal k prvnímu sledu svých jednotek. Projel kolem nich jako o přehlídce, shromáždil kolem sebe velitele pluků a klidně rozdělil úkoly. Tou dobou už všude kolem svištěly dělové kule, velitel sboru, jehož nazývali i přezdívkou Michel Sans-Peur, Michal Nebojsa, však klidně dokončoval bojové rozdílení, v jehož závěru se obrátil na komandanta Girarda ze svého štábu s otázkou:
„Domníváte se tedy, že nás zcela obklíčí?“
„Nepochybně. Jsme tu jak prst v prstenu,“ odpověděl Girard.
„Nuže, za mnou. Bodák si dnes přijde na své,“ přikývl maršál a vydal rozkaz k organizovanému ústupu za boje jihozápadním směrem.
V šest ráno se Bagration konečně rozhodl, že postoupí na Altkirch, kde narazil na 750 mužů 39. řadového, veterány ověnčené i slávou prvního Bonapartova italského tažení 1796. Terén znali dokonale, měli tu několik redut a ruské útoky odráželi dobrou hodinu, čímž dali Neyovi skvělý čas, aby rozvinul obranu za nimi. Plukovní Soyer odváděl vynikající práci i ve chvíli, kdy regiment Altkirch opouštěl a byl napaden ruským jezdectvem.
            „Naše tři jezdecké pluky útočily jeden po druhém, byly ale odraženy a francouzský velitel se pokaždé směle objevil před čelem svých jednotek, aby je semkl. Teprve když se odkolesnila naše dvě děla a zahájila palbu kartáči, Francouzi ustoupili,“ psal s obdivem Jermolov.
            Pluk ustupoval ve dvou batalionních karé a dostal se až do Altkirchu, kde čekal Michel Ney, který ze sebe vydával to nejlepší. Terén měl dokonale nastudovaný a nyní začínal využívat všechny jeho přednosti, Levé křídlo obrany rozvinul tak, aby se opíralo o les, a před čelem měl mokřiny, pro jezdectvo neprostupné, což skýtalo dokonalé krytí. Jedinou nevýhodou bylo, že měl po ruce kolem pouhých pěti tisíc mužů a hrstku sborového jezdectva, jenže Bagration nemohl převahu kavalerie využít a musel proti tomuto křídlu vyslat myslivce, zatímco dělům velel, ať se rozvinou na střed a zahájí palbu. V lese a u něj se nicméně znovu ukazovala věc, kterou kníže zakusil i u Slavkova. Francouzská pěchota, lehká i řadová, měla výcvikem i zkušenostmi nad ruskými myslivci nesrovnatelně navrch a zejména v lesním porostu pak Rusové hlásili, že nepřátelská palba, vedení z rozvinutého uspořádání, od střeleckých dvojic, byla doslova vražedná. 
           
Genpor. Uvarov
Situaci, kdy postup 5. mysliveckého vázl, se pokusil změnit plukovník Fjodor Gogel, týž, který se u Mohrungen zmocnil francouzské orlice, za což mu pruský král udělil řád Pour le Mérite. Pravda, dostal k tomu rozkaz od generálmajora Rajevského, to však neznamenalo, že by on a jeho muži útočili s menším zápalem, jenže i jeho Francouzi odrazili a Rajevskému nepomohlo ani vyslání dvou dalších pluků. Nakonec ale převaha sil zvítězila a čtyři myslivecké pluky se v čele s generálmajorem Karlem Baggovutem prodraly z lesa k výšinám, kde měl maršál Ney svoje velitelské stanoviště.
            Bagration, který vývoj situace sledoval stejně pečlivě jako jeho protivník, poslal svoje pobočníky, ať mu seženou pomoc či posily, neboť očekával podporu zprava, leč nikdo se tam neobjevoval. Jeden z nich nakonec narazil u vsi Lauterwalde na samotného Bennigsena a vrchního velitele jeho hlášení rozpálilo, neboť vpravo od Bagrationa už měl dávno být generálporučík Osten-Sacken s útočným jádrem, se 14 000 pěšími a 7000 jezdci, kteří měli Neyovi přetnout ústupovou trasu na Deppen. Bennigsen byl od tří ráno v sedle, dojel do Lauterwalde v šest a do tohoto okamžiku věřil, že Fabian Vilhelmovič Osten-Sacken svůj úkol splnil, přičemž vyslal, jak měl ve druhé fázi uloženo, část sil doprava k Dochturovovi a Eldittenu.
            Ani jedno z toho se nestalo!
            Tři ze Sackenových kolon nicméně byly nablízku a Bennigsen okamžitě poslal něco jezdectva od těchto částí spolu s Moskevský granátnickým a Kostromským mušketýrským pod velením generálmajora Karla Meklenburského, aby Bagrationovi pomohly. Pak zasadil koni ostruhy a osobně vyrazil hledat podřízeného, který zklamal všechny jeho naděje.
            „Byla to Sackenova chyba, že plán nefungoval. Dospěl pozdě k svému cíli, omlouval se křikem, že musel dělat velkou okliku a že potřeboval další instrukce, Šuškalo se ale, že Sacken měl zlost na vrchního velitele, záměrně sabotoval jeho podnik a zabránil mu uspět. Mnozí byli vzteklí, že se promarnila tak skvělá šance zničit celý nepřátelský sbor,“ mínil kanonýr Jermolov.
            Nutno ovšem zdůraznit, že Leontij Leontějevič neřekl ve svých memoárech o Sackenově chování u Guttstadtu jediné špatné slovo…
            Zatímco Bennigsen v duchu spílal Sackenovi, Bagration zuřil nad nečinností Gorčakovovou. Očekávat, že mu bočním úderem na Guttstadt a jeho obsazením odlehčí a upoutá Neyovu pozornost, jenže ani na této straně se nic nedělo. Když tedy dostal kníže posily od Bennigsena, postavil se alespoň do čela Moskevského granátnického a osobně vedl útok na bodák, jenže narazil na infanterii v modrém, rozvinutou do linie a pálící dvěma řady salvu za salvou, což granátníky zastavilo, Přesila byla nicméně velká, maršál císařství ostatně hrál jen o čas a kolem druhé odpolední, po tříhodinovém zápase, nařídil další ústup. V tom čase se bojovalo zuřivě a lehcí jezdci měřili síly s kozáky, na což doplatil plukovník Pierre Mourier od 15. jízdního mysliveckého, který utržil pět ran kopím, z nichž ta poslední jej srazila ze sedla. Měl štěstí, a třebaže ho zprvu pokládali za mrtvého, padl do zajetí a přežil…
            Neyovo hlášení maršálu Berthierovi, datované pátého z Ankerdorfu, dává ucelený a plastický obraz horkého dne.
Říká se v něm:
            „Od pěti ráno jsem byl předními hlídkami varován, že nepřítel pochoduje na Altkirch se značnými silami v infanterii, kavalerii i artilerii. Vyrazil jsem okamžitě do terénu hned poté, co jsem dal jednotkám rozkazy, aby byly připravené na pochod.
            První nepřátelská kolona v síle kolem deseti tisíc mužů se zmocnila Altkirchu až po největším úsilí. Devětatřicátý řadový pod velením plukovníka Soyera, který včera dorazil, se pokryl slávou, když odrazil pět útoků jezdectva a všechny útoky ruské pěchoty. Bravura tohoto regimentu mi umožnila podniknout všechna obranná opatření.“
            Maršál pak precizně nastínil koncentrický postup čtyř útoků, tedy uskupení, včetně hlavního útoku Bagrationa.
Pak pokračoval:
„Nemohu podrobně rozepisovat všechny přesuny, které jsem jednotkám nařídil, stále čekám na podrobnější hlášení, mohu ale Vaši Jasnost ujistit, že jen těžko lze bojovat zapáleněji, než to v zápase s nepřítelem učinili všechny moje jednotky bez rozdílu (…), a řež byla tak prudká, že všechny brigády sboru, jedna jako druhá, ba nejednou celé divize nepřestávaly s palbou dvou řadů po batalionech. Nepřítel manévroval pomalu: od osmi ráno jsem byl všude obklíčen a moje spojení s maršály Davoutem a Soultem bylo přerušeno. Navzdory kritické situaci nedokázal nepřítel rozbít jediný peloton mojí pěchoty, a ústup, zahájený ve dvě odpoledne, probíhal v největším pořádku…“
            Michel Ney vyklízel po zmíněné druhé hodině Guttstadt, stahoval se na ves Queez a odtud na jihozápadnější Ankendorf, do předem vybraných a zčásti i chvatně připravených pozic. Přálo mu štěstí; kdyby tu byl Sacken s 3. divizí a Uvarovovým jezdectvem, musel by se tvrdě probíjet z obklíčení…
Maršál Ney (Meissonier)
Jenže Fabian von Osten-Sacken se nenacházel tam, kde mu to Bennigsenovy dispozice ukládaly. Vyložil si je víc než volně, zjevně je neměl sebemenší chuť plnit a následkem toho zbrzdil nejen 3. divizi, nad níž měl přímé velení, ale i další uskupení, která mu z titulu služebně nejstaršího podléhala, 14. divizi generálporučíka knížete Golicyna-5, hrdiny od Go
łyminu, a jezdectvo generálporučíka Fjodora Uvarova. K dovršení všeho pod něj patřila i Essenova 8. divize, která měla postupovat ve směru na Elditten…!
            Jeden z Bennigsenových pobočníků Sackena nakonec našel tři kilometry před Wolfsdorfem naprosto nečinného, s jednotkami vařícímu u táborových ohňů a jezdci sesednutými. Ačkoliv sem doléhalo dunění děl, nikoho to nevzrušovalo a nikdo za jejich hlasy nešel…Bennigsen sem musel poslat dalšího důstojníka s jasnými rozkazy, teprve pak se Osten-Sacken hnul proti Wolfsdorfu, kde byl předtím jediný francouzský batalion! Tohle zdržení dalo brigádnímu generálu Françoisu Roguetovi čas, aby shromáždil svoje jednotky a ustoupil na ves Scharnick. Když na něj konečně Rusové zaútočili, narazili na vybudovanou obranu, kde se o zahrady, ploty a chalupy rozbíjela jedna vlna útoku za druhou. Roguet nakonec nařídil ústup a sám se stahoval jako poslední s prvním batalionem 27. řadového, když pod ním kartáčová kulička zabila koně a jemu způsobila zranění, po němž zůstal ležet, až padl do zajetí… Většina batalionu zahynula, nebo padla do rukou Rusů jako jejich generál, brigáda ale ustoupila, kam potřebovala!
            „Mám mnoho lidí mrtvých a zabitých kartáčovou palbou a střelbou z mušket, nepřátelské ztráty jsou ale čtyřnásobné. Příčinou toho rozdílu je, že protivník chtěl vše srazit svým mohutným jezdectvem a že navzdory tvrdohlavosti, kterou do útoků opakovaných až do čtvrté odpolední vložil, neměl úspěch. Ve čtyři hodiny jsem zaujal postavení v Ankendorfu a nepřítel se rozložil proti mně před Queezem,“ pokračovalo Neyovo hlášení, v němž nepřítele kritizoval za to samé, co z nutnosti udělá za osm let u Waterloo!
            „Nepřišel jsem o jediné dělo ani zástavu. Želím statečného generála Rogueta, který byl zabit; klesl vedle mne, byl zasažen kartáčem…,“ konstatoval maršál s pýchou i smutkem, když na závěr vypočítával úspěchy a sčítal rány.
Netušil, že Roguet přežil.
Den se zvolna chýlil ke konci, slunce zapadalo a Bagration došel před Queetz, stále obsazený Neyovým zadním vojem. Nebyl to skvělý postup, krom Platova se ale dostal nejdál ze všech.
Ney ztratil v tomto zápase na 2000 mužů, z čehož bylo kolem pětiny mrtvých a raněných, ačkoliv jich mohlo být víc, neboť někteří se vrátili, když je už nikdo nečekal. To byl případ kapitána Desmasura od 59. řadového a jeho kompanie, která se prostřílela skrz kozáky, a maršál velitele jednotky přede všemi objal, což vzbudilo ještě větší nadšení. Pokud jde o Neye, počínal si ale skvěle, byl v přední linii na mnoha místech, dával rozkazy s přehledem o situaci a ustupoval plánovitě, až když nastal ten pravý čas. Na ruské straně se nikdo tak nevyznamenal, i Bagration, čekající marně na Gorčakovovu akci, vlastně celý plán narušil, a ze všech Bennigsenových záměrů nakonec zbylo tolik, jako, řečeno slovy ruského současníka, kouř z dýmky.
            Nazítří se dal čekat další boj, leč Bennigsen pro to udělal málo. Vlastně jen poručil Bagrationovi, ať ve tři ráno vyrazí a zatlačí Francouze za řeku Passarge. V šest ráno ovšem zjistil, že Ney neustoupil, což nechápal, neboť věděl, že Rougeaud nedostal žádné posily, když mu to ale denní světlo dovolilo, mohl konstatovat, že jde o rozvinutou, silnou obranu s využitím výšin pro děla, linie nahoře na svazích a mokřin pod nimi. Obhlédl vše osobně, dojel až na necelých 400 metrů od Francouzů, což bylo smělé, načež nařídil Bagrationovi čelní útok a hnal pobočníka ke Gorčakovovi, aby se z boku přidal.
            „Jen co se zvedla lehká mlha, obnovili Rusové svoje útoky, avšak s mnohem menšími úspěchy než včera, neboť terén byl pro nás příznivější,“ vzpomínal si Fantin des Odoards.
Ochranná linie se táhla na severozápad od Ankendorfu až k údolí potoka vlevo od statku Heilgenthal, směrem na Waltersdorf, a tentokrát se Hannoveřanovi v ruských službách podařilo alespoň dva velitele koordinovat, byť Gorčakov se objevil až v době, kdy Bagrationův útok kulminoval. Zasáhnout měl z druhé strany i Sacken, leč na rozkaz reagoval urážlivě a Bennigsen jej zbavil velení. To ovšem okamžité situaci nepomohlo, i když vrchní velitel poslal generálmajora Alexandra Focha (rusky Foka), aby se ujal velení části Sackenovy kolony a vedl ji.
Genpor. Osten-Sacken
            V té chvíli Bennigsenovy naděje stouply, neboť se za ním objevil Konstantin Pavlovič s gardou, což dodalo řadovým jednotkám něco kuráže i nadšení, jenže Michel Ney čelil útokům skvěle, ukázal taktické mistrovství a jeho odvaha rozpalovala víc, než to kdokoliv z ruských velitelů svedl.
Přesto měl onoho rána hlavu plnou starostí. 
            „Maršál (…) mě pověřil, abych vám sdělil, že je napaden přesilou, kterou odhaduje na 25 000 až 30 000 mužů, které vidí před sebou; a na výšinách Glottau pozoruje ještě čela kolon. Doufá, že maršálové Soult a Davout podniknou diverzi v jeho prospěch. Bylo by důležité, aby maršál Davout vysunul divizi k Deppenu, k němuž ustoupíme, budeme-li k tomu donuceni. Naše jednotky se bijí dobře, jsou statečné (…). Nepřítel je velmi silný v jezdectvu,“ psal náčelníkovu hlavního štábu maršálu Berthierovi ráno šestého náčelník Neyova štábu Dutaillis.
            Jenže na pomoc mu toho dne nepřišel nikdo!
Ney nedbal na nebezpečí, bylo to ostatně jeho zvykem, a Octave Levavasseur, jeho pobočník, vykreslil s netajeným obdivem obraz od noci do vrcholu boje:
            „Byla noc; maršál si lehl na zem a usnul, zatímco celou armádou zmítaly obavy. (…) Žasli jsme nad tou silou ducha, kterou nemohlo nic otřást.
            Maršál se vzbudil za rozbřesku: ,Na koně,‘ pravil, ,dneska nám bude horko.‘ Vyrazili jsme, nejprve Ney následovaný generálem Serouxem, pak náčelníkem svého štábu generálem Dutaillisem, adjudant-commandantem Mallerotem, podnáčelníkem, pobočníky a důstojníky, dohromady to byla skupina dvaceti lidí. Ta jela k nejzazšímu levému křídlu a vrhla se na první ruskou hlídku, která vystřelila z pušky. V téže chvíli přiletěla dělová kule, ta nás ale minula. ,Levavasseure,‘ řekl mi maršál, ,spočítejte děla.‘ Jedna kule naší skupinou proletěla a ustřelila koni generála Serouxe ohon. Jiná kule trefila generála Dutaillise do pravé ruky a odervala mu ji. Chirurg rameno obvázal a my chvátali i s generálem, jehož jsme vysadili na koně. O kus dál srazila kule plukovníka Mallerota. Seskočil jsem, abych zjistil, jak je zraněn, po kuli jsem ale nenašel památky. Přesto byl plukovník mrtev. Vojáci tomu říkali být zabit větrem od kule.“
            Obchvat pravého Neyova křídla kolem Queetzského jezera se Gorčakovovi nedařil, v lesních mokřadech doslova uvázl, stal se terčem francouzských ostrostřelců i baterie na pahorku a musel ustoupit. Když maršál viděl, že ruský útoky z obou směrů slábnou, nařídil ústup na Deppen, kam už poslal dvanáctiliberky kapitána Casimira Gosse de Serlay, aby si za řekou sám našel pozici, z níž Rusy přes řeku nepustí. Levavasseurovi, vyškolenému dělostřelci, poručil, ať převezme desetidělovou baterií, s níž bude ústup krýt. Levavasseur vše pak vylíčil:
„Slyšel jsem hluk boje, co maršál vedl, a spatřil jsem zanedlouho, jak dokonale uspořádané řady sestupují k údolí Passarge. Vytvořil z celého svého armádního sboru obrovské karé, aby mohl střílet do všech čtyř stran, a děla měl v rozích. Bylo to karé ze železa vprostřed nepřátel a nádherný pohled na hrstku lidí, střílejících do čtyř směrů, jak jdou a bijí se mezi padesáti tisíci Rusy.
Maršál Ney využil za tohoto skvělého ústupu všechny terénní překážky, které se mu nabízely, aby znesnadnil nepříteli postup. Kompaniím voltižérů rozkázal, aby se skryly v lese či v roklích; ti muži se statečně oddělili a valivou palbou zadržovali pochod Rusů, zatímco armáda bubnovala na ústup. Ty kompanie, z nichž už žádná nepřišla zpět, se s nadšením zasvětily smrti, aby nám usnadnily ústup.“
Fantin des Odoards stručně zaznamenal:
„Ústup pokračoval s výjimečnou přesností a vbrzku zaujal sbor pozici za Passarge, říčkou, kterou lze na mnoha místech brodit. Ves Deppen, na jejímž konci stojí přes Passarge most, se stala jevištěm krvavého boje. Byla několikrát ztracena i dobyta a bít jsme se přestali, až když ji plameny celou strávily a donutily jedny i druhé odtud zmizet,“ tvrdil Fantin des Odoards a musel myslet tu část Deppenu na předmostí; podle Neyovy relace se o ni bojovalo šestkrát!
Nakonec přešel Ney řeku Passarge, strhl za sebou dva mosty a na levém břehu budovat obranná postavení.
„Nikdy neukázal maršál Ney víc chladnokrevnosti a nezdolnosti než v tomto pamětihodném boji; jeho brilantní manévry, zápal, který dokázal dát svým mužům, co byli o tolik slabší, a zejména obratnost, s níž divizní generál Marchand rozvinoval svoje jednotky, rozhodly o vítězství. Rusové měli, jak sami přiznali, v tom památném dni na dva tisíce mrtvých a přes tři tisíce raněných: ztráty Francouzů byly ve srovnání s tím o hodně menší; tři stovky mužů nicméně pozajímali za ústupu armádního sboru k Passarge kozáci, kteří je pronásledovali…,“ takto ohodnotil boje mezi Deppenem a Guttstadtem sedmnáctý svazek Victoires, conquêtes, désastres, revers et guerres des Français; je pravděpodobné, že ony tři stovky zajatých tvořili především voltižéři, o kterých se zmiňuje Levavasseur:
            Obě Neyovy divize se stahovaly stupňovitě, jedna střídavě kryla druhou a měly co dělat, neboť odrážely útoky početné ruské kavalerie, zejména útoky Grodnenských husarů, kteří vzdorovali palbě s neobyčejnou odvahou a vůli obranu rozbít. Největší tíhu těchto útoků nesl 6. lehký, poslední z posledních v zadním voji; když dojeli husaři moc blízko, vytvářel batalionní karé, jezdce odrazil a zase se dával na pochod. Vypadalo to, že pluk nemá šanci, přesto ale řeku po zčásti už spáleném mostě přešel a zmizel v zástavbě na druhé straně.
            „Já zahájil palbu kartáči a vyhnal nepřítele z Queezu, nicméně když pak zaútočili na Francouze v otevřeném terénu Grodnenští husaři, obrátily je dva nepřátelské kartáče na útěk,“ povzdechl si Jermolov.
Ruská pěchota
            Neyovu mistrovství složili poklonu mnozí, kteří vše z ruské strany viděli, britský pozorovatel Bathurst i princ Eugen Württemberský. Maršál sice ztratil během dvoudenních bojů 3251 mužů, což činilo na 20 % stavu VI. sboru, zastavil ale ruskou ofenzívu a umožnil Napoleonovi připravit protiúder. Bennigsen sice hlásil boj o Guttstadt jako svoje vítězství, ve skutečnosti ale prohrával, i když postupoval. Navíc se ukázalo, jak nedisciplinovaní jeho podvelitelé jsou, kterak má francouzská pěchota v boji palbou a v rozvinutém uspořádání navrch, a jediné, s čím si Francouzi zatím neuměli poradit, byli kozáci. Děti stepi se objevovaly nenadále, stejně tak i po úderu mizely, dojížděly hluboko do týlu a vážně jej narušovaly.
            Navečer 6. června dolehly k Bennigsenovi vzdálené výstřely děl a on mylně usoudil, že je to signál maršála Davouta Neyovi. Davout, v řadě bitev předtím tak skvělý a pohotový, nepřicházel, i když o to Ney žádal.
Ještě sedmého na poledne Rougeaud Berthierovi psal:
            „Nic ke slyšení ani k vidění ze strany maršála Davouta!“
Posily VI. sboru nepřicházely, leč ruský velitel se jich obával a myslel na ústup.
            Vše ovšem mohlo dopadnout pro francouzskou stranu lépe, kdyby do boje zasáhl maršál Soult… Ney mu to kupodivu nevyčítala Saint-Chamans jej spatřil navečer v dobrém rozmaru:
            „Já tady viděl maršála Neye, jemuž pobrali všechna zavazadla, jak se zvesela maršála Soulta ptá, zda by mu nepůjčil nějaké kalhoty, neboť, dodával se smíchem a tloukl se do stehna, mu Rusové nechali jen tyhle (což byly kalhoty z nankinu).“
Maršál, jehož zanedlouho ověnčí titul vévody z Elchingenu,planul po bojích o Guttstadt nadšením, což prosvítá i jinak věcným hlášením, které Napoleonovi poslal už v průběhu druhého dne boje, kolem poledního z Deppenu:
„Byl-li včerejší boj, pro armádní sbor, jehož velení mi Vaše Veličenstvo svěřilo, dnem slávy, ten dnešní představoval skutečnou bitvu svedenou devíti pluky infanterie a asi šesti stovkami jezdců proti nejméně desetitisícovce jezdectva, třiceti tisícům pěchoty a šedesáti dělům.“
Myslel si, že tomu všemu velel sám imperátor Alexandr, tvrdil, že jej viděl, nejspíš to ale byl velkokníže Konstantin Pavlovič, který vskutku pojel dvěma čelními liniemi a byl pozdravován mohutným urá.
Pak maršál znovu upozornil na to, jak mdle Rusové manévrovali, i když jej přesila nutila ustupovat. Složil hold plukovníku Becquillymu, skvěle kryjící ústup děly, a pokračoval závěrečnou fází:
„Po příchodu do údolí Deppenu a po třech zastaveních na půl dostřelu děl (…) se nepřítel rozhodl podniknout generální útok, aby nás rozložil, leč marně. Moje pluky vedly palbu dvěma řady po batalionech jak na manévrech. Rekruti se bili tak, aby se vyrovnali starým vojákům.“
Opět vypočítával ztráty počínaje těžkým zraněním svého náčelníka štábu Dutaillise:
„Utrhlo mu to pravou ruku; doufám, že nezemře, odejel do Osterode…“
Tahle naděje se mu splnila, Adrien-Jean-Baptiste Dutaillis (či du Taillis), přežil a skonal jako jednadevadesátiletý roku 1851…
Pak Michel Ney poněkud fanfarónsky shrnul základní chyby ruských velitelů:
            „Jsem si jist, že s třiceti tisíci Francouzi lze snadno porazit šedesát tisíc Rusů. Pomalost a dlouhé rozvažování nepřítele mi při všech jeho manévrech 5. a 6. června poskytly přehled o všem, co chce učinit, i o tom, že není schopen jednat se soustředěním sil. Kdybych měl jezdectvo v poměru, který by odpovídal síle pěchoty, mohl bych na nepřítele s úspěchem zaútočit a zahnat jej. Vojáci žádají odplatu!“
V císařových očích se tímto bojem plně rehabilitoval, odčinil zbrklost od Jeny roku 1806 i hazardní a svévolné vyražení vpřed v lednu 1807. Napoleona Neyovo chování u Guttstadtu nesmírně potěšilo, a když mu tlumočili jeho chladnou, odhodlanou větu o bodácích, které si přijdou na své, císař nadšeně zvolal:
„V tom ho přesně poznávám!“

neděle 22. května 2016

WATERLOO BERNARDA CORNWELLA ČESKY


Jiří Beneš, překladatel Sharpů, mi laskavě poskytl ukázku z výše obrázkem uvedené knihy B. Cornwella; podtrhuji, že jde o literaturu faktu, nikoliv o román. BB-art navíc převzal z anglického vydání všechny barevné přílohy. Jistě po přečtení uznáte, že jde o hodně zajímavou knihu... Prolink na nakladatele je v nadpisu.


Došlo k tomu tak náhle. Boj zuřil celé odpoledne a celý podvečer, Francouzi tvrdě a hrdinsky útočili na Wellingtonovu linii a pak zčistajasna, téměř v několika okamžicích už žádná francouzská armáda neexistovala a zbyl z ní jen panicky prchající dav.
Wellington se vrátil do středu své linie. Podporučík Leeke z dvaapadesátého ho viděl chvíli předtím, než jeho batalion vystoupil z linie, aby zničil císařovy sny. Leeke píše, že „... vévoda měl na sobě modrý svrchník, obyčejné bílé kalhoty z hrubé tkaniny, vysoké vojenské boty a na opasku zavěšenou pochvu s šavlí. Ale neměl šerpu.“ Právě podle obyčejného kabátu a černého dvourohého klobouku ho jeho vojáci poznávali a teď, když Francouzi začali prchat, to chvíli sledoval ze středu hřebene. Viděl nepřítele zachváceného panikou, který se zhroutil a vyklízel bojiště. Díval se na tu scénu a po kdosi zaslechl, jak si mumlá: „Ať to stojí, co stojí.“ Pak smekl klobouk a říká se, že v tu chvíli pronikl mezi mraky šikmý paprsek podvečerního slunce a ozářil ho. Wellington kloboukem třikrát mávl směrem k nepříteli a dal tak povel celé linii, aby se vydala vpřed.
Celá spojenecká linie tedy postupovala do údolí, třebaže to už nebyla souvislá linie, neboť utrpěla velké ztráty. Takhle na to vzpomíná pruský styčný důstojník baron von Müffling:

„Když se linie pěchoty vydala vpřed, byly to spíš jednotlivé houfy o několika stovkách mužů s velkými rozestupy. Ale postupovaly v celé šíři. A v místech, kde se předtím odehrávaly boje, se kam oko dohlédlo táhl červený pruh uniforem nesčetných zabitých a raněných, kteří tam leželi.“

Červený pruh uniforem mrtvých, umírajících a trpících mužů. Musel to být hrozný pohled. A před nimi, v údolí, leželi další mrtví a ranění a k tomu tisíce mrtvých a raněných koní. Opět to popisuje podporučík Leeke:

„Někteří koně jen leželi, jiní stáli, ale obojí žrali polehlé obilí, třebaže měli utržené nohy nebo jiná hrozná zranění... a nad tím vším se vznášel zvláštní pach, v němž se mísila vůně zdupaného obilí se štiplavým pachem spáleného střelného prachu.“

A přes tohle všechno, přes zdupané obilí, dodělávající koně a další pozůstatky boje teď šly jednotky spojenecké pěchoty. „Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ vzpomínal velitel královského jízdního dělostřelectva sir August Frazer. „Třebaže slunce teprve zapadalo, byla obloha doslova temná kouřem.“ A v tomto sinavém, nepřirozeném světle spojenecká armáda postupovala do údolí. „Žádným jazykem nelze vyjádřit, jako se v tu dobu vojáci britské armády cítili,“ vzpomínal seržant Robertson z dvaadevadesátého pěšího regimentu Gordon Highlanders:

„Byli jsme radostí bez sebe... Neztráceli jsme čas nabíjením, v tu chvíli jsme používali jen bajonety... všude jen zkáza a zmatek. Francouzi konečně prchali – odhazovali torny, muškety a vůbec všechno těžké nebo co jim překáželo při útěku.“

K pronásledování se samozřejmě připojili i britští kavaleristé, kteří křížili prchajícím Francouzům cestu. Vzpomíná na to kapitán Henry Duperier z 18. regimentu husarů: „Sotva jsme se rozjeli, narazili jsme na kavalerii, která se nám pokusila klást odpor, i když chabý. A pak při útěku padali přes vlastní pěchotu.“ Duperierovi husaři, z nichž mnozí byli Irové, zmasakrovali obsluhy některých baterií a pak se vrhli na dezorganizovaný batalion pěchoty. Francouzští pěšáci se snažili vzdát. „Odevšad se ozývalo ‚Vive le Roi!‘, píše Duperier, „Ale to si vzpomněli pozdě. Navíc naši muži francouzsky nerozuměli, a tak je bez milosti sráželi.“
Kapitán Pierre Robinaux ze II. Reilleova sboru strávil většinu dne v marných útocích na Hougoumont a teď byl svědkem toho, jak panika zachvacovala i vojáky, kteří stále ještě zámeček obléhali. A také oni se dali na rychlý ústup.

„Dostali jsme se do palby zezadu,“ píše Robinaux, „a když vojáci, už notně vystrašení, zahlédli naše polské kopiníky, považovali je za britskou kavalerií a začali křičet, že se vzdávají. Tyhle výkřiky se ozývaly odevšad a brzy jsme upadli do naprostého chaosu. Každý se staral jen o to, aby si zachránil život. Muže zachvácené strachem není možné zvládnout. Kavalerie následovala příkladu pěchoty; viděl jsem, jak dragouni ujíždějí cvalem pryč a srážejí přitom nešťastné pěšáky. Mě takhle srazili jednou.“

Robinaux si možná myslel, že „muže notně zachvácené strachem není možné zvládnout“, ale jemu se některé zvládnout podařilo. Pohrozil dragounům mušketou a podařilo se mu je zastavit. Pak shromáždil asi šedesát nebo sedmdesát vojáků a vedl je na jih, byl však natolik rozumný, že se vyhnul bruselské silnici, kterou už ovládli pronásledovatelé. Nakonec se mu podařilo uniknout, ale v údolí, pod šikmými paprsky zapadajícího slunce, zabíjení ještě neskončilo. Stále ještě ne. Francouzská armáda umírala, i když to nebyla smrt okamžitá. Nějakou dobu trvalo, než se zpráva o porážce dostala k jednotkám, které bránily Plancenoit, a tak se tam bojovalo až do doby kolem deváté večer. Také část dělostřelců velké baterie pokračovala v palbě, zatímco se armáda kolem nich rozpadala. A byl to právě jeden z těch posledních výstřelů, při němž koule minula Wellingtona ani ne o půl metru, ale jeho zástupci utrhla nohu. „Proboha, pane, přišel jsem o nohu!“ vyhrkl údajně hrabě Uxbridge. „Proboha, pane, vypadá to tak,“ odpověděl prý vévoda. Zřejmě však jde jen o anekdotu.
A pak tu ještě byly ty tři bataliony staré gardy, které zůstávaly naprosto disciplinovaně ve čtverhranech v údolí. Ustupovaly pomalu, tlačeny spojeneckou pěchotou. Na jedno z jejich karé zaútočila eskadrona 10. regimentu husarů prince Waleského, ale grognards je odrazili, přitom zemřel urozený major Frederick Howard, syn hraběte Carlislea. Byla to jedna z posledních obětí z řad britských důstojníků toho dne. Padl v bezvědomí z koně před karé staré gardy a ze sevřené formace prý vyběhl jeden z Francouzů a pažbou muškety mu rozbil hlavu. Část francouzských pěšáků zachvácených panikou se snažila uchýlit do čtverhranů staré gardy, ale grognards byli příliš zkušení, aby to dovolili. Dobře věděli, že stačí, aby formace jen na okamžik porušila svou semknutost, a nepřítel toho může využít a čtverhran rozvrátit. A tak bručouni stříleli bez rozdílu na nepřátele i na vlastní vojáky.
V jednom z karé byl velitel 1. pěšího mysliveckého generál Pierre Cambronne. Jejich situace byla beznadějná. Britská a hannoverská pěchota je dostihla a důstojníci Francouze vyzvali, aby se vzdali. A v tu chvíli se zrodila jedna z nejznámějších legend bitvy u Waterloo. Cambronne prý odpověděl: „La Garde meurt, mais ne se rend pas!“ Garda umírá, nevzdává se! Byla to krásná slova, ale je téměř jisté, že je do Cambronneho úst vložili francouzští publicisté až pár let po bitvě. Jiná verze této situace říká, že Cambronne odpověděl jediným slovem „Merde!“ Hovno! V každém případě se obě odpovědi staly slavnými jako příklad vzdoru tváří v tvář nevyhnutelné porážce. Sám Cambronne později tvrdil, že řekl „císařská garda se nevzdává,“ ale on sám se přesto vzdal. Utržil zranění, zřejmě kulí z muškety, která ho škrábla na hlavě, a v chvilkovém bezvědomí spadl ze sedla. Do zajetí ho vzal plukovník Hugh Halkett, britský důstojník v hannoverských službách. Karé, kterým Cambronne velel, se pod palbou z mušket a kartáčů postupně zmenšovala, až se ze čtverhranů staly trojúhelné formace, jež se pak někde v blízkosti La Belle Alliance nakonec rozpadly a garda se připojila k panickému útěku ostatních.
Poslední dělový výstřel v bitvě u Waterloo údajně odpálil pobočník generála Adama poručík Robert Preston Campbell. Jednasedmdesátý regiment lehké pěchoty, nebo to, co z něj zbylo, postupoval s dvaapadesátým sira Johna Colborna a někde v blízkosti posledních odolávajících karé staré gardy našla granátnická rota jednasedmdesátého opuštěné francouzské dělo a vedle něho odpalovací tyč s kouřícím doutnákem. Ze zátravky děla vyčnívala zápalka, což znamenalo, že dělo je nabité. Poručík Torriano a několik jeho vojáků dělo otočili tak, že mířilo na karé staré gardy, a poručík Campbell ho pak odpálil.
Slunce zapadlo a nastávala noc. Nad údolím stále visel hustý kouř, ale už ho neosvětlovaly sinavé záblesky dělostřelecké palby. Maršál Blücher projížděl troskami Plancenoitu směrem k bruselské silnici, aby se někde jižně od La Belle Alliance setkal s Wellingtonem. Bylo kolem půl desáté večer, když si oba velitelé armád potřásli ruce. Prý se dokonce k sobě ze sedel naklonili a objali se. „Mein lieber Kamerad,“ řekl Blücher, „quelle affaire!“ dodal francouzsky. Drahý příteli, to ale byla bitka!
„Doufám, že poslední, kterou jsem kdy absolvoval,“ řekl vévoda lady Frances Shelleyové o měsíc později. Wellington byl vždy vstřícnější k ženám než k mužům, zvlášť k ženám mladým, krásným a chytrým. A mladá, krásná a chytrá lady Shelleyová se stala jeho celoživotní přítelkyní.

„Je to zlé, neustále bojovat,“ povzdechl si vévoda před ní. „Když jsem vprostřed boje, zcela mě zaměstnává to, co se děje, a nejsem schopen cokoli cítit. Ale potom je to hrůza. Není možné myslet na slávu. Cítím se bídně dokonce i ve chvíli vítězství a vždycky říkám, že to nejsmutnější hned po bitvě prohrané je bitva vyhraná. Nejen že člověk ztratil přátele, s nimiž dosud žil, ale ještě byl nucen nechat za sebou raněné. Jistě, pak se snaží pro ně udělat všechno, co může, ale jak málo to je. V takových chvílích je veškerý cit otupen. Já se teď jen snažím obnovit své normální rozpoložení, ale vroucně si přeji, abych už za žádných okolností nemusel znovu bojovat.“

A to se mu splnilo.


Bitva skončila, ale polemiky kolem ní neutichaly.
Kdo bitvu u Waterloo vyhrál? Zdá se to jako absurdní otázka, avšak během dlouhých let, které od bitvy uplynuly, vyvolávala spoustu sporů a nevraživosti a vyvolává je dodnes. Jednu teorii ale je možné zavrhnout. Victor Hugo ve svém slavném románu Bídníci psal o bitvě u Waterloo s velkou vášní, ale založil přitom různé mýty, které ve Francii žijí svým životem dodnes. Hugo tvrdil, že „kyrysníci rozvrátili a zničili sedm spojeneckých čtverhranů ze třinácti, zatloukli šedesát děl a ukořistili šest zástav anglických regimentů, které pak kyrysníci a gardoví myslivci složili k císařovým nohám.“ Nic z toho není pravda. Francouzi nerozvrátili a nezničili ani jeden čtverhran, nezatloukli ani jedno dělo a neukořistili ani jednu britskou zástavu. Dále Victor Hugo tvrdil, že obránci Hougoumontu házeli živé zajatce do studny na dvoře:

„Studna byla hluboká, proměnili ji v hrob. Vhodili do ní tři sta mrtvých. Snad příliš pospíchali. Byli všichni mrtví? Pověst říká, že ne. V noci po bitvě se prý ze studny ozývaly slabě volající hlasy.“

Studnu prozkoumali archeologové a neobjevili jedinou stopu lidských pozůstatků. Pověst o živých, kteří pomalu umírali v její hloubce, rozšířil sám Victor Hugo. „Mohl snad Napoleon bitvu vyhrát?“ ptá se Hugo. „Tvrdíme, že ne. Co mu tedy stálo v cestě? Wellington? Nebo snad Blücher? Nikoli. Byl to Bůh.“ Hugo tím zamlžuje identitu vítěze, což ostatně bylo jeho cílem. Waterloo podle něho nebyla bitva, ale „změna tváře světa“. Tyto legendy a spisovatelovo lyrické básnictví přenesly bitvu na mýtickou pláň, na níž nebyli Francouzi poraženi zaslouženě a čestně, ale stali se oběťmi jakéhosi vesmírného osudu.
Kníže Oranžský připsal hlavní zásluhu o vítězství sobě. Takhle o tom psal svým rodičům: „Dnes jsme proti Napoleonovi svedli skvělý boj... a byl to můj sbor, který především bitvu rozhodl a jemuž vděčíme za vítězství.“ Spravedlivější by bylo konstatovat, že spojenci vděčí za vítězství mnohem víc francouzskému voltižérovi, jemuž se podařilo vpálit Hubenému Billymu do ramene kuli a vyřadit ho tak z velení. 
S mnohem věrohodnějším tvrzením přišel reverend William Leeke, když v roce 1866 publikoval knihu The History of Lord Seaton’s Regiment (The 52nd Light Infantry) at the Battle of Waterloo (Příběh 52. regimentu lehké pěchoty lorda Seatona v bitvě u Waterloo). „Začíná být čím dál víc jasné, že na lordu Seatonovi a jeho dvaapadesátém regimentu lehké pěchoty byla učiněna velká nespravedlnost,“ píše v předmluvě na začátku knihy. Baron Seaton, povýšený do šlechtického stavu roku 1839 po úspěšném působení ve funkci viceguvernéra britské kolonie Horní Kanada, byl sir John Colborne. Leeke si stěžuje, že Colborneovi a jeho dvaapadesátému nebyla přiznána zásluha za porážku císařské gardy. V reklamě ke knize, vytištěné tučným písmem na titulní straně, čteme:

„Autor žádá, aby byla přiznána pocta lordu Seatonovi a jeho 52. regimentu za to, že zcela sami a bez přispění 1st British Guards nebo jakýchkoli jiných jednotek porazili tu část francouzské císařské gardy v počtu kolem deseti tisíc mužů, která postupovala v posledním útoku proti britskému postavení.“

Leeke dále tvrdí, že dvaapadesátý:

„... se vysunul o tři až čtyři sta metrů před britskou linii, pak samostatně zaútočil a obrátil na útěk obrovskou kolonu francouzské císařské gardy čítající kolem deseti tisíc mužů, což, jak jsme viděli na vlastní oči, mělo za následek úprk celé francouzské armády...“

Leeke byl zanícený křesťan vychovaný sektou Sabbath Observance a záležitosti s dvaapadesátým se věnoval vášnivě po mnoho let, podobně jako skandálu kolem toho, že protestantští důstojníci a vojáci britské armády byli „nuceni“ účastnit se „modlářských ceremonií římskokatolické a řeckokatolické církve“. Ve skutečnosti to byl nepodstatný, dočasný a zcela neškodný následek účasti Britů v Krymské válce. V každém případě se reverend Leeke dokázal ve svém psím obojku velmi rozpálit a jeho kniha o regimentu lorda Seatona způsobila značný rozruch.
Je nepochybné, že sir John Colborne bojoval se svým dvaapadesátým u Waterloo statečně a účinně. Z vlastní iniciativy vyšel se svým regimentem z linie, zaútočil na 4. myslivecký císařské gardy a spustil na něj devastující palbu. Otázkou je, zda tenhle poslední útok císařské gardy vůbec došel na vrchol hřebene. Kapitán Patrick Campbell z dvaapadesátého, který měl za sebou nejtěžší boje války na Pyrenejském poloostrově, napsal, že francouzská garda „ve zmatku ustupovala“, když na ni dvaapadesátý podnikl boční útok. Z toho vyplývá, že British Guards porážku nepřítele zahájili a útok dvaapadesátého ji dokončil. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, kapitán John Cross, další zkušený důstojník dvaapadesátého, uvádí, že to byla palba Colborneova batalionu, co francouzskou kolonu zastavilo. „V okamžiku, kdy Francouzi pocítili palbu skirmishers [dvaapadesátého], se zastavili, zdáli se být v jistém zmatku a pak na dvaapadesátý zahájili těžkou palbu.“ Cross tvrdí, že British Guards „stáli a nestříleli“, z čehož by opět vyplývalo, že poslední francouzský batalion nedošel na jeho dostřel. Jestliže tedy mají Cross a Leeke pravdu, pak dvaapadesátý skutečně porazil císařskou gardu, ale Leeke se zcela jistě mýlí, když říká, že dvaapadesátý obrátil gardu na útěk „zcela sám“, protože už předtím British Guards, podobně jako dál podél hřebene Holanďané a Britové, odrazili větší útok.
Je však možné, že Leeke o těch předchozích útocích vůbec nevěděl. Všude se válel kouř a panoval hluk a zmatek a je tedy velmi nepravděpodobné, že by si sedmnáctiletý mladík, který ve své první bitvě nesl uprostřed linie dvaapadesátého jednu ze zástav regimentu, uvědomoval, co se děje nahoře za levým křídlem batalionu nebo co se stalo dál na východ od něj. Batalion stál ve dvou liniích po půlrotách vzdálených od sebe deset a Leeke se téměř jistě nacházel v té zadní, kde byly zástavy vystaveny menšímu nebezpečí. V tom případě měl rozhled omezený ještě víc. Stejně tak dvaapadesátý nemohl porazil dvě kolony, jak Leeke tvrdí. Útočil na poslední batalion gardy v době, kdy se už zbývající čtyři bataliony obrátily a prchaly ze svahu dolů. A deset tisíc Francouzů? Není pochyb, že v hrůzách boje, v němž tolik Colborneových mužů umíralo, se to tak mohlo zdát, ale francouzská garda deset tisíc mužů zdaleka neměla.
Sám sir John Colborne ve svých vzpomínkách uznává součinnost s British Guards a s generálním útokem 3. britské brigády sira Frederika Adama a divize sira Henryho Clintona na jeho křídle. Nic z toho by však nemělo snižovat zásluhu iniciativy a úspěchu regimentu sira Johna Colbornea. To, co udělal, bylo skvělé a svrchovaně statečné a Leeke a někteří další důstojníci dvaapadesátého cítili jako křivdu, že vévoda ve své zprávě jejich regiment nevyzdvihl. Mají pravdu. Vévoda napsal, že British Guards „šli příkladem, kterého následovali všichni ostatní“, a to Leekea popudilo, neboť byl přesvědčen, že jeho batalion si zaslouží stejné ocenění. A přeživší z ostatních regimentů to mohli pociťovat také. Dvaadevadesátý Highland zastavil bodáky mnohem početnější d’Erlonovu kolonu a obrátil ji na ústup. Sedmadvacátý Inniskilling zase držel nejzranitelnější úsek v celé Wellingtonově linii a téměř do posledního muže tam vykrvácel. Ti všichni přispěli podstatnou měrou k vítězství. Když se později vévody ptali, čeho lituje nejvíc, odpověděl, že měl být v oceňování štědřejší. A v tom spočívá podstata Leekeovy stížnosti. Cítil křivdu v tom, že vavříny vítězství byly přisouzeny British Guards, a napsal rozhořčenou knihu, v níž to uváděl na pravou míru – alespoň podle svého mínění. Přesto je třeba konstatovat, že dvaapadesátý nezpůsobil zhroucení Francouzů sám, stejně jako ho nezpůsobili samotní British Guards.
Nejostřejší spor kolem bitvy u Waterloo však probíhá mezi stoupenci Gneisenaua a Wellingtona. Gneisenaův nesmiřitelný a nevybíravý postoj k vévodovi se táhne až do současnosti a lze ho charakterizovat tak, že vévoda nepřiznal Prusům jejich zásluhu a vítězství si přivlastnil. Existují však také mnohem konkrétnější obvinění. Tvrdí se, že vévoda své spojence před bitvou u Ligny a u Quatre Bras záměrně klamal, nesplnil svůj slib posílit Blüchera a po skončení tažení po celý život využíval svého věhlasu a proslulosti k tomu, aby potlačoval všechny názory, které prohlašují, že osud bitvy u Waterloo zachránili Prusové.
To první obvinění je nejvážnější. Tvrdí, že Wellington měl zprávy o soustředění Francouzů dávno před 15. červnem, tedy v předvečer bitev u Ligny a u Quatre Bras, ale z vlastních nekalých důvodů předstíral až do večera, že nic neví. Uvěřit tomu znamená uvěřit také, že pruský důstojník, který zprávu o Napoleonově invazi Wellingtonovi přivezl, neřekl v Bruselu o bezprostředně hrozícím útoku Francouzů nikomu jinému. Navíc je třeba se zeptat, jaký prospěch by vévoda mohl mít z toho, že by tuhle informaci před spojenci zatajil. Obvyklá odpověď zní, že by tím nechal Blüchera vystaveného nepříteli a tím by získal čas na ústup. To však postrádá smysl. Pokud by měl Wellington z konfrontace s Francouzi takový strach, proč by ústup nezahájil okamžitě potom, co se o jejich vpádu do Belgie dozvěděl? Ostatně co by vévoda Blücherovou porážkou získal? Když se ta otázka vysloví, okamžitě z ní vyvstane její stupidnost. Vždyť celé tažení bylo míněno jako spojenecké s vědomím, že ani Wellington, ani Blücher nejsou schopni porazit Napoleona sami, a proto své síly musí spojit. Tím, že by Wellington vystavil Blüchera porážce, by zároveň zajistil porážku vlastní armády. Nakonec byl Blücher opravdu poražen, ale tažení s odřenou kůží přežil, protože to nebyla všeho, co víme o Wellingtonově osobnosti.
porážka drtivá a Prusové si zachovali schopnost bojovat dál. Vítězství u Waterloo bylo vybojováno díky Blücherovu statečnému rozhodnutí ustoupit místo k Lutychu k Wavre. A k tomu mohl dospět jen na základě přesvědčení, že Wellington je připravený bojovat, a také na základě zpráv, že se vévoda zoufale brání na hřebeni výšin u Mont-Saint-Jean. Muselo mu být jasné, že k této obraně se velitel britsko-holandského vojska odhodlal pouze s vědomím, že mu jdou Prusové na pomoc. Stručně řešeno tažení bylo úspěšné proto, že si Wellington a Blücher vzájemně věřili, a spekulovat o tom, že by Wellington tuhle důvěru dal všanc a svého spojence záměrně klamal, je nejen mimo jakoukoliv pravděpodobnost, ale také zpochybnění
Opravdu tedy vévoda slíbil, že přijde Blücherovi k Ligny na pomoc? Odpověď je jednoduchá: ano, slíbil. Ale jen za předpokladu, že nebude sám čelit útoku. A on útoku čelit musel, takže neměl možnost jít Prusům na pomoct. Slib, jakkoli s výhradou, učinil Wellington při setkání s Blücherem u větrného mlýna v Brye. Pruské prameny, které se tomto setkání věnují, se o vévodově výhradě nijak nezmiňují, ale von Müffling ji zaznamenal. Generál von Dornberg, původem Prus, ale ve službách britské armády, si vzpomněl na něco podobného. Podle něho Wellington řekl: „Uvidím, čemu budu muset čelit já a kolik mé armády přijde. Podle toho budu jednat.“ Přesto tři pruské zdroje tvrdí, že vévoda nejen slíbil přijít Blücherovi na pomoc, ale dokonce mu udal přesný čas, kdy by podle jeho předpokladu přijít mohl – jeden zdroj udává, že to mělo být ve dvě hodiny odpoledne, druhý ve tři a třetí, jímž byl von Clausewitz, ve čtyři. Pikantní je, že Clausewitz u té schůzky vůbec nebyl. Všechna tato tvrzení jsou přinejmenším pochybná, což je dáno už tím, že se od sebe liší. V té době se už Wellington na vlastní oči přesvědčil o přítomnosti Francouzů u Quatre Bras a stěží mohl něco slibovat, když věděl, že to s největší pravděpodobností nebude schopen splnit. Očekával boj u Quatre Bras a musel své pruské spojence varovat, že se k němu schyluje. Gneisenau neustále Wellingtona obviňoval z toho, k čemu došlo u Ligny, a vyjadřoval se o tom jako o porážce, „kterou jsme utrpěli kvůli němu“. Jenže to vypovídá spíš o Gneisenauově omezenosti než o Wellingtonově zradě. 
Jedna z otázek, jež vyvstávají v souvislosti se setkáním Wellingtona s Blücherem, je zda spolu oba velitelé hovořili přímo nebo prostřednictvím tlumočníků. Blücher neuměl anglicky a francouzsky hovořil jen velmi chabě. Při setkání po Waterloo řekl Wellingtonovi „Quelle affaire!“ a vévoda později zažertoval, že to byla zřejmě celá Blücherova francouzština. Náčelník jeho štábu Gneisenau však uměl dobře anglicky i francouzsky. Existuje tedy podezření, že u Brye vedl většinu hovoru Gneisenau. Víme jistě, že když Wellington doporučil Prusům, aby svou armádu u Ligny umístili na odvrácený svah, odpověděl mu Gneisenau, ne Blücher. A byla to odpověď hloupá: „Prusové své nepřátele rádi vidí.“ Gneisenau nebyl hlupák, ale jeho slova jsou ve své přezíravosti téměř drzá, což ukazuje, že ani v tuto chvíli se náčelník Blücherova štábu nedokázal přenést přes averzi k Britům a nedůvěru k Wellingtonovi. U větrného mlýna u Brye se mohla konat válečná porada, ale dochovaná svědectví o ní naznačují, že se tam nevedla příliš vstřícná komunikace, neboť byla poznamenaná podezíravostí a nepochopením. Zdá se však, že samotný Blücher vůči svému „příteli“ Wellingtonovi ani po Ligny žádnou nevraživost nechoval, což by jistě dal najevo, kdyby se cítil zrazen.
Ano, Gneisenaua je možné obvinit přinejmenším z nevstřícnosti. Když 18. června poslal Prusy na pomoc Wellingtonovi, udělal to tak, že jeho štábní práci nelze kvalifikovat jinak než jako nedbalou, nebo dokonce organizovanou se záměrem, aby vznikaly problémy. Jak jinak si zodpovědět některé otázky? Například proč nejdřív poslal k Waterloo IV. Bülowův sbor, který se od bojiště nacházel nejdál? Nebo proč organizoval přesuny tak, aby se dva sbory dostaly do konfliktu na křižovatce cest? Byl snad natolik přesvědčen o Wellingtonově porážce, že pruský postup schválně zpožďoval? Jistě, vše se s velkou pravděpodobností zařizovalo v zoufalém spěchu a existoval dobrý důvod poslat jako první Bülowovův sbor, protože ten byl ušetřen krveprolití u Ligny. A stejně tak nikdo nemohl předpokládat, že nějaký nedbalý pekař zapálí svůj dům. Ale pokud by měl být velký úspěch spojenců neblaze poznamenán obviňováním, pak je třeba poznamenat, že všechna ta osočení nemusejí vycházet jen z jedné strany.
A skutečně je pravda, že Wellington pruský příspěvek k vítězství znevažoval? Existují důkazy, že ano, ale až dlouho po skončení bitvy. Ve své zprávě bezprostředně po bitvě pomoc Prusů velmi oceňuje:

„Nebyl bych spravedlivý ke svému cítění ani k maršálu Blücherovi a pruské armádě, kdybych nepřipsal úspěšný výsledek toho těžkého dne upřímné a včasné pomoci, které se nám od nich dostalo. Útok generála Bülowa proti nepřátelskému křídlu byl veden s nejvyšší rozhodností, a i kdybych se nenacházel v situaci, v níž jsem musel já sám podniknout útok, jenž vedl k závěrečnému výsledku, přinutil by nepřítele stáhnout své síly, pokud by jeho útoky neuspěly, nebo by mu zabránil využít jich, kdyby nedejbože uspěly.“

To se zdá dostatečně jasné. Wellington říká, že pruská intervence byla vedena „s nejvyšší rozhodností“. Gneisenauovi stoupenci si stěžují, že Wellington stále přisuzuje vítězství vlastnímu útoku, ale jsou to stížnosti oprávněné? Bezprostřední příčinou kolapsu francouzské armády byla porážka císařské gardy, a tu porazily Wellingtonovy síly. Vévoda se však nepokoušel popřít, že útok gardy by byl mnohem těžší, kdyby Prusové neodčerpali Napoleonovy zálohy k obraně Plancenoitu. Zkrátka bylo to vítězství spojenců.
Přesto bylo zřejmé, že jak roky plynuly, snažil se vévoda získat na úspěchu spojenců lví podíl. Bitva u Waterloo a vítězství nad samotným Napoleonem představovaly vrchol jeho kariéry vojevůdce a s tím souviselo jeho neotřesitelné postavení největšího britského hrdiny. Wellington se nechtěl k Waterloo vyjadřovat a odmítal všechny žádosti publicistů, které nesnášel. Říkal, že je nemožné vyprávět příběh o bitvě. Dokonce odmítl spolupráci na tom, s čím přišel v roce 1830 důstojník britské armády a vojenský historik William Siborne. Sibornea napadlo vytvořit obrovský model bitvy v měřítku jedna stopa ku jedné míli. Model byl skutečně postaven a dnes je uložen v Národním vojenském muzeu v Chelsea. Je to obrovské a působivé dílo s téměř sedmdesáti tisíci malými vojáčky, které zachycuje tři armády v rozhodujícím okamžiku, za nějž Siborne samozřejmě považoval porážku císařské gardy. Siborne strávil u Waterloo měsíc, aby se seznámil s topografii bojiště a s pomocí armády napsal téměř všem žijícím důstojníkům žádost, aby mu poskytli své vzpomínky. Odpovědi, které od nich dostal, tvoří jedinečný archiv výpovědí očitých svědků této dějinné události.
Vévoda však k tomu odmítl přispět, dokonce se zdá, že se k Siborneově práci stavěl odmítavě. V březnu roku 1837 Siborneovi odpověděl lord Fitzroy Somerset, někdejší Wellingtonův vojenský tajemník (později povýšený do šlechtického stavu jako baron Raglan a známý jako velitel britského vojska v Krymské válce), tedy muž, který měl k Wellingtonovi blízko. Somerset napsal Siborneovi vcelku přátelsky, ale poznamenal:

„Stále si myslím, že postavení, které jste přisoudil pruským jednotkám, není přesné, pokud se týče okamžiku, který jste chtěl znázornit. Ti, kteří si dají práci, z toho mohou vyvodit závěr, že k vítězství v bitvě nevedla ani tak chrabrost britských vojáků a skvělá taktika velitele anglické armády jako spíš útok Prusů na francouzské křídlo.“

Siborne se nabídl, že provede změny, ale vláda už jeho dílo prodala a na jakékoliv úpravy bylo pozdě. A tak model, který můžeme vidět dnes, je ten, vůči němuž měl Fitzroy Somerset námitky. Nutno dodat, že je zřejmě přesný. A zřejmě je také pravda, že jak vévoda stárl, měl snahu příspěvek Prusů k vítězství zlehčovat. Byla to ješitnost a vévoda byl ješitný, i když je mu třeba přiznat, že měl být na co. Když se roku 1821 dozvěděl o Napoleonově smrti, poznamenal před Harriet Arbuthnotovou, patrně nejbližší z jeho mnoha přítelkyň: „Myslím, že dnes se už mohu prohlásit za nejúspěšnějšího žijícího vojevůdce!“ Nepochybně na to byl hrdý a hleděl podezíravě na všechno, co by mohlo zář jeho pověsti jakkoli zamlžit.
Vítězství v bitvě u Waterloo bylo dílem spojenců. Tak se připravovalo a tak k němu také došlo. Wellington by nikdy nezaujal postavení u Mont-Saint-Jean, kdyby si byť jen na okamžik připustil, že by ho Prusové mohli nechat na holičkách. Na druhou stranu Blücher by se asi těžko přiměl ke svému strastiplnému pochodu, pokud by si myslel, že se Wellington sebere a uteče. Je pravda, že Prusové přišli později, než Wellington doufal, ale zřejmě právě to paradoxně přispělo k úspěchu. Kdyby Blücherovy jednotky dorazily na bojiště o dvě nebo o tři hodiny dřív, mohl Napoleon svou armádu stáhnout a ustoupit. Ale v době, kdy Prusové vstoupili na scénu, byla francouzská armáda téměř celá zapojená do boje a stáhnout ji bylo téměř nemožné. Císař tak nebyl pouze poražen, ale rozdrcen a obrácen na bezhlavý útěk.
Lady Shelleyová se jednou Wellingtona zeptala, jestli je pravda, že ho Napoleon u Quatre Bras překvapil. Měla na mysli večer na plese vévodkyně z Richmondu, kde vévoda prohlásil, že ho císař převezl. Vévoda jí v dopise datovaném v březnu 1820 odpověděl: „Pokud jde o obvinění, že mě překvapil... Připusťme, že ano. Ale vyhrál jsem bitvu a co byste ještě ode mě chtěla víc, i kdybych se nenechal překvapit?“
A to je vévodova odpověď všem jeho kritikům: „Vyhrál jsem bitvu a co byste ode mě ještě chtěli víc, i kdybych se nenechal překvapit?“

Mnohem snazší otázka než ta „kdo v bitvě vyhrál“ je, „kdo v ní prohrál“. A odpověď je jen jedna: Napoleon. Wellington i Blücher byli pravými vůdci své armády. Vojáci je viděli a jejich přítomnost pro ně byla povzbuzením, zatímco Napoleon přenechal přímé velení maršálu Neyovi, který, jakkoli byl statečnější než většina jeho mužů, udělal sotva víc než to, že své vojáky bezhlavě hnal proti nejobratnějšímu obrannému generálovi té doby. Francouzi měli dost času a dost vojska na to, aby Wellingtonovu linii prorazili, ale nepodařilo se jim to zčásti proto, že ji vévoda bránil tak chytře, a zčásti, protože nepřítel nedokázal koordinovat součinnost všech svých zbraní. Napoleon zpozdil začátek bitvy v den, kdy se Wellington modlil o čas. Francouzi promrhali spoustu sil na útok na Hougoumont. Ney nechal svou kavalerii vyčerpat v marných útocích, které trvaly skoro celé odpoledne. A proč Napoleon svěřil vedení bitvy Neyovi, to je záhada. Ney byl jistě velmi statečný, ale císař musel vědět, jaký je vůdce, když o něm prohlásil, „že je příliš hloupý a nikdy se k žádného úspěchu nedopracuje“. Proč se tedy rozhodl spolehnout na něj? A když Francouzi dosáhli svého jediného velkého úspěchu v podobě dobytí La Haye Sainte, což jim umožnilo obsadit přední svah Wellingtonova hřebene, císař odmítl posílit střed a tím dopřál vévodovi čas, aby tam přisunul vlastní posily. A konečně když Napoleon poslal do útoku svou císařskou gardu, odhodlal se k tomu příliš pozdě a garda nebyla v plné síle, protože v tu dobu už Prusové útočili na pravé křídlo Francouzů a ohrožovali jejich týl.
Jako už tolikrát měl vévoda pravdu: je nemožné vyprávět příběh o bitvě, protože ho tvoří příliš mnoho příběhů spletených dohromady a nikdo z něj neumí oddělit jednotlivá vlákna. Pro většinu vojáků pak všechno splývalo v jednu velkou šmouhu, den hrůzy, v němž viděli sotva víc než kouř kolem sebe. Některé bataliony jen tušily, kde je nepřítel, podle záblesků výstřelů v onom kouři, a tak stříleli na ně. Později se chaosu, který přežili, snažili dát smysl, a tak dostávaly podobu jejich individuální příběhy, jako třeba příběh Johna Shawa, desátníka jezdectva 2. Life Guards, vysokého a ohromně silného muže, bývalého boxera. Říká se, že se svým regimentem útočil opilý, ale přesto zabil sedm kyrysníků, a když ho naposledy viděli, odhodil zlomený palaš a tloukl nepřátele přilbou. Pak padl. Nebo další příběh, jehož neslavným hrdinou je John Dawson, druhý hrabě z Portarlingtonu, který zmizel v noci před bitvou, zřejmě na tajnou schůzku s jednou ženou v Bruselu. To způsobilo, že zmeškal začátek boje, a protože byl velící důstojník 23. regimentu dragounů, naprosto se tím znemožnil. Ve snaze svou hanbu odčinit se připojil k 18. regimentu husarů a na konci bitvy útočil s ním. Přesto byl nakonec nucen se své důstojnické hodnosti vzdát. „Upadl v zapomnění a zemřel v obskurním londýnském slumu,“ říká soupis přeživších bitvy u Waterloo. A pak je tu úsměvný příběh ženy farmáře v Mont-Saint-Jean. Protože znala kořistnické zvyky vojáků, schovala všechnu drůbež na půdu a strávila bitvu tak, že tam seděla mezi slepicemi a kachnami a hlídala je. Mladý Prus zase napsal po bitvě rodičům a žádal je, aby řekli sestře, že se nepodělal. A poručík Charles Smith z 95. střeleckého regimentu dostal smutný úkol pohřbít padlé zelenokabátníky, a když jeho pracovní četa probírala hromadu mrtvol, našli v ní i tělo důstojníka francouzské kavalerie „nezvykle křehké konstituce i zjevu“. Byla to mladá žena v uniformě. Nikdy se už nedozvíme, jak se ta žena jmenovala. Víme jen, se Charlesi Smithovi zdála hezká. Že by se nedokázala odloučit od svého milence?
Tolik příběhů a tak málo se šťastným koncem! V den před Waterloo napsal velitel 40. somersetského batalionu třiačtyřicetiletý irský major Arthur Heyland své ženě. Jeho dopis byl jedním z mnoha, které vojáci píší před bojem – poslední kontakt s blízkými pro případ smrti. V předvečer bitvy u Waterloo takové dopisy psali Francouzi, Holanďané, Prusové, Hannoveřané, Skotové, Irové, Walesané i Angličané.

„Moje drahá Mary,“ psal Heyland, „nechť tě utěšuje myšlenka na to, že nejšťastnější dny svého života jsem prožil s Tebou a s Tvou láskou a že umřu s vroucnou nadějí na to, že se naše duše po smrti setkají a už je nikdy nic nerozdělí. Jaké drahé děti Ti, moje Mary, zanechávám. Má Marianno, nejněžnější děvčátko, ať Ti Bůh žehná. A má Anne a můj Johne, ať vás nebesa chrání... Má milovaná Mary, musím Ti znovu říct, s jakým klidem zemřu, bude-li mým osudem v boji padnout. Nemůžeme zemřít společně, má lásko, a tak jeden nebo druhý musí nést tíži ztráty toho, co jsme milovali nade vše. Nechť Tě mé děti utěšují, má lásko, má drahá Mary.“

Major Arthur Heyland byl mezi tisíci dalších, které v bitvě u Waterloo zastihla smrt.