čtvrtek 8. listopadu 2012

NAPOLEON V RUSKU 2 (ZKÁZA VELKÉ ARMÁDY) V DOHLEDU

Vypadá to, že v tomto měsíci se obsah blogu hodně koncentruje na oznámení a já jen doufám, že máte trpělivost (ono se to zas zlepší) a tuhle zprávu přivítáte, neboť se domnívám, že by vám mohla udělat radost. Druhý díl Napoleona v Rusku (Zkáza Velké armády) šel v říjnu do tisku a vypadá to, že po 15. listopadu by mohl odcházet z tiskárny na knihkupecké pulty. Jakmile budu mít potvrzeno, že tomu tak skutečně je, oznámím zde vyjití a spolu s tím zpřístupním i připravenou věc, volně stažitelnou elektronickou barevnou přílohu stejného rozsahu, jako tomu bylo u dílu prvního (Pochod na Moskvu). Zatím přikládám z rukopisu jednu kapitolu na ochutnání; týká se událostí na Berezině, od nichž koncem listopadu uplyne kulatých 200 let. Podotýkám, že kniha má 213 černobílých vyobrazení a 26 map a že už teď si ji můžete (s určitou slevou) objednávat u vydavatele (nakladatelství AKCENT Třebíč; prolink na kontakty je v nadpisu).


Krvavá řež u Stachova
(ukázka z knihy)
Osmadvacátého stále sněžilo, vál čerstvý vítr, viditelnost byla stejně mizerná jako v pátek odpoledne, a pokud vojáci obou stran nešli po vyšlapaných cestách, zapadali místy až dvě stopy do závějí. Rusové na tento den plánovali útok a vše naznačovalo, že půjde o úder, který jejich protivníky rozmetá, nebo srazí do řeky, neboť Čičagov i Wittgenstein konečně navázali přímý kontakt s Kutuzovovými silami. Přesněji řečeno šlo o jejich předvoje, neboť kolem jedenácté dopolední se u Borisova objevili Seslavin i Platov, což znamenalo, že záměr, vytyčený Sankt-petěrburským plánem, bylo konečně možné koordinovat. Nejjasnější se ovšem nacházel šest denních pochodů za svou avantgardou a admirál označil jeho chování s hořkou ironií jako postup za patami nepřítele v rozumné vzdálenosti. Jermolov, povýšený konečně před pár dny a se zpětnou platností několika měsíců na generálporučíka, který přijel s předvojem, si v Borisově všiml, že sem proud Bereziny přináší od Studjanky mrtvá těla, a poznamenal, že ruští vojáci planuli bojechtivostí, nicméně těm, kteří přišli od hlavního vojska, bylo třeba dát čtyři hodiny „na uvaření kaše a vyspravení bot“. Přes řeku už vedl provizorní pontonový most a nedaleko našly Wittgensteinovy průzkumné oddíly brod, takže na opačnou (pravou) stranu přejelo pár kozáckých pluků i dva regimenty kyrysnické.
Odhodlání prostých soldátů a důstojníků byla jedna věc, ochota velitelů spolupracovat druhá. Petr Wittgenstein by se teď měl podle principu služebního stáří a posloupnosti podřídit admirálovi, k čemuž neměl sebemenší chuť, a sloužit pod ním kategoricky odmítl, i když prohlašoval, že jej podpoří, jak bude třeba.
„Chovali jsme se jako děti, které by zasloužily seřezat metlou,“ komentoval tuto situaci generálmajor Begičev z Wittgensteinova štábu.
Holandská pěchota u Bereziny
Admirál měl kolem 34 000 vojáků, Wittgenstein o dva až čtyři tisíce víc a navíc tu bylo s Platovem i Seslavinem na 12 000 mužů, síly tedy dostačovaly na rozhodující a zničující úder, jenže všechno se mělo vyvíjet jinak. Závěr, s nímž byl Čičagov pramálo spokojen, zněl, že on bude útočit ve směru od Stachova na Brili po pravém (západním) břehu a Wittgenstein se vypraví na Studjanku po levém, východním břehu. Vyhlíželo to logicky, síly jednoho se už koncentrovaly u Studjanky a druhého u Starého Borisova, což hraběti Wittgensteinovi náramně vyhovovalo. Pokud šlo o Platova, admirál navrhoval, aby se vrhl k Zembinským hatím a zničil je, jenže kozáci narazili na přírodní překážku v podobě řeky Gajna, rozlitou do širokých mokřin, přes které jejich koně nemohli.
            Problém představoval terén po obou stranách směrem k severu, složitý, zalesněný a nepříznivý pro rozvinutí sil, tedy pro uplatnění početní převahy, což znamenalo, že se do bojů osmadvacátého nakonec zapojila jen část, na admirálově straně nanejvýš 25 000 mužů a na té francouzské maximálně 15 000 vojáků.
První sled Čičagovových sil tvořil už třetí den generálporučík Čaplic, který už od časného rána vytvářel bitevní sestavu ze čtyř skupin.
Generálmajor Rudzevič s 10. a 22. mysliveckým tvořil střed na cestě. Za ním se nacházela Arnoldiho děla, chráněná Pavlogradskýmmi husary a dvěma eskadronami dragounů.
Generálmajor Kornilov se 7., 12. a 28. mysliveckým představoval pravé křídlo v lese.
Generálmajor Meščerinov s 27., 32. a 38. mysliveckým byl levým křídlem, rovněž v lesním porostu.
Plukovník Krasovskij vedl 14. myslivecký se dvěma dragounskými regimenty, kozáckým plukem a čtyřmi děly tak, aby zajišťoval pravé křídlo u říčního břehu.
Směrem k tomuto uskupení postupoval admirál, který poslal kolem deváté ranní za Čaplicem dvě svoje divize. Za projev opatrnosti a nejistoty lze pokládat, že u Stachova nechal rozvinout svoje záložní dělostřelectvo, o němž tvrdil, že mělo Čaplice v případě potřeby podpořit, ve skutečnosti se ale jednalo spíše o obranné postavení, kdyby vše skončilo porážkou.
Pokud šlo o francouzskou stranu, noc proběhla klidně, od půlnoci zely oba mosty téměř prázdnotou a různí důstojníci marně vyzývali skupiny ztracenců u ohňů kolem Studjanky, aby toho využili.
„Vyjel jsem cvalem a s podivením jsem našel mosty zcela prázdné...! Nikdo po nich v tom okamžiku nepřecházel, přestože jsem na sto kroků odtud spatřil více než 5000 opozdilců i osamocených mužů, jimž se říkalo opékači. Ti muži klidně seděli u mohutných ohňů, připravovali pečeni z koňského masa a pranic je nezajímalo, že mají za zády řeku, jejíž přechod může nazítří mnohý z nich zaplatit životem, přičemž teď se dá v minutě bez překážek dostat na druhou stranu a večeři v pohodě dodělat tam. Navíc tu nebyl jediný důstojník z císařského domu, jediný pobočník z armádních štábů ani žádný maršál, který by nešťastníky varoval a v případě nutnosti přes most zahnal!“ divil se po letech Marbot.
Teprve kolem osmé ranní se začali ztracenci vzpamatovávat a na obou mostech vznikly zanedlouho stejné zácpy jako včera odpoledne.
Pokud jde o síly na pravém břehu, kde byl od včerejška císař, chystaly se odrazit očekávaný ruský útok a Napoleon osobně bděl nad uspořádáním hluboké obrany do čtyř sledů.
V první stanula vlevo od cesty na Stachov a směrem k řece Albertova divize (1200), vpravo pak Maisonova (2000) a Merleho divize (800), všechny od II. sboru. Před sebou měly rojnici voltižérů, vysunutou tak, aby se o začátku ruského útoku a jeho struktuře dozvěděly včas.
Druhý sled představoval maršál Ney se zbytky svého III. (400) a polského V. sboru (600) jakož i dalšími polskými jednotkami generála Dąbrowského (850) a Viselskou legií (1800). Posledně jmenovaná stála vpravo od silnice a měla za sebou svých osm děl ve výhodné pozici na terénní vyvýšenině.
Třetí linii tvořila Doumercova kyrysnická divize (podle některých údajů 1200, podle dalších ale jen třetina) spolu s Castexovou a Corbineauovou brigádou lehkého jezdectva (800), a pokud šlo o kavalerii, bylo tu ještě zhruba 1100 Poláků.
Poslední sled a zálohu představovala mladá garda (Mortier; 1500), stará garda (Lefebvre; 3500) a zbytky gardového jezdectva (Bessières; 1200).
Trosky Davoutova I. a vicekrálova IV. sboru dostaly rozkaz dát se na pochod přes ves Zanivki směrem na Zembin, tedy na západ.
Krom toho se na pravém břehu nacházelo kolem 5000 ztracenců, s nimiž se ale nedalo v boji počítat.
Francouzská (říkejme spíše spojenecká, neboť Francouzů už tu byla jen menšina) strana měla maximálně 19 000 mužů ve zbrani, z toho necelou pětinu jezdců, avšak uchovala si na obou březích ještě kolem 250 děl.
Victor s IX. armádním sborem (včetně Fournierovy kavalerie) a zbytky Latour-Maubourgova jezdectva se stále nacházel na levém břehu u Studjanky.
Nicolas Oudinot, maršál císařství a vévoda z Reggia, byl podle Pilse toho dne vzhůru od pěti ráno, a ježto mu císař svěřil obranu, na vše dohlížel.
„My se věnovali vaření cibulačky pro štáb a každý z těch pánů dal něco z toho, co měl, aby se kuchař někam dopracoval; jeden poskytl chléb, jiný cibuli, třetí sádlo a rozdělit jídlo netrvalo dlouho.
Doumercův útok
K sedmé se přiřítil cvalem kapitán Cramayel, aby nás varoval, že nepřítel útočí. To už se přední hlídky popadaly do křížku s kozáky. Onen důstojník ani nedomluvil, když jedlovými větvemi proletěl granát a padl na chalupu, která představovala maršálův hlavní stan. Pan maršál hned nato vsedl na koně a nechal postoupit Merleho divizi; 2. pluk šel v čele a další granát jej připravil o tucet mužů, 11. lehký a 124. řadový následovaly, jenže nepřátelská artilerie, přehrazující cestu, jim pobila tolik lidí, až pan maršál vlevo nařídil, ať se skryjí do lesa, a nechal popojet dvě děla. Než se ale postavila do baterie, jedno z nich Rusové dobyli, neboť nikdo netušil, že jsou tak blízko, a sníh nedovoloval dohlédnout na víc než třicet kroků,“ líčil začátek Pils.
Podle ruské strany začal útok už po 6:00 a Čaplic tvrdil, že jeho myslivci, rozvinutí do ordre mince, vpodstatě do rojnice, zatlačili voltižéry až tři versty dozadu, jenže pak se karta obrátila z důvodů, o nichž něco prozradil Langeron:
„Infanterie postoupila po obou stranách cesty do lesa a rozptýlila se po tiraillérsku; byl to jediný způsob boje, jaký terén umožňoval, a přesně v něm měli francouzští vojáci nad našimi navrch. Nesli toho na sobě méně, jednali mnohem samostatněji a lépe stříleli. Z toho důvodu musely být naše ztráty větší, což také byly.“  
Ruští myslivci tedy nezvládali taktiku rozptýleně bojující lehké pěchoty, nebyli v ní vycvičeni, neměli s ní zkušenosti a bez podpory útočných kolon či děl si nevěděli rady. Arnoldi se snažil odkolesnit alespoň dvě děla a postupovat s nimi „jen na dostřel z pistole“ za myslivci, jenže se dostal pod palbu devíti hlavní francouzských, umístěných po třech za sebou na svahu jakéhosi pahorku, navíc znovu větší ráže než jeho šestiliberky. I s dalšími děly se pokoušel dostat kupředu, najít lepší pozici, a zakoušel peklo:
Jít půl versty kupředu v dešti kulí se snadněji řekne, než provede. Než jsem tu vzdálenost urazil, zažil jsem hrozná muka, přišel o třetinu mužů a koní, jednoho důstojníka a k tomu o jednu kolesnu, co explodovala.“
Nakonec se mu přece jen podařilo postavit větší baterii, což vlastní pěchotu povzbudilo o to víc, že odřad plukovníka Krasovského postupoval proti vodě blízko pravého břehu a jeho děla se dostala tak daleko, že mohla pálit ke konci spodnějšího mostu, tedy toho pro vozy.
To byla situace, v níž maršál Oudinot zahájil protiútok, o němž se zmínily Pilsovy výše citované vzpomínky.
Kupředu šla Merleho infanterie a Pils zapomněl říci, že šlo o pěchotu švýcarskou, navíc v odlišném uspořádání. První švýcarský řadový byl v čele a plukovník Legler uslyšel, že si komandant Blattmann zpívá písničku o tom, že život je jen cesta, což se mu nesmírně zalíbilo. Za ním kráčel 2. švýcarský, pak další dva helvetské pluky a dva holandské řadové regimenty (francouzský 123. a 124.) a všichni si počínali tak rázně, že Rusy vytlačili do jejich výchozích pozic. Zejména 2. švýcarský plukovníka von der Weida se vyznamenával, musel ale zápal krotit a postup zbrzdit, neboť vyčerpal munici. Další byla na cestě, avšak Rusové spustili takovou palbu, že nikdo neprošel a i ti, kteří před chvílí vítězili, teď řídli...
„Generál Amey i pár štábních důstojníků byli raněni, mnozí padli, mezi nimi komandant Blattmann, střelený do hlavy. Klesl i brigádní generál Candras a také jeho pobočník; tomu druhému ustřelila hlavu dělová kule,“ psal Legler a je zřejmé, že jeho podřízený, který si tak srdnatě vyzpěvoval, tu došel na konec své životní pouti.
            Legler se třemi stovkami mužů a s trochu doplněnou municí spatřil divizního generála Merleho a křičel na něho, aby mu dal souhlas s bodákovým útokem, který dostal. Pak nařídil tamborům, ať bubnují, jenže ti vyděšeně odmítli a plukovník popadl prvního, kterého měl po ruce, za límec. Jmenoval se prý Kundert, byl z Glarusu, a on ho s taseným mečem donutil, ať jde spolu s ním příkladem pro ostatní. Po pár krocích zasáhla bubeníka střela do sanice, tři stovky mužů ale šly za velitelem a podporovala je i hrstka kopiníků, avšak Rusové se nedali zastrašit a vyrazili Švýcarům vstříc s pěchotou i dragouny.
„Křikl jsem na jednotku, ať zastaví a zformuje se. Ti, co mě zaslechli, udělali, jak jsem poručil, a dobře mířené střely zasahovaly zblízka dragouny, kteří létali dolů z koní, a ta střelba měla tak dobrý dopad, že i zbylá pěchota, pádící dozadu, zastavila,“ tvrdil Legler.
Louis Bégos jako kdyby k tomu dodal vzpomínku, která zdůraznila atmosféru boje:
„I když byli muži unavení a celý den nic nejedli, ani jeden z nich si nestýskal a na bodák útočili stále se stejným zápalem. Ty boje, co si pamatuji, probíhaly tak tělo na tělo, že mi jeden ruský voják útočil bajonetem na prsa a já bod odrážel šavlí, jenže její hrot se mi ještě před příchodem k Berezině ulomil a já musel postoupit mnohem blíž, abych svého protivníka sekl a složil na zem“
Útoky se střídaly s protiútoky, podle všeho se útočilo celkem osmkrát a Jean-Marc Bussy od 3. švýcarského pak vyprávěl:
 „Bili jsme se dlouhou dobu a nic nezískali. Vypadalo to, že k nepříteli dorážejí posily, neboť jeho palba sílila. (…) Náhle nás srazili o padesát kroků zpět a vzápětí naši velitelé křičeli: ,Kupředu!ʽ Útok nepřítele přemohl (…) a on pomalu ustupoval, aniž by přestal pálit. Krátce nato byl náš předvoj sražen zpět útokem jezdectva…“
Na ruce zraněný Bégos zjistil, že mu další kulka prostřelila nohu pod kolenem, a opustil bojiště na koni, kterého mu dal plukovník von der Weid. Vrátit mu jej nemohl, statečný velitel 2. švýcarského krátce nato klesl se smrtelnou střelnou ranou v krku a před smrtí prý už řekl jen jediné:
„Umírám tu jako křesťan.“
            Teprve tehdy nařídil Oudinot Merleho divizi, ať se stáhne do lesa, a poručil dělostřelcům, ať pěchotu kryjí.
            „Bezpečí císaře i zbytku armády závisí na téhle bitvě, a jestli nás rozcupují, zničí pak už všechno,“ volal na vojáky maršál, měl jich však čím dál méně.
Ze 123. i 124. řadového zbývalo sotva po stovce mužů a ani jiné jednotky na tom nebyly lépe. Maršál nasadil další divize a plukovník Tellegen ze 128. řadového, který převzal velení i nad 56. řadovým, když klesl raněný generál Moreau, pak psal:
„Čepel meče jsem měl v půli délky ustřelenou, pár kulí nadělalo díry v mých šatech a jedna kulka mi proletěla bokem, kde přerazila dvě žebra…“
Doklopýtal k Oudinotovi, hlásil mu, jak se věci mají, a vévoda usoudil, že je třeba pěchotě pomoci.
Pana de La Chaise, posledního pobočníka, kterého ještě nezasáhli, poslal za generálem Doumercem, aby zaútočil se 4., 7. i 14. kyrysnickým!
„Chvěl se netrpělivostí, čekal na splnění svého rozkazu a řekl mi: ,Nemáš kapku kořalky, abych se zahřál?ʽ
Hledám v torně polní láhev, nedávám pozor, co se kolem děje, a když tu trochu pálenky najdu, vidím, jak si pan maršál sahá na bok a padá z koně, který pádí pryč…,“ psal granátník Pils.
Oudinot klesl beze známky života do sněhu a Pils, rovněž na koni, k němu chtěl seskočit, jenže se mu noha zaklesla ve třmeni, jakýsi mladý voltižér s poraněnou rukou mu musel pomoci, načež oba maršála posadili:
„V té chvíli se vracel kapitán de La Chaise, aby hlásil splnění rozkazu; myslel, že je jeho šéf mrtev, vrhl se k němu a objal ho. Všichni tři jsme jej posadili na voltižérovu pušku a opustili to místo, kde stále hvízdaly kulky.“
Podplukovník Jacqueminot, náčelník štábu Lorencez a jeden zajatý ruský důstojník jim pomohli sehnat či vyrobit provizorní nosítka z jedlových větví, vlekli Oudinota a po cestě potkali kočár provázený jízdními granátníky. Pro vévodu z Reggia jej poslal císař, který už o maršálově zranění dostal zprávu.
„Císař byl na dostřel děla od první linie, stál opěšalý u kraje lesa, vpravo od cesty, obklopoval jej štáb a gardu měl za sebou, seřazenou do bitvy. Tam jsme před Jeho Veličenstvo předstoupili,“ pokračoval Pils.
Oudinot žil, byl jen raněn, císaře, který se k němu sklonil, ale sotva poznával. Baron Larrey začal operovat, zjistil však, že kulku šest či sedm palců hluboko v těchto podmínkách vyjmout z těla nelze (nikdy ostatně vyoperována nebude) a na přežití nedával ani on, ani lékaři Corvisart či Desgenettes mnoho nadějí; maršál ale měl tuhý kořínek...
Napoleon zatím poslal po generálu Bonnevalovi rozkaz maršálu Neyovi, ať se ujme velení po vévodovi z Reggia a vévodu z Elchingenu zastihl v sedle hubeného koníka, ruského bělouše. Stál vprostřed štábu, podobně jako u Borodina občas mávl rukou, jako kdyby odháněl mouchy, a na adresu hvízdajících střel křikl:
„Táhněte, potvory!“
Podle barona Bourgoinga už bylo téměř poledne a Ney dorazil na pravé křídlo, kde stála Viselská legie, projel kolem a vedl ji vpřed na dohled od Napoleona tak, že von Brandt ironicky poznamenal:
„Nechal Viselskou legii defilovat před císařem, který ji pozdravil svým elegantně mužným způsobem. Morituri te salutant!
S legií šly i zbytky V. sboru a v čele bylo vidět generála Zajączeka s tasenou šavlí. Napoleon jej nepoznal a křikl:
„Kupředu, Dąbrowski, jděte se pomstít!“
Polský generál reagoval po svém a pravil:
„Nu co, stejně jdu a pomstím se i za Dąbrowského.“
Most přes Berezinu
Kráčel vpravo od cesty, Kniazewicz s 18. divizí šel vlevo a oba dorazili k tomu, co ze Švýcarů i Holanďanů zbývalo, načež všichni společně podnikli další útok, při němž Rusové ustupovali. Útok Poláků se s ohledem na terén vedl v ordre mince, rozptýleně a rozvinutě, a třebaže tato sestava trochu chránila před palbou, byly ztráty znovu vysoké. Ve Viselské legii zahrnuly plukovníka Kasinowskiho, v 8. polském podplukovníka Jerzmanowskiho a velitele dalších tří regimentů, Małachowskiho, Blumera i Sierawskiho. V čele 16. divize klesl i výše zmíněný Józef Zajączek, císařem zaměněný s Dąbrowskim.
 „Ten chrabrý generál, vedoucí divizi, měl pravé koleno rozdrceno kulkou, vypálenou z bezprostřední blízkosti. Dotyčné zranění kategoricky vyžadovalo okamžitou amputaci nohy a já ji provedl v palbě nepřátelských děl, v ostrém mrazu a na sněhu,“ podotkl baron Larrey.
Polský 2. a 12. pluk sice ruskou linií prorazily, z boku je ale zasáhla dělostřelba a po ní následoval protiútok Kozlovského a Kolyvanského regimentu, které vrhly Poláky za cenou nesmírných ztrát zpět. I Rusové šturmovali po tiraillérsku, v rojnicích, a třebaže jim to šlo hůře, přesila v lidech i artilerii dělala své.
„Když na nás útočili, zarazil jsem palbu po nepřátelských dělech a svoje hlavně obracel všemi směry, abych pálil plnými kulemi i kartáči na nepřátelské masy při okrajích lesa. Mnohokrát se semkli do velkých houfů u cesty a opláceli mou vražednou palbu. Už jsem se sám pokládal za ztraceného, pálil jsem ale dál ránu za ranou, třebaže mě téměř obklíčili. (…) Tři koně pode mnou zabili a můj kabát vypadal dík kulkám jako řešeto…,“ vzpomínal z ruské strany Arnoldi.
Na poledne neprobíhal jen Neyův protiútok, posílený Poláky. Ještě na Oudinotův rozkaz kupředu vyjely 4., 7. a 14. kyrysnický pluk, dohromady už jen několik set jezdců, k nimž se přidaly Dziewanowskiho polští lancéři, 700 mužů 2., 7. a 15. kopinického, což vše dosud stálo asi tisíc kroků za prvním sledem.
„Onen útok, třebaže vedený v podmínkách zcela mimořádných, patřil k nejskvělejším, které jsem kdy viděl...! Chrabrý plukovník Dubois v čele 7. kyrysnického regimentu rozetnul nepřátelskou kolonu ve dví a získal 2 000 zajatců. Takto rozehnaného nepřítele pronásledovalo veškeré lehké jezdectvo, zasadilo mu obrovské ztráty a zahnalo jej až do Stachova,“ tvrdil Marbot.
Jako mnoho Francouzů, i on zapomněl dodat, že jeho krajané tvořili jen část Doumercových „železných vest“ a že 14. kyrysnický, tvořený Holanďany, vedl plukovník Trip van Zoudtland, který bude u Waterloo bojovat v čele brigády nizozemského těžkého jezdectva na Wellingtonově straně...
Čičagov napsal, že jezdecký útok se snesl na ruskou pěchotu, kterou generál Sabaněv poslal kupředu ne v kolonách, ale rozptýleně:
„Jezdecký útok dopadl s rychlostí blesku na naše rozptýlení tirailléry a obrátil je na útěk. V tom zmatku zahájila infanterie vzadu palbu na Čaplice, Vojnova a další generály, obklopené francouzským jezdectvem. Čaplic se bránil s šavlí v ruce, dostal střelnou ránu do hlavy a měl pod sebou zabitého koně, stejně jako Vojnov, jenž vyvázl s pohmožděninami. Nakonec se dostali ven a eskadrona Pavlogradských vysvobodila generála prince Ščerbatova v době, kdy byl už odříznut, obklíčen a za šaty jej tahali z koně. (…) Musím složit hold obratnosti, s níž generál Doumerc dokázal vést jezdecký útok na mýtinách mezi stromy.“
Dodejme, že generálporučík Sabaněv velel místo admirála, který mu před bitvou řekl:
„Ivane Vasiljeviči, já nevím, jak se vedou jednotky v bitvě, převezměte tedy velení a zaútočte na nepřátele.“
Námořník Čičagov skutečně tohle neovládal a Sabaněv, který svoje učňovská léta strávil u mysliveckých pluků, uplatnil rojnicovou taktiku s ohledem na terén, jenže schopnosti těchto jednotek (kteří ji předtím na tureckém válčišti nejspíš mnoho nepoužívali) i řadových regimentů přecenil.
Co o Doumercově útoku říci dál?
Duboisův 7. kyrysnický vyrazil první po cestě a vlevo mu sekundoval 4. kyrysnický, zatímco Tripův 14. kyrysnický tvořil zálohu.
„Vyrazil mezi stromy a z křovin, seskupil svoje kyrysníky na kraji dvou malých pasek, zformoval je s rychlostí blesku, rozrazil kolony, rozsekal přes 600 mužů a pobral tolik zajatců, kolik pobrat svedl, i když Sankt-petěrburský regiment přijel pěchotě na pomoc a uštědřil mu nějaké ztráty. Ten zoufalý útok dělal generálu Doumercovi a jeho kyrysníkům velikou čest. Byl to nádherný válečný čin a obecně vzato slavná věc pro Francouze, početně mnohem slabší než my,“ prohlásil na Doumercovu adresu hrabě Langeron.
Čtrnáctý kyrysnický zasáhl do boje jako druhá vlna a celkový úspěch povzbudil prořídlé švýcarské pěšáky k bůhví už kolikáté zteči, podle Leglera bez jediného výstřelu, zato však s nečekaným pokřikem:
„Vive l’Empereur!“
Doumerc později hlásil, že útočil na karé o velikosti 4000 až 5000 mužů, spíše se však jednalo o houf, neboť v tak krátké době a v podobném terénu nešlo čtverhran podobné velikosti zformovat. Podle všeho podniklo jezdectvo celkem čtyři útoky, jimž se v závěru pokoušeli čelit ruští dragouni a husaři, celkem pět pluků, přičemž Sankt-petěrburští dragouni v čele s generálmajorem Manteuffelem napadli 14. kyrysnický z boku, jenže tomu vyrazili na pomoc jízdní myslivci Castexovy brigády.
„Já uspořádal šiky svého pluku, který se útoku účastnil, když tu ke mně dorazil pan Alfred de Noailles, můj dobrý známý. Byl pobočníkem maršála Berthiera, právě doručil jeho rozkaz a místo aby se vrátil k maršálovi zpět, zvolal, když mě míjel, že ještě dojede k prvním stavením Stachova, aby viděl, co dělá nepřítel. Zvědavost se mu stala osudnou. Sotva přijel ke vsi, obklíčila jej skupina kozáků. Ta jej srazila z koně, popadla za límec, mlátila a vlekla pryč! Okamžitě jsem mu poslal eskadronu na pomoc, bylo to však marné, protože prudká palba z domů našim jezdcům zabránila do vsi vniknout. Od toho dne už o panu de Noailles nikdo neslyšel...! Nádherné kožešiny a zlatem posetá uniforma, kterou na sobě měl, nepochybně probudily kozáckou lakotnost a ti barbaři jej pravděpodobně zavraždili…,“ vzpomínal na onen útok plukovník 23. jízdního mysliveckého Marbot.
Zásah ruských jezdců dal jejich pěchotě čas, aby se vzpamatovala, do prvního sledu ale ze spojenecké strany postoupila 1. divize mladé gardy pod velením generála Berthezèna, kterou z boku podporovali jezdci prince Emila von Hessen. Rusové už odpovídali palbou a Leglera od 1. švýcarského udivovalo, jak přesně nepřítel střílel. Louis Bégos, rovněž Švýcar, dodával, že jeho pluk šel všemu navzdory kupředu a kapitán Rey chtěl, aby bubeníci bubnovali. Téměř všechny bubny byly poničené, tamboři vyřazení z boje a kapitán si nakonec přetáhl přes hlavu jeden v jakžtakž dobrém stavu, načež do něj začal bušit, ne sice cvičeně, avšak s dvojnásobnou silou... Bussy od 3. švýcarského napsal, že to bylo horší než jatka, a vzpomínal, že při nabíjení pušky spatřil, jak na něj míří Rus.
„Jestli mě netrefíš, já tě neminu,“ pomyslel si.
Ruský voják vystřelil a jeho kulka šla natolik mimo, že Bussy ani nezaslechl její hvizd:
„Vypálil jsem já! Viděl jsem muže padat…“
Jezdecký útok Napoleona doslova zachránil a nebylo divu, že císař plukovníka Duboise hned na bojišti povýšil na brigádního generála a jeho regimentu rozdal šestadvacet Čestných legií. Rusové se ovšem odradit nedali a vpřed teď šly Kostromský, Tambovský i Apšeronský pěší. Zastavila je palba polských kanonýrů, o jejíž hustotě Langeron poznamenal, že generálové a pobočníci mohli přejet z jedné strany cesty na druhou jen za cenu největšího rizika. Ruská děla odpovídala, jejich rány šly ale dost vysoko a trhaly větve či kácely jedle.
„Vprostřed lesa padaly s hrozným rachotem stromy. Rámus rostl o křik raněných a těch přeživších, kteří viděli padat kule kolem sebe...,“ poznamenal Bégos.
Fronta se nicméně stabilizovala a ruský zápal slábl i s pokročilým časem. Na bojiště se snášel soumrak, v němž dělostřelba i práskání mušket utichaly. Dotek obou stran se zvolna přerušoval, Rusové ustupovali k linii svých děl u Stachova (za níž stanuli Jermolov a Platov, kteří do boje nezasáhli) a spojenci byli rádi, že mohou zaujmout obranu v lese jižně od Brili. Všude leželi mrtví i ranění a nikdo je přesně nespočítal, byly to však vysoké ztráty na obou stranách. Podle moderních ruských studií přišel Čičagov o 1500 až 2000 mrtvých či raněných a 600 zajatců (byť 29. bulletin tvrdil, že jich bylo 6000), jenže už Lagneron odhadoval počet vlastních obětí na 3000 až 4000 mužů a Čičagov přiznával ztráty kolem 5000 vojáků.
Ztráty se na francouzské straně odhadují na 5000 osob včetně několika stovek pozajímaných. Padli generálové Savetier de Candras a Lamer, raněni byli maršál Oudinot a generálové Legrand, Dąbrowski, Zajączek, Kniaziewicz, Claparède, Albert, Amey, Moreau a Groisne (posledně jmenovaný následkům podlehne), pokud jde o ty nejvyšší. Ze švýcarských pluků, čítajících před bojem 4000 mužů, zbyly tři stovky, polský 14. pluk se z 1000 mužů redukoval na 350 a z Doumercových kyrysníků zůstal v sedle jen zlomek.
Byla to krutá bilance, ne však úplná, neboť toho dne se stejně zuřivě bojovalo i na opačném břehu Bereziny, u Studjanky.

8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Vy nás tedy natahujete.:D Ale jinak samozřejmě výborná zpráva,už se nemohu dočkat.

Tomáš Kopecký.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Natahuju taky sebe, ale je fajn, že se to sitihne v předstihu Vánoc!

Matto řekl(a)...

Skvělá zpráva a předem děkujeme za barevnou přílohu ...

Jiri Kovarik řekl(a)...

Doufám, že se vám zalíbí :-)

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,

no zalíbilo je slabý výraz...protože asi díky Tolstému je válka v Rusku srdcovým tématem, moc jsem si na obou dílech pochutnal...nevím jak to děláte, že je člověk napnutý, když předem ví, jak vše skončí...

Několik záležitostí mě zaujalo:

1) Jde někde najít odpověď, proč nařídil Napoleon zničit Kreml? Pokud stále čekal, že se s carem nějak dohodne, muselo mu být jasné, že i toto přispěje ke změně války na totální...navíc stále ještě v těchto dobách byly nějaké zásady "slišnosti" a toto se dost vymykalo ( to je jako kdyby zničil Schonbrunn )

2)Volba ústupové linie z Moskvy přes Smolensk mi připadá stále neskutečná. Přece tak kvalitní vojevůdce jako Napoleon musel vědět, co ho to bude stát...

3)Osoba Kutuzova mě hodně zaujala už dávno...nelze asi říct, že to byl brilantní vojevůdce a stratég, ale spojení kvalit vojenských, politických a lidských, z něk činí hodně zajímavou postavu...ostatně kdo z velitelů z tehdejší doby bral v potaz vojáky nejen jako potravu pro děla.Jeho šetření životů během ústupu Napoleona tehdy bylo odsuzováno, teď bych ho naopak vyzdvyhoval...

Díky za krásné knihy

Petr Sládek

Jiri Kovarik řekl(a)...

Dobrý den, neumém odpovědět jinak, než jsme odpovídal na stránkách 2. dílu... :-)

Ondřej Rudolf řekl(a)...

Dobrý den,
právě jsem dočetl Druhý díl "Napoleona v Rusku". Vřele za něj i ostatní knihy děkuju!

Ondřej Rudolf

Jiri Kovarik řekl(a)...

A já stejně vřele děkuji Vá...!
JK