pátek 1. února 2013

POSLEDNÍ BITVA KAMPANĚ 1805

Památník zapomenuté bitvy u Štoků
Začíná únor, měl bych tedy, podobně jako v uplynulých měsících, napsat cosi jízlivého ve vztahu historie a současnosti, leč hrubě se mi nechce, v lednu bylo takových věcí ze všech stran dost, takže bonmoty přenechám významnějším osobnostem a raději utrousím něco smysluplnějšího. Zvolna po sobě dočítám poslední rukopis, který se týká Slavkova a celého tažení roku 1805, čistím jej, osazuji obrázky, tvořím mapy a napadlo mě sem vložit kapitolku doslova předposlení, která se týká poměrně neznámého střetu, k němuž došlo tři dny po Slavkovu v Čechách takřka na pomezí s Moravou:


Bitva omylem svedená
(Štoky, 5. prosinec 1805)
Kapitola z připravované knihy
Onu poslední bitvu kampaně roku 1805 svedly jednotky dvou uskupení, které se nacházely v týdnech před bitvou u Slavkova daleko od dějiště hlavních operací, v Rakousích, Itálii i na Moravě. Šlo na jedné straně o sbor arcivévody Ferdinanda d’Este, který po smělém úniku z Ulmu a dobrodružné jízdě do Čech shromáždil, co mohl, a vyrazil k českomoravskému pomezí. Jeho protivníkem se staly jednotky Napoleonova spojence, bavorského kurfiřta, jenž se 28. října ve Würzburgu zavázal, že svou dvacetitisícovou armádu zapojí do války se 3. koalicí po boku Francouzů.
Bavorské jezdectvo
Bavorská armáda v síle šesti brigád byla rozdělena na dvě části, z nichž jedna zůstávala ve Francích k ochraně země a druhá odpochodovala pod velením generálporučíka von Deroye do Tyrol proti arcivévodovi Janovi. Jednotky plukovníka hraběte Vincenta von Pompeie zahájily operace vítězným bojem u Bodenbühelu (Bodenmühlu, Bodenpichlu) 1. listopadu 1805, pokračovaly účastí na operacích proti pevnosti Kufstein a opevněním soutěsky Strub, při nichž byl Deroy raněn a jeho místo zaujal generálporučík Karl Philipp von Wrede. Čtyřiadvacátého listopadu konstatoval Napoleonův rozkaz, že je armáda arcivévody Jana vyhnána a celé Tyrolsko obsazeno, což pro Bavory znamenalo další rozdělení. Dvě brigády zůstaly v prostoru Alp a dvě další (5950 pěších, 570 jezdců) se daly jako tzv. pomocný sbor pod Wredeho velením na pochod spolu s Bernadottovým I. armádním sborem. K 17. listopadu došly do Hollabrunnu, o den později vjel Wrede s jezdeckým předvojem do Znojma a stovka švališerů majora hraběte Rechberga dorazila dokonce do Jihlavy. Wredeho jádro dopochodovalo 26. listopadu k Německému Brodu (dnes Havlíčkův Brod) a na Jihlavsku se rozložily i Bernadottovy francouzské jednotky, které ovšem odpochodovaly 29. listopadu v souladu s Napoleonovými rozkazy k Brnu, k hlavním silám císaře Francouzů. Bavoři zůstali s tím, že Wrede bude krýt komunikaci Jihlava-Znojmo proti možným rakouským operacím z Čech.
Bavorská pěchota
Z možného se stala velice rychle realita, neboť arcivévoda Ferdinand shromáždil u Plzně 10 000 příslušníků převážně pravidelné armády (z toho, co uprchlo od Ulmu k Chebu, z šestých, tj. záložních batalionů v Čechách a z jednoho mysliveckého praporu dobrovolníků), koncem listopadu vyrazil přes Prahu směrem na Čáslav (kde měl od 24. listopadu hlavní stan) a předvoj vysunul na Německý Brod. Chystal se táhnout, jak mu přípis Dvorské válečné rady uložil, na Jihlavu.
Poměr sil vyzníval ve von Wredeho neprospěch, neboť Ferdinand měl podle spolehlivého Schönhalse 8294 mužů (z toho 1292 jezdců a 6 děl) a Bavorů bylo nejspíš 5950 vojáků (nicméně s výraznou převahou kavalerie, zahrnující nakonec v pěti regimentech na 2500 jezdců). Po stránce kvality a bojových zkušeností na tom byly obě strany zhruba stejně. Bavoři bojovali předtím víc než záložníci Ferdinandova uskupení, zápalu v nich ale bylo méně, neboť velká část přicházela ze Švábska a Frank, což byla území přičleněná k Bavorsku teprve nedávno.
Z Čáslavi se Ferdinand pustil 27. listopadu na základě lístku, který mu poslal císař František, oznamující, že se mezi Brnem a Olomoucí schyluje ke generální bitvě. Téhož dne se přední stráže z dragounů DR2 Hohenlohe střetli na silnici po průjezdu Golčovým Jeníkovem u Frýdnavy (Friedenau) a 30. listopadu následovala šarvátka týchž dragounů s bavorskými švališery Sporkovy záložní divize u vsi Kámen (Steinsdorf). Rakušané pobrali nějaké zajatce, získali i pár povozů z francouzských zásobovacích odřadů a 1. prosince si arcivévoda zřídil hlavní stan v Německém Brodě.
Von Wrede Německý Brod nehájil, ustoupil o dobrých 15 km k jihu na Pávov (Pfauendorf) a poslal kurýry s naléhavými žádostmi po posily jak bavorské (ty ovšem byly v prostoru Salcburku), tak Bernadottovy (které však potřeboval Napoleon u Slavkova). Štěstí měl bavorský velitel jen v tom, že nařídil Mezzaneliho brigádě přesun ze Salcburska, čímž se stalo, že k Jihlavě stihl 1. prosince dojet švališerský pluk Bubenhofen (449 jezdců, k nimž se 4. prosince stihne připojit 479 jezdců dragounského pluku Taxis, což dohromady dalo výše zmíněnou sílu bavorské kavalerie). 
V noci z 1. na 2. prosince se u Zvonějova (Wonau), zhruba 3 km severně od Pávova, odehrály první šarvátky předních vojů se zadními, které přerostly ve větší střet. Čtyři rakouské bataliony IR21 Gemmingen tu zaútočily na jednotky bavorské 3. brigády a první nápor zasáhl 2. lehký batalion Dietfurth. Ten sice protiútokem na bodák rakouský postup zastavil (na čemž měla nejspíš podíl hlavně tma, v níž nikdo rád nebojoval), zaplatil za to ale tvrdě ztrátou padesáti padlých či raněných a stovkou zajatých.
Bavorské dělostřelectvo
Následujícího dne Rakušané o mnoho nepostoupili a 3. prosince se Wrede (který zatím žádnou zprávu o bitvu u Slavkova nedostal) rozhodl k aktivnější obraně, neboť s oběma brigádami postoupil přes Zvonějov na ves Štoky (Stöcken), ležící o další 3 km severněji. Ta byla v rukou Ferdinandových vojáků a Bavoři se na ně vrhli. Pěchota pluků č. 7 Morawitzky a č. 8 Herzog Pius s podporou švališerů Bubenhofen a 2. lehkého batalionu Diethurth (navzdory ztrátám od Zvonějova bojeschopným) Štoky obsadila a Wrede byl odhodlán je bránit, nicméně následujícího 4. prosince se mnoho neudálo.
Ani v tomto dni žádná zvěst o vítězství za Brnem, natož o nějakém jednání o příměří nepřišla, obě strany se chystaly k tomu, že 5. prosince svedou generální bitvu, a arcivévoda Ferdinand byl pochopitelně iniciativnější. Jednotkám den předtím oznámil, aby se na ni připravily. Wrede hodlal zůstat v defenzívě, a rakouský sbor zahájil zrána rozvinování třech kolon, přičemž za střed (4 bataliony a 6 eskadron pod velením podmaršálka von Hohenzollern-Hechingen) určil samotu Skřivánek (Lerchenhof). Pravé křídlo (1 batalion, 2 eskadrony) plukovníka Civalarta d’Happancourt stálo u vsi Okrouhlička (Scheibeldorf), levé pod velením plukovníka rytíře Wacquant-Geozelles (3 bataliony, 3 eskadrony) přiléhalo ke Smilovu (Smilau). Ponechal si zálohu pod velením generálmajora barona Dienersperka (3 bataliony a to, co zachránil ze tří kyrysnických pluků od Ulmu), stejně jako boční kolonu (pro obchvat i zajištění pravého křídla v otevřenějším terénu) plukovníka Plouqueta (1 batalion, 2 eskadrony).
RAKOUSKÝ ORDRE DE BATAILLE BITVY U ŠTOKŮ 5. 12. 1805
Gen. jezd. arcivévoda Ferdinand d´Este

velitel
jednotka
batal.
esk.
Levá kolona
plk. Wacquant-Geozelles
IR21 Gemmingen
3



CLR4 Latour

2


jízdní půlbaterie (3)


Střední kolona
FML Hohenzollern-Hechingen, GM Wratislav z Mitrowitz
IR55 Reus-Greitz
1



IR17 Reuss Plauen
1



IR45 Erbach
1



IR57 Colloredo
1



DR2 Hohenlohe

4


UR1 Merveldt

2
Pravá kolona
plk. Civalart d’Hapancourt
IR35 Maxmilian
1



IR21 Gemmingen
1



CLR6 Rosenberg

3


jízdní půlbaterie (3)


Záloha
GM Dienersperk
IR11 Erzh. Rainer
1



IR18 Stuart
2



CR3 Herzog Albrecht

2


CR 6 Mack

2


CR8 Hohenzollern

oddíl
Boční kolona
plk. Plouquet
IR54 Froon
1



HR6 Blankenstein

2
O bavorském postavení se mnoho neví, jen děla (jichž nebylo mnoho) zaujala palebné postavení na výšině severozápadně od Štoků, směrem na kótu 314, 25 (Altschafferhübel).
Bitva u Štoků-Stöcken (podklad 2., tzv. Františkovo, vojenské mapování)
           Útok zahájilo kolem 14:00 rakouské levé křídlo a vedlo jej od Smilova přes Pozovice (Bosowitz) na Štoky. Ty byly silně obsazené, když se ale do boje zapojilo pravé křídlo, podpořené zleva odřadem švališerů CLR6 Rosenberg, museli Bavoři po vážných ztrátách Štoky vyklidit. Zahájili zvolna ústup na Zvonějov a lesnatý terén bránil rakouské kavalerii v účinnějším pronásledování, jenže pak napadla Bavory pěchota rakouského pravého křídla a v jejím čele batalion dobrovolných myslivců. Wrede se stahoval k Pávovu, přesněji ke zdejšímu zámečku se zdí obehnanou oborou, což je vlastně zvěřinec či zoologická zahrada.
Karl von Grueber, který patřil ke kyrysníkům CR3 Herzog Albrecht von Sachsen-Teschen na tuto epizodu vzpomínal následovně:
„Před tím místem se nacházela obora pro zvířata, obehnaná zdí zvící dvou sáhů. Bavorská infanterie tu zeď obsadila. Kníže Hohenlohe jel se suitou v čele, a když pěchota došla ke zdi, velel rozvinout do linie a nechal prapor polních myslivců a jeden prapor Czartoryského zaútočit. Pobočník knížete kles se střelnou ranou na hlavě, mne zasáhla kulka z muškety do přilby, škrábla mi vršek hlavy, až jsem spadl v mrákotách z koně, rychle jsem ale vstal, třebaže jsem se poněkud potácel. Zatímco odnášeli těžce zraněného adjutanta z bojiště, vsedl jsem opět na koně. Obora byla vzata útokem, načež naše baterie prostřílela dvě velké zahradní brány a bavorskou pěchotu odtud vyhnala. Kníže Hohenzollern mě jmenoval svým pobočníkem, v kteréžto funkci jsem během celé události setrval.“
Byl to zalesněný prostor, na mapě označený jako Carlswald, zdi však nepomohli, neboť rakouská infanterie si v nich probořila průchody a ztečí je vyhnala. Teprve za tímto prostorem zastavily nápor Ferdinandových jednotek protiútoky mohutného bavorského jezdectva, pod jehož ochranou se von Wrede rozhodl k celkovému ústupu na jihovýchod, na Moravské Budějovice, do prostoru, kde měl větší šanci na příchod pomoci, v niž od Bernadotta doufal.
BAVORSKÝ ORDRE DE BATAILLE BITVY U ŠTOKŮ 5. 12. 1805
Genpor. Karl Philipp von Wrede

velitel
jednotka
batal.
esk.
3. brigáda
genmjr. hr. Marsigli
3. řadový Herzog Karl
2



7. řadový Morawitzky
2



2. lehký batalion Dietfuhrt
1



1. švališerský Kurprinz Karl Ludwig

2?


2. švališerský Kurfürst

2
5. brigáda
genmjr. hr. Minucci
8. řadový Herzog Pius
2



12. řadový Löwenstein
2



4. lehký batalion Stengel
1



3. švališerský Leiningen

2?
Jezdecká záloha

4. švališerský Bubenhofen

2?


2. dragounský Taxis

3
      „Divizion hulánů musel po onom úspěchu vyrazit po silnici, aby pronásledoval bavorskou pěchotu. Hned za vsí Pávov narazil na divizion bavorských švališerů, který tu byl rozmístěný k podpoře pěchoty. Na levém křídle onoho divizionu ležel úplně zamrzlý a hustou vrstvou sněhu pokrytý rybník, jenž vypadal jak obrovská polní plocha. Bavoři nestihli terén prozkoumat, pročež došlo k tomu, že se švališeři, na které naši huláni zaútočili tak prudce, až je vrhli dozadu, dali na ústup k rybníku a chtěli přes něj přejet. Sotva dojeli doprostřed, začali se propadat skrze pukající led. Zachránili se jen jejich nadporučík hrabě Rechberg a něco mužstva, ty však naši zajali.“
      Tentokrát to nebyla lež z bulletinu jako u Slavkova, ale skutečná tragédie…
      „Arcivévoda Ferdinand postoupil poté skrze Pávov a nechal za vsí opět vytvořit dvě uskupení, neboť generál Wrede stál se svým armádním sborem v bitevním šiku proti nám, načež hned došlo ke střetu, v němž byli Bavoři s velikými ztrátami odraženi a zatlačeni zpět na Jihlavu. Bystře jsme je pronásledovali a zastavili jsme až v devět večer před jihlavskými zdmi,“ dodal Grueber.
       Střelba utichala za ústupu kolem 19:00, začaly se sčítat ztráty a bavorské řady byly menší o zhruba 1400 vojáků, z nichž na 600 padlo do zajetí. Padl hrabě von Salern, majitel 4. řadového, raněn a zajat byl plukovník 12. řadového Pompei (hrdina od Bodenbühelu) a v zajetí se ocitl i major hrabě Rechberg, který v listopadu tak překvapivě obsadil Jihlavu. Rakouské ztráty čítaly 27 padlých, 142 raněných a 36 nezvěstných, což byl jen zlomek ztrát protivníkových!
Pávov-Pfauendorf (1. vojenské, tzv. josefské, mapování) s rybníky, které na 2. vojenském mapování nejsou
 K 8. prosinci uzavřely obě strany, stále v nevědomosti o konci všeho, příměří a téhož dne se začaly v prostoru operací objevovat posilové bavorské jednotky. Před Jihlavou, obsazenou od osmého arcivévodou Ferdinandem, se objevila bavorská 2. brigáda, k Moravským Budějovicím docházela 4. brigáda a po odplatě toužící Wrede vydal denní rozkaz, v němž psal: 
„Na mé pravé křídlo přitáhl generálmajor hrabě Mezzaneli s 5 bataliony a generálmajor svobodný pán Karg se 4 bataliony a početným dělostřelectvem a tito naši bratři hoří touhou zítra s námi bojovat.“
Pávov u dálnice D1 i s rybníky, pro Bavory osudnými
Jenže k dalšímu boji už nedošlo, neboť téhož či následujícího dne konečně dorazila zpráva o příměří, podle jehož článků Ferdinandovi d’Este nezbylo než nařídit stažení své sboru na Čáslav. Příjemnější částí byla pro bavorskou stranu, nyní s hlavním stanem v Jihlavě, výměna zajatců, jichž získali Rakušané podstatně víc. Wredemu zjevně stouplo sebevědomí a Grueber k tomu poznamenal:
„Když se mělo na druhý den časně ráno ve čtyři vyrazit do útoku, přišel posel, který nám sdělil, že nepřítel celé město vyklidil. Pár minut nato se objevil bavorský parlamentář se zprávou, že už 2. prosince, po bitvě u Slavkova, bylo uzavřeno s císařem Napoleonem příměří, pročež generál Wrede požaduje vrácení všech zajatců a dobytých trofejí.“
Ještě větší odměnou se pro Bavory stal 10. prosince Vertrag von Brünn (Brněnská smlouva), podle níž povýšil Napoleon v bývalé prelatuře augustiniánského kláštera bavorského kurfiřta Maxmiliána Josefa králem (což 14. ledna dynasticky zpečetil i sňatek Augusty Amálie, dcery novopečeného krále, s Napoleonovým nevlastním synem Eugènem de Beauharnais, italským vicekrálem).
Konečně bylo dobojováno…

8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Tak na tuhle knihu se opravdu těším a vééélkýýýy dík předem za ni! Konečně něco zjevně nepřekonatelně podrobného o Napoleonových vítězstvích - v posledních letech to bylo furt samé dvoudílné Španělsko, Rusko, Waterloo... až by laik mohl nabýt dojmu, že Napoleon kam vlezl, tam prohrál :-)
A propos - pomýšlíte na nihu o polském tažení: hodláte napsat něco samostatného i o pruském tažení 1806, nebo proč ho přeskakujete nebo mi v min. letech něco trestuhodně uniklo?)?
MiŠ

Jiri Kovarik řekl(a)...

Přeskakuji, protože jsme přelétavý, nebo proto, že jsme v dětství hrál hru zvanou "panák" a měl švihadlo, pane MiŠ :-). Na polskou kampaň velmi pomýšlím a nejen to, chystám se na ni v roce 2014, když mě do té doby neklepne. Prusko mi zatím připadá trochu jako nuda, ale třeba se vzpamatuji a změním názor :-)

Anonymní řekl(a)...

S tím Pruskem s Vámi tak trochu soucítím neboť během jednoho dne bylo po nabubřelé pruské armádě a kampaň tím vlastně skončila dřív než začala :-). Prakticky by se dle všeho jednalo pouze o to rozepsat tyto dvě bitvy (berte výše zmíněné tedy v uvozovkách) :-) Jo to ta Polská kampaň to už bylo trošku jiné "kafíčko"

Jar.

Anonymní řekl(a)...

Je fakt, že pruské tažení trvalo sotva 2 měsíce (Napoleon vyjel z Paříže koncem září 1806 a koncem listopadu už odjížděl z Berlina do Polska) a po třech týdnech šlo už jen o "nudné" pronásledování poražených. Nemohla by tedy plánovaná kniha o tažení 1806-1807 aspoň začínat místo v Berlíně právě v Paříži pochodem k Jeně, a byla by tudíž zase dvousvazková?
MiŠ

Jiri Kovarik řekl(a)...

Asi by šlo jako jakýsi úvod do děje a souvislostí, leč líčit podrobně Jenu či Auerstedt, to nejspíš ne...

Jiri Kovarik řekl(a)...

I když na druhé straně dva svazky, to by stálo za úvahu, první by končil někde před Pruským Jílovým, aby se to vyrovnalo... Důkladných materiálů je víc než dost...

Anonymní řekl(a)...

Osobně jsem z posledních dvousvazkových vydání nadšen...více textu ve vašem podání neznamená nudnější, ale naopak poutavější. Je více prostoru na dobové citace a to atmosféru dělá poutavější...dva svazky knihy o Waterloo taky nezabírá časově velký úsek a rozhodně jsem se nenudil...
Ať se vám daří
Petr Sládek

Jiri Kovarik řekl(a)...

Díky, opravdu!!!