PÍSNĚ FRANCOUZSKÝCH KORZÁRŮ A NÁMOŘNÍKŮ

Od přátel z nakladatelství a webu http://www.ceskycestovatel.cz/ ke mně dolétla dosti unikátní věc, dvě CD s názvem TYGŘI SEDMI MOŘÍ a s podtitulem Francouzské korzárské písničky. Je to jakýsi dodatek ke stejnojmennému čtyřsvazkovému knižnímu titulu, který už vyšel a o němž jsem tu na blogu psal; zadáním názvu do řádku "hledat" v záhlaví se k oněm článkům bezpochyby dostanete.
   Na obou CD najdete písně pracovní (jimž Britové říkají shanties), balady i zábavné, žerovné či posměšné popěvky stejně jako písně, v nichž se zpívá o dobrodružstvích, lidském údělu i nástrahách vln. I pro toho, kdo francouzskému slovu nerozumí, jsou to melodie pestré, rytmické stejně jako molově teskné a pomalé, velebné i hravé.
  První CD začíná oficiálním pochodem královské hámořnictva Marche Royale, který zkomponoval dvorní skladatel Ludvíka XIV. J.-B. Lully a končí písní, která mě chytla za srdce hned při prvním poslechu, bretonskou Skedou War Ar Rad, tesklivým příběhem námořnické ženy, vyhlížející večer co večer v Brestském zálivu manžela, který vyplul na moře a nevrací se. Některé skladby už jsme znal, byly v jiném podání na CD námořnických písní z Anthologie de la Chanson francaise, monumentálním kompletu, jejž vytvořil s řadou francouzských folkařů zesnulý Marc Robine;  z těch tu je baladická Quand je suis parti de La Rochelle a brunetce, která dala svému námořníkovi vale (Když jsem vyplouval z La Rochelle, vyploučal jsem a plakal jsem, hnědovlásko..., tak by se asi dala přeložit) či Les filles de Lorient o dívkách z Lorientu, které jsou rozmarné a vybírají si ty nejhezčí námořníky, nebo Le corsaire de Bordeaux..

   To druhé CD začíná napoleonským Le pas de charge de la Marine Impériales, je tu i píseň o Surcoufově legendárním dobytí Eastindiamanu Kent, či Santiano, známé z podání Huguese Aufraye či v češtině Waldemara Matušky,  Au trente-et-un du mois d´aout, Jednatřicátý srpen (někde tu na blogu je pod škatulkou lyrics s poslední slokou, kterou Hanuš Jelínek ve Zpěvech sladké Francie kvůli slovu merde nepřeložil... Krásně zaskočí Amsterdam s melodií staré anglické Greensleves...
   I interpreti jsou skvělí, folklórní skupiny Cabestan, Les Bucaniers, Les marins d´Iroise, Fusiliers marin de la France,  šansoniéři Colette Renard nebo Charles Trent...
   Obě CD můžete získat spolu s některým ze svazků knihy, jak se sami přesvědčíte na http://www.ceskycestovatel.cz/obchod/ (prolink je i v nadpisu) za cenu vskutku mírnou v rozmezí cca 250,- až 310,- Kč, to podle vybraného svazku, a věřte mi, pokud napíšete Ježíškovi, až si pod stromkem vyposlechnete koledy, vyplujete ve svých představách s písní za obzory, které my, suchozemci, hodně milujeme...
   Tu, se kterou teď vyplouvám já, sem dávám z youtubu... Krom textu v bretonštině je ve videu i překlad do francouzštiny...

LAREDO ANEB OSUDY JEDNÉ ZNÁMÉ PÍSNĚ

I písně mají své osudy, cestují časem a mění obsah, což dost dobře dokazuje americká Steets of Laredo (nebo u nás prostě Laredo), původně balada o nejméně deseti slokách (celý text je v kdysi vydané krásné knize Americká lidová poezie, kterou jako editor připravil Lubomír Dorůžka) o umírajícím mladém kovbojovi. U nás se zpívala u ohňů, pak ji (zkrácenou) proslavil Karel Zich se Spirituál kvintetem a doslova zlidověla, jen málokdo ví, že si ji anglosaští přistěhovalci či vojáci přivezli do Ameriky ze svých ostrovů. Měla jiný text, vznikla jako vojenská za napoleonských válek nebo před nimi a místo kovboje ji zpíval voják, umírající nepěkně na syfilis. Jmenovala se Unfortunate Rake, tedy Nebohý zhýralec a já na ni narazil víc než překvapivě, když jsme sledoval poslední sérii skvělého seriálu Deadwood. Zpívá ji (no zpívá, spíš opilecky recituje) tam Ian Mc Shane v roli drsného a přesto sympatického lumpa Ala Swearengena (což je, mimochodem, postava stejně historická jako Calamity Jane, Seth Bullock či Divoký Bill Hickok z téhož filmu) a český dabing odvedl neuvěřitelnou práci, neboť anglický text doslova přebásnil tak, že se od obsahu příliš neodchýlil a že text, který jsem si napsal, bylo třeba jen zlehka učesat, aby "seděl do huby". Tady je... A spolu s ním dvě videa... To druhé nahrávka Wabiho Daňka s Radůzou, skvělá interpretace známého Lareda, to první pak ona scéna, kdy Nebohého zhýralce zpívá opilý Al Swearengen (čímž nadchl spoustu lidí tak, že se sekvence objevila nejednou na youtubu).... Tady je jeho píseň bez obrazu (zato s anglickým textem); s obrazem ji najdete zde:
https://www.youtube.com/watch?v=umWu96AZcAU
Prolink je i v nadpisu, leč jde o video autorsky blokované a tudíž do blogu sem nepřetažitelné, pouze na youtube.com shlédnutelné, sorry...

UNFORTUNATE RAKE

(Nebohý zhýralec)

Text písně, později známé jako Streets of Laredo, podle dabingu TV serie Deadwood

Když jsem si kráčel kolem špitálu,

když jsem šel kolem jednoho dne,

koho jsem nenašel, kámoše pod dekou.

Zimnici měl a bylo mu zle.

Ptal jsem se na bolest, na slzy, na nářky,

na jeho starosti, na jeho žal.

Celé to trápení měl kvůli ženě.

To byl ten důvod, že se sem dostal.

Kdyby mi řekla to, než si mě získala,

kdyby mi řekla to, dokud byl čas,

vzal bych si jed a soli ze rtuti.

Teď jsem však sražen, tak vem si ji ďas!

Ať šest mladých vojáků nese mou rakev

A šest mladých žen mi zazpívá žalm.

Ať nesou svazečky zelenejch vavřínů,

Abych tu na prkně neležel sám.

A zde video původního Lareda v podání  Wabiho Daňka a Radůzy...

TANDARADEI

Walter von der Vogelweide v Codex Manesse

Teď to vypadá, že budu chvíli míchat hrušky s jablky, ale dvě témata jaksi splývají v jedno. Poměrně často mi někdo napíše, kde sehnat tu a tu knihu, která už v knihkupectvích není, a já odpovídám, že nejlepší je zkusit ji vygooglovat v nějakém virtuálním antikvariátu, alespoň mně se to párkrát už vyplatilo. Naposled před asi dvěma týdny, kdy jsem musel napsat miničlánek pro Českou historii s nějakou středověce turnajovou historku a k tomu obrázek, čímž jsem logicky sáhl po Codex Manesse, což je, pokud to neznáte, překrásná sbírka iluminací, vlastně portrétů minnesangerů, do jisté míry německé obdoby provensálských truvérů, zahrnující muže urozené od korunovaných hlav počínaje po mistry milostného (a někdy i politického či veskrze osobního) zpěvu, mnohdy zobrazených, jak lámou kopí pro krásu a přízeň dam. Krásná věc, tenhle minnesang, u nás až na pár kousků naprosto neznámá (byť něco složil i Václav II.), a já si vzpomněl na knihu, kterou jsem držel v Národní knihovně jako vzácnost před čtyřmi desetiletími v oddělnení rukopisů, třebaže nešlo o rukopis, ale bibliofilii krásně vypravenou a vydanou v počtu 700 kusů v ELKu roku 1941. Jmenuje se VE SLUŽBÁCH PANÍ, podtitul má Výbor z Waltera von der Vogelweide a jiných dvorských pěvců, které vybral a přeložil Antonin Hartl, přičemž litografie pořídil Antonín Strnadel.

Socha v Duchcově

Napadlo mě kliknout v googlu, jestli to někdo někdy nedal na internet (zejména americké elektronické knihovny jsou v tomhle někdy jeskyní pokladů), a vypadl mi jeden český antikvariát (nebudu ho tajit, zkuste http://www.antikvariat-5d.cz/), který tenhle skvost nabízel za cenu, s níž i při poštovném zůstával dost pod cenkuá běžných nových knih...! Takže tu věc mám a raduju se z ní, protože překlad i po sedmi desetiletích ukazuje, že byl pořízen někým, kdo tomu rozuměl, a o ten kousek, co pokládám za nejkrásnější, se podělím. Napsal jej Walter von der Vogelweide (asi 1170 až 1230), který je v Codex Manesse zachycen v postoji odpovídajícímu veršům jeho básně Jmění, čest, boží milost, začínající (v Hartlově překladu) takto: Já seděl na kameně / měl loket na koleně / a nohy křížem, hlavu v dlani...
   Tenhle ve světě velký a u nás pramálo známý rytíř-pěvec má ostatě jednu sochu v Bolzanu a druhou kupodivu od roku 1991 v Duchcově (autorem je Henrich Scholz); tam je právě ve stejné pozici, jako v Manesském rukopisu...
   Mám ale pravdu, když tvrdím, že je neznámý? Jeho nejproslulejší báseň nejspíš mnozí znáte, byť ne z učebnic. Jmenuje se Under den Linden (Pod lipou), dík opakujucímu se trylku je ale mnohem známější jako Tandaradei (Tralala). Čtenáři najdou báseň mnohokráte ve staré němčině v Körnerově Písečné kose (z níž pak tento mistr odvodil i Údolí včel, zfilmované Vláčilem), řádoví rytíři ji zpívají (středověce jednoduchá melodie se zachovala, lze se přesvědčit na youtubu) v jedné sekvenci legendárních polských Křižáků a Andrzej Sapkowski  (ano, ten se Zaklínačem a trilogií o Božích bojovnících) napsal překrásnou novelu Tandaradei...
   Dost řečí, tady ji máte v Hartlově překladu:

Pod lipou

Pod lipou v trávě

od nás obou

tam bylo lůžko ustláno, 

tam najdete hravě

touto dobou, 

jak kvítí všude zdupáno.

U lesa tam v údolí,

tralala!

slavík pěkně hlaholí.

Přišla jsem sama,

roztoužená.

Můj milý už byl dávno tam.

Co bylo tam s náma,

šťastná žena,

já stále na to vzpomínám.

Zda mě líbal? Tisíckrát!

tralala!

Vidíte rty se červenat.

Tam udělal lože,

květinami

bohatě tolik vystlané.

To bude smích, Bože,

někdo známý

když se v to místo dostane!

Podle růží se poznat dá

tralala!

místo, kde byla hlava má.

Že ležel tam se mnou,

nikdo neví.

(Chraň Bůh, to bych se styděla.)

Tu naši hru jemnou

kdopak zjeví,

leda my sami, on a já, a 

pak ptáček čiperný:

tralala!

Ten snad není nevěrný.

DONE WITH BONAPARTE

Už dlouho jsem nepřidal nic pod štítek "lyrics", tedy pod zpěvné texty a poezii vůbec, což teď dpháním a důvodem je jeden můj text, který jsem tu v celé šířce i délce zveřejnil; prolink na něj dávám do nadpisu. Tenkrát, už je to docela dlouho, jsme k němu přidal video z youtubu, protože sám jsme nesebral odvahu tuhle krásnou píseň Marka Knopflera (jméno je v nadpisu, česky jsme ji pokřtil jako Srdce, které vzal mi Bonaparte) kazit, jenže před rokem či dvěma jsem svůj překlad hrou náhod věnoval skupině Hradní duo, což jsou folkaři z prostoru Kladensko-Berounsko-Rakovnicko-Křivoklátsko (jejich stránky snadno najdete). Kupodivu ho nahráli a hrají, což jsem se dozvěděl jinou cestou, protože jsou určitě vytížení jinak, ale tak to chodí. Stejně mi udělali radost, polechtali moje ego, a protože se mi dnes vůbec nechtělo psát, sáhl jsem po jejich nahrávce, pocvičil se v prográmcích na videa a je to tu, stejně jako na youtubu. Tedy zde, abyste to nehledali:
http://www.youtube.com/watch?v=oLd8Zo5zvwc&feature=youtu.be

Video jsem práv vložil i sem a na youtube, kde je podstatně větší rozlišení, se překliknete přes logo v růžku vpravo dole... Nemá smysl o tom psát víc, snad jen to, že se vám bude třeba dobře poslouchat...

BUBNUJTE POMALU

„Odvážní chlapi!“ řekl sir John Moore, který se díval teleskopem na dva Francouze, jak přejíždějí přes hřbet mostu. Pohybovali se pomalu, skoro nonšalantně. První muž měl na sobě bohatě lemovaný modrý kabát francouzského generála a nad dvourohým kloboukem trčelo bílé pero. Seděl na šedáků tak světlém, až vypadal i proti zasněženému poli jak bělouš. Pár kroků za ním jel pobočník v působivé červenozelené uniformě husarského střihu. Všude kolem nich zvedaly kulky obláčky prachu a úlomků kamení, to jak onen neodolatelný cíl přitahoval ostrostřelce od 95^th.

„Přinejmenším zatraceni odvážní chlapi!“ přikývl sir Edward. Mohl vidět, jak francouzský generál zvedá dalekohled, aby si prohlédl jeho tak, jako se on díval na Francouze.

Sir John přejel teleskopem odvrácený říční břeh. „Určitě se zformovali v údolí za mostem. Nevěřím, že tam budou dlouho. Nějaká známka o pěchotě?“

Na otázku mu odpověděl Colborne: „Zatím ne, sire.“

„Děla?“

„Nejsou vidět.“

„Skvěle.“

(…)

Francouzský generál zvedl šavli do výšky a zdálo se, že volá na muže za sebou. On i jeho pobočník stále vypadali, že se jich palba střelců od Rifles nedotkla.

95th Rifles

Paget obdivoval kuráž francouzského velitele, i když pochyboval o tom, že jedná moudře. Určitě narážel v posledních dnech na opilce i opozdilce a teď si myslel, že všichni Britové jsou jim podobní. Francouz byl statečný a to na něm obdivoval. Byl to ale i nepřítel a jeho odvaha byla nebezpečná.

Sir Edward zapátral v kabátci a vytáhl malý váček, s nímž zatřepal, aby mince zacinkaly. „Pro muže, který odstřelí toho troufalého chlapíka na bělouši,“ vykřikl, aby ho kolem slyšeli. Nejbližší vojáci od 95^th se ušklíbli. Chvíli nato jeden z nich opustil řadu a rozběhl se směrem k mostu.

„Tom jde do toho. V tom váčku je peněz na spoustu pálenky,“ prohlásil seržant.

Osamělý rifleman pádil dolů ulicí. Pak zastavil a lehl si na záda do sněhové závěje. Překřížil pravou nohu přes levou a opřel hlaveň pušky o lýtko u kotníku.

Ozvaly se trubky, vysoká pera husarů v šedých stejnokrojích se rozkývala a oni přejížděli v koloně na šířku čtyř most. Trubač i důstojník je vedli a generál s pobočníkem byli nejméně tři koňské délky před nimi.

Rifleman vyčkával. Další signál trubky a jezdci pobídli zvířata do klusu. Postupovali teď rychle, šavle napřažené kupředu do útoku, a od kopyt odletovaly kusy ledu i sněhu.

Rifleman čekal. Francouzský generál už byl skoro na dostřel, šlo ale o rychle se pohybující cíl. Nikdo z ostatních zelených střelců nevypálil, aby se nepřítel nedal do cvalu, a v duchu všichni osamělého muže u cesty popoháněli.

Auguste de Colbert

Ostře to prásklo, když rifleman vypálil, a zpětný ráz mu zarazil pažbu do podpaží, jak tak ležel. Cíl zakryl hustý oblak dýmu, všechny instinkty mu ale říkaly, že mířil přesně. Náraz generála v sedle zaklonil a přes hruď prýštila krev. Pobočník zarazil koni do slabin ostruhy a pobídl zvíře v návalu čirého vzteku do trysku, aby se dostal k vrahovi. Řítil se cestou a za ním se v té chvíli vznášel k nebi vzteklý řev husarů.

Rifleman nabíjel. Byl to ošemetný úkol, nabíjet vleže, a s dlouhou mušketou by to ani nešlo, dlouhé hodiny cvičení ale dávaly plody. Pobočník už se dostal na deset yardů, když puška práskla. Kulka zasáhla důstojníka čelně, rovnou pod vrch křiklavého čáka, a měla dost síly, aby vyletěla zadní stranou lebky. Mrtvý klesl, pravá bota ale zůstala zaklesnutá ve třmeni, jeho táhl cestou vyděšený kůň a poskoky drtily hlavu o zem.

 Osamělý muž v zeleném prchal do úkrytu mezi stromy a ke svým druhům. Husaři byli těsně za ním, doháněli ho, stále víc a víc pětadevadesátníků ale zahajovalo palbu. Muži a koně začali klesat. Úhledné řady husarů se rozpadaly…

To, co jste právě dočetli, je mnou (možná nedokonale) přeložený úryvek z knihy, kterou jsem nedávno dolouskal já. Napsal ji Angličan Adrian Goldsworthy, titul zní Beat the Drums Slowly (Bubnujte pomalu) a jedná se o druhý svazek zatím třídílné série z napoleonských válek. O prvním svazku jsem už hodně nadšeně psal a prolink na onen příspěvek dávám do nadpisu, což mi ušetří práci některé věci opakovat. 

Craufurdův zadní voj za ústupu k La Coruni

         Osudy čtyř důstojníků 106th Foot, kteří se setkali v Portugalsku, tu pokračují ve Španělsku na přelomu roku 1808 a 1809, a třebaže vše začíná náhodnou účastí jednoho z nich v jezdecké srážce u Sahagunu, pro Brity vítězné, vše se obrací v neprospěch armády sira Johna Moora, který musí před Napoleonem a pak před Soultem ustupovat hornatým krajem do Galicie, k La Coruni. Drsně a velmi realisticky popsané strasti onoho ústupu tvoří jednu osu příběhu, druhou pak jsou osudy podporučíka Hamishe Williamse, který se ztratí, shodou okolností i se slečnou MacAndrewsowou, dcerou svého velitele pluku, kterou miluje a již se snaží dostat do bezpečí, jenže mu to překazí francouzský jezdecký odřad, který chce proniknout Moorovi do týlu a vyhodit do povětří most na ústupové trase u Luga. Krom hlavních hrdinů je téměř vše reálné včetně onoho příběhu a mostu, který bude Williams s hrskou ztracenců bránit pro jezdcům Viselské legie, jízdním myslivcům a odřadu kyrysníků, byť ve skutečnosti jej bránil seržant Newman... Nechybí pak ani bitva u La Coruni, smrt Johna Moora a únik trosek britské armády na lodích do Anglie...
         To, co popsala mnou přeložená ukázka, je rovněž beletrizovaná reálná událost, k níž došlo u městečka Cacabelos. Oním generálem byl Auguste de Colbert a vše najdete v prvním svazku mé Polostrovní války, či v části, věnované třem bratřím Colbertům v knize Má krev patří Napoleonovi. Střelec od 95th Rifles se jmenoval Thomas Plunkett a výstřel z jeho Bakerovy drážkované pušky vstoupil do legend, stejně jako nezvyklá poloha, kterou k zamíření i ráně použil.

         Co se názvu knihy týče, odvíjí se od textu známé i neznámé písně. V nejrozšířenější verzi jde o song z Divokého západu s názvem Streets of Laredo a česky ji nazpíval Karel Zich blahé paměti se Spirituál kvintetem jak Kovbojův nářek, jenže tahle kovbojská verze vznikla  přetextováním vojenské písně zhruba z roku 1780, byť slova zůstávají velmi podobná:

       Beat the drums slowly and play the fifes lowly..., to je ta klíčová pasáž, která se Goldsworthymu zalíbila.
        Česky tuším:

        Ať píšťaly kvílí a bubny v tu chvíli... 

       Poslední sloka vojenské verze je ovšem drsná:

       Got six of my comrades to carry my coffin.

        Six of my comrades to carry me high,

       and each of them carry a bunch of white roses,

       so no one may smell me as we pass by them...

       Kdo vládne angličtinou, ten ví, že růže zde nejsou u rakve kvůli melodramatickému obrazu kovbojské písně, kde mají umírajícího honáka navíc doprovovázet ty nejhezčí dívky. Ne, vůně růží tu není kvůli slečnám, ale aby přehlušila pach rozkládajícího se těla...
       Vojenské písně, zdá se, Goldsworthymu učarovaly, neboť už název prvního dílu True Soldier and Gentleman je z písně Over the Hills and far away (byla průvodní melodií k filmovému Sharpovi) a i třetí svazek se jmenuje Send Me Back Safely Again, což je pro změnu verš ze svižné The Girl I Left Behind, známější pod jménem Garry Owen jako oblíbený jezdecký pochod George Armstronga Custera, s nímž dopochodoval až k Little Big Hornu... Už mám to třetí pokračování doma, těším se na něj a vím, že tady se Hamish Williams ocitne hrou náhod v Portugalsku a s Arthurem Wellesleyem dotáhne až k Talaveře...
       Zároveň ve skrytu duše i za vás doufám, že si tohle přečte nějaký nakladatel, který dá skvěle se rozebíhající ságu, důstojně konkurující Cornwellově sérii o Richardu Sharpovi, přeložit.

Legendární pozice Toma Plunketta při výstřelu na generála Colberta

DEZERTÉR

Ve Zpěvech sladké Francie Hanuše Jelínka je i text francouzské balady Je me suis t´engagé (Dal jsem se naverbovat, nebo Já na vojnu se dal), kterou překladatel nazval Dezertér. V českých zemích se zpíval (a zpívá) od divadelní scény (třeba nezapomenutelný Eduard Kohout) až po trampské osady, hospůdky i ohně a patří k okruhu, který měl v armádě vždy tragický nádech, neboť z dezerce plynul (a stále v časech válečných plyne) jeden jediný trest. Písní dezertérů a vojenských odsouzenců k smrti je ve světovém folklóru celá řada, francouzský dezertér však vypráví příběh o tom, jak utekl nikoliv ze zbabělosti, ale z lásky k dívce, od níž jej odvedli. A jak přitom zabil kapitána, ať už byl jeho sokem (v českém překladu), nebo jej jen volal k zodpovědnosti (ve francouzském originálu). Kapitána zabije voják řádně v souboji na šavle (česká verze), či v zápase, v němž dojde kromě sečné i na střelnou zbraň (originál).

Francouzských variant je několik, mírně se od sebe liší melodicky a tím, že v některých je příčinou vojákovy tragédie une blonde, plavovláska, v jiných une brune, brunetka. Černovlásky, zdá se, nebyly ve Francii v módě.

Folklórní zpěvníky se přou o dataci dezertérské balady, snad je z přelomue XVII. a XVIII. století, z Holandské války, Devoluční války či Války o španělské dědictví  (k čemuž svádí i Jelínkův překlad, v němž voják prosí kamarády, aby matce vyřídili: "Povězte jí že jsem v Holandsku zajatcem…"), či z válek, které v době svého mládí vedl Ludvík XV., v této souvislosti ostatně zaznívá její melodie i v "předpopravní" scéně slavného Fanfána Tulipána (Fanfan La Tulipe) z roku 1952 s Gérardem Philippem. Jiní ji kladou do počátku XIX. století, tedy do revolučních a napoleonských válek. Ve francouzském originálu ovšem vojáček prosí, aby jeho matce milosrdně nalhali, že je v Bordeaux vězněm Angličanů…

Mám tuhle baladu nesmírně rád a provázela mě téměř od prvních akordů, které jsem se na kytaru naučil, i když jsem ji před pár lety zpívat přestal, neboť se hrála na pohřbu Karla Marii Tomana; patřila mezi jeho zamilované. Nedávno se objevila stará nahrávka v podání Rudolfa Pellara na youtube a nedala mi spát, dokud jsem si s ní nepohrál a neopatřil ji obrazovým videem, což není jednoduché, neboť vyobrazení s podobnou tematikou existuje málo. Snad vám udělá radost nejen interpretace, ale i doprovod pláten či litografií starých mistrů Boucherem, Fragonardem, Watteauem, Alfredem de Marbotem, Gérardem a mnoha jinými počínaje i konče...  
Video je nahráno na youtube a na správné rozlišení se dostanete kliknutím na logo dole v rohu malé obrazovky, nebo kliknutím na prolink, skrytý v nadpisu.

Dezertér
(překlad Hanuš Jelínek)

Na vojnu jsem se dal / pro krásnou plavovlásku.
Ne pro prsten zlatý snad, / - ten má mi ještě dát -,
že nechtěla se dát / ode mne zulíbat.

Na vojnu jsem se dal, / my hned do boje táhli.
Tam co jsem v kvartýru byl / mi voják poradil,
abych si volno vzal / svolení nežádal.

Já na cestu se dal, / vtom potkám kapitána.
I ptá se pan kapitán : / "Kam jdeš si jako pán?"
"Jdu támhle nahoru / ke svému praporu."

"Vojáčku, ty máš žal, / že máš rád plavovlásku,
ale ty nejsi sám, / hleď, prsten od ní mám,
tím důkaz tobě dán, / že jsem její galán.

Tam v tichém údolí / potůček jasný zpívá.
Já kabát odhodil / a šavli vytasil
a statečně se bil / jak pravý kavalír.

Tam v louce zelené / já zabil kapitána.
Kapitán mrtev kles, / já živ jsem ještě dnes,
Však nejdýl do tří dnů / v tvář smrti pohlédnu.

A kdo mne odpraví, / to budou kamarádi.
Dřív zavážou mi však / šátečkem modrým zrak
a bez trápení hned / mne pošlou na onen svět.

Mé srdce vložte pak / do bělounkého šátku
a k nám je pošlete, / mé milé řekněte:
"To srdce pro tebe dal / hoch jenž tě miloval."

Vojáci z naší vsi, / nic neříkejte mámě.
Povězte jí, že jsem / v Holandsku zajatcem.
A můžete jí říct, že nespatří mne víc.

PROTEST NENAPRAVITELNÉHO REBELA

Když tak pro inspiraci sleduji dole na konci stránek blogu deset nejoblíbenějších příspěvků, s radostí a trochu pýchou zjišťuji, že se tu už nějaký čas objevuje Minstrel Boy, song z války Severu proti Jihu, který jsem v článku doprovodil svým vlastním českým textem. Inspirovalo mě to, abych vytvořil, opět z velké části s použitím kreseb Dona Troianiho (tentokrát ale nejen jeho) video další, z podobného soudku, tedy z toho, čemu Američané říkají Civil War. Mám a znám jich spousty, tahle patří k mým nejoblíbenějším a před nějakou dobou jsem ji česky otextoval; ti, co stihnou sledovat původní anglický text, zjistí, že se obsahu a reálií originálu do značné míry drží, a i když někde odbočuje, staví překlad na atmosféře toho, oč v písni jde. Ta existuje v několika textových i melodických variantách a pod různými názvy, jak už to u zlidovělých či lidových věcí bývá; najdete ji ještě svižnější s jednodušším a divočejším nápěvem, i táhle tesknou. V té druhé verzi ji přenádherně nazpíval Tex Ritter (týž, který zpíval ústřední song v nezapomenutelném High Noon, tedy V pravé poledne, s Garry Cooperem v hlavní roli): v jeho podání se jmenuje Rebel Soldier a unavený jižanský voják jako kdyby tu psal dopis svojí Polly, kterou už nejspíš neuvidí. Tahle verze (a nevím, kdo nazpíval originál ve videu) se jmenuje I´m good old rebel, není to ale přesné, neboť historie folku z doby oné války mluví spíše o Unreconstructed Rebel, nenapravitelném rebelovi. Složil ji major Innes Randolph ze štábu jižanského generála J. E. B. Stuarta, jeden z těch nepolepšitelných konfederátů, co odmítli vzít svoji prohru, vítězství Unie a kapitulaci u Appomattoxu na vědomí. On a mnoho rebelů (Rebels, či zkráceně Rebs, povstalců, jak jim říkali Seveřané, což jižanští vojáci pyšně převzali jako svoje nom de guerre, válečnou přezdívku) vskutku nenáviděli okupaci Yankeeů, jimi vnucenou konstituci, tedy ústavu, i celý program poválečné obnovy poražených států, kterému se krátce říkalo Reconstruction, rekonstrukce. Je to nádherně vzdorná věc, doslova protestsong… Melodií se major Randolph inspiroval mnohem starší lidovou písní irskou, pocházející až z dob Války o španělské dědictví. Ta se jmenuje High Germany, nejspíš ji znáte v podání The Dubliners a voják v ní svou Molly přesvědčuje, aby všechno hodila za hlavu a táhla s ním do války v Německu, nejspíš s armádou vévody z Marlborough za slávou bitvy u Blenheimu a dalších...

Video v podstatně lepším rozlišení najdete buď kliknutím na prolink v nadpisu, nebo na dolní levý roh videorámečku v místě, kde je logo YouTube...

TAK UŽ JE VŠEMU KONEC…

(I´m good old rebel)

Mjr. Innes Randolph/ český text Jiří Kovařík)

Tak už je všemu konec, už nepotáhnem dál.

Kapitulaci stvrdil náš vrchní generál.

Prej Grant si šavli nevzal, když dával mu ji Lee.

Nám ale domov sebral a to je teda zlý.

Na tři sta tisíc Yankeeů zaplavilo mou zem.

Armáda modrých čepic nás hlídá, kam se hnem.

Vzteky si vousy koušu a vůbec nemám hlad.

Vždyť při tý jejich vládě stejně není co žrát.

Za starý práva Jihu já pět let jsem se bil.

Tak proč mě přesvědčujou, abych to zahodil.

Na kámoše, co padli, abych prej zapomněl

a do spálený Georgie jsem v klidu, míru šel.

Já nenávidím Yankee a prostě mám jich dost.

Ty jejich deklarace jen ve mně budí zlost.

Já nenávidím Unii, z níž kape naše krev.

A s vlajkou hvězd a pruhů já bil se jako lev.

Prej platí konstituce a ostatní je hřích.

Já přísahal jen jednou na starej dobrej Jih.

Já přísahal jsme vlajce děravý v dešti střel.

Pyšně nes´ jméno Rebel, co dal nám nepřítel.

Už nesmím sebrat flintu a jít se s nima prát.

Však proč mě přesvědčujou, abych je měl teď rád.

Já nechci žádnej pardon za to, co pořád jsem.

Na rekonstrukci kašlu a zkrátka čert je vem!

V KLÁŠTERSKEJ HOSPODĚ S ŽALMANEM A MIKOLÁŠEM ALŠEM

Kamarád, který se občas objeví v hospodě, kam víceméně pravidlně jednou za týden jdu, abych poklábosil, vyčistil hlavu, přibrnkával jiným na kytaru a občas i zahrál sám, mě před pár týdny dostal jednou písničkou, kterou bych právě od něho příliš nečekal. Patřila spíš do okruhu mého zájmu a k těm, po nichž léta pasu, až na výjimky dosti bezúspěšně, protože je to písnička lidová, česká a vojenská. Spadá  mezi ty rekrutské, ve kterých si mládenec zpravidla stěžuje, že se na vojnu dostal omylem, že za to může holka, která mu zlomila srdce, či pití, případně pak kombinace obou na mužskou rozvahu zhoubných ingrediencí. Tuhle věc, která mě chytla za srdce, nazpíval před mnoha lety Žalman a spol., vyšla na desce (později CD) s názvem Tu neděli po ránu a já bych byl velmi rád, kdyby všichni, kdo mají lidovky v podání Lohonky-Žalmana nebo jím před časem vedenými Minesenngry rádi, nebrali přiložené video ani jako pirátství, ani jako reklamu, jen jako výraz čirého obdivu. Koukni, holka, koukni,/ kterak jsou mě ztloukli/ v tej klášterskej hospodě/ a to všechno pro tebe, říká první sloka písničky V tej klášterskej hospodě, teskně prostého a poněkud nejasného příběhu, který je těžko někam dobově zasadit. Jde o Klášter kousek severně od Nepomuku? Pak by se jednalo o jihočeskou, čemuž odpovídá i z duru do mollu klesající a stoupající melodie, jenže kdy vznikla? Šla si domů s vojákem, s tím francouzským pěšákem, zpívá se o kus dál. Jak se mohl dostat Francouz do jižních Čech, kde nějakému nešťastníkovi přebral holku, dost hloupou na to, aby se nechala oslnit zpěvavou řečí, z níž nerozumněla ani slovo, a kouzlem uniformy? Napadají mě dvě možnosti, buď roku 1741, kdy na Prahu a od Prahy táhlo vojsko maršála Louise Charlese Augusta Fouqueta, vévody de Belle-Isle, možná rok 1805, kdy se do jižních Čech mohly dostat přední stráže Bernadottova sboru, mnohem spíše pak ale rok 1809, v němž na Klatovsko a na Plzeňsko pronikly od Řezna jednotky amrádního sboru maršála Davouta. Ten nebožák z písničky nevěru své milé na jednu noc neunesl, v hospodě se serval, možná kvůli dobré pověsti oné holky, bycha pozdě honící, a  pak se dal, dobrovolně či nuceně, k jezdectvu, ke kyrysarům, takže to musel být chasník urostlý, silný a ne hloupý... Nu což, snad poznal svět a přestal naříkat, protože tahle zbraň byla prestižní, závdavek na žold slušný, zacházení na poměry doby dobré a "bílý kabát" bezpochyby učaroval mnoha jiným holkám, podobným té, která mládenci nasadila parohy...

Rakouští huláni na plátně Mikoláše Alše Ubytování

Trochu jsme si tuhle písničku pobrukoval, zkoušel si ji i zabrnkat, a když na mně zrovinka včera sedla vánočně poetické atmosféra, dostal jsme nápad, že ji sem s nějakým nesouvislým povídáním přihodím. Písniček tu už bylo docela dost (viz štítek lyrics), i když v posledních měsících jsem na ně jaksi pozapomněl, jenže jak ji vpasovat do adventního času na stránky pohříchu militaristické? A čím video, na němž sem písničky vkládám, opentilit obrazově, když Ottenfelda jsem už vyplýtval na píseň jednoho rakouského granátníka? Pak to přišlo já si říkal, jak jsou věci jednoduché, jen si vzpomenout. Kdo z našich předků sbíral vojenské lidové písně krom Erbena, Sušila, Rittersberga či Jeníka z Bratřic? Jasně že Mikoláš Aleš, který nás, starší, provázel školními čítankami a řadou knih, až se nám (nebo alespoň mně) jeho selky, husité a sedláci omrzeli. Jenže je tu jeho Špalíček, kniha asi dnes zapomenutá, a v ní řada známých či méně známých lidovek tohoto druhu, byť jen s první, nanejvýš druhou slokou, zato však vyzdobené pérovkami, na kterých ožívají rakouští kyrysníci, švališeři, dragouni, husaři, ba i markytánky a tu a tam dokonce pěšák. Aleš měl k rakouskému jezdectvu vztah osobní, pramenící z dětství a rodinných příběhů, neboť bratr jeho děda (rovněž Mikoláš Aleš) sloužil u "černých kyrysarů", u pluku Nr. 6, s nímž dojel v posledních dnech Napoleonovy vlády až k Paříži, jenže tu 23. března 1814 ve špitále v Sens v départementu Yonne skonal. Krom toho zde byl Tomáš Famfule, malířův strýc z matčiny strany, švališer, o němž napsal pozoruhodnou studii Alois Jirásek. Takže tady máte vše dohromady, lidovku v Žalmanově podání (lepší rozlišení je na youtube, prolink najdete v nadpisu nebo prostým kliknutím na video), Alšovy pérovky (z jeho kreseb, ať jsou jakékoliv, na mne dýchá i trochu Vánoc, neboť k této době patří stejně jako Lada) a povídání o vojácích i jejich strasech... Zkuste se trochu uvolnit, kliknout (nebo překliknout na video vpravo dole s logem YouTube) a poslouchat, myslím, že vám padne do noty...

MINSTREL BOY, SONG Z VÁLKY SEVERU PROTI JIHU

Už je tomu docela slušná řádka let, kdy mě o jedenáct let mladší brácha obdaroval kazetou s nahrávkami 97th Regimental String Band, reenactementové folkové americké skupiny, užasně zpívající a s velkým citem hrající americké lidové či zlidovělé písničky z války Severu proti Jihu. Po kdysi, ještě za minulého režimu vydané desce (či spíše výřezu z původního dvojalba) Texe Rittera na stejné téma to byl pro mne objev, který se neobešel bez následků. Narozdíl od bráchy jsem se sice nedal zapsat do reenactementového spolku jménem CACWA, písničky mě ale popadly melodicky za srdce a následkem toho jsem tenkrát zpolodil pár textů. Narozdíl od lidovek francouzských a jiných vojenských jsem se nedržel originálu, pro mně mnohdy až příliš vlasteneckého (to rád nemám), a raději jsem se nechal se inspirovat pocity, knihami či filmy Gettysburgem počínaje a scénami z Hodný, zlý, ošklivý konče. Takhle vznikl před lety text na Minstrel Boy, trochu naivně oslavnou píseň o chlapci zpěvákovi, jedné z opětí války, jehož písně ale nikdy nepoznají ostroctví a nesvobodu. S takovým originálem se mnoho dělat nedá, takže jsem si vytvořil cosi svého...  Moje technika hry na kytaru je ovšem podstatně horší, o zpěvu ani nemluvě, proto jsme dal po zralé úvaze přednost před svým přednesem originální, z youtube stažené nahrávce a trochu s pohrál s videem, postaveným na kresbách Dona Troianiho, současného mistra výtvarného zpracování scén z americké občanské války. Což mě samozřejmě přivádí na myšlenky představit občas nejen kreslířské mistry staré, ale i ty současné, protože je jich hodně skvělých a mnozí jsou i velmi specializovaní, např. na napoleonské války, středověk, námořní boje, atd... Někdy si krom toho říkám, že téma Severu a Jihu je natolik košaté i fascinující, až bych měl zkusit od Napoleona obdočit sem a možná to časem i udělám, zatím ale vezměte za vděk tímhle. Mimochodem, pokud se vám písnička (originál) líbí a 97th Regimental String Band vás zaujal, tohle je prolink na jeho stránky: http://www.the97th.com/ A pokud jde o video, protože na blog nejde dát video v slušném rozlišení, vkládám je na youtube s prolinkem v nadpisu. Můj český text pak je tady:

PRO TVÉ KRÁSNÉ OČI

(Minstrel Boy)

americká lidová z občanské války/český text Jiří Kovařík

Pod vlajkou Unie táhnem dál,

nikdo neví, kdy ta válka skončí

Každý z nás se do ní nalejt dal

pro vlast nebo něčí krásný oči

Mně moje milá říkala,

že by moc ráda viděla,

jak by mi uniforma slušela!

To jsem se teda asi zbláznil!

Pak seržant s řevem si nás seřadil,

plukovník ohnivě k nám řečnil,

že čest je, aby se z nás každej bil

a svý jméno v poli slávy zvěčnil

My dostali jsme ručnici,

kus chleba, deku, munici,

bágl, bodák a modrou čepici.

To bych se z toho teda zbláznil.

Tvoje modrý oči, kdepak jsou?

Mojí tváře asi by se lekly.

Sotva držíme se na nohou,

tamti do nás perou jako vzteklí.

Zvířenej prach a děsnej řev,

na modrých blůzách rudá krev.

Rebelové se bijou jako lev.

To bych se z toho tedy zbláznil.

Pod vlajkou Unie táhnem vpřed.

Někdo píše holce, někdo mámě.

Dneska možná píšu naposled,

dneska možná přijde řada na mne.

Ať stane se, co má se stát,

pak aspoň budu klidně spát.

Mám chuť se na to všechno vykašlat,

nebo se z toho asi zblázním.