BUBNUJTE POMALU

„Odvážní chlapi!“ řekl sir John Moore, který se díval teleskopem na dva Francouze, jak přejíždějí přes hřbet mostu. Pohybovali se pomalu, skoro nonšalantně. První muž měl na sobě bohatě lemovaný modrý kabát francouzského generála a nad dvourohým kloboukem trčelo bílé pero. Seděl na šedáků tak světlém, až vypadal i proti zasněženému poli jak bělouš. Pár kroků za ním jel pobočník v působivé červenozelené uniformě husarského střihu. Všude kolem nich zvedaly kulky obláčky prachu a úlomků kamení, to jak onen neodolatelný cíl přitahoval ostrostřelce od 95^th.

„Přinejmenším zatraceni odvážní chlapi!“ přikývl sir Edward. Mohl vidět, jak francouzský generál zvedá dalekohled, aby si prohlédl jeho tak, jako se on díval na Francouze.

Sir John přejel teleskopem odvrácený říční břeh. „Určitě se zformovali v údolí za mostem. Nevěřím, že tam budou dlouho. Nějaká známka o pěchotě?“

Na otázku mu odpověděl Colborne: „Zatím ne, sire.“

„Děla?“

„Nejsou vidět.“

„Skvěle.“

(…)

Francouzský generál zvedl šavli do výšky a zdálo se, že volá na muže za sebou. On i jeho pobočník stále vypadali, že se jich palba střelců od Rifles nedotkla.

95th Rifles

Paget obdivoval kuráž francouzského velitele, i když pochyboval o tom, že jedná moudře. Určitě narážel v posledních dnech na opilce i opozdilce a teď si myslel, že všichni Britové jsou jim podobní. Francouz byl statečný a to na něm obdivoval. Byl to ale i nepřítel a jeho odvaha byla nebezpečná.

Sir Edward zapátral v kabátci a vytáhl malý váček, s nímž zatřepal, aby mince zacinkaly. „Pro muže, který odstřelí toho troufalého chlapíka na bělouši,“ vykřikl, aby ho kolem slyšeli. Nejbližší vojáci od 95^th se ušklíbli. Chvíli nato jeden z nich opustil řadu a rozběhl se směrem k mostu.

„Tom jde do toho. V tom váčku je peněz na spoustu pálenky,“ prohlásil seržant.

Osamělý rifleman pádil dolů ulicí. Pak zastavil a lehl si na záda do sněhové závěje. Překřížil pravou nohu přes levou a opřel hlaveň pušky o lýtko u kotníku.

Ozvaly se trubky, vysoká pera husarů v šedých stejnokrojích se rozkývala a oni přejížděli v koloně na šířku čtyř most. Trubač i důstojník je vedli a generál s pobočníkem byli nejméně tři koňské délky před nimi.

Rifleman vyčkával. Další signál trubky a jezdci pobídli zvířata do klusu. Postupovali teď rychle, šavle napřažené kupředu do útoku, a od kopyt odletovaly kusy ledu i sněhu.

Rifleman čekal. Francouzský generál už byl skoro na dostřel, šlo ale o rychle se pohybující cíl. Nikdo z ostatních zelených střelců nevypálil, aby se nepřítel nedal do cvalu, a v duchu všichni osamělého muže u cesty popoháněli.

Auguste de Colbert

Ostře to prásklo, když rifleman vypálil, a zpětný ráz mu zarazil pažbu do podpaží, jak tak ležel. Cíl zakryl hustý oblak dýmu, všechny instinkty mu ale říkaly, že mířil přesně. Náraz generála v sedle zaklonil a přes hruď prýštila krev. Pobočník zarazil koni do slabin ostruhy a pobídl zvíře v návalu čirého vzteku do trysku, aby se dostal k vrahovi. Řítil se cestou a za ním se v té chvíli vznášel k nebi vzteklý řev husarů.

Rifleman nabíjel. Byl to ošemetný úkol, nabíjet vleže, a s dlouhou mušketou by to ani nešlo, dlouhé hodiny cvičení ale dávaly plody. Pobočník už se dostal na deset yardů, když puška práskla. Kulka zasáhla důstojníka čelně, rovnou pod vrch křiklavého čáka, a měla dost síly, aby vyletěla zadní stranou lebky. Mrtvý klesl, pravá bota ale zůstala zaklesnutá ve třmeni, jeho táhl cestou vyděšený kůň a poskoky drtily hlavu o zem.

 Osamělý muž v zeleném prchal do úkrytu mezi stromy a ke svým druhům. Husaři byli těsně za ním, doháněli ho, stále víc a víc pětadevadesátníků ale zahajovalo palbu. Muži a koně začali klesat. Úhledné řady husarů se rozpadaly…

To, co jste právě dočetli, je mnou (možná nedokonale) přeložený úryvek z knihy, kterou jsem nedávno dolouskal já. Napsal ji Angličan Adrian Goldsworthy, titul zní Beat the Drums Slowly (Bubnujte pomalu) a jedná se o druhý svazek zatím třídílné série z napoleonských válek. O prvním svazku jsem už hodně nadšeně psal a prolink na onen příspěvek dávám do nadpisu, což mi ušetří práci některé věci opakovat. 

Craufurdův zadní voj za ústupu k La Coruni

         Osudy čtyř důstojníků 106th Foot, kteří se setkali v Portugalsku, tu pokračují ve Španělsku na přelomu roku 1808 a 1809, a třebaže vše začíná náhodnou účastí jednoho z nich v jezdecké srážce u Sahagunu, pro Brity vítězné, vše se obrací v neprospěch armády sira Johna Moora, který musí před Napoleonem a pak před Soultem ustupovat hornatým krajem do Galicie, k La Coruni. Drsně a velmi realisticky popsané strasti onoho ústupu tvoří jednu osu příběhu, druhou pak jsou osudy podporučíka Hamishe Williamse, který se ztratí, shodou okolností i se slečnou MacAndrewsowou, dcerou svého velitele pluku, kterou miluje a již se snaží dostat do bezpečí, jenže mu to překazí francouzský jezdecký odřad, který chce proniknout Moorovi do týlu a vyhodit do povětří most na ústupové trase u Luga. Krom hlavních hrdinů je téměř vše reálné včetně onoho příběhu a mostu, který bude Williams s hrskou ztracenců bránit pro jezdcům Viselské legie, jízdním myslivcům a odřadu kyrysníků, byť ve skutečnosti jej bránil seržant Newman... Nechybí pak ani bitva u La Coruni, smrt Johna Moora a únik trosek britské armády na lodích do Anglie...
         To, co popsala mnou přeložená ukázka, je rovněž beletrizovaná reálná událost, k níž došlo u městečka Cacabelos. Oním generálem byl Auguste de Colbert a vše najdete v prvním svazku mé Polostrovní války, či v části, věnované třem bratřím Colbertům v knize Má krev patří Napoleonovi. Střelec od 95th Rifles se jmenoval Thomas Plunkett a výstřel z jeho Bakerovy drážkované pušky vstoupil do legend, stejně jako nezvyklá poloha, kterou k zamíření i ráně použil.

         Co se názvu knihy týče, odvíjí se od textu známé i neznámé písně. V nejrozšířenější verzi jde o song z Divokého západu s názvem Streets of Laredo a česky ji nazpíval Karel Zich blahé paměti se Spirituál kvintetem jak Kovbojův nářek, jenže tahle kovbojská verze vznikla  přetextováním vojenské písně zhruba z roku 1780, byť slova zůstávají velmi podobná:

       Beat the drums slowly and play the fifes lowly..., to je ta klíčová pasáž, která se Goldsworthymu zalíbila.
        Česky tuším:

        Ať píšťaly kvílí a bubny v tu chvíli... 

       Poslední sloka vojenské verze je ovšem drsná:

       Got six of my comrades to carry my coffin.

        Six of my comrades to carry me high,

       and each of them carry a bunch of white roses,

       so no one may smell me as we pass by them...

       Kdo vládne angličtinou, ten ví, že růže zde nejsou u rakve kvůli melodramatickému obrazu kovbojské písně, kde mají umírajícího honáka navíc doprovovázet ty nejhezčí dívky. Ne, vůně růží tu není kvůli slečnám, ale aby přehlušila pach rozkládajícího se těla...
       Vojenské písně, zdá se, Goldsworthymu učarovaly, neboť už název prvního dílu True Soldier and Gentleman je z písně Over the Hills and far away (byla průvodní melodií k filmovému Sharpovi) a i třetí svazek se jmenuje Send Me Back Safely Again, což je pro změnu verš ze svižné The Girl I Left Behind, známější pod jménem Garry Owen jako oblíbený jezdecký pochod George Armstronga Custera, s nímž dopochodoval až k Little Big Hornu... Už mám to třetí pokračování doma, těším se na něj a vím, že tady se Hamish Williams ocitne hrou náhod v Portugalsku a s Arthurem Wellesleyem dotáhne až k Talaveře...
       Zároveň ve skrytu duše i za vás doufám, že si tohle přečte nějaký nakladatel, který dá skvěle se rozebíhající ságu, důstojně konkurující Cornwellově sérii o Richardu Sharpovi, přeložit.

Legendární pozice Toma Plunketta při výstřelu na generála Colberta