pondělí 21. srpna 2017

BRATR PROTI BRATRU ANEB SPECIFIKA OBČANSKÉ VÁLKY

V souvislosti s událostmi v USA a rozporuplnými reakcemi na sociálních sítích u nás jsem požádal o příspěvek člověka americké občanské války z nejznalejších, Karla A. Řezníčka. Předem upozorňuji, že reakce, v nichž budou vulgarismy, nezveřejním! 
Jiří Kovařík
 Byla-li válka Severu proti Jihu označována i jako boj bratra proti bratru, pak zdaleka nejde jenom o metaforu, ale o jev poměrně hojně dokumentovaný, přičemž nejednou se znepřátelení sourozenci za války i přímo setkali… Kdo byl vlastenec a kdo zrádce? Záleží na úhlu pohledu, jako vlastenci se nepochybně cítili oba (všichni) a po utichnutí palby i válečných emocí se půldruhého století zdálo, že se vlastenecké pohnutky trvale uznají oběma bojujícím stranám... Chyba lávky, kdosi rozhodl, že Konfederaci je třeba vyvrátit s takovým odstupem i s jejími kořeny a symboly. Co na tom, že se zbůhdarma a naprosto zbytečně zažehne občanská válka nová – a navíc taková, kterou žádná strana nemůže vyhrát... Rebelové nepochybně přijdou o své pomníky, ale nebude, kdo by za ně kapituloval a otevřel cestu ke smíru, jako svého času i protivníky vážený a dnes tak ostudně dehonestovaný generál Lee!



Nashledanou na bojišti, s těmito slovy (v podmiňovacím způsobu) se prý loučili dva bratři z Kentucky, kteří se neshodli v politickém názoru, netuše že jim osud „přání“ poměrně záhy vyplní. Stalo se tak již v bitvě u Ball‘s Bluff [21.X.1861] a dle všeho se střetli spolu i v bezprostředním zápasu muže proti muži, aniž to v zápalu boje zpozorovali. Voják jenž zvolil barvy v tomto střetu vítězné Konfederace za soumraku hledal ztracené kamarády, když tu doslova zakopl o nepřítele, jenž projevil známky života. Dovlekl protivníka k táborovému ohni a teprve zde poznal svého staršího bratra, přičemž mladší sourozenec až z následné výpovědi seznal, že to byl pravděpodobně on sám kdo jej v boji pažbou své ručnice srazil!

            K 26. prosinci 1861 je připomínána situace, kdy konfederační generál Forrest vyslal zjistit počty nepřátel v Camp Calhoun v Kentucky dvojici zvědů. Nešlo o špióny a oba (Adam R. Johnson a Robert M. Martin) nikterak nehodlali zneužít skutečnosti, že v táboře byli jejich bratři, kteří zvolili druhou stranu, ale ani je v jejich poslání nezastavila, byť co při té misi cítili jsem nezjistil. Ale zde k přímé konfrontaci obou bratří nedošlo, zato minimálně hned k dvěma došlo v souvislosti s bitvou u Front Royal [23.V.1862] ve Virgínii.

            Je doloženo, že zde šedý kapitán William Goldsborough osobně zajal svého modrého bratra Charlese a aby se peprnost celé situace ještě podtrhla, oba byli příslušníky 1. marylandského pěšího regimentu, William konfederačního, Charles Goldsborough unionistického – což byl paradox, sice zvláště u jednotek z tzv. pomezních států nijak mimořádně vzácný, ale v tom aby se dva stejnojmenné regimenty potkaly v přímém střetu zůstal po zbytek války pravděpodobně zcela ojedinělý...

Den po bitvě eskortovali příslušníci slavné „Stonewallovy pěší kavalerie“ své zajatce, když tu náhle kterýsi z nešťastníků v modrých uniformách vykřikl na jednoho z věznitelů: „Jak se máš Tome?“ Zkoprnělý šedokabátník zpozorněl a zakrátko derouce se do zástupu zajatců zvolal: „Co děláš v tak špatné společnosti, Bobe?“ Nehledě na vyřčené i rozdílné barvy uniforem si oba muži padli do náruče a za radostného potřásání rukou živě rozmlouvali. Když se oba po několika minutách, které jim okolnosti dovolily, spěšně rozloučili, nezbylo jim, než svým překvapeným druhům vysvětlit, že „oslovený nepřítel“ byl jejich rodným bratrem.
Smíření dvou veteránů. Dnes by žasli...

Podobnou scénu zaznamenal i seržant 13. massachusettského zajatý prvého dne bitvy u Gettysburgu. Druhého dne střetu chystali za tamním luteránským kostelem snídani v dojemné shodě v té době vítězní Konfederáti i v městských ulicích pozajímaní Unionisté, když tu náhle selanku přerušil nadšený vřískot. Do náruče si zde padli dva malí, červenolící, zrzaví a pomineme-li ošacení, pak takřka k nerozeznání podobní muži, nepochybně Irové. Na celé scéně by nebylo nic mimořádného, pokud by jeden na sobě neměl uniformu šedivou a druhý modrou, přičemž vše podtrhl hovor který vedli. Yankee se zarputile snažil přesvědčit bratra Rebela, aby opustil „věc Jihu“ a odešel s ním na sever, přičemž tento Konfederát namítal, že i kdyby chtěl, tak není možná, neb zajaté Unionisty teď čeká pouť směrem právě opačným…

V obráceném gardu a v čase bezprostředně následujícím se odehrávalo u McLeanovy farmy jiné setkání, když kaprál Schwartz z 45. newyorského pluku poznal svého bratra mezi skupinkou kapitulujících Konfederátů. Oba si pak v zápětí, přímo na místě, kde možná ještě před chvílí na sebe stříleli, v slzách dojetí padli do náručí. Neviděli se už mnoho let od doby, kdy společně opouštěli rodné Německo a setkání těchto sourozenců všechny dojalo, třebaže oba bratři ani svědci této scény tehdy ještě netušili, že se oba Dutchové vidí naposledy. Německý Yankee byl totiž zabit krátce po té co jeho bratr Rebel odveden do týlu jako válečný zajatec.

Některá shledání byla vysloveně tragická a někdy o to bolestnější, když už byl konec války na dohled. Jako exemplární případ lze ilustračně použít sekání seveřanského majora Cliftona Prentisse z unionistického 6. marylandského a jižanského kapitána Williama Prentisse z konfederačního 2. marylandského, jež byli shodně raněni při závěrečné zteči petersburgských valů [2.IV.1865]. Oba bratři se po čtyřletém odloučení shledali na témže ambulantním voze a posléze oba i dodýchali na stejném washingtonském nemocničním pokoji. Své odlišné politické přesvědčení, či jen rozdílný výklad loajality k vlasti, tak zaplatili cenou nejvyšší.
Dva pomníky neznámým vojákům. Vedle sebe...

            Podobný osud měli i bratři Terrillové z Virginie, které válečný střet obdobně rozdělil a kteří se znovu „sešli“ až ve společné kryptě rodinné hrobky. Starší William Rufus Terrill [*1834] jako absolvent West Pointu a profesionální voják zůstal věren přísaze, tedy modré uniformě Spojených států. Bojoval na tzv. západním válčišti a v září 1862 získal hodnost brigádního generála, ale dlouho se z ní netěšil. 8. října byl bývalý dělostřelec v bitvě u kentuckého Perryville zasažen střepinou granátu a nového jitra se již nedožil. Mladší James Barbour Terrill [*1838] bojoval za Konfederaci podstatně déle, jeho dny se naplnily 30. května 1864 v boji u Bethesda Church, pouhý den předtím než z Richmondu dorazilo osvědčení přisuzující generálskou hodnost i jemu.

Tragicky dopadla i další sourozenecká dvojice, jež z Floridy vystoupala až ke hvězdám – tedy alespoň těm generálským. Starší James McQueen McIntosch [*1828], opustil v květnu 1861 řady federální 1. kavalerie, kde byl kapitánem, aby záhy jako plukovník převzal 2nd Arkansas Mounted Rifles. V lednu 1862 obdržel patent konfederačního brigádního generála, ale již 7. března téhož roku zasáhla jeho srdce v bitvě u Pea Ridge nepřátelská kulka. Opačnou stranu si zvolil jeho mladší bratr John Baillie McIntosch [*1829], jenž se v mezidobí adaptoval jako úspěšný obchodník v New Jersey. I on začínal u Regulars, leč v listopadu 1862 byl postaven do čela 3. pensylvánského. Již v únoru 1863 postoupil do čela brigády, leč na distinkce generála si musel počkat až do července 1864. 19. září téhož roku dostihl nepřátelský výstřel i jeho, a třebaže zranění nebylo smrtelné, bezmála další čtvrtstoletí mu tzv. třetí bitvu u Winchesteru připomínala chybějící dolní končetina.

Zajímavý, bezmála bezprostřední střet bratra s bratrem připravil osud i sourozencům Draytonovým z Jižní Karoliny, kteří oba válku přežili bez újmy. Když v listopadu 1861 napadli Unionisté jihokarolinský přístav Port Royal, hájil jej konfederační generál Thomas Fenwick Drayton [*1808], zatímco jeho mladší bratr Percival Drayton [*1812] stál na straně útočníků, když velel dělovému člunu USS Pocahontas, jež patřil mezi invazní plavidla, která zasypala pevnůstky na břehu takovým přívalem železa, že obránce donutila k vydání města.

Asi nejznámější válkou rozdělenou bratrskou dvojici však tvořili synové svými neutuchajícími „kompromisními iniciativami“ proslulého kentuckého senátora Johna J. Crittendena.

Prvorozený George Bibb Crittenden [*1812] rezignoval v červnu 1861 na post podplukovníka u elitního regimentu tzv. „Jízdních střelců“ (Mounted Riflemen) a nabídl své služby Konfederaci. Ta jeho nabídku přijala a po krátkém intermezzu ve Virginii jej jako generálmajora poslala ve velitelské funkci do domovského státu, kde však neuspěl ve střetu u Mill Springs [19.I.1862] a záhy byl postaven mimo službu. Nešlo ani tak o porážku samu, jako o prokázané obvinění z alkoholem zapříčiněné indispozice. George, zkušený a mnoha konflikty prošlý voják, však nalezl způsob jak pokračovat v boji, když rezignoval na svou hodnost a jako titulární plukovník dosloužil ve štábu generála Williamse.
Budoucí rasisté, nebo děti, vychovávané k úctě k historii své země?

Mladší sourozenec Thomas Leonidas Crittenden [*1819], jenž měl rovněž vojenské zkušenosti z Mexika zůstal obdobně jako otec věren Unii. Záhy stanul v čele té části kentuckých milicionářů, kteří zachovali věrnost Washingtonu a již v září 1861 byl za loajalitu odměněn hodností brigádního generála dobrovolníků. Zúčastnil se mj. bitev u Shiloh, Perryville, Murfreesboro (též Stones River, roku 1867 mu za ni byla přiznána hodnost titulárního brigádního generála v řádné službě), pak však jeho vzestup (od července 1862 byl generálmajorem) zastavila v září 1863 unionistická porážka v bitvě u Chickamauga, kde Crittendenův 21. sbor patřil k té části armády jíž zachvátila zkázonosná panika. Thomasovo osobní zavinění nebylo prokázáno, avšak na jaře 1864 mu u Potomacké armády byla svěřena už toliko divize, a po dalších neúspěších modrých u Spotsylvánie a vysloveně jednostranném masakru u Cold Harboru (nikoli však jím zapříčiněným!) rezignuje na další službu.
Zač může pomník s nápisem na podstavci "Hochům, kteří oblékali šedou"???

Takto úzké příbuzenství armádních špiček je tímto patrně vyčerpáno, avšak kdybychom zahrnuli i bratrance, strýce a především švagry (angl. brother-in-law), pak by byl výčet „znepřátelených bližních“ ještě nesmírně dlouhý, neb toto je jedním ze specifik ideologických občanských válek, kdy konflikt rozdělí do znepřátelených táborů bezpočet rodin (v nejnižších patrech armádní hierarchie se to týká mj. i dvou texaských Moravanů, kdy otec Josef Liďák chtě nechtě narukoval k šedokabátníkům, zatímco jeho syn Jan Liďák v podobné životní situaci navlékl uniformu modrou!) a naruší nepočítaně mezilidských vztahů, byť mnohá citová pouta nikdy zcela nezpřetrhá.

Jako demonstrativní příklad opaku je však možno jmenovat osudy Frederika Williama Benteena, byť z mediální anonymity vystoupil až s Custerem prohranou bitvou u Little Bighornu. Tento příslušník se secesí sympatizující, ovšem rozhodně v žádném případě ne otrokářské rodiny z virginského Petersburgu se usadil v Saint Louis a získal odlišný politický názor, načež na rozdíl od svých bratří zachoval věrnost Unii. Otec jej prý proklel a renegátovi vzkázal, že se modlí aby ve válce padl, přičemž je-li to pravda, tak je evidentní, že zde jako „vlastizrádce“ byl vnímán někdo úplně jiný než tradiční Rebel, kteréž označení Jižané přijali za své a z kulantního označení bandity dali tomuto pejorativu punc vlastenecké hrdosti!

Vraťme se však k Benteenovi, jenž neutrpěl v bojích (mj. Wilson‘s Creek, Pea Ridge, Vicksburg, Tupelo) jediný šrám, zatímco všichni jeho konfederovaní bratři v bojích zahynuli. Ani později, když zbraně utichly se však s otcem nesmířil, naopak, po té co tento dozvěděl, že jeho jediný žijící syn na sklonku války přijal velení černošského regimentu, vydědil jej a prohlásil, že jej až do nejdelší smrti nechce spatřit. Bylo to veskrze rasistické, z dnešního pohledu nepochybně, ale ten kdo neprošel srovnatelným životním traumatem nemá právo jej odsuzovat, tím spíše proběhlo-li vše v době pekla veskrze okupační správy!
Póza vítězky nad bronzem...
Zakončeme však téma úsměvnější sourozeneckou epizodou, již zaznamenal voják sloužící v řadách 37. indianského pluku. Ten vyprávěl, jak na hlídce zadržel svého spolubojovníka, který se s puškou na rameni zjevně snažil obejít frontovou linii. Po dotazu, co a proč zde činí, se tento jal vysvětlovat, že jeho rodný dům leží asi čtyři míle za postavením nepřítele a rád by navštívil svého otce. Jelikož však jeho bratr bojující v řadách nepřítele, byl nedávno zraněn a mohl by zde být na zdravotní dovolence, předpokládal, že se tu s ním potká. V takovém případě se jej prý chystal odvést do seveřanských pozic třeba i se zbraní v ruce...

Co je na tom humorné? To, že již nebylo specifikováno, zda jej k tomu úmyslu vedlo vlastenecké přesvědčení, či absolutně naivní mínění, že v zajateckém táboře bude sourozencův život ve větším bezpečí...
Poslední desítky let spolu Američané válčili jen přátelsky... Teď byla re-enactementová tradiční připomínka války na bitevním poli Manassas raději zrušena

 Takových příběhů bylo nepochybně více, nejde o žádnou ucelenou studii, ale reakci na události posledních dnů, týdnů a měsíců, kdy mnohé komentáře zcela pomíjející skutečnosti, že odhalování mnohých monumentů bývalých přátel i nepřátel se účastnili pamětníci skutečných bojů, kteří podobné akty brali jako gesta národního usmíření! Vítězové z roku 1865 snad měli primární právo určovat, kdo je zrádce a kdo ne, přičemž bylo posléze dosaženo konsenzu, že prolitá krev obou stran si zaslouží úctu i věčnou paměť stejně jako osobnosti té doby, třebaže stály i na straně poražených...!!! A obvinění z rasizmu? Jistě mezi nimi byli i tací, ale kolik z těch pomníků bylo rasistických. Nevím o jediném a že jich věru znám stovky, byť detailně jen zlomek. Jsou věnovány ODVAZE, OBĚTOVÁNÍ SE, PROLITÉ KRVI, či MARNÉMU VZDORU i ve chvílích, kdy už o vítězství dávno nešlo, jen o zachováni CTI a HRDOSTI...

Kdyby dnešní ivestigativní novináři třeba tisícům konfederačních vojáků položili otázku ZAČ BOJOVALI, jen stěží by z někoho z nich vypáčili odpověď, že „za zachování otroctví“, proto je veškerá kampaň postavená na odmítání rasizmu je na hlavu postavená. Vždyť kolik z Unionistů šlo bojovat za osvobození a zrovnoprávnění barevných? Odpověď zde není jednoduchá, ale výstižně se dá dnešním „aktivistům“ říci, že z celkových počtů vskutku přímo žalostně málo, tak proč nenapadají i jejich pomníky... Navíc dost podstatná část Seveřanů se černochů vysloveně štítila, což bylo většině Jižanů cizí, a např. v New Yorku byli dokonce černoši lynčováni jako viníci celého konfliktu... Zde šlo o ryzí a brutální rasizmus, ne při dávném jakož i nedávném (100., či 150. výročí je nejen dobrá záminka, ale i pádný důvod!) stavění pomníků k poctě jedné z nejheroičtějších kapitol amerických dějin...
Zvlášť z tohoto pomníku rasizmus přímo čiší... Byl nyní jedním z prvních odstraněných

To ovšem nic nemění na tom, že i sebevznešenější ideály „obrany ohrožené vlasti“ vedly k více jak půl milionu mrtvých, za což se ovšem nedá vina přisuzovat jen Jihu. Ten stál o pokojný rozchod primárně legislativními kroky, ale k tomu musí být svolné obě strany! Davis či Lee se ocitli jen ve vleku událostí, v nichž plnili svou povinnost, a v té, jak je z dobových materiálů zřejmé, obstáli se ctí, což ve své době většinově respektovala i vítězná strana... A zač si zaslouží zostouzení a hanobení „řadový“ Johnny Reb, to už vůbec rozum nebere...

Aktivisté, snad i „v dobrém úmyslu“, jsou znovu ochotni riskovat novou občanskou válku (ta už se ovšem ani náhodou nepovede v uniformách), aniž si uvědomují, že čím více se budou konfederační symboly dehonestovat, tím více získají i ony nových stoupenců z řad doposud netečné mlčící většiny, reagující na systematicky deformovaný odkaz svých předků. A i když máme pramalou radost, kdo stojí v čele nejmilitantnějších obhájců těchto pomníků, odmítáme nevidět, z čeho naprosto scestná iniciativa k této eskalaci násilí, vrcholící pouličními střety a prvními mrtvými vedla. Plyne z pošlapávání odkazu těch, jimž byla otázka otroctví většinově zcela lhostejná, ale nasadili své životy boji za v jejich očích pošlapané osobní svobody, za bezpečí i zaběhlé životní hodnoty jejich domoviny a v neposlední řadě za tzv. STATES RIGHTS, dle nichž nebyli Konfederáti jednoznačně žádnými vlastizrádci, ale maximálně v intencích tehdejšího práva mimořádně postupujícími revolucionáři. Při elementární znalosti tehdy platné ústavy je evidentní, že legislativa vystoupení z Unie nezakazovala, byť ani nekodifikovala – prostě Otcové zakladatelé něco podobného neplánovali, ale vlastizrada to docela určitě nebyla!!!

My, kteří jsme bez občanské války dopustili rozpad Československa, nemůžeme nikomu vnucovat, co si má myslet, tím méně sebestředným Američanům, ale není možné nekonstatovat, že kdysi tak hrdí konfederační (ale namnoze i unionističtí) vojáci se dnes musí obracet v hrobech – „pro Boha, »za koho« a »za co« jsme to prolévali svou krev...“ Ale, běda, ani vítězové v modrém určitě ani náhodou neválčili za to, že dnes jsou v jejich zemi rozsáhlé oblasti, kam se člověk světlé pleti bojí vstoupit, je-li mu život a zdraví milé – tam je problém žhavé současnosti, tady má KKK živnou půdu, ne v tom, stojí-li či nestojí nějaké pamětní a mnohdy i více než stoleté monumenty; navíc jsou už napadány i prosté piety...

Představa, že ty v divém amoku do pomníku bezejmenného Johnnyho Reba kopající bílé děvy jsou snad i prapravnučky někdejších šedokabátníků, je obzvláště děsivě iritující...

Přitom ti špinění bojovali především „za ně“, za jejich čest a bezpečí!!!

Tedy, přesněji, za proslulé jižanské dámy, blahé paměti, které na podobné piety nosily věnce a květiny...
 Pomníky na náměstích, v parcích či busty v institucích, tím to dnes zjevně teprve začíná!

Jak to však skončí???

Brzy začnou vadit i novým pořádkům „ideově závadná muzea“ a lokální expozice (a že jich po celém Jihu je a při troše soudnosti plným právem, a co turistů i z Evropy, ba i Čech je zcestovalo, a rozhodně to nebyli žádní fašisté), pak samotné historické objekty se „secesionistickou“ pamětí, i těch jsou stovky, a nepochybně přijde řada i na ony hroby, těch jsou tisíce; většina z nich je malým či větším pomníkem Konfederace, a do takových se zvláště pěkně a snadno kope...

Jak to vše může dopadnout?!?

Všeobecným srdečným multirasovým objímáním se jen věru přetěžko!!!

A co vším mohou získat barevní – jedině to zadostiučinění, že bílí už zase budou bojovat s bílými, aneb jak se praví: „když se dva perou, třetí se směje...“ a zde to bude platit 100%

Karel Řezníček

Krom jiného druhdy i prezident České asociace americké občanské války (CACWA)

pondělí 14. srpna 2017

NAPOLEONŮV ODKAZ

 První díl mého NAPOLEONA už vyšel a vypadá to na příznivé přijetí ze stran čtenářů, což mne nesmírně těší. Druhý je více než měsíc dopsaný, prvním čtením pročištěný, důkladně zkorigovaný mým obětavým přítelem Karlem Řezníčkem a připravený i s 203 obrázky a 37 mapami k odevzdání, včera mě ale napadlo, že cosi dlužím vám, sobě, knize i předmětu té knihy. Dnes jsem ten dluh splatil... Co tedy chybělo? Resumé, závěr, jakési zhodnocení osobnosti a vypíchnutí toho, k čemu jsem během téměř tisícovky tiskových stránek dospěl. Tady je. Poslední kapitola jménem Odkaz. Jako ochutnávka pro vás, jako moje přesvědčení a jako dar císaři k narozenínám, což je ve chvíli psani tohoto úvodu zítra...!



Odkaz
Nic není v těch tisícovkách monografií, věnovaných Napoleonu Bonapartovi, tak ošidné, rozporné a protikladné, jako samotná podstata, ono Goethovo ďábelské jádro pudla, tedy zhodnocení jeho osobnosti a role, již v dějinách sehrál. To samo o sobě potvrzuje velikost císaře Francouzů, v čem ale tato úloha spočívá? Nejde jen o fascinaci oslnivým vzestupem, zářivým leskem na vrcholu a pádem do propasti?
            Napoleonův vzestup i pád poutá pozornost sám o sobě, předurčenost a osudovost antických tragédií v něm ale nehledejme. Byl dán dobou, okolnostmi, bouřlivým děním jeho mládí, všemi převratnými změnami Francouzské revoluce, která otevřela dveře a možnosti talentům způsobem naprosto převratným. Vždyť ještě těsně před ní, na Nový rok 1789, odpověděl dvacetiletý Napoleone své bytné, která mu přála, aby se stal generálem, posimistickými slovy:
            „Generálem? Spokojil bych se s hodností majora, kdybych ji dosáhl.“
            A tak by tomu možná bylo, kdyby o půl roku později nepadla Bastila…
            Přes netušené možnosti, které revoluční vření a z něj plynoucí válka přinesly, stoupal mladý důstojník vzhůru složitě a skrze řadu překážek. Nebylo to snadné a bez nesmírného talentu, vzdělání, houževnatosti a podnikavosti by neuspěl. Počínaje rokem 1799 se ale věci měly jinak a osobní vlastnosti by k dalším stupňům vzhůru nestačily. Pravdu má Jean Tulard, když označil Napoleona za zachránce nové společenské vrstvy, či třídy, která se prodrala k moci. Nejde jen o buržoasii, ať už v marxistickém či původním slova smyslu, ale o celý předrevoluční třetí stav, proměněný jak v majetné měšťanstvo včetně podnikatelských vrstev, tak i ve střední a velké pozemkové vlastníky. Napoleon byl mužem, kterého potřebovali, aby stabilizoval a zajistil majetkové změny, a jejich podpora umožnila, aby stanul v čele země. Stejně tak se od něj tyto vrstvy odvrátily, když se stal sázkou do nejistoty… Taková je jedna z hlavních podstat vzestupu a pádu Napoleona Bonaparta. Faktem přitom zůstává, že návrat monarchie Bourbonů už na tom nemohl nic změnit.
            Tím se dostáváme ke vztahu Napolona a revoluce. Pro Jevgenije V. Tarleho a marxistické historiky vůbec byl Napoleon likvidátorem a hrobařem revoluce, diktátorem, který potlačil to nejpokrokovější, jakobíny a lidové revoluční masy. Pro nemarxistickou historiografii se ovšem jednalo o muže, jenž revoluci ukončil, ukotvil základní svobody, práva člověka i majetkové změny a především skoncoval s chaosem, spějícím k rozvratu. V tomto názorovém protikladu je nutno mít na paměti fakt, že si klid i konzervativní republiku (a císařství jako její pokračovatelku) přála většina Francouzů včetně namajetných, tedy proletářských vrstev ve městech i na venkově! Nic navíc nenasvědčuje tomu, že by jakobínský teror dával ve vztahu k společnosti, zemi a národu naději na něco konstruktivního a lepšího. Napoleon představoval mnohem pozitivnější variantu a v určitém slova smyslu naplňoval i ideály osvícenců s vládou rozumu, tedy věci, které na něm oceňoval už Goethe. Byl to, řečeno slovy Andrewa Robertse, osvícenec, byť na koni…
            Shrňme důvody pro toto i předchozí tvrzení pomocí faktů a činů Prvního konzula i císaře Fracouzů. Začněme vymýcením korupce, tak charakteristické pro dobu Direktoria, stabilizací ekonomiky, zastavením hyperinface a privatizací revolucí konfiskovaných majetků. Pokračujme kodifikací práva, rovností před zákony, zárukou nedotknutelnosti osobního vlastnictví a náboženskou tolerancí, tedy tím, co vyplynulo  z dodnes platného Občanského zákoníku (vzoru pro zákoníky čtyřiceti zemí vše kontinentů) a Konkordátu. Pokračujme rozvojem středního školství (a tudíž vzdělanosti), zavedeném účinné státní správy a tím, že prim už nehrál rod, ale schopnosti a zásluhy. Zmiňme akty, souvisejícími s ideologií, tedy skoncování s nesmyslným kultem Nejvyšší bytosti i s revolučním kalendářem. Jistěže lze namítat uplatnění cenzury a roli policie včetně tajné, tedy zavedení relativně účinného systému kontroly společnosti, to ale nečiní z Napoleona totalitního diktátora. Nikdy totiž nepomýšlel na kontrolu jedince, tedy individuálních životů, na příkazy, jak si mají jedinci počínat, a jen výjimečně uplatnil vůči hrozbám režimu nejvyšší tresty. Nevnesl do politiky ani náznak genocidy a teroru, charakteristické pro totalitní vládce komunistické, nacistické a jiné. Navzdory v Korsičanech zakořeněné ideji vendetty se nesnížil k pomstě a svoje politické protivníky, kteří dospívali až ke zradě (Talleyrand, Fouché a do jisté míry i Murat) neuvěřitelně dlouho toleroval; jedinou výjimkou muže být Moreau… Na prstech jedné ruky lze spočítat ty, které nechal z politických důvodů popravit: vévoda d’Enghien, německý knihkupec Palm, povstalec z Karibiku Toussaint Louverture, tyrolský povstalec Andreas Hofer, možná i generál Pichegru, který popravě unikl, sebevraždou… Těžko řadit mezi Napoleonovy oběti chouana Cadoudala, natož pak atentátníka Stapse, či dokonce generála Maleta… Toto tvrzení má samozřejmě i stíny, například masakr v Jaffě, represe na Santo Domingu a vlastně i znovuzavedení otroctví ve Francouzské západní Indii, byť je Napoleon ještě stihl dekretem z 29. března 1815 zrušit.
            Pokračujme dále stavem země počínaje pařížskými mosty přes Seinu, kamennými nábřežími či ulicí Rivoli, přejděme ale od výkladní skříně a metropole k síti moderních silnic či plavebních kanálů.
            Stručně řečeno byl Napoleon zakladatelem moderní Francie!
            Lze jej považovat za diktátora, pokud budeme chápat tento pojem v původním slova smyslu, který nebyl negativní. V Římě šlo muže s neomezenými pravomocemi, voleného senátem na určitou dobu a v kritických situacích, o úřad s kompetencemi ryze vojenskými. Ještě v roce 1860 se za diktátora prohlásil Garibaldi a pejorativní nádech dostalo slovo diktátor, či diktatura až později... Pokud někdo trvá na tom, že Napoleon byl diktátorem v moderním slova smyslu, nechť si porovná systém vlády v zemích protinapoleonské koalice, u Britů, Rakušanů, Prusů a zejména Rusů, o Španělích ani nemluvě! Nehrajme si ovšem se slovy a uznejme, že šlo o vládu jedince, kde demokratické vládní instituce ztrácely v průběhu císařství na významu i právech, přičemž rozhodnutí, která musel např. Senát ze zákona činit, vycházela z císařových přání či vůle… Samo císařství se vyvíjelo stejně, jako se Napoleon měnil z „občana císaře“ v autoritativního monarchu.
            O velikosti jistě svědčí, že Napoleon dal jméno své době a dodnes je to ve Francii patrné. Projděte Paříží a uvidíte, kolik ulic, tříd, bulvárů a mostů je tu spojeno s jeho dobou, slávou i jím samotným od rue Bonaparte přes jména legendárních bitev, maršálů i generálů… Je to pýcha na minulost, na národní velikost, na vše, čemu se za Napoleona říkalo grande nation, velký národ.
            Přejděme k další diskutované a diskutabilní otázce, k Napoleonovu snu o Velké Francii a sjednocené Evropě, k myšlence nakrátko realizované hlavně cestou výboje, což je věc, která se císaři Francouzů vyčítá snad nejvíc ze všeho. Jde o otázku na celou knihu, a abychom do ní nezabředli, použijme Andrewem Robertsem připomenutý výrok Henryho Kissingera o tom, že vládu v napoleonské a postnapoleonské době šlo v Evropě zajistit jen dvěma způsoby, dobytím, nebo legitimitou. Parvenu Bonaparta měl navzdory koruně na hlavě jedinou možnost, výboj. Byl z druhu mužů, kteří tvoří říše, otázkou ale zůstalo, kterak stvořené zpevnit a učinit trvalým. Výbojem vznikly France Métropolitaine i Velké císařství, Evropa, budované na trojúhelníku metropolí Paříž, Řím a Frankfurt nad Mohanem, jenže k tomu, aby zapustily kořeny, byl potřeba čas. Vytvořená konstrukce se musela stabilizovat, zažít, vyvinout, zesílit a její pevnosti rozhodně neprospíval protekcionismus ideologický i ekonomický, tedy preference onoho Velkého národa i ochranářské a celní bariéry. Kdo může říci (a není to úkolem historika), zda by s dostatkem času nevzniklo cosi podobného římskému imperiu…? Čas představoval nepřítele a potřeba ho bylo hodně, vždyť Británii trvalo 140 let, než zúročila Cromwellovu revoluci.
            Budování říše evropského rozměru ostatně tvořilo podle Thierry Lentze ideovou osu císařství v jeho vrcholné podobě. Ačkoliv císařství vzniklo s ideologickou reminiscencí na říši Karla Velikého (což opravňovalo i k anexi Itálie, vzniku Rýnské konfederace, atd.), měnilo se v cosi nikoliv nepodobného římské říši Diocletiánově s oddělením civilní a vojenské správy i s myšlenkou uspořádání říše do provincií, s centralizovaným byrokratickým administrativním aparátem. Paralelu s Diocletiánem podtrhuje i směřování k autokracii a vyzdvižení dřívějšího „císaře občana“ nad masy prostřednictvím dvorské etikety i oslavných uměleckých děl. To se ostatně osudově projevilo i navázáním na dynastickou politiku Ludvíka XIV. ve španělské otázce, na uzurpaci španělského trůnu a tím i na otevření vyčerpávající a síly ubírající druhé fronty
            Celá konstrukce Velkého císařství navíc rostla na vůdčí Napoleonově ideji, na boji s oním anglickým leopardem, z něhož se zrodil roku 1806 systém kontinentální blokády. Odtud se pak jako příslovečná červená niť táhly narůstající problémy i rozpory, vedoucí nakonec k osudové válce s Ruskem.
            Velké císařství se ukázalo jako křehká stavba, rozsypalo se po ruské katastrofe jak domek z karet, avšak to, co přišlo potom, nelze označit za nic pozitivního, ani pokrokového. Systém svaté aliance, vytvořený koncertem velmocí na Vídeňském kokgresu, byl kvintesencí reakce v nejhorším slova smyslu, cenzury, policejního dohledu, klerikalismu a absolutismu s cílem potlačit liberální myšlenky, demokracii, svobody a jakékoliv revoluční myšlenky. Trvalo třiatřicet let , než Evropa roku 1848 tento systém setřásla.
            Jaký byl Napoleon dobyvatel?
            Válkychtivý, tvrdí ti, kteří vidí jeho osobnost spíše negativně.
            Jenže on válku zdědil. Vznik první a druhé koaliční války nikterak neovlivnil, na začátku té první byl jen dělostřeleckým poručíkem a při vypuknutí druhé bojoval daleko od Evropy, v Egyptě a Sýrii, jako jeden z mnoha armádních velitelů. Pak mu válku vyhlašovali mnohem častěji jiní: roku 1800 Rakousko, 1803 Británie, 1805 třetí protifrancouzská koalice, 1806 Prusko, 1809 znovu Rakousko a od roku 1813 postupně všichni. Předtím, než vytáhl do pole, učinil vždy mírovou nabídku. Jako agresor vyrazil jen třikrát, 1807 do Portugalska, o rok později do Španělska a roku 1812 do Ruska…
            Jak se to má s Napoleonovou krvelačostí a oběťmi napoleonských válek?
            Revoluční a napoleonské války stály životy zhruba tří milionů vojáků a milionu civilistů, z toho 1,4 milionu Francouzů (916 000 za napoleonských válek, z toho 90 000 padlých v boji). Napoleonův podíl na těchto obětech nelze oddiskutovat, statistiky jiných válek a válčících zemí ale vyznívají stejně ošklivě a nikdo vlády či monarchy, kteří je vedli, neobviňuje. Jako kdyby šlo o dobrý doklad toho, že Napoleonova osobnost vysoce převyšuje ostatní.
            Císaři Francouzů se nejednou vnucuje obraz napoleonského komplexu, čímž se míní jeho neukojitelná touha po světovládě. Pokud se ale přeneseme k roku 1812, k osudové válce s Ruskem, neměl Napoleon žádné územní ambice a plány, dokonce i obnovení Polska a priori z politických důvodů zamítal. Cílem nebylo rozšíření vlády na Rusko, ale spojenectví, zaměřené proti Británii.
            Napoleonský komplex lze ovšem chápat i jinak, jako zaměňování vlastních přání a představse skutečností. Tento způsob myšlení začínal být pro Napoleona charakteristický v určitých fázích a situacích, kdy přijímal klíčová strategická či taktická rozhodnutí. Podcenění Wellingtona a Britů či bojeschopnosti Prusů v poslední kampani roku 1815 představují nejmarkantnější příklad. Obvykle se v této souvislosti uvádí i tažení do Ruska, což není pravda. Vždyť Napoleon porazil Rusy už dvakrát a doufal, že se vše odehraje blízko hranic generální bitvou, po níž bude následovat mír. Neodhadl ovšem odhodlání i míru nenávisti imperátora Alexandra I., toužícího Buonaparta takřka od počátku svého panování strazit. Pokudhledáme chyby v Napoleonově geopolitickém uvažování, byla tato největší.
            Zbývá už jen Napoleon jako vojevůdce, což je opět téma na samostatnou knihu. I když jeho kariéra skončila porážkou a život o ostudném zajetí, patřil mezi nejúspěšnější vojevůdce světových dějin. Podstoupil šedesát bitev včetně obléhání a prohrál jich pouze sedm: Akru, Aspern/Essling, Lipsko, La Rothière, Laon, Arcis-sur-Aube a Waterloo. Nespornou genialitu přitom opřel o důkladné vzdělání, inovace i nové koncepce, které nevymyslel, ale přijal za své. Bataillon carré, strategie centrální pozice, ordre mixte, manévr do týlu, struktura armádních sborů, vytvoření armádní zálohy, to vše jsou myšlenky jiných, které převedl do praxe a přivedl k dokonalosti. Vedl operace agresivně, s iniciativou na své straně, s oporou v plánování i realizaci s pomocí nejmodernějšího generálního štábu té doby. Dokázal si vytvořit legendární charisma a spojit je s republikánskými vojenskými ctnostmi i s esprit de corps, hrdostí na vlastní jednotku, v jeden celek. V době konzulátu a na počátku císařství otevřel mnohým cestu k vzestupu podle zásluh i schopností a přetavil armády republiky v jednolitou armádu svoji. To, že je Čestná legie dodnes nejvyšším francouzským řádem, svědčí o mnohém. Vedl válku agresivně, rychle, překvapivě, mnohdy po nesmírně dlouhých operačních liniích a nešetřil ani sebe. Jen pět z jeho šesti desítek bitev bylo defenzivních: Pyramidy, Marengo, Aspern/Essling, Lipsko a La Rothière. Měl dva handicapy, neznalost války na moři (jejímž důsledkem se stal Trafalgar) a pozdější odpor přijímat. Jeho taktiku, strategii, armádní strukturu, manévry a zásady se učili jiní. Mnohé armády se modernizovaly podle francouzského vzoru, procházely reformami a objevovaly i moderní systém doplňování sil či vytváření záloh. Osobnosti jako Barclay de Tolly, Gneisenau a Scharnhorst, Radecký a Schwarzenberg, si osvojovaly Napoleonovy strategické myšlenky, manévry i taktické zásady a jimi i silou nakonec mistra přemistrovali. Císař sám se bránil novinkám, pro které horoval mladý Bonaparte, ať už šlo pušky s drážkovanou hlavní, systém palby pěchoty, granáty Henryho Shrapnela a další.
            Přes všechny tyto výhrady měl pravdu Wellington, když na otázku, koho pokládá za největšího vojevůdce, odpověděl:
            „V naší době, v minulých časech a v jakémkoliv věku Napoleon.“
            Možná vše nejlépe vystihuje Andrewem Robertsem citovaná věta ze vzpomínek britského mindshipmana Georga Homeho z HMS Bellerophon na už poraženého Napoleona:
            „Ukázal nám, co nepatrná lidská bytost, jakou jsme i my, v tak krátkém čase dokáže.“

úterý 8. srpna 2017

NAPOLEONSKÉ DNY TUTO SOBOTU


Austerlitz z.s., Projekt Austerlitz, Středoevropská napoleonská společnost ve spolupráci s obcí Prace pořádají u příležitosti 248. výročí narození Napoleona Bonaparta na slavkovském bojišti Napoleonské dny 2017, jež proběhnou ve dnech 11.–13. srpna. Akce je pořádána s finančním přispěním Jihomoravského kraje.
Napoleonské dny 2017 se ponesou v duchu 220. výročí konce prvního italského tažení generála Bonaparta (1796–1797), čemuž účastníci podle svých možností přizpůsobí svou ústroj.
V pátek 11. srpna odpoledne a večer postaví účastníci dobový stanový tábor poblíž Mohyly míru nad obcí Prace. V sobotu projdou jednotky částí slavkovského bojiště směrem k sokolnické oboře a sýpce, a budou se věnovat výcviku.
Odpoledne proběhne v přednáškovém sále muzea za Mohylou míru pásmo přednášek věnované vojenské historii let 1792 – 1815, představení knih, prezentace projektů.
Večer při nástupu u Mohyly míru připomenou účastníci výročí narození Napoleona Bonaparta se slavnostním udělením praporu nového vzoru jednotkám, které se prvního italského tažení účastnily; v rámci přehlídky budou jednotlivé jednotky představeny veřejnosti. V neděli dopoledne pak proběhne poblíž tábora bitevní ukázka, a program zakončí promítnutí videí z uplynulých akcí veřejnosti, jež bude mj. pozváním na zimní vzpomínkové akce Austerlitz 2017.
Akce se zúčastní členové spolků vojenské historie sdružených ve Středoevropské napoleonské společnosti a pozvaní hosté.
Program:
Sobota 12. srpna 2017
09:00 – 12:00    pochod slavkovským bojištěm, výcvik
14:00 – 16:30    pásmo přednášek věnované vojenské historii let 1792–1815
17:00 – 17:30    přehlídka u Mohyly míru, připomenutí výročí Napoleonova narození
Neděle 13. srpna 2017
10:00 – 11:00    výcvik a manévry v poli nad Prací
11:00 – 11:30    bitevní ukázka
11:45 – 12:30    promítnutí videí z uplynulých akcí, pozvánka na Austerlitz 2017