středa 27. června 2012

BLOG V JAZYKOVÝCH MUTACÍCH/BLOG IN DIFFERENT LANGUAGES

Vážení přátelé, od této chvíle máte možnost číst tento blog i v jiných řečech. Slouží k tomu vlevo nahoře okno TRANSLATE, kde zadáte jazyk.
BLOG IN DIFFERENT LANGUAGES

Dear friends, from this moment you can read this blog in other languages. It is there at the top left TRANSLATE window where you enter the language (choose: anglicky/english).
BLOG DANS DIFFÉRENTS LANGUAGES
Chers amis, à partir de ce moment, vous pouvez lire le blogue dans d'autres langues. Il est là à la fenêtre du haut TRANSLATE gauche où vous entrez dans la langue (choisisez: francouzsky/français).
BLOG IN ANDEREN SPRACHEN
Liebe Freunde, ab diesem Moment können Sie dieser Blog in anderen Sprachen zu lesen. Es ist dort in der oberen linken TRANSLATE Fenster, wo Sie die Sprache einzugeben (wählen: německy/deutsch).
Блог на русском языке
  Дорогие друзья, с этого момента вы можете прочитать блог на других языках. Там в левом верхнем углу TRANSLATE (ПЕРЕВЕСТИ) окно, где вы введите язык (ruština).

pondělí 25. června 2012

VPÁD DO RUSKA OČIMA GRANÁTNÍKA PILSE

V neděli 24. června 2012 uplynulo 200 let od chvíle takřka osudové, ode dne, kdy Napoleonova Grande Armée překročila řeku Němen a zahájila tak válku s Ruskem imperátora Alexandra I. Jistěže dvousetleté výročí připomíná první svazek mojí nedávno vydané knihy Napoleon v Rusku (Pochod na Moskvu), připadalo mi však nepatřičné připomenout onen den pasážemi z něčeho, o čem jsem zde na blogu psal opakovaně a několikrát. Raději jsem sáhl po vzpomínkách prostého granátníka Françoise Pilse, příslušníka II. armádního sboru maršála Nicolase Oudinota, vévody z Reggia, který viděl 24. červen 1812 takto:

Kapitola V.: 1812 (výňatek)
„Po měsíci pobytu na březích Visly dostal 2. sbor rozkaz k přesunu k Němenu; vyrazil 2. června na Rissenbourg, nazítří přenocoval ve Finkensteinu a čtyři dny zůstal v Mohrungen; odtud šel postupně na Wormditt, Pruss-Eylau a Wehlau, kde se zastavil s částí gardy i císař. Řeka Pregel byla místem doslova zahlceným loďmi, naloženými jídlem a municí pro armádu. Napoleon a Berthier provedli 17. ve člunu inspekci celé této flotily.
Naši hostitelé ve Wehlau v té době poznamenali cosi, čemu my nevěnovali velkou pozornost: řekli nám, že se chystáme vkročit do země, kde zanedlouho zničí vše tak, že před našima nohama zůstane jen prázdnota. Tohle proroctví se mělo vyplnit.
Devatenáctého obsadil 2. sbor Gumbinnen; p. maršál si svůj hlavní stan zřídil ve hřebčíně, patřícím pruskému králi. Nazítří se vydal na cestu směrem k Němenu, k jehož břehu dorazil 2. sbor 23. v jednu po poledni a ve vedru, které bralo dech.
Levý břeh se zvedá nad řeku, půda je tu písčitá a osázená jedlemi, jejichž husté větve skýtají blahodárný stín. Císař nechal postavit hlavní velký štáb vpravo od místa, kde tábořil 2. sbor. Z jeho stanu byl výhled na mosty, na jejichž stavbě se pracovalo.
Císařův přístřešek na břehu Němenu 24. června 1812, Pilsova skica
P. maršál sestoupil ze svahu, aby se utábořil o něco víc nalevo, na dosah mostu, po němž měl přejít; noc strávil na říčním břehu.
Čtyřiadvacátého za rozbřesku přešel kníže z Eckmühlu přes Němen na čele 1. sboru, jezdectvo prince Murata jej následovalo. P. maršál v té době neopouštěl předmostí, s různými generály čekal, až na něj přijde řada; jedním z nich byl generál Defrance, který poznamenal, že nezná jiný příklad z historie, kdy by se tak velká armáda seskupila na tak malém prostoru.
Císař se nacházel na svahu, jenž vévodil řekou omývanému údolí. Sledoval souběžný přechod, probíhající po třech mostech. Před slunečními paprsky jej chránily jedlové větve, z nichž sapéři vyrobili cosi jako přístřešek.
Na 2. sbor přišla řada po kavalerii. Byl na pravém břehu v jednu odpoledne. Průchodu Kovnem se vyhnul, obešel město zprava a utábořil se dvě francouzské míle od něj. Tam jej ve tři hodiny přepadla prudká bouře. Únavou vyčerpané, sluncem od rána spalované vojáky zmáčel a chladem roztřásl déšť ve chvíli, kdy chtěli po zásluze odpočívat, a nato přišel z hlavního stanu rozkaz vrátit se nazpět a dojít znovu ke Kovnu, kde zastavil císař s celou svojí gardou.
Jeho Veličenstvo nechalo spustit most přes Vilju. Vzalo k němu p. maršála vzápětí poté, co dorazil do Kovna, a dalo mu rozkaz vypochodovat nazítří na Vilkomir, odkud mu ohlásili přítomnost sboru hraběte Wittgensteina. Císař a vévoda z Reggia strávili večer a část noci sledováním stavby onoho mostu, aniž přitom dbali na déšť.
Nazítří 25. za rozbřesku přešel 2. sbor Vilju, zatímco Napoleon vyrazil s jádrem svojí armády na Vilno, hlavní město Litvy.
Oudinot, jak jej Pils zachytil 31. 7. 1812 ve 3 ráno
P. maršál pochodoval tři dny, aniž potkal jediného ruského vojáka. Osmadvacátého v deset dorazila armádní sbor k Develtovu, 2 francouzské míle před Vilkomirem, a zastavil na vaření polévky. Štáb sboru se usadil u vesnického popa.
Kolem jedenácté šel maréchal des logis 3. kopinického jménem Nappier, přidělený k hlavnímu štábu, do zahrady, aby si tu nabral něco zeleniny, a objevil ruského dragouna, schovaného v křoví. Popadl ho za límec, odvlekl do domu a dotáhl až k pobočníkům. Na celou věc upozorněný p. maršál dezertéra vyslechl a dozvěděl se, že patří k zadnímu voji Wittgensteinova sboru, načež hned poslal rozkaz lehké brigádě generála Castexe, ať prohledá okolí. Jeden z pobočníků přivolal generála Legranda, kterému byl vydán povel, ať bez meškaní vyrazí s celou svou divizí, aby mohl v případě potřeby ony dva pluky jezdectva podpořit.
Tento generál jednal s obvyklým zápalem a vyrazil za myslivci, kteří se právě dostali na okraji lesa do boje. Nepřítel z něho byl vzápětí vyhnán a dal se na ústup. Pokoušel se vrátit šturmem zpět, byl ale pokaždé odražen.
Vévoda z Reggia se obával, že nepřítel za ústupu zničí most u Vilkomiru, a dal myslivcům generála Castexe rozkaz, ať se ženou nepříteli za patami a obsadí most ve stejné chvíli, kdy tudy protivník projede, ať jim jej sebere a počká na příchod pěchoty. Tento generál splnil nebezpečnou misi s tím největším odhodláním. Do města vnikl ruské kavalerii za patami, nadělal v ní velká jatka, a tak byl most u Vilkomiru zachráněn…“

Granátník Pils a jeho pochodový deník
„Zdálo se mi zajímavé a užitečné zachránit před zapomněním deník vojáka, který vypráví o deseti letech kampaní jednoho z nejpodnikavějších generálů císařské epopeje a zaznamenává všechny pochody onoho elitního sboru záložních granátníků, jimž armáda říkala Oudinotovi granátníci,“ to jsou slova, kterými editor Raoul de Cisternes uvedl v 90. letech 19. století poprvé vydanou knihu Journal de marche du grenadier Pils (1804–1814), Pochodový deník granátníka Pilse.
Rouget de l´Isle zpívající Marseillaisu, nejznámější plátno Pilsova syna Isidora
Jak sám napsal, jde o poznámky, zapisované den po dni na stolku v táborech, někdy na bubnu a párkrát na lafetě ukořistěného děla, vydané jen s nezbytnými úpravami kulhajícího pravopisu tak, jak je pořídil François Pils, otec proslulého malíře a člena Francouzského institutu Isidore Pilse, narozený v roce 1785, který vstoupil 1. messidoru roku IX republiky v Lille jako dobrovolník do 51. řadového pluku, kupodivu nejprve jako hudebník. Roku 1804 se nacházel v soustřeďovacím táboře u Boulogne-sur-Mer v Oudinotově divizi, a když byl tento generál pověřen vytvořením granátnického sboru, ocitl se devatenáctiletý mladík ve 3. kompanii 2. batalionu 1. granátnického pluku. Bojoval v něm u Slavkova, Jeny, Friedlandu, Esslingu a Wagramu, absolvoval celé ruské tažení, saskou kampaň roku 1813, francouzské tažení roku 1814 a ještě roku 1823 táhl s Oudinotem do Španělska. Záznamy o něm zachycují několik koní, které pod ním zabili, i pár zranění (nejvážnější u Wagramu a Polocku), a třebaže neudělal žádnou velkou vojenskou kariéru, byl s postupem let svému generálovi, od roku 1809 maršálovi, stále víc po boku jako člen jeho štábu, ostrahy a osobní vojenský sluha. Oudinot se pro něj stal dobrým maršálem podobně, jako jím byl pro Marcelina de Marbota, nejproslulejšího napoleonského memoáristu, Lannes či Augereau… Pilsův deník obsahem a stylem patří mezi to nejlepší, co účastníci napoleonských válek napsali, a jeho cena se násobí i skicami, jež chrabrý grenadýr s nadáním po otci pořídil! Navíc je dík editorovi skvělým pramenem k bojové cestě maršála Oudinota, neboť v závěru obsahuje desítky dokumentů z průběhu všech koaličních válek. Rozhodně patří mezi ty paměti, které by si zasloužily překlad a vydání u nás! Já sám se k němu výňatky bezpochyby vrátím, minimálně koncem podzimu, při 200. výročí bojů na Berezině.
Pokud jde o přeložený úryvek, je zajímavé jej srovnat s Marbotovými memoáry (dostupnými v češtině), které líčí střet u Vilkomiru dosti odlišně a hlavně tak, aby jejich autor (jenž patřil s 23. jízdním mysliveckým do Castexovy brigády) zazářil v co nejživějších barvách…

neděle 24. června 2012

FRANTIŠEK KOPECKÝ: OSOBNOSTI HABSBURSKÉ MONARCHIE II.

Další mail Františka Kopeckého, autora mnoha knih na téma slavkovské bitvy a znalce regionální tematiky roku 1805, mi oznámil, že v těchto dnech vychází druhý díl trilogie Osobnosti Habsburské monarchie. První popisoval císaře, arcivévody, vojáky a diplomaty narozené v období od druhé poloviny 17. století do roku 1805 a prolink na anotaci, zveřejněnou o něm koncem minulého roku, najdete v nadpisu. Druhý díl zahrnuje na 140 stranách osobnosti církevní, vzdělance, architekty a lékaře.Třetí díl, který autor dokončuje, bude věnován  podnikatelům a dalším osobnostem ze zajímavých či málo známých oborů lidské činnosti. Kniha je vydána v rámci publikační činnosti Zájmového sdružení Slavkovské bojiště Austerlitz a jako součást Projektu Austerlitz. František Kopecký na můj dotaz, kde objednat, odpověděl, že nejlépe na jeho mailové adrese Franta323@seznam.cz

středa 20. června 2012

PORT ARTUR, TŘETÍ A ZÁVĚREČNÝ DÍL KNIHY MILANA JELÍNKA

 Stejně jako já čekají mnozí z vás netrpělivě na třetí a závěrečný svazek knihy Milana Jelínka o rusko-japonské válce, Port Arturu a všem, co je s těmito událostmi spojeno. Zpráva od vydavatele, kterého máme společného, tj. od AKCENTu, říká, že se tento týden konečně dočkáme a že kniha s názvem Rusko-japonská válka-Port Artur 1904-1905 s podtitulem Zánik eskadry, pád pevnosti jde  na knihkupecké pulty. Prolink na druhý svazek, kterž vyšel loni, dávám do nadpisu a o tom prvním jsem psal 29. 9. 2010, takže pokud vám unikl, račte si jej přes vyhledávač v záhlaví blogu nalistovat; heslo "Port Artur" by vám jej mělo najít. Prolink na Akcent najdete v obdélníčku vlevo na straně, to pokud chcete objednávat. Milan Jelínek navíc vyhověl obratem mé prosbě a poslal ukázku z textu i s pár doprovodnými obrázky. Zde je:

Na přelomu července a srpna 1904 se japonská III. armáda gen. M. Nogiho přiblížila k perimetru Port Arturu a nastalo přímé obléhání pevnosti. Prvním znamením toho bylo pro ruské obránce ostřelování přístavu a eskadry, která už měsíce nevyplouvala, neboť příkaz zněl „zachovat I. Tichooceánskou na dobu, kdy na Dálný východ dopluje posilové loďstvo – II. Tichooceánská eskadra“; tu ovšem její velitel,  k-adm. Z. P. Rožestvenskij ještě teprve formoval na Baltickém moři a do října t. r,. měl věru co dělat… Nyní se situace portarturského jádra I. Tichooceánské změnila, neboť hrozilo, že jejích šest bitevních obrněnců, pancéřový křižník, několik lehkých křižníků a asi patnáct torpédoborců a další lodě rozstřílejí 120mm a 152mm děla Japonců (a to měl Nogi dostat ještě 280mm pobřežní houfnice) jako „hejno spících kachen“. Dočasný velitel I. Tichooceánské eskadry, k-adm. V. K. Vitgeft, se vyplout s eskadrou zdráhal – tvrdil,  že jeho loďstvo se do spásného Vladivostoku japonskou přesilou neprobije (adm. Tógo měl však tehdy sice víc křižníků, ale bitevní lodě jen čtyři), že zbraně a posádky lodí eskadry mohou více posloužit při obraně pevnosti… Marně! Vrchní velení – generalita i admiralita, ba sám car žádali, aby I. Tichooceánská Port Artur opustila a pokusila se probít do Vladivostoku, kde by aspoň její část mohla pak vyčkat připlutí posilového loďstva a vytvořit s ním kýženou přesilu. A Port Artur by si oddechl, protože pak by už Japonci neměli zájem pevnost-základnu za obrovských ztrát dobývat; činili tak jen kvůli přítomnosti ruského loďstva, které stále ještě skýtalo hrozbu výpadů vůči námořní přepravě posilových jednotek a vojenského materiálu přes Žluté moře a Koreu pro hlavní bojiště rusko-japonské války, v oblasti mandžuského Liao-jangu (rus. Ljaojanu). A tak 10. srpna dopoledne I. Tichooceánská eskadra opustila pobřežní vody před Port Arturem a vyplula na jihovýchod, v naději, že se probije Korejským průlivem na Japonské moře… Japonské loďstvo, kotvící tou dobou nedaleko Port Arturu, vyplutí zachytilo a po poledni se k ruské eskadře přiblížilo na bojovou vzdálenost. Bitva, která pak začala, měla dvě fáze – v první Rusové přesilové japonské divize jakž tak vymanévroval, a také druhá pro ně začala nadějně, ba jevilo se, že eskadra se brzy dokáže skrýt v noční tmě, jenže když v podvečer byl nadvakrát zasažen můstek vlajkové lodi CESAREVIČ, kde ztratil život  starší „flagman“ eskadry Vitgeft, a jeho zástupce k-adm. Uchtomskij nevymyslel nic lepšího, než eskadru obrátit zpět k Port Arturu… Velitelé několika lodí však Uchotomského signál nerespektovali a veleli k pokračování průniku, když ne do Vladivostoku, tak aspoň do některého neutrálního přístavu – těmi nejbližšími byly britský Wej-haj-wej a německý Tsingtau na Šan-tungu a čínská Šang-haj… Jednou z lodí, která se po bitvě snažila Japonům uniknout, byl malý chráněný křižník NOVIK – díky senzačním referátům v tehdejším tisku o jeho bojové aktivitě námořní bojovník už takřka legendární. V knize „Port Artur III“ jsem mu věnoval tuto kapitolu.

POSLEDNÍ DNY KŘIŽNÍKU NOVIK
Paluba NOVIKU
Když se křižník pod velením kpt. 2. st. barona M. F. Šulce vymanil za zádí ASKOLDU z denního boje, měl jen minimální škody a šest zraněných. Až před 19. hodinou, kdy už NOVIK spěl k jihu, dopadly na loď tři granáty (zřejmě z JAKUMÓ) - sice nezpůsobily velké škody, ale zabily dva muže a dalšího zranily… Bylo velkým štěstím posádky křižníku, že Japonci se nadále zaměřovali hlavně na ASKOLD - flagmana oddílu křižníků. K němu se NOVIK hodlal co nejvíc přiblížit – jeho rychlost činila 24 uzlů…
Okolo 20:30 hod. už Japonci ani na ASKOLD, ani na NOVIK nestříleli. Tehdy však začaly na křižníku potíže se stroji – přehřívaly se chladiče, poté, co byla proražena nádrž s technickou vodou a do kotlů museli napouštět slanou, trubky v kotlích se rychle zanášely, spotřeba uhlí neúměrně stoupala… Problémy nevyvolal předchozí boj, nýbrž skutečnost, že NOVIK byl už šest měsíců v nepřetržité službě, většinou v bojové pohotovosti... Kapitán Šulc tedy nechal můstkovým reflektorem signalizovat na ASKOLD žádost o svolení snížit rychlost, ale ASKOLD neodpověděl, a tak NOVIK poslušně pokračoval v úplavu vlajkového křižníku… Jenže po půlnoci už byla situace ve strojovnách a kotelnách kritická. Šulc znovu nechal signalizovat na ASKOLD, zda může snížit rychlost, a jelikož se opět nedočkal odpovědi, dal zastavit stroje. Okolo 1:30 hod. se ASKOLD a NOVIK vzájemně ztratily z dohledu.
NOVIK stanul. Když pak rozebrali přehřáté chladiče, našli v nich prorezivělé, děravé trubky a nánosy řas, které lodní pumpa nasála s mořskou vodou… Chladiče dali jakž takž do pořádku a NOVIK se opět dal do pohybu, ale s kotli byly stále potíže – selhal jeden, pak druhý…, nad ránem pátý (z dvanácti). Křižník musel znovu zastavit a v kotelnách horečně pokračovaly opravářské práce…
Ráno se nedaleko objevil křižník DIANA (Liven), s nímž plul torpédoborec GROZOVOJ (Brovcyn). Lodě se přiblížily a jejich velitelé si vyměnili informace – DIANA a GROZOVOJ směřovaly do Šanghaje, Šulc sděloval, že NOVIK dopluje do Tsingtau, nabere uhlí a vyrazí do Vladivostoku. Velitelé lodí si popřáli mnoho štěstí, pokřikující posádky si zamávaly na rozloučenou a lodě se opět rozdělily…
Zpráva, že ruská eskadra a japonské loďstvo spolu 10. srpna odpoledne svedly bitvu a že některé ruské lodě po prohraném boji unikly, přišla do Tsingtau - německého přístavu v kolonizované enklávě na východě Šan-tungu - následujícího rána z Wej-haj-weje. Proto když se 11. srpna v 16:40 hod. na signálním stožáru u vjezdu do přístavu objevila vlajka, že k přístavu pluje ruská válečná loď, kde kdo spěchal na pobřeží, aby na vlastní oči viděl „poražence“. Tou lodí byl torpédoborec BESŠUMNYJ, ale za ním se blížil ruský křižník. Lidé ve východním přístavu napínali zrak… Ano, byl to malý NOVIK, o němž i sem týden co týden docházely skvělé zprávy a jenž se stával legendou rusko-japonské války! Dav na nábřeží (prý) mával a volal „vítejte“ a „sláva“… V 17:25 zakotvil BESŠUMNYJ, v 17:45 hod. NOVIK, načež se kpt. Šulc nechal dovézt na břeh, aby jednal s místními úřady o možnosti doplnit uhlí a provést nejnutnější opravy lodi. Nebyl čas – podle mezinárodního práva měl NOVIK sice možnost využívat veškerých zařízení přístavu a doplňovat uhlí, ale jenom po 24 hodin (šlo o finančně náročné záležitosti, které dodatečně hradil Petrohrad). Hrozilo také, že se před přístavem objeví japonské lodě a znemožní Rusům odplout… Opravy na lodi začaly už kolem 18. hodiny, a ihned po svolení velitele základny ve 21 hod. začala překládka paliva z německého uhelného parníku; maximální zásoba uhlí na NOVIKU činila 500 t, ale bylo možné přibrat ještě uhlí v pytlích, asi 10 t… Mezitím připlul do Tsingtau rozbitý CESAREVIČ. Šulc se dozvěděl, že Vitgeft byl skutečně zabit, že admirála Matuseviče a kapitána Ivanova se zraněními čeká převoz do místní nemocnice a že na lodi převzal velení kpt. 2. st. Šumov, ale na obrněnec jen poslal zprávu, že ráno NOVIK vypluje a pokusí se prorazit do Vladivostoku. Jinak však nechal velitel NOVIKU v přístavu rozšířit, že křižník popluje do Šanghaje… Kvůli spěchu NOVIK do 3:30 hod. nabral jen 250 t uhlí, takže asi 100 t uhlí do maximální zásoby chybělo. Také opravy nebyly dokončeny, neboť zejména s ohledem na možnou přítomnost Japonců bylo třeba co nejdříve Tsingtau opustit. 
NOVIK
Krátce po 4. hodině 12. srpna začal NOVIK vyplouvat z rejdy Tsingtau, vyprovázen jen pozdravy z CESAREVIČE a z nábřeží pohledy několika konzulárních úředníků a civilistů... Jakmile byl křižník na moři, zamířil k jihu, a teprve když kopce kolem Tsingtau zmizely za obzorem, křižník otočil na jihovýchod. Na čas se za ním prostor zavřel – NOVIK plul, neznámo kam… Kapitán 2. st. baron M. F. Šulc věděl z nedávných porad Výboru admirálů a velitelů lodí, že Japonci drží v Korejském průlivu silnou eskadru kvůli eliminaci činnosti vladivostockých křižníků, proto byl po bitvě 10. srpna a následné zastávce v Šanghaji ku doplnění uhlí rozhodnut pokusit se protáhnout svůj křižník do Vladivostoku nikoliv Korejským průlivem (délka plavby 1140 mil), nýbrž kolem východního pobřeží Japonska a pak buď Cugarským průlivem mezi japonskými ostrovy Hokkaidó a Honšú (2270 mil), nebo Kunaširským průlivem, či Jekatěrinským průlivem a La Pérousovým průlivem mezi Hokkaidó a Sachalinem (2510 mil). Ve velení křižníku sice panovaly pochybnosti, zda při umenšené zásobě uhlí a s nouzově opravenými kotli a stroji NOVIK zvládne plavbu, která - pokud Japonci křižník neobjeví - mohla trvat až týden, ale převažoval názor, že podaří-li se mu převzít uhlí z některé zadržené lodi, udrží-li se v technickém provozu kotle a stroje a popluje-li křižník nejmenší ekonomickou rychlostí, pak loď cestu zvládne. S tímto předsevzetím svého velení NOVIK opustil 12. srpna ráno Tsingtau. 
Plavba na jihovýchod probíhala dobře – Japonci křižník neobjevili, takže 14. srpna NOVIK šťastně od jihu obeplul ostrov Tanegašima (dn. Tanega-shima, jižně od Kjúšú) a podél japonského pobřeží se úspornou 10uzlovou rychlostí vydal západním prostorem Tichého oceánu k severovýchodu, ke vzdálenému ostrovu Mijakešima (dn. Miyjake-jima, náleží ke skupině ostrovů ležících před Saganským zálivem, v oblasti s hustou sítí plavebních tras, v jehož hloubi je Tokijský záliv). Ale už dalšího dne začaly z kotelen a strojoven přicházet znepokojující zprávy – praskaly trubky v kotlích, těsnění parovodů podfukovala, chladiče se znovu začaly přehřívat, ve strojích tlouklo a lodní trup rozechvívaly vibrace. K tomu, aby si NOVIK uchoval rychlost 10 uzlů, bylo třeba spalovat stále více uhlí, takže jestliže při normální funkci kotlů a strojů a úsporné rychlosti křižník spotřeboval 35 tun paliva za 24 hodin[1], nyní činila spotřeba 58 t/den. Šulc tedy rozhodl, že NOVIK bude pokračovat na dva stroje, a třetí se bude opravovat, po skončení opravy se zapojí a bude se pracovat na jiném. Stalo se a skutečně se pak podařilo spotřebu uhlí snížit na 50 t/den, což ale i tak byla kritická hodnota. Proto se v topeništích začalo spalovat vše, co se dalo pozbýt a hořelo, byť k tomu bylo třeba přiléval olej. Spotřeba uhlí pak klesla na 36 t/den, i tak však bylo zřejmé, že se plavbu křižníku nepodaří prodloužit.
A byl tu ještě jeden problém, o němž Rusové zatím nevěděli. NOVIK poté, co se stočil na severovýchod a plul podél východního ústí průlivu Bungó (mezi ostrovy Kjúšú a Šikóku), byl spatřen a identifikován ze vzdáleného japonského parníku. Zpráva o výskytu a pohybu ruského křižníku se dostala až do hlavního námořního štábu v Tokiu, načež jeho náčelník admirál S. Itó poslal depeši veliteli odřadu pancéřových křižníků admirálu H. Kamimurovi, aby ke stíhání ruské válečné lodi vyčlenil dva chráněné křižníky s přiměřenými parametry. Byly určeny: zánovní, velký dvoukomínový ČITOSE s děly 2x 203 mm, 10x 120 mm, 12x 76 mm, s rychlostí až 21 uzlů, a nový, ale menší, tříkomínový CUŠIMA, s děly 6x 152 mm a 10x 76 mm a rychlostí 20 uzlů. Proti zchromlému NOVIKU s 6 děly ráže 120 mm věru velká přesila, stačil by jen ČITOSE… Křižníky měly z Korejské úžiny přeplout Japonské moře a na NOVIKA čekat buď u Cugarského průlivu, nebo u La Pérousova průlivu – podle upřesňujících zpráv.
16. srpna se před NOVIKEM objevil britský parník CELTIC. Rusové na něj vyslali inspekční oddíl, ten ale neshledal důvod, proč by měl být parník konfiskován nebo potopen. CELTIC byl tedy propuštěn. NOVIK plul dále, nyní už zhruba k severu… Avšak z parníku CELTIC šla těsně před jeho zadržením zpráva, která potvrzovala přítomnost ruského křižníku u východního pobřeží Japonska a udávala, že Rus pluje k severu rychlostí 10 uzlů. V hlavním námořním štábu v Tokiu pak propočítali, že NOVIK se pravděpodobně v noci 18./19. srpna pokusí proplout Cugarským průlivem. Proto v Hakkódate byly 17. srpna malá místní flotila a pobřežní baterie uvedeny do pohotovosti a u ostrova Óšima u západního ústí Cugarského průlivu zakotvily ČITOSE a CUŠIMA.
Potopený NOVIK
Jenže japonský odhad byl špatný!! Šulc se po setkání NOVIKU s parníkem CELTIS obával, že Japonci zmobilizují své síly v oblasti Cugarského průlivu, proto vedl křižník k severoseverovýchodu, aby se skrze Kunaširský průliv (mezi Hokkaidó a Kunaširem nejjižnějším z Kurilských ostrovů) protáhl na Ochotské moře… Průlivem NOVIK skutečně proplul, a to už v noci 16./17. srpna, a ráno 17. srpna míjel maják na mysu Širotokó, který měl telegrafické spojení s Hakkódate. Rusové o majáku sice věděli, ale doufali, že jej minou ještě za tmy, anebo že moře tou dobou pokryje mlha. Nestalo se – z majáku ruský křižník spatřili. Následovala telegrafická zpráva, jež se přes Hakkódate dostala do hlavního námořního štábu v Tokiu, a odtud pak šel rozkaz opět přes Hakkódate křižníkům ČITOSE a CUŠIMA, aby se ihned přesunuly k La Pérousovu průlivu.
Rusové však měli náskok, neboť jednak než se zpráva z majáku změnila v rozkaz a ten dospěl na oba křižníky, uběhly dvě hodiny, jednak od Kunaširského průlivu k La Pérousově je to asi 220 mil, od ostrova Óšimy přes 350 mil. Takže kdyby měl NOVIK o několik desítek tun uhlí navíc a dokázal zvýšit rychlost na aspoň na 13 uzlů, proplul by La Perousovým průlivem dříve, než by k němu dorazily ČITOSE a CUŠIMA, a pak zamířil k některému přístavnímu městečku v Přímoří – Samarze, Sobolevce, Amgu…, kde už by se pomoc našla. Jenže! Uhlí docházelo a NOVIK byl nucen zamířit k jihu Sachalinu - do zálivu Aniva, kde ležel Korsakovsk - uhelná stanice, ubohé svahovité rybářské městečko s blátivými ulicemi, roubenými baráčky, s necelými dvěma tisícovkami obyvatel a starou pevností… Tam v sobotu 20. srpna v 6 hod. NOVIK zakotvil. Pro místní obyvatelstvo to byla událost, ba křižníku na uvítanou zahrála na nábřeží vojenská dechovka. Ale i posádka křižníku byla nadšena, že po deseti dnech stojí zase na ruské půdě, navíc pod kopci nad Korsakovskem, pokrytými rozkošně se zelenící přírodou jižního Sachalinu…. Tedy - naložit uhlí, znovu vyplout, ztratit se na severu Japonského moře, modlit se za zdar plavby… a pozítří může být NOVIK v bezpečí „Petrohradu“ Dálného východu - Vladivostoku.
Místní velitel, plukovník I. A. Arciševskij, o připlutí křižníku NOVIK do Korsakovsku telegraficky informoval vojenského velitele ruských vojsk na Sachalinu, generálporučíka M. N. Ljapunova, a ten zprávu postoupil do Vladivostoku, odkud směřovala přes pracovní stůl místodržitele Alexejeva v Mukdenu do Petrohradu, a tam se dostala nejen na hlavní námořní štáb, ale dokonce i k carovi. No konečně! Od vyplutí z Tsingtau 11. srpna ráno se NOVIK zase objevil!!... Zpráva obsahovala i poznámku místodržitele, že po naložení uhlí křižník „bude pokračovat do Vladivostoku“.   
Dělo v polním postavení
Nakládka uhlí začala už v 9:30 hod., a nebyla jednoduchá – bylo třeba palivo dopravit z břehu na lodice, převézt je ke křižníku, z lodic dostat na palubu a odtud do uhelných jam. Posloužily k tomu koše, pytle, ba i vědra a kdejaká jiná nádoba, hlavně, aby bylo uhlí na palubě co nejdříve. Pomáhali nejen místní vojáci, ale i obyvatelé včetně žen a dětí, a přes veškeré vypjetí všechny neopouštěla dobrá nálada, tím spíše, že nepřítel se na obzoru neobjevoval…
Okolo 14:30 hod. však začala radiotelegrafická stanice křižníku zachycovat nesrozumitelné vysílání, jistě komunikaci nepřítele. A ten byl zřejmě silný, neboť kdyby se blížila jedna jeho loď, takováto komunikace by nepřipadala v úvahu! Šulc rozhodl: „Okamžitě přerušit nakládání a připravit loď na boj!“ Už jen málo chybělo, aby měl NOVIK zase dost uhlí (u břehu čekaly už jen dvě lodice)… Chvíli trvalo, než kotle –  funkčních bylo jen sedm z dvanácti! – začnou dodávat páru a stroje se rozduní…, ale nedlouho po 16 hod. NOVIK odkotvil a opustil přistav.
ČITOSE a CUŠIMA se ráno toho dne nacházely v La Pérousově průlivu. Velitel ČITOSE a zároveň velitel oddílu T. Sakeiči přikázal veliteli křižníku CUŠIMA, aby jeho loď prozkoumala kotviště u Korsakovsku, zatímco ČITOSE bude křižovat tak, aby buď zachytil průnik nepřítele křižníku průlivem, anebo aby stačil doplout na pomoc křižníku CUŠIMA, pokud se ten dostane do boje. … Velitel CUŠIMY, kapitán S. Takeó, nechal zvýšit rychlost a loď se od ČITOSE vzdalovala…
Přeš 17. hod. muži na pozorovacím stanovišti v koši na stožáru NOVIKU japonský křižník uviděli. Považovali jej za loď NIITAKA, který už znali, neboť se několikrát objevil před Port Arturem, zatímco novoučký CUŠIMA (sesterská loď NIITAKY), zařazený v březnu do 4. divize křižníků, v boji ještě nebyl; proto ohlásili: „Vidím křižník typu Niitaka.“
Na křižníku CUŠIMA ohlašovala radiotelegrafická stanice směrem ke svému druhu, ČITOSE: „Vidím nepřítele a zaútočím.“ V 17:05 hod. byly lodě od sebe vzdáleny asi 33 kabelů, přičemž původně CUŠIMA plul poměrně blízko břehu od mysu Krylova, tedy směrem k severu či severoseverovýchodu a zabraňoval tak NOVIKU přímý výpad k jihu, jímž by nejrychleji unikl na volné moře… Až když byly lodě na dohled, jal se CUŠIMA stáčet doprava, neboť i Rusové přecházeli na paralelní kurs – na východ.
Velící důstojníci NOVIKU se shromáždili okolo velitelské věže pod předním můstkem a co chvíli se některý dalekohledem podíval na nepřítele. „Niitaka? Kde se tady vzal?... Je silnější a rychlejší než my… Když si udržíme rychlost, mohli bychom mu proklouznout… Určitě není sám, někde bude mít zajišťovací křižník…“ Kapitán Šulc rozhodl: „Otočit na východ, paralelně s nepřítelem, připravit se k boji!“ NOVIK zvýšil rychlost na dosažitelné maximum, což bylo pouhých asi 17 uzlů.
Boj začal v 17.10 hod., téměř současně z obou stran.
CUŠIMA zaujal souběžný kurs a odpověděl děly levé strany. Jeho granáty zprvu přelétaly, ale pak už se přibližovaly k NOVIKU. Důstojníci přešli do těsné velitelské věže, tvořené ovšem jen 30mm pancířem… Palebná převaha Japonců byla už od počátku souboje patrná - projektily boční salvy šesti 152mm děl CUŠIMY měly úhrnnou hmotnost 210 kg, projektily boční salvy šesti 120mm děl NOVIKA jen 88 kg. Aby tedy ztížil nepříteli zaměřování, Šulc velel krátkodobé změny kursu, takže vzdálenost mezi loděmi činila 28 až 33 kabelů; to sice snižovalo pravděpodobnost zásahu z japonské strany, zároveň však ztěžovalo míření vlastním dělostřelcům. Přesto už v 17.20 hod. dostal NOVIK těžký zásah, do zádě, pod pancéřovou palubu, tedy pod vodní čárou, načež voda zaplavila oddělení kormidlového stroje. Následovaly další trefy, které poničily zadní můstek a porazily či rozbily ventilační roury s deflektory nad strojovnou, přičemž byli dva muži zabiti a další zraněni. A když pak praskly trubky v dalších dvou kotlích a rychlost křižníku klesla o čtyři uzly, bylo jisté, že NOVIK bojuje naposledy. Posádka se však nevzdávala a z děl, která byla použitelná, dávala ránu za ránou…. Okolo 17:35 hod. inkasoval NOVIK dva zásahy pod vodní čáru na zádi, záď klesla a voda zalila už i místnosti nad pancéřovou palubou včetně důstojnického klubu… Pak přestaly pracovat další dva kotle, a NOVIK byl v kritické situaci. S 250 tunami vody v břichu navíc, se zanořenou zádi a náklonem se ztěžka otočil k břehu a směřoval zpátky do Korsakovsku. K údivu Rusů však i CUŠIMA vybočil z paralelního kursu k jihu a přestal pálit. Když se obracel k ruské lodi zádi, bylo patrné, že i on je nakloněn na levý bok a zřejmě špatně poslouchá kormidlo, neboť loď podivně měnila směr… NOVIK ještě několikrát vypálil od levého boku, ale jakmile vzdálenost činila 5 mil, rovněž přestal střílet. Pak se ztěžka potácel k přístavu, neboť kormidlový systém nepracoval a bylo třeba křižník řídi pomocí strojů.
V 18:20 hod. NOVIK zakotvil asi pět mil od Korsakovsku a asi dvě míle od břehu, a velitel Šulc dal rozkaz jednak k přeloďování zraněných, jednak k opravám - loď měla nejméně deset vážných zásahů, z toho tři pod vodní čárou a jeden blízko ní, čluny byly většinou rozbité, můstky a nástavby pobořené a rozmlácené, náklon lodi činil asi 10°… Šulc přesto doufal, že posádka dá křižník jakž tak do pořádku, takže v noci NOVIK bude znovu moci vyplout, aby se pokusil protáhnout tentokrát Cugarským průlivem, kde jej zřejmě Japonci nebudou očekávat…
Zatímco přístavní a nepoškozené lodní čluny převážely dva mrtvé a sedmnáct zraněných (dva z nich zemřeli později), z paluby na zádi námořníci svrhávali lekážní plachty a ucpávali průstřely pod vodní čárou. Dařilo se, načež začaly pracovat lodní pumpy a voda ze záďového podpalubí se potrubím vracela do moře. Jenže když se pak NOVIK ještě více přiblížil k břehu, asi na půl míle, jedna z ucpávek se strhla o dno rejdy a voda se znovu hrnula do zádi… Posádku jímalo zoufalství, tím spíše, že jeden z průstřelů pod vodní čárou na zádi se nyní nedal ani nouzově opravit – byl v místě styku pancéřového skosu s lodním bokem, a náprava si žádala práci v suchém doku. Kotle zůstaly z poloviny vyřazené a jelikož kotelní mužstvo už nemělo ani prostředky, ani síly je opravit, NOVIK by se mohl po moři sotva plahočit; kdyby jej objevil nepřítel, nedokázal by křižník manévrovat… Přesto opravy pokračovaly celou noc, ale když se ráno ukázalo, že lodní pumpy nedokázaly odsát vodu ze zatopených zadních oddělení a NOVIK má záď stále o metr níže, bylo rozhodnuto. „Pánové, jelikož je náš křižník za tohoto stavu neopravitelný a neschopný další plavby a boje, nezbývá než jeho statečnou posádku převést na břeh a loď potopit otevřením kingstonů,“ uzavřel večerní poradu se svými důstojníky Šulc, a dodal: „Po válce bude možné loď vyzvednout a třeba pak Rusku ještě poslouží.“
Už za tmy, okolo 22. hodiny, se na přístavních člunech začalo z křižníku převážet na břeh vše, co mělo nějaký význam, včetně děl a munice, a na lodi zůstalo několik mužů. Ti pak otevřeli kingstony a na posledním člunu se vzdálili, aby ještě chvíli loď pozorovali… NOVIK začal klesat. Okolo 23:30 hod. se trup téměř zcela ponořil, avšak opřel se o dno a naklonil, takže z vody vystupovala část vrchní paluby s nástavbami, komíny a stožáry… Loď, která za války tolik prospěla Tichooceánské eskadře a stala se populární v celém západním světě, zůstala rozbita a opuštěna.
Konec však ještě nebyl. CUŠIMA hlásil na ČITOSE, že v boji utrpěl škody a že NOVIK má sklon na záď a odplul k pobřeží. Jevilo se, že boj není rozhodnut respektive NOVIK může za noci znovu vyplout a pokusit se o průnik… ČITOSE tedy ještě v noci zamířil ke Korsakovsku.
Osvětluje moře třemi pátracími reflektory, jejichž záře byla patrná i z Korsakovska, hledal ČITOSE ruského soupeře. Našel jej - poblíž mysu Enduma, ve vzdálenost čtyř mil, trčel z vody napolo ponořený trup, tři příznačné komíny a stožár, prázdné davity… Okolo lodi byly čluny a parní barkasa. Ač bylo zřejmé, že NOVIK je potopen a že se u lodi zřejmě konají záchranné práce (ty však už skončily), ČITOSE zahájil palbu a začal se přibližovat k pobřeží. Ze vzdálenosti asi míle pak pálil i na přístav; granáty poškodily téměř dvacet domů a mj. zasáhly kostel, ale naštěstí nebyl nikdo zabit ani zraněn. Zčásti potopený NOVIK dostal zásahy do komínů a stožáru, byl poničen zadní můstek, znovu probita vrchní paluba i boky…
21. srpna dopoledne se japonské křižníky objevily před Korsakovskem znovu – jejich velitelé chtěli mít jistotu, že NOVIK už nevypluje… Podívaná na vrak je uspokojila. Okolo 13. hodiny zmizely ČITOSE a NIITAKA za obzorem a mířily k Hakkódate, pak na jih, aby se znovu připojily ke 2. flotile admirála H. Kamimury – do Korejského průlivu doplul CUŠIMA 27. srpna a ČITOSE o den později. Ale už 22. srpna vyšel císařský výnos, v němž mj. byly CUŠIMA a ČITOSE chváleny. Adm. Kamimura odpověděl frází: „Úspěch křižníků ČITOSE a CUŠIMA u Korsakovsku náleží Nejvyššímu císaři.“
Téhož dne Rusové pohřbili na břehu nedaleko mysu Enduma čtyři mrtvé námořníky z posádky NOVIKA, téhož dne také dostal zprávu o zničení křižníku místodržitel Alexejev v Mukdenu, a postoupil ji do Petrohradu. Hlavní námořní štáb s jejím zveřejněním otálel, ale když na druhý den přinesly tiskovou agenturní informaci britská Reuter a německá Wolf, musela přiznat tuto ztrátu i petrohradská Admiralita.
Větší část posádky křižníku NOVIK (7 důstojníků a 264 námořníků) šla pěšky do více než 500 km vzdáleného Alexandrovska na severu Sachalinu. Odtud ji převezl parník TUNGUZ do Nikolajevska na Amuru, načež plula na říčním parníku CESAREVIČ do Chabarovsku, aby tam nastoupila do vlaku a odjela do 600 km vzdáleného Vladivostoku. Většina z těchto mužů pak zamířila po Sibiřské dráze do Ruska… V Kronštadtu byli „novikovci“ převedeni na lodě II. Tichooceánské eskadry… Ti, kteří zůstali v Korsakovsku (28 námořníků pod Šulcovým velením) s kanóny ze svého křižníku, utvořili tam dělostřeleckou jednotku o dvou bateriích obrany jižního Sachalinu.
Po roce a Rusy prohrané válce Japonskem byla mírovou smlouvou podepsanou v americkém Portsmouthu jižní část Sachalinu Rusku odejmuta a předána Japonsku. Tak se Japonci dostali i k částečně potopenému křižníku, vyzvedli jej a odvlekli do základny Sasebó. Tam prošel opravou, dostal nové kotle a nová děla a v r. 1906 byl zařazen do císařského loďstva jako SUZUJA. V r. 1908 byl znovu přezbrojen, ale pět let nato jej vrchní námořní správa vyřadila a nechala rozebrat.
    Vyprávění o křižníku NOVIK však plní stránky knih, časopisů a webů dodnes

[1] Přitom teoretická spotřeba křižníku NOVIK při ekonomické rychlosti 10 uzlů činila jen 24 t uhlí/24 hodin, ale tato hodnota vzala za své už při plavbě na Daleký Východ v r. 1903. Tehdy činila spotřeba oněch 35 t/den. – I při takové spotřebě uhlí by však NOVIK do Vladivostoku doplul, neboť jeho operační dosah (tj. dvojnásobný akční rádius) činil při 10 uzlové rychlosti 3500 mil, prakticky okolo 3000 mil.

pondělí 18. června 2012

BÍDNÍCI: CHYSTANÝ MUZIKÁL NA STŘÍBRNÉM PLÁTNĚ

Martin Vavříček

Bídníky (Les Misérables) není třeba představovat, je to notoricky známý příběh. Koncem letošního roku přijde do kin jejich muzikálová verze. Po zkušenosti s Třemi mušketýry z loňského roku si můžeme přát, aby tvůrci s klasikou naložili důstojněji a s větším respektem než tak činil režisér Paul W.S. Anderson v případě mušketýrů. Zárukou kvalitní podívané by mohlo být jméno režiséra Toma Hoopera, který má s historickými tématy podstatně větší zkušenosti a dokáže je převést na filmové plátno tak, že ani náročného diváka neurazí. Prokázal to už v televizní tvorbě (minisérie HBO John Adams) i v té filmové (Králova řeč). Obsazení hlavní rolí je nadmíru zajímavé a nepochybně odvážné. Hlavní postavu Jeana Valjeana ztvárnili v minulosti herci takového kalibru jako Jean Gabin, Lino Ventura, Gérard Dépardieu či Liam Neeson. Hooper tuto roli svěřil Hugh Jackmanovi. V roli Javerta jsme mohli vidět Bernarda Bliera či Geoffreyho Rushe, nyní ho ztvární Russell Crowe. V dalších rolích uvidíme například Anne 

Hathaway (Fantina) nebo Amandu Seyfried (Cosetta). Za zmínku stojí i obsazení manželů Thénardierových. Pana Thénardiera si zahraje známý komik Sacha Baron Cohen (Borat, Diktáror) a paní Thénardierovou 
Helena Bonhem Carter, manželka režiséra Tima Burtona. Na výsledek si budeme muset počkat ještě několik měsíců, zatím byla na veřejnost puštěna první ukázka a několik fotek. Nezapomeň, že se jedná o muzikál. V ukázce je nejvíce slyšet zpěv Anne Hathaway, a tak zatím není jasné, jak se tímto úkolem popasovali chasníci z Austrálie, tedy Hugh Jackman a Russel Crowe.
P.S: Trailer zvětšíte kliknutím na logo YouTube, nebo kliknutím na nadpis článku

úterý 12. června 2012

BAREVNÁ PŘÍLOHA K NAPOLEONOVI V RUSKU

Když jsem zde informoval o psaní a přípravě knihy Napoleon v Rusku 1 (Pochod na Moskvu), napsalo několik jedinců, že by si velmi přáli barevná vyobrazení a já musel vysvětlovat, že něco takového je věc, která by se mi také líbila, jenže by knihu hodně prodražila a mohla ji i ohrozit, neboť trh je v této zemi malý a DPH stále vyšší. Pak mě napadlo využít počítačové prostředky i internetové možnosti a zvláštní přílohu k tomuto svazku stvořit jako bonus pro své čtenáře. Po (krátkém a rychlém) rozhovoru s Jakubem Samkem jsme se dohodli, že si onu přílohu o velikosti cca 23 MB v rozsahu 24 stran, což zahrnuje na čtyři desítky obrázků i map, můžete, pokud o ni stojíte, stáhnou zde. Jestliže se vám zalíbí, dočkáte se podobné i k „Zkáze Velké armády“, tedy ke druhému svazku, který vyjde na podzim či začátkem zimy do Vánoc. A abyste nestahovali zajíce v pytli, dvě ukázky přílohy zde máte jako obrázky.
    Jak a kde stáhnout?
    Buď prolinkem v nadpisu nebo touto adresou:
    http://www.austerlitz.org/download/1812-PochodnaMoskvu-priloha.pdf
Summary: Coloured supplement to my newest book "Napoleon in Russia-1: March to Moscow ". Download on http://www.austerlitz.org/download/1812-PochodnaMoskvu-priloha.pdf

sobota 9. června 2012

PAMĚTI CÍSAŘOVA PRVNÍHO KOMORNÍKA (2-DOKONČENÍ)

Komentář a překlad Miloslav Kolomazník
Císařovna Josefína
 „Když už jsem narazil na téma císařových chorob, v krátkosti se zde zmíním o jedné z těch nejvážnějších, ovšem s vyloučením té, jež mu později přivodila smrt.” [Autor zde má patrně na mysli rakovinu žaludku, která figuruje v oficiálním pitevním protokolu jako bezprostřední příčina císařova úmrtí na ostrově Svaté Heleny. Autorovy paměti vyšly poprvé v roce 1830, přičemž první důkazy o Napoleonově otravě arzenikem byly poprvé publikovány švédským dentistou a toxikologem Stenem Foshufvudem (1903-1985) až v roce 1961.]   
    „Během obléhání Toulonu v roce 1793, v době, kdy byl císař ještě plukovníkem dělostřelectva, byl v jeho postavení zabit dělostřelec. Plukovník Bonaparte se osobně chopil nabijáku a několikrát vystřelil. Naneštěstí pro něj měl mrtvý dělostřelec nejtěžší formu svrabu a tak se císař nakazil [K infikaci „Zákožkou svrabovou”, jak se odborně nazývá parazit, který toto onemocnění způsobuje, při podání ruky běžně nedochází, natož uchopením pevné dřevěné násady nabijáku. Mnohem spíše se budoucí císař od tohoto, nebo i jiného vojáka, neboť lze očekávat, že nakažených muselo být v polních podmínkách s nedostatečnou hygienou daleko víc, nakazil jiným kontaktem, např. při použití stejného provizorního lůžka, přikrytím společnou pokrývkou apod.]. Po několik příštích let se mu ho nedařilo řádně zbavit, a tak lékaři usoudili, že za jeho krajní vyzáblostí a žlutou barvou kůže, kterou si po dlouhou dobu udržoval, stojí právě tato nedoléčená nemoc. V Tuilleriích proto užíval syrné koupele a udržoval se v teple. Doposud vše neustále odmítal se slovy, že nemá čas na nějaké ošetřovaní. Pan Corvisart v té době velmi naléhal na provedení kauterizace [Proces zacelování rán pálením; dříve se prováděl nažhaveným železem.], císař však jakékoli opatření, které by se promítlo do vzhledu a tvaru jeho rukou, zásadně odmítl.“ 
    „Během stejného obléhání, při kterém byl povýšen z hodnosti chef de bataillon na již zmíněného plukovníka, přišel v samém závěru tohoto brilantního podniku proti Angličanům k jizvě, kterou mu na pravém stehně způsobila bodná rána bajonetem, a kterou mi často vystavoval na odiv. Zranění, které utržil na noze v bitvě u Řezna [něm. Regensburg, franc. Ratisbonne.], nezanechalo naopak žádnou stopu, přesto dokázalo vylekat celou armádu.” [Bitva u Řezna se odehrála dne 23.4.1809 a skončila francouzským vítězstvím. U Řezna utržil Napoleon své teprve druhé bojové zranění.]
Claude Gautherol: Napoleon, zraněný na noze během bitvy u Řezna (1820)
    „Byli jsme nějakých dvanáct set stop od hradeb Řezna, když císař začal považovat záležitost za skončenou, neboť pozoroval Rakušany, jak začínají prchat všemi směry. Na místě, které určil, mu byl servírován oběd. Zrovna když kráčel k onomu místu, náhle se otočil k maršálu Berthierovi a zvolal: ,Jsem zraněn.ʽ   Úder byl tak silný, že císař klesl na zadek. Jak se hned ukázalo, byl zasažen kulkou do paty. Její velikost napovídala tomu, že byla vystřelena tyrolským střelcem, jehož puška dostřelila až k nám. Nemůže být žádných pochyb o tom, že se tato příhoda rychle roznesla po vojsku a zneklidnila jeho osazenstvo. Jeden z pobočníků mě okamžitě vyhledal, a když jsem se dostavil, nalezl jsem pana Yvana [Alexandre-Urbain Yvan (1765-1839), vojenský chirurg, jeden z Napoleonových ošetřujících lékařů; od r.1810 baron císařství.], jak stříhá botu Jeho Veličenstva. Pomohl jsem mu tedy císařovo zranění obvázat.”
    „Ačkoliv byla bolest ještě velmi pronikavá, císař už nehodlal čekat, až bude moci znovu obout botu a snažil se nepřítele co nejdříve vyvést z omylu a uklidnit svou vlastní armádu. Nasedl na koně a s celou svou suitou, vyrazil tryskem napříč všemi liniemi. Každý si jistě může domyslet, že onoho dne už nikdo neobědval a všichni se za večeří vydali do Řezna.” [Výše uvedené časové údaje budí dojem, že město Řezno bylo dobito už někdy po poledni; Francouzům se ve skutečnosti podařilo proniknout do města až někdy kolem sedmé hodiny večer. Rovněž večeře císařovy suity v Řezně nebyla možná. Město už odpoledne následkem dělostřelecké palby vzplálo a hořelo i přes noc. Francouzský císař do něj proto vstoupil až druhého dne dopoledne.]
   „Jeho Veličenstvo mělo nepřekonatelný odpor k lékům, a když už nějaký vzalo, což se stávalo jen zřídka, byla to trocha kuřecího vývaru nebo vývaru z cikorky [Praženého drceného kořene čekanky. Cikorka byla často používána jako náhražka kávy, zejména za obou světových válek.] a uhličitan draselný [Dříve známý jako potaš. Jde o bílou, silně hygroskopickou sůl kyseliny uhličité, dodnes využívanou ve farmacii a jiných, zejména chemicko-průmyslových oborech.]. Pan Corvisart mu poradil, aby odmítal jakýkoliv nápoj, který měl štiplavou nebo nepříjemnou chuť. Myslím, že to bylo kvůli obavě, že by se ho mohl někdo pokusit otrávit.“
    „Bez ohledu na to, v jakou hodinu se císař odebral do postele, jsem vždy mezi sedmou a osmou hodinou ranní vstupoval do jeho komnaty. Vždycky se mě ze všeho nejdříve vyptával na čas a na počasí. Někdy si také postěžoval, že vypadá špatně. Pokud to byla pravda, souhlasil jsem, pokud jsem si to nemyslel, řekl jsem, že nikoliv. V takovém případě mě vždy zatahal za uši, rozesmátý mě tituloval velkým hlupákem a žádal na mě zrcadlo. Někdy se mi přiznal, že mě chtěl jen oklamat, a v tom byl velmi dobrý. Uchopil noviny, zeptal se na jména těch, kteří na něj čekají k audienci, poté uvedl, koho z nich chce vidět, a pak si s každým postupně pohovořil.
    Pokud do jeho komnaty přicházel pan Corvisart, mohl vstoupit vždy bez vyzvání. Císař si ho rád dobíral řečmi o medicíně. Snažil se mu namluvit, že je založena na pouhých odhadech, a že lékaři jsou šarlatáni, přičemž mu předkládal důkazy, které vycházely z jeho vlastních zkušeností. Doktor mu však nikdy neustoupil, zejména pokud byl přesvědčený o své vlastní pravdě.“
    „Během těchto rozhovorů se císař obvykle holil, neboť jsem ho již dříve přiměl, aby se holil výhradně sám. Často se během rozhovoru zapomněl a oholil si pouze jednu stranu tváře. Když jsem ho na to upozornil, uchechtl se a dokončil, co začal.
     Stejně jako pan Corvisart, musel i pan Yvan (…) přijímat svůj díl císařovy kritiky a nepříjemných řečí, ohledně jeho lékařských dovedností. Tyto diskuze byly nejzábavnější; císař byl při nich velice hovorný a veselý. Věřím tomu, že pokud mu na podporu svých argumentů docházely vhodné příklady, vůbec se nerozpakoval a vymýšlel si nové. Myslím, že také oba uvedení pánové, se nemohli donekonečna opírat o pravdivost svých slov.
    Jednoho dne dostalo Jeho Veličenstvo náhlé nutkání a zatahalo za uši svého ošetřujícího lékaře; myslím, že to byl pan Hallé [Jean Noël Hallé (1754-1822), velký zastánce očkování a výchovy základních hygienických návyků.]. Doktor se ohradil: ,Sire, to bolí!ʽ a okamžitě od císaře odstoupil. Nevím, jestli svou poznámku jen přikořenil větší dávkou mrzutosti, nebo ho to skutečně bolelo, každopádně jeho uši byly od té doby v bezpečí.“
    „Předtím než se začaly mé každodenní povinnosti, císař se mě občas zeptal, co jsem dělal předešlý den. Zajímal se o to, zda jsem jedl ve městě a s kým. Zda jsme byli přijati dobře a co jsme měli k jídlu. Někdy také chtěl vědět, kolik mě stálo mé oblečení. Císař poté zabědoval nad drahotou a prohlásil, že když byl ještě sous-lieutenant, bylo vše o hodně levnější, a že prý často chodil na jídlo k Rose, v té době majitelce stejnojmenného hostince, kde se vždy velice dobře najedl, a to za pouhých čtyřicet sous [2 livry, v přepočtu na dnešní měnu se jedná o částku asi 4,9 €.]. Několikrát se mnou mluvil o mé rodině, včetně mé sestry - jeptišky před Revolucí, která byla donucena opustit svůj klášter. Jednoho dne se zajimal o to, jestli je sestře vyplácena podpora a kolik to činí. Prozradil jsem mu výši obnosu a dodal, že to vůbec nepostačuje jejím potřebám, a proto jí musím přispívat, podobně jako mé matce. Jeho Veličenstvo si očividně přálo pomoci mé rodině, a tak mi doporučilo, abych se obrátil na vévodu z Bassana [Hugues-Bernard Maret (1763-1839), za konzulátu a na počátku 1. císařství byl jedním z císařových tajemníků, později také ministrem; pairem po r.1830.], že on by mohl celou věc posoudit. Císařova dobrého úmyslu jsem nakonec nevyužil, neboť (…) jsem v té době naprosto lehkovážně spoléhal pouze a jen na své vlastní schopnosti. Zdálo se, že budoucnost nemůže na mém osudu nic změnit, proto jsem se rozpakoval, abych svou rodinu nechával jakkoliv vydržovat na úkor státu. Připouštím, že od té doby jsem měl více než jednou sklon litovat této přemíry své ohleduplnosti, již jsem měl možnost spatřit jen u několika málo lidí, ať už ve vyšších nebo i nižších postaveních (…).“
L.A.F. Bourienne
    „Za rozbřesku císař obvykle popíjel šálek čaje nebo odvaru z pomerančových listů. Pokud se rozhodl pro koupel, pak tomu bylo bezprostředně po opuštění postele. Zatímco se koupal, vyřizoval se svým sekretářem (do r.1804 jím byl pan Bourienne [Louis Antoine Fauvelet Bourrienne (1769-1834), císařův spolužák z Brienne a jeho pobočník během egyptského tažení. Ve skutečnosti byl Napoleonovým osobním tajemníkem do r. 1802, kdy se prvnímu konzulovi znelíbil pro neprůhledné finanční machinace. Pro braní úplatků a defraudaci statních pěněz byl ze svého postu propuštěn a později v r.1805 pověřen podřadnými diplomatickými úkoly mimo Francii. Uražen, stal se horlivým zastáncem royalismu a po druhé restauraci Bourbonů byl jmenován státním ministrem.]), depeše a noviny, který mu je předčítal. Pokud císař koupel nepožadoval, posadil se ke krbu a noviny si pročítal sám. Souběžně pak svému sekretáři diktoval odpovědi a postřehy, které mu četba novin právě vnukla. Jakmile některé z novin dočetl, odhodil je na podlahu, kde z nich vznikala nepřehledná hromada. Tajemník je poté sesbíral, opětovně poskládal a odnesl do soukromé pracovny.“
Roustam Raza
    „Předtím než Jeho Veličenstvo zahájilo úpravu svého zevnějšku, obléklo si bílé prošívané kalhoty a bílý župan ze stejného materiálu; v zimě je pak nahradily jiné z měkké vlněné tkaniny, nazývané molleton [molton]. Na hlavě císař nosil madrasový šátek, uvázaný kolem čela tak, že se oba jeho konce sbíhaly vzadu na krku. Císař si tuto „elegantní” pokrývku hlavy navlékal už večer před spaním. Vždy když vylézal z vany, byl mu podán nový šátek, neboť ten původní, který měl při koupeli uvázaný na hlavě, byl celý úplně promočený, jak se ve vodě neustále obracel. Úprava zevnějšku přicházela na řadu buď ihned po koupeli, nebo až po pročtení depeší. Do té doby než jsem ho naučil, aby se holil sám, dělal jsem to vždy já. Když se císař holil poprvé, použil, jak bylo tehdy zvykem, zrcadla připevněného na okně; jenže díky tomu, jak byl ledabyle namydlen a jak neustále vrávoral před zrcadlem, zapatlal mýdlem vše okolo, včetně zrcadla, okenních tabulek, závěsů a svého oblečení. Rada sloužících, na jejíž svolání tehdy došlo, posléze rozhodla, že zrcadlo bude Jeho Veličenstvu přidržovat Roustan [Roustam Raza (1783-1845), proslulý Mameluk ve službách francouzského císaře. Původem Gruzínec, se narodil ve Tbilisi, odkud byl ve třinácti letech unesen a v Káhiře prodán do otroctví. V roce 1798 ho káhirský šejk daroval generálu Bonapartovi, který ho odvezl s sebou do Francie. V letech 1799-1814 byl Napoleonovým osobním strážcem. V roce 1814 se oženil s jistou dámou z městečka Dourdan o odmítl následovat císaře do vyhnanství na ostrově Elba.]. Jakmile si císař oholil jednu stranu tváře, otočil druhou proti světlu a přinutil Roustana, aby přešel zleva doprava nebo zprava doleva, to podle toho, na které straně se začal holit. Toaletním stolkem bylo nutné pohybovat stejným způsobem. Po holení si císař omyl tvář a ruce a opatrně si začal ošetřovat své nehty. Poté jsem mu svlékl flanelovou vestu a košili a škrábal mu celý hrudník velmi jemným hedvábným kartáčem. Pak jsem ho potřel Eau de Cologne. Té spotřeboval opravdu velké množství, neboť byl tímto způsobem ošetřován každý den. Tento opravdu znamenitý hygienický návyk si osvojil už v Orientu.
    Jakmile byly všechny přípravy ukončeny, nasadil jsem mu na nohy lehké flanelové nebo kašmírové pantofle, krom nich ještě bílé hedvábné punčochy (nikdy nenosil žádné jiné), spodky z velmi jemné tkaniny nebo keprové bavlny, a někdy z bílého kašmíru, k tomu měkké jezdecké boty. Jindy zase šponovky, stejné barvy a stejného materiálu, spolu s botami anglického vzoru, jež mu sahaly až do poloviny lýtek. Stejně jako všechny jeho boty, byly i tyto osazeny malými stříbrnými ostruhami, dlouhými ne víc než šest čárek. Pak jsem mu navlékl košili a flanelovou vestu, uvázal jemnou mušelínovou kravatu a přes ni černý hedvábný límec. Nakonec bílou prošívanou vestu a buďto dlouhý jezdecký, nebo granátnický kabát, daleko častěji však ten jezdecký. Oblékání zakončilo podání kapesníku, tabatěrky a malé perleťové krabičky, až po okraj naplněné na jemné kousky nasekanou lékořicí s příchutí anýzu. Z výše popsaného vyplývá, že se císař nechal strojit od hlavy až k patě; nikdy nepřiložil ruku k dílu a nechal se opečovávat jako malé dítě. V průběhu oblékání se zaobíral jen vlastními záležitostmi.“
    „Zapomněl jsem se zmínit o tom, že k čištění svých zubů používal císař dřevěné párátko a kartáček smáčený v opiátu.“
    „Císař nijak pevně nedodržoval dobu, kdy chodil spát; někdy odcházel do postele v deset nebo v jedenáct hodin večer, mnohem častěji však vysedával až do dvou, do tří nebo do čtyř hodin do rána. Po příchodu do ložnice, se vždy velice rychle vysvlékl. Měl sklon odhazovat všechny své svršky všemi možnými směry; kabát na podlahu, šerpu na koberec, hodinky letěly na postel, klobouk na vzdálenější křeslo, stejně tomu bylo i se všemi jeho zbylými oděvy. Když byl v dobrém rozmaru, přivolával mě jakýmsi nářkem: ,Ohe! Oh! Oh!‛ Jindy, a to pokud byl právě nespokojený, to bylo: ,Monsieur! Monsiuer Constant!‛ Jeho postel bylo nutné po všechna roční období předem zahřívat; nikdy se bez toho neobešel, kromě těch několika málo dní, kdy byla velká vedra. Během vysvlékání jsem mu mnohdy nebyl nijak užitečný, ale téměř vždy jsem mu musel asistovat při uvazování jeho šátku; poté jsem zapálil noční stříbrnou lampu, stíněnou tak, aby propouštěla jen slabé světélko. Pokud se rozhodl, že ještě nepůjde spát, obyčejně si nechal zavolat jednoho ze svých sekretářů, a nebo také císařovnu Josephine, aby mu předčítali. Podobného úkolu se nikdo nemohl zhostit lépe než Její Veličenstvo. Císař jí v tomto dával přednost, neboť při čtení dokázala uplatnil svůj zvláštní půvab, který se dokonale prolínal s literárním dějem. Na císařův příkaz jsme v jeho ložnici zapalovali malá stříbrná vykuřovadla, buď se dřevem z aloe, a nebo s cukrem, a nebo octem. Ve všech císařových komnatách bylo nezbytné udržovat po téměř celý rok oheň, neboť byl velice citlivý na jakýkoliv chlad. Když byl připraven jít spát, znovu jsem vstoupil do jeho ložnice, odnesl jsem lampu a odešel nahoru do své místnosti, jež byla přímo nad tou Jeho Veličenstva. Roustan i komorník ve službě spali v malém salonku, sousedícím s císařovou ložnicí. Pokud mě císař v noci potřeboval, poslal ke mně sluhu, který pospával v předpokoji jeho ložnice. Císař se mohl v kteroukoliv hodinu dožadovat koupele; z téhož důvodu byla voda, dnem i nocí, udržována neustále horká. Pan Ivan přicházel na kontrolu každou noc a každé ráno, vždy když se císař ukládal ke spánku nebo právě vstával.“
    „Je známo, že císař k sobě často během noci povolával své tajemníky a své ministry. V roce 1806, během pobytu ve Varšavě, obdržel kníže de Talleyrand císařovu zprávu až po půlnoci; okamžitě se dostavil a dlouho s císařem rozmlouval. Oba tak pracovali až do ranních hodin, kdy už Jeho Veličenstvo, unavené, upadlo do hlubokého spánku. Kníže z Beneventa, který měl obavy odejít, neboť by tím mohl císaře probudit a zavdat tak příčinu k obnovení jejich původní konverzace, se natáhl na pohodlném kanapi, jehož si předtím povšiml a šel také spát.
    Císařův sekretář, pan de Méneval [Claude François de Méneval (1778-1850), v roce 1802 nahradil na pozici Napoleonova osobního tajemníka Louise Bourrienna. Patentem z roku 1810 byl jmenován baronem císařství. V roce 1814 doprovázel císařovnu Marii Louisu a římského krále do Vídně, kde setrval až do května 1815.], byl z této dlouhé audience velice netrpělivý a zdráhal se odejít do postele, poněvadž by ho po Talleyrandově odchodu mohl císař ještě potřebovat. Ani já jsem však nebyl v tom nejlepším rozpoložení, neboť bylo vyloučeno, abych se uložil ke spánku, dokud jsem neodnesl z pokoje noční lampu Jeho Veličenstva. Pan de Méneval se mě přišel alespoň desetkrát zeptat, zda-li už kníže de Talleyrand odešel. ,Je pořád tam”, řekl jsem, „jsem si tím jistý, přestože nic neslyším. Nakonec jsem ho požádal, aby setrval v místnosti, dveře do ní jsem ponechal otevřené a postavil jsem se na stráž v soukromé pracovně, do níž vede z císařovy ložnice druhý východ. Byli jsme domluveni, že kdokoliv z nás uvidí knížete odcházet, ohlásí to tomu druhému. Udeřila druhá hodina, pak třetí, pak čtvrtá; v ložnici Jeho Veličenstva jsme však nezaznamenali sebemenší pohyb, natož aby se někdo neobjevil. Nakonec jsem ztratil trpělivost a polehoučku, jak to jen bylo možné, jsem pootevřel dveře. Císař, který spal vždy jen zlehka, se však vzbudil a hlasitě se dotazoval: ,Kdo je tam? Kdo tam jde? Kdo je to?‛  Odpověděl jsem, že domnívaje se, že kníže z Beneventa již odešel, přišel jsem vyzvednout noční lampu. ,Talleyrande! Talleyrande!‛, zvolalo honem Jeho Veličenstvo. ,Kde je tedy?‛ a pozorovalo ho, jak se probouzí: ,Nuže, domnívám se, že usnul! Jak si, Vy rošťáku, dovolujete spát v mém domě! Ah! Ah!‛ Vyšel jsem tedy z pokoje ven a oni začali znovu rozmlouvat. Pan de Méneval a já jsme pak vyčkávali až do páté hodiny ranní.”
    „V dřívějších dobách a když pracoval do noci, býval císař zvyklý popíjet kávu se smetanou nebo čokoládu. Později za císařství se tohoto zvyku postupně vzdal. Jen občas, a to jen ve velice výjimečných případech, požádal buď o punč, slabý téměř jako limonáda, nebo o odvar z pomerančových květů, a nebo o čaj.“
Charles Maurice De Talleyrand-Périgord (1754-1838)
    „Císař, jež pozoruhodně obdaroval většinu svých generálů a nešetřil ani směrem ke svým armádám, za což mu Francie dluží mnoho krásných pomníků, nebyl vůbec štědrý, řekl bych až lakomý, ke své domácnosti. Snad se i trochu podobal těm bohatým, marnivým lidem, kteří důkladně šetřili na domácnosti, aby o to více oslnili na veřejnosti.
Pro své služebnictvo, neřku-li pro dárky, udělal velmi málo. Jeho měšec se neotevřel dokonce ani na novoroční den. ,Nuže, pane Constante,” řekl mi, mačkaje mi přitom uši, „co jste si pro mě přichystal k Novému roku?‛  Když se mě na to kdysi zeptal úplně poprvé, odpověděl jsem, že bych mu daroval cokoliv, co by si přál, ale přiznávám, že jsem tehdy velmi doufal, že to následující den nebudu já, kdo bude někomu rozdávat dárky. Zdá se, že mu to vůbec nedošlo, neboť se tehdy nezastavil nikdo, aby mu poděkoval za jeho dárky. (…)
    A propos, to mačkání uší, ke kterému se tolikrát vracím, neboť Jeho Veličensvo samo se k němu tak rádo vracelo, když už o tom tak přemýšlím, musím říct, že by byl velký omyl se domnívat, že se spokojil jen s lehkým dotykem místa, na němž takto projevoval svou přízeň. Mačkal naopak velmi surově a v opačném smyslu. Všiml jsem si, že čím lépe byl naladěn, tím silněji mačkal. Někdy, jen co jsem vstoupil do jeho místnosti abych ho oblékl, přihnal se ke mně jako blázen a souběžně s jeho oblíbeným pozdravem: ,Eh bien, monsieur le drôle?‛, mačkal obě moje uši tím způsobem, že se mi chtělo vykřiknout.
Nebylo nijak neobvyklé, když mi někdy přidal ještě jeden nebo dva velmi dobře umístěné pohlavky. V takovém případě jsem si byl jistý, že se bude po zbytek dne nalézat v dobrém rozmaru a naplněný laskavostí, jak jsem ho tak později vídával.
    Roustam a dokonce i maršál Berthier, kníže z Neufchâtelu, si také často vybírali velký díl takovéto císařovy náklonnosti. Oba jsem pravidelně potkával se zarudlými tvářemi a očima zalitýma slzami.“
(prolink na první část pamětí naleznete v nadpisu)

úterý 5. června 2012

PRÁVĚ VYCHÁZÍ NAPOLEON V RUSKU 1 (POCHOD NA MOSKVU)

Konečně mohu k velké radosti svojí (a doufám, že i vaší) oznámit, že tento týden se na knihkupecké pulty dostává první svazek mé nové dvoudílné knihy Napoleon v Rusku, v tomto případě s podtitulem Pochod na Moskvu. Na tomto blogu jsem o ní i s ukázkami párkrát psal, znovu ale podotýkám, že jde o zcela novou práci, která má s mou zhruba deset let starou a dávno rozebranou knihou 1812: Napoleonovo ruské tažení společné v podstatě jen téma. Tahle kniha analyzuje na základě spousty nových pramenů, memoárů i moderní historiografie příčiny konfliktu, síly, možnosti i plány obou stran a sleduje postup Napoleonovy Velké armády od prvního dne vpádu až po konec bitvy u Borodina, jíž Francouzi říkali bitva u řeky Moskvy a která byla až do 1. světové války nejkrvavějším válečným střetem lidské historie. Najdete zde nejen řadu bitev od 22. června do 7. září 1812, ale i odpovědi na otázky, v jakých podmínkách se bojovalo, proč slavila ruská strategie i taktika nakonec úspěch, co Napoleona vedlo, aby pochodoval do Ruska stále hloub, i když to původně neměl v úmyslu, či zda byl Kutuzov skutečně tak geniální vojevůdce, jak to tvrdila sovětská historiografie. Dějem nabitý text provázejí tematické a graficky oddělené bloky, v nichž zjistíte nejen, kdo byl kdo, ale i jak všechny tři proti sobě stojící armády vypadaly, čím bojovaly, jaké v nich byly druhy zbraní, jakou taktiku používaly a jak vypadal život vojáků v poli.
Druhý svazek s podtitulem Zkáza Velké armády, který vyjde letos na podzim, zahrne Napoleonův vstup do Moskvy, její požár, vyklizení tohoto města v důsledku bitvy u Tarutina/Vinkova, Napoleonův výpad, který se změnil po bitvě u Malojaroslavce v ústup, a celou epopej pochodu zpět, v němž byli Napoleonovým nepřítelem nejen ruské armády, ale i hlad a mráz.
Kniha má 544 stran většího formátu (stejného, jako předchozí dvoudílné Waterloo), 197 černobílých vyobrazení a 33 map.
Pokud budete mít problémy s knihkupci, můžete si ji objednat přímo u nakladatele (a s 25 % slevou) na adrese Vydavatelství AKCENT, B. Václavka 20, 674 01 Třebíč (akcent@vydavatelstviakcent.cz); prolink máte ostatně v nadpisu.
A dodávám, že v souvislosti s touto knihou máme ve spolupráci s www.austerlitz.org pro čtenáře knihy připraveno jeden bonbónek, kterým vás podarujeme příští týden. Nechte se překvapit...

neděle 3. června 2012

PAMĚTI CÍSAŘOVA PRVNÍHO KOMORNÍKA (1)

Miloslav Kolomazník, z něhož se stal pravidelný přispěvatel tohoto blogu, mi udělal náramnou radost a já věřím, že ji se mnou budete sdílet. Přeložil totiž některé pasáže z objemných pamětí Constanta Wairyho, prvního komořího císaře Napoleona, z nichž v češtině vyšel pouze roku 1931 u Vilímka nepatrný, chaoticky i kuse přeložený výtah s názvem Deset let s Napoleonem - Paměti císařova komořího hraběte. Mílův příspěvek a překlad je dosti obsáhlý, proto jej najdete rozdělený na dvě části... 

PAMĚTI CÍSAŘOVA PRVNÍHO KOMORNÍKA  
Komentář a překlad Miloslav Kolomazník
Louis Constant Wairy, všeobecně známý jako Constant, se narodil 2. prosince 1778 v Péruelzu (dnešní Péruwelz), městečku ležícím v západní části Belgie, nedaleko hranic s Francií.
    Krátce po Constantově narození se jeho otec,  do té doby správce hospodářství jednoho z místních šlechtických rodů, rozhodl pro podnikání v oboru lázeňství a v nedalekém Saint-Amand (dnešní Saint-Amand-les-Eaux) se ujal zařízení zvaného Petit-Château. S podporou svého původního zaměstnavatele se mu vbrzku začalo dařit, zařízení prosperovat a do místa se vracelo stále více lázeňských hostů. Jedním z pravidelných hostů byl hrabě de Lure, hlava vznešeného rodu z nedalekého Valenciennes, který si malého chlapce oblíbil.    
    Když bylo Constantovi jedenáct let, požádal hrabě otce, aby směl odvézt hocha na své panství, kde by se mohl společně vzdělávat s jeho stejně starými syny. Zda byl hrabě skutečný dobrodinec, nebo tak učinil z vypočítavosti a pod vlivem nových změn, které ve Francii převracely staré pořádky naruby, se už asi nikdy nedozvíme, důležité však je, že otec, jenž pro chlapce plánoval kariéru duchovního a v hraběcí nabídce spatřoval velkou příležitost, jak se svého plánu zhostit, nakonec souhlasil. Tehdy nemohl tušit, že se řízením osudu jeho syn do Saint-Amand už nevrátí.
    Několik příštích měsíců strávil Constant na opačné straně Francie, na jednom z panství nedaleko Tours, kde prožíval pěkné, nerušené období, vyjma povinného denního studia, organizovaného najatým preceptorem. Zprávu o zadržení královské rodiny ve Varennes dne 21.6.1791 přijal Constant způsobem, odpovídajícím jeho nízkému věku. Reakce jeho opatrovníků však byla nečekaná. Strach a všudypřítomné napětí donutilo hraběcí rodinu tajně opustit své panství a uchylit se do emigrace, přičemž nebohého chlapce ponechali jak v nevědomosti, ale i bez prostředků na návrat.
Jedno z prvních vydání (ve čtyřech svazcích)
    Přestože byl ještě díte a navíc prostého původu, díky předchozímu životu v blízkosti hraběte byl Constant považován za podezřelého, a jako takový byl dopraven na místní revoluční výbor a vyslýchán. Pravidelně se zde musel hlásit, a protože na položené otázky neodpovídal jinak než dětskými slzami, byl po několika měsících shledán neškodným zájmům Revoluce. Byl mu tedy vydán pas a soudní příkaz k opuštění města.
    Po strastiplné cestě přes celou zemi, kterou absolvoval pěšky, se konečně dostal do blízkosti Saint-Amand. Naneštěstí pro něj však bylo v obležení Francouzů, neboť se uvnitř města opevnili Rakušané. Zbědovaného a zoufalého chlapce, sedícího na okraji příkopu, se ujal jistý francouzský major Michau, který právě obdržel dovolenku. Pozval Constanta k sobě do Chinonu, kde v jeho rodinném kruhu strávil několik měsíců. Michau ho poté vzal do Paříže, kde mu našel místo v domě bohatého kupce, s nímž často cestoval za obchodem a v jehož službách dosáhl dospělého věku.          
    Několik let po svém příchodu do Paříže, bylo to v době, kdy byl generál Bonaparte na expedici v Egyptě, se Constant seznámil s jistým Carratem, který byl ve službách generálovy choti Madame Bonapartové. Později, po generálově návratu do Paříže, dopomohla Carratova známost Constantovi k prvnímu kontaktu s rodinou Bonapartů a posléze i ke službě v jejich domě. Generálův adoptivní syn Eugène de Beauharnais byl totiž nucen ponechat v Káhiře svého vážně nemocného sluhu Lefebvra, a proto si po návratu do Paříže podal žádost o nového sluhu. Carrat zde zřejmě zapracoval více než dobře, neboť si pozdější italský vícekrál vybral rovnou Constanta, aniž by ho kdy předtím viděl, a který se tak stal ad interim jeho novým komorníkem.
    Pravděpodobně někdy na konci listopadu 1799 se do Paříže vrátil uzdravený Eugènův sluha Lefebvre a dožadoval se opětovného přijetí do služby. Eugène se zdráhal, ale po intervenci své matky bylo Constantovo ad interim potvrzeno. Lefebvre byl přijat zpět do služby u Eugèna a Constantovi, jehož služby nebyly zapomenuty, bylo umožněno, aby nastoupil do Malmaisonu, kde se, coby člen služebnictva Madame Bonapartové, začal potkávat s prvním mužem Francie.
    Někdy na konci března roku 1800, krátce před jeho odjezdem do Itálie, nabídl první konzul Constantovi místo ve svém doprovodu. Constant nabídku jedním dechem přijal, avšak jeho jméno nebylo připsáno na seznam osob, které měly prvního konzula doprovázet na novém polním tažení, a tudíž nebyl vyzván k odjezdu. Na budoucího císaře  však Constant udělal zřejmě dobrý dojem, neboť zanedlouho po jeho odjezdu obdržela Madame Bonapartová dopis, v němž první konzul přikazoval, aby se k němu jeho nový sluha neprodleně připojil. 
    Netrvalo dlouho a Constant byl oficiálně ustanoven Napoleonovým prvním komorníkem a tedy členem císařova užšího doprovodu. Během čtrnácti let téměř nepřetržité služby, včetně polních a bojových podmínek, se Constant neustále pohyboval v císařově blízkosti a staral se o jeho osobní potřeby. Povaha jeho práce mu nejen umožňovala potkávat se s významnými lidmi, ale zejména mu dovolovala neomezeně nahlížet do císařova nejinternějšího osobního života.
    Po první abdikaci v roce 1814 odmítl Constant následovat císaře do vyhnanství na ostrov Elbu a vzdal se další služby. Na pozici prvního komorníka ho nahradil o třináct let mladší Louis Joseph Marchand (1791-1876), který s císařem absolvoval belgické tažení 1815 a později ho následoval i do vyhnanství na ostrově Svaté Heleny, kde setrval až do jeho smrti v roce 1821
Louis Constant Wairy zemřel v Breteuil (departmán Eure) v roce 1845.
    Své vzpomínky na léta strávená jak ve službách prvního konzula Bonaparta, tak později i francouzského císaře Napoleona I., zaznamenal Constant v pětisvazkovém díle „Mémoires de Constant, premier valet de chambre de l'empereur, sur la vie privée de Napoléon, sa famille et sa cour“, které bylo poprvé publikováno v roce 1830.
    Kniha oplývá celou řadou zajímavých a nevšedních detailů, a to nejen ze života francouzského císaře a jeho rodiny, ale také četného dvořanstva, předních diplomatů a také zástupců armády, díky nimž je pravidelně uváděna jako doplňující zdroj informací, z nichž čerpají autoři novodobých prací o Napoleonově životě.
    Objektivitu knihy je však nutné brát mnohdy s rezervou, neboť ji snižují autorova často protichůdná a pomlouvačná tvrzení, velké množství zprostředkovaných informací a také úsudky, hodné skutečného prosťáčka, které knihu posouvají spíše do oblasti jakéhosi „postnapoleonského bulváru“
 
Constant o císaři Napoleonovi
„Netřeba zlehčovat nic z toho, co se vypráví o významných lidech. Nové generace, které lační po stále detailnějším poznání způsobu života těchto lidí, jejich odchylek nebo  sebemenších návyků, jsou nám toho důkazem.
Fleuryho hrobka v Orléansu a P. N. M. Michelot
    Pokaždé, když se mi podařilo navštívit divadlo, ať už ve svém volném čase, nebo jako součást doprovodu Jeho Veličenstva, často jsem si všímal zájmu, s jakým diváci pozorovali některou z velkých historických postav, její obvyklý kostým, gesta, držení těla nebo dokonce i poklesky a nedostatky, tytéž, jaké se nám dochovaly v popisech jejich pamětníků. I já sám jsem byl vždy naplňován největším potěšením ze sledování takových oživlých obrazů slavných lidí.
   Vzpomínám si velmi dobře, že jsem si nikdy neužil divadlo tolik, jako toho dne, kdy jsem poprvé viděl hrát ten okouzlující kousek, pojmenovaný ,Les deux pagesʽ [,Dvě pážataʽ - komedie o dvou dějstvích, známá též jako ,August a Theodoreʽ.]. Fleury [Umělec známý také pod jménem Fleury dit Bénard, vlastním jménem Joseph-Abraham Bénard (1750-1822); v této roli se objevil už 6. března 1789 v Comédie-Française v Paříži a také 12. března ve Versailles, kde vystupoval před zraky Jejich Veličenstev Ludvíka XVI. a Marie Antoinety.], který přijal roli Fridricha Velikého, vyjádřil pomalý způsob chůze tohoto monarchy, jeho trhanou řeč, prudké pohyby a dokonce i jeho krátkozrakost tak dokonale, že od té doby, jakmile se jen objevil na jevišti, rozezněl se divadlem táhlý aplaus. Podle názoru lidí, oprávněných toto posoudit, se jednalo o dosud nejdokonalejší a nejvěrnější napodobení. Osobně nemohu říci, zda byla podoba věrná či nikoliv, ale cítil jsem, že by mohla být. Michelot [Pierre Marie Nicolas Michelot (1786–1856); do Comédie-Française přišel až v roce 1805.], kterého jsem viděl hrát tutéž roli později, mi působil podobné potěšení jako jeho herecký předchůdce. Oba tito znamenití herci museli mít bezpochyby dobré prameny, odkud se dozvěděli, jakým způsobem věrně napodobit svou postavu.
Přehled hereckého obsazení divadelní hry Auguste a Theodore. Za povšimnutí stojí nepatrná role pro Françoise Josepha Talmu (1763-1826), jehož velkým obdivovatelem se císař později stal.
    Přiznávám, že pociťuji jistou hrdost při tom pomyšlení, že by i tyto Paměti mohly poskytnout čtenářům podobné potěšení, jaké jsem se zde snažil popsat. A snad i herec, žijící ve vzdálené budoucnosti, bude-li se před diváky snažit co nejvěrněji oživit největšího muže své doby, bude povinen držet se mého obrazu, který já, lépe než kdokoli jiný, dokáži vylíčit podle skutečnosti. Mimoto si myslím, že tak doposud nikdo neučinil, alespoň ne tak podrobně.“
    „Po návratu z Egypta byl císař [tj. generál Bonaparte!] velmi vyzáblý a hodně žlutý. Jeho pleť byla zabarvena do odstínu mědi, oči zapadlé, postavu však měl dokonalou, třebaže poněkud pohublou. Myslím, že portrét vytvořený panem Horacem Vernetem na obraze „Une revue du premier consul sur la place du Carrousel“ [První konzul na přehlídce na náměstí Carrousel.], se mu velmi podobal.“
    „Měl velmi vysoké a otevřené čelo; neměl mnoho vlasů, zejména na spáncích, ale byly velmi jemné a hebké, kaštanové barvy. Jeho krásně modré oči dokázaly neuvěřitelným způsobem vyjádřit rozdílné emoce, které jím právě zmítaly; někdy nesmírně laskavé a něžné, jindy zase bouřlivé a hrubé. Měl velice pěkná ústa a jemné rty. Zejména pokud byl mrzutý, byla ústa poněkud stažená. Jeho ne zrovna pravidelné zuby byly zdravé a velice bílé; nikdy si na ně neztěžoval. Měl dokonalý nos a mimořádně citlivý čich. Jeho nos by se dal připodobnit k tomu řeckému. Úhrnem se dá říci, že jeho obličej budil zákonitě slušný dojem, a to i přesto, že stávající extrémní vyzáblost potlačovala pěkné rysy jeho tváře a dávala jejímu výrazu poněkud protivný nádech. (…)
    Měl velkou hlavu, po obvodu měřila dvacet dva palců [Francouzské délkové míry nebyly stejné jako imperiální míry, používané v Británii a jejích koloniích, proto 1 franc. palec = 2,707 cm. Údaj v textu odpovídá obvodu hlavy okolo 60 cm.], na spáncích poněkud zploštělou (…). Byl mimořádně citlivý, proto jsem musel jeho klobouky vycpávat a vždy je po několik dní ve své místnosti osobně nosit, aby se poddaly. Jeho uši byly malé, dokonale tvarované a dobře umístěné. Také císařova chodidla byla velice citlivá, proto jsem dával jeho nové boty rozšlápnout garderobiérovi jménem Joseph, jenž měl nohu stejně velkou.“     
Horace Vernet: První konzul na přehlídce na náměstí Carrousel (1836)
   „Císař byl vysoký pět stop, dva palce a tři čárky [1 franc. stopa = 32,484 cm = 12 palců; 1 franc. palec = 2,707 cm = 12 čárek; 1 franc. čárka = 2,256 mm = 12 bodů; 1 fran. bod = 0,188 mm. Údaj v textu odpovídá celkové výšce okolo 169 cm.]. Měl dosti krátký krk, ramena vypnutá dozadu, velkou a mírně ochlupenou hruď. Stehna a nohy měl dobře stavěné; jeho chodidla byla malá, pata pravidelná, nikde žádná kuří oka nebo otlačeniny. Také jeho paže byly dobře narostlé a vypracované; měl nádherné ruce, které nijak nehyzdily jeho nehty, neboť se o ně staral, samozřejmě jako o celé své tělo, avšak nikoliv s přehnanou pečlivostí. Nehty si často okusoval, ale jen zlehka, což byl u něj znak určité netrpělivosti nebo roztržitosti.“
    „Později přibral dost na váze, jeho postava ale neztratila nic na své kráse; naopak, za císařství vypadal mnohem lépe než za konzulátu. Jeho pokožka zbělela a jeho barva se oživila.”
    „V jistých okamžicích, zejména během dlouhých hodin práce a přemýšlení, měl císař pravidelný tik, který se zdál být nervového původu, a který ho provázel po celý jeho život. Tento tik spočíval v rychlém a prudkém trhnutí pravého ramena, což si osoby, neznalé této jeho indispozice, občas vykládali jako projev císařovy nespokojenosti a nesouhlasu a úzkostlivě se začali zajímat o to, čím se mu znelíbili. On sám tomu nevěnoval přílišnou pozornost a stejný pohyb často opakoval, aniž by si toho byl jakkoli vědom.“
J. N. Corvisart
    „Bylo velkou zvláštností, že císař nikdy necítil bít vlastní srdce. Často nám o tom říkal - mně a panu Corvisartovi [Jean-Nicolas Corvisart (1755-1821); od r.1797 vyučoval na Collége de France, kde si získal renomé uznávaného kardiologa; od r.1804 císařův první lékař.], a více než jednou nám dovolil přejíždět rukou po jeho hrudníku, díky čemuž  jsme si tuto nevídanou věc mohli ověřit; nikdy jsme však nerozpoznali jakýkoliv puls.”
     „Císař jedl velice rychle a u tabule stěží setrval více jak deset minut. Jakmile dojedl, vstal od stolu a odešel do soukromého obývacího pokoje. Císařovna Josephine však zůstala sedět a naznačovala hostům, aby taktéž setrvali. Někdy ale následovala Jeho Veličenstvo, čímž dvorním dámám umožnila, aby se bezstarostně odškodnily ve svých pokojích, kam jim bylo přinášeno k jídlu vše, co si poručily.
    Jednou, když princ Eugèn vstal od stolu bezprostředně po císaři, císař se k němu otočil a pravil: ,Ale vždyť jsi se nemohl ani najíst, Eugène?ʽ ,Odpusťte,ʽ odpověděl princ, ,najedl jsem se předem.ʽ  Ostatní hosté si v tu chvíli museli pravděpodobně pomyslet, že takovéto preventivní opatření nebylo vůbec od věci. Toto se událo ještě před konzulátem, neboť v pozdější dobách, kdy už byl prvním konzulem, císař stoloval s císařovnou o samotě. Často však ke své tabuli zval některého z členů svého služebnictva, pokaždé někoho jiného. Všichni tuto laskavost přijímali s velkým potěšením, neboť v této době už měl císař početné dvořanstvo.“
    „Císař snídal nejčastěji o samotě, na kulaté mahagonové soupravě a bez jakéhokoliv protahování. Jídlo mu obvykle zabralo osm až deset minut.” 
    „Nyní se musím zmínit o neblahém vlivu, jaký mělo císařovo rychlé stravování na jeho zdraví. Císař nebyl při jídle nikterak čistotný, což bylo prvním důsledkem takového spěchu. Upřednostňoval používání prstů namísto vidličky, anebo dokonce lžičky. Jídla, která měl nejraději, jsme mu proto pečlivě pokládali do jeho blízkosti. Jídlo si k sobě přitáhl, a aniž by použil příboru, smáčel chléb v omáčce nebo ve výpeku. Nešlo však zabránit tomu, aby se toto jídlo nedostalo dále do oběhu, proto z něj nadále jedl jen ten, kdo se na to cítil být dostatečně silný. Byli však i tací, kteří v této výstřednosti spatřovali nástroj k prolomení císařovy přízně. Jsem přesvědčený o tom, že ve svém obdivu k Jeho Veličenstvu, potlačovali tito lidé veškerý svůj ostych a nerozpakovali se jíst z talířů, nebo pít ze sklenek, které, pokud jde o jejich čistotu, nebyli právě v pořádku.”
     „Císařovým nejoblíbenějším jídlem bylo kuřecí frikasé, jež dostalo název poulet à la Marengo [Kuře Marengo]. Rád také jedl fazole, čočku, kotlety, grilovaná skopová prsa a pečené kuře. Jednoduchá jídla byla ta, která nejvíce upřednostňoval, ale byl velmi vybíravý ohledně kvality svého chleba. Není pravdou, jak se tvrdilo, že císař nadměrně užíval kávy. Vypil pouze půl šálku po snídani a další po večeři. Přesto se občas stalo, zejména pokud byl zamyšlený, že vypil i dva šálky po sobě. Větší množství kávy mu však bránilo ve spánku.
    Často se stalo, že císař vypil kávu až když už byla úplně studená, nebo si ji špatně osladil. Aby tomu předešla, vzala si císařovna Josephine nalévání kávy osobně na starost; císařovna Marie-Luisa v tomto zvyku později rovněž pokračovala. Jakmile císař vstal od stolu, přešel do malého salonku, kam byl následován sluhou, který nesl podnos s pozlaceným kávovarem, cukřenkou a jedním šálkem. Její Veličenstvo císařovna kávu nalila, osladila, nejprve sama ochutnala malý doušek a teprve pak ji podala císaři.”
    „Císař nepil jiné víno než Chambertin [Červené jakostní víno pocházející ze samého srdce Burgundska. Základem je odrůda červeného vína Pinot Noir.], a jen zřídkakdy čisté. Neměl víno příliš v oblibě, a proto nebyl žádným znalcem. To mi připomnělo jednu příhodu z ležení v Boulogne, kdy císař pozval ke stolování několik důstojníků. Jeho Veličenstvo poslalo trochu vína maršálu Augereauovi a s jistým výrazem uspokojení, ho požádalo o vyjádření názoru, jakým že víno shledává? Maršál víno chvilku chutnal, zkušeně ho převaloval po jazyku, a pak vše, s nikoliv právě lichotivým tónem, uzavřel slovy: ,Znám několik lepších.ʽ Císař, ačkoliv očekával zcela jinou odpověď, se maršálově otevřenosti jen zasmál, stejně tak jako ostatní hosté."
    „Všichni už museli slyšet, jak nesmírný pozor si Jeho Veličenstvo dávalo, aby nebylo otráveno. Je to pohádka podobná té o kyrysu, který prý oblékalo proti poranění kulkou nebo dýkou. Opak je pravdou, císař někdy zbytečně posouval svou důvěru až příliš daleko. Každý den si nechal přinášet snídani do předpokoje, který byl otevřený každému, komu toho dne poskytl své soukromé slyšení. Kolikrát zde bylo nutné čekat i několik hodin, dokud císař nepřišel ze své pracovny a neposadil se ke stolu. Po stejnou dobu zde na císaře čekala také jeho snídaně, a proto jídla musela být udržována tak teplá, jak to jen bylo možné. Večeře byla Jejich Veličenstvům přenášena v krytých košících z kuchyně rovnou do horních komnat; ani tak by ale nebylo obtížné jim jed podstrčit. Přesto k žádnému takovému pokusu mezi sloužícími nedošlo, ani mezi těmi nejníže postavenými. Jejich oddanost a věrnost císaři převyšovaly vše, o čem bych se zde mohl zmínit."
    „Císařova uspěchaná strava mu často působila silné bolesti žaludku, které téměř vždy končily zvracením. Jednoho dne ke mně přiběhl sluha, aby mi oznámil, že mě císař naléhavě potřebuje; večeře mu prý neudělala dobře a velice trpí. Běžel jsem do komnaty Jeho Veličenstva a nalezl ho nataženého, jak dlouhého, tak širokého, na koberci; to byl jeho zvyk, když se necítil být ve své kůži. Císařovna Josephine seděla vedle něho a jeho hlavu měla položenou na svém klíně. Střídavě vzlykal nebo se vztekal. (…) Její Veličenstvo císařovna ho uklidňovala a povzbuzovala jak nejlépe mohla; sama přitom statečně snášela natolik silné bolesti hlavy, že by se sami daly označit za vážnou nemoc. Pokud to bylo jen možné, vždy se ochotně ujala péče o manželovu nevolnost. Pohled na něj v ní zřejmě vyvolával větší utrpení, než jí způsobovala její vlastní choroba. ,Constante,ʽ  řekla, jakmile jsem vešel, ,pojďte rychle, císař Vás potřebuje. Udělejte mu trochu čaje a neopouštějte ho, dokud se mu neuleví.ʽ Jeho Veličenstvo vypilo stěží tři šálky, když ho bolest začala opouštět. Stále však ponechávalo hlavu v císařovnině klíně, která ho svojí bílou, kyprou rukou, hladila po čele a také škrábala na prsou. ,Cítíte se lépe? Nechcete si na chvíli lehnout? Zůstanu u Vaší postele s Constantem.ʽ  No, nebyla taková péče dojemná? Obzvláště v tak vysokých kruzích? Povaha mé služby mi často nabízela vhodnou příležitost potěšit se pohledem na takový šťastný rodinný život.“  
(dokončení příště)