PAMĚTI CÍSAŘOVA PRVNÍHO KOMORNÍKA (2-DOKONČENÍ)

Komentář a překlad Miloslav Kolomazník

Císařovna Josefína

 „Když už jsem narazil na téma císařových chorob, v krátkosti se zde zmíním o jedné z těch nejvážnějších, ovšem s vyloučením té, jež mu později přivodila smrt.” [Autor zde má patrně na mysli rakovinu žaludku, která figuruje v oficiálním pitevním protokolu jako bezprostřední příčina císařova úmrtí na ostrově Svaté Heleny. Autorovy paměti vyšly poprvé v roce 1830, přičemž první důkazy o Napoleonově otravě arzenikem byly poprvé publikovány švédským dentistou a toxikologem Stenem Foshufvudem (1903-1985) až v roce 1961.]   

    „Během obléhání Toulonu v roce 1793, v době, kdy byl císař ještě plukovníkem dělostřelectva, byl v jeho postavení zabit dělostřelec. Plukovník Bonaparte se osobně chopil nabijáku a několikrát vystřelil. Naneštěstí pro něj měl mrtvý dělostřelec nejtěžší formu svrabu a tak se císař nakazil [K infikaci „Zákožkou svrabovou”, jak se odborně nazývá parazit, který toto onemocnění způsobuje, při podání ruky běžně nedochází, natož uchopením pevné dřevěné násady nabijáku. Mnohem spíše se budoucí císař od tohoto, nebo i jiného vojáka, neboť lze očekávat, že nakažených muselo být v polních podmínkách s nedostatečnou hygienou daleko víc, nakazil jiným kontaktem, např. při použití stejného provizorního lůžka, přikrytím společnou pokrývkou apod.]. Po několik příštích let se mu ho nedařilo řádně zbavit, a tak lékaři usoudili, že za jeho krajní vyzáblostí a žlutou barvou kůže, kterou si po dlouhou dobu udržoval, stojí právě tato nedoléčená nemoc. V Tuilleriích proto užíval syrné koupele a udržoval se v teple. Doposud vše neustále odmítal se slovy, že nemá čas na nějaké ošetřovaní. Pan Corvisart v té době velmi naléhal na provedení kauterizace [Proces zacelování rán pálením; dříve se prováděl nažhaveným železem.], císař však jakékoli opatření, které by se promítlo do vzhledu a tvaru jeho rukou, zásadně odmítl.“ 

    „Během stejného obléhání, při kterém byl povýšen z hodnosti chef de bataillon na již zmíněného plukovníka, přišel v samém závěru tohoto brilantního podniku proti Angličanům k jizvě, kterou mu na pravém stehně způsobila bodná rána bajonetem, a kterou mi často vystavoval na odiv. Zranění, které utržil na noze v bitvě u Řezna [něm. Regensburg, franc. Ratisbonne.], nezanechalo naopak žádnou stopu, přesto dokázalo vylekat celou armádu.” [Bitva u Řezna se odehrála dne 23.4.1809 a skončila francouzským vítězstvím. U Řezna utržil Napoleon své teprve druhé bojové zranění.]

Claude Gautherol: Napoleon, zraněný na noze během bitvy u Řezna (1820)

    „Byli jsme nějakých dvanáct set stop od hradeb Řezna, když císař začal považovat záležitost za skončenou, neboť pozoroval Rakušany, jak začínají prchat všemi směry. Na místě, které určil, mu byl servírován oběd. Zrovna když kráčel k onomu místu, náhle se otočil k maršálu Berthierovi a zvolal: ,Jsem zraněn.ʽ   Úder byl tak silný, že císař klesl na zadek. Jak se hned ukázalo, byl zasažen kulkou do paty. Její velikost napovídala tomu, že byla vystřelena tyrolským střelcem, jehož puška dostřelila až k nám. Nemůže být žádných pochyb o tom, že se tato příhoda rychle roznesla po vojsku a zneklidnila jeho osazenstvo. Jeden z pobočníků mě okamžitě vyhledal, a když jsem se dostavil, nalezl jsem pana Yvana [Alexandre-Urbain Yvan (1765-1839), vojenský chirurg, jeden z Napoleonových ošetřujících lékařů; od r.1810 baron císařství.], jak stříhá botu Jeho Veličenstva. Pomohl jsem mu tedy císařovo zranění obvázat.”

    „Ačkoliv byla bolest ještě velmi pronikavá, císař už nehodlal čekat, až bude moci znovu obout botu a snažil se nepřítele co nejdříve vyvést z omylu a uklidnit svou vlastní armádu. Nasedl na koně a s celou svou suitou, vyrazil tryskem napříč všemi liniemi. Každý si jistě může domyslet, že onoho dne už nikdo neobědval a všichni se za večeří vydali do Řezna.” [Výše uvedené časové údaje budí dojem, že město Řezno bylo dobito už někdy po poledni; Francouzům se ve skutečnosti podařilo proniknout do města až někdy kolem sedmé hodiny večer. Rovněž večeře císařovy suity v Řezně nebyla možná. Město už odpoledne následkem dělostřelecké palby vzplálo a hořelo i přes noc. Francouzský císař do něj proto vstoupil až druhého dne dopoledne.]

   „Jeho Veličenstvo mělo nepřekonatelný odpor k lékům, a když už nějaký vzalo, což se stávalo jen zřídka, byla to trocha kuřecího vývaru nebo vývaru z cikorky [Praženého drceného kořene čekanky. Cikorka byla často používána jako náhražka kávy, zejména za obou světových válek.] a uhličitan draselný [Dříve známý jako potaš. Jde o bílou, silně hygroskopickou sůl kyseliny uhličité, dodnes využívanou ve farmacii a jiných, zejména chemicko-průmyslových oborech.]. Pan Corvisart mu poradil, aby odmítal jakýkoliv nápoj, který měl štiplavou nebo nepříjemnou chuť. Myslím, že to bylo kvůli obavě, že by se ho mohl někdo pokusit otrávit.“

    „Bez ohledu na to, v jakou hodinu se císař odebral do postele, jsem vždy mezi sedmou a osmou hodinou ranní vstupoval do jeho komnaty. Vždycky se mě ze všeho nejdříve vyptával na čas a na počasí. Někdy si také postěžoval, že vypadá špatně. Pokud to byla pravda, souhlasil jsem, pokud jsem si to nemyslel, řekl jsem, že nikoliv. V takovém případě mě vždy zatahal za uši, rozesmátý mě tituloval velkým hlupákem a žádal na mě zrcadlo. Někdy se mi přiznal, že mě chtěl jen oklamat, a v tom byl velmi dobrý. Uchopil noviny, zeptal se na jména těch, kteří na něj čekají k audienci, poté uvedl, koho z nich chce vidět, a pak si s každým postupně pohovořil.

    Pokud do jeho komnaty přicházel pan Corvisart, mohl vstoupit vždy bez vyzvání. Císař si ho rád dobíral řečmi o medicíně. Snažil se mu namluvit, že je založena na pouhých odhadech, a že lékaři jsou šarlatáni, přičemž mu předkládal důkazy, které vycházely z jeho vlastních zkušeností. Doktor mu však nikdy neustoupil, zejména pokud byl přesvědčený o své vlastní pravdě.“

    „Během těchto rozhovorů se císař obvykle holil, neboť jsem ho již dříve přiměl, aby se holil výhradně sám. Často se během rozhovoru zapomněl a oholil si pouze jednu stranu tváře. Když jsem ho na to upozornil, uchechtl se a dokončil, co začal.

     Stejně jako pan Corvisart, musel i pan Yvan (…) přijímat svůj díl císařovy kritiky a nepříjemných řečí, ohledně jeho lékařských dovedností. Tyto diskuze byly nejzábavnější; císař byl při nich velice hovorný a veselý. Věřím tomu, že pokud mu na podporu svých argumentů docházely vhodné příklady, vůbec se nerozpakoval a vymýšlel si nové. Myslím, že také oba uvedení pánové, se nemohli donekonečna opírat o pravdivost svých slov.

    Jednoho dne dostalo Jeho Veličenstvo náhlé nutkání a zatahalo za uši svého ošetřujícího lékaře; myslím, že to byl pan Hallé [Jean Noël Hallé (1754-1822), velký zastánce očkování a výchovy základních hygienických návyků.]. Doktor se ohradil: ,Sire, to bolí!ʽ a okamžitě od císaře odstoupil. Nevím, jestli svou poznámku jen přikořenil větší dávkou mrzutosti, nebo ho to skutečně bolelo, každopádně jeho uši byly od té doby v bezpečí.“

    „Předtím než se začaly mé každodenní povinnosti, císař se mě občas zeptal, co jsem dělal předešlý den. Zajímal se o to, zda jsem jedl ve městě a s kým. Zda jsme byli přijati dobře a co jsme měli k jídlu. Někdy také chtěl vědět, kolik mě stálo mé oblečení. Císař poté zabědoval nad drahotou a prohlásil, že když byl ještě sous-lieutenant, bylo vše o hodně levnější, a že prý často chodil na jídlo k Rose, v té době majitelce stejnojmenného hostince, kde se vždy velice dobře najedl, a to za pouhých čtyřicet sous [2 livry, v přepočtu na dnešní měnu se jedná o částku asi 4,9 €.]. Několikrát se mnou mluvil o mé rodině, včetně mé sestry - jeptišky před Revolucí, která byla donucena opustit svůj klášter. Jednoho dne se zajimal o to, jestli je sestře vyplácena podpora a kolik to činí. Prozradil jsem mu výši obnosu a dodal, že to vůbec nepostačuje jejím potřebám, a proto jí musím přispívat, podobně jako mé matce. Jeho Veličenstvo si očividně přálo pomoci mé rodině, a tak mi doporučilo, abych se obrátil na vévodu z Bassana [Hugues-Bernard Maret (1763-1839), za konzulátu a na počátku 1. císařství byl jedním z císařových tajemníků, později také ministrem; pairem po r.1830.], že on by mohl celou věc posoudit. Císařova dobrého úmyslu jsem nakonec nevyužil, neboť (…) jsem v té době naprosto lehkovážně spoléhal pouze a jen na své vlastní schopnosti. Zdálo se, že budoucnost nemůže na mém osudu nic změnit, proto jsem se rozpakoval, abych svou rodinu nechával jakkoliv vydržovat na úkor státu. Připouštím, že od té doby jsem měl více než jednou sklon litovat této přemíry své ohleduplnosti, již jsem měl možnost spatřit jen u několika málo lidí, ať už ve vyšších nebo i nižších postaveních (…).“

L.A.F. Bourienne

    „Za rozbřesku císař obvykle popíjel šálek čaje nebo odvaru z pomerančových listů. Pokud se rozhodl pro koupel, pak tomu bylo bezprostředně po opuštění postele. Zatímco se koupal, vyřizoval se svým sekretářem (do r.1804 jím byl pan Bourienne [Louis Antoine Fauvelet Bourrienne (1769-1834), císařův spolužák z Brienne a jeho pobočník během egyptského tažení. Ve skutečnosti byl Napoleonovým osobním tajemníkem do r. 1802, kdy se prvnímu konzulovi znelíbil pro neprůhledné finanční machinace. Pro braní úplatků a defraudaci statních pěněz byl ze svého postu propuštěn a později v r.1805 pověřen podřadnými diplomatickými úkoly mimo Francii. Uražen, stal se horlivým zastáncem royalismu a po druhé restauraci Bourbonů byl jmenován státním ministrem.]), depeše a noviny, který mu je předčítal. Pokud císař koupel nepožadoval, posadil se ke krbu a noviny si pročítal sám. Souběžně pak svému sekretáři diktoval odpovědi a postřehy, které mu četba novin právě vnukla. Jakmile některé z novin dočetl, odhodil je na podlahu, kde z nich vznikala nepřehledná hromada. Tajemník je poté sesbíral, opětovně poskládal a odnesl do soukromé pracovny.“

Roustam Raza

    „Předtím než Jeho Veličenstvo zahájilo úpravu svého zevnějšku, obléklo si bílé prošívané kalhoty a bílý župan ze stejného materiálu; v zimě je pak nahradily jiné z měkké vlněné tkaniny, nazývané molleton [molton]. Na hlavě císař nosil madrasový šátek, uvázaný kolem čela tak, že se oba jeho konce sbíhaly vzadu na krku. Císař si tuto „elegantní” pokrývku hlavy navlékal už večer před spaním. Vždy když vylézal z vany, byl mu podán nový šátek, neboť ten původní, který měl při koupeli uvázaný na hlavě, byl celý úplně promočený, jak se ve vodě neustále obracel. Úprava zevnějšku přicházela na řadu buď ihned po koupeli, nebo až po pročtení depeší. Do té doby než jsem ho naučil, aby se holil sám, dělal jsem to vždy já. Když se císař holil poprvé, použil, jak bylo tehdy zvykem, zrcadla připevněného na okně; jenže díky tomu, jak byl ledabyle namydlen a jak neustále vrávoral před zrcadlem, zapatlal mýdlem vše okolo, včetně zrcadla, okenních tabulek, závěsů a svého oblečení. Rada sloužících, na jejíž svolání tehdy došlo, posléze rozhodla, že zrcadlo bude Jeho Veličenstvu přidržovat Roustan [Roustam Raza (1783-1845), proslulý Mameluk ve službách francouzského císaře. Původem Gruzínec, se narodil ve Tbilisi, odkud byl ve třinácti letech unesen a v Káhiře prodán do otroctví. V roce 1798 ho káhirský šejk daroval generálu Bonapartovi, který ho odvezl s sebou do Francie. V letech 1799-1814 byl Napoleonovým osobním strážcem. V roce 1814 se oženil s jistou dámou z městečka Dourdan o odmítl následovat císaře do vyhnanství na ostrově Elba.]. Jakmile si císař oholil jednu stranu tváře, otočil druhou proti světlu a přinutil Roustana, aby přešel zleva doprava nebo zprava doleva, to podle toho, na které straně se začal holit. Toaletním stolkem bylo nutné pohybovat stejným způsobem. Po holení si císař omyl tvář a ruce a opatrně si začal ošetřovat své nehty. Poté jsem mu svlékl flanelovou vestu a košili a škrábal mu celý hrudník velmi jemným hedvábným kartáčem. Pak jsem ho potřel Eau de Cologne. Té spotřeboval opravdu velké množství, neboť byl tímto způsobem ošetřován každý den. Tento opravdu znamenitý hygienický návyk si osvojil už v Orientu.

    Jakmile byly všechny přípravy ukončeny, nasadil jsem mu na nohy lehké flanelové nebo kašmírové pantofle, krom nich ještě bílé hedvábné punčochy (nikdy nenosil žádné jiné), spodky z velmi jemné tkaniny nebo keprové bavlny, a někdy z bílého kašmíru, k tomu měkké jezdecké boty. Jindy zase šponovky, stejné barvy a stejného materiálu, spolu s botami anglického vzoru, jež mu sahaly až do poloviny lýtek. Stejně jako všechny jeho boty, byly i tyto osazeny malými stříbrnými ostruhami, dlouhými ne víc než šest čárek. Pak jsem mu navlékl košili a flanelovou vestu, uvázal jemnou mušelínovou kravatu a přes ni černý hedvábný límec. Nakonec bílou prošívanou vestu a buďto dlouhý jezdecký, nebo granátnický kabát, daleko častěji však ten jezdecký. Oblékání zakončilo podání kapesníku, tabatěrky a malé perleťové krabičky, až po okraj naplněné na jemné kousky nasekanou lékořicí s příchutí anýzu. Z výše popsaného vyplývá, že se císař nechal strojit od hlavy až k patě; nikdy nepřiložil ruku k dílu a nechal se opečovávat jako malé dítě. V průběhu oblékání se zaobíral jen vlastními záležitostmi.“

    „Zapomněl jsem se zmínit o tom, že k čištění svých zubů používal císař dřevěné párátko a kartáček smáčený v opiátu.“

    „Císař nijak pevně nedodržoval dobu, kdy chodil spát; někdy odcházel do postele v deset nebo v jedenáct hodin večer, mnohem častěji však vysedával až do dvou, do tří nebo do čtyř hodin do rána. Po příchodu do ložnice, se vždy velice rychle vysvlékl. Měl sklon odhazovat všechny své svršky všemi možnými směry; kabát na podlahu, šerpu na koberec, hodinky letěly na postel, klobouk na vzdálenější křeslo, stejně tomu bylo i se všemi jeho zbylými oděvy. Když byl v dobrém rozmaru, přivolával mě jakýmsi nářkem: ,Ohe! Oh! Oh!‛ Jindy, a to pokud byl právě nespokojený, to bylo: ,Monsieur! Monsiuer Constant!‛ Jeho postel bylo nutné po všechna roční období předem zahřívat; nikdy se bez toho neobešel, kromě těch několika málo dní, kdy byla velká vedra. Během vysvlékání jsem mu mnohdy nebyl nijak užitečný, ale téměř vždy jsem mu musel asistovat při uvazování jeho šátku; poté jsem zapálil noční stříbrnou lampu, stíněnou tak, aby propouštěla jen slabé světélko. Pokud se rozhodl, že ještě nepůjde spát, obyčejně si nechal zavolat jednoho ze svých sekretářů, a nebo také císařovnu Josephine, aby mu předčítali. Podobného úkolu se nikdo nemohl zhostit lépe než Její Veličenstvo. Císař jí v tomto dával přednost, neboť při čtení dokázala uplatnil svůj zvláštní půvab, který se dokonale prolínal s literárním dějem. Na císařův příkaz jsme v jeho ložnici zapalovali malá stříbrná vykuřovadla, buď se dřevem z aloe, a nebo s cukrem, a nebo octem. Ve všech císařových komnatách bylo nezbytné udržovat po téměř celý rok oheň, neboť byl velice citlivý na jakýkoliv chlad. Když byl připraven jít spát, znovu jsem vstoupil do jeho ložnice, odnesl jsem lampu a odešel nahoru do své místnosti, jež byla přímo nad tou Jeho Veličenstva. Roustan i komorník ve službě spali v malém salonku, sousedícím s císařovou ložnicí. Pokud mě císař v noci potřeboval, poslal ke mně sluhu, který pospával v předpokoji jeho ložnice. Císař se mohl v kteroukoliv hodinu dožadovat koupele; z téhož důvodu byla voda, dnem i nocí, udržována neustále horká. Pan Ivan přicházel na kontrolu každou noc a každé ráno, vždy když se císař ukládal ke spánku nebo právě vstával.“

    „Je známo, že císař k sobě často během noci povolával své tajemníky a své ministry. V roce 1806, během pobytu ve Varšavě, obdržel kníže de Talleyrand císařovu zprávu až po půlnoci; okamžitě se dostavil a dlouho s císařem rozmlouval. Oba tak pracovali až do ranních hodin, kdy už Jeho Veličenstvo, unavené, upadlo do hlubokého spánku. Kníže z Beneventa, který měl obavy odejít, neboť by tím mohl císaře probudit a zavdat tak příčinu k obnovení jejich původní konverzace, se natáhl na pohodlném kanapi, jehož si předtím povšiml a šel také spát.

    Císařův sekretář, pan de Méneval [Claude François de Méneval (1778-1850), v roce 1802 nahradil na pozici Napoleonova osobního tajemníka Louise Bourrienna. Patentem z roku 1810 byl jmenován baronem císařství. V roce 1814 doprovázel císařovnu Marii Louisu a římského krále do Vídně, kde setrval až do května 1815.], byl z této dlouhé audience velice netrpělivý a zdráhal se odejít do postele, poněvadž by ho po Talleyrandově odchodu mohl císař ještě potřebovat. Ani já jsem však nebyl v tom nejlepším rozpoložení, neboť bylo vyloučeno, abych se uložil ke spánku, dokud jsem neodnesl z pokoje noční lampu Jeho Veličenstva. Pan de Méneval se mě přišel alespoň desetkrát zeptat, zda-li už kníže de Talleyrand odešel. ,Je pořád tam”, řekl jsem, „jsem si tím jistý, přestože nic neslyším.‛ Nakonec jsem ho požádal, aby setrval v místnosti, dveře do ní jsem ponechal otevřené a postavil jsem se na stráž v soukromé pracovně, do níž vede z císařovy ložnice druhý východ. Byli jsme domluveni, že kdokoliv z nás uvidí knížete odcházet, ohlásí to tomu druhému. Udeřila druhá hodina, pak třetí, pak čtvrtá; v ložnici Jeho Veličenstva jsme však nezaznamenali sebemenší pohyb, natož aby se někdo neobjevil. Nakonec jsem ztratil trpělivost a polehoučku, jak to jen bylo možné, jsem pootevřel dveře. Císař, který spal vždy jen zlehka, se však vzbudil a hlasitě se dotazoval: ,Kdo je tam? Kdo tam jde? Kdo je to?‛  Odpověděl jsem, že domnívaje se, že kníže z Beneventa již odešel, přišel jsem vyzvednout noční lampu. ,Talleyrande! Talleyrande!‛, zvolalo honem Jeho Veličenstvo. ,Kde je tedy?‛ a pozorovalo ho, jak se probouzí: ,Nuže, domnívám se, že usnul! Jak si, Vy rošťáku, dovolujete spát v mém domě! Ah! Ah!‛ Vyšel jsem tedy z pokoje ven a oni začali znovu rozmlouvat. Pan de Méneval a já jsme pak vyčkávali až do páté hodiny ranní.”

    „V dřívějších dobách a když pracoval do noci, býval císař zvyklý popíjet kávu se smetanou nebo čokoládu. Později za císařství se tohoto zvyku postupně vzdal. Jen občas, a to jen ve velice výjimečných případech, požádal buď o punč, slabý téměř jako limonáda, nebo o odvar z pomerančových květů, a nebo o čaj.“

Charles Maurice De Talleyrand-Périgord (1754-1838)

    „Císař, jež pozoruhodně obdaroval většinu svých generálů a nešetřil ani směrem ke svým armádám, za což mu Francie dluží mnoho krásných pomníků, nebyl vůbec štědrý, řekl bych až lakomý, ke své domácnosti. Snad se i trochu podobal těm bohatým, marnivým lidem, kteří důkladně šetřili na domácnosti, aby o to více oslnili na veřejnosti.

Pro své služebnictvo, neřku-li pro dárky, udělal velmi málo. Jeho měšec se neotevřel dokonce ani na novoroční den. ,Nuže, pane Constante,” řekl mi, mačkaje mi přitom uši, „co jste si pro mě přichystal k Novému roku?‛  Když se mě na to kdysi zeptal úplně poprvé, odpověděl jsem, že bych mu daroval cokoliv, co by si přál, ale přiznávám, že jsem tehdy velmi doufal, že to následující den nebudu já, kdo bude někomu rozdávat dárky. Zdá se, že mu to vůbec nedošlo, neboť se tehdy nezastavil nikdo, aby mu poděkoval za jeho dárky. (…)

    A propos, to mačkání uší, ke kterému se tolikrát vracím, neboť Jeho Veličensvo samo se k němu tak rádo vracelo, když už o tom tak přemýšlím, musím říct, že by byl velký omyl se domnívat, že se spokojil jen s lehkým dotykem místa, na němž takto projevoval svou přízeň. Mačkal naopak velmi surově a v opačném smyslu. Všiml jsem si, že čím lépe byl naladěn, tím silněji mačkal. Někdy, jen co jsem vstoupil do jeho místnosti abych ho oblékl, přihnal se ke mně jako blázen a souběžně s jeho oblíbeným pozdravem: ,Eh bien, monsieur le drôle?‛, mačkal obě moje uši tím způsobem, že se mi chtělo vykřiknout.

Nebylo nijak neobvyklé, když mi někdy přidal ještě jeden nebo dva velmi dobře umístěné pohlavky. V takovém případě jsem si byl jistý, že se bude po zbytek dne nalézat v dobrém rozmaru a naplněný laskavostí, jak jsem ho tak později vídával.

    Roustam a dokonce i maršál Berthier, kníže z Neufchâtelu, si také často vybírali velký díl takovéto císařovy náklonnosti. Oba jsem pravidelně potkával se zarudlými tvářemi a očima zalitýma slzami.“

(prolink na první část pamětí naleznete v nadpisu)