čtvrtek 15. června 2017

POVSTÁNÍ ANDREASE HOFERA

Opět jsem sáhl do archivu svách článků, tentokrát k tomu, který byl věnován protinapoleonskému a protibavorsku povstání Andrease Hofera roku 1809 v Tyrolsku. 
 Tyrolský problém
Když se rakouský císař František I. odhodlal vyhlásit na jaře 1809 válku Napoleonu I., císaři Francouzů, spoléhal nejen na své armády, ale i na vlastenectví a rodící se nacionalismus v německých zemích. Doufal, že nespokojenci s francouzskou nadvládou povstanou, jako to učinili rok předtím Španělé, jenže doba dosud nedozrála a jedinou oblastí, kde vybuchla vzpoura, se stalo Tyrolsko. Ani tady nešlo o povstání protinapoleonské, ale o rebelii proti bavorskému králi, francouzskému spojenci, v níž se národně osvobozenecké myšlenky mísily s náboženským konzervativismem.
Tyrolsko, hrabství s mnoha výsadami a historickými svobodami, bylo na konci roku 1805, po Napoleonově vítězství u Slavkova, odtrženo prešpurským mírem od Rakouska a přičleněno k Bavorsku, které začalo obratem zavádět svoje pořádky i systém státní správy. Problémy se objevily vzápětí a rychle eskalovaly. Přechod na bavorskou měnu znehodnotil rakouské papírové peníze tyrolských sedláků, podřízenost bavorské ústavě likvidovala tyrolské zemské zřízení a krom toho uvalil bavorský král na Tyroláky vojenskou povinnost. To byla neslýchaná změna, neboť hrabství odvodům do rakouského vojska nepodléhalo a stavělo jen domobranu, která nikdy neopouštěla hranice Tyrol. Osvícenské reformy církve navíc dospěly v Bavorsku mnohem dál a Mnichov je chtěl uplatnit tam, kde dosud vládl barokního katolicismus. Procesí, kláštery, náboženské svátky, které už byly jinde zrušeny, se teď měly zakázat i v Tyrolsku.
Tyroláci se bouřili proti odvodům, rušení starých zvyků, novým nařízením a stále častěji upírali zraky k Vídni, v níž císař popřával sluchu všem, kteří nepřestali Rakousko považovat za svůj pravý domov.

Nechci se nechat zatáhnout do války v horách!
V lednu 1809, kdy se začaly rakouské válečné plány konkretizovat, přijeli do Vídně na pozvání arcivévody Jana tři tyrolští zplnomocněnci, Hofer, Huber a Nessing. Všichni našli společnou řeč, z níž vyplynuly dva hlavní závěry: Rakousko poskytne Tyrolsku vojenskou pomoc a hrabství povstane v příhodné chvíli proti Bavorsku.
Bavorská vláda dobře věděla, že je Tyrolsko sudem s prachem, neudělala ale nic, aby si tyto kraje vojensky zajistila. Posádky rozmístila slabé, neboť tak si to přál císař Francouzů, který potřeboval bavorskou armádu zkoncentrovanou jako první sled proti pravděpodobnému rakouskému útoku.
„Ať si Rakušané v Tyrolsku dělají, co chtějí. Nechci se nechat zatáhnout do žádné války v horách!“ řekl na jaře Maxmiliánu I. Josefu Bavorskému.

Rakouský vpád
Dvorská válečná rada ve Vídni Tyrolsko potřebovala jako strategickou spojnici německých zemí se severní Itálií a pro vpád do Tyrol vyčlenila desetitisícový odřad pod velením markýze Chasteler de Courcells. Ten přešel ráno 9. dubna 1809 korutanskou hranici, byl nadšeně uvítán v Lienzi a pochodoval na západ k Brixenu. Už nazítří, 10. dubna, vzplanulo celé Tyrolsko protibavorským povstáním a téhož dne napadla rakouská armáda arcivévody Karla Bavorsko, francouzského spojence. Tím se habsburské císařství ocitlo ve válečném stavu nejen s Bavorskem, ale i s Napoleonem, a válka se rozhořela na Dunaji i v severní Itálii.
Rakušané postupovali rychle, tyrolští sedláci však byli rychlejší, zaútočili na slabé bavorské jednotky i posádky takřka všude. Bavorům sice vyrazila z Bolzana na pomoc francouzská kolona generála Lemoina, když ale došla k Brixenu a zjistila, že se sem blíží přesila Chastelerových mužů, odpochodoval zpět.

Nebojte se těch spařených nudlí!
To už sedláci, převážně ozbrojení vidlemi a kosami, zaútočili na Sterzing, ležící jižně od Brenneru. Major Speicher, který proti nim vyrazil se čtyřmi stovkami bavorských pěšáků, zformoval dva bataliony do obranných čtverhranů, pálil z jediného děla na povstalce, pak ale spatřil, že se k němu přes otevřené pole sunou tři vrchovatě naložené žebřiňáky, které tlačí tyrolské ženy. Za vozy postupovali nejlepší střelci z řad horalů, systematicky likvidovali obsluhu děla i čelní stranu čtverců a dav s píkami i vidlemi útočníky povzbuzoval, ať se těch „bayerische Damfnudel“, bavorských spařených nudlí, nebojí. Speicher se nakonec vzdal a selské houfy měly otevřenou cestu přes Brenner na Innsbrucku.
I jinde slavili Tyroláci vítězství. Georg Bucher z Axams zburcoval muže všech okolních vsí a začal je shromažďovat na horských srázech jihozápadně od Innsbrucku. U Zirlu nad řekou Inn odrážel Bavory, kteří vyrazili z města Andreas Ennemoser, jehož houf vzrostl během jediné noci ze 40 mužů na šest stovek
Generál Kinkel, vojenský velitel Innsbrucku, pochopil, že se město ocitá v sevření. Rozmístil šest batalionů u innsbruckých bran, zbytek si nechal jako zálohu, neboť musel počítat i s nebezpečím vzpoury obyvatel města, a chtěl s povstalci vyjednávat, jenže nebylo s kým. Šest tisícovek rebelů dosud nemělo společného velitele ani jednotné velení!

François Joseph Lefebvre (1755–1820)
Původem Alsasan, předrevoluční seržant a revoluční voják, maršál císařství od roku 1804, vévoda Gdaňský roku 1807, účastník většiny Napoleonových tažení až do roku 1814, od roku 1812 velel císařské gardě.

Dobytí Innsbrucku
V pět ráno 12. dubna vyrazili sedláci na Innsbruck, po hodině boje překonali most a vnikli do centra, kde je palba pěchoty plukovníka Ditfurtha zastavila jen do chvíle, než si tyrolští střelci vzali majora na mušku a sestřelili jej z koně. Kolem desáté bylo po všem, a když nazítří došel před Innsbruck generál Bisson, narazil na barikády, ocitl se v pasti a nakonec s 3500 muži potupně kapituloval
O tři dny později, 16. května, vpochodovali do Innsbrucku Chastelerovi Rakušané a
a císař František mohl po dalších dvou dnech napsat tuto zdravici:
„Moji milovaní a věrní Tyroláci! (…) Armáda, která vás má osvobodit, se dala na pochod, avšak dřív než mohla dojít k našemu společnému nepříteli, aby mu zasadila rozhodný úder, učinili to za ni Vaši stateční muži a mně jakož i celému světu podali nejsilnější důkaz o tom, co všechno jste schopni podniknout, abyste se opět stali článkem monarchie, v jejímž lůně jste po staletí radostně a šťastně spočívali.“

Za Boha, císaře a drahou vlast!
V průběhu dubna a na počátku května se situace na hlavních frontách v Itálii a Bavorsku obracela v rakouský neprospěch. Napoleon vítězil, arcivévoda Karel vyklidil Bavorsko, ze severní Itálie ustupoval arcivévoda Jan  a císař Napoleon poslal do Tyrol celý VII. (bavorský) armádní sbor pod velením maršála Lefebvra. Francouzi obsadili Vídeň, Chasteler byl poražen 13. května u Wörglu, západně od Innsbrucku a směrem k němu táhl dolním Tyrolskem bavorský generál de Wrede s jednou Lefebvrovou divizí. Z druhé strany se blížila bavorská divize generála von Deroye a obě pacifikovaly hrabství ohněm i mečem.
            Tyrolská deputace nakonec podepsala v Innsbrucku kapitulaci, do města vstoupili 19. května Wredeho vojáci a Bavoři si mohli myslet, že zemi opět ovládli. Jenže vzápětí se horami rozlétla jako blesk vlastenecky nadnesená výzva Andrease Hofera, selského vůdce z oblastí kolem Brenneru:
„Drazí bratři z údolí horního Innu! Za Boha, císaře a drahou vlast! Zítra časně ráno vyrazíme v poslední boj. S pomocí Matky Boží chceme Bavory zastavit či pobít. S námi je Nejsvětější srdce Ježíšovo. Buďme však prozíraví tak, jak je Boží prozřetelnost, a nachystejme se v boj, jako by jí nebylo! Andreas Hofer, vrchní velitel.“
Celé horní Tyrolsko ožilo stovkami mužů s mušketami, kteří spěchali pod prapory Hoferových rot, a povstání vzplanulo s novou silou.

Andreas Hofer (1767–1810)
Po otci majitel zájezdního hostince Am Sand na staré silnici mezi Meranem a Sterzingem¨, který se živil i obchodem s vínem a koňmi, s nimiž sestupoval jak do italských nížin, tak až do Vídně. Byl to plnovousem zarostlý robustní muž, přímý, otevřený a hluboce nábožensky založený, který měl určité zkušenosti s válkou a velením, neboť byl v letech 1796–1805 byl setníkem tyrolských střelců. Stal se jedním z hlavních mluvčích tyrolských snah o návrat do rámce rakouského císařství a pod jeho velením se v prvních dnech povstání sjednotila většina selských houfů.

Tyrolsko v plamenech
Hofer si nemohl vybrat lepší čas, neboť v úzkých byl pro změnu Napoleon, který prohrál 22. května dvoudenní bitvu u Aspern a Esslingu. Aby ji odčinil, svolával k sobě, co mohl, mimo jiné i Lefebvrův bavorský sbor, z něhož zůstala v Tyrolsku jen Deroyova divize.
Jen co Lefebvre odtáhl, začal dostávat Deroy znepokojivé zprávy o drobných útocích na předsunuté jednotky a jízdní hlídky v oblasti Brenneru. Vyhlásil celé divizi pohotovost a 25. května vyslal dva silné průzkumné oddíly na jih, proti proudu horské říčky Sill směrem na Matrei. Tam se už od rána shromažďovala Hoferova povstalecká armáda, ne už kdečím vyzbrojené selské houfy, ale přes šest tisíc vojensky organizovaných zeměbranců, kteří znali kraj, uměli skvěle střílet a většinou nebyli v boji poprvé.
Hoferův plán byl prostý: bít Bavory a Francouze všude, kde na ně narazí, srazit je dolů, zůstat však v horách. Mezi Matrei a Bergiselem svedl svou první bitvu, která skončila nerozhodně. O čtyři dny později 29. května, na svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova, zaútočil znovu a tentokrát vedl kolem 15 000 mužů s šesti děly. Von Deroy měl zhruba 5300 vojáků a osmnáct děl.

Bavorská pěchota
Bavorská pěchota se výcvikem i výzbrojí podřizovala od roku 1805 francouzskému vzoru. Od roku 1799 nosila chrpově modrý frak s uzavřeným revérem, jehož barva určovala příslušnost pluku. Dominantním znakem bavorského pěšáka (i jezdce) byla vysoká černá kožená přilba, nazývaná Raupenhelm (Housenková přílba, to podle ozdoby na hřebeni) se stínítko vpředu mosazným ovále s královským monogramem MJK na čele.

Bitva u Bergiselu a Wolkersdorfská proklamace
Boj začal na tyrolském pravém křídle u zámku a vsi Ambras, nejvíce se ale rozhořel na středu u mostu přes řeku Sill a na planině nad Wiltenem. Bavoři se urputně bránili, podnikali protiútoky, obě strany zápasily o každou výšinu, dvorec či horskou chatu, Hoferův střed ale Deroye nutil k pomalému ústupu po brennerské silnici.
Po poledni už Deroyovi hrozilo nebezpečí z boku i z týlu a jemu nakonec nezbylo než ustoupit na linii, tvořenou spojnicí mezi klášterem Wilten u Sillu a dvorcem Husslhof na pravém břehu Innu. Tentokrát povstalci zvítězili a kolem Innsbrucku začali svírat kruh, proto vydal bavorský generál navečer rozkaz k opuštění města a ústupu do Bavorska.
            Dřív než se 30. května rozplynuly ranní mlhy, vyrazily selské a horalské oddíly s křikem a jódlováním do útoku na město, s překvapením ale zjistily, že jim nikdo neklade odpor. Povstalci už podruhé ovládli Innsbruck a jejich nadšení neznalo mezí. Vzápětí vešla ve známost Wolkersdorferská proklamace, kterou císař František napsal 29. května pod dojmem vítězné bitvy u Aspern. To hlavní, co v ní stálo, znělo takto:
„S důvěrou v Boha a moji spravedlivou věc oznamuji tímto svému věrnému hrabství Tyroly včetně Voralberska, že jej už nelze oddělit od svazku zemí rakouského císařství a že nepodepíši žádný jiný mír než ten, který tyto země neoddělitelně spojí s mojí monarchií. Můj milovaný bratr arcivévoda Jan se co nejdříve vydá do Tyrol, aby se stal velitelem a ochráncem mých věrných Tyroláků…“

Iluze svobody
Tyrolsko vyhnalo Bavory, dobylo si svobodu a císařské slovo zaručilo, že se opět stane součástí monarchie. Napoleon tomu nemohl uvěřit, pochopil však, že si za vše může stažením většiny Lefebvrova sboru sám. V první chvíli chtěl dát rozkaz ke zpátečnímu pochodu, pak ale usoudil, že Tyrolsko i Bavorsko počká. Přednější bylo soustředit u Vídně co nejvíce sil, překročit Dunaj, porazit arcivévodu Karla a odčinit porážku u Aspern. I Deroyova divize dostala rozkaz k přesunu na rakouskou půdu a iluze svobody byla v Tyrolsku dokonalá. Jenže císař Francouzů zvítězil 6. července u Wagramu a poražené Rakousko uzavřelo 11. července u Znojma příměří. Nastal čas k zúčtování, neboť situace v Evropě se změnila k Napoleonovu prospěchu a před francouzskou nadvládou se už ve střední Evropě nemínilo sklonit jen Tyrolsko.

Zvítězit, nebo zemřít!
Císař Francouzů nehodlal strpět v Tyrolsku druhé Španělsko a maršálu Lefebvrovi psal:
„Mým úmyslem je, abyste k zabránění odporu v tyrolských okresech žádal 150 rukojmí, vyraboval a vypálil nejméně šest velkých vsí, jakož i domů vůdců a dal tak jasně najevo, že země bude porobena krví a železem…“
Maršál vyrazil 27. července ze Salcburku na Innsbruck s 20 000 vojáky a nebyl jediný. Z Bavorska pochodovaly síly generála Beaumonta a generál Rusca postupoval z Korutan, přičemž pálil vsi kolem Lienze.
Když Lefebvre vstoupil do Innsbrucku, nařídil, aby povstalci odevzdali zbraně a všem, kteří se podrobí do 10. srpna, slíbil amnestii, bavorská vláda ale prohlásila, že se amnestie nevztahuje na povstalecké vůdce, načež vypsala odměny pro ty, kteří je vydají.
Hofer vydal 28. července novou výzvu k povstání, v jejímž závěru nabádal:
„Jediným a posledním cílem nás všech budiž zvítězit pro Boha a císaře Františka, nebo zemřít!“
Netušil ovšem, že rakouský císař na vojenskou podporu Tyrolska rezignoval…
Povstalecké houfy se rychle srotily, obsadily silnice i soutěsky přes Brenner, kam vypravil nic netušící Lefebvre divizi generála Rouyera. Ta dorazila do Sterzingu, po jednodenním odpočinku pokračoval na Brixen a 4. srpna vešla do hlubokých, úzkých roklí mezi Mitterwaldem a Oberau. Povstalci už čekali na vrcholcích a na nic netušící kolonu začaly padat připravené laviny kamení i kmeny podetnutých stromů. Vojáci dole neměli šanci, lavina dopadla především na Sasy, pochodující v čele a dodnes se ono místo jmenuje Sachsenklemme, Saská soutěska. Rouyerovi nezbylo než se s vyděšenými muži vrátit do Sterzingu; mrtvé a zavalené živé musel nechat pod lavinou.
Rozhořčený Lefebvre vyrazil do hor se sedmi tisícovkami mužů divize bavorského korunního prince, vypálil Ried, 7. srpna Sterzing obsadil, dál ale nedošel, neboť se v soutěskách u Maulse dostal do křížové palby povstalců, před níž raději ucouvl.
V údolí Innu, u vsí Prutza a Ladisa, napadli povstalci 8. srpna 10. bavorský pluk, součást Deroyovy divize. Plukovník Buscheid musel ustupovat přes Pontlatzer Brücke, Pontlatzský most, sevřený ze všech stran skalami, na jejichž vrcholcích už čekali muži, ženy, děti, kamení i kmeny. Hrstce Bavorů se podařilo uprchnout do Zirlu, Burscheid a jeho 950 mužů byli odříznuti a nakonec se vzdali. Lépe se nevedlo ani generálu Ruscovi, i je donutila domobrana Antona Stegera k ústupu.
V neděli 13. srpna se Hofer, který shromáždil 17 000 mužů, rozhodl pro generální útok do údolí, kde ležel Innsbruck. Lefebvre, jenž zde měl 10 600 pěšáků, 1400 jezdců a 43 děl, něco podobného nečekal a nezbylo mu než nasadit i poslední zálohy. Totéž musel udělat Hofer a do soumraku trvající zápas skončil nerozhodně. Bavoři, kteří měli 200 mrtvých a 250 raněných, se stáhli k Innsbrucku, Tyroláci (100 mrtvých a 220 raněných) do hor, maršál ale vyčerpal téměř všechnu munici, a jelikož ji neměl kde doplnit, zahájil 14. srpna vyklízení města a 18. srpna opustil i Tyrolsko.

Bernard Erasmus von Deroy (1743–1812)
Hoferův protivník, jako generál bojoval nejprve proti revoluční i Bonapartově Francii (např. v bitvě u Hohenlinden 1800) a od roku 1805 po jejím boku (u Ulmu 1805, Landshutu, Abennsbergu 1809). Účastnil se i Napoleonova ruského tažení a zemřel na následky zranění po první bitvě u Polocku.

Rakouská zrada?
Povstalci osvobodili svoji zemi potřetí, za což dostal Hofer od Františka I. čestný řetěz a Tyroláci další list s ujištěním, kterak na ně při mírových jednáních s Napoleonem myslí. Jenže deset dní nato byl v Schönbrunnu podepsán mír, který vracel Tyrolsko zpět Bavorsku a většina povstalců označila postoj Vídně jako zradu. Rakouské císařství si ovšem nemohlo počínat jinak, bylo poražené, hospodářsky vyčerpané a bez spojenců.
Někteří Tyroláci se s mírem nesmířili a přes osm tisíc jich vyrazilo znovu proti trojnásobné přesile. Tentokrát už nečelili jen Bavorům (nad kterými převzal místo maršála Lefebvra velení generál Drouet dʼErlon), ale 50 000 Francouzů a Italů, s nimiž proti nim pochodoval italský místokrál Eugène de Beauharnais, Napoleonův nevlastní syn.
Povstalci se bili zmužile, zasadili Bavorům porážky v průsmycích Lueg a Luftenstein, postoupili až k Halleinu a do Berchtesgadenu, pak ale začali podléhat ze tří stran přesile. Dne 25. října ztratili znovu Innsbruck, ustoupili do hor a schönbrunnský mír odmítali brát na vědomí. Hofer požádal Droueta dʼErlon o dvoutýdenní příměří, jenže francouzský generál odmítl, 1. listopadu vnikl příkrovem podzimních mlh do hor a zatlačil zbylé tyrolské houfy až k Brenneru. Pak přišel francouzský rozkaz ze 7. listopadu, který nařizoval pokácet lesy na Bergiselu a zabránit tak neustálým výpadům z hor na Innsbruck. O den později vypravil Andreas Hofer dva posly k Eugènovi de Beauharnais se vzkazem, že se vzdává, přijímá slíbenou amnestii a žádá o v tomto smyslu o průvodní listy.

Poslední vzdor
Než požadované dokumenty dorazily, povstali Tyroláci v oblasti Meranu, napadli oddíly generála Rusca a Hofera přemluvili, aby se k nim přidal. Byli slabí, utrpěli porážku a rozhořčený italský místokrál zveřejnil 12. listopadu proklamaci, v níž dával na vědomí, že kdo nesloží do pěti dnů zbraň a bude zajat, skončí před popravčí četou. Generál Broussier měl Tyrolákům dokázat, že proklamace nežertuje, a jeho bataliony pátrali po vůdcích. Haspinger se tři čtvrtě roku skrýval v Tyrolsku, Speckenbacherovi se podařilo uprchnout do Švýcar, Mayr byl zajat a zastřelen v Bolzanu, Hofer ale zmizel s ženou i synem na horskou salaš Kellerlahn, ležící vysoko na údolím Passayer. Císař František mu údajně nabízel azyl v Rakousku, horal ale odmítl a na Francouze se teď díval s většími sympatiemi než na Rakušany.
„Máme štěstí být současníky největšího muže, jaký kdy žil! Velký Napoleon a jeho vznešený syn [čímž mínil Eugèna] budou nadále ochránci tyrolského lidu,“ napsal v listu, v němž se snažil získat italského místokrále pro myšlenku připojení Tyrolska k italským oblastem.
Italský místokrál byl čestný a šlechetný muž. Poslal průvodní listy pro dvě desítky povstaleckých vůdců, v nichž jim zajišťoval svobodu i bezpečnost a Napoleonovi předložil návrh na rozdělení Tyrolska na italskou a bavorskou část. Císař Francouzů přijal projekt příznivě, jižní Tyroly přiřkl pod Eugènovu patronaci, severní část nechal Bavorsku, avšak vymínil si, že ji bude spravovat bavorský korunní princ. Po Napoleonově abdikaci (1814) připadlo severní Tyrolsko rozhodnutím Vídeňského kongresu opět Rakousku, leč jižní zůstalo „italské“, byť ještě dlouhou patřilo do rakouské sféry vlivu.

Eugène de Beauharnais (1781–1824)
Syn Josefíny de Beuaharnais, pozdější Napoleonovy choti, adoptovaný císařem Francouzů r. 1806, účastník mnoha Napoleonových bitev (mj. v článku zmíněné bitvy u Wagramu), od r. 1806 manžel princezny Augusty Amálie Bavorské, od června 1805 jmenovaný italským vicekrálem (titul italského krále měl Napoleon).

Poprava v Mantově
Andreas Hofer nežil dlouho, neboť rozdělení země Tyroláky neuspokojilo. Znovu povstali, on se přidal, jenže Eugènovo vojsko povstalce snadno rozdrtilo. Na Hoferovu hlavu vypsaná odměna 10 000 zlatých zlákala tyrolského sedláka Raffela, který k němu dovedl v noci z 27. na 28. ledna 1810 vojáky generála Huarda. Tyrolský vůdce byl odvezen do Mantovy, řádně i korektně souzen a 20. února v jedenáct hodin zastřelen.
„Kaprálovi pravil, ať splní dobře svou povinnost, dal mu dvacetikrejcarovou minci (…) a pevným hlasem křikl ,Pal!‛. Jeho smrt nebyla (…) okamžitá, po první salvě klesl jen na kolena a zabila ho až rána z milosti. Místo, kde klesl, je považováno jeho druhy ve zbrani za posvátné,“ tak popsali exekuci pamětníci.
Podle některých svědectví před smrtí na adresu rakouského císař hořce pravil:
Franz, Franz, questo lo devo a te! Franzi, Franzi, za tohle vděčím tobě!“
Francouzi pohřbili tělo se všemi poctami v mantovském kostele San Michele. Roku 1823 bylo uloženo v Hofkirche v Innsbrucku.

Literatura
Hall, Charles Henri: Memoirs of the Life of Andrew Hofer. Murray, London 1820.
Kovařík, Jiří: 1809. Orel proti orlu, Hart 2002.
Köfler, Werner: Die Kämpfe am Bergisel 1809. Militärhistorische Schriftenreihe, Heft 20, Heeresgeschichtliches Museum, Wien 1996.
Sévillia, Jean: Le Chouan de Tyrol. Andreas Hofer contre Napoléon. Perrin, Paris 2001.
 

1 komentář:

Jiří Třešňák řekl(a)...

Skvělý článek, děkuji.
Nemá být v odstavci "Dobytí Innsbrucku" místo data 16. května 16. dubna?