neděle 25. června 2017

NOVÝ VZLET ORLA ANEB KDYBY NAPOLEON U WATERLOO NEPROHRÁL

Tady i jinde se mě  občas někdo ptá, jestli mohl Napoleon u Waterloo vyhrát. Historik sice nemá na "kdyby" brát ohled, alternativní historie je ale v módě, občas fascinuje a já před časem napsal pro ŽIVOU HISTORII tenhle příspěvek. Je v něm shrnutí toho, co se stalo, a trochu rozbor toho, co se stát mohlo...
Napoleon posílající u Waterloo do útoku gradu (Crofts)



V historii jakékoliv války navozují ty nejosudovější bitvy otázky, zda nemohl být výsledek jiný a jak by vítězství místo prohry ovlivnilo další chod dějin. Bitva u Waterloo 18. června 1815 takové úvahy inspiruje tím více, že jde o poslední boj jednoho z nejproslulejších vojevůdců, kterého pak už čekalo jen zajetí na skalnatém ostrově vprostřed Atlantiku, kde roku 1821 zemřel. Pád Orla, tak říkali onomu dramatu už současníci. Mohl tehdy Napoleon místo pádu vzlétnout? Kde se stala chyba a co by se změnilo?

Sto dní uprchlíka z Elby.
1814:
11. duben: Napoleonova bezpodmínečná abdikace ve Fontainebleau.
3. květen: Napoleon přistává na ostrově Elba, který se stává jeho exilovým císařstvím.
1815:
26. únor: Napoleon tajně odplouvá z Elby.
1. březen: Vylodění nedaleko Antibes a začátek pochodu na Paříž.
13. březen: Vídeňský kongres prohlásil Napoleona za nepřítele a narušitele světového míru. 19. března: Francouzský král Ludvík XVIII. prchá z Paříže do belgického Gentu.
20. března: Napoleon vjíždí do Paříže.
15. červen: Začátek Napoleonova vpádu do Belgie.
16. červen: Paralelní bitvy u Quatre-Bras a Ligny.
18. červen: Paralelní bitvy u Waterloo (Napoleon) a Wavre (Grouchy).
22. červen: Druhá a poslední Napoleonova abdikace
15. července: Napoleon se vzdává kapitánu britské lodě HMS Bellerophon.

Tažení do Belgie
Napoleonův pád začal roku 1812 katastrofou za ústupu z Ruska, kdy se z jeho armády vrátil jen zlomek. Podobnou se už vytvořit nepodařilo, vojska protinapoleonské koalice došla na jaře 1814 do Paříže a spojenci donutili císaře Francouzů abdikovat, načež jej poslali do exilu na ostrov Elba. Za necelý rok odtud Napoleon uprchl a triumfálně se vrátil do Paříže, jenže Vídeňský kongres jej odmítl za hlavu Francie uznat a válka byla nevyhnutelná.
Obě strany sbíraly po zbytek jara síly, početní převaha však byla od počátku na straně francouzských protivníků.
Napoleon se rozhodl udeřit dřív, než Rakušané a Rusové dojdou k Rýnu, a napadnout v Belgii tábořícího Wellingtona s Blücherem. Tady postavil proti 220 000 (součet sil Britů a Prusů) spojeneckým vojákům svoji Severní armádu v síle kolem 110 000 mužů a na ostatních směrech, na rýnské hranici, v Alpách či u Nizzy, nechal jen menší obranné síly. Chtěl nenadálým úderem Prusy a Brity oddělit a porazit každého zvlášť.
Ve čtvrtek 15. června časně ráno vtrhla Severní armáda v čele s Napoleonem do Belgie a během dne prošla skrz Charleroi.
V pátek 16. června svedla dvě paralelní bitvy. U Ligny porazil Napoleon pruskou Dolnorýnskou armádu maršála Blüchera a u Quatre Bras vybojoval maršál Ney nerozhodný střet s částí Anglo-batavské armády vévody Wellingtona.
V sobotu 17. června dopoledne to vypadalo, že Francouzi spojenecké síly rozdělili a zbývá zasadit poslední úder Britům, jenže po poledni se začaly chyby, omyly, špatná hodnocení situace a falešné představy kumulovat i násobit.

Síly protivníků
K Rýnu postupovala rakousko-německá armáda knížete Schwarzenberga (260 000 mužů) a za ní ruská pod velením Barclaye de Tollyho (kolem 150 000) V Belgii stála Dolnorýnská pruská armáda maršála Blüchera (120 000) a Anglo-batavská armáda vévody Wellingtona (zhruba 100 000), nepočítaje v to menší armády na jiných směrech. Frimontova rakouská Italská armáda (63 000) měla zaútočit přes Alpy a na jihofrancouzskou hranici u Nizzy a za ní mohla přijít Bianchiho rakouská Neapolská armáda (42 000). Krom toho byly v záloze menší Bachmanovy síly švýcarské a pruská Severoněmecká armáda (26 000).
Na Wellingtona a Blüchera útočil Napoleon Severní armádou (110 000). Rappova Rýnská armáda (24 000) musela čelit Schwarzenbergovi i Barcalyovi a mohl ji podpořit Lecourbeho sbor (14 800) i Suchetova Alpská armáda (25 100). Proti Frimontovi stál jen Bruneho sbor (10 000).

Jedna chyba za druhou
Kolik chyb na francouzské straně od začátku tažení bylo?
K první došlo hned na počátku vinou špatně předaných rozkazů, v důsledku čehož se vyražení zpozdilo a realita za plánem postupu zaostala.
Druhá následovala téhož dne odpoledne na pravém křídle, které císař opustil a nechal velení Grouchymu, aniž mu dal potřebné pravomoci a sdělili je i sborovým velitelům. Proto nebyla obsazena ves Fleurus a prvosledové brigády pruského I. sboru, které by ráznější úder nejspíš zničil, mohly ustoupit k Blücherovu jádru.
Třetí se týkala se přílišného roztažení francouzských sborů, z nichž se první den dostala do dotyku s nepřítelem jen část.
Čtvrtá zahrnula otálení na levém i pravém křídle po celé dopoledne a kus odpoledne 16. června. Energický postup mohl vést vlevo k obsazení strategické křižovatky Quatre Bras i k většímu úspěchu vpravo u Ligny, přičemž prodlevy poskytly Wellingtonovi i Blücherovi čas pro příchod posil.
Pátá tkvěla v křížení rozkazů, v důsledku čehož pochodoval armádní sbor Droueta d’Erlon 16. června mezi bojišti u Quatre-Bras a Ligny, přičemž ani na jednom nezasáhl. Kdyby se tak stalo, mohla se jedna z paralelně probíhajících bitev změnit v Napoleonovo přesvědčivé vítězství.
Šestá plynula z císařova mylného závěru, že Prusům uštědřil u Ligny zdrcující porážku, po níž ztratili bojeschopnost a ustupují pryč od Wellingtona i z Belgie. Prusové poražení nebyli, během noci bojeschopnost obnovili a ránu už pochodovali tak, aby se spojili s Brity!
Napoleon u Ligny (Bellangé)
 Rozdělení sil
Zatím nešlo o nic tragického a mnoho chyb se dalo napravit, pokud by Napoleon 17. června ráno od Ligny vyrazil a začal energicky jednat, jenže rozhodnutí, co dál, padlo až po poledni. V té chvíli císař Severní armádu rozdělil s tím, že sbory generálů Gérarda a Vandamma svěřil maršálu Grouchymu, který měl pronásledovat Prusy. Císař sám vyrazil se třemi armádními sbory, většinou jezdectva a gardou ke Quatre Bras, kde zatím Wellington stihl vybudovat silnou obranu. Než tam Napoleon dorazil, zahájil britský vévoda ústup k Bruselu na předem zvolenou obrannou pozici u vsi Mont-Saint-Jean nedaleko od městečka Waterloo. Jeho ztráty nebyly velké, bojeschopnost neztratil a u Waterloo stihl soustředit většinu toho, co kolem Bruselu měl.
V pozdním odpoledni sedmnáctého se strhla bouřka a po ní následoval liják, trvající téměř celou noc, což brzdilo postup jak Napoleonova jádra k Angličanům, tak i pochod Grouchyho, jemuž se stihli Prusové ztratit z dohledu natolik, že maršál netušil, jakým směrem vlastně táhnou. Protože to tvrdil Napoleon, předpokládal, že odcházejí na Maastricht, tedy z Belgie pryč, oni se však stáčeli směrem na Brusel a blížili se k Wellingtonovi.
Grouchy na to přišel až dopoledne osmnáctého…
Shrňme vše co nejsrozumitelněji. Napoleon byl ještě 18. června skálopevně přesvědčen, že se od sebe Britové a Prusové vzdalují a nemohou se spojit. Blücher ve skutečnosti došel k městu Wavre, kde zaujal obranu proti Grouchymu a tři ze čtyř sborů postupně poslal na západ, k Wellingtonovi. Pokud se někdo od sebe stále vzdaloval, pak to byli Napoleon a Grouchy, přičemž maršál neměl od císaře žádné rozkazy, aby změnil směr a pochodoval blíž k němu.
Tohle byla největší chyba a hlavní příčina tragédie.

Přípravy na bitvu
Anglo-batavská armáda stála ve stoupajícím svahu a za ním kolmo k silnici Charleroi–Brusel už od večera sedmnáctého rozvinutá a připravená, přičemž obsadila oba nejvýznamnější obranné body, statek La Haye-Sainte v údolí přímo u silnice a zámeček Hougoumont, skrytý v lesíku na britském pravém křídle. Za hranou svahu terén mírně klesal a z protilehlého svahu, od Francouzů, nebylo další sledy stupňovitě vybudované obrany vidět, což znamenalo, že je nešlo účinně ostřelovat děly.
Francouzi se ráno rozvinovali jen zvolna, I. sbor Droueta dʼErlon vpravo od bruselské silnice, II. sbor Reilleho vlevo, za nimi záložní jezdectvo a jako záloha na středu císařská garda, z níž část teprve dorážela. Vzadu zůstal a až před polednem dorazil VI. sbor hraběte de Lobau, poslední část toho, co si Napoleon ponechal. V rozmoklé půdě se navíc manévrovalo se záložním dělostřelectvem, hlavní palebnou silou, hodně obtížně a ze všech těchto důvodu nebylo divu, že císař nařídil útok až na jednu hodinu po poledni.
Navzdory jeho rozkazu se začalo na levém křídle bojovat už kolem jedenácté, neboť část divize Jérôma Bonaparta, císařova bratra, postoupila skrz les, za nímž narazila na zdi zámečku Hougoumont, obsazeného nepřítelem. Tady se rozhořely stále krvavější boje, které do sebe postupně vtahovaly většinu Reilleho sboru, tj. značnou část pěchoty celého francouzského levého křídla. Nikdo tento nesmyslný boj nezarazil a Napoleon vůbec netušil, co se zde děje, ani to, že nějaký Hougoumont existuje!

Jeden útok za druhým
Kolem jedné po poledni zaduněla na pravém francouzském středu děla Velké baterie a půl hodiny trvala ohlušující kanonáda, efektní a zdánlivě zničující, ve skutečnost však nepříliš účinná, neboť řada Wellingtonových jednotek dostala za hranou svahu povel zalehnout a mnoho kulí přes tyto bataliony, na něž kanonýři neviděli, přelétalo.
V půl druhé začal útok čtyř divizí dʼErlonova sboru, které se probily až k hraně svahu, tam byl ale jejich postup zastaven a na promíchané útočné kolony pak udeřilo britské těžké jezdectvo, které zastihlo pěchotu nepřipravenou a doslova ji srazilo zpět. Následoval britský jezdecký útok na Velkou baterii a ustupující, zčásti i prchající pěchotu, jenže tuto kavalerii včetně legendárního pluku Šedých Skotů zdecimovali pro změnu jezdci francouzští. Zápas ustrnul, obě strany přeskupovaly síly a zuřivě se bojovalo jen na středu u La Haye-Sainte či na západě u Hougoumontu.
Ono přeskupování sil, které prováděl Wellington, vzbudilo mylný dojem, že se Britové dávají na ústup směrem k lesu Soignes, který měli za zády. Maršál Ney usoudil, že nadešel čas k jezdeckému úderu na střed, který by otevřel cestu vlastní pěchotě a vedl k proražení nepřátelské linie, jenže míasto útoku několika jezdeckými pluky se vrhly vpřed, strženi omyly, zápalem i chybnými rozkazy oba sbory záložního jezdectva i s kavalerií císařské gardy, leč bez podpory pěchoty, která by pak do narušené obrany vpadla. Jeden jezdecký útok na britské obranné čtverhrany (karé) následoval za druhým, ty však vzdorovaly a ani jedno nepuklo.

Prusové, nebo Grouchy?
Tradiční podání říká, že Napoleon netrpělivě vyhlížel, kdy se zprava objeví maršál Grouchy, kterého včera poslal za Blücherem a jehož už od rána volal zpět. Je to legenda, přesněji Napoleonem v jeho posledním exilu záměrně vytvořená lež, svalující odpovědnost za prohru na jiné, neboť první takový rozkaz napsal maršál Soult, Napoleonův náčelník štábu, až kolem poledne a kurýr ke Grouchymu dojel až navečer, kdy už bylo na vše pozdě.
Už před polednem upoutaly pozornost Napoleonova štábu pohyby neznámých jednotek daleko vpravo, u lesa Frischermont, a závěr byl jasný. Směrem do francouzského pravého boku postupovaly dva pruské sbory, tedy dobrá polovina Blücherovy armády. Císař to pochopil, tvrdou a nečekanou pravdu ale přiznat nemohl. Ve směru k Prusům přesunul na ves Plancenoit sbor Moutona de Lobau, krom elitní císařské gardy jedinou zálohu, kterou měl. Už v době dʼErlonova pěšího útoku, prakticky tedy od počátku bitvy, hrál doslova va banque s jedinou nadějí, že Wellingtona porazí dřív, než stačí Prusové zasáhnout!

Útok gardy jako poslední naděje.
Pěchota ani jezdectvo Brity neporazily, i když s nimi otřásly, Prusové se začali po čtvrté dopolední drát z boku na Plancenoit a Napoleon musel Lobauovi poslat posily, celou mladou gardu. Pak už mohl vynést jen nposlední trumf v podobě střední a staré gardy, kterou poslal do útoku na Wellingtonův pravý střed. K povzbuzení řadovým plukům, jejichž morálka klesala, poslal důstojníky s falešnou zvěstí, že mají vítězství na dosah, že jim už jde na pomoc Grouchy, a zvěst o útoku Prusů z obav před panikou zcela zatajil.
Útok staré a střední gardy, kterou už nemohlo prořídlé a na smrt unavené jezdectvo podporovat, zkolaboval, a nad bojištěm se nesl pokřik, jaký za deset let nad císařským vojskem nezazněl:
„Garda ustupuje!“
To byl začátek konce, rozvratu a paniky, již už nikdo nezastavil. Garda semknutá do karé ustupovala zvolna, vzdorovala, chránila Napoleona, kryla rozvrat v týlu, řídla, a když ji Britové vyzvali, aby se vzdala, kdosi z jednoho čtverhranu vzdorovitě odpověděl:
„Garda umírá, ale nevzdává se!“
Podle jiných (to slovo se přisuzovalo generálu Cambronnovi) zazněla odpověď stručnější, vojácky drsná a vstoupila do legend:
„Merde! Hovno!“
Byl to poslední heroický a marný pokus odčinit porážku, kterou už odčinit nešlo!
Nebo šlo?

Grouchy je tady!
Napoleonem vytvořená legenda, beletristicky rozšířená Stefanem Zweigem v Hvězdných hodinách lidstva či Victorem Hugem v Bídnících, říká, že za vše mohl maršál Grouchy, který měl nechat Prusy u Wavre být a ve chvíli, kdy slyšel od Waterloo vzdálená děl, pochodovat k císaři tak, jak mu to navrhl generál Gérard, jeho podřízený. Ponechme stranou, že maršál k tomu neměl důvod, dál plnil císařův rozkaz pronásledovat Prusy a žádný jiný nedostal. I kdyby ano, byly cesty pro část jeho sil složité, pro děla rozbahněné a je velkou otázkou, zda by dokázal přijít včas.
Přesto se dopoledne osmnáctého pokládá za moment, kdy k otočení kola dějin stačilo, aby Grouchy Gérarda poslechl.
Američan Steven Marthinsen publikoval v roce 2002 dvoudílnou historickou fikci Napoleon’s Waterloo Campaign: An atlernate History (Napoleonovo tažení k Waterloo: alternativní historie), která se právě z tohoto bodu odvíjí. Poutavě líčí, jak Grouchy s Gérardem souhlasí a jeho sboru (polovině svých sil) dá rozkaz táhnout k Napoleonovi směrem na Ohain. Gérard dostihne pruský Pirchův sbor (jeden ze tří, které se od Wavre k Waterloo skutečně přesunovaly) a kolem 19:00 s ním začne bojovat.

Napoleon vítězí!
U Waterloo probíhá vše jako ve skutečnosti, když ale Blücher zjistí, že má za zády Gérarda, zastaví postup a obrátí se k němu. Proti Lobauovi ponechá u Plancenoit jen Bülovův sbor, příliš slabý, aby prorazil, a následkem toho mohou Francouzi podniknout na Wellingtona mnohem masivnější útok celou gardou i dʼErlonovým sborem, v němž zpráva o Grouchyno příchodu probudí ztracenou bojechtivost. To střed Anglo-batavskou armádu drtí a Wellington dá rozkaz k ústupu na Brusel, při němž se od Britů začnou odtrhávat a rozpadat belgicko-nizozemsko-německé jednotky, tvořící víc než polovinu jeho armády. Vévodovi nezbude než ustupovat na Ostende a je rád, když odtud poražený odpluje do Anglie.
Zbývá Blücherova Dolnorýnská armáda, spojeným úsilím Gérarda a Lobaua zatlačená k Ohain, kde dojde nazítří 19. června k další bitvě. Prusové jsou spojeným francouzskými silami rozdrceni, maršál Blücher se dá v jezdeckém protiútoku raději zabít a Napoleon triumfuje!
Porážka u Waterloo (Job)

Další taktické alternativy
Možností taktického řešení je nicméně víc, neboť vyjít lze i z výše naznačených Napoleonových chyb.
První varianta vypustí křížení rozkazů pro dʼErlonův sbor v průběhu paralelních bitev u Ligny a Quatre Bras. DʼErlon nepochoduje tam a zpět, zůstane Neyovi, který obranu na strategické křižovatce rozdrtí a cestu na Brusel otevře už 16. června večer.
Druhá varianta říká, že Napoleon nepromarní dopoledne 17. června a nechá od Ligny ustupující Prusy sledovat jen malými silami kvůli přehledu o situaci. Udeří z boku na britskou obranu u Quatre Bras, zlomí ji, žene poražené na Waterloo, přičemž cestou smetává divize, které ke Quatre Bras pochodují, což znamená, že obrana u Mont-Saint-Jean bude jen chabá a snadnu ji (možná i z chodu) rozbije. Wellington je rozdrcen, Brusel ve francouzských rukou a Blüchera, pokud rychle neustoupí směrem k Prusku, čeká podobný osud.
Táž varianta může platit, pokud Napoleon udělá 17. června totéž co v reálu, leč rychleji. Pošle Grouchyho za Blücherema a sám se obrátí k Neyovi) už brzo dopoledne. Výsledek pak vypadá obdobně jako u varianty druhé.

Marthinsenův Happy End
Co by bylo podle Marthinsena dál? Britská vláda padne podobně jako po Slavkovu a ta nová je nakloněna míru, třeba i separátnímu. Vojenská síla Pruska je porážkou u Ohain zlomena a Napoleon se z Belgie stáčí směrem k Rýnu. Dostává posily z Francie, přidávajíc se k němu i některé belgické či nizozemské jednotky (neboť do roku 1813 bojovaly po francouzském boku) a on zaujímá postavení bokem k Rakušanům i Rusům. Opatrný Schwarzenberg zastaví operace na Rýnu, Vídeň, která je bez anglických subsidií na pokraji bankrotu, rovněž přistoupí na mír a imperátor Alexandr povolává za těchto okolností Barclaye zpět do Ruska. Marie-Louisa se k manželovi nevrátí (její místo zaujme, byť bez sňatku Napoleonova „polská manželka“ Marie Walewská), jeho malý syn však ano a císař, který je znovu na vrcholu moci, se rozhodně chovat mírumilovně, aby uchoval dědictví pro svého potomka…

Pravděpodobnost špatného konce
Osobně v tuto alternativu nevěřím a spíše bych předpokládal, že by se Vídeňský kongres (ukončený 11. června 1815) sešel v redukované podobě. Protifrancouzská koalice by se po Napoleonově vítězství nerozpadla a britský kabinet by zůstal podobně, jako tomu bylo roku 1809 po porážce a evakuaci u La Coruni. Napoleon přišel u Waterloo o 40 000 mužů, a i kdyby vítězství znamenalo menší ztráty, musel by za sebou nechat posádky. To by jeho Severní armádu redukovalo na nějakých 70 000 mužů a posily by byly z velké části nevycvičené. Schwarzenberg by počkal na Barclaye a koordinoval s ním postup podobně jako roku 1814. Naprosto jistý je nesmiřitelný postoj ruského Alexandra I., který Napoleona zhruba od roku 1804 k smrti nenáviděl (což přesvědčivě dokázal O. Sokolov v monografii Austerlitz: Napoléon, l’ Europe et la Russie), byť to v období po tylžském míru (1807) obratně skrýval. Císařův ústup za Rýn je víc než pravděpodobný (i kvůli kratší operační linii) a on by od té chvíle ztrácel území (včetně lidských i materiálních zdrojů) podobně jako v kampani 1814. Nelze vyloučit politické změny, neboť s britskou porážkou by zůstal exkrál Ludvík XVIII. bez podpory a uspořádání Francie (byť nakonec poražené) by se mohlo změnit. Vídeň byla ještě v prvních měsících roku 1814 nakloněna variantě regentství Marie-Louisy a poté vládě Napoleona II., tedy Napoleonova syna, což je jedna možnost. Druhou představuje vnitřní opozice ve Francii se vznikem prozatímní vlády (jako tomu bylo v reálu) a s alternativou obnovy republiky.
Napoleona, nakonec stejně poraženého a zbaveného moci, by nejspíš nečekal Ostrov Svaté Heleny, ale cosi mírnějšího, o což by se postarala ne koalice, ale Francie sama.
Triumf u Waterloo (a třeba i u Ohain) by na každý pád představoval Pyrrhovo vítězství. Na mír s Napoleonem v čele Francie by spojenci těžko přistoupili, na to pro ně byl příliš agresivní a nevyzpytatelnou osobností.
Jinak řečeno mohl Napoleon vyhrát bitvu, ne však válku.

Napoleonovy lži
Napoleon v zajetí na Svaté Heleně překresloval mnohé svoje činy a záměrně vytvářel legendu, což platí dvojnásob o prohře u Waterloo, pro niž hledal viníky a svaloval odpovědnost na jiné, zejména na Grouchyho. Skutečnost zakryl tak důkladně, že vlastně stvořil další variantu alternativní historie, dodnes mnohými pokládanou za pravdu. Všechny jeho mystifikace analyzoval Belgičan Bernard Coppens v knize Les Mensonges de Waterloo (Lži kolem Waterloo), vydané roku 2009. Přesvědčivě dokázal omyly prvních dní tažení a císařovu zodpovědnost za ně, chybu ve vyhodnocení terénu u Waterloo (s nevědomostí o klíčovém Hougoumontu), zejména ale naprostou nevinu maršála Grouchyho a plnou Napoleonovu odpovědnost za to, že jej včas nepřivolal. Nutno dodat, že Napoleonem stvořené legendy a lži nejsou jediné, stejně si počínal Brit Siborne, snažící se skrýt velké chyby Wellingtonovy (hlavně to, že vévoda první dva dny války doslova promarnil, neboť pokládal vše za klamný útok a hlavní úder čekal mnohem severněji).

Literatura:
Coppens, B. Les Mensonges de Waterloo. Jourdan, Bruxelles 2009.
Kovařík, J.: Směr Brusel (Waterloo 1). Akcent, Třebíč 2011.
Týž: Poslední bitva (Waterloo 2). Akcent, Třebíč 2011.
Marthinsen, S.: Napoleon’s Waterloo Campaign. An alternate History (2 sv.). Xlibris 2002.

1 komentář:

Jaroslav Jakubov řekl(a)...

To s tym Sibornom je celkom sarkasticke, ked sa vezme do uvahy ze Wellington sa nan oboril koli modelu bojiska Waterloo ktore malo pritomnych "privela Prussov"... Siborna totalne znemoznil (aj ked Siborne mal uplnu pravdu o pozicii Prussov) a prakticky mu znicil zivot. Siborne zomrel ako zadlzeny chudak..