Nechci anotované druhé a závěrečné pokračování psích příběhů dlouho odkládat; první část naleznete jen o málo niže, v příspěvku z 2. září. Pokud jste narazili na nějakou jinou historku (třeba i z jiných armád z koaličních válek), budu vám vděčen za upozornění (jako vždy na adresu napoleonknihy@volny.cz), případě za citaci či převyprávění.NĚMÉ TVÁŘE NAPOLEONOVY ARMÁDY (2)
Bílá tlapka
Patte Blanche, v překladu bílá tlapka, bylo jméno ohaře, který patřil podporučíku Buratovi, velícímu stráži orla u 2. batalionu 16. řadového pluku. Pluk měl v létě 1812 posádku ve Španělské Valencii a v červenci, pár dnů po prohrané bitvě u Salamanky/Arapiles, dostal 2. batalion rozkaz jít spolu s odřadem jezdectva na pomoc obležené posádce Cuency, která leží kolem sto padesáti kilometrů od Madridu. Nedaleko Utielu Francouze přepadla smíšena španělsko-portugalská brigáda a útočníci se probili až ke stráži orla, tj. k zástavě. Podporučík Burat orla hájil ze všech sil, nakonec ale žerď zlomil a pokusil se zbytek zachránit. Bylo to marné, jeden Portugalec ho dohnal, sekl jej šavlí a chtěl trofej vyrvat, když tu mu po krku skočil Patte Blanche...
Když podporučík Burat procitl ze mdlob, ucítil nejdřív na tváři psí jazyk. Pak otevřel oči, nazvedl se, zjistil, že jeho zranění je vcelku lehké, na psím břichu ale uviděl ohavnou ránu. Vzal zvíře do náruče, dovlekl se s ním k potoku, roztrhal si košili a cáry psa obvázal, načež znovu omdlel. Znovu přišel k sobě jako zajatec britské jízdní hlídky, která odvezla jeho i Patte Blanche.
Osud zajatců ve Španělsku nebyl záviděníhodný, většina z nich putovala na vězeňské pontony, což byly staré, odstrojené válečné lodě. Burat měl prožít zbytek války na jedné z nich, jemu určený ponton ale kotvil až u anglických břehů a britský kapitán, vyplouvající ze Španěl, odmítl vzít podporučíkova psa na palubu. Patte Blanche byl jiného názoru, když loď odrazila, vrhl se z mola do moře a Burat pro změnu skočil pro něho. Oba plavali vedle sebe, dokud k nim nepřiplul záchranný člun, Francouz do něho ale vyšplhal až poté, co mu dal britský důstojník česné slovo, že vyzvedne i jeho psa.
Zvíře i pán pak pobývali na HMS Brunswick, jednom z nejodpornějších britských pontonů, kde vládla krajní nouze i špína. Oběma se podařilo po čase na jedné šalupě utéci a doplout až do francouzského Dunquerque.
Pes s nevhodným jménem
S husary 11. husarského pluku, přesněji řečeno s jejich brigadýrem jménem Dumillon, žil koncem jara a počátkem léta roku 1803 pes s nikterak zvláštním jménem Cézar. Pluk byl v oněch mírových časech posádkou v piemontském Turínu, patřil skladbou do okruhu 27. vojenské divize, jíž velel generál Jourdan, a jednoho červnového dne přišlo k jeho veliteli hlášení podivného obsahu. Stálo v něm, že se pes i jeho pán provinili nedostatkem úcty vůči hlavě Francouzské republiky, prvnímu konzulovi Napoleonu Bonapartovi! Plukovníka to pochopitelně zaskočilo, přípis ale obsahoval podrobnosti, ze kterých vyplývalo, že brigadýr Dumillon na jaře doprovázel spolu s několika dalšími oddíl rekrutů, převelených z francouzského Toulouse do italského Turína, a 27. března že s nimi dojel do Sisteronu na březích provensálské řeky Durance. Celá skupina seskočila z koní na hlavním náměstí a brigadýrův pes, který pána provázel, se tu začal plést vojákům pod nohy, zjevně s úmyslem cosi vyloudit. Byl to opět barbet, pochopitelně se zaprášenou, slepenou srstí, z níž tu a tam čouhala sláma, což mu dodávalo poněkud zvláštní vzhled, a jelikož ho rozladilo, že nic nedostal, spustil na celé kolo štěkot. Nedlouho poté dorazily za husary a rekruty i nákladní vojenské muly, což Cézara inspirovalo ke štěkotu tak velkému, až se zvířata splašila. Vojáci pádili za nimi, jiní se snažili chytit či zklidnit psa, do toho přibíhali místní obyvatelé, zvědaví, co se děje, a dlouho trvalo, že zavládl opět klid. Husarský velitel pak usoudil, že bude lepší jet dál, a všichni nechali město za zády.
Nedlouho poté se v Sisteronu, ospalém městě, kde tato scéna znamenala vítané oživení, začalo říkat, že vojáci na to psisko volali jménem hlavy státu. Kdosi pak donesl zdejšímu podprefektovi jako jistou věc informaci, že husarský pes se o opravdu jmenuje Bonaparte! Jak to vzniklo a kdo to slyšel, není jasné, jisté však je, že podprefekt, bezpochyby duše byrokraticky školometská, napsal stížnost generálu hraběti de Lamethovi, prefektovi celého départementu, a ten ji postoupil plukovníkovi 11. husarského.
Chudáku plukovníkovi, i když psa a jeho pána znal, nezbylo než všechny členy jarního konvoje vyslechnout a sepsat hlášení nadřízeným. Neslo datum 21. července 1803, ústy jmenovitě uvedených svědků se v něm stvrzovalo, že brigadýr Dumillon je vskutku vlastníkem psa, kterého našel cestou z Toulouse a jenž jej v Sisteronu provázel, že však mu dal jméno César a v žádném případě Bonaparte. Kapitán Dumillonovi kompanie pak na závěr k plukovníkově relaci připojil tyto řádky:
„Nemyslím si, že by byl tak zpozdilý a po pěti letech vzorné služby i příkladného chování dal psovi jméno prvního představitele republiky. Přesto jsem ho dal zavřít až do chvíle, kdy rozhodnete jinak. Sám se ostatně nabízí, že pojede do Sisteronu, přihlásí se jako vězeň a počká na soud. Bude pro něho snadné dokázat, že je nevinen.“
Není známo, co následovalo, lze jen doufat, že si někdo z generálů pomyslel, jaké hovado sisteronský podprefekt je, a celou věc hodil do koše...
Příběhy o psí věrnosti a službě
Několik pamětníků revolučních válek na německém území se zmiňovalo o drobném psíku, možná malém foxteriérovi, který měl jméno Zor a patřil mladému husarskému trubači Casimirovi. Když Casimir troubil do útoku, běhával pes vedle jeho koně a hlasitě štěkal. Tak tomu bylo i 20. dubna 1797 v bitvě u Dierseimu, v níž Casimir i s koněm padl. Psíka pak našli, jak u šedáka i trubače naříká, a nikomu se nepodařilo Zora přesvědčit, aby odtud odešel...
Jiní vzpomínali na psa jménem Scipio, kterého sebrala v jakési německé vsi roku 1793 markytánka 1. batalionu 2. řadové půlbrigády Rýnsko-moselské armády. Když Prusové jeho paní v jedné šarvátce poranili, dovedl Scipio až k ní venkovského lékaře. Jinak to musel být psík komediant, který předváděl různé vojenské kousky, připomínající pořadové cviky, a před generálem Hochem předvedl vrcholnou vlasteneckou scénu. V ní mu markytánka nastavila hůl, zpočátku dosti nízko, a dala mu povel, aby skočil na počest republiky, což pes snadno provedl. Pak zavelela, ať pes skočí na počest generála Hoche, a hůl zvedla. Pes se přes ni přenesl jako nic. Potřetí Scipiovi zavelela, ať skočí kvůli pruskému králi. Pes se posadil, sveřepě zavrčel a ani se nehnul, za což sklidil obrovský aplaus i označení správného republikána. Mimochodem, tuto historku nejspíš slyšel i Alexandre Dumas starší, neboť až příliš připomíná scénu ze „Tří mušketýrů po dvaceti letech“ v níž vévoda de Beaufort podobně cvičí psíka Pistache, jen místo pruského krále dosazuje jméno kardinála Mazarina...
Rakouský kyrysník Joseph Müller, rodák z Liberce, naopak vyprávěl, co zažil po bitvě u Wagramu roku 1809:
„Blížila se půlnoc z 5. na 6. června, když jsem dojel k předním hlídkám k Aderklaa. Jak tak stojím na hlídce, slyším v nevelké vzdálenosti psí štěkot. Zarazím se; něco takového se mi ještě na bojišti nestalo. Opatrně jdu za psem, jenž stále štěkal, zanedlouho ho spatřím a on, jak mě uviděl, uskočil zpět. Zůstanu stát, i pes zastaví a znovu se hlasitě rozštěká. Postoupím dopředu, pes ale i tentokrát ucouvne a konečně zastaví, jako kdyby na mne čekal. Jdu pomalu k němu a s očima na stopkách konečně uvidím u psa něco bílého, co vypadá jako na zemi ležící voják. Zavolám na to:
,Kdo tam!‘
,Jeden zraněný Sas,‘ dostane se mi odpovědi.
Byl to totiž jeden z těch dragounů, s nimiž jsme se 5. června podvakrát bili...“
Další pes, který zachránil život svého pána...
Jinou vzpomínku lze nalézt v pozoruhodných memoárech ženy-dragounky Marie-Therese Figueur a souvisí se Španělskem roku 1810. Tato žena, která skutečně vykonávala bojovou službu jako muži, tehdy byla začleněna do batalionu mladé gardy, který si v Burgosu držel v záloze divizní generál Caffarelli du Falga. Jednoho dne se tu dozvěděla o vyhlášce španělské městské samosprávy, podle níž měli být všichni toulaví psi utraceni, a velice ji to rozhořčilo. Vyrazila do ulic a s pomocí svých druhů ve zbrani shromáždila všechna psiska, které dokázala najít, načež je zavřela v jedné stodole, krmila je a starala se o ně, přičemž všechny prohlásila za svůj majetek! Jak protifrancouzská guerilla sílila, dostala nápad, jak svoji různorodou smečku využít, načež ji začala brát jako strážní doprovod na hlídky i k doprovodu francouzských konvojů, což byly v obou případech oblíbené terče povstaleckých band. Pak postupně psi velitelům konvojů předávala a ti tvorové dokázali vojáky nejednou štěkotem upozornit, že se blíží kdosi nevítaný, či že je někde cosi podezřelého.
„V noci i za dne, za pochodů po těch léčkami posetých cestách se pes stával strážcem, užitečným stopařem nebo alespoň milým společníkem na cestě konvoje. Blahopřeji si, aniž bych se vychloubala, k tak dobrému nápadu i moudré myšlence, která se zrodila poté, co jsem podlehla hnutí soucitu...,“ napsala sama.
Kapitán Elzéar Blaze ve svých vzpomínkách na život v napoleonské armádě poznamenal:
„Viděl jsem u vojska psy, jejichž páni padli a oni šli dál za plukem, ježto přilnuli k uniformě. Jeden nechtěl než kyrysníky, jiný si vážil pouze husarů, protože předtím měl za pána kyrysníka či husara.“
Na jiném místě dodal:
„Můj přítel Magaillan, vrchní chirurg 15. pluku lehké pěchoty, byl posádkou v Lyonu a měl nádherného brakýře, vysokého v kohoutku, kterého vyrval jednoho dne dvěma vojáků, co ho chtěli utopit. Kompanie, ke které ti dva (chirurg a jeho pes) patřili, si okamžitě odhlasovala, že Soliman bude denně dostávat misku polévky a každý z vojáků tomu dobrému psovi prokazoval náklonnost. Jeho jméno bylo vtěleno do denního rozkazu a velice důstojně figurovalo i v hlášeních, jež plukovník zasílal ministru války.“
Vlk komandanta Watrina
Psy vlastnili i mnozí důstojníci, Marie-Noël Watrin, původně dragoun, který byl kolem roku 1804 zástupcem velitele 20. jízdního mysliveckého pluku, měl ale výjimečnou šelmu. Kapitán Parquin ve svých pamětech krátce vzpomenul, jak nepříjemnou zkušenost s tou mladou šelmou měl jeho přítel Henri, jemuž vložil do úst tento příběh:
„Watrin (...) občas zažertoval, že až si ho řádně ochočí, bude s ním chodit po ulicích. Jednoho dne jsem se vracel od řezníka s myslivcem, který nesl maso pro četu, a v kasárnách jsme potkali komandanta, který se tu promenoval. Vlka, svého obvyklého společníka, měl s sebou, ten nejspíš ucítil vůni čerstvého masa, vrhnul se na ně a po způsobu, jakým to udělal, se dalo soudit, že mu jde náramně k chuti. Myslivce s masem na zádech vylekalo, že má za sebou takového hltavce, a vlka smetl navzdory tomu, že jsem křičel:
,Je ochočený, je ochočený!‘
Jenže vlk po mase skočil ještě s větším zápalem. Při tom pohledu jsem se k němu vrhl, abych mu kořist vyrval. Zvíře se vztekle otočilo a vycenilo na mne ohromnou mordu. Já se nerozmýšlel, tasil a sekl ho do podkolení k pramalé radosti komandanta, který se na mne od té doby škaredí.“
Zda zvíře vyvázlo bez újmy, to už Parquin neprozradil...
Přijít o druha...
Dobové memoáry napovídají, že přijít o psa bylo pro vojáky či důstojníky stejně zlé jako ztratit kamaráda. Plukovník Morin, velitel 5. dragounského, jak se mu při jednom výpadu z Aorby ztratil jeho pes Mylord:
„Poslal jsem malý odřad, aby ho hledal (...), řekli mi ale, že ho viděli, jak proběhl s hrozným štěkotem městem, že dvacetkrát vběhl a zas vyběhl z domu, kde jsem předtím bydlel, a pak že zmizel. Přiznávám, že mě ta ztráta velice bolela...“
O psa přišel na počátku posledního Napoleonova tažení, které skončilo u Waterloo, i kapitán Jean-Marie Putigny. Později na to i na své vojáky vzpomínal následovně:
„Čekání si krátím hrou s mým psem, španělem s hedvábnou srstí a něžnýma očima; miluje, když se může vrhnout do vody a pak se mi otřepat na bílé kalhoty. Moje muže to baví a říkají mu Kachna. Utíká ode mne jen při cvičení, ježto má hrůzu ze střelných ran, mrzutá to chyba u loveckého psa, chovaného u granátníků.
Čtrnáctého června procházíme lesem, abychom se usadili v Beaumontu, kde se soustřeďuje celá Velká armáda. Mám této noci velkou hlídku, všude vládne božský klid. A všude kolem mne spí jak děti muži, kteří budou co nevidět rozdávat smrt. Vyhlížejí jak vraždící andělé.
Nazítří ve tři odpoledne dorazíme do Charleroi takřka poklusem. Císař tu je se svojí jízdní gardou. Následuje rozkaz k okamžitému odchodu. V žaludku mi kručí, pověřuji Nicolase, svoji ordonanci, ať mi v městě koupí chléb, klobásu, láhev vína a žádám, aby dával pozor na Kachnu a co nejdřív se vrátil.
Zastavíme se v Gilly před lesem Fleurus, kde jsou Rakušané. Císař vyráží osobně na průzkum. Vytlačíme je, pak zažehneme na kraji lesa Lambusart v zelenajících se obilných lánech táborové ohně. Je notně pozdě, moji dva zásobovači se stále nevrátili, mám hlad jako vlk. Náhle zaslechnu Nicolasův hlas, zná se mi notně neklidný.
,To jste vy, chlapi. Kde je kapitán?‘
Je mi jasné, že mu ukazují směr.
,Radši bych ho vzbudil co nejpozdějc. Právě jsem mu ztratil čokla.‘
,Vem jed, že ti umyje hlavu. Jak se ti to stalo, ty idiote?‘
,Potřeboval jsem si ulevit u stromu. Uvážu si vodítko k noze, jenže ti blbí kanonýři zrovna vystřelili z těch svejch děl. Kachna vypálí, já padnu zadkem na zem! Vysoukám si katě a pádím až k Charleroi. A když se vrátím, božínku, jsou fuč i zásoby, co jsem nechal pod stromem!“
Ti u ohně se popadali za břicha.
,Bejt na mým fleku, přešly by vás srandičky!‘
Muži dovařili polévku, Nicolas mi nalil do mého polního neceséru a velice sklíčeně přišel, aby mě obsloužil.
,Netrap se, mon vieux Nicolas, všechno jsme slyšel, ty za to nemůžeš, třeba nás najde.‘
,Ach, mon capitaine, mon capitaine, hnedka vám dovalím kus flákoty.‘
Přišel jsme o psa, avšak získal si člověka. Nicolas mě už nikdy neopustil. Nad ránem se všichni kolem chudáka Nicolase rozštěkali a já poručil, ať zmlknou. Pak jsem zavolal markytánku a poručil, ať všem nalije na můj účet před bitvou skleničku kořalky...“
Ve vzpomínkách kapitána Gervaise od 13. lehkého stojí i tyto řádky, které se týkají bitvy u Slavkova 2. prosince 1805.:
„Nevím, jestli jsme byli z dostřelu, nebo šlo a nešikovnost nepřátelských dělostřelců, ale velká spousta granátů dopadala nalevo od našeho batalionu, asi 30 až 40 kroků před nás. Jeden pes, moc hezký pudl, který patřil našemu tambormajorovi, běhal za těmi granáty, z nichž většina vybuchovala dost daleko od nás, a dost dlouho ho nic nezasáhlo. Jednomu ale trvalo déle než ostatním, než vybuchl. Pes měl čas po něm skočit, jako kdyby se ho chtěl zmocnit. Granát vybuchl a chudáka psa roztrhal, ani přitom nevykvikl. Litovali jsme jeho smrti, byl to statečný pes...“
Poručík Chevalier vzpomínal na kapitána Muzyho od gardových jízdních myslivců, který přišel v bitvě u Wagramu 6. července o psa, o koně a nakonec o život:
„Kule, granáty a kartáče na nás jen pršely. Velitel mého řadu byl zabit, my se semkli a padl i ten, co postoupil na moje místo. Padli i moji sousedé napravo i nalevo. Můj kapitán měl překrásného psa, který běhal za kulemi, co se kutáleli planinou. Ve chvíli, kdy se za jednou hnal, ho jiná zabila. Kapitán Muzy obrátil hlavu a vykřikl: ,Ach, můj ubohý pe...‘ Větu nedořekl, jedna kule ho zasáhla do hrudi, zatímco třetí zabila jeho koně...“
Velmi známou písní se na samém konci napoleonských válek stala romance Antoina-Josepha-Michela Romagnésiho, v níž ze zpívá o smutku vojáka staré gardy, který prošel se svým psem všemi Bonapartovými tažením počínaje Egyptem; psa mu zabili v bitvě u Brienne v lednu 1814. Nejspíš to byl vymyšlený pes.
„Byl to kamarád ve slavných dnech,
a já jsem už sám.
Když vám vyprávím ten příběh,
cítím, že v očích slzy mám,“
říká jedna sloka.
Doga generála Moreaua
Bezpochyby nejznámějším psem napoleonských válek (nechť mi to Moustache promine...) se stala německá doga Jeana-Victora Moreaua (1763–1813). Tento revoluční generál, který se proslavil zejména na německém válčišti první a druhé koaliční války, vzbudil u Bonaparta podezření ze spoluúčasti na protivládním spiknutí, byl zatčen uvězněn a nakonec odsouzen do vyhnanství. Odplul v červenci 1805 do Spojených států, kde žil jako soukromník, avšak v roce 1813 přijal nabídku ruského imperátora Alexandra, aby se stal jeho vojenským poradcem. Vrátil se do Evropy a přidal se ke koaličním armádám, které tou dobou válčily s Napoleonem v Sasku, dne 27. srpna však byl v bitvě u Drážďan zasažen dělovou kulí do obou nohou. Zemřel po amputaci o pět dní později v českých Lounech.
Generál Moreau měl rád velké psy a ve Spojených státech si založil chov, který získal určitou proslulost. Když se vracel přes oceán, vzal s sebou svou oblíbenou dogu, psa jménem Apollon, a málokdy se od něho odloučil. Po onom zásahu u Drážďan byl pes na bojišti blízko pána, všichni ale věnovali pozornost těžce raněnému a na zvíře zcela zapomněli, přesto se však neztratilo.
„Naše přední hlídky pronásledovaly poraženého nepřítele, když tu jeden z husarů zpozoroval na kraji vsi Notnitz nádherného dánského psa, jenž natahoval neklidně čenich a vypadal, že hledá pána. Přilákal ho a na obojku četl tato slova: ,Patřím generálu Moreauovi.‘ (...) Jeden ruský parlamentář si přišel toho psa jménem plukovníka Rapatela, Moreauova pobočníka, vyžádat; předali mu to zvíře, avšak obojek poslali saskému králi,“ psal ve svých vzpomínkách baron Marbot.
Kapitán Parquin, pamětník mnohem věrohodnější, ovšem tvrdil cosi jiného:
„Onoho dne, kolem třetí hodiny odpolední, byl generál Moreau, jenž se nacházel u spojenců a stál ve skupině generálů, smrtelně zasažen v blízkosti imperátora Alexandra. Jeden venkovan, do jehož chýše generála Moreaua s oběma nohama přeraženýma dělovou kulí přenesli, přivedl císaři v pět večer nádherného dánského psa. Ten měl kolem krku široký mosazný obojek, na kterém velkým písmem stálo:
,Patřím generálu Moreauovi.‘
Venkovan vyprávěl o tom, co se stalo, a psa nabídl za deset zlatých napoleonů. Císař mu tu částku dal a dánského psa si nechal.“
Žádné komentáře:
Okomentovat