neděle 26. února 2012

SHOPPING V NAPOLEONOVĚ DOBĚ

Za toto téma autorovi mnohokráte děkuji, nejenže mě potěšilo, ale předpokládám, že mi bude i k užitku, stejně jako ostatním, minimálně k platičtější představě o době a o tom, zda byla z hlediska ekonomických nákladů jedince lepší, či horší...


Michal Šťovíček
SHOPPING,
aneb tentokrát nic o Napoleonovi, nýbrž o tom, co zajímalo každého jeho poddaného, stejně jako zajímá každého dnešního našince = o platech a cenách.
V napoleonské literatuře se často objevují nejrůznější finanční částky - příjmy a výdaje, které samy o sobě neposkytují žádnou představu, zda šlo o sumu relativně malou či velkou, přiměřenou či nikoli. Pokusil jsem se tedy s pomocí konkrétních čísel o náhled na relativní hodnotu peněz za císařství. I když jde o informace útržkovité = žádný souvislý národohospodářský traktát, snad alespoň skicovitě ukáží, jak se po materiální stránce žilo v napoleonské Francii.
Velkou část údajů o cenách potravin a civilních platech jsem převzal z jakéhosi blogu, který se nenamáhal uvést zdroj. Čerpal však zřejmě z knih o každodenním životě Francouzů za Napoleona od pánů Tularda nebo Fierra. Proto jsem je s důvěrou opsal a rozšířil jsem je o další jinde porůznu sesbírané údaje a vlastní propočty. Část údajů o platech v armádě je převzata resp. propočtena z knihy A.Pigearda L´armée de Napoléon
Uvedená čísla se vztahují vesměs ke konci konzulátu a první polovině císařství (není-li v závorce uveden rok), protože pak se stabilita režimu začala drolit a na Francii začaly dopadat kontinentální blokáda, úbytek prac.sil, důsledky neúrodných let i prvních vojenských nezdarů apod., což vše ceny a místy i platy destabilizovalo a nepravidelně vyhánělo nahoru.
    Přes propast 200 let je těžké porovnávat spotřební koše a přepočítávat vše na naše platy a ceny v našich kamenných obchodech, supermarketech a tržnicích. Pro nedokonalé schématické srovnání s naší dobou lze uvést snad jedině to, že jeden frank za konzulátu a císařství by se v dnešních cenových a kurzových zmatcích pohyboval v relaci cca 2,40 .
    Bez peněz nikam nelez, takže úvodem příklady toho, kolik si kdo průměrně vydělal za rok (360 dní).
Papírová pětistovka
Manuální profese:
dělník v Paříži 900 F, dělník na venkově 750 F, kovář v Paříži 1 825 F, zedník 550 F, kameník 730 F, švec 130 F, tkadlec u stavu 500-550 F, tesař 730 F, zemědělský dělník celoroční 250 F, zemědělský dělník sezónní muž 40-50 F (ubytování a strava zdarma), žena 30-40 F.
Hornictví:
důlní správce 1575 F, havíř 550-1 100 F, vynašeč, dopravář 470-945 F, nakladač, narážeč, potahovač, pohaněč koní méně než  630 F. 
Zlatý čtyřicetifrank
Státní správa, úřady v Paříži (provinční úředníci brali až o 25-50 % méně, ovšem i ceny mimo Paříž byly nižší):
člen Státní rady 25 000 F (jen základní plat), prefekt Seine (=Paříž a okolí) 30 000 F, pařížský policejní prefekt 30 000 F, provinční prefekt max. 25 000 F, podprefekt 12 000 F, vrchní policejní komisař 15 000 F, přednosta odboru na úřadě 12 000 F, přednosta referátu na úřadě 6 000 F,  zástupce přednosty referátu 3 500-4  500 F, řadový úředník 2-3 000 F, kancelista 1 600-1 900 F,  pomocný úředník (písař, praktikant...) 300-1 100 F;
vyslanec 10 000 F, zplnomocněný ministr 6 000 F, tajemník 1 000-2 400 F;
redaktor 2 000-3 400 F;
ředitel lycea 3 000-5 000 F, středoškolský profesor 3 000 F;
guvernér Banque de France 60 000 F, viceguvernér Banque de France 50 000 F, rada Účetního dvora 
15 000 F;  
předseda soudu 25 000 F, soudce 12-16 000 F, přednosta soudní kanceláře 36 000 F (z nichž však musel vyplácet podřízené zapisovatele);
generální inspektor silniční správy 12 000 F.
Zlatý dvacetifrank
    Pro úplnost a pro srovnání životní úrovně bych měl zmínit i příjmy podnikatelské, jenže tam jsou mi statistiky od stolu nedostupné, pokud vůbec existují... Příjmy v tomto sektoru byly kromě toho stejně individuální jako v dnešním soukromém podnikání. Roční zisk podniků tehdejšího nejbohatšího velkoprůmyslníka - výrobce dekoračních látek Christophe-Philippa Oberkampfa činil asi 1 500 000 F, z nichž ovšem značná část byla reinvestována.  
    Pokud jde o „terciální sektor“ = bankéři, obchodníci, rentiéři apod., příjmy se o dost lišily mezi Paříží a zbytkem země, přičemž i v rámci Paříže se lišily podle jednotlivých pařížských částí. Roční nevýrobní podnikatelské čisté zisky v Paříži se pohybovaly od 5 000 do 40 000 F, mimo Paříž mohly snadno klesnout na 3 000 F, atd.
    Bohužel jsem také nikde od stolu nedosáhl na konkrétní příjmy v tehdy nejdůležitějším sektoru - zemědělství. V zásadě ovšem tenkrát převážná většina rolníků měla neustále obavy, zda do příští sklizně nebude s celou rodinou hladovět... Samostatně hospodařící malorolník v pronájmu si mohl prodejem nadbytku úrody nebo živočišných produktů přivydělat nějakých 200 F...
Stříbrný pětifrank
Zvláštní kategorii pochopitelně tvořila armáda:
Maršál 40 000 F (jen základní plat),  divizní generál 15 000 F + 3 750 F náhrady na ubytování, koně a píci,  brigádní generál 10 000 F + 2 500 F náhrady.
Maršálové jak známo dostávali kromě platu dotace, odměny a peněžní dary. Berthierův celkový roční příjem tak dosáhl 1 250 000 F, Neyův 1 000 000 F, Davoutův 910 000 F, Massénův 680 000 F atd.  
Řadová pěchota:
plukovník 5 000 F, major (náčelník štábu pluku) 4 300 F, velitel batalionu 3 600 F, adjudant-major 2 000 F, ubytovatel 1 200 F, kapitán 1.stupně 2 400 F, kapitán 2.stupně 2 000 F, poručík 1. stupně 1 250 F, podporučík 1 000 F, adjutant-sous-officier (nejvyšší poddůstojník, zhruba náš rotný) 585 F, plukovní tambor 292 F, plukovní krejčí nebo švec 110 F;
elitní roty: sergent-major (štábní důstojník batalionu) 310 F, seržant 265 F, furýr 265 F, desátník 182 F, granátník, voltižér 130 F;
fyzilírské roty: sergent-major 310 F, seržant 226 F, furýr 226 F, desátník 165 F, fyzilír 110 F, tambor 165 F, nadvozný 606 F, syn pluku 55 F;
těžké jezdectvo:
maréchal-des-logis-chef (starší četař) 360 F, maréchal-des-logis (četař), furýr 324 F, brigadýr 188 F, karabiník, kyrysník 137 F, trubač 270 F; 
lehké jezdectvo:
maréchal-des-logis-chef 317 F,  maréchal-des-logis, furýr 270 F, brigadýr 170 F, dragoun, myslivec, husar 120 F, trubač, tambor 252 F;
pěší dělostřelectvo:
sergent-major 518 F, seržant, furýr 353 F, kaprál 255 F, ohňostrůjce 184 F, 1. dělostřelec 165 F, 2. dělostřelec 133 F, tambor 165 F; 
jízdní dělostřelectvo:
. 
maréchal-des-logis-chef (starší četař) 555 F, maréchal-des-logis (četař)390 F, brigadýr 290 F, ohňostrůjce 220 F, 1. dělostřelec 202 F, 2. dělostřelec 170 F, trubač 252 F.

Stříbrný frank
Úroveň služného poddůstojníků a mužstva byla tedy podstatně nižší než platy v civilu, což je dáno i tím, že vojáci si stejně jako dnes spoustu věcí nemuseli opatřovat na své náklady, platili pouze paušál plukovnímu eráru - řadový pěšák odvedl ročně 32 F na stravu a 14-15 F na prádlo a boty, zbytek tvořil jeho vlastní kapesné.
    Když tedy manželka kohokoli z výše uvedených (kromě syna pluku...) vyrazila či poslala služku na nákup, mohla či nemohla pořídit třeba toto (i tato čísla jsou pochopitelně průměry, není-li uveden rok):
Půlfrank
Potraviny:
Káva (1 libra = cca 0,45 kg) : 8 F
Cukr (libra) : 5-6 F
Srnčí (celé) : 5 F
Čokoládové bonbony (libra) : 2 F
Pomeranče (6 ks) : 1,50 F
Úhoř : 1-3 F
Máslo (kilo) : 1,60-2,20 F
Vejce (tucet) : 0,45-0,70 F
Jateční maso (hovězí/vepřové/telecí/skopové - libra) : 0,70 F
Slanina (kilo) : 0,80 F
Chléb (prvotřídní, kilo) : 0,30 F
Chléb (obyč., kilo) : 0,19 F
Chléb (žitný, kilo) : 0,12 F
Pšenice (10 l) : 2,85 F
Žito (10 l) : 1,90 F
Sýr : 0,60 à 1,80 F
Slepice : 0,20 - 0,40 F (1800)
Králík : 1,25 F
Zajíc : 2,40 F
Nasolené sardinky (tucet) : 0,80 F
Slanečci (tucet) : 0,80 F
Podměrečné rybky (tucet) : 0,30 F
Štika : 2 - 4 F
Ořechový olej (kilo) : 2,40 F
Fazole (10 l) : 3 F (1814)
Sušené švestky (10 l) : 1,40 F (1814)
Kapoun : 4 F
Srnec : 5 F
Slaný koláč (6 kilo) : 2,80 F
Kachna : 1,20 F
Husa : 2,50 F
Zelenina (kilo) : 0,15 F

Nápoje: Víno stolní (láhev) : 1,97 - 2,96 F
Šampaňské a jemná vína (láhev) : 3,06 - 6,91 F
Víno jemné likérové (půlláhev) : 7,90 - 9,87 F
Vína burgundská z Auxerre: 2,50 F
Vino bílé : 3 F
Chambertin : 5 F
Clos de Vougeot : 6 F
Víno bílé jemné : 8 F
Víno z kolonií  : 10 F
Vermut : 10 F
Víno likérové extra jemné : 13 F
Víno červené extra jemné : 18 F
Mléko (litr) : 0,12 F

Jídlo v restauraci (restaurant Beauvillers, chronologicky první restaurace v Paříži, otevřel ji Antoine Beauvillers, šéfkuchař Marie-Antoinetty) :
Polévka 0,12-0,15 F
Předkrm 0,08-0,20 F
Paštika, slaný koláč 0,16-2 F
První chod drůbež 1,10-4 F (příplatek 0,15 F za lanýže)
První chod hovězí 0,15-1,10 F
První chod telecí 1-2 F
První chod skopové 0,18-1,05 F
První chod ryba 1,10-3 F
Pečeně 1-4,10 F
Druhý chod 0,15-2 F
Dezert 0,08-1,10 F
Salát 1 F
Raci 2 F
Plum-pudding : 1,10 franc
Víno (láhev) 1,15-6 F
Sklenka digestvu 0,08-0,15 F
Likérové víno (půllahev) 3-4 F
 
(pro zajímavost: tato restaurace s tradiční francouzskou kuchyní existuje dodnes -  v ulici rue Lamarck, Montmartre. Polední menu začíná na 35 €, večerní na 47 €...)

Čtvrtfrank
Živá zvířata:
Kůň tažný : 150 F
Kůň jezdecký pro lehké jezdectvo
: 310 F
Kůň jezdecký pro těžké jezdectvo : 500 F
Mula nebo mezek : 360 F
Jalovice : 40 F
Vůl : 400 à 600 F
Dojnice : 250 F
Tele : 70 F
Vepř : 100 F
Beran / ovce : 50 F
Jehně : 8 F

Běžné ošacení: Pánská košile : 3,75 F (1814)
Bavlněné punčochy (pár) : 6 F (1800)
Dřeváky (pár) : 1,20 F
Střevíce (pár) : 5 F (1805)
Holínky (pár) : 18 F (1801)
Dvoje povlečení : 30 F
Dámská košile : 8 F
Klobouk: 8 F

Teplo a světlo:
Olej na svícení (kilo) : 2,31 F
Svíčky (kilo) : 2,33 F
Dříví (kubík) : 14 F (1807)
Dřevěné uhlí (100 kg) : 10 F (1814)
Zleva doprava: desetník z r. 1814, čtvrtfrank, půlfrank, stříbrný frank stříbrný dvoufrank, stříbrný pětifrank, zlatý dvacetifrank
Zbraně a munice
Puška vz. 1777  24-34 F
Dělo ráže 12  3774 F, koule do něho 1,5 F
Dělo ráže 8  2730 F, koule do něho 1 F
Dělo ráže 4  1760 F, koule do něho 0,50 F
Houfnice ráže 6  2730 F
Surový ledek (asi libra?) 2,25 F
Rafinovaný ledek 3,07 F
Důlní střelný prach 3,07 F
Vojenský střelný prach 3,07 F
Lovecký střelný prach - velkoobchodní cena 5,11 F
Lovecký střelný prach - maloobchodní cena: 6,13 F
Superjemný střelný prach (pánvičkový) 8,18 F

Různé:
Tabák (kilo) : 4 F
Mýdlo (kilo) : 1,70 F
noviny Journal de l'Empire 15 F (kvartální předplatné), 29 F (pololetní), 56 F (roční)
Nejvyšší roční nájemné 600 F
Nejnižší roční nájemné 30 F

Desetník
A když se pařížská rodina rozhodla vyrazit za kulturou, pobavila se a povznesla se duchovně za tyto peníze:
   Vstupné do Tivoli (konzumace + spektákl) : 3 F (Tivoli byly široce oblíbené 8-hektarové zahrady s pavilony, kolotoči, horskými dráhami atd. z r.1766, jakýsi prapředek dnešních zábavních parků; v r.1810 je nenapravitelně zdevastovala armáda, tábořící v nich před odchodem do Španělska; nezůstala po nich ani stopa, rozkládaly se zhruba v místech dnešního nádraží Saint-Lazare)
Tivoli, pouť : tanec, zábava, spektákly, ohňostroj : 2,20 F
Vesnička Chantilly (koncert, iluminace, tanec a hry) : 1 - 1,50 F z toho 0,75 F konzumace (= areál s umělými krajinnými scenériemi a umělou bukolickou vesničkou v parku zámku Chantilly cca 40 km od Paříže, s kanály pro projížďky na lodičkách i pro pěší brodění, „hospůdkou“ atd.; existuje dodnes, byť ne v původním rozsahu; podle ní si Marie-Antoinetta vystavěla vesničku u versailleského Trianonu)
Vesnička Chantilly, dekádní slavnost : 2 F
Divadlo - Théâtre français : lóže : 6,60 F, galerie : 1,80 F
Masopustní bál v opeře: 2 F (1801)
Panoramata v rotundách na Montmartru: 2 F (1809) (= za dnešním boulevard de Montmartre byly postaveny v r. 1799 a vzápětí tři dřevěné rotundové pavilony o průměru cca 14 m, v nichž byly vystavovány tehdejší novinky - velká panoramata měst; rotundy byly demontovány v r. 1831, připomíná je dnešní ulice rue des Panoramas).
Na trhu v Angoulême se v letech 1789-1818 prodávalo/nakupovalo za tyto ceny - ve F:
Produkt
Měrná jednotka
1789
1801
1808
1818
Bílý chléb
Tmavý chléb
Hovězí maso z vola
Maso z krávy
Telecí
Skopové
Čerstvé vepřové
Nasolené vepřové
Máslo
Mýdlo
Svíčky
Prvotřídní ryba
Obyčejná ryba
Sýr krajová produkce
Lanýže
Vejce
Kuřata
Krůta
Krůta nadívaná lanýži
Kapoun
Konzumní červené víno
Konzumní bílé víno
Prvotřídní pálenka
Druhojakostní pálenka.
Ocet
Olivový olej
Ořechový olej
Plátno místní výroba, šíře 1 loket = 1,19m
............ 1. jakost
............ 2. jakost
............ 3. jakost
Látka místní výroba, šíře 1 loket
............ vlněná
............ serž
............ droguet
Klobouk obyč. městský
............ venkovský.
Střevíce městské
............ venkovské
Dřeváky městské
............ venkovské
Ušití městského obleku
............ venkovského obleku
libra
id.
id.
id.
id.
id.
id.
id.
id.
id.
id.
id.
id.
id.
id.
tucet
pár
kus
id.
id.
pinta = 0,95 l
id.
id.
id.
id.
id.
id.

loket
id.
id.

id.
id.
id.
1
1
pár
id.
id.
id.
1
1
0,15
0,11
0,27
0,25
0,40
0,27
0,35
0,40
0,70
0,80
0,65
0,75
0,55
0,60
2,50
0,30
0,80
3,25
15,00
1,40
0,25
0,20
1,25
1,00
0,50
2,50
1,25

2,50
1,75
1,50

3,50
3,00
2,70
8,00
3,50
4,50
5,00
0,60
1,40
6,00
4,00
0,18
0,13
0,30
0,27
0,40
0,30
0,35
0,40
0,80
0,90
0,80
0,80
0,60
0,70
2,50
0,40
1,00
3,75
18,00
1,90
0,30
0,25
1,50
1,25
0,50
3,00
1,50

3,00
2,25
1,75

3,50
3,00
2,80
9,00
4,50
5,50
6,00
0,80
2,00
7,50
5,00
0,18
0,14
0,35
0,30
0,45
0,35
0,40
0,45
1,00
1,00
0,90
0,80
0,50
0,80
2,50
0,45
1,10
4,50
24,00
2,25
0,25
0,25
1,00
0,90
0,60
3,25
1,75

3,25
2,50
2,00

3,75
3,50
3,00
10,00
5,00
6,00
7,00
0,90
2,50
9,00
5,00
0,18
0,14
0,40
0,30
0,45
0,40
0,45
0,50
1,10
1,10
1,05
0,90
0,70
0,90
2,50
0,50
1,20
5,00
24-30
3,00
1,00
0,75
5,00
4,00
0,70
4,75
2,50

3,60
3,00
2,50

4,00
3,75
3,50
12,00
6,00
6,00
7,00
1,00
3,00
12,00
5,50
   A nakonec graf vývoje ceny sudu (200-225 l) pálenky ve městě Cognac v letech 1766-1815, převedené jednotně na F:
   Ještě poznámka: v napoleonské literatuře se často setkáváme s částkami také v dřívější dvanáctkové měnové/účetní jednotce - v livrech (1 livre = 20 sous = 240 deniers), v nichž se setrvačností počítalo ještě nějakou dobu po zavedení napoleonského franku (franc germinal zavedený zákonem 17. germinalu r. XI  = 7. 4. 1803). Takže 1 napoleonský frank = 1,0125 livru.
   A můžete začít počítat a srovnávat,  kolik čeho si kdo mohl za svůj plat dovolit, respektive kdo jak dlouho musel na něco šetřit...

středa 22. února 2012

POCHOD NA MOSKVU (NAPOLEON V RUSKU 1): PREVIEW

Právě dnes mi paní Zemanová, grafička AKCENTu, poslala poslední -pdf  zasazeného textu s nalitými obrázky, mapami, plány a tabulkami prvního dílu knihy NAPOLEON V RUSKU, který, jak jsem tu už psal, má podtitul POCHOD NA MOSKVU. Asi už máme oba, ona i já, určitou praxi ve spolupráci na dálku, neboť vše šlo plynule, jen tabulky ji trápily stejně jako mně při tvorbě, neboť tady jich bude na konci v Ordrech de bataille (kruci, neukázněně přechytřelý Word mi místo „bataille“ stále vnucuje „braille“, protože slepecké písmo zná a bitvu ne…) pěkných pár stran. Takže už mohu prozradit několik věcí a ty dříve řečené zopakuji, neb opakování je matka moudrosti (a tetou sklerotiků).   
Předně formát: bude stejný jako u obou dílů Waterloo. Rozsahem ovšem překonává i tlustší Poslední bitvu, která má cca 480 stran; tady jich je 544… 
Obsahem sahá celý text od analýzy příčin konfliktu na obou stranách (v objemu naprosto nutném, neboť mám raději akce než rozbory) až po večer či noc na konci bitvy u řeky Moskvy/Borodina 7. září 1812 (evropského kalendáře; podle juliánského ruského musíte odečítat tucet dní)
I grafika bude prakticky stejná jako u Waterloo, tedy s podbarvenými bloky na konci každé kapitoly a v nich se bude obsah „vyprávěcí části“ rozvíjet, prohlubovat či zlepšovat o medailonky postav z obou stran, způsoby boje dvou armád, armádní služby, druhy zbraní, jednotky, řády, formace, manévry, dokumenty, atd. (včetně leitmotivu, jímž jsou výňatky ze vzpomínek württemberského kanonýra Fabera du Faur, unikátní tím, že jde o komentáře k jeho navýsost autentickým litografiím, což si můžete na blogu najít přes štítek art...; v obou dílech jich bude asi třetina z devadesáti, které pořídil). Snažil jsem se neopakovat to, co bylo v blocích u Waterloo, a přidat hodně z ruské strany…
Obrázků bude v tomto dílu, jak mi říká prohlížeč, 197 kousků, nepočítaje frontispice a předsádky. 
Averjanov: Boj o Smolensk
Map vidím celkem 33, z nichž by měly některé překvapit, ty borodinské určitě, a pak např. dvě fáze boje našich rakouských předků s Rusy u Gorodečna/Poddubna, u nás nikdy nepublikované a i jinak dosti utajené v objemných starých svazcích. Pár jich je navíc kvůli čitelnosti přes dvoustranu.
Hodně jsem se s tímto tématem vyřádil, což na první pohled zjistíte, když porovnáte zhruba (tuším) před deseti lety vydanou knihu 1812: Napoleonovo ruské tažení: má 516 stran běžného formátu od příčin až k hořkému konci… Proč? To pochopíte při náhledu na bibliografii obou věcí. Sbírka memoárů a dokumentů se nesmírně rozrostla a přibyla i neuvěřitelně podrobná díla stará, která jsem tehdy neměl (šestisvazkový Fabry, což je téměř všechna dokumentace v hlášeních a rozkazech, které z roku 1812 zbyly, třísvazkový Michajlovský-Danilevský, Napoleonova korespondence z onoho roku, kompletní sbírka bulletinů, např.) i moderní (z těch nejskvělejších zmíním práci anglické knihy Adama Zamoyskiho, Alexandra Mikaberidzeho a Dominica Lievena, z ruské strany pak neuvěřitelně důkladné studie A. I. Popova, V. A. Bessonova či V. I. Zemcova; přece jen jsem se azbuku před lety neučil nadarmo). A tak dále…
Navzdory všem podkladům jsem se snažil, aby to bylo čtení svižné, poutavé, byť místy kritické, jinde zas heroické, padni komu padni, a mnohdy drsné… To, že nemám moc rád rozbory, neplatí tak zcela, i zde jich je řada a mnohé říkají cosi jiného, než zažitá tvrzení. Počínaje příčinami konfliktu přes promarněné šance, za něž nemohl Jérôme Bonaparte, jak se stále píše (a i já to psal), podivnou roli maršála Davouta v celé věci, vztah Barclaye de Tollyho a Bagrationa či velmi rozporuplnou osobnost Kutuzovovu…
Dobrá, dobrá, dál na sebe nebudu pět chvalozpěvy a místo toho raději přidám na konec obsah, který vám dá lepší představu.
Výřez z borodinského panoramatu Franze Roubauda, kterého Rusové píší jako Rubo...
Dodávám, že druhý díl ZKÁZA VELKÉ ARMÁDY se objemem lišit od prvního nebude a já dnes dopoledne dokončil několikadenní přechod Bereziny, čímž začínám textu vidět přece jen zvolna na konec, i když s prvním čtením po sobě, zasazením obrázků a doděláním map mě čeká práce trochu sysifovská (a kruci podruhé, Word zas nezná Sysifa a napsal „syslovská…).
Kdy že by mohl být první díl ta trhu?  Relativně brzo, AKCENT na to pospíchá, jenže teď budu dělat korektury já, pak nastanou jazykové korektury, pak se to zapracuje a půjde do tisku. Tipuju květen a určitě včas upozorním, že je to tady!
OBSAH:
Tažení 1812: velký začátek tragického konce
I. VOLÁNÍ DO ZBRANĚ
Cesta k válce ruskýma očima
Cesta k válce z francouzského pohledu
Bránit se, nebo útočit?
Přerod ruské armády
Císař jde do války!
Koncentrace sil
Směr Němen!
Vilno, ruský hlavní stan
Povel vyrazit
II. HONBA ZA VÍTĚZSTVÍM
Ústup od hranic
Problémy u Vilna
Císařův zbytečný hněv
Otazník nad vinou prince Jérôma
Vítězství nad Bagrationem
Vlažně vedené tažení
Bude to svatá válka!
Střetnutí u Ostrovna
Vitebsk, a co dál?
Porážka generála Kulněva
První bitva o Polock
Tormasov na scéně
Schwarzenbergovo vítězství u Poddubna
Smrt bez boje, útrapy bez hranic
III. ZÁPAS O SMOLENSK
Co udělá Barclay?
Šarvátka u Inkova
Bitva u Krasného
Skvělý manévr na nic
Před smolenskými hradbami
Bitva o Smolensk
Smolensk v plamenech
Bitva u Lubina a Valutiny-gory
Zastavit, nebo táhnout dál?
Zbavte Barclaye velení!
IV. BITVA U ŘEKY MOSKVY
Kutuzov přijel!
Otazník nad Ševardinskou redutou
Pozice předem ztracená
Napoleonovy dispozice k bitvě
Co zamýšlel Kutuzov?
Uvidím zapadat slunce i zítra?
Bitva začíná
Dobytí vsi Borodino
Davoutův útok
Krvavé Tři fleše
Bagration je raněn!
Utický kurgan
První útok na Velkou redutu
Uvarov versus Beauharnais
Kyrysníci u vsi Semjonovskaja
Sire, nasaďte gardu!
Jen stát a umírat...
Smrt generála Caulaincourta
Saskou krví zbrocené valy
Pád Velké reduty
Ustoupit, nebo bojovat dál?
Nejkrvavější bitva

neděle 19. února 2012

NELSON, WELLINGTON A ŠLECHTICKÉ TITULY

Tato pozoruhodná studie Vladimíra Černého vznikla vlastně dílem náhody a zčásti mojí vinou. Autor mi totiž nejprve poslal mail s upozorněním na chyby, jichž jsem se při hodně proměnlivé titulatuře Arthura Welleselye ve své dvoudílné knize o Poloostrovní válce (Napoleonova invaze, Napoleonova prohra) dopustil. Měl pravdu, pouhé "sir Arthur" lze použít jen v určitém úseku života tohoto britského politika-válečníka, a mně vysvětlující odstavce zaujaly natolik, že jsem požádal, zda by pisatel nebyl ochoten vše zpracovat do příspěvku pro tento blog. Vyhověl, čehož si velice vážím, téma dokonce rozšířil a já jsem přesvědčen, že vás problematika britské šlechtické titulatury i protokolárního oslovování zaujme.

NELSON, WELLINGTON A ŠLECHTICKÉ TITULY
Vladimír Černý
Nelson (Abbott)
Na téma nejproslulejšího britského námořního velitele lorda Horatia Nelsona i jeho neméně proslulého „pozemního“ kolegy Arthura Welleseleye, 1. vévody z Wellingtonu toho bylo napsáno i v češtině poměrně hodně. Málo se však ví o tom, jaké šlechtické tituly jim byly za jejich válečné úspěchy uděleny a co to pro oba válečné velikány ve společenském životě vlastně znamenalo. Právě této problematice je věnován následující příspěvek.
    Začněme starším z nich, Horatiem Nelsonem. Narodil se 29. září 1758 v malé vesnici Burnham Thorpe v hrabství Norfolk jako šesté z celkem 11 dětí reverenda Edmunda Nelsona a jeho ženy Catherine rozené Sucklingové. Nelsonové byli starou rodinou žijící v norfolkském hrabství už po generace, ale k místní společenské elitě přece jen nepatřili. Spíš se jednalo o vyšší střední třídu. Významnější předky měl Horatio z matčiny strany, kde nalezneme i šlechtice. Pradědečkem byl sir Charles Turner, 1. baronet a člen Parlamentu. Nelsonovým nejslavnějším předkem pak bezesporu byl matčin prastrýc Robert Walpole, 1. hrabě z Orfordu, který zastával v letech 1721-1742 funkci ministerského předsedy.[1] 
Námořnická kariéra Horatia Nelsona je známá víc než dostatečně a na toto téma existuje nepřeberné množství titulů.[2] Jeho hvězdná hodina přišla 14. února 1797, kdy se jako komodor zúčastnil na palubě řadové lodě HMS Captain bitvy u mysu svatého Vincenta. Střetla se zde britská válečná eskadra pod velením admirála sira Johna Jervise se španělskou flotilou admirála Dona José de Cordóby. Zpočátku se střetnutí nevyvíjelo příznivě a byl to právě Nelson, který porušil rozkazy svého admirála a odvážným manévrem přispěl rozhodující měrou k britskému vítězství. Po návratu jej sice někteří závistiví kapitáni kritizovali za svévolný postup, ale admirál Jervis si byl dobře vědom významu Nelsonova počínání a svého podřízeného patřičně vychvaloval. A jelikož bylo v té době zvykem vítězné velitele odměňovat úměrně dosaženému úspěchu, mohli oba počítat s tím, že ani je po návratu domů pocty neminou. Král Jiří III. pak skutečně jmenoval 27. května 1797 Jervise hrabětem ze St. Vincent a Nelson byl dekorován Řádem lázně (The Most Honourable Order of the Bath) s čímž se automaticky pojilo povýšení do rytířského stavu.[3] Z Nelsona se tedy nyní stal „sir Horatio“, získal také hodnost kontradmirála a celá Anglie jej oslavovala jako hrdinu. Byl to však pouze počátek slavných úspěchů.

Bitva na Nilu (Brown)
    Ještě větší triumf následoval 1. srpna 1798, kdy britská eskadra pod Nelsonovým velením rozdrtila Francouze v bitvě u Nilu (Abúkiru). Vítězství to bylo naprosté a ze 17 francouzských řadových lodí a fregat unikly pouze čtyři zničení či zajetí. Francouzi také ztratili přes 5 000 mužů, zatímco Britové zaznamenali jen 218 mrtvých a 677 zraněných.[4] Je samozřejmé, že takový triumf vyvolal v Anglii vlnu nadšení a Nelson byl králem 6. října 1798 povýšen na barona Nelsona z Nilu a Burnham Thorpe (Baron Nelson of the Nile and of Burnham Thorpe).[5] Britský parlament mu také přiznal doživotní rentu ve výši 2 000 liber ročně (což by bylo 169 240 liber v současné době, tedy něco přes 5 100 000 korun) a dalších 1 000 liber každý rok Nelsonovi přislíbil dosud samostatně fungující parlament Irska. Ani to ještě nebylo vše, jelikož jednorázovou částkou ve výši 10 000 liber vítězného admirála odměnila Východoindická společnost, jejíž obchodní zájmy Francouzi ohrožovali a pro kterou tedy bylo toto vítězství darem z nebes. Nelson po svém vítězství odplul do Neapole, v té době hlavního města království obojí Sicílie. Tehdy zde vládl král Ferdinand I. a ten jmenoval Nelsona 13. srpna 1799 vévodou z Bronté (Duca di Bronté). Jiří III. pak Nelsonovi 12. září 1801 udělil povolení užívat tento titul i v Británii.[6]  
Nelson u Trafalgaru (Heysbam)
     Mezitím však námořnická kariéra pokračovala dál. V lednu 1801 získal Nelson hodnost viceadmirála a 2. dubna 1801 následovalo vítězství nad Dány v bitvě u Kodaně. Dánové kladli tvrdý odpor a britské ztráty na mrtvých a zraněných dosáhly 943 mužů, ale přesto se nakonec podařilo cíl operace splnit.[7] Nelson byl 19. května 1801 králem odměněn titulem vikomta, ale tuto poctu prý nepovažoval za přiměřenou.[8] Sám toužil po tom stát se hrabětem, což se mu ale za svého života nepodařilo. Jedním z důvodů mohl být jeho původ, kvůli kterému jej mnohé vlivné osobnosti tehdejší britské politické scény považovaly za povýšence. Také nemanželský poměr s Emmou Hamiltonovou mu u prudérní anglické společnosti dost uškodil. Tak se stalo, že v bitvě u Trafalgaru 21. října 1805 byl Nelson stále „jen“ vikomtem. Po viceadmirálově smrti na palubě HMS Victory však byl hrabětem jmenován 9. listopadu jeho o rok starší bratr, reverend William Nelson (1757-1835).[9] Ten také získal roční penzi ve výši 5 000 liber a kromě toho jednorázovou odměnu 90 000 liber, aby si mohl vybudovat sídlo hodné nově nabytého vysokého postavení. Na rozdíl od svého bratra sice William Nelson pro Anglii nikdy nic významného neudělal, ale jakožto nejbližší žijící příbuzný padlého národního hrdiny sklidil po Trafalgaru všechny pocty sám. Inu, tak už to v životě chodí, že lidé často sklízí to, co nezaseli… Rod hrabat Nelsonů pokračoval skrze Williamova synovce Thomase Boltona a existuje dodnes. V současné době je hlavou rodiny Simon John Horatio, 10. hrabě Nelson, který se narodil roku 1971.[10]       
Wellingtonův portrét od  Lawrence
    Mnohem závratnější šlechtická „kariéra“ čekala Arthura Wesleye. Pocházel z bohaté rodiny mající kořeny v Irsku, ale ani zde se nejednalo o starou šlechtu. Prvním významným příslušníkem rodu byl Arthurův dědeček Richard Colley (nebo Cowley), který si roku 1728 změnil po svém bratranci rodové jméno na Wesley. V letech 1729-1746 byl poslancem Parlamentu za město Trim v hrabství Meath a 9. července 1746 získal od krále Jiřího II. titul barona z Morningtonu.[11] Jeho syn Garret Wesley (1735-1781) zdědil po smrti svého otce v lednu 1758 titul a stal se 2. baronem. Dne 6. února 1759 se oženil s Annou Hillovou-Trevorovou (1742-1831), dcerou Arthura Hilla, 1. vikomta Dungannona a 2. října 1760 jej Jiří II. povýšil na hraběte z Morningtonu.[12] Z manželství vzešlo celkem pět synů a jedna dcera, kteří se dožili dospělosti. Třetím synem v pořadí se stal 1. května 1769 Arthur. Jelikož měl dva starší bratry, žádný šlechtický titul dlouho nevlastnil. Jakožto syn hraběte byl ale oslovován Ctihodný (Honourable) Arthur Wesley, což roku 1798 změnil na Wellesley.
Portrét od Goyi
    Stejně jako kariéra Horatia Nelsona, také vojenská dráha Arthura Wellesleye je dobře známa a byla mnohokrát zpracována.[13] Poprvé na sebe výrazně upozornil během služby v Indii, kde velel jako generálmajor armádě Východoindické společnosti. Do historie se zapsal zejména jeho velký úspěch v krvavé bitvě u Assaye 23. září 1803, když porazil mnohem početnější vojska takzvané maráthské konfederace.[14] Za úspěchy v Indii byl Wellesley po návratu do Anglie králem 1. září 1804 dekorován Řádem lázně a povýšen na rytíře, takže se z něj stal „sir Arthur“ a takto jej oslovovali i podřízení velitelé. Ovšem první vítězství v bojích proti Napoleonovým vojákům v Portugalsku a Španělsku přinesly Wellesleymu další pocty. V Británii ocenili zejména taktický úspěch ve dvoudenních krvavých bojích u Talavery de la Reina 27. – 28. července 1809 a dne 26. srpna téhož roku povýšil král Jiří III. sira Arthura rovnou dvakrát, když jej jmenoval baronem i vikomtem.[15] Nyní se tedy stal lordem a nesl tituly Baron Douro of Wellesley a Viscount Wellington of Talavera. Výstup po jednotlivých žebříčcích šlechtické hierarchie tím však zdaleka neměl být u konce.[16]
    Další Wellingtonovo působení a úspěchy na Pyrenejském poloostrově mu přinesly ještě větší společenský vzestup, když dne 22. února 1812 získal titul hraběte (Earl of Wellington).[17] Tentokrát mu jej jménem svého nemocného otce udělil princ regent, pozdější král Jiří IV.[18] Když pak Wellington 22. července 1812 rozdrtil armádu francouzského maršála Marmonta v bitvě u Salamanky, následovala 18. srpna z rukou prince regenta další odměna v podobě titulu markýze (Marquess Wellington of Wellington).[19] Toto dvojí Wellingtonovo povýšení během jediného roku jasně ukazuje, jak velký význam jeho vojenským operacím ve Španělsku a Portugalsku britské vládnoucí kruhy přisuzovaly. Když zvítězil nad Francouzi v čele s králem Josefem Bonapartem u Vitorie, následovala v červnu 1813 i vytoužená hodnost britského polního maršála. Vrchol pak nastává po ukončení Poloostrovní války a Napoleonově první abdikaci. Vítězného Wellingtona obdařil princ regent druhým titulem markýze a k tomu i titulem vévody (Marquess Douro and Duke of Wellington), což bylo úředně oznámeno 3. května 1814.[20] Tím pádem se Wellington dostal až na samý vrchol šlechtické pyramidy, protože výše než na vévodu to už dotáhnout nemohl. Lidé ho nyní museli oslovovat Vaše Milosti (Your Grace), což bylo – a stále je – ve Velké Británii platné oslovení člověka s vévodským titulem mimo královskou rodinu.[21]
Wellington u Waterloo (Hillingford)
    Vedle britských šlechtických titulů byl Wellington i majitelem řady významných zahraničních poct. Udělily mu je zejména královské dvory portugalský a španělský, jejichž představitelé si byli dobře vědomi zásluh tohoto vojevůdce na restauraci svých trůnů. Jako první získal 18. října 1811 portugalský titul hraběte z Vimeira (Conde de Vimeiro), což byla připomínka vítězství nad francouzským generálem Junotem 21. srpna 1808.[22] V lednu 1812 se Wellington stal španělským vévodou ze Ciudad Rodriga (Duque de Ciudad Rodrigo) a zároveň grandem 1. třídy. V srpnu téhož roku následoval portugalský titul markýze z Torres Vedras (Marques de Torres Vedras) a 18. prosince 1812 portugalský titul vévody Vítězství (Duque da Vitória). Jako poslední nakonec získal 18. července 1815 nizozemský titul knížete z Waterloo (Prins van Waterloo).[23] Kromě všech těchto titulů byl Wellington nositelem mnoha četných řádů a vyznamenání jak domácích, tak i zahraničních. Rakouský císař František I. jej například dekoroval velkokřížem řádu Marie Terezie.[24] Po skončení napoleonských válek se Wellington věnoval politice a byl dvakrát toryovským ministerským předsedou. Poprvé v období od 22. ledna 1828 do 16. listopadu 1830, podruhé už jen krátce  mezi 14. listopadem a 10. prosincem 1834. Zemřel 14. září 1852 ve věku 83 let. 
    Manželství uzavřel Wellington 10. dubna 1806 s Catherine Sarah Dorotheou  Pakenhamovou (1772-1831), dcerou Edwarda Michaela Pakenhama, 2. barona Longforda. Měli spolu dva syny, z nichž starší Arthur Richard Wellesley (1807-1884) se stal po otcově smrti 2. vévodou z Wellingtonu. Mladší syn lord Charles Wellesley (1808-1858) měl na rozdíl od svého bratra mužské potomky a v jeho linii tedy rod vévodů z Wellingtonu pokračoval. Dnes je jeho hlavou Arthur Valerian Wellesley, 8. vévoda z Wellingtonu, který se narodil 2. července 1915. Má několik synů, vnuků a pravnuků, takže kontinuita rodu je i pro 21. století zajištěna.[25]      
                   
Poznámky:

[1] ADKIN, Mark: The Trafalgar Companion. A Guide to History’s Most Famous Sea Battle and the Life of Admiral Lord Nelson. Aurum Press, London 2005, s. 58-59.
[2] Zatím poslední kvalitně zpracovaná Nelsonova biografie viz KONSTAM, Angus: Horatio Nelson. Command 16, Osprey Military, London 2011.
[3] Úřední oznámení o udělení těchto poct bylo zveřejněno ve vládním listu The London Gazette, č. 14 012 pro období 23. -27. května 1797, s. 474. Tento list byl založen již za vlády krále Karla  II. roku 1665 a existuje dodnes. Jeho hlavním úkolem bylo zveřejňovat významné společenské, politické a vojenské události a lze v něm najít mnoho cenného materiálu i k historii revolučních a napoleonských válek. 
[4] FREMONT-BARNES, Gregory: Nile 1798. Nelson’s first great Victory. Campaign 230, Osprey Military, London 2011, s. 81-82.
[5] The London Gazette, č. 15 067 pro období 2. – 6. října 1798, s. 931.
[6] The London Gazette, č. 15 405 pro období 8. – 12. září 1801, s. 1103.
[7] Podrobné hlášení Nelsona a jeho nadřízeného admirála sira Hydea Perkera o bitvě u Kodaně včetně seznamu ztrát mužů na všech lodích viz zvláštní vydání The London Gazette z 15. dubna 1801, č. 15 354.
[8] Úřední zpráva o Nelsonově povýšení na vikomta byla zveřejněna v The London Gazette č. 15 366 za období 16. – 19. května 1801, s. 549.
[9] The London Gazette, č. 15 859 pro období 5. – 9. listopad 1805, s. 1376. 
[10] Genealogie Nelsonů viz The Cracrofts Peerage, Nelson, Earl (UK, 1805). Dostupné na www.cracroftspeerage.co.uk/online/content/index723.htm (ověřeno 6. 2. 2012).
[11] Podrobnosti k Richardu Wesleymu, 1. baronovi z Morningtonu viz The Peerage.com. A genealogical survey of the peerage of Britain as well as the royal families of Europe. Person Page – 10645. Dostupné na http://thepeerage.com/pl0645.htm (ověřeno 6. 2. 2012). 
[12] Podrobnosti ke Garretu Wesleymu, 1. hraběti z Morningtonu viz The Peerage.com, Person Page 10 256. Dostupné na http://thepeerage.com/p10256.htm  (ověřeno 6. 2. 2012). 
[13] Z novějších prací viz např. CORRIGAN, Gordon: Wellington. A military Life. Hambledon Continuum, London 2001.
[14] K této u nás málo známé bitvě viz MILLAR, Simon: Assaye 1803. Wellington's first and ‚bloodiest‘ Victory. Campaign 166, Osprey Military, London 2006.
[15] Zpráva o tom byla uveřejněna v The London Gazette, č. 16 291 pro období 22.-26. srpen 1809, s. 1342. 
[16] Hierarchie vyšší šlechty od nejnižšího stupně k nejvyššímu je v Británii následující: baron – vikomt – hrabě – markýz – vévoda. 
[17] The London Gazette, č. 16 576 pro období 18.-22. února 1812, s. 335.
[18] Jiří III. (1738-1820) byl králem od roku 1760 do roku 1820. Posledních devět let však za nemocného panovníka vykonával vladařské povinnosti jako princ regent jeho syn, který pak po otcově smrti nastoupil roku 1820 na trůn jako Jiří IV a vládl následujících deset let. 
[19] The London Gazette, č. 16 635 pro období 15.-18. srpna 1812, s. 1643.
[20] The London Gazette, č. 16 814 ze 3. května 1814, s. 936. 
[21] Příslušníkům královské rodiny, tedy dětem a vnoučatům panovníka, náleží oslovení Vaše královská Výsosti (Your Royal Highness).
[22] K této bitvě viz CHARTRAND, René: Vimeiro 1808. Wellesley's first Victory in the Peninsular. Campaign 90, Osprey Military, London 2001.  
[23] Všechny tyto tituly vypočítává ELLIOTT, George: The Life of the Most Noble Arthur Duke of Wellington. London 1816;  uvedeny jsou také ve zvláštní příloze The London Gazette  č. 21 388 ze 6. prosince 1852 vydané u příležitosti Wellingtonova státního pohřbu.
[24] MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie. In: Heraldika a genealogie, ročník XXIV, 1991, č. 1-2, s. 67 a 116.
[25] Genealogie Wellingtonů viz The Cracrofts Peerage, Wellington, Duke of (UK, 1814) www.cracroftspeerage.co.uk/online.content/index631.htm (ověřeno 6. 2. 2012).

středa 15. února 2012

LOUIS-FRANÇOIS LEJEUNE, VOJÁK, KTERÝ MALOVAL BITVY (3)

Čtyři roky po Waterloo vzniklo plátno Pohled na klášter a býky Guisando, to podle třech ze skály vytesaných býků, střežících soutěsku a pocházejících z antických dob. Zachycuje útok guerillera El Medica na konvoj 5. dubna 1812 v soutěsce Guisando v horách Guardarramy, patnáct francouzských mil od Madridu. Lejeune (plukovník od 10. března 1809, baron císařství od 6. října 1810) ho s velkým úspěchem představil roku 1819 a opět je na něm jedním z hrdinů, neboť šlo o jeho návrat z Francie, při němž byla slabá eskorta přepadena a on unikl jen o vlas smrti. Je tu v centru, sražený z koně, nahý, o vše obraný, míří na něj pušky, jenže zbraně selhaly a El Medico uvěřil, že francouzského důstojníka chrání nebesa… Dragoun, bránící se na obraze z posledních sil kolbou, už takové štěstí neměl, ani kyrysník vlevo, jehož mrtvolu už ožírají psi…
Pohled na klášter s býky Guisando
Z roku 1819 je další španělský námět s názvem Útok na velký konvoj v soutěsce Salinas v Biskajsku. Zachycuje přepad, provedený proslulým guerrilerem Minou 25. května 1812, kdy se v zajetí ocitly i dámy od madridského dvora krále Josefa, které opouštěly Španělsko a chtěly se dostat z Vitorie do francouzského Mondragonu... Zajímavé na této kompozici je mimo jiné i zachycení zajatých Britů v konvoji, jimž partyzáni nabízejí zbraně, aby spolu s nimi proti Francouzům bojovali, což muži v rudých kabátech s opovržlivou hrůzou odmítají jako nečestnou věc...
Útok na velký konvoj...
Bitvu u Moskvy představil Lejeune roku 1824 a je tím míněna řeka Moskva, tedy bitva ze 7. září 1812, jíž Rusové říkají Borodino. 
Bitva u Moskvy, celek
Jde o souhrn několika scén, odvíjejících se od centrálního motivu v pozadí na horizontu, od jezdeckého útoku generála Caulaincourta, kterého Napoleon postavil do čela jezdeckého sboru hned po zprávě o smrti generála Montbruna a poslal jej s kyrysníky na Velkou redutu (jejíž převýšení je tu hodně přehnané). 
Detail: útok na Velkou redutu
Caulaincourt na bílém koni se řítí kupředu a možná už je zasažen kulkou, která ukončí jeho život… Tento námět ostatně Lejeune zpracoval na méně známém obraze Dobytí Velké reduty, kde je útok kyrysníků v centru pozornosti včetně právě zasaženého Caulaincourta
Dobytí Velké reduty
Pokud jde o velké plátno Bitvy u Moskvy a další detaily, vlevo stojí prostřed francouzského karé italský vicekrál Eugène de Beauharnais a odráží Uvarovův křídelní útok.
Italský vicekrál v karé jednotek IV. sboru
Na levém středu je vidět maršála Murata s generálem Belliardem, jeho náčelníkem štábu.
Maršál Murat, neapolský král...
Na středu pravém vrací maršál Berthier kord zajatému ruskému generálovi. 
Maršál Berthier a ruský generál...
V prvním plánu dole je hned několik scén, předně vrchní chirurg baron Larrey, ošetřující roztříštěnou čelist generálu Morandovi, jehož bratr, šéf batalionu 17. řadového, vedle umírá. O kus dál přihlíží generál hrabě Lariboisière se sevřeným srdcem, jak v náruči karabiníků umírá jeho syn. Netěší ho, že štábní důstojník právě přiváží kříž Čestné legie, který císař na bojišti udělil.
Larrey a dva Morandové vlevo, karabiníci a mladý Lariboisière vprostřed...
A pak je tu voják, střežící ruské zajatce, který právě u jakési louže zašlapuje lunt granátu, jenž tu právě dopadl… 
Zašlapovaný granát
V celé kompozici chybí Napoleon, roku 1824 jej ale nebylo dost dobře možné ztvárnit, jak by si zasloužil!
Jiný detail z levého středu
Pokud jde o autora, u Borodina byl v Davoutově sboru a 23. září 1812 dostal epolety brigádního generála. Na konci ústupu a bez autorizace armádu 12. prosince 1812 opustil s omrzlinami na tváři, za což byl v lednu pár dní arestován, leč nedlouho nato jej zařadili jako náčelníka štábu Oudinotova sboru. Po zranění v bitvě u Hanau 30. října 1813 službu opustil a už se věnoval jen malířství. V srpnu 1821 se oženil v Paříží s Marií Louisou Claryovou, s níž pak měl syna Edgara. Byl ředitelem uměleckoprůmyslové školy v Toulouse a roku 1841 se tu stal starostou. Ve Štrasburku a v Toulouse po něm pojmenovali ulici a jeho jméno je i na Vítězném oblouku v Paříži. Jeho obrazy se až na výjimky nacházejí ve sbírkách státního zámku Versailles a patří k nim i jeden z roku 1825, jenž se v napoleonské a revoluční epopeji příliš nevyzdvihuje, dílo, jež mělo autora rehabilitovat u dvora
Vjezd Karla X. do Paříže
Vjezd Karla X. do Paříže je pompézní oslavné plátno, zachycující nového krále, bratra Ludvíka XVIII., jenž projíždí v květnovém dni roku 1825 po svém posvěcení v Remeši branou Villette pod provizorním triumfálním obloukem a právě přijímá hold pařížských radních. Je to politická malba zavedeného umělce a obratného dvořana, myslícího na svoje postavení v novém režimu, která přinesl ostrý obrat doprava, rekatolizaci a spousty věcí, snažících se Francii vrátit co nejvíc zpět, nejlépe před pád Bastily... Tak to často chodí…
Lejeunův hrob na pařížském Pere-Lachaise