čtvrtek 10. listopadu 2011

SMRT GENERÁLA VALHUBERTA

Opět se blíží výročí bitvy u Slavkova a mně napadlo připomenout je jednou kapitolou z knihy Má krev patří Napoleonovi, kterou jsem cca přede dvěma lety napsal pro nakladatelství MOBA. Shrnuje život a smrt generála Jeana-Marie Valhuberta, jediného generála, který účast v bitvě, svedené onoho 2. prosince 1805, zaplatil životem. Jde sice o příběh poměrně známý, alespoň pro ty, kteří se napoleonskou historii zabývají, mně se však při psaní zmíněné knihy podařilo objevit tenký spisek s názvem Précis de la vie du général Valhubert par son aide de camp (Shrnutí života generála Valhuberta, od jeho pobočníka) z roku 1832 (místo vydání neuvedeno), který vyplňoval pár bílých míst či nejasností ohledně okolností, druhu zranění, jakož i smrti, čímž jsem mohl navázat na obšírnou studii Karla Řezníčka Život a smrt generála Valhuberta, nejpodrobnější a nejdůkladnější, jaká u nás vznikla; byla publikována v Bulletinu ČSNS č. 32, vydanému u příležitosti 200 let bitvy u Slavkova, a je přístupná i na serveru www.militaria cz; prolink na obě pokračování máte v nadpisu. Je tu i další důvod, proč jsem po svém dva roky starém dílku sáhl: pomník, připomínající Valhubertovo smrtelné zranění, stojí při kraji silnice od Rohlenky do Tvarožné a naproti němu leží pole pod Santonem, na němž jednotky Central European Napoleonic Society (C.E.N.S.) spolu s Projektem Austerlitz už tradičně a každoročně bitvu připomínají.

STŘEPINA OD SLAVKOVA
(Generál Jean-Marie Mellon Roger Valhubert, smrtelně raněný v Bitvě tří císařů)

Voják, revoluční dobrovolník a rakouský zajatec 
Tento muž rozhodně nepatřil mezi nejproslulejší napoleonské generály a důvod byl prostý. Neměl čas vyniknout, neboť zemřel hned na počátku celé epopeje, v závěru prvního velkého tažení, které ověnčilo francouzské císařské orly nesmrtelnou slávou. Rozhodně však nenáleží ani k těm zapomenutým, neboť v Paříži se po něm jmenuje náměstí na levém břehu Seiny v sousedství Jardin des Plantes, Botanické zahrady, přímo proti ústí Pont d’Austerlitz, Slavkovského mostu, a na začátku Quai d’Austerlitz, Slavkovského nábřeží. Je to symbolické umístění a pocta jedinému francouzskému generálovi, který měl tu smůlu a zaplatil legendární Bitvu tří císařů životem.
Narodil se 22. října 1764 v Avranches, přístavní městě na západním úpatí poloostrova Cotentin, vybíhajícího z Normandie směrem k Anglii, a o jeho dětství je známo jen velmi málo. Za pestrou směsici jmen vděčil rodičům a bez výkladu je těžké se v nich vyznat. Jean-Marie Mellon představovalo jména křestní, Roger bylo příjmením po otci Jean-Françoisu Rogerovi, příslušníku pobřežní miliční stráže (Milice Garde-Côtes), což byl spíše akcíz, tedy celní stráž. Ono Valhubert, či de Valhubert, neboť původně mělo jít o predikát, mu přidala matka Catherine-Jeanne de Clinchamp de Précey, do jisté míry spřízněná s vikomty z Avranches. Ta totiž patřila k drobné šlechtě a byla přesvědčena, že bez ozdoby urozeného původu se její synek neobejde. Udělala to, co už od XVI. století činili ve Francii mnozí. Stačilo zakoupit si nějaký statek či stateček a začít si podle něj říkat s pomocí onoho kouzelného de. Sousedé sice věděli, že dotyčný je panem z Čehosi jen dík penězům, ve vzdálenějších krajích ale už nikdo nic takového nepoznal. Paní de Précey, provdaná Rogerová, si toho byla vědoma a svého potomka ověnčila jménem nevelkého zámečku, či spíše venkovské usedlosti Valhubert. Původně se nejspíše toto nepříliš honosné sídlo psalo Val d’Hubert či Val Hubert, což v překladu značí Údolí svatého Huberta.
Jean-Marie Mellon Roger z Valhubertů byl dítětem, které zřejmě neznalo, co je nedostatek, a rodiče mu mohli dopřát i slušné vzdělání na Collège d’Avranches, což byla církevními otci vedená škola, jak by se dnes řeklo, gymnaziálního typu. Tyto ústavy v mnoha případech připravovaly mladíky na vojenskou dráhu a pro sukno uniformy se rozhodl i náš hrdina. Někteří tvrdí, že usiloval o důstojnický patent, či přijetí na vojenskou školu, z níž se v nejnižší důstojnické hodnosti vycházelo, a že zkusil dělostřelectvo, jenže byl odmítnut. Pokud tomu tak bylo, mohlo jít o přijetí do Brienne, kde začínal studovat i jistý Napoleone Buonaparte, jenže tady pouhé de u jména nestačilo. Vyžadoval se šlechtický původ, prokázaný listinami do určitého kolene předků (což musel svého času doložit k přijetí svého potomka i Carlo de Buonaparte), kteréžto listiny ani Jean-Marie, ani jeho paní matka nevlastnili.
Jisté je, že Jean-Marie Mellon nastoupil do královské armády, jakmile ale začneme pátrat po jednotce, opět se ocitneme na tenkém ledě. Podle francouzských autorit se jednalo o pluk Rohan-Soubise, u nějž se měl ocitnout ve svých zhruba dvaceti letech, tedy dosti pozdě, neboť mnozí se dávali k vojsku už v patnácti až sedmnácti. Jediní Quintinové ve svém Dictionnaire biographique, slovníku, zahrnujícím všechny francouzské padlé z bitvy u Slavkova, uvádějí přesné datum nástupu (29. září 1783) i odchodu z vojska (19. července 1785). V tom případě ovšem nemohlo jít o jezdecký pluk Rohan-Soubise, neboť ten už byl tehdy zrušen, ale o pěší pluk Rohan (bez onoho Soubise), označený později v prvních revolučních letech jako 84. (královský) pěší pluk.
Co dělal Jean-Marie několik dalších let, o tom se nikdo nezmiňuje, avšak už v srpnu 1789, tedy v měsíci, následujícím po pádu Bastily, nacházíme Valhubertovo jméno mezi Chasseurs volontaires města Avranches, což byla jednotka dobrovolných myslivců (rozuměj střelců), sloužící k udržení pořádku v rodícím se chaosu.
„Jeho spoluobčané mu při formování prvních složek Národních gard jednohlasně svěřili velení myslivcům. Dokázal splnit všechny své povinnosti. Jeho upřímná loajalita spojená s impozantním vystupováním mocně přispěla k zajištění klidu města a vynesla mu všeobecnou úctu...,“ tvrdil anonymní spisek Précis de la vie du général Valhubert par son aide de camp (Shrnutí života generála Valhuberta jeho pobočníkem), vydaný roku 1832, podle všeho v Avranches.
Přibližně šedesátistránkové dílko si nejspíš nevymýšlelo, a i když fakty právě nehýří, lze s jeho pomocí objasnit, co následovalo.
V polovině roku 1791 začaly po celé Francii vznikat dobrovolnické jednotky a v kraji Manche, do kterého Avranches patřilo, se přihlásilo 7792 mužů, z nichž byly vytvořeny dva pěší bataliony s jednou eskadronou jízdních myslivců. Ke dni 22. října 1791, doslova ke svým sedmadvacátým narozeninám, obdržel Jean-Marie jmenování do hodnosti lieutenant-colonel en premier, prvního podplukovníka, tedy zástupce velitele, v 1. batalionu. Vzhledem k tomu, že do důstojnických hodností si dobrovolníci volili ze svých druhů, to svědčí ani ne tak o jeho vojenských zkušenostech, jako o oblibě i zápalu pro věc svobody, kterou nedlouho předtím prokázal v čele Chasseurs volontaires.
„S pomocí skvělých důstojníků, svých přátel, vytvořil za několik týdnů obdivuhodnou jednotku, jejíž organizace mohla být vzorem,“ pokračoval už zmíněný spisek Valhubertova pobočníka a o kus dál dodával:
„První batalion Manche, shromážděný v Avranches, ustavičně cvičil a dobrá vůle všech přinášela pokroky. Cviky se zbraněmi, manévry, pochody, celá ta práce představovala pro všechny hru, do níž se pouštěli se zápalem ryze francouzským. Všichni chtěli předčít staré pluky...!“
Po třech měsících se Valhubertův batalion dal na pochod s určením do vojenského ležení v Lille. Psal se roku 1792, bylo jaro a v dubnu vyhlásila Francie válku českému i uherskému králi Františkovi, z něhož se zanedlouho stane císař Svaté říše římské národa německého. Revoluční rukavici vrhla země do tváře také pruskému králi a podplukovník Valhubert i jeho muži měli ukázat, čemu se naučili.
Valhubertova socha v Avranches
Batalion se ocitl už za pochodu skrze Caen v tabulkové sestavě armádního uskupení, jemuž velel generál Custine (zanedlouho vystřídaný Dumouriezem), v divizi generála de la Bourdonnaie, v níž začínali mnozí později slavní velitelé; tady se Valhubert seznámil například s Jean Victorem Moreauem, tehdy velitelem 1. dobrovolnického batalionu z Ille de Vilaine. V Rouenu složila jednotka přísahu a do Lille došla disciplinovaně, aniž z ní jediný příslušník dezertoval. To bylo samo o sobě víc než neobvyklé...
V té době už se k Lille valil nepřítel a batalion vytvořil jednu ze záštit ustupujícím jednotkám.
„Kryl přesun a přesnými manévry v palbě Rakušanů překvapil jejich osvědčené pluky tak, že se přibližovaly nanejvýš obezřetně k pelotonům, které pálily ze silnice, jako kdyby byly jen na cvičišti, s klidem a pravidelností, v níž nepřítel poprvé ocenil Valhubertův význam...,“ dodává už citovaná stará práce.
Stejně tak si podplukovník Valhubert počínal v době, kdy začali rakouští kanonýři Lille bombardovat, a když pak marné obléhání, trvající od 9. září 1792, dne 8. října zrušili, vyrazil za nimi, přičemž se zmocnil několika děl.
Jedenáct dní poté, co rakouské síly od Lille odstoupily, se de la Bourdonnaie pustil za nimi do Rakouského Nizozemí (dnešní Belgie) směrem na Louvain (Leuven, česky Lovaň) a Valhubertův batalion zařadil do předvoje. Dne 20. listopadu 1792 mu dal rozkaz zaútočit na lokalitu, ve francouzských pramenech zvanou Pellenberg, vyvýšeninu, na kterou už Rakušané navezli děla.
„Dvakrát silnější nepřítel tu už stál v bitevním šiku a ona jednotka z uherských granátníků v síle 1500 mužů, podporovaná čtyřmi děly, stála pevně a zpočátku měla úspěch. Pak dorazil batalion la Manche se puškami v rukou. Šel v koloně po silnici, rozvíjet se musel v nepřátelské palbě, přesto to ale provedl spořádaně a bystře. Po krátkém, leč energickém povzbuzení následoval signál k útoku,“ popsal výchozí situaci onen anonymní Valhubertův pobočník.
Podle jeho dalšího líčení postupoval batalion sevřeně, bez výstřelu, a teprve na třicet kroků od nepřítele dal Valhubert povel k salvě, po níž následoval útok na bodák. Sám de la Bourdonnaie přijel Valhubertovi blahopřát.
„Porážka nepřítele je teď jistá. Vlast má dnešního dne vůči vám velký dluh,“ měl mu říci a v hlášení Národnímu konventu jeho zásluhy patřičně vyzdvihl.
V průběhu roku následujícího se karta obrátila a Francouzi po nešťastné bitvě u Neerwinden ustupovali. Rakušané prince Sasko-Koburgského dobyli v červenci Valenciennes, generál Houchard se stahoval na Arras a 1. batalion dobrovolníků kraje Manche se ocitl obležený v Quesnoy, městě, které nakonec 10. září 1793 kapitulovalo. Podle už vícekrát citované práce z roku 1832 se v zajetí ocitl i Valhubert, který musel s prořídlou jednotkou dospět až do uherské Budy a poté do Pešti na protilehlém břehu Dunaje. Jako zajatec prožil více než rok, teprve pak došlo k výměně za Rakušany, kteří padli do rukou Francouzům, a podplukovník se mohl s těmi, co přežili, vrátit do vlasti.
„Valhubert dostal rozkaz, aby se odebral rovnou do Paříže, a došel tam na konci roku III (listopad 1795) se zdravím velmi poznamenaným následky nemoci, kterou trpěl o oněch odporných rakouských kasematech.
První batalion z la Manche byl zařazen do 28. řadové půlbrigády. Komandant Valhubert zastával funkci chef de bataillon až do chvíle, kdy jej Výkonné direktorium povýšilo k 26. fructidoru roku V. (12. září 1797) do hodnosti chef de brigade,“ prozrazuje neustále citovaný Précis..., který se ukazuje jako pramen prvořadé důležitosti.
Jean-Marie Valhubert dík zajetí unikl největšímu teroru, který revoluční armády těžce poznamenal čistkami, nezažil pád jakobínů a vracel se domů v době, kdy Francie uzavřela v Basileji s některými ze svých nepřátel mír. Zůstával zpočátku pouhým velitelem 3. batalionu zmíněné půlbrigády v rámci Armée de l’Intérieur, Vnitřní armády, která na žádnou frontu neodešla a v rámci pařížské vojenské divize se až do dubna 1799 nacházela v hlavním městě Francie. Povýšení na „velitele brigády“ (revoluční ekvivalent plukovníka) si nemohl vysloužit v poli, proto nejspíš přišlo až po téměř dvou letech od návratu ze zajetí. Na nové bojové nasazení čekal Valhubert další rok a půl...

Dobytí Simplonu
„Bylo to až koncem roku V., kdy dostal chef de brigade rozkaz odejít se svou jednotku k Helvetské armádě. (...) Když přišla, byla určena pro Itálii, avšak maršál Masséna nařídil jinak,“ psal onen Valhubertův pobočník, který přisoudil Massénovi maršálskou hůl o pět let dříve.
            Navíc se nejspíš zmýlil v dataci, šlo již o rok VII., odpovídající následně popisovaným událostem z dubna 1799.
Teď měla vejít do kantonu Valais a posílit divizi pro tuto výpravu už určenou. Šlo o to, aby zahnala za hory dosti početné oddíly ozbrojených venkovanů, kterým pomáhalo na osm až deset tisíc Rakušanů knížete Rohana. Dobytí Valais bylo o to důležitější, že by ovládnutí hor Francouzi umožnilo propojit operace tří armád...,“ pokračoval stejný pramen.
            Valhubertova půlbrigáda se tedy ocitla v Division de Valais generála Turreaua de Garambouville, určené pro operace v kantonu Valais (Wallis) a není jisté, do jaké míry zakusila boje se zdejšími venkovany, jimž se podřízenost Helvetské republiky Francii nelíbila, či s dobrovolníky francouzského emigranta knížete de Rohan-Gueménée v rakouských službách. Teprve 11. června 1799 je doložena její účast v bojích v údolí Vispa (Visp) a poté u Berdetta.
„Ke dni 23. prairialu roku VII se zachovala na Valhuberta půvabná vzpomínka. Za pochodu k nepříteli skrze údolí Vista, při přechodu Gamsy nedaleko od jejího ústí do Rhôny, strhl jednoho vojáka z půlbrigády rychlý proud; (...) žádný z pěti set mužů, kteří se snažili osudu svého druha vyhnout, mu neměl odvahu poskytnout pomoc. Plukovník Valhubert se tam vrhl a podařilo se mu vytáhnout z vody vojáka, jehož osud už byl téměř zpečetěn....!
Place Valhubert v Paříží, na levém břehu Seiny u Pont d´Austerlitz
Onen 23. prairial si ale zasluhuje být uveden i mezi vojenskými skutky. Valhubert byl v neobvyklém postavení. Jeho přední hlídky dostaly přímo od velícího generála rozkaz útočit a jeho o tom nikdo nestihl informovat. Hlídky osmadvacáté se už ocitaly ve značné nevýhodě, on ale ze střelby pochopil, že se potýkají s nepřítelem. Přišel včas. Nepřítelovým cílem byl most, který spojoval odřady, a přes ten se teď muselo prorazit. Důstojníci a vojáci, kteří plukovníka následovali, padli proděravění kulkami. On přešel jediný a začal vydávat rozkazy. Nejvzdálenější hlídky se k němu stahovaly, ve směru k mostu bylo jen čtyřicet mužů (...) 800 myslivců je pronásledovalo. (...) Plukovníkovi zbylo dost času, aby těch čtyřicet shromáždil za rozpadlou kaplí. Zakázal jim střílet a přivolal si tambora. Oněch osm stovek ohlašovalo příchod s velkým rámusem a ve chvíli, kdy vyrazili, velel plukovník pal, nechal bubnovat k útoku a vyrazil se svou čtyřicítkou. Všechny odrazil...,“ uvádí opět stěžejní pramen historku, která se zdá být neuvěřitelná a co do poměru sil bezpochyby dramatizuje, v análech koaličních válek však není ojedinělá.
Mnohem podstatnější ovšem byla z taktického i strategického hlediska role, již Valhubertova půlbrigáda sehrála v srpnu při dobývání Simplonu, průsmyku, jenž propojuje italskou Lombardii (tehdy pevně v rakouských rukách) se Švýcarskem (ovládaným v oné době Francouzi).
„Útok na Simplon byl stanoven na 28. thermidor roku VII (15. srpna 1799) a plukovník Valhubert byl pověřen provedeným tohoto důležitého plánu. Kníže Rohan dal ty hory opevnit a strhnout jediné mosty přes rokle, čímž se stal přechod strží téměř nemožným.“
Ve složitém terénu dostal chef de brigade Valhubert (třebaže Précis používá ekvivalentní hodnost plukovník, titulaturu colonel, obnovenou až s ustavením císařství, nikdy nenesl) volnou ruku a bylo zcela na něm, jaký postup zvolí.
„Vyslal dvě kompanie své půlbrigády a vybral jim do čela navýsost zkušeného důstojníka. Nařídil, aby do kraje vtrhl s velkým hřmotem a zasel mezi obyvatele hrůzu, aby každou noc rozdělal spousty ohňů a nepříteli aby tak vnukl myšlenku, že je tam místo malé jednotky silné těleso. Jeho pokyny byly provedeny, přední rakouské hlídky se před tím odřadem spěšně stáhly a knížeti Rohanovi hlásily, že je to početná francouzská divize, která usiluje o obchvat. Stezky jen zřídkakdy umožňovaly, aby šli dva muži vedle sebe, a kroutily se natolik, že nepřítel nikdy nedohlédl na konec kolony, o níž si tak nepřátelští myslivci mysleli, že je mnohem delší.
Kníže Rohan spěšně shromáždil své jednotky, opustil ležení, stáhl nejméně 1200 mužů z nejrůznějších postavení, korunujících Simplon, a zcela tak vlezl do nastražené pasti. Na konci 17. thermidoru nabyl Valhubert jistoty, že se mu podařilo diverzní plán provést...“
V noci se půlbrigáda přesunula co nejblíže k vybranému místu úderu, což musel být náročný postup, neboť stržené mosty přes rokle šlo nahradit pouze kmeny stromů. Zbývalo už jen překonat horský úvoz, do kterého mířila Rohanova děla. Přes bystřinu, jež tudy tekla, se opět musel položit strom, tentokrát už v husté palbě z obou stran, což se neobešlo bez obětí. Chef de brigade Valhubert šel příkladem a vojenské štěstí mu přálo, neboť kulky srazily jen pár granátníků před ním i po něm. Strhl ostatní, a pak je vedl na rakouskou redutu, již 28. půlbrigáda dobyla.
„Nepřítel nechal k říčce sestoupit jednotky, které zahájily prudkou palbu z pušek, zatímco jeho děla zasypávala střelami natěsnané kolony na břehu bystřiny. První voják, jenž se pokusil přejít, byl zabit, několik dalších bylo zabito rovněž a padlo do vody. Pár se jich dostalo na druhý břeh, pak přešel chef de brigade, postavil se skupině do čela a dobyl první redutu, přičemž se v ní zmocnil děl. Rakušané se soustředili na vrcholku; Valhubert zformoval půlbrigádu do útočných kolon; mužů se zmocnil zápal, jemuž nešlo vzdorovat (...). Na bodák napadený nepřítel složil zbraně a 28. půlbrigádou bylo zajato 1200 mužů se všemi děly a prapory,“ popsala tento útok Histoire du 28. régiment d’infanterie, oficiální kronika 28. pluku, jehož byla 28. půlbrigáda bezprostředním předchůdcem...
Do zajetí prý putovalo 1200 Rakušanů a cesta do průsmyku Simplon byla otevřena.
Valhubertova půlbrigáda nejspíš držela Simplon až do počátku jara roku 1800, kdy byla (k 18. březnu) zařazena do brigády generála Mainoniho v rámci předvoje generála Lannese. Onen předvoj zase patřil do Armée de réserve, Záložní armády, které se ujal osobně První konzul Bonaparte, aby ji skrze průsmyk Velkého svatého Bernarda vedl na Piemont a posléze do Lombardie. Nevíme přesně, zda 28. půlbrigáda přecházela tudy, či Simplonem, což se zdá logičtější, jisté je jen to, že v květnu obléhala týden pevnost Bard, uzavírající údolí Aosty a v rámci Watrinovy divize bojovala 22. května u Ivrei s uskupením podmaršálka Hadika. Dne 6. června přešel na Bonapartův rozkaz jako první Pád, k čemuž citovaný Précis z pera Valhuberova pobočníka poznamenal:
„Statečný Valhubert dorazil na opačný břeh s prvními. Jakmile zformoval všechny tři bataliony, prorazil a zatlačil nepřítele, který protilehlou stranu hájil, dobyl několik děl a kolesen a zabezpečil přechod pro celou armádu.“

V bitvách u Montebella a Marenga
Dne 8. června, dva dny po překonání Pádu, měřil už Valhubert síly se zadním rakouským vojem podmaršálka O’Reillyho a pronásledoval jej i dál ve směru přes Broni, které dobyl z chodu, přičemž získal dvě stovky zajatců.
           O den později, 9. června, narazil předvoj generála Lannese na zadní rakouský voj znovu, tentokrát u městečka Casteggio, kde vzplanula bitva, která pokračovala až k vesničce Montebello. Po celodenním boji nakonec Rakušané podmaršálků O’Reillyho a Vogelsanga bojiště vyklidili, nedá se však říci, že by byli poraženi. Vzdorovali onoho dne velice houževnatě a Jean Lannes se marně, za cenu značných ztrát, pokoušel prorazit s Watrinovou divizí stráněmi před Casteggiem. Vedlo se mu zle, téměř už všechny síly vyčerpal a rakouské jednotky přecházely do protiútoku, při němž Francouzům hrozilo obklíčení. V nejkritičtější chvíli se ve směru od východu, od Santa Giulietta, objevila Mainoniho brigáda, tři bataliony 28. půlbrigády, kolem 15000 mužů, kteří pod velením chef de brigade Valhuberta zaútočily postupujícím Rakušanům podmaršálka Gottesheima do pravého boku, čímž podpořili těžce zkoušenou 40. půlbrigádu, patřící k Lannesovi, a Rakušany donutili, aby směr útoku změnili. To byl ovšem jen začátek, neboť posily dostal i Gottesheim a dragouni Lobkowitzova pluku uchystali zanedlouho Valhubertovým mužům krvavou lázeň. Zvrat přinesly až další jednotky, které dorazily na bojiště pod velením generála Victora.
           Chef de brigade Valhubert, velitelé batalionů (...), kapitáni (...) a poručíci se při této příležitosti obzvláště vyznamenali a byli raněni,“ poznamenalo mnohasvazkové staré dílo Victoires, conquêtes, désastres, revers et guerres des Français, pokud však se tím míní, že byl zraněn i Valhubert, pak muselo jít o ránu lehkou, která mu dovolila o pět dní později účast v klíčové bitvě celého Bonapartova druhého italského tažení.
           Tolikrát citovaný Précis uvádí, že Jean Lannes po boji u Casteggia a Montebella Valhubertovi a jeho nastoupené 28. půlbrigádě řekl:
          „Byl jsem už v řadě bojů, vy jste ale ti nejstatečnější lidé, jaké jsem kdy viděl. Celou armádu jste tím udivili... Nepřítel se před vámi třese ještě teď.“
Pomník v Tyršově sadu v Brně
Ano, takové pochvalné věty zněly po mnoha bitvách, patřily k odměnám, nikdy se však neříkaly těm, kteří si je krví, oběťmi a potem nezasloužili!
Dne 13. července došel Bonaparte za hlavními silami rakouského generála jezdectva Melase až k Alessandrii, od které jej už dělily jen meandry Bormidy, a myslel si, že má nepřítele v hrsti, jenže14. června Rakušané nečekaně a s plnou silou zaútočili. Bitva u Marenga se nevyvíjela pro francouzskou stranu dobře, divize i brigády pod těžkým tlakem ustupovaly a fronta se na mnoha místech začínala hroutit. Valhubertova 28. půlbrigáda, tvořící sama o sobě celou brigádu generála Mainoniho, měla už jen kolem tisíce mužů a bila se na pravém francouzském středu, opět pod Jeanem Lannesem. Ten ji poslal jednu chvíli u statku La Barbotta do protiútoku na rakouské pěší myslivce Mariassy Jäger, jenže za nimi kráčel druhý rakouský sled a Valhubertovi nezbývalo než ustupovat. Pak proti půlbrigádě, která už téměř vystřílela všechny náboje,vyrazilo na pět stovek jezdců dragounského pluku č. 10 Lobkowitz. Velitelé seskupili svoje bataliony zčásti do obranného karé, jiní vojáci se před jezdci skryli ve vinicích i v ovocných sadech, a nebýt pomoci 40. řadové půlbrigády i Champeauxovy dragounské brigády, vedlo by se jednotce velmi zle. Přesto nepodlehla panice a bojovala způsobem, o kterém generál Berthier Bonapartovi po bitvě hlásil:
„Obzvláště se vyznamenali občan Valhubert, velitel 28., brigádní generál Gency a chef de brigade Legendre...“
Valhubert už byl raněn, což se pravděpodobně stalo hned na počátku bitvy, někdy kolem osmé ranní, odmítl se ale vzdálit z bojiště a vydržel v ohni po celou dobu, to jest po sedm hodin. Vzhledem k tomu, že Mainoniho zranění z boje vyřadilo, přitom ležela veškerá zodpovědnost na něm. Précis poznamenává, že ošetřit a obvázat se nechal až k půlnoci, tedy na samém konci památného dne.
Po Marengu následovalo příměří, které vytyčilo jako demarkační linii řeku Mincio, k níž francouzské jednotky postoupily. Po většinu druhé poloviny roku se na této frontě nic podstatnějšího nedělo, koncem prosince ale nadešel čas další francouzské ofenzívy. Tzv. Italské armádě tehdy velel generál Brune, který zahájil 25. prosince poněkud zmatený přechod Mincia, z něhož se vyvinula na jižním křídle bitva u Pozzola, městečka, ležícího přibližně 15 km severně od pevnosti Mantova.
Osmadvacátá půlbrigáda nyní patřila do divize generála Watrina, což značí, že přešla řeku Mincio v prvním sledu (a dokonce v předvoji), pak se ale stala terčem zuřivých protiútoků jednotek podmaršálka Kaima. Précis, sepsaný Valhubertovým pobočníkem, ony události popsal takto:
            „Valhubert se vrhne spolu s granátníky do první bárky a jako první i vystoupí na opačný břeh. Velí udržovat palbu, aby poskytl svým batalionům čas k postupnému přechodu, ke zformování a náporu na nepřítele, který kolísá a jehož přední stráže už granátníci srazili. Přešlo vícero půlbrigád, vytvořila se linie a boj nabyl na ostrosti. Nepřátelské jezdectvo se pokusilo osmadvacátou objet, její dobrá soudržnost mu ale neumožnila úspěch. Hrozná palba z mušket zaplnila planinu u Pozzola, na níž manévrovalo rakouské jezdectvo dosti směle, mrtvými i raněnými. Infanterie chtěla své jezdectvo pomstít, několikrát šla odhodlaně vpřed na bodák a vypadalo to, že se všechno před silami tak mohutnými skloní. Osmadvacátá všude nepřítele odrážela, zasypávala jej ničivou palbou (...). Valhuberta, který všude dostával povinnostem velitele, srazila kule z koně. Mysleli, že je zabit, znali ale jeho rozkazy: za boje neposkytovat raněným žádnou pomoc. (...) Jediný voják neuposlechl, přiblížil se k plukovníkovi, on jej ale panovačným gestem poslal nazpět. Po čtvrt hodině sebral Valhubert síly a došel ke své půlbrigádě, která jeho návrat oslavila zuřivým útokem, jímž završila vítězství. On dokázal vsednout na koně, ztratil však hlas a nebyl schopen vypravit slovo; řeč se mu vrátila až po několika měsících. Šli tedy za jeho vztyčenou šavlí...“
            Dosti nelidský rozkaz nesbírat za boje raněné pocházel už z prvních let revoluce a měl zamezit tomu, aby vojáci neodcházeli z boje. Mnozí totiž pokládali odnos raněných za vítanou příležitost, jak uniknout z nebezpečí, a nejeden voják dokázal zranění i předstírat.
Výše uvedený úryvek naznačuje i charakter Valhubertova zranění. Pravděpodobně šlo o následek velice těsného průletu dělové kule, což dokázalo vyvolat silný šok, velké zhmožděniny všeho druhu a nejednou způsobilo i smrt.
Nedlouho po bitvě nastalo opět příměří, a pak přišel vytoužený mír, uzavřený v Lunéville. Osmadvacátá se vrátila do Francie; zpočátku pobývala v Poitiers a poté byla poslána do Calais. Pokud jde o jejího velitele, dostal od Bonaparta pokyn, aby sepsal seznam těch, kteří zasluhují povýšení či odměnu, což obratem učinil, avšak sám sebe neuvedl. Nebyl to projev nadměrné skromnosti, jen zvyk, neboť něco podobného se neslušelo. Jeho chválili jiní, krom náčelníka hlavního štábu Berthiera například divizní generál Louis Friant, jeden z nejlepších velitelů té doby, jenž o Valhubertovi napsal:
„Vynikající důstojník, který se mnohokrát vyznamenal a dosáhl nebývalých zásluh, ovládající všechny znalosti potřebné k vykonávání funkce.“
Povýšení, jistě zasloužené, ovšem nepřicházelo, a někteří tvrdí, že ministru války musela Valhuberta připomenout protestní petice jeho podřízených včetně řadových vojáků.
Čas poct a odměn nastal až roku 1803. Dne 24. ledna obdržel Valhubert čestnou šavli a k tomu příslušný dekret:
„Občane Valhuberte, veliteli brigády u 28. řadové, tímto vám zasílám Osvědčení cti (Brevet d’Honneur), aby nikdy nebylo zapomenuto vašich služeb se skvělou a statečnou 28. při obraně vlasti...“
K dekretu byl přiložen list s vlastnoručními Bonapartovými řádky:
„Nikdy nezapomenu na služby, které dobrá a chrabrá 28. vlasti prokázala. Za žádných okolností nezapomenu na nic z toho, jak jste se choval u Marenga. Ač zraněný, chtěl jste zvítězit, nebo zemřít před mýma očima.“
Generál Duroc k tomu přiložil poukázku na 10 000 franků.
Patent s povýšením do hodnosti brigádního generála nese datum 29. srpna 1803 (11. fructidoru roku XI). Znamenal rozloučení s 28. půlbrigádou, které muselo být slavné i velkolepé.
„V okamžiku, kdy byl plukovník Valhubert povýšen mezi generály, nechal své půlbrigádě 150 000 franků ve zlatě v tajné plukovní pokladně,“ píše Précis.
Byly to peníze, shromážděné jako kořist na tažení i uspořené z pokladny jednotek a důstojníci novopečeného generála přemlouvali, ať si ji ponechá, neboť tento fond vznikl hlavně jeho zásluhou. Odmítl s tím, že jsou to peníze pro vdovy a sirotky po těch, co padli, či vojáky, z nichž válka nadělala invalidy.
Nadešel čas poslední přehlídky 28. půlbrigády s Valhubertem v čele a První konzul se podivil, že elitní granátnicí mají na hlavách staré dvourohé klobouky, když jinde už nosili vysoké medvědice.
„To proto, že jsem chtěl co nejdéle zachovat klobouky a pera od Marenga. V dalším spoléhám na vaši štědrost,“ odpověděl na jeho dotaz Valhubert.
Taková věta dokázala hlavu Francie pobavit a odpověď podle toho vypadala:
„Budiž, moje zvědavost mě bude stát tři sta medvědic, které osmadvacáté dám!“
V prosinci 1804, poté, co se z Bonaparta stal Napoleon, obdržel Valhubert komandérský stupeň Čestné legie.

Boj pod Santonem
Už 30. srpna 1803, den po povýšení, dostal brigádní generál Valhubert přidělení do Saint-Omer, prostoru hlavního soustředění nově formované Armée de Côte de l’Océan, Armády oceánského pobřeží, která se měla připravovat na invazi do Anglie. Tady přebíral, či spíše vytvářel brigádu, již nakonec představovaly 64. a 88. řadový pluk. Tato brigáda byla zařazena do divize generála Sucheta.
Smrt generála Valhuberta v bitvě u Slavkova (Peyronův olej, dnes ve Versailles)
           Na pobřeží La Manche strávil Valhubert téměř dva roky, pak se ale celá Armée de Côte de l’Océan změnila na Grande Armée d’Allemagne, Velkou německou armádu, a dala se na pochod do vnitrozemí, přes Rýn směrem do jihoněmeckých, nyní již většinou spojeneckých zemí. Mířila vstříc novým bojům i starým nepřátelům, Rakušanům a Rusům, z nichž ti první už vyrazili proti proudu Dunaje, obsadili Bavorsko a zaujali vyčkávací postavení u švábského města-pevnosti Ulm. Valhubertova brigáda a celá Suchetova divize, k níž patřila, náležely zprvu do IV. sboru maršála Soulta, ke dni 10. října ale byly převeleny k V. sboru maršála Lannese, téhož, po nímž Valhubert bojoval u Montebella a Marenga.
Během první fáze tzv. německého tažení, která kulminovala obklíčením Mackovy armády, blokádou opevněného Ulmu a následnou kapitulací rakouských sil, nedošlo v rámci Suchetovy divize k ničemu, co by se nějak z běžného rámce operací vymykalo. Toto uskupení obsadilo v ulmském prostoru kopec Frauenberg a pak, když bylo vyhráno, pochodovalo podél Dunaje dál a dál až k Vídni. Pokud došlo k nějakým střetům říkával prý Valhubert:
„Tahle vítězství patří císaři a on nám nic nedluží. Je hlavou, která nás vede, a nohy vojáků dělají, co on poručí.“
Byl to výraz oddanosti a současně napomenutí těm, kteří v podzimních plískanicích, blátě, deštích, prvních mrazech a prvním sněhu začínali klít.
Valhubertovo zranění na rytině
Ve Vídni se zdálo, že pochod Valhubertovy brigády končí, neboť podle všeho dostala za úkol střežit most přes Dunaj, kterého se lstí zmocnili maršálové Murat a Lannes, jenže tažení pokračovalo skrze zničený Hollabrunn i Schöngrabern, aniž je známo, zda náš hrdina v těchto místech ostrých bojů se zadním vojem knížete Bagrationa nějak zasahoval. Přes Brno Francouzi postupovali po císařské silnici k východu, směrem na Vyškov, po pár kilometrech ale Napoleon velel zastavit a začal část svých sborů (Lannesův, Soultův i Muratovo jezdectvo) rozvinovat na svazích nad Zlatým potokem proti výrazné siluetě Prateckého kopce. Sám rozbil svůj hlavní stan u kopce Žuráň a zahájil dlouhou, složitou hru, jejímž cílem bylo, aby na sebe rusko-rakouské síly nalákal. Zatímco Soultovy jednotky čekala v následujících dnech řada přesunů, Lannesovy divize měly pozici vcelku přesně vymezenou a neměnnou. Tvořily levé křídlo sestavy a střežily silnici Brno–Olomouc, přičemž se opíraly o nejvýraznější bod celého okolí, o homoli kopce Padělek nad vsí Tvarožná, již si už francouzští vojáci stihli překřtít na Santon. To jméno, podle jedněch připomínající modlitebny v Egyptě, podle jiných jihofrancouzskou obdobu českých Betlémů, už vyvýšenině s kapličkou zůstalo do dnešních dní...
Ačkoliv představuje bitva u Slavkova nejproslulejší Napoleonovo vítězství a její průběh by měl být nejznámější, je v ní spousta neznámého, což se týká i dislokace některých jednotek. Není zcela jasné, zda Valhubertova brigáda v síle něco přes 2600 mužů nesla označení 2. či 3. brigády a kde přesně před bojem v prostoru Santonu stála, jestli za ním, či na severní straně. Jisté je, že v noci z 1. na 2. prosince dobře viděla na tzv. Jiříkovické ohně, na pochodně, které francouzští vojáci zapalovali a zvedali všude, kudy Napoleon oné noci, po osobně prováděné rekognoskaci, projížděl. Ráno 2. prosince, v době, kdy mělo vyjít ono legendární slunce nad Slavkovem, generál, který četl každému ze dvou pluků své brigády císařovu proklamaci, tuto spontánní iluminaci svým vojákům připomněl slovy, jež zaznamenal jeho pobočník takto:
„Ty ohně plné nadšení našemu císaři znovu ukázaly, že si všichni vojáci přejí, aby mu mohli natrhat kytici, která by mu slušela. Dnes se budeme činit, jak nejlépe dokážeme. Půjdu vám příkladem a všude se budu chovat, jak nařizují rozkazy našeho slavného velitele!“
            Dal tak slovo, kterému dostojí i za cenu života!
            Tento pramen upřesňuje jako takřka jediný pozici Valhubertovy brigády i generála samotného:
            „Byl téměř vprostřed, před 2. batalionem 88. pluku, a měl obsazenu levou stranu silnice z Brna na Olomouc, což byla pozice, kterou musel uhájit stůj co stůj, jak mu upřesnil císařův rozkaz, předaný pobočníkem Lemarroisem: Rusové sem směřovali s masami, které měly naše levé křídlo obejít a jejich nesmírné dělostřelectvo bez přestání postřelovalo naše linie.“
Pomník u Tvarožné proti Santonu
            Plyne z toho, že generál stál doslova před Santonem mezi 88. řadovým v prvním a 64. řadovým ve druhém sledu. Další řádky ovšem jasně říkají, že se nejednalo o výchozí sestavu, ale o uspořádání kolem půl deváté ranní či později, tedy v době, kdy proti Santonu zaútočil ruský předvoj knížete Bagrationa. Lannes měl totiž podle původní instrukce postupovat kupředu a pokusit se o obchvat Prateckého kopce, jenže Bagration, který se objevil z mlhy a kterého nikdo nečekal, změnil útočný plán v obranný boj celého francouzského levého křídla.
Petr Ivanovič Bagration neútočil na Lannesovu pozici čelně, neboť už po prvních výstřelech děl ze Santonu pochopil, že by prorážel jen těžko a za cenu velkých ztrát. Zatímco jezdectvo velkoknížete Konstatnina Pavloviče zaměstnávalo Caffarelliho divizi z Lannesova sboru na jih od silnice, měla část Bagrationovy pěchoty spolu s lehkým a kozáckým jezdectvem provést obchvat ve směru Tvarožné, tedy obejití nejzazšího francouzského levého křídla, představovaného právě Suchetovou divizí. Suchet sám náporu čelil s Bekerovou brigádou, na niž se první nápor snesl, byl zde raněn do ruky a po taktické stránce cítil, že by nemusel vydržet. Přesila byla příliš veliká, proto povolal Valhubertovu brigádu, na kterou se protivník zatím nesoustředil. Oba její pluky, 64. a 88. řadový, se okamžitě zapojily do boje s ruskou pěchotou i jezdectvem a pravděpodobně přešly do prvního sledu, aby daly Bekerovým jednotkám čas uspořádat svoje šiky. Nejspíše při tomto přesunu, jenž musel probíhat poněkud bokem k nepříteli, se brigáda ocitla před ruskými děly.
Pont d´Austerlitz (ten silniční, vedle je ještě Viaduc d´Austerlitz pro metro)
„Jeho pobočník, který jel nalevo, pár kroků od něho, byl sražen granátem i s koněm. Vojáci zareagovali, jak měli v povaze, proti dennímu rozkazu i rozkazu generálovu. Pár mužů vyběhlo, aby mu pomohlo, generál jim ale hned připomenul, co je jejich povinností. Těch pár rychlých vteřin, které zatím v důsledku oné události uběhlo, bezpochyby stačilo, aby doutnák dohořel. Granát vybuchl. Obrovská střepina smrtelně zranila generála Valhuberta, roztříštila mu téměř všechny kosti počínaje levou paží až po nohu na téže straně.
Vojáci vyrazili, aby mu pomohli; chtěl je odehnat. Důstojníci, plukovník Curial a chef de bataillon, ho ujišťovali, že zasažen byl jen on. Byl neoblomný, chtěl zemřít na poli cti...! ,Vzpomeňte si,‘ rozkřikl se na ně, ,vzpomeňte si na denní rozkaz!‘
Nakonec jej velkou námahou znehybnili, posadili na pušky jako na nosítka, i když prosil, ať ho tam nechají, a vyzýval vojáky, co ho odnášeli k ambulanci, aby se vrátili na svá místa. Pokusil se jim dokonce za jejich jednání vyspílat... Jeho nářky byly marné. Prosil, ať ho dorazí, ať pospíchají pod svůj prapor...! Jakmile se dostal k ambulanci, řekl chirurgům: ,Kdyby ta rána byla jen na ruce, už bych se vracel na svoje místo.‘
Tehdy s obvyklým klidem nadiktoval svému pobočníkovi poslední vůli, která zněla přesně takto:
,Jeďte za císařem. Řekněte mu, že budu do hodiny mrtev. Chtěl jsem dokázat víc... Odkazuji mu svou rodinu...‘“
Tak tedy průlet granátu natolik těsný, že srazil pobočníka, a poté, za několik vteřin, jeho výbuch, při němž střepiny zasáhly Valhuberta.
Je to jediné svědectví, téměř nepochybně velmi autentické, neboť autor oněch řádků a celého Précis, byl nejspíš oním pobočníkem, který s Valhubertem u ambulance zůstal. Tyto odstavce přesně říkají, kterak ke zranění došlo, jaký mělo rozsah a opět zmiňují onen dobově obvyklý (a zanedlouho konečně zrušený) rozkaz neposkytovat raněným v boji pomoc. Mezi řádky naznačují, že Valhubert musel s podobným zraněním na provizorních nosítkách zakoušet těžko představitelnou bolest, že však ani na chvíli neztratil vědomí. Slova jím pronesená, která ve skutečnosti byla spíše kletbami a jadrnými nadávkami na adresu vojáků, co ho zvedali i přenášeli, vypadají nadneseně, tak se ale chovali na bojišti mnozí... Nešlo o zásah plnou kulí, která by generálovi utrhla nohu (což je verze uváděná ve většině českých pojednání včetně mých Napoleonových tažení; jen Uhlířovo Slunce nad Slavkovem tvoří výjimku), ani o výbuch muničního vozu; teprve výše citovaný dokument, publikovaný v této kapitole česky vůbec poprvé, uvádí věci na pravou míru. Autenticitu svědectví anonymního pobočníka ostatně potvrzuje i Berthierovo hlášení Napoleonovi, v němž se praví:
„Generál Valhubert utržil zásah granátovou střepinou, jež mu roztrhla stehno. Klesl, načež jej obklopili, aby ho odnesli. ,Zůstaňte,‘ řekl jim, ,pamatujte na císařův rozkaz; není třeba, aby šest mužů opustilo bojiště kvůli jednomu.‘“

Chtěl jsem dokázat víc  
Pokud jde o tzv. závěť, či spíše dopis Napoleonovi, nadiktovaný zraněným Valhubertem pobočníkovi, i ten je autentický a zachoval se ve francouzských relacích o slavkovské bitvě v této podobě:
           „Chtěl bych pro vás udělat víc. Umírám. Nelituji života, neboť jsem se zúčastnil vítězství, které učiní vaše panování šťastným. Až budete vzpomínat na statečné, kteří vám jsou oddáni, vzpomeňte si i na mne. Postačí vám jen říci, že mám rodinu; doporučovat vám ji nemusím.“
           Byl na pokraji smrti a s mnohačetnými poraněními přenesen do šlapanického zámku, podle citované relace generálova pobočníka na nosítkách:
          „Ruští zajatci se houfně nabízeli, aby mohli slavného raněného nést; naši vojáci jim tuto poctu přenechali jen s velkou lítostí.“
           Pak následoval převoz do Brna, který podlé téže relace proběhl už v noci ze 2. na 3. prosince, a generálův pobočník psal o tom, že jej uložili v rozlehlém paláci, tedy ne v lazaretu, zřízeném v klášteře, a že se o něj staral vrchní armádní lékař Percy. Téměř s jistotou se jednalo o brněnský palác Čejky z Breitenfelsu.
          „Po třech dnech ukončily kruté bolesti život hrdiny... Vydechl naposledy, aniž ztratil tu velkou odhodlanost, a poté, co napsal svojí rodině,“ dodal onen Précis.
          Učinil tím, jak se zdá, tečku za rozpory i diskusemi o datu Valhubertovy smrti (tyto diskuse, podobně jako ostatní rozpory i otazníky shrnul i rozebral před pár lety ve své studii K. Řezníček).
          Generálův pobočník vcelku jednoznačně stanovuje, že šlo o 5. prosinec 1805.
          Pár otazníků nicméně zůstalo.
          Především to, jakou rodinu Valhubert císaři svěřoval do ochrany; ani jeden dokument se totiž nezmiňuje o sourozencích, sňatku či potomcích; pomyslel tedy na rodiče?
          Nejasnou zůstává i bezprostřední příčina smrti; tou mohlo být zranění samo, ztráta krve, horečka, sepse, zástava srdce, případně jejich kombinace. Paměti šéflékařů Percyho či Larreye se o ničem z toho nezmiňují a dedukce o amputaci jsou, zdá se, jen čirou spekulací.
Santon od míst s Valhubertovým pomníkem
          Pak je tu otazník nad místem posledního odpočinku.
          Generálův pobočník sice popsal, jak jej provázeli vojáci, druzi ve zbrani i ti nejvýše postavení, kterak hřměla děla i čestné salvy, neuvedl však místo. Dodal ovšem, že mu na hrob dali desku z černého mramoru s vytesaným nápisem:
          „Chrabrému generálu Valhubertovi, padlému v bitvě u Slavkova 2. prosince M.D.CCC.V.“
          Vzhledem k o několik dnů pozdějšímu úmrtí to ovšem byl poněkud matoucí epitaf.
           Pod tím, jak pobočník rovněž uvedl, mělo menším písmem a francouzsky stát:
          „Naši nepřátelé, kteří dovedou ocenit odvahu, dokáží, až my odtáhneme, uctít pomník postavený jednomu z našich generálů, jehož vznešená povaha, ctnosti i vojenské nadání zaslouží, aby byly vzorem pro všechny národy.“
           Jiný pamětník, brněnský měšťan Unterweeger, popsal celý kondukt i obřad, jenž vyvrcholil v kostele sv. Jakuba:
           „Jeho mrtvola byla nesena 8 seržanty, přičemž drželi 4 generálové rohy smutečního sukna, do kostela sv. Jakuba a postavili ji u hlavního oltáře, 10 mužů stálo přitom parádu, pochodně a 4 prapory obklopovaly rakev a zádušní mši musel sloužit svědomitý páter Wenzl za dvou sborů turecké muziky, které stály po obou stranách hlavního oltáře. Po mši byla mrtvola vynesena na hřbitov a při pohřbívání byly vypáleny tři salvy.“
           Tělo pochovali na starém hřbitově (na tom svatojakubském se už nepohřbívalo) v místech dnešního Tyršova sadu v hrobě číslo 1952, hřbitov ale byl zrušen roku 1883. Podle regionálních pamětníků se pomník s francouzským nápisem a hrob s tzv. zahrádkou nalézaly ještě po 1. světové válce v parku Tyršova sadu, není však známo, kdy zmizelo i toto. Roku 1969 byl v pravděpodobném místě, kde původní hrob stával, odhalen žulový pomník. Ve Tvarožné, proti Santonu a v jednom z možných míst, kde byl Valhubert raněn, stojí od roku 2000 jiný pomník, v tomto případě s plaketou s generálovým portrétem.
            Překřtít pařížské náměstí u Jardin des Plantes, Botanické zahrady, přímo proti mostu z roku 1801 (dnešní konstrukce je z roku 1854), pojmenovanému jako Pont d´Austerlitz, Slavkovský, (neplést si jej se sousedním Viaduc d´Austerlitz pro metro) nařídil sám císař Napoleon, návrat Bourbonů na trůn však tuto připomínku zrušil a generálovo jméno tomu místu vrátil až král Ludvík Filip.
            Z Napoleonovy objednávky vznikl i Peyronův olej, zachycující scénu okamžik po té, kdy byl Valhubert zasažen; dnes se nachází ve sbírkách státního zámku Versailles.
           V roce 1829 byla v Avranches odhalena generálovi monumentální pískovcová socha, dnes ovšem už notně zvětralá. Klasicistnímu sochaři Cartellierovi zadal její zhotovení sám Napoleon, vztyčit ji chtěl na pařížském Valhubertově náměstí u Botanické zahrady, jenže k tomu nedošlo. Socha se musela ukrýt a teprve těsně před pádem Bourbonů ji převezli do generálova rodného města...
Snad nejlepší připomínku památky Jean-Marie Mellona Rogera Valhuberta, jediného napoleonského generála, který na našem území padl (či přesněji zemřel na následky zranění), však tvoří každoroční bojové rekonstrukce, připomínající Bitvu tří císařů a pořádané k jejímu výročí právě na poli pod Santonem, v katastru Tvarožné, v místech, kde vybojoval svou poslední bitvu...

3 komentáře:

roman.ricka řekl(a)...

Asi jsem našel chybu:
Ve Vídni se zdálo, že pochod Valhubertovy brigády končí, neboť podle všeho dostala za úkol střežit most přes Dunaj, kterého se lstí zmocnili maršálové Murat a Ney,.....
Ney tam snad nebyl a byl to Lannes.
Šotek jeden :-)

jakub.samek řekl(a)...

Jsem už jednou nohou ze dveří a dosrkávaje horké kafe jsem klepnul na svůj oblíbený blog a přelétl očima odstavce... Valhubertova smrt mě zajímá, protože se dotýká, nepřímo, otázky, jak moc si zastřílely kanóny ze Santonu. Bagration určitě neútočil proti Santonu "kolem půl deváté ranní či později", kolem půl deváté ranní či později stáli Francouzi ve výchozích pozicích a čekali na Napoleonův rozkaz. Alombert-Colin k tomu napsali:

"Když Murat a Lannes vidí, že Soultovy jednotky dosahují Prateckých výšin, vypochodují. Je něco po deváté hodině.

Ve vzdálenosti tří či čtyř kilometrů zpozorují jednotky ruského předvoje, jež jim jdou naproti.

„Kníže Bagration obsadil, v předvečer bitvy, pozici před Rousínovem, mezi Slavíkovicemi a Koválovicemi, za potokem, který je třeba přejít, aby se dostal k Pozořické poště... Podle Dispozic měl v této pozici zůstat a postoupit, až kavalerie na jeho levém křídle dojde na úroveň hostince Maxlůvky; ale, protože slyšel mohutnou palbu z levého křídla a podle jejího směru usoudil, že dosáhlo výhody, věřil, že je třeba mu pomoci obsazením francouzského levého křídla a vypochodoval vpřed (3)."

Bagrationův sbor dosáhne úrovně Pozořické pošty až kolem půl desáté. V tuto chvíli již ruská císařská garda zaujala pozici na kopci za Blažovicemi a tuto ves obsadila; rakouské jezdectvo se pod velením Hohenloheho zformovalo na Bagrationově levém křídle; ruské jezdectvo, pod velením Uvarova, Essena II a Šepeleva, kteří podléhali rozkazům knížete Liechtensteina, se teprve objevilo na severní straně Blažovic."

http://www.austerlitz.org/stretnuti-na-severnim-useku-bojiste-2-12-1805_a1635

Kolem půl desáté byl Bagration teprve na úrovni Staré pošty. Děla ze Santonu nemohla do střetnutí s jeho hlavními silami nijak zasáhnout (ostatně to ani nebylo jejich úkolem, a úkoly 5. sboru byly čistě ofenzivní). Řekl bych, že Valhubert nemohl být zasažen pod Santonem, ale že to muselo být velmi daleko od Santonu, někde na úrovni Blažovic. Nemám teď už čas to studovat blíže, ale vrátím se k věci v pondělí :)

J.

jiri kovarik řekl(a)...

Romanovi:
Není to šotek, ale moje zblbnutí, posunout Neye z Tyrol do Vídně, to by pan maršál koukal... Omlouvám se a opravuji...