SCHULMEISTER A TI DRUZÍ

 Už poměrně dlouho mám v zásobníku příspěvek Michala Šťovíčka na dosti málo známé a lákavé téma špionáže; je dosti dlouhý a já váhal, zda ho nemám dělit, pak jsme vás ale chtěl ušetřit čekání i přeskakování z článku na článek...

Ulm, nejvetší Schulmeisterův triumf (Théveninovo plátno)

Michal Šťovíček

SCHULMEISTER A TI DRUZÍ

aneb několik postřehů a epizod týkajících se úlohy, kterou v Napoleonově strategii a taktice hrála nenápadná a tutlaná činnost a zároveň nedílná součást válečnictví v každé době - zpravodajství a špionáž. Je to na delší a v mém podání poněkud nesouvislé povídání, tak bez dlouhých preambulí:

Napoleon a zpravodajství

Odborník na současnou historii a mezinárodní vztahy Gérald Arboit napsal v r. 2009 pod tímto názvem úvahu, z níž vyjímám a poněkud upravuji podstatné pasáže:

   Vojenský historik John Keegan shrnul, že zpravodajství bez ohledu na svou kvalitu nevede samo o sobě nutně k vítězství, neboť ve válce rozhoduje jedině síla. V Clausewitzově duchu rozhoduje ofenzíva, opotřebení a zničení nepřítele. Na první pohled je z Napoleonových válečnických pouček a postřehů (ve Francii vydaných souhrnně jako Maximes de guerre) zjevné, že císařova představa zpravodajství byla dosti omezená:

   „Hbitě zjistit průsmyky a brody, zajistit si spolehlivé průvodce, vyptat se faráře a poštmistra, záhy vycházet v dobrém s obyvateli, rozeslat špehy, na poště zabavit dopisy, přeložit je a analyzovat, znát odpověď na všechny otázky vrchního velitele, který se ujímá velení: takové jsou vlastnosti řádného generála v předsunutém postavení.“

   Tato 56. zásada ve skutečnosti definuje průzkum - klidně by ji mohl formulovat už Antoine Fortuné de Brack. Pro přesnější představu o Napoleonových názorech na zpravodajství přejděme k definici řádného generála, jak ji pojímá Jomini (představovat jistě netřeba): „Generál nesmí zanedbat nic, co ho důkladně poučí o pohybech nepřítele, a k tomu účelu použít průzkumníků, špionů, pohyblivých oddílů vedených schopnými důstojníky, posléze vzdělaných důstojníků pověřených v předvoji výslechy zajatců.“

   Jomini mohl z první řady a v praxi sledovat onu „morální jiskru“, o níž mluvil Napoleon na Sv. Heleně jako o „výsledku jediného okamžiku, jediné myšlenky (...) různých kombinací“, rozhodujících o osudu každé bitvy. Přičemž připomínal, že je třeba „mít se před těmito prostředky na pozoru a při kombinacích operací se na ně příliš nespoléhat“ a ujišťoval, „že shromažďováním jakkoli neúplných a protichůdných informací lze často odhalit pravdu i pomocí těchto rozporů“. Opírajíc se o svá pozorování mohl „zaručit, že v tomto případě jej nemůže zaskočit nic vskutku nepředvídaného, kvůli čemu by ztratil hlavu, jak se tak často stává: jen ledaže by byl úplně neschopný vést armádu, musí být schopen dospět k nejpravděpodobnějším předpokladům toho, co nepřítel podnikne, a předem se rozhodnout pro jednu či druhou tuto domněnku, která se ukáže jako reálná. Nikdy nemohu dostatečně opakovat, že takové uvážlivé a rozhodné předpoklady jsou známkou vojenského génia.“

   Pro Napoleona vycházely tyto „přiměřené domněnky“ z celkového politického, ekonomického i kulturního přístupu k ozbrojenému zápasu, z porozumění povaze války, který hraničí s tím, co se později bude nazývat strategickým zpravodajstvím.  

Nástroje císařského zpravodajství: císařovo okolí  

Napoleon byl zastáncem historického přístupu ke strategii - termín zařazený ovšem do vojenského slovníku teprve nedávno, Napoleon jej nikdy nepoužil. Každé tažení bylo předmětem intelektuální přípravy budoucího válčiště. Jelikož v té době neexistovaly stálé zpravodajské služby, toto poslání náleželo různým vládním civilním i vojenským institucím. Např. sestavení týmu vědců pro egyptskou výpravu odpovídalo jak ideologicko-politické potřebě, tak nutnosti získat chybějící či dávno zasuté informace. 

   Císař si obecně zachoval reflexy generála Bonaparta a plánování začínal vždy seznamováním s literaturou, z níž by získal představu o nepříteli, s nímž se má střetnout, a o ideálních bojištích. Informací o válkách na pláních Německa a Polska, či v severní Itálii, kde evropské mocnosti válčily po celá staletí, bylo dost. Napoleon měl třeba důkladné znalosti o taženích Fridricha II. Pruského, o němž dlouze a uctivě mluvil na Sv. Heleně.

   Napoleon byl vášnivým čtenářem s bezmeznou zvídavostí a schopností rychle číst. Všechna svědectví hovoří o tom, že císař nikdy nečetl knihu celou, vždy hledal určité informace, které rychle nacházel a nikdy nezapomínal. Hltal díla o historii, zeměpisu, náboženství či právu, nejčastěji spojená s jeho momentálními politickými či vojenskými zájmy, ve chvílích odpočinku však sáhl i po beletrii. Čtenářská vášeň jej neopouštěla ani na taženích, jezdila za ním „přenosná“ knihovna o několika stech svazků. K nim se přidávala četba resumé knih, které pro něho četl jeho osobní knihovník Louis-Madeleine Ripault (1799-1807) z Egyptského institutu a po něm Antoine-Alexandre Barbier (1807-1814) ze Státní rady. Již od r. 1801 předkládal tento knihovník Napoleonovi každý den analýzu obsahu novin, týkajícího se politiky, náboženství a veřejného mínění.

   Císařský kabinet byl dávno před svým oficiálním zřízením v r. 1808 centrem, v němž se sbíhaly informace nejrůznější povahy. Policejní zprávy ministra policie, pařížského policejního prefekta, vojenské policie a zvláštní policie kabinetu, dopisy zachycené pařížskou poštou a předkládané ředitelem pošt (po přečtení ihned spáleny), hlášení ministerstev války a námořnictva (livrets de la Guerre - měsíční numerická hlášení o stavu armády), hlášení o cizích armádách a překlady zahraničního tisku každodenně dodávaly podklady k císařovým strategickým koncepcím. Představovaly politickou, hospodářskou a vojenskou analýzu stavu císařství a možných hrozeb. Tyto informace byly určeny výlučně císaři, i když Fouché se snažil nasadit do „černého kabinetu“ ředitelství pošt (oddělení, jehož úkolem bylo zachycovat a otevírat poštu oponentů režimu, podezřelých osob, diplomatů, vojáků...) svého agenta.

   Tato organizace fungovala i za války, jen byla zdvojena strukturami generálního štábu. Součástí generálního štábu bylo 4. oddělení, odpovědné za bezpečnost a tajnou činnost. Spadalo pod něj „vše, co se týká špionů, tajných korespondentů nebo zvláštních informací, které si lze přát nebo obstarat“ a „válečných zajatců získaných v každém střetnutí“. Tato organizace sahala do divizních štábů s tím rozdílem, že jejich „tajná část“ byla podřízena přímo náčelníkovi štábu, který ji zpravidla svěřoval svému zástupci. Získané informace musely být každopádně každý den zasílány náčelníkovi generálního štábu, resp. jeho „tajné části“, která tak v průběhu tažení veškeré informace soustředila. I když tato organizace v míru „usnula“, bylo toto oddělení nadále trvale odpovědné za „oblast taktického zpravodajství“.

   Posláním 5. oddělení generálního štábu, „topografického neboli inženýrů-geografů“, bylo stálejší získávání strategičtějších informací. Od září 1804 do dubna 1814 byl náčelníkem tohoto oddělení Louis-Albert-Guislain Bacler d'Albe, bezesporu nejlepší kartograf své doby. Jeho význam v procesu získávání informací byl takový, že na tažení musel být císaři k dispozici ve dne v noci, řídil současně i topografické oddělení císařského kabinetu a byl nadřízen svému čistě štábnímu kolegovi. Náčelník topografického oddělení generálního štábu byl fakticky i náčelníkem depozitáře ministerstva války (dépôt de la Guerre - shromažďoval kartografický materiál), ten však řídil Bacler d'Albe až během Sta dní, za předchozích tažení (1805-1809) tak zastával tuto funkci třetí zástupce náčelníka štábu plukovník Nicolas Antoine Sanson. Bacler d´Albe tak měl v císařově vojenském aparátu zcela zvláštní postavení: osobně zastával u císaře ty funkce náčelníka generálního štábu, které byly nejvýznamnější a spočívaly v přípravě bitvy a taktických i strategických rozhodnutí vrchního velitele.

Bacler d´Albe (o něm snad příště)

   Tato stálá služba svědčí o významu, který bývalý dělostřelecký důstojník Napoleon Bonaparte přikládal geografii: „Dokonalá znalost terénu je ve válce vrcholně důležitá.“ Potřeboval tedy důstojníka, který bude tyto rozhodující informace soustřeďovat za účelem přípravy operačního plánu. Předběžná, důkladná a stále rozsáhlejší znalost terénu, pozic nepřítele, komunikací a vodních toků byla nezbytná k tomu, aby mohly manévrovat čím dále početnější armády (v červenci 1812 cca 560 000 mužů). Stejně tak musely být soustředěny specifické informace o zásobování (dobytek, obilí), skladech proviantu, dopravních prostředcích a denních etapách.

Nástroje císařského zpravodajství: informovat císaře

K tomu již bylo třeba specializovanějších nástrojů. Nejvhodnějším zařízením pro čistě geografické údaje byl depozitář ministerstva války. Výnosem z 15. prairialu roku VIII (1. 6. 1799) byl pověřen „získávat a chronologicky uspořádávat fakta a přesuny armád s příslušnými plány a mapami, podílet se na vytváření, kopírování a rozesílání map, plánů itinerářů, průzkumů a vojenských memorand, prospěšných pro operace vojsk.“

   K úspěšnému plnění tohoto poslání se fond rozdělil na dvě části: topografickou a historickou. Zatímco v historickém fondu panoval zmatek v důsledku nedávných revolučních zvratů, topografická část jakžtakž plnila svou dokumentační funkci pro přípravu operačních plánů až do r. 1808. Po 18. brumairu se začal rázně dělat pořádek v metodice třídění a vyhledávání informací, jakož i rozšíření knižního fondu - počet svazků prudce vzrostl z 200 v r. 1797 na 8000 v r. 1802, zatímco během následujících 11 let bylo přidáno už jen 3000 svazků. A když bylo rozhodnuto o čistě vojenské reorganizaci sboru inženýrů-geografů (1808-1809), Napoleon měl k dispozici skutečně operativní zpravodajský nástroj, připravený reagovat na jeho potřeby. Po vítězství nad Rakouskem r. 1809 stanovil Napoleon skutečnou normu pro získávání geografických informací:

   „Císař připouští pouze přesnou metodu. Bude hlášena délka cest a jejich šířka, budou přesně zakreslovány okliky, které lze často vysvětlit pouze roztodivnostmi terénu. Také řeky musí být pečlivě zakresleny a změřeny, s vyznačením mostů a brodů. Bude uveden počet domů a obyvatel měst a vesnic. Pokud možno budou kótovány kopce a hory, aby bylo možno snadno určit dominanty. Tato měření budou pouze vzájemná. V tomto bodě i v mnoha jiných nelze zacházet do příliš zevrubných podrobností, je však třeba vyjadřovat se co nejjednodušeji, tak jak se věc jeví očím pozorovatele. (...) Všechny tyto nákresy budou vyhotovovány ve stejném a neměnném měřítku“.

   Tomuto požadavku na přesnost se museli podřídit i ženijní důstojníci, generálové jezdectva a pobočníci, pravidelně pověřovaní získáváním takových informací, i když nebyli inženýry-geografy. Napoleon si nedělal iluze, takže občas vyžadoval, aby jezdce provádějícího průzkum doprovázel inženýr, přičemž „se nejedná o kontrolu, představují druhý zdroj informací“. Před zahájením tažení bývali zkušení důstojníci vysíláni do předpolí, ba až za nepřátelské linie. Nejznámějším případem je léto 1805: aby mohl připravit mapu válčiště, vyslal Napoleon Murata jako „plukovníka Beaumonta“ v doprovodu důstojníka hovořícího německy nebo tajemníka, jehož poskytl prefekt Mohuče, aniž byl tento důstojník obeznámen s pravým účelem mise. Muratovým úkolem bylo podchytit celou krajinu, šířku řek i další potřebné skutečnosti od Frankfurtu až po hraniční pásmo Čech. Zároveň byl generálu Bertrandovi uložen „regulérní průzkum“ téhož území.

   Generál Savary, jehož „záliba v drobné válce“ jej předurčovala k tomuto druhu úkolů, se podílel na všech tajných průzkumech od r. 1795 až do svého jmenování ministrem policie v r. 1811. Jeho pověst byla taková, že po bitvě u Slavkova upadl náčelník rusko-rakouského štábu Franz von Weyrother v podezření, že mu prodal spojenecký plán bitvy, když se Savary jako parlamentář dostavil do tábora spojenců. Další důstojníci byli vysláni v únoru a září 1806 do Pruska a do Polska. Příležitostí k získání vojenských informací bylo i doručování dopisů panovníkům. Takové byly v r. 1807 úkoly generálů Clauda Gardana vyslaného do Teheránu a François-Nicolas-Benoîta Haxo vyslaného do evropské části Turecka, i kapitána Vincenta Boutina vyslaného následujícího roku do Alžíru (pod maskou obchodního agenta byl pak v r. 1811 vyslán do Levanty, kde ho o čtyři roky později na zpáteční cestě zavraždila sekta Assassinů. Jeho činnost byla rozsáhlá, je dnes považován za jednoho z průkopníků francouzské kolonizace severní Afriky).

   K získání informací o nepřátelských silách využíval císař od léta 1805 diplomatických služeb. Když obdržel z vyslanectví v Londýně přehled o pohybech nepřátelských lodí, žádal „obdobnou práci o anglických pozemních silách. Tutéž osobu, která byla pověřena zjištěním pohybů flotily, musíte pověřit, aby pro mne zpracovala tentýž přehled i v této věci, a evidovala v kazetě s přihrádkami všechny přesuny anglické pozemní armády včetně dělostřelectva a vyhradila v ní zvláštní místo pro pohyb generálů a štábních důstojníků“.  
   Tato práce se však ukázala jako zbytečná, když bylo upuštěno od plánu invaze do Anglie a bylo rozhodnuto o tažení do Německa. Francouzská vyslanectví v Prusku, Rakousku, Polsku a Turecku obdržela požadavek na zpracování výkazu o ruské armádě. Za účelem „zavedení pořádku do práce aparátu zahraničních věcí“ přikázal Napoleon 28. února následujícího roku, aby mu byly zasílány „všechny dopisy vyslanců a jednatelů v zahraničních věcech“, jakož i „překlady anglických a dalších cizích novin, a když v nich nebude nic důležitého, tak pouze záznam o jejich odběru a jejich datu“. Tyto údaje sloužily k aktualizaci numerických hlášení o cizích armádách. 

   Ministerstvo zahraničních věcí zřídilo v následujících měsících Úřad pro vnější statistiku (Bureau de la Statistique extérieure), jehož činnost není dostatečně známa. S jistotou lze říci pouze to, že na jaře 1811 jej řídil auditor Státní rady Elizabeth-Louis-François Lelorgne d'Ideville, tajemník-tlumočník při úřadě konzulů a poté na zahraničních věcech (v září 1808 byl v Erfurtu tajemníkem státního tajemníka Huguese B. Mareta - státní tajemník zastával v civilním sektoru funkce obdobné náčelníkovi generálního štábu v armádě = řídil „vnitřní zpravodajství“, sbíhaly se k němu veškeré informace ve státě - zprávy, bulletiny, návrhy, dobrozdání, úřední písemnosti... a byl odpovědný za rozesílání císařových rozhodnutí). Prezentoval se jako jakýsi „černý kabinet“ , ač byl nanejvýš úřadem pro analyzování diplomatických depeší a zahraničních publikací týkajících se složení a přesunů cizích vojsk. Tyto analýzy byly kompilovány do bulletinů zasílaných dennodenně císaři a pravidelně zasílány také na ministerstvo války jako podklady pro hlášení o cizích armádách. V průběhu tažení byly tyto informace systematicky aktualizovány a Napoleon měl díky nim stejný přehled o silách nepřítele jako o svých vlastních, jakož i o „rozestavění na šachovnici“, a podle jeho vlastních slov nacházel v jejich četbě „větší potěšení než má dívka při četbě románu“.

   Úřad pro vnější statistiku kompiloval pro císaře rovněž hlášení obecného významu z oblasti politiky, obchodu, financí, církevních pletich a veřejného mínění v evropských zemích. Císař vždy hleděl na diplomaty jako na špiony a nikdy neopomenul vyžadovat od nich informace tohoto druhu. Zároveň nechal vyslat agenty „černého kabinetu“ pařížské pošty pod maskou bankovních úředníků nebo obchodníků do Turína, Janova, Florencie, Říma, Amsterodamu, Hamburku a možná i do jiných měst dřívějších francouzských držav. Měli tam bez vědomí ostatních francouzských zaměstnanců (s výjimkou pracovníků odpovědných za korespondenci) otevírat poštu a zasílat výsledky své činnosti generálnímu řediteli pošt do Paříže.

   Vojenští velitelé operující nebo rozmístění v Evropě měli rovněž vytvářet špionážní sítě a císař je neváhal v případě potřeby pobízet: „Potřeboval byste nutně dobrého šéfa špionáže“ (Davoutovi 18. 9. 1805). Napoleon špiony intenzivně využíval, byť na druhé straně třeba nabádal italského místokrále Eugena de Beauharnais, aby „špionům nedůvěřoval, jejich používání přináší více nevýhod než výhod“.

   „Tito špioni nejsou vládními prostředníky, nejsou státními úředníky, dokonce leckdy nejsou ani pověřováni úkoly: jsou to lidé, kteří tam jsou jakožto Francouzi, kteří jsou placeni, jak se komu zachce, a píšou, co se jim zachce“ (Talleyrandovi 26. 12. 1803).

    Sloužili jak k získávání informací, tak ke klamání protivníků, jehož nejznámějším příkladem je akce Schulmeistera v Ulmu (viz níže). Dále pravidelně dezinformovali anglické agenty v Německu nebo stoupence hraběte de Provence (v emigraci, budoucí Ludvík XVIII.) nebo anglického konzula v Mnichově. Připomenout lze i akci, za níž by se nemusela stydět ani mnohem pozdější doba = únos George Rumbolda, britského konzula v Hamburku (zřejmě právem podezřelého ze špionáže - francouzský vojenský oddíl jej unesl z jeho venkovského sídla a dopravil ho do Paříže do Templu, navzdory diplomatické imunitě a narušení neutrálního území. Únos vyvolal v Evropě rozhořčené reakce a Francouzi museli Rumbolda propustit).  Císařův dopis z 20. 11. 1811 ministrovi zahraničí Maretovi ukazuje na jeho oblíbené metody získávání informací: 
   „Napište šifrovaně baronu Bignonovi, že pokud by vypukla válka, mám v úmyslu jej přidělit ke svému hlavnímu stanu a pověřit jej vedením tajné policie zahrnující špionáž v nepřátelské armádě, překlady zachycených dopisů a dokumentů, zprávy od zajatců atd.; že je tudíž nutno, aby již nyní vybudoval účinnou tajnou policejní organizaci; že v ní musí být dva Poláci, vojáci prošlí válkou, inteligentní a spolehliví, kteří umí dobře rusky, z nichž jeden zná Litvu a druhý Volyň, Podolí a Ukrajinu, a třetí, který umí německy a dobře zná Livonsko a Kuronsko. Tito tři důstojníci budou vyslýchat zajatce (...) Budou mít pod sebou tucet pečlivě vybraných agentů, kteří budou placeni podle informací, které přinesou. Měli by být rovněž schopni popisovat místa , kudy armáda potáhne. (...) Při sestavování této organizace musí mít tito korespondenti své agenty na cestách z Petrohradu do Vilniusu, z Petrohradu do Rigy, z Rigy do Memelu (= Klajpeda), na cestách do Kijeva a na třech cestách, které vedou z Bukurešti do Petrohradu, Moskvy a Grodna; poslat nějaké do Rigy, Dunabourgu (= Dvinsk/Daugavpilsk v Lotyšsku), do Pinských bažin a Grodna, aby den za dnem podávali hlášení o stavu opevnění. Budou-li informace uspokojivé, nebudu litovat vydání 12000 franků měsíčně. Výše odměn pro ty, kdož v průběhu války budou podávat včasné a prospěšné informace, není omezena....“    

   Tyto instrukce se podivuhodně podobají instrukcím z ledna 1803 Jean-Françoisi Galon-Boyerovi, bývalému zástupci vedoucího archivu ministerstva zahraničí. Tento bývalý pověřenec Prozatímní výkonné rady znovu nastoupil službu ve Varšavě, aby „sbíral přesné informace jichž (...) se nedostává o vojenské situaci, o níž mezi sebou jednají (...) rakouský, ruský a pruský dvůr (...). Jakmile dorazí do Varšavy, musí se především uvést jako literát, obchodní cestující nebo tak podobně, aby vzbudil důvěru a mohl navázat užitečné známosti s osobami, které svým postavením a styky mohou co nejlépe přispět k jeho vlastnímu pozorování (...). Bude informovat přesně a soustavně, vše ověří a bude odesílat prostřednictvím obchodníka, jehož jméno mu bude sděleno a který mu také bude předávat potřebné finanční prostředky“.  

Toto poslání skončilo v červenci 1804 a posloužilo spíše ke sledování rejdů hraběte de Provence než k získání informací vojenského významu. Z těchto instrukcí je však patrná vytrvalost, s níž se císařští zpravodajci snažili proniknout do cílových kruhů, aby z nich získávali informace.

Hranice možností císařského zpravodajství

V napoleonském pojetí zpravodajství - zejména po španělském a ruském tažení - „nespočívaly chyby ve výběru osob, nýbrž ve věci samotné“. Například činnost „černého kabinetu“ nebyla pro nikoho tajemstvím: všechny evropské země porušovaly listovní tajemství a všichni diplomaté se střehli psát cokoli důvěrného, leda by to posílali po důvěrných poslech. Dopisy ovšem mohly být psány i s vědomím, že budou zachyceny a čteny, a tudíž mohly sloužit jako dezinformace.   

   Velké bylo rovněž riziko špatného vyhodnocení: vinou nedostatečné informovanosti se Napoleon mylně domníval, že u Jeny narazil na hlavní voj pruské armády, zatímco Davout, který přitom nebyl žádný nedouk co do shromažďování a analýzy informací, na něj nečekaně narazil u Auerstaedtu. Něco podobného se s mnohem vážnějšími důsledky přihodilo i později, u Waterloo...

   Císař také, podobně jako mnozí političtí a vojenští činitelé, občas nedbal na informace, které nevyhovovaly jeho plánům. Například již v dubnu 1811 si nechal Bacler d´Albe z depozitáře ministerstva války předložit Geografický a statistický popis Ruska, pořízený podle francouzských překladů německých děl vydaných před dvěma roky. Tato práce varovala, neboť „rozptylovala tři iluze, které přivodí Napoleonovu zkázu: víru, že nevolníci při příchodu Velké armády povstanou proti carovi, že vydáním falešných bankovek se docílí devalvace rublu, a nedocenění klimatických podmínek“ (J. Tulard). Bylo to marné...  

   Ani dobrá organizace nemohla překonat dobové technické možnosti. Za pruského (1806) a rakouského (1809) tažení sice zprávy a hlášení dokonale odpovídaly Napoleonovým požadavkům na přesnost a úplnost, avšak přicházely příliš pozdě, takže byly zastaralé a již nepoužitelné, nehledě na to, že jejich část se k císaři vůbec nedostala. Podle kancléře Pasquiera (v r. 1810 pařížského policejního prefekta) také „spočívala závažná potíž i v neustálé kontrole pěti až šesti policejních organizací, které jednaly ve vzájemné rivalitě (...). Také byla nutná ostražitost vůči jednotlivým zprávám a hlášením korespondentů a agentů, jejichž počet nebyl nikdy přesně znám“.

   Kromě zdržení a zpoždění informací bylo nutno počítat s běžnými podmínkami zpravodajské činnosti na nepřátelském území. Korespondence mohla být zachycena a kódy rozluštěny, jak se stalo např. na jaře 1811 a v srpnu 1812 ve Španělsku. Za španělského a ruského tažení se množství rozkazů a zpráv nedostalo na místo určení, dva kufry dokumentace od ministra policie, adresované státnímu tajemníkovi, byly zanechány na místě při průchodu Vilniusem. Za obdobných podmínek byla při ústupu ztracena hlášení o ruské armádě - když si je pak ruský štáb prostudoval, byl udiven jejich přesností. Také diplomatům mohlo být bráněno nejen v získávání informací, ale zcela prostě v samotném výkonu jejich oficiálního poslání. Aby Francouzi nezjistili, že Prusko v předvečer Slavkova přechází do rusko-rakouského tábora, byla na francouzské vyslanectví v Berlíně od 7. října do 9. prosince 1805 uvalena „karanténa“ a všechny jeho komunikační a informační kanály byly důsledně přerušeny. Vyslanec Antoine Laforest se teprve z lidských řečí dozvěděl o podpisu postupimské smlouvy před jedenácti dny.

   Nakonec bylo nutno brát v úvahu povahu bojů. Od r. 1796 do r. 1809 se napoleonské zpravodajství mohlo opírat o určitý, byť malý, počet osob motivovaných ideologicky, popřípadě placených ministerstvem zahraničí. V r. 1813, kdy armáda tála v žáru tyfové epidemie, takoví lidé již chyběli a Napoleon se za přispění svého posledního spojence, bavorského krále, musel uchylovat ke službám „raněných francouzských důstojníků, inteligentních a hovořících německy, a inteligentních bavorských raněných důstojníků, a posílat je do karlovarských a teplických lázní, aby se tam léčili a přitom pozorovali vše, co se děje“. Agentů ochotných vstupovat do služeb Francie se již nedostávalo, stejně jako předtím ve Španělsku a v Rusku.

   Přijmeme-li Clausewitzovu definici zpravodajství jako „všechny znalosti, které máme o nepříteli a o jeho zemi, tedy základnu všech našich vlastních idejí a veškeré činnosti“, připustíme, že Napoleonovi vyslanci, pobočníci, cestující generálové, špioni i „černý kabinet“ odváděli dobrou a užitečnou práci. Napoleonovo pojetí zpravodajství objasní opět Jomini. Pro něho bylo obstarávání informací ve válce i při vedení národa a státu prvořadé. Informace byly „právě jednou z věcí, které činí teorii války tak rozdílnou od praxe“. Napoleon však dokázal, že jeho kabinet v praxi strategicky analyzoval civilní, vojenské, hospodářské i kulturní informace. Občas pouze docházelo k nejasnostem a záměnám mezi agenty-sběrači informací (mimo špionů) a výkonnými činiteli, jak v oblasti tajné vojenské, tak civilní rekognoskace.  

   V taktické rovině se Napoleon již více přiblížil k názoru pruského stratéga, když tvrdil, že „velká část zpráv je nepravdivá“. Clausewitz neměl přitom na mysli ani tak nedostatek informací, jako způsob, jímž zkreslení a nadbytek informací vytváří nejistotu ohledně reálné situace. Císař říkal vpodstatě totéž, když napsal bratrovi Jerômovi 9. 6. 1809:  
   „Zkušenost vás poučí o rozdílu mezi skutečností a řečmi, které šíří nepřítel. Za celých šestnáct let, co velím armádě, jsem nikdy nevydal nějakému pluku protichůdný rozkaz, neboť jsem vždy čekal, až věc uzraje a získám jistotu, než začnu manévrovat“.

   Popřel tak Clausewitzův názor, podle něhož „co nemůžeme úplně postřehnout pro toto slabé osvětlení, musí uhodnout talent, anebo se pak musíme spoléhat na štěstí“. Napoleonovým štěstím a výhodou bylo, že měl všestranně výkonný štáb z hlediska strategického i taktického průzkumu.   

Vše pochopitelně nefungovalo vždy řádně, nevyhnutelně se objevila selhání vyplývající částečně z dobových pracovních podmínek. Jednalo se jak o možnosti komunikace, tak o volnost ponechávanou jednotlivým agentům v zemi jejich přidělení, nehledě na válečnou dobu, rozsah vlivu Francie v Evropě nebo venkoncem všeobecnou tendenci nevěřit získaným informacím...  

Dva teoretikové napoleonské špionáže

Pro ilustraci a rozšíření předchozí analýzy bych připojil něco ze soudobých dokumentů. Ještě připomínám, že napoleonská doba pojmy „vojenské zpravodajství“ nebo „rozvědka“ v moderním slova smyslu neznala, používala pro veškerou výzvědnou a zpravodajskou činnost souhrnně pojem „špionáž“, pod který tedy na rozdíl od naší doby zahrnovala i sběr a zpracovávání informací vpodstatě veřejně dostupných a získávaných zákonnou cestou. Slovo „špion“ tedy používala i tam, kde bychom dnes řekli spíše „informátor“.

   Dva francouzští generálové a jeden anglický publicista vyjmenovali hlavní zásady špionáže a kontrašpionáže napoleonské doby. Kromě „černého kabinetu“, spadajícího pod generálního poštovního ředitele hraběte de Lavalette, tvořili základní články Napoleonova zpravodajství: 4. oddělení řízené ministrem války, policejní prefekt Louis Nicolas Dubois, náčelník tajné policie Pierre Marie Desmarest, vysocí státní činitelé jako Talleyrand a Fouché, nebo známí špioni jako Schulmeister a četní anonymní agenti.

   První ukázka je z knihy generála hraběte Philippa Henriho de Grimoard (1753-1815) z r. 1809, přeložené do němčiny jedním bývalým pruským důstojníkem v době, kdy Prusko bylo ještě pod francouzskou nadvládou. Francouzský rukopis se ztratil, zachoval se pouze tento německý překlad v archivech CIA.

P. H. de Grimoard vstoupil do armády v 16 letech a Ludvík XVI. jej záhy zařadil do své vojenské kanceláře jako vojenského poradce. Zároveň jej jmenoval vychovatelem synů hraběte d´Artois (budoucího Karla X.). Ještě když byl Grimoard pouhým plukovníkem, počítalo se s ním výhledově jako s ministrem války. V r. 1791 byl Grimoard už jako generáladjutant pověřen přípravou systému obrany Francie a stal se významným poradcem Výboru veřejného blaha ve věcech vojenských. V r. 1793 byl povýšen na generála, ale již v září téhož roku byl zbaven všech funkcí a od té doby se věnoval již jen sepisování vojenských a vojensko-historických traktátů. 

Ve třetím oddíle dotyčného díla „Traité sur le service de l’état major général des armées: contenant son objet, son organisation et ses fonctions, sous les rapports administratifs et militaires“ (Traktát o službě v armádním generálním štábu, jejím předmětu, organizaci a funkcích, z pohledů správních a vojenských), nazvaném „Špioni“, uvádí způsoby náboru tajných agentů, které má řídit náčelník štábu, a dělí je do pěti skupin:   

1. Významní mužové nebo zastávající úřad, kteří se z chtivosti či nízkosti nechají korumpovat. Většinu špionů tohoto druhu si musí vláda získat již tehdy, očekává-li válku, neboť po jejím vypuknutí je lze získat jen velkou náhodou. I když jsou nejlepší a nejžádanější, je s nimi spojeno mnoho nevýhod, neboť ti spolehliví se svěřují jen nemnohým a chtějí předávat své zprávy přímo některému ministrovi či generálovi, aby zmenšili možnost odhalení přes prostředníky, a jestliže narazí na sebemenší překážku, jejich zprávy dorazí často příliš pozdě.
2. Jednotlivci, kteří jsou k tomuto bídnému řemeslu donuceni hrozbami nebo strachem, nelze-li nalézt žádný jiný způsob, jak vypátrat, co činí nepřítel; čím větším násilím se na ně působí, tím důležitější je, aby jim byl přidělen spolehlivý člověk, třebas jako sloužící, který na ně bude dohlížet.

3. Významní občané nebo duchovní a ženy kokety nebo intrikánky v zemích, na jejichž území se vede válka, a kteří za část svého (špionského) platu naváží užitečné styky. Nejlepšími špiony jsou často ženy a duchovní, kteří jsou obvykle nejméně podezíráni, přičemž duchovní, zvláště v katolických zemích, mohou zjistit spoustu věcí, které se od jiných osob nelze dozvědět.
4. Jednotlivci v nepřátelské armádě, například jednotliví důstojníci, sloužící generálů, markytáni atd., dezertéři. Tito lidé vám mohou dosti přesně označit, kde se nachází nepřítel, jakým směrem postupuje, jakož i místa a pozice, kde rozmísťuje své oddíly; obvykle toho však více nevědí a špionů tohoto druhu je třeba mnoho, aby ze souhrnu jejich zpráv bylo možno usoudit na plány nepřítele; neboť jejich zprávy jsou často tak zmatené, že k jejich využití je třeba je napřed zaznamenat písemně, aby je bylo možno navzájem porovnávat a ověřovat.

5. Prostí, leč šikovní a chytří venkované, nazýváme je „pročesávači křoví“. Těch se vyskytne vždy dost, ale musí se jich k nepřátelské armádě a na její komunikace vyslat velké množství (...) nelze je používat dále než čtyři pět mil od jejich domova, protože pak už se v krajině nevyznají, takže takřka při každém přesunu vojsk je nutno hledat nové (...).
Místní obyvatelé, kteří přijdou do tábora za obchodem; obyvatelé nepřátelských měst a váleční zajatci, zejména jsou-li vzdělaní, mohou při obratně vedeném a na pohled bezvýznamném rozhovoru poskytnout veleužitečné údaje.

Dvojakými špiony nazýváme ty, kteří pro získání dvojího platu nám donesou, co se děje u nepřítele, stejně jako jemu donesou, co se děje u nás, pokud to mohou zjistit. Dvojací špioni jsou stejně užiteční jako ostatní, zejména když to o nich víme; je však nutno je během jejich pobytu u našeho vojska bedlivě a nepozorovaně hlídat. Lze jich využít zejména k předávání nepravdivých zpráv nepříteli, čili je třeba oklamat je samotné.

   Generál Thiébault je nám všem dobře znám jako memorialista. Méně známo je, že v r. 1813 vydal „Manuel général du service des états-majors généraux et divisionnaires dans les armées“ (Všeobecná příručka pro službu v generálních a divizních štábech u vojsk). V její deváté části, nazvané „Tajná část“, rovněž dělí špiony do pěti skupin. Domnívám se, že dotyčný šestistránkový oddíl si také zaslouží obšírnější výňatky:

Tajnou částí se nazývá vše, co se týká špionáže. Organizace takové služby je v armádě to nejdůležitější. Náležité hlášení může vést k vítězství a uchránit od porážky ; ve válce je výsledek nejistý pouze proto, že se lze zmýlit v pohybech nepřítele: ten, kdo je zjistí bezodkladně a s jistotou, i kdyby měl jen málo sil a nevýrazný talent, se nemusí obávat žádného nemilého překvapení.

V obvyklých válkách je však nemožno k tomuto dokonalému a rychlému poznání dospět, a sebemenší informace se získávají často pozdě a s největšími obtížemi.

Je tudíž nutno všemi prostředky, které může objevit a použít talent, píle, obratnost a činorodost, překonat překážky znásobené ještě opatřeními nepřítele.

K dosažení cíle, jímž je vždy oklamání nepřítele a zjištění toho, co se snaží skrýt, lze využít jedině špionů; jichž je však několik druhů: jedni provozují toto řemeslo z osobních pohnutek, jiní z oddanosti, jiní z prospěchářství, jiní řemeslně a jiní ze strachu.

K prvním se počítají lidé, kteří jsou nespokojeni s vládou, proti níž vedeme válku: jelikož jsou obvykle vzdělaní a přemýšliví, mohou být velmi užiteční a nesmíme zanedbat žádnou příležitost k jejich získání a dát jim veškeré požadované záruky a navíc si je udržet vším, co může podpořit jejich zaujetí nebo zalichotit jejich pýše. 

K druhým řadíme lidi, kteří navzdory možnému nebezpečí přejdou pod nějakou záminkou nebo v převlečení k nepříteli a vystavují se nebezpečí jen proto, aby lépe sloužili svému vladaři ; závazky státu vůči těmto lidem se nehradí v penězích, a vláda, která chce být takových poddaných hodna, přizpůsobí odměnu spíše jejich oddanosti než prokázaným službám.

Třetí druh, který bude vždy nejpočetnější, může zahrnovat osoby obojího pohlaví a nejrůznějšího postavení, například mnichy a duchovní, ženy intrikánky, kokety nebo náruživé; lidi, kteří očekávají dobrodiní od vlády, jíž sloužíme, nebo majetní, které přimějeme hrozbami nebo sliby; lidi, kteří přišli o peníze nebo kteří kvůli své špatné pověsti nemohou najít řádnou obživu; důstojníky nepřátelské armády, kteří propadli hazardu nebo marnotratnosti a zadlužili se, nebo jiné prodejné osoby různého postavení v téže armádě, kteří jsou většinou bezzásadoví a bezectní a své nezřízenosti obětují i svou zemi: jejich hamižnost zvítězí nade vším, prodají se nejvyšší nabídce a stačí více či méně zlata, abychom se od nich dozvěděli vše, co je v jejich moci zjistit. 

Velmi užitečné informace poskytovali často ženy a duchovní, neboť duchovní zvláště v katolických zemích mají možnosti jako nikdo jiný a obvykle se před nimi lidé nemají na pozoru.

Řemeslní špioni tvořící čtvrtou kategorii vyžadují zvláštní pozornost, většina z nich se snaží zdvojnásobit své příjmy a slouží oběma armádám a říkají jedněm, co se dozvěděli od druhých: na takové si obezřetně musíme dávat pozor ještě dříve, než jejich dvojakost odhalíme; také musíme bránit tomu, aby se špioni tohoto druhu zbytečně zdržovali v hlavním stanu a pohybovali se mezi vojskem nebo v něm navazovali styky, aby se navzájem seznamovali a dohadovali: budeme je tedy špehovat, stejně jako budeme sledovat ty, s nimiž komunikují; kromě toho je budeme vyslýchat vždy odděleně a tajně a výslech povedou osoby obratné a spolehlivé, které je přimějí k hovornosti a samy budou mluvit zřídka, u nejzávažnějších věcí se budou tvářit napohled nesoustředěně a zdrží se u nich jen pod záminkou, že nerozumí nebo vidí nesrovnalosti, budou naopak dopodrobna rozebírat věci bezvýznamné a takto jim vnuknou nesprávné představy, popřípadě mylné názory, avšak nenápadně, aby když posléze prohlédnou, přičítali své omyly vlastní neprozíravosti (...).

Pátým a posledním druhem špionů jsou ti, kteří provozují toto řemeslo ze strachu : těch lze snadno najít mnoho, avšak většinou pocházejí z nejméně vzdělaných obyvatel a jsou schopni hovořit jen o věcech materiálních a řeknou jen to, co pro ně může být spásné. Mezi ně náleží: 1) místní obyvatelé, kupci nebo i cizinci, kteří za obchodem procházejí zemí obsazenou nepřátelským vojskem, a od nichž získáme informace tak, že jim přechodně zabavíme jejich zboží a zadržíme i je samotné, dokud nám neřeknou vše, co vědí a dokud si jejich výpověď neověříme: stává se, že mezi nimi jsou dobří špioni nebo mohou získat užitečné informátory, avšak tito lidé nám musí dát záruky spolehlivosti nebo zástavy; 2) obyvatelé, kteří mohou ručit svou rodinou nebo svým majetkem, a které pověříme, aby se pod záminkou prodeje zboží nebo cesty vydali ověřit tu či onu skutečnost, a zadržíme jejich rodinu až do doby, než úkol řádně splní; 3) významní obyvatelé nepřátelských měst a vesnic, do nichž vnikneme, a které pomocí hrozeb přinutíme, aby řekli vše, co viděli nebo slyšeli. Užitečné informace mohou poskytnout i dezertéři a musí být vyslechnuti obzvlášť pečlivě. Zajatci už takovou záruku nepředstavují, mohou nicméně potvrdit již získané informace nebo zjištěné skutečnosti.

I když tomu či onomu informátorovi sebevíce věříme, lze na základě pouhé jeho výpovědi přijímat závažná rozhodnutí jen zcela výjimečně: je tudíž nutno vše ověřovat a spolehnout se jen na to, co bude zjištěno naprostou shodou výpovědí lidí, kteří se nemohou navzájem znát: je zde však ještě jedna možnost, a sice upozornit špiona, že zůstane zadržen, dokud se jeho výpověď neověří, a že jeho život závisí na jeho pravdomluvnosti.

Nelze říci, k jakým konkrétním účelům se má přednostně použít ten či onen druh špionů; v tomto směru náhoda občas poslouží lépe než snaha či důvtip: je tedy nutno od nich vyžadovat mnohem více, než je od nich možno očekávat, abychom se od nich dozvěděli skutečně vše, co lze.

V tomto ohledu je nejdůležitější klást tyto otázky:

1. Kde se nacházejí hlavní stan a stanoviště divizních velitelů nepřítele?

2. V jakém místě jsou generálové, jaká jsou jejich jména, hodnosti, vlastnosti atd.?

3. Kde se nachází dělostřelecký park a jezdecká záloha a jaké je jejich složení?

4. Jaké jsou názvy a počty armádních těles v každém městě, vesnici, táboře nebo tábořišti, jsou to vlastní nebo spojenecké jednotky a zejména kolik děl je v každém takovém místě?

5. Soustředí nepřítel svá vojska nebo je rozptyluje? 

6. Jakým způsobem nepřítel zajišťuje proviant, dopravu a špitály, jelikož pomocí těchto informací se zjistí, zda hodlá držet své pozice dlouho a zda může manévrovat ofenzivně nebo ustupovat? 

7. Jak jsou vojska živena, oblečena, placena, zda jsou spokojena, jaký je podíl nemocných, jaké nemoci převažují, jaká je úmrtnost atd.?

8. Zda se vojska přesunují, zda tak činí ve dne či v noci, zda hromadně, po útvarech nebo po oddílech, neboť z těchto údajů lze usoudit, manévruje-li za účelem získání času nebo jde o pohyby klamné zastírající plánované přesuny?

9. Očekává posily, jaké to jsou posily, odkud přicházejí a kdy mají dorazit?

10. Vykonávají se časté přehlídky, jde o přehlídky inspekční nebo přehlídky při cvičení, zda na úrovni divize nebo útvaru/sboru? 

11. Provádí nepřítel opevňovací práce, jaká místa opevňuje, jak je opevňuje, kolik dělníků pracuje v každém místě?

 (...) S těmito špiony je nutno zacházet stále stejně ; jejich odměna bude bezpochyby úměrná jejich službám, přičemž vždy dodržíme, co jsme jim slíbili, a zejména s nimi nebudeme zacházet hůře než s nimi jedná náš nepřítel, budeme tedy vždy štědří a příležitostně i marnotratní: peníze takto vhodně vynaložené nejsou nikdy ztraceny.

Takové jsou tedy prostředky (...) jejichž používání se nelze naučit : znalost a dovednost napomáhají talentu, ale neutváří jej.

   K oběma teoretikům můžeme přidat i jednoho částečného praktika, líčícího zpravodajství ve vyšších sférách. Ukázka je z fanaticky protinapoleonského díla naturalizovaného Angličana Lewise Goldsmitha (1763- 1846) „Histoire secrète du cabinet de Napoléon Buonaparté et de la cour de St. Cloud“ (Tajné dějiny kabinetu N. B. a dvora v S.C. - to dlouhé é není překlep!), vydaného již r. 1810. Autor musel být dosti zajímavá postava: původem portugalský Žid, živil se v Anglii jako publicista, v r. 1801 vydal mj. pamflet proti politice britského ministerského předsedy Williama Pitta (1759-1806) a když mu za to hrozil soud, uchýlil se pod ochranu Francie = přímo do Paříže, kde jej Talleyrand uvedl k Bonapartově dvoru. S podporou Prvního konzula vydával časopis Argus, vycházející v angličtině dvakrát týdně a rozebírající anglickou politiku z francouzského pohledu, byl však za čas nucen řízení publikace předat, neboť jeho tón byl v období Amienského míru příliš ostrý. Vzápětí nabídl své služby Anglii, avšak buď byl odkázán do patřičných mezí nebo se z něho spíše stal dvojitý agent? V letech 1803-1807 každopádně vykonával pro Napoleona různá tajná poslání (která jsou známá pouze z jeho vlastního podání, tudíž ne všemu lze věřit - prý např. přesvědčoval hraběte de Provence v emigraci, aby se vzdal francouzského trůnu výměnou za polský, a měl za úkol ho v případě odmítnutí unést nebo zavraždit...) a v r. 1809 se vrátil do Anglie. Tam si nějaký čas pobyl ve vězení a posléze se zařídil jako právní poradce. Stal se z něho radikální antirepublikán a založil dva časopisy, v nichž pranýřoval Francouzskou revoluci a její dřívější ochránce. Vydal mj. výzvu evropským vládám, aby na Napoleonovu hlavu vypsaly odměnu a/nebo ho postavily před veřejný soud, ale sama britská vláda se od něho v této věci demonstrativně distancovala. Také se holedbal, že Napoleon mu v r. 1812 nabízel 200 000 franků, aby proti němu přestal psát... Po Napoleonově pádu se nakrátko znovu objevil v Paříži, kde se posléze v r. 1825 usadil natrvalo a pracoval jako právník na britském vyslanectví. 
Ve výše zmíněném díle Goldsmith tvrdí, že špioni jsou v Paříži všude: v salonech elegantních dam, na vyslanectvích, v bankách, kostelech, soudcovských a notářských kancelářích, kavárnách, kabaretech, divadlech atd. Tuto tajnou polici řídil od r. 1799 „odpadlý kněz“ a Fouchého chráněnec - sekční šéf Pierre Marie Desmarest (1764-1832). V jedné pasáži srovnává Goldsmith zpravodajskou síť Talleyranda a Richelieua:  

    Když Mably hovořil o Richelieuovi, řekl: To, co Machiavelli radil, Richelieu uskutečnil. Dvůr byl plný špionů a donašečů, přes něž Richelieu věděl o všem, slyšel a viděl všechno atd. Tato poznámka se může týkat i Talleyranda. Francouzská revoluční vláda, ať už Direktorium nebo Buonaparté, sotva kdy vydali nějaké rozhodnutí, které by Talleyrand vzápětí nebyl ochoten provést. Pomocí špionáže, kterou pro své vlastní záměry přivedl k děsivé dokonalosti nejen v celé Francii, nýbrž v celé Evropě, ba až v Americe, získal velký vliv na dobrozdání kabinetu v Tuileriích. Pokaždé, když Talleyrand vládě cokoli sděloval, prezentoval to jako své vlastní názory: ohlašoval tak, že se něco možná stane, když už od svých špionů věděl, že se to už přihodilo, a když se vláda později dozvěděla, že Talleyrandova předpověď se splnila, hleděli na něho jako na proroka. Buonaparté, který jeho trik prohlédl, s ním chtěl v tomto druhu špionáže soupeřit: hrdina měl také své špiony a v obavě, aby Talleyrand nebyl lépe obsloužen než on sám, mu velmi přísně nařídil, aby do budoucna a do žádné země neposílal své špehy, aniž by ho předtím informoval, nechce-li upadnout v nemilost!
Mohl však Talleyrand kdy upadnout v nemilost? Ne. Mohl zajisté upadnout do dnešní otium cum dignitate (důstojná nečinnost), avšak skutečné nemilosti se nemusí obávat. Je Buonapartovým politickým poručníkem, a hrdina se nebude chtít učit od jiných. 
Nehledě na tuto úvahu, Talleyrand zná příliš mnoho tajemství císařského veličenstva, zná rovněž všechny vládní činitele různých evropských zemí, i jednotlivce v těchto vládách, kteří byli a ještě jsou v žoldu Francie, kdyby tedy byl odstraněn, mohl by napáchat nedozírné škody. Bylo by se ho možno zbavit s jistotou jen tak, že by byl vypovězen na ostrov Elbu nebo do Botany-Bey (= Austrálie, poblíž Sydney).

   Když už je řeč o Talleyrandovi, tak pro ilustraci:

   Špionáži se pochopitelně daří i tam, kde si všichni navenek s úsměvem podávají ruce. Nemohlo tomu být jinak ani na Vídeňském kongresu, kde šlo Francii o hodně - ponechme stranou, nakolik je Talleyrandovou zásluhou, že ze spojence spojenců se opět stal de facto jejich protivníkem a pro Francii toho uhádal dost. Využíval k tomu pochopitelně typicky talleyrandovských metod - tady je jedna z nich:

Když Talleyrand odjížděl z Paříže do Vídně, žádal prý po Ludvíkovi XVIII. víc kastrolů než písemných instrukcí. Vezl s sebou totiž nejlepšího kuchaře té doby - Antonina Carêma, který již okouzlil cara Alexandra I. v Paříži při nedávné invazi spojenců.

Carême 

   Carême a Talleyrand uchvátili Vídeň, knížata i vyjednávající zmocněnce nádherou svých menu a kvalitou pokrmů, které pečlivě připravoval tým „krále Carêma“ (neboli česky „krále Půstu“) - zákonodárce dekorativní gastronomie 19. století. V kuchyních Kaunitzova paláce, který si Talleyrand ve Vídni pronajal, se dennodenně odehrával gastronomický a současně politický balet. Talleyrand sestupoval každé ráno do kuchyně, sestavoval s Carêmem večeři pro ten den a přitom si nechával referovat o všem, co předchozího večera v sále zaslechl početný personál, který přeuctivě obsluhoval s otevřenýma a vytrénovanýma očima i ušima. Vůně a chuti pokrmů i vín rozvazovaly jazyky stolovníků a Talleyrandovi bylo již následujícího rána známo každé slovo, které u tabule zaznělo. Carême tedy byl geniální kuchař a současně výkonný špion.

   Když se řekne Napoleon a špionáž, okamžitě se vybaví jedno (a obvykle jediné) jméno: Schulmeister. Tato postava byla jako každý správný vyzvědač opředena malebnými polopravdami, legendami a výmysly (jimiž se v r. 1971 inspiroval a bohatě je rozvinul francouzský 13dílný seriál). Ovšem i zbavená romaneskního nátěru za delší zastavení rozhodně stojí:

Schulmeister

Karel Ludvík (Charles Louis či Karl Ludwig) Schulmeister: * 5. 8. 1770 Neufreistett - Bádensko, † 8. 5. 1853 Strasbourg-Meinau - Francie.

   Syn podintendanta nastoupil v r. 1788 jako okresní aktuár v Korku na pravém břehu Rýna. Záhy však místo opustil a začal se věnovat zemědělství. V r. 1792 se oženil s dcerou důlního ředitele v Sainte-Marie-aux-Mines.

   Využil revolučních zmatků ve Francii a dal se na pašeráctví - činnost výnosnou, leč nebezpečnou. Vykonával ji ve velkém měřítku a položil tak základy svého jmění. V r. 1800 si sice otevřel manufakturu, avšak jeho pašerácké aktivity jej již sporadicky přiváděly k vyzvědačství v Porýní, jemuž se ovšem začal věnovat výlučně až v r. 1804.

   Krajan a Napoleonův pobočník Jean Rapp jej v Paříži představil Napoleonovi. Schulmeister vstoupil do armády a byl přidělen Savarymu. Při své chytrosti, mazanosti a naprosté oddanosti Napoleonovi se stal jedním z nejobratnějších agentů císařské policie. Byl pověřován důvěrnými úkoly, které dodnes zůstávají zahaleny tajemstvím.

   Na počátku tažení v r. 1805 pronikl v převleku výpadní brankou do Ulmu, v němž vyčkával rakouský podmaršál Mack, a několikrát se s Mackem setkal, přičemž se pochopitelně vydával za rakouského špiona. Tato setkání měla být příčinou Mackovy nevysvětlitelné váhavosti a poté kapitulace. Schulmeister údajně Mackovi líčil, že v Paříži dojde ke státnímu převratu, Napoleon bude svržen a jeho armády brzy odtáhnou. Dokonce k tomu nechal vyrobit falešný výtisk novin, jímž Macka přesvědčil a ten pak za svou důvěřivost draze zaplatil.

   Napoleon po obsazení Vídně jmenoval Schulmeistera vídeňským vrchním policejním komisařem, tuto funkci vykonával Schulmeister od poloviny listopadu 1805 do poloviny ledna 1806 a s minimálními silami zajistil ve městě klid a pořádek. Dopustil se však chyby, že zůstal ve Vídni i po odchodu francouzských vojsk. Rakušané ho v březnu 1806 zatkli a drželi ve vězení až do konce července.

   Zachoval se jeho popis: výška 5 stop 1 palec, štíhlá postava, vlasy a obočí ryšavé, malé živé oči, mluví německy, francouzsky, latinsky, anglicky, italsky; výraz drzý...

   Po podepsání prešpurského míru se vrátil do Francie a zakoupil panství La Canardière u Meinau na jih od Štrasburku a usadil se tam.

   Za pruského tažení se vrátil do armády, byl přidělen k Savaryho štábu jako „kapitán Charles“, náčelník zpravodajství a vojenské policie, zároveň obdržel velení malého průzkumného sboru složeného z části 1. husarského a 7. jízdního mysliveckého pluku, s nímž plnil i bojové úkoly. Po boji u Nossentinu a Warrenu 1. 11. 1806 dostal rozkaz pronásledovat generála Usedoma a zmocnit se Wismaru. V doprovodu pouhých sedmi mužů se města nočním přepadem zmocnil, zajal patnáct důstojníků a stovku mužů, a odrazil i útok eskadrony husarů. Nazítří dorazil Savary s padesátkou mužů a silným dělostřelectvem, před nímž Usedom s třemi tisíci mužů kapituloval téměř bez boje.

   Po Wismaru se Schulmeister s 25 husary zmocnil díky své lstivosti a výřečnosti Rostocku včetně 18 plavidel kotvících v přístavu. Podílel se na obléhání Gdaňsku, po jeho kapitulaci se připojil k Velké armádě a pod Savaryho velením bojoval u Friedlandu, kde byl raněn.

   Po obsazení Královce byl jmenován vrchním komisařem města a zastával tuto funkci až do Tylžského míru, po němž odjel na svá panství.

   Za rok byl znovu povolán do služby a při setkání v Erfurtu (září-říjen 1808) byl odpovědný za osobní bezpečnost obou panovníků, poté se opět vrátil domů.

   Po kapitulaci Vídně v r. 1809 dostal nový guvernér města generál Andréossy 15. května 1809 od Napoleona rozkaz, aby „vytvořil tříčlenné vedení policie, složené z jednoho bývalého policisty, jednoho Francouze a jednoho, který bude jmenován na jeho návrh“. Andréossy navrhl na funkci náčelníka této policie Schulmeistera, který mezitím poklidně žil na svém štrasburském panství, a který tak byl podruhé jmenován náčelníkem vídeňské policie. Vykonával tuto funkci i tentokrát neokázale a s přehledem.

   Po Vídeňském míru se opět oficiálně stáhl do ústraní do Štrasburku, v letech 1810-1814 žil spokojeně s manželkou a dvěma dětmi na svých panstvích a užíval si nabytého majetku, neboť byl za své služby odměňován vskutku štědře. Přitom však pravděpodobně dál pracoval pro Savaryho, tehdy již ministra policie.

   Za První restaurace se ho snažila královská policie dopadnout, hledala ho i v jeho rodném Bádensku, ale bezvýsledně. Po císařově návratu z Elby se sice objevil v Paříži, ale zaujal vyčkávací postoj. Přesto po něm Rakušané i Prusové dál pátrali, před i po Waterloo. Rakouská policie ho dokonce hledala ve Vídni, neboť jej podezřívala, že má z Napoleonova rozkazu unést malého Římského krále do Francie... Při jedné z jeho cest po Francii jej nakonec dopadl a nechal zatknout Blücher (27. 7. 1815) a Schulmeister si pobyl několik měsíců v pruském vězení, ale soudní vyšetřování proti němu nakonec bylo zastaveno. V listopadu 1815 byl propuštěn, vrátil se do Francie a svůj čas nadále trávil mezi Paříží a svými venkovskými statky.

Stáhl se definitivně z veřejného života, na svém dalším zámku Piple ve středofrancouzském Boissy-Saint-Léger pořádal okázalé slavnosti a díky svému nahromaděnému bohatství pomáhal potřebným a sponzoroval umělce.

   Jeho další, již zcela legální podnikání však bylo neúspěšné, dosavadní známí se mu začali vyhýbat, posléze byl nucen svá panství i podíly v pařížských hernách a bádenských lázních postupně prodat, většinu jmění převedl na své dcery, zbytek utratil a ke konci života byla jeho jediným zdrojem příjmů trafika ve Štrasburku. Přesto si až do konce zachoval důstojné a přívětivé vystupování i upravený zevnějšek, připomínající ponejvíce úctyhodného notáře - mezi sousedy byl „tatík Schulmeister“ oblíben... Je pohřben na štrasburském hřbitově Saint-Urbain, aniž kdy dostal Čestnou legii, po níž tolik toužil, ale kterou mu Napoleon odepřel. Francouzský historik Ernest d´Hauterive (1864-1957) předkládá v této věci rozhovor Napoleona a jeho špionského esa:

Napoleon: Charlesi, ty vydáš za celou armádu... Co by sis přál? Nic ti neodmítnu...

Schulmeister: Sire, čestný kříž.

Napoleon: Peněz kolik budeš chtít, ale kříž nikdy, ten mám jen pro své statečné vojáky.

Zámek Piple

Což by bylo zdůvodnění velmi licoměrné, jelikož Čestná legie byla teoreticky pro všechny zasloužilé občany a Napoleon si musel uvědomovat, že už předtím ji udělil i civilistům, kteří žádnou statečnost v bitvě nikdy neprokázali. Navíc k rozhovoru došlo údajně po bitvě u Friedlandu, v níž byl Schulmeister raněn do čela... Rozhodlo nejspíš to, že „špionáž“ byla tehdy „špinavé řemeslo“, spojované v představách veřejnosti se zradami, podrazy, podvody, prolhaností apod., přičemž zásluhy o vítězství zůstávaly opomíjené a veřejnosti pečlivě skryté; Napoleon tedy zřejmě nechtěl Čestnou legii udělením takovému individuu v očích lidí (zejména vojáků?) bagatelizovat či dokonce zneuctít (proč ji ale neváhal dát např. Fouchému?...). Sám Schulmeister později vůbec nebyl rád, když mu jeho zpravodajskou minulost připomínali, nejraději se uváděl jako bývalý armádní vrchní komisař, což bylo postavení všeobecně vážené a dalo se pod ním představovat cokoli...

Dva roky před smrtí se mu dostalo pouze té morální satisfakce, že jej při své cestě do Štrasburku navštívil prezident republiky = Napoleonův synovec, pozdější Napoleon III.

   Komu by nestačil tento životopis, pro toho připojuji upravenou analýzu Schulmeisterovy činnosti opět z pera Géralda Arboita (a s mnou vloženými úryvky z díla Ernesta d´Hauterive), v jejímž světle se Schulmeister jeví poněkud jinak, než jak si ho vybájila lidová tvořivost:

Podnikatel ve špionáži: 

Charles-Louis SchulmeisterByl Schulmeister skutečně Napoleonovým špionským esem, jak se často tvrdí? Byl Jamesem Bondem své doby? Oficiální funkce, které vykonával v Německu a Rakousku, nejdou příliš dohromady s povoláním tajného agenta a (...) při nedostatku věrohodných svědectví a dokumentů vzbuzují pochybnosti o jeho osobě i o úloze, kterou měl zastávat.

   Ve světle několika nových dokumentů, spíše opomíjených než neznámých, se Schulmeister jeví poněkud jinak než dosud. Leccos se objasnilo, leccos dosud zůstává záhadou. Místo osamělého Jamese Bonda se však jeví spíše jako jeden ze článků Fouchého špionážní sítě v Porýní a organizátor Napoleonovy špionáže v Německu. Jeho pověst na francouzské straně i v táboře nepřátel Francie ovšem svědčí o nebezpečí, které představoval.

Pašerák

První Schulmeisterovy kroky na poli špionáže zůstaly ve své době v tehdejších „odborných kruzích“ zcela nepovšimnuty, čehož později obratně využíval a mátl stopy, byť realitu nezakrýval úplně. Jeho činnost byla „medializována“ teprve po tažení r. 1805 - v této době se ale povaha jeho činnosti již měnila. Jistě, dál jednal přímo, ale zařazením do Savaryho sféry vlivu se z něho stával skutečný podnikatel v oboru špionáže. Schulmeister nebyl takovým osamoceným a jediným agentem, jak byl a je prezentován.

   Schulmeisterovy začátky na poli špionáže zůstávají neobjasněny. On sám se ani nesnažil takto prezentovat, raději vystupoval jako prostý vojín monarchie, který prodělal válečná tažení za Revoluce a získal v nich řadu pochval i přátel. Zejména připouštěl, že jeho jmění pochází z pašeráctví, přičemž pravá povaha jeho obchodů až do r. 1805 je dosud neznámá. Od r. 1792 tento syn luteránského pastora obchodoval se železářským zbožím v rodné vsi v Porýní, ale koncem září 1797 se i s rodinou usadil ve Štrasburku, kde vedl malý koloniál a poté obchodoval s tabákem, v r. 1804 však jeho obchod zkrachoval. To však byla pouze zjevná část jeho aktivit. Rok po tomto úředním úpadku, v dubnu 1805, jej přistihla celní hlídka a zajistila u něho pašované zboží. Šetření ukázalo, že je „jedním z hlavních zásobovatelů anglickým a zakázaným zbožím“. Byl odsouzen k trojnásobné pokutě 45 000 franků a uvězněn, dokud nezaplatí.

   Před revolucí by Schulmeister bádenským poddaným a již v té době spekuloval na prohibitivní celní sazby mezi Francouzským královstvím a Svatou říší římskou, což se nazývalo pašeráctvím. Nebyl zdaleka sám, podloudnictví kvetlo v celém Porýní a po vyhlášení války mezi Francií a Rakouskem a při tehdejších chudých sklizních představovalo rychlou cestu ke zbohatnutí.  

   Schulmeister si to velmi dobře uvědomoval a zařídil se podle toho. Četné ostrůvky a písčiny, jimiž byl Rýn mezi Kehlem a Freistettem poset, znal jako své boty. Zřejmě postupoval v pašerácké „hierarchii“ „od píky“, postupně špehoval celní hlídky a stanice, sloužil jako předsunutá hlídka a průvodce pašeráckých konvojů, sám pašoval. Schopného, inteligentního a bezohledného pomahače si brzy všimli štrasburští pašeráčtí podnikatelé, takto řádní a vážení členové obchodní komory. Když se usadil ve Štrasburku, povýšil a získal vlastní organizaci, která s oblibou působila v okolí Gambsheimu - francouzské vesnice ležící naproti jeho rodné vsi. 

   Přestěhování na druhý břeh Rýna však lze vysvětlit i jinak. Válka měla pro jeho aktivity nečekaný důsledek a operace Rýnské armády v letech 1796-1797 změnily Schulmeisterův život. Svou znalostí řeky a okolí a svou vyzvědačskou obratností mohl výtečně posloužit francouzskému vojsku. Do armády ho přivedl o čtyři roky starší velitel eskadrony Savary a oba mladí muži se brzy spřátelili.

   Schulmeisterův význam pro francouzské vojenské zpravodajství byl v bezprostředním kontextu přechodu přes Rýn evidentní - ze své podloudnické činnosti znal brody a průchody, byl schopen vyzvídat i za nepřátelskými liniemi, jeho známosti na darmstadtském dvoře (z časů jeho aktuárského působení v Korku), jazykové znalosti a politická neangažovanost mu umožňovaly vytvořit si vlastní síť a provádět výzvědné operace. Nová generace francouzských důstojníků a velitelů správně vystihla nutnost využívat tohoto druhu lidí, znalých území, na němž se měla armáda pohybovat. Činil tak Bonaparte v Itálii (uvidíme dále), později císař Napoleon i například maršál Davout jako guvernér Hamburku (vytvořil si mocnou síť pokrývající celé Německo a pověřil jejím řízením Němce Krusthoffena z Bayreuthu).

   Savary záhy projevil „zálibu a snahu prosadit se v drobné válce“ a rychle si uvědomil Schulmeisterovu užitečnost. Upozornil na něho Fouchého, než odjel na egyptské tažení? Fouché jako ministr policie v té době využíval dezorganizace ministerstva zahraničí a budoval si v Německu vlastní účinné sítě. Nebo snad Schulmeister projevil jakobínské smýšlení? Údajně byl předsedou štrasburského Klubu aktivních občanů, jehož cílem bylo napomáhat revoluci v Porýní. Existují náznaky, že byl pověřen rozbitím tohoto agilního spolku, který byl v březnu 1798 zrušen. Prokazatelnější jsou jeho úzké vztahy s Pierre-Marie Desmarestem.

    Než se Schulmeister ke konci Konzulátu vrátil do Štrasburku „v naléhavých rodinných záležitostech“, vyžádal si slyšení a instrukce u tohoto vedoucího 5. oddělení ministerstva policie, pověřeného vedením tajné policie. Ještě příznačnější fakt: Fouché vyzval 18. 5. 1806 prefekta Shéea, aby zrušil výnos o Schulmeisterově vypovězení z léta 1805 (viz níže).

   Spojení se Savarym, Desmarestem a Fouchém by vysvětlovalo Schulmeisterovu přítomnost na kongresu v Rastadtu (podle záznamu se ve městě zdržoval „jistý štrasburský obchodník, monsieur Charles“) v dubnu 1799 krátce předtím, než byli francouzští vyjednavači napadeni rakouskými husary. Retrospektivní analýza událostí bez jednoznačných dokumentů však svědčí o tom, že budoucí „císařův špion“ se nemohl podílet na mnoha tehdejších případech, které mu byly později přičítány. Například jeho údajný podíl na únosu vévody d´Enghien: byl přece Savaryho člověkem?, a proč bylo ve zprávě o vévodově pobytu v Ettenheimu pečlivě vymazáno jméno jistého „občana S...“? Podle jiných se objevil u armády v Itálii krátce před bitvou u Marenga. Sám Schulmeister ve svém obhajovacím memorandu z r. 1817 uvádí, že krátce před svým zatčením na jaře 1805 pobýval v Anglii. Pochopitelně všechna tato poslání plnit nemohl. Neexistuje věrohodné svědectví, že by uměl tak dobře anglicky, a o jeho tamním pobytu či plnění úkolů se nezachoval žádný doklad. Účast na italském tažení 1800 by byla v rozporu s jeho zájmy a oblastí působení (tj. podloudnictví), které vyžadovaly jeho přítomnost v Porýní, jak dokazují jeho četné „obchodní“ cesty do Německa a Švýcarska. Pokud jde o jeho účast na únosu vévody d´Enghien: Schulmeister uměl příliš dobře německy na to, aby si ve zprávě spletl jména Thumery a Dumouriez či Schmidt a Smith...  

Napoleonův špion

Schulmeister se začal špionáži věnovat takřka denně fakticky až po obnovení války v Německu. Jistá událost by mohla nasvědčovat plánované dezinformační kampani: Schulmeister byl totiž 15. 4. 1805 zatčen pro podloudnictví a jako živel představující nebezpečí pro celní správu, „jelikož jej lze velmi těžko uhlídat“, byl záhy vyhoštěn do rodného Bádenska, nejspíše v srpnu. Koncem září se ve Štrasburku zastavil Napoleon - začínalo německé tažení a Murat, Bertrand, Savary a Lauriston již projížděli křížem krážem Bavorskem, Würtemberskem, na pravém břehu Rýna a Švábskem, kudy měla procházet francouzská vojska. Souvislost mezi oběma událostmi zdánlivě ukazuje na strategickou zpravodajskou operaci ve službách dlouhodobě připravovaného tažení. Tak tomu však nebylo. Možná se Savary jen sháněl po příteli, který mu již dříve tak dobře posloužil? Možná hodlal využít publicity, kterou Schulmeisterovy přinesly soudní spory a vydávat ho za psance? Možná Schulmeistera naverboval Desmarest při jejich setkání v r. 1804, aby zorganizoval vyzvědačskou síť v Německu? Otázek mnoho, odpověď žádná.

   Schulmeister se každopádně 12. října ocitl v Ulmu, po boku polního podmaršála Macka. Uvedl se pochopitelně jako rakouský špion a rakouský velitel jej dokonce představil svým důstojníkům jako jednoho z jejich nejdůvěryhodnějších agentů, který mu mnohokrát poskytl velmi přesné informace o Francouzích, a jehož si vysoce váží i arcivévoda Ferdinand. Schulmeisterova akce byla takřka klasickou dezinformační kampaní. Posiloval svůj vliv na Macka a ve svých hlášeních mu dovedně míchal pravé dokumenty francouzského generálního štábu s vlastními výmysly. Cílem bylo zdržet Rakušany v Ulmu, dokud Francouzi neuzavřou kruh. Zejména získal pas pro volný pohyb mezi rakouskými liniemi, načež 17. října předal všechny své a tentokrát zcela pravdivé informace Muratovi. Nazítří jej Savary znovu vyslal do Ulmu, kde se stal svědkem Mackovy kapitulace.  

   Schulmeister chtěl poté mít „něco důležitějšího na práci než sledovat zbytky poražené armády“ a chtěl odjet do Vídně. Savary využil jeho uvedení do rakouských kruhů a vyslal jej ke štábu polního podmaršála Merveldta do Braunau. Schulmeister se totiž zrovna náhodou setkal s rakouským poručíkem Rulzkim, dřívějším kamarádem z Itálie, který právě nesl depeši Merveldtovi. Schulmeister se opět začal vydávat za rakouského špiona a důvěřivý Rulzki jej vzal s sebou do Merveldtova štábu. Schulmeister se ihned uvedl a získal Merveldtovu důvěru tím, že jej podrobně informoval o postavení Francouzů (čímž jim nezpůsobil žádnou velkou škodu - všichni v Braunau už věděli, že Francouzi pochodují na Vídeň). 
    Merveldt mu tedy také vydal pas k volnému pohybu v rakouské a ruské armádě. Právě při této misi však Schulmeister utrpěl jeden z nemnoha nezdarů. V hospodě v Linci narazil na měšťana Johanna von Rueff, prchajícího z Braunau před Francouzi. Rueff byl zcela bez prostředků, nadával na neschopnost rakouské vlády a zjevně nevěděl, co si počít. Schulmeister toho využil a přemlouval ho, aby vstoupil do francouzských služeb, čímž se prý finančně zabezpečí. O špionáži přitom nejspíš nepadlo ani slovo, na to byl Schulmeister příliš opatrný? Rueff po určitém váhání naoko souhlasil, ale v Schulmeisterovi špiona vycítil a za dva dny jej udal. Rakušané Schulmeistera ihned zatkli a našli u něho i usvědčující papíry. Zároveň zatkli i jeho společníka Rippmanna, který měl v Amstettenu předat Schulmeisterovy zprávy Savarymu. Přistižení špioni se tehdy stejně jako za každé války okamžitě stříleli či věšeli, Schulmeistera však prozatím zachránily pasy od obou rakouských podmaršálů i to, že v něm Rakušané rozpoznali mnohem důležitějšího agenta, který toho určitě mnoho ví. Spolu s Rippmannem jej tedy převezli do Vídně, kde zevrubné výslechy vyústily v tento závěr:     
   „Jelikož Schulmeister je i podle vlastních slov zřejmě dvojitým agentem, jeho odsouzení závisí na zjištění, které straně podával přesné informace a kterou informoval nepravdivě. Tuto otázku mohou zodpovědět pouze rakouští generálové, na něž se odvolává.“

   Před postupujícími Francouzi byli zatím oba zadržení odesláni do pevnosti Olomouc. Jejich eskorta však úkol nesplnila - bylo nutno putovat za nevlídného počasí pěšky postranními cestami a oklikami, neboť hlavní cesty blokovaly ustupující armády. Vojáci toho po dvou dnech měli dost, oba zajatce tedy na jedné zastávce obrali o všechno, zmlátili je do bezvědomí a šli po svých (jiná verze mluví o tom, že Schulmeister eskortu podplatil, ale že by mu věznitelé ponechali nebo dali na cestu takovou sumu?). Když se oba agenti vzpamatovali, rozhodli se k návratu do Vídně, k níž se již blížili Francouzi, ale z opatrnosti se rozdělili. Schulmeister dorazil do Vídně ještě před Francouzi, tři dny se skrýval a 13. listopadu se hlásil u Savaryho, který o něm od 26. října nevěděl a již jej pokládal za mrtvého. Rippmann měl na útěku smůlu, sešel s cesty, byl brzy dopaden a v bídném stavu převezen do polního špitálu ve Fulneku, kde podle všeho zemřel, aniž byl vyslechnut.  

   Napoleonovým výnosem z 15. listopadu byl „Monsieur Charles“ (jak si s oblibou nechával říkat) jmenován vídeňským vrchním policejním komisařem.

   Tuto oficiální funkci pak zastával ještě třikrát - v červnu a červenci 1807 v Královci, v září a říjnu 1808 na setkání v Erfurtu a v květnu až listopadu 1809 opět ve Vídni. Přitom však stále pokračoval ve své vyzvědačské činnosti, řídil policii bojující proti buřičům, obchodníkům se zbraněmi a podněcovatelům guerilly, osnujícím pikle ve městech. Neváhal také zanechat přechodně kontrašpionáže a provádět osobně strategický průzkum. Například v noci na 20. listopadu 1805 na dva dny opustil Vídeň, aby osobně sledoval přesuny armády velkoknížete Konstantina (...) Při druhém obsazení Vídně Francouzi se navečer 23. srpna 1809 vydal v doprovodu intendanta hraběte Černína Justinia a jednoho sloužícího do Prešpurku a tam opět na dva dny zmizel (...).

Schulmeisterovi agenti

Legendy z něho již za jeho života učinily jakéhosi Prótea - všudypřítomného a všeho schopného. Prý se poprvé představil Napoleonovi 1. října 1805 ve Štrasburku nadvakrát: napřed se mu nabídl jako špion a když byl odmítnut a vykázán, vnutil se k císaři znovu v přestrojení za vesnického prosťáčka a až když císař zavolal stráže, odhodil převlek... Tato příhoda, stejně jako mnoho jiných, pravděpodobných i zcela nereálných, kolovala se vší vážností ve francouzských štábech (...). K Schulmeisterovým nesporným schopnostem totiž podle všeho patřilo i herecké umění - dokonalé nalíčení, převlek i změna chování a vystupování, které jej navzdory jeho nápadně ohnivé kštici změnilo k nepoznání.

"Císařův špion", romantická představa 19. stol.

   V únoru 1813 začali rakouští agenti zaznamenávat jeho činnost v Karlsruhe, Friburgu, mezi Štýrským Hradcem a Lincem, a v Rastadtu. Polní maršál Frimont zachytil jeho přítomnost v Basileji 21. 12. 1813, kdy se rakouská armáda chystala ke vpádu do Francie. Německý tisk o něm šířil nejrůznější fámy, z nichž se zrodila skutečná psychóza až u vídeňského dvora. Byly dokonce vydány příkazy k jeho zatčení.

   Když byl zatčen a vyslýchán již v r. 1805, Rakušané stále nebyli schopni ho přesně identifikovat, ani nezjistili, že právě on je onen „Monsieur Charles“, jak si dával s oblibou říkat a jak byl znám ve francouzské i rakouské armádě. Zprávu z 12. března 1806, která se jej pokoušela popsat, vídeňská policie přehlédla. Vídeňský policejní ředitel Hager 10. 9. 1808 zaznamenal: „Charles Schulmeister je znám jako francouzský špion (...) [Zřejmě] prováděl špionáž pro francouzskou armádu. Schulmeister zřejmě pracoval ve špionážním oddělení francouzské armády, sídlícím při obsazení Vídně Francouzi v domě Kollerischeshaus na Grabenu. Je nutno pokusit se získat více informací zejména za účelem popisu těch lidí.“

   Vídeňská policie při svém úsilí o identifikaci hlavního Napoleonova špiona poodkryla Schulmeisterův systém. Jeho životopisci zdůrazňovali, že ve své podstatě zůstal podloudníkem. Nelze si však myslet, že po r. 1805 v této činnosti pokračoval. Naopak, jeho vojenské aktivity a snaha vystupovat ve Štrasburku i v Boissy-Saint-Léger jako vážený občan jej zcela jistě odvedly od jeho nočních akcí na březích Rýna. Přece jen si však ze svého dřívějšího „podnikání“ uchoval charakteristické vlastnosti, které z něho činily výkonného špiona. Zůstal však také členem „kolektivu“, článkem sítě - navzdory legendě nebyl osamoceným agentem.

   Potomstvo zaznamenalo pouze jeho první společníky, židovského handlíře Hammela a lazebníka Johanna Rippmanna. Oba se podíleli na jeho podloudnictví i na špionáži, záhy však zmizeli v dýmu dělových salv německého tažení 1805. Hammelova stopa se ztrácí již před Ulmem, o Rippmannově osudu bylo pojednáno výše.  Ani poté však nezůstal Schulmeister osamocen. Při svém podnikání spolupracoval s několika štrasburskými a okolními obchodníky a speditéry, kteří se také vytratili po jeho přechodu ke špionáži, s výjimkou štrasburského obchodníka Georgese Henriho Rübsaamera, jehož služeb využíval ještě na tažení 1806-1807. Když jej však tehdy na dálku pověřil převzetím a rozdělením odměny, Rübsaamer předal daný podíl pouze Savarymu a přítelův podíl si ponechal „na úhradu svých služeb při posledním tažení“. Savary pak ze svého postu guvernéra Královce nařizoval štrasburskému vrchnímu policejnímu komisaři Charlesu Poppovi, aby se chopil „toho taškáře“ a „donutil ho, aby Charlesovi tyto peníze vyplatil“. Rübsaamer napřed tvrdil, že Schumeister mu dluží peníze, pak však přece jen část odevzdal a za zbytek se zaručil, čímž jejich spolupráce skončila. V bezprostředním Schulmeisterově okolí však nadále působilo několik jeho štrasburských známých. Ve vedení vídeňské policie v r. 1805 mu asistoval policejní komisař Jean-Daniel Zitzenzer a o čtyři roky později se k nim připojil další štrasburský policista Jean-Théophile Maské. Všichni tři byli od r. 1808 členy štrasburské zednářské lóže a oba tito Schulmeisterovi společníci se pak stali policejními komisaři ve Štrasburku, kde jej tak chránili před potížemi, které mu dělali místní nepřátelé, zejména další policejní komisař Charles Popp. Zřejmě se však nepodíleli na Schulmeisterových špionážních aktivitách, nýbrž jen na policejních.

   Mezi Schulmeisterovými špiony se vyskytovali četní Alsasané a Bádenci, činili se zejména pod zástěrkou obchodních cest. Většinu jich však nenaverboval sám, stejně jako jiní členové jeho sítě náleželi k vyzvědačům ministerstva zahraničí a ministerstva policie nebo k armádním vyzvědačům.   

Schulmeister v představě francvouzského tv. seriálu

Schulmeister tak měl agenty v Rakousku i v Uhrách, kde je po listopadu 1809 rakouské úřady začaly zjišťovat a zatýkat. Měl agenty všude, ve špitálech, u policie, mezi obchodníky a služebnictvem (např. Kreizlera u hraběte Waldsteina), nehledě na agenty, které nejmenoval ani ve svých zprávách Savarymu, například své dva špiony u armády velkoknížete Konstantina.

   Schulmeister měl i své vlastní agenty, například štrasburského „ryšavého Žida“ Jacquese Rotha, jehož často používal jako svého dvojníka a jehož zařadil do vídeňské policie v r. 1809. Od října 1805 měl svého muže jménem Bendel i v okolí arcivévody Ferdinanda a podle všeho získal do svých služeb také jistého kapitána Wenda ze štábu polního podmaršála von Klenau, odpovědného za rakouskou „tajnou část“ (když byl Wend zajat, Schulmeister intervenoval u Savaryho za jeho propuštění, aby jej mohl dále používat). Dva své lidi měl ve Vídni: „policejního inspektora a tajemníka Dvorské válečné rady“, atd.

   Podmínky, za nichž tyto muže získal, zůstávají neznámy. Jak třeba získal pro mise v Uhrách barona Wenzella, velitele eskadrony rozpuštěného mysliveckého pluku (ten byl v prosinci 1805 v Uhrách zatčen a jeho stopa mizí)? Ve špionáži vždy hrálo roli přátelství, utužené ovšem zvonivou mincí, jakož i scestný patriotismus. Například 26. 10. 1805 referoval Schulmeister Savarymu, že „jistý důstojník Liechtensteinových husarů jménem Rulzki je pobočníkem generála Kienmayera a přítelem z minulé války“. S ním se, jak bylo uvedeno výše, vetřel do štábu polního podmaršála Merveldta v Braunau.

Meinau, Schulmeisterova štrasburská rezidence (zboř. 1874)

   Schulmeister se sice stal zkušeným a obratným podnikatelem ve špionáži, spíše jako hybná páka vyzvědačských sítí než jako sólový agent, přitom však nelze vidět jeho stín za každým tehdejším francouzským špionem, jak to viděla rakouská policie. Například baron Hager ještě 30. 5. 1815 upozorňoval komisaře Langwerta, přiděleného k hlavnímu stanu knížete Schwarzenberga, že suita generála Volkmanna je infiltrována množstvím Schulmeisterových agentů.

   Charles Schulmeister nebyl dozajista žádným Jamesem Bondem. Byl pouze, obdobně jako státní rada a organizátor špionážní sítě v Rusku Lelorgne d'Ideville, správným mužem na správném místě, takovým, po jakém se sháněl Napoleon 5. 4. 1809 (dopis Fouchému):

   „Chci mít člověka hovořícího dokonale německy a trochu důstojného, abych jej mohl postavit do čela své špionáže v Německu. Chci, aby to byl člověk poctivý, jemuž je možno svěřovat značné peněžní částky bez obavy, že je zpronevěří, člověka, který zná Rakousko a Čechy. Měl by pod sebou policejní agenty. Mohl by dokonce zverbovat množství těch, kteří sloužili v rakouské armádě v okolí Štrasburku.“

   Schulmeister tomuto záměru přesně odpovídal.

   Poslední (mnou opět zkrácená a upravená) analýza napoleonské špionáže měla být vzhledem k chronologii událostí asi naopak první, avšak tvoří přece jen samostatné téma a kromě toho ilustruje předchozí oddíly, takže její zařazení až sem by nemělo vadit. Byla přednesena na kolokviu „Svoboda v Itálii“ Střediska pro studium dějin při ministerstvu obrany v r. 1996, jejím autorem je Alain Montarras, honorární ředitel francouzské tajné policie Sûreté Nationale († 2008).

Problém zpravodajství za prvního italského tažení

Generál Bonaparte byl 2. 3. 1796 jmenován velitelem italské armády místo generála Schérera, který složil velení, a 26. 3. dorazil do hlavního stanu v Nice po rychlosvatbě s Josefínou de Beauharnais. Vrhal se do dobrodružství, ale nikoli bezhlavě. Již od r. 1794 jako velitel dělostřelectva téže armády měl možnost studovat zemi, v níž měl nyní operovat, připravil operační plány, vypracoval memoranda a prováděl průzkum. Kromě toho se v květnu 1794 zúčastnil dobytí Oneglie (fr. Oneille), piemontské enklávy na ligurském pobřeží.  

Dokonce se vydal do Janova pod záminkou mise u francouzského vyslanectví a u vlády malé italské republiky, která se pracně snažila udržet neutralitu mezi dvěma mlýnskými kameny, francouzským a rakouským. Prozkoumal přitom cesty, terénní profil i janovské pevnosti, přičemž jeho nemístná zvídavost neunikla pozornosti místních úřadů. Po návratu do Nice byl ve víru zmatků po pádu Robespierra zatčen - jeho cesta do Janova vzbudila podezření, stejně jako plán operací, který vypracoval s reprezentantem u italské armády a svým přítelem Augustinem Robespierrem. Vše se vysvětlilo, když se objevil příkaz k jeho cestě do Janova, podepsaný jiným reprezentantem lidu, Ricordem. Po propuštění z vězení se vrátil do štábu a začátkem října se zúčastnil akce, jejíž plán vypracoval a jíž se přesunuly dvě divize z Cevy a Dega na ochranu předsunutého postavení u Savone. Velitel armády generál Dumerbion v hlášení přičetl tento úspěch „talentu a promyšleným kombinacím“ velitele dělostřelectva.  

   V r. 1795 byl dočasně upozaděný Bonaparte přidělen k topografické kanceláři Výboru veřejného blaha, v níž se připravovaly válečné plány, a vrátil se tam ke své práci na plánech italského tažení. Zajímal se o ně i po 13. vendémiairu jako velitel Vnitřní armády a stal se jakýmsi poradcem Direktoria v této věci. Než pak odjel k Italské armádě, podle svého zvyku si posháněl i nějaká díla o válkách na apeninském poloostrově.   

Armáda, která na něho čekala, nebyla v dobrém stavu. Skládala se sice z mužů zocelených a odvážných, ale neukázněných a trpících nedostatkem jídla, výstroje i silně nepravidelným vyplácením žoldu. Morálka byla nízká, poznamenaná nečinností a vědomím, že armáda je odstavena na vedlejší válčiště, kde se nemůže nijak vyznamenat. Tento obraz je ovšem nutno mírně poopravit, neboť od začátku r. 1796 se s příchodem nového komisaře Salicettiho objevily snahy o zlepšení materiální situace této armády.

Když generál Schérer předával 27. března velení Bonapartovi, předal mu i prostředky „na tajné výdaje“, které obratem převzal Bonapartův pobočník a tajemník, velitel eskadron Junot.   

   Lze oprávněně předpokládat, že přitom bylo zmíněno i armádní zpravodajství, avšak žádný písemný materiál v této věci se nezachoval, je nutno jej rekonstruovat z údajů v rozkazech, korespondenci a zprávách generálů a štábů. Ve zpravodajství, tehdy nazývaném špionáží nebo tajnou částí nebo tajnou korespondencí, působili agenti neboli nohsledi neboli emisaři neboli špioni. Jak vidíme, terminologie byla nejednotná a nestálá, což by nasvědčovalo nedostatečnému zabývání se tímto problémem.

   Tato činnost je zmíněna ve štábních instrukcích. Divizní generál Berthier, který se ujal funkce náčelníka generálního štábu Italské armády zároveň s Bonapartovým nástupem do čela armády, sestavil 1. dubna směrnici o zřízení a fungování armádního štábu a divizních štábů. Zákon z února 1793 o armádě se totiž ve věci štábů omezil pouze na stanovení počtu přidělených důstojníků a nevymezoval jejich funkce a úkoly. Berthier rozvrhl štábní činnost mezi čtyři oddělení řízená generáladjutanty. Logika tohoto rozvržení funkcí a úkolů nám dnes sice uniká, ale to je možná podružné, neboť všichni tito důstojníci se museli nakonec vyznat ve všem, aby byli schopni se okamžitě navzájem nahradit. V těchto úkolech se ale neobjevuje žádná specifická „tajná část“.

   Na této směrnici nemá Bonaparte žádnou zásluhu, neboť ta je pouze prostým opisem směrnice, kterou Berthier sestavil před třemi měsíci ještě jako náčelník štábu Alpské armády. Zaslal ji tehdy ministerstvu války s návrhem, aby platila u všech armád republiky.  

Jedinou zmínku o zpravodajství v ní představuje název jedné z evidenčních knih rozkazů a korespondence, jejichž vedení ve štábech bylo předepsáno. Jedná se o knihu č. 11: „Na tajné části“.

Naštěstí máme příručku pro generáladjutanty, kterou vydal v r. 1800 generál Thiébault, sloužící za prvního italského tažení v Massénově štábu. Ta je již konkrétnější a upřesňuje povinný obsah dotyčné knihy, která má podle ní číslo 10. Musí obsahovat zejména: „instrukce špionům, zprávy od nich, zvláštní informace, které lze získat od nejinformovanějších místních obyvatel, zprávy důstojníků pověřených obhlídkou a průzkumem, topografické zprávy ženijních nebo jiných důstojníků.“  

   Těchto evidenčních knih se zachovalo pramálo, bezpochyby vzhledem k jejich tajnému charakteru, ztrácely se v zavazadlech nebo byly likvidovány či vyhazovány na smetiště při stěhování a přesunech... ačkoli Berthier se v r. 1796 snažil, aby ministerstvo války nařídilo uchovávání tohoto „nesmírně cenného státního fondu“, aby knihy nesměly být vynášeny ze štábů, zejména aby nesměly být odnášeny při převelení. Dodal, že by to bylo „rozhodnutí významné pro dějiny“. Moudrý návrh zjevně nebyl přijat. Zachovaly se nicméně evidenční knihy Massénova štábu, které však zcela přesně neodpovídají Thiébaultovým definicím.  

   Schérerovo memorandum ze 13. března 1795 nás přece jen navede na stopu organizace a fungování zpravodajství pod jeho velením. „Tajná korespondence“, kterou zavedl a která před ním neexistovala (jak uvádí ve vší kolegialitě), mu umožňovala, aby byl „včas zpraven o pohybech, úmyslech a manévrech nepřítele a italských dvorů“. Do jejího čela postavil generáladjutanta Ruscu „původem Piemonťana (narozeného v la Briga v hrabství niceském), člověka již déle než dva roky oddaného věci svobody“.  Rusca se vypravil do předsunutého postavení u Savone a obklopil se šikovnými lidmi, mezi nimiž byl např. advokát Ange Pico, který musel uprchnout z rodného Piemontu „kvůli své lásce ke svobodě“. Tito dva muži vybudovali síť pomocných agentů pokrývajících jižní část Piemontu a hlásících všechny pohyby nepřítele. Schérer rovněž vyslal do Janova dalšího piemontského uprchlíka jménem Régis, který z tohoto města řídil síť pokrývající oblast Tortone a Alexandrie. Tajemníkem pro tajnou korespondenci v Nice byl „velmi inteligentní a znalostmi oplývající mladý muž“ Campana, rovněž vyhnanec z Piemontu.   

   Kromě toho byli za zpravodajství ve svém pásmu odpovědní i velitelé divizí a měli k tomuto účelu přiděleny tajné fondy.

   Schérer dále zmiňoval pomoc diplomatických a konzulárních úředníků, kteří dosud byli na svých postech na Apeninském poloostrově. Jestliže totiž v r. 1794 byly všechny italské státy a vévodství kromě Benátek a Janova ve válce s Francií, v r. 1795 již tomu bylo jinak a diplomatická zastupitelství mohla být opět otevírána, což přispívalo k informovanosti.

   Tento mechanismus zřejmě přiměřeně odpovídal potřebám armády rozložené na stacionární a nečinné frontě.

Tak jej také až na několik drobností převzal generál Bonaparte. Válka však měla nabýt jiné, mnohem dynamičtější povahy a zpravodajství muselo pokrýt mnohem rozsáhlejší válčiště a tudíž bylo třeba je posílit.    
   Přibylo činností a úkolů při shromažďování informací:

-mnohem četnější průzkumy za účelem zjištění pozic nepřítele a odhadu jeho sil. Bonaparte musel některé z nich nařídit osobně;
­-zevrubnější výslechy cestovatelů, zajatců a dezertérů. Náčelník štábu Sérurierovy divize Belliard tak mohl sestavit kompletní přehled o rakouských silách držících Mantovu. Vrchní velitel nechal v červnu 1796 zřídit stanoviště pro výslechy cestovatelů přijíždějících ze Švýcarska;

- již systematické zadržování pošty na poštovních úřadech obsazených obcí. Zjevně či domněle zajímavé dopisy se překládaly a vyhodnocovaly hlavně v generálním štábu. Takto se Bonaparte 21. června 1796 dozvěděl, že z Německa přijíždí Wurmser vystřídat Beaulieua a přivádí s sebou značné posily.

Hlavním článkem systému však byli bezesporu agenti, ať řízení armádou či diplomaty. Bonaparte k jejich využívání horlivě nabádal. Již tři dny po převzetí velení žádal francouzského ministra v Janově Faypoulta, aby vyslal špiony do Piemontu. Generálu Cervonimu nařídil 18. dubna, aby vyslal emisary na nepřátelské území, generálu Laharpovi zaslal 28. dubna „dvě stě livrů pro špiony“. Francouzskému rezidentovi v Benátkách Lallemantovi děkoval 17. května za informace, zaslal mu 6 000 livrů pro špiony a žádal ho, aby nějaké vyslal do Trenta a do Mantovy. Činnost některých z nich sledoval osobně, například již zmíněného Pica nebo jistého Francesca Tolliho, dvojitého agenta, s nímž se znovu setká při přechodu Alp v r. 1800.

   Pico si u Bonaparta podržel své funkce v rámci „tajné části“ spolu s funkcí zástupce náčelníka oddělení štábu (adjoint à l´état-major) s tajným posláním. Zástupce náčelníka oddělení štábu byl obvykle důstojník, kapitán nebo poručík, přidělený generáladjutantovi, podle zvyku zavedeného za Revoluce to však mohl být i civilista. Pico možná zastával tuto funkci současně s generáladjutantem Vialem, jehož jméno se místy objevuje v souvislosti se zpravodajstvím. Generáladjutant Rusca byl totiž povýšen a převzal velení brigády v Augereauově divizi.

   Picova síť byla velmi aktivní po převážnou dobu tažení. Již na jeho počátku (5. a 7. dubna) předávala přesné informace o posilování rakouské sestavy v prostoru Millesima, Dega, Caira a Borchetty, na trase, kterou se Bonaparte plánoval vydat. Téhož dne předal Masséna informace od agenta Gabardiho o očekávaných posilách nepřítele, o jeho soustředění a zřízení rakouského hlavního stanu v Acqui. Od dalších agentů se Bonaparte dozvěděl, že cesta průsmykem Cadibone, vedoucí k místu spojení rakousko-sardských armád, je jen slabě střežena, a právě jí se tedy rozhodl vyrazit o čtyři dny později do protiútoku a přejít do ofenzívy. Jako jeden z mnoha příkladů lze uvést Picovu depeši Bonapartovi z 28. července: „Upozorňuji vás, generále, že včera večer dorazilo do Vicenzy 10 000 Rakušanů, z toho 4 000 jezdců, a pochodují ve dvou kolonách ve (sic)Veroně.“

   Účinnost zpravodajského systému z velké části závisela na počtu používaných agentů. Jejich nábor nepředstavoval žádný problém, našlo se jich dost, ať už je motivovaly hmotné zájmy nebo ideologie.

Zde je třeba zastavit se u širšího kontextu a zvláštní povahy tohoto tažení, vysvětlujících tuto situaci. S výjimkou piemontské epizody nebojovala francouzská armáda proti Italům, nýbrž osvobozovala je od rakouské nadvlády, čili od jha despotismu. Prezentovala se tedy jako armáda osvoboditelka, což ovšem zpochybňovali ti obyvatelé, kteří zakusili násilnosti od francouzských vojáků, plenění a vymáhání poplatků.  

Je jisté, že mnozí Italové s velkým zaujetím sledovali události ve Francii od r. 1789, stali se stoupenci ideálů revoluce a Deklarace lidských práv a zásada práva národů na sebeurčení je vedla ke zpochybňování stávajících vládnoucích režimů, v nichž žili. Tito zastánci nových myšlenek zakládali spolky, propagovali, kuli pikle a agitovali. Následné represe donutily část z nich k odchodu na francouzské území, zvláště do čerstvě francouzského Nice, z něhož šířili propagandu do Itálie. (...) Tato hnutí však sama o sobě nemohla Itálii revolucionovat či sjednotit, o čemž mnozí začínali snít. K rozbití stávajících politických struktur potřebovala přímou podporu. Tito „fuorisciti“ se tedy jali naléhat na Direktorium, aby podniklo rozhodující intervenci s tím, že francouzská vojska budou všude vítána a všude vypuknou revoluce. (...) Direktorium při přípravě italského tažení k těmto náladám přihlíželo, avšak jeho cílem nebyla revoluce v Itálii, nýbrž porážka Rakouska na rozhodujícím německém válčišti, k níž měla posloužit diverze v Itálii, vázající rakouské síly. Jak víme, došlo k obratu a hlavní roli převzala Italská armáda. Italské tažení sice nevyústilo v italskou revoluci, avšak nesporně mu napomáhali četní Italové tím, že podvratnou činností ztrpčovali život nepříteli a usnadňovali operace francouzské armády. Chaos v Itálii si nepřáli ani Paříž ani Bonaparte, neboť by mimo jiné znesnadňoval vojenské operace a ohrožoval komunikační linie. Bylo však také evidentní, že nelze opomenout nic, co by zaměstnávalo protivníka a ubíralo mu síly.

   Jedním z příkladů využití nálad k válečným cílům je údajně Francouzi vyvolaná vzpoura měst Bergamo, Brescia a Crema proti benátské nadvládě. Vzpoura se sice za dodnes ne zcela vyjasněných okolností zvrhla v masakr francouzských raněných a nemocných 17. 4. 1797 ve Veroně (tzv. „veronské velikonoce“), avšak právě tyto události posloužily Bonapartovi jako vítaný casus belli, aby se zmocnil Benátek a mohl je přihodit na váhy plánovaného vyjednávání míru s Rakouskem.

   Zpět k vlastnímu zpravodajství: je nutno vyzdvihnout úlohu francouzských diplomatů jednajících svým způsobem za hranicemi operačního zpravodajství. Dopisovali si přímo s generály v poli a kopie odesílali svému ministerstvu. Poskytovali tak četné a důležité informace.  Například Lallemant v Benátkách 24. 8. 1796 hlásil soustředění a přesuny protivníka v Tyrolsku a v údolí Brenty, což byla předehra jedné z rakouských ofenziv, která měla vysvobodit obleženou Mantovu. Jiný diplomat, tajemník legace ve Švýcarsku Théobald Bacher, byl skutečným zpravodajským profesionálem. Působil ve Švýcarsku od r. 1792 a ke svým diplomatickým funkcím přidal funkci „šéfa tajné služby armády na švýcarské hranici“. Vybudoval si rozsáhlou korespondenční síť ve všech německých zemích i v severní Itálii a mohl tak poskytovat přečetné informace o přípravách a pohybech v týlu nepřítele. Podával rovněž informace politického a diplomatického charakteru.

Bonaparte tedy mohl při svém prvním tažení využívat rozsáhlý zpravodajský mechanismus. Dokázal ho využít, ale kupodivu se nezdá, že se jej snažil strukturovat a lépe zorganizovat, aby zvýšil jeho účinnost.

   Když Napoleon na Svaté Heleně vzpomínal na generála jezdectva Stengela, padlého u Mondovi, mluvil o něm jako o „skutečném veliteli předsunutých postavení“, který ihned po obsazení nějaké obce zařizoval vše potřebné: průzkum soutěsek a brodů, nábor průvodců, výslechy faráře a poštmistra, rychlé dorozumění s obyvateli, rozeslání špionů do několika směrů, zabavení, překlady a vyhodnocení dopisů. K takto získaným operačním informacím se připojovaly informace od diplomatů a konzulů.

   Určité úspěchy dosažené v průběhu tohoto tažení lze jen těžko vysvětlit bez zmínky o úloze zpravodajství.  

Například Bassano, které (...) vedlo ke kapitulaci Wurmsera v Mantově a na němž se značnou měrou podílely informace od Picovy sítě, Lallemanta a Tolliho, kteří podle všeho informovali o datu, k němuž se Wurmser chystat rozdělit svou armádu ve dví a vypochodovat z Trenta. Obdobná byla situace kolem bitvy u Rivoli, která tažení rozhodla. Rakouské přípravy k nové ofenzivě neunikly výše zmíněnému diplomatovi Bacherovi a také generál Joubert, držící sektor Monte Baldo při Gardském jezeře, byl díky své síti agentů zevrubně informován o akcích nepřítele, stejně jako Augereau na Dolní Adiži. Oba hlásili známky aktivity u nepřítele a určité přesuny. Když Rakušané přešli 12. 1. 1797 do ofenzívy na severu i na východě, potřeboval francouzský vrchní velitel zjistit, který směr je hlavní. Dokázal čekat 24 hodin na více operačních informací a údajů, než se rozhodl, přičemž se přikláněl k alternativě Dolní Adiže, kam odeslal část posil. Vyslechl Jouberta ohledně přesných počtů nepřítele, stojících proti němu, a usoudil, že při znalosti celkových počtů a rozložení sil protivníka dokáže určit rozhodující sektor. Směrodatné informace kromě toho poskytl Tolli a Bonaparte mohl 13. ledna po poledni oznámit svým podřízeným, že záměr nepřítele zaútočit hlavními silami od severu je odhalen a potvrzen depešemi od Jouberta, a vydat rozkazy, aby se posily okamžitě přesunuly na planinu u Rivoli, kam dorazil i on sám. Výsledkem bylo úplné vítězství následujícího dne.   

   Z výše uvedeného však nelze vyvozovat, že všechno vždy fungovalo dokonale. Zdá se, že docházelo k častým selháním, způsobeným buď dobovými pracovními podmínkami nebo organizačními nedostatky. Například nedostatečné zpravodajské krytí sektoru východně od Gardského jezera v srpnu 1796 umožnilo Rakušanům proniknout nečekaně až k Brescii a Bonaparte se v té chvíli dokonce obával ztráty celé Itálie. Situaci se podařilo zachránit u Castiglione.  

  Pracovní směrnice také nebyly příliš striktní. Stalo se, že Bonaparte i Masséna obdrželi od Pica jednu a tutéž informaci, aniž věděli, komu vlastně byla určena.

   Nicméně zpravodajská činnost v průběhu prvního italského tažení byla velmi intenzivní. Hlavní příčina spočívá v již zmíněné podpoře určitých kategorií obyvatel, sice menšinových, leč ideologicky motivovaných stoupenců Revoluce (...), kteří si francouzskou osvobozeneckou intervenci přáli, podněcovali ji a také jí na místě značně napomáhali. Nebyli však sami: značný počet obyvatel severní Itálie pomáhal Francouzům ze ziskuchtivosti nebo v naději, že kolaborací s vítězem se domohou významného postavení. Tak tomu bylo v obdobných situacích vždy...   

Závěrem této stručné prezentace obtížně uchopitelného problému si lze položit otázku, zda budoucího císaře poznamenala tato zkušenost se skutečným významem zpravodajství: většina následujících významných střetnutí až do r. 1815 se lišila od tohoto prvního italského tažení, přičemž v budoucnu si Napoleon nezřídka vedl obdobně jako v r. 1796 a domníval se, že k získání informací stačí vydat rozkaz maršálům a generálům, aby je obstarali.  

Dovětkem něco málo o druhém italském tažení
Špioni

V průběhu tažení r. 1800 měli jak Bonaparte tak Melas možnosti organizovat výzvědnou službu a vybudovali si v Itálii rozsáhlé sítě informátorů. Obraceli se na profesionální špiony a na diplomaty, na šlechtičny a herečky, kněze a obchodníky, i na italské sympatizanty motivované politicky. Každý, komu jeho činnost nebo profese umožňovala pohybovat se po nepřátelském území, aniž by vzbudil větší podezření, se mohl stát cenným zdrojem informací.
   První konzul využíval špiony obezřetně, kupoval si jejich služby, platil je štědře a zároveň jim vyhrožoval, ověřoval si jejich pravdomluvnost z jiných zdrojů. Rakušané jednali stejně a dvojí hry špionů sloužících oběma stranám byly spíše pravidlem než výjimkou.
   Během Bonapartova pobytu za Alpami špioni ve službách francouzských royalistických emigrantů osnovali komploty a vzpoury ve Francii. Emisaři hraběte d´Artois (budoucího Karla X.) se plánovitě chystali vyvolat rozsáhlou vzpouru v případě porážky Prvního konzula. Na francouzském území měli mnoho pomahačů i ekonomické zázemí, ovšem policie po nich bez přestání pátrala a rozbíjela jejich pracně sestavované sítě. Definitivní čáru přes rozpočet jim udělalo vítězství u Marenga.   

Jezdecký průzkum

Za napoleonských válek hrálo podstatnou úlohu ve výzvědech jezdectvo, což pochopitelně nespadá do vlastní špionáže, ale spíše do bezprostředního vojenského průzkumu. Jezdecké odřady byly „očima armády“. Nejenže chránily boky pochodujících armád, ale postupovaly o několik kilometrů vpředu, zjišťovaly pozice a úmysly nepřítele. Kontrolovaly stav cest, vyhledávaly mosty a brody, měřily vzdálenosti, prověřovaly možnosti ubytování a stravování v zalidněných oblastech, najímaly místní průvodce, vyptávaly se obyvatel a poutníků na pohyby a síly oddílů nepřítele, mámily další informace ze zajatců a dezertérů, občas se pouštěly do boje s předsunutými oddíly protivníka. 
    V Itálii v r. 1800 bylo rakouské jezdectvo zkušenější, početnější a lépe vybavené než francouzské, a jeho odřady - zejména husaři - byly vyhlášené svými dovednostmi a schopnostmi na poli průzkumu. V předvečer Marenga však obě strany nevyužívaly jezdectva při průzkumu dostatečně a raději se spolehly na informace svých špionů. Okolnosti a průběh střetnutí tím byly do značné míry ovlivněny.  

Napoleon pochopitelně nebyl sám, kdo si vydržoval rozsáhlé sítě agentů a sbíral informace po celé Evropě, stejně tak evropské mocnosti špehovaly Napoleona, Paříž se jen hemžila jejich vyzvědači všeho druhu a činit se tedy musela i napoleonská kontrašpionáž. Kromě nejvýznamnějšího ruského a rakouského špiona Talleyranda je znám zejména následující případ, jímž svůj příspěvek končím:

Ruští špioni v Paříži

Pařížané se v novinách Journal de l'Empire z 2. 5. 1812 dočetli o epilogu špionážní aféry, která se projednávala před porotním soudem departementu Seine před třemi týdny:

„Dnes mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední byl na náměstí Grève vykonán rozsudek trestu smrti nad odsouzeným Michelem Michelem, usvědčeným z prodeje státních tajemství agentům cizí mocnosti.“

Ačkoli dotyčná mocnost nebyla v noticce jmenována, při soudním procesu byla hojně zmiňována. Šlo o Rusko. I obvykle mizerně informovanému veřejnému mínění bylo jasné, že vztahy mezi Francií a Ruskem se zhoršují a v dohlednu je další válka.

   Zde je zbytečné popisovat období vztahů obou států mezi Tylžským mírem a rokem 1811. Připomeňme pouze, že v r. 1809 Rusko jako spojenec Francii proti Rakousku nijak nepomohlo. V Napoleonově suitě se ovšem bitvy u Wagramu zúčastnil carův pobočník a plukovník kavalergardy Černyšev.
Tento důstojník byl po Tylžském míru několikrát vyslán do Paříže s depešemi od svého vládce a zpět putoval s odpověďmi. Po r. 1809 pendloval mezi Paříží a Petrohradem stále častěji, až si vysloužil přezdívku „evropský pošťák“.

Alexandr I. Černyšev jako generálmajor

   I když nepodléhal ruskému vyslanci v Paříži knížeti Kurakinovi, byl s ním neustále ve styku - bydlel v blízkosti vyslanectví, které se v té době nacházelo v Thelussonově paláci (podle ženevského finančníka, jemuž jej v r. 1780 postavil architekt Ledoux. V současnosti na jeho místě stojí domy č. 31-33 rue de Lafayette).
Napoleon si v rámci zachování dobrých vztahů přál, aby se Paříž k carovu pobočníkovi chovala přátelsky. Černyšev se také stal miláčkem všech pařížských salonů. Dvaatřicetiletý krásný a urostlý muž s dokonalou francouzštinou bez problémů navazoval politické i společenské styky. Šeptalo se, že mezi své úspěchy u žen mohl počítat i krásnou císařovu sestru Paulinu (nebo ona jeho mezi své úlovky?). V každodenních policejních raportech figuroval pouze ve společenské rubrice ambasád, popřípadě byly podchycovány jeho cesty.
Na podzim 1810 překvapivě oznámil, že hledá domácího učitele matematiky, a jeden přítel mu dohodil jistého Souleta, který v bídě žil z takové občasné výuky - kdysi byl zaměstnancem Výboru veřejné bezpečnosti Konventu, po zavraždění svého ochránce Marata byl propuštěn, za thermidorské reakce měl problémy, za Direktoria a Konzulátu se stal příležitostným policejním informátorem a neustále toužil po tom, aby se stal řádným policejním úředníkem.
    Černyšev se s ním setkal a přijal ho. Podle Savaryho pamětí se jej však záhy začal vyptávat, zda zná někoho na ministerstvu války... Soulet o tom informoval policii a ta ho přiměla, aby se s Černyševem nadále stýkal a sám se snažil obstarat si nějaké vojenské dokumenty. Soulet náhodou skutečně měl známého v kancelářích ministerstva války a získal od něho jeden početní výkaz, který přinesl na policii, aby se rozhodlo, co dál.
    Zatím se vrátil k Černyševovi, který začal předstírat, že mu nevěří a obvinil ho, že je policejním špiclem. Šlo však o zkoušku a Soulet v ní obstál, takže Černyšev mu poté nadiktoval seznam otázek, které ho zajímaly, a hotový seznam ještě vlastnoručně upravil. Soulet ihned běžel s listinou k Savarymu a ten informoval císaře. Napoleon se zprvu zdráhal uvěřit, ale když mu papír ukázali, musel se smířit se skutečností. Rozhodl ale, že se nic nepodnikne, aby se nenarušilo probíhající vyjednávání s Alexandrem. Carova pobočníka však načas pošlou pryč z Paříže s dopisem carovi. Stalo se v prosinci a v lednu byl Černyšev zpátky s poselstvím od Alexandra. Napoleon jej přijal, dlouze s ním hovořil a mezi řečí se dobrosrdečně a takřka otcovsky zmínil, že je mu snaha o získání vojenských informací známa, že viděl uvedený papír s Černyševovým rukopisem, a doporučil poslovi, aby této hanebné činnosti zanechal, jinak jej už nebude moci přijímat.
V císařových očích bylo nadále prvořadé zachování takřka bratrských vztahů s Alexandrem, neboť stále zde byla možnost udržení míru, i když ozbrojený konflikt se již také dal očekávat a císař se na něj začínal připravovat.

   Zdá se, že Černyšev se po tomto varování skutečně přestal snažit, čekala jej ostatně další cesta do Ruska. K velké Savaryho rozmrzelosti byl již v dubnu 1811 zpět. Císařovy instrukce znemožňovaly ministrovi účinnou kontrolu Černyševových aktivit, pokusil se jej tedy alespoň přivést do rozpaků a zesměšnit ho v článku, který nechal uveřejnit v Journal de l´Empire, aniž jej přitom výslovně jmenoval.
    Císař ovšem tuto iniciativu neocenil a ministra požádal, aby se Černyševem již nezabýval. Savary se přesto o své vůli pokusil nechat Černyševa hlídat a sledovat, ale dotyčný špicl byl odhalen, Černyšev si šel s gustem stěžovat ministrovi zahraničí Maretovi a Savary si vysloužil další císařovo napomenutí s dovětkem, že Černyševa svěřuje „péči“ ministra zahraničí Mareta, čímž ovšem vytvořil střet kompetencí.

V r. 1812 pokračovaly přípravy na válku a právě tehdy podal tvrdošíjný Savary zjevný a nesporný důkaz o Černyševově výzvědné činnosti. Jeden z agentů ministra policie se totiž dokázal zmocnit emisarovy korespondence z 20. 2. 1812, která obsahovala soupis a rozvrh všech armádních sborů v Německu, zprávu o jejich dělostřelectvu, ženijních a zákopnických útvarech a další dokumenty.
    Napoleon si uvědomil, že Černyševova přítomnost v Paříži představuje skutečné nebezpečí a rozhodl se, že se ho definitivně zbaví - stále po dobrém, aby zatím ještě nevyvolal incident. Zavolal si ho 25. února, aby s ním prohovořil možnosti zachování míru. Mluvil přitom o vojenských přípravách - tím spíše, že věděl, že se to do Petrohradu okamžitě donese - dodal však, že to stále ještě nutně neznamená válku. Současně vyjádřil politování, že Černyšev není zplnomocněn k jednání, a dodal, že je mu jasné, že byl vyslán do Paříže hlavně „pro vojenské informace“.

   Černyšev uhodl, že tentokrát byl odhalen. Kdyby válka vypukla a zastihla by ho v Paříži, nepochybně by byl zatčen. Rozhodl se bleskově, vrátil se do paláce, zničil tam všechny papíry a 26. února večer opustil Paříž.

Policejní úředník pověřený jeho sledováním okamžitě podrobil jeho uprázdněné bydliště zevrubné prohlídce. Krb byl plný popela, dřepl tedy k němu a pátral v něm po případných zbylých útržcích papírů. Přitom náhodou nohou poodhrnul okraj koberce před krbem, zpod něhož vyhlédl jakýsi lístek. Hmátl po něm a četl:     
   „Pane hrabě, jsem zavalen vašimi naléhavými žádostmi. Je deset hodin, přestávám úřadovat, abych popsal souhrnně stav Velké armády v Německu k dnešnímu dni. Zřizuje se 4. sbor, známý do všech podrobností... Císařská garda bude nedílnou součástí Velké armády. Další zítra v 7 hodin ráno. M.“
    Důkaz o zradě byl na světě. Nyní bylo nutno pisatele identifikovat. Podle obsahu to musel být někdo z ministerstva války nebo válečné správy, z oddělení intendantury, odvodů, výstroje apod.... Sekční šéf státní bezpečnosti ministerstva policie Desmarest ihned rozjel pátrání. Navštívil dotyčné ministry, vytipoval s nimi kanceláře, odkud mohl vzkaz pocházet, nechal svolat jejich vedoucí a dopis jim ukázal s nadějí, že některý z nich písmo pozná. Vyšlo to - vedoucí oddělení přesunů vojsk je poznal jako písmo svého bývalého podřízeného Michela Michela, který však asi před třemi lety z místa odešel. Znamenalo to rozhodující krok v pátrání. Policie se vydala po stopě a našla Michela v jednom z oddělení ministerstva válečné správy. Odvedli ho k Desmarestovi a Michel se při výslechu přiznal k autorství dopisu i ke stykům s Černyševem, s nímž komunikoval prostřednictvím vrátného na ruském vyslanectví Wustingera.

   Aby prostředníka dopadli bez vyvolání diplomatického incidentu, donutili Michela, aby mu poslal žádost o setkání v kavárně. Lest se zdařila a Wustinger byl předveden. Záležitost byla na dobré cestě tím spíše, že Michelova další přiznání předčila veškerá očekávání: ruská špionáž nečekala až na Černyševa, Michel se doznal ke spolupráci s Rusy již od r. 1803! 

   V té době si přivydělával opisováním: zákazníky sháněl tak, že se po pracovní době vydával do frekventovaných ulic, postavil se před nějaký zdobný domovní vchod a kolemjdoucím ukazoval v natažené ruce ukázky svého krasopisu. Jednoho večera r. 1803 se u něho kdosi zastavil, pochválil jeho písmo a dal se s ním do řeči. Šlo o tajemníka ruského vyslanectví Ubrila. Když zjistil, že hovoří se zaměstnancem ministerstva války, dohodl s ním opisování dokumentů a skutečně mu poté práci zadával. Michel byl rád a cítil se Ubrilovi zavázán tím spíše, že tajemník se k němu, prostému úředníčkovi, choval velice přátelsky. Jejich vztah se vůčihledě rozvíjel a diplomat jednou požádal Michela, aby mu za slušnou odměnu opsal nějaké vojenské výkazy. Michel souhlasil a předal zákazníkovi přehled vojenských teritoriálních divizí (= krajských vojenských správ), což nebyly žádné důležité informace, ale přesto za ně dostal 1 000 franků.

   Mezinárodní situace byla v té době napjatá, ruští diplomaté v létě 1804 opustili Paříž, do níž se Ubril vrátil po krátkém intermezzu v r. 1806 až po Tylžském míru, už jako chargé d´affaires. Znovu navázal kontakt s Michelem a ten mu začal předávat přehledy a dokumenty o počtech, přesunech, rozmístění a výzbroji vojsk.
Ubril odjel z Paříže po nástupu řádného vyslance hraběte Tolstého a vyslaneckého rady Nesselroda. Jedním z hlavních Nesselrodových úkolů bylo navázání styku s odstaveným ministrem zahraničí Talleyrandem za účelem konzultace postupu proti Napoleonovi a získávání politických a vojenských informací.

    Nesselrode dostal na starost i velmi cenného člověka - Michela. V březnu 1810 od něho převzal soupis vyšších důstojníků u armády v Německu a přehledy o stavu této armády, za což odměnil Michela několika pětistovkami. Po Nesselrodovi odvolaném v létě 1811 převzal Michela vyslanecký tajemník Kraft, pro něhož Michel pracoval již pravidelně a ve značném rozsahu.

   Podle Michelovy výpovědi jej koncem r. 1811 kontaktoval Černyšev prostřednictvím Wustingera, údajně chtěl brát lekce krasopisu. Brzy však na něm začal vyžadovat vojenské informace, včetně těch, které Michel již předával Kraftovi, před nímž to však měl zatajit.   Černyšev využíval tento materiál jako podklady pro své vlastní relace do Petrohradu.
   Žádal stále víc, ale Michel začal tvrdit, že má v práci potíže a jevil pramálo nadšení. Černyšev ho klasicky upozornil, že už zašel příliš daleko na to, aby teď couvl, a pohrozil mu udáním. Několik hodin před svým kvapným odjezdem tak dostal dokumentaci uvedenou v zachyceném dopisu.

   Černyšev naléhal na Michela, aby se také pokusil získat ke spolupráci vedoucího oddělení armádních přesunů generálního štábu, pro něhož má údajně připraveno 400 000 franků! V tomto oddělení se připravovaly operační plány a pochodové rozkazy. Michel se k pokusu neodvážil vzhledem k obrovskému riziku a podle všeho nulové šanci na úspěch.

   Černyšev na něho rovněž naléhal, aby se pokusil získat jiné členy štábu. Podle Savaryho sám neúspěšně kontaktoval jednoho z prvních tajemníků náčelníka generálního štábu a přemlouval ke vstupu do ruských služeb i generála Jominiho (který tak učinil v červenci 1813).
    Tyto pokusy se donesly Napoleonovi, který nakonec souhlasil, aby se Savary celou záležitostí zabýval. Výsledkem byl důkaz v podobě výše uvedeného zachycení Černyševovy korespondence 20. 2. 1812.

P. M. Desmarest

    Michel využíval k získávání informací pro Rusy i dvou pomocníků, řadových úředníků ministerstva, a ministerského poslíčka Mosèse, který každých 14 dní nosil štosy papírů knihaři ke svázání do měsíčních hlášení pro císaře (livrets de la Guerre): pod záminkou, že hledá stopy příbuzného, po němž má dědit, přiměl negramotného Mosèse, aby mu dokumentaci půjčoval k nahlédnutí. Poprvé se tak stalo zřejmě někde v kavárně cestou ke knihaři, ale Michel záhy začal brát Mosèse k sobě domů a tam hlášení kvapně opisoval, zatímco Mosès ve vedlejší místnosti klábosil s Michelovou manželkou, která o ničem nevěděla...

   Michela zlákaly peníze, podle své výpovědi obdržel za všechno dohromady asi 20 000 franků. Zcela jistě nepřiznal všechno, ale i tak tato částka odpovídala základnímu ročnímu platu státního rady nebo senátora. Z této sumy vyplatil Michel svým třem pomocníkům několik stovek.

   Michelovi tři pomahači nebyli obviněni ze spolupachatelství, zjevně netušili, k jakému účelu mu různé dokumenty půjčují. Jeden z obou úředníků však byl odsouzen k pokutě a na několik hodin postaven na pranýř za jednání neslučitelné se zastávanou funkcí. Druhý úředník a Mosès byli propuštěni, ale několik dní poté byli opět zatčeni a preventivně drženi v policejní vazbě až do pádu císařství.
    Wustinger byl držen ve vazbě až do procesu, kde povinně svědčil a poté od soudu odešel volný: byla namítnuta jeho dvojí cizí státní příslušnost, neboť byl Švýcar původem z Vídně a zaměstnanec ruského vyslanectví.

    Stejně ohleduplná byla opatření ohledně Černyševa, spíše než proti němu. Napoleon byl navzdory své informovanosti dlouho obdivuhodně shovívavý. Zřejmě se domníval, že emisar mu může být užitečný v dramatické šachové partii rozehrané s Alexandrem, a možná počítal s tím, že car se informací o francouzské síle zalekne. Když se však v únoru 1812 zjistilo, že ohroženo je budované armádní uskupení v Německu, bylo nutno postupovat rázně. Císař mohl Černyševa s klidným svědomím zatknout a dokonce odsoudit, avšak takové jednání by ponížilo a urazilo Alexandra a mohlo by se jevit jako zřetelná známka počínajícího nepřátelství. Proto pouze pod záminkou bezvýznamného poselství vypudil emisara z Paříže jednou provždy.

Michel byl odsouzen 15. 4. 1812 podle článku 76 trestního zákona postihujícího „dorozumění s cizími mocnostmi nebo jejich agenty za účelem podněcování k nepřátelským činům nebo k válce proti Francii“. Po zamítnutí odvolání byl rozsudek vykonán.

   Na jaře 1812 se mohlo zdát, že Michelovou aférou byla ruské špionáži ve Francii učiněna přítrž. Nebylo tomu tak: když o 80 let později ruský generální štáb zveřejnil dokumenty o „Vlastenecké válce 1812“, zjistilo se, že Rusové infiltrovali četná další citlivá místa. Michel nebyl jejich jediným agentem, Černyšev měl svého informátora např. ve válečné sekci Státní rady, využíval i žáka Polytechniky, ruského inženýra Majerova atd.

   Je zřejmé, že souhrn těchto informací poskytoval Alexandrovi výhodu jak při jednáních s Napoleonem, tak při volbě strategie. Důkladně poučen o síle možného útočníka uzavřel mír s osmanskou říší, uvolnil tak divize vázané na Balkáně a naplánoval využití hloubky ruského území, aby se vyhnul předčasné průlomové bitvě.
Na francouzské straně tomu bylo jinak, informovanost byla podstatně slabší a Napoleon
si na to stěžoval. Vyslanec Caulaincourt ještě několik týdnů před válkou poukazoval na „rozlehlost ruského impéria, jazykové rozdílnosti a nesmírně přísný dohled“...

   Na poli kontrašpionáže je udivující neschopnost policie, za Fouchého i za Savaryho. Jak mohly být po celá léta udržovány soustavné kontakty mezi cizími diplomaty a ministerskými úředníky na citlivých postech, aniž bylo cokoli odhaleno?
    Poslední otázka: zda a jak tento rozsáhlý únik diplomatických a vojenských informací ovlivnil osud císařství? Změnil by se chod událostí, kdyby byly ruské sítě neutralizovány dříve? Postupoval by Alexandr jinak, kdyby Napoleonovy přípravy a záměry zůstaly utajeny?

   Rozplynula by se zmrzlá a vyhladovělá Velká armáda na ruských pláních…?