https://www.melvil.cz/kniha-napoleonuv-vojak/
i kliknutím na název příspěvku.
úterý 31. března 2020
NAPOLEONŮV VOJÁK PRÁVĚ VYCHÁZÍ
https://www.melvil.cz/kniha-napoleonuv-vojak/
i kliknutím na název příspěvku.
SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (16)
ŽELEZNÁ MASKA
Záhada o mnoha neznámých
„A v krvavém světle blesků a ve fialové mlze, kterou
rozháněl vítr po nebi, uviděli asi šest kroků za správcem muže v černém. Tvář
měl zastřenou hledím z leštěné oceli, spojeným s přilbou z téhož kovu. Blesky
se odrážely rudým odleskem od hladkého kovu jako zlobné pohledy, jež by
nešťastník vrhla kolem sebe místo proklínání.“
V jedné z hlavních
zápletek "Vikomta de Bragelonne" získá Aramis největší tajemství své
doby, dík jemu se stane generálem řádu jezuitů, z kobky Bastilly vysvobodí
vězně a odhalí mu příčinu politováníhodného osudu.
"Jste-li
pane, ten, kterého čekám, máte zajisté u sebe..."
"Co?"
zeptal se Aramis.
"Portrét
krále Ludvíka XIV., jenž je teď na francouzském trůně."
"Zde
je," odvětil biskup a podal vězni skvostný email, na němž byl Ludvík XIV.
vyobrazen jako živý, v celé své kráse a hrdosti.
"A zde je,
Milosti, zrcadlo," řekl Aramis...
Ubohý vězeň je
bratrem Ludvíka XIV., dvojčetem králi k nerozeznání podobným. Intrika,
postavená na této podobnosti, selže. D°Artagnan dostává následující rozkaz:
"Pan
d´Artagnan dopraví vězně na ostrov Sainte-Marguerite. Tvář mu zakryje železnou
maskou, kterou vězeň nesmí sejmouti pod trestem smrti."
V tomto příběhu dal Dumas vězni s maskou jméno
Marchiali a jako u mnoha jiných postav pracoval na základě indicií a faktů
zcela reálných. Tajemný vězeň, přinucený nosit na obličeji masku, byť jen
hedvábnou, skutečně existoval. A dodnes se neví, kdo to byl...!
Začněme s hledáním
tam, kde začal i Dumasův Aramis. V Bastille, i když to bude o nějaké desetiletí
později, než v příběhu "Tří mušketýrů po deseti letech".
Dne 18. září 1698,
v pětačtyřicátém roce panování Jeho Veličenstva Ludvíka XIV., překročila
příkop, dělící od pařížských valů královskou pevnost Bastille, nenápadná
nosítka. Stráže bez okolků otevřely bránu a na nádvoří mezi vysokými věžemi,
kam zřídka dopadalo slunce, vystoupil vyšňořený šedesátník vojáckého zevnějšku.
Takto neokázale se do nejproslulejšího vězení Francie dostavil nově jmenovaný
guvernér, pan Bénigne d° Auvergne de Saint-Mars, bývalý královský mušketýr a
kdysi podřízený proslaveného hraběte d°Artagnan. V nosítkách seděl ještě jeden
člověk, jehož pan de Saint-Mars na výslovný králův rozkaz vezl ze svého
předchozího působiště, z pevnosti Sainte Marguerite na ostrově blízko Cannes.
Druhý muž v
nosítkách zůstal, dokud všichni ze dvora nezmizeli. Pak byl rychle panem
Étiennem de Junca, královským úředníkem hradu Bastille, odveden do předem
připravené cely se zvláštní dvojitou soustavou dveří,zařízenou na míru podle
přání nově nastupujícího velitele. Tvář vězni, který nepromluvil slova, zcela
zakrývala maska z hedvábí.
Svědomitý úředník
de Junca pak do knih zapsal, že nový guvernér přivezl "...starého vězně,
jehož měl v Pignerolu, kterému dal stále nosit masku a jehož jméno se
neříká..." Vězeň zůstal v Bastille, jako kdyby se po něm slehla zem.
Teprve o pět let později de Junca znovu do knih zapsal: "Toho dne, 19. listopadu 1703, ten
neznámý vězeň, kterého p. de Saint-Mars, guvernér, přivedl s sebou přicházeje z
ostrovů Sainte Marguerite a kterého střežil již dlouho, maje včera lehkou
nevolnost při odchodu ze mše, zemřel dnes k desáté hodině večerní, aniž byl
velmi nemocen... a tento neznámý vězeň tak dlouho střežený byl pohřben ve
středu ve čtyři hodiny odpoledne 20. listopadu na hřbitově Saint-Paul..., a do
úmrtního listu se dostalo jméno rovněž neznámé...
Zápis nese in
margo dodatečnou poznámku, že mrtvému bylo dáno jméno pan de Marchiel. A úmrtní
list nebožtíka z Bastilly začínal slovy: "Dne 20., Marchialy, stár
čtyřicet pět let nebo okolo, skonal v Bastille...".
Šaty, které po
nebožtíku zůstaly, byly spáleny, stejně tak i ložní prádlo. V cele vytrhaly
dlaždice, omítka se otloukla na kámen a vhodila do latrín, vše zjevně z obav,
aby někde nezůstala zpráva, stopa, vzkaz.
Zapamatujme si
dobře slova zápisů z Bastilly, pro další pátrání obsahují klíčové indicie.
Vězeň zemřel, tajemství muže s maskou, "jehož jméno se neříká",
vězněného "už dlouho", pobývajícího pod Saint-Marsovým dohledem
předtím ve věznicích Sainte Marguerite a Pignerol, pohřbeného pod falešným
jménem, s udáním věku, který byl vzhledem k délce pobytu ve všech vězeních
rovněž vymyšlen, zůstalo. A staletími rostlo...
Vězeň byl pohřben,
stopy zameteny. Zůstaly však kusé zprávy, obsáhlá tajná koresponcence pana de
Saint-Mars s nejmocnějšími muži království a klepy dvorských kruhů. Neboť s
jakkoliv přísně střeženým vězněm se pár osob přece jen do styku dostalo.
Zvědavost samozřejmě nedala mnohým spát. Hledala se totožnost muže pod maskou.
A většina logicky usoudila, že to musel být vzhledem k opatřením a nákladům (o
nichž ještě bude řeč) někdo významný.
Příběhem o Železné
masce popsal jako první ve "Století Ludvíka XIV." v roce 1751 filozof
Francois Arouet řečený Voltaire. Ve vydáních dalších přidával podrobnosti o
muži, uvězněném za nejpřísnějších bezpečnostních opatření, přinuceném nosit
černou látkovou masku vyztuženou železem, zbožném a vzdělaném. Vězeň byl
zaopatřen značným pohodlím a chován ve velké úctě. Nakládalo se s ním jako s
největším státním tajemstvím, kromě svých věznitelů nesměl na nikoho pod
hrozbou smrti promluvit.
Voltaire se
odvolával na prameny, které skutečně existují a k nimž další badatelé
připojovali dokumenty nové. Mnozí na titul Železné masky stavěli nejrůznější
kandidáty, francouzští králové Ludvík XV. a Ludvík XVI. prý tajemně
naznačovali, že oni správnou odpověď znají, totožnost vězně však spolehlivě
nikdo nikdy nezjistil.
Pokusme se shrnout
fakta o vězni, pobývajícím postupně v pevnostech Pignerol, Exiles,
Sainte-Marguerite a Bastille, probrat osoby, které byly pod maskou byly hledány
a podrobněji se zastavit u tezí nejnovějších.
Počátek příběhu se
odehrál v Pignerolu, opevněné výspě Francie v Savojsku. Roku 1664 sem
eskortoval pan d°Artagnan na doživotí odsouzeného Fouqueta. Velitel mušketýrů,
který odmítl být žalářníkem, předal svého svěřence panu Bénigne Dauvergne (či
d°Auvergne) de Saint-Mars, královskému mušketýru od roku 1650, brigadýru
setniny od roku 1660, mušketýrskému ubytovateli od roku 1661 a jinak nejbližšímu
podřízenému pana de Batz.
V Pignerolu
Saint-Mars Fouqueta řádně převzal a postupem let od své pevnostní věže, v níž
velel šedesáti mužům zcela nezávisle na veliteli a guvernérovi pevnosti i
celého města, přibíral odsouzence další. Jeden z nich nosil zahalenou tvář.
Který?
Kdo vlastně měl
pochybnou čest být nedobrovolným svěřencem mušketýra Saint-Marse? Kromě už
známého Fouqueta, byl do věže dopraven roku 1669 jakýsi Eustach Dauger, osoba
zcela bez minulosti, o to tedy tajemnější a věc nesmírně komplikující. Stal se
vedle nešťastného surintendanta druhým uchazečem na titul muže s maskou.
Roku 1671, tedy po
dalších dvou letech, poslal král do Pignerolu další známou osobnost, Antoina de
Nompar, markýze de Peguilhem, hraběte de Lauzun. Hrabě patřil k největším
bouřlivákům a milovníkům své doby. Velmi statečný, dobrodruh povahou, pyšný až
do nebes, nebyl ve vězení poprvé. Před časem Ludvík XIV. slíbil Lauzunovi
hodnost vrchního velitele artilerie. Pak rozhodnutí náhle změnil. Lauzun před
panovníkem zlomil kord a prohlásil, že nemíní sloužit vladaři, který neumí
držet slovo. Rozzuřený Ludvík tehdy mrštil svou ozdobnou holí do zavřeného okna
"aby nemusel udeřit šlechtice" a Peguilhema poslal na půl roku do
Bastilly.
O důvodu uvěznění,
které jej přivedlo na Pignerol, prý Lauzun v roce 1671 nic nevěděl. Měl spíš
říci, že si nebyl jist, která ze dvou či tří příčin byla ta pravá. Mohly to být
následky lásky paní de Montpensier, jinak též Velké slečny, velmi toužící, aby
se dostala pod čepec. Byla blízkou královou příbuznou a Lauzun by vyženil
obrovská území i bohatství. Ludvík XIV. nemínil sňatek připustit. Lauzun ale
klidně mohl být uvězněn i za další nehoráznost. Strávil totiž tajně noc pod
postelí královy milenky, vyslechl kromě královských hrátek i všechny pomluvy
paní de Montespan na svou adresu, načež je druhého dne Ludvíkově metrese slovo
od slova opakoval. Lauzun, zatčený opět d°Artagnanem, nikdy Železnou maskou
nebyl, lecos však svou přítomností zkomplikoval.
V letech 1674 a 1676 se v seznamech
vězňů ocitli jakýsi jakobínský mnich a nějaký Dubreuil, oba však se vzácnou
shodou všichni badatelé zamítli.
Konečně roku 1679
byl Saint-Marsově péči svěřen hrabě Ercole-Antonio Mathioli. Hrabě, narozený v
Bologni roku 1640, měl za sebou pohnutou minulost. Vystudoval práva, stal se
sekretářem vévody Karla Gonzagua v Mantově a jeho jménem nabídl Ludvíku XIV.
vydání strategicky významné pevnosti Casale.
Král tehdy
Mathioliho přijal v soukromé audienci, bohatě jej obdaroval, podepsat smlouvu
do Italie poslal vyslance a k následnému obsazení Casale vypravil vojsko pod
velením maršála Catinata. K překvapení Francie byl vyslanec zatčen a rozzuřený
král pochopil, že jej Mathioli tahal za nos.
Hrabě nejen krále
podvedl. Zprávu o Ludvíkových záměrech prodal Benátčanům, Španělům a snad i
dalším, za což ode všech inkasoval odměnu. Z úspěchu se neradoval dlouho.
Ludvík XIV. nemínil takovou blamáž přejít, Catinatovi lidé dobrodruha dopadli,
unesli a podvodný hrabě byl bez okolků poslán na Pignerol. Pro mnohé se stal
Železnou maskou on, jeho kandidatura však byla později vyvrácena tak
přesvědčivě, že nemá smysl se s ní zabývat.
Mezi žalářníkem de
Saint-Marsem a ministrem války Louvoisem, později nejmocnějším mužem po králi,
existovala velice čilá korespondence, z níž se dochovaly jen části. V těchto
listech se hlavním tématem postupně stávala starost o vězně, který není
většinou jmenován. Depeše jej označují "váš vězeň", "váš
svěřenec", "vězeň, o němž víte" a postupem času pak "starý
vězeň".
Saint-Mars
opakovaně ministra ujišťoval,že kromě určených lidí svěřenec s nikým
nepromluvil, nikdo neviděl jeho tvář a že pobývá v cele opatřené zvlášť zabudovanými
trojitými dveřmi. Korespondence odhaluje zvláštní starost o vězňovo zdraví,
úctu, která je mu prokazována, značně vysoké náklady na stravu, výjimečnou péči
o čistotu oděvu a ložního prádla, neobvyklé výsady pokud šlo o zvláštní drobné
předměty osobní potřeby a mnohé další. Občas se objeví dopis až úzkostlivý,
zvláště v okamžiku, kdy se do složitých izolačních opatření vloudila chybička.
Z jiných pramenů
je známo, že Saint-Mars obsluhoval svého tajemného vězně sám či tak činili
pouze jeho důstojníci, že transport vězně z pevnosti do pevnosti probíhal za
velmi zvláštních bezpečnostních opatření a při zastávkách měl bývalý mušketýr
po ruce vždy nabité pistole Všechna opatření směřovala zejména k tomu, aby
nepovolaný s nikým kromě určených osob nepromluvil a aby neodhalil tvář.
Starost o vězňovo zdraví byla veliká, celkové náklady na Železnou masku později
na základě účtů odhadli historikové na stovky milionů současných franků. Muselo
tedy jít o muže mimořádného významu. Nebo o nositele tajemství první kategorie,
které mohlo ohrozit Francii či vládnoucí dynastii.
Zdánlivý poklid a
stereotyp Saint-Marsovy služby narušila roku 1680 smrt Nicolase Fouqueta. Mnozí
ji zpochybnili, o tom však později. Roku 1681 se počet mušketýrových svěřenců
opět ztenčil, byl totiž propuštěn hrabě de Lauzun. Z klíčových postav na
Pignerolu zůstal jen Mathioli, Dauger a starý Fouquetův sluha La Rivićre, týž,
který marně po Fouquetově zatčení cválal do Paříže zachránit kompromitující
dokumenty. Fouqueta následoval do vězení dobrovolně. Nebyl obžalován, souzen a
de facto ani nebyl vězněm. Přesto se na svobodu nikdy nedostal! Mnozí si kladli
otázku, proč asi!
Nedlouho po
Lauzunově propuštění dostal Saint-Mars rozkaz přemístit se s většinou mužů do
pevnosti Exiles. V souladu s rozkazem odvezl v noci, tajně a pod silnou
eskortou, ve zvlášť upravených nosítkách, dvě osoby. Sluhu La Rivićra a
"starého vězně". Vzhledem k tomu, že Mathioli prokazatelně na
Pignerolu zůstal, se mohlo jednat pouze o muže zapsaného při uvěznění jako
Eustach Dauger. Saint-Mars nechal opět v Exiles v předstihu postavit ony
zvláštní trojité dveře, zamezující slyšení nežádoucího a vidění nedovoleného z
chodby. Rovněž vybavil značně nevězeňsky celu a vydal rozkazy, aby zvláštní
stráž ve dne v noci hlídala nejen na chodbách, ale i venku pod okny.
Korespondence s
Louvoisem pokračovala i z Exiles s neztenčenou silou. Dne 4. ledna 1687 zemřel
La Rivićre a Saint-Marsovi zůstal pouhý jeden vězeň.
Mušketýrovy
stížnosti na podnebí Exiles vedly k jeho jmenování guvernérem ostrova
Sainte-Marguerite , jednoho ze dvou Lérinských ostrovů v zátoce La Napoule
proti Cannes na Azurovém pobřeží. Saint-Mars se s plnými mocemi vydal na ostrov
nejprve sám, v dohodě s Louvoisem opět vybudoval celu s trojitou uzávěrou, pak
objednal nosiče z Itálie, o nichž si byl jist, že nerozumí francouzsky, vrátil
se do Exiles a s kordonem svých důstojníků a vojáků přepravil v zastřených
nosítkách jednoho jediného vězně do nového působiště. Celu Železné masky
ukazují na ostrově dodnes. Opět měla trojité dveře a už sám půdorys o ploše 30 m2 i okno o ploše 2,6 m2 svědčí o vybavení nad
poměry. Přesun se uskutečnil roku 1687.
Na ostrově
Sainte-Marguerite bylo vězňů víc (mimo jiné sem byl z Pignerolu přesunut starý
známý Mathioli), jedině vězeň z Exiles tu však obýval celu zvlášť pro daný účel
vybudovanou. Měl povoleny vycházky, ovšem s černou hedvábnou maskou na
obličeji. Stráže hlídaly každý jeho krok a slovo, hlídky ustavičně pozorovaly i
moře.
Roku 1691 zemřel
ministr Louvois a jeho syn i nástupce v úřadu, markýz de Barbezieux, okamžitě
Saint-Marsovi napsal, že požaduje tytéž informace a táž opatření ohledně
"vězně, jehož hlídáte již dvacet let".
Roku 1698 se
Saint-Marsovi, který překročil šedesátku, dostalo úřadu v jeho branži
nejprestižnějšího. Byl jmenován guvernérem Bastilly. Moc se mu ze slunného jihu
nechtělo, vzpíral se, poslechnout však musel. V Bastille opět byla připravena
ona zvláštní soustavou dveří zabezpečená cela. Francií ve vší tajnosti prošla
nenápadná a silně ozbrojená eskorta se dvěma nosítky, jedněmi pro Saint-Marse,
druhými uzavřenými pro "starého vězně". Neboť na výslovný rozkaz
musel pan de Saint-Mars tajemného vězně vzít do Bastilly s sebou. Zbytek fakt o
pobytech muže s maskou už čtenář zná. Z Bastilly už vězeň putoval jen jako
mrtvola...
Totožnost
nešťastníka s maskou se připisovala různým osobám. Výčet by vydal na pár stran
a tak se zmíníme jen o těch nejkurióznějších či nejzajímavějších.
Pro vévodkyni
Orléanskou byl vězněm francouzský maršál Berwyck, ten však zemřel jinak. Mnozí
soudí, že tato druhá choť Filipa Orléanského věděla či tušila pravdu a proto
mystifikovala a mátla stopy.
Pro další se pod
maskou skrýval bratr Ludvíka XIV., někdy dvojče, jindy bratr nevlastní.
Jiní ve vězni viděli
nemanželského syna Ludvíka XIV. a slečny de La Vallićre, hraběte z Vermandois,
uvězněného prý za políček, uštědřený legitimnímu následníkovi. Nehledě na
absurdnost takové teorie zemřel Vermandois u Dixmunde na neštovice.
Žalářník Masky
Saint-Mars si tropil občas ze zvědavců dobrý den tvrzením, že jde o vévodu de
Beaufort, který oficiálně padl u Candie, jehož tělo však nikdy nebylo nalezeno.
Absurdní zprávy
šly až k verzi, že pod maskou se skrýval jinoch, uvězněný za pár
pamfletistických veršíčků proti jezuitům. Jiná řešení nepostrádala originalitu,
do známých faktů však nezapadala.
Tuším, že poslední
teorie se jako čtenářský dopis objevila ve francouzském časopise Historia v
roce 1994. V případě Masky prý mohlo jít o vysoce urozeného muže stiženého
nemocí lupus erythematus, jejíž příznaky se v XVII. století daly zaměnit s
leprou. Tato nemoc mohla deformovat tvář, masku tedy nosil onen muž dobrovolně
a ve vězení hledal útočiště před světem, který se jej jako malomocného už dávno
zřekl. Bezpečnostní opatření mohla mít důvody v hygieně, v souvislosti s
ostatními fakty jde však o hypotézu pramálo pravděpodobnou.
 |
| Cela Železné masky na ostrově St.-Marguerite |
Jiná teorie
pracuje s úvahami kolem velmi dlouho neplodného manželství Ludvíka XIII. s
Annou Rakouskou i s téměř neočekávaným početím Ludvíka XIV. O Králi slunce
mnozí pochybovali, že byl dítětem manželským. Poukazovali jak na nechuť jeho
otce k plnění manželských povinností, tak i odlišnosti v povaze i fyzickém
vzhledu stejně jako na podivný nezájem a smutek mušketýrského krále při narození
dědice trůnu. Upozorňovali na abces v podbřišku Ludvíka XIII., který jej roku
1630 málem stál život a o němž se mnoho bližšího neví. Podle ohledání těla
mrtvého krále prý nemohl mít mušketýrský panovník děti, což do protokolu prý
uvedeno nebylo.
Královský lékař
Pardoux-Gondillet prý svému zeti Marcu de La Morelhie zanechal tajný raport,
který mladý vyděšený muž neuváženě ukázal náčelníku policie La Reyniemu. Ludvík XIV.
o věci nařídil absolutní mlčení, načež La Morelhie beze stop zmizel. Shoda jmen
Morelhie-Marchialy je v této souvislosti lákavá. Kdo byl otcem Ludvíka XIV. i
později narozeného Filipa se už v této verzi neříká. Moderní práce,
rozebírající s důvtipem a důkladností Sherlocka Holmese dostupné zprávy a
fakta, však s případem de La Morelhie vůbec nepracují. Nelegitimní původ krále
by ovšem byl tajemství první velikosti a stálo by za to jej pohřbít jakýmkoliv
způsobem.
K záhadě Masky
přispěl v "Otaznících nad hroby" i český hledač tajemství, tušení a
souvislostí Ludvík Souček. Jeho vyprávění je brilantní, naštěstí se na závěr
přiznal, že své verzi za mák nevěří. Připomeňme jen, že z Eustacha Daugera
vyvodil dvojníka (nikoliv dvojče) Ludvíka XIV., dosazeného na trůn spikleneckou
klikou. Pod maskou pak byl uvězněn pravý král. Lecos z Daugerovy minulosti
Souček převzal od Marcela Pagnola, další si vymyslel a exkurs do zdravotního
stavu Ludvíka XIV. silně přizpůsobil pointě. Jeho příběh je ovšem jedním z
nejoriginálnějších.
Historik Jean
Markale, specialista na starou Galii, artušovské legendy a středověké záhady,
nepominul v knize o Bastille z roku l989 ani tajemného vězně Marchialyho. Zcela
zavrhl (jako před ním už jiní) Mathioliho. O Daugerovi na druhé straně dost
paušálně prohlásil, že jde o osobu zcela neznámou, nedůležitou, pouhého sluhu.
Což doložil nezvratným faktem, že v posledních letech Fouquetova života
skutečně Dauger jako surintendantův sluha působil.
Markaleovým
kandidátem na titul Železné masky se stal Nicolas Fouquet. Markýz de Belle-Isle
byl prý tak tvrdě potrestán zejména proto, že znal mimořádně závažné státní
tajemství, jehož prozrazení či zneužití mohlo krále ohrozit. Okolnosti
Fouquetovy smrti skutečně budí rozpaky. Proskočily zprávy o jedu, mluvilo se o
tom, že surintendant zemřel neočekávaně a podezřele. Jeho tělo předal Saint-
Mars rodině po dvou měsících (což o to, Pignerol byl z ruky a administrativa
vše přibrzdila), bez ohledacího protokolu a v tak vysokém stupni rozkladu, že
rakev nebyla otevřena a totožnost potvrzena.
Podle Markalea
sehrál Ludvík XIV. nechutnou komedii. Je faktem, že ihned po surintendantově
úmrtí dostal Saint-Mars příkaz přemístit jeho sluhu La Rivićra a také
"starého vězně" do izolované cely v podzemí. Na Pignerolu, říká
Markale, ale nezemřel Fouquet, jen zcela bezvýznamný Dauger. Smyslem Daugerova
věznění bylo použití pouze pro tuto jednu jedinou chvíli. Dauger zaujal
Fouquetovo místo a surintendant, nyní pokládaný oficiálně za mrtvého, zmizel i
se svým sluhou v temnici. Král měl konečně klid od těch, kteří neodbytně žádali
pro Fouqueta milost, a současně i jistotu, že ono státní tajemství je dobře
ukryto.
Proč vlastně nešlo
Fouqueta propustit ? Tajemství samo o sobě prý bylo neprůkazné. Surintendant
však mohl někde ukrýt doklady, jejichž účinek by byl zničující. Hrabě de
Lauzun, který Fouqueta dobře znal, byl raději propuštěn, živý Fouquet ukryt
především kvůli němu, a pak jej rychle převezli na Exiles. Vězeň dostal masku,
neboť Fouqueta prý mohl někdo poznat.
Fouquetovi by v
době smrti Masky bylo 88 let, někteří současníci se však dožili i vyššího věku.
Pravdu prý poodhalil vévoda de Saint-Simon ve svých "Pamětech", v
nichž zaznamenal k datu surintendantovy smrti, že Fouquet strávil v žaláři 34
let. Jako současník měl dobře vědět, že Fouquet, uvězněný roku 1661, strávil v
celách "jen" 20 let. Saint-Simon byl ovšem Lauzunův švagr, mohl cosi
vědět stejně jako Lauzun tušit. Nebyla ona číslice 34 jen přesmyčkou číslice
43, odpovídající rozdílu let 1661-1703, tedy Fouquetova zatčení a smrti Masky?
Markale v této
knize ponechal stranou, o jaké tajemství mohlo jít. Říká jen, že o takové,
které bez dokladů nešlo použít. Současně ovšem hledá odpověď na otázku, kde
takové sdělení či důkazy mohl surintendant skrýt. Podle francouzského historika
může být odpověď zakódována v obrazech Nicolase Poussina. O Poussinovi záhadně
mluví dopis Fouquetova bratra Louise, datovaný z Říma dne 16.4.1656.
Tajemství prý
malíř skryl do svého nejslavnější obrazu "Et in Arcadia ego". Tato
kompozice postav před náhrobkem s uvedeným nápisem se obvykle vykládá jako
připomínka přítomnosti Smrti všude, ba i v idylické pastýřské Arkádii. Jenže,
říká Markale, co když nápis odkazuje na velmi podobný skutečný náhrobek v
Arques? Není to jméno bájné Arkádii podobné? Blízko Arques se navíc nalézá
Rennes-le-Chateau, kde Colbertovi lidé po Fouquetově zatčení zuřivě kopali a
kde byl v XIX. století objeven poklad s podivnými dokumenty, jejichž charakter
je opředen dalšími tajemstvími...
K Fouquetovu
tajemství se Jean Markale vrátil v jiné své knize o katarském hradu Montségur.
Mohlo podle něj souviset se sang réal, další velkou záhadou, tedy s ničím
menším, než s Grálem a potomky Kristovy krve, z nichž snad (podle něj) mohli
pocházet Merovejci, dynastie prvních králů francouzského území. Ti by mohli
stále žít a jejich nárok na korunu Francie by byl větší, než nároky krále
Ludvíka...
Poslední teorie v
tomto vyprávění propracovaností i dramatičností všechny ostatní předčí . Nutno
předeslat, že spisovatel a člen Francouzské akademie Marcel Pagnol ji v
úplnosti publikoval teprve ve druhém vydání své velice čtivé knihy "Le
Secret du Masque de Fer" v roce 1977. Hlavní postavou je tu všemi (kromě
Součka) odvrhovaný a opomíjený Eustach Dauger.
Pagnolova verze má
proti všem předchozímí jednu velikou přednost: odhaluje charakter tolik
diskutovaného tajemství. Má ovšem i slabá místa a příliš mnoho hypotéz,
vážících na sebe jinak velmi logickou konstrukci. Záhadný vězeň bez minulosti
Eustach Dauger by skutečně mohl být klíčem k rozluštění. Pagnol chtěl dál po
neověřených podrobnostech pátrat ve spolupráci s anglickými historiky, smrt mu
v tom však zabránila...
Poprvé se o
Daugerovi historie dozvídá z dopisu ministra Louvoise Saint-Marsovi. Louvois v
něm nařizuje dne 19.7.1669 připravit pro Daugera kobku. Podtrhuje důležitost
vězně a rozkazuje, že zpráva o něm nesmí proniknout ven. Přímo doporučuje
oddělení tohoto vězně od ostatních prostor více dveřmi, aby hlídky nic
neslyšely. Saint-Mars musí vězně obsluhovat sám, v cele nesmí na Daugera
dopadat mnoho světla, současně však s ním má být zacházeno "jako by to byl
pouhý sluha".
Dopis je podivný
stejně jako opatření. Pokračování je ještě záhadnější. Dne 26.7. téhož roku
psal Louvois kapitánu de Vauroyovi, veliteli v pevnosti Dunquerque, příkaz k
převozu Eustacha Daugera do Pignerolu. Z dopisu vyplývá, že Dauger už byl
zatčen, neříká se ale, kde se vězeň nalézá. Jiný dopis nařizuje guvernéru
Dunquerque kapitána de Vauroye uvolnit, aniž je mu sděleno proč. Vše budí
dojem, že akce má být utajena a vězeň není v Dunquerque, jinak by o něm
guvernér věděl.
Následující dopisy
odhalují, že de Vauroy svého vězně eskortoval přes celou Francii, na což mu
stačily tři desítky mužů. Jenže v oblasti Pignerolu byla náhle uvedena do
pohotovosti posádka 600 mužů. Ti podléhali guvernérovi pevnosti, teď je však
pod přímé velení dostal pouhý kapitán de Saint-Mars, velitel vězeňské věže.
Guvernér bleskově proti takové nehoráznosti protestoval, z nejvyšších míst mu
bylo ale striktně sděleno, že Saint-Mars je v této akci absolutním velitelem a
ve své věži neomezeným pánem, který podléhá jen ministrovi a králi! Podivná
opatření pro převzetí jediného muže, o němž se tvrdí, že je jen sluhou!
Záhady teprve
začínají. Muž stejného jména jako vězeň z roku 1669 žil, což ostatně uvádí i
Souček. Jmenoval se Eustach Dauger (či d°Auger) de Cavoy, byl synem velitele
Richelieuovy gardy a bratrem významného dvořana Ludvíka XIV. Choval se
způsobem, který rodině přinášel jen hanbu. Zabil patnáctileté páže, byl vyhnán
z armády, zapletl se do afér páchnoucích čarodějnictvím a jedy, vlastní matka
jej vydědila a zbavila práva prvorozenosti.
Roku 1668
Eustachův bratr Louis obdržel od krále souhlas s internací této skvrny na erbu
Cavoyů do vězení Saint-Lazare. Až potud se Pagnol a Souček shodují. Dál už
nikoliv. Tento Dauger totiž na Pignerol nikdy nedorazil, ještě po deseti letech
psal své sestře zoufalý a kajícný dopis-odjinud!
Co se stalo? Pravý
Dauger je někde ve vězení a vězeň z Dunquerque dostane jeho jméno! Nač? Proč
Louvois a král pošlou Saint-Marsovi vězně, jemuž dají jméno šlechtice
internovaného o rok dříve? Jakou skutečnou totožnost tak chtěli zakrýt?
Státní vězeň,
podléhající opatřením jako Maska, musel být nebezpečný. Mohl mít přátele a ti
se jej mohli pokusit osvobodit i násilím. Možná měl spojence v zahraničí, proto
na hranicích Francie taková vojenská opatření. Mohl to docela dobře být
spiklenec. Bylo v té době za hranicemi Francie nějaké vážnější spiknutí proti
králi Ludvíkovi?
 |
| Pignerol. Citadela je vpravo nahoře. |
Bylo, odpovídá Pagnol, a právě v letech
1668-69. O nitkách k němu vedoucích referoval francouzský vyslanec v Londýně v
květnu 1668. Za hlavu spiknutí, které s pomocí francouzských protestantů ,
Anglie a Španělska mělo Francii připravit o severozápadní provincie, zbytek pak
proměnit v uspořádání švýcarského typu, označil Rouxe de Marcilly. Ludvík XIV.
žádal okamžité zatčení, Anglie však odpověděla, že Roux z ostrovů zmizel. Byl
dopaden ve Švýcarsku v květnu 1669 v akci, které velel maršál de Turenne, nejnadanější
vojevůdce Francie té doby. Dopaden a unesen z cizího území! To samo o sobě o
něčem svědčilo.
Roux, převezený do
Bastilly, prodělal výslech na mučidlech, v němž prozradil dva další komplice:
jakéhosi Veyrase a svého sluhu Martina. Do Anglie okamžitě odplouvali kurýři,
aby sluhu Martin bez prodlení nalezli. De Croissy, Colbertův bratr, jej objevil
a přemlouval k cestě do Francie. Martin odmítl.
Dne 21.června 1669
byl Roux dolámán v kole. Dne 1. července de Croissy žádal krále o souhlas s
Martinovým únosem a jeho přepravou do Calais. Obratem dostal dopis, že "už
není nutné, aby Martin přijel"!
 |
| Citadela v Pignerolu |
Proč Versailles
náhle o Martina ztratilo zájem ? Proč se o něj už neměl de Croissy starat ? Co
když to byl nezájem předstíraný ! Co když sluhu Martina unesl někdo jiný ?
Tajně!
Připomeňme, že o
šest dní později ohlásil Louvois Saint-Marsovi příjezd vězně Daugera, "s
nímž má být jednáno jako se sluhou". Chronologie navazuje a lecos dalšího
do sledu událostí zapadá.
V létě 1670
zemřela náhle švagrová Ludvíka XIV. Henrietta Anglická. Král dal neprodleně
zajistit všechnu korespondenci s jejím bratrem, anglickým králem Karlem II.
Henriettiny a
Karlovy dopisy historikové publikovali. V jinak ucelené řadě však chybí listy
od července 1669 do Henriettiny smrti. Ty prý Ludvík XIV. vlastnoručně spálil!
Proč?
Odjinud je známo,
že 4. července 1669 avizoval Karel II. sestře Henriettě odeslání velmi tajného
dopisu. Co když právě tento dopis obsahoval zmínky k případu Martin, souhlas s
jeho únosem z Anglie či věci ještě závažnější!
Předpokládejme s
Pagnolem, že Martina tajná policie unesla a stopy zahladila jeho přejmenováním
na Daugera. Dauger ještě nebyl na Pignerolu ani rok a král vydal zvláštní
příkaz svému ministrovi. Politicky i pracovně velmi vytíženého Louvoise, běžně
dvanáct hodin denně úřadujícího, poslal provést do Saint-Marsovy citadely
inspekci. Louvois dokonce původně ohlášený termín návštěvy o šest týdnů
uspíšil. Záminkou se stala diplomatická návštěva Turina, na Pignerolu však
ministr pobyl mnohem déle.
Spolu s ním
cestoval i pevnostní architekt Vauban, který vzápětí na Pignerolu zahájil nové
obranné práce. Byl -li sluha Martin a Dauger jedna a táž osoba, neměl Louvois
nařízeno provést na Pignerolu výslech ve věcech, které dodatečně vyplynuly z
korespondence princezny Henrietty ? Podivná věc, po Louvoisově odjezdu byli v
oblasti Pignerolu vyměněni tři guvernéři, vystřídána a zesílena celá posádka.
Neměli být přesunuti jinam ti, kteří pamatovali zvláštní pohotovost v době
Daugerova příjezdu?
Dauger a Martin
skutečně mohli být jeden a týž muž. Záhada Daugerovy osoby se tím ale změnila
jen v záhadu Martinovu. Kudy jít dál? Byl-li Martin unesen z Anglie, zmizel z
tohoto ostrova současně někdo zajímavý ? Měl by to být muž kolem třicítky s
tváří, která by budila nežádoucí pozornost, mluvící francouzsky bez akcentu,
vzdělaný, zbožný, možná kněz, hodně cestující, ne právě pevného zdraví. Alespoň
tak se jeví kusé charakteristiky Železné masky v náznacích Louvoisovy a
Saint-Marsovy korespondence i v kusých zprávách pamětníků. Marcel Pagnol
takového člověka našel. Angličtí historikové jej znali již déle pod jménem
James de la Cloche.
James de la Cloche
žil do roku 1668 vcelku poklidně na anglickém ostrově Jersey nedaleko
francouzských břehů. Vychovala jej tu rodina Carteretů, která za anglické
revoluce poskytla po popravě Karla I. útočiště jeho synovi, budoucímu Karlu II.
Říkalo se , že mladý následník tu měl románek s Margueritou Carteretovou a že
James byl následkem tohoto románku.
Roku 1657 se
Marguerite provdala za Jeana de la Cloche, který přijal Jamese za vlastního a
dal mu i jméno. Rodina Carteretů ovšem absolutně popírala, že by James byl
Margueritiným dítětem.
Roku 1668 dospěl
James de la Cloche k přesvědčení, že mu pěstoun i rodina, ve které vyrostl,
zamlčují pravdu. Levobočků měl Karel II. požehnaně, o všechny se postaral, z
některých nadělal vévody. James, jehož podoba s anglickým králem byla výrazná,
se rozhodl, že dosáhne téhož. Začal si činit nárok na uznání za prvorozeného z
králových levobočků. Karel II. ovšem tentokrát rozhodně popřel, že by se na
Jersey s Margueritou dostal do situace, vedoucí k možnosti počít potomka.
Odmítnutý James neuvěřil, sám si udělil titul prince Stuarta, odcestoval do
Hamburku, přestoupil ke katolicismu, v dubnu 1668 přijel do Říma a požádal o
vstup do Tovaryšstva Ježíšova jako novic. Generálovi řádu Jeanu-Paulovi Olivovi
předložil listinu Karla II., uznávající nároky prince Stuarta jako královského
syna, navíc podepřenou i dopisem královny Kristiny Švédské, která toto
stvrzovala.
Jezuité Jamese
přijali s otevřenou náručí. James občas doručil představeným dopisy Karla II.,
naznačující plány na králův přestup ke katolicismu a na rekatolizace
protestantské Anglie. Když se však v Římě ohlásila královna Kristina, dorazil
náhle Karlův dopis, žádající udržení původu prince Stuarta v tajnosti a jeho
okamžité vyslání do Londýna.
Otec Oliva tedy
poslal Jamese de la Cloche na podzim 1688 s jedním řádovým bratrem (neboť
takový byl jezuitský předpis) přes Francii do Anglie s tím, že princ Stuart má
v Paříži v úmyslu požádat o audienci Ludvíka XIV. či lépe Madame Henriettu,
Ludvíkovu švagrovou a sestru anglického krále.
Ve Francii se však
James de la Cloche svému spolubratru ztratil. Znovu se objevil až v červnu 1669
v Neapoli s plnými hrstmi peněz a zcela změněnými zvyky a mravy. Navštěvoval
pochybné podniky, oženil se s dcerou jakéhosi krčmáře, všude používal titul
prince Stuarta a podle zpráv anglických agentů zemřel neočekávaně 10. září 1669.
Po staletích
provedené expertízy listů, které James de la Cloche předkládal v Římě otci
Olivovi, prokázaly, že se jedná o padělky, v nichž se autor vůbec nesnažil
napodobit písmo či podpis Karla II.
O původu Jamese de
la Cloche a době jeho narození není nic známo. Jisté je, že v archivech a
matrikách z Jersey neexistuje záznam o jeho narození či křtu. Čí tedy bylo
dítě, které vážená rodina Carteretů vychovávala ? I na tuto otázku má Pagnol
odpověď a nutno přiznat, že další logika není špatná. James de la Cloche byl
Martin-Dauger a současně i bratr-dvojče Ludvíka XIV., narozený jen o málo
později. Sledujme dál všechny důvody pro toto odvážné tvrzení a případné
námitky.
První a největší
zní: porod královny byl veřejnou záležitostí a narození dvojčat, eventuálně už
i těhotenství tohoto typu, nebylo možné utajit. Jeden dokument, popis slehnutí
Anny Rakouské, ale naznačuje, že při troše štěstí či příprav to možné bylo ! Co
když krále a tedy nepochybně i kardinála o možnosti takového těhotenství někdo
informoval? Dva dědici trůnu představovali téměř jistou občanskou válku, se
kterou se ministr i panovník potýkali celý život. Určitá proroctví Ludvíku
XIII. narození dvojčat předpovídala.
Podle dochovaného
popisu královnina porodu víme, že porodní bolesti začaly 4.září 1638 kolem
jedenácté hodiny večerní. Ve dvě ráno zesílily, byl upozorněn král, a kolem
šesté se v královnině ložnici shromáždili nejvýše postavení lidé dvora.
Přivedení následníka na svět bylo svěřeno porodní bábě paní Peronne. V jedenáct
dopoledne se dítě narodilo, král je nechal biskupem z Meaux před zraky dvora
pokřtít a vzápětí se spolu se všemi přítomnými odebral do kaple v
Saint-Germain-en-Laye, kde se ihned sloužilo Te Deum.
Bohoslužba za
narození následníka trůnu se však podle tradice dvora neodbývala hned a v pouhé
zámecké kapli. Připravovala se s velkou slávou v katedrálách, kde se jí
účastnili lidé všech vrstev. Teď , onoho 5. září 1638, se sloužilo Te Deum
takřka provizorně a okamžitě. Proč ? Aby s králem dvůr co nejrychleji z
královniny komnaty odešel a paní Peronne mohla přivést na svět eventuální dítě
druhé? Nebyl pověstný králův nezájem, nedostatek nadšení z dědice a smutek
onoho dne jen bolestí otce, chápajícího politickou nutnost rodičovské tragedie?
Druhé dítě, Pagnol
je o tom přesvědčen, přišlo na svět o málo později po prvním. Paní Peronne se s
ním podle instrukcí v tichosti vytratila a odjela na venkov, kde bylo
vychováváno jako nemanželské dítě jakési urozené slečny. Což vlastně zatím vše
tvrdí i Dumas:
"Královna
tedy dala život synovi. Ale když se celý dvůr radoval z té noviny a král ukázal
novorozeně lidu i šlechtě a zasedl pak za stůl, aby oslavil šťastné narození
dědice trůnu, osaměla královna ve svém pokoji a byla podruhé zachvácena
porodními bolestmi a přivedla na svět druhého syna... Pospíšili hned do
komnaty, kde král obědval. Oznámili mu tiše, co se stalo. Král vstal od stolu a
pospíšil ke královně. Ale tentokrát se mu na tváři nezračila radost, ale spíš
hrůza...Ve Francii totiž vládne po otci vždy nejstarší syn... Podle tvrzení
lékařů a právníků se však dá pochybovat o tom, že syn, jenž se z dvojčat narodí
první, je opravdu starší podle zákona božského a zákonů přírody."
Paní Peronne občas
podávala králi zprávy. Po jeho smrti se adresátem zpráv stala Anna Rakouská či
Mazarin Rostoucí dítě se ovšem začalo podobat Dauphinovi a jeho pobyt ve
Francii se stával riskantním.Roku 1644 paní Peronne odplula z Francie do Anglie
k porodu, při němž manželka Karla I. přivedla na svět budoucí Henriettu
Anglickou, sestru příštího Karla II. Tehdy šestiletého svěřence vzala s sebou.
Cesta posloužila k předání dítěte bohaté a spolehlivé, v ústraní ostrůvku
Jersey žijící rodiny Carteretů. Anglická královna Henrietta-Marie, sestra
Ludvíka XIII., mohla být do věci zasvěcena a Carteretovy sama vybrat. Rodině
Carteretů se jednoduše už řeklo jen, že jde o nemanželského urozeného syna, a
samozřejmě se jí daly i příslušné prostředky na výchovu.
Lidé na ostrově si
časem spojili neznámý Jamesův původ s pobytem následníka trůnu Karla, a
podezření na plod jeho lásky k Margueritě Carterové bylo na světě. Jamesovi
sice mohlo být tehdy kolem šesti let, po letech to však už nikoho z klevetníků
nezaráželo a mladého de la Cloche, který vlastní datum narození neznal, teprve
ne. Byla tu přece ona zarážející podoba s Karlem II.!
Jersey patřilo
anglické koruně. Portrét krále visel u Carteretů v domě. Byl ražen na
anglických penězích. Na ostrůvku se mluvilo sice víc francouzsky než anglicky,
francouzské peníze tu ale nekolovaly. Naštěstí ! Jinak by James s překvapením
zjistil, že Ludvík XIV. a Karel II. mající společné předky, si jsou rovněž dost
podobní.
James de la Cloche
upřímně věřil ve svůj nemanželsko královský původ. Karel II. věděl své a
požadavky mladého muže odmítl. Ten, přesvědčený o opaku, odplul z Anglie, sám
si napsal královská potvrzení původu a předstoupil s nimi před jezuity. Proč ?
Snad doufal, že prokáže Karlu II. tak platné služby,že král svůj domněle
zapíraný hřích mládí přizná. V Římě se však měla objevit švédská královna a
podvod mohl být vyzrazen. De la Cloche tedy vyrobil další dopis a na jeho
základě byl vyslán do Londýna. Začalo drama prozrazené totožnosti.
 |
| Bastila, místo smrti Železné masky |
Ve Versailles se
Jamesovi podařilo získat audienci u Henrietty Anglické. Ta znala dost důvěrně
Ludvíka XIV. i Karla II. Že James skutečně Madame Henriettu navštívil, dokládá
poslední zachovalý zlomek její korespondence s bratrem.
Dne 20. ledna 1669
psal anglický král sestře, že Itala, na nějž se Madame vyptávala a jehož jméno
a stav neznala, viděl jen v šeru chodby, jeho tvář si nepamatuje a stěží by ho
poznal, kdyby se znovu potkali.
Neptala se
Henrietta právě na Jamese de la Cloche, jehož podoba ji zarazila? Neznamenalo
slovo Ital muže, který přicestoval z Itálie ? A neodpovídal Karel II. záměrně
nejasně a lží ? Nebo spíš, neměl anglický král, sbírka neřestí, podlosti,
intrik, zrad a nepravd, s Jamesem plány, o nichž sestře nemínil referovat ?
Proč tak zdůrazňoval, že v šeru nepoznal tvář ? Nestřežil tajemství, které znal
od matky ? Nepoznal naopak Itala až příliš dobře ?
James de la Cloche
opustil Francii, možná s dopisem od Henrietty, a dorazil do Anglie. Co chtěl
králi říci ? A co král jemu ? Co když mu Karel II. pravdu prozradil ? Co když
ve Francii James kus pravdy začal tušit ? Dobrodružnou povahu už osvědčil,
oddanost Karlu II. také. Právě v té době se rodilo spiknutí Rouxe de Marcilly,
jehož prý anglický král dvakrát přijal v soukromé audienci.
James se stal
spoluspiklencem, možná i jeho tajnou hlavou. Anglický král mohl na velmocenském
oslabení Francie jen vydělat. De la Cloche přijal inkognito sluhy se jménem
Martin. Pak bylo spiknutí v květnu 1669 vyzrazeno, Roux lapen, na mučidlech
promluvil a Colbert de Croissy začal Martina-de la Cloche hledat.
Martin byl někým z
agentů viděn, anglický král dal od spiknutí ruce pryč a francouzský král náhle
začal předstírat, že už není o Martina zájem. Ať se na něj zapomene, už prý
není důležitý. Ve skutečnosti byl Martin, možná se souhlasem Karla II., unesen
a v Calais zatčen. Pan de Vauroy, major v Dunquerque, dostal rozkaz jej
převzít. Martinovi geniálně dali jméno Dauger, což mohlo sloužit k odvedení
zvědavců na nepravou stopu. Zatím Henrietta korespondovala s Karlem II., který
po kurýrovi poslal závažnou zprávu, týkající se něčeho z toho všeho. Dopis
Ludvík později přečetl, zničil a Louvois pak ujížděl na Pignerol ověřit
dodatečná fakta přímo z úst vězně.
Martin-James ve
spiknutí vystupoval navenek jako sluha. Mohl být současně tajnou hlavou a
hlavním trumfem. Bylo možné si představit něco víc než druhého legálního krále
v čele vojska, které osvobozuje s politikou prvního krále silně nespokojené
provincie?
Někdo ovšem, snad
de la Clochův vlastní sluha, musel vědět cosi o předchozím životě , kdy James
vystupoval jako princ Stuart. Když Jamese-Martina zatkli, tento sluha s
pánovými penězi a jménem prchl do Itálie a v Neapoli začal žít tak, jak by
James de la Cloche nikdy nežil. To, že náhle zemřel, mohla být náhoda nebo také
poslední zametání stop po uneseném, který vlastně takto oficiálně zemřel v
Neapoli. V hypotézách o trojjedinosti mužů de la Cloche-Martin-Dauger a jejich
královském původu je několik slabých míst. Jiná ovšem svědčí o tom, že se
Pagnol mohl pravdě přiblížit.
Věk Masky, podle
toho, co sdělil v Bastille lékaři, se velmi blížil stáří Ludvíka XIV. O
podobnosti s králem svědčí obava, že vězeň bude spatřen a poznán. Kdo mohl být
v dobách bez fotografie a televize poznán na každém kroku nejspíše? Ten, jehož
portrét se běžně razil na všech mincích a medailích. Král!
Nejvážnější trhlinu v Pagnolově konstrukci
tvoří období, v němž byl na Pignerolu Dauger skutečně Fouquetovým sluhou. Tyto
zprávy lze ovšem vyložit i tak, že dělal léta uvězněnému surintendantovi občas
společnost. Pobývali spolu v pečlivě vyhrazeném čase, jinak žil Dauger stále ve
své trojdveřové cele. Striktně bylo zakázáno , aby se Dauger setkal u Fouqueta
s Lauzunem. Podnikavý hrabě ovšem prokopal zeď a tajně s Fouquetem komunikoval
. Když to vyšlo najevo, byl na Pignerolu největší poprask v historii Saint-Marsovy
kariéry a ve Versailles obrovské zle. A Louvois se všemožně snažil zjistit, co
všechno ví Fouquet a co se mohl dozvědět Lauzun.
Jako všechno, lze
i tuto námitku vyvrátit. Co když král povolil Daugerovi společnost Fouqueta
(nebo naopak), protože sám nejlépe věděl, že surintendant z vězení nikdy
nevyjde? Co když Fouquet už od Mazarina kus tajemství stejně znal? A mohl vůbec
poznat surintendant, který krále patnáct let neviděl, Daugerovu shodu s mužem o
tolik zestárlým? Lauzuna by ovšem shoda podob udeřila do očí, proto se hlavně
on za žádnou cenu s Daugerem nesměl setkat!
Proč však král v
dobách, kdy lidský život tak málo vážil, svého sourozence nezlikvidoval? Mrtvé
tajemství by přece bylo uloženo nejlépe! Hlas krve? Králův strach z Boha či Ďábla?
Pověra, že osudy dvojčat jsou svázány, že zemře-li jedno, zemře i druhé .
Vědomí, že stačilo málo a na Daugerově místě mohl být Ludvík?
Byl vůbec vězeň s
hedvábnou maskou, uzavírá akademik Pagnol svou několikasetstránkovou knihu,
pohřben v neznámém hrobě pod cizím jménem na hřbitově Saint-Paul? Postupně pro
Železnou masku postavili čtyři zvláštní cely. Neprokázal Ludvík XIV., který
vězně přežil o dvanáct let, Železné masce, vězněné s takovými náklady a péčí,
poslední poctu pod důstojným náhrobkem na některém z královských majetků?
"To, co jsem
objevil, nepřináší absolutní jistotu a závěry, nejsou to velké objevy",
napsal Marcel Pagnol na závěr, "jestliže se však najde jedna ruka Venuše
Milóské, domyslíme si už kompozici celé sochy..."
pondělí 30. března 2020
SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (15)
NICOLAS FOUQUET
Oběť uraženého krále?
Už více než čtyři století fascinuje historiky i spisovatele
strmý vzestup a propastný pád Nicolase Fouqueta, vikomta z Vaux, Melunu a
Belle-Isle, surintendanta financí v době počátků samostatné vlády
Ludvíka XIV. Mnozí si kladli otázku, zda moc, vliv a kouzlo tohoto muže
byly tak oslňující, ambice tak vysoké a okázalost tak bezbřehá, že hrozily
zastínit rodící se svit Krále slunce. Bylo Fouquetovo provinění tak obrovské a
záměry tak temné, aby král požadoval jeho hlavu?
Alexandre Dumas postavil ve "Vikomtu de Bragelonne"
vrchního intendanta do středu událostí i zápletky, kterou rafinovaně zosnoval
mušketýr Aramis, v posledním pokračování dobrodružství čtveřice přátel mocný
generál jezuitského řádu a držitel strašlivého státního tajemství.
"Quo non ascendam?", hlásalo pyšně rodové heslo pod
erbem s červenou veverkou ve stříbrném poli. Kam až nevystoupím ! I slovo
"fouquet" značilo v jazyce staré Bretaně, z níž rodina Fouquetů či
Foucquetů vzešla, veverku. V Nicolasu Fouquetovi tato symbolika našla vrcholné
uplatnění.
Rodina, jejíž předkové žili v okolí Angers na dolním toku
Loiry, měla ve svém středu rytíře, kteří válčením zchudli, i kupce, kteří se
obchodem obohatili. Počínaje Nicolasovým dědem, stoupal rod po příčkách
úřednické a právnické kariéry v parlamentech velkých měst a provinčních
centrech. Nicolasova otce, jehož rodiče zemřeli na mor, vychovávali příbuzní.
Francoisu Fouquetovi dali právnické vzdělání, koupili mu úřad rady parlamentu v
Rennes, centru Bretaně, a oženili jej s Marií de Mapéou z vlivné úřednické
šlechty, či jak se říkalo, šlechty taláru. Marie dala Francoisovi, z něhož se
stal královský rada, šestnáct dětí.
Nicolas se narodil roku 1615, zhruba ve stejné době jako
mušketýr d´Artagnan. Vyrůstal bez problémů a nedostatku, základy vzdělání
dostal u jezuitů v Clermontu a v duchu rodinné tradice zahájil právnickou
dráhu. V oněch dobách se dospívalo velmi rychle, postup Nicolase Fouqueta byl
však i na tehdejší časy oslnivý.
Mladý muž složil advokátský slib před pařížským Parlamentem a
o málo později vykonal předepsanou profesní zkoušku. Byl představen kardinálu
de Richelieu, který nezapomněl, jak v hrdelním Chalaisově procesu Nicolasův
otec pečlivě plnil králova a ministrova přání. A tak byl syn Francoise Fouqueta
pověřen delikátním posláním, spočívajícím v dohledu nad politicky velice
nespolehlivým vévodou Lotrinským. Jako novopečenému radovi parlamentu v
lotrinských Metách musel Fouquetovi kardinál zaopatřit věkový dispens. Mladému
muži bylo teprve kolem dvaceti let.
Po Richelieuově smrti si mladého a bystrého Fouqueta všiml
kardinál Mazarin. Udělal z něj intendanta policie, justice a financí u vojska,
střežícího severní hranice. Nicolas pronikl do finančního světa, stal se rychle
podílníkem námořních a koloniálních společností, prokázal hospodářský rozhled a
jako intendant kraje Dauphiné i intendant Severní armády dokázal zabezpečit vše
potřebné. Pak dosáhl úřadu generálního prokurátora pařížského Parlamentu a po
všechna další bouřlivá léta zůstal kardinálu Mazarinovi věrný.
V roce 1653, kdy Fronda pomalu dohasínala, jmenoval Mazarin
Fouqueta spolu s Abelem Servienem jedním ze dvou surintendantů, vrchních
správců financí. O šest let později už měl Fouquet tento úřad jen sám pro sebe.
Roku 1641 se Nicolas oženil s Louisou Fouchéovou. Mladá paní
zemřela brzo po porodu dcerky a ovdovělý Fouquet si za čas vzal Marii-Madelaine
de Castille, s níž pak měl čtyři syny a dceru. S rodinou se usadil v Paříži v
paláci Saint-Mandé blízko královské pevnosti a paláce Vincennes. Mělo to
logiku, ve Vincennes často pobýval Mazarin i mladičký Ludvík XIV.
Podnikavost, ziskuchtivost a
skrblictví králova Prvního ministra byly všeobecně známé, jen několik málo
zasvěcených však vědělo, jakou šíři, prostředky a sumy tyto kardinálovy vášně
zahrnují.
Mezi nejinformovanější, tvořící Mazarinův "brain-trust", patřil Jean-Baptiste
Colbert, budoucí První ministr Ludvíka XIV., dále Le Tellier, otec
budoucího Cobertova následníka Louvoise, především však Nicolas Fouquet. Mezi
Colbertem a Le Tellierem na jedné a Fouquetem na druhé straně však byl jistý
rozdíl. Ti první dva pracovali pod Mazarinem, ten třetí pro Mazarina! U
kardinála, jemuž přes pověstné skrblictví Francie vděčila za mnohé, objevil
Fouquet celou šíři moci peněz, sílu korupce, pokušení moci a bohatství. U
Mazarina, neštítícího se osobně či skrytě obchodovat vším od svíček přes kůže
až po drahé kameny a úřady, se veverka naučila mrštnosti.
K Fouquetovu postavení v mnohému přispěl i Nicolasův bratr
Basil, nevysvěcený kněz, špión, šifrér, intrikán a šéf Mazarinovy tajné
policie.
Fouquet probíral s neuvěřitelnou rychlostí a přímo zázračnou
bystrostí obsáhlé listiny a spletité rukopisy, opravoval, dělal si chvatně
perem poznámky a práce mu přímo mizela pod rukou. Podpisy, číslice a odkazy se
množily, jako by tu pracovalo deset jeho úředníků, tedy sto prstů a deset mozků
- a ne jen pět prstů a jediný mozek tohoto muže...
Nicolas Fouquet se skutečně podobal portrétu, jak jej načrtl
Dumas. Zvládal vše, co se po něm žádalo, bez viditelné námahy. Kardinálova i
králova pokladna, věčně vyprázdněné a bezedné, potřebovaly peníze. Fouquet je
vždy dodal a nikdy se nestalo, že by požadované prostředky nesehnal. Jeho
rukama protékaly miliony a lecos proudilo do surintendantova soukromého
majetku. Zda to byl výsledek jeho vlastních obchodů či peníze státní, to nikdo
nikdy nedovedl přesně odlišit. Fouquet začal platit za boháče, své jmění však
používal způsobem, který bral dech, budil obavy, obdiv i závist. Třeba tak, jak
líčí Fouquetův příchod ke dvoru "Vikomt de Bragelonne":
Na chodbě, v předsíních i na dvoře
nastal veliký hluk.
"Vida,vida," poznamenal
král, jež tento hluk dobře poznal, "myslel jsem, že Francie má jen
jediného krále. Mýlil jsem se, má dva."
V tu chvíli se otevřely dveře a před Ludvíkem XIV. se
objevil vrchní správce financí Fouquet. To on způsobil hluk na chodbě, jeho
lokajové rámusili v předsíních, jeho koně dupali na dvoře. Kudy šel, ozýval se
šum, který dlouho neutichal. Po tomto šumu tolik toužil Ludvík XIV.,
litoval, že neprovází jeho kroky a neutuchá až po jeho odchodu.
"To není pravý král, jak se
domníváte." řekla Anna Rakouská synovi, "je to jen příliš bohatý
člověk."
Fouquetův dům v Saint-Mandé ukazoval směrem k Mazarinovu
sídlu, blízko nějž stál, prostou fasádu a jediný luxus tu tvořila skvělá
surintendantova knihovna či neobvyklá oranžérie. Nicolasova přítelkyně markýza
de Plessis-Belliére (shoda jmen s románovou Angelikou je náhodná, možná ale
Fouquetův osud posloužil Anně a Serge Golonovým k postavě Peyraca) v sousedním
Charentonu vytvořila skvělý salón a většina velkých duchů, kteří se tu
scházeli, začala tvořit Fouquetův dvůr.
Vlídného, veselého, štědrého Fouqueta milovali básníci, umělci
i všichni jeho lidé. Na jeho čele četl tento malý dvůr jako na čele boha, co se
mu odehrálo v duši, a řídil se tím...Fouquet usedl uprostřed stolu a začal
předsedat hostině. Vesele líčil La Fontainovi Vatelovu výpravu za vínem...
Nicolas Fouquet se obklopil jmény známými i lidmi, jejich
sláva teprve měla přijít. Mezi surintendantovy obdivovatele patřil spisovatel a
taškář abbé Scarron, hvězda preciózní literatury slečna de Scudéry, duchaplná
madame de Sévigné, slavný dramatik Corneille a další, kteří položili základy
soukromé Fouquetovy Akademie múz. Surintendant se stal protektorem plejády umělců:
divadelníka Moliéra, bajkaře La Fontaina, zahradního architekta Le Nôtra,
stavitele Le Vaua.
Fouquetovo jméno mělo zvuk a jeho slovo váhu. Pro umělce představoval mecenáše s
obdivuhodným estetickým citem, pro věřitele důvěryhodného ručitele, pro finančníky
kouzelníka, pohybujícího se s lehkostí tanečníka. Jen málokdo věděl, že
surintendant pracoval o samotě dlouho do noci a silou vůle zmáhal pravidelně se
opakující horečnaté záchvaty. Všichni viděli jen jeho eleganci, šarm, takt bez
nadutosti, přátelství bez podezíravosti, velkorysost bez zábran.
V obchodech s úřady ovšem Fouquet
sám na sebe nezapomněl. Od bratra kardinála de Retz koupil roku 1650 titul
markýze de Belle-Isle, s nímž souvisel i vznešený titul místokrále Ameriky.
Belle-Isle je ostrov proti poloostrovu Quiberon, uzavírajícímu
Morbihanský záliv s přístavem Vannes a do jisté míry střežící mohutné přístavní
město Nantes u ústí Loiry do Atlantiku. Na Belle-Isle nechal Fouquet zesílit
opevnění, umístil tu dvě stovky kanónů a dobudoval soukromou oceánskou flotilu,
jejíž admirálskou loď symbolicky pokřtil ve shodě s figurou svého znaku
"Grand Écureuil", Velká veverka.
Nákladné práce nemohly nevzbudit podezření v dobách, kdy se
královská moc spíše snažila opevněná místa šlechty redukovat. Mnozí se začali
klást otázku, odkud vlastně surintendant prostředky bere. Další šli dále a
přemýšleli, zda Fouquet opevňuje ostrov proto, aby Angličanům a Holanďanům
uzavřel místo jejich oblíbených útoků na Francii, nebo buduje vlastní stát ve
státě.
Mazarin musel čelit příliš mnoha feudálním vzpourám, než aby
své pravé ruce bezvýhradně důvěřoval. Rád z Jeana-Baptista Colberta, upřímně
Fouqueta nenávidějícího, udělal tajný nástroj kontroly.
"Jeho Eminence mi též svěřila, abych zkoumal účty vrchní
intendance, Veličenstvo."
"Vida!", zvolal Ludvík XIV., který již chtěl
Colberta propustit, ale poslední slova ho zarazila. "Vida! Jeho Eminence
vás tedy pověřila kontrolou pana Fouqueta? A jak dopadla ta kontrola?"
"Vychází schodek,
Veličenstvo..."
"Dobrá. Dokončete účty a předložte
je..."
"Vrchní správce financí je, Veličenstvo, nejmocnější mu v
království...Za týden mě rozdrtí, Veličenstvo. Dáváte mi za úkol kontrolu, ale
k té nutně potřebuji moc...!", dočteme se
v jedné z kapitol posledních mušketýrských dobrodružství.
V říjnu 1659 Colbert sestavil memorandum skutečných i
domnělých surintendantových hříchů a předal je kardinálovi. Dobře informovanému
Fouquetovi to nezůstalo utajeno a rozhořčeně protestoval. Chytrý Ital sice
nechal kompromitující spis v tichosti ležet, nad Colbertem však roztáhl
ochrannou ruku. Snad tehdy sestavil Fouquet tajný plán pro případ nemilosti,
obsahující záměr utéci do Belle-Isle a nastiňující otázku jak obrany ostrova,
tak i seznamu vlivných stoupenců a přátel, které by bylo dobré získat na svou
stranu.
Roku 1661 Mazarin umíral a na
smrtelném loži pronesl větu, nepochybně určenou Colbertovi:" Nebylo by
třeba poradit králi, aby pana Fouqueta vyhnal ?"
Ludvíku XIV. pak v posledním
rozhovoru řekl:
"Dohlížejte na Fouqueta."
"Dlužím vám vše, Sire, ale věřím, že to splácím, když vám
zanechávám Colberta!," dodal ještě.
Prostředně velké, spíše hubené než tlusté postavy, měl zapadlé
oči, všední výraz, hrubé, černé, ale řídké vlasy...Tvářil se přísně, skoro
tvrdě, byl trochu odměřený, což podřízení nazývají pýchou, nadřízení pak
strojenou důstojností. Byl upjatý ve všem - i když se sám díval do zrcadla...,tak vypodobnil Colberta Dumas.
Colbert představoval pravý Fouquetův opak, i když v mnohém se
jejich kariéra podobala. I on pocházel z drobné šlechty, která zbohatla
obchodováním, i on studoval u jezuitů, i on byl nadaným finančníkem, tady však
podobnost končila. Remešský rodák a syn obchodníka se suknem musel nad prací
prosedět stovky a tisíce hodin. A Fouquet vše tvořil zdánlivě lehce mezi
hovorem o umění a tancem. Fouquet ovšem improvizoval a Colbert metodicky
plánoval.
Surintendantovy finanční operace byly v nejednom ohledu
hazardní, mnohé se prodávalo a zastavovalo na úkor budoucích let. Fouquet
představoval liberální svět financí, opřený o schopné osobnosti, jimž jejich
nadřízený či hlavní organizátor dával důvěru i prostor.
Colbert ztělesňoval direktivně administrativní byrokratický
systém, založený na instrukcích, fungujících úřadech, pečlivých účtech a
struktuře. Suchý, osobně velmi skromný Colbert, jemuž k obědu a večeři postačil
prostý šálek bujónu, měl jednu velkou slabost: nenávist k Fouquetovi. Snad
právě pro onu eleganci, lehkost a úspěch. Colbert vše musel velmi tvrdě vydřít.
Ve znaku Colbertů se kroutila
modrá užovka. Veverka versus užovka, tak nazvali mnozí současníci zápas, který
propukl po Mazarinově smrti plnou silou.
Všemi obdivovaná veverka elegantně skákala ve výšinách a dole
se plazící užovku nechávala bez povšimnutí. Užovka ale nevynechala jedinou
příležitost, a měla jich dost, aby mohla do královského ucha zasyčet poznámku o
tom, zda to či ono pan surintendant podniká pro blaho státu, koruny či jen pro
sebe. Nebylo třeba si mnoho vymýšlet. Takto to provedl Colbert Dumasův:
"Promiňte, Veličenstvo, ale
napřed musím ještě něco připojit."
"Mluvte."
"Zřejmý, hmatatelný důkaz
zrady."
"Jaký?"
"Právě jsem se dozvěděl, že pan Fouquet opevňuje
Belle-Isle-en-Mer...Proto, aby je jednou hájil proti svému králi."
Od roku 1656 budoval Fouquet, teď už vikomt z Melunu a markýz
z Belle-Isle, nedaleko královského zámku Fontainebleau nádherně pohádkové sídlo
Vaux-le-Vicomte. Štědře rozdával plnými hrstmi, zatímco krále v rozletu brzdilo
dno pokladnice. A král měl neblahé zkušenosti s odbojností příliš bohatých
velmožů. Ne, Nicolas Fouquet si v té době nepočínal ani prozíravě, ani opatrně.
Opatrnost házel za hlavu, ačkoliv Colbert v té době od krále získal kontrolu
nad financemi a s mravenčí pílí shromažďoval kámen ke kamínku budoucí lavinu
obvinění.
Ludvík XIV. se řídil Mazarinovou radou dobře. Navenek
Fouqueta vyznamenával a zaměstnával. Surintendant cestoval do Holandska, pak
byl poslán k volbám krále do Polska, v Anglii jednal o možnosti sňatku
Karla II. s francouzskou princeznou. Všeho se skvělý Fouquet zhostil
úspěšně. Král jej stále udržoval v naději, že bude jmenován Prvním ministrem a
významem i vlivem se tak zařadí za kardinály Richelieua a Mazarina. V tajných
schůzkách s Colbertem však vladař probíral možnosti a způsoby surintendantova
odstavení.
"Služebnictvo Vašeho Veličenstva nemůže zabránit panu
Fouquetovi, aby nebyl vrchním správcem...A aby pro tuto svou hodnost neměl za
sebou celý parlament, tak jako má za sebou celou armádu pro svou štědrost, celé
písemnictví pro svou vlídnost, celou šlechtu pro své dary..."
"Jak tedy budeme moci podkopat toho obra?" Nu,
mluvte!" A král se hořce usmál.
"Přiveďte ho na mizinu,
Veličenstvo, to vám radím."
Záležitost však nebyla tak
jednoduchá, jak ji viděl Colbert Dumasův.
To, jak Ludvík XIV. tajně připravoval Fouquetův pád,
velkému králi nesloužilo ke cti. Surintendantova moc však byla taková, že jeho
odstranění se rovnalo státnímu převratu s nedozírnými následky. Ve Fouquetově
hlavě a rukou ležela celá ekonomika království. Král musel nejprve uchopit a
přejmout nitky finančních vazeb, kontraktů, mechanismů, smluv i operací. Náhlý
pád muže, jehož jméno tvořilo samo o sobě dostatečnou záruku obrovským úvěrům,
mohl vyvolat paniku věřitelů, uzavření zdrojů příjmů a snad i státní bankrot.
Colbertovým a královým cílem bylo dostat surintendanta před
soud, jenže Fouquet zároveň zastával úřad generálního prokurátora a soudit jej
mohl pouze pařížský Parlament, v němž měl řadu přátel. Bylo třeba jej dostat
před soud zvláštní. Colbert sám navrhl králi předstírat, že se s Fouquetem
smířil.
Král souhlasil a dal surintendantovi najevo, že bude jmenován
Prvním ministrem. Slíbil mu dokonce řetěz řádu Svatého Ducha, což oboje
představovalo povznesení na úroveň princů. Colbert surintendantovi naznačil, že
úřad Prvního ministra by v dané situaci Fouqueta příliš zaneprazdňoval. "Prodal jsem dnes ráno jeden svůj úřad,"
řekl s nejklidnější tváří Fouquet.
"Jeden svůj úřad?" zvolal
král. "A který?"
"Úřad, jenž mi dával dlouhý talár a přísný vzhled, úřad
nejvyššího státního zástupce."
Král mimoděk vykřikl a pohlédl na
Colberta....
"Je to možné?" řekl
král, když Fouquet odešel. "Že prodal ten úřad. Zbláznil se!"
Colbert neodpověděl; pochopil, nač pán myslí...Fouquet upustil
svou zbraň...
Bylo tomu stejně jako v románu. Oslněný surintendant, který
nikdy nepatřil mezi intrikány, poslechl, zvlášť když před sebou viděl splnění
všech tužeb. Prodal prokurátorský úřad za milión čtyři sta tisíc livrů. Milión
nabídl králi. Ten bez uzardění přijal a vzápětí vykřikl vítězoslavně:
"Zavřel se sám!".
Zbylých čtyři sta tisíc dal Nicolas bratru Basilovi, který jej
za krátký čas bez lítosti zradil. Sám si nenechal nic!
Drama vrcholilo. Přátelé Fouqueta varovali, že sám strká krk
pod nůž. Varování docházela i od placených informátorů. Veverka v korunách
stromů však sykot užovky dole u kořenů pohrdavě přehlížela.
Král a dvůr se tehdy bavili ve Fontainebleau slavnostmi a
bukolickými radovánkami v duchu scén, věrně popsaných v Dumasově románu.
Nikterak ošklivý panovník tu potkal první opravdovou lásku a rodící se
náklonnost neunikla ani vikomtovi z Vaux.
 |
| Zámek Vaux-le-Vicomte |
Dvorní dámě princezny Henrietty Anglické, které se začalo
dostávat milostné přízně Jeho Veličenstva, nabídl surintendant peníze. To by
samo o sobě nebylo trestuhodné, slečna de La Valliére pocházela z nebohaté
rodiny a garderoba dvorní dámy byla nákladná. Fouquet tak, jak měl ve zvyku,
chtěl koupit zdroj informací.
"Slečno, viděl jsem vás a jistě se nebudete divit, že se
mi zdáte krásná. Ale Vy, jelikož nemáte postavení sebe důstojné, budete u dvora
jen živořit. Kdybyste měla nějaké tužby, láska čestného muže by mohla pomoci Vašemu
duchu i Vašim půvabům..., píše Dumasův Fouquet
na Aramisovu radu slečně de La Valliére. Tady se román a historie rozcházejí.
Románová Louisa dopis nedostane, list zrádný Fouquetův sluha prodá
Colbertovi... A skutečnost?
Historická Louisa dopis dostala . Fouquet se tentokrát v ženě
zmýlil. Louisa de La Valliére milovala krále z celé duše své ctnostné povahy a
jistě překypovala i určitou naivitou. Surintendantovu nabídku si vyložila jako
snahu koupit si srdce, patřící již jinému, hluboce se urazila a neopomněla to
říci králi.
Ludvík XIV. začal žárlit.
Fouquet chtěl neobratnost napravit a následujícího dne před La
Valliérovou až příliš okatě vychvaloval královy ctnosti. I toto se Ludvík
dozvěděl a popudilo jej to ještě více. Vyložil si surintendantovo nadbíhání
jako směs neomalené indiskrétnosti a dvoření osobě, kterou on velmi miloval.
Mnozí později soudili, že La Valliérová se stal nechtěnou příčinou
definitivního Fouquetova pádu, o tom však už bylo rozhodnuto dávno. Král, stále
potřebující Fouquetovy vědomosti, se ovládl. Sebeovládání málem ztratil jen o
málo později.
Pět dlouhých let nechával Nicolas Fouquet stavět klenot
elegance, vkusu a nádhery, v jehož realizaci dal umělcům volnou ruku. Pět let
pro zámek Vaux shromažďoval umělecký nábytek, tapisérie, sochy a obrazy. Dosud
nepříliš proslulí umělci Le Vau, Le Nôtre a Le Brun tvořili areál, který se měl
stát měřítkem umění své doby. Vznosný a přitom křehký palác nového stylu,
odrážející se v plochách vodního příkopu, s mramorovým schodištěm vedoucím do rafinovaně
komponovaných zahrad mezi nádherné sochy a udivující fontány, uvnitř vyzdobený
alegorickými freskami a látkami, pro které Fouquet nechal vybudovat uměleckou
dílnu, představoval naplnění snu a obraz ctižádosti, ztvárněný s obdivuhodným
citem pro krásu a soulad.
Projděme širokou branou zámku, podepřenou karyatidami, a
spatříme hlavní skupinu budov v rozsáhlém kamenném nádvoří obklopeném hlubokými
příkopy s nádherným kamenným, zábradlím. Neexistuje nic velkolepějšího nad
přední budovu, jež se tyčí jako král na trůně, chráněna na čtyřech stranách
pavilóny s mohutnými jónskými sloupy. Vlysy, zdobené arabeskami, hlavní štíty,
korunující pilíře a kupole, dodávají budově bohaté vznešenosti a majestátní
rozlohy..., popisuje jeden z dodnes
nejnavštěvovanějších francouzských zámků Dumas.
O stavbě se samozřejmě hodně u
dvora mluvilo a v červenci 1661 projevil Ludvík XIV. přání toto místo
navštívit. Za měsíc, a s celým dvorem !
Jestliže to od krále byla zlomyslnost, pak pro Fouqueta přání
rovnající se rozkazu představovalo nejvyšší výzvu. Spolu s ní dolehl na
surintendanta děsivý termín, velká pocta a ještě větší nebezpečí.
Přátelé znovu nabádali k opatrnost a skromnosti. Upozorňovali,
že Colbert Fouqueta nenávidí, král je rezervovaný a je krajně neopatrné popouzet
jej luxusem a bohatstvím. Fouquet byl ovšem posedlý jedinou myšlenkou, která ho
spalovala stejně jako nový záchvat horečky. Nemocný a do krajnosti vyčerpaný
řídil osobně dokončení zámku se vším, co s důstojným přijetím krále souviselo.
Dodělávaly se malby, přivážel se nábytek, věšely čalouny a tapisérie,
připravoval ohňostroj, zkoušely fontány, sháněly kočáry a kolesky, nacvičoval
se balet, Moliére narychlo psal komedii pro zahradní divadlo, Lully skládal
hudbu, do toho se sázely květiny a stromy, přivážely vybrané lahůdky,
nejjemnější vína, král kuchařů Vatel připravoval tabuli, organizovala se
loterie, v níž měl každý los vyhrát. Vše pro krále, vše pro jeho spokojenost!
Povozy jely měkce jako po koberci...Ve chvíli, kdy se
objevily, vytrysklo ze všech stromů, ze všech váz a mramorů světlo tak jasné
jako denní...Pan Fouquet podržel králi třmen, král seskočil na zem, půvabně se
vzpřímil a ještě půvabněji podal Fouquetovi ruku a ten jí přes lehký králův
odpor políbil...
V extázi a horečce vítal Fouquet 17. srpna 1661 krále a jeho
dvůr, v němž chyběla pouze těhotná královna. Král se rozhlédl po vší nádheře a
chladně surintendantovi za přijetí poděkoval.
Fouquet zneklidněl, nadšení dvořanů mu ale brzy spravilo
náladu. U hostiny se Vatel překonal. Když vybrané chody přišly na stůl před
krále, pozastavil se panovník, už milostivěji naladěný, nad krásou měděného
nádobí.
"Sire, to není měď, ale zlato," řekl Fouquet prostě
aniž uvážil, že král musel nedávno nechat své příbory roztavit.
Fouquet jedl ze zlatého nádobí,
které pro něj umělci odlili a cizelovali. Fouquet pil vína, jejichž jména
francouzský král ani neznal; a pil je z pohárů, z nichž každý byl vzácnější než
celý sklep královský, pokračuje věrně v líčení
Dumas.
Ludvíka nádhera popudila. Divadlo, tombola, přepychové výhry,
dvanáct set vodotrysků, to vše rozhořčilo panovníka, který si nic podobného
nemohl dovolit, na nejvyšší míru. Onoho večera dostal Ludvík XIV. poslední
lekci vznešenosti, vkusu, nádhery a bohatství. Fouquet za ni vrchovatě
zaplatil. Král z ní převzal mnohé, co jeho další vládu symbolizovalo. Vaux
vedlo k myšlence výstavby Versailles. Ironií bylo, že královské sídlo postavili
titíž umělci, kteří vybudovali Vaux.
Od tohoto okamžiku se Dumasův příběh, vyprávěný ve Vikomtu de
Bragelonne", začíná od skutečnosti diametrálně lišit! Děj románu, to je
rafinovaná záměna "Železné masky", králova dvojčete, za krále
skutečného, provedená bývalým mušketýrem Aramisem k Fouquetově záchraně. Mělo
se tak stát v noci ve Vaux...
Ve skutečnosti tu král nepřenocoval. Téhož večera, bez špetky
milostivosti, skočil neočekávaně a chladně do kočáru a navzdory programu,
předpokládajícímu přenocování, odcestoval. Nic nepomohlo, že Fouquet pochopil
prohru a celé Vaux nabídl králi jako dar. V té chvíli taková nabídka byla jen
další urážkou. Král zcela ztratil sebeovládání. V kočáru vyhrkl:
"Měl jsem Fouqueta na místě zatknout!...Všem podobným je
třeba zakroutit krkem!"
Královna-matka Anna Rakouská jen s
obtížemi synovi zabránila provést ukvapenost.
Už v březnu král prohlásil, že míní vládnout sám bez ministrů.
Slavnost ve Vaux však byla tím rozhodujícím dnem, kdy se Ludvík XIV.
utvrdil, že vladař musí být jediným a nejvyšším zdrojem moci i rozhodování.
Vaux znamenalo počátek králova absolutismu i první den nové éry.
Fouquetovo zatčení už král nemínil dlouho odkládat a se
zarážející přesností začal s Colbertem sestavovat do nejmenších detailů plán
akce.
 |
| Setkání krále v Fouqueta ve Vaux (Leloir) |
Dne 27. srpna se král pod záminkou svolání parlamentu Bretaně
vydal s obrovským doprovodem přes Blois do Nantes. Bylo rozhodnuto
surintendanta zatknout tady, v centru jeho moci, v sousedství Belle-Isle a
současně v zárodku zadusit jakýkoliv pokus o odpor či vzpouru. V Paříži měly
souběžné akce zajistit Fouquetův majetek, přátele i kompromitující písemnosti.
Do Nantes dorazil Ludvík před Fouquetem. Sebelepší plán nelze
utajit zcela a tak i surintendant dostal mnohá varování o chystajícím se
uvěznění. Nechtěl tomu věřit. Domníval se, že se král neodváží ? Chvíli pod
dojmem černých zpráv prý uvažoval o útěku, pak ale pochopil, že by se nikde v
Evropě nemohl skrýt a současně důstojně žít. Colbert navíc dovedně roztrousil
fámy, že král sice o zatčení uvažuje, uvězněn však má být místo Fouqueta on !
Připravený plán už se však rozběhl! Finále najdete i ve "Vikomtu de
Bragelonne":
"Kapitáne," pravil král,
"půjdete sto kroků za panem
Fouquetem. Jde domů. Půjdete za ním."
"Ano, Veličenstvo."
"Zatknete ho mým jménem a posadíte do kočáru. Nesmí
cestou s nikým mluvit a házet lístky kolemjdoucím lidem."
"To je těžká věc,
Veličenstvo."
"O to už je postaráno, pane d´Artagnane. Povoz se
zamřížovaným okénkem zabrání oběma těmto nepřístojnostem."
I skutečný d'Artagnan surintendanta zatýkal, okolnosti však
byly zcela jiné. Král si nechal Šedých mušketýrů pana d´Artagnan v Nantes
zavolat. Ten dorazil do Nantes nemocen, musel ulehnout a dvakrát byl nucen se u
krále omluvit. O spolehlivosti mušketýrského velitele, jeho nepostradatelnosti
a důvěře, které se těšil, svědčilo, že Ludvík XIV. přes všechnu
netrpělivost počkal, až se zdraví pana d´Artagnan trochu zlepší.
V neděli 4.září se Gaskoněc na poledne ohlásil s třídenní
prodlevou u panovníka. Dostal rozkaz k Fouquetovu zatčení, který se odvážil
vzhledem k závažnosti situace žádat písemně. Vyšel ven se svazkem listin pod
paží a předstíral, že jej král povolal kvůli něčemu zcela jinému. Odnášel si
podrobné pokyny. Jejich opisovače nechal král z důvodu utajení na čtyřiadvacet
hodin izolovat.
V pondělí 5. září byli od časného rána Šedí mušketýři
rozestavěni kolem paláce, v němž se král nalézal, pod záminkou, že se panovník
chystá na lov. Král mezitím vydával rozkazy k zabavení Fouquetova majetku,
uklidnění dvora i věřitelů, k pohotovosti vojska na pobřeží, k internaci
nejvlivnějších Fouquetových přátel.
Fouquet, na jehož zdraví se nechal král ještě předchozího dne
starostlivě přeptat, byl pozván na ranní jednání královské Rady. Rada skončila,
Ludvík XIV. vzal překvapivě důvěrně surintendanta pod paží a vedl jej k
oknu. Přítomní to pokládali za nový důkaz přízně, vladař se však chtěl jen
přesvědčit, zda na nádvoří jsou všichni na svých místech. Fouquet odcházel a
razil si cestu schodištěm. Prošel přelidněným palácovým dvorem.
D´Artagnan měl rozkaz jej zatknout až za branou. V davu se
surintendant veliteli mušketýrů ztratil. D´Artagnan ihned poslal svého
pobočníka Saint-Marse ke králi se zprávou a lakonickým vzkazem:
"Najdu jej !"
Románový Fouquet prchne na bílém
koni. A d´Artagnan vyrazí za ním:
D´Artagnan div nezešílel. Krev mu tloukla bouřlivě do spánků i
do očí.
"Jménem královým!" zvolal opět. "Stůjte, nebo
vás srazím ranou bambitky!"
"Srazte, odpověděl Fouquet,
ujížděje dále...
Byla to nevídaná podívaná, ten závod dvou koní, kteří žili už
jen z vůle svých pánů. Po zuřivém trysku přišel rychlý klus a pak volný
běh...D´Artagnan si nevěděl jiné rady; chopil se jiné bambitky a namířil na
bělouše.
"Vašemu koni, ne vám!"
zvolal na Fouqueta.
A vystřelil...
Hon dvou koní se nikdy nekonal. Za pár minut d´Artagnan
Fouqueta našel, jak nasedá do připravených nosítek. Na náměstí de la Cathédrale
mu hrabě d´Artagnan položil ruku na rameno. Fouquet stačil ještě svému sluhovi
La Riviérovi pošeptat totéž, oč požádá románový Fouquet d´Artagnana, když
dostih skončí:
"Do Saint-Mandé..."
D´Artagnan řekl zdvořile zatčenému o dokumenty, které měl při
sobě, a okamžitě je dle rozkazu poslal králi. V královském kočáře, s doprovodem
čtyř mušketýrů, okamžitě se svým vězněm vyrazil z Nantes do Angers.
Sluha La Riviére zatím štval koně podle rozkazu svého pána z
Nantes do Paříže. Dorazil pozdě, surintendantův dům v Saint-Mandé už
prohledávali Colbertovi lidé. D´Artagnanovi zatím Fouquet sdělil, že chtěl celé
opevněné Belle-Isle složit králi k nohám. Guvernér ostrova se však po zprávě o
zatčení markýze de Belle-Isle chystal k obraně. Naštěstí rychle pochopil
marnost boje a brány pevnosti otevřel.
"Je mi líto krále, který se musel k takovému jednání
snížit," vzkázal ještě po veliteli mušketýrů jeho vznešený vězeň.
Zatímco byl Fouquet v zamřížovaném
povoze odvážen do Paříže, vcházel král do sálu gard a vyhlásil:
"Fouquet byl na můj rozkaz
právě zatčen...k tomuto opatření jsem se rozhodl již před čtyřmi měsíci."
Ludvík se již s ničím netajil. Padlý surintendant už mu nestál
ani za slovíčko "pan".
Do vězení putovali, alespoň na čas, Fouquetovi přátelé. Jeho
choť byla izolována, jeho děti poslány k rodičům. Colbert dal dům v Saint-Mandé
prohledat tak důkladně, že jeho lidé rozebrali podlahy, ostění, krby, zkrátka
vše, kde mohlo být něco ukryto. Za zrcadly nalezli kazetu s několik let starými
plány na obranu Belle-Isle a se seznamem placených informátorů, vesměs dívek,
dvorních dam z králova okolí. Colbert jásal.
Skříňce se později říkalo "kazeta milostných
lístků", protože podle některých obsahovala seznamy s oceněním dívčích
služeb zcela neinformačního charakteru. Ať už bylo v kazetě cokoliv, dvůr si
zhluboka oddechl, když král prohlásil, že étuji spálil. Několik dvorních dam
ovšem muselo své místo na diskrétní pokyn opustit...
V surintendantově cause zasedl zvláštní soud, jeho
kompetentnost však zkušený jurista Fouquet odmítl. Bránil se s udivující
houževnatostí a obratností. Proces, v němž král činil na soudce nemalý nátlak a
žádal surintendantovu hlavu, se táhl čtyři roky a zahrnul dvaačtyřicet
Fouquetových vystoupení před tribunálem, během nichž se veřejné mínění obracelo
na jeho stranu. Byl obžalován ze zločinů urážky majestátu, ohrožení státu a
rozkrádání státních peněz. První dva zločiny byly hrdelní.
Surintendant postupně dostával soudce do úzkých. Obvinění
nalézala stále méně pevné půdy pod nohama. Když předseda soudu, kancléř
Séguier, předložil obvinění zločinu proti státu, duchaplný vězeň mu vysvětlil,
že takovým zločinem nemůže být jeho chování, ale konkrétní skutek, třeba to
"...když někdo vydá nepříteli most." Což byla věc, kterou za Frondy
učinil právě kancléř Séguier a většina přítomných to dobře věděla. Pro
pobouření v sále se muselo líčení odročit.
Rozsudek byl vynesen až po hlasování, které se konalo 13.
prosince 1664. Obžaloba trvala už jen na rozkrádání a obohacování, ačkoliv
porovnání Fouquetových aktiv a pasív ukazovalo do mínusu. Ve finančních
otázkách nikdo přesně nedokázal stanovit sumy, které si eventuálně Fouquet pro
své záliby a cíle přisvojil. Colbertovy revize sice obsahovaly důkazy, většinu
svých transakcí ale surintendant nosil v hlavě. Ostatně tím, že použil peníze
státu, se nelišil vůbec od Mazarina, na jehož památku ovšem Ludvík XIV.
sáhnout nedovolil.
Nezávislost soudců na králi svědčila o tom, že ze
spravedlností to v dávných dobách nebylo vždy tak zcela špatné. V konečném
dramatickém hlasování se přes výslovné panovníkovo přání odvážilo čtrnáct osob
hlasovat pro pouhé vyhnanství. Deset bylo pro smrt. O týden později změnil
Ludvík XIV. rozsudek vyhnanství na doživotní žalář. D´Artagnan, který se
neudržel a blahopřál svému vězni k záchraně života, odvezl státního vězně do
savojské pevnosti Pignerol. Odmítl, jak už bylo řečeno, stát se žalářníkem a
místo sebe doporučil svého pobočníka Saint-Marse.
Deset let strávil Fouquet za velmi
přísných a mnohdy zcela neobvyklých bezpečnostních opatření v Pignerolu. Teprve
pak mu byla vazba poněkud zmírněna. Za ta léta pochopil, že milost nepřijde
nikdy. Nesměl přijímat návštěvy, psát, novinky o rodině dostával jen dvakrát do
roka. V roce 1670 se jej přátelé pokusili osvobodit. Skončili na šibenici.
Navzdory všem opatřením propašoval nemocný vězeň dopis pro svou ženu a jeho
opisy zaplavily Paříž. Bezvýsledně.
Teprve v posledních letech se Fouquetovi dostalo povolení
stýkat se i s jiným vězněm, hrabětem de Lauzun, s nímž se znal ještě ze
šťastných let. Lauzun mu vyprávěl o Versailles, vybudovaných pro krále umělci,
kteří stavěli Vaux. Přidal zprávy o Colbertově manufaktuře Gobelins, vyrábějící
nádherné tapisérie. Byly to dílny, které Fouquet pro výzdobu Vaux založil. O
královské bibliotéce, která vznikla z knihovny v Saint-Mandé. O skvělé kariéře
Jean-Baptiste Colberta, který se stal Prvním ministrem, i o smutném konci
slečny de La Valliére. Teprve dík Lauzunovi mohl Fouquet zrekonstruovat
události patnácti let, strávených v pevnostních zdech.
Roku 1679 bylo Fouquetově rodině
povoleno navštívit vězení. Dcera Marie-Madelaine zůstala s otcem. Nebyl to
šťastný nápad, hrabě de Lauzun ji tu svedl...
Říkalo se, že král pod tlakem veřejného mínění pomýšlí na
udělení milosti. Dne 23. března 1680 však bývalý surintendant náhle po krátkém
srdečním záchvatu zemřel. Kde? Skončilo drama, začínalo tajemství. Podle
některých zesnul Fouquet na Pignerolu. Podle jiných krátce po propuštění na
svobodu po cestě ze Savojska. Podle dalších v náruči svého syna. Podle
pochybovačů nezemřel Fouquet vůbec, alespoň nikoliv onoho roku.
Oficiálně bylo Fouquetovo tělo vydáno rodině a pohřbeno v
rodinné hrobce. Stalo se tak řadu týdnů po údajné smrti, rakev už nikdo
neotevíral. Neexistuje záznam o ohledání, pitvě. Leží vůbec Nicolas Fouquet ve
svém hrobě ? Nebo se stal figurou ve velké záhadě evropské historie, příběhu
Železné masky?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)