neděle 29. července 2012

NAPOLEON V RUSKU 2: ZKÁZA VELKÉ ARMÁDY

Tahle zpráva, doufám, leckoho potěší, neboť mohu prozradit, že navzdory horku, dovoleným a létu jsme začali s paní Zemanovou, grafičkou AKCENTu, pracovat (tedy hlavně ona pracuje, já jen kontroluji -pdf postupně nalévaných stránek, obrázků a map) na druhém svazku Napoleona v Rusku s podtitulem ZKÁZA VELKÉ ARMÁDY. O dopsání této druhé knihy, navazující na POCHOD NA MOSKVU a zároveň závěrečné, jsem se dosud nezmiňoval, takže přijměte prvni preview v podobě obsahu a zároveň informaci, že s knihou se spěchá tak, aby byla na podzim (tipuji říjen nejpozději, neboť předtím, nejspíše už v srpnu, vyjde CUŠIMA, o které se tu vbrzku trochu rozepíšu, abych vám ji přiblížil) na knižních pultech. Jistěže se k ní ještě vrátím ukázkou nějaké kapitoly a grafiky (bude pochopitelně stejná jako u předchozího dílu), a pak upozorním na to, až se kniha vskutku poveze z tiskárny na pulty. Paní Dohnalová z AKCENTu, která dotahuje do konce mnou nastřelené přebaly, už také byla pilná a poslala definitivní verzi obálky ke korektuře, takže mohu přiložit i, jak bude však na regále či ve vaší ruce vypadat. Zde to tedy všechno máte a zkuste se těšit, jako se těším já.
P.S.: Zapomněl jsem podotknout, že až bude vydání na spadnutí, připravím download obdobné barevné přílohy, jaká udělala mnoha z vás radost k vydání dílu prvního.

OBSAH:
Co bude dál?
I. MOSKVA
Mezi Borodinem a Možajskem
Ústup před Moskvu
Porada ve vsi Fili
Jaká to hanba pro ruský lid...!
Moskva! Moskva!
Město v plamenech
Obraz zkázy
Kutuzovův obrat na Kalugu
Tarutinské ležení
Jen žádný mír!
Armáda kořistníků
Vlastenecká válka, realita a legenda
Iluze příměří
II. PROBUZENÝ MEDVĚD
Útok, který Kutuzov nechtěl
Zaskočený Sébastiani
Polská krev
Kutuzov versus Bennigsen
Bilance bitvy u Tarutina
Poslední den v Moskvě
Mýtus o ofenzívě na Kalugu
Čí bude Malojaroslavec?
Patový výsledek
Osudové rozhodnutí
III. ZPÁTKY KE DNĚPRU
Ústup podobný porážce
Kutuzovův boční pochod
Střetnutí u Vjazmy
První úder zimy
Jobova zvěst aneb Maletovo spiknutí
Nebezpečí ze severu
Druhá bitva o Polock
Boje u Čašnik a Smoljanců
Past u Ljachova
Tragédie na řece Vop
Smolensk, město beznaděje
IV. V PASTI U KRASNÉHO
Kutuzovův zlatý most
Zkáza IV. sboru
Potřebuji, abyste je zastavil...
Bitva gigantů
Čest a povinnost mi velí prorazit...
Pochod na Oršu
V. ZÁZRAK NA BEREZINĚ
Sankt-petěrburský plán
Válka na Styru a Bugu
Střetnutí u Volkovysk
Souboj o most v Borisově
Ruský úprk od Lošnice
Druhý zápas o Borisov
Oklamaný admirál
Kde je Wittgenstein a kde Kutuzov?
Dojdeme včas?
Dva mosty
Dobytí předmostí
Berezina, den druhý
Zkáza Partouneauxovy divize
Krvavá řež u Stachova
Obrana Studjanky
Spálené mosty
VI. POCHOD K NĚMENU
Přes Zembinské hatě na západ
Napoleonův odjezd
Další útok generála Zimy
Útěk z Vilna
Poslední výstřel maršála Neye
Rakouská neutralita a pruská defekce
Ruský národ zvítězil...
BIBLIOGRAFIE

pátek 27. července 2012

NÁMOŘNÍ MUZEUM V CHARLESTONU

Od Filipa Eichenmana, syna mého kamaráda, mi dorazila série snímků z cest za hranice všedních dnů, podobně jako u nedávných obrázků (které se týkali zpřístupnění USS Iowa) opět zpoza Velké louže a s námořní tematikou, která se týká 2. světové války. Měl to štěstí, že mohl navštívit Patriots Point Naval & Maritime Museum v Charlestonu (South Carolina), domovský přístav v muzeum přeměněné USS Yorktown (CV-10), letadlové lodi třídy Essex, spuštěné v roce 1943 a krom akcí na pacifickém válčišti do roku 1945, v korejské a poté ve vietnamské válce proslulé vyzdvižením modulu Apolla 8. Ze služby byla vyřazena roku 1970 a o pět let později zakotvila tam, kde stojí dnes.
 Krom tohoto nejmohutnějšího exponátu, který lze prolézt na letové palubě i zevnitř, zde kotví i USS Laffey (DD-724), torpédoborec třídy Allen M. Summer, zařazený do služby roku 1944, krom jiného účastník D-Day, který podporoval vylodění na Utah Beach a poté bojoval v Pacifiku.
 Třetím přístupným exponátem, byť se zvolna restauruje, je USS Clamagore (SS-343), dieselová ponorka třídy Balao, zařazená až na konci 2. světové války.
 Smůlu měl Filip, že počasí fotografování příliš nepřálo, i tak ale pořídil unikátní sérii fotografií, za kterou mu děkuji a z níž jsem pro vás pár snímků vybral... A pokud chcete o muzeu vědět víc, prolink na příslušné webové stránky je v nadpisu.

středa 25. července 2012

NAPOLEON A JEHO GPS

Také nemáte rádi reklamy, zejména ty televizní, které nepříjemně přerušují cokoliv filmem počínaje, jsou stále delší a i půlhodinovou epizodu televizního seriálu dokážou roztáhnout na 45 minut? Smiřte se s tím, co říká Alec Baldwin v roli televizního bosse Jacka Donaghyho v tv sérii 3O Rock (necelou ji, tuším, dávala Prima Cool): "Film, soutěž, nebo seriál, to je vlastně jen taková vata na vyplnění času mezi dvěma reklamními bloky." Mohou být ovšem i výjimky, co se leckterému mnohem delšímu fimu vyrovnají, a příkladem budiž krátký šot, který mi poslal Michal Šťovíček, pod maskou seriózního překladatele, frankofila a potažmo autora řady pozoruhodných studií z tohoto blogu náramně zlomyslný žertéř. Někde našel reklamu s názvem NAPOLÉON ET SON GPS (Napoleon a jeho navigace), která mi udělal velkou radost a o niž se právě s vámi dělím. Po Napoleonovi v reklamě na hamburgery a na televizní kanál (viz někde pod štítky "humor" na tomto blogu) je to další neuctivé zneužití velkého císaře Francouzů, nad nímž jsem zamáčkl slzu způsobenou smíchem. Vy, kdo máte GPS značky Garmin, buďte dvojnásob šťastni z vaší volby, neboť tento "advertising" je právě na ni...
P.S.: Pro lepší rozlišení volte opět prolink v nadpisu nebo klik na logo youtube ve videookénku.

sobota 21. července 2012

GRIBEAUVAL, OTEC NAPOLEONOVÝCH VÍTĚZSTVÍ

Michal Šťovíček
Poněkud kacířská nadsázka, ale výstižně ukazuje na stěžejní roli, kterou v Napoleonově taktice hrála odbornost, v níž zmíněný pán vynikl. Jestliže o 140 let později nazvali sovětští vojenští teoretici i praktici dělostřelectvo bohem války, lze v podstatě totéž tvrdit již o napoleonském válčení. Císař sám ostatně prohlásil „Dělostřelectvo je při obléhání i v bitvě vším“ a nazýval děla „mes plus belles filles“ = mé nejhezčí holky (na pohled divně, anžto dělo = „le canon“ je ve francouzštině mužského rodu stejně jako náš kanon. Dělo obecně se ovšem francouzsky řekne také jako „la pièce“ (doslova „kus“ obdobně jako v archaické vojenské češtině), popřípadě „la bouche à feu“ („ohňový jícen“), a to už jsou feminina.
Nu, a Napoleon studoval, v mládí obsluhoval a jako vojevůdce převzal dělostřelecký park i jeho organizaci, vzešlé z Gribeauvalových předrevolučních reforem francouzského dělostřelectva. Pokusím se tedy s dovolením alespoň v krátkosti nastínit, co vlastně zahrnuje ten všeobecně známý pojem „systém Gribeauval“, s jehož pomocí  se jinoch Bonaparte vyznamenal u Toulonu a v Itálii a s nímž pak Napoleonova vojska křižovala Evropou. Dělostřelci dál číst nemusí, nedočetli by se nic nového.
  O koho tedy šlo? Ve vší stručnosti:
  Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval, pán z Bouvelles (departement Somme) se narodil 4. 12. 1715 v Amiensu v rodině drobného šlechtice a zemřel 9. 5. 1789 v Paříži ve svém 58. roce služby u vojska. Na dobovém portrétu nepřipomíná dělostřeleckého specialistu ani náhodou, ovšem zdání klame...
Již v mládí projevil matematický talent a jeho preceptor jej posléze navedl na dráhu dělostřelce.
  1732 - 1735 sloužil v pluku Royal-Artillerie, poté studoval dělostřeleckou školu v La Fère.
  1736 - 1748 sloužil u dělostřeleckých jednotek během války o dědictví rakouské v Německu a ve Flandrech, zúčastnil se 12 obléhání.
  V mírových letech 1748 - 1754: se zabýval studiemi nového materiálu (pevnostní lafety, dělové vozy a lehká děla) a v armádních kruzích již získal pověst odborníka.
V r. 1755 byl vyslán k pruskému králi, tehdejšímu spojenci Francie, aby prozkoumal a zhodnotil pruskou novinku - lehké pěchotní dělo, které pak ve svém posudku příliš nevychválil. 
  Po zahájení války Pruska s Rakouskem si Marie Terezie jako nový spojenec Francie místo Pruska vyžádala od francouzského krále skupinu dělostřeleckých důstojníků-poradců, a když se v r. 1758 ukázalo, že pravděpodobně delší dobu nedojde k obléhání pevností, ponechala si pouze dva z nich: inženýra de Lambert a Gribeauvala, "kteří se usadí v Praze a prověří místa v Čechách, která by měla býti opevněna“. Gribeauval si získal uznání i v rakouské armádě, takže Marie Terezie mu se souhlasem francouzské vlády nabídla, aby vstoupil natrvalo do rakouských služeb, neprodleně jej jmenovala colonel-major (ekvivalent francouzského colonel-général = plukovník všech pluků téže zbraně) a do funkce "général de bataille (cosi jako dnes člen gen. štábu a náčelník druhu vojsk) ženistů, dělostřelectva a minérů“. Tehdejší rakouský dělostřelecký park systému Feuerstein 1753 byl velmi kvalitní a Gribeauval se jím později do značné míry inspiroval. V rakouské armádě to za čtyři a půl roku dotáhl na polního podmaršála a obdržel velkokříž vojenského řádu Marie Terezie. Během sedmileté války dobýval Drážďany, Kladsko a Svídnici, reputaci si získal zvláště následnou obranou Svídnice, kde před značnou přesilou a bez pomoci zvenčí kapituloval až po dvou měsících po úplném vyčerpání všech možností obrany a prostředků.
Po uzavření míru byl zahrnut poctami a Rakousko si velice přálo jeho dalších služeb, avšak Gribeauval se chtěl vrátit do Francie, což se mu po určitých diplomatických komplikacích a přes odpor rozhněvané Marie Terezie v r. 1763 podařilo. 
  Dostal funkci generálního inspektora královského dělostřelectva (Corps Royal de l´artillerie) a v r. 1764 začala armáda zavádět jeho komplexní systém polního dělostřelectva = materiál+ obsluha+výcvik. Klika zpátečníků však vzápětí prosadila návrat k situaci před r. 1764 a Gribeauval se v dočasné nemilosti stáhl na své panství až do r. 1774, kdy se opět ujal řízení královského dělostřelectva. Svůj zbraňový systém s konečnou platností zavedl a současně propracovával a sjednocoval službu, výcvik a zázemí (arsenály, slévárny, kovárny a manufaktury).
  Až do r. 1789 = 16 let mohl Gribeauval v míru a obklopen schopnými spolupracovníky dokončovat přestavbu veškerého dělostřeleckého parku, reorganizovat celé dělostřelectvo a industrializovat výrobu děl. Rozšířil přitom industrializaci výroby i na ruční zbraně, zasloužil se takto mj. i o masovou výrobu pušky vz. 1777. Zbývalo mu reorganizovat již jen pobřežní dělostřelectvo, když uprostřed práce zemřel.
  Gribeauvalův systém používala francouzská armáda až do r. 1827.
  Jaké tedy byly v souhrnu výsledky Gribeauvalovy činnosti, díky níž se francouzské dělostřelectvo stalo nejmodernějším v tehdejší Evropě a velice účinným nástrojem vítězství revolučních i napoleonských armád?
Cítím se nucen pominout popis stavu francouzského dělostřelectva před reformou, sice by to výstižně ukázalo na odvedené pensum Gribeauvalovy práce, ale bylo by to dlouhé povídání. Hotovou věcí bylo, že po válce o dědictví rakouské (1741) a po sedmileté válce (1757-1763) se francouzské dělostřelectvo nacházelo všeobecně v bídném stavu a vládl v něm chaos a improvizace, což konstatovalo již v úvodu memorandum pro ministra války, které bylo na počátku reforem předloženo Gribeauvalovi k rozboru:
  „Stav, v němž se dnes dělostřelectvo nachází, jest děsivý a je jisto, že k jeho nasazení jest třeba odvahy a odhodlanosti.“
  Požadavky na zkvalitnění dělostřeleckého parku se týkaly zejména těchto oblastí:
  1. Neměnné stanovení ráží pro polní a obléhací dělostřelectvo;
  2. složení dělostřeleckého parku a obsluhy v poli pro armádu 100 000 mužů a odvozeného poměru počtů děl k celkové síle armády;
  3. způsob použití pěchotních děl: mají táhnout, manévrovat a bojovat s pěchotou nebo se nasazovat v rámci dělostřeleckého parku? Mají je obsluhovat dělostřelci nebo sami pěšáci?
  4. stanovení a standardizace nejvhodnějších tvarů lafet i veškerého dělostřeleckého příslušenství. Sjednocení výroby v arsenálech;
  5. stanovení výrobních norem pro houfnice a jejich lafety;
  6. stanovení výrobních norem pro moždíře a jejich lafety;
  7. typizování muničních vozů;
  8. stanovení vůle mezi střelou a vývrtem hlavně, tvarů zabalených náloží, nábojů, atd.

Gribeauval při své metodičnosti využil snad všeho, co soudobá věda a technologie nabízela - např. fyzik Bélidor již před ním stanovil váhu prachové nálože na 1/3 váhy koule, při výrobě děl převzal Gribeauval technologii odlévání a vrtání hlavní Angličana Wilkinsona (ve slévárně Le Creuzot ostatně působil anglický poradce - Angličané pak o 30 let později museli vzteky mlátit hlavou o zeď...), apod. Dokonce se snažil podporovat N. J. Cugnota, o jehož parním samohybu (1769-1771) uvažoval jako o možném tahači děl, ale projekt byl ve stádiu zkoušek pro nedostatek peněz z ministerstva (= nadčasový problém...) opuštěn.
Východiskem bylo Gribeauvalovi nové rozdělení dělostřelectva podle účelu do čtyř hlavních kategorií:
  -polní dělostřelectvo jako hlavní podpora pěchoty na bitevním poli
  -obléhací dělostřelectvo určené k ničení opevnění nepřátelských měst
  -pevnostní dělostřelectvo k obraně pevností
  -pobřežní dělostřelectvo k ochraně pobřeží před anglickými pokusy o vylodění
Zde bude předmětem popisu výhradně polní dělostřelectvo, které se také v napoleonských válkách nejvíc uplatnilo.

A. Hlavně
Ráže děl se již od dob Stoleté války jednotně uváděly podle váhy koule v librách = víme všichni, ale přehled zde snad neuškodí:
Ráže v librách
Váha koule
Průměr vývrtu
1
489 g
50 mm
2
978 g
60 mm
4
1,956 kg
75 mm
6
2,934 kg
96 mm
8
3,912 kg
106 mm
12
5,868 kg
121 mm
16
7,824 kg
134 mm
18
8,165 kg
127 mm
24
11,736 kg
140 mm
32
14,515 kg
155 mm
36
16,329 kg
162 mm
42
19,051 kg
170 mm
48
23,472 kg
    ?
64
35,208 kg
200 mm
68
30,844 kg
203 mm
  Příkazem doby bylo odlehčit děla a zvýšit jejich pohyblivost při současném zachování bojeschopnosti a účinnosti.
  Za tím účelem byla pro polní dělostřelectvo ihned zavržena dosud používaná ráže 16 a k dalším pracem zůstaly ráže 12, 8 a 4, jejichž dostřel měl nadále činit 500 sáhů (1 sáh = 6 stop =1,95 m).
  Na základě Gribeauvalových propočtů a požadavků  byly hlavně zkráceny na 18ti násobek ráže a zlehčeny na 150ti násobek váhy koule. Dělová hlaveň ráže 12 nyní vážila 1800 liber místo dosavadních 3200, ráže 8 = 1200 místo 2100 a ráže 4 = 600 místo 1150.
  Celé dělo ráže 12 bylo vysoké cca 1 m (bez kol), dlouhé cca 2,5 m a široké cca 1, 3 m.
  Děla ráží 16 a 24 byla zachována pro obléhací dělostřelectvo.
  Houfnice se dosud ve Francii používaly minimálně - jen ukořistěné. Gribeauval rozhodl o výrobě a zavedení polních houfnic ráže 6 palců (162 mm). Houfnice ani poté nebyly příliš rozšířené, používaly se pro střelbu obloukem převážně na cíle skryté za terénními či umělými překážkami (polní opevnění), neboť polní děla neměla náměr nastavitelný na větší úhly, vzhledem ke svému určení proti odkrytým živým cílům mohla střílet maximálně pod úhlem +6° (v mínusových úhlech měla větší možnosti). Houfnice střílely tehdejšími klasickými granáty, tj. dutými koulemi plněnými střelným prachem a opatřenými „časovačem“ = doutnákem příslušné délky pro danou dobu od výstřelu po výbuch. Při boji v osadách sloužily zároveň jako zápalné.
  U dosavadních moždířů ráže 12 palců (cca 30 cm) Gribeauval zjistil, že mají životnost sotva 70 ran. Zmenšil tedy jejich ráži na 10 palců (cca 25 cm) a docílil toho, že s prachovou náloží 7 liber přesáhly dosavadní dostřel 1100 sáhů (cca 2100 m). Do výroby zavedl moždíře Gomerova systému s prachovou komorou výhodnějšího tvaru komolého kužele plynule navazujícího na vlastní hlaveň.
A-C: děla ráže 12, 8 a 6, D-E: houfnice ráže 6 a 8, F: lafeta (pro ráže 4 a 6), G: náměrný šroub
  Do poloviny 18. století se děla vyráběla v řadě sléváren, přičemž každá měla vlastní postup a technologie k odlévání. Dělostřelecké vybavení tak bylo nejednotné, což způsobovalo pochopitelné logistické problémy a také rozdílné balistické vlastnosti. Nehledě na to, že během procesu odlévání na jádro, které se používalo od středověku, vznikala na hlavni zeslabená místa, čímž se snižovala odolnost a životnost. Zásluha de Gribeauvala pak byla ta, že proces výroby děl sjednotil a prosadil u všech francouzských výrobců, čili ze všech sléváren vycházela v rámci daného typu stejná děla (samozřejmě z pohledu tehdejších měřítek přesnosti). Hlavně (kromě moždířů) byly odlévány plné a pak ještě za horka vrtány, aby se předešlo nevýhodám nepevného jádra, vnější povrch byl téměř celý přesně opracován soustružením a bylo zrušeno veškeré dřívější reliéfní zdobení, tedy zrychlena výroba a nezvyšovala se váha hlavně. Zápalný kanál (zátravka) byl vyveden v zašroubované měděné vložce. Čepy byly opatřeny zesílenými patkami pro upevnění v bočnicích a odstranění častých vad litého materiálu v místech, která snášejí veškerou námahu zpětného rázu.  Dělostřelecký důstojník a odborník Tronson du Coudray charakterizoval výhody kvalitnějšího odlévání:  
  „Až do těchto změn bylo odlévání výhradně záležitostí kovolijců a odpovědní dělostřelečtí důstojníci přejímali až hotové kusy. Měrnou jednotkou přitom byla pouze běžná stopa, která se mohla lišit až o několik čárek (1 čárka = 2,25 mm)... Čepy některých kusů byly nestejné nebo nesouměrně umístěné, takže bylo nemožné umístit hlaveň do středu lafety... takže hlaveň při výstřelu uskakovala stranou, narážela stále na jednu bočnici a lafetu vbrzku rozložila...“
  Originály Gribeauvalových děl z napoleonských válek se zachovaly jen neúplné, proto zde vkládám modelářskou rekonstrukci.

B. Střelivo
Gribeauval upustil od převážení prachu a koulí na bitevním poli v oddělených vozech a definitivně prosadil „jednotný náboj“ = prach a kouli oddělené dřevěnou podložkou a zabalené v sáčku z lněné keprové tkaniny. Prachová náplň činila 5 liber u ráže 16, 4 libry u ráže 12,  2,5 libry u ráže 8 a 1,25 libry u ráže 4. S těmito náplněmi při náměru 6 stupňů střílelo dělo ráže 12 na 911 sáhů (cca 1750 m), dělo 8 na 773 sáhů (1470 m) a dělo 4 na 633 sáhů (1200 m). Při rikošetové střelbě = na odraz mohly koule za určitých podmínek doskákat i dál.
  Plné dělové koule zůstaly stejné jako dosud, ale jejich průměr se nepatrně zvětšil, aby se zmenšila vůle koule ve vývrtu hlavně. Tím se zlepšila přesnost , snížilo se opotřebovávání vývrtů a zvýšil se dostřel. Průměry koulí byly kontrolovány šablonou - procházely otvorem o příslušném průměru, a aby se důsledně zamezilo nadměrné velikosti nebo nepravidelnostem a výčnělkům, které by bránily zasunutí koule do hlavně, procházely další šablonou s otvorem o průměru menším o jednu čárku.
  Gribeauvalův jednotný polní kartáčový náboj se skládal z plechového pouzdra se železným dnem, naplněným železnými kovanými kuličkami. Existovaly dva typy kartáčů pro každou ráži: pro ráže 12 a 8 = 41 větších a 112 menších kuliček. Větší kuličky měly průměr 1 palce a 5 čárek, menší 1 palec. Větší kuličky byly používány pro střelbu na větší vzdálenosti.
Byla přijata přísná opatření k zajištění rozměrové správnosti a přejímky, aby se zamezilo dosavadním buď  příliš velkým kartáčům, které se nevešly do hlavně, nebo naopak příliš malým, které snižovaly přesnost a dostřel.
  S těmito jednotnými náboji se daly vypálit až 4 rány za minutu.
  Životnost hlavní ovšem nebyla vzhledem k tehdejšímu stupni vývoje technologie a materiálů zvláště dlouhá - vývrt se částečně opotřeboval a tudíž počáteční přesnost se snížila po 100 výstřelech, po 500 výstřelech již mohla být střelba pro obsluhu nebezpečná a hlaveň úplně dosloužila nebo se zničila ani ne po 800 ranách.

C. Vezená zásoba munice
Dělo ráže 12 = tři muniční vozy, každý se 48 náboji s plnou koulí + 12 kartáčů s většími kuličkami + 8 kartáčů s menšími kuličkami, pohotovostní truhlice na kolesně obsahovala 9 nábojů s plnou koulí, čili celkem 213 ran.
Dělo ráže 8 = dva muniční vozy, každý 68 plných + 10 větších + 20 menších kartáčů + na kolesně 9 plných = celkem 193 ran.
Dělo ráže 4 = jeden muniční vůz: 100 plných + 26 větších + 24 menších kartáčů + na kolesně 18 plných = celkem 169 ran.

D. Lafety a příslušenství
A: lafeta shora, B: lafeta v přepravní poloze, C: detail spřažení, D: detail závěsu kolesny, E-F: detail spřažení lafety s kolesnou
Dělo ráže 12 v přepravní poloze s muničním truhlíkem a jeho umístěním na lafetě. Všimněte si, že hlaveň je uložena v zadních vybráních lafety = těžiště děla se posunulo vzad, což při delších přesunech odlehčilo dělovou nápravu i kola a prodlužovalo tak jejich životnost.
  Gribeauval se zabýval především zvýšením pohyblivosti lafet: zvětšil průměr kol kolesny, prosadil železné nápravy a nápravová ložiska z litiny. Dělo se zkrácenou a odlehčenou lafetou, navíc s lehčí hlavní, mělo však větší zpětný ráz. Aby se zmenšil, bočnice dostaly o dost větší úhel. Váhu lafety kromě toho zvětšovalo i zpevňující kování. Gribeauval také prosadil přípřež na jednoduchou oj místo na dvojitou, opět kvůli zvýšení pohyblivosti. Zvláště důležitá byla zavedená standardizace kol umožňující jejich zaměnitelnost a okamžité nahrazování.
E. Přípřež
Gribeauval inovoval zapřaháním koní po dvou, čímž zvýšil tažnou sílu a tudíž snížil potřebný počet koní a zároveň zvýšil manévrovatelnost celé soupravy.  Dělo ráže 12 nyní potřebovalo šest koní, rážím 8 a 4 postačili čtyři. Dále k přesunům po bitevním poli vytvořil Gribeauval systém řemenů, popruhů a pák, takže k manévrování děly ráže 4 a 8 stačilo osm mužů, k dělu ráže 12 jich bylo zapotřebí 11-15.
   Jedním z nejvýznamnějších Gribeauvalových zlepšení bylo dlouhé tažné lano (cca 12 m), v palebném postavení volně spojující lafetu s kolesnou a se spřežením, což umožňovalo jednak nevypřahat při střelbě, jednak urychlovalo a slaďovalo přesun a pohyb celé soupravy naráz po bojišti.

F. Muniční vozy
Gribeauval zrušil dosavadní systém převážení koulí a veškerého prachu odděleně a zavedl vozy s přihrádkami pro různé výše uvedené druhy jednotného střeliva, které omezovaly riziko zapálení a výbuchu celé zásoby prachu

Doprovodný muniční vůz (současně pro munici pěchoty). Zvláštností bylo velké náhradní kolo zavěšené vzadu = nebyl již nutný speciální vůz s náhradními koly pro děla (běžně se poškozovala). Tento vůz pak s patřičnými úpravami používala z iniciativy armádního šéfchirurga Percyho i zdravotnická služba pro přepravu chirurgů a zdravotnického materiálu na bojišti.

G. Miřidla
Gribeauval vyznačil záměrnou malým výčnělkem na nákružku ústí hlavně a nastavitelným hledím se zářezem na opačném konci hlavně. Hledí se nastavovalo šroubem otáčeným klikou a používalo se při míření na vzdálenosti větší než přímo na bezprostřední cíl. Účelem nebylo zcela přesné zamíření, nýbrž možnost přibližně opravit zacílení, pokud rány dopadaly příliš blízko nebo příliš daleko, a následně zamíření zachovat. Doposud se mířilo jen odhledem přes mušku na hlavni, takže nyní se zvýšil účinný dostřel a dělo mohlo účinně postřelovat větší úseky bojiště. Hledí byla v základě nastavena na 480 sáhů (cca 900 m) pro střelbu plnými koulemi a na 400 sáhů (cca 750 m) pro kartáče.

H. Hvězdicová měrka
Hvězdicová měrka byla Gribeauvalovým vynálezem — umožňovala kontrolu rozměrů a rovnoměrnosti vývrtů a nábojových komor (jak nových, tak postupně opotřebovávaných) s dosud nebývalou, byť stále přibližnou přesností (na 1/2 mm). Vyobrazení na webu neexistuje, velmi zjednodušeně šlo o kotouč s posuvnými výčnělky, nasazený kolmo na duté násadě, jíž procházelo táhlo s nakloněnými rovinami, které výčnělky posunovalo a přenášelo jejich pohyb na čárkové měřítko na rukojeti.

I. Organizace
Gribeauval propočetl, že armáda o 80 000 mužů by měla mít optimálně čtyři děla na 1000 mužů (teoreticky 1 batallion) a na každých 100 děl mělo připadat 6 houfnic, což ve výsledku představovalo 340 děl v tomto složení:
              40 děl ráže 12
              80 děl r. 8
            200 děl r. 4
              20 houfnic
Materiál měl být společný pro 8 děl:
            1 nářaďový vůz
            8 muničních vozů
            1 náhradní lafeta  
  Za Revoluce však vlivem různých okolností, zejména dezorganizace výroby a současného rychlého formování armád, nebylo těchto počtů dosaženo a v poli připadala ve skutečnosti 2 děla na 1000 mužů. Napoleon ovšem později tyto počty změnil.
  Příslušenství k dělu: 1 vytěrák (čištění vývrtu a odstraňování zbytků) kombinovaný s nabijákem, 2 lžíce (sypání prachu) kombinovaná s vývrtkou k odstranění nevystřelené munice, 3 vědro na namáčení vytěráku, 4 dvě ze čtyř pák pro manipulaci lafetou během střelby, 5 muniční truhlík, 6 doutnáková hůl sloužící k odpalování, 7 jehly k pročišťování zátravky.
  Od nářadí resp. zátravek odbočka pro kadety s nedokončeným dělostřeleckým vzděláním: v popisu bitev se občas vyskytne poznámka, že ustupující vojsko nebo naopak útočící vojsko zatlouklo děla, která muselo zanechat na bojišti (= ustupující vojsko svá vlastní a útočící vojsko dobytá nepřátelská), aby zabránilo jejich použití pronásledujícím respektive vracejícím se nepřítelem. Provádělo se to především vtlučením a rozklepáním hřebu do zápalného kanálku - zátravky, což se skutečně nedalo v bitvě ani ještě dlouho po ní opravit. Jeden člen obsluhy nebo příslušník útočícího jezdectva byl k tomuto zatlučení děla/děl vždy předem určen a vybaven. Teprve nebyl-li po ruce hřeb a byl-li čas, přišly ke slovu „špunty“ do hlavně - nadusání hlíny do prachové komory, pro zvýšení účinnosti popřípadě doplněné pracným natlučením dokonale těsnící koule nebo alespoň špalku dřeva na doraz, zničením nabíjecího náčiní nebo se dělo ve spěchu alespoň převrátilo. Což byly improvizace vyřazující dělo nanejvýš na tentýž den (pokud se při převrácení nepolámalo), kdežto řádně zatlučený hřeb se dal odstranit jedině v týlu, nejčastěji vyleptáním kyselinou, a to trvalo!

J. Dobové námitky proti Gribeauvalovu systému
Všechny Gribeauvalovy novinky narazily na odpor zastánců dosavadního systému Vallière (= posudková komise, jíž předsedali maršálové de Broglie, de Contades, de Soubise a de Richelieu) a nutno přiznat, že některé námitky byly opodstatněné. Diskuzi lze shrnout následovně:
a) hlavně:
Prý mají kratší dostřel, menší přesnost, špatná mířidla, menší počáteční rychlost koule a její menší odrazivost, větší zpětný ráz, kratší životnost...
  Prvních pět námitek bylo nepodložených a často nekonkrétních, Gribeauval je celkem snadno vyvrátil, neboť vzešly z neznalostí balistiky a zřejmě i z nedostatečných zkoušek.
  Námitka proti zpětnému rázu byla ovšem závažnější: dosavadní dělo ráže 12 po výstřelu odjelo o 4,5 stopy (cca 1,5 m), kdežto Gribeauvalovo dělo stejné ráže o 15 stop 8 palců (cca 5 m), což znamenalo delší čas pro jeho vrácení do střeleckého postavení, děla nemohla stát blízko sebe a případným blokováním zpětného rázu by se ničily lafety.
  Gribeauval kontroval, že důstojníci u zkoušek neshledali tento zpětný ráz nadměrný, že ani delší čas pro vrácení děla na místo nebrání dostatečně hbité střelbě, o čemž svědčí i zkušenosti cizích armád používajících obdobně lehká děla, že děla takto ujíždějí vzad jen na dokonalé rovině a že zvýšená pohyblivost tuto nevýhodu bohatě vyvažuje.
Ohledně životnosti dokázal, že snížená životnost zkoušených děl byla způsobena výrobními vadami při odlévání.
  Námitky byly i proti příliš malé ráži moždířů používaných tehdy hlavně při dobývání měst a pevností. Gribeauval však poukázal na to, že moždíře nahrazují v poli děla a houfnice proti živé síle a polním opevněním, nikoli proti hradbám.
b) střelivo:
Námitky proti střelivu: kartáče se snadno deformují a jsou pak nepoužitelné.
  Jednotné náboje s plnou koulí prý způsobují plýtvání střelivem a jsou drahé (toto byla opodstatněná námitka), zmenšení vůle mezi koulí a vývrtem brání střelbě rozžhavenými=zápalnými koulemi. Gribeauval vyvrátil tuto poslední námitku tím, že k zápalné střelbě budou sloužit houfnice střílející granáty, které budou vyvolávat požáry bez nutnosti žhavení koulí a manipulaci s nimi.
c) lafety:
Gribeauvalovy lafety jsou těžší a značně dražší než dosavadní vlivem velkého počtu železných součástí, navíc příliš složitých na to, aby mohly být narychlo opravovány obyčejnými kovodělníky z nejbližších osad. Námitka nebyla zcela neopodstatněná, ale: váhu lafety zvětšovaly zejména lafetové truhlice a železné nápravy, jejichž užitečnost a výhody převažovaly nad nevýhodami. Kování lafetu zpevňovalo, prodlužovalo její životnost, a jednotlivé součásti byly unifikované, takže bylo možno vozit zásobu náhradních součástí a opravy tak byly značně usnadněny.
d) přípřež:
Jednoduché oji se vyčítala lámavost při zvýšené námaze a obtížnost při řízení v nerovném terénu. Kromě toho bylo třeba cvičených vozatajů, což byla závážná nevýhoda vzhledem ke způsobu náboru vozků = z okolních vesnic, kde se dalo...
  Oprávněné námitky se týkaly i systému popruhů a řemení, zkušenost jejich oprávněnost prokázala a od jejich používání bylo postupně upuštěno.
Proti další novince - tažnému lanu spojujícímu celou soupravu, nebyly žádné podstatnější námitky vzneseny.
e) muniční vozy
Námitky se týkaly toho, že zavedení vozů s přihrádkami pro jednotlivé druhy munice k dělům různých ráží (tudíž s různě velkými a uspořádanými přihrádkami a různou hmotností) je proti duchu unifikace. Výhody systému (racionální uskladnění a převážení střeliva a pohotovost zásobování) však tuto nevýhodu jasně převážily.
f) miřidla
Proti Gribeauvalově nastavitelnému hledí bylo vzneseno mnoho dosti zpátečnických námitek - možnost poškození v boji, nutnost zaučení obsluhy, nutnost sestavení tabulek pro odchylky vlivem naklonění děla do strany, atd. Gribeauval svá mířidla obhájil, když poukázal mj. na to, že klasický dělostřelecký úhelník, vkládaný do ústí hlavně, již byl vyřazen z používání a že se tudíž zatím střílí pouze odhledem a pouze na přímé viditelné cíle, přičemž na 400 sáhů (cca 770 m) již je taková střelba značně nepřesná a musí se tedy střílet jen pomalu, víceméně jen pro narušení manévrů nepřítele, na 200 sáhů (cca 380 m) teprve začíná být střelba přesná a je třeba ji zrychlit, aby ztěžovala nepříteli postup, a až na 100 sáhů (190 m) je vražedná, takže teprve tehdy je nutno střílet hodně rychle, aby se nepřátelské řady rozbily. Zatímco s jeho hledím se může dělo zastřílet, potom nastřelenou vzdálenost udržovat, v akci ji podle potřeby rychle a s dosatečnou přesností měnit a zároveň střílet s potřebnou kadencí, tudíž rozbíjet řady nepřítele již na velkou vzdálenost. Náklon děla do strany přitom účinné vzdálenosti prakticky neovlivňuje.
  Tento výchozí materiál tedy Napoleon zdědil, optimalizoval jeho organizaci a použití zejména s využitím vysoké pohyblivosti a manévrovosti. Popis změn, které Napoleon vnesl do používání Gribeauvalova systému, jeho reorganizace a zdokonalení taktického využití dělostřelectva zejména nad úrovní brigády = vytvoření dělostřelecké zálohy, by přesáhl rámec stati a bylo o nich dost psáno jinde. Napoleon se také neustále snažil doplňovat ba zvyšovat počet děl, který tak postupně stoupl v průměru z dosavadních 2 na 3 děla na 1000 mužů, přičemž zamýšleného“ideálního“ počtu 5 děl na 1000 mužů se mu dosáhnout nikdy nepodařilo (jen ve sboru dělostřelce Marmonta dosahoval přechodně až 11 děl na 1000 mužů).
  Po stránce čistě materiální změnil Napoleon Gribeauvalův systém polního dělostřelectva jen nepatrně. Vytvořil sice cosi, co se nazývá systém An XI, ale šlo jen o dílčí úpravy, které ani nebyly zavedeny v plném rozsahu - výroba v tehdejších podmínkách nemohla stíhat:
  a) hlavní inovace spočívala v tom, že zavrhl příliš slabá děla ráže 4 a částečně i děla ráže 8 jako příliš těžká do první linie (Gribeauval nepředvídal Napoleonův způsob válčení...) a většinou nahradil oboje děly ráže 6, která byla skoro stejně účinná jako ráže 8. Protože ráži 6 masově používaly armády jeho kontinentálních protivníků, vybavil navíc celkem snadno a úsporně svou armádu těmito děly i odpovídající municí z kořisti. K určitým změnám došlo časem i u houfnic, zejména se o něco prodloužila hlaveň;
  b) zesílil a zpevnil kováním muniční vozy, které špatně snášely jeho zvýšené nároky na pohyblivost;
  c) zřídil specializované bataliony dělostřeleckého trénu, čímž odpadlo rekrutování nespolehlivých a nevýkonných civilních vozatajů.
  Císař rovněž dbal na vzdělání a pravidelný výcvik dělostřeleckých kádrů (jehož hlavní směry ostatně stanovil již Gribeauval) a také oproti jiným druhům vojsk prodloužil dobu, po níž mohl být dělostřelec povýšen na poddůstojníka a pak na důstojníka, aby byli povyšováni skutečně jen ti nejlepší. Vzhledem k důležitosti, kterou Napoleon oprávněně připisoval samotné „zbrani vzdělanců“ - dělostřelectvu, a k jeho osobní hrdosti na to, že ho úspěšně vystudoval, je však docela překvapivý postřeh dělostřelce Marmonta, týkající se významu a vážnosti dělostřeleckých důstojníků. Maršál situaci stručně shrnul: relativní význam kanonýra je nepřímo úměrný jeho hodnosti! Nejváženější artilérskou hodností je kapitán, s nímž se nemůže srovnávat žádný kapitán pěchoty ani jezdectva, ale dál už je to horší: plukovník dělostřelectva zaostává ve vážnosti daleko za velitelem pěšího či jezdeckého pluku. A generál dělostřelectva? To je už jenom „ponížený služebník generála velícího pouhé divizi“... Za tento přetrvávající duchovní odkaz minulosti ovšem Gribeauval nemohl...
  Gribeauval tedy značně přispěl k tomu, že dělostřelectvo se ze statického podpůrného prostředku pěchoty stalo nezávislou a manévrující zbraní, zasahující hromadně a soustředěně rozhodujícím způsobem do bitvy, stalo se hlavním nástrojem francouzských vítězství a bylo od té doby takto zasazováno ve všech velkých válkách 19. a 20. století.

středa 18. července 2012

NOVÁ SÉRIE ROMÁNŮ Z NAPOLEONSKÝCH VÁLEK

Od chvíle, kdy jsem dočetl poslední svazek série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi, jsem si myslel, že nic lepšího na poli současného románu z napoleonských válek nevznikne, což jen potvrzuje úsloví, že se nikdy nemá říkat nikdy. Spíš dílem náhody mi na britském amazonu padl do oka svazek s názvem True Soldier Gentlemen, tedy Praví (nebo věrní) vojáci gentlemani, a se zuřivě vyhlížejícím červenokabátníkem v čáku vzoru stovepipe na přebalu. Paperback, jehož autorem je Adrian Goldsworthy, nestál mnoho, objednal jsem jej, a když přišel, ponořil se do něho, zprvu zvolna, pak ale s čím dál větším zaujetím, neboť to byla četba zatraceně dobrá a s každou kapitolou poutavější. Začínala trochu nečekaně, povstáním Dos de Mayo 2. května 1808 v Madridu tak, jak zaskočilo jednoho z hlavních hrdinů, Williama Hanleye, nemanželského syna situovaného otce a jedné herečky, který tu studoval malířství, leč nudil se a přiznával si, že nadprůměrný talent nemá. Otec mu koupil hodnost podporučíka v regimentu, u nějž William nikdy nebyl, a mladík po hrůzách i strachu, které v Madridu zažil, usoudil, že nejlepší bude, když se do Anglie vrátí, načež trochu ze vzdoru, trochu proto, že nevěděl, jak dál, k pluku nastoupil.
Vlastní děj první části, odehrávající se v Anglii, se odehrává u 106th Foot, pluku sice vymyšleného, ale s nesmírnou autenticitou vykresleného. Vše se odvíjí od osudů několika mladíků, nejen Williama Hanleye, ale i Hamishe Williamse, který nastoupil k regimentu jako gentleman volunteer, dobrovolník z dobré rodiny a důstojnický čekatel, což znamená, že celým výcvikem prochází jako řadový voják. Pak je tu podporučík Pringle, sukničkář, který se rád napije, poněkud kariéristický poručík Wickham a další mladí důstojníci, jakož i jejich nadřízení, především major MacAndrews, veterán z Ameriky a velitel kompanie, či plukovník Moos, který bojoval v Egyptě. Tahle část je doslova nabytá poznatky o britské armádě i životě v ní a o výcviku či regulích se tu dozvíte víc než studiem dobových reglementů, což není pro nezasvěceného vůbec nuda. Tahle v románu skrytá teorie i praxe se totiž skrývá zabalené do příběhu, v němž nechybí řevnivosti, touhy, nenávist, o níž je jen krůček k duelu, věci v britské armádě navýsost zakázané, k vášním a také k lásce, jíž mladý Williams propadne vůči dceři svého majora. Možná zdviháte obočí, ale ujišťuji vás, že i tento příběh dokonale odráží anglické zvyky a mravy, přičemž se autor netají inspirací romány Jane Austenové, spisovatelky, která osudy žen důstojníků i vojáků dokonale znala.
 Druhá část vede 106th Foot za moře, do Portugalska, kde se v rámci jednotek Arthura Wellesleye vyloďuje a pochoduje vstříc armádě generála Junota. Vynikajícím způsobem se tu líčí bitva s Delabordovým francouzským předvojem u Roliçy a následující velký střet u Vimeira, jímž tato kniha končí, dějově však nejde jen o naroubování osudů hrdinů na skutečné události. Je tu také zápletka jiná, těžící z toho, že v Lisabonu v té době kotvila ruská flotila admirála Senjavina, neboť Rusové tehdy byli francouzskými spojenci. Kapitán ruské gardy, který v Petrohradu nadělal spousty dluhů, zjistí od své portugalské metresy cosi o pokladu jednoho urozeného muže, ukrytého před Francouzi, a rozhodne se jej zmocnit; poklad je ukrytý v Obiedu, což kapitána Denilova přivede do blízkosti bojů a mladých gentlemanů Wellesleyovy armády…
Jane Austenová, křížená s Bernardem Cornwellem, psaly o knize Adriana Goldsworthyho kritiky, což byla svým způsobem reklama i poklona čtyřicátníkovi s pověstí renomovaného historika na vojenství starého Říma, jehož musí znát každý, kdo se římskými legiemi nějak seriózněji zabýval. Skok do Napoleonic Fiction byl možná překvapivý, určitě smělý a dopad prvotřídní, což umožnilo autorovi (prolink na jeho web máte v nadpisu) psát dál, takže dnes jsou na světě jiné svazky.
Ten druhý má název Beat the Drums Slowly, což je titul inspirovaný písní známou jako Streets of Laredo, jejíž původ sahá do napoleonských válek; místo překladu názvu použijme ten z českého textu písně: Ať píštaly kvílí a bubny v tu chvíli… Děj se tu odvíjí kolem pochodu sira Johna Moora z Portugalska k Madridu a ústupu směrem na La Corunnu, při němž se někteří hrdinové dostanou i do jezdeckého střetu u Sahagunu a všichni pak pochopitelně do bitvy o La Corunnu.
Třetí díl Send me safely back again (Pošli mě zas bezpečně domů)  se má odehrávat kolem katastrofální španělské porážky u Medellínu a prvního Wellesleyova vpádu na španělské území s bitvou u Talavery.
Na podzim tohoto roku už Goldsworthy ohlásil vydání čtvrtého svazku All in Scarlett Uniform (Všichni v rudé uniformě) a hodlá, jak tvrdí, pokračovat až k nezbytnému Waterloo; v plánu má dvanáctidílnou sérii.
S napětím čekám, až mi amazon pošle v září dotisk dalších dvou (v současnosti vyprodaných) svazků a pak i svazek čtvrtý, o nichž se bezpochyby znovu rozepíšu.
Pokud vládnete angličtinou, neváhejte si ji zlepšit touhle četbou, je vskutku skvělá.
Pokud nikoliv, nezbývá vám než doufat, že některý český nakladatel tyhle knihy objeví, s trochou odvahy koupí práva a zadá překlad, který by se mu měl vyplatit…!

neděle 15. července 2012

USS IOWA JAKO MUZEUM

I když jsem si při zakládání tohoto blogu říkal, že se nepustím do militaristických témat moderní doby, tedy zejména 2. světové války, přece jen toto předsevzetí poruším a budu se vymlouvat, že každé pravidlo má svoji výjimku. Nbo si to zdůvodním, což lze v daném případě snadno dvěma věcmi.
    Zaprvé je léto a v létě se lidé zpravidla rozprchnou, pokud mohou, za hranice všedních dní, kde narazí na řadu zajímavých věcí i podnětů. Už loni jsem se pokusil, zčásti s úspěchem, dát prostor těm z vás, kteří se chcete podělit o leccosy, jež vás na cestách zaujaly, takže i letos berte můj příspěvek jako pobídku k témuž.
    Pak je zde téma mnohokrát už probírané, tedy příspěvky a informace vaše stejně jako moje, týkající se monumentů, památníků či muzeí, jež se k vojenské minulosti vztahují.
    Zdůvodnění mám za sebou, tedy k věci.
    Koncem června mi od kamaráda Pavla E. dorazil mail, který jemu poslal jeho kamarád Jirka, žijící už řadu let v San Francisku, a krom textu obsahoval i celou sérii fotografií Brittany Murraye. Týkaly se USS Iowa, bitevní lodi stejnojmenné třídy (Iowa, Missouri, New Jersey, Wisconsin, Illinois, Kentucky, přičemž poslední dvě se nedostavěly). Taktickotechnická data USS Iowa jakož i bojovou cestu plavidla najdete podrobněji v prolinku, vloženého do nadpisu článku, zde postačí říci, že tento obr bojoval v Tichomoří od Marshallových ostrovů přes Leyte až po Tokijský záliv, účastnil se Korejské války i operací v Perském zálivu
v letech 1987 až 1989, definitivně byl vyřazen ze služby roku 1990 a k vyškrtnutí ze stavu námořnictva došlo roku 2006 s tím, že loď, zakotvená v Suisun Bay v San Francisku, musí zůstat ve stavu, umožňujícím případné přetvoření v muzeum. Tenhle podnik se završil právě v nedávných dnech a text z mailu kamaráda
mého kamaráda, který při tom byl, říká, že v sobotu 23. června USS Iowa (jež vezla i Franklina D. Roosevelta na konferenci v Teheránu) přeplula skrze Sain Pedro´s Main Channel do svého nového domova, kde pak byla 7. července t. r. zpřístupněna jako muzeum-památník. Atmosféru čtyřmílové vzdálenost, kterou bitevní loď urazila zvolna asi za hodinu (v doprovodu požárních lodí, přičemž podplula St. Vincent Thomas Bridge, obrátila a vracela se k novému úvazišti Berh 84 v blízkosti přístavní požární stanice) vystihují

fotografie dokonale a vy, kteří San Francisko navštívíte, budete stát před těžkou volbou, zda dřív na zdejší tramvaj po stopách Bullitova případu, na Golden Gate, na Alcatraz, či sem...

úterý 10. července 2012

DEZERTÉR

Ve Zpěvech sladké Francie Hanuše Jelínka je i text francouzské balady Je me suis t´engagé (Dal jsem se naverbovat, nebo Já na vojnu se dal), kterou překladatel nazval Dezertér. V českých zemích se zpíval (a zpívá) od divadelní scény (třeba nezapomenutelný Eduard Kohout) až po trampské osady, hospůdky i ohně a patří k okruhu, který měl v armádě vždy tragický nádech, neboť z dezerce plynul (a stále v časech válečných plyne) jeden jediný trest. Písní dezertérů a vojenských odsouzenců k smrti je ve světovém folklóru celá řada, francouzský dezertér však vypráví příběh o tom, jak utekl nikoliv ze zbabělosti, ale z lásky k dívce, od níž jej odvedli. A jak přitom zabil kapitána, ať už byl jeho sokem (v českém překladu), nebo jej jen volal k zodpovědnosti (ve francouzském originálu). Kapitána zabije voják řádně v souboji na šavle (česká verze), či v zápase, v němž dojde kromě sečné i na střelnou zbraň (originál).
Francouzských variant je několik, mírně se od sebe liší melodicky a tím, že v některých je příčinou vojákovy tragédie une blonde, plavovláska, v jiných une brune, brunetka. Černovlásky, zdá se, nebyly ve Francii v módě.
Folklórní zpěvníky se přou o dataci dezertérské balady, snad je z přelomue XVII. a XVIII. století, z Holandské války, Devoluční války či Války o španělské dědictví  (k čemuž svádí i Jelínkův překlad, v němž voják prosí kamarády, aby matce vyřídili: "Povězte jí že jsem v Holandsku zajatcem…"), či z válek, které v době svého mládí vedl Ludvík XV., v této souvislosti ostatně zaznívá její melodie i v "předpopravní" scéně slavného Fanfána Tulipána (Fanfan La Tulipe) z roku 1952 s Gérardem Philippem. Jiní ji kladou do počátku XIX. století, tedy do revolučních a napoleonských válek. Ve francouzském originálu ovšem vojáček prosí, aby jeho matce milosrdně nalhali, že je v Bordeaux vězněm Angličanů…
Mám tuhle baladu nesmírně rád a provázela mě téměř od prvních akordů, které jsem se na kytaru naučil, i když jsem ji před pár lety zpívat přestal, neboť se hrála na pohřbu Karla Marii Tomana; patřila mezi jeho zamilované. Nedávno se objevila stará nahrávka v podání Rudolfa Pellara na youtube a nedala mi spát, dokud jsem si s ní nepohrál a neopatřil ji obrazovým videem, což není jednoduché, neboť vyobrazení s podobnou tematikou existuje málo. Snad vám udělá radost nejen interpretace, ale i doprovod pláten či litografií starých mistrů Boucherem, Fragonardem, Watteauem, Alfredem de Marbotem, Gérardem a mnoha jinými počínaje i konče...  
Video je nahráno na youtube a na správné rozlišení se dostanete kliknutím na logo dole v rohu malé obrazovky, nebo kliknutím na prolink, skrytý v nadpisu.

Dezertér
(překlad Hanuš Jelínek)

Na vojnu jsem se dal / pro krásnou plavovlásku.
Ne pro prsten zlatý snad, / - ten má mi ještě dát -,
že nechtěla se dát / ode mne zulíbat.

Na vojnu jsem se dal, / my hned do boje táhli.
Tam co jsem v kvartýru byl / mi voják poradil,
abych si volno vzal / svolení nežádal.

Já na cestu se dal, / vtom potkám kapitána.
I ptá se pan kapitán : / "Kam jdeš si jako pán?"
"Jdu támhle nahoru / ke svému praporu."

"Vojáčku, ty máš žal, / že máš rád plavovlásku,
ale ty nejsi sám, / hleď, prsten od ní mám,
tím důkaz tobě dán, / že jsem její galán.

Tam v tichém údolí / potůček jasný zpívá.
Já kabát odhodil / a šavli vytasil
a statečně se bil / jak pravý kavalír.

Tam v louce zelené / já zabil kapitána.
Kapitán mrtev kles, / já živ jsem ještě dnes,
Však nejdýl do tří dnů / v tvář smrti pohlédnu.

A kdo mne odpraví, / to budou kamarádi.
Dřív zavážou mi však / šátečkem modrým zrak
a bez trápení hned / mne pošlou na onen svět.

Mé srdce vložte pak / do bělounkého šátku
a k nám je pošlete, / mé milé řekněte:
"To srdce pro tebe dal / hoch jenž tě miloval."

Vojáci z naší vsi, / nic neříkejte mámě.
Povězte jí, že jsem / v Holandsku zajatcem.
A můžete jí říct, že nespatří mne víc.

neděle 8. července 2012

ČERNÝ ĎÁBEL

Michal Šťovíček
Olivier Pichat: Generál Alexandre Dumas
Přezdívku Der Schwarze Teufel získal už od Rakušanů ojedinělý zjev mezi Napoleonovými generály a pod tímto názvem = Le Diable noir také vyšla v r. 2008 ve Francii jeho biografie. Nemám se tedy proč omlouvat nikomu, kdo by mě chtěl popřípadě vinit z politické nekorektnosti titulku příspěvku o historicky prvním francouzském generálovi afro-karibského původu...

Thomas Alexandre Davy de la Pailleterie, později běžně zvaný Alexandre Dumas, se narodil 25. 3. 1762 v Jérémie na ostrově Saint-Domingue (dnes Haiti) jako čtvrté a nemanželské dítě normandského šlechtice a plantážníka markýze Alexandra Antoina Davyho de la Pailleterie a jeho africké ortrokyně Marie-Césetty Dumasové.
          O takového otce asi nebylo co stát: někdy v r. 1774 prodal syna do otroctví s právem zpětné koupě, vrátil se do Francie a odtud syna asi po třech letech nakonec zpětně koupil, vzal ho k sobě a poskytl mu řádnou výchovu mladého šlechtice. Jelikož se mezitím se svou někdejší otrokyní oženil, stal se malý Alexandre takto legitimním šlechticem, neboť podle tehdejších zákonů dodatečné sezdání rodičů předchozí nemanželské děti legitimizovalo, přičemž původ otce dítěte převažoval nad původem matky. Chlapcovo schválené usídlení na území kontinentální Francie současně smazalo jeho předchozí otroctví v koloniích.
          V  Paříži se mladý Alexandr spřátelil s tehdejší rovněž „barevnou“ celebritou, narozenou jako otrok - rytířem Josephem Bolognem de Saint-George, proslulým šermířem a hudebním skladatelem, a začal se učit truhlářem, Vynikal atletickou, asi 1,85 m vysokou postavou s typicky černošskou fyziognomií a nesmírnou silou.
Madame Dumas
           S otcem se posléze kvůli jeho druhému sňatku rozešel ve zlém a pod jménem své matky = Alexandr Dumas vstoupil v r. 1786 do pluku Královniných dragounů jako prostý dragoun. Tehdy se také spřátelil s několika budoucími Napoleonovými generály, např. Espagnem (ten mu byl později svědkem na svatbě) a Beaumontem.
           V létě 1789 byl jeho oddíl odvelen do Villers-Cotterêts  (80 km severovýchodně od Paříže), kde se Alexandre seznámil s Marie-Louisou Labouretovou, dcerou hostinského, u něhož byl ubytován, a v zimě 1792 se s ní oženil - až poté, co splnil podmínku svého nastávajícího tchána, že nejprve dosáhne hodnosti brigadýra.
Následovala závratná kariéra, vybojovaná zprvu u Severní armády (2. 9. 1792 poručík), poté u dobrovolnické americké jezdecké legie (15. 9. 1792 podplukovník) a znovu u Severní armády (30. 7. 1793 brigádní generál). Vykonával hrdinské činy, těšil se přitom přízni tehdejšího ministra války Bouchotta a za obranu Pont-à-Marcq na spojnici armádních křídel byl již 3. 9. 1793 jmenován divizním generálem.
Dumas oplýval skutečně nadlidskou silou, o tom se zachovalo dosti svědectví. Generálův slavný syn, spisovatel Alexandre Dumas st. se narodil až v r. 1802, otcovy silácké kousky znal tedy vesměs pouze z druhé ruky. Ve svých pamětech přitom věnuje otci přes 200 stran a popisuje tedy hlavně to, co se časem dozvěděl, například:
„V době svatby měl obvod lýtka stejný jako moje matka obvod pasu.
Jeho fyzická síla byla v celé armádě příslovečná. V jízdárně se několikrát bavil tím, že když projížděl pod nějakým trámem, zavěsil se na něj rukama a svého koně zvedl ze země mezi stisknutýma nohama. Vzpomínám si, jak jsem jej jako dítě viděl, že si na skrčenou nohu posadil dva muže, dva další si pověsil na záda a takto po jedné noze přeskákal pokoj. Viděl jsem ho, jak v záchvatu bolesti uchopil do obou rukou průměrně silný klacek a točením jej překroutil vedví. Také si vzpomínám, jak jsme jednoho dne vyjeli ze zámečku Fossés, kde jsme bydleli, a otec zapomněl klíč od závory; sestoupil z vozu, uchopil závoru, začal jí bušit do patníku, do něhož byla zasazena, a druhým nebo třetím nárazem jej rozlomil.  
            Doktor Ferus, který pod mým otcem sloužil, mi často vyprávěl, jak byl odvelen jako pomocný chirurg k Alpské armádě. Onoho večera, kdy nastoupil, sledoval u táborového ohně jakéhosi vojáka, který se předváděl siláckými kousky a mezi jiným vsunul prst do hlavně pušky a takto ji pouhým prstem bez pomoci paže zvedl. K přihlížejícím přistoupil muž zavinutý v plášti, sledoval spolu s nimi vojákův výkon, načež se usmál a odhodil plášť.
           ´To je dobré´, řekl. ´Přineste mi čtyři pušky.´ Poznali svého velícího generála a poslechli. Vsunul čtyři prsty do čtyř hlavní a zvedl je všechny stejně snadno, jako předtím onen voják tu jednu. ´Tak´, prohlásil a pomalu pokládal pušky na zem, ´když se někdo snaží o silácké kousky, musí to dělat takhle.´
... tatík Moulin mi při jednom průjezdu Avignonem vyprávěl, že když sloužil pod mým otcem v Itálii, byl vydán denní rozkaz, že žádný voják nesmí vyjít ven bez šavle pod trestem dvou dnů kasárníka. Důvodem byly časté přepady a vraždy vojáků, k nimž docházelo. 
Méně lichotivý generálův portrét
           Otec jednou projížděl po městě na koni a potkal Moulina, který byl v té době pohledným a statným pětadvacetiletým junákem. Bohužel tento statný pětadvacetiletý junák neměl po boku šavli. Když mého otce zpozoroval, dal se do běhu a snažil se ukrýt v boční uličce, ale otec ho spatřil a poznal, proč zdrhá, pobídl koně do cvalu, dohonil ho a s výkřikem: ´Ty darebáku, ty se chceš nechat zabít!´ ho chytil jednou rukou za límec, zvedl ho ze země a aniž zpomalil či zrychlil v jízdě, nesl ho takto v ruce jako nese krahujec v drápech skřivánka, až cestou narazil na strážnici, kde ho hodil vojákům se slovy:           
           ´Toho mizeru na dva dny zavřít!´ Tatík Moulin si ty dva dny odseděl, ale  mnohem silnější dojem v něm po letech zanechalo těch krátkých deset minut letu vzduchem.“
Kdo hádá, že podle takových siláckých kousků později slavný spisovatel dotvářel Porthose, hádá správně.
Koncem r. 1793 se generál Dumas rozešel s přítelem a spolubojovníkem de Saint-George kvůli jeho podloudnému obchodu s koňmi. Postupně velel Západopyrenejské armádě (velice krátce) a Alpské armádě, s níž mimo jiné dobyl z chodu opevněný průsmyk Malý sv. Bernard a Mont Cenis a pobral Rakušanům a Piemonťanům značný počet děl a zajatců. Opět podle pamětí generálova syna:
„Bylo podniknuto již několik neúspěšných pokusů, při jednom z těchto pokusů v únoru přišel o život generál Sarret. Ujela mu noha, zřítil se do propasti  a jeho tělo pohřbil sníh. Proto můj otec vybavil sebe i své muže protiskluznými hroty.
Na Mont Cenis bylo možno útočit jen ze tří stran, čtvrtou zaštítila sama příroda natolik, že ji Piemonťané zabezpečili navíc jen jednou řadou palisád. K této straně bylo možno se dostat jen výstupem ze samého dna propasti.
Otec nařídil klamné útoky ze tří stran a večer 19. floréalu (8. května) vyrazil se třemi sty mužů. Musel obejít horu, zlézt nepřístupnou skálu a svým útokem měl dát současně znamení ke všeobecnému útoku.
Před výstupem ukázal otec svým mužům na skálu, kterou měli zdolat, a řekl jim: ´Kdokoli spadne, musí si už v pádu uvědomit, že je mrtvý a nic ho nezachrání. Je proto zbytečné křičet, křikem si nepomůže a jen vyvolá poplach a ohrozí úspěch celé akce.´
Tři muži se pak během výstupu zřítili, bylo slyšet, jak se jejich těla odrážejí od skalisek, ale žádný výkřik, ani nářek, ani vzdech.
Dorazili na planinu. I když byla temná noc, z pevnosti by mohli zahlédnout na bílém sněhu tmavou řadu modrých uniforem. Na to však bylo pamatováno, každý muž si ovinul tornu bavlněnou košilí a nasadil bavlněný čepec. Otec používal tento převlek, když v noci vyrážel na lov kamzíků.  Došli tak zcela nepozorováni až k patě palisády. Vojáci ji začali zlézat, ale můj otec přišel na jednodušší a nehlučnější způsob: díky své herkulovské síle uchopil jednoho po druhém za kalhoty a za límec a přeházel je všechny přes palisádu. Hluboký sníh ztlumil samotný dopad i hluk.
Piemonťané zaskočení ve spánku a nechápající, jak se mezi nimi mohli tak náhle objevit francouzští vojáci, téměř nekladli odpor.“
V září 1794 byl Dumas postaven do čela Západní armády ve Vendée, kde již po měsíci znechucen situací a krveprolitím složil velení, byl poslán na „zdravotní dovolenou“ a kvůli svým otevřeným protestům proti tamním masakrům byl málem postaven před soud. Pak byl povolán do Paříže, aby potlačil propukající royalistické povstání, ale cestou uvízl kvůli zlomené nápravě svého cestovního kočáru, takže místo něho velel 13. vendémiairu Bonaparte.... Podle jiných se však Dumas schválně opozdil, aby nemusel prolévat krev Francouzů. Byl totiž záhy znám svou humánností, přezdívali mu Pan Lidumil - šetřil civilní obyvatelstvo, bránil zbytečným násilnostem, například v jakémsi alpském městě nechal zničit gilotinu, která byla podle jeho názoru používána až příliš často, atd.
Dumas poté přešel nakrátko k Sambro-Maaské armádě a pak znovu k Alpské. Nakonec byl odvelen k Italské armádě místo původně určeného Despinoye, postupně velel Kilmainovu jezdectvu, jedné Kilmainově divizi, zúčastnil se obléhání Mantovy, kde odrazil jeden Wurmserův výpad, bojoval u Favorite, velel Massénovu jezdectvu, pak přešel k Joubertovi do Tyrol. Při chvále a rozdílení odměn za Mantovu však byl opomenut - přičítal to Berthierovi, s nímž se nesnášel od chvíle, co se s ním v Itálii ostře nepohodl kvůli tomu, že jej Berthier jakožto staršího v hodnosti přeskočil ve služebním postupu (bylo to shodou okolností v době, kdy Dumasovi zemřela malá dcerka, což asi při hádce ovlivnilo generálovo rozpoložení). Dumas se tedy domníval, že Berthier se schválně opomněl Bonapartovi o jeho zásluhách zmínit, ale není vyloučeno, že „na něj zapomněl“ sám Bonaparte...
V březnu 1797 se Dumas zmocnil mostu přes Adiži u Clausen a zablokoval tak rakouskému generálovi Laudonovi ústupovou cestu k Brixenu. S pomocí generála Belliarda dobyl Bolzano a svůj nejznámější hrdinský čin vykonal, když sám zadržel protiútok Rakušanů na clausenský most, dokud nedorazily posily. O tom podrobněji níže...  Bonaparte jej poté vznosně nazval tyrolským Horatiem Coclesem, podle legendárního římského hrdiny, který údajně sám ubránil most přes Tiberu proti etruské armádě.
Dumas se dále zúčastnil útoku na innsbrucký průsmyk a hnal odtud nepřítele 15 mil až do Sterzingu. Tehdy si od Rakušanů vysloužil onu přezdívku Černý ďábel.
Po uzavření míru v Campo-Formiu byl kratičce guvernérem Trevisa, které odmítal plenit, čímž Bonaparta pohoršil. Pak se jen otočil ve Francii a za necelý rok už plul s výpravou do Egypta. Bojoval u Chebreiss a u pyramid a vojensky zlikvidoval káhirskou vzpouru. V Káhiře se ubytoval v domě jakéhosi místního boháče a zabavené zařízení a cennosti v hodnotě dvou milionů odevzdal Bonapartovi s žádostí, aby se postaral o jeho rodinu, kdyby padl. V té době si však již začal od Bonaparta zachovávat odstup.
Dumasovo jméno se kupodivu v materiálech o egyptské výpravě téměř neobjevuje, přestože například právě on velel jezdectvu u pyramid (Murat v oné bitvě velel pouze jezdecké brigádě v divizi generála Duguy), za dobytí Alexandrie dostal od Bonaparta čestnou šavli a zachránil situaci v Káhiře. Otevřeně však nesouhlasil se zničením káhirské Velké mešity a s popravami zajatců. Patřil vůbec k nespokojeným velitelům a Bonapartovým kritikům na tažení a definitivně se s Bonapartem názorově rozešel po masakru v Jaffě.
Při jedné dosti pohnuté debatě v lednu 1799 si na něm pod záminkou nepevného zdraví vymohl souhlas s opuštěním Egypta a odplul. Cestou koncem března jej bouře zahnala do Tarentu, kde ho neapolská vláda zajala a jako válečného zajatce uvěznila v Brindisi a v Messině. Věznitelé s ním zacházeli vysloveně špatně (údajně se ho i pokusili otrávit), takže když jej po dvou letech osvobodilo vítězství u Marenga, vracel se v dubnu 1801 do Francie s podlomeným zdravím - se zmrzačenou pravou nohou, ohluchlý na pravé ucho, s ochrnutou pravou půlkou obličeje, téměř osleplý na pravé oko a s žaludečními vředy. Pro Bonaparta, který mu ostatně neodpustil odjezd z Egypta, se rázem stal bezcenným a neschopným další služby.
Dumas se usadil ve Villers-Cotterêts a své odsunutí do zapomnění těžce nesl. Mimo jiné napsal Bonapartovi:
„Generále Konzule... Postupná otrava, jíž jsem se stal obětí v Neapoli, mi natolik poškodila zdraví, že v šestatřiceti letech trpím neduhy, které by mne jinak potkaly leda v pokročilejším věku... Trápím se ještě jinak... a přiznávám, že toto mé trápení je větší než všechna, na něž jsem si dosud stěžoval. Ministr války mne zpravil, že jsem byl zanesen mezi generály mimo službu. Jakže! ve svém věku a se svou reputací jsem byl takto vyřazen! Jsem ve své hodnosti nejstarším a jsem mimo službu! Hleďte, generále konzule, dovolávám se vašeho soucitu...“
Bonapartem nepohnul. „O tom člověku už mi nemluvte!“ odbyl prý Dumasovy přátele, kteří se za generála přimlouvali.
Přesto První konzul údajně ještě uvažoval, že jej pošle na Saint-Domingue, aby tam zvládl povstání otroků. Někteří v tom spatřují vrchol Bonapartova machiavelismu a hanebnosti - poslat bývalého otroka bojovat proti „svým“! Co když tam ale Bonaparte chtěl naopak přirozeně a šikovně poslat někoho, kdo zná tamní poměry a mentalitu? Dumas každopádně toto poslání odmítl a tím si uzavřel všechny další cesty. Všechny jeho prosby o opětné zařazení do služby již byly marné.
V r. 1802 Dumas dokonce nevinně doplatil na snahy Toussainta Louvertura o autonomii Saint-Domingue. Naštvaný Bonaparte jej bez jakýchkoli ohledů nespravedlivě zahrnul do odvetných rasových proskripcí - vyloučení „barevných“ důstojníků z armády, zákaz pobytu černochů a míšenců na území kontinentální Francie. Nechal jej sice žít ve Francii, ale odebral mu hodnost a poslal ho definitivně do výslužby bez nároku na penzi. Podle jiných mu přece jen přiznal malou penzi 4 000 franků ročně. Každopádně mu však nenechal vyplatit dlužný plat a právoplatné odškodné za zajetí - celkem 33 500 franků.
Někteří autoři vyslovují názor, že Bonaparte se takto sprostě zachoval, neboť na Dumase žárlil - nelíbilo se mu, že ho převyšuje a zastiňuje zjevem i hrdinskými činy. To by ale Bonaparte takhle musel žárlit i na spoustu dalších urostlých a udatných podřízených. Dumas podle všeho nebyl žádný strategický mozek, spíše bijec do přední linie typu Murata nebo Neye, a na takové Bonaparte nežárlil.
           Generál Dumas zemřel 26. 2. 1806 na následky válečných útrap a vězení a podle doktora Corvisarta, od něhož se nechal v r. 1805 při své poslední návštěvě Paříže vyšetřit, i na rakovinu žaludku.
„… a císař odmítl mého otce přijmout. Ten tedy vzal zavděk svými přáteli Brunem (generál Brune byl spisovatelovým kmotrem, i když se při křtu nechal zastoupit) a Muratem, kteří byli právě jmenováni maršály. Shledal, že Brune se nezměnil, ale Murat je zcela odtažitý. Při společném obědě hodlal otec požádat Brunea a Murata, aby sekdyžtak  postarali o mou matku - nastávající vdovu a o mě - nastávajícího sirotka, neboť s jeho smrtí zanikne i jeho důchod a my se ocitneme bez prostředků. Oba mu slíbili, že v případě potřeby učiní vše, co budou moci. Otec objal Brunea a stiskl ruku Muratovi, a druhého dne opustil Paříž.”
Podle některých svědectví propadal generál po zprávách o bitvě u Slavkova záchvatům lítosti, melancholie a nostalgie: například 25. 12. 1805 si prý nechal osedlat koně a hnal se lesem v imaginárním jezdeckém útoku...
Přál si tedy být na slavkovském bojišti alespoň pohřben, což mu samozřejmě odepřeli. Po generálově smrti Napoleon nijak nezaopatřil ani generálovu vdovu a ani se o něm nezmínil v pamětech ze Sv. Heleny. Dumasovo jméno sice figuruje na Vítězném oblouku, ale přestože asi šedesátkrát nasadil v boji život, nikdy nedostal Čestnou legii - jako jediný francouzský generál! Proto autor Dumasovy biografie Cl. Ribbe zorganizoval v r. 2011 e-petici pro udělení řádu Čestné legie gen. Dumasovi in memoriam a zaslal v této věci otevřený dopis prezidentovi Sarkozymu. Stanovy řádu sice nedovolují posmrtné udělení, avšak Ribbe se odvolává na prezidentovu všemocnost podle čl. 3 řádových stanov: „Prezident republiky je velmistrem řádu. Jako takový rozhoduje v poslední instanci o všech otázkách týkajících se řádu.“ Rozhodnutí nepadlo.
V r. 1913 postavili generálovi sochu v Paříži na tehdejším náměstí Place Malesherbes - za 2. svět. války ji zabavili a roztavili Němci. V r. 2009 byla na poctu gen. Dumasovi na tomtéž náměstí - nyní Place du général Catroux odhalena rozměrná plastika znázorňující rozlomené otrocké okovy. Jinak byly generálovi k 200letému výročí úmrtí odhaleny dvě pamětní desky - na domě ve Villers-Cotterêts, v němž zemřel, a v průsmyku Malý sv. Bernard.
Spisovatel A. Dumas reprodukuje ve svých pamětech také líčení zmíněného heroického boje 23. 3. 1797 u clausenského mostu - vyprávění tehdejšího generálova pobočníka, poručíka a budoucího generála Dermoncourta: 
Armáda se na osmačtyřicet hodin zastavila v Bolzanu, což byla v tomto tažení, připomínajícím spíše běh o závod než válku, dlouhá zastávka. Generál Delmas zůstal v Bolzanu a pozoroval Laudonův sbor a cestu na Innsbruck. Zbytek armády na čele s generálem Dumasem vypochodoval nazítří k Brixenu a snažil se dostihnout armádu generála Kerpena, postupující tím směrem.   
Boj na clausenském mostě v časopise z 19. století, kde je boj bez koní
Naše cesta vedla podél vodního toku - něco mezi potokem a bystřinou, který pramení v Černých horách a posílen o vody Riente se pod Bolzanem vlévá do Adiže. Cesta vedla chvíli po pravém břehu, pak tok překračovala, pokračovala po levém břehu a za několik mil opět vodu překročila. Rakušané ustupovali tak rychle, že ani nevyhodili mosty. Hnali jsme se za nimi a už jsme přestávali doufat, že je doženeme, když nám průzkum oznámil, že vytvořili barikádu z vozů na clausenském mostě a tentokrát se nám zřejmě postaví do cesty. Generál ihned vyjel vpřed s asi padesáti dragouny obhlédnout pozice, já jsem ho následoval. Když jsme dorazili ke clausenskému mostu, spatřili jsme, že je skutečně zabarikádován a pěchota i jezdectvo nás čekají. Mysleli jsme, že generál počká na posily, ale ani ho to nenapadlo.
„No tak, řekl, pětadvacet mužů sesedne a ten most mi vyklidí!“ Pětadvacet dragounů předalo své koně do opatrování spolubojovníkům a v palbě rakouské pěchoty se vrhlo k mostu. Jejich úkol věru nebyl snadný: jednak vozy byly těžké, jednak kulky kolem pršely jako krupobití.
„No tak, lenochu,“ řekl mi generál, „ty těm statečným hochům nepomůžeš?“
Sesedl jsem a šel se zapřáhnout do vozů, ale jelikož generálovi se příliš pomalé odklízení nelíbilo, také sesedl a jal se nám pomáhat. Při své herkulovské síle ve chvilce vykonal víc práce než my v pětadvaceti. Říkám-li pětadvaceti, je to moc, rakouské kulky trefovaly a vyřadily nám z boje už pět či šest mužů, když nám naštěstí přiběhlo na pomoc asi šedesát pěšáků. Rozvinuli se po obou stranách mostu a spustili vydatnou palbu, která Rakušany vyvedla z míry tak, že přestali mířit přesně. Nakonec jsme vozy shodili do vody, což bylo o to snazší, že most neměl žádné zábradlí.
Asi za hodinu jsme uslyšeli palbu a podle ní usoudili, že naši zápolí s Rakušany. Generál mě poslal zjistit, oč jde.
Za deset minut jsem byl zpátky.
...Dumas mohl most bránit i takto
„Tak co,“ zeptal se generál, „co se tam děje?“
„Generále, nepřítel se drží, ale jen tak, řekl mi jeden voják, který umí německy, aby nás nechal přejít clausenský most, a za ním si to prý s námi vyřídí.“
„Že prý vyřídí?“ řekl generál. „No, to ještě uvidíme. Kupředu, dragouni!“
A na čele padesáti nebo šedesáti mužů jsme opět vyrazili na nepřítele.
Dorazili jsme k vyhlášenému mostu, po němž mohli projit vedle sebe jen taktak tři koně, a nebylo tam žádné zábradlí.
Jelikož jsem generálovi řekl, že nepřítel vzdoruje jen tak, aby nás vylákal za most, generál most přeběhl v přesvědčení, že Rakušané se na nás neodváží znovu zaútočit. Vběhli jsme tak do hlavní ulice za našimi tirailléry a asi tuctem dragounů, které jim generál poslal na pomoc. Byli jsme právě uprostřed ulice, když jsme spatřili, jak naše pěšáky i dragouny žene zpět jezdecká eskadrona. Ti neustupovali, ale přímo utíkali. Strach je nakažlivý, padl i na dragouny kolem nás a ti následovali své druhy, s námi zůstal pouze tucet z nich.
           S těmito dvanácti muži jsme zadrželi nepřátelský útok a s potížemi se vrátili na dohled mostu, ale tam i naši poslední dragouni vzali nohy na ramena a hledali spásu za mostem.
Těžko říct, jak jsme se generál a já vrátili k mostu. Viděl jsem, jak generál zvedá šavli jako rolník cep a pokaždé, když šavle dopadla, jeden muž se svalil. Brzy jsem se však musel začít starat sám o sebe a ztratil jsem generála ze zorného pole. Hnali se po mně tři rakouští jezdci a chtěli mě dostat živého či mrtvého. Jednoho jsem bodl, druhému jsem rozsekl čelo, ale třetí  mi zasadil ránu šavlí do ramenního kloubu a přinutil mě couvnout tak prudce, že můj měkkohubý kůň se vzepjal a shodil mě do příkopu. To přišlo vhod mému Rakušanovi, který na mě dál dorážel šavlí a byl by mě nakonec na ni napíchl, kdyby se mi bylo nepodařilo vytáhnout levicí sedlovou pistoli. Vypálil jsem nazdařbůh, nevím, zasáhl-li jsem jezdce či koně, ale kůň se otočil na zadních a hnal se cvalem pryč a asi po pětadvaceti krocích svého jezdce shodil.
Když už jsem nemusel bránit svou kůži, hledal jsem očima generála: stál před clausenským mostem a vzdoroval celé eskadroně. Protože most byl úzký, mohli na něj útočit jen dva nebo tři současně a on srazil šavlí každého, kdo se mu ocitl v dosahu.
Žasnul jsem: příběh Horatia Coclese jsem vždy pokládal za bajku, a nyní jsem viděl něco podobného na vlastní oči.
Nakonec jsem se vyprostil zpod koně, vydrápal se z příkopu a začal jsem zplna hrdla křičet:     
„Dragouni, na pomoc generálovi!“
           Sám jsem mu pomoci nemohl, pravou ruku jsem měl téměř odseknutou. Naštěstí druhý generálův pobočník jménem Lambert právě dorazil s čerstvou posilou. Dozvěděl se od prchajících, co se děje, shromáždil je a vrhl se s nimi na pomoc generálovi právě včas. Ten mezitím zabil sedm či osm mužů a ještě jednou tolik jich  zranil, ale už mu docházely síly. Utržil tři rány, jednu do paže, jednu do stehna a jednu do hlavy. Tato však proťala železné dýnko klobouku a jen lehce nařízla kůži. Kromě toho mu sedm kulek proděravělo plášť. Jeho kůň padl a svým tělem naštěstí přehradil mostovku, což možná generála zachránilo, neboť Rakušané se vrhli na jeho sedlový vak a brašny, takže stihl odchytit blízkého bezprizorního koně a znovu se vrhnout do boje. Díky Lambertově posile mohl znovu útočit a hnal nepřátelské jezdectvo tak důkladně, že se po celý zbytek tažení už neobjevilo.“
Generál Dumas je pohřben na hřbitově ve Villers-Cotterêts vedle manželky, vnučky Jeannine a jejího muže, známého historika Ernesta d´Hauterive. Ostatky jeho slavného syna byly odtud v r. 2002 převezeny do Pantheonu. Jeho vnuk, spisovatel Alexandre Dumas mladší je pohřben v Paříži na hřbitově Montmartre (asi sto metrů od své Dámy s kaméliemi - Marie Duplessisové).