čtvrtek 19. září 2019


Kniha s názvem VÁLKY NA MOŘI je na světě a má 496 stran, 145 vyobrazení, 18 map i diagramů. Zahrnuje barokní války a co v ní nedete, říká přiložený obsah. Na knihkupecké pulty bude dostávat postupně, už teď si ji ale můžete s nakladatelskou slevou objednat u vydavatelství AKCENT Třebíč na mailu akcent@vydavatelstviakcent.cz


OBSAH
Pár slov suchozemce
VÍTĚZSTVÍ JAMESE Z YORKU
(Bitva u Lowestoftu 1. června 1656)
Válka se Spojenými provinciemi? / Lodě, muži a vítr / Jak bojovat na moři / York versus Obdam / Výbuch Eendrachtu a poslední boj Oranje
DE RUYTER A PRVNÍ VÁLKA S ANGLIČANY
(Vzestup Michiela de Ruyter, největšího nizozemského admirála)
Bitva u Plymouthu / Bitvy u Kentish Knock a Dungeness / Hlášení z bitvy u Portlandu / Smrt Maartena Trompa / Daleko od domova
ČTYŘDENNÍ BITVA
(Příběh největšího střetu plachetních lodí)
Střetnutí u norských břehů / Přípravy na druhé kolo… / Rozhodnutí vévody z Albemarle / Největší bitva, jaká kdy byla / Den třetí / Den čtvrtý
PROHRY A VÍTĚZSTVÍ MICHIELA DE RUYTER
(Dvoudenní bitva, nájezd u Medway, bitvy u Solebay, Schooneveldu a Texelu)
Bitva na den svatého Jakuba / Potupená Anglie / Francie pluje do války / Bitva u Solebay / Konec Royal James / Bitvy u Schooneveldu a Texelu
ADMIRÁL, KTERÝ PORAZIL DE RUYTERA
(Život a bitvy Abraham Duquesne, viceadmirála Ludvíka XIV.)
Kapitán královských lodí a galér / Proti Španělům a Nizozemcům / Výprava k Sicílii / Bitva u sopečného ostrova / Bitva u Augusty a de Ruyterova smrt / Bitva u Palerma a konec války o Messinu / Duquesnův epilog aneb bombardování Alžíru a Janova
POD VLAJKOU S LILIEMI
(Admirál Anne Hilarion de Tourville a války krále Slunce)
Dvorská slečinka na palubě / První plavby / První velké bitvy / Ztroskotání Sans-Pareil / Vrchní velitel loďstva / Triumf u Bévéziers / Nerozhodně / Katastrofa u La Hougue / Francouzský maršál
VELITEL VLČÍCH SMEČEK
(Korzárský kapitán a chef d’escadre Jean Bart)
Dunkerští korzáři / Korzárská válka / Život na lodi / Roky zisků a ztrát / Prohraný boj / Útěk ze zajetí / Angličanům před nosem / Bitva o obilí u Texelu / Obránce rodného města / Dvě bitvy u holandských břehů / Neporažený
KORZÁŘI S MODROU KRVÍ
(Claude de Forbin a René Duguay-Trouin)
Metla Jaderského moře / Bartův nástupce / Muž, který neměl rád moře / Bitva o konvoj z Bilbaa / Bitva u mysu Lizard / Plavba přes Atlantik / Dobytí Rio de Janeira / Konec cesty
SOUBOJ V KÝLOVÉ LINII
(Bitva u Vélez-Málagy roku 1704)
Pohroma v zátoce Vigo / Rooke versus de Toulouse / Střet u Vélez-Málagy / Labutí píseň francouzského námořnictva
BIBLIOGRAFIE






pátek 19. července 2019

ŠPANĚLSKÁ OTÁZKA A NAPOLEONOVA LEŽ

Joachim Murat na Gérardově portrétu
 Na jaře 1808 začal Napoleon čím dál víc zasahovat do situace ve Španělsku a nakonec dospěl k osudově neblahému rozhodnutí zbavit dynastii španělských Bourbonů (tedy krále Karla IV. a následníka trůnu Ferdinanda Asturského, z něhož se stal Ferdinand VII.), svých spojenců, trůnu a korunu dát bratrovi Josefovi. Než k tomu ve francouzském Bayonne, dlouho zvažoval, má-li to udělat, a současně posiloval francouzskou vojenskou přítomnost ve Španělsku. Maršála a císařského prince Joachima Murata, velkovévodu z Bergu, francouzského velkoadmirála a svého švagra, jmenoval vrchním velitelem a svým zástupcem ve Španělsku (lieutanant général). Krátce poté došlo v Aranjuez k lidovámu povstání (el Motín de Aranjuez), které donutilo Karla IV. abdikovat a králem Ferdinandem VII. provolalo jeho syna.


Z Joachima Murata se tak stal 23. března, když do hlavního města Španělska vjel, absolutní pán situace.
            O den později vstoupil do Madridu za nadšeného provolávání slávy Ferdinand VII. a velkovévoda z Bergu zachovával neutralitu, nevměšoval se a čekal na císařový instrukce, z Paříže ale žádné nepřišly. Po letech ovšem v Mémorial de Sainte-Hélène[1] ovšem tvrdil, že poslal Muratovi 29. března list, který obsahoval následující řádky:
            „Pane velkovévodo z Bergu, obávám se, že mne o situaci ve Španělsku mylně informujete a i vy sám se mýlíte. Jsem ve velkých rozpacích. Nevěřte, že napadnete bezbranný národ a ža postačí jen ukázat vaše jednotky, abyste si Španělsko podrobil. Revoluce z 20. března dokazuje, kolik je ve Španělech energie. Máte co do činení s novým národem: je v něm odvaha i zápal, který nacházíme u lidí neopotřebených politikou.
            Aristokracie a klérus jsou pány Španělska. Pokud se budou obávat o své výsady a existenci, mohou proti nám pozvednout masy, které povedou nekonečnou válku. Mám přívržence, pokud se ale uvedu jako dobyvatel, ztratím je.“
            Po dalších odstavcích s analýzou situace Napoleon kategoricky dodal:
            „Nesouhlasím s rozhodnutím Vaší císařské Jasnosti zmocnit se kvapem Madridu. Musíte armádu držet na deset francouzských mil od hlavního města.“
Joachim Murat
            Následovaly další odstavce, po nichž císař takřka výhružným tónem svého vrchního velitele varoval:
            „Nemyslete na své osobní zájmy, myslím na ně já. Portugalsko si vyhrazuji pro sebe. Neřiďte se žádným osobním zájmem, nezabývejte se tím; uškodilo by mí to a vám ještě víc.“
            Pak ještě jasnozřivě dodal:
            „Vzplane-li válka, bude vše ztraceno.“
            Dopis, zařazený posléze pod číslem 13 696 i do XVI. svazku Correspondance de Napoléon, hodnotí situaci ve Španělsku pregnantně, varuje před nebezpečím celonárodního povstání a předvídá, co pak skutečně nastalo. Proč se jím císař neřídil a proč sesadil vládnoucí dynastii? Protože se Murat neřídil jeho úvahami i rozkazy a v touze po osobním prospěchu se vymkl Napoleonovi z ruky? Protože pak musel Napoleon napravovat, co jeho švagr pokazil a co už vlastně ani napravit nešlo?
            Omyl! Citovaný dopis je falzum, vytvořené Napoleonem v diktátu Las Casesovi na ostrově Svaté Heleny. Bývalý císař nehorázně lhal, aby svalil celou odpovědnost za vyvolání Poloostrovní války a vytvoření druhé fronty, která přispěla k pádu císařství, na Murata. Ten neudělal nic jineho než to, že plnil jeho přání a nanejvýš je předjímal![2] Přesvědčivě a nevyvratitelně to dokázal maršálův potomek v důkladné analýze Murat, lieutenant de l’Empereur en Espagne 1808.[3]
            Byl to právě Napoleon, kdo hnal Francii do nebezpečného dobrodružství, neboť se už definitivně rozhodl, že Bourbony připraví o trůn. Už 27. března (tedy pouhé čtyři dny po Muratově vstupu do Madridu) nabídl španělský trůn bratru Ludvíkovi, holandskému králi, jemuž napsal:
            „Bratře, španělský král právě abdikoval, princ de La Paz je ve vězení a v Madridu začalo povstání (...). Jsem si jistý, že s Angličany neuzavřu pevný mír, dokud neprovedu veliké změny na pevnině, proto jsem se rozhodl dosadit na španělský trůn francouzského panovníka. (...) Myslím na vás (..). Byl byste vládcem šlechetného národa, jedenácti milionů lidí a významných kolonií.“
            V Haagu spokojený Lodejwik I. bez váhání odmítl…
            Pak poslal císař do Madridu generála Savaryho, svého muže pro všechno, a jeho příjezd zbavil Murata všech iluzí takovým způsobem, až, jak poznamenali pamětníci, se roznemohl úpornými kolikami. Císařův emisar, zcela čerstvě povznesený k titulu vévody z Roviga, otevřeně pravil, že španělský trůn není pro velkovévodu z Bergu! A v dramatickém vývoji situace hrál Murat už jen druhé housle.
            Savary byl krátce po příjezdu představen exkráli Karlovi i králi Ferdinandu VII. a oba manipuloval tam, kde je chtěl Napoleon mít, do své arbitráže na francouzském území. V otci i synovi vzbudil stejný neklid ohledně jejich osudu a přiměl je, aby vyjeli do francouzského Bayonne, kam je Napoleon zval, obhajovat svou věc.
            Napoleon dojel do Bayonne 15. dubna, FerdinandVII, se ti objevil 19. dubna a o několik dní později přijel i exkrál Karel IV. s etrurskou královnou Marií Luisou a Godoyem. Scéna byla připravena a prvním aktem bylo, že se z Ferdinanda Asturského stal císařův vězeň, byť měl tento stav oslazen efemérním titulem krále Etrurského. Pak Napoleon vrátil titul španělského krále Karlu IV. a ten prohlásil svého syna Ferdinanda za nehodného vládnout. Pod dojmem zpráv o povstání v Madridu (k němuž dospějeme za chvíli) Karel IV. prohlásil, že vládnout nemůže a nechce, neboť ho všichni doma nenávidí, a 6. května přenechal korunu Napoleonovi! To hlavní v aktu o předání panovnických práv znělo následovně:
            Jeho Veličenstvo král Karel (...) se rozhodlo předat (...) Jeho Veličenstvu císaři Napoleonovi všechna svá práva na trůn Španělska a Indií jako jedinému, kdo může za stavu, k němuž věci dospěly, nastolit pořádek. (…) Vladař, kterého císař uzná vhodným, aby usedl na trůn, bude nezávislý, neutrální a hranice Španělska zůstanou nedotčeny…“
            Zbývalo jen vybrat Španělsku nového krále, pochopitelně z dynastie Bonapartů. Přesněji řečeno už vybrán byl, jen o tom sám nevěděl. Národní povstání, které proti Francouzům propuklo, pak zahájili šestiletou válku, která odčepávala Napolenovi síly, změnila se v druhou frontu a nakonec hodně přispěla k Napoleonovu pádu...


[1] Viz Mémorial de Sainte Hélène, t. IV., p. 245 1. vydání z r. 1923.
[2] Nebyl to jediný případ Napoleonových lží. Markantním příkladem je Waterloo, kde jich nakupil neskutečně mnoho a svaloval vinu na všechno i všechy kolem: na počasí, Neye, Grouchyho... Podrobně k tomu viz knihu B. Coppense Waterloo, les mensonges (Jourdan Éditeurs, 2009), o niž jsem opřel velkou část své analýzy v dvousvazkové knize Waterloo (AKCENT, Třebíč 2011).
[3] Comte Murat: Murat, lieutenant de l’Empereur en Espagne 1808. Plon, Paris 1897.

pondělí 1. července 2019

VÁLKA NA JADRANU


  Knihu Milana Jelínka VÁLKA NA JADRANU 1914-1918 jsem otevíral s potěšením a není mnoho, co bych k zasvěcené historii rakousko-uherského námořnictva v letech 1. světové války dodal. Snad jen to, že je mimořádně čtivá, se spoustou fotografií, nákresy a že v naší mateřšině tak podrobná a souhrnná práce neexistuje. Vydalo nakladatelství AKCENT Třebíč a objednat si ji můžete na níže uvedené adrese. Místo dlouhých slov přiložím raději pár naskenovaných ukázek včetně části obsahu, které řeknou mnohem víc...





Formát po ořezu: 158 x 232
Počet stran: 574
Vázaná s přebalem
ISBN 978-80-7497-273-7

Adresa:

Akcent, Drahomír Rybníček
Bedřicha Václavka 20
674 01
Třebíč
Telefon:
568 844 553
E-mail:
akcent@vydavatelstviakcent.cz

středa 1. května 2019

BITVA NÁRODŮ NA SVĚTĚ KNIHY 2019

Blíží se SVĚT KNIHY 2019 (http://sk2019.svetknihy.cz/), bude se konat od čtvrtka 9. do neděle 12. května a premiéru tu bude mít i moje BITVA NÁRODŮ. Budete si ji moci koupit na stánku P506-Vydavatelství Blok (což je sestra AKCENTu) a nikde jinde; na pulty knihkupectví půjde až po veletrhu. Moji maličkost tam najdete v pátek mezi 15. a 16. hodinou.
Pokud jde o knihu o bitvě u Lipska, má 448 stran většího formátu, 131 vyobrazení a 19 map... Co skrývá  uvnitř, naznačuje následující obsah:
 OBSAH

Příběh bitvy
I. OSOBY A OBSAZENÍ
Pocity vojáka
Napoleon a jeho velitelé
Francouzská armáda
Spojenečtí velitelé
Rakouská armáda
Ruská armáda
Pruská armáda
Švédská armáda
Rozložení sil
II. PŘEDEHRA: CESTA K BITVĚ
Schwarzenberg versus Napoleon
Chmurné dny v Düben
Stažená smyčka
Jezdecká bitva u Liebertwolkwitz
Stát, králi, stát!
Císař se vrací
III. PRVNÍ DĚJSTVÍ: BITVA U WACHAU
Přísahejte, že raději zemřete!
Udeřila hodina rozhodnutí!
Císařův omyl
Schwarzenbergova změna plánu
Merveldtův útok na Connewitz
Vřava u Markkleebergu
Peklo kolem Eugena Württemberského
Útok na tři monarchy
První císařův neúspěch
Dobytí Kolmbergu
Obchvat, který se nezdařil
Ohrožená operační linie
Blücher je tady!
Boj o Möckern
Horký den hraběte Langerona
Bilance za soumraku
IV. INTREMEZZO: PŘÍMĚŘÍ SEDMNÁCTÉHO
Bojovat, nebo ustoupit?
Kruh se svírá…
V. DRUHÉ DĚJSTVÍ: NAPOLEONOVA PROHRA
Ráno s duněním děl
Útok prince von Hessen-Homburg
Útok kolony Barclaye de Tollyho
Krvavé zdi Probsheidy
Rozvrat Macdonaldova sboru
Marmontův odpor a první defekce
Vymáchejte mu ruce ve francouzské krvi
Osm útoků na Schönfeld
Dvojí zrada
Ústup za boje
Poslední noc
VI. TŘETÍ DĚJSTVÍ: KATASTROFA DEVATENÁCTÉHO
Úterní ráno
Braňte se do nejdéle!
Poslední boj
Pád města
Zničený most
Bezpříkladná porážka
Ústup
Konec impéria
ORDRE DE BATAILLE FRANCOUZSKÉ ARMÁDY
ORDRE DE BATAILLE KOALIČNÍCH SIL
BIBLIOGRAFIE

úterý 9. dubna 2019

VÝSTŘEL OBRÁNKYNĚ ZARAGOZY


Příběh španělské národní hrdinky, která se dostala na řadu obrazů i do mnoha literárních děl, začal v létě 1808 a byl překvapivě krátký. O Agustíně de Aragón, či Agustíně Zaragoza, což oboje značí, že pocházela z aragonské Zaragozy, se toho totiž ví překvapivě málo. Jen stroze se píše o tom, co předcházelo, a pouze kusé řádky mluví o jejím dalším životě, Zazářila jako meteor v létě roku 1808, a pak zmizela…
Plátno Augusato Ferrera Dalmau-Nieto
Španělsko v plamenech
Vše začalo na jaře roku 1808, kdy si Napoleon I., císař Francouzů, usmyslel, že sesadí krále Karla IV. a s ním i celou dynastii španělských Bourbonů, načež dá Španělům místo nich za panovníka svého bratra Josefa. Udělal to, v Madridu ale následoval 2. května výbuch hněvu na Goyově plátně zvěčněného povstání Dos de Mayo a poté vzplanula protifrancouzským povstáním celá země. To, co vypadalo snadně, museli začít Napoleonovi generálové tvrdě dobývat a pětatřicetiletý divizní generál Lefebvre-Desnouettesovi dostal v červenci rozkaz zmocnit se na řece Ebru Zaragozy, srdce Aragonska. Měla to být hračka, zprávy říkaly, že tu není jediná jednotka pravidelné španělské armády, jenže město se stalo balvanem v cestě, který nešlo rozdrtit.
            V čele obrany stanul už v květnu José Rebolledo de Palafox y Melzi, do té doby nepříliš známý důstojník, a po zbrani sáhlo na 50 000 obyvatel včetně 6000 církevních osob a žen. Hradby ovšem mělo město cihlové a nevysoké, proto Lefebvre-Desnouettes věřil ve snadný úspěch tím spíše, že v prvním útoku 15. června obsadil všechna předpolí a k tomu městské brány.
Plátno Davida Wilkieho
                          
Zaragoza se brání
Když se drali Francouzi v dalších útocích do města, narazili na spleť uliček, barikády, zátarasy, palbu z oken, zdí i vroucí tekutiny a předměty vrhané či vylévané ze střech. Třikrát byli útočníci odraženi a tehdy poprvé zaznělo z úst obránců ženské jméno.
„¡La Virgen del Pilar no quiere ser francesa! Panna (Maria) na Sloupu nechce být Francouzska,“ letělo Zaragozou a patronka města, jíž byl zasvěcen chrám na břehu Ebra, se rázem stala ochránkyní i symbolem. 
Každý dům, ulice, křižovatka, náměstí či zahrada se změnily v pevnost, kláštery ve forty a zdi kolem domů v pasti, neboť je zaragozští polili a pomazali směsic smoly s dehtem, čímž vznikla látka, kterou šlo snadno zapálit. Hořela sice pomalu, ale dlouho a šířila hustý dým s ostrým zápachem, což dráždilo oči i plíce a navíc působilo jako dýmovnice. 
Císař musel Lefebvre-Desnouettesovi poslat další vojáky i děla, nakonec jej i vystřídal generálem Verdierem, bombardování, zahájené 30. června, ale nepomáhalo. Obránci umírali a začínali strádat, neumdlévali ale a jejich zápal neochaboval. Dál zpevňovali, co zpevnit šlo, a pracovali všichni, starci, ženy i malé děti.
Dne 2. července bombardování ustalo a Francouzi vyrazili ke generálnímu útoku. Obráncům docházel dech, byť jim Palafox přivedl posily, a vypadalo to, že Zaragoza padne. Baterie u brány Portillo byla po ostřelování prakticky zničena, obsluhy pobity a útočníci zde naráželi jen na slabou palbu z ruin domů. Podplukovník Marcó de Pont, velitel tohoto úseku, disponoval už jen jediným dělem, které sice kanonýři dokázali nabít kartáčovým nábojem (válcem plným kuliček, fungujícím jak náboj do brokovnice), ne už ale odpálit, neboť je francouzské kulky srazily. Legenda říká, že zraněný kaprál ležel u děla s připravenou odpalovací tyčí, neměl však sílu se zvednout.

Odpálené dělo
Tehdy k dělu skočilo dvaadvacetileté děvče, spanilá Agustína, vzala zraněnému doutnák a přiložila jej k zátravce. Hrabě de Toreno, pamětník a autor mnohasvazkových dějin o válce s Napoleonem o ní napsal:
„Už se blížila nepřátelská kolona, když tu Agustína proběhla mezi mrtvými i raněnými, popadla jeden lunt a odpálila čtyřiadvacetliberní dělo nabité kartáčem. Využila momentu překvapení, povzbudila přeživší obránce a pálila spolu s nimi až do příjezdu posily jedné baterie. Nepřátelský velitel pak zavelel k ústupu.“
Sir Charles Oman podotkl, že Agustína tu měla milého, dělostřeleckého seržanta, který právě padl, a ona ve snaze pomstít jej nastoupila na jeho místo, španělské eposy však praví, že šlo o kapitána Luise de Talarbe a byli již oddáni...
Těžko se Francouzům divit, že ustoupili, kartáčový náboj čtyřiadvacítky (ráže značila váhu plné kule v librách, tedy cca 12 kg), vypálený v úzkém prostoru proti koloně, musel způsobit masakr a šok!
Zvláštní je, že francouzské prameny a memoáry tuto ženu nezmiňují, plukovník a malíř Lejeune ale psal, že ženy i děti pomáhaly mužům, jak to jen šlo, a že hraběnka Zurita jim nosila jídlo na ty nejnebezpečnější úseky.
Zaragoza se ubránila, neboť 14. srpna Francouzi obležení zrušili, aby spěchali k povstalci ohroženému Madridu, jenže 20. prosince přišli zpět. Po krvavých bojích se pak město 20. února vzdalo 1809 maršálu Lannesovi…
Agustína na Goyově grafice z cyklu Hrůzy války

Co je pravda a co legenda?
Žena, pro niž byl výstřel z děla její hvězdnou vteřinou, se jmenovala Agustína Raimunda Maria Saragossa y Doménech, narodila se 4. března 1786, prý v katalánském Reusu, byť si ji přisvojují i jiné lokality, pokřtěna byla v Barceloně a v sedmnácti se provdala za dělostřeleckého kaprála Juana Rocu Vilaseca, s nímž měla syna, ten ale zemřel mladičký, možná už před obležením Zaragozy. Šlo o dívku chudou, krásnou i temperamentní, která chodívala od třinácti za vojáky před kasárna, kde provozovala z nouze nejstarší řemeslo. Vdala se prý už těhotná, choť věděl, že to není s ním, a podle všeho ji nutil k věcem, které se jí ani za mák nezamlouvali. Jinak řečeno svou ženu prodával jiným.
            Na cti a statečnosti to hrdince nic neubírá, spíše to svědčí o krutém postavení španělských žen z lidu. Agustíně se začalo přezdívat La Artillera a další legenda tvrdí, že hrabě Palafox jí povýšil na podporučíka, spíše ji ale zařadil mezi prosté dělostřelce, což znamenalo, že dostala ve strádajícím městě nárok na větší příděl jídla. Věnoval jí štítek na krk, na němž bylo vyryto „Ochránce Zaragozy“. Dívka si prý pak vysloužila hodnost seržanta a nakonec podporučíka, což je možné. Podle všeho se účastnila obrany při druhém obléhání, byla zajata, propuštěna, znovu se přidala k povstalcům, vedla malý partyzánský odřad, bránila Tarragonu a nakonec prý bojovala v červnu 1813 ve vítězné bitvě u Vitorie ve španělských či dokonce britských jednotkách, podle současných britských vojenských historiků ale do Wellingtonovy armády zařazena nebyla. Podruhé se vdala za vojenského chirurga či lékaře Juana Eugenia Coibose de Mesperuza, kterému dala dceru Carlotu. Zemřela 29. května 1857 jako jednasedmdesátiletá vážená obyvatelka Ceuty na bronchopneumonii (zánětlivé onemocnění plic). Roku 1870 byly ostatky této národní hrdinky přeneseny do katedrály Nuestra Señora del Pilar v Zaragoze.
Miniatura, snad skutečný portrét španělské národní hrdinky
AGUSTÍNA V UMĚNÍ
Agustíniných vyobrazení existuje mnoho počínaje dobovou ocelorytinou řada a těžko říci, zda je nějaká z podob autentická. Slavnou scénu vymaloval z proslulých mistrů Brit David Wilkie, Francisco Goya jí věnoval grafický list ¡Que Valor! (Jaká odvaha!) z cyklu Los desastres de la guerra (Hrůzy války) a nejnověji ji zpodobnil malíř bitev Augusto Ferrer-Dalmau. Má na Plaza del Portillo v Zaragoze sochu od Agustína Queroly Subiratse z roku 1908 a je zachycena i na reliéfu zaragozského monumentu na Plaza de los Sitios, jak vleče dělo. Ani krásná literatura na Agustínu de Zaragoza nezapomněla a v čele stojí lord Byron, který jí věnoval několik strof v 1. zpěvu Childe Haroldovy pouti. Strofa 56. dokonce připomíná onen legendární výstřel, byť v prastarém (a jediném) českém překladu Elišky Krásnohorské už přestává být srozumitelná: „Je milý sklán - slz potlačila zdroj; /jí vůdce kles - hned sama vůdcem byla; / šik prchnul již - zpět zchvátila jej v boj; / vrah couval - v čele stihačů jej bila…“ Legendu bořícího vylíčení se jí dostalo v moderním historickém a hodně ironickém románu Flashman in the Penninsula ze série R. Brightwella. Opomenout nelze ani němý 
film z roku 1908 a zvukový z roku 1950.