čtvrtek 30. srpna 2012

JOB

Název příspěvku vás možná zarazil, ujišťuji však, že nepůjde o biblické čtivo z příslušné knihy Písma, neboť za oním třípísmenkovým jménem se skrývá francouzský ilustrátor, jenž si takový pseudonym vytvořil z některých počátečních písmen svého jména. Celé znělo Jacques Marie Onofroy de Bréville, narodil se v Bar-le-Duc 25. listopadu 1858, zemřel 15. září 1931 v Neuilly u Paříže a patří mezi nejproslulejší ilustrátory, kteří se zabývali napoleonským obdobím. Toužil studovat na École de Beaux-Arts, což je francouzská obdoba české Umprum, leč otec byl proti a syn se dal ze vzdoru k armádě, v níž zůstal až do roku 1882. Zamiloval si vojenský život, vojsko mu všípilo silně patriotické, až se šovinismem hraničící přesvědčení (po prohrané prusko-francouzské válce pochopitelné) a teprve nyní vysněnou uměleckou školu absolvoval, přičemž už roku 1886 začal na uměleckých salonech vystavovat, byť s ohlasy dosti rozpornými. Nechal malování, přesedlal na kresbu a karikatury, začal publikovat v časopisech jako La Caricature či La Lune, brzo ale zjistil, že se stává velmi oblíbeným ilustrátorem knih pro děti, z nichž mnohé byly vlastenecko-heroické a věnované právě Napoleonovi i jeho armádě. Z toho pak vznikly dvě knihy (či spíše soubory ilustrací) nejznámější, La Vieille Garde impériale (Stará císařská gardy) a L´Épopé du costume militaire française (Epopej francouzského vojenského oděvu) Henriho Bouchota. Jobova konturovaná a kolorovaná kresba je dokonale charakteristická, na první pohled rozpoznatelná a stylem připomíná to, co přišlo až mnohem později, kresbu komiksovou. Bezpochyby mnohé jeho obrázky znáte a z následujících příkladů se o tom určitě přesvědčíte!  Knižně stále vycházejí, nejčastěji jako soubor, zahrnující výbor z obou jmenovitě uvedených děl.
Gardoví pěší granátnici na pochodu
Gardoví granátníci u Jílového
Útok kyrysníků
Červení kopiníci
Lannesova smrt
Moskva!
Odpočinek granátníků císařské gardy

neděle 26. srpna 2012

KRÁSNÉ LÉTO S MEDVÍDKEM PÚ

Pokud se vám zdá, že intenzita a počet příspěvků v srpnu poněkud zeslábly, je to správný postřeh. Důvod nespočívá v tom, že by mi docházely nápady a témata, nebo že by mě psaní na blog přestalo bavit, zakopaný pes spočívá jen v letním čase, který nezadržitelně ubíhá, a i já si dopřávám luxus relaxace, slunce i dovolené.  Asi si to i zasloužím, neboť těsně před ní jsme po sobě dočetl a obrázky i mapami osadil rukopis toho, na čem jsem od jara doslova dřel, na knize s jednoduchým názvm LUDVÍK XIV a podtitulem Život a doba krále Slunce. Slovo dřel není přesné, vyvolává únavnou představu a já z toho unavený nebyl, neboť jsem dělal na nádherném tematu o fascinující osobnosti i době, která je neméně barvitá než ta napoleonská. Nakonec jsme v ní zkombinoval život velkého krále s děním, které jeho mládí i vládu provázely, a k tomu neodmyslitelně patří velký kus vojenské historie se všemi bitvami od Rocroi po Denain. Takže to bude kniha nejen o slavných metresách a okázalosti Versailles, ale i o  ludvíkovských válkách, jichž bylo víc než dost, a o panovníkovi, jak jej z učebnic rozhodně neznáte...
Teď bych měl přidat k článku nějaký ilustrativní a důstojný obraz onoho francouzského krále, leč léto a čas dovolených by měly být dobou rozmarnou, takže raději a ze zcela jiného soudku přidám následující cvičení v PC programech Corel Draw a Photopaint s tím, že původní nápad není můj, ale jednoho Poláka, a že kresbu, již jsem kdysi viděl, už nedokážu najít... Připadala mi humorná už proto, že je trochu militární a že Milneho Medvídka Pú (Winnie-the-Pooh) jsem měl v dětství rád... Pokud ho neznáte, je nejvyšší čas to dohnat.
Mějte se krásně a zanedlouho týden nashledanou!

čtvrtek 16. srpna 2012

KONGRES TANČÍ, ALE NEHÝBE SE Z MÍSTA

Michal Šťovíček
V povědomí veřejnosti zůstává Vídeňský kongres jako základ nového (či spíše staronového) uspořádání Evropy po zlomení Napoleonovy zpupné rozpínavosti. Teoreticky je tedy záhodno představovat si ho jako nepřetržitou řadu úporných celodenních diskuzí u velkého stolu, při nichž má každý účastník zasedání před sebou štosy papírů, v nichž horlivě listuje, pronáší plamenné či suše věcné projevy před pozornými posluchači a pilnými zapisovateli, prohání tajemníky a kurýry, dlouho do noci schůzuje s poradci, čte zápisy a příchozí depeše a připravuje se usilovně na zítřejší náročné jednání...
"Aby se věc podařila, musí každý učinit ústupky a odjíždět nespokojen. Právě z těchto částečných obětí se musí zrodit všeobecná shoda a všeobecný prospěch. (Talleyrand)
Zde se však nehodlám zabývat učebnicovou evropskou politikou  a nebudu zde rekapitulovat politická jednání ani výsledky kongresu, k nimž je dost materiálu jinde. Zlákal mě průběh kongresu takřka den po dni tak, jak jsem ho zachytil a jak ho zde po úpravách a doplňcích předkládám. Obávám se sice, že čtení bude únavné (vždyť kongres trval od 13.9.1814 do 12.6.1815) a postupně dost jednotvárné, ale nakonec není třeba číst důsledně všechno - i tak poopraví představy tím, že ukáže skutečnou „pracovitost a zaneprázdněnost“ hlavních i vedlejších aktérů kongresu a poodhalí smysl bonmotu knížete de Ligne (někdy připisovaného Talleyrandovi), který jsem si vypůjčil do názvu příspěvku.
Vídeň měla v té době 230 000 obyvatel a tím byla třetí největší evropskou metropolí. Jako místo konání kongresu ji prosadil car Alexandr jako výraz díků za to, že Rakousko po 20 let stálo v čele koalic a odporu proti francouzskému expansionismu. Překážkou setkání sice mohly být dvě nedávné okupace Vídně (1805 a 1809), nedávný státní bankrot (1811) i povaha císaře Františka - nepřítele okázalosti a vyhazování peněz, ale šlo o postavení Rakouska a prestiž Habsburků. Vídeň i celá země se tedy překonaly, sebraly všechny síly a prostředky a předvedly Evropě nádheru, která dlouho zůstala v paměti všech účastníků a svědků událostí. Málokdo měl přitom představu, zda a nakolik budou vynaložené úsilí a peníze zúročeny... Posuďte sami:
Úterý 13.9.1814
Do Vídně přijíždí hrabě Nesselrode (Rusko) a lord Stewart = Castelreagh
14.9.
Přijíždí baron von Stein (Prusko)
17.9.
Přijíždí rytíř de Labrador (Španělsko), sasko-výmarský vévoda Karel August, vévoda Campo Chiaro (Neapol) a kníže von Hardenberg (Prusko)
18.9. 
Přijíždí kníže von Wrede (Bavorsko)
Do Vídně se z Bádenska po několika týdnech vrací Metternich. Kongres začíná večer plenárním zasedáním čtyř mocností (Anglie, Rakousko, Prusko, Rusko). Bylo rozhodnuto, že zasednou tři výbory: pro společné zájmy a evropskou zahraniční politiku (přizvány budou Francie a Španělsko), pro německé záležitosti (členy budou Rakousko, Prusko, Hanoversko, Bavorsko, Württemberg) a pro švýcarské záležitosti.
N.B.: dále si pro zkrácení dovolím označovat zasedání delegací a vrcholných či pověřených zástupců moderní terminologií = G4, G5 atd.
21.9.
Císaři Františkovi udělen Podvazkový řád.
22.9. 
Čtyři ministři podepisují první protokol.
Večeře u kněžny Vilemíny Zaháňské. 
Přijíždějí králové württemberský (Bedřich I.) a dánský (Bedřich VI.).
23.9.
Dorazil Talleyrand se suitou (z Paříže vyjel 16.9. a na ministerstvu ho po dobu nepřítomnosti zastupoval markýz de Jaucourt). Ubytoval se v Kounickém paláci v Johannesgasse, jehož interiéry však byly v bídném stavu - lůžkoviny, koberce i závěsy prožrané od molů, vše se muselo vyměnit. 
24.9.
Přijíždí korunní princ württemberský a princ Vilém Pruský.
25.9 
Brzy ráno kanonáda oznámila, že car vyjel z Nikolsburgu (= Mikulova) a dorazí do Vídně v nejbližších hodinách. Císař František s bratrem arcivévodou Josefem cara a pruského krále Fridricha Viléma III. uvítali na Táborském mostě poblíž hostince, který se pak začal zvát „U tří spojenců“. Doprovodili hosty až do Hofburgu. Carova sestra Jekatěrina se od ostatních oddělila a inkognito odjela do Vídně. Carevna je dosud na návštěvě u rodičů v Bádenu a do Vídně se vypraví až za několik dní.
Všichni tři panovníci jeli přes Prátr do Hofburgu koňmo mezi špalíry vojáků, za hlaholu všech vídeňských zvonů, hudby orchestů a před očima tisíců diváků.
Večer se všichni dosud ve Vídni přítomní panovníci sešli v Hofburgu ke společné večeři. Zatím chybí už jen bavorský král Maxmilián I. Josef, který dorazí až následujícího dne.
27.9. 
Přijíždějí bavorský král a malíř Jean-Baptiste Isabey
29.9.
Přijíždí Eugène de Beauharnais. Večer ohňostroj v Prátru
30.9.
František I. pořádá gala recepci v Hofburgu
1.10.
Ve dne: Talleyrand rozeslal představitelům G4 memorandum.
Večer: gala představení v Burgtheatru, po něm recepce u kněžny Bagrationové, obojí za účasti cara
2.10.
Přijíždí velkovévoda bádenský, hrabě Löwenhielm (Švédsko) - a podle webu i hrabě koperský (Koper je dnes ve Slovinsku, tehdy byl rakouský?)
Mše (= byla neděle) pod širým nebem na pevnostním kolišti, jíž předcházelo defilé jezdectva i pěchoty, které utvořily čtverhran kolem oltáře.
Večer první reduta - maškarní ples v Hofburgu, zúčastnilo se 12 000 lidí, po akci se napočítalo 3 000 chybějících stříbrných čajových lžiček s císařským erbem...
3.10.
První pondělní společenská akce u Metternichů ve Státním kancléřství, večeře na carovu počest u knížete Razumovského (ruského vyslance ve Vídni)
4.10.
Dělostřelecké manévry na Simmeringu
5.10.
Talleyrand se nepohodl s Hardenbergem na téma „práva národů“.
Lov v Auhofu.
Večeře u knížete Windischgrätze - pozváni Talleyrand, Gentz, Vilemína a Dorotea Kurlandské, kníže Liechtenstein. Talleyrand později informoval Ludvíka XVIII. o „dlouhém a vážném rozhovoru“ po večeři s Gentzem
6.10.
Lidová slavnost v zahradách Augarten
7.10.
Přijíždí Marie-Louisa, ubytována v Schönbrunnu
8.10.
Po 10 dnech pracovních jednání je rozhodnuto, že kongres bude pokračovat až 1.11.
9.10.
Přijíždí velkokníže Konstantin.
Mše a vojenská přehlídka.
Lov v Laxenburgu.
Císařský pár pořádá maškarní ples v Zimní jízdárně Hofburgu, imitující ledový palác dekorací z křišťálu a stříbra. Všechny dámy jsou oděny bíle nebo růžově, pánové v uniformě nebo modro-černém fraku.
10.10.
Arcivévoda Karel pořádá pro cara a pro pruského krále exkurzi na bojiště u Aspern/Essling.
Představení opery "Moses" v Theater an der Wien.
Večeře pro 120 stolovníků v kancléřství, následoval taneční večírek
11.10.
Panovníci v Schönbrunnu sledovali večerní představení opery „Johann von Paris“, poté večeřeli v Oranžerii.
12.10.
Přijíždí švýcarský prezident Vincent de Salis-Sils a Angličan sir Sidney Smith.
Lov v Laxenburgu a ples v Appolonově sálu.
13.10.
Ples v Hofburgu
16.10.
Představení Haendelovy opery „Samson“ v Zimní jízdárně
18.10.
Velká vojenská přehlídka v Prátru k výročí bitvy u Lipska.
Šlo o jednu z největších slavností kongresu, uspořádanou podle představ císaře Františka I. jako dík vojákům. Prátr se již od rána plnil diváky, počasí bylo nádherné. Při příjezdu panovníků utvořilo vojsko dvojitý čtverhran, uprostřed něhož se tyčil stan. Po slavnostní mši zaujali panovníci místa poblíž letohrádku a sledovali defilé. Kolem letohrádku a na pláni Simmering byl vojákům vídeňské posádky na dlouhých stolech podáván oběd připravený na místě v polních kuchyních. Celé prostranství slavnosti bylo kvůli bezpečnosti oploceno rybářskými sítěmi, tyčila se na něm i obrovská pyramida ze zbraní a bojových standard.
Večer pořádal Metternich ples.   
19.10.
Car obědvá u knížete Razumovského.
20.10.
Baron von Gagern pozval anglickou delegaci do Laxenburgu a Badenu.
Lov v Prátru. Ples pořádaný vídeňskou radnicí v pověstném tanečním sále Mehlgrube. Soukromý večírek u hraběte Stackelberg na počest carských manželů.
22.10.
Bál u hraběte Zichyho.
23.10.
Bál u dvora. reduta. Bál u hraběte Schönborna.
24.10.
Metternich se nepohodl s carem.
Císař František, car a král bedřich Vilém III. odjeli do Budapešti, zůstanou tam do 27.10.
26.10.
Ples u Stackelberga
30.10.
Zahajovací zasedání G18. Zasedání G8. Ověřování pravomocí. 
Koncert 20 klavíristů, ples u Metternicha.
31.10.
Pracovní zasedání G6 (přizvány Francie a Španělsko), kníže Metternich zvolen předsedou kongresu na návrh Talleyranda a se souhlasem císaře Františka.
Večer ples u knížete Razumovského na počest přítomných panovníků.
1.11. 
Slavnostní zahájení kongresu.
Večer repríza koncertu z 30.10.
2.11.
Přijíždí hrabě de Noailles.
3.11.
Car Alexandr je nemocen.
Večer ples u dvora
6.11.
Večerní koncert 9leté zázračné kytaristky Franzisky Bolzmannové
8.11.
Maškarní ples pro  1 500 pozvaných u Metternicha, auquel participent 1500 invités. Toho večera měla lady Castelreaghová ve vlasech Podvazkový řád svého manžela. Jeden z nejnádhernějších večerů kongresu skončil až s ránem
10.11.
Lov v parku Lainz. Velká reduta v Zimní jízdárně
14.11.
Bál u dvora
17.11.
Ples pořádaný vídeňskou radnicí v Mehlgrube, během něhož byl car stižen nevolností
20.11.
Vzlet horkovzdušných balónů v Prátru.
23.11.
Císařský karusel Císařské jezdecké školy (Hofreitschule) v Zimní jízdárně. Zlatým hřebem dlouho připravované akce byl simulovaný boj, jehož pravidla ovšem zakazovala jakákoli zranění. Pro tuto příležitost objednal arcivévoda Rudolf u Ludwiga van Beethovena hudbu, která se nezachovala. Je o ní zmínka pouze ve skladatelově dopisu:
„Vidím, že Vaše císařská Výsost hodlá nechat hrát moji hudbu i koním. Budiž, uvidíme, zda při ní jezdci budou moci předvádět nějaké obratné kousky. Ha, ha, baví mne, kterak o mně Vaše císařská Výsost smýšlí. Budu tedy po celý život vaším oddaným služebníkem...
P.S. Tato koňská hudba přicválá k Vaší císařské Výsosti co nevidět.“
Karusel se následně dočkal tří repríz.
Po karuselu následoval maškarní ples.
24.11.
Maškarní bál v paláci Augarten.
26.11.
Bál u hraběte Zichyho
27.11.
Panovníci večeří u dvora
29.11.
Ludwig van Beethoven dirigoval před všemi shromážděnými panovníky a 6 000 posluchači koncert svých děl: Sedmá symfonie, Wellingtonova bitva u Vittorie, Wellington u Vittorie (Antonio Salieri řídil kanonádu,  Johann Nepomuk Hummel bicí a Meyerbeer obsluhoval stroj na výrobu hromu...) a také kantátu Der glorreiche Augenblick (Slavnostní okamžik). Za toto dílo bude koncem roku jmenován čestným občanem města Vídně. Koncert byl skladatelovým triumfem, i když symfonie se nesetkala s žádným velkým ohlasem, a opakoval se 2. prosince.
3.12.
Metternich nemocen
6.12.
Bál u knížete Razumovského
8.12.
Proslavené kázání otce Zachariase Wernera ve františkánském kostele (Franziskaner - klášter s rodovou hrobkou Habsburků)
Večeře u cara Alexandra
9.12.
První představení amatérského divadla „Paša ze Suresnes“ ve francouzštině pod režií malíře Isabeye a architekta Moreaua. Následovala série „živých obrazů“ podle děl slavných mistrů vystavovaných ve Vídni. Představení se budou opakovat 21.12.
11.12.
Koncert Louise Spohra v malém Redoutensaal.
13.12.
Umírá celoevropská celebrita, 79letý literát, diplomat a voják, kníže Charles-Joseph de Ligne alias „Růžový princ“ = pro svou nezřízenou zálibu v této barvě. Když revoluční Francie anektovala Belgii, konfiskovala mu jeho tamní rodové panství a majetek, od té doby žil v relativní chudobě. Carevna Kateřina II. jej jmenovala z čirého soucitu ruským polním maršálem a věnovala mu pozemky na Krymu. Ve Vídni se podílel na organizování radovánek kongresu. Autor titulku tohoto příspěvku (Der Kongreß tanzt viel, aber er geht nicht weiter) pronesl ještě svůj poslední bonmot: „Kongresu chybí ještě jedna věc, pohřeb polního maršála  - já to zařídím.“
Pohřbu se zúčastnilo několik tisíc Vídeňanů
18.12.
Panovníci společně večeří u dvora
20.12.
Koncert u dvora
23.12.
Koncert u dvora
24.12.
35. narozeniny cara Alexandra: slavnostní pravoslavná mše, hostina a galakoncert v Hofburgu. Císař František se na oslavy oblékl do ruské důstojnické uniformy.
25.12.
Beethovenův koncert a „soukromý“ ples v Hofburgu.
26.12.
Odjíždí würtemberský král Bedřich I.
27.12.
Potvrzena Metternichova volba předsedou kongresu
29.12.
Zasedání G4.
Piknik v paláci Augarten.
30.12.
Bál u knížete Razumovského
31.12. 
Silvestrovská oslava u hraběte Zichyho
Těsně před plesem, který chystal car Alexandr pro diplomatické delegace na kongresu, komplet vyhořelo ruské vyslanectví = palác knížete Razumovského. Císař František přijel k ohni na koni a když se dozvěděl, že příčinou požáru byl bezpochyby nejmodernější systém vytápění budov, pronesl: „Vida, kam vedou snahy o modernost.“
Neděle 1.1. 1815
Ludwig van Beethoven diriguje koncert tisícihlavého orchestru.
Recepce a ples v Hofburgu. Císař František stůně, takže hosty vítá císařovna a ples zahajuje v císařově zastoupení kníže Schwarzenberg.
2.1.
Značně agilní Ludwig van Beethoven naposled koncertuje na klavír před panovnickým obecenstvem.
3.1.
Anglie, Francie a Rakousko podepisují tajnou obrannou smlouvu namířenou proti Prusku a Rusku
9.1.
Maškarní slavnost u Metternicha (repríza bude 23.1.) Car Alexandr byl pozván, ale nedostavil se
18.1.
Bál u lorda Stewarta = Castelreagha na počest narozenin anglické královny
21.1.
Obřad na paměť Ludvíka XVI. ve svatoštěpánském chrámu za účasti všech účastníků kongresu. Katafalk uprostřed lodi obklopený sádrovými sochami - alegoriemi Francie, Evropy, Víry a Naděje, byl dílem Isabeye a Moreaua. Mši sloužil vídeňský arcibiskup Sigismund Anton Hohenwarth, rekviem složil Sigismund von Neukomm, žák Josefa Haydna a dvorní kapelník Talleyradnda (jehož nápadem celá akce byla). Francouzský farář kostela sv. Anny přečetl Ludvíkovu závěť ve francouzštině a pronesl kázání. Po obřadu následovala recepce a hostina v Kaunitzkém paláci, po ní „klub“ a ples u hraběte Zichyho.
22.1. 
Vyjížďka kongresistů na saních.
Vyjížď ka byla plánována již dlouho předem, ale kvůli počasí několikrát odložena. Nakonec vyjel nádherný průvod 35 dřevěných a bohatě zlacených saní s rudými sametovými sedátky a zlacenými třapci. S vojenským doprovodem a s fanfárou pomalu vyjel z Josefplatz, projel městem a poté zamířil klusem k Schönbrunn, kde na výletníky čekal ples. Průvod vedl vrchní ceremoniář kniže Trautmannsdorf, následoval císař s carevnou, carem a kněžnou Auerspergovou, dánský král a velkovévodkyně výmarská, pruský král a hraběnka Zichyová. Dámy byly oděny v kožešinách, pánové v uniformách, koně měli chocholy z pštrosích per a proti chladu byli chráněni tygřími kůžemi. celý průvod měl ostentativně demonstrovat bohatství Rakouska. Sledovaly jej samozřejmě davy sbíhající se už od rána. Ozývaly se však i hlasy pranýřující takovou marnotratnost. Na Nový rok byla totiž zvýšena daň z příjmu o polovinu, potměšilí Vídeňané proto okamžitě překřtili honosné saně na Padesátiprocentky...
Téhož dne bylo ještě na pořadu představení opery  "Aschenbrödel" v Schönbrunnu.
25.1.
Panovníci večeří u dvora u příležitosti carevniných narozenin, následuje galakoncert v obřadní síni
28.1.
Ples u dvora a recepce u hraběte Palffyho v Hernals
30.1.
Lord Castelreagh odvolán
31.1.
Odjíždí královna bavorská se svou suitou.
1.2.
Banket u Talleyranda pro 60 pozvaných na počest příjezdu vévody Wellingtona místo odvolaného Castelreagha.
2.2.
Velká reduta a ples u knížete Schwarzenberga.
5.2.
Večeře u Metternicha na Weelingtonovu počest, následována recepcí.
7.2.
Maškarní bál u Metternicha na závěr masopustu.
8.2.
Společné prohlášení o zrušení otroctví.
15.2.
Odjíždí lord Castelreagh
26.2.
Talleyrand odjíždí do Prešpurku. Téhož dne uprchl Napoleon z Elby.
1.3.:
Mše k výročí úmrtí Leopolda II.
4.3.
Dvůr jede do Prátru a Augarten na operu "Agnès Sorel"
5.3.
Představení opery L. van beethovena „Kristus na hoře Olivetské“.
7.3.
Kongres se dozvídá o napoleonově návratu z Elby.
Předchozí noci se diskutovalo až do 3 hodin ráno a Metternich zakázal, aby ho budili. Kolem 6. hodiny ranní však jeden z jeho sloužících zákaz porušil a předal metternichovi depeši od rakouského konzula. Metternich ji zprvu bez přečtení odložil, pokusil se opět usnout, ale nakonec ji otevřel a dozvěděl se, že do Janova vplula anglická loď s úkolem pátrat, kde se nachází Napoleon, který zmizel z Elby. "Byli jsme právě na plese u Metternicha, když nám oznámili, že Napoleon se vylodil v Cannes a postupuje (..) Jako by náhle zhasly tisíce svic... tanečníci se zastavili, orchestr hrál naprázdno..." (de la Garde)
Kongres se s Napoleonovým návratem nehodlal smířit a okamžitě jej prohlásil za psance, přičemž císař František v deklaraci zmírnil původní příliš příkré Talleyrandovy formulace...
Večer představení Kotzebueovy jednoaktovky "Die alten Liebschaften", účinkovali Dorotea Kurlandská, Marie Metternichová, Selina Meadeová, Ilora Wrbnová a Gabriel Auesperg. Těsně před rozevřením opony pronikla na veřejnost zpráva o Napoleonově útěku, až dosud tajená. (Napoleon právě vjel do Grenoblu)
8.-12.3.  
Talleyrand, Metternich a Wellington cestují do Prešpurku
9.3.
Carevna odjíždí do Karlsruhe
13.3.
Napoleon postaven mimo zákon
16.3.
Odjíždí švýcarský prezident Salis-Sils
17.3.
Porada vojenských velitelů u Wellingtona.
18.3.
Představení francouzského divadla.
19.3. (Květná neděle)
Večeře u Vilemíny Zaháňské za účasti Talleyranda, Metternicha, Wellingtona, Gentze, Louise de Rohan a tajemníků anglického a francouzského vyslanectví.
25.3.
Odjíždí princ Vilém Pruský. Revize Chaumontské smlouvy (smlouva z 8.3.1814 o jednotě a vzájemné pomoci spojenců proti Francii).
27.3.
Podpis spojenecké smlouvy.
Ples v Hofburgu za účasti všech panovníků.
28.3.
Ramenový telegraf oznámil Napoleonův vjezd do Paříže.
Francie se připojuje k Chaumontské smlouvě
Večer recepce u Vilemíny Zaháňské u příležitosti Wellingtonova odjezdu.
29.3.
Wellington odjíždí do Holandska, aby se ujal vrchního velení spojeneckých sil. Odjíždí Sir Sidney Smith
30.3.
Muratova proklamace o sjednocení Itálie.
3. - 5.4.
Zasedání G5
7.4.
Odjíždějí král bavorský, korunní princ wurttemberský a Eugène de Beauharnais.
8.4.
Odjíždí korunní princ bavorský
10.4.
Zasedání G5 k územním požadavkům Rakouska.
20.4.
Zasedání G5.
Večer představení Haendelova oratoria „Mesiáš“ (repríza 23.4.)
23.4.
Odjíždí hrabě de Noailles.
24.4.
Odjíždí princ von Wrede
27.4.
Arcivévoda Jan odjíždí do Itálie.
30.4.
Zasedání G5, mimo jiné o anglických subvencích.
12.5.
Kongres zbavuje Napoleona trůnu
16.5.
Odjíždí dánský král s celým doprovodem
23.5.
Metternich je pověřen vypracováním závěrečného aktu kongresu.
26.5.
Alexandr I. a Fridrich Vilém III. odjíždějí z Vídně - pruský král míří do Berlína, car do hlavního spojeneckého stanu v Heilbronnu.
27.5.
František I. s manželkou odjíždí do Heilbronnu.
Schválení závěrečného aktu
28.5.
Odjíždějí carova sestra Jekatěrina Oldenburská, vévoda Sasko-Výmarský a baron von Stein.
8.6.
Kongres zakládá Německou konfederaci.
Odjíždí hrabě Nesselrode
9.6.
Poprvé se sešli komplet všichni účastníci kongresu, aby vyslechli ve slavnostním sále Hofburgu četbu závěrečného aktu. Následovala recepce, jíž jménem císaře předsedal Metternich.
Všichni ministři podepsali závěrečný akt.
Kongres oficiálně skončil.
10.6.
Odjíždějí Talleyrand a Hardenberg
11.6.
Oficiální zakončení kongresu.
12.6.
Odjíždí Metternich a nazítří dorazí do císařského hlavního stanu v Heidelbergu, kde se 18.6. dozví o bitvě u Waterloo.

neděle 12. srpna 2012

CUŠIMA-KNIHA O NÁMOŘNÍ BITVĚ PRÁVĚ VYCHÁZÍ

S náramnou radostí si vás dovolím upozornit, že v následujícím týdnu by se měla na knihkupeckých pultech objevit další moje kniha, tentokrát na zcela nenapoleonské téma. Jmenuje se CUŠIMA, nese podtitul Poslední bitva rusko-japonské války na moři a je o epické, bezpříkladné plavbě 2. tichooceánské eskadry admirála Rožestvenského z Baltu do Japonského moře, kde ji až na pár výjimek celou zničilo ve dvoudenní bitvě, jaká nemá v historii obdoby, japonské loďstvo admirála Tógóa. Text provází 184 černobílých ilustrací (včetně nákresů všech lodí obou stran v tematických blocích na koncích kapitol), osmistránková barevná příloha a dvanáct map. Pokud máte s knihkupci problémy, můžete si ji objednat u AKCENTu (které vám ji pošle s 25% slevou); prolink na něj vkládám do nadpisu. A jak je už zvykem, přikládám jednu epickou kapitolu na ochutnání, což kořením ukázkami grafického zpracování knihy.


Osljabja jde ke dnu
(Ukázka kapitoly z knihy CUŠIMA)
Osljabja, dosti krutě v oněch šestnácti minutách poničená, už nebojovala s nepřítelem, ale o přežití. Další granát pak dopadl do uhelné jámy č. 10 a rozervaným bokem se valila dovnitř voda. Pracovní komanda pod velením kapitána 2. stupně Pochvisněva, lodního inženýra Značinského a mechanika poručíka Uspenského začala bojovat o záchranu lodi, jedovaté plyny po výbuchu jim ale znemožňovaly práci v uhelném bunkru, v němž ani elektrické svítilny nedokázaly prosvítit vzduch plný černého prachu. Přestože se všemožně snažili otvor ucpat, podepřít ucpávky a zabránit moři v cestě dovnitř, nořila se loď přídí ještě víc a ke všemu se začínala naklánět. Kvůli vyrovnání náklonu se zatopily koridory na pravoboku a s nimi i skladiště střeliva, zanoření však snižovalo rychlost i ztěžovalo ovládání plavidla a japonská palba nepolevovala. Nástavby byly poničené, utrpěl velitelský můstek, jehož podpěry se hroutily, i stožár s vlajkou, která musela být přenesena. Přední dělová věž dostala zásah takřka v téže chvíli, jako zmíněná uhelná komora; granát prorazil střechu, vybuchl uvnitř, pobil téměř celou obsluhu, zničil přístroje, vytrhl děla z lafet a vše doslova vyrval z uložení v barbetě. Mičman Majkov, velitel věže, který zůstal jako zázrakem naživu, přešel s pár dalšími k dělům v levoboční kasematě, aby pokračovali v boji. Schopnost obrněnce vzdorovat palbou slábla, i když horní baterie v bocích zůstala dobrou půlhodinu od začátku boje nepoškozená a odpovídala Japoncům jak šestipalcovými děly, tak ráží 75 mm. Pak byla zasažena přední kasemata a krom toho se zvyšoval boční i podélný náklon natolik, že to znesnadňovalo a nakonec znemožnilo zaměřování. Množství vody v děravém trupu zvyšovaly i požární hadice, s nimiž se námořníci snažili zabránit šíření ohně, moře se dralo ventilačními trubkami a v důsledku zatopení i poškození přestávala na mnoha místech fungovat elektřina. Všechna vnitřní pojítka oněměla a důstojníkům z některých úseků nezbylo než námořníky evakuovat na přímý rozkaz.
„Obrněnec nyní ostřelovalo nejméně šest japonských křižníků. Moře se kolem jen vařilo. Při zásazích do bočních pancířů v čáře ponoru vybuchovaly, zvedajíce do výše komínů ohromné sloupy vody, které se pak řítily na loď, zaplavujíce celou horní palubu a dělové věže. Sténání, chroptění umírajících, naříkání zmrzačených a šílících hrůzou se mísilo s burácením výbuchů, praskáním plamenů a řinkotem drceného železa. Dělostřelectvo, vyřazené z boje, zmlklo. Velitel jednoho z plutongů, poručík Nedermiller, propustil svoje dělostřelce, a když viděl, že je situace beznadějná, zastřelil se. Všechny nadstavy lodi byly zachváceny ohněm. Plameny šlehaly pod můstkem na zádi. Na spardek se z horní paluby valil hustý dým a průniky i trhlinami vyrážely tančící ohnivé jazyky. Hořely důstojnické a admirálské ubikace. Lidé z hasičských oddílů se míhali v oblacích dýmu jako přízraky. Obrněnec Osljabja, zabořen přídí do moře až po průvlačnice, nemohl se už bránit; rozbit a zmrzačen se jen stěží pohyboval a bezmocně očekával svůj konečný zánik. A ten neváhal přijít s novou rozhodující trhlinou. Dvacetipudový granát zasáhl bok lodi právě uprostřed na čáře ponoru mezi stanovištěm levého torpédního přístroje a koupelnami. Nýty, kterými byly upevněny pancéřové pláty, byly už tak otřesené, že při každé nové ráně odpadaly jako omítka na staré budově. Na to místo dopadl ještě jeden granát a prorazil v boku celá vrata, jimiž by byl mohl projet kočár. Do nitra lodi se řítila voda, rozlévala se po svahu dělové paluby a vnikala do muničních sklepů. K vyspravení otvoru poslali skladištní oddíl v čele s inženýrem Zmačinským. Marně se lidé snažili ucpat otvor dřevěnými terči, podpírajíce je trámy: vlny podpěry vyrážely a bylo nutno pracovat po pás ve vodě. Vychýlení se začalo rychle zvětšovat,“ takto, s trochou fabulace, ale na základě autentických svědectví, popsal poslední chvíle lodi Novikov.
Osljabja vybočil ve 14:25/14:45 vpravo, mimo kýlovou linii floty, v níž se dosud potácel. Přišel rozkaz zastavit všechny tři stroje tak, aby lodní šrouby nedrtily ty, kteří se vrhnou do moře, až půjde loď ke dnu, a strojníci opouštěli strojovnu, byť z důstojníků a praporčíků se odtud nezachránil ani jediný. Poručík Kazmičev poručil své obsluze vyklidit zadní, dosud neporušenou věž, z níž už se nedalo po nepříteli pálit, a stejně si krátce nato počínali i velitelé posledních kasematových zbraní. Po jednatřiceti minutách od prvních velkých škod dosáhl náklon už jen stěží ovladatelné lodi 12o, přesto loď plula přibližně dalších pět minut paralelně s eskadrou a na pravoboku od ní, pak se ale začala stáčet do velkého kruhu.
„Kolem 2 hodin 20 min silně poničený Osljabja s rozbitou příďovou částí, přední desetipalcovou dělovou věží a přední šestipalcovou kasematou, s náklonem okolo 12o na levobok a požárem na rostrech vybočil napravo ze sestavy a takřka současně s ním se napravo odvalil obrněnec Borodino. Tímto způsobem se Osljabja, Borodino a Orel téměř semkly a nepřítel neprodleně přenesl na tyto tři lodě palbu. Ve 2.26 přestalo na Suvorovu fungovat kormidlo,“ stojí v sedmém svazku ruských štábních dějin.
Nechme osud Borodina, Orla a dalších lodí stranou, berme tuto informaci jen jako nastínění souhrnného obrazu bitvy na ruském čele i celkové situace a soustřeďme se na obrněnec typu Peresvět, přesněji na jeho hořký konec s posledními minutami existence.
Na tyto okamžiky vzpomínal torpédový důstojník poručík Sablin, který se z lodi zachránil a měl ještě zažít zánik Dmitrije Donského:
„Když jsem viděl, že je zkáza Osljabji nevyhnutelná, seběhl jsem na ubytovací palubu a velel: ,Všichni z paluby pryč!‛. Já sám odešel na horní můstek, abych veliteli hlásil, co jsem udělal a jaké jsem vydal rozkazy. Mužstvo začalo ubytovací palubu opouštět až po mém rozkazu. Do té doby ani jeden muž neopustil svoje místo bez souhlasu mého či mičmana Ivanova. (…) Když jsem vyšplhal na můstek, spatřil jsem v bojové místnosti velitele, staršího dělostřeleckého důstojníka a praporčíka Boldyreva. Veliteli jsem vše hlásil a velitel mi odpověděl: ,Ano, potápíme se, sbohem.‛. Všichni jsme se rozloučili. V té chvíli byl náklon tak veliký, že jsem se musel chytit za sloupek plachtového přístřešku vpravo od budky. Převracející se loď odhodila do vody všechny, co se na můstku nacházeli. Velitel se mezi zachráněnými neobjevil.“
Kapitán 1. stupně Vladimír Josifovič Ber byl podle Novikova starý mládenec přibližně pětačtyřicetiletý, s lysou hlavou, mírně prošedivělým hnědým knírem, plnovousem a velkým hrbatým nosem. Měl rád dobré jídlo, elegantní oděv, dámské společnosti se vůbec nevyhýbal, byť nezvykle málo pil. Uměl několik jazyků, pobýval v USA, kde přebíral obrněnec Retvizan i křižník Varjag, pracoval jako námořní atašé ve Francii a jako nadřízený patřil nejspíš mezi puntičkáře, kontrolující čistotu na své lodi v bílých rukavicích a rozdílející neúprosně tresty, což mu na oblibě u mužstva nepřidávalo. Po Felkerzamově smrti velel formálně 2. obrněnému odřadu, v praxi si tak ale nepočínal (a těžko vlastně mohl, když měla Felkerzamova smrt zůstat v tajnosti). Hned na začátku boje utržil zranění, přesto byl plně při vědomí a schopný rozhodovat i velet. Stál ve velitelské věži, kterou už střepiny uvnitř poničily, přežil tu nejspíš jako jeden z mála a s cigaretou v ústech vydal rozkaz k opuštění umírající lodi, sám však chtěl zjevně zemřít se svou lodí. 
Na můstku byli právě poručík Sablin, starší dělostřelecký důstojník Genke a praporčík Boldyrev. Z velitelské věže k nim vyšel Ber, bez čepice a s krvavou ránou na lysé hlavě, ale s cigaretou v ústech. Přidržel se sloupku plachtového přístřešku, široce se rozkročil a řekl svým důstojníkům:
,Ano, toneme, sbohem.ʽ
Pak naposledy vtáhl kouř z cigarety a burácivě zavelel:
,Zachraň se, kdo můžeš! Přes palubu! Pospěšte! Rychle přes palubu!ʽ
Ale vhodná chvíle už byla ta tam…,“ pokračoval v příběhu Novikov-Priboj.
Dodejme ještě další odstavec z knihy tohoto autora, v němž složil kapitánu Berovi nelíčený hold:
„Velitel Ber, nedbaje vzrůstajícího požáru kolem sebe, neopouštěl svůj můstek, všichni viděli, že je rozhodnut zahynout se svou lodí. Zdálo se, že všechna jeho péče směřovala jen k tomu, aby se jeho podřízení mohli řádně zachránit. Držel se rukama za sloupek stanového přístřešku, téměř na něm visel, a snaže se překřičet nářek ostatních, nařizoval:
,Dál od lodi! K čertu, stáhne vás vír! Plavte dál!ʽ
V této chvíli, před tváří smrti, byl nádherný.“
Ve 14:40 ruského času se Osljabja položil na levý bok a v devadesátistupňovém náklonu plul pár vteřin. Ze zbytků třech komínů se stále valil dým, klesající na hladinu a zčásti tak zakrývající Japoncům výstřel. Pak se obrněnec převrátil a před očima posledních lodí Něbogatovova uskupení klesal ke dnu.
„Statečná loď, první, která nastavila hruď nepříteli a první i zahynula. Už vybočila z řady. Sisoj Velikij a další lodě proplouvaly kolem. Obklopený dýmem, silně nakloněný na levobok a s rozervanou přídí, zanořenou až po kotevní skluzy, se sraženým zadním komínem a bez přední věže nabral Osljabja opačný kurz, ocitl se na traverzu vpravo 10 kabelů od Avrory a, zasahovaný dalšími a dalšími granáty, prožíval agónii. Zarýval se přídí, začal se pokládat na levý bok, klesl na něj, přes komíny se převalila voda, odhalil bezmocně se otáčející pravý lodní šroub. Lidé, kteří předtím šplhali přes boky do vody, nezadržitelně padali z nejrůznějších míst paluby i z otvorů, a v této poloze, aniž plně zvedl kýl vzhůru, šla loď ke dnu. Lidé se snažili dostat od vodního víru, chytali se plovoucích předmětů, skákali…,“ psal Vladimír Kravčenko, lodní lékař, plující onoho dne na Avroře.
A jeden z těch, co zánik sledovali z Něbogatovových lodí, dodal:
„Nedej Bože, aby někdy musel ruský námořník znovu spatřit obraz, který se otevřel mým očím a byl prvním z řady hrůz onoho dne. Osljabja, který se k nám obrátil přídí, ležel plně na levém boku. Obnažená část pravého boku, skrytá předtím pod hladinou, vypadala jako hora a na hřebeni té hory se hemžilo mraveniště lidí nakupených v očekávání poslední minuty… A ta minuta, ta na sebe nenechala čekat. Osljabja se převrátil celý, vzduch proťaly šrouby, vynořil se kýl, a pak byl všemu konec...“
Obrněnec typu Peresvět, k němuž patřil i Osljabja
Ruské štábní dějiny se omezily jen na velmi lakonické konstatování:
„Kolem 2 hodin 40 min se Osljabja před očima celé eskadry převrátil; okamžitě k němu vypluly Bravyj, Bujnyj, Bystryj a Svir, které zachránily několik důstojníků a kolem poloviny podřízených členů posádky.“
Mimořádně dramatické a svrchovaně autentické svědectví o zániku obrněnce zanechal kapitán torpédoborce Bujnyj Nikolaj Nikolajevič Kolomejcev (či Kolomejcov):
„Kolem 3 hod. spatřen náklon Osljabji na levobok a já to vše sledoval v očekávání, že vypluje ze sestavy. Zanedlouho se obrněnec položil na levý bok. Plnou parou jsem se k němu přiblížil, doplul téměř vedle něj a dal zpětný chod, protože v téže chvíli lehl Osljabja na levý bok, ukázal pravý šroub i hřídel a šel ke dnu přídí napřed. Stroje měl už zastavené. Na hladině mezi vyvrženými troskami zůstalo kolem 300 lidí, část z nich plavala sama, jiní se chytali vyvrženého a rozbitého člunu, parního kutru a různých úlomků. Všichni křičeli o pomoc a byl to hrozný obraz! Spustil jsem člun a poslal na něm mičmana Chrabro-Vasiljevského, aby sebral ty, co plavali daleko. Sám jsem se držel v závětří a zachraňoval ty, kteří se přiblížili (…).
Admirál Felkerzam mezi zachráněnými stále nebyl, což mě velice mrzelo, než mi nakonec zachránění důstojníci sdělili, že umřel už desátého a je v rakvi v kapli obrněnce, kde čeká na pohřeb ve Vladivostoku.
V tu dobu připluly ještě minomosce Bravyj, jakož i Bezuprečnyj i další, a i když čluny nespustily, myslím, že se jim podařilo nemálo lidí zachránit.
Nakonec připlul Bědovyj, jehož objevení se mne zarazilo, neboť jsem viděl, že Suvorov opustil sestavu. Bědovyj se měl samozřejmě nacházet tam, aby poskytl pomoc veliteli eskadry.
Zatímco jsme stáli v místě zániku Osljabji, proplula naše eskadra kolem nás a k nám se začaly přibližovat japonské křižníky, tisknoucí eskadru zezadu.
Všichni byli zachraňováním lidí tak pohlceni, že si nepřítele všimli, až když spustil prudkou palbu, pobíjející plavající lidi.
Naše minonosce se teď ještě nevzdalovaly…“
Nemohly se vzdálit, v moři stále plavali lidé a Kolomejcev musel čekat na svůj přeplněný člun. Teprve, když nalodil dvě stovky lidí a vyzdvihl loďku, mohl opětovat palbu (což byl vzhledem k ráži jediného děla akt spíše symbolický) a v 15:30 plnou parou zmizet. 
Čas, kdy Osljabja zmizela pod hladinou, byl podle japonských štábních dějin 14:50 hodin, což by mělo odpovídat ruskému času 14:30 (ruské dějiny uvádějí 14:20), desetiminutová diference ruského a japonského údaje ale nehraje tak velkou roli...
Přes 480 mužů kleslo s Osljabjou ke dnu, či zemřelo na následky zranění; byli mezi nimi kapitán Ber, starší důstojník Pochvisněv, starší dělostřelecký důstojník Genke, starší murmanský důstojník Ďjačenkov, jedním slovem většina velitelského sboru. Ty, co zápasili o život v moři, lovil zprostřed plovoucích trosek vedle Bujného i torpédoborec Bravyj. Do oněch míst však vedly dál hustou palbu Urijúovy lehké křižníky a Blestjaščij, jenž rovněž vyplul zachraňovat nebožáky, zaplatil za obětavost smrtí svého velitele, kapitána 2. stupně Šamova. Další trosečníky braly na palubu Bystryj i parník Svir, které pak většinu zachráněných předávaly na pancéřový křižník Dmitrij Donskoj. Zachránilo se 376 lidí, pět ale ještě zahyne na Bravém a 22 na Dmitriji Donském
Novikov ještě dodal:
„Ze strojníků a mechaniků se nedostal z lodi ani jeden. Všichni, všech dvě stě lidí, zůstalo uzavřeno ve svých strojovnách. Každý námořník si dovede představit, co se s nimi stalo. Když se obrněnec převracel, padali všichni hlavou dolů zároveň s předměty, které nebyly připevněny. V horké tmě splýval jejich nářek s rachotem a třeskotem padajících břemen. Jeden ze tří strojů ještě nějakou chvíli pracoval a ty, kteří naň spadli, trhal. Voda nevnikla do těchto uzavřených prostor hned. To znamená, že ti, kteří nebyli zabiti, ještě dlouho zůstávali na živu, řítíce se na dno mořské hlubiny. A možná uplynula nejedna hodina, než je smrt osvobodila.“
Spolu s nimi našel věčný hrob v trupu Osljabji mrtvý Felkerzam, jemuž se tak dostalo gigantického náhrobku, o který by bezpochyby vůbec nestál... Podle Novikova-Priboje se sice rakev z trosek vyprostila, vyplula na hladinu a pohupovala se na vlnách, to však je s největší pravděpodobností na efekt cílená fabulace hodně beletrizujícího pamětníka.
Olender na základě dostupných zpráv i výpovědí odhadoval, že tento nešťastný obrněnce dostal 9 až 10 zásahů rážemi 305–254 mm, 20 zásahů ráží v rozmezí 229–203 mm a 25 rážemi 152–120 mm. Jím publikovaná statistika uvádí (polarizací různících se údajů), že bylo zabito 531 a raněno 76 osob, což znamená celkem 607 mužů. Je to obrovské číslo, zdaleka však ne největší na ruských lodích v průběhu bitvy u Cušimy…