 |
| La Turet, kutr vévodkyně z Berry |
V roce 1800 se nechal Garneray zapsat jako podporučík na La Confiance kapitána Roberta Surcoufa, nejslavnějšího z korzárů Francouzské revoluce i císařství, a na ní podstoupil i nejproslulejší zápas korzárské války té doby, střet s Indiamenem, lodí Východoindické společnosti jménem Kent.
 |
| Návrat z Elby |
Tady už čtenáři bezpochyby vědí, o koho jde, neboť Garnerayovo plátno Dobytí Kentu Surcoufem patří k světoznámým výjevům námořní války.
 |
| Bitva u Navarina |
V době amienského míru investoval Garneray do zakázaného obchodu s „černou slonovinou“ a nejspíš se obchodu s otroky i na palubě L’Union sám zúčastnil. Krátce pak v další válce velel na La Pinson a nakonec na fregatě L’Atalante, přičleněné v Indickém oceánu k eskadře admirála Linoise. V roce 1806 byla na La Belle-Poule, zajaté spolu s řadovou lodí Le Marengo a dalších osm let strávil na vězeňských pontonech v Plymouthu. Na svobodu se dostal roku 1814, a protože nikdo v obchodním loďstvu námořního důstojníka nepotřeboval, vrhl se na malování, dokonce tak úspěšně, že jej vévoda d’Angoulême, francouzský velkoadmirál, roku 1817 jmenoval oficiálním malířem námořnictva. Garneray nemaloval „od zeleného stolu“ plavil se do všech koutů světa až do pádu Bourbonů. Roku 1830 vymyslel nový malířský postup, akvatintu, za vlády Ludvíka Filipa získal roku 1833 místo ředitele muzea v Rouenu, pak působil v manufaktuře v Sèvres, jenže se zdiskreditoval účastí na pokusu Ludvíka Napoleona o převrat ve Štrasburku. Když se ovšem z tohoto synovce Napoleona I. stal president a poté císař Napoleon III., následoval návrat na výsluní, provázený poctami a udělením Čestné legie.
 |
| Marseille, pohled z radnice |
Pokud jde o dílo, je nesmírné (jen pláten bylo 141), nezahrnuje ale pouze obrazy či grafiku. Garneray napsal memoáry, vycházející dodnes, zpravidla ve třech svazcích, z nichž nejpoutavější je ten, který zachycuje plavby pod Lhermitovým a Surcoufovým velením. Mně se dostal do rukou pod titulem Le corsaire de la République, když jese před jedenácti lety (to to ale utíká…) psal svoje Korzáry Francouzské revoluce (kde najdete osudy obou zmíněných kapitánů) a řady úryvků jsem z nich použil. Ve zmíněné knize (po internetu ji nejspíš seženete, budete-li mít zájem) jsem věnoval Surcoufovi, pod nímž Garneray sloužil, hodně velké pasáže a teď mě napadlo jednu z nich z wordovského rukopisu (tedy nejspíš i s nějakým překlepem) vytáhnout. Výběr byl snadný, neboť souboj La Confiance s Kentem epizodou nejepičtější a dík Garnerayovu obrazu i nejproslulejší…
 |
| Garneray: Dobytí Kentu Surcoufem |
David proti Goliášovi
(kapitola z knihy Korzáři Francouzské revoluce)
Surcouf se poučil, že ve vodách kolem Madrásu přece jen není suverénním pánem, a začal si počínat opatrněji. Do koše předního stožáru posílal ty nejzkušenější pozorovatele a den po setkání se Sibylle, 7. října 1800, zaslechl shora volání:
„Loď v odhledu!“
A pak následovalo upřesnění:
„Téměř ve slunci, po větru od nás, na návětrné straně přídě.“
Surcouf chtěl vědět co nejvíc. Hlídka dodala, že loď pluje na sever a je hodně veliká. Oko ostříleného námořníka dokázalo z množství plachet určit třídu, ze siluety boků a barevné linie odhadnout množství děl, z tvaru mraků vítr a tedy směr lodi, podle slunce označit kurs. Praxe vytvořila názvosloví. Spatřený bod na obzoru byla jen „loď“, pak se změnila v „plachtu“, to když už se dalo rozlišit oplachtění. Jakmile šlo odhadnout siluetu trupu, hlásila hlídka tři kategorie: „briga“, „velká“ a „moc velká“. Nyní nastal třetí případ. Mohl to být mohutný trojstěžník Indické společnosti, mohlo se však jednat i o válečnou fregatu nebo dokonce o řadovou loď. Kapitán rozvažoval, pak se rozhodl a vydal rozkazy:
Bishop, nápoj se jménem biskupa, představoval silnou směs rumu a horké vody, v níž se dlouho předtím louhovaly pálivé papriky.
„Pod Surcoufovým velením se loď připravovala k boji, kolem brlení se vršily pytle a hamaky, které měly pohlcovat kartáče, otevřely se truhly se zbraněmi, kryté svítilny probleskly bezvýrazným jasem do sklípků s prachem, nebojující, tedy tlumočníci, lékaři, zásobovači, sluhové, atd. byli připraveni šplhat dolů, aby zásobovali hořejšek prachem a kulemi a přebírali raněné, chirurg rozkryl námořníkův zlý sen, nástroje z leštěné oceli, příklopy se zavíraly, prachové náplně dorazily k dělům, odsluhy se chopily vytěráků a nabijáků, kádě se naplnily vodou, od odpalovacích tyčí se kouřilo; pak si všichni utrhli nový žvanec tabáku a zaujali místa k boji!“ líčil tyto přípravy Garneray.
Posádka spěchala tak, že k předávání povelů nebylo potřeba užít obvyklého bubnování. Nádoby s pitím šly z ruky do ruky. Zvuk píšťaly pak přivolal muže k zadní palubě, pod můstek na zádi. Louis Garneray, později vynikající malíř-marinista, se této plavby zúčastnil a zanechal o ní skvělé, byť poněkud nadnesené, svědectví. Robertu Surcoufovi vložil do úst tato slova:
„Přátelé, támhle je Angličan, co nám jej samo nebe posílá, aby nás odškodnilo za to, jak nás prohnala Sibylle. Slibuji vám, že za pár hodin bude náš! Nezastírám, že to nebude lehké, protože nás je sotva sto třicet a tamta posádka je silnější než naše. Děla jsou také větší než má Confiance. Nebudu se snažit zvítězit děly, bylo by to dlouhé a dost nejisté… Jakmile se přiblížíme, složím jim poklonu a zahákuji je. Každý z vás vydá za víc než za jednoho Angličana, není-liž pravda?“
Řeč na chvíli přerušil nadšený souhlas. Kapitán pak pokračoval:
„Nu dobrá, jen co budete na jejich palubě, vrhněte se každý na svého Angličana, ostatní už půjde samo. Uvidíte, že ta krásná loď s milióny uvnitř bude naše. Jde jen o to, počínat si rozhodně a bystře. Pak si vyděláte jmění. Vyzbrojte se k hákování a ať žije Francie! Jako odměnu za nebezpečný útok vám dávám dvě hodiny ďábelský podíl, dvě hodiny na loupení čehokoliv, co není součástí nákladu!“
Plamenná řeč a ostrý alkohol působily.
„Všichni na svá místa!“ zazněl pak Surcoufův hlas.
Muži se rozběhli, zdánlivě chaoticky, ve skutečnosti však s rozmyslem. Ti z abordážního komanda měli za pasem hákovací sekery a šavle, křesadlové pistole a dýku či tesák. V rukou třímali buď espingoles, krátké muškety nabíjené až šesti kulemi, nebo patnáct stop dlouhé píky. Několik mužů bylo cvičeno v boji s holí a nyní svírali tuto nebezpečnou zbraň. Po upínačkách se vzhůru do košů šplhali určení elitní střelci. Na ráhnech číhali další muži. Jejich úkolem bylo svázat obě lodě ve chvíli, kdy k sobě přirazí. Kromě palné zbraně měl každý námořníků v lanoví hrst granátů či ježků, vrhacích kovových kulí s bodci. Když ježek nezasáhl živý cíl, alespoň se zabodl do paluby a znesnadňoval obráncům, většinou bosým, pohyb. Surcoufova korzárská námořní pěchota, dobrovolníci z praporu Bourbon, zaujali s mušketami střelecká postavení v člunech, jole a v ráhnoví. Jejich předem stanoveným úkolem bylo pálit po britských lodních důstojnících.
Confiance plula s plnými plachtami vstříc britské lodi. Teď už bylo možné rozlišit podrobnosti, určit tonáž i výzbroj, odhadnout sílu posádky. To, nač si Surcouf troufal, by se dalo přinejmenším nazvat drzostí. Britská loď nesla jméno Kent, patřila Indické společnosti, výtlak činil 1200 tun, výzbroj obnášela osmadvacet osmnáctiliberních a dvanáct devítiliberních děl. Kromě posádky, nepochybně zkušené a ostřílené, bylo na britské palubě vidět muže, jimž korzárská hantýrka říkala podle červených kabátů uniforem homards nebo écrevisses bouillies, humři nebo také vaření raci. Jednalo se o zkušené vojáky Royal Fusiliers Marins, britské námořní pěchoty. Francouzi netušili, že se na palubě Kentu nalézají i tři stovky lidí z lodi Východoindické společnosti Queen, která v červenci shořela u San Salvadoru. Tito lidé, vesměs znalí zacházení se zbraněmi, nyní pluli na Kentu domů.
Bystrý pozorovatel odhalil na nejvyšší zadní nástavbě i ženské toalety a slunečníky. Na Kentu cestovalo šest dam, jedna z nich byla chotí generála Saint Johna, který rovněž stál na palubě.
Kapitán Rivington, velitel Kentu, pochopil, že má tu čest s korzárem, jen nechápal jeho drzost. Nařídil mírně zvýšit počet rozvinutých plachet, dělostřelcům a vojákům vyhlásil bojovou pohotovost, nechal zvednout příklopy střílen a pak pozval dámy i generála, aby se podívali, kterak jeho boční baterie pošlou útočníka ke dnu. Dámy jeho odvaze a ráznosti zatleskaly.
Confiance byla na dostřel, ubrala plachty a stáčela se bokem na vítr. Z Kentu se zablesklo, ozvala se rána, ze střílny se vyvalil dým. Kule narazila na vlny, odskočila a neškodně prolétla kolem. Byla to rána pro výstrahu, výzva, aby loď zastavila nebo vztyčila vlajku. Palba boční baterie měla následovat. Surcouf vedle Garneraye jen opovržlivě pokrčil rameny a na adresu britské lodi prohodil:
„Hlupák!“
Lodě pluly proti sobě s bočním větrem, Kent více na jihu, Confiance na návětrné straně. Surcouf velel otočit kormidlo doleva. Jeho loď se dostala pod zadoboční vítr, nabrala rychlost a stočila se ke Kentu šikmo přídí. Cíl pro britskou levoboční baterii se zmenšil a ztrácel z úhlu, který umožňoval výstřel. Kapitán Rivington přesto velel plnou salvu. Neměla takřka žádný účinek.
„Tak do toho. Teď už dost řečí, přátelé. Soustřeďme se!“ volal korzárský kapitán.
Confiance prováděla prudký obrat o 360o. Dostávala se tak do souběžného kursu na Britově návětrné straně. Vzdálenost mezi oběma loďmi se zkrátil na poloviční dostřel děl. Korzár si to mohl dovolit, děla na levoboku Kentu byla nyní prázdná. Kapitán Rivington pochopil a začal loď obracet pravým bokem ke korzárovi. Měl to složitější, mohutný trojstěžník se v protivětru otáčel jen zvolna.
Teprve nyní spatřil Surcouf hemžení a neobvyklé množství osob na zadní nástavbě Brita.
„Jedna věc nás na poslední chvíli překvapila a velice zmátla, na palubě nepřátelského korábu jsme spatřili elegantní štáb šaramantních mladých dam oblečených s velkým vkusem. Hleděly na nás klidně zpod svých slunečníků, jako kdybychom byly pouhá interesantní věc,“ vzpomínal Garneray.
Surcouf si dosud nebyl jist, s kým má tu čest. Podporučík Fontenay mu potvrdil, že tam jsou skutečně dámy a před nimi námořní pěšáci. Korzáry přítomnost žen do jisté míry uklidnila, do té doby totiž měli jisté pochybnosti, zda se nejedná o maskovanou válečnou loď-návnadu. Nicméně ženská přítomnost představovala jistou komplikaci. Korzárský velitel, jemuž se nedala upřít galantnost, podporučíkovi pravil:
„To je nemilé. Rozumí se samo sebou, že se s nimi bude zacházet ohleduplně, až se jich zmocníme. A buďte si jist, že my toho tučného anglického nafoukance dostaneme!“
 |
| Novodobá kresba střetu s Kentem |
Kent zpomaloval a Confiance též. Skasávala hlavní plachty a všichni, kdo nebyli v lanoví, zalehli v očekávání další salvy na palubu. Kent vypálil z pravého boku. Jeho dělostřelci mířili špatně, Confiance plula dál pouze s několika děrami v plachtoví a škodami tak drobnými, že je bylo možné takřka vzápětí opravit. Kent se začal obracet znovu levým bokem k Francouzovi. Korzár provedl rovněž obrat, opět rychlejší, neboť měl vítr v zádech. Vzdálenost obou plavidel se znovu zkrátila na dostřel muškety. Kapitán Rivington pochopil, že se jeho protivníkovi naskýtá šance přirazit. Zavelel stočit kormidlo ostře doprava, provést nový obrat a vypálil z pravoboku třetí salvu. Surcouf postřehl, že přirazit nestihne, a nařídil provést zrcadlově týž manévr. Ztrácel jím výhodu větru, dostával se tak na závětrnou stranu Kentu. Jenže to právě chtěl!
 |
| Zdání klame, aneb korzár Robert Surcouf |
Úplná procházka to zdaleka nebyla! Třetí britská salva tříštila zábradlí, prorážela díry do obšívky trupu, naštěstí nad čarou ponoru, přetínala lanoví a upínačky. Ozvaly se první výkřiky raněných a dva ranhojiči se pustili do práce. Většinu zranění způsobily však nikoliv kule, ale odletující třísky a kusy dřeva.
„Uvolnit lana po větru,“ velel Surcouf.
„Všiml jste si kapitáne, že všechny ty naškrobené sukně na můstku nepřátelské lodi vypadají, jako kdyby se nám smály? Pohleďte! Posílají nám ironické pozdravy a kynou nám drobnýma ručkama. Jako kdyby říkaly: ,Šťastnou cestu, pánové, potopíme vás! Dobře se tam na dně moře bavte!´ Ach, jak se těším, až my se začneme bavit,“ zvolal podporučík Fontenay.
Kent se nyní pokusil o nový obrat, který by mu umožnil vypálit čtvrtou salvu. V předchozích manévrech ztrácel rychlost a ve chvíli, kdy se dostal čelně proti větru, přišel i o vítr z plachet. To byla chvíle, na kterou Surcouf čekal.
„Děkuji, můj milý, teď se ke mně přitulíš bokem ty sám. Tolik lásky a pozornosti si ani nezasloužím. Dělostřelci, zatáhněte děla na levoboku dovnitř, překážela by v abordáži. Uzavřít všechny střílny! Kormidelníku, obrat bokem k větru!“ vítal tento vývoj situace podle Garneraye Surcouf.
„Confiance, zastíněná horním plachtovím Kentu, se otřela o jeho majestátní trup, přitiskla se k obšívce pravoboku a zaťala do něj své námořnické drápy. (…) Její útok byl velice odvážný a Angličanovi vůbec nedošlo, že útočíme. Vskutku, domníval se, že nás vyřadil poslední salvou z boje. Naprosto nás nepodezíral, že bychom se chtěli zahákovat. Ti na palubě houfem spěchali k brlení lodi a hledali co nelepší výhled na naši zkázu a porážku. Posuďte, jaké překvapení posádku Kentu čekalo, když místo sražených, rozdrcených, ruku prosebně napřahujících a pokorně o pomoc prosících nepřátel, které by mohla odmrštit, spatřila námořníky plné nadšení, rty sevřené vztekem, oči podlité krví, kterak se, podobni tygrům, na ně chystají vrhnout.
Obě lodi pluly bok po boku, háky zaklesnuté, ráhna téměř na dotek se zábradlím Kentu, což tvořilo přesně podle předpokladu takřka můstek, který se otevíral útočníkům na přední nástavbu,“ pokračovalo Garnerayovo epické líčení.
Pak zazněl Surcoufův hromový hlas:
„Hákovat! Teď je na tobě řada, Drieuxi!“ řval na velitele první útočné vlny.
Zbytek posádky, která neútočila, dostal rozkaz sledovat, zdali se někdo nepokusí spustit na palubu Confiance, a okamžitě jej zlikvidovat.
„Pobijte každého, kdo by slézal na palubu, ať už by to byl Angličan či Francouz, ty všechny zabijte!“
Garneray pokračoval v líčení:
 |
| Dobová litografie střetu s Kentem |
,To je skvělý pomocný hák,´ vykřikl Surcouf a vrhl se na příčky upínačky, aby šel příkladem.
Naši posádku však strašlivý hřmot srážky utvrdil, že loď pukla a klesá pod hladinu. Spásu už hledala pouze v dobytí Kentu a její zápal dostoupil až ke stavu deliria. Drieux, důstojník stejnou měrou schopný a neúnavný, vedl svůj hákovací oddíl odvážně a duchapřítomně. Vzápětí překonal vzdálenost, která obě lodi dělila, dostal se na přední nástavbu a ohnivě napadl nepřítele, který, to musím uznat, jej přijal zmužile.
Tehdy začali angličtí důstojníci, nápadní ve svých skvělých uniformách, padat pod kulkami našich bourbonských myslivců a střelců z košů. Jeden nepřátelský důstojník natočil vprostřed těch jatek a v tom všeobecném zmatku jedno příďové dělo tak, že mohl šikmo zamířit na Confiance, a vypálil. Několik mužů, kteří přecházeli po ráhnu a kotevním krakorci, to zmrzačilo a roztrhalo: měli být pomstěni.
V zájmu nestrannosti musím říci, že Drieux nebyl prvním mužem, který vstoupil na můstek Kentu. Tím, kdo měl štěstí stanout přede všemi čelem k nepříteli, byl obyčejný černoch jménem Bambou.
Bambou se vsadil s kamarády o svůj podíl z kořisti, že bude na Kentu první, a vyhrál. Vyzbrojen jen sekerou a pistolí skočil z veleráhna doprostřed Angličanů, které zaskočil odvahou natolik, že si mohl skrze ně proklestit cestu a přidat se k Drieuxovu oddílu…“
Navzdory začínající tělnatosti se na palubu Kentu mrštně přehoupl i Surcouf. Vydával rozkazy, místy vedl útok, občas určoval směr dalšího náporu. Koordinoval boj. Na muže v lanoví, Avriota a Guida, volal, ať neustále vrhají granáty do největších shluků Angličanů. Tam, kde se ozvaly výbuchy a britské řady prořídly, vedl korzár nápor. Po velkém ráhně přecházeli a po kotevním řetězu šplhali vzhůru další útočníci, druhá vlna. Obránci je sráželi palbou.
„Zanedlouho, dík našim bourbonským myslivcům, zručnosti našich mužů s holemi a zápalu všech jsme ovládli přední nástavbu Kentu. Avšak tento významný bod tvořil zhruba pouhou třetinu bitevního pole: dav Angličanů se natěsnal na lávce a vytvořil takřka neproniknutelný jednolitý shluk.
 |
| Nákres z mé knihy Korzáři Francouzské revoluce |
Podle jeho slov Surcouf nařídil otočit a nabít dvě lehká děla na přídové nástavbě kartáčovými náboji až po ústí hlavně. Byl nejvyšší čas, Britové se začali vzpamatovávat a Francouzi klesali k zemi. Čluny na britské palubě však zatím obsadili dobrovolníci z roty Bourbon a zahájili po Britech palbu. Surcouf na své muže řval, aby uvolnili lávky a stáhli se. Nutně potřeboval volné pole pro výstřel dvou nabitých děl. Pak děla vypálila a těla obránců prý létala dozadu až k záďové nástavbě, kormidelně a můstku. Brity to neodradilo, proražená ulička se vzápětí uzavřela. Garnerayovo líčení se s tím netají:
„Od chvíle, kdy jsme zahákovali, vyřadil každý z nás alespoň jednoho muže z boje: měli bychom tedy být už dávno pány Kentu. Avšak my postoupili vpřed jen v prvním okamžiku a posádka, kterou jsme měli před sebou, byla stále nesmírně početná. Do každé brázdy, kterou vyoral v řadách nepřátel náš vztek, zase vklouzli, podobni lavině, noví bojovníci ze záďových nástaveb Kentu a postavili se na místa druhů, kteří leželi na můstku bez hnutí. Bylo to k vzteku a k zbláznění.
Boj pokračoval s neměnnou zuřivostí. Všude bylo slyšet vzteklý křik a ston umírajících, hluché údery seker, ponuré údery holí, avšak střelné rány už takřka nezněly. Na obou stranách jsme byli příliš rozvášněni, než abychom pamatovali na nabíjení mušket. To by zabralo moc času! Už jen naši bourbonští střelci si chladnokrevně vybírali oběti své palby.
Náhle se snesl z našeho hlavního ráhna skvěle přesný a dobře mířený příval granátů. Dopadl doprostřed shluku nepřátel a srazil dvě desítky Angličanů. Avriot dodržel slovo, které Surcoufovi dal, a pomstil dva naše vrhače, které nepřítel z předního stěžně sestřelil.
Tato nová pohroma, nutno přiznat, zápal našich protivníku nezastavila. Kapitán Rivington je ze svého můstku povzbuzoval, podporoval a vedl velice obratně. Já už začínal pochybovat, že se z toho někdy dostaneme, že z té strašlivé abordáže vyvázneme alespoň s nějakým úspěchem, naše síly byly o tolik slabší. Trochu naděje mi náhle dodala šťastná událost.
Statečný kapitán Rivington byl zasažen granátem, který vrhl Avriot, a sražen z kapitánského můstku. Nešťastníka zvedli, podepřeli, on však už měl jen sílu vrhnout poslední bolestný a milující pohled na anglickou vlajku, kterou alespoň neviděl klesnout. Pak vydechl bez jediného slova naposledy.“
Surcoufovi kapitánův pád neunikl. Se sekerou v ruce vyrazil směrem vzhůru po zadní nástavbě k můstku. Křičel, strhával muže příkladem, volal, ať útočí jen sekyrami. Dejme opět slovo Garnerayovi:
„Bretonec podepřel slova skutkem a vrhl se s hlavou skloněnou na nepřítele. Jeho sekyra se blyštěla a v oblouku, který kreslila paže, vznikalo prázdno. Vzpomněl jsem si na Homérovy hrdiny a na Duguesclina. Boj se přestal podobat boji, změnil se v obrovská jatka. Naši muži stoupali vzhůru a několik těl zvýšilo barikádu mrtvol, která dělila zadní nástavbu od můstku. Už to byl nelidský boj, trhalo se, kousalo, rdousilo! (…) Bojovníci, kteří se chytili do křížku u zábradlí Kentu, padali v objetí do moře, jednou rukou do sebe bodali tesáky a druhou užívali k plavání. Ti, které srazilo z paluby kolébání a náklon, byli rozdrceni mezi dvěma trupy…“
Angličané před náporem zakolísali, kapitánova smrt jimi otřásla. Hledali útočiště ve dveřích k zadním kajutám, v průlezech do podpalubí. Dámy dávno zmizely ve svých kabinách. První důstojník Kentu se ujal velení, bylo však pozdě.
„Zástupcem velitele Kentu otřásla porážka, kterou spatřil. Měl však při ruce veškerou munici a nechal zamířit osmnáctiliberní děla, aby s nimi rozdrtil horní palubu nástavby a nás pohřbil s jejími troskami. Surcouf se tím směrem vrhl. Postavil se do čela svých nejlepších mužů a spěchal k baterii. Následoval jsem jej. Jatka, která se pod lodním můstkem strhla, netrvala dlouho, byla však strašlivá. Jakmile si ale byl náš kapitán jist, že mu tentokrát vítězství neunikne, svěsil ruku se sekerou podél boku a myslel už jen na záchranu obětí. Mezi jinými Angličany spatřil mladého lodníka, který se bránil dvěma našim korzárům s velkou odvahou, ale malým štěstím, neboť mu z četných ran crčela krev.
Surcouf se vrhl k mladíkovi, aby jej ochránil. Nešťastník však šlechetný Bretoncův záměr nepochopil, skočil mu po krku a marně se jej pokoušel zasáhnout tesákem. Tu černoch Bambou, který si myslel, že je život jeho pána ohrožen, přibil lodníka ranou píky do Surcoufovy náruče, v níž vydechl ten námořník naposled. Útok proti baterii skončil a my se Surcoufem v čele vyšplhali nahoru na můstek. Boj všude ustal.
,Dost bylo mrtvých, dost krve, přátelé,´ volal. ,Kent je náš! Ať žije Francie! Ať žije národ!´
Odpovědělo mu obrovské hurá a všichni Surcoufa poslechli, řež v mžiku ustala. Avšak naši bojem vzrušení námořníci si vzpomněli na slib, který jim před abordáží dal. Měli teď právo na dvě hodiny ďáblova podílu! Vrhli se do podpalubí, aby loupili v bednách a zavazadlech, která jim padla pod ruku.“
Surcouf prý to neviděl rád, říká Garneray, dané slovo však musel splnit. Vzpomněl si na ženy na palubě a se štábem vyrazil k jejich kajutám. Našel je bledé, vyděšené, avšak bez újmy. Prý jim složil poklonu, za níž by se nemusel stydět aristokrat od dvora, načež je ujistil, že se nemají čeho obávat. Pro jistotu nechal však postavit ke dveřím hlídky, které měly dámy ochránit v případě, že by některý z korzárů zapomněl na galantnost a zdvořilost. Hlídka prý zasáhnout nemusela. Dámy propustil Surcouf při první příležitosti na svobodu s osobním majetkem. Jedna z nich, choť generála Saint-Johna, byla prý dcerou ansbašského markraběte. I generál byl propuštěn a později se stal Surcoufovým přítelem…
Na korzárského kapitána však číhalo nebezpečí. Jeden anglický střelec v lanoví dosud neodložil zbraň. Pečlivě zamířil na Surcoufa, vycházejícího z kajut. Rána těsně minula tvář. Francouzští střelci muže vzápětí zneškodnili.
Francouze stál boj dvacet mrtvých a raněných, Brity sedmdesát mrtvých a raněných. Mnozí z raněných zemřeli v následujících dnech, zejména na tetanus, proti němuž nebylo na palubě léku.
Když se Confiance a Kentem objevila v Port-Maurice, neznalo nadšení obyvatel hranic. S všemi korzáry se zacházelo jako s národními hrdiny. Město uspořádalo obrovskou oslavu a banket, na ničem se nešetřilo. Ve Francii se pak dobytí Kentu oslavovalo jako jedno z nejskvělejších vítězství francouzského námořnictva, jako odplata za Aboukir a další pohromy francouzských válečných eskader. Britská reakce byla adekvátní francouzské. Odměna, vypsaná za dopadení Roberta Surcoufa, se vyšplhala na pět miliónů franků!
Skvělé vítězství, které učinilo ze Surcoufa živoucí legendu, však mělo jeden vážný kaz. Když došlo na dělení kořisti, přihlásil se stát o svůj díl, což bylo jeho právo. Korzárovi však bylo líto zlatých prutů a drahokamů a chtěl je před komisí utajit. Nepodvedlo se. K lodi vyplula šalupa s vojáky, kteří měli převzetí nákladu zajistit. Robert Surcouf nechal vynést cennosti na nástavbu. Pak rozkázal, ať je svrhnou do moře. Důstojníkovi poté řekl:
„Teď si je můžete hledat!“
Bylo to gesto vzteku, opovržení, hrabivosti, nebo uvážený čin? Neboť mnozí autoři se domnívají, že v pytlích cennosti nebyly, ty už předtím Surcouf bezpečně ukryl… Každého jiného by vládou jmenovaná Kořistná rada, orgán, který jediný měl právo kořist převzít, spočítat, odhadnout a stanovit podíly, volala tvrdě k zodpovědnosti a postihla. Surcouf však byl příliš slavným mužem, než aby proti němu takto zasáhla…
Žádné komentáře:
Okomentovat