úterý 13. července 2010

DOBYTÍ BASTILY

Máme tu 14. červenec, francouzský státní svátek, připomínající dobytí La Bastille, bůhví proč česky psané s jedním "l" jako Bastila. Nemám rád legendy, přesněji řečeno mám je rád, pokud do nich mohu trochu poštourat, a tahle za pošťourání stojí. Ve škole mě učili, jak hrdině ji pařížský lid dobyl, Ange Pitou mě o tom v Dumasově románu "Dobytí Bastily" rovněž přesvědčoval, až jsem pak zažil zklamání, že to vůbec tak slavné nebylo. Abych se za deziluzi odškodnil, napsal jsme skutečný příběh slavného 14. července 1789 do knihy "Sňatky se smrtí", kterou na tomto blogu najdete i na jiném místě, a neodolám, abych jej nepřipomenul. Pokud jde o Paříž, místa , kde stála, připomínají jen bílé obrysy na na Place de la Bastille a sloup vprostřed (viz foto) se vztahuje až k červencové revolucí 1830, té, co ji Victor Hugo zvěčnil i s pařížským klukem Gavrochem v "Bídnících". Pár kamenů, udajně z legendární pevnosti, se ovšem kupí v parčíku od "Colonne de Juillet", onoho červencového sloupu, směrem k Seině...

DEN, KDY PADLA BASTILA

Bouře na spadnutí
Všechno, kvůli čemu došlo k výbuchu, se hromadilo řadu desetiletí a vydalo by na řadu knih. Francie, po politické stránce absolutistická monarchie, navenek vzkvétala a byla velmocí, záře bělostného praporu se zlatými královskými liliemi však skrývala stále více stínů a v jejich přítmí zvolna bujel vřed, jenž tělo královského stromu nahlodával. Obecně vzato bychom ho mohli charakterizovat dvěma slovy: dluhy a nové myšlenky.
Dluhy vznikaly z několika důvodů. Předně to byly války vedené Ludvíkem XV. i jeho vnukem Ludvíkem XVI. Válka o rakouské dědictví a Sedmiletá válka přišly na 2,8 miliardy livrů, místo nichž zůstaly jen půjčky, které se musely splácet, a válka s Brity, zčásti vedená na podporu severoamerických povstalců, tyto dluhy ještě zvýšila. To, že nemizely, měl z velké části na svědomí starý daňový systém, o němž jsme už cosi naznačili v životním příběhu pašeráka Mandrina. Daně byly přímé i nepřímé, v obou případech vysoké, avšak postihovaly jen tu část Francouzů, které se říkalo třetí stav. Prvních dvou stavů, šlechty a duchovenstva, se daně dotýkaly jen velmi málo, zato ten třetí, neurozený a neprivilegovaný, představovaný sedláky, měšťany, řemeslníky i námezdnými pracovníky všeho druhu, platil vše.
Už král Ludvík XV. si uvědomoval, jak je toto zatížení nerovnoměrné, a usiloval o daňovou reformu, která by zdanila i šlechtu a duchovenstvo, jenže narážel na zarputilý odpor. Obdobně se vedlo i Ludvíkovi XVI. a výsledek byl jednoznačný: rostl státní deficit a vzrůstala bída i nespokojenost obyčejných lidí.
Vypadá nepochopitelně, že absolutní monarcha nedokázal systém změnit, leč nebyl diktátorem a i jeho pravomoci měly své meze. O mnoha věcech rozhodovaly regionální parlamenty, celkem třináct soudně-správních okrsků, nikoliv volených, ale obsazených úředníky, kteří si svůj úřad zpravidla koupili a chtěli na něm vydělat. Tyto parlamenty přijímaly usnesení a král je měl právo zamítnout, to však bylo téměř jediné, co s nimi svedl. I kdyby je rozpustil, prosadit svou vůli nedokázal.
Ludvík XVI. nepatřil mezi energické vladaře, a třebaže si rostoucí krizi financí uvědomoval, neměl odvahu ke konfliktu s prvními dvěma stavy, do nějž by se při zdanění šlechty a duchovenstva nepochybně dostal. Rozpočet se snažil vyrovnávat dalšími půjčkami a výměnami ministrů financí, kteří by museli být kouzelníky, aby něco svedli.
Za těchto okolností lesk královského majestátu i úcta k němu bledly. Kralovrah Damiens jasně ukázal, že panovník už není posvátnou osobou, politika začínala být věcí veřejnou, o níž se diskutovalo, přičemž mnozí kritizovali panovníka i jeho choť. Někteří šli ještě dále, šířili o nich karikatury a pamflety, z nichž nejeden měl pornografický charakter. Veřejně se začínalo poukazovat na nákladnost dvora ve Versailles, na rozmařilost „Rakušanky“ Marie Antoinetty, na zkaženost dvorských mravů. Nové filosofické myšlenky osvícenců přilévaly oleje do ohně, Rousseau psal o rovnosti lidí, Diderot napadal církev, a když pak propukla proslulá aféra kolem tak zvaného královnina náhrdelníku, nikdo nevěřil, že je v ní choť Ludvíka XVI. nevinně. Koruna se veřejně vláčela blátem, poslední zbytky respektu vůči ní zmizely a království stálo na pokraji finančního krachu.
Roku 1787 se král pokusil svolat pařížský Parlament, aby přece jen cosi z daňových reforem prosadil, se zlou se ale potázal a v květnu roku 1788 jej spolu s ostatním dvanácti parlamenty rozpustil. Nepomohl si tím, naopak spojil ty, kteří zájmově stáli proti sobě, šlechtu a duchovenstvo s měšťanstvem. Pro všechny tři stavy se stal protivníkem i tyranem a ve všech krajích Francie se rozhořela kampaň namířená proti králi! Mnozí odmítali platit daně, získat úvěr začínalo být obtížné a pokladna vyschla tak, že koruna neměla čím platit ani svým úředníkům.
Ve snaze obnovit pořádek učinil král věc, která se zdála být jediným možným řešením. Svolal do Versailles zasedání generálních stavů, shromáždění jednotlivými kraji delegovaných reprezentantů šlechty, duchovenstva a měšťanstva. Nejspíše si měl uvědomit, že už v roce 1614, kdy byly generální stavy svolány naposledy, představovaly platformu plnou nespokojenosti a sporů. Učinil i druhý vstřícný krok, vrátil ministerstvo financí populárnímu panu Neckerovi, kterého předtím odvolal a dal uvěznit!
Řekněme stručně, co v učebnicích nebývalo, nebo se zamlčovalo, aby vynikla pokrokovost či revolučnost onoho svolaného shromáždění tří stavů. Král očekával, že se generální stavy usnesou na čemsi pro Francii prospěšném, především na daňové reformě, po níž by platily i první dva stavy. Toto jeho rozhodnutí bylo progresivní a chtělo pomoci koruně i stavu třetímu, na jehož bedrech vše leželo. Jeho Veličenstvo se ovšem obávalo, že šlechta s duchovenstvem, dohromady početnější, třetí stav přehlasují, jako to učinily už dříve, proto učinilo věc, která vypadala nadmíru chytře. Třetímu stavu přiřklo tolik zástupců, že počtem první dva stavy převýšil.
Král ovšem zapomněl objasnit převelice důležitou věc, tedy to, zda se bude hlasovat podle kurií, nebo po jednotlivcích. Téměř ode dne, kdy se generální stavy poprvé sešly (bylo to 4. května 1789), začaly se zabývat nikoliv otázkami finanční krize a daní, což byly body nejpodstatnější, ale spory o to, kterak se bude hlasovat! Mnozí příslušníci třetího stavu (z nichž nejeden stane v následujících letech v čele určité fáze revoluce, než ho jiný svrhne, odstraní a pošle na popraviště) využili vření v zasedacích sálech ne k plodnému jednání, ale ke kritice absolutní monarchie a k poukazům na společenskou nerovnost z tohoto uspořádání plynoucí. Kritizovalo se snadno a za převelikého nadšení veřejnosti, jež vše pečlivě sledovala, neboť Francie prožila mimořádně tuhou zimu, která přinesla hladomor, růst cen obilí a příkrý vzestup zločinnosti. Nikdy předtím nebyla bída prostých vrstev tak velká a v mnoha krajích začínaly propukat otevřené vzpoury.
Třetí stav dospěl ve všech mnohomluvných diskuzích k přesvědčení, že už nechce změnu daní (jež by mu, na to nezapomeňme, prospěla a ulevila), ale změnu společenského uspořádání či řádu na monarchii parlamentní. První dva stavy jej v tomto podpořily a do jisté míry i zmanipulovaly (neboť tím odvraceli nebezpečí, že budou zdaněny), přičemž nedohlédly, jakého džina vypouštějí z lahve.
Dne 17. června 1789 došlo ke klíčové události. Zástupci třetího stavu využili nepřítomnosti krále Ludvíka, jenž truchlil nad smrtí prvorozeného syna, prohlásili, že představují pětadevadesát procent národa, proto to budou oni, nikoliv vladař, kdo určí způsob i míru zdanění! Aby mělo usnesení patřičný dopad a vyjádřilo stupeň pohrdání královskou mocí i majestátem, jmenoval tento stav sám sebe Národním shromážděním.
Král nedokázal reagovat razantně ani diplomaticky, nesvedl zasáhnout silou ani rozumem a převzít iniciativu. Nechme stranou bouřlivé peripetie a zaznamenejme jen výsledky, pro království neblahé. Vladaři nezbylo než Národní shromáždění uznat, a poté prvním dvěma stavům nařídit, aby se s ním spojily, což byla rozhodnutí, která mnozí pochopili jako absolutní vítězství třetího stavu a předzvěst konce monarchie.
Zpráva o tom letěla zemí a vyvolávala nadšení i chaos. Propukaly vzpoury proti královské moci, pařížské ulice plnily průvody plné hluku, docházelo k násilnostem i k demonstracím. Ludvík povolal do hlavního města vojsko, pětadvacet tisíc mužů pod velením barona de Besenval, oficiálně k zajištění pořádku, leč řečníci, jichž se vyrojilo jak much, šířili zvěsti i přesvědčení, že tyranie (tak už monarchii nazývali) chystá krvavou lázeň, v níž zmasakruje dobré vlastence i Národní shromáždění.
V této atmosféře pochopitelně došlo ke střetům mezi vojskem a civilním obyvatelstvem, při nichž padly první oběti. Markýz Besenval ovšem nepostupoval (a ani nesměl postupovat) tak razantně, aby Paříž ovládl, a jeho jednotky se začaly chovat tak, jak tomu bývá, chybí-li rozhodné velení a jasné rozkazy. V pondělí 12. července 1789 v pět odpoledne napadl pluk Royal-Allemand dav v Tuileriích, na stranu neozbrojených se ale postavili příslušníci Francouzských gard a došlo k prvnímu krveprolití. V deset večer téhož dne vpochodovaly na Elysejská pole směrem k Tuileriím i Louvru jednotky králových Švýcarů, jejich morálka však už byla taková, že jim důstojníci raději zaveleli k ústupu.
Následujícího dne ráno se konalo na pařížské radnici zasedání, při němž vytvořili volení zástupci Comité permanent, Stálý výbor, a vydali pokyn k vytváření měšťanských milic. Paříž se obávala útoku vojska a byla odhodlána k otevřenému měření sil, chyběly jí však k tomu tři podstatné věci: zbraně, střelný prach a kule.

Dejte nám zbraně!
Ve dvě ráno 14. července kdosi do čerstvě ustaveného Stálého výboru přiběhl se zprávou, že ulicí Saint-Antoine směrem k náměstí Grève, kde radnice stála, míří 15 000 vojáků. Byla to jen jedna z mnoha fám té noci, než se ale zjistilo, že žádné vojsko radnici neohrožuje, začali členové výboru shromažďovat Francouzské gardy a lidé se pustili do stavby barikád, jenže ty nebylo čím bránit. Na radnici se nacházelo jen pár stovek pušek a několik soudků s prachem, málo na vyzbrojení měšťanských milic, které měly dát 48 000 mužů. Bylo ovšem známo, že v Invalidovně, areálu pro vojenské vysloužilce na opačném břehu Seiny, leží na 32 000 mušket a že náboje i střelný prach jsou uskladněny v Bastile a k ní přiléhajícímu arzenálu.
Markýz de Besenval, velící vojenským jednotkám v Paříži, dobře věděl, že Invalidovna představuje jen chabým příkopem obehnané budovy, tušil, že by ji mohli Pařížané v případě vzpoury napadnout, a ježto neměl kdy ani kam pušky převézt, vydal pokyn, by byly zneškodněny. Guvernér onoho zařízení pro vysloužilce určil dvacet invalidů, kteří měli odšroubovávat kohoutky, ti ale pracovali s tak zjevnou nechutí, že za noc zneškodnili každý jednu jedinou mušketu!
V šest ráno se na esplanádě Invalidovny začal srocovat dav s modrými a rudými kokardami (což byly barvy městského znaku Paříže) a královský prokurátor Ethis de Corny, vyslaný Stálým výborem, na guvernéru de Sombreuil žádal, aby mu zbraně vydal. Guvernér vyšel ven ze zavřených vrat, snažil se davu vysvětlit, že něco takového sám o sobě udělat nemůže, narážel však jen na rostoucí křik a výhružky. Než stihl ustoupit, vtrhli rozvášnění lidé skrze otevřená vrata a vytaženou mříž dovnitř, leč spatřili několik namířených děl a za nimi invalidy se zapálenými doutnáky. Nikdo z vysloužilců ovšem neměl chuť střílet a žádný důstojník jim k tomu nedal rozkaz!
„Vojáci z paláce (Invalidů) ze pranic nehodlali invazi postavit, umožnili ji a jen málo chybělo, aby guvernéra, kterému neměli co vyčítat, oběsili na mříži,“ napsal markýz Besenval a nejspíš nepřeháněl.
Ani on ovšem pro udržení Invalidovny mnoho neučinil, byť měl pěchotu, jezdectvo i s dělostřelectvem na dosah, na esplanádě Invalidovny a na Martových polích, což je doslova za rohem. Svolal pouze důstojníky, kteří svorně prohlašovali, že se nemohou na jednotky spolehnout; jeden starý plukovník se slzami v očích dokonce prohlásil, že jeho regiment na vzbouřence nepůjde. Pan Salmour, Besenvalův synovec, jinak saský vyslanec a očitý svědek, pak do Drážďan psal:
„Prošel jsem sousedící vojenský tábor a spatřil jednotky skleslé, zasmušilé i smutné. (...) Velitelé se shodovali, že je nemožné, aby si Paříž podrobili, a že jedinou rozumnou věcí by bylo ustoupit...“
Thomas Jefferson, vyslanec Spojených států amerických, s podivem psal:
„Je pozoruhodné, že se ani jeden invalida vpádu lidu do Invalidovny nepostavil a že se 5000 cizích vojáků, tábořících o 500 yardů dál, ani nepohnulo.“
Dav tedy obsadil Invalidovnu bez výstřelu a ze sklepení vynesl 30 000 až 40 000 pušek, okamžitě rozdělovaných napravo i nalevo bez jakékoliv organizace. Ochotné ruce současně vytlačovaly ven tucet děl („ráže“ 24, 18 a 10 liber, což značilo váhu kule; libra činí zhruba půl kilogramu) a jeden hmoždíř. Pro pařížskou měšťanskou milici, jež vznikla takřka spontánně, to bylo víc než dost, jenže stále chyběly kule, kulky a prach, které stihl Besenval v noci ze 12. na 13. července převézt do už zmíněného arzenálu u Bastily a do Bastily samotné.
La Bastille, mohutná středověká pevnost, byl kamennou stavbou o výšce pětadvaceti metrů a půdorysu protáhlého, na jedné z delších stran vypouklého obdélníku. Vlastně ji tvořilo osm věží, které byly jen o stínky cimbuří vyšší než vlastní zdi. Stále sloužila jako královské vězení, přibírala však funkce vojenského skladiště a tvořila jen jádro areálu, od něhož ji dělil příkop s padacími mosty. Sám areál měl na jedné straně redutu s příkopem, což bylo součástí pařížského opevnění na severovýchodní straně města. Uvnitř areálu se nacházely sklady, arzenál, ubytovací a jiné prostory. Přístup na několik nádvoří byl úzký, s branou i dalším padacím mostem. Posádku tvořilo 82 invalidů, tedy vojenských vysloužilců, posílených v nedávných dnech 32 vojáky švýcarského pluku Salis-Samande pod velením poručíka Deflueho. Krom vojáků vlastní pevnost chránilo patnáct osmiliberních děl, zčásti nahoře na věžích, zčásti na nádvoří. Byla to děla s námořními lafetami, což dosti znesnadňovalo manipulaci, kromě nic se zde ale nalézala tři osmiliberní děla polní (tedy pěchotní) a dvanáct pušek „ráže“ jedna a půl libry, zbraní ve vidlicích, používaných pro střelbu kartáčovými kuličkami. Ve dnech, kdy v Paříži rostlo napětí, nechal guvernér Bastily opravit poškozené zdivo i padací mosty, vynést na věže a další místa materiál, který se dal po středověkém způsobu svrhávat dolů na útočníky, a kázal zabednit stínky cimbuří i přebytečná okna fošnami. Měl neomezené zásoby munice (v minulých dnech se tu uskladnilo 250 soudků, obsahujících dohromady 30 000 liber střelného prachu), leč zásoby potravin a vody by vydržely jen pár dní. Nevadilo to, pevnost byla vyzbrojena dobře a do příchodu posil by se při troše odhodlání musela ubránit.
Guvernérem Bastily byl devětačtyřicetiletý markýz Bernard-René Jordan de Launey, který se zde narodil, neboť stejný úřad zastával už jeho otec. Sloužil u Královských mušketýrů i Francouzských gard a úřad, který ho smutně proslavil, zastával od roku 1776. Poručík Deflue, jenž pod ním v oněch červencových dnech sloužil a velel pár desítkám Švýcarů, o něm s despektem (a možná poněkud nespravedlivě) napsal:
„Byl to muž bez velkých vojenských vědomostí, bez zkušeností a pramálo srdnatý. Sotva začaly nepokoje, obrátil se na generály, velící armádě, a žádal, aby jeho posádku posílili (…) Byl odmrštěn, neboť nikdo nepředpokládal, že dojde k revoltě tak prudké, a také z toho důvodu, že nikdo nepředpokládal, že by někoho napadlo, aby se Bastily zmocnil. Opakoval žádost, načež určili mne se třiceti muži a poslali nás 7. července do Bastily. Od prvního dne jsem si guvernérovy vlastnosti ověřoval ze všech příprav, jež k obraně svého postavení činil a které byly na nic, z jeho soustavného neklidu i nerozhodnosti, a viděl jsem, že pokud na nás zaútočí, budeme pod špatným velením. Tolik se všeho děsil, že v noci pokládal stíny stromů a další okolní předměty za nepřátele. Páni ze štábu, královští velitelé, velitel pevnosti i já sám jsme s ním věci často rozebírali, abychom jej zbavili obav ohledně slabosti posádky, na niž si neustále stěžoval, a abychom jej současně odvedli od věcí nepodstatných ke věcem důležitým. Naslouchal nám, zdál se souhlasit, načež jednal zcela opačně, byť vzápětí znovu změnil názor. Dával, jedním slovem řečeno, najevo krajní nerozhodnost. Třebaže byl se štábem a posádkovými důstojníky zajedno, že je třeba v případě útoku bránit vnější objekty, jak dlouho to půjde, dal nám 12. července navečer rozkaz, abychom se stáhli do hradu a opustili vnější objekty, kde dosud celá posádka pobývala a v nichž mohla klást velký odpor. Ocitli jsme se za zdmi vysokými 80 stop a širokými 15 stop a měli jsme v ně víc důvěry než ve schopnosti guvernérovy.“
K tomuto muži a k jeho pevnosti se valily od rána 14. července zástupy, jejichž mluvčí požadovali jednoznačně vydání zásob munice a podíl nad kontrolou pevnosti. Rozhodný voják by situaci bezpochyby zvládl i s mužstvem, které jevilo pramálo nadšení do vzbouřenců střílet!

První útok
Nutno říci, že svou roli sehrála nejen nerozhodnost guvernéra, nechuť invalidů bojovat (což není divné, většina z nich se přátelila s lidmi ze sousedního předměstí Saint-Antoine, odkud od rána přicházelo před Bastilu nejvíce nespokojenců) i únava oné hrstky Švýcarů, kteří celou noc ze 13. na 14. července stěhovali do podzemí pevnosti těžké soudky se střelným prachem a neměli čas na víc než na krátké zdřímnutí.
Středeční ráno bylo teplé, byť oblohu zatáhly těžké tmavé mraky a v noci nejspíše sprchlo. Obavy vládly na obou stranách, v pevnosti i před ní, neboť obyvatelům z nejbližšího okolí de Launeyovy přípravy, prováděné v posledních dnech, neunikly. Viděli hlavně lehkých děl mířících na střechy jejich domovů, obranná opatření chápali jako agresivitu a někteří z nich se před desátou vydali na pařížskou radnici, aby o tom referovali a žádali zastání. Stálý výbor, který právě obědval (tehdy se obědvalo v půl jedenácté) přizval žadatele ke stolu a slíbil, že hned po jídle vyšle k Bastile deputaci, aby žádala o stažení děl. Nic víc nechtěl, jenže tou dobou už se ke královské pevnosti a vězení valil dav od Invalidovny, který požadoval cosi mnohem většího.
„Šlo se k Bastile, ne už jen pro zbraně a munici. Bezděky se zkusilo cosi jiného. Lid (...) na nás zanedlouho žádal, aby se ta pevnost dobyla,“ psal ve své relaci člen Národního shromáždění i Stálého výboru Dusaulx.
Deputace ovšem přišla dřív a byla de Launeyem přijata velmi zdvořile. Guvernér pány pohostil, projevil pochopení a vydal rozkaz, aby s děly na věžích trochu ucouvli dozadu a střílny aby zakryli fošnami, jenže než toto naprosto klidné jednání proběhlo, dav před pevností, vzrostl. Dosti podrobné analýzy historiků říkají, že jej tvořili ze dvou třetin místní řemeslníci, ať už mistři či jejich tovaryši a dělníci, hlavně z nejbližšího okolí. Pokud šlo o věk těch, kteří si později říkali vainqueurs de la Bastille, vítězové nad Bastilou, bylo nejstaršímu z přítomných 62 a nejmladšímu 8 let... Nejeden z mužů měl za sebou službu v královské armádě a ti, kteří se pak postavili zástupům do čela, nepostrádali vojenské zkušenosti z války v Severní Americe či v Indii. Z budoucích velkých postav revolučního vření se jich tu vyskytovalo pramálo; Camille Desmoulins či proslulý Danton, byť to o sobě tvrdili, se zde objevili, až když bylo po všem!
Rostoucí dav zatím zpovzdálí sledoval, jak vojáci na věžích odtahují děla zpět, vyložil si vstřícné gesto jinak a byl přesvědčen, že dělostřelci své osmiliberky nabíjejí. O deputaci, klidně uvnitř diskutující při guvernérově obědě, se domníval, že je zajata jako rukojmí, a poplašné zvěsti v tomto smyslu roznášeli poslové do okolních čtvrtí. Zástupci okrsku Saint-Antoine se za této situace rozhodli vyslat do Bastily druhou delegaci v čele s advokátem Thuriotem de La Rozière (ten získá o pět let později proslulost jako jeden z hlavních realizátorů převratu 9. thermidoru, který svrhne Robespierra a jakobínský teror). Thuriot vešel dovnitř na nádvoří zvané Guvernérské, spatřil, kterak se de Launey v bráně pevnosti loučí s první delegací, a využil toho, že mu vysvětlil „obavy lidu“. Vytyčil současně svůj požadavek, aby de Launey vydal pevnost měšťanské milici, která by ji střežila místo dosavadních invalidů a Švýcarů. Guvernér pochopitelně odmítl, leč pozval Thuriota, aby se na vlastní oči přesvědčil, že děla nejsou nabita a že se stáhla.
„P. de Launey vešel dovnitř vlastní pevnosti s jednou osobou (...); dozvěděl jsem se, že ta osoba žádá jménem města, aby se děla svezla z věží dolů a nikdo aby nekladl odpor, že je zbytečné prolévat krev občanů, že netřeba vést válku s národem, že se sice takto zabije hodně lidí, pevnost však se stejně bude muset vzdát. (...) Guvernér odpověděl, že pevnost vydat nemůže, že za ni ručí hlavou, že však, aby měšťany uklidnil, už zrušil zaměření děl a stáhl je a že může na čestné slovo slíbit (...), že nikomu neublíží, pokud se oni nepokusí pevnosti zmocnit a nezaútočí na mosty či brány,“ psal později poručík Deflue.
Thuriot se osobně na věžích přesvědčil o pravdivosti de Launeyových slov a sešel dolů, kde guvernérovy vstřícnosti (či spíše slabosti) zneužil. Vyzval totiž invalidy i Švýcary, aby se vzdali, a jeho slova beztak špatnou morálku ještě víc nahlodala. Váhavého guvernéra to popudilo a jeho vůle k obraně vzrostla, ne však nadlouho.
Za těchto okolností vyšel Thuriot z Bastily jako neúspěšný vyjednavač, za což jej dav vypískal a on raději zmizel směrem k radnici, aby tam referoval. Bylo zhruba půl jedné a vzduchem se neslo čím dál hlasitější skandování:
„Chceme Bastilu! Pryč s děly! Pryč s posádkou!“
Stálý výbor na radnici Thuriota vyslechl a pověřil Éthise do Cornay, který dopoledne ovládl Invalidovnu, aby vyšel za de Launeyem, k čemuž mu dal i tambora, to aby mu před Bastilou i v ní věnovali pozornost.
Sotva de Cornay, Thuriot a bubeník vyšli, zahřmělo od Bastily dělo a poté zapráskaly výstřely z mušket. Po dalších krocích tato trojice spatřila první oběť, smrtelně raněného příslušníka Francouzských gard; ti, kteří nešťastníka nesli, vzrušeně líčili, kterak se guvernér Bastily dopustil na národu (to slovo už začínalo být módní) zrady.
Skutečnost ovšem byla prostší a dav, v němž vášně rostly, si mohl za vše sám. Tísnil se, tlačil, zmítal a dostrkal ty vpředu na předsunutou bránu s příkopem a dvěma zdviženými padacími mosty, střeženými jedním jediným neozbrojeným invalidou. Vojáci z věží dolů křičeli, ať lidé ustoupí, že si to jinak někdo vyloží jako útok a dá povel k palbě, dokonce mávali klobouky, leč ti dole je neslyšeli, možná i nechtěli slyšet, a i kdyby chtěli couvnout, ti vzadu to neumožnili. Mnozí v zástupu si gesta shora nahoře vyložili jako výzvu, jako pozvání a nabídku toho, že posádka chce pevnost vydat. Dva muži (jmenovali se Davanne a Denain) vyšplhali na střechu jednoho z domů, jež lemovaly několik dvorů před Bastilou samotnou (což většina vyobrazení pečlivě zachytila), a odtud se, následování jinými, spustili na Guvernérské nádvoří, kde začali hledat klíče od strážnice v bráně, z níž se ovládaly padací mosty. Nenašli je, zato objevili sekyry a hned nato lana či řetězy přeťali. Mosty spadly dolů s ohromným rachotem a zcela nečekaně, přičemž jednoho muže zabily a druhého srazily do příkopu. Dav zatím vzal útokem vrata, rozsekal je nebo vypáčil a valil se dovnitř, do prostor před vlastní pevností. Časové údaje se různí, nejpravděpodobnější se ale zdá, že bylo půl druhé.
Není jasné, která strana začala střílet. Poručík Deflue tvrdil, že nejdřív vypálili útočníci po mužích na věžích:
„Vystřelili z pušek na obránce první. (...) Útočníci byli dotázáni, co chtějí, všeobecný křik odpověděl, že spuštění mostů (tentokrát už k vlastní pevnosti). Odpovědělo se jim, že to nelze, ať ustoupí, jinak na ně zahájí palbu. Křik ,Dolů s mosty!‘ vzrostl a třicítce invalidů bylo veleno, ať se rozestaví na cimbuří, z obou stran nad branou, a vedou palbu.“
Onen výraz „bylo veleno“ svědčí o tom, že Deflue buď nevěděl, kdo rozkaz dal, nebo to záměrně zamlčel. Vyšel od samotného guvernéra, či od velitele té hrstky mužů za branou do pevnosti, k níž se tlačil dav. Vše spíše nasvědčuje, že rozkaz vydal Deflue sám, neboť to byl odhodlaný voják, který hájil čest svoji i královu, a rázný důstojník, jehož povel Švýcaři poslechli. Nelze se divit, že se tím po událostech, v atmosféře plné vášní, nechlubil...
Je jisté, že někdy na počátku padl i dělový výstřel. Nelze vyloučit, že byl výstražný, jenže rozvášněný dav to pochopil jinak. Guvernér dal vzbouřencům slovo a porušil je, tak si onen výstřel vyložili. Záměrně přilákal lidi na nádvoří pod pevností, aby je tu mohl lépe zmasakrovat! Jistěže to nebyla pravda, vzduchem se ale nesl všeobecný pokřik:
„Zrada!“
Zvěst se šířila jak požár v horkém létě.
Útočníci odpovídali na střelbu střelbou, avšak je spoře, neboť jim chyběla munice. Hodinář Humbert vzpomínal, že pušku s bodákem získal v Invalidovně, na radnici dostal čtvrt libry prachu, kulku však neměl jedinou, proto si u krámského někde na rohu koupil hrst malých hřebíků, s nimiž mušketu naládoval. Cestou potkal pár ozbrojených vojáků, ti však na tom byli se střelivem obdobně, proto šel znovu na radnici, kde dostal šest broků... Cestou k Bastile naštěstí potkal kohosi, kdo objevil dvě bedny s kulkami; naplnil si kapsu, přidal do kroku a část rozdal jiným potřebným.
Za těchto okolností mohla palba útočníků Bastile a její posádce stěží uškodit a rázný velitel by se podobnému útoku z plna hrdla vysmál. Střelba těch nad branou donutila útočníky z nádvoří utéci, a poté nejspíš zmlkla, jenž zástup toužil po krvi, pomstě i úspěchu. Vyložil si ticho jinak a ti nejodvážnější znovu vyběhli k bráně, od níž je ovšem dělily příkop a zvednuté mosty. Za branou stál poručík Deflue, jenž pak napsal:
„Měl jsem za sebou tři kusy dvouliberních děl, obsluhovat je mělo dvanáct z mých vojáků, a tato děla měla zabránit vstupu do pevnosti, kdyby brána padla. Abych jim znesnadnil záměr, k němuž se útočníci chystali, nechal jsem (...) prorazit ve zvednutém mostě dva otvory a chtěl do nich kanóny vsunout, za příčinou sklonu mostu se ale nedaly dost přisunout a já je vyměnil za dvě opevňovací pušky zvané amusettes, které se nabily kartáči, jichž se ale nepoužilo.“
Šlo o ony vidlicovitě upevněné obranné pušky s „ráží“ jedné a půl libry, zpravidla sloužící k oslavným výstřelům a petardám, proto onen zvláštní a těžko přeložitelný název, znamenající, že to byly zbraně pro zábavu. V rukou odhodlané obsluhy a s kartáčovým či brokovým nábojem by ale útočníky donutily, aby se k bráně nepřibližovali. Dobyvatelé (říkejme jim tak, neboť oni se tímto slovem sami zanedlouho nazvou) to pochopili a reagovali klasickým protiopatřením. Ze sousední pivnice přitáhli dva vozy se senem či slámou a náklad podpálili v naději, že pod příkrovem dýmu proniknou blíž. To se zdařilo, vojáci od brány nyní skrze dým nic neviděli, útočníci však stejně nemohli dál než na vnější hranu obvodového příkopu...
Na radnici zatím dospěl Stálý výbor k dalšímu rozhodnutí, k novému požadavku na vydání Bastily, v němž sám sebe prohlásil za jediný a vrcholný orgán, který velí všem vojenským silám v obvodu Paříže! Z tohoto titulu de Launeyovi nařizoval předat pevnost měšťanské milici, přičemž sám sebe učinil hlavou pařížské rebelie proti králi!

Dobytí Bastily
Kolem druhé dorazila před Bastilu poslední delegace a její členové mávali bílými kapesníky v naději, že si jich obě strany povšimnou a zastaví palbu.
„Netušíme, zda naše signály jedna či druhá strana zpozoroval, střelba ale nepřestala,“ psal pak jeden ze členů.
Vládl zmatek, do nějž bylo těžké vnést organizaci.
„ Velký počet ozbrojených občanů (...), kteří se nikterak nekryli ani nechránili, se postřeloval s posádkou pevnosti, co střílela z hrubých kusů dělostřelectva, alespoň tak jsme usuzovali ze hřmění a následků palby,“ pokračovala zpráva členů deputace, kteří se nevzdávali a mávali svými kapesníky, až palba na straně oblehatelů ztichla, leč obležení nepřestali:
„Posádka pokračovala ve střelbě a my s žalostí viděli, jak nám k nohám klesají občané, kterým jsme předtím zakázali pálit. Útočníci natěsnaní v ulici Saint-Antoine začali tedy znovu střílet se stejnou odvahou i rozhořčením. Naše výzvy ani prosby je už nezastavily. Deputace už nebyla tím, co lid chtěl, žádal si obležení Bastily, požadoval zničení toho hrůzného žaláře a s velkým křikem usiloval i o guvernérův život.“
Na radnici zatím přinášeli mrtvé i raněné a Stálý výbor vyslal k Bastile znovu Éthise de Corny. Ten došel, opět s tamborem, mával praporem, prodíral se kupředu, křičel, přesvědčoval, spolu s předchozí deputací prosil a nakonec dosáhl nového zastavení palby. Pak vyzval obležené, aby složili zbraně a otevřeli brány.
„Jedna osoba v barevném oděvu, kterou obklopovali invalidé, všichni se sejmutými klobouky, mě z výšin citadely odpověděla, že souhlasí s přijetím deputace, že však chce, aby se lid stáhl. Byli jsme na druhém dvoře, jemuž se říká Avancée (Předsunuté). Prosili jsme lidi, co tu stáli, aby šli dozadu, a oznamovali, že deputace může být přijata jen s touto podmínkou. Prosbám vyhověli jen někteří, zatímco jiní dál mířili vzhůru.“
Střelba nicméně zmlkla, vyslanci však náhle spatřili, jak se směrem na nádvoří Orme, Jilmové, do nejhustšího davu, sklání jícen děla. Vzápětí třeskla salva z mušket, po níž tři vzbouřenci klesli.
Tohle už byl vážný prohřešek proti pravidlům, neboť nešlo o nic menšího než o střelbu do vyjednavačů, a podle všeho nařídil tentokrát palbu osobně de Launey. Jeho invalidé pak jednohlasně dosvědčovali, že jim řekl, že ona deputace dole je falešná a jde pouze o prohnanou lest! Možná si to doopravdy myslel, nejspíš však ztratil hlavu a vyvolal vztek, který ty dole neodradil, spíše naopak. Členy deputací navíc jeho neuvážený zásah málem připravil o životy, neboť rozkacená masa začala vykřikovat, že jsou s guvernérem spolčeni a že lid vlákali do pasti schválně! Nakonec se to odbylo pár šrámy, delegáti ale usoudili, že bude lepší, když zmizí. Nastoupili zpáteční cestu k radnici a na ní narazili na stovku granátníků Francouzských gard.
„Šli zdvojeným krokem a všem říkali, že jdou obléhat Bastilu,“ stojí ve zprávě deputace.
Z nimi kráčeli ozbrojení Pařížané, kteří s sebou od Invalidovny vlekli čtyři děla s jedním hmoždířem. Povolal je jistý občan Hulin, bývalý seržant švýcarských gard, známý populárního ministra Neckera, nyní jeden z vůdců ozbrojených milic. Před radnicí se mu povedlo plamenným projevem na svoji stranu přetáhnout muže ze dvou kompanií Francouzských gard, jimž řekl:
„Stateční gardisté, jste také občany a slyšíte ten křik? Vidíte ty nešťastníky, co je sem přinášejí, jak k vám vztahují ruce? Slyšíte děla (...), s nimiž ten padouch de Launey vraždí naše ženy, otce a děti, co jsou beze zbraní kolem Bastily? Necháte je povraždit vy, kteří máte děla? (...) Pařížany vraždí jak ovce a vy nejdete na Bastilu?“
„Veď nás, hrdino,“ odpověděli mu a on jim zavelel v chod!
Před Bastilou se Hulin objevil s vojáky, kteří se k němu přidali (36 granátníků, 21 fyzilírů, dva kanonýři a dva poddůstojníci) kolem půl čtvrté, právě ve chvíli, kdy sem jakýsi Élie, podporučík z pluku Reine-Infanterie, přiváděl jinou kolonu vyzbrojených občanů.
Hulin a Élie dali davu to, co dosud neměl, vojenské velení i plán. Zmatená přestřelka, kterou dosud dobývání Bastily představovalo, začala od tohoto okamžiku měnit tvář a stala se pravidelným, cílevědomým obléháním. Hulin rozmístil děla, jež zahájila palbu, a jeho vojáci začali postřelovat i protivníky nahoře na věžích. Po pár dělových výstřelech se ukázalo, že postavení není vhodné, proto obsluhy své kusy přetáhly jinam, ani to však nepomohlo. Bylo jasné, že kanóny musí střílet na bránu, jenže před tou se kupily ohořelé povozy. Pár dobrovolníků s podporučíkem Élie v čele vyběhlo, aby vozy odtáhli, a než se to ale podařilo, dva padli. Hulin zatím řídil rozebírání děl, která se musela ručně přenést po úzkých mostech prvního příkopu a branami.
„Jen co byla děla opět smontována na lafetách, seřadili jsme se po pěti či šesti a já byl v první řadě. Takto jsme seřazeni pochodovali až k padacímu mostu. (...) Děla byla namířena, to bronzové proti velkému padacímu mostu, to železné a stříbrem damaškované proti mostu malému,“ vyprávěl hodinář Humbert, jeden z dobyvatelů.
Byl to odvážný a riskantní manévr, který vystavoval útočníky značnému nebezpečí, oba samozvaní vojenští vůdci však měli dost zkušeností, aby si uvědomili, že pokud se povede mosty rozbít tak, aby spadly, stihnou obránci vypálit jen jednou. Pak je dav převálcuje a zmasakruje... To pochopili i obhájci, kteří začali shora shazovat připravený materiál, kameny, dlažební kostky i cihly, jenže zdola jim to rozmístění střelci znesnadňovali.
„Kolem čtvrté odpolední viděl guvernér Bastily, naléhavě informovaný poddůstojníky, nezbytnost Bastilu vydat, a sám pochopil, že obléhání déle nevydrží. (...) Popadl od jednoho děla z vnitřního nádvoří doutnák, to aby zapálil střelný prach, uskladněný ve věži Liberté, což by nepochybně vyhodilo do povětří část předměstí Saint-Antoine a domy v okolí Bastily. (...) Jistý Ferrand guvernéra od vchodu do prachárny odstrčil, ten ale sešel pod věž Liberté, odkud jej ale jistý Biquard rovněž vystrkal,“ tvrdilo pozdější prohlášení invalidů z Bastily.
V panu de Launey bylo v té chvíli víc odvahy než měl celý uplynulý týden, když ale neuspěl, znovu se stal tím nerozhodným velitelem, jakého popsal poručík Deflue. Dal na vojáky, kteří tvrdili, že se bránit už nelze, vyslovil souhlas s vyvěšením bílého praporu, a když se nenašel, věnoval jednomu z mužů svůj bílý kapesník. S ním poslal tambora, aby návrh na kapitulaci vybubnoval. Palba pochopitelně zmlkla a útočníci, kteří došli co nejblíže, začali volat, že požadují spuštění mostů.
„Švýcarský důstojník k ním promluvil skrze průrvy v mostu a žádal odchod s vojenskými poctami; odpověděli mu, že ne. Týž důstojník sepsal kapitulaci a prostrčil ji týmž otvorem s tím, že se chtějí vskutku vzdát a složit zbraně, pokud mu slíbí, že posádku nezmasakrují. Začali na něj křičet, ať spustí most, že se jim nic nestane! Po těch slovech guvernér vydal klíč od malého mostu, který nosil v kapse, jistému Guiardovi, kaprálovi, a Perreauovi, poddůstojníkovi, kteří otevřeli bránu a most spustili,“ vypovídali později invalidé.
Poručík Deflue ve svém svědectví tvrdil, že se de Launey s nikým neradil a rozhodl o kapitulaci naprosto sám, jemu že dal jen rozkaz, aby to skrze bránu vyřídil. Prostrčil lístek, který se dochoval dodnes a na němž stálo:
„Máme dvacet tisíc liber prachu a vyhodíme do povětří posádku s celou čtvrtí, když kapitulaci nepřijmete. V Bastile 14. července 1789 v pět hodin večer, Launey.“
Od Deflueho lístek venku převzal občan Maillard (smutnou proslulost si získá v zářijových masakrech roku 1792), který musel absolvovat menší akrobatický výkon. Balancoval na konci fošny, již lidé vysunuli nad příkop a na níž vytvořili protiváhu, jinak by k poručíkovi nedosáhl. Útočníci hrozbě neuvěřili a stále požadovali jak bezpodmínečnou kapitulaci, tak i spuštění mostů.
„Očekával jsem okamžik, v němž guvernér splní dané slovo a nechá pevnost vyhodit, k mému údivu jsem ale spatřil čtyři invalidy, jak přišli k mostu, otevřeli si a mosty spustili, na což se dovnitř vevalil dav,“ psal Deflue.
V dopise svým bratřím poručík později dodal, že se snažil guvernérovi jeho úmysl Bastilu vydat vymluvit.
„Řekl jsem mu, že posádka ani pevnost neutrpěly žádné škody a že máme dosud prostředky k obraně, že nám zatím zabili jediného invalidu a dva či tři poranili. Vypadal, že na moje mínění nedá...“
Brána dosud držela, pár dělových ran ji nepoškodilo, leč guvernér ztratil odvahu a ti ostatní chuť bojovat. Nebo to bylo jinak? Podle svědectví z druhé strany (ne právě důvěryhodného) zavelel Hulin dělům k palbě a po jednom z výstřelů most klesl. Možná šlo o shodu okolností i času, spíš však se posádka Bastily vzdala z vlastní vůle (nebo snad o pádu fortifikace rozhodlo spontánně několik malomyslných a naivních jedinců, tedy de facto zrada...), neboť to, že si otevření brány vynutili útočníci, by si někdo z obránců připsal ke cti, aby hanbu bezpodmínečné kapitulace smyl či zakryl.
Kdeže byly časy, kdy vojáci pro svého krále bojovali a umírali! A kde byl markýz de Besenval s pluky pravidelného vojska, s nimiž se měl pokusit Bastilu ze sevření vyprostit! Kam se poděli králové, kteří bojovali v čele svých vojáků a uměli je vést! Ludvík XVI. trávil onen den ve Versailles a do svého soukromého deníku si ke dni, který předznamenal konec jeho i monarchie, zapsal:
„Mardi 14. Rien. Středa 14. Nic.“

Uřezaná hlava pana de Launey
Nechme význam revoluce a její obhajobu učebnicím i historickým knihám a řekněme jen to, co se v nich zpravidla zmíní jen letmo. Jde o bezprostřední epilog dramatu, či spíše o jeho krutou tečku.
Dav vnikl dovnitř a pár vojáků či invalidů na zadním nádvoří, kteří o kapitulaci nic nevěděli, po něm vystřelilo. Bránilo se i několik mužů na věžích.
„V okamžení nás odzbrojili, zmocnili se nás, každý dostal svého hlídače, načež ostatní vpadli do obytných prostor, vše poplenili, zmocnili se zbraní, vyházeli okny archivy a nás o vše oloupili...,“ psal Deflue.
Vítězové osvobodili sedm vězňů (jedním z nich byl literárně proslulý markýz de Sade) z Bastily a triumfálně je pak nosili na ramenou Paříží jako doklad krutosti královského režimu. Za dobytí, které dobytím vlastně ani nebylo, zaplatili ztrátami, jež nejsou přesně známy, neboť údaje si diametrálně odporují. Nejpravděpodobnější se zdá, že před Bastilou zahynulo kolem osmdesáti lidí a dalších patnáct podlehlo zraněním. Z posádky padl v boji jediný muž a jen pár dalších bylo zraněno, většina poražených se ale následujícího dne nedožila, neboť je rozběsněný dav v ulicích doslova zmasakroval. Deflue, který vyvázl, napsal:
„Po řadě hrozeb a spoustě špatného nakládání se první zběsilost trochu zklidnila a mne vedli na radnici s částí mé jednotky, která zůstala ve vřavě v mé blízkosti. Při tom přesunu jsme slyšeli jen výhružky a křik všeho lidu, ať nás pověsí...“
Pana de Launey vedli Maillard a jeden francouzský gardista stejnou cestou a dav si žádal jeho smrt. Hulin i Élie přispěchali Maillardovi na pomoc a oné čtveřici se podařilo guvernéra dopravit až k kostelu svatého Ludvíka živého, byť zbitého, potrhaného a poplivaného. U kostela jim dav Launeye vyrval, Hulin se ale zajatce zmocnil znovu a prodíral se k radnici samotné. Tam mu ho vytrhl muž jménem Desnot, kuchař bez zaměstnání, který o tři roky později svůj čin, jímž se pyšnil, sepsal, přičemž o sobě mluvil ve třetí osobě:
„V tom okamžiku odmítlo pár lidí vpustit Launeye do radnice. Jedni říkali: ,Je mu potřeba useknout hlavu.‘ Jiní tvrdili: ,Pověsit ho.‘ Další pak: ,Bylo by zapotřebí ho přivázat ke koňskému ocasu.‘ Desnot k sousedům prohodil, že ten guvernér už je vážně raněný a lépe ho odvést do radnice, tam že rozhodnou. Jakýsi člověk vysokém postavy a pěkného obličeje s tím souhlasil, v té chvíli ale nešťastný de Launey rozpřáhl ruce a zakoulel očima. Zaskřípal zuby a zvolal: ,Ať mě zabijí!‘ Jak se pokoušel vyškubnout, Desnota kopl, ten dostal nohou do zadnice a zvolal: ,Jsem ztracen, jsem raněn.‘ V tom okamžení zasadil nějaký člověk de Launeyovi bodákem ránu do břicha, po té ráně následovalo pár dalších, guvernér klesl a odtáhli ho ke stružce. Dali mu dalších pár ran bodáky, šavlemi a vystřelili na něho z pistole, aby ho dodělali. Lidé říkali: ,Je to sketa a zrůda, která nás zradila, zničit ji.‘ Když byl de Launey mrtev, říkalo se: ,Národ chce jeho hlavu ukázat na veřejnosti, aby všichni věděli, co se stalo.‛ Jeden soused podal Desnotovi šavli a řekl: ,Tumáte, vás zranil, uřízněte mu hlavu.‘ Což on udělal, ne se šavlí, s tou se mu to nepovedlo, ale kapesním nožem.“
Na stejném místě v zápětí vytekla krev tří štábních důstojníků z Bastily, tří invalidů i prvního muže z řad vzbouřenců, prefekta pařížských obchodníků Flesselese. Tomu dav od dopoledne předhazoval, že se s obránci Bastily spolčil, a kdosi jej na schodech radnice ranou z pistole zabil. I jemu po té uřízli hlavu a tu pak, nabodnutou na hrot píky, spolu s hlavou Launeyovou ukazovali po městě.
Francouzská revoluce začínala...

59 komentářů:

roman.ricka řekl(a)...

Přiznám se, že jsem o iluze o dobytí přišel již dříve, i když příběh v knize mi přiblížil další události oněch dní.
V kontextu doby to, ale asi bylo něco mimořádného. Osvobodit "utlačované vězně" nenáviděného režimu, opatřit si prach do zbraní atd.
V každém případě se tady ukázala moc davu, popř. těch co dav ovládají. Stačí málo a masa se nedá zastavit a může mít sebe ušlechtilejší myšlenky revoluce na rtech.
Zvláštní je, že právě tento den je ve Francii státním svátkem a ne třeba den, kdy se v míčovně usnesli, že se nerozejdou dokud nedají Francii státní ústavu.
Jistě svou roli sehrál i Dumas a spol.

jiri kovarik řekl(a)...

Dumas tu roli nesehrál, na tom se usnesli už občané revolucionáři, sotva vznikla konstituční monarchie. Pikantní je, že kdyby Bastilu dobyli o pár dní dřív, osvobodili by tu markýze de Sade... :-)

roman.ricka řekl(a)...

áha tak jsem zase chytřejší :)
Markýze de Sade jsem právě ve Vaší knize hledal, četl jsem někde, že ho měli osvobodit, ale nic jste tam o něm nepsal. Teď už je mi jasné proč :-)
Pak aby člověk věděl co je seriozní titul, nebo článek......

Robert řekl(a)...

Francouzská revoluce začínala...Dodnes nechápu,co a proč Francie vlastně slaví.Genocidu vlastního národa? Hrůzy ve Vendée? Nebo byla Mekka módy Paříž natolik okouzlena šaty z kůže povražděných žen a dětí,ve kterých se producírovali zástupci lidu?

jiri kovarik řekl(a)...

Proč se slaví? Upřímně, taky nevím a tohle období mi není. Asi jako jsme před lety slavili 7. listopad. Počátek něčeho, co společenské poměry posunulo dál. Cesta ke zrodu Francouzské republiky. Cena za pokrok byla nesmírná. Ale představa vlády lidu prostřednictvím revolučních křiklounů mě odpuzuje. I vláda zbohatlíků, které vlna revoluce vynese. Nejhorší je asi boj revolučních frakcí o moc a vzájemné potírání, které s sebou splachuje nevinné. Smutné je, že revoluci vlastně rozpoutali lidé s nejlepšími úmysly ohledně všeobecně prospěšných změn. Holt, jak praví Shakespearův Falstaff, cesta do pekla je dlážděná dobrými předsevzetími. Před pár dny jsem si pouštěl jeden film z doby Cromwellovy revoluce a matně ji srovnával s tou, co nastolila volnost, rovnost, bratrství a gilotinu. Proč ta anglická byla méně krvavá? Protože Cromwell včas poznal nebezpečí plynoucí z revoluční anarchie a vzal na sebe roli diktátora?

jakub.samek řekl(a)...

Nemyslím, že by odkazem na 14. červenec chtěla Francie slavit "hrůzy ve Vendée". Dovolil bych si být názoru, že Revoluce jako taková, se vším všudy, od osvíceneckého myšlení po Brumaire, řekněme, měla pozitivní dopad. Bylo by třeba si představit stav společnosti a elit v době předrevoluční.

Jistěže je konání idiotského davu zpravidla odporné, jistěže je poprava Marie Antoinetty špinavý hnus, jistěže "idealista" Robespierre se svými soudruhy zasloužil, čeho se mu dostalo (mimochodem jeden z mála podobných v dějinách lidstva, s nimiž bylo naloženo skutečně spravedlivě), ovšemže ve Vendée proběhla genocida.

Abychom ale nevylili s vaničkou také dítě, že ano. A 14. červenec? Jistě... "dobytí" Bastily bylo "trapné". Stal se z toho ovšem symbol, který uvedl věci do chodu. Nezapomeňme pro všechny uřvané sans-culotty a Montagnardy, že tu věc braly za svou také lidé skvělí. Zejména v dnešní globálně poněkud beznadějné době je snadné se nad 14. červencem trochu ušklíbat, udiveně a malinko cynicky to "nebrat". Ale to už bychom se dostali asi jinam.

jiri kovarik řekl(a)...

Což jen potvrzuje slova Jendy Falstaffa ze Shakespearova "Jindřicha IV.": "Cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími". Velmi doporučují v této souvislosti knihu Simona Schama: "Občané".

jakub.samek řekl(a)...

Cestou do pekla myslíš oněch 200 posledích let evropských dějin? To bych tedy nesouhlasil :)

jiri kovarik řekl(a)...

Cestou do pekla míním revoluci, k níž vedou ideály moudrých hlav, které se pak deformují, až padají hlavy těch, co tomu uvěřili, případně za tím šli, nebo o něco podobného nestáli, a obvykle se skrz mrtvoly proderou vzhůru chiliasté, vizionáři, megalomanové či diktátoři. Urychlí se tím cosi, k čemu by se dospělo později evolucí, přičemž se, pravda, pročistí genofond lidstva. Někdo to, tuším, nazývá cenou za pokrok...

roman.ricka řekl(a)...

Samozřejmě je dobře, že dnes již takové "pročišťování" nehrozí. Na druhou stranu mi hlavou běhá myšlenka jestli bychom nějaké to "pročištění" nepotřebovali. Nějaké civilizované, ale asi neexistuje a neexistovalo.

jiri kovarik řekl(a)...

Nehrozí? Zapoměň na europocentrismus. Čína, arabský svět, Jižní Korea, jihoamerické státy, Balkán, Čečna, africké země? Kde všude jsou malí revolucionáři, co urychlují a pročišťují? I náboženské revoluce jsou revoluce. Vždy jde o ideologii...

Robert řekl(a)...

Ano, stav společnosti a elit v předrevoluční Francii určitě nebyl ideální. Ale to co přišlo potom, muselo být peklo na zemi.Srovnatelné s řáděním bolševiků za a po revoluci v Rusku. Ale odlehčeme tragické téma - právě díky francouzské revoluci mohl provádět své akce slavný Červený bedrník !

jiri kovarik řekl(a)...

Roberte, dík za skvělé odlehčení, bravo. :-) On kníže Talleyrand právem říkal: "Jen ne moc horlivě, sire!"

jakub.samek řekl(a)...

Období teroru je hnusné a ve své zrůdnosti a zbytečnosti směšné, ale netrvalo moc dlouho, revoluce není jen toto.

Bedrníka nemusím, takže toho bych revoluci přičetl ke zlému :-)

jiri kovarik řekl(a)...

Žádnou revoluci jsem nezažil (tu plyšovou nepočítám), jen ruské tanky, střelbu u Rozhlasu a kusy muzea, co mi padaly za krk na rampě, když se tam Ivani cvičili z tankových Gorjunovů na fasádě. Představa, že bych se na počátku jakékoliv revoluce ocitl, mi je pramálo příjemná a věř, že bych netoužil být Maratem, Desmoulinsem, Dantonem, natož pak králem Ludvíkem a vůbec už ne nějakým Jean-Jeanem z vesnice. Spíš než na ideály a pokrok myslím na na pocity těch, co jim převrátili život, pozabíjeli rodiny, vypálili domy, znásilnili dcery, odvedli syny. Za těchto okolností bych se snažil přidat spíše k Bílým, než k Modrým... A keců o vlasti, národu, lidu, těch jsme za život slyšel, a pokaždé za tím byla hlavně touha nějakých páprdů po moci. Takže historicky objektivně jsem schopen cosi kladného na Révolution najít (např. že vytvořila republiku majetných, co zbohatli privatizací majetků těch, které o něj připravili, což mi připomíná něco, co jsem zažil, že vybila šlechtu krve a vytvořila šlechtu peněz :-)), leč subjektivně ji chválit nemohu. Liberté? Heslo o svobodě? Svoboda pro koho? Svoboda názoru? To poznali na vlastní kůži např. federalisté (třeba v Toulonu, Lyonu, Marseilli), jaká ta svoboda je. Svoboda Leninovy fráze: "Svoboda je poznaná nutnost."? To lze přeložit heslem "Kdo nejde s námi, jde proti nám". Svoboda hlásat svobodně to, co mi ideologie dovolí, jinak je se mnou ámen? Pěkně děkuji. Egalité? Rovnost před kým a před čím? Před zákonem v podobě tribunálu? Fraternité? S křiklouny z ulice? Dík, stačilo mi mládí ve stínu dělnických kádrů... Dobře, že tu nebudu, až se někdo bude snažit podobně za 200 let hodnotit VŘSR.

roman.ricka řekl(a)...

Nechci se Vás dotknout, ale nehodnotíte to okem žánru znalého a věkem už ostříleného člověka?
Vždyť revoluci ve Francii dělali vesměs "mlaďoši", jestli se to tak dá ještě nazvat. A přiznejme si, že v tomto věku kolem 30 let člověk smýšlí trochu jinak než kolem čtyřicítky. To nadšení, ten elán, aspoň ten prvotní musel být famózní.
Prostě se na to díváme s odstupem víc jak 200 let a nikdo jsme v té době nežili, takže je to těžké hodnotit

Robert řekl(a)...

Nenapsal bych to lépe...Apropo,zpět k počátkům francouzské revoluce - nelákalo Vás někdy knižně zpracovat toto období ? Není problém se dostat k informacím a knihám popisujícím období a bitvy u Slavkova,Jeny, Albuery, Borodina nebo Waterloo, ale co právě například to nešťastné Vendée ? Nebo téma nepodařených invazí emigrantů či války chouanů ? Pokud se nemýlím, royalistické povstání vypuklo na západě opětovně i v roce 1815, tj. v době návratu Napoleona na trůn ...

jiri kovarik řekl(a)...

Dvě odpovědi naráz na dva příspěvky:
-Pro Romana: Ano, máte naprostou pravdu, měřím to věkem, v 18. až 35. bych asi mluvil jinak. I když nebím, zda bych byl pro, nebo proti, tedy Bílý, nebo Modrý... Záleželo by na postavení, výchově, zázemí, okolnostech. Jedno vím naprosto jistě, nikdy bych nebyl markýz-občan Lafayette, tyhle typy se mi vždy hnusily:-)
-Pro Romana: Myslím na to, občas, ale trochu se bojím trhu. Revoluční války a občansko-revoluční války jsou ovšem obrovské téma, na které bych neměl nouzi o materiál. Neslibuju, ale možná na to dojde, i když na rok 2010, 2011 a zčásti 2012, mám dost pevné plány. Ne zas tak pevné, abych nemohl něco přehodnotit. Bylo by zajímavé držet se nad věcí. A nelehké... :-) A propos, s tím rokem 1815 a Vendée máte pravdu, i když už to nic moc nebylo...

jakub.samek řekl(a)...

On má každý tolik svobody, kolik si jí dokáže uhájit, že ano. Bratrství s křiklouny? Ne, proč? Ale s občany, kteří mají prospěch z toho, že neopodstatněně privilegovaná vrstva přichází o svá privilegia.

Že ta svoboda nebude absolutní, že dojem bratrství nepotrvá věčně, že teoretická rovnost před zákonem podléhá konkrétnímu případu, konkrétnímu soudu a všem vlivům, které na něj mohou a nemohou být? C'est la vie :-)

Netřeba argumentovat příklady z období teroru. Obecně je na místě uvidět, že to je v moderních dějinách v tomto rozměru první pokus o zastupitelskou "demokracii", a že veškerá rizika, s nimiž se tato potýká, se jaksi mohla snadno projevit, či se projevila. Tyranie většiny. Demokracie bez demokratů. A ti, kdo demokraty byli, se dopouštěli chyb, a usnadňovali svým schopným protivníkům situaci.

Rozhodně bych se neodvážil srovnat kecy o vlasti, národu a lidu z doby normalizace s hesly francouzské revoluce. Jsou to hesla... obsah jim dává víra a jakýsi duch přítomný ve společnosti.

Demokracie je taková, jakou si ji démos udělá, a samo od sebe se nic dobrého nestane, že ano. Přesto, a dopustím se dalšího banálního výroku: není lepšího společenského uspořádání. Ve všech ostatních, nepatří-li člověk nějakým zázrakem, štěstím či díky své prasečí povaze, k privilegované vrstvě, je třeba relativně více držet hubu a krok. Oprostíme-li se od všech odporností, jež revoluci provázely, jde právě o toto, a toto samo o sobě stačí, aby revolucí z let 1789-... nešlo pohrdnout. Protože co je alternativa?

Evoluce...? Kde, kdy? V jaké zemi? Nikde neprobíhala bezbolestná a přívětivá evoluce od společnosti nerovné k rovnější, všude bylo třeba si věc odbojovat, a to na obě strany, s konzervativci na jedné a radikály na druhé. A nikde neexistuje svoboda a rovnost absolutní, protože člověk je hrozná svině, ale taky proto, že střet všemožných situací zkrátka nemá vždy řešení přijatelné pro každého.

Máme štěstí, že komunisti v eSeSeSeR vyhnili už natolik, že se u nás v roce 89 nestřílelo. Skepsi plynoucí z aktuální atmosféry v Evropě, u nás, v Praze, v Podolí, v lékárně, bych oddělil od toho, že je zatraceně skvělé, že to tu již nemáme... plyšová lépe než se střílením a popravami. Koho popravit? Jen špičky ÚV a StB? Nebo jít dále? A kdo nechce jít dále, není s nimi náhodou jedna ruka a neměli bychom ho taky popravit?

Takže plyšová, dobře... A co pak? No co pak... to záleží na "lidu", na elitách, jež produkuje.

jiri kovarik řekl(a)...

Vzpomínám na prof. Göpferta, co mě na střední učil dějepis a dával špatné známky za frázové substantivum "lid", za které se toho tolik schová. Nevím nic o tom, že by tento lid produdkoval elity. Jen doba kohosi vynese...
Demokracie a démos: máš na mysli to, co vymyslel Kleisthenés v Athénách, nebo co se tím rozumí dnes? Ono se to totiž hodně liší. Té antické rozumím, včetně dělení na trytie, fýly a ostrakismos, to všechno zabraňovalo, aby se vynořila různá konjunkturní "vévéčka". Moderní "zastupitelská demokracie" je trochu něco jiného. Víra a kecy? Znám tolik lidí, co heslům z doby po roce 1948 věřili a dali by za ně i ruku do ohně; myslím, že to srovnatelné je. Chtěl bych vědět, kolik svobody by sis dokázal v revoluci uhájit bez újmy na existenci. Neodpodstatněně privilegovaná vrstva? Vzniká nám tu znovu jak houby po dešti a není to šlechta krve ani mravů... Tyranie většiny? Jakobínů bylo rozhodně méně než těch 16 000 až 40 000 popravených, což je rozmezí odhadu obětí za jejich pojetí demokracie. Zapomněl jsi na vývoz revoluce, na nadšení v sesterských republikách, které se dost rychle měnilo v deziluzi. Proč to hájit? Nestačí, že tady byla cena za pokrok hodně vysoká? Pokrok se, holt, zastavit nedá...

roman.ricka řekl(a)...

Musím se přiznat, že revoluci v roce 89 jsem zažil jako desetileté dítě, ale měl jsem za sebou pár pionýrských táborů a před sebou možnou kariéru pionýra :-) Kdo ví jak by to dopadlo.
Osobně bych nedal ruku do ohně ani za sebe, že bych postupem let nevlastnil legitimaci KSČ. Když v tom byl člověk vychováván, neznal nic jiného, nepřišlo by mi to divné. Možná později, jak bych stárl.
Mimochodem, když jsem spolužákům v zahraničí (v Rakousku) vyprávěl jak to chodilo na pionýrských táborech (k obraně a budování socialistické vlasti buď připraven...) nevěřili svým uším a srovnávali to s HJ.
Řekl bych, že revoluce započatá roku 1789 by mě semlela jak mlýnek na maso, nedělám si iluze.

jakub.samek řekl(a)...

Lid, společnost, národ, obyvatelstvo, jak je ctěná libost, to je přece jedno a totéž. Produkuje elity, samozřejmě že je produkuje, má na to zřízeny různé instituce, kde jinde by se ty elity braly, ať už narozením se do správné kolébky, vystudováním správné školy, vyniknutím v libovolném oboru, a samosebou v kombinaci s příležitostí a "dobou". Tím netvrdím, že existuje něco jako "vůle lidu" nebo že by společnost byla ze všech elit, jež z ní vzejdou, nadšená. Nic jako homogenní "lid" samozřejmě neexistuje.

Přímá demokracie má rovněž svá zásadní úskalí, a na více než městský stát aplikovat nelze, a zejména ne dnes. A raději bych se vzdálil od konkrétních politických témat dneška, myslím, že to sem nepatří.

Záměrně jsem mluvil o normalizaci, ale jde-li o rok 1948, pak ani tady bych paralelu s roky po 1789 ve Francii nehledal, protože komunisti lhali a obelhávali (Jakobíni jsou jim v tomto předobrazem), ve Francii to však bylo něco úplně jiného. Co z Deklarace práv člověka a občana nestojí za prosazování, boj a nadšení?

Mj. nebyla žádná společenská vrstva en bloc zavržena jako taková (opět odhlížím od poměrně krátkého období teroru).

Přijde mi v této debatě poněkud zbytečné a za vlasy přitažené se bavit o tom, co bych já nebo co bys ty :-) A už vůbec jsem nikde nepsal, že si svobodu hájí člověk tak, aby nepřišel k újmě na existenci. Hájit svou svobodu, své cokoli, oč člověka kdokoli hodlá připravit, je mj. také o riziku, že nakonec vše dopadne špatně, jistě... další banální fakt. Ono také proto většina lidí o nic v tomto směru neusiluje.

Tyranií většiny myslím pochopitelně tyranii většiny v zastupitelském sboru při hlasování o zákonech. Že bylo sviní, jako byl Saint-Juste, relativně málo, to je samozřejmě pravda.

Taky nehájím Jakobíny, jen tvrdím, že Revoluce nejsou jen oni, a mj. to, že si s nimi poradila, ne oni s ní. Na vývoz revoluce jsem nezapomněl, jen na něj zatím nepřišla řeč.

Tento koncept jaksi narazil na pragmatismus a realismus zahraniční a hospodářské politiky, jimž ustoupila většina ideálů. Kromě všeho totiž byla Francie stále v první řadě evropskou mocností. Jestli byla či nebyla cena za pokrok vysoká, to ale nedovedu říci, protože to nějak neumím s ničím srovnat. Rozhodně do té ceny však nepočítám popravené během teroru. To je exces, nikoli nezbytný, výsledek špatné konstelace situací, kdy se moci chopili naivní idealisté ruku v ruce se všehoschopnými sajrajty.

A naopak - co poprava občana Kapeta? Ano? Ne? Já říkám ano. Za pokus o emigraci jednoznačně ano. Nedokázal přijmout změny let 1789-1792, neměl novou zemi za svou a pokusil se přejít k nepříteli. Jakkoli měl právo na to se o to pokusit, neuspěl. Jeho politická slabost až neschopnost jsou mj. jednou z příčin, proč věci dospěly ke zrůdnostem jakobínského teroru.

J.

jiri kovarik řekl(a)...

Pokud jde o polemiku s Jakubem, nějak to jako konfrontace dvou názorů nabývá formy politologického ping-pongu. Už k tomu dodám jen jedno: král neměl utíkat (i když mu po všech poníženích žádná jiná svobodná volba nezbyla), měl opustit Versailles, jak to nejrychleji šlo, a postavit se do čela těch pluků, co mu zbývaly. Jeho předci by to dokázali.

jiri kovarik řekl(a)...

Stejně mi to nakonec nedalo nepřidat k Jakubovým příspěvkům pár bodů a otazníků; raději je budu číslovat.
1: Král. Vychovávali jej, aby byl dobrým otcem svých poddaných. Vskutku se snažil, na tu slabou povahu až dost. I o tu změnu daní, kterou vše začalo. Strpěl ponížení všeho druhu a z Francie utíkal už jen na občana degradovaný Kapet. Ta svoboda volby mu naprosto chyběla, jako symbol přece neměl právo prchat.
2: Lid. Za krále trpěl a strádal, umíral na hladomor těsně před revolucí, hroutil se daněmi. Revoluční vlády pařížským dělníkům uzákonily mzdy, z nichž umírali hlady znovu, a daně mu neubraly. Pro koho tedy revoluce byla?
3: Odkaz. Nepřipadá vám paradoxní, že republika, navazující na tradice svého vzniku roku 1792 a hrdě se hlásící k odkazu pádu Bastily, se za léta od 1789 po Bonapartův vzestup stydí? Vcelku jsem Francii procestoval a nevšiml si pomníků Dantonovi, Maratovi, Robespierrovi, nebo (abych se neoháněl extrémisty) třeba Brisotovi, Barnavovi. Ještě tak Rouget de Lisle, ten neuráží :-). A spousty vojáků, to ano, Lazare Hoche u Versailles, Kléber (ovšem že ne Pichegru či Moreau..., pryč s tyrany a zrádci všemi :-)) Možná Mirebeau, je-li ten most po něm...
2: Kralovrahové.
Revoluční odhodlání a zapálení pro věc, projevené zvednutím ruky pro smrt občana Kapeta, je jistě obdivuhodné, naneštěstí je projevují lidé, kteří pak najdou uplatnění za všech režimů (Fouché), nebo se o to usilovně snaží; jeden žasne, jak poníženě se snažil dokázat věrnost Ludvíku XVIII. generál Milhaud, velký sekerník z doby teroru, který zvedl ruku nejen pro stětí Šestnáctého a jeho ženy...
4: Saint-Just není dobrý příklad pro označení "svině". Byla to krvavá bestie, narozdíl od jiných ale statečná a v démonické zcestnosti i čestná, což dokázal(a) u armád, navíc věrná Neúplatnému, i když mohl(a) zmizet.
5: V těch poněkud akademických názorech mám pocit, že se slovo demokracie zaměňuje s pojmy plutokracie, oligarchie, a v případě naší současnosti i timokracie (o kleptokracii se zmiňuji jen na okraj, abych to nezlehčoval).

jakub.samek řekl(a)...

ad 1) Ludvík XVI. byl králem Francouzů do srpna 1792, epizoda z Varennes je červen 1791.

ad 2) ekonomická situace byla na akci a reakci vlády dosti málo závislá, stejně jako dnes; pro koho revoluce byla, to je otázka, na kterou se nedá odpovědět třemi řádky.

ad 3) to bych si rozhodně nemyslel... jde spíše o to, že s výjimkou oněch extrémistů, jmenuješ z podstaty věci šedé myši, to nejsou hrdinové, jež by někdo měl důvod oslavovat, to jsou všedodenní politikové, takových má každá republika zástupy, jedni lepší, druzí méně, ale srovnávat je s generálem Hochem, to přece nejde... odkaz revoluce je v ideích a symbolech.

ad 2b) je podstatné, kdo kromě jiných také hlasoval všechno pro? Jistě... v Konventu seděli také prospěcháři, intrikáni, zbabělci, sajrajti všech barev a vyznání...

ad 4) proti gustu žádný dišputát, pro tebe není, pro mě je... záleží také na definici slova svině :-)

ad 5) není tu prostor pro sáhodlouhé rozbory, vše jsou to zkratky; chtěl jsem jen reagovat na poněkud z mého pohledu příliš kritický "nadhled" až odsudek revoluce jako takové: psali jste, že nevíte, proč se revoluce, resp. 14. červenec, připomíná a slaví, že se snad slaví genocida ve Vendée, atd.

jiri kovarik řekl(a)...

1: Král-loutka, který smí jen podepsat, co mu předloží. Mon Dieu, kéž by s tím byly býval uměl zatočit jako Jindřich III. s Ligou!
2: Ekonomiku oddělit nelze, o peníze jde teprve na prvním místě... Ty manufaktury byli většinou vládní. Občané poslanci za Výbory, Komunu, etc., asi nestrádali...
3: To byli šedé myši?
Nicméně je zábavné se hašteřit :-)

jakub.samek řekl(a)...

1: každý má tolik svobody, kolik si uhájí... :-)

2: ale lze... cožpak kdy v historii stát uměl vydělávat zdravé peníze? A jak to souvisí se strádáním či nestrádáním poslanců? No a konečně... jak souvisí jakobínské lži pařížské ulici s ideou Revoluce připomínanou 14. července? :-)

3: no jistěže byly... vedle Hoche či Bonaparta? Kdo je zná a proč? Co dokázali, co by jiní nedokázali, či co dokázali sami, aby byli dodnes vehementně přítomní na náměstích?

roman.ricka řekl(a)...

Hm, s vámi to jde hodně do hloubky (tak hluboce mě znalosti nesahají a tak nemohu ani moc "přicmrndávat", ale jde vidět, že se "přou" dva staří přátelé, snad historikové :-)

Mimochodem v tehdejší době byste asi byli již v brzké ráno na kordy nebo pistole :-))) ať už přítel jakýkoli.

Dnes to je naštěstí beze zbraní a člověk se aspoň od vás něco dozví :-)

jiri kovarik řekl(a)...

Ano, my se tak s Jakubem kočkujeme :-). Na pistole či kordy nebo šavle dojde, až se v srpnu uvidíme; sice tím porušíme tradici, že my v Čechách se fackujeme ("Adéla ještě nevečeřela"), ale co naplat.
Jakubovi ovšem musím odpovědět:
ad 2: zdravé, nezdravé, stát peníze získává a rozděluje. Když státní zaměstnanci (v tomto případě dělníci zbrojních manufaktur) umírají hlady a jeho volení či samozvaní zastupitelé ne, přičemž mají plná ústa (když poélknou sousto) lidu, je to ohavné. Je-li to stát totalitní, což Francouzská republika období teroru byla, pak hospodářství i řídí, shrabuje a přerozděluje (a většinou to dopadá jak kolektivizace v SSSR, když se prodral k moci Stalin...).
ad3: svým vlivem na politiku země to myši nebyli. Šlo o vrcholné reprezentanty té revoluce, již obhajuješ, a o její tvůrce. Omlouvám se za tvrzení, že po nich nikdo nic nepojmenoval, francouzská Marine Nationale měla kolem 1. světové bitevní loď "Danton" (rozdíl mezi Dantonem, Robespierrem a Maratem jsem nikdy nepochopil, i když jsme se o to alespoň sledováním Wajdova filmu snažil; asi to byl rozdíl jako mezi Trockým, Bucharinem a Stalinem...) a SSSR bitevní loď "Marat"; možná to byla právě ta, co jim ji Hans Rudel potopil s Ju-87 v Kronštadtu. Nebo "Okťabrskaja revolucija"?. Už nevím... Mimochodem, myš Augustin, brácha neúplatného Maxmiliena, dost pomáhala jednomu neznámému brigádnímu generálovi od Toulonu... :-) :-)

jakub.samek řekl(a)...

Ó né, já neduelistuji. Nadto nemáme stejnou hodnost, Jiří je historik a já "jsem" kapitán, že :-)

ad ad 2) no ale přesto není hospodářská situace určena situací státních manufaktur či státního čehokoli, v první řadě ale opět kloužeme do období teroru - jistě, hnusné, sviňské, odporné.

Úroda, neúroda, válka, neválka, odbyt, neodbyt, nabídka, poptávka. Že dělník nemá co do úst, zatímco poslanec ano, to bych i celkem přijal jako v dané situaci normální a potřebné, v obecné rovině.

ad ad 3) to je velmi málo... v kontextu doby jistě nikoli, ale z hlediska povědomí o nich, jež by mělo přetrvat staletí? Čeho zásadního dosáhl Brissot? Přispěl k vyhlášení války králi českému a uherskému. Technický detail, nadto nebyl a nemohl být sám. Politici, poslanci... kdo z nich se neprosadí zásadním způsobem na poli státnickém, vojenském či kulturním, v demokracii jednoduše nemají šanci stát se tím, čím se mohl stát generál v čele armády. Po těch nejschopnějších z nich zůstanou rozumné zákony, a ti nejrozumnější z nich také žádné pocty za takovou práci nechtějí a nepotřebují :-)

Když je označuju za "šedé myši", nemyslím to tak, že nemají význam, ale že jich je hodně a nepoznáš na první pohled, která má velké uši, delší ocas nebo víc zubů, pořád je to šedá myš. Jeden nebo druhý prosadí to nebo tohle, vždy je to nakonec kolektivní rozhodnutí, posvěcené celým sborem, a jednotlivec zde ztrácí svou pozici, zásluhy si pro dějiny připisuje celý sbor.

Augustina bych za šedou myš neoznačil :-)

J.

jiri kovarik řekl(a)...

Hodnost stejnou máme, jsem kapitán v záloze, alespoň tak to stojí ve vojenské knížce :-). Heč, ty nemáš vojenskou knížku, páč za Napoleona se to ještě nepraktikovalo :-) Ale nechme toho. Já ti zas vymyslím nějaké štvavé téma... Nebo ho vymysli ty a já tě otisknu :-):-):-)

jakub.samek řekl(a)...

Praktikovalo se to, samozřejměže se to praktikovalo. Knížku v pravém slova smyslu měli vojáci a poddůstojníci; důstojníci měli brevet stejného základního obsahu, jen se jim nevypisovalo stáří každé ponožky, a taky se předpokládalo, že není třeba jim na zadní dvoustranu vypisovat příklady deliktů a příslušných trestů dle vojenského trestního zákoníku.

Knížka na ukázku je tady... a to je taková pěkná tečka za debatou o francouzské revoluci :-))

http://www.waterloo-reconstitution.com/livret_militaire.htm

...a další štvavé téma? Ideálně něco k pěchotě, a když štvavé, pak francouzské vs britské na poloostrově - nenarazil jsi na něco pozoruhodného v tomto směru při psaní posledního dvousvazku?

jiri kovarik řekl(a)...

Asi narazil, ale v tom horku se mi mozek kouří z hlavy. Lámej si, lámej... :-) Vida, to s tou vojenskou knížkou jsme nevěděl, dík :-)

Theodor řekl(a)...

Výtečně, pánové! Takový vpravdě revoluční, polemický zápal se hned tak nevidí. Je 1. Máj, lásky a třídního boje čas, a protože se výročí opět nezadržitelně blíží, můžeme si to s předstihem zrekapitulovat pro případné další kolo, kdyby snad někdo projevil zájem zde nebo jinde.

Pokud tu diskusi oprostíme od poněkud vášnivějších provolání a jadrných označení, a necháme stranou různé konkretizace i odbočení, mohli bychom poskládat její význačné body třeba takto:

JK: Revolucí se urychluje něco, co by beztak přišlo samo. Důsledkem je násilí a křivda.
JS: Nic nepřichází samo, vše jen potud, pokud se o to někdo přičiní. I evoluce se prosazuje přes odpor.
JK: Hodnotit se nemají ideály, ale následky, k nimž jejich prosazování vedlo. Za hesly nutno vidět skutečné pohnutky jejich hlasatelů. Revoluce nahradila vrstvu šlechty s rodovými výsadami povýšenci a zbohatlíky s uchváceným majetkem: namísto aristokracie zavedla plutokracii a namísto monarchie oligarchii. Neuskutečnila ani volnost, ani rovnost, ani svornost. Svobodné vyjádření nepohodlného názoru nebo jen podezření či osočení z něj bylo rovnou poukázkou na nespravedlivý soud a popraviště, svornost se proměnila ve vynucené přitakávání rozvášněnému davu.
JS: Svoboda je nabídnutá možnost, nikoli případně pokažená skutečnost. Rovnost znamená odstranění rodových výsad, rovná práva, stejné příležitosti a odměny za zásluhy. Svornost je podíl na společném životě rovnoprávných občanů. To vše nabídla Revoluce oproti Starému režimu. To je podstatné a to také nakonec přetrvalo. Míra násilí a křivd, která vše doprovázela, je relativně nahodilá, daná lidským počínáním a okolnostmi, ne podstatou věci.
JK: Zvraty vynášejí ty (všeho)schopnější, nikoli ty lepší. Špatný režim pak udržuje u moci špatné. Elity nejsou nikdy výběrem nejlepších.
JS: Elity jsou natolik dobré, nakolik je dobrý režim a nakolik jsou lidé schopni jeho výhod využít. Výstřelky mohou ke zlému proměnit i dobře založený režim.
JK: Krále vychovávali, aby byl dobrým otcem svých poddaných. Vzhledem k povaze se Ludvík XVI. snažil vyjít vstříc až dost. Vláda je zodpovědná za důsledky svých nařízení. Ideály jsou kaženy špatnými lidmi, kteří jimi kryjí své zlé skutky.
JS: Král se snažil klást ústavě překážky, bránit staré neodůvodněné výsady a hodlal jít proti zájmům mnoha poddaných. Existují okolnosti, které svými nařízeními vláda neovlivní. Skutky darebáků kryjících se ideály nelze připisovat na vrub oněm ideálům, ale právě jen konajícím lidem. Nutno rozlišit, co je jednáním sledujícím ideál a co jen výmluvou a záminkou.

Jedná se vesměs o premisy, které diskutující použili na podporu svých výkladů a závěrů v konkrétních otázkách, občas i o teze samotné.

Je na místě se ujistit: Nepřekroutil jsem něco (tj. posunul, zesílil nebo oslabil nepřiměřeně)? Neopomenul jsem něco důležitého?

Tyto výroky byly použity např. pro řešení obecných otázek i konkrétních případů:

1. Máme Francouzskou revoluci hodnotit kladně či záporně? Co dobrého nebo špatného přinesla a komu?
2. Byla poprava krále Ludvíka XVI. oprávněná?
3. Kterým osobnostem (1789-1815) je třeba vzdát poctu a proč?
4. Které události a skutky (1789-1815) máme hodnotit kladně a které záporně?
5. Co je v daném případě nutno přičíst na vrub konajícím a co okolnostem?
6. Jaký je vztah mezi vyznávanými ideály a skutky lidí, jež je sledují nebo se na ně odvolávají?
7. Jaký druh nátlaku nebo odporu lze ospravedlnit v případě prosazujícího se nového a bránícího se starého režimu?

… Na jednu diskusi hutné až dost, neníliž pravda?

Theodor řekl(a)...

Já osobně bych měl na diskutující pouze dvě otázky: Pro pana JK (viz bod 3) – Proč se Vám La Fayette nezamlouvá; a našel byste v průběhu let 1789-1815 nějakou osobnost, která Vám naopak sympatická je? Pro pana JS (viz bod 2) – Z jakého důvodu byste byl pro popravu krále Ludvíka XVI.; opravdu se domníváte, že se chtěl spojit s nepřáteli Francie (či zastánců republiky?, nebo Ústavy?) proti francouzskému národu?
TG

Polemice zdar!
http://www.youtube.com/watch?v=PtAfIjRKUak

jiri kovarik řekl(a)...

Sedm pěkně očíslovaných a položených otázek je sedm velkých problémů a odpovědí si zadělám na další komentáře, leč:
1. Máme jakoukoliv revoluci hodnotit kladně, nebo záporně, tak by otázka měla znít. Měli bychom kladně, jsme-li uspěchaní, neboť by měla představovat urychlení vývoje (což ovšem bolševická revoluce zrovna nedokazuje). Osobně bych hodnotil ne revoluci, ale až východiska z revoluce, její výsledky i dopad v době stabilizace státu a společnosti.
2. Ne. Byl to politický monstrproces, sloužící zájmům radikální skupiny, potřebující na sebe strhnout moc.
3: Marně pátrám..., v prvním plánu neobdivuji nikoho.
4: Záleží na vašich postojích, názorech a přesvědčení.
5: Míníte příčiny revoluce, nebo průběh? S okolnostmi toho druhého se to má všelijak, holt, kdo naskočí na tygra, těžko sleze bez úrazu.
6: Člověk je křehká nádoba, a plná hříchů, praví už Písmo. Ideál je ideálem už samou svojí opozicí k realitě.
7: Viz 4., jakož i přísloví o psu a holi. Po příkladu Ruska lze oscilovat mezi Leoninovu teorií diktatury proletariátu a Tolstým... Nejde o to, co lze ospravedlnit, ale o vítěze a o to, kdo post fact co čím obhajuje nebo naopak odsuzuje, čímž opět prosazuje vlastní cíle.

jiri kovarik řekl(a)...

K La Fayettovi. Prostě mi není sympatická osobnost, která sama neví, co vlastně chce, nebo při naplňování svých představ selže a vezme do zaječích. Muž, který chtěl především svou slávu či popularitu, vypustil džina z láhve, a pak se divil, že neposlouchá. Člověk, jenž nedohlédl následky svých činů. Otázka za otázku, byť už je z druhu paralelní historie: co by pan markýz asi udělal, kdyby jej Rakušané přijali s otevřenou náručí, jak si to asi maloval? Co by udělal roku 1815 (po Waterloo), kdyby jeho a Lanjuinaise, ty dva relikty Francouzské revoluce, Fouché nezabrzdil a neodstavil? Opět vsedl na bílého koně a vedl zemi do chaosu..., asi... Národem se v odpovědi Lucienu Bonapartovi oháněl mocně, i když před ním (tedy před masou /s/vedenou svými politiky) třiadvacet let předtím utekl. Možná pochopil sám, že na post vůdce národa nemá, když roku 1830 předal moc Ludvíku Filipovi, jenže proč pak dál fakticky vedl republikánskou opozici?

Theodor řekl(a)...

Jen narychlo pár poznámek, abych nezavdal svou předchozí stručností příčinu k nedorozumění: Těch 7 bodů bylo míněno jako uzly, okolo nichž se točily nebo k nimž směřovaly výroky Vaší polemiky, nikoli jako dobré východisko pro polemiku budoucí! To bych je nevyslovoval tak obecně, nýbrž snažil se aplikovat vždy na nějakou konkrétní událost či postavu. Já kladl jen ty dvě konkrétní otázky, Vám dvěma.

Ad 1) S tím nelze souhlasit. Někteří se domnívají, že všechny revoluce jsou špatné, jiní že všechny jsou dobré, ale mnoho lidí je přesvědčeno, že některé byly dobré a jiné zlé, a velmi často, že některé byly zčásti dobré a zčásti špatné. Není možné je takovou podobou otázky z diskuse předem vyřazovat. Koneckonců právě mnohá unáhlenost spočívá v tom, že se nějaká událost zhodnotí kladně či záporně (třeba i správně) a pak se neoprávněně zevšeobecní.
Ad 2) O.K., jsem moc zvědav na rozklad pana JS, potenciálního kralovraha, jak vyloží svůj pohled na celou záležitost.
Ad 3) To je škoda. Jen dodávám, že z dotazu samozřejmě nevyjímám nikoho, ani kupř. Napoleona.
Ad 4) Tomu si dovoluji odporovat. Záleží na tom, jestli jsou naše postoje, názory a přesvědčení správné a pravdivé. A to zase záleží na něčem jiném, než na nich samotných. Tohoto bodu se ovšem týká výše uvedené upozornění. Ani by mi nenapadlo klást otázku takto obecně.
Ad 5) Myslel jsem to tak, že v tom či onom konkrétním případě jste se s panem JS střetli v tomto zřeteli.
Ad 6) Dobře,... dá se tedy rozbít a vylít? … Ale já tohle opět nemínil jako východisko k diskusi.
Ad 7) Říkáte: „Nejde o to, co lze ospravedlnit, ale o vítěze.“ … Opravdu? No to si asi myslel i Hitler a důsledně se podle toho také choval. Nacističtí zločinci si toto přesvědčení uchovali i u Norimberského tribunálu a prohlašovali, že v procesu nejde o nic jiného než o to, že vítězové jsou vždy soudci. Vy jejich názor sdílíte? A opět asi neběží jen o to, co kdo čím obhajuje, ale jestli říká pravdu, anebo ne. Zajisté, že lidé prosazují své cíle. Ostatně, čí také jiné? Ale zajímá nás snad především to, zda jsou ty cíle správné anebo ne. Nebo to vidíte nějak jinak? Co by mi pomohlo, kdyby mi někdo objasnil, že a proč chtěli nacisté vyhladit Židy etc. a skončil u toho, že holt různí lidé mají různé názory a zájmy a o nic jiného nejde?
TG

Theodor řekl(a)...

Ha! Teď jsem si toho teprve povšiml. - Jakápak otázka za otázku!? Za otázku leda odpověď! Co by tedy podle Vás La Fayette udělal (nebo co zamýšlel), kdyby jej Rakušané přijali přívětivěji? Stal by se Moreauem o pár let dříve, a kdyby jej kule nezabila, pokusil by se vjet do Paříže na bílém koni namísto cara Alexandra?

Dobře, zčásti Vaši odpověď chápu: jsou Vám bližší opravdoví muži, kteří vědí, co chtějí – třeba Stalin nebo Cesare Borgia – než nějací pomatení dobrodruzi, kteří jen kazí pořádek, aniž by nějaký zavedli (jako třeba Gándhí?). To beru. Uskutečňování ideálů v jeho pojetí tedy zavedlo zemi do chaosu, dobrá. Ale co ta „republikánská opozice“ za Ludvíka Filipa? Vadí Vám na ni to, že problematizovala samotné založení režimu, nebo to, že vůbec existovala („může nějaká opozice odporovat konstitučnímu monarchovi? – pokud ano, tedy ne republikánská“), anebo to že by ji měl podporovat právě La Fayette?
TG

jiri kovarik řekl(a)...

To jste kozla trefil do palice, Podsunování charakterů typu Cesare Borgii nebo Stalina není na místě ani vůči mně, ani vůči "opravdovým mužům" (a mně nenapadá, kteří to z politické sféry za Fr. revoluce jsou) a Gándhí není pomatený dobrodruh, jen specifická postava vyrostlá z indických problémů i myšlení. Republikánská opozice za Ludvíka Filipa je taky rána do vzduchu; napřed něco založit či umožnit, a pak oponovat, to nemá logiku ani charakter. Ano, byl by to Moreau na bílém koni, nebo spíš Dumouriez. Spíš bych ostatně sympatizoval s Pichegruem než s Lafayettem, tam by to totiž mohlo být o dramatu charakteru a prozření, ne o pýše a ješitnosti. Opozice konstitučnímu monarchovi může odporovat natolik, že jej po osmnácti letech svrhne... A odpovídat na otázku otázkou je normální taktika, která může směřovat k převzetí iniciativy v hovoru.

jiri kovarik řekl(a)...

Jaště poznámečku k odpovědi na mou odpověď na body 1 až 7, konkrítně na 1 a 3:
1: Proč nelze? Pokud bych ji měl skutečně hodnotit, pak mým oblíbeným shakespearovským výrokem "Cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími". Vše má stinné a světlé stránky, záleží ovšem, zda jste objektem revolučního dění, nebo jen pozorovatelem, či hodnotitelem z odstupu věků. A i to se mění. Jinak na Fr. revoluci nazíral Thiers, jinak Soboul, etc. Jinak ji vidšl Robespierre na vrcholu a týž s rozstřelenou čelistí na Pařížské radnici, dtto sedlák, kterému vypálili statek a týž, jemuž se dostalo dobré koupě z Národního jmění... A tak dále...
3: Škoda to je, ale co nadělám. Jenže nejde o obdiv jen k lidem roku 1789 a dalším; obdiv sám zakládá podjatost a vede k nekritičnosti. Obdivovat mohu určité postoje a činy, ne osobnost jako takovou, neboť se vyvíjí, mění a nejede zpravidla jen po obdivuhodné přímce. Takže mohu říci, je mi sympatický, ale..., fascinuje mne, ale...

Theodor řekl(a)...

Tak to se tomu kozlovi omlouvám. Neberte si, prosím, nic z toho osobně. Jsem velice rád, že jste si té dvojznačnosti, kterou jsem vložil do vsuvky se Stalinem a Borgiou, všimnul. Ona byla zaměřena více k veřejnosti než na Vás, aby si čtenář jen nepokýval hlavou a neřekl: „Jo, jo, pravý muž má vědět, co chce,“ jelikož neplatí obráceně, že každý, kdo ví co, chce, je opravdový muž – je to stále jen muž, který ví, co chce. K výbavě vůdce by to ovšem patřit mělo.

S tím Gándhím nevím – nejde ani tak o něj jako o toho La Fayetta: O něm by se nedalo říci, že „to je specifická postava, vyrostlá z francouzských problémů i myšlení“? Ale rozebírat to nechci, takhle mi to stačí. Je to tedy ta třetí zmíněná možnost, a důvody jste též pověděl.

To srovnání s Dumouriezem a Pichegruem (pýcha a ješitnost vs. charakter a prozření) je velice zajímavé! Kvůli nim také do Vás tak šťourám – ze mne by takový nápad nemohl vypadnout, protože nemám ten přehled. Jsem odkázaný na jiné a teprve co oni zplodí, mohu se pokusit zvážit. Proto se také nenechám odbýt otázkou, když mohu mít vydatnou odpověď, že. Ostatně, který zápasník by si nechal dobrovolně vzít iniciativu?

Ad 1) Přece proto, že to již je odpověď a nikoli otázka. Jinými slovy, takto lze odpovědět, ale nelze takto položit otázku.
Ad 3) To je dobře řečeno. Obdiv k osobě určitě takové nebezpečí s sebou nese. Ovšem předpokládal jsem, že sympatie k nějaké osobnosti jsou sympatiemi k ideálům či ctnostem, které ztělesňuje - uskutečňuje či projevuje. Smíříme-li se s lidskou omezeností a slabostí, mohli bychom snad prostřednictvím vzorů vzdát poctu vyjevovaným a neseným principům. No ale kde nic není,… Mně šlo o to, že skrze takové přiznání či vyznání mohu lépe porozumět přesvědčení. Je to obdobné těm třem otázkám časopisu „Živá historie“, a víme, jak jsou ošemetné. … Fascinuje mne třeba Napoleonův osud, ale rozhodně to neznamená, že obdivuji všechny jeho činy. To se však někdy věru těžko vysvětluje – lidé nejsou zvyklí ten rozdíl chápat.
Ad 7) Do tohohle se Vám nechce? Nebo je třeba se před velkým náporem nadechnout? Nevadí, určitě se někdy v budoucnu ještě najde příležitost. (Všimnul jsem si totiž čehosi podobného už dřív, ale musím to najít a srovnat si v hlavě.)
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Já se neurazil a kozel taky ne, doufám :-)
Ad 3: Ano, takto souhlasím. Pocta principům? Mne k obdivu vede něčí čest, přiměřená přímost, statečnost spojená s neokázalostí, noblesa, něco ohleduplnosti a věrnosti sobě samému, prostě staré hloupé věci. Asi proto, že s nimi zápasím, ne vždy s úspěchem :-( Fascinování je trochu něco jiného, ano, u Napoleona mě fascinuje doba...
Ad 7: ne že by se mi do toho nechtělo, ale nevím si rady, zapeklitá věc. Ono to v praxi asi nikdy nešlo a každý pojímal míru ospravedlnitelného násilí po svém, podle míry svého fanatismu či závislosti na ideji či ideologii. Revolucionáři a církevní otcové i obzvláště. Jak že to pravil ten legát ve válce proti Albigenským před Béziers, když se ho ptali, jak poznat, kdo je katolík, a kdo kathar? "Pozabíjejte je všechny, Bůh si už pozná ty svoje...".
Kde se nám toulá J.S.? I já žádostivě čekám na reakce kralovraha, etc... :-)

Theodor řekl(a)...

To jsem rád. Na konci té mé vsuvky totiž měl být správně otazník, stejně jako byl u toho Gándhího. Už se vidím, jak bych vyletěl jak čert ze škatulky, kdyby se mi někdo něco takového pokusil podsunout: „Velmi se obávám, milý pane Theodore, že mne tak úplně nechápete,“ takto nějak by asi má odpověď sobě začínala. „Dokonce mám za to, že se pokoušíte žertovat – nemohu totiž uvěřit, že by tak soudný člověk jako Vy si mohl vážně myslet, že ten, kdo pochválí běžce za rychlost, chválí současně všechny chmatáky, jimž se podařilo utéci,…“ – no, bylo by to asi dost ostré, takovou příležitost bych si nenechal ujít. Ono se podsouvání nedá obhájit ani jako dobrá taktika jak udržet někoho v hovoru. Podobné námitky ve smyslu „kam až?“ nebo „až tak?“ se proto vždy snažím vyslovit ve tvaru otázky.

Ad 3) Jasně že fascinace osudem je něco jiného než obdiv k osobě, já to jen uvedl jako doklad, že se ty věci často obtížně vysvětlují – „fascinuje mne Napoleon“ u mne znamená „fascinuje mne jeho osud“ a dokonce i v takovém případě mívám potíže vysvětlit, že je rozdíl mezi zaujetím a souhlasem. Ostatně ani u světců nejde o stav bezhříšnosti, nýbrž jen o to, jak se skrze ně vyjevuje Boží moc.
Nejsem si jist, zda věci, které jste vyjmenoval, mohou být staré – snad leda v tom smyslu, že „se nenosí“, ale hloupé rozhodně ne. Koneckonců je to od Vás míněno jako povzdech, že.

Ad 7) S tím legátem to možná bude anekdotická historka, i když nijak humorná, ale i v tom případě, myslím, docela vystihuje tehdejší smýšlení, takže je ji možné brát jako v tomto smyslu pravdivou. Třeba by poznal, že se dopustil jisté neuměřenosti, kdyby se rytíři pokusili zaříznout i jeho – čistě pro jistotu, pokazit přece dle jeho slov nic nemohli. Mně se v tomto ohledu líbí původem kantovská myšlenka, která se objevuje u Johna Rawlse: Zkusme zvážit, jaká pravidla bychom přijali, kdybychom nevěděli, do jakého těla (tj. pohlaví, postavení, vloh, věku, národnosti, …) se narodíme! Čili co musí splňovat pravidla, abychom společnost, která se jimi řídí, mohli pokládat za spravedlivou? – Takových soustav by samozřejmě mohlo být i více, v tom je právě výhoda, že tato úvaha nestanoví konkrétní pravidla, ale je měřítkem spravedlnosti předkládaných.

Pan JS si nepochybně chystá řeč výmluvnou jako Neúplatný – tedy co do formy a přesvědčivosti, nikoli snad obsahu. I když, … tak mne napadá, že vlastně i on se snažil realisticky zvážit, co si může Revoluce dovolit – a pak „přijmout opatření“, nikoli idealisticky soudit.
TG

Theodor řekl(a)...

…nebo že by si chystal obhajobu Harryho Pottera z osvícenských pozic? To by bylo také možné a já bych velmi uvítal, kdyby se někdo chopil příležitosti a dal té debatě o „Napoleonovi“ Abela Ganceho nějaký směr. Já to udělat nemohu, protože jsem ho vůbec nečetl, takže na nějaký pohled (B) musím počkat na jiné.
TG

Theodor řekl(a)...

Netrpělivě vyčkávaje proslovu pana JS, napadlo mne podívat se na onu Robespierrovu řeč, na niž jsem prve učinil narážku. A s překvapením jsem seznal, že v něm máte, pane JK, pokud jde o výrok „nejde o ospravedlnění, nýbrž o vítězství“, zdá se, svého přívržence. Kdo by to řekl, že?

Nyní však ztichlé obecenstvo očekává, jak pan JS vystoupí na pomyslnou tribunu, aby objasnil svá slova ne nepodobná Neúplatnému (či krvavé bestii, jak libo): „Co poprava občana Kapeta? Ano? Ne? Já říkám ano. Za pokus o emigraci jednoznačně ano. Nedokázal přijmout změny let 1789-1792, neměl novou zemi za svou a pokusil se přejít k nepříteli. Jakkoli měl právo na to se o to pokusit, neuspěl.“

Že by další takový, kdo se domnívá, že vítězství v sobě vždy ukrývá ospravedlnění?

„Zde se nevede soudní proces. Ludvík, řečený XVI., není žádný obžalovaný. A my nejsme žádnými soudci. Jsme jen státníci a zástupci národa. Nebudeme vyhlašovat rozsudek ani pro, ani proti nějakému muži; učiníme pouze opatření nezbytné pro blaho republiky. Ludvík prohlásil francouzský národ za buřiče a tajně vyjednával s cizími tyrany – svými spřízněnci, aby národ potrestali. Vítězství a národ však rozhodli, že buřič je král. Ludvíka nelze soudit, je již odsouzen. Jinak republika nemá oprávnění. Může-li být Ludvík souzen, může být osvobozen. Může být prohlášen za nevinného. Co to říkám?! - Předpokládá se přece, že je nevinen, dokud není uznán vinným. Avšak může-li být Ludvík osvobozen, co bude s revolucí? Národ nesoudí jako soudní dvůr. Národ nevyhlašuje rozsudek - vysílá blesk. Neodsuzuje krále, nýbrž ho posílá na věčnost. Ludvík musí zemřít, neboť vlast musí žít." (Maximilien Robespierre, 3.12.1793)

Tak tedy jak, pane JS, poprava krále za pokus o emigraci, za nesouhlas s nově nastolovaným režimem, prostě proto, že prohrál? Anebo že by byl nevinný, když na to měl právo, jak jste řekl?
TG

Theodor řekl(a)...

OPRAVA: Ta Robespierrova řeč musela být samozřejmě pronesena o rok dříve. Opsal jsem to i s chybou z Wikipedie a teprve posléze si ji uvědomil. (Už jsem to tam opravil, ale kdyby v tom byl jiný překlep - např. v měsíci a ne roce, tedy 3.1.1793 - dejte, prosím, vědět.)

jiri kovarik řekl(a)...

Opět se vám vloudila podsunovací chybička: já ono "nejde o ospravedlnění, ale o vítězstí" nemínil jako svůj názor, ale jako sumarizaci myšlení těch, kteří proces uspořádali, a o jejich cíl.

Theodor řekl(a)...

Aha, tak to jsem Vás jen špatně pochopil. To je lepší. Na to stačí včas upozornit, abych tu zbytečně nehorlil.

Ovšem pan JS by se měl neprodleně objevit a projevit, neboť jinak hrozí, že se pustím do toho Falstaffova výroku: „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly (či předsevzetími).“

Např. má to snad znamenat, že každá cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“…? – to asi ne, poněvadž známe i takové, které jsou od počátku neseny úmysly vyloženě zlými. Ve výroku bude možná výraz „bývá“, nikoli „je“.
Anebo: nesnaží se někdo tu větu obrátit a říci „všechny dobré úmysly jsou jen cestou do pekla“ …? S tím jsem se také setkal. Záměna implikace za ekvivalenci, tudíž neoprávněné přijetí implikace obrácené je častou chybou. Mluvčí se ani nemusí moc snažit – udělá ji za něj adresát.
Takže nám zbývá vcelku neškodný výrok: „Některé cesty do pekla začínají dobrými úmysly.“ Za zamyšlení ovšem stojí, protože důsledky samozřejmě už tak neškodné nebývají.

... Ale teď už jsem opravdu zticha, pln napjatého očekávání příchodu žalobce jménem Národa a Republiky.
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Já si netroufám vykládat velkého Williama S., ale tuším, že verze "všechny dobré úmysly" jsou správně. Implikace, ekvivalence, k čertu s nimi, "moji universitěty", jak pravil Gorkyj, tedy škola života, mi to jen potvrzují...

Theodor řekl(a)...

To myslíte tu druhou? … No (ať už to Shakespeare napsal a myslel jakkoli) tak ta by – aplikována na tento blog – znamenala, že buď Vás přivedl do pekla, anebo pokud na cestě do pekla nebo v něm nejste, potom jste jej nezakládal s dobrým úmyslem. Vážně to Vaše zkušenost potvrzuje? :-D (Samozřejmě co není, může ještě být, ale na Vašem místě bych raději opravoval to tvrzení.)
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Nějak se ztrácím, co je "tu druhou"? Trochu mi to začíná připomínat dotazy typu "Kdy je vpravo?", "Kdeže loňské sněhy jsou?" a "Proč je Hitler?" (Yossarian in Catch-22, of course) :-) :-)

Theodor řekl(a)...

První verze = „Každá cesta do pekla je vedena dobrými úmysly.“ (Forma AaB - Zpochybněna.) Druhá verze = „Všechny dobré úmysly vedou do pekla.“ (Forma BaA - Zamítnuta.) Třetí verze = „Některé cesty do pekla jsou vedeny dobrými úmysly.“ (Forma AiB - Schválena.) (Pozn.: Kde A = „cesta do pekla“, B = „to, co je vedeno dobrým úmyslem“, a = „každý-je“ čili výrok obecný kladný, i = „některý-je“ čili výrok částečný kladný.)

Neodvažoval bych se samozřejmě žádnému věhlasnému spisovateli – Shakespearovi ani Vám – předepisovat, co přijmout a co nikoli, to je zcela na Vaší zkušenosti, jen s mírným pobavením sleduji důsledky různých tvrzení, když nás tu tak pan JS nechává na holičkách. … Klidně to pusťte z hlavy. V amerických věznicích prý někteří odsouzenci na smrt seděli před popravou i 20 let, než se dočkali popravy (či milosti). Ludvík XVI. taky může počkat, zvlášť když je na věčnosti.
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Nojo, J.S. se někde ztratil, nemám o něm nejmenší signál, ale to dělaj i atomové ponorky, dlouho ticho, a pak najednou "pink-pink", a zas pod vodu... To moje vrozený skepse, zastíraná černým humorem, mě vede k druhé verzi, byť my třetí měla být správnější. Asi v duchu rčení, že i každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Theodor řekl(a)...

Budete mít pravdu, já jej zahlédl vynořit se nakrátko na jiném konci sítě. Začínám mít podezření, že obmyslně vyčkává, zda se nám tu ten Vídeňský kongres, který se zde v době jeho nepřítomnosti ustavil, nerozklíží a on pak udeří jako Robespierre z čistého nebe. Možná mne prokoukl a počítá, že to dlouho nevydržím a pustím se do Vás, pane JK, nemaje nikoho jiného po ruce. Nyní dlí na ostrově blažených či pod hladinou postřehnutelna, číhá, až poleví naše bdělost, a snese se jako orel neb vynoří jako krokodýl, aby projednávanou věc uchopil do svých pařátů – obrazně řečeno – či stiskl čelistmi svých argumentů.

Napadlo mne, že jsem udělal chybu: měl jsem se obrátit s oběma otázkami na oba, jelikož by srovnání bylo navýsost zajímavé. Až se pan JS vyjádří k položené otázce (bod 2) – ne dříve, aby od Vás neopisoval – mohl byste, prosím, připojit stručné zdůvodnění svého názoru v tomto bodě? Když necháme stranou nízké pohnutky či zaujatost některých poslanců i průběh procesu, přece tu jen jsou královy skutky, které by mohly zakládat nějakou vinu – útěk do Varennes, tajné dopisování se španělským bratrancem a vídeňským švagrem, úmyslné maření zákonodárné činnosti. Jak byste odpověděl na tu otázku, kterou jsem položil panu JSco zamýšlel, nedalo by se nic z toho právem vyložit jako spiknutí proti vlasti, byl zcela nevinný nebo něčím vinen a čím, zasloužil nějaký trest?

Zastavme tedy svůj postup a rozložme se na výšinách, vyčkávajíce „lvího skoku“ pana JS. Pak nechť čelí i otázce směrované původně na Vás (bod 3): Která osobnost v průběhu let 1789-1815 by měla Vaše sympatie a proč? Souhlasíte s hodnocením La Fayetta panem JK?
TG

jakub.samek řekl(a)...

Uch, já tady na to zapomněl, kdysi jsem sem napsal dlouhou odpověď, ale systém ji nějak nevzal, a já ji neměl uloženou, což mě otrávilo, jak si asi každý grafoman dovede představit, a že nás tu pár je :-)

Pan TG se ptá: "Z jakého důvodu byste byl pro popravu krále Ludvíka XVI.; opravdu se domníváte, že se chtěl spojit s nepřáteli Francie (či zastánců republiky?, nebo Ústavy?) proti francouzskému národu?"

A pan JS odpovídá:

"Nepřítel Francie" je výraz velice neurčitý, že ano, podléhá subjektivnímu pohledu na to, co mělo být pro Francii dobré. Protože vnímám změny ve Francii v letech 1789-1791 jako pozitivní, ba skvělé, a současně Ludvíkův postoj k nim velice rezervovaný, nikdy nové zřízení za své nepřijal a co činil, činil pod tlakem okolností, jimž neměl sílu či odvahu se postavit, mám za to, že králův útěk byl jednoznačně pokusem do věcí zasáhnout z vnějšku. Nevěřím, že by nepřijal pomocnou ruku zahraničních mocností, neobešel by se bez ní, ostatně jemu loajálních jednotek bylo velmi málo.

V důsledku by úspěšný útěk vedl k válce a intervenci, a jiný cíl by ani nedával smysl. Je přijatelné, aby hlava státu jednala s tímto úmyslem? V případě úspěchu by ta otázka byla zbytečná. Podle mě jednoduše jde o ukázkový případ velezrady.

Ostatní body obžaloby byly podle mě mimo, zejména ty, jež se týkaly roku 1789, případně pochybné a bez věrohodných důkazů. Samotný útěk z roku 1791 mi ale stačí, bylo to nedůstojné a v důsledku to mělo vést k občanské válce. Neměl-li král politickou sílu ovlivnit chod věcí dle svých preferencí, měl abdikovat. Měli ho sesadit hned, jak ho chytili, a soudit. Není sporu o tom, že to celé bylo posléze politické divadlo, jež upevnilo pozici radikálů.

Ještě takto:

1° Louis Capet est-il coupable de conspiration contre la liberté publique et d'attentats contre la sûreté générale de l'État, oui ou non ?

Oui.

2° Le jugement de la Convention nationale contre Louis Capet sera-t-il soumis à la ratification du peuple, oui ou non ?

Non.

3° Quelle peine sera infligée à Louis ?

La mort.

4° Y aura-t-il un sursis à l'exécution du jugement de Louis Capet ?

Non.

jakub.samek řekl(a)...

Prosím pana TG, aby si nemyslel, že jsem jakkoli blízko postoji pana MR. Výrok: "Ludvík musí zemřít, neboť vlast musí žít," je výrokem fanatického šílence. Ludvík buď byl vinnen velezradou, nebo nebyl vinnen velezradou.

Život vlasti s tím v prosinci 1793 nijak nesouvisel. Nemám pana MR rád, a jeho strach o jeho "revoluci" chápu. A přesto "jsem královrahem".

Theodor řekl(a)...

Výtečně!! Nezklamal jste mne ani v nejmenším, pane JS. Naprosto Vás chápu, já už měl strach, že jste na tento blog nějak zanevřel.

Přesně takovou odpověď jsem potřeboval: Tj. argument, který jasně říká, z čeho se vychází, k čemu se dospívá, a proč. (Důvody jste vyložil. Tudíž vinen spiknutím proti svobodě - rozumějme: ústavě - a útokem proti bezpečnosti státu. Takový zločin se trestá smrtí a k odkladu ani dalšímu schválení nejsou důvody.)

Nyní se díky Vám mohu obrátit se svou již dříve ohlašovanou otázkou na pana JK: Chápu Váš odpor k onomu divadlu, které nebylo skutečným soudem, ale co byste mohl uvést na obhajobu krále ve jmenovaných obviněních – spiknutí proti ústavě a útok proti bezpečnosti státu – tj. proti uvedeným důvodům, aby nebyl právem odsouzen, anebo alespoň ne k trestu smrti?

Čili – jak jsem se prve ptal: „Když necháme stranou nízké pohnutky či zaujatost některých poslanců i průběh procesu, přece tu jen jsou královy skutky, které by mohly zakládat nějakou vinu – útěk do Varennes, tajné dopisování se španělským bratrancem a vídeňským švagrem, úmyslné maření zákonodárné činnosti. Jak byste, pane JK, odpověděl na tu otázku, kterou jsem položil panu JSco zamýšlel Ludvík XVI., nedalo by se nic z toho právem vyložit jako spiknutí proti vlasti, byl zcela nevinný nebo něčím vinen a čím, zasloužil nějaký trest?

A pokud Vaši trpělivost nenapínám příliš, pane JS, můžete mi něco říci k výše uvedenému hodnocení La Fayetta panem Kovaříkem? - Souhlasíte s ním, máte nějaké výhrady, nebo mu v něčem odporujete? Obecněji pak: Nacházíte v letech 1789-1815 nějakou osobu, která se z nějakého důvodu může těšit Vaší úctě?

Mne totiž zajímají nejen Vaše názory, ale především jejich porovnání.

P.S.: Ještě na vysvětlenou pro pana Jakuba Samka, proč jsem jej tu tak toužebně vyhlížel. Z Vašich reakcí na tomto blogu i některých Vašich článků mám dojem, že se v mnohém opravdu podstatném shodneme. Proto mne zajímají naopak především ty otázky, kde tuším nějakou odlišnost. Nebudu uvádět konkrétní důvody, proč si zrovna Vašich názorů tolik cením, abych snad nebyl někým považován za grafomana. :-) Obecně platí toto: Je velmi pravděpodobné, že v takových případech můžete uvést nějakou skutečnost či zřetel, který mi uniká a bez cizí pomoci by mi unikal nadále. Pokud takového není, pak mne pokaždé zajímá, v jakých zásadách se tedy lišíme, že to má za následek nějaký rozdíl v závěrech. - Pro Vás to má ten neblahý důsledek, že Vás svou pozorností budu provázet obzvláště vytrvale. Vyhlédnutým cílem je zejména porozumění tomu, co v konkrétních případech znamená Váš kdysi jmenovaný realismus.
TG

Theodor řekl(a)...

Všimnul jsem si, že v době výročí dobytí Bastily se tento článek dostal opět na špici nejzobrazovanějších, takže mne napadlo upozornit na rozhlasovou hru, kterou dnes odvysílal ČRo-3 Vltava a jejíž záznam bude ještě týden k poslechu na stránkách Vltavy - Hry a literatura ve streamu: http://www.rozhlas.cz/vltava/stream
Jedná se o hru Jeana C. Brisvilla Večeře – Setkání dvou postav francouzské historie. V roli Talleyranda vystupuje Rudolf Hrušínský a v roli Fouchého Josef Somr.

Při té příležitosti poznamenávám, že kdyby sem letos nebo při některém následujícím výročí zabloudili pánové JK či JS, byl bych zvědav na jejich odpovědi v nezodpovězených dvou otázkách.
Pro pana JS: Která osobnost období 1789-1815 by si podle jeho soudu zasloužila naši úctu a zda se plně shoduje nebo v něčem liší v názoru pana JK na La Fayetta?
Pro pana JK: Jak by hodnotil popravu Ludvíka XVI. ne po stránce procesuální, ale co do skutkové podstaty králových činů a jak by se stavěl k argumentu, který zde vyslovil pan JS?
TG