„Les proies de l’officier“ (Důstojníkovy oběti) se jmenuje román Armanda Cabassona, který francouzské nakladatelství Nil Éditions vydalo v paperbackové sérii 10/18, v řadě nazvané „Grands détectives“, Velcí detektivové. Detektivka z napoleonských válek, přesněji z Napoleonovy armády, to tu ještě nebylo, i když, upřímně řečeno, je tu detektivní zápletka trochu v pozadí a záminkou k líčení jiných věcí. Hrdinou a velkým detektivem je kapitán 84. řadového Quentin Margont, kdysi republikán, teď voják svého císaře, který na velkého válečníka pohlíží poněkud kriticky. Tomu v roli Watsonů sekunduje jeho přítel a podřízený Fernand Lefine, bývalý husar, který usoudil, že vyzývavého řinčení ostruhami a soubojů pro nic už bylo dost, avšak někdy se mu krev po husarsku znovu rozproudí. Na tělech obětí hledá důkazy chirurg lékař Brémond a poněkud pohrdavě trojici pátračů sleduje Margontův druh, kapitán Saber, jenž má nadání stratéga, je gaskoňsky domýšlivý a netouží po ničem menším než po generálských epoletách.O jaké zločiny vprostřed válek, v nichž je tolik mrtvých, jde? Nejprve o oběť v jednom polském hostinci, dívku pohlednou a slušnou, kterou najdou v tratolišti krve na jejím lůžku zle rozbodanou. Pachatel chtěl z místa činu utéci po střechách, hlídka postavu ve tmě spatřila, spustila poplach, že je to vyzvědač, a vystřelila, nicméně minula. Vrah seskočil, narazil na jinou hlídku, ta jej však poznala, stoupla si do pozoru a překvapeně vyhrkla: „Mon colonel...“ I ona skončila vzápětí s nožem v srdci, leč jiný voják vše viděl zdálky a oslovení „plukovníku“ slyšel... Eugène de Beauharnais, velitel IV. sboru Grande Armée, si povolává kapitána Margonta a dává mu vypátrání vraha rozkazem s tím, že vše musí být naprosto utajené. Vrahem je vyšší důstojník, obětí Polka, což by mohlo mít neblahé morální i politické následky. Píše se totiž roku 1812 a Velká armáda právě překročila Němen.
Jak tažení pokračuje, obětí přibývá a pokaždé to jsou sadisticky ubité ženy; jedna mrtvá u Ostrovna, jiná ve Smolensku, a tak dále. Kruh podezřelých se zužuje, ani Borodino ale nepřinese rozuzlení a na odhalení se čeká až do ruské zimy, do doby krutých mrazů a ústupu. To vše dává autorovi prostor k vylíčení atmosféry v armádě, zvyklostí, historek, bojů i velké bitvy před Moskvou, a nutno přiznat, že ruské tažení popisuje barvitě, svižně i se znalostí věci.
Pokud jde o Margonta a jeho smýšlení , vlastně jsem oboje představil úryvkem v příspěvku „Otázka pro čtenáře: Kým je pro vás Napoleon?“ ze 16. května. V této knize kapitán říká cosi podobného a je to názor k zamyšlení i k diskusi:
„Měl za to, že se Napoleon nechal svými nepřebernými úspěchy opít. Co horšího, války, vedené dříve k národní obraně, k uchování revolučních ideálů a osvobození lidu ze jha starých monarchií, se změnily v dobyvačnou expanzi. Přesto obdivoval génia toho muže, toho stratéga, který dobyl tolik nepravděpodobných a někdy i zhola nemožných vítězství... Tím, že Napoleon porazil Rakousko, Prusko a řadu dalších zemí, zachránil plody revoluce: zrušení starých privilegií, konstituci a Deklaraci práv člověka i občana. Hlavně tu šlo o větu, která lahodila uším i duši : ,Svoboda je věc, dávající člověku moc učinit vše, co neškodí právům jeho bližního...‘ Válka mezi Francií a Ruskem byla rozpoutána z vůle cara, který se už dál nechtěl řídit kontinentální blokádou, vyhlášenou Napoleonem, aby zruinoval Anglii a donutil ji žádat o mír. Margont ale nebyl naivní. Věděl, že další příčina konfliktu tkví v tom, že Evropa je pro dva tak mocné císaře příliš těsná. On sám byl ochoten do této války jít z jiných důvodů (a kdyby si žádný nenašel, musel by do ní vytáhnou stejně). Smýšlel jako republikán, občan a liberál, snil o zhroucení všech monarchií, po nichž by nastoupily republiky, vzkvétající na poli plném trosek i hnoje. (...) Margont byl přesvědčen, že to Napoleon se stal hračkou v rukou revoluce, ne naopak. Neboť francouzští vojáci s sebou nesli ideály svobody a rovnosti, které zapouštěly do lidských duší kořeny...“
Cabassonův román měl úspěch, po něm následoval další s titulem „Chasse au loup“ (Hon na vlka), kde je dějištěm Vídeň, ostrov Lobau a bitva u Wagramu. Do třetice pátrá Quentin Margont v „La mémoire des flammes“ (Paměť plamenů) v Paříži těsně před příchodem spojenců roku 1814 po roajalistovi, o němž si exkrál Josef myslí, že chce zabít Napoleona, jenže obětí má být kdosi jiný, stejně vysoce postavený, leč urozenější...
Pokud by román o válce s detektivní zápletkou některého nakladatele oslovil a svěřil mi jej, překládal bych s chutí...
Žádné komentáře:
Okomentovat