čtvrtek 15. července 2010

GRUNWALD: 600 LET


Na den 15. července připadá 600 výročí bitvy, které Poláci říkají Grunwald a západní svět spíše Tannenberg. V polském Krakově proběhnou dnes (neboť patnáctého právě je) oslavy; jak působivé budou, se bezpochyby dozvíme z youtube, či z dalších zdrojů. Pokud tam někdo ze čtenářů blogu zavítal a mačkal spoušť (fotoaparátu), bylo by od něj hezké, kdyby poslal fotky (na: napoleonknihy@volny.cz)!!! Já bitvu připomenu odkazem na III. svazek svých "Rytířských bitev a osudu", jenž nesl název "Čas Stoleté války" a vyšel v letech zcela nedávných v Mladé frontě. Vyjímám z něj současně jednu část z příběhu této bitvy, přikládám méně známé plátno Wojciecha Kossaka a video se střihovou sekvencí nezapomenutelného polského velkopfilmu "Křižáci" podle stejnojmenného románu Henryka Sienkiewicze. Má sice jinou hudbu, než film Aleksandra Forda (který jsem ve svých asi jedenácti letech v pražském kině Alfa doslova hltal a byl na něm několikrát), je však velmi působivý pro ty, kteří jej neznají, byť si myslím, že je jich pamálo. Na původní youtube video se opět dostanete prolinkem při kliknutí na nadpis.

Zkáza řádových korouhví
„Křižáci dvakrát vystřelivše z děl, silným nátlakem marně se snažili zlomit a zmást polské šiky, jakkoliv se vojska pruská s větším křikem a z vyššího pahorku do boje vrhla. Bylo na místě srážky šest dubů vysokých, na něž vylezlo mnoho lidí, neznámo, zda královských, či křižáckých, aby viděli první boj.
Tak strašlivý povstal hluk od vzájemného udeření kopí, řinčení dorážejících na sebe mečů a pancířů, že kolem nic slyšet nebylo. Muž na muže dotíral, zbraně s praskotem se lámaly, do tváří namířené hroty dopadaly. V tom zmatku a rachotu bylo těžko rozpoznat statečné od slabších, odvážné od zbabělých, silné od chabých, neboť všichni byli v jedno klubko spleteni. A necouvali, ani z místa nepostupovali, až když se nepřítel z koně svalil, nebo zabitý vítězi kousek volného místa poskytnul. A když byla zlomena všechna kopí, tu se bojovalo sekyrami a hroty na krátkých násadách a takový třesk to působilo jak v kovárně kladiva. Davem tísnění jezdci se mečem i šavlí rozháněli a tu už jen síla a osobní statečnost převahu měla,“ těmito slovy popisuje začátek bitvy Długoszova kronika, jejíž jazyk je barvitý, leč do jisté míry nepřesný.
První úder, jak už bylo řečeno, vedly litevské korouhve, to jest jezdci lehčí a hůře vyzbrojení i chránění než rytíři, na které se vrhly. Tento útok směřoval tedy z pravého polsko-litevského křídla na křižácké levé křídlo, možná i na levý střed. Byl tak rychlý, že děla mohla vskutku vypálit nanejvýš dvakrát, přičemž, v tom se kroniky shodují, neměla nijaký podstatnější účinek. Pak se korouhve srazily a na litevské straně mohla jedinou výhodu tvořit síla i rychlost rozjezdu. Jenže pokud vyjeli rytíři Litevcům vstříc, museli nabrat rychlost i oni. A pokud útok očekávali na místě, musela Vitoldovy šiky zbrzdit protilehlá stráň z údolí takřka vyschlého potoka.
Střet, lze-li kronikářům věřit, byl tvrdý a trval takřka hodinu, v níž síly Řádu nabývaly vrchu. Na bojišti přibývalo mrtvých a posekaných Litvínů, Vitoldovy síly zmáhala únava, beznaděj i panika, lehčí zbraně si marně hledaly cestu skrze rytířskou zbroj a mnozí bojovníci z litevských korouhví propadli panice. Stále víc jezdců obracelo a prchalo, přičemž někteří štvali koně až na Litvu, kde, jak praví kroniky, vykřikovali:
„Všechno je ztraceno! Všichni zahynuli. Já jediný zůstal!“
„Marně se Vitold, velký kníže litevský, snažil utíkající zadržet, marně na ně volal hlasem hromovým a rozdával rány. Zmatek Litvínů s sebou strhl i část Poláků, kteří se nalézali v jejich řadách...,“ dodává Długosz.
Není jasné, jak do boje v oné první hodině bitvy zasáhly polské korouhve, zdá se však, že se jádro vlastního polského vojska nepohnulo z místa. Tak to alespoň vyplývá z jiné pasáže výše citované kroniky:
„Vitold (...), jsa zarmoucen tímto útěkem Litvy, se obával, aby zle na mysl Poláků nepůsobil. Proto posílal kurýra za kurýrem ku králi polskému, ať už s bitvou neotálí, a když to nepomohlo, sám (...) ku králi vjel a zapřísahal ho, aby se do bitvy dostavil a svojí osobou všem odvahy dodal...“
Mimo Litevců do sebe boj vtáhl hlavně „cizozemskou“ polskou (většinou českomoravskou) svatojiřskou korouhev a tři korouhve smolenské na středu.
V té bitvě jen smolenští rytíři bojovali zarytě a nezahanbili se útěkem, což jim velkou čest zjednalo. A jakkoliv pod jednou korouhví většina rytířstva padla, přece jen dvě druhé korouhve vítězně z boje vyšly a spojily se pak s vojskem polským,“ tvrdí Długosz.
Smolenští, vedení Vitoldovým bratrem Lingwenem, vskutku zaplatili vrchovatě, první korouhev byla doslova vybita a z druhých dvou zbylo jen málo mužů. Mnohem hůře si vedla korouhev svatého Jiří, o které týž letopisec říká:
„Ustoupila tehdy z bojiště také jedna královská korouhev sv. Jiří, v níž sloužili Češi a Moravané; vedl ji Jan Sarnovský, Čech, který se svými ustoupil do háje, v němž byl král Vladislav se svými věrnými. A za nic se nechtěl do boje vrátit.“
Ke korouhvi (jíž za přesunů velel Sokol z Lamberka, ten však ale jako člen královské rady setrvával od počátku bitvy při Vladislavovi) vyjel pan Mikołaj Trąba, podkancléř, který si myslel, že takto ustupují polští rytíři Dobiesława z Oleszńice, a na Sarnovského (někdy bývá psán jako Žarnovský) se zle obořil. Ten se hájil, že sem neujel ani z bázně, ani z vlastní vůle, že jej strhli vlastní utíkající vojáci. Avšak rytíři Javor a Zikmund Rakovec z oné korouhve prý podkancléři pravili:
„Přísaháme ti, muži ctihodný, že ten člověk je nehodný nám velet a že nás z bitvy sem do lesa proti naší vůli zavedl. A na důkaz toho opouštíme jeho erb a sami se do boje vracíme.“
Což učinili a kronikář mohl dopsat mravní naučení, že se Sarnovský vrátil do Čech s takovou hanbou, až ho jeho choť nechtěla vpustiti do domu i lože svého...
Krizi, již křižácký protiútok na pravém křídle a středu způsobil, musely zažehnávat korouhve polské, které do boje vstoupily nejspíše až nyní. Pravděpodobně se tu do boje zapojila korouhev Gończa, velká korouhev krakovská a možná i další, sandoměřská, haličská a wieluńská. Křižáci, jimž se muselo při útěku Vitoldových šiků zdát, že mají vítězství na dosah, reagovali různě. Jedna část se dala strhnou a začala Litvíny pronásledovat hodně daleko, až k řece Marózka, čímž opustila mimoděk bitevní pole, druhá ale byla nucena stočit koně doprava a čelit korouhvím polským, jež se snažily stabilizovat situaci a podpořit umírající Smolenské.
„Po útěku Litvínů, když se prach, v němž nemohli bojující jeden druhého rozeznat, poněkud rozptýlil, a když se příjemný déšť snesl, vzplanula mezi Poláky a křižáky na mnoha místech zuřivá řež. Křižáci dotírali a se zápalem se snažili dobýt vítězství a v tom chumlu upadla na zem velká korouhev krále Vladislava se znakem bílého orla, kterou nesl Marcin z Wrocimowic, korouhevník krakovský, šlechtic erbu Půlkozy. Ale statečnější a v boji zběhlejší rytíři, kteří patřili pod znak oné korouhve, ji zvedli a donesli tam, kam patřila. Kdyby nebylo odvahy těchto statečných mužů, kteří prapor hrudí a zbraní hájili, byl by jistotně ztracen. Rytířstvo polské, chtějíc ze sebe tuto pohanu smýt, udeřilo s velikým zápalem na nepřítele a všechny ty houfce, které s ním bitvu svedly, porazilo a rozprášilo,“ praví Długosz.
Neříká raději, že pád hlavní polské zástavy bojovníkům Řádu neunikl. Z mnoha hrdel a zpod zdvižených hledí se začal drát vítězný řev, který se šířil a přerůstal v triumfální zpěv:
„Crist ist entstandin! Kristus vstal!“
Pak ale udeřily polské posily, nejspíše velkopolská korouhev z levého křídla Vladislavova uskupení, kterou přivedl do bitvy podkancléř Mikołaj Trąba. Krize na polské straně začínala být zažehnána a vidina vítězství před rytíři s černými kříži mizela. Zdá se, že tou dobou táhlo na třetí hodinu a paže mužů ve zbroji, kteří bojovali od poledního času, umdlévaly.
Pod rostoucím tlakem Poláků nyní zakolísali bojovníci Řádu a začínali zvolna ustupovat. Činili tak bezpochyby spořádaně, zmužile a pouze z nutnosti, neboť přesila vzrůstala a na určitých místech mohlo navíc hrozit obklíčení. Ulrich von Jungingen, sledující vývoj situace z velitelského stanoviště, se rozhodl, že hodí na váhu svůj meč. Byl odhodlán vpadnout postupujícím Polákům do boku z prostoru, jenž se útěkem litevských šiků uvolnil. Z taktického hlediska se jednalo o manévr, který mohl rozhodnout o vítězství, záleželo však, jak rychle se podaří a jaké síly jej provedou. Je těžké říci, zda si velmistr Ulrich dokázal pro podobnou chvíli uchovat čerstvou zálohu, nebo jestli se musel spokojit toliko s družinou kolem sebe, složenou z nejvyšších hodnostářů Řádu, pokud bezprostředně neveleli. Długosz sice tvrdí, že Hochmeister disponoval zálohou v síle šestnácti korouhví, druhá možnost je ale pravděpodobnější s tím, že se k vlastní družině přidávaly cestou posbírané křižácké lance. Velmistr von Jungingen vyrazil od jakéhosi lesíka na východ a po přejetí údolí se začal stáčet k jihu, do polského pravého boku. Jenže teoreticky skvělý manévr probíhal v praxi pomaleji, než bylo třeba. Někteří velitelé dosud nenasazených korouhví polských jej zaznamenali, spatřili velmistrovu korouhev se zlatým křížem a dokázali směru úderu vyjet naproti. Avšak ještě předtím, než mohli zasáhnout, došlo k dramatické epizodě, která mohla pro polskou stranu skončit katastrofou.
Když se Ulrichovi (či jak praví archaické prameny Oldřichovi) rytíři stočili k jihu a cválali se založenými kopími vpřed, do polského boku, ocitl se v jejich zorném poli poněkud vlevo, na výšině u lesa, nevelký shluk rytířů. Nic ho však neoznačovalo a oni měli před sebou jasný cíl, proto hloučku nevěnovali větší pozornost. Kdyby tak někdo tušil, že se vprostřed oné skupiny nalézá sám Vladislav Jagiello!
„Král v domnění, že nepřítel spatřil tu malou hrstku rytířů a míří na něj úmyslně, poslal co nejrychleji Zbigniewa Oleśnického, svého dvorního písaře, k nejblíže stojící korouhvi dvorní s rozkazem, aby co nejrychleji přibyli a zaštítili krále před hrozícím nebezpečím...,“ líčí tuto kritickou chvilku Długosz.
Někdo u krále bleskově svinul malý, leč příliš nápadný a určující praporec s orlicí. Mladý pan Zbigniew štval koně tryskem k dvorní korouhvi, dojel k Mikołaji Kielbasovi, erbu Nalęcz (polská obdoba točenice), jejímu veliteli, nařizoval jménem krále, avšak pan Mikołaj se po něm jen vztekle ohnal mečem a zařval:
„Cožpak, blázne, nevidíš, že nepřítel útočí na nás? A ty po mně chceš, abych nechal boje a běžel bránit krále? Bylo by to jako utéci a ukázat nepříteli záda! Sebe i krále bychom tak jen vystavili strašnému nebezpečí!“
Zbigniew se hnal tryskem a s nepořízenou zpět, aby králi zvěstoval:
„Všechno rytířstvo je zaměstnáno bojem s nepřítelem, bojuje, nebo se k boji chystá a žádný rozkaz k přesunu splnit nemůže...“
Šedesátiletý vladař ale tváří v tvář nebezpečí nezakolísal a neztratil chladnokrevnost. Naopak prý planul bojechtivosti, chtěl vyjet kupředu, a když jakýsi Čech, kterému dává Długosz jméno Źolawa, uchopil králova hnědáka za uzdu, šlehl mu Vladislav po ruce opačným koncem biče, načež nařídil, ať ho pustí a nebrání mu vyjet do boje!
Některé útočící řádové rytíře ovšem houfec upoutal a oni stočili oře směrem k němu, leč velmistr Ulrich na ně silným hlasem křičel, aby jim připomenul hlavní cíl:
„Herum! Herum! Zpátky! Zpátky!“
Všichni k převeliké škodě Řádu uposlechli, jen jeden nikoliv!
„A v tom běží rytíř vojska křižáckého, Němec Dypold Kikierzyc de Diebern z Lužice, zlatým pasem opásaný, v bílém, vyšívaném kabátci, jejž u nás jakka nebo kaftan nazývají, krunýřem je pokrytý a žene se s napřaženým kopím přímo proti králi, před očima celého vojska, které na to hledí,“ stojí v Długoszově kronice.
Diepold von Köckritz (psaný i jako Luitpold von Kökeritz) nepatřil k Řádu, byl to rytířský host z Dolní Lužice a nejspíš hodlal provést i rytířský skutek, stich zu rechten tjost, ránu skutečného rytířského klání, přičemž pravděpodobně netušil, že útočí na samotného krále. Nejspíš věděl jen, že má před sebou vznešeného muže ve skvělém odění a že vítězství nad ním mu dobude slávu i kořist.
„Tu král Vladislav zvednul též svoje kopí a očekával útok. Zbigniew Oleśnický však, jenž skoro bezbranný byl a jen zlámané dřevce třímal v ruce, ho ale předešel, z boku udeřil a z koně svalil třesoucího. Tu tedy král do tváře udeřil, až přilba odskočila. Pak ho nechal,“ říká Długosz.
Není to právě nejjasnější úryvek, vysvítá z něj však, že pan Zbigniew vyjel zcela nerytířsky, aniž ho soustředěný Köckritz spatřil, přirazil k němu z boku a udeřil Lužičana zlomeným dřevcem tak, že se útočník v sedle zapotácel. K útoku rozjetý král pak omráčeného rytíře zasáhl do tváře a vyhodil ho ze sedla. Długosz sice Zbigniewův čin převelice chválil a mladý písař vskutku jednal pohotově, přičemž chránil tu osobu, která měla cenu deseti tisíc rytířů. Jenže z hlediska rytířské cti se jednalo o naprosto neomluvitelný čin, ránu pod pás, což tvrdili i mnozí rytíři polští. Sám Zbigniew z Oleśnice se za onu ránu styděl, a když mu chtěl král dát rytířský pás, odmítl s tím, že raději půjde po dráze duchovní než válečnické. Vladislav mu pak vymohl biskupskou berli...
Jungingenův úder zatím pokračoval a zdálo se, že bude slavit úspěch, neboť mnozí z polských pánů si ve zvířeném prachu, jenž zakrýval praporce i erby, mysleli, že se to vrací od Tannenbergu litevské jezdectvo, které po první hodině boje uprchlo! Vidět možná bylo hlavně zbraně a mnoho řádových bratří útočilo nikoliv dřevci, ale (jak opět referuje Długosz) kratšími a v bitevní vřavě příhodnějšími sulicemi, tedy zbraní, kterou bojovali i Litvíni...
„Přeli se tak dlouho mezi sebou a v nejistotě byli, až konečně rytíř Dobiesław z Oleśnice, který měl v erbu kříž zvaný Dębno (klasický s monogramem ve čtvrtém poli), chtěl získat jistotu, pobodl koně a s napřaženým kopím se samojediný proti nim hnul. Ze středu Prusů pak proti němu vyjel křižák, vůdce houfců a korouhví, a zastoupil Dobiesławovi cestu, svým lehkým kopím jeho dřevce do výše odrazil a tak proti sobě namířenou ránu lehkým úklonem hlavy a odrazem neškodnou učinil. Dobiesław pak, vida, že ránu chybil, se proti takovému zástupu útočit neodvážil, neb by to bylo čirým šílenstvím, a rychle se ke svým navracel. Křižák se pustil za ním, namířil na něho kopí, zasáhl jeho koně do nohy, leč ta rána nebyla smrtelná. Poté se ze strachu, aby nebyl obklíčen, rychle vracel ke svým...“
Tento úryvek z Długosze je nejzajímavější pasáží jeho popisu bitvy a mnozí se domnívají, že onen „vůdce houfů a korouhví“ byl sám Hochmeister Ulrich von Jungingen, muž možná pyšný, leč každým coulem rytíř, který zažil mnoho turnajů.
Krátce nato udeřili velmistrem vedení jezdci Polákům do boku, jejich nápor ale měl jepičí život, neboť vzápětí byli sami napadeni z boku dvorskou korouhví, jež včas rozpoznala nebezpečí a přispěchala z levého polského křídla, aby útok teutonských záloh zastavila.
„A jakkoliv křižáci po nějaký čas odolávali útoku, nakonec je převaha vojsk polských obklíčila a oni byli na hlavu poraženi,“ dodává kronikář.
Porážku dovršila část litevských korouhví, které se Vitoldovi podařilo za cenu nezměrného úsilí na útěku zastavit, stmelit a přivést nazpět. Tyto jednotky vpadly Ulrichovu těžce sužovanému houfci do zad a změnily boj v jatka, ze kterých vyvázl jen málokdo. Těžko říci, zda to byly sulice Litvínů, které skoncovaly s Ulrichem von Jungingen, nebo rytířský zásah; probodané tělo našli vítězové na bitevním poli až navečer.
Smrt čekala i na ty křižácké houfce, které pronásledovaly po poledni prchající Litvíny. Když se obrátily a dojely k potoku, narazily na hráz stmelených Litevců i žoldnéřů polské svatojiřské korouhve, kteří jim nedali mnoho šancí. Poslední zuřivý boj se pak strhl u křižáckého obozu, tedy vozového parku. Tam došlo i ke zcela obvyklému plundrování a kořistění, jemuž nehodlal král, když sem dojel, bránit, jen kázal rozbít všechny sudy s vínem, aby zabránil nedůstojné pitce i možným násilnostem. Červené víno teklo do potůčku a odtud Marózkou do jezera, z čehož po letech vznikla legenda o potocích křižácké krve...
Pro Řád to byla katastrofální porážka, teprve navečer si však Jagiello a Vitold uvědomili její rozsah. Pacholek rytíře Mszczuje Łabędzy ze Skrzynna, sbírající na bojišti kořist, přinesl svému pánovi zlatý relikviář-pektorál a rytíř usoudil, že předmět tak drahocenný musel patřit někomu z nejvýše postavených nepřátel. Ukázal kořist králi a ten vyslal Stanisłaze Bolumina, zajatého rytíře z kulmské komturie, jenž dříve pobýval u velmistrova dvora a řádové hodnostáře osobně znal, aby místo nálezu prohlédl a mrtvé identifikoval.
„Tento muž také hledané mrtvoly nalezl a králi ukázal. Mistr Ulrich měl na čele a na prsou dvě rány,“ napsal Długosz, čímž vzdal mezi řádky hlavě Řádu hold; smrtelná rána nebyla v zádech.
Padli i velký komtur Konrad von Liechtenstein (kterého Sienkiewicz nazývá Kuno a v Křižácích jej nechává zhynout v souboji s vyfabulovaným Matějem z Bohdance), velký maršálek Friedrich von Wallenrode, velký šatný Albrecht von Schwarzburg, velký pokladník Thomas von Meerheim, kulmský komtur Eberhard von Ippinburg, engelsburgský komtur Burchard Wobek (Wobecke), graudenzský komtur Wilhelm von Elfenstein (Helfenstein), meweský komtur Zikmund Ramungen (Ranningen), nieszawský komtur Gottfried von Hatzfeld, osterodeský komtur Gamrath von Pintzenau, popauský komtur Wilhelm Rosenberg, redenský komtur Nicolas Mellin, schlochauský komtur Arnold von Baden, richtwaldeský komtur Nicolas Wiltz, strasburský komtur Balduin Stahl, toruňský komtur Johann von Sayn, tuchelský komtur Heinrich Schwelborn, dirschauský fojt Mathias Bebern, rogasenský fojt Friedrich von Wende (Wed) a další. Má se za to, že v bitvě zemřelo na straně „pruských pánů“ kolem 8000 osob, z toho 250 rytířů, to jest dvě třetiny všeho vojska. Vladislavovy ztráty (padesátiprocentní v litevských a smolenských řadách) se jevily ve srovnání s tím zanedbatelné; z urozených padlo pouhých dvanáct rytířů, z nichž Długosz jmenuje jako nejvýznačnější pana Jakubowského, erbu Róża (růže), a Imbrama Czulického, erbu Czerwnia (celorudý štít).
Hanebně prchali ti, kteří se před bitvou nejvíce vychloubali. Werner von Tettingen ujel až do své komturie v Elbingu, odkud ho měšťané vzápětí vyhnali jako psa.
„Werner Thettingen z Elbągu, jenž nejvíce proti míru mluvil a kterému gniewský komtur hrabě de Wende předpověděl, že svoji bojechtivost na bojišti hanebně ztratí, vskutku z bitvy zbaběle utekl, projel křižáckým táborem, nezastavil až v Elblągu, než tam nezůstal a přidal se k uprchlíkům, kteří v Malborku hledali útočiště. Komtur gniewský de Wende pak byl na bojišti nalezen mrtev, s ranou nikoliv v zádech, ale v prsou. Tak hrdinskou smrt nalezl,“ píše Długosz s připomínkou hádky, k níž mezi oběma řádovými hodnostáři došlo před bitvou.
Tuchelský (pol. Tuchol) komtur Heinrich von Schwelborn, ten, který před sebou nechával nosit dva meče a rozhlašoval, že je oba smočí v polské krvi, byl dopaden polskými rytíři ve vsi Elgenau (Elgnowo, v kronikářově podání Wilegoń).
„Zhynul stětím politováníhodným způsobem,“ konstatoval Długosz.
Zlou smrtí zemřeli na straně Řádu brandenburský fojt Markvardt von Salzbach, sambijský fojt Schaumburg a bratr rytíř Georg Marschalk. Všechny tři zajal rytíř Jan Wieniawa Długosz z Niedzielsa, předek mnohokráte citovaného kronikáře, a odvedl je králi. Vladislav věnoval zajatce Vitoldovi a ten je dal pár dní po bitvě popravit, což bylo nerytířské, velmože nehodné a podlé. Někteří letopisci (a Sienkiewicz v Křižácích) se pokoušeli tento krutý akt zdůvodnit tím, že ztrestaní dali dříve otrávit Vitoldovy syny, jenže Alexandr Vytautas žádné syny neměl! Jiní říkají, že rytíři nechtěli přežít a velkoknížete záměrně provokovali, přičemž Salzbach proklel matku, jež Vitolda porodila, a označil ji nejhoršími jmény. Pravda je ale nejspíš ta, že Salzbach patřil před rokem 1410 k přímým účastníkům mnoha jednání mezi Vitoldem a Řádem, v nichž se litevský velmož choval až příliš často obojetně a ke svému královskému bratranci víc než neloajálně. Brandenburský fojt (míněno dnešní Ušakovo na břehu Kaliningradského zálivu) nejspíše věděl o mnoha intrikách a velkokníže netoužil, aby se je dozvěděli i jiní...
V zajetí se ocitli velitel křižácké svatojiřské korouhve Christoph Gersdorf, velitel českého kontingentu Václav z Donína i obě světská knížata, Kazimír Štětínský a Konrád Bílý Olešnický, kterého zajal český rytíř Jošt ze Želče.
Král Vladislav si počínal slitovně, velkoryse a politicky velmi uvážlivě, neboť většinu zajatců, zejména žoldnéře (které zároveň nechtěl pro velké množství živit), propustil na čestné slovo a z význačnějších zajatců si ponechal jen Konráda Olešnického.

video

2 komentáře:

rodokmen řekl(a)...

Pekny den, vdaka za velmi zaujimavy clanok. Na vasu knihu, odkial uryvok pochadza, ma upozornil kamarat, verim, ze ju niekde v knihkupectve zozeniem. Zaujala ma zmienka o Wernerovi Thettingen - podla viacerych pramenov z bitky usiel, podla niektorych sa jej kvoli zdravotnym problemom vobec nezucastnil. Chcem sa opytat, ci mi neviete poradit, kde by som o Wernerovi von Thettingen nasiel viac informacii. Dakujem.

jiri kovarik řekl(a)...

Dobrý den, poradit vám konkrétně nedokážu. Tohle je trochu literatury na začátek, pokračovat budete muset skrze ni sám:
-Bratkowa, Jaslaw z: Jubilejní album Grunwald. Poznaň–Praha, 1910.
-Klein, Andrzej – Nowakowski, Piotr: Banderia apud Grunwald. Chorągwie krzyżacke pod Grunwaldem. Alexander, Lódź 2000
-Nadolski, Andrzej: Grunwald 1410. Bellona, Warszawa 1999.
-Polska Jana Długosza. Warszawa 1984.
-Turnbull, Stephen: Tannenberg 1410. Disaster for the Teutonic Knights. Campaign Series 122, Osprey Military, Oxford 2003.