čtvrtek 30. září 2010

FRANTIŠEK KOPECKÝ: O SLAVKOVSKÉ BITVĚ

Krátce po napsání malé recenze na publikaci Bojiště Bitvy tří císařů u Slavkova, vydanou letos Československou napoleonskou společností (článek z 15. září), se mi do rukou dostala kniha zdánlivě obdobná, tentokrát z pera Františka Kopeckého a s titulem O slavkovské bitvě. Listoval jsem reprezentativně vyhlížející publikací s barevnými mapami i perokresbami Karla Valného a zvolna smekal pomyslný klobouk nad důkladnou regionalistikou, sepsanou mužem velmi povolaným; autor je totiž dlouholetým starostou obce Tvarožná, nad níž se tyčí Santon, jedno z nejlegendárnějších míst bojiště, spolupořadatelem re-enactementových akcí, vrcholících vždy ve výročí bitvy bojovou rekonstrukcí, a člověkem, oblékajícím při těchto příležitostech bílý kabát rakouského granátníka. Historii i topografii bojiště se věnuje řadu let a v této knize zúročil doslova vše. Naleznete tu bohatství organicky utříděných informací počínaje obecnou situací roku 1805 i rámcovým průběhem bitvy a po tomto entrée přicházejí pasáže, které osobně pokládám za nejpřínosnější a nejzajímavější. Podobně jako v knize Bojiště Bitvy tří císařů jsou zde seřazeny obce v prostoru champ de bataille, rozdíl však spočívá v tom, že u všech naleznete informace, co se zde kolem 2. prosince 1805 dělo včetně kronikářských a pamětnických zápisů. Vzniká tak velice plastický obraz Bitvy tří císařů viděný očima těch, kteří tu žili, a, ať už uprchli, nebo zůstali, nesli důsledky války na vlastních bedrech. Jistěže za oněmi pasážemi následují statě věnované slavkovské napoleonské tradici a jsou ve srovnání s druhou publikací pojaty mnohem komplexněji. Navíc (a to tvoří další rozdíl obou prací) je celá kniha Františka Kopeckého opatřena důkladným poznámkovým aparátem i odkazy na literaturu či archivní prameny, což ji činí dvojnásob cennou pro všechny, kteří se chtějí ponořit hlouběji.

Čerstvá zpráva říká, že František Kopecký získal 22. září v kategorii regionální literatury Cenu Miroslava Ivanova, udílenou za díla z oblasti literatury faktu. Je zasloužená, gratuluji!

O slavkovské bitvě :; dopady a tradice / František Kopecký ; [ilustrace Karel Valný]. - Brno : Onufrius, 2009. - 240 s., [6] s. obr. příl. : il. (některé barev.), mapy ; 31 cm. - ISBN 978-80-903881-6-1 (váz.)

středa 29. září 2010

PORT ARTUR MILANA JELÍNKA

Mám pocit, že zajímavých knih se starší vojensko-historickou tematikou (staršími míním ty, které pojednávají o období před 1. světovou válkou) u nás mnoho nevychází, a o to raději odbočuji od napoleonské či středověké doby, abych upozornil na titul, který za to stojí. V daném případě jde o novinku z pera Milana Jelínka, jinak provozovatele skvělých webových stránek Válečné lodě 1860-1974 (prolink je opět v nadpisu) a autora vlastním nákladem vydaných knih o rakousko-uherské maríně či lodích rusko-japonské války. V prvním svazku triptychu Rusko-japonská válka (Port Artur 1904-1905), který nese název Válka začala na moři, vás dokonale přesvědčí, že je víc než zasvěceným znalcem. Je to téma neprávem opomíjené (v posledních desetiletích se mu věnovaly jen popularizační práce Brožova a překlad anglické knihy Vycházející slunce a skolený medvěd) a přesto u nás populární dík tomu, co vyšlo před rokem 1989. Míním tím beletristický, sovětsky tendenční Stěpanovův Port Artur (a podobně pojatý román Na sopkách Madžurie), beletrizující, memoárovou, čtivou avšak politicky podmíněnou Cušimu Novikova-Priboje či za války vydanou Thiessovu Cušimu. Jelínkova kniha, či přesněji její první díl, jde mnohem dál a hlouběji než cokoliv výše zmíněného, prozrazuje hlubokou znalost, vynikající erudici, zanícení tématem a rozhodně tvoří v historické produkci v nejlepším slova smyslu bílou vránu! To, co naleznete v ní i v dalších svazcích shrnul stručně článek na výše uvedeném serveru, z něhož vyjímám následující odstavec:
„Jde zatím jen o první díl, ale už ten nabízí čtenářům mimořádně podrobné plejády faktů nejen o politickém vývoji ve východní Asii před rusko-japonskou válkou, ale hlavně u nás málo známá či i neznámá fakta o vzniku, provedení a výzbroji Port Arturu jako námořní pevnosti, o námořním vojenství Ruska a Japonska v pojednávaném období, včetně charakteristik výzbroje a munice, organizace flot atd.; vyvrcholením této části práce je vylíčení japonského útoku na Tichooceánskou eskadru u Port Arturu (casus belli) a boje křižníku VARJAG a dělového člunu KOREJEC u Čemulpcha. V druhém díle můžeme očekávat seznámení s dalším vývojem na moři, v němž šli Rusové od nezdaru k nezdaru (ztráty minonosce JENISEJ, křižníku BOJARIN, bitevního obrněnce PETROPAVLOVSK a smrt admirála Makarova, zničení několika torpédoborců…), ale v němž i Japonci utrpěli (potopení bitevních lodí HACUSE a JAŠIMA aj.), počteme si o vzrušujících operacích japonských barážních parníků vůči hlavnímu přístavnímu průlivu Port Arturu; také se seznámíme s armádním vojenstvím obou stran a postupem Japonců k pevnosti (bitvy u Ťin-čou a o Zelené hory a Vlčí hory); tuto část uzavře popis sevření Port Arturu Japonci koncem července r. 1904. Třetí díl otevře podrobné pojednání o bitvách na Žlutém moři (rozprášení 1. Tichooceánské eskadry) a u korejského Ulsanu (porážka vladivostockého oddílu pancéřových křižníků a potopení RJURIKU), následuje vylíčení čtyř japonských útoků na opevnění Port Artur, s uvedením dalších podrobností o těchto opevněních, budeme při zkáze posledních lodí 1. Tichooceánské, smrti generála Kondratěnka i kapitulaci pevnosti 2. ledna 1905. A tedy? Čeká nás velmi vzrušující exkurz do událostí, které před více než sto lety sledoval celý svět a které z vojenského i politického hlediska neztrácejí na mimořádné zajímavosti ani dnes... (...) Druhý díl knihy vyjde před vánocemi 2010, třetí v březnu 2011.“
K legendárnímu boji Varjagu u Čemulpcha, jímž první svazek končí, přidávám jako "bonus" jednu krásně kolorovanou fotografii slavného křižníku... A s radostí dodávám, že Jelínkovu knihu vydal třebíčský AKCENT, jinak můj dvorní vydavatel.

úterý 28. září 2010

ŽÁBA A BOUŘE HONZY DRNKA

Honzu Drnka, autora nedávno anotovaných Žab v mlíku a Žáby a škorpiona (obé račte nalistovat o pár článků níže), jsem upozornil, že se na blogu rozpoutala menší diskuze ohledně alternativní historie a v komentáři padlo několikrát (pochvalně) jeho jméno. Reagoval způsobem, který dává nahlédnout do koncepce Žáby a bouře, a svolil s otištěním oněch řádku. Bylo by škoda dávat je jako komentář a já jenom žasnu, jak složitá a promyšlená koncepce se z toho rodí, byť si dovedu představit, že to dá neuvěřitelně práce! Krom toho využívám příležitosti upozornit na jinou knihu Honzy Drnky, napsanou spolu s V. Vondrovským. Hoši jako květ by se mohli řadit mezi regionální literaturu, jenže tematem ji přesahují a jsou spíše knihou vojensko-historickou, která obsahem i vzhledem potěší srdce militaristů; pokud v nich zbyl kousek úcty k neprávem opomíjeným historickým tradicím, nebo austrofilské cítění, pak je to přesně jejich kniha...

Pokud jde o Hochy jako květ, dodatečně a s jednodenním zpožděním doplňuji, že jsme se báječně shodli s přítelem Karlem Sáčkem, který dal právě na svůj server http://primaplana.net/anotaci s obsáhlým výňatkem ze zmíněné knihy; jde o pasáže, týkající se koaličních a napoleonských válek. Prolink přímo na tento příspěvek najdete kliknutím na nadpis tohoto článku.

Co mi napsal Honza Drnek k Žábě a Bouři:

Žáby už mám pochopitelně ve zkrácené verzi hotové. Poláci bohužel, nebo bohudík, nemají šanci zvítězit a vědí to. Jejich jedinou nadějí je Německo. Sikorski dobře ví, že Polsko a jeho armáda musí posloužit jako návnada k Blumentrittovu plánu THOR. Nejprve to vypadá, jako by Sověti útočili jen západním a JZ frontem a jen na Polsko. Během tří týdnů je Polsko totálně zdevastováno a čela tankových divizí stojí u Bydhoště a Čenstochové. Brání se jen Varšava, Přemyšl a Brest. V té chvíli potřebuje RA dva týdny na reorganizaci a přípravy k napadení Baltu a Německa. Tanková čela se vzdálila pěchotě o stovky km, letectvo nemá základny a startuje daleko, železnice a silnice jsou totálně zničené. V tuto chvíli je zbytek polské armády začleněn do Wehrmachtu a tankové skupiny zaútočí z Pruska a ze Slezska na Vislu a Bug. Osm sovětských armád je ztraceno v obrovském kotli. Stavka urychleně přisouvá druhý sled armád a doplňuje ho. Spojenci útočí i z Finska a na Baltu. Vrátily se letadlové lodě z Tichomoří, z Götlandu je letecká základna. Zajatci jsou expedování přes Itálii do Afriky do táborů, ale spouista z nich chce bojovat proti Stalinovi. Španělsko okupuje Portugalsko. Ve Francii je levicová revoluce a jediné akceschopné síly se soustředí kromě de Gaullovy pretoriánské gardy, která převezme iniciativu a soustředí kolem sebe zbytky rozvrácených armád, postupně získá kontrolu za drastických opatření a de Gaulle se stává diktátorem. Spojenci se ale nechají opít vítězstvím a Stalin je připraven. Druhý sled armád prolamuje řídké pozice na Bugu a za dva týdny je na Odře. Jen Malá dohoda zůstává stále mimo hru. Německo plánuje další obchvatnou operaci, sověti se pokoušejí u Seelöwských výšin o průlom a obchvat Berlína. Němci chtějí průchod jižní skupiny Moravou. V této chvíli čeští jestřábi smetou Beneše, který odjíždí do exilu a MD se připojuje k alianci. Wehrmacht přechází do protiútoku a síly z Rakouska spolu s českými mechanizovanými sbory udeří přes Těšín do týlu Rusů. Ruská ofenzíva se hroutí. Spojenci postupují z Finska, Rumunska a Slovenska, uzavírají druhý velký kotel. Je zahájeno ukrajinské a pobaltské povstání. V RA vypuknou dezerce a chaos. Přichází zima a spojenci se zastavují u Kyjeva a za dobytým Leningradem. Mají i Krym a Kavkaz s ropnými zdroji. Kniha končí propuknutím sporů o to, zda postupovat dále, nebo se spokojit s tímhle a nechat Stalina žít. Konstituuje se nová Ruská armáda proti komunistům, Němci chtějí dál, propukají boje mezi Ukrajinci a oslabenými Poláky. Malá dohoda koná velké shromáždění, na němž dospívá většina států k úmyslu instalovat těsnou federaci s panovníkem na trůnu. Protože králům může vládnout jen císař, jde o Habsburka. Premiér Syrový je postaven před hotovou věc a Slováci hrozí odtržením, když nepřijme. Sudetští Němci také souhlasí a ostrůvek Čechů kolem Prahy má značný problém, protože tohle nikomu ještě nedošlo a Češi jsou v šoku. Také Německo uvažuje o obnově monarchie a svobodní Rusové také. Američani zjistili, že se s podporou Německa spletli. A tím to bude končit. Jen náznakem a otevřeným koncem.
Tak asi takhle.

neděle 26. září 2010

JOHN ADAMS: JAK MÁ VYPADAT HISTORICKÝ FILM

Články o filmech Waterloo, Duelanti a nerealizovaném Napoleonovi vyvolaly velmi příjemnou diskuzi v komentářích i na adrese napoleonknihy@volny.cz a krom nich i upozornění na Tv serii, kterou jsem neznal. Požádal jsme pana Martina Vavříčka, zda by nechtěl o zmíněném filmu napsat recenzi s upoutávkou a s radostí i s díky jeho příspěvek publikuji. Pokud budete chtít o Johnu Adamsovi, slavné postavě amerického boje za nezávislost, vědět víc, jistěže najdete na wikipedii spoustu informací... A prolink na trailer z youtubu naleznete opět kliknutím na hlavní nadpis. Nezapomeňte si pak najít tamtéž John Adams Theme Song (HBO Intro); ta muzika zato stojí!

JOHN ADAMS ANEB JAK MÁ VYPADAT HISTORICKÝ FILM

Martin Vavříček

Když jsem byl požádán, abych napsal pár slov o minisérii John Adams, nejprve jsem si pustil úvodní melodii. Je velice inspirující, ostatně jako celá série John Adams. Inspirací by mohla být i pro současné filmaře. Čím? Zejména v tom, jak se má točit historický film a jak se má k historii přistupovat. Nepřekrucovat historická fakta, snažit se přinést nejenom zábavu ale i poučení. V žádném případě nezatracují ostatní žánry, své místo mají určitě filmy vyloženě oddechové nebo dokumenty. Avšak nejlepším způsobem, jak zachovat naší minulost v povědomí širší veřejnosti, je točit filmy, které pobaví diváka a obsahují historická fakta. Film, který skloubí obojí, je v mých očích téměř dokonalý. Takových případů není mnoho a můžeme se s nimi setkat výjimečně. Do této kategorie řadím i minisérii HBO John Adams.

Kvalita u této sedmi dílné série je patrná na každém kroku. Divák je nejprve navnaděn již zmíněnou dobově laděnou znělkou a poté i jmény tvůrců. Zmíním pouze tři jména. David McCullough, Tom Hanks, Paul Giamatti. McCullough je autorem literární předlohy a za biografii Johna Adamse obdržel v roce 2002 Pullitzerovu cenu. Byla pro něj již druhou v pořadí, první Pullitzerovu cenu dostal v roce 1993 za biografii Harryho Trumana. Mluvit o Tomu Hanksovi je jako nosit dříví do lesa, je nepochybně jedním z nejlepších herců své generace. V poslední době rozšířil svůj repertoár i o činnost producenta. Úspěšně se jí zhostil již několikrát, za všechny jmenujme například Bratrstvo neohrožených či Pacific. Třetím jménem a neméně zajímavým je Paul Giamatti, vynikající amerických herec, jenž má za sebou celou řadu divadelních představení a celovečerních filmů. Samotná minisérie John Adams sklidila uznání kritiků i diváků a dočkal se několika ocenění. V roce 2009 získala Zlatý globus za nejlepší minisérii/Tv film. Paul Giamatti, Laura Linney a Tom Wilkinson obdrželi za své výkony cenu Emmy i Zlatý Globus.

Dosti ale chvály, pojďme si povědět o čem je samotný děj seriálu. Divák v sedmi pokračování sleduje dráhu Johna Adamse od kariéry bostonského právníka přes účast na boji o nezávislost až po jeho účinkování v úřadu prezidenta Spojených států amerických. Seriál je jedinečný v tom, že odkrývá charaktery jednotlivých postav, jejich vzájemné vztahy a jejich vliv na vznik USA. Je nesmírně zajímavé sledovat počínání Johna Adamse, jeho vytrvalost a zápal v době, kdy kolonie nebyly jednotné natož, aby byly spojené. Adams je podle mého názoru nejvíce nedoceněnou a přehlíženou postavou boje o nezávislost a formování nové státu. Jak trefně říká Franklin v traileru: „It is no small thing to build the new world, gentlemen (To není maličkost vybudovat nový svět, pánové).“ John Adams se o nový svět zasadil měrou vrchovatou, obětoval mnoho let klidného rodinného života za udržení nově vzniklého státu. Pomáhal Thomasi Jeffersonovi při přípravě deklarace nezávislosti, byl jedním z nejaktivnějších členů Druhého kontinentálního kongresu, později se stal vyslancem kongresu v zahraničí. Byl to on, kdo navrhl generála Washinghtona za velitele armády vzbouřených amerických kolonií. Když došlo k první volbě amerického prezidenta, skončil druhý za Georgem Washingtonem, což Adamse posunulo do role viceprezidenta. V této úloze setrval po celých osm let. V následujících volbách se utkal o uvolněný prezidentský post s Thomasem Jeffersonem. Adams zvítězil a bylo to pro něj velké zadostiučinění, neboť jako viceprezident byl značně přehlížen (a jako prezidenta ho přehlíželi při výběru osobností na bankovky, z významných osobností této doby tam není jako jedinný, posuďte sami – 1 dolarovka Washinghton, 2 dolarovka Jefferson, 10 dolarovka Hamilton, 100 dolarovka Franklin). Svého úřadu se ujal v březnu 1797. Bílý dům byl teprve ve výstavbě (stavba proběhla v letech 1792-1800) a Adams s manželkou Abigail úřadují v provizorních podmínkách rozestavěného prezidentského sídla. Když po čtyřletém působení předává dům Jeffersonovi, je již hotov a vybaven. O několik let později se v Bílém domě usídlí jeho syn John Quincy Adams, který uspěl ve volebním klání v roce 1825 a stal se v pořadí šestým prezidentem Spojených států. John Adams zbytek svého života strávil tak, jak činil během chvílí, kdy nezastával žádný úřad, farmařením. Dožil se vysokého věku 91let, zemřel v den 50.výročí vyhlášení nezávislosti 4.července 1826, ve stejný den jako jeho celoživotní přítel Thomas Jefferson.

Nedá mi to, abych na závěr necitoval ze scénáře. John Adams během farmaření praví: „Hnojení je umění a já se cítím býti umělcem v tomto oboru.“ No není to krásné vyjádření muže, který dokázal být prostým farmářem i velkým politikem? Je to malá ukázka toho, že lze skloubit zábavu s poučením. Pokud se budou točit historické filmy a seriály takovým způsobem, určitě to bude jen ku prospěchu věci. Škoda jen, že nemáme podobný seriál o vzniku Československa.

JOHN ADAMS, USA, 2008, 501 minut
Režie: Tom Hooper
Hrají: Paul Giamatti (John Adams), Laura Linney (Abigail Adams), Stephen Dillane (Thomas Jefferson), Tom Wilkinson (Benjamin Franklin), David Morse (George Washinghton), Rufus Sewell (Alexander Hamilton), Danny Huston (Samuel Adams), Ebon-Moss Bachrach (John Quincy Adams)

pátek 24. září 2010

OTÁZKA PRO VÁS: CO BY BYLO, KDYBY?

Právě v komentářích přistál čtenářský dotaz, který se mi moc líbí, a když jsem zvažoval odpověď, napadlo mi, že ho hodím provokativně "do placu". Vznikl na základě o kousíček níže uvedené kapitolky z připravované knihy o Waterloo, v níž dělostřelecký kapitán Cavalié Mercer střílí se svou baterií u Quatre Bras po Napoleonovi. Otázka čtenáře zněl takto:

Zkusím Vás vylákat na vratkou pozici "co kdyby" ... co kdyby se u Quatre Bras trefili a Napoleona zranili anebo rovnou zabili. Zajímavější je možná ta první varianta, protože v případě jeho smrti by byl asi rychle konec, ale co kdyby byl jen vážněji zraněn a nemohl dál velet. Angličané už ustupovali k Waterloo, Grouchy se "hnal" na Prusama ... co myslíte že by se stalo, došlo by k bitvě? Kdo by velel, Soult, Ney?

Zapomeňme, že historie nezná "kdyby", zkusme uvažovat jako Honza Drnek v Žábě a škorpionovi, anotovaném na tomto blogu, tedy na poli zdůvodněné historické fikce (alternate history), což je, přiznejme, zábavný literární žánr. Zkusme se bavit trochu méně vážně a pokud se v komentářích zapojíte, uděláte mi radost... Obrázek Napoleona raněného u Řezna vám budiž inspirací. Já svoji odpověď přikládám:

Je to skutečně tenký led, ale dá se po něm chodit... Druhá varianta (císařova smrt) je lehčí. Pak by nejspíš vše skončilo, z pozice Vídeňského kongresu by zmizel muž postavený mimo zákon a nastaly by vojensko-diplomatické tanečky, vedoucí k návratu krále. Asi by měl hlavní slovo Fouché, jako tomu bylo po Waterloo. První verze je složitá a předpokládám, že chcete Napoleona zranit vážně (ne polechtat na kotníku jako u Řezna), aby nemohl dál velet. Mohlo by se opakovat, co po 18. červnu. K bitvě by nedošlo, nastal by ústup. Soult by Neye k velení nepustil už proto, že ho nesnášel (což bylo vzájemné); jako QG měl v ruce všechny nitky armády. Řídil levé hlavní uskupení zpět přes Charleroi, Grouchy by ustupoval na Namur, oba by to zvládli skvěle, na francouzském území by se spojili. V Paříži by asi vznikla Prozatímní vláda (opět Fouché), po vojenské stránce by se ujal operací Davout z titulu ministra války. Možná by někde v Champagni nebo před Paříží došlo k bitvě, spíš by to ale byly boje pro vyjednání lepších podmínek přímeří. Raněný Napoleon by byl donucen podruhé abdikovat (opět dík Fouchému).

A dotaz na oplátku. Co by se stalo, kdyby Napoleon u Waterloo vyhrál?

Pokud myslíte, že je to bláznovstí, a vládnete trochu angličtinou, podívejte se prolinkem v nadpisu na odrazový článek wikipedie If it had happened otherwise... Uvidíte, že pošetilců je víc, nejenom čtenář napoleonského autora a autor...


čtvrtek 23. září 2010

HISTORKY, Z NICHŽ SE SKLÁDÁ HISTORIE

Snažím se psát usilovně, než ale stvořím jednu knihu, musím jich desítky dalších přečíst nebo alespoň prolistovat, což mě dost zavaluje, ale takové už jsou řemeslo historika a osud autora. Jde o dost úmornou etapu, odměnou však mimo jiné bývá, že objevím nějakou perličku, živý příběh, barvité memoáry, což jsou věci, jež miluji, neboť tvrdím, že historie se skládá z historek. Téma, kterým se právě zabývám, bude vcelku jasné z následující ukázky, ve které jedna z historek dominuje. Nepřekládal jsem ji celou, to bývá podle mého soudu pro čtenáře únavné, trochu jsem ji rozkouskoval, takže má podobu napoprvé nahozené kapitoly. Autorem příběhu je Cavalié Mercer, kapitán Royal Horse Artillery, odehrává se 17. června 1815 kolem 14:00 až 15:00 u křižovatky jménem Quatre Bras. Berte ji jako první ohlášenou vlaštovičku začátku druhého svazku dvoudílné knihy se společným názvem Waterloo (první, nedávno dopsaný díl má zatím pracovní název Směr Brusel, druhý Poslední bitva), ve které se trochu snažím překonat sám sebe, vylíčit čtyřdenní tažení hodně podrobě i kriticky a navíc vše doplnit materiály, které dají barvitější obraz o všech třech soupeřících armádách. K tomu, jak celá poněkud netradiční koncepce vypadá, se vrátím jindy, teď však ona do jedné z prvních kapitol druhého dílu vkomponovaná historka ze života muže, jenž si z děla vystřelil po Napoleonovi, a pak ujížděl jak o život... Knöttelův obrázek britských jízdních dělostřelců máte nádavkem spolu s omluvou za překlepy; jak jsem řekl, je to zatím jen nečištěný rukopis...

Únik v bouři

Ústup Anglo-batavské armády, probíhající na základě Wellingtonova rozkazu zhruba z 10:00, byl promyšlený, stupňovitý a vzhledem k Neyovým jednotkám ve směru na Frasnes zcela utajený. Nebylo to tím, že by francouzské lehké jezdectvo zaspalo či neplnilo průzkumné úkoly. Britským záměrům vydatně napomáhala charakteristika terénu, který od francouzských pozic ke křižovatce stoupá a za křižovatkou se rovná či mírně láme. Rozkaz navíc britským lehkým jednotkám a jezdectvu ukládal, aby celý zpětný pochod maskovaly a kryly, jak nejlépe svedou.

Směrem na Genappe postupně vyrážely jednotky 1. a 5. britské divize, pak vojáci od včerejška nejvíce nasazené 2. holandsko-belgické divize a za nimi brunšvický sbor. Ústup probíhal ve skvělém pořádku, a pokud jej něco brzdilo, pak jen úzký a špatně průchodný most v Genappe, odkud jednotky pokračovaly dál směrem na Mont-Saint-Jean. Zmíněná uskupení kryla 3. divize Charlese (nebo Karla von) Altena, posílená o dva bataliony Brunšvických a 1. batalion střelců 95th Rifles. Altenovi muži začali ustupovat kolem 11:00, nejprve Omptedova brigáda a po ní brigáda Colina Halketta. Vozovka dlážděné silnice zůstala volná pro jezdectvo, děla, kolesny i povozy, pěchota musela po stranách, kde byly pískem zpevněné chodníky, nebo přes pole, některé jednotky však s ohledem na nebezpečí nepřátelského pronásledování pochodovaly bokem a jinými, více či méně paralelními trasami. Na příhodných místech přitom zastavovaly nejen, aby se nedechly; v těch okamžicích se mírně rozvinovaly a byly v případě potřeby připraveny zaujmout obranu.

Mezi jedenáctou a polednem už zůstávalo u Quatre Bras jen Uxbridgeho jezdectvo. Aby Wellingtonův ústup maskovalo co nejlépe, rozvinulo se do šířky podél severnější strany silnice Nivelles–Namur ve dvou sledech a s hlídkami vpředu. První linii tvořilo lehké, druhou těžké jezdectvo.

Maršál Ney mezi Frasnes a Quatre Bras neměl o vyklízení britsko-nizozemských pozic ani tušení a, co bylo horší, s největší pravděpodobností nevěděl, jak dopadla vpravo od něj včerejší urputná bitva u Ligny. Byla to svazující nejistota a kníže Moskevský poslal, byť nevíme, kdy se to stalo, generála Flahauta, jenž tu od doručení poslední včerejší depeše zůstal. Flahaut měl najít Napoleona, ať je kdekoliv, zjistit situaci a vrátit se s pokyny, či je po někom spolehlivém poslat. Jednotky celého levokřídelního uskupení zatím setrvávaly ve stavu, v němž byly schopny rychlého vyražení, leč nehýbaly se. Hlavní síly měl maršál u Frasnes

Teprve Flahautův příjezd do hlavního stanu probudil císařský štáb (či dokonce císaře samotného) k tomu, co měli udělat už dávno, a vévoda Dalmatský poslal Neyovi poměrně obšírnou zprávu, která mu ale žádné vyražení do útoku nenařizovala. Až po ní (zpráva je specifikována „před Ligny v poledne“) napsal maršál Soult maršálu Neyovi vzkaz, který jsme citovali už v závěru předchozího svazku:

„Pane maršále, císař právě zaujal s jedním sborem pěchoty a císařskou gardou postavení před Marbais. Jeho Veličenstvo mě pověřuje, abych vám sdělil, že jeho záměrem je, abyste na nepřítele u Quatre Bras zaútočil s cílem vyhnat jej z jeho postavení s tím, že sbor, který je u Marbais, bude vaší operaci sekundovat. Jeho Veličenstvo se vydává k Marbais a netrpělivě čeká na vaše hlášení.“

Na základě této dispozice vysunul Ney svoje lehké jezdectvo a definitivně uspořádal jednotky k vyražení.

Zhruba v téže době se hnul po silnici na Namur britský 10. husarský, vyjel ale jen pár desítek metrů před nejzazší levokřídelní jednotky, načež jezdci v odstupňovaných eskadronách zastavili. Sir Arthur Wellington k nim dojel, roztáhl polní dalekohled a na vzdálenost dvou mílí pečlivě pozoroval, co se ve směru k mlýnu Bussy děje.

Tam začínal po poledni vládnout čilý ruch. Napoleon, který dokončil naplánovanou přehlídku, vyjel v čele Domovy divize lehkého jezdectva a Milhaudovy kyrysnické divize k Marbais, tedy na silnici Namur–Nivelles, kam jej následoval Lobauův VI. sbor, ty všechny ale nechal zatím na místě. Naslouchal prý, zda k němu dolehne od Quatre Bras střelba, a když nic neslyšel, rozhodl se s předvojem vyrazit. Krom gardového jezdectva si vybral Subervieho jezdeckou divizi od Pajolova jezdeckého sboru a zavelel kupředu. Milhaudovi kyrysníci, d’Erlonův I. sbor a poté i další měli následovat.

Onen postup trval zhruba jednu francouzskou míli (lieue), po jejímž projetí se vrátily přední hlídky francouzského 7. husarského, které hlásily, že narazily na britské jezdce, a císař svoje jednotky přeformoval do bitevní sestavy. Po silnici měla postupovat k palbě připravená děla s pěchotou ve druhém sledu, napravo se přesunul Milhaud s těžkými jezdci a nalevo Jacquinot (1. jezdecká divize od d’Erlonova sboru), Domon (3.jezdecká divize od Vandammova sboru) i Subervie s kavalerií lehkou. Sedmý husarský dostal rozkaz odbočit nalevo, projet lesem směrem k Neyovi a navázat s ním spojení, což se neobešlo bez incidentu. Husaři totiž spatřili jako první jednotku Colbertovy červené kopiníky, zaměnili je kvůli barvě kabátů s Brity a začali po nich střílet. Něco podobného se stávalo, leč Marcelin Marbot, později proslulý memoárista, který tehdy 7. husarskému velel, přešel přestřelku raději mlčením.

Husaři ovšem přivezli Napoleonovi zajatce, nebo přesněji zajatkyni, anglickou markytánku, která prozradila, že u Quatre Bras není nikdo víc než Uxbridgeho jezdectvo, tvořící britskému ústupu clonu a záštitu.

Císaře tato informace popudila a vyprovokovala současně. Chtěl si na britské kavalerii spravit náladu, proto zavelel kyrysníkům, kopiníkům, jízdním myslivcům i jízdním dělostřelcům postup kupředu cvalem a sám vyrazil tak rychle, že všechny ostatní se svými služebním eskadronami předejel.

Lord Wellington byl tou dobou stále u křižovatky a už předtím sledoval pohyb u Marbais dalekohledem. Z odlesků slunečních paprsků soudil, že se tam seskupuje pěchota, nedlouho nato ale této úsudek změnil na závěr mnohem dramatičtější. Šlo nade vší pochybnost o kyrysníky, kteří před sebou měli kopiníky, a toto jezdectvo se rychle blížilo.

Zanedlouho už byli francouzští jezdci tak blízko, že se ozvaly výstřely z pistolí i musketonů a karabin, což ohlašovalo první šarvátky s britskými 18. a 10. husarským sira Richarda Husseye Viviana. Střelba se ozvala i z jihu, směrem od Neye, kde se v boji s Pirém ocitali britský 11th, 12nd a 16th Light Dragoons, tedy celá Vandeleurova brigáda.

Vysunutí Vivianovi husaři obrátili koně zpět na předchozí místo v linii Uxbridgeho jezdectva, který se přeformovávala a obracela, aby čelila nepřátelům z obou směrů. Pěchota už tou dobou procházela skrze Genappe či Thuy, nebo pochodovala k Mont-Saint-Jean, jen zadní voj z lehkých kompanií 2. gardové brigády a první batalion 95th Rifles; uvedené jednotky na jižní okraj Genappe teprve docházely. Sir Arthur si mohl gratulovat, že nařídil ústup včas, neboť zmíněná lokalita a hlavně mosty před Dyle představovaly pro ustupující nebezpečí, že se tu vše ucpe.

Generálporučík hrabě Uxbridge viděl totéž, co Wellington, a bylo mu jasné, že za francouzskými jezdci postupuje pěchota, zatímco on nemá k vlastní podpoře infanterii žádnou. To byla absolutně nevýhodná situace a velitel britsko-nizozemského jezdectva začal brigády formovat k ústupu ještě předtím, než dostal od Wellingtona patřičný rozkaz.

Onen ústup jezdecké masy probíhal ve třech kolonách. Střední (s trasou po hlavní silnici) vytvořily nejcennější a nejtěžší pluky, Somersetova Household Cavalry a Ponsonbyho těžká Union Brigade. Vandeleurova a Vivianova lehká brigáda představoval levou kolonu, směřující na mosty v Genappe a Thuy níž po proudu, než přecházeli von Altenovi pěšáci. Pravou kolonu měla představovat Dörnbergova 3. brigáda a zbylé jednotky Grantovy 5. jezdecké brigády. Ta měla přejít říčku kolem Genappe tak, aby ve vsi nedošlo k zácpě a zmatku.

Francouzi už se přibližovali, a než zahájily tři jezdecké kolony ústup, ocitly se na dostřel jízdních děl, podle všeho stále odkolesněných.

Jízdní baterie Cavalié Mercera od Vandeleurovy brigády stála už od včerejšího večera či noci v palebném postavení u zdi statku na křižovatce, kde ji kryli lehcí dragouni, a její velitel teď měl vznešenou společnost, samotného hraběte Uxbridge, který rovněž napjatě sledoval, co, či spíše kdo se to od Marbais blíží.

„Spatřili jsme se zřetelně v tomtéž okamžiku a lord Uxbridge, který je pozorně sledoval kukátkem, se zachvěl radostí a vykřikl:

,Hrome! To jsou Prusové!‘

Skočil na koně a následován dvěma důstojníky vyrazil jak vítr k nim. Chvíli jsme se díval, jak se žene ze svahu, a nechápal jsme, jak by se tu mohli Prusové ocitnout. Ta nejistota netrvala dlouho, a když jsem stočil pohled k francouzským pozicím, uviděl jsme, že celá jejich armáda kráčí ve třech či čtyřech ponurých masách, zatímco se jejich přední hlídky šavlují s našimi husary a zahánějí je. Pochopil jsme pravdu...,“ líčil okamžik prozření sám Mercer, jehož živé svědectví pokračovalo:

„Hodnotil jsem svoje postavení jako poněkud ošemetné. Nechali mě tu samotného, bez rozkazů a na čele naší pozice, pikety husarů se hnaly tryskem kolem, ujížděly, jak nejrychleji mohly, kupředu šla celá francouzská armáda a už byla dost blízko. Dilema jsem rozřešil ústupem přes terénní vlnku, která mě dělila od sira O. Vandeleura. Tam jsem zaujal postavení před jeho eskadronami, odkud bych poslal po francouzské armádě salvu, jen co by objevila na výšině. Myslel jsem si, že se včas stáhnu skrze intervaly mezi dragouny a uvolním jim místo k útoku.“

Myslel špatně a Ormsby Vandeleur se na něj vztekle rozkřičel:

„Co tu, pane, děláte? Překážíte mému čelu, bráníte mu v útoku! Zmizte se svými kanóny, pane, hned je odvezte!“

Marně mu Mercer vysvětloval svůj úmysl, sklidil jen hněv, v té chvíli se ale vrátil hrabě Uxbridge a vykřikl:

„Kapitáne Mercere, máte nabito?“

„Ano, mylorde,“ odpověděl dělostřelecký důstojník.

„Tak na ně pošlete salvu, až polezou na kopec, a zmizte, jak rychle to svedete. Lehcí dragouni, na tři doprava! Klusem, v chod!“

Ono „na tři“ znamenalo rozestup a obrat byl změnou do pochodové kolony, v tomto případě k ústupu. Sir Ormsby odejel a Cavalié Marcer jej už ve zbytku dne nespatřil, zato Uxbridge zůstal u jeho baterie.

„Teď se šplhají do svahu. Nechte je pěkně vylézt, než vystřelíte. Myslíte, že pak dokážete zmizet dost rychle?“ řekl mu.

Kapitán přikývl a hrabě dodal:

„Výborně. Mějte oči otevřené a dobře miřte!“

To, co následovalo, stojí za doslovný překlad výjimečných memoárů kapitána jízdního dělostřelectva:

„Často jsem si přál spatřit Napoleona, toho obávaného válečníka, toho nevšedního génia, jehož jméno znal celý svět. Teď jsem ho spatřil a v tom obraze bylo cosi vznešeného, co nemá obdoby. Pohled na nebe, zamračené od rána, skýtal neobvyklou podívanou Obrovské chomáče dosud oddělených, inkoustově černých bouřkových mraků, lemovaly ostře ohraničené kontury, a vše vypadale jen vybuchnout: měly jsme je nad hlavou a naše postavení zahalila temnota až pohřební, leč pahorek, který měli předtím obsazený Francouzi, se koupal ve sluneční záři. Když ke mně lord Uxbridge mluvil, vyjel na návrší, které já před chvíli opustil, cvalem osamělý jezdec, za nímž hned následovali další. Na osvětleném pozadí se jejich siluety zdály mnohem blíž, než ve skutečnosti byly. Na okamžik zastavily a prohlížely si nás; jak poté vyjelo na návrší několik eskadron, lord Uxbridge vykřikl: ,Pal! Pal!‘. Vypálili jsme salvu, bleskem jsme nakolesnili a dali se na ústup. Oni vyrazili vpřed s podporou svého jízdního dělostřelectva, které na nás spustilo palbu, když jsme končili celý manévr, avšak bez valného výsledku; jediným zasaženým byl sluha majora Whyniatese, kterého zasáhla střepina do nohy.“

Francouzské memoáry potvrzují, že to byl vskutku Napoleon, po němž kapitán Cavalié Mercer vypálil salvu!

Nepřítel se ovšem valil nejen od Marbais, ale i od Quatre Bras, a jeho děla pálila salvu za salvou. První kule i granáty letěly přes hlavy 18. husarského jako dlouhé, další už ale dopadaly mnohem přesněji.

Rachot kanonády výrazně překrýval jiný hluk, sborové francouzské volání:

„Vive l’Empereur!“

Britské jezdectvo mizelo, jak nejrychleji mohlo.

Už zmíněná Vandeleurova brigáda stála za vysunutou brigádou Vivianovu, která obracela koně na ústup, přičemž obě jezdecká uskupení čekala to samé, průjezd ustupujících intervaly mezi eskadronami. Vlastně mělo jít o změnu sledů, jenže v okamžiku, kdy se Vivianovy husarské pluky přiblížily na padesát či šedesát yardů, Vandeleurovi muži obrátili a odjížděli. Jejich velitel totiž právě dostal rozkaz k ústupu a provedl je, aniž zvážil reálnou situaci a na základě této rozvahy ustoupil, leč až za Vivianem! Sir Richard řešil situaci po svém i po husarsku, 18. husarskému zavelel obrat s tím, že k útoku bude troubeno, jakmile dojedou Francouzi na vzdálenost, jaké byla pro něco podobného nejpříhodnější.

Děla prý na okamžik zmlkla a rozhostilo se mrtvé ticho, v němž jediným zvukem bylo občasní zacinkání třmenů, postrojů či kovových součástí husarské výzbroje. Celý den panovalo horké letní bezvětří jako před prudkou bouřkou, kterou věštila stahující se mračna, ani lístek se nepohnul a jezdci i jejich koně dýchali ztěžka už teď. Nepřirozenou atmosféru protrhla až salva Vivianových brigádních děl napravo. Jako kdyby výstřely urychlily to, k čemu se schylovalo, a elektřina, hromadící se v mracích, dosáhla kritického bodu.

„První vypálený výstřel jako kdyby způsobil v mracích nad našimi hlavami výbuch, neboť detonaci vzápětí přehlušily hrozné zadunění hromu a skoro oslepující záblesk, po němž se začal lít déšť jak z vodopádu,“ vzpomínal kapitán Mercer.

Generál Vivian stále nedal pokyn k útoku, jen veliteli 1. husarského pluku KGL nařídil, ať se připraví, že poté v zadním voji vystřídá 18. husarský a bude zbylé dva britské pluky krýt. Současně poslal pryč svoje jízdné dělostřelce a generálu Vandeleurovi po pobočníkovi vzkázal, že zdvořile žádá, aby přes mosty u Genappe či Thuy projel co nejrychleji, neboť on bude mít nejspíš Francouze za patami…

Vivianova brigáda nakonec nezaútočila. Obrátila a ustupovala, či spíše ujížděla směrem k mostku v Thuy i ke Genappe. Centrální jezdecká kolona (Ponsonby a Somerset) už byla pryč, totéž se dalo říci o Dörnbergových a Grantových jezdcích.

Pryč pádil i Cavalié Mercer se svou baterií a s hrabětem Uxbridgem:

„Hnali jsme se cvalem jak o život do dvora statku a lord Uxbridge nás povzbuzoval křikem: ,Pospěště, pospěšte, pro lásku Boží. Tryskem, nebo nás chytnou!‘ Spěchali jsme, dorazili jsme mezi zahradu a domy, ale s francouzskými předními hlídkami za patami. Ty ale spatřily, že silnice je plná našich husarů, a zastavily. Kdyby útočily dál, lapily by nás, protože husaři byli po silnici rozptýleni a panoval mezi nimi zmatek. Někteří jeli ve skupinách, jiní sami na silnici. Byli jsme sevřeni tak, že jsme neměli žádný prostor pro smysluplné jednání...“

Uxbridge neztratil hlavu, objevil volnou cestičku a na Mercera křikl, ať vezme jen dvě děla, zbytek ať tam nechá, a jede za ním, jenže na konci cesty už stáli francouzští jízdní myslivci či husaři.

„K čertu, budou z nás ze všech zajatci!“ zařval podle Mercera Uxbridge, načež pobídl, aniž se dál o kanonýry staral, koně přes houští a živé ploty.

Kapitán mu to neměl za zlé a i po letech kroutil nad dramatickými chvílemi hlavou:

„Celá ta záležitost vypadala tak výstředně a tak zmateně, až bych si myslel, že to je sen, přesto šlo o skutečnost. Vrchní velitel jezdectva se vystavoval v šarvátkách v zadním voji a doslova odváděl práci, jaká přísluší kornetovi!“

Příběh se má dovyprávět, i když jde o pouhého kapitána. Cavalié Mercer neztratil hlavu, velel odpojit kolesnu, čímž získal možnost, jakkoliv to nebylo jednoduché, v sevřeném prostoru dvě osmispřežní obrátit!

„Jak to, že nám to nepřátel dovolil? Dodnes si to neumím představit, a třebaže jsem dal rozkaz k půlobratu, nečekal jsem, že se to povede. Ani moje vlastní situace nebyla příjemná, když jsem tak jel na koni zády k těm pánům na opačném konci pěšiny a co chvíli jsem čekal, jak se na nás vrhnou. Házel jsem okem přes rameno a ujišťoval se, že stále stojí na místě. (…) Všechno ten den vypadalo zmateně a pomýleně, což jsem zjistil hned nato, kdy jsem vjel na silnici. Jeho Výsost [mínil Uxbridgeho] jsme našli, jak shromažďuje rozptýlené husary do eskadrony, aby nám jela na pomoc. To proto nás tak bez okolků opustila,“ uzavřel tuto epizodu dělostřelecký kapitán.

úterý 21. září 2010

HOLKA VÁLKA

Níže uvedený příspěvek jsem i s textem Holky války a videem, vyrobeným z hodně nekvalitního záznamu, dal na svůj blog počátkem června tohoto roku. Od té doby jsem mírně pokročil alespoň co se trochu lepšího mikrofonku týče, a to mě přimělo, abych naladil kytaru Huberťačku (podle jejího tvůrce Huberťáka Kučery, známého to frontmena Hop Tropu), a zkusil vše nazpívat znovu. Zvuk je lepší, technika hry a zpěv stejná, tedy žádná sláva; psaní mi přece jen jde líp... Ale mám tu písničku rád a některým z vás se taky líbila, takže tu máte její remake (povede-li se vše vložit, původní záznam ze 6. června smažu), což je, alespoň u filmu, modní záležitost... A nestřílejte po muzikantovi, dělá, co umí.

V roce 2005 vyšlo druhé, rozšířené a poněkud přepracovaní vydání mých Orlů Napoleonovy armády, což je knížka, kterou mám moc rád. Vlastně to byla, když vyšla poprvé, moje napoleonská prvotina, hodně inspirovaná velice čtivou knihou Georgese Blonda La Grande Armée. Už léta si libuji ve vojenských písničkách a v době, kdy jsem "Orly" předělával, už byl na světě text, který mě napadl v hospodě a zrodil se pak tak rychle, až mě to zaskočilo. Je trochu reminiscencí na vojenský folk napoleonské doby a hlavně se mi do něj promítla jedna historka z Marbotových Pamětí. Marbot ji vypráví v souvislostmi s ději kolem Polocku roku 1812 a vzpomíná, jak našel smrtelně raněného důstojníka, který měl už jediné přání. Chtěl na Marcellinovi, aby, pokud se z Ruska vrátí do Paříže, navštívil jeho milovanou, vyřídil pozdrav a vrátil medailonek s jejím portrétem. "Ale diskrtétně, je vdaná," dodal ten umírající. Pramínek s vlasy je zase z pamětí Parquinových; nechával si z vlasů dělat prstýnky na památku pro dívky, které potkával a od nichž odjížděl dál za svým císařem. Slova písničky se pak objevila v Orlech jako motto...

HOLKA VÁLKA
Hudba a slova: Jiří Kovařík

Oblíknu kabát, že nemám tě už rád,
budu ti trochu lhát, než odjedu.
Připnu si šavli, jen nevím, mám-li,
mám-li ti říkat, že nepřijedu.

Volá mě dálka a má holka válka!
Pod sedlem kůň a před koněm svět.
Na ni si sáhnu, s ní ti i zahnu
a s jinejma jakbysmet

Kůň už se vzpíná, mne čeká jiná,
má holka válka, i ji mám rád.
S tou se teď líbám, večeřím snídám.
Tobě jsem dal, co moh´ jsem ti dát.

Má holka válka k sobě mě láká
a je jí jedno, když s jinou jsem.
Smím jí i zahnout, jen musím táhnout,
jen musím jet za svým císařem

Pramínek s vlasy pro horší časy
do kapsy dám si, aby mě hřál.
Polnice vřeští, srdce mám v kleštích,
nastal čas, nastal, abych jel dál

Utři si slzy, mne to moc mrzí,
takhle to je, takhle musí to být,
za holkou válkou, pojedu dálkou,
dokud můj císař bude to chtít.

Mohlo by se stát, že u vašich vrat
zastaví někdo, kdo z dálky jel.
Seskočí na zem s posledním vzkazem,
že ležím s tou, kterou jsem chtěl.

Že ležím v dálce v náruči válce,
že mě moc chtěla, že já ji chtěl.
Buď na něj milá, jak na mne jsi byla.
Třeba by od tebe už neodjel...

pondělí 20. září 2010

NAPOLEONSKÁ ŽIVÁ HISTORIE

I když jsem na časopis Živá historie upozorňoval před nedávnem, dovolím si trochu prezentovat poslední říjnové číslo, které vyšlo podle harmonogramu kolem 17. září. Alespoň zhruba k tomuto datu mi ve schránce přistál "spoluautorský" výtisk, neboť toto číslo je tematicky věnováno z velké části koaličním a napoleonským válkám i osobě Napoleona Bonaparta. Příspěvky by mohly vzbudit vaši pozornost a mají hodně široký záběr od mládí generála republiky přes jeho vzestup, první porážky, válku na moři i život v armádě až po odraz napoleonské doby v umění. Jistěže zaujme i rozhovor na napoleonské téma s prof. Dušanem Uhlířem, kterého připomínat jako autora Slunce nad Slavkovem je trochu nošením dříví do lesa. Pokud si chcete v miniaturách číslo prolistovat, lze to učinit na webu, jehož prolink je skryt v nadpisu...

Rád bych toto číslo pochválil, jako jeden z přispěvatelů bych ale chválil i sám sebe, což se mi protiví, takže se spokojím jen s obecně vřelým doporučením periodika, které v popularizaci historie (a vůbec ne jen v říjnovém čísle) odvádí skvělou práci...

čtvrtek 16. září 2010

NAPOLEON STANLEY KUBRICKA: FILM, KTERÝ NEVZNIKL

Bondarčukovo Waterloo i Scottovi Duelanti mohli být překonáni, i když by šlo žánrově o jiný film. Řadu let k němu sbíral materiály Stanley Kubrick, autor tak proslulých filmů jako Mechanický pomeranč, 2001: Vesmírná odysea či Barry Lyndon. Nejspíš to byl jeho velký sen i láska, přes scénář, odhad rozpočtu a výběr míst natáčení už se ale nestihl dostat. Film Napoleon plánoval jako tříhodinový epický příběh, založený na důkladné znalosti historie i reálií (oba přiložené snímky z režisérových podkladů to dosvědčují), který by obsáhl celý život hlavního hrdiny. Před časem se o tomto projektu začalo ve světovém tisku opět mluvit v souvislosti s knihou vydanou Kubrickovou ženou a bratrem pod výmluvým názvem Největší film, který nebyl nikdy natočen. Jak můžete z přiloženého videa (a dalších na youtube, pokud zadáte např. heslo Kubrick Napoleon) vidět, jde spíše o obrovitý box s autorovým scénářem, poznámkami a dokumentací, tedy s jádrem pozůstalosti, týkající se tohoto projektu. Najít ji lze na amazonu, cena ovšem není uvedena a podle jiných zdrojů činí kolem 700 USD. Zdá se, že k vydání došlo nejen z piety, ale ve snaze projekt oživit, vzbudit zájem a oslovit producenty. Kéž by to byla pravda a ten, kdo by se natáčení chopil, původní záměr nezkazil!!! Vy ovšem nemusíte onu částku utrácet, a pokud by vás scénář zajímal, najdete jej (pochopitelně v angličtině) v -pdf verzi na webu. Prolink v nadpisu vám to pochopitelně usnadní a dovede vás rovnou k textu. Já si ho zatím jen prolistoval a pro potěchu svou i vaši jsem z něho přeložil scénu, týkající se Slavkova. Možná nevypadá přesvědčivě, ale protože Kubrickovy filmy znám, jsem přesvědčeno, že to mohlo být veledílo! Mimochodem, pokud by někdo z vás chtěl cvičně přeložit jinou část a poslal mi ji na napoleonknihy@volny.cz, rád ji zveřejním


STANLEY KUBRICK: NAPOLEON
(ukázka ze scénáře)


EXT. PŘEHLÍDKA - DEN
František II., strohý, prospěchářský rakouský císař, přehlíží své jednotky. Je o rok starší než Napoleon.

VYPRAVĚČ
Napoleonovy invazní plány překazila promyšlená anglická námořní strategie a její spojenectví s Rakouskem a Ruskem. Františka II., finančně stimulovaného Anglií, popohnalo do války to, že si Napoleon přisvojil italskou korunu.

EXT. PŘEHLÍDKA - DEN
Devětadvacetiletý car Alexandr přehlíží ruské jednotky.

VYPRAVĚČ
K němu se přidal mladý, melancholický car Alexandr I, který usedl na trůn ve čtyřiadvaceti letech poté, co palácové gardy zavraždily jeho otce, cara Pavla, a teď si dělá nároky na Napoleonovu roli arbitra Evropy.

EXT: V POZADÍ SLAVKOVSKÉ BOJIŠTĚ – DEN
Mladý car sedí na kraji silnice a pláče. Jeho suita vypadá neschopně a stojí v uctivé vzdálenosti. Vše kolem svědčí o ruské pohromě u Slavkova.

VYPRAVĚČ
Avšak o čtyři měsíce později, v den výročí Napoleonovy korunovace, lká Alexandr na slavkovském bojišti nad poničenými zbytky své armády.

EXT. NAPOLEONŮV HLAVNÍ STAN U SLAVKOVA - DEN
Chladný a větrný den. Ve škarpě u cesty plápolá rozdělaná hranice. Na kopci stojí hlídky francouzského jezdectva. Oddíl padesáti rakouských husarů provází 3 císařské kočáry, které zastavují. Bubeníci bubnují a trubači troubí na pozdrav.

Napoleon pomáhá poraženému císaři Františku Rakouskému z kočáru a srdečně jej objímá. Je to první schůzka mezi Napoleonem a významným evropským monarchou.

Napoleon:
Drahý Franzi, jsem upřímně rád, že vás konečně potkávám.

Franz:
Obávám se, že poněkud přeháníte..., Napoleone.

Napoleon:
Je mi líto že k vám nedokážu být pohostinnější, tohle ale je už měsíc můj jediný domov.

Franz:
(rozechvěle)
Používal jste ho skvěle. Obávám se, že ho nebudete chtít opustit.

Napoleon:
Můžeme jít blíž k ohni?

Franz:
Ano, to je dobrý nápad.

Odpojí se od štábů, které postávají na cestě.

Napoleon:

Alexandr se k nám přidá už brzo?

Franz:
Velice pochybuji, že to udělá.

Napoleon:
Co to...?

Franz:
Obávám se, že ho výsledek bitvy dost rozrušil.

Napoleon:
Chápu.

Franze se zmocní prudká třesavka.

Franz:
(rozechvěle)
Přesto mě požádal...,
(chvěje se)
abych vám jeho jménem sdělil..., že v něm vaše úspěchy vzbudily obdiv a že je to dílo nebes...
(rozechvěle)
... i vaší armády.

Napoleon
(přeruší jej)
Drahý Franzi, zdá se, že nejste ve své kůži.

Franz:
Obávám se, že trochu.

Napoleon
(otevírá lahev)
Mohu vám nabídnout hlt brandy?

Franz:
Díky.

Napoleon:
Poručím rozdmýchat oheň.

Volá směrem ke štábu.

Napoleon:
Berthiere, potřebujeme na oheň ještě víc dřeva. A trochu pálenky.

Berthier dává rozkazy a vojáci přibíhají se dřevem. Jeden pobočník přistupuje s pálenkou.

Franz:
Díky, Napoleone.

Napoleon:
Franzi, mohu se zeptat, jestli nosíte teplé zimní prádlo?

Franz si mohutně lokne brandy.

Franz:
(překvapeně)
Ne... Zpravidla ne.

Napoleon:
Ale to je první zákon války. Musíte nosit zimní prádlo s dlouhými rukávy a dlouhými nohavicemi. Se studeným zadkem nikdy nevzbudíte majestátní dojem.

Oba se smějí, Franz ale ne tak rozjařeně.

Obraz zmizí.

středa 15. září 2010

BOJIŠTĚ BITVY TŘÍ CÍSAŘŮ U SLAVKOVA

Tahle kniha nejspíš mnohým z těch, kteří se o napoleonskou historii zajímají, unikla, neboť se na knihkupecké pulty příliš nedostala (a pokud byste ji chtěli získat, podaří se vám to asi jen přes vydavatele, na kterého je prolink v nadpisu); já sám ji dostal jen díky jednomu dobrému příteli. Jmenuje se, jak ukazuje i obrázek, Bojiště Bitvy tří císařů u Slavkova, má podtitul Průvodce po památkové zóně, napsal ji kolektiv autorů pod vedením Mariana Hochela a vydána byla jako reprezentativní publikace Československé napoleonské společnosti. Podtitul knihu charakterizuje mnohem více než hlavní název, neboť po obsahové stránce jde spíše o regionálně-vlastivědnou práci, v níž hlavní kostru tvoří abecedně seřazený místopis obcí a historie obcí s přihlédnutím k událostem samotné bitvy, památkám i novodobým pomníkům s ní spojeným. Tento v jádru pasportizační text doplňují obecnější pasáže se stručnou historií konfliktu, bitvy, bojiště, ikonografie i udržování tradic a přílohu tvoří několik mapek spíše turistického než vojensko-historického charakteru. Celá struktura tak vlastně vymezuje obsah i dosah knihy jako bedekra se syntézou řady místopisných topograficko-historických a památkářských zajímavostí, doplněných řadou fotografií převážně aktuálního stavu, snímky ale působí podexponovaným dojmem a vytvářejí poněkud pochmurně pietní atmosféru. Ti, kdo se zajímají o militarie a vojenskou historii, se o bitvě samotné mnoho nového nedozvědí a pasáže, které jsou jí v jednotlivých lokalitách věnovány, je potřeba skládat do obrazu jako střípky. Je to obraz stvořený sice s láskou, ale trochu kusý, neboť seznam výběru použité literatury a pramenů postrádá analytické práce o bitvě u Slavkova/Austerlitz, ať už jde o dva české sborníky (Třetí koaliční válka 1805 a Bitva u Slavkova a válka roku 1805), moderní zahraniční práce Olega Sokolova (Austerlitz: Napoléon, l´Europe et la Russie), Roberta Goetze (1805: Austerlitz) nebo Bowdena Scotta (Napoleon and Austerlitz) či klíčový poslední svazek klasické práce Alomberta a Colina (La Campagne de 1805 en Allemagne).

(Hochel, Marian a kol: Bojiště Bitvy tří císařů u Slavkova. Průvodce po památkové zóně. Československá napoleonská společnost, Brno 2010, ISBN 978-80-254-6229-4, 186 str.)

úterý 14. září 2010

PO STOPÁCH SCOTTOVÝCH DUELANTŮ

Příspěvek o filmu Duelanté mi poskytl mimo jiné vhodnou záminku k připomenutí knížky, kterou mi loni pod titulem Má krev patří Napoleonovi vydalo nakladatelství MOBA. Je to soubor příběhů slavných mužů napoleonských armád, v nichž se dostalo i na jezdeckého generála Françoise Fourniera a v rámci jeho osudu i na Conradovu povídku, která inspirovala Ridley Scotta. Do té knížky jsme z povídky kousek přeložil a kapitolu s překladem i s pokusem zjistit, jak to doopravdy bylo, najdete níže:

Duelanté
Tady by mohl příběh vzpurného generála skončit, nebýt jedné velké legendy, která vstoupila do dějin literaturu i filmu. Jedná se o novelu Josepha Conrada nazvanou The Duel, do češtiny nikdy nepřeloženou, podle níž natočil Ridley Scott film The Duellists, u nás promítaný pod titulem Soupeři. V knihách o dějinách šermu i soubojů lze opět najít zmínky o tom, že Conrad povídku napsal na podkladě skutečných událostí a postav, přičemž onen letitý souboj měl probíhat mezi generály Fournierem a Dupontem.
Jak to vlastně bylo?
Shrňme nejprve děj novely pro ty, kteří neviděli ani film.
Husarský poručík Féraud zabije v souboji pod nicotnou záminkou synka zámožné rodiny, což vzbudí v posádkovém městě pobouření. Generál udělí prchlivému Féraudovi domácí vězení a uvážlivý poručík d’Hubert dostane rozkaz, aby to provinilci sdělil. Féraud trest, vzkaz i posla pokládá za další urážku a Huberta okamžitě vyzve na šavle:
„Poručík d’Hubert zvolna kráčel alejí dolů a dolman si rozepínal s nepředstíraným odporem. Ještě v minutě, kdy už položil ruku na rukojeť šavle, váhal, zdali má tasit. Avšak protivníkův řev ,En garde, fichtre! Proč si myslíte, že sem jdeme!‘, po němž následoval prudký pohyb, jej přinutili zaujmout střeh tak rychle, jak jen to bylo možné.
Cinkot zbraní naplnil pečlivě udržovanou zahradu, která dosud nepoznala bojovnější hluk, než cvakání zahradnických nůžek. Vzápětí se také objevila v jednom okně v patře hlava a poprsí jakési staré dámy. Mávala rukama nad bílými vlasy a pištěla přeskakujícím hlasem. Zahradník zůstával přilepený ke stromu, bezzubá ústa pootevřená přihlouplým údivem, a nahoře o trochu výš v aleji pobíhalo pohledné děvče sem a tam, jako kdyby je nějaké kouzlo drželo na čtverečku trávníku, lomilo rukama a blábolilo jako šílené. Nevrhlo se mezi bojující, útoky poručíka Férauda byly tak divoké, že k tomu dívka nenašla odvahu. Poručík d’Hubert, jehož prostředky se omezily na obranu, musel sáhnout po veškeré šermířské zručnosti a umění, aby vykryl protivníkovy výpady. Už dvakrát byl před ním nucen ucouvnout. Otravoval jej dotek oblého a suchého štěrku z aleje pod tvrdými podrážkami bot, narušovalo to rovnováhu.
,Je to prachmizerný terén,‘ pomyslel si a přivřeným okem, stíněným dlouhými řasami, pozorně sledoval žhnoucí a upřený pohled podsaditého soka. Ta absurdní aféra hrozila, že zruinuje jeho pověst mladého rozumného důstojníka s budoucností před sebou. V každém případě by vadila brzkému povýšení a připravila by jej o generálovu přízeň. Takové materialistické starosti by jej jistě netrápily, kdyby této chvíli předcházely všechny formality. Souboj, pokud v něm vidíme obřad zasvěcený kultu cti či lépe pokud jeho morální podstatu zúžíme na formu chlapského sportu, vyžaduje dokonalé sjednocení záměru s drsnou a vražednou náladou. Vzato kolem a kolem, ony vážné starosti o budoucnost měly účinek více méně šťastný, neboť začaly probouzet v poručíku d’Hubertovi vztek. Od okamžiku, kdy zkřížili čepele, uplynulo pouhých sedmdesát vteřin a poručík d’Hubert musel znovu ustoupit, nechtěl-li se napíchnout na prudkého soupeře jako skarabeus, určený do sbírkového kabinetu. Vyplynulo z toho, že poručík Féraud, mýlící se v důvodech, provázel výpad jakousi odrůdou triumfálního zabručení.
,To vzteklé zvíře mě co nevidět přibodne ke zdi,‘ pomyslel si poručík d’Hubert. Domníval se, že je domu mnohem blíže, než ve skutečnosti byl, a neodvažoval se otočit hlavu. Zdálo se mu, že udržuje protivníkův odstup spíš očima než hrotem šavle. Poručík Féraud se chystal skočit s tygřím zápalem a mrštností, z čehož mohlo poklesnout i sebeodvážnější srdce. Ale strašlivější než zuřivost divoké šelmy, konající přirozený pohyb s veškerou nevinností duše, byla drsná cílevědomost, jíž je schopen dát najevo pouze člověk. Poručík d’Hubert, ponořený do existenčních starostí, si toho konečně povšiml. Byl teď zatažen do absurdní a škodlivé záležitosti, avšak ať už měla ta na hlavu padlá osoba zpočátku jakýkoliv úmysl, teď bylo dosti zřejmé, že se jej chystá zabít. Nic menšího. A to se silou vůle, která převyšovala daleko slabší možnosti tygra.
Pohled na nebezpečí v celé jeho šíři poručíka d’Huberta zaujal, jak už se to stává od přírody odvážným lidem. A od okamžiku, kdy začal být vážně zaujat, převažovaly dlouhá paže a klidný mozek misku vah na jeho stranu. Teď bylo na poručíku Féraudovi, aby couvl, což provázel opovržlivě navztekaným zamručením, při němž by vám ztuhla krev. Provedl rychlý zálud a pak se vrhl rovnou před sebe.
,Ach! Tak se tedy věci mají?‘ zvolal v duchu poručík d’Hubert. Boj už trval téměř dvě minuty, tj. dostatečně dlouho, aby popudil kohokoliv bez ohledu na oprávněnost pře. A náhle přišel konec. Jak se poručík Féraud pokoušel skrze obranu proniknout soupeři na tělo, utržil sečnou ránu do ohnuté paže. Necítil nic, zbrzdilo to však jeho elán. Pak mu nohy podklouzly po štěrku a on velice prudce padl na záda. Náraz mu protřepal vařícím se mozkem a ponořil jej do míru hlubokého bezvědomí. V témže okamžiku, kdy klesal, hezká dívka pronikavě vykřikla, avšak stará dáma za oknem přestala pištět a začala se zbožně křižovat…“
Poražený Féraud žádal, sotva se uzdravil, o zadostiučinění. A tak to šlo dál a dál, neboť Férauda pohlcovala nenávist a Hubert setrvával ve vleku důstojnické i husarské cti. Bili se spolu na pistole, šavle i kordy, ve Španělsku i v Německu, jen za ústupu z Ruska na chvilku přestali. Souboj, alespoň ten filmový a literární, skončil až po Napoleonově pádu. Pointa filmu a povídky se tu rozchází, u obou nicméně končí podobně: Hubert v posledním střeleckém souboji Férauda porazí a ušetří pod podmínkou, že nesmyslný zápas skončí a že mu už nikdy nepřijde na oči…

Nejdelší souboj na světě, pravda, nebo legenda?
Conrad čerpal námět pro The Duel z článku v Harper’s Magazine z roku 1858, jehož text zněl takto:
„Nedávné souboje v Paříži postavily opět otázku soubojů do středu pozornosti. K nejpodivnějším utkáním tohoto druhu, které badatelé objevili, se řadí příběh o souboji, začínajícím v roce 1794 a končícím až v roce 1813.
Nuže, v roce 1794 sloužil ve Štrasburku jistý husarský kapitán jménem Fournier, což byl nejprchlivější a nejrvavější muž ze širokého okolí. Při nejedné příležitosti už zahubil svého protivníka v prostém souboji, avšak žádné vítězství jeho zálibu v tomto druhu vraždění neutišilo. Jednou pro nic za nic vyprovokoval mladíka jménem Blumm, což byl miláček štrasburských měšťanů, a stejně tak pro nic za nic jej i zabil.
Celé město z toho bylo pobouřené a Fourniera, v němž spatřovalo mladíkova vraha, odsuzovalo. Souboj nicméně představoval čestnou záležitost. Kdo by si tudíž troufl trestat vraha, který byl jen duelantem?
Avšak v den pohřbu nebohého Blumma pořádal posádkový velitel velký a už dlouho předtím ohlášený ples. Fournier patřil mezi pozvané a velitel města očekával, že jeho přítomnost by mohla způsobit několik nemilých setkání. Dal tedy svému pobočníku, kapitánu Dupontovi, příkaz, aby čekal u dveří a Fourniera s odvoláním na generálův rozkaz poslal pryč.
Dupont toto strohé poslání přijal. Fournier se objevil v danou hodinu a Dupont se na něj obrátil s následujícími slovy:
,Fourniere, co tu v den pohřbu ubohého Blumma pohledáváš?‘
,Vida! C’est toi, Duponte! Bon! Samozřejmě, že jdu na ples.‘
,A já tu stojím na generálův rozkaz, abych ti v tom zabránil.‘
,I hleďme! C´est ça! S generálem se s ohledem na hodnost bít nemůžu. Snad nebude vadit, když jej zastoupíš ty, který mě urážíš jeho jménem.‘
Dupont výzvu přijal, souboj se odehrál za pár dní a Dupontovi se poštěstilo odvážlivce vážně zranit kordem. Klesající Fournier však požadoval nový souboj. Sotva se uzdravil, došlo k novému souboji, během nějž Fournier uštědřil těžké zranění Dupontovi. Ten však, pohoršený protivníkovou neomaleností a s důvěrou v sebe, žádal, sotva se sebral, okamžitě třetí souboj. Fournier si zvolil pistole, neboť nikdy nechybil cíl, a po večerech, kdy neměl co dělat, se bavíval tím, že rozstřeloval dýmky, jež vojáci kouřili.
Dupont se nicméně odvolal na výsadu vojenského stavu a střetnutí se konalo na kordy. Oba muži byli lehce raněni. Za této situace se zrodila mezi zainteresovanými dohoda, která se dochovala. Vypadala takto:
,1. Pokaždé, když se pánové Dupont a Fournier objeví třicet mil jeden od druhého, sejdou se na poloviční vzdálenosti, aby změřili síly kordem.
2. Budou-li v tom někomu ze zúčastněných služební povinnosti bránit, projede druhý celou vzdálenost, aby se střetnutí mohlo uskutečnit.
3. Nepřipouští se žádná omluva s výjimkou těch, které vyplývají z povinností života vojenského.‘
Dohoda se čestně plnila, pokaždé, když měly ty dvě horké hlavy příležitost se bít, konal se souboj se vší zuřivostí. Mezi oběma se rozvinula velice zvláštní korespondence, z níž přinášíme několik ukázek:
,Štáb myslivců v Lunéville mě zve na snídani. Jsi ve městě na dovolené a já přijal pozvání v naději, že ti budu zase mít příležitost zasadit ránu. Buď ujištěn o mé největší oddanosti,‘ psal jeden.
Nebo:
,Drahý příteli, budu Štrasburkem projíždět v poledne 5. listopadu. Najdeš mě v hotelu U pošty: budeme se bít.‘
Někdy narušilo povýšení jednoho či druhého rovnováhu v hodnostech a jejich příjemná setkání nemohla pokračovat. Fournier pak psal:
,Drahý Duponte, dozvídám se, že tě císař povýšil na brigádního generála. Přijmi mé blahopřání. Toto povýšení mě mimořádně těší, neboť tě staví do stejné hodnosti, jakou mám já, a dává nám příležitost pokračovat v souboji, na nějž tě při první možné příležitosti vyzvu.‘
Celá věc ve své době pochopitelně budila velkou pozornost. Na obou byla patrná četná zranění. Každý z nich toužil s tím druhým skoncovat. Byli to však skvělí šermíři kordem a ortodoxně dbali soubojových pravidel, která zakazovala další útok ve chvíli, kdy se prolila první krev.
Vypráví se, že se oba jednoho dne zcela nečekaně setkali v jakési švýcarské horské chatě.
,No ne! Duponte, jsi to ty! Do střehu!‘
Dupont ze sebe shodil plášť a zaujal základní postoj. Zatímco odráželi jeden výpad za druhým, odvíjel se následující rozhovor.
,Parbleu! Myslel jsem, že jsi ve Francii.‘
,Ne, povolali mě sem.’
,Tím lépe, nebudeme to mít daleko. Kdy jsi dorazil?‘
,Před chvílí.‘
,Díky, že jsi si na mne vzpomněl.‘
A zatímco hovořil, projel Dupontův kord Fournierovým nákrčníkem, škrábl krk a přibil Fourniera ke zdi.
Rámus zápasu přivolal důstojníky, usazené v sousední chalupě, a ti oba bojující roztrhli.
Dlouhý souboj se tak protahoval na čtrnáct let, aniž by někdo z těch dvou dostal či dal zadostiučinění.
Nakonec měl Dupont před svatbou. Jeho fiancée žádala, aby sporu učinil přítrž. Navštívil tedy Fourniera a svěřil se mu s překážkami, které před něj budoucí svazek a požadavek nastávající choti postavily. Navrhl poslední souboj.
Souboj se konal na pistole.
Fournier si byl vědom převahy, kterou mu tato zbraň poskytuje, a podivil se. Dupont odpověděl:
,Vím to. Mám ale plán, který naše síly vyrovná. Jeden z mých přátel vlastní roztomilý lesík, obehnaný vysokou zdí. Jsou v ní dva vchody, jeden na severu, druhý od jihu. Zítra přesně v poledne vejdeš severní bránou s pistolí v ruce. Já půjdu jižní. Až budeme v lese, pokusí se každý z nás najít si vhodnou příležitost k výstřelu.‘
Podmínky byly přijaty. Nazítří v poledne vešli oba do lesíku a zavřeli za sebou dveře. Opatrně postupovali od jedné stromové houštiny ke druhé. Konečně spatřili jeden druhého a oba se v téže vteřině ukryli za kmeny. Uplynulo pět minut. Dupont opatrně vystrčil ruku. Odlétla kůra, suše práskl výstřel a Fournier tak ztratil první kuli. Za dalších pět minut Dupont opatrně vystrčil klobouk. Okamžitě se v něm objevila díra a kulka škrábla prsty, které klobouk držely.
Dupont se flegmaticky vydal vpřed. Fournier opustil úkryt s prázdnou pistolí v ruce, podobně flegmatický až do poslední chvíle.
Dupont mu chladně namířil na srdce. Pak zastavil:
,Mám tvůj život v rukou. Nechám ti ho s jednou podmínkou. Pokud mě budeš někdy obtěžovat nebo mě donutíš k dalšímu souboji, budu mít dvě kulky k dobru, pak teprve budeš mít právo střílet ty. ‘
Podmínka byla přijata, čtrnáct let trvající souboj skončil. Dupont se oženil, příběh se uzavřel.“
Do jaké míry měl ovšem výše uvedený dobový článek pravdu?
Není sporu o tom, že Fournier byl, jako celá řada napoleonských vojáků, duelantem. Prokazatelně měřil síly v souboji několikrát, ve vzpomínkách lidí, kteří jej znali, však o onom podivném a letitém souboji nenalezneme zmínku. Nemluví o nich ani Parquin, ani Marbot, ba ani Blaze, který věnoval ve svém líčení zvyků a života Grande Armée duelům celou jednu kapitolu. Mnohé memoáry nicméně dosvědčují, že Fournier představoval jednoho z nejlepších střelců Velké armády. Měřit se s ním mohli pouze generál Junot a komandant Donnadieu. V Périgordu jedné neděle ustřelil z balkónu svého domu v přítomnosti dam místnímu faráři stonek růže, kterou kněz zamyšleně držel v ústech.
A kdo mohl být onen Dupont, Fournierův soupeř? Na první pohled by se nabízel Dupont de l’Étang, jenže tento generál byl už brigádním generálem v době, kdy Fournier dosáhl teprve hodnosti kapitána. V časech, kdy se Fournier stal plukovníkem 12. husarského, velel Dupont de l’Étang celému pravému křídlu Italské armády. K souboji generála s důstojníkem sice dojít mohlo, důvod pro něco takového by ale musel být mimořádně závažný. Příklad lze nalézt v Marbotem vylíčeném souboji mezi generálem Exelmansem a poručíkem Linatim, kdy šlo o důstojnickou čest a čest celého pluku. Dupont de l’Étang navíc kapituloval s celým sborem roku 1808 u španělského Bailénu, za což pobýval čtyři roky v krajní nemilosti na svých statcích, načež roku 1812 neveřejný vojenský soud rozhodl o jeho exemplárním uvěznění v pevnosti Joux, kde zůstal až do Napoleony první abdikace!
Přestože je Dupont jméno ve Francii velice rozšířené, nepodařilo se mi narazit v rejstřících napoleonských memoárů ani v další literatuře na nikoho, kdo by do obrazu Fournierova stabilního soupeře zapadal. Rady si nevědí ani Fournierovi životopisci generálem Thoumasem počínaje a plukovníkem Landrym konče. Plukovník Landry naznačil možnost, že příběh o čtrnáctiletém duelu vznikl po Fournierově smrti v Sarlatu, kde svého rodáka dodatečně ověnčili nejedním legendárním skutkem. Edward Ryan v článku The Duellists však upozornil na další možné určení totožnosti Fournierova soupeře Duponta. Doslova napsal:
„Generál Buttner, předseda francouzské sběratelské společnosti ,La Sabretache‘, předpokládá, že jeho protivníkem byl generál Louis François Bertrand du Pont d´Auberage, hrabě de Lauberdière.“
Tento muž ovšem byl ale zajat roku 1793 v Irsku (či spíše internován, neboť zde byl „na zvědech“ a vypuknutí války jej tu zastihlo jako civilistu) a do vlasti se vrátil až za sedm let. Ačkoliv roku 1807 dosáhl generálské hodnosti, složil i v dalších letech především jako štábní důstojník či týlový velitel.
Další mně známí Dupontové jsou pak plukovník 10. mysliveckého Pierre-Antoine Dupont de Chaumont (k roku 1793 brigádní generál a rebel proti vládě při pařížském povstání 13. vendémiairu, 1795 divizionář, pro potenciální nespolehlivost působící jen jako týlový velitel, inspektor a příležitostně i diplomat) a plukovník 51. řadového Charles-Leopold-Joseph Du Pont de Compiègne (k roku 1791, jenž pravděpodobně emigroval, za císařství se však nejspíše vrátil, byť generálské hodnosti dosáhl až po Napoleonově pádu).
Ani Fournier však není neobyčejné jméno a nelze vyloučit, že si kdosi při vytváření legendy spletl právě jeho! Krom našeho hrdiny žil například i Jean Louis Fournier (1774– 1847), který prošel většinou bojišť koaličních válek. Do roku 1795 působil jako dobrovolnický poručík v Pyrenejích, v letech 1996 až 1798 v Itálii jako kapitán, pak přes převelení v tzv. Anglické armádě doputoval k Rýnské armádě a v období 1801 až 1806 sloužil na pobřeží Severního moře. K Veliké armádě se připojil jako chef de bataillon 85. řadového v pruské kampani (kde bojoval u Auerstedtu), s týmž plukem se vyznamenal u Pułtusku a Pruského Jílového. Jako major 17. řadového se bil u Eggmühlu, Řezna a Wagramu, kde utržil vážné zranění. Již jako chevalier de l’Empire, rytíř císařství, byl v lednu 1813 jmenován plukovníkem 142. řadového, sloužil v Sasku a u Lipska už měl hodnost brigádního generála. V hlavní armádě bránil počátkem roku 1814 Francii a k Napoleonovi se přidal i za Sta dní, v Rusku ani ve Španělsku však nikdy nebojoval, což výše nastíněným osudům duelanta Fourniera také příliš neodpovídá...
Podobně lze nalézt Francoise Fournier-Verriérese, k roku 1793 už dvaapadesátiletého podplukovníka, jenž byl ženistou, těžko ale přijde do úvahy, neboť odešel již v květnu 1800 do výslužby.
V úvahu by ještě mohl přicházet Joseph Augustin Fournier de Loysonville, markýz d’Aultane, známější prostě jako Daultane. Sloužil ve Flandrech, u Armád Rýna, Mosely, Sambry a Meusy i Dunaje střídavě jako bojový důstojník i příslušník štábů. Brigádním generálem byl od roku 1799 a u Velké armády působil od roku 1805 v rámci Davoutova sboru (mj. zažil Slavkov, Auerstedt, Pułtusk, Jílové), roku 1808 byl přeložen do Španělska, kde však zůstal až do neslavného ústupu přes Pyreneje na přelomu let 1813 až 1814, čímž ani on do příběhu z Harper’s Magazine nikterak nezapadá.
Ani tudy, jak se zdá, cesta nevede...
Další muži se jmény Fournier a Dupont s generálskými epoletami již nebyli!
Takže je nejdelší souboj v historii všech duelů legenda, pravda, nebo legenda s příměsí pravdy, v níž se skutečné osudy mísí s atmosférou, jaká v napoleonských armádách vládla?

DUELANTI RIDLEY SCOTTA

Když už jsme načali filmy s napoleonskou tematikou (a příspěvek o Bondarčukově Waterloo vzbudil vcelku dost ohlas), bylo by na místě zmínit ten, který osobně pokládám za NEJ a bezpochyby, kdybychom vymysleli nějakou anketu, by si odnesl zlatou palmu. V roce 1977 ho natočil Ridley Scott, do hlavních rolí obsadil Keitha Carradina (u nás méně známého, leč hrál např. Divokého Billa Hickocka v Deadwoodu) a skvělého Harvey Keitela (kdo by si jej nepamatoval např. jako Winstona v Pulp Fiction). Jistěže jde o film The Duellists, v našich kinech a televizi promítaný jako Soupeři a v Cannes hned v roce uvedení vyznamenaný cenou pro začínající umělce. Vyprávět film by asi bylo nošením dříví do lesa, neboť se stal mezi příznivci napoleonské historie i šermíři doslova kultovním, a je jen škoda, že v historických kulisách pak už točil Ridley Scott jen hrůzy jako Gladiátor (no budiž, to ještě šlo...) či Království nebeské (za které by jej měli rozsekat křesťané i muslimové). Podkladem pro film byla u nás nikdy nepřeložená povídka Josepha Conrada The Duel, v USA (kde musí být všechno jinak) prý vydávaná pod titulem Point of Honor, podle mne však jde o jinou krátkou prózu téhož autora. Nicméně se ptám: vydá už tohoto Conrada někdo, třeba spolu s dalšími dvěma či třemi neznámými povídkami z napoleonských válek, který napsal (např. "Válečnická duše")??? Tvrdí se, že vzorem pro hrdinu The Duel se stal Conradovi skutečný duelant a bouřlivák, generál Francois Fournier-Sarloveze, jak to s ním ale bylo, tomu si dovolím věnovat hned následující příspěvek. Tady už jen místo zbytečných řečí oficiální trailer z youtube, který mluví za vše...

pátek 10. září 2010

WATERLOO SERGEJE BONDARČUKA

Kdo tenhle film neviděl, přišel o nesmírně mnoho. Byl natočen už před čtyřiceti lety, já ho po roce 1970 hltal na plátně nějakého s pražských kin a patřil k dalším inspiracím, které ve mně zaopustily kořeny, z nichž pak po mnoha letech začaly růst napoleonské knihy. Myslím, že se nikdy nedostal do naší televize, a teprve po roce 2000 jsem ho sehnal na videokazetě nevalné kvality, byť i tak to byl pro mne úlovek. Pak jsem si koupil v Southamptonu za pár liber DVD, vyčištěnou digitalizovanou verzi (bohužel bez jakýchkoliv titulků, což je britská specialita některých filmů), dodnes si ji občas pouštím a místy mám trochu husí kůži. Ten film se jmenuje prostě Waterloo, natočil jej Sergej Bondarčuk, producentem však mu byl Dino de Laurentis a v hlavních rolích se tu zaskvěly hvězdy včech hvězd, Rod Steiger jako neuvěřitelně fantastický Napoleon, gentlemanský Christopher Plummer jako Wellington, Orson Welles v roli Ludvíka XVIII., Jack Hawkins coby Thomas Picton, atd. Vojáky pro masové scény této kooprodukce pochopitelně dodala sovětská armáda, kteří oblékli uniformy a uchopili zbraně dodané mnoha ateliéry na podkladě velmi pěčlivého studia; kniha Ugo Periccoliho Uniformes de l´armées de Waterloo, která pro tento film vznikla, se ostatně prodává ve stále nových vydáních dodnes. Jistěže scénáři můžeme spoustu věcí vytknout; Let Orla je tu velmi zjednodušen, bitvy u Ligny i Quatre Bras zůstaly jen naznačené, leccos vychází spíše z legendy (v níž mně osobně nejvíc vadí scény plesu u vévodkyně z Richmondu, filmově krásné, avšak posunující sira Arthura do role nenadále napadaného, byť doslova prospal čtyřiadvacet hodin...) než reálné historie, některé bojové scény mohou působit po čtyřech desetiletích nedotaženě, leč tehdy nebyla triková animace, násobení postav a digitalizace... Už počáteční scéna Napoleonovy abdikace roku 1814 a následného loučení se starou gardou je na druhé straně tak monumentální a dává vyniknou Steigerovu mistrovství, až máte pocit oživlé historie... Kdo neviděl, o hodně přišel a může si udělat představu z přiloženého videa; je z youtubu a v prolinku skrze nadpis najdete i další filmové ukázky z této velkolepé podívané. Kdo snímek viděl, jistě si jej rád připomene, kdo ne, zaslzí, a možná se mezi čtenáři najde člověk od filmu či výroby DVD: ten se třeba nechá inspirovat a my se pak dočkáme české verze. Pokud možno té vycházející z původního filmu, kde Francouzi mluvili francouzsky, Britové anglicky a Němci také po svém...

BITVA U CHLUMCE A PŘESTANOVA (2)

Na adresu napoleonknihy@volny.cz mi přišel příspěvech p. M. Kolomazníka, který navazuje na jeho toulky po bojišti a kraji bitvy u Chlumce a Přestanova (v západních jazycích zvané Kulm) z roku 1813 (viz příspěvek z 27. července). Rád jej otiskuji v plném znění s fotografiemi i orientační mapkou.

Další památná místa bitvy z roku 1813

Je neděle 29. srpna, 20:00 hodin.
Při pohledu na fotografie míst, které jsem pořídil minulý víkend, se v myšlenkách stále vracím napříč časem a představuji si, co se ve stejný čas, právě v tento den (i tehdy byla neděle), odehrávalo před 197 lety na bojišti u Chlumce…
… přestože jsou na obou stranách linie slyšet ojedinělé výstřely, krvavé boje uplynulého dne skončily. Francouzi i Rusové sčítají ztráty a snaží se posílit své prořídlé pozice.
Ruský generál pěchoty Michail Bogdanovič Barclay de Tolly, kterého pověřil velením polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg, cítí svoji šanci a organizuje rozmístění čerstvých jednotek, v hojném počtu přicházejících z týlového prostoru.
Z levého křídla stahuje zdecimovanou ruskou 1. gardovou divizi, která po celý den odolávala náporu části francouzského I. armádního sboru. Kdyby pozice neudržela, bitva by byla hned první den ztracena a co hůř, velká část u Drážďan poražené, pomalu ustupující „České armády“ by byla odříznuta v Krušných horách, včetně ruského cara Alexandra I., kterému tak hrozilo přinejmenším potupné zajetí.
Také na středu obranné linie doplňuje Barclay de Tolly ruské jednotky, pravé křídlo je však svěřeno rakouským divizím pod velením generála Hieronyma Colloredo-Mansfelda.
Uplynulého dne 29. srpna totiž na pravém křídle zasáhl do průběhu bitvy pouze rakouský dragounský pluk, v té době jediný přítomný neruský bojový útvar.
Na opačné straně je francouzský sbor posílen o několik nově příchozích brigád pěchoty a také jezdectvem a dělostřelectvem. Ve stejnou dobu svolává sebevědomý generál Dominique René Vandamme do chlumeckého zámku své vyšší velitele a předává jim dispozice k prolomení ruské obranné linie. V tuto chvíli ještě netuší, že na místo očekávané podpory jinými francouzskými jednotkami, se v odpoledních hodinách dne 30. srpna zjeví v jeho týlu armádní sbor pruského generála Fridricha von Kleista, který završí obkličování francouzských vojsk. I. armádní sbor bude zničen a generál Vandamme padne do ruského zajetí, ze kterého se vrátí až po abdikaci císaře Napoleona v roce 1814.

Také ve svém druhém příspěvku, ten první se zabývá převážně pomníky na bývalém bojišti u Chlumce a Přestanova a byl na tomto blogu díky laskavosti pana Kovaříka uveřejněn 27. července, bych rád zmínil jiná památná místa, připomínající toto pro české území tolik nešťastné období války roku 1813.
Přestože neoslavují hrdinství a chrabrost bojových jednotek té či oné strany, tak jak je tomu u zmiňovaných pomníků, jsou to místa bezesporu zajímavá, která v historickém kontextu sehrávala pro průběh bitvy u Chlumce mnohdy klíčové role.
Myslím, že si zaslouží, aby byla i nadále zmiňována.
Miloslav Kolomazník

1 - Hromadný hrob ve Chlumci
Hromadný hrob padlých vojáků, v nedávné době opravený do současné podoby, se nachází na chlumeckém hřbitově vedle kaple. Před hřbitovem byly vysázeny dnes již vysoké vzrostlé stromy, proto je z přilehlé komunikace č. 13 snadno přehlédnutelný. Hřbitov leží v blízkosti Hotelu Bonaparte, na sousedním pozemku se tyčí 26m vysoký Jubilejní památník.
Chlumecký hřbitov se stal 29. sprna v 9. hodin dopoledne přímým účastníkem bojů, to když se v jeho těsné blízkosti střetl na bodáky ustupující ruský sbor generála Ostermanna-Tolstého s útočícím francouzským předvojem. Rusové byli z Chlumce vytlačeni a nuceni ustoupit k Přestanovu, kde vytrvali až do
6. hodiny odpolední, kdy začaly boje zvolna ustávat.

2 - Klöckerův mlýn
Místo v rokli na SZ od vsi Strádov, kde se nacházel tzv. Klöckerův mlýn (nazývaný též jako Eggmühle), sehrálo v průběhu bitvy u Chlumce jednu z klíčových rolí. Francouzi zde podvakrát vedli neúspěšný útok s cílem odtrhnout levé křídlo ruské obrany od podhůří Krušných hor a vytvořit si tak prostor pro obchvat. V nepřehledném terénu došlo k urputnému boji muže proti muži. Na francouzské straně zde 29. srpna padl velitel brigády generál Heinrich, XVI. kníže Reuss-Köstritz. Klöckerův mlýn, který se do dnešní doby nedochoval, 30. srpna vlivem dělostřelecké palby vzplál. V blízkosti potoka, na kterém Klöckerův mlýn původně stál, dnes vede pohodlná pěší cesta, která se noří do lesa asi 100m nad Francouzským pomníkem. Přibližně v první třetině je cesta křižována železniční tratí.

3 - Na Běhání
Asi hodinu po útoku Francouzů na levé křídlo spojenecké obrany mezi Strádovem a Klöckerovým mlýnem (30. srpna v 7:00hod), se na pravém křídle dala do pohybu rakouská pěchota a jezdectvo pod vedením generála Colloredo-Mansfelda. Obsadila Střížovický vrch a díky pozdějšímu průniku ve směru na Užín, se mohla na úrovni Dolního Varvažova spojit s pruským sborem generála Kleista. Na mírném návrší zvaném Na Běhání, přes které se rakouské jednotky toho rána přehnaly, dnes stojí pomník Prokopa Holého, který právě na tomto místě dne 16. června 1426 zvítězil v čele husitských sil nad přesilou německých křižáků. Pomník se nachází za Chabařovicemi ve směru na Předlice (Ústí nad Labem) asi 80 m vpravo od silnice č. 253.

4 – Doubravská hora
Jako na dlani“, přesto z uctivé vzdálenosti, sledovali dne 30. srpna ruský car Alexandr I. a pruský král Fridrich Vilém III. průběh bitvy z vrcholu Doubravské hory u Teplic. Rakouský císař František I. byl daleko opatrnější. Na doporučení generála Ostermanna-Tolstého, který jej informoval o nepřátelské přesile, jež stojí proti jeho ruskému ustupujícímu sboru, opustil dne 29. srpna kolem 6. hodiny ranní Teplice a odjel do Loun, kam mu byly posléze posílány zprávy o vývoji situace na bojišti.

Z vrcholu Doubravké hory se dnes návštěvníkům nabízí
impozantní pohled na město Teplice, ve směru bývalého bojiště bohužel překážejí letité vzrostlé stromy.
Tento handicap je možné obejít jen díky výstupu do jedné z věží zříceniny hradu Doubravka (na Obr.), který zde zaujímá své místo již od 15. století. Hrad bez újmy přestál obléhání a urputné boje během třicetileté války, hůře se však na něm podepsaly stavební úpravy jeho majitelů.
Po levé straně silnice od Drahkova, vedoucí podél Doubravské hory, stojí pomník věnovaný lázeňským městem Teplice ke stému výročí bitvy (na Obr.).

5 - Petrovice
Ač poměrně vzdálena od dějiště následující bitvy u Chlumce, byla pohraniční obec Petrovice jedním z prvních míst na českém území, kde se spojenci v roce 1813 pokusili odrazit postupující francouzské jednotky. K prvnímu střetu zde došlo v noci z 28. na 29. srpna mezi ustupující ruskou gardou a předvojem Vandammova I. armádního sboru. Ten měl za úkol obsadit teplickou silnici a odříznout tak v horách ustupující „Českou armádu“. Jak vše ve dvoudenní bitvě u Chlumce nakonec skončilo již víme.

Na začátku září se spojenci snažili zabezpečit krušnohorské průsmyky proti průniku francouzských bojových útvarů a potvrdit tak své vítězství v bitvě u Chlumce. Jedna z roklí v blízkosti Petrovic, ve které spojenci vybudovaly zátarasy, se nazývá Mordová rokle (na obr.). Začíná v místech, kde potok Slatina podtéká dálnici D8 na Drážďany a kopíruje část úpatí kopce zvaného Špičák u Krásného Lesa.

V následujících dvou týdnech hrála cesta přes obec Petrovice strategickou roli při pravidelných střetech menších bojových útvarů. Ty vyvrcholily ve dnech 17. a 18. září dalším pokusem císaře Napoleona o uskutečnění průniku do Čech u obce Varvažova. Během této doby francouzský císař v Petrovicích několikrát přespal,
11. a 18. září na místní faře, 16. a 17. září byl ubytován v domě č.p.7 (na Obr.).

Ať už zvítězil kdokoliv, na straně poražených se vždy ocitlo civilní obyvatelstvo. Neustálá přítomnost vojsk jedné nebo druhé strany zanechala obce jako jsou Petrovice doslova vyjedené. Vypálené a vyloupené domy zely prázdnotou, pole a louky zůstaly rozdupány, nesklizené obilí přezrálo a nebo bylo válkou zničeno, v lesích nezbylo žádné dřevo. Potřeby utábořených vojsk musel uspokojit také místní kostel (na obr.). Lavice, dvěře, skříne, dokonce i obrazy a varhany, vše co nebylo přibité, posloužilo ke stavbě provizorních přístřešků nebo jako potrava pro četná ohniště…

Téměř žádné jídlo, nedostatečná hygiena a chybějící lékařská péče si na zraněných vojácích vyžádali spousty životů. V krátké době po ukončení bojů vypukla v obci epidemie horečnatého onemocnění, která začala svou krutou daň vybírat také na civilním obyvatelstvu. Nutnost rychlého pohřbívání a nedostatek místa na petrovickém hřbitově byly hlavními příčinami ukládání obětí do masového hrobu. Ten byl vykopán asi 200m na petrovickým hřitovem. Dodnes na tomto místě stojí morový kříž (na obr.), jehož tabule přiznává uložení ostatků asi 500 mrtvých.