ADMIRÁL ROŽESTVENSKIJ A REZAVÁ VRTULE

Tenhle poněkud provokativní nadpis je o náhodách, mojí drobné práci, která mi přinesla radost, a nadšení jiných, možná trochu způsobeném mou knihou CUŠIMA. Před časem jsem byl totiž požádán, abych napsal krátký životopis admirála Zinovije P. Rožestvenského pro booklet k připravované modelářské figurce. Už se objevila, na figurkářském veletrhu v Německu měla úspěch a pro "fajnšmekry", neboť je to malosériová sběratelská věc, je k mání i u nás. Elegantní zpracování bookletu v angličtině a češtině mi pohladilo duši a potěšilo... Ostatně, posuďte vše sami; admirál je ztvárněn podle přiložené litografie, a vydala jej firma 2dreamers (prolink http://www.2dreamers.cz/ je i v názvu).Tenhle výrobce je propojen i s firmou Rezavá vrtule (http://www.rezava-vrtule.cz/) s atraktivní nabídkou leccosů od leteckého kalendáře na rok 2016 přes trička s potiskem, atd.; no nechtěli byste triko s Clostermannovým Starým Karlem, např?
Text onoho bookletu přikládám, abyste neměli pocit, že tu dělám jen reklamu... Pokud jde o mou knihu, snad je něco ještě na trhu nebo ve skladu AKCENTu, mého dvorního vydavatele...

Vzteklý pes Rožestveskij

Ruský admirál Zinovij Petrovič Rožestvenskij (1848–1909) na sobě nese stigma prohry u Cušimy, jedné z největších porážek námořní války, které přinesla zkázu celé ruské 2. Tichooceánské eskadry, i incidentu u Dogger Bank, po němž chybělo málo, aby Velká Bitánie odhodila neutralita a vyhlásila po boku Japonska Rusku válku. Ani přezdívka Mad Dog, Vzteklý pes, jeho pověst nevylepšuje, a díky tomu všemu se zapomíná, kolik odvahy, umu i síly ducha bylo třeba, aby ruský admirál s různorodou eskadrou a nevycvičenými námořníky obeplul na trase z Kronštadtu do Korejského průlivu tři kontinenty, půlku světa a vedl ruské lodě přes tři oceány do předem ztracené, strategicky

Zdánlive snadná figura...

už marné bitvy.

V. P. Kostěnko, lodní inženýr na obrněnci Orel, popsal Rožestvenského jako nesmírně pracovitého, nikdy se neusmívajícího muže s ocelově pronikavým pohledem a tvrdě úsečnou řečí. Byl vysoký, statný, štíhlý a budil dojem člověka, ví, do čeho pluje, co si přeje získat, a o píď neuhne.

Krátce střižený a prošedivělý plnovous s nakrouceným knírem zakrýval sevřené rty, pronikavé oči ale potvrzovaly sílu vůle, sklon k sarkasmu i k impulzivnímu vzteku. Při pohledu na to, jak kapitáni špatně manévrují a dělostřelci bídně střílí, házel z můstku Kňaze Suvorova do moře dalekohledy jeden za druhým, až kapitánu Klapje-de-Kolongovi, jeho náčelníku štábu, začaly triedry za plavby k Cušimě docházet…! Měl pověst neúplatného muže, čímž byl v námořnictvu bílou vránou, u mnohých budil strach a na námořníky neváhal zdvihnout pěst, což ovšem nebylo na ruských lodích neobvyklé.

Velitel 2. Tichooceánské eskadry

a výsledek...

Narodil se podle ruského kalendáře 30. října (11. listopadu gregoriánského kalendáře) 1848, otec byl vojenský lékař a díky tomu mohl Zinovij Petrovič vstoupit jako šestnáctiletý do námořní kadetky v Kronštadtu. Pamatoval znovuzrození ruského námořnictva, zničeného v krymské válce, absolvoval Nikolajevskou dělostřeleckou akademii a roku 1877, kdy vypukla válka Ruska s Tureckem, se dočkal křtu ohněm. Jedenáctého července se jako dělostřelecký inspektor ocitl na ozbrojeném parníku Vesta ve tříhodinovém  boji tureckým obrněncem Fetkhi-Buland (Feth-i-Bülend, v překladu Velký původce vítězství), dokonce zasáhl kapitánský můstek a silnější lodi unikl. Epizodu zvěčnil na jednom plátně velký marinista Ajvazovskij, Rožestvenskij ale bral sklizenou slávu s rezervou. Pomáhal budovat bulharské námořnictvo, působil jako námořní atašé v Londýně, velel obrněnému Vladimir Monomach, s nímž doplul až do japonského Nagasaki, cvičil v Kronštadtu dělostřelce a v 1898 byl povýšen na kontradmirála. Po skvěle předvedených střelbách před zraky imperátora Mikuláše II. a generálního hlavního štábu námořnictva (Glavnyj morskyj štab). Když vypukla rusko-japonská válka (1904) a admirál Togo zablokoval 1. Tichooceánskou eskadru v Port-Arturu, byl Rožestvenskij jmenován velitelem narychlo vytvářené a různorodé 2. Tichooceánské eskadry, která měla obeplout půl světa a blokádu prorazit. V čele eskadry stanul skvělý organizátor, námořník i dělostřelec, který však měl oproti svým protivníkům jedinou, desítky let starou bojovou zkušenost a moderní způsob námořního znal jen z odborné literatury, zatímco Heihačiró Tógo, který bojoval už v čínsko-japonské válce, vítězil ve Žlutém moři nad admirály Makarovem a Vitgeftem.

Nové velení Rožestvenskému mu nikdo nezáviděl a on stál před nadlidským úkolem. Jádro loďstva, čtyři obrněnce třídy Borodino, se teprve dokončovaly, tři nestihly ani zkušební plavbu, posádky byly nové a nezkušené, odvedení mužici se mnohdy pro ně nepochopitelných strojů báli, kapitáni neuměli manévrovat ve formacích a ruský výcvik se naprosto nevěnoval taktice či součinnosti námořního boje.

Booklet, fotolepty, obtisky...

Když zvedla 2. Tichooceánská 29. srpna/11. září v Kronštadtu kotvy, vědělo se už, že admirál Makarov zemřel při marném pokusu vyplout z Port-Arthuru a jeho nástupce Vitgeft že padl na můstku Cesareviče, aniž by dokázal blokádu prorazit. Zinovij Petrovič se snažil imperátorovi vysvětlit, že na vysvobození 1. Tichooceánské je pozdě, dostal však neproveditelný rozkaz:

„Dosáhnout Port Arturu a společně s 1. eskadrou ovládnout Japonské moře.“

Co si myslel, za něj nejspíš řekl na banketu na rozloučenou velitel obrněnce Imperator Alexandr III. Buchvostov:

„Obávám se, že cestou na Dálný východ přijdeme o polovinu eskadry. Nu což. Snad to tak zlé nebude a my přece jen s pomocí Boží doplujeme tam, kam nás posílají. Pak nás ale rozbije Tógó. Mají lepší lodě a jsou to opravdoví námořníci. Slíbit vám mohu jedinou věc. Zemřeme, ale nikdy se nevzdáme.“

Dne 2./15. října 1904 opustila eskadra vedená Rožestvenského vlajkovým obrněncem Kňaz Suvorov Libavu a krátce na to i ruské vody. Vyrazila na cestu, která neměla v historii námořních válek obdoby.

Odysea kolem světa

Byla to epická plavba se spoustou těžkostí, neboť Británie stranila Japonsku, Francie zachovávala neutralitu a těmto velmocím patřila většina přístavů u afrických i asijských břehů. Uhlí i zásoby se doplňovaly většinou na moři z německých parníků, za plavby se opravovalo, cvičily taktické sestavy, obraty a občas i střelba, navíc vládly obavy z japonské diverze, z torpédového útoku, což vše dohromady vedlo už na počátku plavby nedaleko anglických břehů k nočnímu incidentu s palbou na rybářské lodě. Hullský incident u Dogger Bank, jak se mu říkalo, obrátil veřejné mínění proti Rusům a jen málo scházelo k válce s Velkou Británií, největší silou na moři.

U severní Afriky se loďstvo rozdělilo na dvě části, z nichž ta mohutnější pak kontinent obeplouvala a menší proplula Suezem. Obě uskupení se setkala v lednu 1905 u severozápadního cípu Madagaskaru, jenže Port Artur 2. ledna 1905 kapituloval a Tichooceánská eskadra v něm přestala existovat. Plout

Litografie, která byla předlohou modelu

dál nemělo smysl, Petrohrad ale na rozkazech trval a ke všemu vypravil 3. Tichooceánskou eskadru, poslepovanou ze zoufale zastaralých obrněnců. Rožestvenskij, povýšený krátce po vyplutí na viceadmirála, odmítl na uskupení „samotopů“ (tak těmto posilám říkal) čekat a vydal se přes Indický oceán k Tichomoří! Cestou cvičil dělostřelce, jak mu to zásoby munice umožňovaly, procvičoval taktické manévry, viděl však, že výsledky nejsou valné. Třetí Tichooceánská jej přesto 26. dubna/9. května u Camranh Bay dohnala a vše plulo dál vstříc osudu.

Připravit se na bitvu  

Rozkaz č. 229, vydaný v týž den, nezastíral, že Japonci mají převahu v rychlosti lodí, bojových zkušenostech a střelecké praxi, říkal však, že jeho záměrem je nepozorovaně a rychle proplout Korejským průlivem směrem k Vladivostoku. Dne 13./26. května v 16:30 Rožestvenskij vyslat signál:

„Připravit se na bitvu.“

Měl slabou naději, že déšť spolu s mlhou plavidla před zraky japonských hlídek skryje…Tógó ovšem poměrně úzký Korejský průliv hlídal jak od Koreje, tak od japonských břehů, jeho křižníky Rusy objevily a on v 6:30 ráno 14./27. května vyplul. Rožestvenskij změnil sestavu do jediné kýlové linie (v pořadí Kňaz Suvorov, Imperator Alexandr III., Borodino, Orel), kolem 12:30 ale velel obrat čtveřice čelních obrněnců postupně (za sebou) na pravobok a poté na levobok, aby na pravoboku, odkud očekával boj, vytvořil novou krycí kýlovou linii. Závěr obratu se nepovedl, někteří nepochopili, zda mají otáčet „všichni naráz“ či „postupně“ (v prvním případě by se vytvořila linie vedle sebe plovoucí čtveřice) a vznikl zmatek. Když se čtyři obrněnce konečně srovnaly do kýlové linie a nabíraly rychlost, aby se znovu zařadily do čela před Osljabju, vedoucí 2. divizi, objevily se v protisměru hlavní Tógóovy síly. Překřížily Rožestvenského kurz obratem na pravobok, čímž položili k nepříteli příčku ve smyslu „T“ (což byl vysněný manévr admirálů, který vydával nepřátele jejich plné palbě a minimalizoval protivníkovu odvetu), vzdálily se po kolmici na jeho plavební dráhu a začaly provádět levoboční obrat. Dokončily jej dřív, než Rožestvenskij uskutečnil spojení dvou čelních kolon do jedné, pluly teď přibližně paralelně a pálily obdivuhodně přesně. Ruské lodě sice odpovídaly, ne však plnou silou, neboť Borodino a Orel byly dosud v zákrytu za Osljabjou. Ten inkasoval první těžké zásahy, po dvaceti minutách od začátku bitvy, ve 14:25/14:45 (první čas je ruský, od japonského se lišil dvacet minut) vybočil, ve 14:40/15:00 se položil na levý bok a krátce nato klesl ke dnu.

Krása detailu

V minutách prohraná bitva

Deset až patnáct minut předtím kulminovalo peklo na vlajkovém Kňazi Suvorovi, jemuž se ve 14:26/14:46 zaseklo kormidlo. Loď pomalu, bezmocně kroužila a japonské trhavotříštivé granáty ji měnily v planoucí vrak. Rožestvenskij ztratil možnost velet flotě a nakonec jej se štábem převzal torpédoborec Bujnyj. Linii nyní vedl Imperator Alexandr III. kapitána Buchvostova, který nečekaně změnil kurs k severu, proti nepříteli. Chtěl proplout za záděmi hlavního uskupení, což Tógóa donutilo k opatrnosti, i tato loď se ale měnila ve vrak, zaostávala a do čela se dostalo Borodino. Bitva byla vlastně prohraná v první půlhodině a nyní už Japonci likvidovali jedno plavidlo po druhém počínaje těmi nejtěžšími.

Kolem 18:30/18:50 nadešla poslední chvíle obrněnce Imperator Alexandr III. a jeho konec popsal mičman Engelhardt z Admirala Nachimova takto:

„Alexandr III. se nakláněl víc a víc. Pak se tak rychle, že nikdo nedokázal podat pomocnou ruku, položil na bok, vzápětí se celý převrhl a nedlouho nato zmizel pod vodou. Z nakloněného levého boku se sypala posádka. Paluba se rychle dotkla vody a objevily se šrouby (levý ještě pracoval). Pak se rychle převrátil. Poslední z těch, kteří hledali záchranu, se škrábali na bok, když už ležel téměř vodorovně. Ti lidé se rychle hnali kupředu (20–30 lidí) na kýl, pak se obrněnec převrhl. V kruhu kolem plavaly stovky hlav…“

            Na hladině z něj nezůstal nikdo!

Borodino vybuchlo v 19:23 a přežil jediný námořník.

Bezmocného Kňaze Suvorova dorazily japonské torpédoborce a on klesl v 19:30 (japonského času) ke dnu.

Vzteklý pes se dostal i na čokolády...

„Sotva se už podobal válečné lodi. Uvnitř hořel a z děr v jeho boku i ze střílen vyrážely plamenné jazyky. Nad palubou se převalovaly husté chomáče černého dýmu a celý jeho vzhled byl nepopsatelně jímavý. Otáčel se na pravobok i na levobok, jako kdyby se snažil uniknout, přičemž se dvě či tři záďová děla, vše, co mu zůstalo, stále hrdinně bránila…,“ uvedla relace japonského admirála Kataoky

Ruské štábní dějiny dodaly, že loď do poslední chvíle střílela ze dvou 75 mm děl. Poničeného Orla nejspíš zachránila tma, snášející se na vodní plochu.

Bonus, který v mé knize není; jeden z obrněných křižníků třídy Peresvět

Dohra

To, co zbylo, plulo nocí dál k severu, z ruských lodí se ale stala lovná zvěř. Nazítří dopoledne se admirál Něbogatov, který převzal po Rožestvenském velení, vzdal. V 15:25 udělal totéž i torpédoborec Bědovyj, na nějž přenesli z Bujného raněného admirála. Ten byl nejspíš v bezvědomí a o vztyčení bílé vlajky nevěděl!

Bitva skončila děsivou bilancí. Z osmi obrněnců jich bylo šest potopeno a dva zajaty. Z devíti křižníků jich kleslo ke dnu pět. Tři (mezi nimi proslulá Avrora) unikly na Manilu, kde byly internovány, a jeden dokázal doplout do Vladivostoku. Ze tří obrněnců pobřežní obrany zajali Japonci dva, třetí zničili. Torpédoborců se potopilo pět z devíti.

Cušima znamenala pro Rusko konec všech nadějí a definitivní prohru celé války s Japonskem. Rožestvenskij, jejž v japonské nemocnici navštívil Tógó, se vrátil ze zajetí koncem roku 1905 a soud, který zasedl, jej v létě 1906 zprostil veškeré viny, on sám sebe ale soudil mnohem přísněji. Zemřel nečekaně na Nový rok 1909 (podle pravoslavného kalendáře 14. ledna).

Jiří Kovařík

Bonbónek z Rezavé vrtule: tričko s autorem Velkého cirkusu..., např,

 

MUSEU MARÍTIM, GALÉRA OD LEPANTA A JINÉ KRÁSY BARCELONY

 

Tak mě napadlo, že se tu už dlouho neobjevilo nic o cestách po světě a muzeích, které v něm jsou. Na facebooku jsem sice o návštěvě Barcelony v září psal, předpokládám ale, že ne všichni na sociální sítě chodí, i když se budu řadou snímků opakovat. Barcelona je krasavice, která mě chytla za srdce podobně jako Paříž. Nebylo to kvůli Sagradě Familii, ani pro Gaudího, město má prostě atmosféru, Katalánci srdce, a kdo by si navíc nezamiloval tapas, paellu, sangrii (nemluvě o španělské brandy...).

  

Museu Marítim z boku a z výšky Monjuicu

Barcelona, město s bohatou historií, proslula mimo jiné mořeplavbou a královskými loděnicemi, proto v tom, co se s Drassanes Reials (tak se katalánsky ty loděnice jmenují) dochovalo, vzniklo Museu Marítim, Námořní muzeum. Přimyká se k náměstí s Kolumbovým sloupem nedaleko počátku třídy Rambla, je v něm krásných chládek a jako lákadlo vás vítá ponorka Ictíneo I, skutečně funkční plavidlo, které sloužilo v letech 1858 až 1859 a bylo tady postaveno. Silně připomíná ponorku Sword ze Zemanova "Vynálezu zkázy", jen ty ťapičky jí chybí... V přístavu má elegantnější sestru Ictíneo II, spuštěnou roku 1864...

Ictíneo I v muzeu a Ictíneo II v přístavu

   Vstupné do muzea není přehnané, má stálou expozici i expozice krátkodobé, uvnitř mezi kamenným sloupovím a pod klenbou najdete modely barcelonského přístavu na počátku novověku, makety lodí, artefakty a ikongografii, která k moři patří, nic z toho ale není neobvyklé, nebýt toho, že...
   Nebýt toho, že v roce 1568 v těchto loděnicích postavili galéru La Real, která byla roku 1571 vlajkovou lodí dona Juana d´Austrii a v bitvě u Lepanta se střetla se Sultanou, vlajkovou lodí Ali Pašy, velitele loďstva tureckého. Tahle bitva zastavila osmanskou invazi ve Středomoří, která započala dobytím Rhodu, výboji piráta admirála Haireddina Barbarossy a vrcholila dobytím Malty...  

Dva obrazy bitvy u Lepanta; ten horní najdete v muzeu

   V roce 1971, když od Lepanta uplynulo 400 let, postavili Barceloňané repliku slavné lodě v měřítku 1:1, byť bez stěžňů a oplachtění, které by se do muzejních hal nevešly. Původní loď měla výtlak 237 tun, délku 60 metrů, šíři 6,2 metrů, pohánělo ji 290 veslaůu, na palubě měla 400 vojáků a 9 děl. Je to nádherná loď a vy si ji můaete prohlížet, aniž musíte mít parfémovaný kapesník u nosu, neboť galéry byly pověstné tím, že zápach z nich sahal až za obzor...

Úžasná replika ze všech stran...

Model s oplachtěním v muzejní expozici

  Kousek od tohoto muzea je navíc úpatí Monjuicu, korunovaného bastionovou pevností, o níž se dočtete i v prvním i druhém svazku mojí Poloostrovní války, neboť tady tvrdě válčili maršál Augereau, či generál Gouvion Saint-Cyr.

Monjuic, strážce přístavu, a jedno z mnoha děl na jeho vrcholu

  A k Barri Gótic, gotické čtvrti, kterou pokládám za nejkrásnější část města, (což dokládá pár snímků) je to odtud na dostřel šípu...

Krása gotické čtvrti a klasicistního Královského náměstí v ní

   Mimochodem, prolink na web muzea najdete v nadpisu článku.
  

LAHŮDKA MODELÁŘSKÁ I SBĚRATELSKÁ

Už před Vánoci jsem dostal mail od Richarda Galíčka, jednoho z tvůrců obdivuhodných figurek vojáků a válečníků všeho druhu, které pak dává na trh firma Alexandros (prolink máte v nadpisu, kdyby vás zlákaly, což je hodně pravděpodobné). Není to od něj první zpráva, ty předchozí najdete s pomocí štítku "models" vlevo po straně, tahle však probudila i moji touhu, neboť jedna ze dvou ukázkových figur představuje mého nejoblíbenějšího napoleonského hrdinu (což dokládá kniha, kterou jsem o něm napsal). Druhý model, busta gardového švališera-kopiníka (1. pluk) je dostupná v nabídce firmy Pegaso Models, a protože se dva prolinky do nadpisu nevejdou, klikněte na:
http://www.pegasomodels.com/
Není třeba dlouhých slov (až na obdivné a nadšené "bravo"), místo nich raději přidám jeho vlastní věty ze zmíněného mailu:

Ve snaze udělat drobnou radost, Vám posílám obrázky nové figury, kterou vydala firma Alexandros Models, tatáž, o které jsem psal posledně. Tentokrát se shodou okolností opět tématicky hodí k Vaší nové knize
o ruském tažení. Alexandros si vybral "nejstatečnějšího ze statečných", maršála Neye, v době ústupu,
tak jak jej ukazují obrazy, nejen heroického, ale navrch mu dal větší dynamiku v pohybu a s tím i jistou dramatičnost, podpořenou ještě zabořenou dělovou koulí. Otázka podoby obličeje dle portrétů je diskutabilní, navíc v měřítku 75 mm i tak trochu zanedbatelná, povážíme-li, že v reálu má hlava necelý centimetr. Podle mého soudu jde v souhrnu o velmi skvělou figuru. Skulpturu vytvořil Ebroin a malbu Alexander Cortina.

K tomu si dovolím ještě přidat jeden náhled, tentokrát je to mé dílo, vydáno u firmy Pegaso Models, jde o bustu důstojníka 1. pluku gardových kopiníků. Tady hodnocení skulptury přenechám raději druhým, vydařená malba pro prezentaci je dílo Massima Pasquali. Zde se Massimo dopustil jedné drobné chybičky, a tou je stuha čestné legie, která má být správně červená. Já jsem se pro tvorbu inspiroval Vám známým portrétem brigadýra gardových kopiníků, který maloval Detaille, jen jsem pozměnil vzhled, není zde dýmka a taky jsem sáhnul po vyšší šarži ( popravdě, kvůli vyšší atraktivitě busty).

NAPOLEON ANEB NÁDHERA PRO NÁROČNÉ

Před pár dny se mi na mail napoleonknihy@volny.cz ozval pan Richard Galíček, jehož příspěvek (s názvem Spartský válečník, zveřejněný 27. června, v případě zájmu zadejte do proužku "hledat" v záhlaví blogu) prezentoval jím stvořenou figuru, přesněji bustu hoplíty, či, chcete-li, krále Leonidy, a evokoval moji tehdy právě vycházející Válku Řeků s Peršany jakož i nezapomenutelný film (i comix) 300. Už tehdy mi vyrazil dech, tahle jeho informace je ale doslova na tělo a do srdce. Dovolím si s jeho souhlasem odpublikovat podstatnou část mailu; v tom zbytku chválí moje knihy, ale ježto jsme skromný, raději jsem jej vynechal...

Dobrý den, po delší době bych Vás rád pozdravil a poslal fotečky, které si podle mne zasluhují pozornost a jsou plně rázu napoleonského. Jde o bustu císaře Napoleona nedávno vydanou u firmy Alexandros Models. Ačkoliv je ve světě figur a bust modelů Napoleona nespočítaně, osobně si myslím, že tato busta je jedna z nejlepších, co jsem zatím viděl. Skulptorem, tedy sochařem busty je udán "Ebroin", zatím se mi nepodařilo zjistit jeho celé a pravé jméno, malířem je Alexander Cortina, tedy tentýž člověk, který před časem namaloval mou bustu řeckého hoplita. Měřítko velikosti je klasika 200 mm a stejně tak i materiál pro odlitky, resin, licí pryskyřice.
     Na prezentaci dílka jsem narazil na www.planetfigure.com, v sekci Novinky, jinak na stránkách Alexandros Models jsem kupodivu tuto bustu zatím nenašel, ale pokud budete mít chuť a volnou chvíli, najdete tam velmi hezky zpracované 75 mm figury čtyř mušketýrů. I ty stojí za podívání. (www.alexandrosmodels.com ).

Ano, je to nádhera, mohu jen dodat, a jako všechno krásné, ne právě levná, byť nikoliv dramaticky (za kopii mramoru od Canovy, atd., byste dali víc...), neboť ceny figurek a bust Alexandrosu (prolink máte v nadpisu a přes kolonku Absolutisme et Siecle des Lumieres vás dovede na ony v textu zmíněné figury čtyř mušketýrů jakož i pane de Tréville) se pohybují kolem 40 - 45 Eur s možností platby (to není skrytá reklama, ale praktická rada...) přes PayPal, k tomu ale nutno připočíst náklady na olejové barvičky a notnou míru mistrovství, neboť ne každý dokáže(me) nabarvit postavu tak, jako to vidíte na obrázcích...

NAPOLEONŮV POMNÍK VE VARŠAVĚ

Když mě na počátku léta posedlo téma pomníků, vztažených k napoleonské éře a poté k vojenským monumentům vůbec, neměl jsem ani potuchy, že ve Varšavě svítí novotou socha, či spíše přesněji busta císařů Francouzů. Vztah Poláků k tomuto období jakož i k Napoleonově osobnosti je pochopitelně diametrálně odlišný od našeho, neboť jejich předci se aktivně podíleli na mnoha bojích počínaje legiony v Itálii, polskými vojáky, důstojníky či generály v Egyptě a Sýrii, přes rok 1809 s bitvou u Raszyna až po účast Poniatowského sboru v kampaních let 1812 a 1813, a konec bychom našli až u eskadrony švališerů-kopiníků na Elbě či hrstce Poláků u Waterloo. Navíc dal císař Francouzům Polákům alespoň trochu státní samostatnosti v podobě velkovévodství Varšavsko a hodně dlouho jim sliboval i víc, i když sám dobře věděl, že to nesplní, protože obnova polského království byla pro alexandrovské Rusko totéž co muleta pro býka v aréně... Na tuhle slavnou minulost nelze zapomenout a Poláci si ji připomínali mnohokrát, zejména po vzniku Polské republiky roku 1918. Polsko muselo hned nato velmi tvrdě bojovat právě (pokolikáté už) s Ruskem (tentokráte sovětským), aby uhájilo svou existenci, a ideologicky nebylo divu, že sáhlo po slavných tradicích. Už roku 1921 vznikl ve Varšavě první pomník Napoleonovi na náměstí Powstańców Warszawy, jenže se během dvou let začal rozpadat a roku 1923 dostal císař Francouzů monument nový,  u Wyższej Szkoły Wojennej v ulici Koszykowej. Dílo sochaře Michała Kamieńskiego tam stálo do let po 2. světové válce, kdy muselo ideologicky pryč, do depozitářů v Muzeum Wojska Polskiego. V květnu tohoto roku byl ovšem na místě původního pomníku z roku 1921 na náměstí Powstańców Warszawy odhalen při příležitosti 190. výročí úmrtí (a 90. výročí odhalení pomníku č. 1)  pomník nový, vlastně replika toho č. 2, se soklem, na němž je nápis Velkému vojevůdci (víc o pomníku najdete v prolinku nadpisu). Místo (pokud je budete chtít navštívit), leží v půli cesty mezi Vislou a třídou Marszalkowska, jižně od parku s Hrobem neznámého vojína. V pruhu mezi parkovišti to není právě ideální prostor, ale tradice je tradice a ohled na ni slouží Polákům ke cti. Narozdíl od nás, kteří se návratu pomníku maršála Radeckého z Lapidária Národního muzea na Malostranské náměstí do míst parkoviště pro poslance nejspíš jen tak nedočkáme...

SPARTSKÝ VÁLEČNÍK RICHARDA GALÍČKA

Tenhle blog mám pro řadu věcí rád a jednou z těch podstatných je, že mě nejednou někdo nadchne komunikací, reakcí, inspirací, atd. Možná tím občas odbočuji od napoleonských válek, ale v řádcích o náplni stojí, že stránky budou i o jiných knihách i obdobích a věcech s nimi souvisejících. V tomhle případě se spojily dokonce věci dvě. Reakce na zprávičku a poté na ukázku z mojí knihy "Válka Řeků s Peršany" byly povzbuzující a v mailu mi jeden z vás napsal, že právě tvoří podklady pro model spartského válečníka. Přesněji šlo o skulpturu, podle které se pak vyrábí forma, a protože už mi předtím poslal ukázku jedné své práce (byl to nádherný Marie-Louise, conscrit z konce napoleonských válek) s věnováním, projevil jsem touhu znát i tento výsledek. To už jsem věděl, že skulptura je určena pro italskou velmi specializovanou modelářskou firmu Pegaso, proslulou dokonalými figurkami, které si asi nikdy nekoupím,byť mám při pohledu na ně reakci Pavlovova psa. Nejde o cenu (byť je značná), ale o ten kumšt figuru namalovat (používají se, tuším, speciální olejovénbarvy, což je technika jiná než u barvení plastikových modelů vojenské techniky a vyžaduje dost talentu i "vyšší dívčí"). Před cca deseti dny mi Richard Galíček, autor toho všeho, poslal výsledek, který mě doslova ohromil, až jsem hluboce smeknul a požádal, zda mohu jeho i firemní snímky Pegasa zveřejnit. Souhlas jsem dostal a dovolím si místo planých slov nezasvěceného, tedy vlastních, přidat text jeho mailu, kterým fotografie doprovodil.

Dobrý den, plním své slovo a jak jsem slíbil, posílám Vám ukázku svého díla, tedy 200 mm bustu spartského válečníka, kterou tento týden vydala italská firma Pegaso Models (www.pegasomodels.com). Nádhernou malbu na ní provedl Alexander Cortina, podle mého to zvládnul bravurně a já se přiznám, ač jsem sám busty skulptor a nechci hýřit samochválou, že jsem z tohoto díla opravdu nadšený. Alexander dal bustě svou malbou a volbou červených kombinací úžasný náboj. Nakonec, posuďte sám.Posílám prezentační obrázky od Pegaso Models a přidávám nějaké mé fotografie skulptu, jak vypadal, než jsem jej odesílal do Itálie.
Doufám, že se Vám bude busta alespoň trochu líbit, jak jste sám psal, tematicky se vztahuje k Vaší knize, která má vyjít.
Srdečně Vás zdravím
Richard Galíček

Prolink na Pegaso máte v nadpisu a já dodávám, že po korekturách autorských i jazykových mi právě v mailu přistála v -pdf  celá "Válka Řeků s Peršany", což je poslední fáze před tím, než vše odejde do tiskárny...