neděle 28. října 2012

GABLENZŮV POMNÍK U TRUTNOVA


Miloslav Kolomazník 
„Bratrovražednou válku“, jak někteří naši předci ještě i na počátku 20. století nazývali nepříliš dlouhý, zato ale krvavý konflikt mezi Pruskem a Rakouskem, který v roce 1866 tvrdě dopadl na naše území, nám dodnes připomínají stovky různých pomníků, náhrobních kamenů a železných křížů.
     Dva roky po ukončení bojů byl jeden z nejkrásnějších pomníků vztyčen na bývalém šibeničním vrchu u Trutnova, na nejvýše položeném místě tehdejšího bojiště, kde už bezmála 150 let ční jako nepřehlédnutelný symbol a dominanta tohoto podkrkonošského města. Pomník byl postaven na počest padlých i přeživších příslušníků rakouského X. armádního sboru, kteří zde vybojovali jedinou vítěznou bitvu Rakušanů na českém území v této válce. Jeho hmotnost je odhadována na úctyhodných 50 tun a kromě toho, že je to u nás nejvyšší a zároveň i největší pomník, věnovaný událostem válečného roku 1866, je to velice zajímavá technická památka, která slouží také jako netradiční rozhledna.

    O výjimečnosti a symbolice sedmnáctimetrového litinového obelisku svědčí snahy někdejších nadšenců a posléze i říšských úředníků, kteří se v roce 1905 zasadili o to, aby byly v  útrobách pomníku slavnostně uloženy tělesné ostatky generála Ludwiga von Gablenze, kdysi vrchního velitele rakouských jednotek bojujících u Trutnova. Tato netradiční hrobka tu dodnes přitahuje pozornost velkého množství návštěvníků města a jeho blízkého okolí.
Zrod myšlenky
Myšlenka na vybudování centrálního památníku bitvy u Trutnova se objevila už záhy po ukončení války. Jejím iniciátorem byl Christoph Jungkunst - zakladatel a první předseda trutnovského Vojenského vysloužileckého spolku. V březnu 1867 předstoupil Jungkunst před ostatní členy svého spolku a pokoušel se je přesvědčit o uvolnění potřebného finančního obnosu ze spolkové pokladny. Nečekaně však narazil na tvrdý nesouhlas, a proto se rozhodl pokračovat bez podpory domovského spolku a zorganizoval veřejnou sbírku. Ze svých vlastních úspor zaplatil stavební dokumentaci, na jejímž podkladě brzy získal souhlas oprávněných institucí, včetně ministerstva války.
    Kdo očekával, že by k uvolnění napětí mezi Jungkunstem a veteránským spolkem mohl přispět slavnostní ceremoniál k položení základního kamene, se tvrdě zmýlil, neboť se nikdo ze členů spolku nedostavil. Jungkunst ve svých snahách nepolevil a s postupujícím časem se mu dařilo získávat významnější „spojence“, kteří mu pomáhali zejména při shánění nových finančních prostředků. Velice důležitým partnerem mu byla trutnovská radnice, jejíž představitelé se kromě částečného financování podíleli také na realizaci jednotlivých etap výstavby pomníku.
Jako místo pro stavbu byla vybrána parcela na  severozápadním ostrohu dominantního vrchu Šibeník, kterou získal spolek (Spolek pro vybudování pomníku) darem v srpnu 1867. Před zahájením výstavby bylo nutné strhnout původní kamennou zeď, jež tvořila součást někdejšího popravčího místa a vybudovat novou pískovcovou opěrnou zeď. V jejím středu, na základu z červeného pískovce, byl vztyčen sedmnáct metrů vysoký, uvnitř dutý, litinový jehlan. V přibližně třetině své výšky byl pomník horizontálně rozdělený několika zdobenými římsami. Nad nejvýše položenou římsou byl pak ze všech stran ozdoben pozlacenými plastikami různých vojenských atributů. Vespod téže římsy byly umístěny pamětní desky, jež uváděly, a to vždy podle plukovní příslušnosti, jmenný seznam všech padlých rakouských důstojníků a počty usmrcených řadových vojáků. Všechny desky pak byly lemovány zdobenými rámy. Na úplném vrcholu byl pomník ukončen trojúhelníkovými prosklenými okénky. Monumentalitu místa měly umocňovat robustní litinové sloupky, vzájemně propojené těžkými ocelovými řetězy.

    Ke slavnostnímu odhalení nového památníku došlo 27. června 1868 při příležitosti oslav druhého výročí od svedení vítězné bitvy. Ceremoniálu, pro něž se město Trutnov odělo do slavnostního hávu a téměř na každém rohu vyhrávala vojenská hudba, se zúčastnila celá řada vzácných hostí, mezi nimiž nechyběli arcivévodové Albrecht a Rainier, množství vysokých štábních důstojníků, významní donátoři, zatupci kléru, a ani samotný generál Ludwig von Gablenz, někdejší velitel X. sboru, jemuž byla na konci slavnostního proslovu provolána třikrát „sláva“ (nejdříve však byla podle protokolu provolána rakouskému císaři a po něm arcivévodovi Albrechtovi – vítězi od italské Custozy ze dne 24. června 1866).
    Stavba nového památníku vyšla na celkových 13 005 zlatých a 71 krejcarů. Jako úryvek vystřižený ze současného žurnálu pak působí informace, že finanční přebytek, který po konečném vyúčtování celé akce zbyl, se roky marně pokoušel soudní cestou uchvátit tentýž veteránský spolek, který realizaci památníku hned od počátku bojkotoval. 
    Až do počátku 20. století se na vzhledu pomníku téměř nic nezměnilo. Jedinou výjimku pak tvořil rok 1898, kdy byl před pomníkem z darovaných finančních prostředků instalován ochranný kovový plot s brankou. O rok později se náročnější stavební úpravy dotkly pouze útrob monumentu. Významný zásah do celkového uspořádání vnitřního prostoru představovala pracná, ale užitečná vestavba točitého schodiště. Provozovateli pomníku se tím otevřela možnost využívat ho jako netradiční rozhlednu a příležitostně pak jako stožár, na jehož vrcholu se vždy ve výroční den bitvy třepetal císařský černožlutý prapor.

Místem posledního odpočinku
Přelomovým, nejen v historii pomníku, ale i samotného města Trutnova, se ukázal být rok 1905. Ludwig von Gablenz byl v té době už více než třicet let po smrti, když místo jeho dosavadního odpočinku – zarostlý a dlouho nepoužívaný curyšský hřbitov, muselo ustoupit plánům na výstavbu nových obytných domů. Ty rozrůstající se švýcarská metropole nutně potřebovala, a proto bylo rozhodnuto o definitivní likvidaci starého hřbitova. O generálovy ostatky tehdy projevila zájem jak trutnovská radnice, tak i místní ostrostřelecký a veteránský spolek, kteří pro tyto účely nabízely místo nad jiné důstojnější - útroby obřího litinového pomníku - zasvěcené jeho padlým „kamarádům ve zbrani“. Trutnovští se svým návrhem uspěli, a tak byl předběžný termín pro uspořádání  slavnostního uložení generálových ostatků stanoven na 28. září 1905.
    Předtím než bylo přikročeno k exhumaci, transportu rakve do severovýchodních Čech a jejímu následnému uložení na trutnovském Šibeníku, bylo nutné pomník podrobit několika nevyhnutelným stavebním úpravám. Ve spodní části byla vybudována budoucí Gablenzova hrobka a pro zajištění potřebného přístupu ke vstupním ocelovým dveřím, jež se nacházely vysoko pod střední částí pomníku, bylo k pravému boku přistaveno vnější ocelové schodiště, opatřené krátkou podestou a bohatě zdobeným oboustranným zábradlím. Na podstavu pomníku byla připevněna zinková deska s informacemi o významných meznících Gablenzova života; na horní část pomníku pak přibyl zlacený medailon s jeho portrétem.
    Exhumace se na curyšském hřbitově konala 19. září 1905. Černá dubová rakev s kovovou skříňkou uvnitř, v níž spočinuly generálovy ostatky, pak zvláštním vlakem vyrazila na cestu do Prahy, kde ji převzal jeden z Gablenzových synů; odtud vlak pokračoval do Trutnova. Na trutnovském nádraží byl do smutku oděný nákladní vagón na několik  dní odstaven. V době od příjezdu, až po slavnostní snesení rakve z katafalku, se u vagónu střídala čestná stráž, kterou zajišťovali členové místního ostrostřeleckého spolku. Spolu s generálovými ostatky byl z Curychu do Trutnova dopraven také Gablenzův mramorový náhrobní kámen, jež byl původně vytesán do tvaru sraženého kmene stromu. Ten byl po smutečním  ceremoniálu osazen nedaleko litinového pomníku, kde je k vidění dodnes.
    Počátek slavnostního dne 28. září ohlásilo budíčkem několik vojenských trubačů. Nebe bylo zatažené a z tmavých mraků k zemi padaly proudy vody. Ani nevlídné počasí, byť se později umoudřilo a vysvitlo příjemné podzimní sluníčko, však nemohlo odradit neuvěřitelný počet 50 000 přihlížejících lidí, kteří se sjeli za netradiční podívanou a doslova přeplnili tehdy jen šestnáctitisícové město Trutnov.     
    V 8 hodin ráno byl vagón s rakví oficiálně otevřen. Generálovi nejbližší rodinní příslušníci a blízcí přátelé se sem postupně přicházeli poklonit a pomodlit. Bohatou květinovou výzdobu, jíž dominoval velký bílý kříž, záhy doplnilo 37 bohatě zdobených pohřebních věnců. Kolem 9 hodiny se čestné vojenské jednotky, členové desítek různých veteránských spolků (celkem se jejich počet odhaduje na 1100 mužů), vojenská hudba, přímí pozůstalí, duchovenstvo i ostatní oficiální účastníci smutečního průvodu, začali před nádražím řadit. Pro generálovu rakev sem byl dopraven vojenský pohřební vůz, tažený černým čtyřspřežím.
   V půl jedenácté zahřměl ze Šibeníku pronikavý výstřel z hmoždíře, a opakoval se každou následující minutu až do okamžiku, kdy byla rakev slavnostně uložena v památníku. Bezprostředně po prvním výstřelu se generálovým ostatkům dostalo křesťanského požehnání a rakev pak byla za zvuků smutečního chorálu vyzdvižena na pohřební vůz. Příslušníci armády vzdali ještě poslední hold svému generálovi a hned jakmile připažili, padl dlouho očekávaný povel a smuteční průvod se vydal na pochod městem.
    V těch ulicích Trutnova, kudy měl smuteční průvod projít, mlčky postávalo tísíce přihlížejících a se zájmem hleděli na nekonečné procesí smutečních hostí. Bylo jich nakonec tolik, že Ti z nich, kteří průvod uzavírali, vycházeli od nádraží teprve v okamžiku, kdy se už čelo průvodu nacházelo před trutnovskou radnicí (asi 700-800m). O pár  bloků dál se od průvodu oddělilo několik vybraných vojenských jednotek, včetně vojenské kapely, aby se přesunuly do míst, odkud měly později vypochodovat ke slavnostní vojenské přehlídce. Trudnou atmosféru umocňovalo nepřetržité vyzvánění z nedalekého evangelického kostela. Na jihovýchodním úpatí Šibeníku, v místě, kde se Rokytnická silnice kříží s několika lesními cestami, byla rakev z pohřebního vozu snesena a odnesena osmi veterány války 1866 až k památníku.
    Poslední rozloučení odstartoval krátký církevní obřad a poté přišly na řadu očekávané projevy představitelů, kteří převzali nad celou akcí patronát. Vedle Gablenzových vojenských činů v celkem 56 bitvách, jichž se během své vojenské kariéry zúčastnil, z nichž největší důraz byl kladen právě na tu trutnovskou, zde byly připomenuty také zásluhy iniciátora stavby památníku, Christopha Jungkunsta, bez něhož by se Gablenz do Trutnova nikdy natrvalo nevrátil. Po ukončení posledního projevu byla vypálena čestná salva a následovala státní hymna. Z dominantního návrší se k obyvatelům Trutnova sneslo burácivé dunění osmi dělových výstřelů, po nichž byla rakev s ostatky přenesena do krypty a zahalena do černožluté státní vlajky.
    Po pietním aktu se většina účastníků odebrala na svah pod památníkem, odkud mohli z nabízené „ptačí perspektivy“ nerušeně přehlížet poslední bod smuteční slavnosti - defilé vojenských jednotek. Vycíděné zbraně a nažehlené uniformy, stejně tak jako pravidelné tvary příslušníků pěchoty, jezdectva a dělostřelectva, znovu přilákaly do ulic početný dav diváků. Pochodová kolona se protáhla kolem severního úbočí Šibeníku a zastavila se až před trutnovskou radnicí, kde byly jednotky rozpuštěny a odveleny do svých provizorních ubytoven. Gablenzovi blízcí příbuzní, významní patroni a další pozvaní hosté, se ještě setkali v hotelu Bílý kůň při hostině na rozloučenou. Tisíce návštěvníků, kteří si  nezapomenutelnou událost nenechali ujít, se po zbytek dne procházelo po bývalém bojišti, nejvíce pak po Gablenzově návrší a kolem jeho nové hrobky.  
Konec dobrý, všechno dobré   
Vyhlášení samostatnosti Československa v říjnu 1918 přestál Gablenzův památník bez větší újmy. K jedinému vážnějšímu zásahu, který byl ale vzhledem k likvidaci velkého množství aktuálně nežádoucích památek vcelku přijatelný, došlo až o několik let později. V souladu se zákonem č. 50 Sb. ze dne 19. března 1923, nařizujícím odstranění památek a nápisů připomínajících symboly zaniklé monarchie, bylo rozhodnuto o stržení jedné z pamětních litinových desek, věnované v roce 1908 císaři Františku Josefovi I. Desku nechal vyrobit a na pomník připevnit veteránský spolek při příležitosti 60. výročí od nástupu císaře na trůn.
    Navzdory nepříznivé době se snadno korodujícímu litinovému pomníku i nadále dostávalo potřebné pravidelné péče, a to především ze strany spolku vysloužilých vojáků, kteří také realizovali jedny z úplně posledních stavebních úprav. V roce 1927 bylo rozhodnuto o vsazení proskleného okna do podlahy nad kryptou a v roce 1936 byl pak do interiéru konečně přiveden elektrický proud, díky němuž mohla být nasvícena jak krypta s rakví, tak i vstupní prostor do pomníku.
    Od data ustanovení nového státního zřízení bylo zakázáno pořádat tradiční vzpomínková setkání, jež se konala vždy v blízkosti pomníku. Od stejného roku býval pomník zpřístupněn veřejnosti už jen jednou za pět let a po druhé světové válce se tato perioda ještě protáhla. Do pomníku začalo zatékat a v nevětraných prostorách se srážela vlhkost. Celá řada kovových prvků, včetně vnitřního schodiště, začala korodovat a ztrácet své původní vlastnosti. Pravidelná a pečlivá údržba vzala dávno za své, a když už měla být nějaká mimořádně provedena, často chyběly odborné znalosti. Nejvíce postižená místa byla ošetřována jen povrchově, mnohdy jen provizorním nánosem nové barvy. Špatný technický stav vnějšího pláště pomníku přitahoval čím dál větší pozornost sběratelů druhotných surovin, kteří z něj postupně odcizili většinu ozdobných litinových prvků, včetně jednoho z těžkých ocelových řetězů.
    Až pád komunistického režimu přinesl nový náhled na problematiku dlouhodobě zanedbávaných památek. Díky tomu byla ještě v roce 1990 započata celková rekonstrukce již značně poškozeného pomníku. Nejprve bylo pořízeno několik nových odlitků ozdobných prvků, které z podstavce uloupili vandalové a doplněn byl také chybějící kus litinového řetězu. Kvůli obnoveným oslavám a připomínce 125. výročí od ukončení války 1866, bylo opraveno vnější schodiště, aby mohl být interiér pomníku opět zpřístupněn veřejnosti. V roce 1993 bylo opraveno vnitřní schodiště a obnovena původně rozvalená vnější opěrná zeď. O rok později byly z okolí pomníku vykáceny náletové dřeviny a ze severozápadního úbočí zmizely vzrostlé stromy, které bránily ve výhledu na pomník. V roce 1997 byly doplněny zbývající ozdobné prvky a byl obnoven nátěr vnějšího pláště. V roce 2011 pak byla vybudována nová přípojka elektrického vedení a nainstalováno moderní noční nasvícení památníku. O dva roky později se přikročilo k obnově vnitřního pláště pomníku, při němž byla odstraněně koroze z litinových dílů a vytmeleny dilatační spáry. Ani tím však obnovovací práce neskončily a s krátkými přestávkami pokračovaly až do roku 2005. Poslední stavební úpravu představovala montáž nové vlajkové žerdi. Po téměř čtrnácti letech byl pomník dokončen, přičemž veškeré stavební úpravy vyšly na celkem 1,5 mil. Kč.
    V roce 2001 byla zrestaurována a vrácena na své původní místo také výroční litinová deska, původně věnovaná k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. Ta byla po celou dobu, a to i přes nesouhlasný postoj prvorepublikových státních úředníků, uskladněna uvnitř pomníku. Posledním ze zmizelých symbolů někdejší slávy Podunajské monarchie, který však zřejmě nemá šanci se na pomníku kdy znovu objevit, tak zůstává černožlutý císařský prapor, jež se kdysi hrdě třepetal na jeho vrcholu.

Kdo byl Ludwig von Gablenz?
Ludwig Karl Wilhelm, svobodný pán von Gablenz, jak zní úplné jméno a titul pozdějšího habsburského generála jezdectva, se narodil 19. července 1814 v duryňské Jeně. Byl příslušníkem staré saské důstojnické rodiny, proto už ve čtrnácti letech nastoupil vojenskou dráhu u saského vojska. V Drážďanech, jež dlouhou dobu vojensky spravoval také jeho otec, vystudoval Rytířskou akademii a později byl povýšen na poručíka královské saské jízdní gardy. Na jaře 1833 přešel v hodnosti podporučíka do rakouské armády a o dva roky později obdržel u pěšího pluku č. 18 hodnost nadporučíka. Záliba a nesporný talent v jízdě na koni ho však předurčovaly ke službě u jezdectva, kam byl nakonec díky patřičným známostem převelen a jako rytmistr druhé třídy zaujal v srpnu 1839 post u kyrysnického pluku č. 6. U téhož pluku obdržel dne 30. května 1845 povýšení do hodnosti rytmistra první třídy.
    V roce 1848, za války proti Piemontu, zastával funkci pobočníka majitele pluku hraběte von Wallmoden. Západně od Verony se dne 6. května zúčastnil slavné bitvy u Santa Lucie, ve které rakouské vojsko pod vedením polního maršála Radeckého porazilo dvojnásobně silnější sardinskou armádu. V Radeckého štábu pak u Vicenzy zařizoval pomocné služby a u Verony se mu dostalo výjimečného úkolu, neboť byl jako parlamentář odeslán do sardinského hlavního stanu. Mladý důstojník na zasloužilého veterána napoleonských válek zřejmě zapůsobil a 1. července byl přímo Radeckým povolán do generálního štábu, v němž se zúčastnil vrcholné bitvy celé kampaně – u Custozy ve dnech 23. - 25. července.
    Vedle štábní práce přijímal Gablenz také bojové úkoly přidělované menším jezdeckým oddílům. Např. 14. srpna se dobrovolně přihlásil do vysoce rizikového podniku a v čele šedesáti jezdců byl vyslán vyhodit do vzduchu želelezniční trať mezi Milánem a Treviglio. Úkol pod přímou palbou obránců splnil a na několik dní zpomalil postup nepřátelských jednotek. S dobrovolníky pod velením pozdějšího sjednotitele Itálie - generála Garribaldiho, se měl tu čest setkat v bitvě u Marrazone dne 26. srpna, kde se pohyboval jako důstojník generálního štábu u divize polního maršála Edmunda knížete Schwarzenberga.
    Do hodnosti majora byl Gablenz povýšen dne 19. září a krátce na to byl převelen na uherské bojiště, kde zaujal pozici v generálním štábu armádního sboru, jemuž velel generál jízdy hrabě Schlick. V období od prosince 1848 až do konce června 1849 se Gablenz zúčastnil více než dvaceti bitev proti uherským povstalcům, získal Rytířský kříž Řádu Marie Terezie a 11. července 1849 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. 13. prosince následovalo povýšení na plukovníka. 27. února byl Gablenz přítomen bitvy u Kápolny, za což později obdržel Vojenský záslužný kříž.
    V letech 1850-1856 následovalo několik diplomatických misí. Nejprve u ruského vojenského stanu (ruský spojenecký kontingent o síle 140 000 vojáků vstoupil na uherské bojiště krátce před úplným potlačením povstání), na přelomu let 1850-1851 u spojenecké saské armády, o rok později ve Varšavě a konečně v letech 1854-1856 v Moldávii, kde působil nejprve jako pozorovatel a později jako velící generál. Hodnost generálmajora mu byla propůjčena 31. března 1854.
    V roce 1857 obdržel Gablenz velení 2. brigády u VII. armádního sboru, se kterým se v Itálii v roce 1859 zúčastnil nového tažení proti Piemontu a jeho spojenci – Francii. U Magenty, dne 4. června 1859, byl nucen dočasně převzít velení nad 1. divizí těžce raněného podmaršálka svobodného pána von Reischach. V prohrané a rozhodující bitvě této války - u Solferina, dne 24. června 1859, už znovu velel své 2. brigádě. Rakušané zde ztratili téměř 22 000 mužů, s nimi i celé tažení a 11. července uzavřely ve Villafrance příměří. Rakouský císař se vedle územních ztrát (Lombardie) musel vyrovnat se ztrátou také více než stovky generálů, které poslal za zpackané tažení „jedním škrtnutím pera“ do penze.
    Dne 15. srpna 1862 byl baron Gablenz (právo užívání tohoto titulu obdržel 8. března 1858) převelen k V. armádnímu sboru a s platností od 21. srpna byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka. Ve stejném roce se stal také druhým majitelem 6. hulánského pluku. Úplné samostatnosti ve velení rakouským silám se dočkal 12. prosince 1863, kdy byl ustanoven velitelem expedičního rakouského VI. armádního sboru, s nímž měl v rámci spojenecké armády, tvořené tehdy pruskými, rakouskými a hrstkou saských a hannoverských jednotek (vrchním velením byl pověřen pruský polní maršál von Wrangel), operovat proti Dánům v Holštýnsku a Šlesvicku. Válka, která se v roce 1866 stane jednou z příčin nového ozbrojeného konfliktu mezi Pruskem a Rakouskem, se i přes nepříznivé zimní komplikace vyvíjela nadmíru dobře a již 12. května bylo podepsáno příměří, které v listopadu stvrdil mír uzavřený ve Vídni. Dobytá území přešla pod správu vítězných velmocí, přičemž Rakousko obsadilo Holštýnsko a Prusko Šlesvicko. Gablenz si v tomto tažení vysloužil celou řadu vysokých vojenských vyznamenání, mezi nimiž nechyběl ani rakouský Komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie nebo pruský řád Pour le Mérite. V září 1865 pak byl Gablenz jmenován místodržitelem Holštýnska.
    Ve třetí dekádě měsíce června 1866 postupně překročily hranice českého království celkem tři pruské armády a nezadržitelně se draly na jihovýchod, odkud se v rámci přijatých dispozic měly probojovat k hlavnímu městu Habsburské monarchie. Tímto válečným aktem vyvrcholily dlouhodobé snahy Pruska o převzetí vlivu v tzv. Německém spolku, a to na úkor právě Rakouska. Do cesty každého z nepřátelských pochodových proudů bylo vysláno několik samostatně operujících armádních sborů, jež byly součástí rakouské tzv. Severní armády pod velením hrdiny od Solferina - polního zbrojmistra rytíře Ludwiga von Benedek. Prusové hned od počátku Rakušany převyšovaly morálně, materiálně i takticky, díky čemuž Rakušané vbrzku utrpěli sérii porážek. Jediná potěšující zpráva přišla od Trutnova, kde X. armádní sbor, pod Gablenzovým vedením, odrazil dne 27. června pruský I. armádní sbor generála pěchoty von Bonina a donutil ho, alespoň na čas, vrátit se zpět do výchozích postavení za hranicemi. Gablenzův sbor za toto vítězství zaplatil vysokými ztrátami, které si vyžádaly zejména boje o dominantní výšiny na jih od města. Následujícího dne přišel Gablenz o celou jednu brigádu, která se díky nenadálému bočnímu útoku ocitla v obklíčení pruských gardových jednotek. Zbylým jednotkám se však podařilo vyvázat z dotyku nepřítele a ustoupily k Hradci Králové, kde byla dne 3. července svedena generální bitva, jež prakticky rozhodla výsledek války v neprospěch habsburské monarchie. Gablenzův X. sbor a III. sbor arcivévody Arnošta od prvopočátku operovaly na středu rakouské obranné linie nedaleko říčky Bystřice, kde svou dělostřeleckou palbou přibyly na několik hodin k zemi valnou část 1. pruské armády prince Friedricha Karla. Své pozice Gablenz spořádaně vyklidil až v okamžiku, kdy do centrálního postavení rakouské armády u nedalekého Chlumu pronikly pruské gardové jednotky a začaly ohrožovat také sousední ves Lípu.
    Následujícího dne pověřil Benedek barona Gablenze, aby se pokusil v pruském hlavním stanu v Hořicích dohodnout podmínky příměří. Zde však neuspěl a podobně, ne-li hůře, si vedl před pruským králem také 8. července v Pardubicích. Gablenzův X. sbor (a další čtyři jezdecké divize) pak obdržel rozkaz, aby se z Čech stáhnul k Vídni, kde se měl zapojit do obrany hlavního města. Té již nebylo zapotřebí, neboť se pruská válečná mašinérie zastavila jen pár kilometrů od Dunaje (u Wagramu) a 27. července se na zámku v Mikulově uvolila podepsat podmínky příměří a schválit předběžnou mírovou smlouvu, jež byla 23. srpna ratifikována v Praze.
    Jestliže si rakouský císař František Josef I. vyřizoval účty s generalitou za výsledek války 1859, po prohrané válce, jež na Rakousko uvalila tvrdé sankce a na dlouhá desetiletí poznamenala vývoj ve střední Evropě, tomu nemohlo být jinak. Celá řada vyšších velitelů byla poslána do výslužby nebo jim byly nabídnuty podřadné úkoly. Na chvíli se mezi nimi ocitl také generál Gablenz, ale hned v příštím roce (1867) byl jmenován generálem jezdectva a zároveň velícím generálem na tzv. Vojenské hranici. O rok později zastával funkci vojenského velitele Záhřebu. Byla to už ale jeho „labutí píseň“ a tak 28. listopadu 1871, na nátlak nadřízených, vystoupil z činné služby.
    Dne 28. ledna 1874, během návštěvy svého bratra v Curychu, se Ludwig von Gablenz rozhodl v hotelovém pokoji pro dobrovolný odchod z tohoto světa a střelil se revolverem do srdce. Přesný motiv jeho činu je dodnes nejasný a vede k mnoha spekulacím. Na rozloučenou však zanechal dopis, v němž stálo: „Jsem smířen s bohem! Život se stal nesnesitelným. Dva roky se mi vyhýbá spánek, a proto s tím chci skončit.“

Příspěvek byl zpracován převážně na podkladech publikace „Trutnovská legenda“, kterou vydalo Město Trutnov v roce 2005 při příležitosti stého výročí převozu a uložení ostatků generála Gablenze na vrchu Šibeníku.

středa 24. října 2012

ULM 1805 OČIMA HRABĚTE NEIPPERGA (2)

Relace o operacích rakouské armády v říši počínaje měsícem zářím 1805 až do 21. října téhož roku, dne opuštění Ulmu.

Výňatek z Deníku Adama Adalberta, hraběte Neipperga, důstojníka hlavního štábu.
(2. a závěrečná část)
Napoleon před útokem na Ulm 20. října 1805
Je vidno, že jsme úspěšní na všech stranách, pravil náš armádní bulletin, a že se přesunujeme, abychom pronásledovali poraženého a prchajícího nepřítele. Ti, co pochybovali, si mohli namlouvat,že chceme dosáhnout totéž, oč se snažil Kray. Byl šťastnější než my, v tažení roku 1800 vyrazil z Ulmu, prošel Nordlingenem i Donauwörthem a postavil se mezi Vídeň a Moreauovu armádu.

Z Ulmu k Elchingenu jsou dvě francouzské míle [cca 8 km] a středová kolona se nemohla do toho místa dostat dřív než po čtrnácti hodinách pochodu, tak byly cesty zničené. Předvoj oné kolony, který do určeného místa došel, našel Elchingen obsazen hrstkou lehkých jednotek, které rozšavloval, nebo pozajímal. Zničili jsme, leč jen ledabyle a částečně, most přes Dunaj, a postavilo se tam něco batalionů s šesti děly, aby jej bránily. Nutno poznamenat, že v instrukcích podmaršálku Rieschovi [Johann Sigismund, hr. Riesch] se říkalo, že nenarazí než na drobné oddíly nepřátel, velmi bezvýznamné, a to až k úrovni Donauwörthu, kde se teprve předpokládala jeho plná síla. Navíc byl vyzván, aby všechny raporty posílal do ****, místa mezi Heydenheimem a Elchingenem, kam se měl přesunout hlavní stan. Netuším, z jakého důvodu či jakým řízením osud, nám neustále nepřejícího, se hlavní stan nepřesunul do místa, oznámeného všem jednotkám, a sám zůstal v Ulmu. Následkem toho velitelé posílal svá hlášení stále do ****, odkud se z velké části vracela odesilateli. Na každý pád bylo v knize osudu neodvolatelně zapsáno, že jsme odsouzeni vršit ty nejhorší hlouposti jednu na druhou, abychom strhli do bezedné propasti armádu předtím tak skvělou, a přidali tím nové, až příliš snadné vavříny k štěstím provázené koruně Napoleonově.

Čtrnáctého zrána se dal Riescheho předvoj k Langenau a jádro kolony vyčkávalo v postavení u Elchingenu. K 10. hodině poslal generál Mecséry [GM Daniel Mecséry de Tsoor] hlášení, že se proti nám ubírá celá nepřátelská armáda. Byl vydán rozkaz k ústupu, to už ale vedl nepřítel generální útok na jednotky, střežící most, opravil jej, aby kolonou dobyl ves Elchingen, a útočil všemi směry, kde srážel vše, nač narazil. Naše od řeky sražené jednotky se uchýlily na výšiny, seskupily se tam, jak svedly, jejich jezdectvo napadlo pěchotu, naše dostalo rozkaz k útoku a nemohlo přimět únavou i hladem vyčerpané koně, aby jeli kupředu. Regimenty arcivévody Karla, Auersperga a Erbacha [IR3, IR24 a IR42] ztratily spousty lidu, ostatní potkal podobný osud. Stáhly se do karé a krok za krokem se dostávaly cestou k Albecku. Takto pokračovala středová kolona, následováná co krok nepřítelem, v ústupu na Ulm, zatímco Werneck pokračoval v pochodu na Heydenheim; už jsme o něm neuslyšeli, jen jsme se dozvěděli, že v otevřeném terénu nedaleko Frochtelfingenu kapituloval.

Zatímco hladem, bídou a únavou zesláblé jednotky zaujímaly navečer pozice před Ulmem, seskupil generál Marmont ty, co byly na pravém břehu, obsadil výšiny Pfuhl a přitiskl nás k předmostí. Arcivévoda Ferdinand (odsouzený až do té chvíle k nečinnosti) pochopil politováníhodnou situaci armády, odebral se v šest hodin do hostince U kola, kde byl Mackův hlavní stan, předestřel před ním naše postavení v celé hrůze a živě naléhal, abychom si pod záštitou noci prorazili skrz nepřítele cestu, což byl jediný možný způsob záchrany.
Sebedůvěrou překypující Mack jej na svou čest ujistil, že generální útok nepřátel, obklopujících nás ze všech stran, je jen lstí, zastírající jeho zoufalství a maskující ústup.

Je těžké se rozhodnout, zda Mackova ujištění pramenila z jeho niterného přesvědčení, jestli se zakládala na hlášeních proradného špióna [míněn je nejspíš Karl Schulmeister, který tu sehrál roli dvojitého agenta, byť nejspíš nebyla rozhodující], či byla jen zoufalým výplodem záliby ve vlastním mínění, o to nesmyslnějšího, že se odmítalo podřídit zjevné pravdě.

Jeho královský Výsost, která ztrácela vysvětlováním jen čas, jej opustila, vyhoupla se na koně a následována generály Kolowratem, Stipsiczem, Gyulaiem, Schwarzenbergem a jejich hlavními pobočníky i suitou přítomných štábních důstojníků, se odebrala na Michelsberg, tam našla šest či sedm eskadron, vyslala je vpřed k průzkumu cesty, kterou se chtěla dát, a čekala do jedenácté večerní při světle ohně na návrat generálů Gyulaie a Stipsicze, které poslala za Mackem, aby jej přesvědčili, že se má řídit jeho radou.

Mack se přesvědčit vůbec nedal, setrval v trestuhodném omylu, arcivévodovi předpověděl velké neštěstí a posla jménem Jeho Veličenstva rozkaz, že se mají generálové Gyulai a Stipsicz i všichni štábní důstojníci okamžitě vrátit do Ulmu.

Je vskutku smutné, že Jeho královská Výsost neměla dostatek autority a rozhodnosti, aby Macka dala zatknout ne jako zrádce, neboť jeho povaha jej stavěla mimo takové podezření, ale jako smyslů zbaveného člověka, který vše obětovává. To by bylo jediné a správné rozhodnutí, které by nás vystříhalo potupné katastrofy. Arcivévoda si netroufl oponovat rozkazům, vydaným panovníkovým jménem a my se vrátili plni smutku do onoho města, jehož jméno zůstane v srdcích všech Rakušanů navěky zapsáno jako bolestná a odporná vzpomínka. Jeho královská Výsost pokračovala cestou na Geisslingen provázela jej naše přání, aby uspěla. Nebyla marná, neboť tento nadaný princ pronikl po řadě bojů i útrapách až do Čech.

My byli v Ulmu s dvaadvaceti tisíci bojovníky, pár plukovními děly, chlebem na čtyřiadvacet hodin a pěti náboji na muže. Pravda, měli jsme před hradbami příkop plný vody, avšak v jiných místech jako byly brány Göttlingen a Günz, žádný neexistoval a valy, které to měly chránit, ještě nedosáhly ani dvou stop výšky.

Patnáctého ráno byl Mack skálopevně přesvědčen, nebo se tak tvářil, že nepřítel ustoupí. Nechal svoje oddané vyšplhat na věž katedrály, aby mohl hned oznámit přesuny, které se odehrají. Poté dal vytisknout proklamaci, v níž oznámil naše úspěchy a úniky a napsal Werneckovi a Kienmayerovi, aby jim mohl dát rozkazy k pronásledování, napadání a soustavným útokům na nepřítele v jeho plném ústupu a zejména k tomu, aby mu pobrali děla i zavazadla. Všichni, kteří byli svědky takového záchvatu demence, plakali v ústraní nad osudem monarchie, který byl v dané chvíli v takových rukou. Mysleli si ostatně, že podobné depeše zůstanou v jeho kanceláři, neboť jsme neměli aleppské holuby, kteří by k cíli doletěli. V 10 hodin telegrafy z věže oznámily, že pro hustou mlhu v celém okolí není dalekohledy vidět než zlomek nepřátelských sil na pravém břehu Dunaje a že nepřítel stáhl svoje přední hlídky na levém břehu až k Haslachu.
Francouzská medaile k vítězství u Elchingenu
Všechny Mackovy naděje rázem ožily a byl vydán rozkaz ubytovat polovinu armády u měšťanů, novou a velmi patetickou proklamací vyzvaných, aby sdíleli stůl se svými chrabrými osvoboditeli.

Když se hladové oddíly shromáždily přede dveřmi domů v naději, že alespoň tentokrát utiší sžíravý hlad, ozvalo se na poledne bubnování na poplach a nebožáci se vlekli na svá stanoviště. Po několikaminutové dělostřelbě zformoval nepřítel útočné kolony a šturmem dobyl výšiny Michelsbergu, obsazené sotva desetinou jednotek, které by byly k jeho obraně potřeba.

Naši vojáci se zmateně dostali k městským branám a ti na výšinách Frauensteigu měli sotva čas, aby dokončili ústup. Katastrofu Mackovi oznámili a jeho to zmátlo. Trval na tom, že to není možné, přesto ale dal rozkaz zavřít a zabarikádovat všechny brány. Postřelovali jsme se vzájemně z děl, část posádky obsadila předsunuté valy a zaplnila hradby, zbytek zůstal pomíchaný v ulicích, kde překážel v cestě, nebo utekl do domů. Bylo vidět bledého muže s noční čepičkou pod kloboukem, na těle měl modrý redingot, ruku v pásce a podpíral jej nějaký sluha. Vlekl se pěšky proudy deště podél hradeb a došel ke skupině důstojníků. Byl to Mack, ujišťující všechny, kteří mu chtěli naslouchat, že nepřítel je ve smrtelných nesnázích a uskutečňuje ústup. Poslouchali ho mlčky a nemohli pochopit, jak může být rozumný člověk tak zaslepený, pokud se nepomátl, neboť komíny a střechy, hroutící se nám nad hlavami, jasně dosvědčovaly, že pokud někdo prohrává, je to náš hlavní stan.

K páté večer zformoval nepřítel dvě útočné kolony a vyrazil k útoku na dvě brány, Günz a Frauenthor. Čelo útočníků, vedené plukovníkem Vedelem, už proniklo až pod klenbu brány Frauenthor a chystalo se vpadnout do města, když ho úsilí a odvaha kapitána hraběte de Linanges, podporovaného jednou kompanií, dokázalo zastavit. Všichni, kteří nepadli, byli pozajímáni a kartáče zkosily řadu Francouzů, kteří zůstali mrtví či umírající pod valy. Kolona, která útočila na bránu Günz, nebyla o nic šťastnější. Nedokázala bránu prorazit a navíc byla  po značných ztrátách donucena ke zmatenému ústupu.

Tento pokus přiměl nepřátele k opatrnosti, naše postavení se ale nezlepšilo. V šest hodin se objevili dva nepřátelští důstojníci, aby vyjednávali; byli odvedeni do Mackova kvartýru, kde už se shromáždili všichni generálové. Vyzvali nás, ať se vzdáme. Mack zuřil, vykřikoval, že musíme sníst koně, a za zrádce označil každého, kdo by mluvil o kapitulaci. Generálové se radili, shodli se a jednomyslně prohlásili, že pevnost je neudržitelná, že nemáme munici, jsme bez jídla a jedinou službou, již lze státu prokázat, představuje získání čestných podmínek, které by zachránily posádku i čest vojska. Následkem toho podepsali následující prohlášení:

„Podepsaní jednomyslně prohlašují, že se nechají pohřbít pod troskami města, nedostane-li se posádce práva volného odchodu z Ulmu se všemi válečnými postami, zbraněmi i zavazadly stejně jako svobodného odchodu na řeku Lech, kde by se připojila ke sboru podmaršálka Kienmayera a pokračovala ve službě.“

Mack odmítl podepsat a nechal připsat, že nesouhlasí.

Kníže Mořic Liechtenstein se odebral s tímto listem do Neyova hlavního stanu, kde strávil noc. Ráno 16. pak začala kolovat Mackem podepsaná vyhláška, kterou se císařovým jménem zapovídalo mluvit o kapitulaci a v níž se oznamovalo, že nás obrovský rakouská a ruská armáda chvátá vysvobodit. V deset hodin se vrátil kníže Liechtenstein  s odpovědí Neye, který získal jen z obdivu k řečenému princi následující podmínky císaře Napoleona:
Pomník v Ober Elchingenu
„Souhlasí se s příměřím až do poledne, leč pod podmínkou, že se posádka zavazuje předat ještě dnes město Ulm do rukou francouzských jednotek a odejde do válečného zajetí do Francie. Generálové a důstojníci se odeberou tamtéž, ponechají si ale koně a své věci. V případě odmítnutí bude následovat útok.“

To se odmítlo a každý chvátal na své místo, aby povzbudil vojáky a přichystal se náležitě uvítat nepřítele. Odpoledne propukla prudká kanonáda a trvala dvě hodiny, granáty pršely ze všech stran, zapálily pár domů, požáry se však povedlo v zárodku uhasit. Pak bylo slyšet trubače, volajícího generála Macka, který vyšel na pár set sáhů od města. Jeho jednání s Neyem trvalo půl hodiny, pak se vrátil a všechny baterie spustily palbu, která trvala až do šesté večerní a poškodila velkou část domů, nám ale zabila jen tři až čtyři muže.

Navečer přijel mladý Ségur [Philippe de Ségur, pobočník, přidělený k Napoleonovu štábu], strávil u Macka celou noc a posádka na hradbách pracovala, jak nejlépe uměla, na odstranění škod.

Sedmnáctého ráno se mladý Ségur vrátil k sobě a my se dozvěděli, co bylo účelem jeho mise. Císař se lidsky rozhodl ušetřit město, a aby nám dokázal, že nemáme žádnou naději na pomoc, věnoval nám pět dní, po jejichž uplynutí jsme se zavazovali, nebudeme-li do té doby vysvobozeni, že se vzdáme a staneme se válečnými zajatci. Znamenalo to, že si všichni generálové a důstojníci všech stupňů ponechají meče, koně a zavazadla, dají čestné slovo až do výměny zajatců nebojovat a vrátí se přes Tyrolsko do dědičných zemí. Vojáci složí zbraně poté, co vyjdou s vojenskými poctami, s bubnováním a zapálenými lunty, z města. Nato budou odvedeni jako zajatci do Francie.

sobota 20. října 2012

ČTYŘI DNY V ČERVNU: ROMÁN O WATERLOO

Opět mi přišel mail od přítele s vazbou na nakladateství Talpress s ukázkou právě vydávané novinky a se svolením i prosbou o zveřejnění, což činím obzvláště rád, neboť toto nakladatelství příjemně překvapuje stále víc zaměřením na současný historický román. Vydalo už překlady dvou svazku trilogie Iaina Galeho s Marlboroughovým důstojníkem Jackem Steelem jako hlavním hrdinou (Muž cti, Pravidla války), odehrávající se ve válkách Ludvíka XIV. a, jak jsem nedávno informoval, snaží se i pokračovat ve vydávání O´Brienova námořního cyklu. Tentokrát jsem dvojnásob rád, neboť se k nám dostává další Iain Gale, kniha s názvem Čtyři dny v červnu (Four Days in June), věnovaná belgické kampani roku 1815 a bitvě u Waterloo, o níž anotace na webu Talpressu říká:
    "Spojenecká vojska anglo-batavské a pruské armády se vydávají do boje s Napoleonem Bonaparte za jeho svržení a nastolení míru v Evropě. Celé jejich tažení a boje, které vyústí bitvou u vesnice Waterloo, trvají čtyři dny. Čtyři dny v červnu 1815. Na jedné straně pohled, činy a myšlenky důstojníků sira Williama De Lanceyho, Jamese Macdonella z anglo-batavské armády a hraběte von Zietena z armády pruské a na straně druhé Neye, maršála Francie a samotného Napoleona. Očima těchto pěti mužů jsou vyprávěny události vedoucí k bitvě u Waterloo a nakonec samotná bitva, která se zapsala do dějin jako poslední bitva napoleonských válek."
    Nakladatelem poskytnutá ukázka vypadá velmi zajímavě, živě a odpovídá hodně přesně historickému pozadí události, pokud o Waterloo a událostech 15. až 18. června 1815 něco vím. Zde je:  

IAIN GALE: ČTYŘI DNY V ČERVNU
Prolog: Sto dní 
Mysleli si, že je poražen. Věřili, že se navždy zbavili tyrana, jenž po dvě desetiletí pustošil Evropu. Jak se však mýlili. V nestřeženém okamžiku, kdy se všichni věnovali právě narozenému míru, vyklouzl z pout zajetí a vrátil se do Francie. Orlové znovu pozvedli svá křídla a císařství se chystalo do války. A tak teď červenokabátníci čekali, pozorovali a dohadovali se, odkud na ně zaútočí. Generálové, kapitáni, řadoví vojáci. Muži, kteří si mysleli, že už mají válčení za sebou. Muži, kteří si každý dle svého postavení představovali svoji budoucnost na koni po boku honicích psů nebo jak holdují hazardu v Paláci svatého Jakuba nebo utrácejí tvrdě zaslouženou kořist v tavernách a nevěstincích v Liverpoolu a Londýně. Muži z hrabství na jihu a ve středu země a muži z drsného severu. Horalé a mladí sedláci, zlodějíčkové a jiná cháska. Ti všichni tu teď stáli jako vojáci.
     Ti, kteří proti tomuto zpropadenému muži bojovali dlouhých osm let ve Španělsku. A spolu s nimi nová krev. Nezkušení civilisté a bledolící mladí nižší důstojníci, zlákáni příslibem nečekané poslední šance získat slávu a bohatství ve válkách se Skrčkem.* Jiní přišli, aby posílili jejich řady: Němci, Holanďané a Belgičané a vedle nich Prusové, a všichni se stejným cílem, tedy konečně dokončit to, co dle všech bylo již dávno vyřízeno. 
     Ti všichni tu nyní čekali s očima otevřenýma. Podivné letní počasí, kdy jeden den bylo horko a druhý hustě pršelo, jim nepřidávalo na klidu. Na polích rostlo žito a pšenice, klasy ještě zelené, stonky vysoké až po ramena. A červenokabátníci a jejich spojenci byli stále nepokojnější a nepřáli si nic jiného, než aby už dorazil. 
* Britové nazývali Napoleona „Boney“, tedy „Skrček“, a to především kvůli jeho malé výšce (pozn. překl.).
  DEN PRVNÍ: ČTVRTEK 15. ČERVNA 1815
Jedna: Charleroi, 3:30 ráno.


Zieten
Ten muž byl strachem bez sebe. Zietena to nijak neudivovalo. Jediným trestem za dezerci byla smrt a on dal svůj život všanc, když se zoufale rozběhl přes řady své vlastní armády a poté přímo k nepřátelským hlídkám. Jen zázrakem jej nikdo nezastřelil. Riskovat život, zradit svoji zemi. To je zvláštní statečnost. Odvaha pramenící ze zbabělosti. Tenhle Francouz však nevypadal jako zbabělec. Nevypadal ani jako hrdina. A vůbec, nevypadal ani jako voják. Na hlavě sice měl vojenskou čepici a na ní plíšek z mosazi s číslem 13. Třináctý regiment řadové pěchoty. Zieten se pokoušel rozpomenout. Jaké jsou to jednotky? Jaká brigáda? Kdo to tam na něj za řekou čeká? Nevadí. Dostanou to z něj později. Vojáky ze 13. si však pamatoval. Jako hrdiny – u Slavkova, u Jílového, u Wagramu, u Borodina. Dokonce s nimi sám zkřížil meče – u Auerstedtu. Tento muž však nebyl z oněch Francouzů v roce 1806. Z těch, kteří o měsíc později k nesmírné hanbě Pruska pochodovali na Berlín. Tento muž, říkal si Zieten, je jiný Francouz – naprosto zmatený Francouz.
          Nebyl oholený.Tak tři dny, počítal Zieten. Jeho uniformu tvořil jen dlouhý špinavý hnědý svrchník, i když pod ním na sobě měl řádný tmavomodrý kabát. Roztřepený žlutý límec a potrhané červenožluté nárameníky byly důkazem, že patřil do elitní jednotky voltižérů – ostrostřelců.* Élite? pomyslel si Zieten. Svoji mušketu zahodil. Jinak však zásoby měl – příděl chleba na čtyři dny a rezervní patrony – nosil to u sebe zřejmě proto, že chyběly vhodné prostředky pro jejich přepravu. Jestli se na ně Napoleon chystá s tímhle materiálem, není se čeho obávat. V hloubi duše si však generál byl vědom toho, že to jsou jen prázdné řeči. Tento muž není jejich typický voják. A proto je teď zde – v potemnělé
jídelně měšťanského domu, kterou Zietenův hlavní štáb zabral a kde nyní sídlí, v tomto bohem zapomenutém belgickém městě. Je blázen. Statečný zbabělec. Dezertér. Nechce bojovat. Představoval však výjimku. Tam venku za řekou stáli další, a ti, jak Zieten dobře věděl, byli jiní. Ostřílení vojáci odhodlaní bít se. Muži plní nenávisti. Vůči Prusům. Vůči mužům, jako je on sám.
            * Voltižéři byli pěchotní jednotka, zvlášť cvičená k pronásledování a oslabování nepřátelských vojáků z dálky. Sestavovali se z nejlepších střelců francouzské armády. Avšak jejich účinnost v terénu snižovala skutečnost, že nebyli uvyklí boji zblízka (pozn. red.).
Na stole leželo jídlo a láhev místního vína. Zrovna se chystal, že se nají, když toho chudáka přitáhli do místnosti. Zieten si všiml, jak Francouzovy oči zírají nahubenou kuřecí nohu, kterou držel v ruce, hodil ji tedy do ohně, a až příliš okatě, jak si uvědomil, si otřel mastné prsty o rudý límec svého tmavomodrého kabátu. Francouz si sundal čepici, vlasy na hlavě měl řídké a mastné. Začal hovořit. Mluvil však se silným přízvukem; mumlal a komolil slova. Zietenův náčelník štábu, lakonický a vzdělaný von Reiche, se pokoušel jeho slova útržkovitě tlumočit:
„Říká, že je z 13. regimentu řadové pěchoty, pane. Z jednotky hraběte d’Erlona. Na několik dní se utábořili poblíž Beaumontu, na jihozápad od nás. Byl tam celý jeho regiment – tři bataliony. Asi okolo 1 200 mužů. Avšak někteří opustili řady, stejně jako on. Několik jeho přátel. A několik jich zemřelo. Přišli tam z Lille. Povídá, že než dorazil k našim, čítalo to pěšky deset kilometrů. A dalších deset až sem. Prý prošel skrze další francouzské jednotky. Byla tam spousta mužů. Snad na 20 000. Všichni vyzbrojeni. Viděl pěšáky, mnoho kanonů, kopiníků a myslivců. Jeden z jeho přátel byl zastřelen, další dva zatčeni četníky. Velmi se prý bál. Nechce bojovat. Chce pomoci, pane.“
Francouz se nejistě pousmál. Už od včerejška Zieten očekával, že se něco takového stane. Ale až doteď si nebyl jistý kdy. V tohoto muže doufal. Může mu však věřit? Velmi si přál, aby tomu tak bylo. Venku ležela hustá mlha. Bylo nemožné, aby hlídky něco zahlédly. Dokonce i husaři s bystrýma očima z jeho vlastního regimentu, Čtvrtého, se vrátili s nepořízenou. Jakákoliv informace by teď byla cenná. Pokoušel se novinky utřídit a nevšímal si Francouzova ustrašeného a zkroušeného pohledu.
„Dejte mu napít.“
„Generále?“
„Napít. Dejte mu napít. Vína. Vody. Přineste mu pohár vody. A židli.“
Stráž nalila vodu do otlučeného plechového poháru. Zieten vzal láhev s vínem a trochu ho do vody stříkl. Granátník přinesl jednu z mála židlí, které si nestihli vzít obyvatelé domu nebo z nichž jeho vlastní muži nenaštípali třísky na oheň. Francouz si sedl, pořádně se napil a snažil se vyloudit úsměv. Celý se potil. Polekaně otočil hlavu, když zvenku uslyšel, jak se někdo náhle zachechtal a roztříštila se láhev. Dole na dvoře se rozjařeně bavili nižší důstojníci. Pokoušeli se zapomenout, že se bude rozednívat, zapomenout na bitvu, která, jak všichni věděli, dozajista přijde.
„Zeptejte se ho, co teď podniká Napoleon. Kde bude přecházet přes řeku? Shromažďuje své jednotky na jednom místě? Táhne sem? Na Charleroi? Zeptejte se ho.“
Francouzův obličej vypadal zase ustaraně. Otázky zodpověděl bez váhání. Možná až příliš rychle? Zieten se pokoušel zkoumat jeho reakce, nakolik se jim dá věřit.
„Prý existují různé zvěsti. Napoleon poslal do Paříže pro Neye. Belgičané ve Wellingtonově armádě budou dezertovat a přidají se k Francouzům. Wellington potáhne z Bruselu směrem k pobřeží.“
Tohle už Zieten taky slyšel. Před bitvou vždycky kolují všemožné dohady. Spíš ho zajímalo, zda jsou informace důvěryhodné a zda mu pomohou vyhrát nadcházející boj. A tak zajistil, aby se ten muž cítil dobře; zmírnil jeho strach, podnítil sebedůvěru, naléval víno a kousek po kousku se z toho mumlání dozvěděl, že císař vydal rozkazy pochodovat k řece Sambře. A pak změnil tón. Podrobí ho poslední zkoušce.
„Proč jste dezertoval?“
Francouz těžce polkl a začal mluvit. Nemá císaře rád. Francii jistě. Ale Napoleona? Uplivl si na zem. Během posledních deseti let válek ztratil tři bratry. Je hospodářem z Normandie. Není žádný voják. Má dva syny. Chce mír. Oči se mu zalily slzami.
Zieten se usmál. Dobře. Tohle nehraje. A dávalo to smysl. Císař se chystal zaútočit – u Thuinu. Hodlal koncentrovat jedno křídlo armády. A namířit ho sem. K Charleroi. Takto narazí plnou silou na Steinmetzovu brigádu. Napoleon plánuje rozpoltit spojenecké řady, dříve než se stačí seskupit. A pak je pomalu všechny zničí. Jednu po druhé, svojí typickou strategií centrální pozice. Úžasný plán. Samozřejmě. A až nebezpečně jednoduchý. Právě tohohle se bál. Zieten musel jednat rychle. Blücher určitě do bitvy potáhne. Wellingtonem si nebyl tak jistý. Wellington, hrdina ze Španělska, se svojí armádou poskládanou z Britů, Holanďanů, Belgičanů a hannoverských vojáků. Jak se zachovají, až budou stát tváří v tvář silám mocného císařství? Postaví se jim? Ne, Wellington by nevzal nohy na ramena. Ale přijde jim na pomoc? Nebyl čas tuto otázku zkoumat. Pokud má být Napoleon zastaven, Prusové na něj budou připraveni.
„Reiche. Pošlete zprávu polnímu maršálovi Blücherovi. Sdělte mu, že se mě Napoleon chystá napadnout u Thuinu. A zajistěte, aby se depeše dostala i do rukou lorda Wellingtona. A ještě něco, tentokrát nezapomeňte poslat kopii generálovi von Gneisenau. Nechceme přece urazit vytříbené mravy nejvyššího velení, že?“
S Gneisenauem nikdy dobře nevycházel. Zieten nesnášel toho dychtivého Sasa a jeho úskočné politické intriky, které mu přinesly post náčelníka generálního štábu. Byl si rovněž vědom toho, že Gneisenau jej nenávidí. A že se pokusil zabránit tomu, aby byl povýšen na velitele sboru. Poslední slovo však měl papá Blücher. Teď starému brachovi dokáže, že v něj nevložil svoji
důvěru nadarmo.
Reiche vyběhl z místnosti a Zieten se obrátil na velitele stráží.
„Vyveďte ho ven a dejte mu najíst. Pak ho svažte, a jestli se pokusí utéct, zastřelte ho.“
Jakmile Francouz zmizel, Zieten se zamyslel, jako ostatně už častokrát, čím to, že Napoleon za posledních patnáct let dosáhl tak úžasných věcí. Francouzi neválčili tak jako Prusové. Neměli žádnou disciplínu. Velmi často viděl vojáky ustrojené tak, že by si s jeho nynějším hostem v ničem nezadali. Byli špatně vycvičení a neměli nijak zvlášť dobré velení. Přesto to byli muži, kteří dobyli Evropu, a není tomu tak dávno, co vládli říši rozkládající se od pobřeží Španělska k ruským stepím. To Napoleonova ješitnost je poznamenala. Jeho ego Francii stejně tak pozvedlo, jako ji uvrhlo do záhuby. Pravdou ale je, že to dokázali. Zieten se i přes všechno, co věděl a viděl, stále ptal sám sebe, jak je to možné.
Někteří hovořili o desetiletí, někdo o patnácti letech válek. Avšak Zieten bojoval v této válce, ve válce s Francouzi, po čtvrt století. Jako nižší důstojník husarů se účastnil útoku na Frankfurt. Byl u Valmy v roce 1794, když Napoleona znali jen pod jménem Bonaparte, jenž byl tehdy mladým obezřetným korsickým velitelem dobrovolníků. Byl svědkem toho, jak otrhaná francouzská revoluční armáda odrazila silné Prusy, a v tu chvíli si uvědomil, že celý jeho další život bude ve znamení boje proti nim. V bitvě u Jeny a Auerstedtu v roce 1806 si vysloužil velení nad regimentem. Poté se stal členem vojenského štábu. Hlavou se mu rychle míhaly vzpomínky. Obličeje. Padlí kamarádi. Jména. Hlasy. Jejich osobitý smích. Připomínal si, jaký každý z nich byl, tak jako často ve chvílích ticha a temnoty. Jména. Tváře. A nejzřetelněji jejich hlasy.
Zvuky v táboře byly najednou přehlušeny třeskem vzdálené střelby. Tlumený rachot. Zieten se zaposlouchal. To jsou kanony. Šestiliberky. Plukovní artilerie. Zbraně, které ve francouzské armádě nechyběly ani v jediném sboru, a činily tak z něj soběstačnou armádu. To už začali u Thuinu. Francouzi ostřelují před samotným útokem. Samozřejmě uposlechne Blücherovy rozkazy do písmene. Stáhne svoje muže sem – do Charleroi –, bude to pomalý ústup s cílem chránit velikou pruskou armádu, jež se shromáždí u Sombreffe. Jeho předsunuté jednotky u Hamu a Thuinu budou muset být obětovány, aby byl zpomalen postup nepřítele. Nejsou tu žádné jednotky, které by je posílily, nikdo jim nepřijde na pomoc. Oni jsou postradatelní. Bude je muset krýt Treskowova kavalerie. Prusové budou čelit přesile. A jeho starý dobrý regiment bude mít velké ztráty. Jiná alternativa však neexistovala. Zieten si byl velmi dobře vědom toho, že pokud bude postupovat příliš pomalu, bude obklíčen, a pokud příliš rychle, způsobí, že se rychle pochodující Francouzi vrhnou nejen na něj, ale na celé křídlo. A Fleurus by skutečně byl ideální pro částečnou obranu a možná i pro bitvu vedenou Blücherem. Prozkoumával to tam celý minulý týden. Věděl, jaká je tam půda, že je tam rokle a vzadu lesy.
Byl to samozřejmě velmi nechvalně známý terén. Místo, kde se již bitva odehrála. Před jedenadvaceti lety téměř ve stejnou dobu, kdy francouzská armáda rozdrtila spojeneckou armádu padesáti tisíc vojáků z Rakouska, Británie a Hannoveru, a poté
se zmocnila Bruselu. Mnoho vojáků to považovalo za špatné znamení. Zieten se dotkl černého Železného kříže, který mu visel kolem krku. Kdyby byl pověrčivý, což díkybohu není, považoval by ho za nějaký druh talismanu. Samozřejmě to však žádný talisman není. Přesto na něm spočinul rukou a cítil ten uklidňující chlad. Uvědomil si, co představuje. Krev. Sténání zraněných. Umírání. Hluk. Kouř. Viděl to tak jasně, jako kdyby se to stalo včera. Haynau. Před dvěma lety. Ta velká pláň u Lipska. Byl vyznamenán Železným křížem – první třídy. Gneisenau samozřejmě dostal titul hrabětě. Nyní však nebyla vhodná doba jitřit staré rány. Je čas jednat. Čas bojovat. Čas nenávidět.
Prolink na Talpress dávám do nadpisu a dovolím si vás znovu upozornit na to, co jsem zde už zveřejnil, na chystané klubové vydání Válečené štěstěny Patrika O´Briana; pokud chcete tento svazek série námořních dobrodružstí z napoleonských válek mít, je třeba si limitovanou edici objednat. Ukázku, zveřejněnou 22. září t. r., najdete zde:
http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2012/09/patrick-obrien-valecna-stestena-bude.html