neděle 7. října 2012

KATASTROFA U ULMU V DOPISECH KNÍŽETE SCHWARZENBERGA



Je nejspíš čas prozradit, co jsem nakousl minulý měsíc v příspěvku Invaze do Hannoverska. Po dokončeném Ludvíku XIV. (k němuž se určitě párkrát v blízkém budoucnu vrátím) jsem se vrátil k napoleonské tematice, k věci dlouho odkládané a přesto plánované, neboť mě nutně musela potkat. Ano, přiznávám, že jsem se pustil do kampaně roku 1805 v celé jej šíři a složitosti od příčin přes všechna bojiště až po Slavkov a že to bude kniha koncipovaná obsahově i graficky stejně jako Waterloo či Napoleon v Rusku, byť jednosvazková. A jak tak zvolna postupuji, přičemž se probírám haldami knih pro dané téma, narážím na věci, pasáže z memoárů, dokumenty či epizody, které se mi zdají velmi zajímavé. Zatím jsem se propracoval k Ulmu i katastrofě, kterou zavinil sobě i celé habsburské armádě "nebohý Mack", a aby to nebyl pohled jednostranně francouzský, hledal jsem nějaké živé, tedy pamětnické dokumenty z rakouské strany. Dík příteli Karlu Sáčkovi, mj. autoru webové primaplany, mám u sebe  dlouhodobě zapůjčenou knihu Breife des Feldmarschalls Fürsten Schwarzenberg an seine Frau 1799–1816 (Gerlach, Wien 1913), v níž jsou i dopisy, vztahující se k oné pro rakouské vojáky svrchovaně tragické době října 1805.
Měl bych asi nejprve připomenut autora oněch dopisů, Karla Filipa, prvního knížete Schwarzenberga.
   Nejspíš je o něm známo, že u Wagramu velel části rakouského jezdectva, pak byl vyslancem v Paříži, sjednával svatbu císaře Napoleona s rakouskou arcivévodkyní Marií-Louisou, roku 1812 velel (a to velmi schopně i úspěšně) rakouskému Auxiliárnímu sboru, který táhl spolu s Napoleonem do Ruska, že mu byl tehdy podřízen i VI. (saský) sbor div. gen. Reyniera, že se stal  roku 1812 velitelem rakouské České armády a vrchním sil protinapoleonské koalice, s nimiž došel na jaře 1814 do Paříže, čímž jej lze označit za většího vítěze nad císařem Francouzů než byli Wellington či Blücher.
   Jeho předchozí kariéra je známa méně, shrnu ji tedy stručně takto: 
Schwarzenbergova socha ve Vídni
   Voják od šestnácti, podporučík pluku Wolfenbütel, sloužil pod FML Lacym, GM Kinským a jako osmnáctiletý ve štábu FM Loudona, účastnil se dobytí Bělehradu, podplukovník Uhlanen-Freikorps Blank r. 1793 v Nizozemsku, plukovník kyrysnického pluku Wallis r. 1794, v čele kyrysníků Zeschwitz se účastnil bojů s Francouzi u Prémontu či Landrecies a získal (1794) Řád Marie-Terezie. Generálmajor r. 1799, účastník bojů ve Švýcarsku, u Mannheimu, Heidelbergu a jako podmaršálek bitvy u Hohenlinden, kde se probil z hrozícího zajetí. V listopadu 1804 dostal velení jednotek v Innské čtvrti (Innviertel), v březnu 1805 se stal vicepresidentem Dvorské válečné rady. Za boj u Halsachu a za to, jak se s arcivévodou Ferdinandem probil z obklíčeného Ulmu, obdržel komandérský kříž Řádu Marie-Terezie (1806), zbytku tažení 1805 se ale kvůli nemoci už nemohl účastnit. Od r. 1790 byl ženatý s Marií Annou, roz. von Hohenfeld (ovdovělou Esterházy) a tomuto mimořádnému svazku vděčíme za ojedinělou korespondenci, dávající neobvykle upřímný obraz o koaličních válkách. Část těchto dopisů z let 1812 - 1814 publikoval v regestech Josef Hanesch, jemuž (tuším až posmrtně) vyšla i útlá kniha "Karel I., kníže Schwarzenberg", a já některé použil i v posledních svazích Napoleonových tažení.
   Pokud jde o rok 1805, velel kníže Karel Filip v hodnosti podmaršálka (FML) avantgardě Dunajské armády arcivévody Ferdinanda d´Este, kterou fakticky řídil FML Mack. Tento předvoj Mack vysunul až k východním okrajům Schwarzwaldu, a když se Napoleon objevil na sever od Dunaje, stáhl jej do blízkosti Ulmu, což první Schwarzenbergův dopis shrnuje dvěma větami:
   „Günzburg, 8. října 1805
Převzal jsem šestého v Ulmu velení jednotkám, o kterých jsme si myslelo, že je najdu ve Waldsee, a dnes přijíždím sem. (…) Armáda je navzdory velkým pochodům nádherná a jednoduše nadšená…“ 
   Nazítří to vypadalo, že se Mack odhodlává k akci a kníže své choti, které říkal Nany, psal:
   „Středa devátého.
(...) Dnes zaujímáme pozici s jádrem armády, která se shromažďuje, a jelikož můj dopis odejde až zítra, využívám toho, má něžná přítelkyně, abych ti řekl, že se mám dobře".  
   Dne 11. října velel uskupení, které vyrazilo z Ulmu směrem na Haslach, kde došlo k boji s osamělou divizí generála Duponta, sice vítěznému, leč takticky a strategicky naprosto nevyužitému, a Karel Filip vše hodnotil takto: 
   „12. října 1805
...Včera jsme podstoupili boj, který skončil v náš prospěch; obchvátil jsem pravé křídlo nepřítele, který nás napadl, po pravdě řečeno, nerozvážně, a troufám si tvrdit, že jsem nepříteli způsobil dosti pobráním par děl i spousty bagáže dost zlého. Zmocnili jsme se 800 zajatců, tuctu děl a jedné standardy, tj. pozlacené orlice. Gyulai [GM Albert, hr. Gyulai, či FML Ignatz, hr. Gyulai] se vyznamenal na pravém křídle. Byl jsem mimořádně spokojen s generálem Klenauem [FML Johann, hr. von Klenau] a s Mackovým plukem [CR Nr.6]. Generál Kerpen [FML Karl, sv. pán von Kerpen] má lehké zranění na noze. Moje dobrá Nany, uznávám, že mě nic z toho nenadchlo…"
   Následuje dlouhá odmlka a co se událostí týče, Neyovo vítězství u Elchingenu, které vedlo k naprosté blokádě Ulmu, v němž se Mack nakonec 18. října vzdal. Schwarzenberg u téhle hanby nebyl, už 15. října se přidal k arcivévodovi Ferdinandovi a doslova na poslední chvíli z ulmské pasti unikl, což byl hodně husarský kousek, navíc velmi vyčerpávající, neboť nevelké a převážně jezdecké uskupení pronásledoval maršál Murat. Rakušané unikli, přejeli hranici do Čech a kníže své Nany z Chebu psal konečně o svých dojmech, pocitech i oné anabázi:
Bitva u Elchingenu
    „Cheb, 23. října 1805
Jistě si vzpomínáš, dobrá přítelkyně, na poslední dopis, v němž jsem ti psal, že se mi z našeho úspěchu u Ulmu vůbec nezatočila hlava. Po pravdě, moje dobrá Nany, od prvních dní, kdy jsem viděl Macka při práci, jsem v něj ztratil všechnu důvěru. Viděl jsem, že mění třikrát denně plány, neposlouchá ničí rady, peskuje všechny, kteří mají odvahu mu protiřečit, a to dokonce, když je sám vyzval, aby vyjádřili svůj názor, a nakonec jsem zjistil, aniž jsem na to měl lék, jak je hlava toho nebohého muže rozpálená ambicemi, zpitá pýchou z toho, že se těší neomezené důvěře svého panovníka, i když se nechává klamat nepřátelskými pohyby a připravuje naší krásné armádě zkázu. Když viděl arcivévoda [Ferdinand d’Este] poslední šarvátky, zejména tu čtrnáctého [u Elchingenu], po níž se Bonaparte zcela přitiskl k Ulmu, mi navrhl, abychom využili  jediné dosud volné cesty a abych jej s dvanácti eskadronami dovedl přes Geislingen a švábský Gmünd za zády Bernadottovy armády, napříč sklady v Alenu, Bopfingenu a Oettingenu, abychom se mohli přidat, jak to půjde nejdřív, k ruské armády u Řezna. Třebaže se Mack takovému plánu jen posmíval, vyrazili jsme ještě téhož večera. Verneck [FML Franz von Werneck], který byl s jedním korpusem v Heidenheimu, musel složit zbraně, když se k nám snažil mezi Frochtenfilgenem a Bopfingenem přidat; nebohý Adolf je mezi nimi. Zbytky korpusu se k nám přidaly a nepřítel pod velením prince Murata a gen. Kleina [div. gen. Dominique Klein, velitel dragounské divize] se, poté, co zničil Vernecka, vrhl zuřivě na nás. Neutrální území pranic nerespektovali a předevčírem 21. zaútočili mezi Norimberkem a Eschenau na náš zadní voj s velkou převahou sil a byl z toho velmi ohnivý střet kavalerie, kde se rozsekalo požehnaně lidu na obou stranách. Nesmírně lituji generála Mecséryho [GM Dan. von Mecséry], který je smrtelně raněn a zajat, ježto jsme ho nemohli odvézt. Hardegg, syn vrchního lovčího, má pár ran šavlí, není ale v nebezpečí a vedl si báječně.
   Hlavního cíle jsem dosáhl, arcivévodovy už nehrozí potupa možného zajetí. Kavalerie, sestávající z 12 eskadron, které jsem vyvedl z Ulmu, a Verneckovy trosky, vpravdě vyčerpala námaha a nejsou ve stavu sloužit, jsou to však jádra, z nichž lze do měsíce zformovat regimenty. V tom všem mám, moje Nany, zadostiučinění a pocit, že jsem udělal vše, čeho šlo dosáhnout, vojáci i důstojníci mi dávají za pravdu a na tom stavím. Francouzi teď vedou pronásledování pomaleji, podle posledních zpráv jsou teprve 18 francouzských mil odtud. (…) Navzdory příšerné únavě, neboť spát jsem mohl asi tak hodinu denně, se cítím skvěle a s mou nohou to je velmi dobré.
   Koně mám všechny zdravé, ale hrozně vyčerpané, jen jsem pak o jednoho přišel, zemřel vyčerpáním. (…). Po tom všem bych se chtěl alespoň utěšovat, že tě uvidím, dobrá přítelkyně, neboť moje velení tady je leda k smíchu a mohou mě využít lépe, než je tomu zde. Času není nazbyt (…) Tady nedokážeme zjistit ohledně Ulmu nic pozitivního, oba nebozí Liechtensteinové [knížata Moritz a Alois Liechtensteinové] tam zůstali…
   Dodejme, že už v Chebu kníže onemocněl, své choti však znovu psal 3. listopadu z Plzně a sděloval jí, že jej císař volá do Vídně, kam chtěl dojet mezi 8. a 9. listopadem, přičemž doufal, že tu svou Nany najde. Nejspíš se mu to povedlo, neboť další list nese až datum 10. prosince, tedy osm dní po Slavkovu, a byl napsán v Holíči.
Ulm, hanba, u které kníže nebyl
   „Jsou to zhruba čtyři týdny, co jsem tě opustil…,“ píše své ženě a dodává:
   „Prosil jsem Périgorda [Napoleonova ministra zahraničí Talleyranda], kterého jsem potkal na schůzce obou císařů, aby se ti zmínil, že se mám dobře, a jsem jeho dlužníkem za to, že se toho zhostil tak rychle… nevím, jestli tento dopis neotevřou, a nedokážu ti sdělit, jak moc mě to trápí. Den, kdy tě zas spatřím (…) bude jedním z nejšťastnějších v mém životě.“ 
   Nejspíš tedy byl u schůzky Napoleona s Františkem I. u Spáleného mlýna, či některé z těch následujících a do Holíče odejel se svým panovníkem, císařem Františkem. Kněžna z Vídně raději odcestovala do Uher a další dopisy říkají, že se s ním mohla setkat až ve druhé polovině ledna 1806, neboť Karel Schwarzenberg zůstával v Holíči a byl zařazen do štábu armády arcivévody Karla.

10 komentářů:

Matto řekl(a)...

Skvělá zpráva o Vaší další připravované knize ... a současně se mi i líbí směr, kterým se jak se zdá vydáváte, čili zahrnovat čim dál více pohledů i z "druhé strany", čili ze strany Rakouské v tomto případě.
Resp. zrovna nedávno jsem dočetl první díl ruského tažení a byť se často opíráte o vzpomínky ruských účastníků, přece jen jde hlavně o pohled z francouzské strany. Bylo by možná zajímavé napsat tutéž knihu pohledem z druhé strany ... ať už ruské tažení či připravované tažení roku 1805. Co myslíte?

Každopádně přeji ať se Vám dobře píše a ať máme brzy další přírůstek do knihovny :o)

Jiri Kovarik řekl(a)...

Soulasím, určitě by bylo, ale je to téměř nereálné, alespoň v případě roku 1805. Slavkov totiž byl a je v ruské historiografii popelka a navíc by se v tom vytratil Ulm. Ono to svádí jít ne s vítězem, ale s tím hlavním "akčním hrdinou", s tím, kdo určoval tempo a chod věcí... Snažím se, aby alespoň určité kapitoly byly pohled z rakouksé či ruské strany, aby se jeviště střídalo..., snad to vyjde. Mimochodem, je to nesmírně zajímavé tažení a navíc jsem pro příznivce paralelní historie přišel na bod, kdy stačilo malilinko, trochu jiné Napoleonovo rozhodnutí a historie Evropy i napolenských válek by se odvíjela diametrálně odlišně... Stačilo, aby se dva francouzské sbory vyhnuly Ansbašsku, a Prusko by bylo už v listopadu 1805 francouzským spojencem, přičemž by obě země bok po boku zahájily válku s Alexandrovým Ruskem. Dovedete si představit důsledky??? :-)

Anonymní řekl(a)...

Napoleon a jeho vojny sú nepochybne Vaša srdcová záležitosť. Keď sa už takto z času na čas k tejto téme vrátite, nepomýšľal ste aj nad inými, skoro už zabudnutými témami, ako napr. Fínska vojna, konflikt medzi USA a Veľkou Britániou... Zdá sa mi, že nedávno ste v niektorom článku spomínali, že Akcent mal záujem vydať knihu Války ve Vendée od Michala Šťovíčka. Vyzeralo to celkom zaujímavo a takú knihu by som si rád prečítal. Inak tu na Slovensku je problém nájsť v kníhkupectvách Vaše najnovšie knihy. Napoleonova prohra je asi posledná "novinka", ktorú som videl. Všetko ostatné si môžem akurát tak objednať cez Martinus. No čo už...

Jiri Kovarik řekl(a)...

Ono se to všechno řídí krom materiálů trhem, i v Čechách dosti úzkým. Jiná témata jsem už zpracovávala (naposledy Cušimu a dokončen je Ludvík XIV.), další mám v plánu..., a až to nazraje, nbudu zde o nich psát. Zkoušel jste AKCENT, zda knihu nepošle na Slovensko na dobírku???

adam hesoun řekl(a)...

Dobrý den pané Kovařiku jáký je váš názor na Karla Filipa Swarzenberga jako vrchní velitele koaličních vojsk v roce 1813 tažení v Německu kladný nebo záporny myslí te si že na jeho post mohl nastoupit někdo jiný př.Blücher.... Když tak mojé jméno je Adam a přímení Hesoun zajmy jsou sice Napoleonské války a to gigantickém rozměru především tažení do Pruska jak 1 tak 2 tažení bylo od vás velice zajímavě zpracováno promě jste jednička mezi spisovately v Čr možna i v Evropě děkuju za pochopení .)

Matto řekl(a)...

Pokouším se domyslet Vámi nastíněnou variantu, kdy by se Prusko připojilo na podzim 1805 na stranu Francie ... myslíte, že to bylo opravdu reálné, když rok na to brousili pruští gardisté šavle o schody francouzského velvyslanectví v Berlíně? Kdo by v tu chvíli byl pro Prusy hlavním nepřítelem, resp. bylo by to jen Rusko? Těžko by mohli vystoupit jen proti Rusku a současně ne proti Rakousku ... a co teprve proti Anglii, ještě nedávnému spojenci. Každopádně je to hodně zajímavá úvaha a zdá se být hodně významnou křižovatkou ... možná byste taky někdy mohl zkusit pustit fantazii na výlet, třeba jako pan Drnek, a nastínit nám alternativní historii (třeba i pod pseudonymem :o))
Mějte se pěkně

Jiri Kovarik řekl(a)...

Nějak se tu komentáře navršily a já odpovím nejprve na dva, které jsou nejspíš oba od Adama (Adame, na ten pravopis byste měl dávat pozor!)

1:
Myslím, že dopověď na vše, nač se ptáte, dává IV. díl mých Napoleonových tažení (Pád orla). Schwarzenberg bezpochyby schopný byl, Ulm 1805, Volyň 1812 a roky 1813-14 to říkají jasně. Mnozí se mu posmívali za opatrnost, ta však bývá matkou moudrosti a jemu to vyšlo. Znovu opakuji, nad Napoleonem zvítězil on, ne Blücher či Wellington, jsme-li u jmen. Vrchní velení nemohl mít ani Barclay, ani Blücher, tady šlo o osobnost vojáka-diplomata, který dokáže sladit nejen tři (a později i více) armády, ale hlavně dva monarchy za svými zády během všech akcí, Alexandra a Fridricha Viléma, přičemž Alexandr byl víc než dominantní osobnost. Tohle mu bezpochyby dalo víc práce než válčení a zhostil se takové role na výbornou!

2:
A teď Mattovi:
Nemyslím, jsem o tom přesvědčen! Je to složité, takže stručně to, co je v Uhlířovi jen opatrně naznačeno, aniž si to možná uvědomil. Většina ruských sil pro 3. koalici stála v říjnu na hraniční Pilici a chtěla jít dál přes Prusko, jenže tomu řekli Prusové kategorické ne a 200 000 se jich shromáždilo proti Rusům v témže prostoru. Pak ale přišla zpráva o násilném průchodu Bernadotta a Marmonta přes Ansbach, pruskou enklávu, a veřejné mínění se bleskem změnilo z protiruského na protifrancouzské, načež se pruské vojsko vydalo směr Hannoversko a Fridrich Vilém uzavřel s Alexandrem dohodu, byť ne takovou, jakou si car přál. Nešťastné Ansbašsko. To předchozí je logické, pruská politika byla od vystoupení Pruska z 1. koalice neutrálně profrancouzská a Rusko bylo považováno od dob Fridricha Velikého za pruského nepřítele... Pro alternativní historii je to ojedinělé východisko, mnohem reálnější než všechny zběsilé úvahy o výhře v Rusku (Giscard d´Estaign) či u Waterloo (Mathewson, tuším...). Ale ve stopách Honzy Drnka půjdu leda nějakou expozicí, nástinem či minipovídkou..., možná.

adam hesoun řekl(a)...

Ano ale nechci tady malovat čerta na zeď …. Jenom odpovím jednou větou mám dyslexii
Měl ji Patton měl ji Buch atd.. a kam to dotáhli 
A teťka zpátky k Swanzebergovy do četl jsem Napoleonovo tažení IV a máte pravdu opravdu velice kvalitní koaliční vrchní velitel ale myslím že tam hlavně dobře pracoval generální štáb který, byl fakt na dobré úrovní . Nechci urážet ego ani Bluchera ani De Tollyho víme všichni co udělal De Tolly v Rusku . Ale jenom přece vrchní velitel mám byt pořadně iniciativní tvrdý a ne jako Kutuzov opatrný . Děkuju moc že jste mě odpověděl pro mě to je nesmírná pocta a promiňte že jsem vám napsal dvakrát. A. Hesoun

Jiri Kovarik řekl(a)...

Pro Adama H.:
Sorry, chápu... Psaní dvakrát nevadí, já to jedno smažu. Co se vojevůldců týče, ono jde asi o rovnováhu tvrdosti a iniciativy s opatrností. Kutuzov je ovšem zvláštní osobnost a těším se, jestli ho nějaký Rus objektivně zhodnotí. Zajímavá kombinace dvořana a diplomata, velmi chytrý a vzdělaný, dobrý stratég, dodal bych, ale dosti bídný taktik. V roce 1805 zajímavý obraz, jak skvěle si strategicky počíná za ústupu od Braunau k Hollabrunu či až k Olomouci (přičemž takticky je např. Dürnstein totální fiasko) a jaký nezájem dá najevo, jakmile se mu do řemesla začne plést Alexandr se svými pobočníky. Ve 2. dílu Napoleona v Rusku o něm bude hodně, obdiv si rozhodně v některých směrech zaslouží.
Mějte se krásně...

adam hesoun řekl(a)...

Děkuju, na Druhý díl se moc těším. Pokud můžu ještě jenom říct krádce o Kutuzovovy byl určitě nejlepší volbou pro vedení Ruské armády v roce 1812 jako taktik nic moc jak vy říkáte ale přece jenom to byl voják ze staré Suvorovy školy takže určitě dobrá volba další ozvěnou bylo že dvorní páky působili na Alexandra který byl pod tlakem proto ustoupil . Pokuď si Kutuzov zaslouží být oslovován jako národní hrdina tak by Rusíni museli vědět že prohrál bitvu u Borodina a ne se furt řídit Tolstojem Vojna a mír . Děkuju za pochopení.
Hesoun