středa 27. prosince 2017

POUR FÉLICITER 2018

ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK
HAPPY NEW YEAR
BONNE ANNÉE
GLÜCKLICHES NEUES JAHR

sobota 23. prosince 2017

TŘICETILETÁ VÁLKA: preview z dokončeného a odevzdaného rukopisu


V pořadí třetí dokončenou knihou je třetí svazek Bitev a osudů válečníků s názvem TŘICETILETÁ VÁLKA. Nakladatelství AKCENT jsem předal rukopis se všemi náležitostmí (včetně mojí ideje přebalu) zhruba před měsícem, takže lze předpokládat vydání až ve druhé polovině příštího roku, tedy po zde už anotovaných BOJÍCH O TRŮNY a druhém dílu NAPOLEONA. Měl bych tím ve vánočním čase uzavřít nahlížení pod pokličku s náznakem toho, nač se (jak doufám) můžete v příštím roce těšit. Jak právě počítám, bude v knize 124 vyobrazení a 24 map...
         To, na čem nyní pracuji a co mám v plánu na příští rok, si už nechám jako první příspěvek v době, kdy začněme psát 2018.
         Tak hezké Vánoce a jako poslední dárek těch pár řádek úvodu knihy a obsah...



Válka, která kulminuje
Konflikt, jenž začal vyhozením královských místodržících Slavaty a Martinice z oken České kanceláře Pražského hradu, se mohl zpočátku jevit jako lokální záležitost, jako vzpoura šlechty proti vladaři a zápas stavovského principu s absolutistickým, jakých byla řada. Ani boj protestantů s katolíky nevypadal, že by musel přerůst hranice dědičných zemí rakouských Habsburků, kteří mezi ně počítali už i korunní země české. Nejspíš se očekávalo, že vše proběhne podobně jako náboženské války ve Francii, či soupeření mezi Španělskem a Spojenými provinciemi, tedy uvnitř státního celku, či mezi dvěma státy, jenže do konfliktu zvolna vstupovaly další síly, nejprve katolická Liga v čele s Bavorskem a protihabsburské Uhry Gábora Bethlena, poté falcký kurfiřt Fridrich a nakonec Španělsko, které ukončilo letitý mír se Spojenými provinciemi. Válka kulminovala, spory i rozpory narůstaly a vše nabíralo na obrátkách…
            Dávat knize titul Třicetiletá válka je poněkud nepřesné a současně i domýšlivé. Nepřesné proto, že počátek tohoto konfliktu tvoří dobrou polovinu Bojů o trůny, tedy předchozího svazku této válečnické série. Domýšlivé proto, že nejde o historickou práci, která by léta 1618–1648 souvisle pokryla a syntetizovala. Přesto se mi jevil jako nejvýstižnější, i když se z diplomaticky, společensky, hospodářsky, politicky i vojensky složitého konfliktu soustřeďuje jen na onu vojenskou část. Ani to nečiní souvisle, neboť není přehlednou vojenskou historií oněch třiceti let. Z velké celoevropské války vybírá jen několik podle autorova soudu klíčových bitev a pár osudů vojevůdců, v nichž jsou upřednostněni ti, jejichž jména mají zvuk, a přesto se o nich u nás pramálo ví…

Jedna z celkem čtyřiadvaceti map na ukázku...
OBSAH
Válka, která kulminuje
 TRIUMF AMBROGIA SPINOLY
(Obléhání a kapitulace města Bredy)
Město protkané řekami / Janovan ve španělských službách / Obléhat, nebo dobývat? / Měsíce v zimě a v blátě / Pokus o průlom / Kapitulace / Epilog u Casale
TOIRAS VERSUS BUCKINGHAM
(Anglická invaze na ostrov Ré)
Válka pana de Rohan / Zamilovaný Angličan / Vylodění v zálivu Sablanceaux / Obležení pevnosti Saint-Martin / Buckinghamova porážka / Nůž Johna Feltona
RICHELIEUOVA HRÁZ
(Obléhání La Rochelle)
Král bez loďstva / Ludvík XIII. jde do války / Přehradit plavební kanál! / Kardinál v kyrysu / Útok lorda Denbigha / Ztracené naděje / Útok hraběte Lindseye / Trest i odpuštění
Válečník zE starých časů
(Vzestup Jeana Tserclaese Tillyho, generalissima katolické Ligy)
Neobvyklý portrét / Poslední věrný císaře Rudolfa / Bělohorský vítěz / Bitvy u Mindelsheimu, Wimpfenu a Höchstu / Konec Kristiana Halberstadtského / Bitva u Lutteru / Generalissimus císařských armád
TRPKÉ PLODY VÁLKY
(Jean Tserclaes Tilly, tragédie Magdeburku a prohra u Breitenfeldu)
Švédský vpád / Porážky císařských a pád Frankfurtu / Vzdor panenského města / Magdeburská svatba / Krvavá lázeň / Bitva u Breitenfeldu / Do posledního dechu
KONEC PŮLNOČNÍHO LVA
(Bitva u Lützenu a smrt Gustava II. Adolfa)
Návrat vévody Frýdlantského / Ústup k Lipsku / Rozvíjení dvou armád / Bude to nesnadná bitva! / Pappenheimův poslední útok / Smrt Gustava II. Adolfa / Zastavený postup / Vítězství, nebo prohra?
ZPRÁVA O BITVĚ U NÖRDLINGENU
(Švédská prohra roku 1634 v relaci maršála Horna kancléři Oxenstiernovi)
Válka dvou Ferdinandů / Bojovat, nebo ustoupit? / Změna plánu / Jeden šturm za druhým / Útok Jeana de Werth
KONEC STARÝCH TERCIÍ
(Francouzská fáze války a bitva u Rocroi roku 1643)
Příliš mnoho útoků / Rok se jménem po pevnosti / Dobytí Arrasu / Ofenziva Flanderské armády / Vojsko vévody d’Enghien / Den a noc před bitvou / D’Enghienův obchvat a de L’Hôpitalova prohra / Sirot jde do boje! / Konec španělské slávy
BITVA U JANKOVA
(Zapomenutá klíčová bitva v Čechách)
Tažení Lennarta Torstenssona / Ústup Melchiora von Hatzfeld / Tahy na šachovnici války / Dopadnout jako Kec u Jankova / Hatzfeldova porážka / Dalekosáhlá prohra

čtvrtek 21. prosince 2017

NAPOLEON , 2. díl (CÍSAŘ FRANCOUZŮ) -příští rok

Další kniha na příští rok. Včera jsem dodělal korektury. Konec jara, začátek léta, odhaduji... 600 tiskových stran, 47 map a přes 200 obrázků. Na ukázku úvod a obsah...



Pětatřicetiletý císař
Pokud je pravdou, že výjimečná doba plodí výjimečné lidi, představuje muž, který se narodil 15. srpna 1769 v Ajacciu na teprve rok francouzské Korsice, nejvýstižnější příklad. Kdo by tušil, že čtvrté dítě Carla Marii di Buonaparte, vlivného, leč na francouzské poměry chudého a bezvýznamného šlechtice vyroste tak rychle do takových výšin! V deseti letech vstoupil hoch, pokřtěný jako Napoleone, do vojenské školy v Brienne, v patnácti byl přijat na pařížskou École militaire, královskou vojenskou školu, rok poté nastoupil v hodnosti 2. poručíka k dělostřeleckému pluku la Fère a ve dvaadvaceti, v revolučním roce 1791, složil jako poručík 4. dělostřeleckého pluku občanskou přísahu věrnosti národu, zákonu a králi. Za svou vlast považoval Korsiku, ne Francii, chtěl jí sloužit a Francouzem se stal teprve poté, co byl z ostrova separatistickými nacionalisty generála Paoliho vyhnán. Při obléhání Toulonu, který povstal v bouřích a zmatcích Francouzské revoluce proti pařížským jakobínům, dostal jako pětadvacetiletý funkci velitele dělostřelectva a podíl na dobytí přístavního města mu vynesl hodnost brigádního generála i funkci dělostřeleckého náčelníka Italské armády. Z ní byl zhruba po roce, po Robespierrově pádu, odvolán a zařazen do topografického oddělení kanceláře Výboru veřejného blaha. V době, kdy thermidoriánskému Konventu hrozil roajalistický převrat, se stal jako šestadvacetiletý jedním z velitelů obrany Paříže. Účinně potlačil povstání 5. října 1795 (13. vendémiaru roku IV), byl za to povýšen do hodnosti divizního generála, jmenován velitelem Vnitřní armády a nedlouho poté dostal vytoužené velení Italské armády. Těsně před odjezdem se oženil s Josefínou de Beauharnais a během cesty k vojsku si pofrancouzštil jméno na Napoleon Bonaparte.
            V tzv. 1. italském tažení realizoval sedmadvacetiletý generál Bonaparte svůj plán ofenzívy proti rakousko-sardinským armádám. Během měsíce svedl vítězné bitvy u Montenotte, Millesima, Dega, Ceva a Mondovi, dobyl Piemont a zaútočil na Vídní ovládanou Lombardii. V bitvách u Lodi, Castiglione, Arcole a Rivoli odrazil několik rakouských ofenzív a roku 1797 zahájil vlastní, načež uzavřel v Campoformiu vítězný mír, který z něho učinil nejpopulárnějšího muže ve Francii.
            Roku 1798 prosadil devětadvacetiletý Bonaparte plán na výpravu do Egypta, za nímž se skrývala snaha o ovládnutí Středomoří a přístupů k britským koloniím. Během plavby obsadila Bonapartova Armée d’Orient Maltu, 30. června se vylodila u Alexandrie, za pochodu proti proudu Nilu porazila vojsko egyptských mamlúků, obsadila Káhiru a získala kontrolu nad Horním Egyptem, admirál Nelson však už 1. srpna zničil v bitvě u Aboukiru francouzskou eskadru a Bonaparta od mateřské země odřízl. Tureckému nebezpečí čelil generál tažením do Sýrie, které skončilo neúspěšným obléháním Saint-Jean-d’Acre a ústupem. Následovala turecká ofenzíva, již Bonaparte zastavil v pozemní bitvě u Aboukiru, ani toto vítězství však bezvýchodnou situaci nevyřešilo. Pod dojmem zpráv o narůstající politické krizi ve Francii generál vojsko opustil, odplul bez rozkazu do vlasti a v Paříži svrhl v převratu 9. listopadu 1799 (18. brumairu roku VIII) Direktorium, místo nějž vytvořil vládu tří konzulů, a poté se jako První konzul soustředil na vítězné ukončení války s druhou protifrancouzskou koalicí. Bylo mu málo přes třicet…
            V květnu 1800 přešel První konzul Bonaparte Alpy, vpadl do severní Itálie a 14. června porazil u Marenga tzv. Lombardskou armádu generála Melase. V prosinci zvítězil generál Moreau u bavorského Hohenlinden nad tzv. Německou armádou arcivévody Jana a 9. února 1801 byl v Lunéville podepsán s poraženou habsburskou monarchií mír. V březnu 1802 se mu podařilo uzavřít v Amiensu mír s Velkou Británií, byť vydržel jen krátce. Během konzulátu završil a ukotvil majetkové revoluční změny, dal Francii nové zákony včetně monumentálního a dodnes platného Code civil, prostřednictvím Konkordátu narovnal vztahy s katolickou církví a ukončil občanskou válku v zemi. Dne 2. srpna 1802 se stal jako třiatřicetiletý doživotním konzulem a o dva roky později byl z rozhodnutí Senátu jmenován císařem Francouzů. Jako Napoleon I. si pak vložil 2. prosince 1804 před očima papeže Pia VII. v katedrále Nôtre-Dame na hlavu císařskou korunu. Bylo mu pětatřicet a stanul v čele nejsilnější velmoci na evropské pevnině.
            „Quel roman ma vie! Jakým románem je můj život!“ řekl na jeho sklonku.
            Ty nejbarvitější a nejdramatičtější kapitoly se na konci roku 1804 teprve chystal psát…


OBSAH:
Pětatřicetiletý císař
I. SLAVKOVSKÉ SLUNCE
Občan císař
Třetí protifrancouzská koalice
Armáda pobřeží oceánu
Rakouský vpád
Ulm
Vídeň
Hra na kočku a myš
Austerlitz
II. JEDNA VÁLKA ZA DRUHOU
Krátký čas míru
Válka s Pruskem
Jena a Auerstädt
Kontinentální blokáda
Pochod proti Rusům
Gołymin a Pułtusk
Preussisch Eylau
Heilsberg
Friedland
Tylže
III. NA VRCHOLU MOCI
Zpráva o stavu císařství
Nové pořádky
Dělení Evropy
Sesazená dynastie
Erfurt
Tažení do Španělska
Pět bitev v pěti dnech
Porážka u Esslingu
Wagram
IV. VELKÉ CÍSAŘSTVÍ
Schönbrunnský mír
Zajatý papež
Ruské námluvy
Rozvod
Sňatek
Čas velkých změn
Krize císařství
Nový řád věcí
V. KATASTROFA V RUSKU
Cesta k válce
Hlouběji do Ruska
Borodino
Moskva
Ústup
Krasnyj a Berezina
Útěk
VI. KONEC IMPÉRIA
Ohrožená dynastie
Lützen
Budyšín
Příměří
Kdo s koho?
Jedno vítězství a řada proher
Bitva u Lipska
Hanau
VII. BITVA O FRANCII
Vpád za Rýn
Prohra u La Rothière
Mezi Schwarzenbergem a Blücherem
Zákon počtu
Pád Paříže
Abdikace
VIII. STO DNÍ
Let Orla
Znovu do války!
Quatre-Bras a Ligny
Rozdělení sil
Waterloo
IX. SVATÁ HELENA
Zajatec
Longwood
Osamělost
Smrt
Odkaz
BIBLIOGRAFIE


pondělí 18. prosince 2017

SLAVKOVSKÉ TAŽENÍ V PAMĚTECH GRANÁTNÍKA PILSE

K Vánocům se mají dávat dárky a tohle je ten můj pro vás. První kapitola z jedněch zajímavých memoárů. Překládal jsem je, když jsme spolu s nakladatelem Leonidem Křížkem z Elka Pressu uvažovali oa vydaní některých dalších pamětí z napoleonských dob, nakonec ale naše volba padla na dílo jiné, které tu zatím neprozradím. Z pamětí granátníka Pilse jsem přeložil, tuším, tři kapitoly, někdy příště je dám na blog a možná je dokončím v elektronické podobě, abych otestoval, jak elektronické samizdaty na trhu fungují... Možná...
Tak šťastné a veselé...  A odpusťte mi překlepy, určitě tam budou...
A propos, pokud chcete o granátníku Pilsovi vědět víc, byl na tomto blogu článek, na nějž najdte  prolink kliknutím na nadpis...
Oudinotovi granátníci při průchodu Štrasburkem r. 1805


Granátník Pils a jeho pochodový deník

Zdálo se mi zajímavé a užitečné zachránit před zapomněním deník vojáka, který vypráví o deseti letech kampaní jednoho z nejpodnikavějších generálů císařské epopeje a zaznamenává všechny pochody onoho elitního sboru záložních granátníků, jimž armáda říkala Oudinotovi granátníci,“ to jsou slova, kterými editor Raoul de Cisternes uvedl v 90. letech 19. století poprvé vydanou knihu Journal de marche du grenadier Pils (1804–1814), Pochodový deník granátníka Pilse.

            Jak sám napsal, jde o poznámky, zapisované den po dni na stolku v táborech, někdy na bubnu a párkrát na lafetě ukořistěného děla, vydané jen s nezbytnými úpravami kulhajícího pravopisu tak, jak je pořídil François Pils, otec proslulého malíře a člena Francouzského institutu Isidore Pilse, narozený v roce 1785, který vstoupil 1. messidoru roku IX republiky v Lille jako dobrovolník do 51. řadového pluku, kupodivu nejprve jako hudebník. Roku 1804 se nacházel v soustřeďovacím táboře u Boulogne-sur-Mer v Oudinotově divizi, a když byl tento generál pověřen vytvořením granátnického sboru, ocitl se devatenáctiletý mladík ve 3. kompanii 2. batalionu 1. granátnického pluku. Bojoval v něm u Slavkova, Jeny, Friedlandu, Esslingu a Wagramu, absolvoval celé ruské tažení, saskou kampaň roku 1813, francouzské tažení roku 1814 a ještě roku 1823 táhl s Oudinotem do Španělska. Záznamy o něm zachycují několik koní, které pod ním zabili, i pár zranění (nejvážnější u Wagramu a Polocku), a třebaže neudělal žádnou velkou vojenskou kariéru, byl s postupem let svému generálovi, od roku 1809 maršálovi, stále víc po boku jako člen jeho štábu, ostrahy a osobní vojenský sluha. Oudinot se pro něj stal dobrým maršálem podobně, jako jím byl pro Marcelina de Marbota, nejproslulejšího napoleonského memoáristu, Lannes či Augereau… Pilsův deník obsahem a stylem patří mezi to nejlepší, co účastníci napoleonských válek napsali, a jeho cena se násobí i skicami, jež chrabrý grenadýr pořídil! Navíc je dík editorovi skvělým pramenem k bojové cestě maršála Oudinota, neboť v závěru obsahuje desítky dokumentů z průběhu všech koaličních válek.



Pochodový deník granátníka Pilse
(1804–1814)

 KAPITOLA PRVNÍ
1804–1805

Tábor v Bruggách, 1. divize – První konzul provádí inspekci jednotek v táboře – Oudinotův smysl pro spravedlnost – Osudná nehoda – Falešné zvěsti o generálově smrti – Oudinot je jmenován velitelem spojených granátníků a voltižérů – Jeho vyznamenání velkou stuhou Čestné legie a jmenování hrabětem císařství – Návštěva prince Josefa – Granátníci opouštějí Arras – Císařova přehlídka záložních granátníků – Příchod do Štrasburku – Granátníci přecházejí Rýn – Boj u Wertingenu – Generálova šlechetnost – Bitva u Amstettenu – Oudinotova starost o zraněné vojáky – Pochod na Vídeň – Oudinot otevře armádě brány hlavního města – Dobytí Taborského mostu granátníky – Oudinot pochoduje, aby přeťal Bagrationovu sboru ústupovou trasu – Boj u Hollabrunnu – Oudinotovi proletí kulka stehnem – Pobyt v Anhaltském paláci ve Vídni – Generál se přidává k vojsku – Oudinot a Duroc se předhánějí v ohleduplnosti – Nadšená armáda – Slavkovská bitva – Granátníci donutí rakouský armádní sbor složit zbraně – Císař oznamuje armádě, že uzavřel mír.

Generál Davout velel 1. sboru Velké armády, které střežila pobřeží oceánu; hlavní stan si zřídil v Ostende. První divize tohoto sboru, ta nejkrásnější na celém světě, tábořila napravo od onoho města a jejím velitelem byl generál Oudinot. Druhá divize pod velením generála Frianta se utábořila nalevo.[1]
            Oudinotova divize, k níž jsem patřil, měla jako velitele brigád generály Debillyho (ten padl u Jeny a jeho jméno dostalo jedno pařížské nábřeží) a Demonta (později člena Senátu); skládala se z následujících pěti regimentů pěchoty:
            13. lehký, plukovník Castex
            17. řadový, plukovník Couroux de Pépinville
            30. řadový, plukovník Levasseur
            51. řadový, plukovník Bonnet dHonnières
            60. řadový, plukovník Dorsenne-Lepaige
            K tomu měla přidělené dva pluky lehkého jezdectva:
            3. husarský, plukovník Lebrun, syn konzula
            7. husarský, plukovník Marx.
            Náčelníkem štábu byl plukovník de Coehorn. *)
            První konzul generál Bonaparte navštívil v červnu onoho roku 1804 v doprovodu svého kolegy Lebruna pobřeží a provedl inspekční přehlídku jednotek. Na čtyři dny se usadil v Ostende, aby odtud řídil manévry, a měl při několika příležitostech možnost obdivovat uspořádání tábora, který přirovnal k lázním. Jeho neomylnému zraku nic neuniklo, vcházel do baráků a vypadalo to, že ho zajímají i ty nejmenší detaily.[2] *)
            Každá kompanie měla svou vlastní zahradu. Tu generálovu obklopovaly palisády a děla. Rostly v ní květiny a okrasné keře.
            Dva dny nechal První konzul manévrovat celou divizi v dunách. Slyšel jsem muže, jak potichu říkají:
            „Jestli chce, abychom si protáhli nohy, nemohl vybrat lepší terén!“
            Když pak přišlo září, přijel k nám osobně ministr války Berthier, aby rozdal důstojníkům a vojákům kříže Čestné legie. Nadšení, které to vyvolalo, nemohlo být větší.
            Pár dní nato projížděl skrze Ostende sborový velitel generál Bernadotte a generál Oudinot uspořádal k jeho uvítání ve svém baráku slavnost tak nádhernou, jak to okolnosti vyžadovaly.
            Jednoho listopadového dne za úsvitu spatřila hlídka, umístěná před táborem na konci mola, že po moři plavou trosky a sudy. Vyhlásila hned poplach a kamarádi z hlídky křičeli na všechny v doslechu, oč jde. Táborem prolétla ta zpráva rychle a za chvíli se břeh zalidnil vojáky z nejrůznějších jednotek, vybavených bidly a kotlíky. Jiní kutáleli vyplavené sudy směrem do tábora, leč majitel ztroskotané lodi se to včas dozvěděl a dojel do Sickemsu, kde byl tu zimu generálův hlavní stan. Uvedl jsem jej k němu a pár minut nato už generál přicválal na místo, kde se loupilo, načež dal loďaři náhradou zásoby všeho druhu. Pak vyslal na všechny strany patroly, aby zajistil pořádek.
            Téhož dne došlo k velikému neštěstí. Pracovní odřad se vydal přívozem do Slickemsu pro potraviny, a když se vrátil, nahrnuli se na pramici jedním rázem všichni, co tu čekali. Na hlídku, která měla něčemu podobnému zabránit, nebral nikdo ohled, a když odplula pramice dvacet kroků daleko, přetrhl se jeden řetěz. Otřes odhodil cestující zprudka na stejný bok, pramice se převrhla a nikdo se nezachránil. Při odlivu, když moře ustoupilo, bylo vidět mrtvoly těch nebožáků navzájem propletené v jednom chumlu. Generál Oudinot přijel z Brugg a s dojetím viděl, že to neštěstí připravilo o život čtyřiadvacet vojáků.
            Koncem listopadu měli velitelé jednotek odejet, aby se zúčastnili císařovy korunovace, a generál opustil tábor. Svoje povozy nechal v Ostende pod dohledem pana de Nettancourt, maréchala des logis 5. husarského.)[3]
            Krátce nato se roznesla fáma, že byl generál v Paříži v nějakém souboji zabit, a v celé divizi zavládl smutek. Ona fáma měla tak pevné kořeny, že dodavatelé odmítali platbu poukázkami, vystavenými na generálovo jméno. Ty zvěsti naštěstí brzo vyvrátil list generálova pobočníka Hullina a pan de Nettancourt dostal rozkaz vyrazit s kočáry k Arrasu.

1805
Generál byl právě jmenován vrchním velitelem spojených granátníků a voltižérů. Poté, co se rozloučil s armádním sborem maršála Davouta, dorazil počátkem března do Arrasu.*)[4] Posádka jej přivítala pozdravnými výstřely z děl a generálové i důstojníci jednotek záložních granátníků se shromáždili na radnici, vyzdobené k jeho přijetí.
            Nazítří šel nový velitel oficiálně v doprovodu generálů navštívit prefekta, pana barona Lachaise, a biskupa, pana de la Tour dAuvergne-Lauragais, s nimiž pak udržoval uzké vztahy plné vzájemných sympatií.
            Během dubna dostal generál velkou stuhu Čestné legie a titul hraběte císařství. Tu velkou stuhu předal generálovi, velícímu divizi, po krátkém projevu a před nastoupenými jednotkami generál Laplanche-Mortières. Jistý počet granátníků byl v té době rovněž vyznamenán Čestnou legií. [5]
            V následujícím měsíci generála navštívil princ Josef Bonaparte, tou dobou plukovník 4. řadového pluku. Císařovu bratru uspořádali velkolepou hostinu a po hodování došlo na přehlídku granátnického sboru. Pak se princ, který přisedl do generálova kočáru, vydal na inspekci nemocnic. Nazítří pak vyjel na Étaples, což byl cíl jeho cesty.
            V tu dobu se šířili zvěsti, že se má francouzská armáda vylodit v Anglii. Jeden svérázný chlapík jménem Bogin přišel generálovi nabídnout způsob, který sám vynalezl. Měl dostat granátníky suchou nohou na opačný břeh La Manche. Tenhle důmyslný plán se stal námětem těch žertů k popukání.*)[6]
            Během měsíce června dostal granátnický sbor rozkaz opustit Arras a pan de la Tour dAuvergne dal generálovi nanejvýš lichotivým způsoben najevo, kterak jeho odchodu lituje.  Prefekt i starosta generála ujistili, že na jeho pobyt ve městě budou vždy s povděkem vzpomínat.
            Den nato se jednotky vydaly na pochod k Boulogne. Generál vyjel dostavníkem do Saint-Omeru, kde na něj čekal odřad 9. a 10. husarského, který jej jako eskorta doprovodil až tak, kde měl být ubytován. Hned po příjezdu jej jménem města, jehož posádce velel, přivítal generál Bourcier a odvedl si jej k sobě na večeři. Nazítří vyrazil generál za trylků fanfár k Wimille a v kočáru s ním jel generál Ruffin. Ve Wimille zastavil u svého přítele Sucheta,[7] který den nato přesunul svůj hlavní stan o kus dál. Velitel sboru granátníků se v jeho příbytku zabydlel do doby, než byl vybudován tábor.[8]
Charles-Nicolas Oudinot, portrét od PIlsova syna Isidora
            Císař vyjel 12. července ze Saint-Cloud, aby navštívil všechny čtyři tábory. Po příjezdu do Boulogne prováděl postupně přehlídku všech jednotkek. Když došlo na granátníky, chtěl generál Oudinot vyjet do čela svého sboru, aby s ním před Jeho Veličenstvem pochodoval, avšak jeho kůň, kterého polekaly bubnování a vojenská hudba, se vzpínal a odmítal vyjet. Netrpělivý generál nechtěl, aby se pochod jeho jednotek zpozdil, prohnal mu krk mečem a vyhoupl se na mnohem klidnějšího náručního koně.
            Když manévry skončily, nechal Napoleon generála přizvat k večeři a během jídla se na velitele granátníků obrátil:
            „Takhle vy tedy,“ řekl mu, „zacházíte se svými koňmi?“
            „Ano, sire,“ odpověděl mu generál. „Vskutku tímto způsobem jednám s těmi, kteří mě nechtějí poslouchat.“
            Po slavnosti 15. srpna[9]pořádal generál v zahradě svého sídla velkou hostinu. Přišli na něj maršálové Moncey, Lefebvre a Lannes, generálové dHautpoul, Rapp, Duroc, Lematois i generálové granátničtí. Byl to veselý podvečer a všichni u tabule se chovali s nefalšovanou srdečností.
            V tom čase se šířila zvěst, že granátníci budou určeni, aby vytvořili předvoj Anglické armády. Měli se ve Wimereux nalodit na plavidla, jimž se říkalo péniches, ta by nás pak přepravila na anglické pobřeží.[10] Od generála po posledního vojáka jsem očekávali tu chvíli všichni netrpělivě. Byl to zápal, vyvolaný pocitem jistoty, že zvítězíme. Leč 16. srpna ráno přijel z hlavního stanu plukovník Burck, pobočník maršála Davouta, který přivezl generálovi rozkaz opustit tábor a usilovnými pochody dojít do Štrasburku. Našim plánům na plavbu jsme museli dát sbohem. [11]
            Generál, který vydal pokyny k přepravě části svých ekvipáží, které jej nemohly následovat, do Lotrinska, pak vyjel dostavníkem do Bar-sur-Ornain, kde strávil pár hodin s rodinou. Během té doby prošlo granátnické těleso skrze Mézières, Avesnes a Verdun. Za posledním z uvedených měst se generál ujal velení sboru a 1. října s ním vstoupil do Štrasburku. Téhož dne se tu setkal s maršálem Muratem, generálplukovníkem dragounů, jehož předvoj už překročil Rýn.
            Nazítří ve tři ráno přejel generál po mostě ke Khelu a pochodoval na Rastadt, kde rozbil tábor. Téhož den vstoupil do Štrasburku i císař, a když nastal večer, rozzářilo se město úžasným osvětlením. Za našeho tábora jsme mohli pozorovat světla, která zdobila hrot věže katedrály.
            Dne 3. října za rozbřesku vyrazil generál vpřed a vstoupil do vévodství Württemberg. My pozorovali, jak jsou po celé délce hranice rozestavěny stráže, aby chránily kurfiřtovu zvěř před jakoukoliv škodou, což ostatně odpovídalo tomu, že se zdejšímu vládci přezdívalo Král honů. Vojáci si říkali, že kdyby vévoda všechny ty stráže seskupil, vzniklo by těleso, které by nás mohlo na hranici zastavit.[12]
            Císař se svou gardou zamířil k Augšpurku, do něhož vstoupil 10. října maršál Bessières na čele svého gardového jezdectva.
            Granátnický korpus šle jinou trasou, dospěl před Louisbourg a našel město zavřené. Zdálo se, že kurfiřt Vypadalo to, že se kurfiřt stále ještě nerozhodl, má-li se k naší věci přidat. Generál přišel na způsob, jak jeho nerozhodnosti zlomit. Poslal k němu jednoho ze svých pobočníků se vzkazem, že pokud sám a z dobré vůle brány neotevře, vyvrátí je Oudinotova děla z veřejí.
            Ten dobrý vladař vzkázal obratem, že tak heroických prostředků není třeba a že generála Oudinota prosí, aby se ve městě usadil s jedním batalionem své gardy a zbylé jednotky aby ponechal tábořit mimo město.
            Nazítří vjel do Louisbourgu císař a téhož dne došlo k uzavření spojenectví.[13]
            Generál se vydal neprodleně na pochod k Ulmu, kde zaujalo jeho těleso postavení. V tomto prostoru se ostatně nakupila větší část celé armády. Několik dní lilo jak z konve a přesuny, jejichž cílem bylo soustředění několika sborů, probíhaly tak obtížně, neboť do bahna se někdy zapadalo skoro až po kolena, což muže vyčerpávalo natolik, až granátníci odmítali jít dál. Byla to kritická chvíle, v níž se generál svezl ze sedla, jako první do bahna vkročil a dodal odvahu vojákům, kteří jej nazývali svým otcem.
            Povozy nás nedokázaly následovat a nám tak chybělo všechno. Císař, který se o naší nouzi dozvěděl, poslal navečer generálovi po trubačovi svojí gardy šest lahví vína z Bordeaux.
            Arcivévoda Ferdinand vycítil, že císař má v úmyslu uzavřít v Ulmu celou rakouskou armádu a obratně si prorazil cestu skrze nejrůznější francouzské sbory, až nakonec unikl do českých hor. Princ Murat se jej jal pronásledovat. Generál Oudinot vyslal svoje jezdectvo, Treillardovu brigádu, a následoval za ní s granátníky.)[14] Přidávali jsme do kroku tak mohutně, že jsme jezdce zanedlouho dohnali. Generál nás stupňovitě rozvinul mezi lesy Hartzberg a Wertingen. Francouzský předvoj byl v doteku se zadním vojem nepřátelským. První výstřely z jezdeckých karabin padly ke druhé hodině. Hned nato uvedl generál do pohybu proti jednotkám knížete Karla Dupasovu i Ruffinovu brigádu.
            Po prudké střelbě z pušek jsme ono postavení dobyli útokem na bodák a Rakušané s Rusy se ve zmatku stáhli. Boj trval až do sedmé hodiny večerní. Nepřítel nechal v našich rukou řadu praporů a velký počet zajatců.
            Právě u Wertingenu vedl generál svoje granátníky poprvé ke slávě. Od toho boje se už o něm nemluvilo jako o generálovi, ale jako o našem otci.[15]
            Po boji byli zajatí důstojníci dovedeni do vesnice, v níž generál přenocoval. Svoje zásoby potravin mezi rakouské důstojníky rozdělil, poručil, aby jim ošetřili rány, a jednal s nimi tak dobře, jako kdyby šlo o jeho přátele.
            Nazítří za rozbřesku pronásledoval princ Murat nepřítele a generál manévroval v směru na Braunau; navečer jsme byli před mostem, který vede přes řeku Inn. Rakušané dokázali včas onen most strhnout, aby náš pochod zbrzdili. Generál poručil, ať několik jezdců řeku přejede, a dozvěděl se od nich, že město už nepřítel vyklidil. Nechal posbírat pár bárek, se štábem řeku přeplul a v Braunau se usadil. Infanterie přešla v noci po spěšně sroubeném mostě ze starého pontonu, který se našel v sousední vesnici, a ze všech bárek, které jsme sehnali.
            Nazítří ráno se objevil maršál Lannes. Generál postupoval po přechodu Innu na Pasov. Po cestě nás ještě zbrzdil most ve Straubingu, rovněž stržený. Generál se usadil na zámku nad říčním břehem a šestatřicet hodin tu čekal, až bude most opraven.
            Granátníci přenocovali na levém břehu Dunaje, který teče dál až k Linci. Francouzská armáda už do onoho města vstoupila z pravého břehu a princ Murat nechal zahájit práce na zprovoznění velkého mostu; generál k tomu ze své strany poskytl svoje ženijní důstojníky
 a práce skončila do osmačtyřiceti hodin. Granátníci pak mohli proniknout do města.[16]
            Třetího listopadu pochodoval generál na Enži, kde se setkal s princem Muratem. Most shořel a pracovalo se na jeho zprovoznění. V tom čase obsadily dvě brigády výšiny a měly rozkaz rozdělat na nich ohně. Tahle demonstrace stačila k tomu, aby se nepřítel rozhodl v noci svoje pozice vyklidit.
            Most byl pro přechod jednotek připraven nazítří čtvrtého za úsvitu. Kavaleri prince Murata přejela jako první a po ní přešel na pravá břeh granátnický sbor . Po zastávce na planině nařídil velkovévoda z Bergu[17] na základě zpráv o blízkosti nepřítele, aby jednotky pochodovaly v sestavě, z níž mohou přejít do bitevní sestavy.
            Když se došlo na výšiny Strimbergu, spatřil generál regiment uherských husarů, který střežil silnici před vsí Oede. Jelikož kráčel takřka ustavičně v předvoji, to aby mohl nejlépe posoudit nepřátelské pozice, nařídil šéfu eskadrony Baltusovi od jízdního dělostřelectva, aby popojel se dvěma děly a postřeloval ono jezdectvo kartáčovou palbou. Pak vyrazil se svým štábem cvalem a ve chvíli, kdy projížděl roklí, se dostal do palby z pušek. Podplukovníka Lamotta, jeho prvního pobočníka, zasáhla kulka paže. V téže chvíli se na generála vyřítila padesátka ruských a uherských pěšáků s puškami připravenými k palbě, ježto jej ael nikdy nic nevyvedlo z míry, vyrazil k nim cvalem a vykřikl:
            „Zbraně odložit!“
            Udělal to tak pevným velitelským hlasem, že jejich velitel ihned odhodil svůj meč a vojáci pušky.
            Nedaleko odtud se na silnici prudce střetala rusko-rakouská kavalerie s lehkou brigádou generála Treilharda.
          
Dobytí vídeňského mostu-Pilsova skica
 
Jakmile dorazila pěchota roklí na nějaký mostek, ocitla se proti podstatně větším silám a musela ustoupit tam, odkud přišla. Když princ Murat onen ústup spatřil, vzkázal generálovi, že ruská pěchota brání doširoka rozvinutými tirailléry v průchodu lesní roklí a že jezdectvo nelze v takovém terénu nasadit. Oudinot si nechal v záloze dragouny generála Walthera a vyslal kupředu první brigádu pod velením generála Dupase, kterou dal hned nato podpořit brigádou Laplanche-Morti
èresovou. Jemu samotnému zbyly jen bataliony generála Ruffina.
            Boj trval celý den a vedl se z jedné i z druhé strany zarputile. Ona pozice byla dobyta a ztracena během dne třikrát a střelba z pušek nakonec ustala s příchodem noci, kdy vítězství korunovalo naši námahu. Nepřítel byl postupně vytlačen ze vsi Oede a z Amstettenského lesa.[18]
Po boji se generál Oudinot vrátil trochu dozadu na statek vpravo od cesty. Strávil v něm noc se svým štábem a světnice ponechal po raněné. Chef d’escadron Exelmans, rodák z Bar-le Duc, odkud pocházel i generál, mu připomněl, že se tato bitva odehrála na den svatého Karla, tedy na generálův svátek, a že jej oslavil velkým vítězstvím.)[19]
Noc byla velmi chladná a utrpení nebohých raněných to jen znásobilo. Ráno vsedl generál hned na koně, aby si prohlédl bojiště. Všechny povzbuzoval a věnoval se péči o raněné.
Jak projížděl lesem, v němž leželo plno mrtvých, dojel k chalupě, odkud zazníval naříkavý hlas. Otevřel dveře a stanul proti granátníkovi, který se tam hrál, jako by se nic nedělo. Uchopil ho za límec, zacloumal s ním a zvolal:
„Mizero! Opustil jsi svoje místo. Nejsi hoden nosit granátnickou uniformu!“
Nazítří se sbor po průchodu Amstettenem ubytoval v Neumarktu a já tam dostal svolení, abych navštívil rodiče, kteří bydleli v okolí. Na hradě Blindenmarck jsem našel svého švagra. Majordom a ostatní personál se velice divili, že mě vidí, neboť jsem o sobě nedal dobrých pět let zprávu. Přesto mě přijali mile a já v jejich kruhu strávil pár dobře vyplněných hodin. Ke generálovi jsem se v Neumarktu přidal, až když byla černá noc.
Granátníci dorazili sedmého do Melku, města stojícího na kopci nad Dunajem. Nazítří osmého už jsme byli v Sankt-Pöltenu. Zde se nachází bohatý a nádherný klášter postavený císařem Josefem II. Generál tu zajímavou památku navštívil i se svým štábem a při té příležitosti odtud nechal ranami šavlí naplocho vypráskat marodéry, kteří tam vnikli.[20]
            Devátého jsme dorazili do Sickars-Kirchenu a den nato do Butersdorfu[21], který se stal svědkem nevelké jezdecké šarvátky.
            Čtyři dny stačily, aby se naše armáda ocitla soustředěná před branami Vídně, kam nepřítel uprchl.[22]
            Třináctého listopadu se generál objevil v čele svých granátníků před branou předměstí Mariahilf, kterou střežila pouze národní garda.
            Velitel té stráže po výzvě, aby otevřel mříž, chtěl vyjednávat a během té doby žádal velitele města o instrukce. Hodinu nato nám bránu vydal.
            Obyvatelstvo se sem seběhlo a radovalo se, že nedošlo k útoku. Hradby zakrátko ověnčily spousty diváků
            Generál prošel v čele svých jednotek městem a nenarazil na sebemenší projev nepřátelství. Národní garda, která vytvořila k našemu průchodu špalír, nám vzdávala zbraněmi čest.
            Byly dvě hodiny, když náš předvoj dorazil k předmostí Taborského mostu. Obloha byla zatažená. Princ Murat a maršál Lannes začali jednat s rakouskými důstojníky.
            Generál toho využil, nechal v tichosti postoupit Dupasovu divizi a muži z ní se ukryli za vzrostlými vrbami. On přitom nespouštěl oči z baterie, která v šikmém úhlu mostovku střežila. Náhle zaslechl povel „Pal!“, spatřil artileristy se zapálenými lunty a vrhl se, následován jen svými důstojníky, kupředu. Vyrval doutnák dělostřelci a přes koleno tu tyč zlomil, přičemž křičel: „Nebožáku! Ty nevíš, že se právě jedná o příměří?“. Pak, aniž ztrácel minutu, vedl svoje granátníky poklusem přes most, přeběhl jej a nechal svrhnout do řeky dvě děla, která střežila přechod na opačném břehu.
            Kníže Auersperg dorazil krátce nato, když ale spatřil, jak je odpor marný, vzdal se a byl odveden do hlavního stanu. Jeho sbor a všechen dělostřelecký park se ocitly v našich rukách..
            Teprve, když bylo po všem, jsme si uvědomili, jakému nebezpečí jsme unikli. Vskutku, jen chladnokrevnost a bleskové rozhodnutí našeho generála v té chvíli zabránily rakouským kanonýrům, kteří už se chystali odpálit prachové nálože, abychom vyletěli do povětří i s mostem, odsouzeným ke zničení. Tažení pro nás mohlo skončit neblaze, my se ale ocitli bez krveprolití na druhém břehu, Celá francouzská armáda tak měla otevřenou cestu přes Dunaj, aniž vypálila jedinou ránu. Obr-003: Oudinot se vrhá na rakouské kanonýry (Dobytí vídeňského mostu 14. listopadu 1805)
            Šlo o opravdu kritickou situaci, neboť ten most byl neobvykle dlouhý, čítal osmadvacet polí a mostovku měl prošpikovanou osmadvaceti soudky střelného prachu, pospojovanými mezi sebou slaměnými víchy, přivázanými k tlustému lanu, které bylo napjato z jednoho břehu na druhý. Takhle se tedy podařilo překazit záměr zničit most i s těmi, kteří měli odvahu se na něj vrhnout. [23]
            Tenhle překrásný vojácký čin císaři umožnil, aby vyrazil kupředu a překazil ústup armádnímu sboru pod velením generála Bagrationa. Rakouského císaře navíc postavil před prekérní situaci, což přineslo i nemilost knížete Auersperga.
            Generál se dal hned na pochod ke Korneuburgu, cestou pobral zajatce od několika rakouských kyrysnických a uherských husarských pluků, na které jsme tu a tam naráželi. Utábořit jsme se mohli až za soumraku a v tom hodně plodném dni jsme si užili námahy až po krk.
            Nazítří čtrnáctého jsme dorazili ve dvě hodiny do Stockerau. Tam jsme objevili výstrojní sklad, uniformy a výstroj uherského jezdectva, které nepřítel nestačil evakuovat.
            Patnáctého se dali granátníci na pochod na Göllersdorf a generál nevycházel z údivu, když spatřil svoje muže vyparáděné v husarských pelisách a s jezdeckými svršky. Říkalo se, že pochodujeme, abychom přeťali Rusům ústup, proto se neplýtvalo časem a naše denní etapa byla pěkně dlouhá.
            Granátnické jednotky rozbily šestnáctého tábor na výšinách Schöngrabernu, které ční nad Hollabrunnem; hlavní stan stál v půli svahu směrem k údolí.
            Princ Murat přistoupil na vyjednávání s princem Bagrationem, který se snažil získat čas, kategorický rozkaz Jeho Veličenstva to ale jedním rázem uťal.
            Ve tři odpoledne zaútočili granátníci na nepřítele zprava a maršál Lannes ohrožoval jejich levé křídlo. Boj to byl z obou stran úporný. Rusům se povedlo držet čtyři hodiny svá postavení, ubránit se těm nejprudším útokům a klást skvělý odpor. Generál s nimi chtěl skoncovat dřív, než nastane úplná tma, vedl svoje granátníky útočným krokem a zatlačoval Rusy útokem na bodák.
Oudinotovo zranění u Hollabrunnu-Pilsova skiva
            Vpadli jsme do vsi a v ní pobili i pozajímali spoustu pěšáků. Jedna z okna vypálená kulka naneštěstí zasáhla generála. Prolétla mu stehnem a vytekla spousta krve. Když ale přišel k sobě, začal vydávat znovu rozkazy a velel až do úplné porážky Rusů. Bylo jedenáct večer a noc zabránila pronásledování nepřítele.
            Generál si zřídil hlavní stan v Hollabrunnu a jeho vrchní chirurg, pan Gall, se konečně o něj mohl postarat, což učinil s velikou péčí. Ztrátou krve raněný velice zeslábl.[24]
            Nazítří dojel do Hollabrunnu císař a překvapilo jej, že tady spatřil následky bitvy. Na okrajích města leželo plno mrtvých těl, na jejichž odvlečení dosud nebyl čas. Jeho Veličenstvo dalo najevo smutek nad novým generálovým zraněním a pověřilo podplukovníka Exelmanse, aby mu složil poklonu za dosažený úspěch. Zároveň generálovi rozkázal, aby se nechal převézt do Vídně a tam se léčil.[25]
            Císařův posel našel generála, jak leží na otýpce slámy a rozpráví s princem Muratem. Ten mu tehdy nabídl palác knížete Anhalta, který mu byl před nedávnem dán v rakouském hlavním městě k dispozici a kde všechno služebnictvo mluvilo francouzsky.
            Generál tu nabídku přijal, odejel ráno osmnáctého a den nato dorazil do Vídně, kde se hned v Anhaltově paláci zabydlel. Jen co ulehl, ohlásili mu návštěvu knížete Talleyranda, ministra zahraničních věcí, který se právě o jeho zranění i novinkách z války doslechl.
            Po týdnu odpočinku se zánět v místě průniku kulky začal ztrácet a rána vypadala dobře, leč pacient hořel netrpělivostí. Při každém čtení zpráv z bulletinu sebou házel a svého chirurga peskoval. Nakonec, když se dozvěděl, že Rusové a Rakušané soustřeďují na Moravě síly a že má spojenecká armáda v čele Alexandra a Josefa II.,[26] nedokázal se ovládnout a dal mi rozkaz, ať nedbám na sníh na cestách a připravím vše k odjezdu.
            Já sedl na kozlík saní a devětadvacátého, po devítidenním pobytu ve Vídni, vyrazil generál na cestu za Velkou armádou, přespal v Mikulově a nazítří třicátého dojel do Brna, kde mu arcibiskup nabídl a přichystal ubytování. V tomto městě už čekala i naše zavazadla a ekvipáže.
            Dne 1. prosince vyjel generál za rozbřesku ve voze hledat císaře, který byl ti francouzské míle odtud, na silnici k Olomouci, a dával rozkazy, jaké postavení má každá z armádních sborů zaujmout.
            Generál vystoupil z vozu, vsedl na koně, dojel j Jeho Veličenstvu a pravil:
            „Sire, přijel jsem převzít velení svých jednotek,“
            „Máte mnohem víc odvahy než sil,“ odpověděl císař, „zůstaňte u mne, já už dal vaše granátníky Durocovi.“
            Generál hned nato vyrazil a hledal velkomaršálka paláce, kterému vysvětlil, proč přijel i to, co mu řekl císař. Pravil, že se hodlá podřídit jeho velení, neboť nemíní svoje granátníky opustit.
            „Drahý generále,“ odpověděl mu Duroc, „tahle elitní jednotka vám vděčí za svou proslulost, proto jí budete velet vy. Co se mne týče, budu bojovat pod vaším velením.“[27]
            Zvěst se rozlétla bleskem po celém táboře; důstojníci i vojáci projevovali obrovskou radost, když se o návratu svého generála doslechli.
             Téhož dne, tedy 1. prosince, vydal císař všechny dispozice k bitvě, k níž se schylovalo, a provedl přehlídku všech shromážděných jednotek.
            Navečer popadl každý voják vích slámy, pěšáci si je přivázali na hlavně pušek a jezdci na hroty šavlí; na rozkaz je měli všichni naráz zapálit a tuhle iluminaci provázelo tisíckrát opakované „Ať žije císař!“
            Armáda chtěla císaři dát při příležitosti výročí jeho korunovace najevo svoje nadšení a víru v to, že své nepřátele porazí.[28]
            Francouzi měli obsazeno dlouhé údolí, kudy protékal vodní tok, spojenci stáli na výšinách. Císař ale nechal prošpikovat pahorek Santon dělostřelectvem a tato vyvýšenina ovládala silnici z Brna na Olomouc.
            Noc jsme strávili vprostřed ohňů, které jsme zažehli. Ve dvě hodiny ráno ohlásily první výstřely z pušek „Diane“[29], a pak už hluk ručnic sílil; ráno nastalo mrazivé, ale prosluněné. Od osmé hodiny se ozývala palba po pelotonech a kanony duněly tak silně, že se ani dva vedle sebe stojící lidé neslyšeli,
            K desáté hodině byl nepřítel vytlačen ze svých hlavních pozic, přesto se ale pustil do boje na dalším terénu, i když už kladl menší odpor než zrána.
            V devět hodin dostal generál, který dosud setrvával v záloze nalevo od císařské gardy, zaujmout postavení u Tuřan; sotva jsme tam dorazili, viděli jsme ústup, vedený Saint-Hilairovou divizí. Tato jednotka ustupovala krok za krokem navzdory zázrakům odvahy a dobře známého odhodlání svého velitele.
            Generál pochopil nebezpečí a dal rozkaz Dupasově brigádě, ať jde na pomoc jeho druhovi, drcenému třikrát s tak silným nepřítelem; maršálek Duroc se ujal velení oné kolony, vyrazil útočným krokem, přešel roklí a postupoval do stráně.[30]
            Poté přijal generál opatření k podpoře prvního náporu a sám projel úvozem do čela Ruffinovy, Laplanche-Mortièresovy a Claparèdeho brigády, načež poručil dělostřelectvu, ať pošle nepříteli pár kulí, aby mu náš příchod oznámily. Pak vrazil na bodák a bez jediného výstřelu do Rakušanů, jejichž odpor netrval víc než čtvrt hodiny. Tři tisíce mužů a dělostřelecký park padly do našich rukou. Bitva byla rozhodnuta v náš prospěch ve tři hodiny odpoledne a nepřítel na ústupu prchal do všech stran.
            Hned poté, co generál vyprostil Saint-Hilairovu divizi, ho k sobě povolal císař, a dal mu rozkaz, aby se opřel do ruského ústupu. Ti nebožáci, kteří znali naše medvědice od střetnutí u Hollabrunnu, na nás nečekali; vyrazili přímo před sebe, neměli ani čas obejít zamrzlé rybníky, které neudržely váhu jejich děl, a skoro všichni se tu utopili. Bylo hrozné křik těch nešťastníků poslouchat.[31]
                Když se snesla noc, spařili jsme, spatřili jsme na horizontu bílou linku a vypadal, jako kdyby tu šlo o bílé kabáty jezdectva, sotva jsme ale došli blíž, čekalo nás milé překvapení, neboť se jednalo o nezměrné stádo ovcí. Než byste řekli švec, už se ta skvělá zvířata nesla na ramenou granátníků, kteří si tak obstarali večeři.
            Třetího za úsvitu se vydal armádní předvoj pronásledovat nepřítele, s nímž ještě podstoupil několik šarvátek. Generálovo jezdectvo narazilo u jednoho statku na ruského chirurga, měl holou hlavu, oděv potrhaný a prosil nás o pomoc s tím, že uvnitř leží jeden kníže, kterého ranil výstřelem z pistole nějaký francouzský jezdec. Generál mu odpověděl, že nedaleko odtud je císař, poskytl mu prostředky, aby k němu mohl dojet, a ujistil jej, že obrátit se na Jeho Veličenstvo je to nejlepší, co může udělat.
Oudinotův granátník
            Chirurg vskutku narazil po pár krocích na císaře, který právě vojsku oznamoval, že uzavře mír. Tahle novina byla přijímána s radostí a s pokřikem „Vive lEmpereur!“.
            Napoleon předjel před granátníky a generálovi řekl:
            „Oudinote, jeďte do Vídně, budete tam se svými granátníky posádkou, potřebují si odpočinout.“
            Sbor se dal na pochod a cestou k Brnu prošel celým bojištěm. Byla to strašná podívaná, všude spousty raněných, kterým se zatím nedostalo ošetření, a teď úpěnlivě prosili o pomoc. Spousta těch ubožáků se nemohla dočkat ambulancí a vlekla se blátem, i když řada z nich měla místo končetin pahýly.
Tambor OUdinotových granátníků
            Cestou kolem rybníka, do něhož byl včera zatlačen ruský sbor, jsme našli spousty kořisti. Stála tu řada vozů a povalovala se zde spousta zbraní, které poražení za překotného útěku odházeli.
            Po průchodu Brnem se pokračovalo na Mikulov a 9. prosince jsme dorazili do Vídně.
            Za námi byly čtyři měsíce trvající pochody, když počítám od našeho odchodu z Boulogne. Podstoupili jsme řadu bojů a neužili si skoro ani den odpočinku. Napříč Francii a Německem jsme urazili na šest stovek francouzský mil.[32]
            Ze svého paláce v Schönbrunnu adresoval císař armádě proklamaci, v níž dal najevo svou spokojenost:
            „Vojáci,“ říkal Napoleon, „jsem s vámi spokojen, v tomto tažení a ve slavkovský den jste dokázali vše, co já od vašeho odhodlání čekal.“
            Granátnický sbor měl na část této pochvaly právo. Byl stále v předvoji a bojoval se zápalem, díky jemuž a armádě zlidovělo označení Oudinotovi granátníci a nám vyneslo přezdívku Pekelná kolona.

Příloha 1:
OUDINOTOVO HLÁŠENÍ O PŘECHODU VÍDEŇSKÉHO MOSTU GRANÁTNÍKY
22. brumaire XIV.
Granátnický sbor, stojící na výšinách Baumgarten, dostal od J. V. Monseigneura prince Murata rozkaz opustit pozice a vyrazit na Vídeň.
            Postoupil v čele se svým dělostřelectvem zformován do tří linií pod městské hradby, kde zůstal do jedenácté dopoledne. Pokračoval k ostrovům přes Dunaj, na něž nejprve přešel po prvním mostě, načež dorazil k mostu hlavnímu, řečenému Tabor-Brucke a dlouhému dvě stě třicet sáhů.
            Rakušané, kteří se už řadu dní kvůli postupu francouzské armády stahovali, prohlašovali, že nám hodlají v přechodu zabránit. Rozvinuli svoje jednotky na opačném břehu do bitevního uspořádání a rozmístili svoje děla tak, aby mířila na most a mohla vést křížovou palbu řadou do baterie seskupených hlavní napravo i nalevo. Krom těchto vojenských opatření byla všechna pole mostu opatřena soudky s prachem, pospojovanými hadicemi, vyplněnými různými výbušninami tak, aby se dal most vyhodit do povětří v případě, kdybychom se ho chtěli násilím zmocnit.
            Během vyjednávání s knížetem, který rakouským jednotkám velel, kdy jsme jej přesvědčovali, že Francouzi už nejsou s Rakušany ve válce a válčí jen s Rusy, uskutečnil těsně sevřený granátnický sbor přechod a do Dunaje házel všechny hořlaviny, které spatřil. Dospěl už do tří čtvrtin, když bylo slyšet, jak Rakušané velí k palbě. Jejich děla se chystala přidat ke všem nahromaděným destrukčním prostředkům. Chrabrým granátníkům, kteří chladnokrevně sledovali bezprostřední nebezpečí, hrozila bezprostřední záhuba, když tu náhle vyrazil se svým štábem generál Oudinot, vrhl se na ty, co chtěli most podpálit a vyrval jim doutnáky. Nuže, granátníci té potyčky využili, vyrazili útočným krokem a most překročili. Sbor hned vyrazil na ves Spitzen, kde zůstal až do večera střežit dělostřelecký park, složený ze sto osmdesáti kusů děl a více než třech stovek kolesen. Pak pokračoval v pochodu na Korneuburg, kde zaujal postavení. Za tohoto postupu byl granátnický sbor obklopen šesti bataliony, jakož i plukem císařových kyrysníků [KR 1 Kaiser Franz II.], částí pluku Nassau [KR 5 Nassau-Usingen] a různých odřadů husarů Sikler a Kaiser [Székler Grenzhusarenregiment a HR 1 Kaiser Franz II.], avšak z vyššího rozkazu a s ohledem na dohodu, s níž nebyl obeznámen, jim generál Oudinot dovolil, aby se stáhly.
            Přechod Dunaje je svým výsledkem jedním z nejzajímavějších v celé kampani. Současně představuje jeden z nejkrásnějších projevů statečnosti a chladnokrevnosti francouzských granátníků.
            Nazítří pokračoval sbor v pochodu na Stockerau, kde zajal dva bataliony, z toho jeden zcela nový uherský o devíti stovkách mužů a druhý v síle sedmi set mužů regimentu Salzburg. [IR 23 Salzburg]. Zbraně složily den nato.
            V onom městě se nacházel nesmírný rakouský armádní sklad vojenských věcí všeho druhu. Sbor se jej zmocnil. Všechny sem nasměrované jednotky toho z vyššího rozkazu toho využily, aby podle svých potřeb doplnily to, co jim schází.

Příloha 2:
OUDINOTOVO HLÁŠENÍ O BOJI U HOLLABRUNU
25. brumaire XIV.
Sbor granátníků zaujal dne 24. pozici za Schöngrabernem s 1. plukem (brigádníá generál Mortières před vsí a dostal 25. ve tři odpoledne rozkaz zaútočit na Rusy, kteří drželi postavení tři sta sáhů od našeho.
            Začala z jedné i z druhé strany zuřivě udržovaná dělostřelba a 13. pluk, složený z elitních batalionů, převelených od 13. a 58. řadového pluku, vyrazil vpřed. Střetl se s ruskou infanterií.
            Nepřítel čelil prvnímu náporu s velikým odhodláním. S podporou svého dělostřelectva pak podnikl protiútok. Náš 1. pluk se držel pevně, ztrácel však spoustu lidí, načež major Brayer s 2. plukem (9. a 81. batalion) vyrazil z pravého okraje vsi, zapálené nepřátelskými granáty, aby 1. pluk podpořil. Navzdory houževnatému nepřítelovu odporu prorazil 2. pluk útočným krokem a smetl vše, co stálo jeho náporu v cestě. Během té doby se Rusové přeskupovali zleva napravo. Brigády pánů generálů Dupase a Ruffina, podporované kavalerií generála Waltera, se pustili směrem nalevo od Schöngrabernu, aby mohli čelit předpokládanému nepřátelskému náporu zprava a pokusili se mu odříznout cestu na Znojmo. Provedení tohoto záměru se ukázalo jako nemožné s ohledem na překážky, tvořené roklemi a potoky, na které se cestou narazilo. To je přinutilo stočit se doprava k brigádě generála Mortièrese, a když tento manévr prováděli, narazilo čelo kolony, tvořené eskadronou dragounů pod velením generála Sébastianiho se třemi kompaniemi Dupasovy brigády na ruský batalion, který zahájil palbu. Zjistit ze záblesků výstřelů jejich postavení a zaútočit na ně bylo dílem okamžiku. Výsledek útoku tvořilo 400 zajatců, zbytek padl a generál Dupas, následovaný generálem Ruffinem pak postupovali ke znojemskou silnici, aby podpořili brigádu generála Mortièrese. Tato brigáda byla naprosto neobeznámená s terénem a díky té nejtemnější noci za sebou nechala malé ruské uskupení, které mělo obsazenu silnici ke Znojmu a ze dvou děl pálilo kartáči.
            Už předtím raněný generál Oudinot nechal bubnovat jednomu batalionu generála Dupase k útoku, načež se na bodák zmocnil onoho postavení i děl, jež nepřítel bránil.
            Během té doby prorazil major Brayer skrze nepřátelskou linii a postupoval směrem na Grunnu, jejíž části prošel, aniž narazil na Rusy. Jejich nečekané zmizení ho překvapilo, podezíral je, že jde o léčku, proto se vrhl napravo a svůj pluk nechal zaujmout sevřenou sestavu. Snažil se vesnici prozkoumat, když tu v ní náhle spatřil kolonu, ve které pak poznal divizi generála Legranda [Lannesův V. armádní sbor]. Granátníci, kteří nemínili nechat jiné, aby dokončili, co oni tak šťastně začali, se vrhli do vsi. Nato se vyřítili ven v domech ukrytí Rusové a s řevem zaútočili. Bojovalo se tělo na tělo, palba z pušek umlkla a jen bodáky rozhodovali tento poslední boj, v němž se granátníci pokryli slávou a získali spousty zajatců. Pak dorazily dvě zbylé brigády a spolu s Mortièresovou brigádou strávily zbytek noci ve vsi plné ruských mrtvých a raněných. Nazítří byli spočítáni takto: mrtvých kolem 1500, raněných 2400, což spolu s třemi tisícovkami zajatých činí dohromady 6900 mužů, o něž nepřítel přišel.
            Všichni v onom dni splnili svou povinnost. Pan plukovník Exelmans, pobočník J. V. Monseigneura prince Murata, jakož i mnozí důstojníci z jeho štábu, podávali důkazy své statečnosti v čele granátníků.
Ztráty sboru
            Šedesát osm mužů zabitých), z toho osm dělostřelců a sedm vojáků od trénu.
            Dvě stě dvanáct raněných.
            Osm zajatých.
            Celkem vyřazeno v onom dni z boje 290 mužů.
            Generál Oudinot raněn kulkou do stehna, jeho oděv prostřelen na mnoha místech.
            Pan Demangeot, chef descadron a první pobočník byl raněn kulkou na hlavě.
            Pan de la Motte, chef descadron a pobočník byl rovněž raněn kulkou do pravé ruky.
            Adjudant-commandant Jarry a pan Danger, capitaine-adjoint, měli zabité koně.

Příloha 3:
OUDINOTOVO HLÁŠENÍ O BITVĚ U SLAVKOVA 11. FRIMAIRU (2. PROSINCE)


Velkomaršálek Duroc, který předal 10. frimairu velení sboru generálu Oudinotovi, měl rozkaz zůstat u granátnické divize, která byla pod přímým císařovým velením.
            Za rozbřesku stála divize ve zbrani; v 9 hodin dostala rozkaz vyrazit kupředu na výšiny Tuřan (mezi touto vsí a Šlapanicemi). Bitva se už rozhořela po celé délce linie a napravo sílila kanonáda, když tu dostal generál Oudinot od Jeho Veličenstva rozkaz projít roklinou napravo a vyrazit s několika bataliony na výšiny.
            Maršálek Duroc, který měl pod svým velením generála Dupase s několika granátnickými bataliony, tento přesun provedl. Asi hodinu nato poslal generál Oudinot maršálku Durocovi rozkaz zamýřit se svými jednotkami na vesnici Kobylnice, kde nepřítel tvrdě tiskl generála Saint-Hilaira. Generál Oudinot postup maršálka Duroca se zbytkem divize podporoval.
            Maršálek Duroc dospěl na výšiny, odkud zjistil, co se mezi nepřítelem a Saint-Hilairovou divizí děje, dokonale se seznámil s terénem a postupoval tak, aby nepřítele v hluboké a členité roklině obchvatem obešel. Vyčlenil tirailéry a nechal párkrát vypálit z děla. Nepřítel, který neměl proti palbě našich děl obrany a podle postupu i dispozic maršála Oudinota vycítil, že jedinou spásou je pro něj složení zbraní, se nám vzdal na milost, což učinil po energické, byť krátké obraně.
            Výsledkem tohoto smělého manévru nebyla jen zkáza 3000 mužů, tvořících nepřátelskou kolonu. Do rukou granátníků padl značný dělostřelecký park a granátníci krom toho pozajímali ve vesnici několik stovek mužů.
            Generál Oudinot přenechal střežení zajatců generálu Saint-Hilairovi a prošel s celým sborem údolím tam, kam ho volal císař, načež zakončil den tím, že srazil Rusy do Měnínského rybníka.
            Nazítří dostal granátnický sbor kvartýry ve Vídni, kde si mohl po tak namáhavé kampani a po tak slavném boji oddechnout.

Příloha 4:
DIVIZE ZÁLOŽNÍCH GRANÁTNÍKŮ V BITVĚ U SLAVKOVA

Divize záložních granátníků byla u Slavkova převedena od Lannesova sboru do armádní zálohy, kterou disponoval osobně císař, přičemž Claparèdeho brigáda byla přidělena do Suchetovy divize Lannesova sboru. Zahrnovala 10 batalionů pěchoty (4 655 mužů), 8 děl (132 dělostřelců a 174 vojáků dělostřeleckého trénu) a 33 sapérů ženijního vojska. Její skladba byla následující:
velitel: divizní generál Nicolas-Charles Oudinot
-náčelník štábu: adjudant-commandant Jarry
-velitel dělostřelectva: chef descadron Baltus
-velitel ženijního vojska: kapitán Barailon
-1. brigáda, brigádní generál Claude-Joseph Laplanche-Mortières (1. a 2. granátnický pluk)
-3. brigáda, brigádní generál François-Amable Ruffin (5. granátnický pluk)
velitel: divizní generál Jean-Baptiste-Geraud Duroc
-2. brigáda, brigádní generál Pierre-Louis Dupas (3. a 4. granátnický pluk)
-Divizní dělostřelectvo (1. kompanie 1. pluku pěšího dělostřelectva a 4. kompanie 5. pluku jízdního dělostřelectva; 2 kompanie 5.(bis) batalionu dělostřeleckého trénu) a 2. kompanie 2. batalionu sapérů.


[1] Pilsovo líčení začíná roku 1804, v pátém roce konzulátu, vlády tří konzulů, z nichž Napoleon Bonaparte měl titul Prvního konzula a ostatní dva, Cambacères a Lebrun, měli nanejvýš poradní hlas. Od května 1803 byla Francie znovu ve válce s Velkou Británií, kvůli níž vznikla Armée des Côtés de l’Océan, Armáda pobřeží oceánu, soustředěná ve třech velkých táborech, ve vlámských Bruggách (Gent), ve francouzském Saint-Omer (tábory v Boulogne sur Mer, Outreau, Vimille, Vimereux a Ambleteuse) a Montreuil (Étaples). Třem uskupením Armády pobřeží oceánu veleli maršálové Soult (hlavní uskupení), Davout a Ney (armádní sbory), zkušení veteráni mnoha tažení i bitev; maršálské hole dostali onoho roku, v němž se Francie měnila z konzulátu v císařství. Tato armáda, čítající 200 000 mužů, usilovně cvičila a měla být použita i invazi do Anglie. Kromě ní se na pobřeží Severního moře připravovala dvě další uskupení, každé v síle armádního sboru. Tomu v Hannoversku velel maršál Bernadotte, uskupení v Batavsku (bývalém Nizozemí) generál Marmont. Oudinotem uváděné jméno Velká armáda (Grande Armée) dostala až poté, co místo na Anglii vyrazila z oceánského pobřeží přes Francii k Rýnu a pak dál na východ proti armádám 3. protifrancouzské koalice.

                Rozkaz ke zformování divize záložních granátníků byl vydán 25. ledna 1804 (4 pluviôsu roku XII republiky). K tomu účelu bylo dvanáct elitních batalionů, vytvořených na základě rozhodnutí z 22. listopadu a výnosu z 6. prosince 1803, sloučeno do šesti granátnických pluků a velitelem divize se stal generál Jean-Andoche Junot. Dne 29. května 1804 (9 prairialu roku XII) byly dva bataliony záložních granátníků z Arrasu na základě rozkazu, obsaženého v Napoleonově dopisu ministru války Berthierovi, převeleny do Le Havru a rozmístěny na palubách válečných lodí tamní flotily a přestaly tvořit součást divize. Dne 5. února 1805 (16 pluviôsu roku XIII) převzal velení divizi záložních granátníků, od generála Junota divizní generál Nicolas-Charles Oudinot.



[2] Armáda Konzulátu se po válce s 2. protifrancouzskou koalicí (na kontinentě ukončenou počátkem roku 1802) v mnohém změnila. První konzul Bonaparte začal prosazovat novou, progresivní a značně revoluční strukturu operujících armád. Divize seskupoval do nově zřizovaných armádních sborů (corps d’armée), představujících vševojskové složky, schopné samostatných operací a složené z jednotlivých divizí i brigád. Divize zůstávala svrchovanou a nejvyšší jednotkou pro plnění taktického cíle, schopnou samostatného operování (přesunu, manévru, obrany, útoku). Armádní sbor odpovídal potřebám strategického manévru, tj. řízení a plánování celého polního tažení (kampaně). Byl dostatečně masivní a seskupením divizí představoval malou armádu, již byl sborový velitel schopen s přehledem zvládnout. Vrchní velitel se tak už nemusel starat o divize, brigády, atd., a mohl se soustředit na řízení sborů.
Armádní sbory, jimž zpočátku velel lieutenant général, se staly zárodkem budoucí armády císařství a do jejich čela Bonaparte stavěl osvědčené divizní generály (z nichž velká část pak dostala roku 1804 maršálské hole), a tažení roku 1805, jak uvidíme, správnost takové struktury plně prokázalo.


 [3] Císařem Francouzů se stal Napoleon Bonaparte senátním výnosem (sénatus-consulte) z 18. května 1804 (28. floréalu roku XII republikánského kalendáře). V Paříži se 2. prosince odehrál v katedrále Nôtre-Dame slavnostní akt korunovace, přesněji sacre, posvěcení, či pomazání. Pokud jde o těžko přeložitelnou hodnost maréchal des logis, lze ji opsat jako četaře jezdectva.


[4] První editor Pilsových memoárů přiložil k této pasáží list maršála Davouta Oudinotovi, datovaný 13. pluviôsu roku XIII republiky:
                Panu generálu Oudinotovi.
                Dostal jsem, můj milý Oudinote, oznámení ministra války o tom, že tě císař jmenoval, abys velel záložní divizi, která je v Arrasu (spojení granátníci a voltižéři), a tys určitě dostal rozkaz, aby ses tam z toho důvodu odebral. Kvůli tobě se z toho velikého ocenění i projevu důvěry, kterými tě Jeho Veličenstvo poctilo, raduji, což je dalším důkazem, že moje přátelství k tobě není sobecné. Přitom je mi jasné, že to pro mne znamená ztrátu. Přicházím o schopnosti dobrého a velmi statečného generála i skutečného přítele. Nezbývá mi než si přát, abychom nám okolnosti znovu dovolily sloužit pospolu, a do té doby prosím, abys i ty ke mně zachoval přátelství.
                Posílej mi často o sobě zprávy a já ti oplatím stejně.
                Dostal jsme rozkaz, že mám být 1. Ventôsu u armády; na každý pád pojedu přes Arras a na čtyřiadvacet hodin tam zastavím, pokud tam budeš i ty.
                Přátelsky a z celého srdce tě objímám.¨
L. Davout.“
                Od jinak strohého Davouta, nejlepšího stratéga a taktika mezi Napoleonovými maršála, to bylo veliké ocenění.


[5] Řád čestné legie (Légion d’Honneur) nahradil od května 1804 tzv. čestné zbraně (střelné ruční zbraně, šavle, sapérské sekery, bubenické paličky, atd., vždy s destičkou či vygravírovaným osobním věnováním), udělované pouze vojákům za výjimečné činy. Měl zároveň umožnit vyznamenávání civilistů za vynikající služby státu. Velkou stuhou (Grand cordon) je míněn velkokříž, či Velká orlice (Grand Aigle), nejvyšší stupeň řádu. Divizní generál Nicolas-Charles Oudinot jej obdržel jako v pořadí devětačtyřicátý 15. ventôsu roku XIII, tj. 5. března 1805. Hraběcí tituly však tehdy neexistovaly, byly zavedeny až o tři roky později při ustavení nové napoleonské šlechty, a Oudinot se stal hrabětem císařství roku 1808.


[6] Objev onoho Bogina Pils, bohužel, nepřibližuje, lze si ale jen domýšlet, že šlo buď o prokopání tunelu pod La Manche, nebo o kresebně doložené fantaskní projekty obřích prámů s kolesy, poháněnými větrem přes lopatky větrných mlýnů na palubě…


[7] Divizní generál Louis Gabriel Suchet (1770–1823), syn obchodníka se suknem a veterán válek v Itálii, se stal jedním z nejpozoruhodnějších Napoleonových velitelů. V době Oudinotovy návštěvy byl generálním inspektorem pěchotya velitelem jedné z divizí, připravujících se na invazi do Anglie. V taženích let 1805–1807 velel divizi ve sboru maršála Lannese a vynikl v mnoha bitvách včetně těch nejslavnějších, u Slavkova, Jeny a Friedlandu. V letech 1808 – 1813 bojoval ve Španělsku, kde jako jediný z maršálů dokázal nastolit klid a pořádek. Za Sta dní se přidal k Napoleonovi a dostal velení armády, s níž kryl alpskou hranici.


[8] Podle Pilsovy poznámky šlo o zámek Losembrune.


[9] Pils se o den zmýlil, šlo o slavnost udílení křížů Čestné legie 16. srpna v Boulogne-sur-Mer, které přihlíželo na 80 000 diváků, z velké části příslušníků Armée dʼAngleterre, Anglické armády, oficiálně přejmenované na Armée des Côtes de lʼOcéan, Armáda pobřeží oceánu. Napoleon tu zároveň přečetl vojenskou přísahu, v níž smísil nové císařství se zákony republiky, odkazem revoluce a národním cítěním:
„Přísahám na svou čest, že budu oddaně sloužit císařství a udržení nedělitelnosti jeho rozlohy, císaři, zákonům republiky a vlastnictví z nich plynoucího, že budu bojovat všemi prostředky, které spravedlnost, rozum a zákony dovolují, proti jakémukoliv počinu, který by chtěl znovu nastolit feudální systém, a především že budu podporovat ze všech svých sil udržení svobody i rovnosti, jak je stanoveno v první z našich ústav.“


[10] Péniches představovaly jeden z několika pro invazi určených typů lodí. Tento výraz by se snad dal přeložit jako pinasa (fr. pinasse), neboť šlo o plochou loď, přesnější však je anglický název Canal-boat, tedy nákladní kanálový člun. Tato plavidla měřila na délku 20 metrů, pohánělo je čtyřicet vesel, byla vyzbrojena čtyřliberkou na přídi a hmoždířem na zádi. Přepravit mohla 60–70 vojáků, kteří museli veslovat. Uvádí se, že invazní flotila roku X republiky jich měla na čtyři stovky.


[11] Paměť Pilse opět ošálila. Onen rozkaz načrtl Napoleon 26. srpna 1805 a jednotkám se rozesílal o dva dny později. Důvodem byly válečné přípravy Rakouska i Ruska, kvůli nimž pustil císař Francouzů invazi z hlavy, Armádu pobřeží oceánu obrátil k moři zády a rychle ji přesunoval k hranici na Rýnu. Tímto rozkazem se Armée des Côtes de lʼOcéan změnila v Grande Armée, Velkou armádu, o níž text říkal:
„Velká armáda se bude skládat ze sedmi sborů:
1. sbor, složený ze dvou divizí, každá divize o třech plucích, tj. devět batalionů plus jedna divize lehkého jezdectva. Bude to hannoverský sbor, jemuž velí maršál Bernadotte;
2. sbor pod velením generála Marmonta a složený ze tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
3. sbor pod velením maršál Davouta, složený ze tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
4. sbor pod velením maršála Soulta a složený ze tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
5. sbor pod velením maršála Lannese, složený ze tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
6. sbor pod velením maršála Neye, složený ze tří divizí a jedné divize lehkého jezdectva;
7. sbor pod velením maršála Augereaua, složený ze dvou divizí, každá po devíti batalionech; tento sbor bude představovat zálohu.“


[12] Pils neříká jednu důležitou věc, to, že během přesunů Velké armády Francií k Rýnu, přesněji 12. září, propukla válka s 3. protifrancouzskou koalici. Už 12. září, v době, kdy ještě pobýval na zámku Saint-Cloud, dostal Napoleon zprávu, že rakouská armáda překročila hranici Bavorska, francouzského spojence. Sedmnáctého září pak obsadil Mnichov, bavorské hlavní město. Pokud jde o Oudinotovy granátníky, postupovali za Rýn v rámci V. armádního sboru maršála Lannese a opatření ohledně loveckých revírů i zvěře ve Württembersku svědčí jak o obavách francouzských spojenců (v tomto případě vévody Fridricha II. Würtemberského) ve Svaté říši římské ze škod, způsobených průchodem vojska, tak i o Napoleonově snaze svoje spojence nepohněvat.


[13] Louisbourg je německý Ludwigsburg, město s překrásným zámkem tehdejšího würtemberského vévodství už zmíněného kurfiřta Fridricha II. Ten byl donucen uzavřít spojenectví s Francii už v závěru 2. koaliční války roku 1800. Napoleon se dorazil z bádenského Ettlingenu (kde podepsal bádenský markrabě-kurfiřt Karel Fridrich s Francií spojeneckou dohodu, díky níž získal císař Francouzů tím získal kontingent 3000 mužů a kus zajištěné operační linie) 2. října navečer, ve dvorním divadle shlédl Mozartova Dona Giovanniho, hlavně ale pacifikoval Fridricha II., silně rozladěného průchodem několika francouzských sborů skrze jeho vévodství.
„Kurfiřt křičí a je to, což se často nestává, muž zlostný i pevný. Nadělá hodně hluku,“ řekl tehdy Napoleon generálu Mouton, který opáčil:
„Ne víc než jedno dělo a na to jsem zvyklý.“
Což v jádru odpovídá i Oudinotově pohrůžce…


[14] Pils tu zmiňuje první střet první fáze tzv. Campagne d’Allemagne, německého tažení, v němž Napoleon obchvatným manévrem Velké armády zablokoval a oblehl v Ulmu na Dunaji rakouskou armádu pod formálním velením arcivévody Ferdinanda d’Este, jíž fakticky velel polní zbrojmistr Mack, který celé mohutné uskupení přivedl do bezvýchodné situace a nakonec kapituloval. Arcivévoda Ferdinand dokázal s části jezdectva 14. října včas uniknout a probojoval se navzdory pronásledování maršálem Muratem, jehož se zúčastnili i Oudinotovo granátníci, uniknout do Čech. Knížetem Karlem je nejspíše míněn Karel Filip Schwarzenberg, Ferdinandův podřízený.


[15] K boji u pravobřežního Wertingenu došlo 8. října (tedy o šest dní před výše zmíněným únikem arcivévody Ferdinanda) v rámci postupu maršála Murata s části jezdectva a jemu podřízeným V. sborem maršála Lannese, do nějž patřili i Oudinotovi granátníci. Toto uskupení narazilo na jednotky podmaršálka Auffenberga, které porazilo a donutilo ustoupit proti proudu Dunaje až k levobřežnímu Ulmu. O rusko-rakouské jednotky nešlo, Rusové byli ještě daleko o do bojů o Ulm zasáhnout nestihli. Pils tu jen opakuje omyl (či spíše zavádějící formulaci, které míní spíše ruskou-rakouské spojenectví) 15. svazku díla Victoires, conquêtes, désastres…, kde se na str. 152 píše: „Oudinot svoje granátníky zformoval do několika útočných kolon. Ruso-Rakušané nejprve kladli dosti houževnatý odpor, Oudinot ale nařídil všeobecný útok na bodák. Nepřítel byl vyhnán ze všech svých pozic a nechal na bojišti 400 mrtvých s 300 zajatých, kteří padli do rukou vítězů.“


[16] Jde o převeliké zestručnění složitých operací, v nichž vypravěč nezmínil Mackovu ulmskou kapitulaci (20. října), jen letmo nadhodil přechod rakousko-bavorské hranice u Braunau am Inn (26. října) a následný Kutuzovův ústup na Lambach (31. října). Ona oprava mostu u Lince bezpochyby znamená zdržení u Ebelsbergu na řece Traun (pravobřežním přítoku Dunaje v blízkosti Lince, ležícího na levém dunajském břehu) a líčení pak pokračuje přechodem Enže (Enns) 3. listopadu u Steyru/Štýru.


[17] Maršál Joachim Murat, Napoleonův švagr, od vzniku císařství císařský princ a velitel tzv. záložního jezdectva. Titul velkovévody z Bergu dostal až roku 1806. císařovy korunovace


[18] Boje, které dostaly název bitva u Amstettenu, začaly odpoledne 5. listopadu šarvátkami s ustupujícími Rusy a Rakušany u vsi Oed, odkud Oudinotovi granátníci vyhnali kolem třetí protivníkův zadní voj. Podle francouzských relací ležela za touto obranou pozicí další, zpevněná čtyřmi děly, kterou dobyly třemi postupnými šturmy granátnické brigády generálů Ruffina a Laplanche-Mortièrese, a když kolem 21:00 utichly poslední výstřely, stáhl se nepřítel do lesů před Amstettenem, čímž celá srážka skončila. Byla větší než ty předešlé, ve francouzských relacích nepředstavovala nic výjimečného, leč v hlášeních, memoárech a ve Vojně a míru nabyla tato epizoda heroických rozměrů. Maršál Murat narazil před Amstettenem na zadní voj pod Bagrationovým velením a vedl útok tak prudký, že se nepřítel nedokázal udržet. Kutuzov nařídil ústup a velení zadního voje převzal od Bagrationa genmjr. Miloradovič. U Amstettenu se podle dosti relativních číselných údajů střetalo na trase v délce kolem 20 km (nikoliv naráz, ale postupně, takže jde o součet celého odpoledne i večera) na 8000 Muratových vojáků (z toho kolem 5000 Oudinotových granátníkůi) se 13 000 Rusy i Rakušany. Šlo o boje na ústupové trase v délce zhruba 20 km. Ztráty jsou nejisté a Oudinot hlásil 64 mrtvých a 157 raněných. Muratovo jezdectvo mohlo přijít o stovku mužů. Bagration uváděl 472 vlastních mrtvých a raněných, jakož i 303 ztracených (nejspíše zajatých, Francouzi ale uváděli, že zajatců bylo až 1800). Miloradovič měl 205 mrtvých i raněných.
Z taktického hlediska byli vítězi oba velitelé, Murat, který protivníky přemohl a nocoval na mýtině, i Miloradovič, jenž splnil úkol a Francouze do následujícího rána zdržel.


[19] Oudinotovo křestní jméno bylo Charles-Nicolas. Chef d’escadron je hodnost velitele jezdectva mezi kapitánem a majorem.


[20] Zdá se, že Pils tu zaměnil Sankt-Pölten s nedalekým a výše zmíněným  Melkem, jehož přestavba do barokní podoby začala za Josefa I. Za Josefa II., který byl naopak rušitelem klášterů, Melk tomuto osudu unikl…


[21] Sieghartskirchenu, Purkersdorfu.


[22] Pils zcela pominul Kutuzovův únik z pravého břehu Dunaje na levý u Křemže a bitvu u Dürnsteinu 11. Listopadu, kde Rusové zcela zaskočili a málem zničili sbor maršála Mortiera, načež Napoleonovi unikali směrem na Moravu. Vídeň, k níž Francouzi zamířili, nevelké rakouské jednotky evakuovaly a rovněž ustupovaly k moravské zemské hranici. Město, které neměl kdo bránit, otevřelo Francouzům brány, v dalším postupu za nepřítelem ale bránil Dunaj, překlenutý jediným mostem.


[23] Viz Dokumenty, příloha 1: Hlášení generála Oudinota o přechodu vídeňského mostu


[24] Oudinot byl raněn více než dvacetkrát. Například v Massénově Dunajské a Helvetské armádě jej trefila během války s 2. protifrancouzskou koalicí u Warenlasu (v bojích u Curych 16. prairialu roku VII) kulka do břicha. Téhož roku (27. thermidoru) ho u Schwitzu zasáhla při útoku v čele dvou eskadron 1. dragounského kulka do lopatky.


[25] Viz Dokumenty, příloha 2: Hlášení generála Oudinota o boji u Hollabrunnu.

[26] Samozřejmě jde o Pilsův omyl. Šlo o Františka II., císaře Svaté říše římské

[27] Géraud Christophe Michel Duroc, před revolucí rytíř du Roc (1772–1813), na počátku revoluce emigrant, který se vrátil už roku 1793 do Francie a stal se poručíkem. Bonapartův pobočník během 1. italského tažení, účastník výpravy do Egypta, těžce raněný u Aboukiru. Brigádní generál roku 1799, divizní generál 1803, muž bezmezně oddaný Prvnímu konzulu Bonapartovi a od roku 1804 velkomaršálek císařského dvora. Pokud jde o granátnickou divizi, císař nakonec rozhodl o jejím rozdělení; polovině velel Oudinot a polovině Duroc. V Pilsových memoárech je pak pod čarou přiložen Durocův dopis Oudinotovi, napsaný 2. ledna 1806 v Mnichově. Stojí v něm toto:
                „Musím vám, drahý generále, poděkovat, za milý způsob, s nímž hovoříte o mé osobě v tom, co se tíká bitvy u Slavkova. Přál bych si mít příležitost, která by mi dovolila dát najevo radost, s jakou jsem se podřizoval vašim rozkazům, i potěšení nad tím, že jsem mohl části vašich granátníků velet.
                Nikdy nezapomenu ohleduplnost, jakou jste vůči mně projevil, a přeji si, abych vám mohl svým postojem prokázat, kterak mě těší a lichotí s vámi navázané úzké přátelské vztahy.
                Přijměte, prosím, drahý generále, ujištění mé oddanosti. Zůstávám v hluboké úctě,
DUROC.“


[28] Podle jiných pamětníků šlo o událost při císařově návratu z průzkumu v noci z 1. na 2. prosince před bitvou u Slavkova, o ohně, které se lavinovitě šířily od granátníků císařské gardy, kteří spatřili Napoleona první. V historii dostala ona iluminace, které uvedla protivníky na Prateckém kopci v úžas, podle blízké vsi Jiříkovické ohně.


[29] La Diane byl rytmus bubnování, znamenající budíček.


[30] Pilsovo líčení je poněkud nejasné, v jádru ale šlo o postup po císařské silnici k Žuráni, kde bylo zpočátku Napoleonovo velitelské stanoviště, a poté o pochod za gardou vzůru na Pratecký kopec. Oudinotovi granátníci šli po císařské silnici přes koryto potoka a vpravo od  Santonu, načež se stočili vzhůru doprava na Pratecký kopec, kde nejspíš narazili na část rakouské pěchoty IR 24 Salzburg, či spíše na Rusy. Těžko ale mohlo jít v bojích na silnici či na výšinách o Saint-Hilairovu divizi, které byla v pravé části Prateckého kopce, spíše šlo o zakolísání divize Vandammovy v důsledku protiútoku ruské imperátorské gardy. Mnohem pravděpodobnější ale je, že se zde jednalo o závěr bitvy, o útok části Saint-Hilairovy divize (Valhuberova brigáda) zpět dolů ze svahu na Sokolnice a do údolí Zlatého potoka, kde kladla velice tvrdý odpor Przybyszewského 3. spojenecká kolona. Tady totiž bojovala část granátníků (2. brigáda), vedená maršálkem dvora a divizním generálem Durocem. Nebyly to ovšem tvrdé boje, ztráty v podobě dvou mrtvých se uvádějí pouze u ní.


[31] O kvantech utonulých psal jako první Napoleonův bulletin z bitvy u Austerlitz/Slavkova a opakovala to řada pamětníků, neboť šlo o dramatickou epizodu, podtrhující velikost vítězězství. Už oficiální rakouská relace o slavkovské bitvě ale konstatovala, že se v rybníce utopili jen dva muži. V roce 1897 vyvrátila napoleonskou legendu o stovkách utopených práce brněnského kněze prof. Slováka, který všechny kronikářské zápisy a vrchnostenské písemnosti shromáždil. V rybníce dle všeho skutečně utonuli dva, maximálně tři vojáci. Slovákova studie zůstala ovšem omezena hranicemi monarchie a teprve plk. Colin dospěl v roce 1908 ve Francii s pomocí analýzy počtů a ztrát jednotlivých kolon k závěru, že u Žatčanského rybníka mohlo zahynout maximálně 200 mužů, jejichž těla byla vesměs nalezena v rákosí, na březích, atd. Tito vojáci se až na ony dvě či tři výjimky neutopili, ale zemřeli na následky zranění, podchlazení či vyčerpání a byli pak pohřbeni ve společných hrobech.



[32] Francouzská míle (lieue) měří zhruba 4,5 km.