středa 13. prosince 2017

BOJE O TRŮNY ANEB CO VYJDE V ROCE 2018

Konec roku začíná být na dohled. Bývá to doba bilancování, v mém případě ne toho, co vyšlo, o tom tu už řeč byla, ale ohlédnutí za věcmi v roce 2017 dokončenými a chystanými pro rok následující. Jak zjišťuji, naťukal jsem dost stránek, vlastně tři knihy, které dosud nevyšly. Tou první, po všech korekturách už připravenou do tisku, je druhý svazek cyklu BITVY A OSUDY VÁLEČNÍKŮ. Tím prvním byly VÁLKY PRO VÍRU, druhý má název BOJE O TRŮNY a já jej v krátké předmluvě (naznačující i, oč půjde) zdůvodnil takto:



Třicetiletá válka se blíží
 Název knihy možná někomu připomíná titul z oblasti románové fantasy, byť jde o příběhy tak reálné, jak jen je historické vědomí umožňuje zrekonstruovat. O trůny se hraje a bojuje v každém z nich, nejprve o francouzský, pak o polský i švédský a nakonec několikrát o ten císařský a český. Zápasy pokrývají necelou polovinu století, začínají tam, kdo skončily Války pro víru, předchozí svazek Bitev a osudů válečníků, a končí v osmém roce Třicetileté války 1618–1648. Rok 1626 přitom není žádným historicky přelomovým datem, jen vyplynul ze skladby a obsahu knihy, v níž se osud posledního z několika sem zařazených válečníků uzavřel. Přesto, alespoň si to myslím, má výběr popsaných střetů, událostí a osudů logiku i návaznost, která je nejen spojuje, ale i prolíná. Od válek Jindřicha IV. vede skrze poslední konflikt o Jülich a Kleve, do nějž už tento král zasáhnout nemohl, k bouřlivým událostem v Čechách, které nakonec dospěly až k Bílé hoře, a střet dvou příbuzných v boji na dalekém severu zas otevřel dvířka k vrcholné fázi třicetiletého konfliktu, v němž pak hodilo svůj meč na váhy Švédsko.
Víc než polovina knihy se točí kolem českých dějin, konkrétně kolem tzv. České války 1618–1620. Původně jsem nic takového neplánoval, vše se zrodilo jaksi samo díky postupně objevovanému a sbíranému materiálu. Pokud jsem měl něco od počátku v úmyslu, pak to bylo zařazení bitvy na Bílé hoře, střetu klíčového, který nelze pominout, byť jej analyzovali historikové lepší, než jsem já. Jenže kolem této kratičké a pro jednu stranu katastrofální bitvy se začaly otáčet osudy dvou hlavních aktérů, na císařské straně hraběte Buquoye a na stavovské hraběte Thurna. Oba jsem do tohoto svazku zařadil a přidal k nim hraběte Mansfelda, který sice na Bílé hoře nebyl, ve válce českých stavů a katolických armád ale sehrál velmi podstatnou roli. Ty tři životy mě nakonec přiměly pojmout Bílou horu jinak, než to učinili velcí historikové Gindelym počínaje a Chalinem konče. Z posledně jmenovaného jsem využil poprvé publikovanou relaci jednoho z aktérů, a pokud bych si měl přisvojit nějakou zásluhu, pak leda to, že jsem jako první použil a přidal francouzský deník téhož muže, mladého válečníka Christiana (Kristiána) z Anhaltu, hrdiny bělohorské bitvy, pokud nějakého vůbec měla...
Možná se mi tímto propojením podařilo vylíčit české stavovské povstání v trochu jiném světle a více z vojenského pohledu, který není pro pražské rebely v čele s Thurnem ani za mák lichotivý... Neusiloval jsem o to, vše jaksi vyplynulo postupně z příběhů, které se mi v hlavě skládaly.
Pro všechny netrpělivé čtenáře dodávám, že Bitvy a osudy válečníků budou pokračovat tam, kde tento svazek skončil, a už předem daný název Třicetiletá válka mluví za vše... 
Vida, naznačil jsem i třetí svazek, zůstaňme však u druhého. Bude v něm toto:
  
OBSAH

Třicetiletá válka se blíží
CVÁLEJTE ZA MÝM BÍLÝM CHOCHOLEM
(Boj Jindřicha IV. Francouzského o korunu a konec náboženských válek)
Válka tří Jindřichů / Koruna zbrocená krví / Pozice u Arques / Prohra vévody de Mayenne / Další kolo války / Ivry, vítězství na pokraji porážky / Paříž stojí za mši!
KRÁL VÁLEČNÍK
(Válka se Španělskem, Savojskem a smrt Jindřicha IV.)
Zhojit jizvy válkou… / Obléhání Amiensu / Španělská prohra / Změněný způsob boje / Tažení do Alp / Ravaillacův nůž
TRIUMF POLSKÝCH HUSARŮ
(Bitva u Kircholmu roku 1605)
Synovec proti strýci / Vojna v Inflantech / Král jde do války / Husarský útok
TAŽENÍ OBRISTA RAMÉEHO
(Vpád Pasovských roku 1611)
Vojsko pasovského biskupa / Pochod na Prahu / Dobytí Prahy / Březnový ústup / Krvavá budějovická dohra
ČESKÁ VÁLKA FRANCOUZSKÉHO HRABĚTE
(Život a smrt hraběte Buquoye, vrchního velitele císařských a bělohorského vítěze)
Poslední boj dobrého krýgsmana / Pod španělskými prapory / Způsob války / Vítězství u Záblatí / Válka v Rakousích / Tažení ku Praze / Vítězství! / Neznámý hrob
NEJVĚTŠÍ Z REBELŮ
(Heinrich Mates, hrabě Thurn, stavovský politik a špatný generál)
Defenestrace / Český admirál Coligny? / Dvakrát před Vídní / Bílá hora / V cizích službách / Valdštejnské spiknutí
BÍLÁ HORA
(Svědectví Christiana ml. z Anhaltu a jeho otce o osudové bitvě)
Mladý kavalír z Falce / Podivná válka v Rakousích / Ústup a bitva u Rakovníka / Šikování k bitvě / Píky a muškety / Karakola mladého Anhalta / Boj o život / Porážka
POSLEDNÍ KONDOTIÉR
Prohry a vítězství hraběte Mansfelda
První ostruhy nemanželského syna / Zrada v Porýní a válka o Montferrat / Obléhání Plzně / Prohra u Záblatí a konec války v Čechách / Ústup do Falce / Falcká válka / Bitva u Fleurusu / Těžké roky / Srážka s Valdštejnem / Umřít vestoje!
BIBLIOGRAFIE



Dodám jen, že  kniha má 448 stran včetně 116 vyobrazení, 18 map, a až vyjde (počítám, že do jara bude venku), dám i s ukázkou vědět... 
 

úterý 5. prosince 2017

ČESKÁ KNIHA O NEJVĚTŠÍ NÁMOŘNÍ BITVĚ 1. SVĚTOVÉ VÁLKY




Nestává se často, vlastně skoro vůbec ne, že byste napsali na určité téma knihu a za nějaký čas dostali do rukou ve stejném jazyce jinou, názvem a obsahem zdánlivě shodnou, u níž zjistíte, že se ty dvě navzájem nepřekrývají, ale doplňují. Najednou vidíte, že jedna patří k druhé a koupit tu další neznamená jen utrácení a porovnávání, co je lepší. Tohle se mi stalo v případě mého JUTSKA 1916, příběhu největší námořní bitvy 1. světové války; vyšla roku 2014. Jutsko říkají té bitvě Britové, Němci pro ni mají jméno Skagerrak a s tímto názvem, jako SKAGERRAK 1916, vydalo nakladatelství Český cestovatel z angličtiny přeloženou (a jen pro zmíněné nakladatelství napsanou i sestavenou) práci Emericha Hakwoorta.

Kniha upoutá už čtvercovým formátem a titulním vyobrazením, barevnou akční ilustrací Clause Bergena, jednoho z nejrenomovanějších umělců, kteří se zabývali námořní válkou, a k Jutsku jich vytvořil spousty. Ilustrace (včetně dalších Bergenů i Willy Stöwera, jiného kreslíře z té doby), kvalitní fotografie a nákresy tvoří osu a hlavní, takřka neodolatelné lákadlo. Zahrnují čtyři dvanáctistránkové plnobarevné přílohy a stovky vyobrazení v textu, který na první pohled říká, v čem se moje Jutsko 1916 a Harkwoortův SKAGERRAK 1916 liší. Já se věnoval námořní historii, tomu, se vedlo k válce 1914–1918 na moři, popisu bitvy, příběhům lodí i lidí, evolucím dvoudenního zápolení, diagramům, strategii a taktice. Tato kniha na tohle vše doslova navazuje z jiného úhlu. Je mnohem více o lodích a jejich vlastnostech, cestu k bitvě shrnuje jen krátce a o raději nastiňuje vlastnosti, údernost, odolnost, přesnost, manévrovatelnost jak německé Hochseeflotte, tak britské Grand Fleet. Pak už následují plavidla obou stran po třídách, jejich charakteristiky, role v bitvě i osudy, pokaždé s kvalitními snímky a výbornými nákresy, konkrétně s propracovanými bokorysy a půdorysy. K tomu občas řezy, zachycující pancéřování, obšívku, dělové věže, přístroje, atd. Je to kniha k přečtení i k prohlížení, při němž se, pokud máte tuto tematiku rádi, s knihou doslova mazlíte a znovu se k ní vracíte. Jistě, možná namítněte, že existují zahraniční knihy mnohem podrobnější, zpravidla ale jde (počínaje populárními Ospreyi) o práce monotematické, zachycující jen jednu lodní třídu jedné ze soupeřících stran, a stálo by vás hodně liber, či dolarů, abyste měli v knihovně vše pohromadě. Takže dost chvály, postačí, že pro mne není SKAGERRAK 1916 knihou roku, ale knihou několika let, již nelze srovnat s Hrbkovou VELKOU VÁLKOU NA MOŘI (i ta je ovšem koncepčně a obsahově odlišná), natož s třetím svazkem kdysi v Našem vojsku vydaných VÁLEČNÝCH LODÍ trojice Hynek-Klučina-Šknouřil.

            Co dodat?
            Kniha má 312 stran, 48 stran barevných obrazových příloh a vydalo ji zmíněné nakladatelství Český cestovatel.
            Pokud jsem vás zlákal (byť mým cílem nebylo víc než upozornění) a vy po ní zatoužíte, přímo u vydavatele ji pořídíte za 459.- Kč, v kamenných obchodech pak za 539,- Kč.
            Objednat ji můžete na
            http://www.ceskycestovatel.cz/produkt/skagerrak-1916/
            Prolink ostatně vkládám do nadpisu; stačí na něj kliknout...

Na závěr jedna ze svrchovaně autentických kreseb Clause Bergena; v knize je pochopitelně také

pátek 1. prosince 2017

DVA NAPOLEONOVY DOKUMENTY K BITVĚ U SLAVKOVA




Napoleonova proklamace v předvečer bitvy u Slavkova
V ležení, 10. frimairu roku XIV (1. prosince 1805)

Vojáci!
Ruská armáda stanula před vámi, aby pomstila rakouskou ulmskou armádu. Jsou to tytéž prapory, které jste porazili u Hollabrunnu a jež jste od té chvíle soustavně pronásledovali až sem.
Naše postavení je skvělé, a zatímco budou pochodovat proti našim bateriím, chci jim zaútočit na boky.
Vojáci, já osobně budu řídit vaše prapory; pokud vnesete se svojí obvyklou bravurou zmatek a nepořádek do nepřátelských řad, budu se držet daleko od palby. Stane-li se však vítězství na okamžik nejistým, spatříte svého císaře, jak se první vystavuje ranám, neboť vítězství by nemělo v onom dni poznat váhavost, zejména jde-li o čest francouzské pěchoty, která tolik přispěla ke slávě celého národa.
Ať nikdo neopouští řady pod záminkou odnášení raněných a každý nechť je prodchnut onou myšlenkou, že musíme porazit ty Anglií zaplacené, kteří tak planou nenávistí proti našemu národu.
Toto vítězství ukončí naši kampaň a my se budeme moci vrátit do zimních ležení, kde se k nám připojí nové, ve Francii zformované armády. A poté bude mír, který podepíši, hoden mého lidu, vás i mne.

V proklamaci, datované podle platného revolučního kalendáře 9. frimairu roku XIV, objasnil Napoleon svůj záměr stručnou větou:
„Naše postavení je skvělé a zatímco budou (nepřátelé) pochodovat proti našim bateriím (tj. proti čelu, středu), chci jim zaútočit na boky.
Později, po vítězství, ji změnil podle skutečného průběhu událostí, aby si dodal ódia neomylnosti a ještě větší geniálnosti. Přeškrtal původní větu z proklamace a vepsal opravu, znějící  takto:
„Naše postavení je skvělé, a zatímco budou pochodovat, aby obešli mé pravé křídlo, nastaví mi bok.“
Proč? Protože bitva se nevyvíjela podle žádné ze dvou variant, o nichž Napoleon 30. listopadu (či 9. frimairu) na Prateckém návrší uvažoval. Neopravit proklamaci by znamenalo připustit, že vojevůdce záměr nepřítele neodhadl a že se zkrátka zmýlil. Císař totiž dobyl své nejoslnivější vítězství tak, jak to vůbec neměl v úmyslu: frontálním útokem bez obchvatů… Žádný obchvat se nekonal, jen závěrečný útok do boku, který nepříteli zasadil poslední ránu. Změněná věta se pak dostala jako důkaz Napoleonovy geniality do učebnic, povrchních knih a na pomníky včetně toho slavkovského… Napoleonova lež byla přitom zbytečná, jeho velikost totiž vůbec nespočívá v dokonalém plánování a bezchybném předvídání, ale ve schopnosti pružně a účinně přizpůsobovat taktiku aktuální situaci na bojišti.

Originál Napoleonovy proklamace s jeho vlasnoručními škrty a opravami záměru
 BITVA U SLAVKOVA
30. bulletin Velké armády  
Slavkov, 12. frimaire roku XIV (3. říjen 1805)
Dne 6. frimairu přijal císař zplnomocnění pánu Stadiona a Gyulaie a předběžně nabídl příměří, aby ušetřil krev v případě, že je skutečně vůle dospět k definitivní dohodě. Snadno však vypozoroval, že plány jsou jiné. Ježto nepřítel mohl mít naději na úspěch jen po boku ruské armády, lehce pochopil, že druhá a třetí armáda dorazily, nebo vbrzku dorazí k Olomouci a že jednání jsou toliko válečnou lstí, která má uspat jeho ostražitost.
            Sedmého v devět ráno donutilo mračno kozáků podporovaných ruským jezdectvem přední hlídky prince Murata k ústupu, obklíčilo Vyškov a zajalo padesát opěšalých mužů od 6. dragounského. Téhož dne se ruský imperátor vydal do Vyškova a celá ruská armáda zaujala za oním městem postavení.
            Jakmile císař zjistil, že tento vladař dorazil k armádě, vyslal svého pobočníka, generála Savaryho. Generál Savary se vrátil ve chvíli, kdy si císař prohlížel táborové ohně nepřátel u Vyškova. Velmi vychvaloval zdvořilé přijetí, přívětivost a osobní dobrotivost ruského imperátora, ba i jeho bratra, velkoknížete Konstantina, jeho pozornost i péči. Snadno však pochopil ze třídenních rozhovorů s třemi desítkami floutků, kteří pod různými tituly ruského imperátora obklopují, že v rozhodnutích vojenského kabinetu panují stejná nadutost, zbrklost a neuváženost jako v kabinetě politickém.
            Takto vedená armáda se nutně musela dopustit chyb. Císařovým plánem od té chvíle bylo vyčkávat a čekat na vhodnou chvíli, které bude moci využít. Okamžitě vydal své armádě rozkaz k ústupu, stáhl se za noci, jako kdyby utrpěl porážku, zaujal dobré postavení tři míle vzad, nechal usilovně budovat opevnění a umístil v něm baterie.
            Navrhl schůzku ruskému imperátorovi, který mu poslal knížete Dolgorukého, svého pobočníka. Tento pobočník mohl vypozorovat z chování francouzské armády, že vše dýchá opatrností a umírněností. Obránci, spěšně budovaná opevnění, to vše skýtalo ruskému důstojníkovi obraz napůl poražené armády.
            Císař obvykle nepřijímá parlamentáře ve svém hlavní stanu nijak podezíravě; teď ale vyjel, navzdory svým zvykům, osobně do přední linie. Ruský důstojník chtěl po prvních zdvořilostech přejít k politickým otázkám. Ke všemu se stavěl s nepředstavitelnou impertinencí. Neměl však ani to nejmenší ponětí o evropských zájmech a situaci na kontinentě. Byl to jedním slovem nezkušený hlasatel anglických zájmů. Mluvil s císařem tak, jako mluvíval s ruskými důstojníky, které odedávna pohoršoval svojí povýšeností a nevychovaností. Císař spolkl nelibost a onen mladík, který měl na imperátora Alexandra značný vliv, se vrátil pln přesvědčení, že se francouzská armáda nalézá na pokraji záhuby. O tom, co císař musel přetrpět, se lze přesvědčit z toho, že mu na konec rozhovoru navrhl, aby se vzdal Belgie a vložil železnou korunu [tj. „lombardskou“ italskou] na hlavu nejnesmiřitelnějších nepřátel Francie.
            Všechny tyto kroky splnily svůj účel. Mladíci, kteří řídí ruské záležitosti, se bezmezně oddali své obvyklé domýšlivosti. Už neuvažovali o poražení francouzské armády, ale o tom, že ji obklíčí a zajmou; že se tak dosud nestalo, to přisuzovali jen zbabělosti Rakušanů. Víme, že mnozí staří rakouští generálové, pamatující předchozí tažení proti císaři, zastávali názor, že tak sebevědomě nelze postupovat proti vojsku, v němž je tolik navýsost zkušených důstojníků a vojáků. Říkali, že už císaře viděli v situacích, kdy měl sotva hrstku mužů, za okolností mnohem složitějších, přesto si ale vydobyl vítězství rychlými, nepředvídatelnými operacemi a zničil mnohem početnější armády. Že tady vlastně nezískali nijakou výhodu, že všechny potyčky ruského zadního voje dosud skončily ve prospěch francouzské armády. Ta namyšlená mládež však jim protiřečila statečností čtyřiceti tisíc Rusů, nadšením, které jim vdechuje přítomnost jejich imperátora, elitního sboru císařské ruské gardy a, což si možná netroufli říci, jejich talent. Udivovalo je, že Rakušané nechtějí moc tohoto talentu uznat.
            Desátého spatřil císař s nepopsatelnou radostí s výšin svého tábora, že ruská armáda zahajuje boční přesun na dva dostřely děla od jeho předních hlídek, aby provedla obchvat jeho pravého křídla. Tehdy uviděl, do jaké míry domýšlivost a neznalost válečného umění zaslepily velení té chrabré armády. Několikrát pravil: „Do zítřejšího večera tu armádu mám.“ Pocity nepřítele byly zatím zcela jinačí. Objevoval se před našimi předními hlídkami na dostřel pistole. Vyzýval nás bočním pochodem v šiku zvíci čtyř mil a táhl kolem francouzské armády, která, jak se zdálo, neměla odvahu opustit svá postavení. Měl jen obavu, aby mu francouzská armáda nevyklouzla. Udělali jsme vše proto, abychom nepřítele v onom přesvědčení udrželi. Princ Murat popojel na planinu s nepatrným sborem jezdectva a náhle, jako kdyby jej mohutné nepřátelské síly překvapily, se spěšně vrátil. Vše udržovalo ruského generála v přesvědčení, že jde o špatně vypočítanou operaci, kterou princ zastavil. Císař rozkázal zveřejnit přiloženou proklamaci. Navečer chtěl pěšky a inkognito navštívit ležení, sotva však udělal pár kroků, byl poznán. Nemožné je popsat nadšení vojáků, když jej spatřili. Na špicích tisíců tyčí se v mžiku objevily otepi slámy a osmdesát tisíc mužů se císaři hlásilo pozdravy i voláním slávy. Jedni tak, aby oslavili výročí jeho korunovace, druzí pak říkali, že nazítří uvijí císaři kytici vítězství. Jeden z nejstarších granátníků k němu přistoupil a řekl mu: „Sire, nemáš zapotřebí, aby ses vystavoval nebezpečí. Jménem granátníků armády ti slibuji, že budeš moci bojovat jen očima a že ti zítra přineseme prapory i děla ruské armády, abychom výročí tvé korunovace oslavili.“ Císař řekl při návratu do svého ležení, což byla jen ubohá chatrč ze slámy a bez střechy, kterou mu granátníci postavili: „To je nejkrásnější den mého života, líto mi však pomyslet, že hodně těch smělých lidí ztratím. Podle bolesti, kterou mi to činí, cítím, že jsou mými skutečnými dětmi. A vskutku si někdy podobné city zakazuji, neboť se bojím, abych kvůli nim nakonec neztratil schopnost válčit.“
            Kdyby nepřítel mohl ono představení shlédnout, byl by zděšen; on však pokračoval jako šílený v přesunech a mílovými kroky spěl ke své záhubě.
            Císař vydal na místě všechny bitevní dispozice. Maršálu Davoutovi kázal, aby se spěšně přesunul do kláštera Rajhrad. Jeho úkolem bylo zaměstnat s jednou svojí divizí a divizí dragounů nepřátelské levé křídlo, aby se v daném okamžiku ocitlo v úplném obklíčení. Velení vlevo dostal maršál Lannes, vpravo maršál Soult, velení všeho jezdectva, seskupeného do jediného místa, pak princ Murat. Levice maršála Lannese se opírala o Santon, skvělé postavení, jež dal císař opevnit a kam umístil osmnáct kusů děl. Už předchozího dne svěřil toto postavení 17. pluku lehké pěchoty a vskutku to místo nemohla bránit lepší jednotka. Divize generála Sucheta vytvořila levé křídlo maršála Lannese; ta Caffarelliho představovala jeho pravé, podporované jezdectvem prince Murata. Ten měl vpředu husary a myslivce pod velením generála Kellermanna, divize Waltherových a Beaumontových dragounů a v záloze kyrysníky generálů Nansoutyho a d´Hautpoula se čtyřiadvaceti kusy lehkého dělostřelectva.
            Maršál Bernadotte, tj. střed, měl na levici divizi generála Rivauda, opřenou o pravé křídlo prince Murata, a pravici z divize generála Droueta.
            Maršál Soult, který velel pravému křídlu armády, měl vlevo divizi generála Vandamma, vprostřed divizi generála Saint-Hilaira a vpravo divizi generála Legranda.
            Maršál Davout byl odloučen a vpravo od generála Legranda, který střežil východiště rybníků vesnic Sokolnice a Telnice. Měl s sebou Friantovu divizi a dragouny divize generála Bourciera. Úkolem divize generála Gudina bylo vyrazit po rozednění na pochod z Mikulova, aby zadržela nepřátelský sbor, který by nás mohl obejít vpravo.
            Císař se nalézal svým věrným válečným druhem, maršálem Berthierem, prvním pobočníkem, generálem Junotem a celým svým štábem vzadu. Měl v záloze deset praporů své gardy a šest praporů granátníků generála Oudinota, jejichž části velel generál Duroc.
            Tato záloha byla sešikována ve dvou liniích, v kolonách po praporech, na vzdálenost rozvinutí a v rozestupech měla čtyřicet děl, obsluhovaných dělostřelci gardy. Císařovým úmyslem bylo chvátat s touto zálohou kamkoliv, kde by to bylo nezbytné. Lze říci, že sama tato záloha vydala za jednu armádu.
            V jednu hodinu ráno vsedl císař na koně, aby objel hlídky, posoudil ohně nepřátelského tábora a aby skrze hlášení předsunutých stráží odhadl pohyby Rusů. Dozvěděl se, že ti strávili noc v opilosti a bouřlivém hluku a že se sbor ruské pěchoty objevil u vsi Sokolnice, obsazené jedním plukem generála Legranda, kterýžto dostal rozkaz k jeho posílení.
            Konečně nadešel den 11. frimairu. Vzešlo zářivé slunce a ono výročí císařovy korunovace, v němž se odehrál nejskvělejší válečnický čin století, byl jedním z nejkrásnějších podzimních dní.
            Ona bitva, již vojáci vytrvale říkají ,Den tří císařů´, kterou další nazývají ,Den korunovace´, a kterou císař pojmenoval na ,Slavkovskou bitvu,´ bude navždy připomínkou velkoleposti velkého národa.
            Všemi svými maršály obklopený císař vyčkával s posledními rozkazy, až se obzor vyčistí. Rozkazy byly vydány s prvními paprsky slunce a každý maršál se tryskem připojil ke svému sboru. Když císař procházel před čelem řady pluků, řekl: ,Vojáci, toto tažení je třeba skončit bleskovým úderem, který zničí nepřítelovu pýchu.´ A hned se objevily na špicích bodáků klobouky a pokřik ,Ať žije císař!´ se stal skutečným bojovým pokřikem. Chvíli poté se na nejkrajnějším pravém křídle, které už nepřítel obešel, ozvala dělostřelba. Avšak nenadálý střet s maršálem Davoutem nepřítele okamžitě zastavil a rozvinul se boj.
            Maršál Soult v tomtéž okamžení vyrazil vpřed, pustil se na výšiny vsi Prace s divizemi generálů Vandamma a Saint-Hilaira a naprosto odřízl pravé křídlo nepřítele, jehož pohyby znejistěly. Protivník byl zaskočen útokem a bočním postupem v okamžení, kdy myslel, že sám útočí. V té chvíli zjistil, že je napůl poražen.
            Princ Murat vyrazil se svým jezdectvem. Levice pod velením maršála Lannese pochodovala stupňovitě po plucích jak na cvičišti. Dvě stovky děl a téměř dva tisíce mužů dělaly strašlivý hluk. Byl to skutečný zápas obrů. Bili jsme se sotva hodinu a celá nepřátelská levice byla odříznuta. Pravá už se nacházela na okraji Slavkova, hlavním to stanu obou císařů, kteří museli okamžitě poslat vpřed gardu ruského imperátora, aby se pokusila obnovit spojení středu s levým křídlem. Na prapor 4. řadového zaútočila ruská jízdní imperátorská garda a zničila jej. Avšak císař byl nablízku, spatřil ten pohyb a maršálu Bessièresovi poručil, aby se jim zprava vrhl se svými neporazitelnými na pomoc. Vbrzku se obě gardy popadly do křížku. O úspěchu nemohlo být pochyb. Za okamžik byla ruská garda obrácena na útěk. Plukovníka, děla, standarty, to vše jsme jim zajali. Pluk velkoknížete Konstantina byl rozdrcen; on sám vděčil za záchranu jen rychlosti svého koně.
            Oba císařové byli ze slavkovských svědky porážky ruské gardy. V tomtéž okamžení se přiblížil na středu armády sbor maršála Bernadotta. Tři z jeho pluků vydržely skvělý útok jezdectva. Levé křídlo útočilo pod velením maršála Lannese několikrát a všechny útoky byly vítězné. Vyznamenala se divize generála Caffarelliho. Kyrysnické divize se zmocnily nepřátelských baterií.
            V jednu hodinu po poledni bylo o vítězství rozhodnuto; pochybovat se o něm nedalo ani na okamžik. Ze záloh nebylo třeba nasadit na žádném místě jediného muže.
            Dělostřelba pokračovala jen po naší pravici. Nepřátelský sbor, který byl obklíčen a vyhnán ze všech postavení na výšinách, se nacházel pod nimi a byl přitisknut k jezeru. Císař se sem vrhl s dvaceti děly. Onen sbor byl vyhnán ze svých postavení a pak jsme spatřili strašlivé divadlo podobné tomu, které bylo vidět u Aboukiru: dvacet tisíc mužů, vrhajících se do vody a tonoucích v jezeře!
            Dvě kolony, každá ze čtyř tisíc Rusů, složily zbraně a vzdaly se. Ukořistili jsme celý nepřátelský trén. Trofeje onoho dne představuje čtyřicet ruských praporů, mezi nimiž se nalézají standarty imperátorské gardy, pozoruhodný je počet zajatců (štáb dosud nezná všechny, zaznamenáno jich už bylo dvacet tisíc). Dvanáct až patnáct generálů a nejméně patnáct tisíc zabitých Rusů zůstalo na bojišti. Ježto nemáme dosud hlášení, můžeme odhadovat naše ztráty na osm set mužů zabitých a patnáct až šestnáct set mužů raněných. Vojáky, kteří vědí, že nejvíc ztrát vzniká na útěku, to nepřekvapí, a my měli rozvrácen pouze prapor čtvrtého. Mezi raněnými je generál Saint-Hilaire, který, ač zraněn na počátku boje, vytrval na bojišti po celý den; pokryl se slávou. Dále byli raněni divizní generálové Kellermann a Walther, brigádní generálové Valhubert, Thiébault, Sébastiani, Compans a Rapp, císařův pobočník. Právě ten posledně jmenovaný útočil na čele gardových granátníků a zajal knížete Repnina, velitele kavalergardy imperátorské ruské gardy.
            Jde-li o ty, kdo se vyznamenali, pokryla se slávou celá armáda. Neustále útočila za křiku ,Ať žije císař!´ a myšlenka na to, aby tak slavně připomněl výročí korunovace, rozpalovala každého vojáka.
            Francouzská armáda, ač početná a skvělá, byla slabší než armáda nepřátelská, jejíž síla činila osmdesát tisíc Rusů a pětadvacet tisíc Rakušanů. Polovina jejich armády byla zničena, zbytek byl obrácen na naprostý útěk a obrovská část složila zbraně.
            Ten den vyvolá v Sankt-Petěrburgu slzy. Kéž vede k tomu, aby odhodili s opovržením anglické zlato. Kéž se onen mladý vladař, jehož velké ctnosti jej předurčují, aby byl otcem svých poddaných, vymaní z područí těch třech desítek větroplachů, které Anglie dovedně platí. Svojí impertinencí jen špiní jeho úmysly, připravují o lásku vojáků a vrhají jej do naprosto zcestných operací! Příroda, která mu dala tak pozoruhodné vlastnosti, jej vyvolila, pomohl Evropě. Proradní rádci z něj ale činí pomahače Anglie, jednoho z těch, kteří upevňují pokračováním války na kontinentě britskou tyranii na moři a působí naší generaci jen neštěstí. Pokud by měla Francie dosáhnout míru pouze s podmínkami, které císaři navrhl pobočník Dolgorukij a jež předal Novosilcov, Rusko mír mít nebude, i kdyby jeho armáda tábořila na výšinách Montmartru.
            V podrobnější zprávě o bitvě štáb zveřejní, co každý sbor, každý důstojník a každý generál učinili, aby proslavili jméno Francie a prokázali císaři svoji lásku.
            Kníže Jan z Liechtensteinu, velitel rakouské armády, vyhledal císaře dne dvanáctého v jeho štábu, zřízeném ve stodole; tam se mu dostalo dlouhé audience.
            Zatím rozvíjíme úspěchy. Nepřítel se stáhl po cestě ze Slavkova na Hodonín a za tohoto ústupu nám nastavil bok. Francouzská armáda mu je již v patách a pronásleduje jej s mečem u jeho slabin.
            Nikdy nebylo strašlivějšího bojiště. Z nitra nesmírných jezer dosud zaznívá křik tisíců mužů, jimž není pomoci. Budeme potřebovat tři dny, abychom dopravili všechny raněné do Brna; srdce z toho krvácí. Kéž ta spousta prolité krve, kéž to množství neštěstí dopadnou na proradné ostrovany, kteří jsou toho příčinou! Zbabělí londýnští oligarchové nechť nesou břímě takového zla!

Nepříliš rozsáhlá zmínka o dvaceti tisících mužích tonoucích v jezeře (tj. v Měnínském a Zatčanském rybníku) stála u zrodu legendy, promítnuté do řady pamětí (Marbotových, Coignetových, atd.), které vše zdramatizovaly a mnoho si přimyslely; onu legendu už před stoletím vyvrátili u nás prof. Slovák a ve Francii Jean Colin…
Dramatická legenda o slavkovských rybnících na litografii barona Marbota